DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 Vánoční Hvezda

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
AutorSpráva
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Vánoční Hvezda   24.12.09 22:59

Tohle je pro me netypická povídka, ale i tak doufam, že se bude libit.

Vánoční Hvězda

New York současnost
„Veselé vánoce vám všem. Veselé vánoce vám všem,“ hulákal chlápek v kostýmu Santa Clause a zuřivě přitom mával zvonečkem.
Lidé, kteří kolem něho procházeli si ho nevšímali. Do štědrého dne zbývalo už jen několik hodin a ne všichni měli všechno zařízené.
Několik dětí se u Santy zastavilo a on je obdaroval bonbóny. Děti by si s ním rady pohovořily, svěřily mu své tužby, své starosti, ale jejich spěchající matky, které neměly k těmhle pouličním Santům moc důvěry.
Nejedna z nich už zažila, že se její dítě dostalo minimálně k opilému ne li rovnou zdrogovanému Santovi.
Tenhle se sice jevil jako laskavý a příjemný, ale ony nechtěly nic riskovat, chtěly být prostě už doma a začít pracovat na tom, aby nadcházející vánoční svátky, přežily bez většího stresu.
„Mami. Mami! Nech me promluvit se Santa Clausem,“ dožadovala se šestiletá holčička.
„Ne. Na to nemáme čas. Musíme co nejrychleji domů. Čeká nás tam spoustu práce a také…“ žena se zarazila, protože si uvědomila, že se k ním ten Santa přiblížil.
„Mami! Prosím! On to ještě chvíli zvládne!“ škemrala její dcera, jako by jí četla myšlenky.
Její matka souhlasila.
„Tak dobře. Můžeš si od Santy vzít bonbonek a pak půjdeme.
„Chtěla bych mu říct, co si přeju k vánocům.“
„Monico! Tohle není Santa v nějakém obchodu. Tady jsme na ulici:“
„Prosím. Prosím. Jenom na chviličku?“ škemrala a hleděla na ní svými bezelstnýma očima, kterým její matka nedokázala nikdy odolat.
„Co mám s tebou dělat. Tak mu řekni, co chceš k vánocům, ale pospeš si!“ jakmile to dořekla, začaly na zem dopadat sněhové vločky.
„Tomu jsem se právě chtěla vyhnout,“ zamumlala, ale ona nebyla z těch, kteří by porušili svoje slovo.
„Mám tě moc ráda?“ Monica jí políbila na tvář.
„Hlavně, abych tady nezmrzla. Tak už běž, běž,“ pobízela svojí dceru.
„Doufám, že vám to nevadí?“ nejistě se na toho Santu usmála.
„Vůbec ne,“ odvětil a pak vzal Monicu na kolena.
„Chtěla bys bonbonek maličká?“
„Ano prosím.“
Santa jí ho podal a pak jí chtěl sundat, ale ona se k němu naklonila blíž.
„Můžu ti říct, co bych si přála k vánocům?“
„Ano. To víš, že můžeš. Předpokládám, že nějaké panenky, či poníka, či nějakou jinou hračku.
Monica slabě zavrtěla a pak pohlédla na svou matku, která čekala.
„Chtěla bych, aby bylo Tobiášovi aspoň jeden den dobře.“
„Tobiáš je tvůj bratr?“
Přisvědčila.
„Jak to víte? Co když jsem měla na mysli třeba pejska?“
„Jsem Santa Claus. Tvůj bratr je vážně nemocný, že ano?
„Ano. Nemůže chodit.“
„Monico. Myslím, že už bychom měli jít,“ zavolala na ní její matka.
„Přála bych si, aby se uzdravil, aby mohl prožít vánoce šťastný a mohl chodit, hrát si, ale to se asi nestane, že?“
„Ani já nedokážu dělat zázraky, ale jestli je to tvoje přání, vroucně na to mysli až uvidíš padat vánoční hvězdu.
„Vy myslíte, že by mohla vánoční hvězda Tobiášovi pomoc?“
„Pokud tomu věříš a nepropásneš jí.“
„Děkuji,“ Monica ho políbila na tvář.
„Monico. Už je vážně čas jít. Santa Claus se už musí nejspíš připravit.“
„Věř ve hvězdu,“ promluvil Santa a Monica z něho s přikývnutím slezla.
„Tak a můžeme jít mami,“ zamumlala a vzala svojí matku za ruku.
„Copak sis přála u Santy?“
Na Moničině tváři se rozhostil usměv.
„To je mé tajemství.“
„No tak Monico. Nedělej tajnosti:“
„Uvidíš, maminko. Doufám, že dnes bude padat vánoční hvězda.
Její matka povytáhla obočí.
„Padat hvězdu? Co to…,“ pohlédla na místo, kde ještě před chvilkou stál santa, ale nikdo tam už nebyl.
„Přece neodešel tak rychle,“ blesklo jí hlavou.
„Mami. Měly bychom jít domů?“ zatahala jí Monica za rukáv.
„Jakou hvězdu mohl mít na mysli a kam se mohl tak rychle vytratit.
„Mami! Je mi zima!“ zatahala Monica svou matku za rukáv silněji.
„Co? Aha. Omlouvám se zlatíčko. Musíme jít domů Tobiáš nás bude potřebovat,“ a poté obě dvě kráčeliydomů ve stále hustějším sněhu.
Sníh se stával hustějším a ztěžoval jim viditelnost.
Monica se tiskla ke své matce a ledový vítr profukoval jejím oblečením.
„Za chvilku budeme doma?“ zašeptala její matka, ale neznělo to moc jistě.
„je mi zima,“ hlesla Monica.
Matka jí k sobe přivinula a snažila se jí zahřát.
„Její matka měla tušení, že jsou blízko jejich domu, ale v tom hustém sněžení nebyla schopná cokoliv rozpoznat.
„Kdy už budeme doma,“ zakňourala Monica.
„Za chviličku,“ šeptala Konejšivě její matka, ale popravdě si tím nebyla vůbec jistá.
I ona začala pociťovat, že jí její oblečení začíná profukovat.
Ušly několik dalších metrů a Monica začala fňukat.
„Za chvilku tam budeme. Musíš vydržet.
„Když mě je taková zima.“
Pokusila se vytáhnout mobil z kabelky, ale její prsty byly příliš prokřehlé.
V tu chvíli je ozářil záblesk nějakého světla a obě dvě viděly i přes husté sněžení, že u nich zastavilo auto.
„Tati!“ vykřikla Monica, která to auto poznala.
Z auta vystoupil nějaký muž.
„Co tady děláte? Měl jsem o vás starost,“ muž si Monicu přivinul k sobe.
„Bože. Ty jsi studená.
„Omlouvám se. Zdržely jsme se na trhu a pak ten Santa,“ na její matce bylo vidět, jak moc ráda vidí svého manžela.
„Santa Clause. Přála sis něco?“
Monica s drkotajícími zubami přikývla.
„Povíme si to doma. Neměli bychom nechávat Tobiáše dlouho samotného.
Kdyby se něco stalo, babička dědou by se o něj nemuseli dokázat postarat.“
„Já vím já vím?“ zamumlala unaveně jeho manželka a pak i s Monicou nasedly do auta a auto se rozjelo.
O několik minut později přijeli domu.
Jakmile auto zastavila Monica se vysoukala z auta a vběhla do domu.
„Monico!“ zavolala za ní její matka, ale ona se nezastavila.
„Co to s ní dneska je?“
Její manžel jí políbil.
„Třeba se jen prostě nemůže dočkat vánoc.“
„To doufám. Možná, že se chce jen ohřát.
„Pochybuji, že si v tuhle chvíli ještě pamatuje, jak jí bylo před několika minutami zima,“ pousmál se.
„Nevím, co by ses stalo, kdyby ses tam neobjevil.“
„Důležité je, že jsem vás našel včas. Pojď Tobiaš na nás už jistě čeká:“
Přikývla a pak oba dva vylezli z auta.
Monica proběhla několika pokoji a stačila přitom pozdravit svého dědu a babičku.
„Ahoj babi, ahoj dědo,“ pozdravila je a pak běžela dál.
„Co to do ní vjelo?“ zeptala se matka svého syna, když se tam po chvilce objevil i se svou matkou.
Pokrčil rameny.
„Nemám absolutně tušení. Jako by jí snad posednul nějaký čertík či co.
„Hlavně, aby si něco neudělala. Druhé zmrzačené dítě bych asi nezvládla.
„Takhle nemluv. Monice se určitě nic nestane.“
„Doufám,“ zašeptala její matka a pak položila svojí hlavu na jeho rameno.
Monica doběhla k pokoji, ve kterém byl její bratr Tobiaš.
Chtěla vzít za kliku, ale v tom si vzpomněla, co jí říkal Santa.
„Ani já nedokážu dělat zázraky, ale jestli je to tvoje přání, vroucně na to mysli až uvidíš padat vánoční hvězdu.“
„Vánoční hvězda. Vánoční hvězda. Jak jen může vypadat vánoční hvězda?“ tvář se jí svraštila přemýšlením, ale neměla ponětí, jak může taková vánoční hvězda vypadat.
Zatvářila se sklesle a chtěla odejít, ale v tom se ozvalo.
„Jsi to ty Monico?“ hlas mohl patřit tak 14 klukovi.
„Ano. Jsem to já. Můžu dovnitř?“
„Jsou rodiče s tebou?“
„Ne. Jsem tady sama.“
„Tak pojď dál,“ ozvalo se asi po dvou minutách.
Monica si s malou námahou otevřela dveře a vstoupila dovnitř.
„Ahoj Tobiaši,“ pozdravila.
„Ahoj segra,“ pozdravil jí Tobiaš se smutným úsměvem.
„Je tady tma,“ poznamenala Monica.
„To tedy je,“ přisvědčil Tobiáše, který byl bledý.
„Měla bych říct mamince, aby tady udělala trochu světla.
„Nikam nechoď. Víš, že by to mamka stejne nedovolila.“
Monica se zatvářila zklamaně a po hmatu si našla židli, na kterou se s menšími obtížemi vydrápala.
„Myslíš, že se bojí, aby ti to světlo, které by vycházelo z venku nějak neublížilo?“
„Obávám se, že je to ten důvod,“ zamumlal Tobiaš.
„Já myslela, že ti vadí jen sluníčko v létě.“
„Kéž by. To bych ještě nějak přežil, ale podle doktorů by mi mohlo ublížit i zimní slunce, takže tady celý den ležím ve „tmě“ a koukám do stropu, který ani pořádně. nevidím. A já se tak těšil, že si užiju aspoň ty vánoce, ale kvůli těm pos…,“ nedokončil, co chtěl říct. Uvědomil si, že jeho sestra je ještě malá a že za to nemůže.
„Díky, že jsi přišla. Rodiče se o me sice bojí, ale nechodí sem, možná, že nechtějí být s někým, kdo nemůže být na světle a co hůř nemůžu ani chodit…,“ v jeho hlase byla znát beznaděj a vztek.
„Můžu aspoň rozsvítit.
„Jo můžeš. Přinejhorším se ti tady rozteču.“
Monica na něho nechápavě vykulila oči.
„To nic segra. Možná až trochu povyrosteš.“
„Je mi šest!“ dupla nohou.
„Jo já vím. Brzo ti bude sedm. Třeba ti budu moct koupit něco sám…“
„Třeba ano.. Třeba dneska uvidím vánoční hvězdu. Tedy nemám ponětí, jak taková hvězda vypadá.
„Poznáš ji. Září mnohem víc než jiné hvězdy. Proč o ní mluvíš?“
Monica se zatvářila tajemně.
„Uvidíš. Dobrou noc,“ a po té odběhla.
„Dobrou noc,“ zamumlal Tobiaš zhasnul lampičku a položil hlavu na polštář a několik minut zíral do stropu a představoval si, jaké by to asi bylo, kdyby se mohl prohánět venku, koulovat, sáňkovat bruslit, ale kvůli jeho alergii na slunce, musel ležet ve svém pokoji skoro ve tmě.
Vzdychl a pak zavřel oči.

Monica si stoupla k oknu a toužebně hleděla z okna.
Snažila se zachytit nějakou zářící hvězdu, ale problém bylo, že obloha byla zatažená.
Zklamaně si povzdechla.
Dveře se otevřely a dovnitř vešla její matka.
„Monico. Proč ještě nejsi v posteli?“
„Otočila se k ní a její matka viděla, že se jí v očích třpytí slzy.
„Co je zlatíčko? Bolí tě snad něco?“
Zavrtěla hlavou.
„Tak proč pláčeš?“
„Jsem zklamaná, že dnes nebude padat žádná zářící hvězda.
Přistoupila k ní a pohladila jí po vlasech.
„Tak bude padat jindy. Dneska tomu prostě nepřeje počasí.“
„Jenže ona musí padat dneska!“
„Proč? Proč ti na tom tak najednou záleží?“
„Protože… protože…,“ chtěla jí říct, že kvůli Tobiášovi, že si u toho Santa Clause přála, aby mohl na štědrý den ven, aby si s ní mohl hrát, stávět sněhuláky, sáňkovat, ale bylo zřejmé, že jí ten Santa lhal, Monica se rozplakala.
„No tak. To nic. Všichni to máme těžké, ale uvidíš, že v nejbližších dnech bude hvězda padat.
„Já jí potřebuji dneska…,“ špitla Monica.
„Proč? Co je na dnešním dnu tak výjimečného?“
„On me to slíbil! Slíbil mi to!“
„Kdo ti co slíbil? Nechápala její matka. Pak jí to došlo, ale než mohla cokoliv říct, oblohu náhle pročísla zářící hvězda.
Udivilo jí to, ale stačila na to svojí dceru upozornit.
„Monico! Padá hvězda!“
„Ta zajásala a při otočení vyslovila své přání.
„Co sis přála,“ chtěla vědět její matka, která viděla, jak její dcera pohybuje rty, ale nerozuměla ani slovo.
„Dobrou noc,“ Monica jí políbila a pak zalezla do postele.
„Opravdu mi to neřekneš?“
„Uvidíš zítra,“ usmála se Monica tajuplně a pak usnula.

Příští den se Monica probudila. - Vyskočila z postele, ale ne kvůli tomu, že dnes byl štědrý den, ale kvůli tomu, že se po celém dome rozléhal nevídaný křik.
Ozývaly se výkřiky údivu, nechápavosti, ale také neskutečné radosti.
Monica si nebyla jistá, ale hluboko v sama sebe cítila, že se jí její přání vyplnilo a aby se přesvědčila, vykoukla ze dveří a viděla to.
Její bratr kráčel po místnosti sem tam znovu a znovu.
Jeho kroky byly ještě trochu nejisté a pro to byli poblíž jejich rodiče, kteří byli připraveni mu kdykoliv pomoc, ale nezdálo se, že by Tobiaš jejich pomoc potřeboval.
„to není možné… tohle přece…,“ jejich matka nebyla schopná slov a rukou si stírala slzy z očí. Byly to slzy štěstí.
„Tobiaši!“ vykřikla a vrhla se k němu.
„Pomalu Monico. Mohla bys ho zranit,“ pokárala jí její matka, ale bylo zřejmé, že to nemyslí zle.
„Monico. Já dokážu chodit!“
„Já vím! Přála jsem si to!“ zašeptala Monica.
„Ty sis přála, abych mohl chodit?“ Tobiaš měl svojí sestru rád, ale bylo jí teprve šest let a měla bujnou fantazii.
„Santa Claus mel pravdu. Vánoční hvězda splnila moje přání.
„Jo. To asi jo,“ nevěřil ji, ale nechtěl se jí dotknout.
Monica ho zatahala za rukáv.
„Půjdeme spolu ven sáňkovat, koulovat, jezdit na bruslích?“
„Já nevím. Nevím, jestli bych to zvládl.
„Prosím! Prosím! Budou tam i další děti!“
Tobiaš se zahleděl na modrou oblohu.
Otočil se na jejich rodiče.
„Monika chce se mnou jít sáňkovat, bruslit, koulovat a tak dále.“
Jejich matka se zatvářila ustaraně.
„Sice můžeš chodit, ale nemáme ponětí, jestli můžeš také na slunce a dneska je modrá obloha…“
„Prosím! Prosím!“ Monica na ní upřela své velké nevinné oči.
„Myslím, že by to mel Tobiaš zkusit,“ ozval se jejich otec.
„Jsi si tím jistý?“ jeho žena o tom nebyla ještě stále přesvědčená.
„Vezmeme ho ven. Kdyby mu ta alergie dělala potíže, určitě se během chvilky nerozteče.“
„Mami. Nech me to zkusit,“ přidal se Tobiaš, který sice už byl na sáňkovaní trochu starý, ale na druhou stranu se toužil dostat ven na čerstvý mrazivý vzduch.
„Prosím! Prosím!“ zopakovala Monica.
„Tak dobře. Ale kdyby ti to nedělalo dobře, okamžitě se vrátíte oba dva domu,“ podvolila se nakonec.
„Děkuji,“ Monica jí políbila na tvář a pak táhla Tobiáše ven ze dveří.
„Počkej ty malá bláznivko. Musíte se teple obléct,“ zarazil jí její otec dřív, než vyběhla do mrazivého dne jenom v pyžamu.
„Aha. Tak rychle! Rychle!“
„Postarám se o ni. Za deset minut bude připravená. Myslíš, že to zvládneš Tobiaši?“
„Jsem si tím jistý. Díky mami,“ a poté se Tobiaš odešel obléknout.
Bylo to neuvěřitelné mohl chodit a slunce už mu nevadilo. Ještě včera to bylo jako každý jiný den a dneska…?“

O deset minut později vyrazili ven a jejich rodiče je skrz okno sledovali, jak se nejprve koulejí, jak Monica křičí a Tobiáš se nenechávál zahanbovat. Jako by pro ten okamžik zapomněl, že mu bude brzo 15 a dováděl jako malý kluk.
Po koulovačce sáňkovali na nedalekém kopci a brzy se k nim přidali i další děti, kteří Tobiáše nadšeně zdravily a bylo na nich vidět, že ho rádi vidy.
Některé ty dojezdy byly dost nebezpečné a jednou Tobiášovi při přejezdu přes hrbol podjely sáně a on skončil na zemi.
Jeho matka se zajikla strachy, ale její syn byl v pořádku. Vstal a oprášil se a znovu vyrazil se svojí sestrou na kopec a sjeli ho ještě několikrát.
Pak už byla Monica unavená, tak šla stavět sněhuláka a Tobiáš pořád sáňkoval.
Nakonec když už mel červené tváře přestal a vzal Monicu na kluziště a tam se oba dva vyřádili.
Moc mu to pravda nešlo. Přece jen naposledy bruslil v šesti letech, ale brzo se do toho za pomoci svých kamarádů dostal.
Začalo se smrákat a přituhovalo.
Děti se s těmi dvěma loučili a i jejich rodiče na ně volali a tak je uposlechli a smáli se.
Nakonec už byli skoro na prachu, když v tom ztuhl Tobiášovi úsměv.
„Co se děje?“ zeptala se Monica.
„Běž říct rodičům… běž říct rodičům…,“ víc toho nedokázal říct a bolestnou grimasou se zřítil k zemi.
„Mami!“ zaječela Monica a rozbrečela se.
Její otec jí objal.
„To nic zlatíčko to nic. Zas to bude dobré.“
„Tobiaši co se stalo? Podvrknul sis nohu nebo snad zlomil?“
„já nevím. Necítím je, jako jsem je necítil od 6 do dneška…,“ bylo vidět, jak moc ho to zdrtilo.
Jeho mamka ho pohladila po tváři.
„To bude dobré. Třeba to bude jen přečerpanou, ale sama tomu nevěřila.
Pohlédla na svého muže, který utěšoval vyděšenou Monicu.
„Vezmi ho do nemocnice,“ říkal jí pohledem.“
Přikývla.
„Tvůj bratr bude v pořádku. Maminka ho vezme do nemocnice,“ zašeptala Monica a pak odjela i s Tobiašem.
„Je to moje vina,“ vzlykala tiše Monica.
„Proč si to myslíš zlatíčko? Ty přece za nic nemůžeš, její otec jí láskyplně objal.
„Neměla jsem si to přát…, zamumlala neslyšitelně.

Příštího dne vstoupili Monica a jejich rodiče do pokoje, kde byl Tobiaš.
„Jak se cítím?“ zeptala se svého syna.
„Fajn. Všechno je zas takového jako dřív,“ v jeho hlase zaznívala hořkost.
„Ani nevíš, jak moc me to mrzí.“
„To nevadí. Ať se se mnou dělo cokoliv, byl to můj nejlepší den v živote.“
„Takže doktoři nic neví?“
„Nic mi neřekli, ale vypadá to, že jsou moje nohy opět neschopné, jakéhokoliv pohybu.“
„Panebože. Já jsem tak doufala.“
„Tamhle jde doktor. Zkusíme zjistit, co se dá,“ jejich rodiče odešli.
„Pojď sem blíž sestřičko?“ pobídl Tobiaš Monicu.
Ta se malinko posunula jeho směrem.
„Co je? Proč si smutná?“
„Chtěla jsem ti pomoct. Chtěla jsem, abychom si aspoň jeden den hráli.
„Ty myslíš tu vánoční hvězdu, že?“
„Ano. Je to pravda. Ten Santa říkal, že když uvidím padat vánoční hvězdu, že si mám něco přát.
Vzpomněl si, že včera ze své postele zahlédl padat hvězdu, která nezvykle zářila.
„A co sis přála?“
„Abys mohl chodit a jít na vzduch aspoň v jednom dni. Chtěla jsem napořád, ale to prý nejde.“
Rozhostilo se ticho, které Tobiaš po chvilce přerušil.
„Jestli je to tak sestřičko moc, moc ti děkuji, ale ani mamce ani taťkovi to neříkej.“
Její tvář se rozzářila.
„Takže se na me nezlobíš.
„Ne. Díky moc,“ a pak jí políbil zlehka na čelo.
„Poděkuj vánoční hvězdě,“ zašeptala Monica.
Tobiáš se zahleděl na oblohu.
„Děkuji ti vánoční hvězdo!“
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Vánoční Hvezda   30.12.09 9:24

No moc radostné vánoce to pro ně teda nebyly, ale pak to dopadlo dobře.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: Vánoční Hvezda   15.11.11 21:15

Blíží se Vánoce, takže jsem si tuto povídku moc ráda přečetla. Je krásná! Má v sobě kouzlo Vánoc, ten tajemný čas, kdy věříme, že se nám mohou splnit naše přání. I když to bylo jen na jeden jediný den, tak věřím Tobiášovi, že to byl jeho nejkrásnější den v životě. Moc hezké! A pro letošní Vánoce nechystáš nějakou novou vánoční povídku?
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Vánoční Hvezda   15.11.11 21:32

Vetšinou me strhne atmosfera, takže asi jo, jen nevím jestli mimo spn či spn tematikou:)
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: Vánoční Hvezda   Today at 10:46

Návrat hore Goto down
 
Vánoční Hvezda
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 1 z 1

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Ostatné :: Off topic :: Poviedky-
Prejdi na: