DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 Temný Úsvit

Goto down 
Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8
AutorSpráva
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1363
Age : 35
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   11.07.17 15:54

Liandru cosi zašimralo do nosu. Ignorovala to, ale po chvilce se to stalo znovu a ješte jednou, nakonec otevřela oči.
Oči se jí rozšířily, srdce jí začalo rychle bít.
Nad ní totiž stála žna, která zachranila Sebastiánem a dýkou jí miřila na hrud.
Kdo jsi?“ otazala se jí ta žena.
Liuadre se chtěla pokusit tu dýku té žene vyrazit, ale když se jejich oči střetly, pochopila, že ta žena ví co dělá.
„Nebudu se té ptát dvakrát, videla jsem , co jsi udelala jedné z nás, ale to neznamená, že se te bojim a nebo, že te nezkusím bodnout.
„nedelej to. Nechci ubližit ani tobe ani Sebastiánovi.
Zenina tvář se zamračila.
„Odkud ty znáš Sebastiána?“
„Neznám. Vím, že me sem posl někdo, kdo si myslí, že můlže té slepé dívce pomoct…,“ Liadre nepokračovala, neboit si všimla zablesku v divčiných očí.
„Slepá dívka? Myslíš tu, od které jsem ho odvedla?“
„Ano. Prosím. Jestli ji nejak muže pomoct, mely bychom ho k ní přivést.
Mely, proč si mysliš, že je nejaké my?
Liadre horečne přemyslela, pokoušela se přijít na něco s čím by tu dívku přesvědčila, ale přemyslení, jde ztežka, když ležíte na zemi a nejkdo na vás míří ostrou zbraní.
„Já čekám, ale nehodlám čekaat dlouho, možná, že bych te měla zabít, je zřejmé, že v tuhle chvili žadnou moc nemáš, protože kdybys ji mela, tak bys jí použila,“ ívka nad ní mávla rukou, Kuadre před sebe dala ruce, ale k ničemu nedošlo, jelikož se ozvalo slabé zasténání.
„Pro tughle chvili jsi z toho vyvázla, ale nepokoušej se o žadnou hloupost,“ dívka s dýkou se otočila a přiblížila se k Sebastiánovi, který se kolem sebe rozhlížel.
„Kde to jsem, kdo jsi, kde je Glorie?“ zasypal tu dívku otazkami, ta se k nemu ješte více přiblížila a vzápetí se jejich rty spojily, zmatený vyraz v Sebastiánove tváži vystřídal vyraz blaženosti a když od nej odstoupila, nepřítomne se usmíval.
ůCo si mu udelala?“ chtěla vedet Liadre, která se postavila.
„Potom ti nic není, nechávám te jít, takže zmiz, dřív než si to rozmyslím.
Liadre se však nehýbala.
„Slyšela jsi me? Rekla jsem, že máš jít.
„Nikam nejdu, ne bez Sebastiána.
Dívka s dýkou se k ní prudce otočila, v očich se jí odražel plamen, Liadte polkla, ale neustoupila.
„Sebastián se se mnou musí vratit, ta dívka ho potřebuje.
Dívka naproti ní se zasmála.
„Nevím, co je tady smíchu?“
„ty? Hloupá a ješte k tomu nemá ponetí.
já nejsem hloupá!“ vyjela na ní Liadre, ale vzápetí couvla, když ta dívka natáhla ruku s dýkou.
„Na tom nesejde. Sebastián je můj, vzdala jsem se kvůli nemu všeho, svého života, svých sestrer, svého bezpečí.
„Není tvůj, nemůže být tvůj, když neví, kdo jsi, tohle mu nemůžš delat, není to správné!“
Z hrdla té dívky vyšel pobavený smích.
„Není to spravné, kdo proboha jsi? Té slepé dívky je mi lito, ale nedala mi možnost.
ůCo se vlastne stalo?“
Liadre se k ní malinko přiblížila, ale dávala si pozor, aby se nepřiblížila přiliš blizko.
Na tom vůbec nezaleží a ted zmiz, to je mé poslední varováni!“
Liadre se však nehnula.
„Fajn. Sama si o to řekla, dívka naproti ní k ní chtěla přiskočit, ale v tom Liadra vykžikla.
„k zemi!“ a poté sama padla, stejne tak i ta dívka, nad hlavou jí proletli dva šípy, které jen tesne minuly nehybne stojícího Sebastiána.
„Tahle ho zabijí! Musíš ho veŕatit zpet!“
„Nemůžu! Musí to vyprchat samo.
„To chceš, aby umřel, aby veškerá tva snaha přišla vniveč.-
„Mé sestry to být nemohou, ty by se sem neodvážilys.
„Na tom nezaleží, musíme ho okamžite dostat dolu!“ Liadra se začaala plazit dopředu, když její ruki ztachytila ta divčina, Liadru zaplavilavilo zdešení, ale nezdalo, že by jí chtěla inližit.
„Proč si me varovala? Ty šípy byly určeny me, mohla jsi me nechat zabit, jak jsem řekla, časem by to vyprchalo a Sebastián…“
„Nejsem bezcitná a tys me navíc také nezabila, když si mela příležitost a navíc se tady absolutne nevyznám a ted me nech dostat se k Sebastiánovi.
Dívka vedle ni zavrtela ghlavou.
„Budu tam u neho rychleji, ty se pokus zjistit, kdo po nás stříli.
Liadre swe na ní podívala.
Dívka vedle ní sxi ušklíbla.
„Je mi jasné na co myslíš, že bych ho mohla dostat dolu a nasledne se s nim dostat pryč, jelikož on by se nebránil a já to tady narozdil od tebe velmi dobře znám,“ jakmile to dořekla tesne nad hlavou jim proletely další dva šípy, které vskutku jen o pár centimetrů minuly stále netečného Sebastiána.
„Ty me neznáš, já te neznám, klidne se tu mužeme dohadovat a čekat, až nejaký šíp Sebastiána zasahne a až se tak stane, zemře jak tak slepá dívka, tak…,“ dívka zavrtěla hlavou.
Jdu pro nej, ty se plaz klidne za mnou, klidne se mi pokus tu dýku sebrat, ale jestli nezjistime kdo a kolik po nás střili, nikam sse nedostaneme.
Liadre se na ní divala, poté pohledem zabloudila k Sebastiánovi, pak zpek k té divce.
Dojdi pro nej, já se pojkusím zjistit, kdo po nás jde.
„Kdo jde po me.
Kdo po nás jde,“ opravila jí Liadre a poté se s namahou otočila, odplazila se kousek stranou, ale ti utočníci o ní očividne nemeli zájem, jelikož tesne nad hlavou dopředu se pližící dívky přeletely tři šípy z nichž jeden jemne liznul její vlasy, tvář se jí zkřivila bolesti, ale ona se nezastavila a plazila se dál,kj Sebastiánovi, který tam stále stál s blaženým úsměvem.
Liadrree se mezitím podařilo dostat za pomerne velký balvan, ale netroufla si vystrčit hlavu, co kdyby jí někdo z tech střelců zahledl.
Po minute si však uvědomila, že je to nesmysl, bude tady sice v bezpečí, ale taky nic nezjistí.
Nadechla se a pomalu vystrčila hlavu.
Před sebou zahledla čtyři muže v zelených plaštích, všichni měli ve svých rukou luky
Dívka se dostala k Sebastiánovi, chytla ho za ruku a strhla ho k zemi.
Vzápetí se ohledla dozadu, videla, jak ti muži napinají své luky, všimla si, že Liadre je v jejich zameření, stačilo jí jen trochu dostat nahoru, jestli jí střelí, mohlo by ji to ji a Sebastiánovi poskytnout trochu času.
Ta žena jí imponovala, to jak prošla skjrz jeji sestry jak překročila tu rokli, ale ta vidina svobody, pocit bezpečí byl mnohem silnější a tak na ní zavolala.
„Liadro pomoc!“ ta se instiktivne ohledla, ve stejné chvili vypustili ti muži své čipy, jeden z nich se jí zabodl do krku.
Liadra vykřikla, zavrávorala sa poté kleslka k zemi, muži cosi rozčílené vykřikly, potočili se k sobe a toho tažena využila, postavila se společne se Sebastiánem a nasledne se s ním rozebehla a to i přesto, že k ní dolehalo Liuandřininoo sípání.
Muži se otočili, vztekle máchli rukama, ale ty dva nepronásledovali, pohledem zaleteli k ležící Liaře, která mela vytřeštené oči.
Muž si chtěl pro ten šíp dojit, ale nakonec mávl rukou a odešel s ostatními, Liasdre tam ležela, neschopná pohybu, vyražela ze sebe sipavé zvuky.
Pokusila se pohnout rukama, ale nemohla, celé telo jí brnelo, otevřela ústa a vysoukala ze sebe.
„Pomoc…., pomoc…,“ začala ztracet vedomí, brnení po celém jejím tele zesilovalo, stejne se tak stupnovala bolest rozlevající se po celém její tele.
Již témeř ztratila vedomí, jen vzdaene si uvědomovala, že k ní někdo poklekl a ten šíp jí vytrhl a po pár vteřinách jí obklopila absolutní tma.

Stařena, která od Lazara ziskala medailon se zamračila.
Ten medailon, který doted zářil náhe pohasl, ne úplne, ale přece jen jeho záře byla mnohem menší.
Vzala ho do ruky a pozorne si ho prohlédla.
„Moc jí nepřekvapilo, když na nem našla krev, jeho majitelka byla zranená.
Chtěla ho zastrčit zpet do kapsy, když k ní dolehl dusot kopí.
Lazarus to být nemohl, nátahla do svého nosu vuni, bližil se k ní jeden z jeho sourozenců.
Rty se jí semkli do úsmešku, vstala ze své staré rozvrzané židle a přistoupila ke dveřím.
Než je však mohla otevřít, dveře se rozrazily a dovnitř vstoupil nejaký muž.
„Vítej v mém skromném přibytku Idione,“ přivitala ho skřehotave ta stařena.
Idion se na okamžik zatvařil překvapene, ale vzápetí mu ztvrdli rysy.
„Kde to máš stařeno?!“
„Kde mám co Marakenuv synu?“
Idion zaskřípal zuby.
Nemel ponetí kdo tra stařena je, ani jak to, že to o nem ví, ale v podstate ho to nezajimalo. Původne chtel tudy jen projet, pokusit se najít Licii, přesvědčit ji, aby mu pomohla najít Seinu a toho jejího ochrance,rty se mu nenávistne zkřivily, ale ve stejný okamžik se dostavilo zamrazilo, jako kdyby mu to způsobovala samotná myslenka na toho muže.
Zlostne potřásl hlavou, ale ten pocit nzmizel.
ůProč si přijel můj pane?“ z myšlenek ho vyrušil stařešin podlezavý hlas, be kterém však byla i špetku výsměchu.
Zatal ruce v pest, ale ovladal se, bylo více než zřejmé, že tahle stařena není jen obyčejná stařena. Planoval tuhle část co nejrychleji přejet, ale něco ho zastavilo, mel pocit jako by ucitil něco mocného, to něco bylo očividne utlumené, ale stále to bylo pomerne intenzivní a vycházelo to z téhle chalupu, to že v ní žije jen ta stařena nic neznamenalo, mnohdy se lidé nechali ošalit snadnou kořistí a poté na to doplatili.
„Mohu ti něco nabidnout můj pane, třeba trochu čaje?“ otázala se ho ta stařena ulisne a umyslne přitom zvedla svou ruku i s tím medailonkem trochu do výšky, tak aby ho Idion spatřil.
„Co je to, co to máš v ruce?!“ vyštekl na ní, když ho zaplavila vibrace, ta samá vibrace, kterou pocitil, když sem přijel, at je ten medailon cokoliv, musí ho mít, mohl by mu vyrazne pomoci v jeho pomste, díky nemu by mohl donutit Seinu trpet, aniý by se to jeji prokleté spojení na nem nejak podepsalo.
„Nic můj pane,“ odvetila stařena, ale dlan mela stále otevřeřonou.
„Tak nic,“ Idion k ní přistoupil, byl skoro dvakrát vetší než ona, rozhodne mel svalnatejčí telo, ale nezdalo se, že by to na ní udelalo dojem.
„Jen nejaký starý medailon můj pane.
„Kdes k nemu přišla?!“
„Je to staré dědictví, jediná pamatka na mého nebohého duše, kéž mu jsou sily milostivé.
Idion se na ní podíval, jejich oči se střetly, soustředil, jeho pohled obvykle u toho druhého vyvolal strach, strach, který se odražel v očích, ale u té stařeny se tak nestalo, ta mu klidne opětovalka pohled.
HNakonec to byl on, kdo byl donucen uhnout pohledem.
„Jsi si jistý, že si nechceš přece jen dát čaj muj pane, mám ho vemlmi lahodný.
„nechci žadný tvůj čaj, okamžite mi dej ten medailon!
„To nemohu muj pane.
„Dej mi ho a nebo…“
Nebo co muj pane, nebo uhodíš starou bezbrannou ženu, ženu, která ze dožívá svůj dlouhý život a…“
„Zmlkni! Chci ten medailon a také ho dostanu, já dostanu vše!“
„Opravdu? Stejne jako si dostal ponižení, které si chtěl způsobit své sestře, ale nakonec se to obratilo proti tobe, je to to co máš na mysli?“
„Ty proklatá čarodějnice! Idionova pest vyletela vpřed, mířila na ženinin vrasčitý obličej, žena čekala, nehýbala se, pěst jí dopadla na obličej, byla to velmi tvrdá rána, ale s tou stařenou to nic neudelalo.
„Co…, to není…, Idion se chystal k druhému uderu, ale nedostal se k nemu, jelikož ho někdo zezadu udeřil tvrde do hlavy, Idion se s překvapeným heknutím svezl k zemi, nad nim se tyčil nejaký vysoký mladý muž, který držel v ruce medený tác.
„Mám ho zabít má paní?“ otazal se stařny a jeho hlas znel velmi uctive.
„Zabít? Stařena zavrtěla hlavou. Je to přece jeho syn a jeho smrtí bys způsobil smrt i ostatním.
„Omlouvám se má paní.
„To je v pořadku. Odnes ho do kulny a tam ho pořadne zavři a poté vyšli posla k mému synovi Relegantovi, vyřid mu, že ho a jeho novou přitelkyni nebude Idion nejakou sdobu obtěžovat.
Mladý muž se hluboce uklonil.
„Jak si přeješ má paní.
„Přestan mi říkat má paní, jsem na to už trochu stará.
„Jak si přeješ má paní,“ mladý muž se znovu uklonil a poté vzal ležícího Idiona za ruce a začal ho vléct pryč.
Stařena se otočila, chtěla si dát trochu čaje, ale neušla ani dva metry, když si uvědomila, že jí její dlane hřeje.
Zastavila se, přiblížila si ten medailon k očím, to že zářil mohlo znamenat jediné, někdo se jeho majitelce snaží pomoct, vyléčit ji, někdo znalý starých moudrostí, moudrostí, které byly nesmyslne zničeni či ztraceny, při besnení všech žen a mužů, kteří sami sebe nazývali ochranci.
Unavene se posadila na starou rozkvilanou židli a zahledela se z okna.
Před očima videla své dveti Relaganta a jeji dcerušku, dcerušku o kterou během té prokleté války přišla, vinou Marakeny a jeho přisluhovačů a ted se její jediný syn stal ochrancem jedné z jeho dcer.
Pohlede, skluzla k medailonku, který stále zářil, ae jeho záře byla o něco slabší.
Liadre vykřikla bolestí, pak znovu a znovu, nakonec otevřela oči, cítila se velmi slabá a obraz před očima mela rozmazaný, ale přesto dokázala rozeznat nejakého postaršího muže s bilými vlasy, jak ji na její poranený krk něco maže,. Něco co elmi pálilo, z hrdla se jí vydral další vykřik, muž v tom natíraní pokračoval, citila se být stále vrlmi slabá, ale aspon už jí telo nebrnelo.
Muž si všimnul, že je vzhuru, jednou rukou si na ten krk nanesl další vrstvu, druhou se natahl pro kalich, který byl nečím naplnen.
„Kdo jsi, proč to děláš?“ vysoukala ze sebe.
Muž ten kalich přiblížil k jejim ústum, do nosu jí udeřil podivný zápach.
„Co je to?“
„Něco co ti uleví.“
„Uleví? Vždyt to strašne zapáchá.
„Něco co člověka má vylečit zpravidla přijemne nevoní ani tak nechutná.
„To byl fakt, ale to neznamenalo, že by mu mela veřit, chtěla otočit hlavouz, ale ten muž jí v tom zabranil.
„To by nebyl moc dobrý nápad, vypij to, vím, že není lehké veřit, ale když to vypiješ, bude ti lépe.
Liadra váhala, vonelo to sice přišerne, ale co když ji to opravdu pomuže a i kdyby ne, co na tom sejde, ztratila Lazara, jeji medailon, ziskal někdo jiný, ztratila Sebastiána, protože veřila, že jí ta dívka může pomoct.
„Jaká je tcvá volba?“ otazal se ji ten muž.
„Zkusím to,“ zamumlala a poté se z toho kalichu napila.
Zašklebila se, zmocnila se toucha to ihned vyplivnou, ale tu touchu potlačila a nasledne pokla.
Otevřela ústa, ale nestihla nic říct, protože jí hlava klesla k zemi a ona usnula tvrdým spánkem.
Muž zbytek vylil a nasledne iadru přikryl svým plaštem.
Postavil se na nohy, zahledel se před sebe, na jeho tváři se objevilo znepokojení, zdali se k nim bližilo několik jezdců a ta žena nebyla schopná pohybu a co huř nemohl s ní ani nikterak manipulovat, ta mast potřebuje několik hodin.
Naštestí pro ne, ti jezdci zatočili a namiřili si to jinám, což tak mohlo být, ale také to mohlo znamenat, že si jich všimli, byli schopni rozeznat ležící ženu, s temito typy měl své zkušenosti, tak či onak mohl jen čekat.
Lehl si tedy na zem, do ruky vzal malý vrhající nuž a bedlive sledoval všechny čtyři strany, Liadre zastenala, ale spala dál.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1363
Age : 35
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   04.10.17 16:16


Nedaleko od tabora , kde spal Roland a ostatní stala na malém kopci žena, žena, která z každé strany držela za ruku malé chlapce.
„Na co čekáme maminko?“ otazal se jí jeden z nich.
„Na znamení mí drahoušci.
„Na jaké znamení maminko?“ zeptal se ten druhý chlapec.
Zena se pousmála, ale nic neřekla, hledela před sebe na blizkou vesnici.
„Já mám hlad,“ ozval se jeden z chlapců, já také,“ přidal se druhý.
Zena je oba dva pohladila po vlasech.
„brzo se budete moct najíst dosytnosti,“ a po tech slovech pustila jejich ruce.
„Ty nás opouštíš, maminko?“ zeptali se oba dva naráz.
Zena zavrtěla hlavou.
„Já své deti neopouštím, ale nechci, aby vám ti hloupí lidé ubližili tak, jako ubližili chlapcům před vámi.
Oba dva se uklidnili, na rtech se jim rozprostřel úsmev.
„Za chvili jsem zpet i s vašimi dvemi sestřičkami.
„My nechceme žadné sestry, chceme tebe.
„Však me budete mít, budeme rodina vy, já a dve holčičky,“ znovu je pohladila po vlasech.
„Už se jich nemůžeme dočkat,“ vyhrkli oba dva naráz.
„tím jsem si víc než jistá, ani se odtud nehnete, leda snad, kdyby tamtu hvezdu zakryl mrak.
„Ano maminko,“ odpředli oba dva rovnež naráz.
„Jsem moc ráda, že je na vás spolehnutí.
Zena začala sestupovat a během jejího sestupování se dopředu začala šířit omamná vůne.
Dve holčičky dvojčata ve veku 8 let si hrala na dvorku, prsty stouchaly do prachu, který byl konem nich.
Jedna z nich náhle přestala, narovnala se, zahledela se před sebe a poté nasala vzduch.
Druhá ji udivene pozorovala.
Ty to necitíš, tu vuni?“
Druhá holčička zavrtela hlavou.
„Zapomněla jsem,“ první dívka udelala několik kroku dopředu a znovu nasala vzduch.
„To je užasná vune, musím zjistit odkud to přichazí,“ udelala tedy dopředu další tři roky, před sebou uvidela bližící se ženu.
Ta paní je nádherná,“ zašeptala, druhá dívenka však videla obyčejne vypadající ženu v obyčejných šatech, zmocnil se jí strach, chytla svou sestru za ruku, ale ta se jí vytrhla.
Nebud hloupá. S tou pan í jsme v bezpečí.
Jeji sestra jí však znovu chytla tentokrát silněji.
„Nech me! Vím, že s ní musím jít, první divenka se snažila té druhé vytrhnout, ale ta jí držela ze všech sil, po celém tele jí mrazilo, chloupky jí stály, hrdlo měla sevřené, ta žena před nimi byla zlá, ta žena před nimi chtěla odvést její sestru.
„Ríkám ti nech me být!“ sestra, která chtěla jít k té žene do své sestry tvrde strčila, ta byla nucena pustit její ruku.
Dopadla na zem, ale to pro ní nic neznamenalo, byla stvůrou, stvůrou, která nic necítila, ani bolest.
Tak si tady zustan,“ dupla jeji sestra a poté se rychlejším krokem vydala k té žene.
Ta se překvapene zastavila. Místo dvou dívek k ní spechala jen jedna, ta druhá seděla na zemi a v jejich očích se odražel strach, to není možné, žadné díte z ni nikdy nemela strasch, zadné díte jí nikdy neodolalo, ona potřebovala dva stejné chlapce a dve stejné dívky, jen tahle kombinace, mohla Rolandovi a ostatním přinést sílu.
Její sestra k ní přibehla v očích se jí odražela záře.
„Maminko! Maminko! Konečne si pro me přišla!“
Jeji sestra se postavila.
Ta žena před ní byla zlá, rozhodne ne jejich maminka, proč se Aolie takhle chová, co to s ní je, že by ta žena byla čarodějnice, taková před nejakými je jejich tatínek varoval?“
Otevřela )sta, maximálne se soustředila, ale nevyšlo z ní jedno jedno jediné slovo, jen takové zachraptení.Zena mezitím odstrčila jeji sestru stranou a přiblížila se k ní.
„Snad se me nebojíš maličká? Jak říkala tvá sestra, jsem vaše maminka.
Dívka před ní prudce zavrtěla hlavou a jejim telem projela nová vlna zamrazení.
„Opravdu ne? Však se o tom hned přesvědčíme,ů rukou jí přejela po jejich blondaných vlasech, strach z divčiných očí však nezmizel.
Zamračila se a znovu jí rukou projela vlasy, ale tentokrát nic.
Jeji sestra jí zatahala za rukáv.
„Zapomen na ní maminko, chci jí pryč.
„Ted ne, žena tu dívenku odstrčila a upřene se zahledela na dívenku před sebe.
„Jak je možné, že odoláváš mé moci, jak je to možné?“
„Je divná, lidé si šeptají, že jí při narození uhranuly,“ ozvala se jeji sestra, dívence před ženou se v očích objevily slzy, nejradeji by se rozebehla pryč, ale nemohla.
„Proč si to myslíš?“
„No protože neumí mluvit, nic necítí, musí být uhranutá.ů
„opravdu? To je velmi zajimavé,“ promluvila, ale doopravdy jí to zaskočilo, to velmi komplikovalo její situaci, od té doby, co jí Roland donutil odejít, hledaa dva vhodné chlapce a dve vhodné dívenky a konecne je našla, ale objevila se skutečnost, že jedna z tech divenek nic necítila, což bylo nepříjemné, ale ona jí potřebovala, musela tedy přijít n a jiný způsob jak jí odvést tak, aby jí nekladla žadný odpor.
„Mám hlad,“ ozvala se jeji sestra.
„Deti jsou nekdy vskutku otravné,ů b lesklo jí hlavou.
„To jsou mé deti, neodvádej me prosím pryč!“ dolehl k ní nejaký mužský hlas a vzápetí před ní stanul tak 40 letý muž, který mel sice strhanou tvář, ale v očích jiskru a s valy na tele naznačovaly, že dřív byval dobrý bojovník, ale to pro ní nic neznamelo, sebelepší bojovník nemohl vzdorovat její sile, tohle by mohl být způsob, jak tu dívku odvést.
Muž před ní padl na kolena.
„Prosím neodvádej mé dcery, jsou pro me všechno.
„Tvým dcerám se dostane nesmirné pocty.
Muž sepjal ruce.
„Prosím. Neodvádej je, vím kdo jsi, prosím.
„Když víš kdo jsem, pak také víš, že nic nezmůžeš.
„Prosím. Nech mi tu alespoň Leoru je nemocná.
„Naopak. Tvá dcera jmenem Leora je velmi vyjímečná a ty jí ted řekneš, aby odešla se mnou.
„To nikdy neudelám, nemůlžeš mi je odvést!“
Na jeji tváři se rozprostřel shovívavý usmev.
„Slova nemužu pro me neexistuje, ty víš, že jí to řekneš,ů než muž mohl něco udelat, polibila ho na čelo.
„Prosím…,“ začqal, ale během několika vteřin získaly jeho oči skelny vyraz a on se otočil k Leore.
„Jdi s touto milou paní, s ní budeš s bezpečí.Leora prudce zavrtěla hlavou.
„Musíš s ní odejít, je to velmi důležité?“ Leora znovu zavrtěla hlavou.
Jestliže sse mnou půjdeš, uvolnim tvého otce z mé moci.
Leora na ní pohledla a v očích mela otázku.
Slibuješ?“
„Ano slibuji,“ odvetila žena bez zaváhání.
„Budeš se mít dobře, vy obe dve se budete mít dobře, ona se o vás dobře postará, mnohem lépe než já, no tak jdete,“ Leora svého otc e pooblevila a nasledne ho polibila na tvář, jeji otec zamrkal, žena v duchu zaklela, odstrčila od neho Leoru a poté se k nemu sklonila a pošeptala mu několik slov.
„Pojd se mnou nebo tvůj otec zemnře!“
Leora na ní pohledla a ta žena v jejich očích četla.
Ty mu stejne ublížíš.
„Na tak malou holku, máš velké představy, dala jsem ti tvé slovo, proč bych ho mela zabijet, nic pro me neznamená, ale zkus mi utéct a já zabiju chlapce či dívku, zaleží na tom koho potkáme, je to jasné.
Leora přikývla, naposledy pohledla na svého otce, který jim mával a poté vzala tu ženu za ruku i když se tomu celé její telo vzpíralo.
„Velmi moudrá volba, vaši bratřičkové už na vás čekají.
Ůa co potom otázala se jí dýchtive Leorenina sestra.
Zena se pousmála .
„Poté půjdeme naštivit mého dobrého přitele Rolanda, uvidí vás velmi rádm,“ a poté s nimi odešla, respektive Leoru musela táhnout, ale nikterak ji to nevadilo, ta se ješte ohledla, její otec jí mával a usmíval se přitom.
Otočila se zpet a po tvářích jí začaly stékat slzy, když svému otci zmizely z dohledu, ten jim přestal mávat, sebral ze zreme 50 centimetrové poleno a několikrát se s ním tvrde udeřil do obličeje, poté se zakrvaceným obličejem rozebehl dopředu a po několika minutách dopadl hrudi na ostré vidle, který skrz něho projely.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1363
Age : 35
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   30.01.18 16:11

Kapitola 35

Liandru cosi zašimralo do nosu. Ignorovala to, ale po chvilce se to stalo znovu a ješte jednou, nakonec otevřela oči.
Oči se jí rozšířily, srdce jí začalo rychle bít.
Nad ní totiž stála žna, která zachranila Sebastiánem a dýkou jí miřila na hrud.
Kdo jsi?“ otazala se jí ta žena.
Liuadre se chtěla pokusit tu dýku té žene vyrazit, ale když se jejich oči střetly, pochopila, že ta žena ví co dělá.
„Nebudu se té ptát dvakrát, videla jsem , co jsi udelala jedné z nás, ale to neznamená, že se te bojim a nebo, že te nezkusím bodnout.
„nedelej to. Nechci ubližit ani tobe ani Sebastiánovi.
Zenina tvář se zamračila.
„Odkud ty znáš Sebastiána?“
„Neznám. Vím, že me sem posl někdo, kdo si myslí, že můlže té slepé dívce pomoct…,“ Liadre nepokračovala, neboit si všimla zablesku v divčiných očí.
„Slepá dívka? Myslíš tu, od které jsem ho odvedla?“
„Ano. Prosím. Jestli ji nejak muže pomoct, mely bychom ho k ní přivést.
Mely, proč si mysliš, že je nejaké my?
Liadre horečne přemyslela, pokoušela se přijít na něco s čím by tu dívku přesvědčila, ale přemyslení, jde ztežka, když ležíte na zemi a nejkdo na vás míří ostrou zbraní.
„Já čekám, ale nehodlám čekaat dlouho, možná, že bych te měla zabít, je zřejmé, že v tuhle chvili žadnou moc nemáš, protože kdybys ji mela, tak bys jí použila,“ ívka nad ní mávla rukou, Kuadre před sebe dala ruce, ale k ničemu nedošlo, jelikož se ozvalo slabé zasténání.
„Pro tughle chvili jsi z toho vyvázla, ale nepokoušej se o žadnou hloupost,“ dívka s dýkou se otočila a přiblížila se k Sebastiánovi, který se kolem sebe rozhlížel.
„Kde to jsem, kdo jsi, kde je Glorie?“ zasypal tu dívku otazkami, ta se k nemu ješte více přiblížila a vzápetí se jejich rty spojily, zmatený vyraz v Sebastiánove tváži vystřídal vyraz blaženosti a když od nej odstoupila, nepřítomne se usmíval.
ůCo si mu udelala?“ chtěla vedet Liadre, která se postavila.
„Potom ti nic není, nechávám te jít, takže zmiz, dřív než si to rozmyslím.
Liadre se však nehýbala.
„Slyšela jsi me? Rekla jsem, že máš jít.
„Nikam nejdu, ne bez Sebastiána.
Dívka s dýkou se k ní prudce otočila, v očich se jí odražel plamen, Liadte polkla, ale neustoupila.
„Sebastián se se mnou musí vratit, ta dívka ho potřebuje.
Dívka naproti ní se zasmála.
„Nevím, co je tady smíchu?“
„ty? Hloupá a ješte k tomu nemá ponetí.
já nejsem hloupá!“ vyjela na ní Liadre, ale vzápetí couvla, když ta dívka natáhla ruku s dýkou.
„Na tom nesejde. Sebastián je můj, vzdala jsem se kvůli nemu všeho, svého života, svých sestrer, svého bezpečí.
„Není tvůj, nemůže být tvůj, když neví, kdo jsi, tohle mu nemůžš delat, není to správné!“
Z hrdla té dívky vyšel pobavený smích.
„Není to spravné, kdo proboha jsi? Té slepé dívky je mi lito, ale nedala mi možnost.
ůCo se vlastne stalo?“
Liadre se k ní malinko přiblížila, ale dávala si pozor, aby se nepřiblížila přiliš blizko.
Na tom vůbec nezaleží a ted zmiz, to je mé poslední varováni!“
Liadre se však nehnula.
„Fajn. Sama si o to řekla, dívka naproti ní k ní chtěla přiskočit, ale v tom Liadra vykžikla.
„k zemi!“ a poté sama padla, stejne tak i ta dívka, nad hlavou jí proletli dva šípy, které jen tesne minuly nehybne stojícího Sebastiána.
„Tahle ho zabijí! Musíš ho veŕatit zpet!“
„Nemůžu! Musí to vyprchat samo.
„To chceš, aby umřel, aby veškerá tva snaha přišla vniveč.-
„Mé sestry to být nemohou, ty by se sem neodvážilys.
„Na tom nezaleží, musíme ho okamžite dostat dolu!“ Liadra se začaala plazit dopředu, když její ruki ztachytila ta divčina, Liadru zaplavilavilo zdešení, ale nezdalo, že by jí chtěla inližit.
„Proč si me varovala? Ty šípy byly určeny me, mohla jsi me nechat zabit, jak jsem řekla, časem by to vyprchalo a Sebastián…“
„Nejsem bezcitná a tys me navíc také nezabila, když si mela příležitost a navíc se tady absolutne nevyznám a ted me nech dostat se k Sebastiánovi.
Dívka vedle ni zavrtela ghlavou.
„Budu tam u neho rychleji, ty se pokus zjistit, kdo po nás stříli.
Liadre swe na ní podívala.
Dívka vedle ní sxi ušklíbla.
„Je mi jasné na co myslíš, že bych ho mohla dostat dolu a nasledne se s nim dostat pryč, jelikož on by se nebránil a já to tady narozdil od tebe velmi dobře znám,“ jakmile to dořekla tesne nad hlavou jim proletely další dva šípy, které vskutku jen o pár centimetrů minuly stále netečného Sebastiána.
„Ty me neznáš, já te neznám, klidne se tu mužeme dohadovat a čekat, až nejaký šíp Sebastiána zasahne a až se tak stane, zemře jak tak slepá dívka, tak…,“ dívka zavrtěla hlavou.
Jdu pro nej, ty se plaz klidne za mnou, klidne se mi pokus tu dýku sebrat, ale jestli nezjistime kdo a kolik po nás střili, nikam sse nedostaneme.
Liadre se na ní divala, poté pohledem zabloudila k Sebastiánovi, pak zpek k té divce.
Dojdi pro nej, já se pojkusím zjistit, kdo po nás jde.
„Kdo jde po me.
Kdo po nás jde,“ opravila jí Liadre a poté se s namahou otočila, odplazila se kousek stranou, ale ti utočníci o ní očividne nemeli zájem, jelikož tesne nad hlavou dopředu se pližící dívky přeletely tři šípy z nichž jeden jemne liznul její vlasy, tvář se jí zkřivila bolesti, ale ona se nezastavila a plazila se dál,kj Sebastiánovi, který tam stále stál s blaženým úsměvem.
Liadrree se mezitím podařilo dostat za pomerne velký balvan, ale netroufla si vystrčit hlavu, co kdyby jí někdo z tech střelců zahledl.
Po minute si však uvědomila, že je to nesmysl, bude tady sice v bezpečí, ale taky nic nezjistí.
Nadechla se a pomalu vystrčila hlavu.
Před sebou zahledla čtyři muže v zelených plaštích, všichni měli ve svých rukou luky
Dívka se dostala k Sebastiánovi, chytla ho za ruku a strhla ho k zemi.
Vzápetí se ohledla dozadu, videla, jak ti muži napinají své luky, všimla si, že Liadre je v jejich zameření, stačilo jí jen trochu dostat nahoru, jestli jí střelí, mohlo by ji to ji a Sebastiánovi poskytnout trochu času.
Ta žena jí imponovala, to jak prošla skjrz jeji sestry jak překročila tu rokli, ale ta vidina svobody, pocit bezpečí byl mnohem silnější a tak na ní zavolala.
„Liadro pomoc!“ ta se instiktivne ohledla, ve stejné chvili vypustili ti muži své čipy, jeden z nich se jí zabodl do krku.
Liadra vykřikla, zavrávorala sa poté kleslka k zemi, muži cosi rozčílené vykřikly, potočili se k sobe a toho tažena využila, postavila se společne se Sebastiánem a nasledne se s ním rozebehla a to i přesto, že k ní dolehalo Liuandřininoo sípání.
Muži se otočili, vztekle máchli rukama, ale ty dva nepronásledovali, pohledem zaleteli k ležící Liaře, která mela vytřeštené oči.
Muž si chtěl pro ten šíp dojit, ale nakonec mávl rukou a odešel s ostatními, Liasdre tam ležela, neschopná pohybu, vyražela ze sebe sipavé zvuky.
Pokusila se pohnout rukama, ale nemohla, celé telo jí brnelo, otevřela ústa a vysoukala ze sebe.
„Pomoc…., pomoc…,“ začala ztracet vedomí, brnení po celém jejím tele zesilovalo, stejne se tak stupnovala bolest rozlevající se po celém její tele.
Již témeř ztratila vedomí, jen vzdaene si uvědomovala, že k ní někdo poklekl a ten šíp jí vytrhl a po pár vteřinách jí obklopila absolutní tma.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   

Návrat hore Goto down
 
Temný Úsvit
Návrat hore 
Strana 8 z 8Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Ostatné :: Off topic :: Poviedky-
Prejdi na: