DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 Temný Úsvit

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8  Next
AutorSpráva
janča
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1215
Age : 27
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   11.09.12 19:57

Marakena je asi pořádná autorita, dost se ho všichni děsí.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   11.09.12 21:25

Však se sama přesvedčíš Twisted Evil
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   15.10.12 17:08

Kapitola 26

Chandra se procházela tábořištěm. Svoji práci si už udělala a na rozdíl od Ryara a Eizaka nijak netoužila po tom šermovat dřevenými meči.
Náhle se zastavila, už nějakou chvilku ji svíral divný pocit, nevěděla proč, ale stále tam byl.
Otočila se a chtěla se vydat ke stanu, který jí byl přidělen, ale v tom na ní někdo ze strany skočil, povalil jí na zem a následně udeřil hřbetem ruky do tváře, na několik vteřin se jí zatemnělo před očima, ale když se vzpamatovala, viděla, jak jí nějaký urostlý chlap osahává.
Škubla sebou, pokusila se ho zbavit, ale její snaha ji nebyla nic platná.
„Nemusíš se bát krásko, jen ti dám ochutnat to, co si jistě ve svém životě neokusila, zašeptal ten muž a nepřestavěl jí hladit.
Puch linoucí se z jeho úst jí na několik okamžiku zcela zneutralizoval, ale hned jak odezněl se tomu muži opět. vzepřela a opět marně.
Ten se zašklebil a sklonil k ní svou vousatou tvář, mel v úmyslu jí políbit, ale nedošlo k tomu, protože ho někdo zezadu proklál mečem, muži se rozšířily oči, z úst se mu začala řinout krev a během několika následujících vteřin padl dopředu, Chandra hekla pod jeho námahou, ale to už někdo to tělo odtáhnul pryč.
Chandra uviděla Deidru, která naprosto klidně zahodila zakrvácený meč.
„Ty jsi ho zabila?“ vydechla Chandra.
„Ano. Byla bys raději, kdyby tě pošpinil?“ Deidra k ní natáhla ruku.
„Ne. To ne,“ zamumlala Chandra a s pomoci její ruky se postavila, Deidra jí tu ruku nepustila, naopak si jí k sobe přitáhla a jejich rty se spojily, vydržely ve spojení asi deset vteřin a poté se od ní Chandra odtrhlas.
„Cos to udělala?!“
„To co jsem vždycky chtěla, políbit nějakou mladou pěknou ženu.“
„Ale to je špatné, něco takového je necudné!“
„Deidra se zasmála.
„Na tom není nic špatného, neříkej, že si nikdy netoužila po tom libat se se ženou.
„Chandra malinko zrudla.
„Já… já…, jsem se ještě nikdy nelíbala s nikým.“
„Vážně ani s Eizakem?“
„Ne. Vždyť je pro mě jako můj bratr.
„Možná, ale jen jako a já vím, že se ti líbí.“
„Chandra zrudla o něco víc.
„Jak by si to mohla vedet?“
„Vždyť je to víc než jasné, jen Eizak si toho nevšímá, ale možná, když tě naučím pár triků, třeba si te všimne!“ Deidra se k ni začala přibližovat, ale Chandra couvla.
„Jestli ho chceš mít, musíš pro to taky něco udělat anebo se ti zaplete s některou z přítomných dam.
„Něco takového by nikdy neudělal.“
„Jsi dost naivní, je to mladý muž, dost pohledný, svalnatý a má své charisma, ale já mám jiné typy mužů, mužů, kteří mě dovedli na vrchol blaha, veř. mi, mohu tě naučit pár triků, díky kterým pak budeš pro muže mnohem přitažlivější a přestanou se po tobě sápat takový tupý a špinavý chlapy, jako je tenhle!“ Deidra znechuceně kopla do ležícího muže.
„Já nevím… nepřijde mi to správné, v bibli se o něčem takovém nepíše.“
„Koho zajímá bible? Neochránila ani mojí matku, ani vaší a stejně tak ani naše otce, když me necháš, naučím tě pár úžasných triků, díky kterým si tě Eizak všimne, měj na paměti, že je lépe být se ženou, která tě naučí mnoho užitečných věci než být s mužem bez znalostí a strašlivě se ponížit, pokud by se to stalo, Eizak by o tobě už nikdy nezavadil ani okem, co už žádný slušný alespoň trochu inteligentní muž by o tebe nejevil zájem a to by si chtěla, byt pozorností těhlech ožralú?!“ znovu kopla do ležícího muže.
„Ne to ne, ale já…?“ Deidra k ní přistoupila, jejich obličeje se již téměř dotýkaly
„Věř mi Chandro, učila jsem se od těch nejlepších, muži, žen, každý z nich mě něco naučil, díky čemuž můžu zas já působit nepředstavitelnou rozkoš jiným,“ jakmile domluvila, dotkla se svými rty chasndřiných a ta se tentokrát nebránila, nebránila se ani tehdy když se Deidra dotýkala jejich prsů, ale v okamžiku kdy Deidřina ruka zajela, ještě niž, sebou cukla a odstoupila od ní.
„Já nemůžu…“
„Jak myslíš, ale měj na paměti, že až tě bude zas někdy obtěžovat jeden z nich, nikdo z nás schopnějších nemusí být nablízku, pojď mi pomoc s tím tělem, shodíme ho ze srazu, něco mi říká, že nebude nikomu chybět,“ společně ho tedy zvedly, došly na okraj prudkého srázu a vzápětí tam to tělo hodily, Chandra ani nepočkala na dopadení těla, otočila se a zamířila ke cvičišti, na kterém trénovali Eizak s Ryarem.
Deidra si jemně olízla jazykem rty, první zkušenost se ženou se jí docela líbila, ale s tím úžasným pocitem, který zažila s velitelem Makarakenou, se to nedalo srovnat.
Při vzpomínce, jak k ní přišel, nabídl jí svojí ruku a následně si jí odvedl do svého stanu, se jí rozbušilo srdce.
Věděla, co po ní chce a byla mu to připravena dát, zalíval jí nádherný pocit, že tím prvním nebude nikdo jiný, nežli sám velký velitel Marakena, nemela ponětí, že něco podobného dělá všem dívkám, o kterých věděl, že jsou panny.
Chandra došla na cvičiště, kde Eizak jasne dominoval, ale Ryarovi se nedala upřít snaha.
„Přestali.
„Co tady děláš?“ zeptal se jí Ryar překvapeně.
„Chci se taky něco naučit.“
„Ty? Myslel jsem, že se ti to příčí.“
„Změnila jsem názor,“ odvětila a sebrala ze země meč.
„Jsi si tím jistá?“
„Přestaň mluvit a zaútoč!“ vyzvala ho.
„Tak jo,“ povzdechl si Ryar a zaútočil, Eizak je pozoroval se slabou jiskrou v očích.

„Lazarus zastavil svého kone, nemel stejně moc na výběr, vzhledem k tomu, že ho poslední hodinu štval na pokraj jeho sil.
Jakmile seskočil z kone, ozářilo temeno jeho hlavy slabé světlo.
Otočil se.
„Jak si se sem dostala?“ otázal se nevrle.
„Nebuď takový. Říkala jsem ti, že se uvidíme na druhé straně.
Jen pokud bych to přežil.“
Světlo zablikalo.
„Jistě, že si to přežil, jsi Lazarus.“
Lazarus se ušklíbl.
„Jestli je pravda, co v té vesnici říkali, musí být ty postavy poměrně blízko a vzhledem k tomu, že jsem svého kone téměř uštval, předpokládám, že jsou velmi blízko.
„To předpokládáš správně, jsou za tím kopcem před tebou.“
„Myslel jsem si to!“ Lazarus vytáhl svůj meč a několikrát s ním švihnul a poté se ho vrátil do pouzdra.
„Síla se mi tedy téměř vrátila.
Světlo znovu zablikalo, ale tentokrát to bylo o trochu jiné.
„Odpočin si, nech odpočinout i svého kone a poté se vrat.“
„Vrátit se? To si nemyslím.“
„Varuji tě Lazare.“ promluvilo zářící světlo Vážně.
„Před čím me varuješ? Před nimi, nemám z nich strach!“
„Já vím, ale nemůžeš, nesmíš pokračovat.“
„Nemůžu? Kdo mi v tom zabrání?!“
„Já!“ světlo se před něj postavilo.
„Ty?!“ Lazarus se pobavene zasmál.
Jak bys mi mohla bránit v mé cestě?“
Nechci ti to ukázat, proto se obrat, přejdi pustinu, s konem to budeš mít mnohem snazší.“
„Nic takového se nestane!“
„Nemůžeš jít dál, nemůžeš se jim postavit, ne tady ne teď, vrat se prosím, zapomeň na ty děti, věnuj se tomu, co ti jde nejlíp.“
Lazarus mávl rukou.
„Já rozhodnu, co budu dělat!“
„Prosím, Lazare, odejdi?“ vyzval ho tichý dívčí hlas a Světlo téměř pohaslo.
„Něco takového mě nezastav!“ zavrčel Lazarus a chystal se učinit krok dozadu, ale v tu chvíli se její Světlo intenzivně rozzářilo a její zář zasáhla jeho nekryté oči.
Lazarus vykřikl a zakryl si ruce, bylo však již pozdě, protože když je otevřel, neviděl vůbec nic.
Cos to udělala?! Myslel jsem, že mi pomáháš!“ zakřičel a ohnal se po ní rukama, samozřejmě minul, jediné co viděl, bylo neproniknutelná tma.
„Já te žádala, Lazare, vyzývala jsem te.“
„Vrat mi ihned můj zrak!“ přikázal ji.
„Vrat se zpátky Lazare, vrat se zpět a zapomeň na ty děti, jako si zapomněl na ty ostatní,“ jakmile dívčí hlas dozněl, Světlo zhaslo úplně, což samozřejmě Lazarus nemohl tušit.
„Myslíš, že mě to zastaví, že když jsem tak blízko, že to vzdám?!“ nedostalo se mu odpovědi.
„Tohle pro mě není překážkou?“ zachrčel a poté se vydal vpřed, po třech minutách narazil do stromu, pak do dalšího a dalšího, následně o cosi zakopl, ozvalo se koňské zažrání, kterému však nevěnoval pozornost a chodil neustále od jednoho stromu ke druhému.
Nakonec to přece jen vzdal, udeřil do jednoho toho stromu
Asi po třech minutách si uvědomil, že by ho jeho kůň mohl k těm černým Postavám dostat, že se k němu musí jen přiblížit, ale ať se snažil sebevíc, pokaždé jen narazil do stromu, znovu a znovu, možná by v tom pokračoval ještě několik minut, kdyby k němu nedolehl koňský dusot a hlasy lidí.
Zůstal stát a snažil se zaměřit, kudy přijíždějí, ale tohle nebyla nikdy jeho silná stránka.
Tři muži zastavili své koně a vzápětí z nich seskočili.
„Je to on, musí to být on!“ promluvil jeden z nich.
„Máš pravdu můj, bratře!“ promluvil druhý z nich.
„Je to jistě on mí bratři!“ promluvil třetí.
„Kdo je to?“ zeptal se Lazarus a obrátil se, bohužel však na jinou stranu, než na které ti tři byli.
„On nás snad nevidí mi bratři!“
„Očividně máš pravdu náš bratři.
„V tom případe, víte, co to znamená mí bratři.
Víme náš bratre“
„Co chcete?!“ vyštěkl na ne Lazarus a pokusil se nahmatat svůj meč, ale nenašel ho, ani nemohl, ležel za ním na trávě.
„On nemá svůj meč bratři.“
„To vidíme náš bratře.“
Lazarus nemel strach, strach mel jednou jedinkrát, dnes ne, ale v takové pozici nikdy předtím nebyl, snažil se je vycítit, ale ti muži museli být čerstvě umytí, vůbec nic necítil, mohli přijít z jakékoliv strany a také přišli, jeden ho udeřil do boku, druhý do břicha a třetí do zad, snažil se jim to vrátit, zablokovat jejich další rány, ale byl příliš pomalý, jako by ho ta slepota kromě vidění připravila také o sílu, rychlost, hbitost, ti tři mladí muži ho začali zasypávat tvrdými ranami, podařilo se jim ho dostat na kolena, Lazarus se pokusil postavit, ale byl hned sražen a zasypán další sprškou tvrdých ran.
„Na jazyk se mu drala otázka, proč to dělají, co jim udělal, ale spolkl je, muž jako on se na něco takového nikdy neptá, muž jako on má raději zemřít, než aby ukázal být jen naznak slabosti, jeden z mladých mužů mu uštědřil tvrdý kopanec, Lazarus bolestné heknul, schytal další tři rány a poté mladí muži přestali.
„Tohle ho naučí mí bratři.“
„Definitivně náš bratře,“ poté do Lazara jeden z nich ještě jednou kopnul a poté odešli ke svým koním, vyhoupli se na ne a odjeli.
Lazarus, který své zmlácené tělo téměř necítil se pokusil postavit, ale místo toho se zřítil k zemi, tvář ho pálila.
Ozvalo se zažrání, přicházelo znedaleka.
Natáhl svojí ruku nahoru a dotknul se koňské tlamy.
Jeho kůň znovu zažral.
Lazarovi se bolestí zkřivila tvář, jeho svaly prosebně křičely, ale on je nebral na vedomí a rukama se opřel o zem, po třech minutách se mu podařilo se postavit a zustal stát, přestože se mu nohy mírně chvěly.
¨Nahmatal koňský hřbet, ale vyskočit na svého kone nedokázal, to bylo i na jeho síly příliš.
kůň se smutně zažral, tak rád by mu pomohl, ale nemel jak.
Lazarus se kousnul do jazyka, nedbal bolesti ani pochuti krve a znovu se pokusil na toho kone vyskočit, ale taková námaha byla příliš.
„Zkusil to tedy znovu, ale opět bez úspěchu, stejně tak dopadl další a další pokus i se sebevětším zapřením se nedokázal na toho kone vyšvihnout.
Nakonec to vzdal, klesl do trávy.
„Jdi, ztrať se, zapomeň na mě!“ přikázal tomu koni, ten zůstal stát na miste.
Řekl jsem, ať jdeš!“ kopl do místa, kde tušil koňskou nohu, zasáhl ji, kůň přestože ho to bolelo, zůstal na místě.
„Jdi! Přikazuji ti, aby šel, abys na mě zapomněl, no tak zmiz!“ znovu ho udeřil.
„Kun zařehtal a poté se rozeběhl, ale jen tak někam, zamířil si to ke statku, který ležel za pustin ou, když tam dorazil, jako první ho spatřila mladá žena, která se o Lazara starala.
„Ty si přece kun toho muže náš kun.
„Můj otče! Můj otče!“ začala křičet.
„Co se děje má dcero?“
„Ten muž, co jsme mu pomohli je v nebezpečí.“
„Jak to víš, má dcero?“
Neodpověděla, jen se toho kone dotkla v rychlém sledu se ji před očima převinulo posledních deset minut, viděla vše, co viděl ten kůn.
Vím, že je v nebezpečí! Musíme mu ihned pomoct!“
„Dobře má dceru. Vyrazíme hned, dokud tu nikdo není a hned tak učinili, oba dva popohnali své kone, nemuseli se bát, že by to místo nenašli, díky tomu koni jí měli zcela zmapovanou.
Asi po hodině na to místo dojeli, žena svého kone ihned zastavila, seskočila z něj a rozeběhla se k ležícímu Lazarovi.
„Je naživu!“ zakřičela
„Dostaneme ho na bezpečné místo, daleko od ostatních.“
„Dekuji, můj otče!“
„Já jsem též nepřestal doufat v návrat tvé sestry má dcero!“
„Dekuji!“ zašeptala znovu a poté s pomocí svého otce dostala Lazara na kone, sama se na něho vyšvihla, pevně si Lazara k sobe přitáhla a následně oba dva vyrazili.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   27.02.13 15:08

Sebastian přistoupil ke Glorii.
Chtěl se jí zlehka dotknout, aby jí na sebe upozornil, ale to nebylo třeba, jelikož se otočila.
„Přišel jsi ke mne hledat odpovědi Sebastiáne?“
„Jak to víš?“ vyrazil po chvilce ze sebe.
Pousmála se.
„Co to znamená?“
„Nehledej odpovědi tam, kde nejsou.“
„Co tím myslíš? Ty nevíš, co se se mnou děje?“
Glorie se zahleděla přes nej i když si Sebastián nebyl jistý, jestli může něco vidět.
„Opravdu bych Chtěl vedet, co se to se mnou děje, jak je možné, že se mi děje něco takového a ty jsi vždycky u mě a ty tvá slova…“
„Nechtěj vedet víc, než víš, nechtěj se do toho zaplést ještě víc, vědomosti by ti v tomhle případě, přinesly jen bolest,“ promluvila tiše a poté se obrátila a odcházela.
„Já vůbec nechápu, co to znamená?!“ zavolal za ní Sebastian, Gloria se nezastavila.
Chandra, která doteď o něčem rozmlouvala s Orenem si všimla jeho zmateného výrazu a přešla k němu.
„Děje se něco Sebastiáne? Víš, že se mi můžeš svěřit a já se ti pokusím pomoct.
„Já vím, ale není s čím,“ zamumlal Sebastian a odešel pryč, Chandra se za ním zamyšlené dívala.
Někdo se zlehka dotknul jejího ramene, škubla sebou.
„Nechtěla jsem tě vyděsit, ale já a Oren odjíždíme, dekuji tobě a Eizakovi za pomoc, ale déle tady zůstat nemohu.“
„Můžeš. Zvládli bychom to.“
„Dekuji za vše,“ zašeptala Seina a poté se vydala k nejbližšímu koni, Oren na Chandru naposledy pohlédl a poté se taky vydal ke koním.
„Konečně odjíždějí!“ utrousil Tobiáš.
„Proč to říkáš? Přijdou mi jako milí lidé,“ ozvala se Mary.
„Mysli si co chceš!“ zavrčel Tobiáš a odešel o kus dál.
Mary pohlédla na Rolanda, ten jen pokrčil rameny, přestože mel původně v úmyslu nakreslit si na čelo kolečko, které by značilo, že je Tobiáš tak trochu blázen, ale nakonec od toho upustil, nechtěl riskovat, že by se na něj Tobiáš s Patrikem vrhli, možná by je zvládl, teď byl někdo jiný, ale už to nechtěl nikdy zažít, protože kdykoliv v něm začalo sílit vzrušení z jeho nové síly, pokaždé se mu před očima objevilo tělo jeho mrtvé přítelkyně z dětství, přítelkyně, kterou zabil, protože se nedokázal ovládat, někdo do něj hrubě strčil, Patrik prošel kolem něho, rozhodl se to ignorovat, kdoví, jestli by mu neublížil víc než by chtěl a vzhledem k tomu, že to co cítil jeden, cítili další dva a on by Mary nikdy nechtěl ublížit, způsobit jí nějakou bolest, líbila se mu, už když jí potkal a teď když se osmělila a navíc se ho i několikrát zastala, byl ten pocit ještě silnější.
Pohledl na ní ona se pousmála a poté se odvrátila, nechtěla, aby věděl, jak se začervenala.
Jistě mela na paměti to, co udělal, ale nemohla popřít, že se jí líbí, že je na něm něco, co jí přitahovala a i když to, co udělal té dívce, bylo strašné, učinilo to z něho sebevědomějšího mladíka, potřásla hlavou, na nec o takového nesmí myslet, kdyby její bratři zjistili, na co myslí, pokusili by se ho zabít a nebo hůř, on by mohl zabít je.
Chandra přistoupila k Eizakovi, který si leštil svůj meč.
„Nemohl by sis s nimi promluvit, neměli bychom je takhle nechat jít, co když se to stane znovu?“
„Však oni si poradí,“ odvětil.
„Jak to můžeš vedet? Proč si takový? Já vím, možná za to můžou ty rukavice, ale jestli si dobře vzpomínám, ty jsi byl téměř takový i před tím, než jsme se dostali k Marakenovi.“
Eizak vstal, nadzdvihl sv ůj meč do výše, Chandru napadlo, že jí chce ublížit, ale on ten meč zasunul za pas.
„Proč se o to tak staráš, Chandro? Jsem tu, abych vás chránil, a to dělám, pokud chtějí odejít, ať jdou.“
„Já vím, ale bojím se o ně, co když to bude příště nad jejich síly?“
Eizak se na ní podíval pohledem, ze kterého jí zamrazilo, bylo v něm něco, co jí přišlo známé, ale nedokázala si vzpomenout, když se do jeho očí podívala znovu, uvědomila si to, co si mela uvědomit už dávno, jeho oči byly stejně hluboké a temné jako oči muže, jehož návratu se děsí téměř celý svět.
Vyskočila na nohy, uvědomila si, že se jí třesou ruce, uši jí náhle pálí, podívala se na Eizaka, ale ten jí nevěnoval pozornost, otočila se tedy a pomalým krokem odešla pryč.
Nemohla pochopit, jaktože si toho nikdy nevšimla, jak mohla přehlédnout ty oči, to stejné čelo, ten velmi podobný postoj těla, dokonce i držení meče měli velmi podobné, posadila se, snažila se zklidnit své prudce bušící srdce a mírně se třesoucí ruce.
Někdo se jí zlehka dotknul, trhla sebou, podívala se vzhůru a uviděla Glorii.
„Co potřebuješ?“ zeptala se jí chvějícím hlasem.
„Gloria nic neříkala, jen nad ní stala, ruku mela položenou na jejím rameni a Chandra se pomalu uklidňovala, ruce se jí přestaly chvět, srdce jí již nebilo splašene, Gloria dala ruku pryč z jejího ramene a otočila se, ale Chandra jí jemně chytila za ruku.
„Kdo jsi?“ zeptala se ji.
„Slepá dívka,“ odvětila Gloria tiše.
„Chandra zavrtěla hlavou.
„Ty nejsi jen slepá dívka, kdo doopravdy jsi?“
„Slepá, opuštěná dívka jménem Gloria,“ zašeptala Gloria a poté vymanila svojí ruku ze sevření a odešla pryč.
Chandra se za ní dívala a byla si víc než jistá, že Gloria není jen slepá dívka.
Chtěla se zvednout a jít se napít, ale v tu chvíli k ní z lesa dolehl nějaký dívčí křik.
Pohlédla na Eizaka, který již k tomu místu s vytaženým mečem běžel, křikla na trojčata a Rolanda ať se ani nehnou a rozeběhla se za Eizakem.
Doběhla tam v okamžiku, kdy Eizakův meč projel tělem nějakého muže, ten se zřítil k zemi, ale z jeho těla nezačala vytékat krev, ale cosi zeleného.
„Eizaku!“ zakřičela a ten se otočil včas a mohl tak k němu zezadu přibíhajícímu muži useknout švihem hlavu, z toho těla opět začala stříkat zelená tekutina, třetí muž chytil na zemi ležící dívku pod krkem, ale než jí mohl pohybem zlomit vaz, někdo ho zezadu udeřil kamenem do hlavy, muž se sesul zemi, byl to Sebastian.
„Sebastiáne!?“ v Chandřine hlase se odráželo překvapení.
Sebastin zíral nejprve na kámen, který byl pokrytý zelenou tekutinou a poté pohledl na Chandru a poté zas na ten kámen, který následně odhodil.
„Já jsem zabil člověka..,“ vyrazil ze sebe.
„Nevím, co byli zač, ale rozhodne, to nebyli lidé.“
„ještě jsem nikomu neublížil, natož zabil…“
„slyšíš mě?! Ti muži nebyli lidmi, nevím, co jsou zač, ale rozhodne, nejsou lidmi!“ Chandra s ním zatřásla.
„Nejsou to lidé, nezabil jsem člověka!“ zamumlal Sebastián.
„Přesně tak. Nejsou to lidé,“ zopakovala Chandra ještě jednou a poté ho pustila a nasládne se sklonila k dívce, které mohlo být tak nanejvýš dvacet.
Dívka mela skloněnou tvář.
„Jsi v pořádku?“ otázala se jí Chandra a nadzvedla jí hlavu.
„Deidro?!“ vydechla.
„Já nejsem Deidra, jmenuji se Merfia.“
„Ale jsi jí tak podobná.“
„To protože je to matka.“
„Ale to nemůže být…, předtím než se to stalo mela sex pouze s jedním mužem a tím mužem byl…“
„Můj otec Marakena Úžasný!“ doplnila Merfia s hrdostí v hlase.
Chandra se postavila.
„Marakena je tvůj otec?“ otázala se.
„Ano. Je to můj otec a vy jste ho zradili, mladá žena bleskově vyskočila na nohy, vrhla se na Chandru, ta uviděla v její levé ruce dýku, která jí mířila na srdce, ale k tomu se nedostala, srdcem jí projel Eizakuv meč, Merfia vykulila oči, zalapala po dechu, její tělo sebou škublo a v okamžiku, kdy z ní Eizak vytáhl meč, se sesunula k zemi, on si o její bezvládné tělo očistil svůj meč, pohlédl na Chandru a poté se vydal zpět k ostatním.
Chandra si hluboce oddechla, levou rukou se opřela o nejbližší strom.
Eizak musel vedet, čí je syn, musel to vedet a stejně zabil svojí sestru kvůli ní…?!“ znovu se zhluboka nadechla a stejně hluboce i vydechla a poté se vydala zpět do jejich tábořiště.
„Kdo to křičel?“ zeptala se jí Mary.
„Nikdo. Jen nějaký pták,“ zamumlala téměř neslyšitelně a poté si sedla k ohni, uchopila do rukou stehno a zakousla se do něj.
„Takže bychom se měli vydat na další cestu, je tu poměrná nuda, už jsme tu strávili dost času!“ ozval se otráveně Tobiáš.
Chandra mela chuť se rozesmát, ale potlačila to, Tobiáš mel pravdu, bylo na čase tohle „nudné“ místo opustit, rukou si ze svých šatů setřela tu zelenou tekutinu a následně stejně jako ostatní, vyskočila na svého koně a během tří minut opustili to místo.

„Licia projížděla společně se svým bratrem planinou, která byla posetá těly.
Licia zastavila svého koně a vzápětí z něho seskočila a přistoupila k ležícímu muži, pak k druhému, následně třetímu, žádný z nich nebyl naživu.
Idion to pozoroval s pobaveným úsměvem, ale jakmile se k němu otočila, byla jeho tvář nečitelná.
„To není možné, není možné, že jsem za celou naši celou cestu nepotkala nikoho, koho bych mohla zabít!“
„Ta mrtvá holka nemusela mít ani pravdu:“
„Jisté, že měla. Musel by si tam být, zbývá jeden jediný a já nemůžu nikoho najít, copak všichni lidé náhle zmizeli.“
Mohla bys zabít mě, ale nepomohla by sis.“
„Licie se zašklebila, kopla do jednoho ležícího muže a poté se otočila, chtěla se vyhoupnout na svého koně, ale v tu chvíli stejně jako Idion bolestně vykřikla a stejně jako on i ona si rukou zakryla své oči.
„Co se stalo, proč nevbidím?“
„To nevím, něco se muselo stát Lazarovi či Siene!“
„Idion zamrkal, bolest v očích zmizela, stejně tak zmizela i u Licie.
„At už jim udělal kdokoliv s jejich očima cokoliv, bylo to způsobeno magii.“
„Siena si ráda zahrává s magií, ale pochybuji, že by byla tak hloupá a zvolila si magii, která by jí mohla ublížit:“
„V tom případe, se muselo něco stát Lazarovi.“
„Pcha. Ten by se k Magii ani nepřiblížil, už je to pryč, pojdeme někam jinam, někde přece musí být někdo, koho budu moct zabít.“
„Mohla si zabít tu holku, co jsme sebou vzali,“ nahodil provokativně Idion, Licie po něm vrhla vražedný pohled a chtěla se podruhé vyšvihnout na svého koně, ale opět jí v tom něco zabránilo, tentokrát zasténání muže, který k ní ležel, nebliž.
„Že by přece…,“ vytáhla svůj meč a sklonila se k němu, ale jeho doširoka rozevřené oči, němě se pohybující rty, jí daly najevo, že ten muž je mrtvý, že ho jen někdo ovládá.
Podívala se na Idiona, který ji pokynul.
Obezřetně se tedy k tomu vojákovi sklonila, dávala si pozor na to, aby se k němu nepřiblížila příliš blízko.
„Musíš zabít Rolanda, on je cestou k jeho návratu, jen Roland může Marakenu přivést zpět!“ zasípal ten muž pak po n, natáhl ruku, ale ona se instinktivně stáhla a mužova ruka poklesla dolu.
„Kdo je Roland?“ zeptal se Idion.
„Nemám ponětí!“ odvětila a vstala.
„Může to být pravda?“
„Není jiné vysvětlení, kdyby to nebyl on, musela bych už dávno někoho zabít.
„A co chceš dělat? Ten Roland muže být kdekoliv a hlavně kdokoliv.
Beze slova se vyšvihla na svého koně, otočila ho tak, aby její bratr neviděl její úsměv.
„Licie?!“ oslovil jí netrpělivě.
„Já ho najdu, pro mě to nebude nikterak těžké, ale ty by si mel možná odjet na nějaké bezpečné místo.
„Proč? Co víš, co předemnou tajíš?!“
„Nic. Jak bych mohla před svým bratrem cokoliv tajit?“ odvětila s kamennou tváří. Idion se na ní podezřívavě zahleděl, ale nedokázal říct, jestli před ním něco schovaná.
„Nikam nepůjde, zůstaň tu s tebou, tu holku jsem beztak ztratil a navíc, proč se zabývat skupinami pár nicotných lidí, když jich bude v brzké době ležet tisíce.
„Jak myslíš,“ zabručela, ale v duchu byla rozhodnuta se ho zbavit, jestli jí paměť nikterak nepletla,. Ten Roland mel co do činění s Lazarem či dokonce hůř s Eizakem, kterému dal její otec jméno Eion, mela chuť si odplivnout, ale nechtěla poutat Idionovi pozornost, musí se za jen dostat za nej a poté to už bude hračka, ale on jako by něco tušil, se úmyslně držel za ni a nebo vedle ni.
„Copak ty nechceš být vepředu, myslela jsem, že ti to tak vyhovuje?“ popíchla ho.
„Po většinou ano, ale tentokrát klidně zůstanu za tebou či vedle tebe, bylo by to odemne nezdvořilé, byt vepředu, obzvlášť když uvážíme, že jsme se tak dlouho neviděli.
Licie zaskřípala zubami a v duchu proklínala tu jeho podezíravost, ale musela hodne rychle něco vymyslet, slunce pomalu zapadalo a ona by toho Rolanda radeji zastihla ve spánku, nebyla si jistá, jestli by se mohla měřit s Eizakem, byla velmi dobrá a téměř ničeho se neštítila, ale on byl jiný než kdokoliv, koho za svůj život potkala, vyzařovalo z něho něco, co ji způsobovalo mrazení.
„Myslím, že bys mela trochu zrychlit, sestro,“ ozval se provokativně Idion, Licie se pousmála, to nebyl vůbec špatný nápad, úplně svého koně zastavila.
Co to děláš?“ chtěl vedet její bratr.
„Potřebuji se nadechnout,“ odvětila.
„Fajn tak se tedy nadechneme,“ Idion svého koně taky zastavil.
Na to přesně Licia čekala, pobídla svého koně a ten vyběhl vpřed.
„Hej!“ vykřikl Idion a též popohnal svého koně, v okamžiku, kdy se objevil vedle své sestry, ta ho tvrdě zasáhla loktem do obličeje, Idion sletěl z koně a při pádu se bolestně narazil do hlavy, Licia bolestně vykřikla, ale trocha bolesti za to stalo.
Zastavila svého koně, Idionova koně plácla do zadku a ten se rozebehl pryč, to by ho mohlo na chvíli zdržet, její pán a otec mluvil skrz toho vojáka jen k ní, ne k nim oběma.
Ohlédla se za sebe, a když viděla, že se Idion pomalu probírá tak mlaskla a její kůň vyrazil dopředu.
Idion se postavil, hlava mu třeštila, mel to vedet, mel to předvídat.
Glorie se probudila celá propocená, ruce se jí chvěly a do očí se jí odrážela záře plamenů z ohniště před ní.
Zamrkala, na tváři se jí objevil, vyraz překvapení, zamrkala znovu a poté pomalu otevřela své oči, v prvních vteřinách viděla vše kolem sebe rozmazané, ale postupně se jí obraz vyjasňoval, až viděla poměrně zřetelně, viděla své ruce, své nohy, oheň a všechny, kteří tam s ní byli.
Vyskočila na nohy a přiběhla k Rolandovi a dotkla se ho, nic neviděla, přešla k Tobiášovi a dotkla se, opět nic neviděla, přešla k Mary, opět nic, stejně jako u dalších.
Ne! Ne! Ne!“ začala vzrušeně šeptat, přistoupila k neklidně se vrtícímu Sebastiánovi a dotkla se ho, nic neviděla, cítila jen chlad.
Odstoupila od něj a rukou si prohrábla vlasy.
„Ne! Ne! Ne! Zopakovala několikrát po sobe. Patrik, který ležel, blízko ni něco zamumlal, pohnul se, ale neprobudil.
Gloria přešla k nejbližšímu stromu a dotkla se ho, opět nic necítila, jako by vše bylo pryč.
Opřela se zády o ten strom, hlava se jí zatočila, v rukou i nohou náhle cítila slabost, v ústech mela suchu.
Začala přerývavé dýchat, nádech výdech, nádech výdech, snažila se potlačit narůstající paniku, ale nedařilo se jí to, bolest hlavy zesílila, otevřela ústa, ale nevyšlo z nich žádné slovo, odpoutala se od toho stromu, ale než mohla udělat další krok, svezla se Eizakovi v bezvědomí do náruče.
Ten jí zvedl a přenesl k Chandře, položil jí vedle ní a poté odešel hlouběji do lesa.
Lazarus se zprudka posadil, otevřel oči, ale neviděl nic jiného nežli jen černočernou tmu.
Dovnitř někdo vešel a on uslyšel známý mladý ženský hlas.
„Ty už si vzhůru?“
Lazarus se jí dotknul a před jeho očima začaly kmitat různé obrazy
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1215
Age : 27
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   28.03.13 12:57

Tak už jsem konečně přečetla, bylo to napínavé. lol!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   14.04.13 14:56

Kapitola 27

Sebastian se uprostřed noci probudil. Nebyl si jistý, jestli to bylo kvůli tomu divnému snu anebo kvůli tomu, že mel v ústech suchu.
Ten sen byl opravdu zvláštní, stal na mýtině, která byla kousek za jejich nynějším tábořištěm a s otevřenými ústy, hleděl na Glorii, jak stojí naproti vznášejícímu se světlu a tiše s ním rozmlouvá.
Potřásl hlavou. Mel by na to přestat myslet, možná, že si jen namlouvá, že je Gloria něco víc, možná se ho ten prsten snaží jen zmást, ale nechápal, proč by to dělal.
Vedle něho zamumlal Roland nějaká slova, nerozuměl jim, byl to cizí jazyk.
Chtěl si zase lehnout, soude dle oblohy, slunce vyjde co nevidět a až se tak stane, dojde se napít.
Pohledem zaletěl nedaleko stojícímu Eizakovi, který tam stál už několik hodin.
Nechápal, jak to dokáže, ale z toho, co se o něm dozvěděl, soudil, že Eizak stejně jako další vojáci toho krutovládce Marakeny, museli projít tím nejtvrdším výcvikem, výcvikem, který mohli přežít jen ti nejsilnější, pohledem zaletěl k neklidně se vrtící Chandre, zajímalo ho, jestli i ona prošla oním výcvikem, ale nejspíš ne, protože to by byla pravděpodobně stejná jako Eizak, Sebastian se zachvěl a chystal si lehnout, když za sebou uslyšel nějaké tiché ženské hlasy, jeden z nich mu byl povědomý.
Mary ležela mezi svými bratry, Chandra ležela nedaleko od nich, Glorii nikde neviděl.
Znovu se ty dva hlasy ozvaly, zněly stále tiše, ale o něco důrazněji, jako by se snad hádaly, prsten na jeho ruce začal slabě zářit.
Zakryl ho, ale záře prosakovala skrz jeho ruku, ty hlasy se ozvaly znovu a tentokrát byl jeden z nich spíše prosebnější, pohlédl k Eizakovi, nezdálo se však, že by cokoliv vnímal.
Pomalu se tedy postavil, prsten na jeho ruce nepřestal zářit.
Překročil opatrně Rolanda, který opět cosi zamumlal a on tomu opět nerozuměl, obešel spící trojčata, přičemž se jen těsně vyhnul Tobiášove ruce, která chňapla doprava, vzápětí obešel Chandru, která pohybovala hlavou sem a tam a tiše přitom mumlala.
„Nedělej to Eione, nedělej to Eione, jsou to ještě děti, nezaslouží si být předhozené Marakekenovy, ne Eione, jsou nevinné.
Sebastián se zastavil, pohledem znovu zaletěl k Eizakovi, který tam stále nehnutě stal, pomyslel si, že snad ztuhl, ale v tom se Eizak nepatrně pohnul, svojí hlavu však neotočil.
Sebastian zaváhal, kdyby si ho Eizak všimnul a chtěl po něm vysvětlení, proč se jejich táborem tak plíží, nebyl si jistý, jestli by mu dokázal dát uspokojující odpověď, ale nezdálo se, že by mel Eizak v úmyslu se otočit.
Tobiáš kolem sebe znovu mávl rukou a ve stejnou chvíli vstoupil Sebastián na tu planinu, záře jeho prstenu pohasla, stejně tak zmizelo i škrábání.
Prostor před ním tak ozařovalo slabé světlo z měsíce, ale i to stačilo na to, aby otevřel ústa.
Před ním tak 10 metrů stala Glorii a rozmlouvala se světlem, které se vznášelo blízko ní.
„Prosím musíš to vrátit tak, jak to bylo dřív, Lazarus na to není připravený.“
Světlo zablikalo, Sebastián si musel zakrýt oči.
„Nemohu. Jakmile bych to udělala, vrhl by se do náruče smrti:“
Gloria si rukou pročísla své vlasy, ty se změnily ve stříbrné, Sebastián zalapal po dechu, když si je prohrábla znovu, získaly opět svou běžnou barvu.
„Je to jeho rozhodnutí, vrat mu jeho zrak, ať se mě může vrátit, to co mi právem naleží!“ Sebastián nemohl v jejím hlase přeslechnout hořkost.
světlo opět malinko zablikalo a vzápětí se, vzneslo o, malinko výš.
„Ty víš jak si te vážím Glorie, nejen za to, co jsi udělala pro můj národ, ale nevrátím to, ne dokud si Lazarus neuvědomí, že jsou ty děti ztracené.“
Glorie si znovu pročísla své vlasy, znovu se staly stříbrnými a pak opět získaly zpět svou běžnou barvu.
„Jestli mu nevrátíš zrak, zachráním ty děti sama!“ promluvila Gloria rozhodným hlasem.
Světlo vzplanulo, Sebastián musel, padnout na kolena a lokty si zakrýt oči, ale s Glorii to ani nehnulo, hleděla na zářící světlo bez mrknutí.
Záře pohasla, světlo se objevilo za jejími zády.
„Prosím Glorie, tohle nemůžeš, nemůžeš je zachránit, jen ať si je nechají.“
„Ani tobě, ani mě a ani komukoliv jinému nepřísluší rozhodnout o životě jiných!“
„Já vím! Já vím!“ dívčí hlas zněl najednou pokorně, světlo se zas objevilo před Glorii.
„Uvědomuješ si však, že pokud mu navrátím zrak, tak ty zas budeš…“
„Slepá tak jak to má být…,“ dokončila za ní tiše Glorie.
Sebastián si rukou zakryl ústa, nebyl si jistý, jestli chápal, co se to před ním vlastmi odehrávalo, ale jedno bylo jisté, Glorii rozhodne nebyla jen slepá dívka, chtěl se otočit a vrátit se do tábora, ale v tom se těsně u něho ozvalo zasyčení, on uskočil na stranu a zakopl přitom o kámen, dopadl mna zem a vzápětí se nad ním vztyčil téměř metrový had a výhrůžně na něho syčel, Glorie se otočila a po tváří jí přeběhl záblesk zděšení ale poté ihned k tomu hadovi přešla a položila mu na jeho hlavu svojí ruku.
„Já jsem tě nechtěl špehovat, jen jsem mel žízeň a pak jsem uslyšel ty hlasy a…,“ Glorie mu však nevěnovala pozornost, mela stále svojí ruku položenou na hadově hlavě a ten had vydával syčivé zvuky, které však byly tišší a tišší až se nakonec ten had složil k zemi.
Glorii přitáhla svojí ruku k tělu.
„Glorie…“
„Vrat se zpátky do tábora,“ vyzvala ho tichým hlasem.
Sebastián se postavil, pohledem zavadil o kousek dál spícího hada.
Jak si to dokázala?!“
„Vrat se prosím k ostatním a nikomu ani slovo.“
„Ale oni by měli vedet, že ty jsi…?“ Sebastián sice přesně nevěděl kdo anebo co vlastně je, ale bylo mu jasné, že musí být jedinečná.
„Nikomu ani slovo?“ zopakovala a poté se otočila, po světlu ani památky, nepatrně stiskla levou ruku v pest.
„Jak je to vůbec možné, jak to, že jsi…?“
Otočila se k němu nazpátek a pohlédla mu do očí, on v jejích pronikavě modrých očí viděl prosbu, ona v těch jeho otázky a strach.
„Vrat se prosím k ostatním a nikomu o tom, co jsi viděl, neříkej, žádám tě o to.
„A co budeš dělat ty?“
„Najdu způsob, jak vyrvat ty tři děti ze spáru černých postav, Sebastián se zachvěl.
„O těch jsem slyšel, šeptá se, že to jsou nelidské bytosti.
„Na šeptech bývá často něco pravdy a teď už prosím jdi, Sebastián však zůstal stát na místě.
„A to tam chceš jít Sama?“
„Dokážu se o sebe postarat:“
Sebastián otočil hlavu k táboru a poté zpět k ní.
„Chci jet s tebou.
„To nemůžeš, je to nebezpečné!“ namítla, ale v duchu ji potěšilo, že se nabídl.
„Nejsem tak neschopný, jak se můžu zdát a navíc bych se rád dozvěděl, co se se mnou děje, co o tom víš.“
„Sebastiáne, Černé Postavy dokážou být kruté, nečiní jim problém roztrhnout zaživa člověka.“
Sebastián polknul, ale stále zůstával na místě.
„Už to někdy někomu udělali?“ zeptal se přiškrceně.
„Přikývla. Nejednou a to není jediný způsob mučivé smrti, ve které se vyžívají, můžeš odejit, s ostatními budeš v bezpečí:“
„Budu sice v bezpečí, ale nebudu vedet nic, jdu s tebou, ať chceš či nechceš:“
„Na mnicha si nezvykle šílený.“
„Skoro mnicha a ostatní bratři mi vždy říkali, že jestli se budu takhle nadále chovat, začnu jednou dělat opravdu šílené věci a jedna šílená věc se pravě teď předemnou rýsuje a já si jí proste nemůžu nechat ujít i když mám srdce v hrdle.“
Glorie se pousmála.
„Rozmlouvat tito nebudu,“ zamumlala a poté tiše hvízdla a během chvíle se u nich objevili dva statní koně.
Sebastián otevřel ústa, ale hned je zase zavřel.
Gloria začala prsty pohybovat ve vzduchu, Sebastián z toho, nemel příjemný pocit, ale k jeho údivu se ve vzduchu objevil popsaný pergamen, Gloria ho s naprostou samozřejmostí srolovala a dotykem svého prstu probudila spícího hada, ten nejprve zasyčel a poté ten pergamen uchopil do svých zubů a začal se plazit k tábořišti, kde spali ostatní.
. Jak si to dokázala?!“
„ještě se můžeš vrátit,“ vyzvala ho jako již po několikáté, ale on i když mu srdce prudce bilo a dlaně mel zpocené, zavrtěl hlavou.
„Pojedu s tebou, ale pochopí to ostatní?“
Gloria se vyšvihla na koně.
„Eizak to pochopí,“ řekla a poté pobídla svého koně ke klusu.
Sebastián na toho svého vyskočil a též ho pobídl, brzo oba dva koně srovnali krok


„Jak ti je Lazare?“ uslyšel její tichý hlas.
Pootočil hlavou, ale nic se nezměnilo, všude kolem něj se stále rozprostírala tma.
„Něco jsem ti přinesla,“ mladá žena mu začala k ústům nést plnou lžíci, on však nechal svá ústa zavřená.
„No tak Lazare. Musíš jíst, musíš zase nabrat své síly.“
„Nepotřebuji ani tebe a ani nikoho dalšího!“ zavrčel a otočil se na druhou stranu.
Zena na sobe nedala znát, jak jí jeho slova zasáhly, položila lžíci zpátky do misky a natáhla se pro lněnou deku, která ležela na zemi.
„Nepotřebuji ji!“ ozval se Lazarus odmítavě.
„Možná, že jsem slepý, ale mé smysly jsou vytrénované, jdi pryč:
„Nemohu jít pryč, ne dokud se řádně nenajíš.“
Nestojím o tvojí péči, jediné co po tobě chci je, aby si mě dovedla k mému koni, pomohla mi na něj a poté ho nasměrovala k tem Černým Postavám!“
Povzdechla si.
„To neudělám, nepřipustím, aby si zemřel.“
„Dokážu se o sebe postarat, takže jdi pryč!“ Lazarus mávl rukou do prázdna.
„Tak tedy dobrá, půjdu, ale ještě předtím ti tady nechám tu misku, je hned napravo,“ žena tu misku položila a chystala se odejít, když se Lazarus otočil a jeho prsty se dotkly její paže.
Škubl sebou, tma před jeho očima se rozestoupila a on spatřil tři černé postavy , které seděli na třech mohutných černých hřebčích, kterým z nozder vycházel dým. Ti tři jezdci vjeli do vesnice a lide před nimi zaslali prchat, někteří z nich přitom křičeli
„Chraňte to dítě! Chraňte to dítě! Jiný se ty postavy pokoušely srazit z koně, jeden mohutný muž se po jedné ohnal velkým cepem, ale jakmile ten cep do té postavy narazil, rozpadl se muži v rukou.
Ten cosi zakřičel, obrátil se, ale nestihl utéct, jezdcův kun mu ukousl hlavu.
„Chraňte to dítě! Chraňte to dítě! Křičeli lidé stále, zatímco ti tři jezdci směřovali ke stavení, které bylo vedle chalupy, ve které byl Lazarus.
„Ne mé dítě ne! Mé dítě ne! Křičela nějaká mladá žena a pokusila se udeřit jednoho z jezdců, ale jakmile se ho dotkla, rozpadla se na práh, všichni tři koně naráz zastavili, postavili se na zádní a poté svými předními kopyty udeřili tři nejblíže stojící muže před sebou, ti zařvali bolestí, na hrudi měli čerstvé vypálené znamení, ostatní, kteří stali předtím domem se rozutekli pryč.
Jedna postava seskočila ze svého koně, vešla do toho stavení a vzápětí z něho vyšla s dítětem v náruči.
Bez problému se vyhoupla zpět na svého koně, dítě plakalo, ale nikdo se neodvážil pohnout, všichni tam stáli jako zkamenělý, ty postavy obrátili své kone a opustili i s křičícím miminkem tu vesnice, Lazarus odtáhl své prsty z její paže.
„To se stalo?“ otázal se tichým hlasem.
„Ne to se teprve stane?“ odvětila stejným tichým hlasem.
Lazarus se chtěl posadit, ale ona položila svojí lehkou ruku na jeho hrud a zatlačila ho zpátky.
„Musím je zabít, jestli se to stane, proč si mi lhala, proč si mi tvrdila, že tady už žádné dítě nezbylo?!“ pokusil se znovu posadit, ale ona svojí ruku držela položenou na jeho hrudi a on se nedokázal pohnout.
„Zůstaneš tady Lazare, viděl jsi , co se stane tem, kteří se jich dotknout.“
„Já nejsem jen tak někdo, dokážu se o sebe postarat, budou tady každou chvíli!“
„Já vím, proto zůstaneš ve své posteli!“
„Zkus mě zadržet!“ Znovu se pokusil posadit, ale opět byl neúspěšný a to i přesto, že se svými prsty dotýkala jeho hrudi velmi slabě.
„Nemůžeš opustit tuhle chalupu, oči se ti klíží, ruce i nohy máš ztěžklé, chce se ti spát, cítíš se být velmi unavený, toužíš usnout a nabrat nové síly, jsi tak unavený, že nevšímáš nic, co se kolem tebe děje, tvoje oči se zavírají?“ k oběma dolehl křik, ženský křik,mužský řev, ale ona ho ignorovala a dál k Lazarovi promlouvala tichým hlasem. Chce se ti spát, potřebuješ spát, na nic jiného nesmyslíš.
Lazarus se snažil mít své oči otevřené a to i přesto, že nic neviděl, ale nedařilo se mu to a jeho ruce a nohy byly najednou tak těžké, téměř s nimi nemohl hýbat.
„Co si zač, proč to děláš?!“ vysoukal ze sebe a poté upadl do hlubokého spánku, ve stejnou chvíli se kolem jejich chalupy prohnaly tři postavy i s plačícím dítětem.
Žena se postavila, musela se zachytit steny, cítila se velmi unavená, hlava se jí trochu točila, prsty na nohou i na rukou jí svrběly, dovnitř někdo vstoupil, otočila se, když zjistila, že je to její otec, tak se uvolnila.
Její otec se podíval nejprve na ní a poté na spícího Lazara, vzápětí se jeho pohled zas vrátil k jeho dceři.
„Budeš ho muset nechat jít, Ted když je slepý, je nám k ničemu, těžko bude moct mojí dceru, tvojí sestru přivést.
„Je to jen dočasné můj otče, však on se mu jeho zrak vrátí.“
„I kdyby ano, déle tu nemůže zůstat, lidé jsou vyděšený, pokaždé když se to stane, se jejich hněv proti někomu obrátí, tentokrát bychom je už nejspíš nedokázali zastavit, dokonce i kdyby si použila veškerý svůj dar.
Sklopila zrak.
„Já vím, můj otče, ale nemohu ho nechat jít, i kdyby k nim nenašel cestu, tam venku jsou nástrahy, kterým by dokázal čelit ztěžka jako muž se zrakem, natož v tuhle chvíli.
Její otec k ní přistoupil, v očích se mu odrážela prosba.
„Prosím, dcero má, nech ho jít, nech ho, ať si poradí se svým osudem.“
„Ne. Nenechám ho někde o samotě!“
„A co chceš dělat? Jestli se zdejší lidé obrátí proti němu, můžou se obrátit i proti nám!“ jakmile to dořekl, ohledl se, nikdo v blízkém dosahu nebyl a lidi, co byli od nich několik desítek metrů usedavě plakali, obrátil se zpět ke své dceři, která mela ve tváři odhodlaný výraz.
„Musíme to udělat co nejrychleji, ihned seženu koně, naložíme ho na něho a až se vzbudí, bude už od naší vesnice dost daleko a vzhledem k tomu, že je slepý, tak k nám nenajde cestu.
Jeho dcera nic neříkala, jen na něho hleděla, v očích mela smutek.
„Jestli ho chceš vyhnat, odejdu s ním.
„V žádném případě!“ vykřikl její otec a chytil jí za ruku.
„Pust tu ruku otče,“ promluvila tichým, ale pevným hlasem.
„mne! Ty nikam nepůjdeš! Jsi pro naši vesnici důležitá, nenechám tě s ním odejít, nebudu riskovat, že s tvým odchodem ztratí našed vesnice svojí ochranu…,“ pozdě si uvědomil, že tohle nemel říkat.
V očích se jí hněvivě zablesklo.
„Tohle pro tebe sem? Někdo kdo tobě a ostatním lidem poskytuje jakousi ochranu?!“
„Ne samozřejmě, že ne, tak jsem to nemyslel, ale nemůžeš odejít, patříš k nám, jsi součástí našeho života, neodejdeš, protože ti to nedovolím!“ muž svůj stisk zesílil, ženou projel záchvěv bolesti.
„Okamžitě mě pust!“ přikázala mu stále tichým , ale mírně výhružným hlasem, on tak však neučinil.
„Takhle jsem se nechtěla rozloučit a nechci udělat to, co se chystám udělat, ale musím, protože jinak mě budeš pronásledovat, možná se ho pokusíš zabít a to nemohu připustit, její otec smrtelně zbledl, chtěl pustit její ruku, ale nemohl, stejně jako nemohl pohnout svojí druhou rukou, oběma nohama a dokonce i hlavou.
„Nedělej to, nechám vás jít, jen to Nedělej!“ začal škemrat, ale její pohled byl neúprosný.
„Snažila jsem se tomu předejít, ty bys své slovo nedokázal dodržet?“ jakmile to dořekla, položila svůj prst na jeho hruď, upřela na něj své oči a poté začala tiše šeptat.
„Najednou se ti hůře dýchá, tvoje srdce bije pomaleji…“
„Prosím Nedělej to, přisahám…“
„Nemůžeš dýchat, marně lapáš po dechu, pokračovala a její otec začal lapat po dechu, tvoje srdce bije pomaleji a pomaleji, točí se ti hlava, zrak před očima se ti rozmazává, již nemůžeš popadnout dech, její otec cosi zasípal, ale ona pokračovala dál, cítíš obrovský tlak na svých prsou, nohy se ti podlomily, její otec padl na kolena, rukama se dotýkal svého srdce, a lapal přitom po dechu.
„Bud sbohem otče, zapomeň na Černé postavy, zapomeň na všechno, už tě nic netrápí, tvé srdce se zastavilo,“ jakmile dořekla poslední slovo, odtáhla svůj prst z jeho hrudi a její otec padl mrtev na zem.
Zapotácela se, na své tváři ucítila krev, hlava jí třeštila, cítila slabé bodání do žeber, ale všechno zmizelo během několika vteřin.
Překročila ležící tělo svého otce, uchopila Lazara do náruče jako by téměř nic nevážil a poté se s ním vydala k nejbližšímu koni, žádný z lidí ji nevěnoval pozornost, položila spícího Lazara na toho koni a vzápětí na něj sama vyskočila.
Přitáhla k sobe Lazara, chytla ho tak, aby nespadl a poté pobídla svého koně k běhu, ten se rozeběhl.
Jeden ze třech koní Černých postav se náhle zastavil a postavil se na zadní, jeho jezdci sklouzla kapuci a odhalila tak umrlčí lebku.
Postava přinutila svého koně ke klidu a poté si přehodila kapuci přes lebku.
obrátil své duté oči k dalším dvěma z nich jeden mel u sebe v tuhle chvíli spící miminko a oba dva nepatrně pohnuly pahýly, které jim vykukovaly zpoza jejich plášťů.
Ten třetí tedy svého koně otočil a ten se dal do běhu, stejnou cestou, jakou přijeli na to místo.
Ti další dva projeli i s miminkem skrz bránu, která se skládala z kostí a lebek.
Ve vesnici, ze které ta žena odjela s Lazarem pryč, vyběhl z jejich domu malý chlapec a začal křičet.
„Je mrtvý a ona je pryč, její otec je mrtvý a ona je pryč.
„Ona je pryč, odešla, opustila nás…,“ začali lidé šeptat a rozhlížet se kolem sebe.
Ona od nás odešla, naše ochrana nás opustila, musíme jí ihned…,“ ze země všude kolem nich začali do výšky vystřelovat černé květiny, nejprve jich bylo jen pár, ale s každou uplynulou vteřinou jich bylo víc a víc, vyrůstaly všude.
„Musíme pryč!“ vykřikl nějaký muž, ale už bylo pozdě, ty černé květiny byli všude, nemohli je ani obejít, ani překročit, nic nedělaly, jen byly všude kolem nich.
O několik minut později se ze všech těch černých rostlin začala okolím linout silná omamné vůně, lidé jí nejprve blaženě nasávali, ale asi po pěti minutách začali všichni bez rozdílů padat na zem, každý z nich sebou několik vteřin škubal a poté znehybněl, během deseti minut, nezůstal v té vesnici nikdo naživu.
Ženu, která jela na koni i s ležícím Lazarem bodlo v hrudi, ale nezastavila, pokračovala dál, popohnala jejich koně k větší rychlosti a pevně u sebe držela spícího lazara.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1215
Age : 27
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   07.06.13 6:46

Ten nápad z těmi černými květy, které se rozrůstají kolem, je zajímavý. lol!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   07.06.13 11:38

„Myslím, že už by to snad mohlo stačit, mohla bys už přestat?!“ Ryar se jen ztěžka vyhnul další prudké ráně.
„Vždyť cvičíme jen chvíli!“ odtušila Chandra a chystala se znovu zaútočit, ale v tom se, mezi ne postavil Eizak.
„To by už stačilo!“ promluvil tiše, ale důrazně.
„Já chci ještě cvičit!“
„Později.“
„Já chci trénovat teď, nejsme tu ještě ani hodinu!“
„trénovat můžete později.“
„Ty mi nemáš co říkat, kdy budu trénovat.“
„Chandro. Času máme dost, všichni si musíme odpočinout!“ ozval se vděčný Ryar.
„Nepotřebujeme odpočívat, jsme tu teprve chvilku!“
„Chvilku? Vždyť už trénujeme skoro hodiny, již téměř necítím své ruce.“
„Tak si jdi, však on tě může zastoupit někdo jiný, chop se meče Eizaku!“
Eizak však stál před ním.
Řekla jsem, aby ses chopil meče, chci ještě trénovat!“ jakmile to dořekla, slunce zapadlo a prostranství kolem nich se ponořilo do pološera.
„Pro dnešek už to stačí, sklon svůj meč?“ vybídl jí stále klidný Eizak.
Ryar raději malinko ustoupil dozadu.
„Skončím, až sama budu chtít!“ zavrčela Chandra a poté švihla svým mečem do vzduchu.
„Dnes už jsme skončili.“
„Nebudeš mi poroučet!“ štěkla a švihla se svým mečem směrem k jeho hlavě, Ryar vyjekl, ale Eizak ten meč zachytil mezi prsty a následně jí ho vytrhl z rukou a pohodil do trávy.
„Potřebuješ se vyspat,“ promluvil naprosto klidně.
„Jak… jak si…?“ Chandra nebyla schopná slov, nejen proto, že si uvědomila, že se pravě chystala ublížit, ale také z toho, že jen tak mezi své prsty zachytil její nedávno broušený meč.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Ryar, když se vzpamatoval a vrhl po Chandře nechápavý pohled, ta sklopila oči.
„Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo…“
„Nic mi není,“ promluvil Eizak otočil se a odešel.
„Nikdo z těch dvou si nevšiml kapek krve, které dopadaly u jeho dlaní na trávu.
„Co se deje Chandro? Proč si najednou tak posedlá trénováním?“
„Už se to nestane?“ zamumlala a odešla.
„Chandro, počkej, jestli se něco děje, mela bys mi to říct, myslel jsem, že jsme přátelé?“ zavolal za ní, ale ona se nezastavila.
Po chvíli k němu přišel Eggar, který se tak trochu motal.
Ještě předtím než otevřel ústa, bylo Ryarovi jasné, že je opilí.
Nic neříkej!“ utnul ho a poté zamířil ke svému stanu.
„O čem to blábolí?“ zabrblal Eggar, kterému padl pohled na trávu, na které byly stopy krve.
„Co to jako je?“ zahuhlal a šel se tam podívat, což tedy nebylo snadné, jelikož se mu nohy tak trochu pletly, ale nakonec k té trávě došel, shýbnul se k ní a rukou se jí dotkl.
Přiblížil svůj prst ke svým očím, ale nebyl schopný ten prst zcela zaměřit, to vojenské pivo bylo silnější, nežli si myslel.
„Co to jen může být?!“ zahuhlal a přiložil si prst k ústům.
Po olíznutí tu krev vyplivl.
„Fuj no to je hnus!“ zabručel a poté si to klátivými kroky zamířil ke svému stanu, jen jaksi nevěděl, který je jeho, čtyřikrát zabloudil do jiného, ve třech z nich souložili markytánky s vojáky, nakonec se mu podařilo najít ten svůj, jakmile do něj vešel, padl na seno a začal chrápat.
Deidra, která ho zdálky sledovala se hnuseně odvrátila.
Byla znechucená tím, jak se její bratr cho á, vždycky to byl slaboch, co pořád kňoural, ale tohle bylo odporné, skoro celý den jen pil a poté byl všem pro smích a když se ho snažila přinutit, aby s nimi začal trénovat, vždycky jí odbyl tím, že je na to dost času, že ať ho nechá, že musí vykonat něco důležitého.
Začala se cítit konečně hrdá, zadoufala, že ho Marakena její milovaný vůdce pověřil něčím důležitým, ale hrdost vystřídalo zhnusení, když zjistila, že došel doprostřed tábora, rozepnul si kalhoty a začal předevšemi močit.
Prudce zavrtěla hlavou.“
„Musíš mu dát čas?“ ozval se vedle ní příjemný mužský hlas.
Srdce se jí poskočilo a zalil jí příjemný pocit, muž vedle ní, nebyl nikdo jiný než jejich velitel Marakena.
„Pochybuji, můj pane, je ze všech nejhorší, myslela jsem, že po našem otci něco zdědil, ale očividně jsem se mýlila.
Marakena se jí zlehka dotknul, tak jako už několikrát předtím, ale jí se pokaždé zmocnila horkost.
„Musíš mít v něj trochu víry Deidro, já poznám dobrého vojáka, může, který ovládá svůj meč.
„Doufám, že máš pravdu můj pane,“ zamumlala Deidra a poté si lehla na trávu a začala si pomaličku rozepínat své šaty.
Marakena k ní poklekl a začal jí s jejími šaty pomáhat, po chvilce jí vysvlekl a vzápětí i sebe.
V okamžiku kdy si na ní lehl, ucitil na své ruce, kterou položil na trávu vedle ní, něco lepkavého, tělem mu projela zamrazení.
Deidra, která si jeho napnutí uvědomila se ho zeptala.
„Stalo se něco můj pane, udělala jsem snad něco špatného?“
„Ne. Děláš přesně to, co je třeba,“ zašeptal a poté jí začal líbat, svojí ruku, co mel položenou na trávě si přitáhl k tělu.
Eizak se podíval na své ruce, krev z nich již netekla, po ostří meče zůstala jen slabá jizva.
„Můžu dál?“ uslyšel Chandrin hlas.
„Pojď,“ vyzval ji a ona vstoupila, mela na sobe lehké šaty.
„Proč si přišla?“ otázal se, i když to tušil.
„Jsem připravená,“ zamumlala a poté z ní ty lehké šaty spadly a ona před ním stála nahá.
Eizak se zvedl z hromady naskládaného sena a přistoupil k ní.
„Neodmítej mě prosím?“ zašeptala.
Eizak , který si všimnul, že se maličko chvěje nic neřekl, jen na ní hleděl, na její obličej,, na její nahé tělo, Chandra polkla, ale nelitovala svého rozhodnutí, jestli k ní něco cítí, tak si jí teď vezme, pokud jí odmítne, odejde pryč a už se o nic nebude snažit.
Eizak na ní hleděl asi minutu, Chandra se ani nepohnula i když nebylo zrovna příjemné stát na seně nahá před mužem, který toho moc nenamluví, začínala se bát, že jí odmítne, že jí posle zpět do jejího stanu, ale v tom se Eizak začal svlékat.
Když se svlékl donaha, položil jí opatrně na jeho slaměnou postel.
„Víš to jistě?“
„Víc než cokoliv jiného!“ zašeptala rozechvěle a poté se rukou dotkla jeho vypracované hrudi.
„Není cesty zpět,“ zašeptal a poté si na ní lehl.
„Já vím,“ odvětila téměř neslyšně.
V dálce zaburácel hrom, ve stejném okamžiku do ní Eizak pronikl, Chandra vykřikla a po tváři se jí rozlila slast.
Prožila, užasnou noc, ale když se ráno vzbudila, Eizak u ní nebyl, spatřila ho, jak trénuje s několika zjizvenými muži.
Malinko jí bodlo u srdce, ale poté si vzpomněla na jejich úžasnou noc a na rtech se jí zjevil šťastný úsměv.
Dovnitř vstoupil Ryar.
„Eizaku je.?“ když jí uvidel, jak tam leží nahá, zrudl a odvrátil svou tvář.
„Omlouvám se, já jsem nechtěl, nevěděl jsem…“
„To je v pořádku, já tě taky viděla.
„Cože? Opravdu, kde?“
„V rybníce.“
„Aha.. no…, chtějí, abychom začali trénovat bojovou jízdu…“
„Dobře. Jen se převléknu, mohl by si?“
„jistě…, samozřejmě, počkám … venku…,“ Ryar se otočil a vyšel ven.
Vždycky si představoval, jak asi vypadá nahá, ale nečekal, že to kdy zjistí, kolem něho prošel nějaký voják, který si nemohl nevšimnout jeho uzardělého obleče.
Potulně se usmál a pokračoval.
„to já ne.. já .. jí.. jenom…,“ mávl rukou.
„To nemá cenu, radši ať si myslí, že jsem to dokázal?“ blesklo mu hlavou.
Z Eizakova stanu vyšla Chandra.
Gratuluji mladíku!“ ozval se nějaký vousatý muž, vítej u nás, přidal se jiný, moc pěkné, nějaká mladá markytánka.
Otevřel ústa, ale Chandra ho zarazila.
„Jen je nech ať si to myslí.“
„Ty a Eizak?“
„Takové věci se nevyzrazují, omlouvám se za včerejšek i za to, že jsem tě viděla.
„nech toho, nebo se nepřestanu červenat, nebude to Eizakovi vadit? Jestli o tom budou mluvit…“
Chandra pohledla na nedaleko stojícího Eizaka.“
Pojďme k tem koním:“
„To není odpověď, kterou jsem čekal.
„Je to Eizak?“ zamumlala Chandra s jiskrou v očích.
„No právě,“ zabručel Ryar, ohledl se po Eizakovi, který však stále rozmlouval s těmi muži a poté s Chandrou zamířili, kde už pro ne byli připraveni dva statní černí hřebci, stejně jako pro Deidru a též pro Eggara, který vystřízlivěl
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   01.07.13 15:09

Oren se Seinou kráčeli po cestě. Šli pomalu, ale jemu to nevadilo. Pro jednou mu nevadilo ani to, že toho Seina moc nenamluví, musel totiž myslet na to, co viděl v lese, na to, co se ze Seiny stalo, jak to chtělo každému ublížit.
Naštěstí je Eizak zachránil, ale to mela byt jeho práce, on jí mel ochránit, zastavit a selhal.
Náhle se Seina zastavila.
„Co se děje?“ zeptal se jí tiše a rozhlížel se kolem sebe, ale nic nepodezřelého neviděl.
„Přijíždí!“ promluvila tiše stále hledíc před sebe.
„kdo přijíždí?“
„Můj bratr.“
„Lazarus?“
Zavrtěla hlavou.
„Můj druhý bratr, ten, který je hrdý na to, že jeho otcem Marakena.“
„Možná bychom se měli schovat.“
„Na to je pozdě!“ jakmile to dořekla, křoví před nimi se rozhrnulo a před nimi se objevil Idion, na tváři mel malou bouli.
„Jak si to věděla?“ otázal se jí Oren šeptem, nereagovala, hleděla upřeně na svého bratra, který ze sebe nejprve oprášil listí a poté řekl.
„Ty nejsi sestra, kterou se snažím najít, ale když už jsme se potkali!“ rukou se dotkl svého meče.
„Nemůžeš mi ublížit Idione!“ promluvila Siena tiše.
Idion se ušklíbl.
„Však já také nehodlám ublížit tobě.
Oren s tím nemá co dočinění.“
„Není to osobní, proste se jen, potřebuji trochu procvičit, jestli je dobrý, možná se mu nademnou i podaří zvítězit,“ z jeho hlasu čísel výsměch, ale s Orenem to ani nehnulo.
„Nech nás projít Idione.“
„A kam chceš jet sestřičko? Snad do nějaké jeskyně, protože si myslíš, že tam budeš v bezpečí, Protože tam nebudeš moct někomu ublížit, ale hádej co, to co máš je dar, mohla by si vzbudit des, donutit lidi k poslušnosti, nechat se jimi vzývat jako nějaká bohyně.
„Nech nás projít Idione, já te o to žádám:“
Idion se zachechtal a přiblížil se k nim
„Ty me žádáš? Zadáš mě, abych tě nechal jít se schovat?!“
„Ano. Přesně o to tě žádám,“ přisvědčila klidně Seina.
„To se nestane, tady tvá cesta končí, sestro, ty se neschováš, vlastně by si mohla jít se mnou, představ si, co bychom my dva mohli spolu dokázat!“ přiblížil se k ní ještě víc, Orena zamrazilo, vůbec se mu to nelíbilo, ale neodvažoval se pohnout, alespoň to tak slíbil, když ho žádala, aby nic nedělal, až dojdou před křoví.
Pochopitelné to nechápal, ale souhlasil a teď toho litoval.
Siena učinila krok dozadu.
„Ty se mě snad štítíš? Svého bratra?!“
„Nech nás projít!“ vyzvala ho, on však nehodlal uhnout, namířil svůj meč na její krk, Oren sebou škubl.
„Jestli chcete kolem me projít, bude mě muset tvůj přítel zabít, co ty na to Orene, vytáhneš svůj meč a připravíš tak své paní volnou cestu?“
„Nemohu tě zabít, i kdybych chtěl?!“ zavrčel Oren a vytáhl svůj meč.
Seinina ruka dopadla zlehka na jeho rameno, on jí však z něho jemně setřásl.
„To je pravda, ani to není možné, musel bys nás všechny zabít najednou a to by šlo jen velmi těžko, proto jsme také byli mocní a nepřemožitelní, tedy až do chvíle, kdy Seinu a Lazara začalo hryzat, cosi, co zbabělci nazývají svědomím, takže jsi jeden z těch, kteří se nebojí prolít cizí krev, to bude stačit, protože když se ti to povede, nechám vás jít, co ty na to?!“
„Nedělej to Orene, nebude to čestný boj!“ pokoušela se ho zarazit Siena, ale on byl rozhodnutý.
„Nebude to poprvé, ale musím ho porazit, protože s ním nikam rozhodne, nepůjdeme a tady také zůstat nemůžeme.“
„To jsou silná slova, no takového chudačka, který sotva udrží svůj meč!“ provokoval ho výsměšně Idion, ale na Orena to nikterak nepůsobilo, mel s takovými své zkušenosti a tudíž se před Idiona postavil s pevným výrazem ve tváři.
„Máš vskutku podivný zvyk, sestřičko, jak to, že si pokaždé vybereš takového chudáka, no ano, snad sis nemyslel, že bys byl první, má očividně slabost pro chudáky, co ani neumí držet svůj meč.
„Přestaň mluvit a ukaž, co v tobě je!“
„Copak? Jsme snad trochu netrpělivý anebo nám snad vadí fakt, že Siena není příliš nakloněna intimnostem, no upřímně já bych o ní nezavadil prstem…,“
Orene ne!“ vykřikla Siena, ale Oren jí nevnímal, řítil se na Odiona.
Dokázal snést hodně, ale ne když urážel Sienu…
Idion vyčkával, byl rád, že se mu podařilo Orena vyprovokovat, tak to bude mít mnohem snazší, ale k jeho překvapení se Oren včas zastavil a jeho tvrdou ránu vykryl, stejně tak i druhou a třetí, poté Idion zaútočil na Orenův levý brok, meče do sebe narazily, stejně tomu bylo i v případě druhého boku, vykryl mu i ránu, která směřovala na pravé stehno, levé rameno i ránu směřující na temeno hlavy.
Idion v obličeji rudý odskočil.
„Možná, že by sis to mel rozmyslet!“ promluvil vydechující Oren.
„Ustoupit tobě, to se nikdy nestane!“ odsekl Idion a poté na Orena zaútočil, ještě s vetší sílou a tvrdšími údery, ale Oren odolával, nohama se zapřel do země, Přesně tak, jak mu to kdysi ukazoval Lazarus a vykrýval jednu ránu za druhou, bylo mu však víc než jisté, že to nepotrvá dlouho, Idion s zrudlou tváří zuřivě utočil, podnikal výpady nahoru a dolu, nedovolil Orenovi ani na chvilku pomyslet na útok, Oren ani nemohl odskočit, jelikož se jejich meče do sebe zaklesly a upustit ho, by znamenalo jistou smrt, z čela mu začal stékat pot, ruce i nohy začaly dávat najevo, že toho mají dost, Idionovi se po tváři rozlil úšklebek, moc dobře věděl, že Orenovi docházejí síly, ale docházely i jemu a on nehodlal dopustit, aby mu meč z rukou vypadl jako první.
Odskočil od Orena a ten i když překvapen, toho chtěl využít, ale než mohl Idiona bodnout anebo se o to alespoň pokusit, strašlivě ho rozbolela hlava a před očima se mu začaly tvořit mžitky.
„Copak snad nás něco nebolí?“ zachechtal se Idion, zatočil mečem a poté s ním zajel Orenovi do břicha, ten se tomu sice pokusil zabránit, ale meč mu vypadl z rukou, z rukou, která ho náhle brněly velmi silně a k tomu mel zrak víc a víc rozostřený.
„To nemůžeš, vykřikla Siena, ale to už Idion svůj meč vytáhl, mávl s ním směrem k Sieně, ta na jeho špici viděla čerstvou krev a poté se Idion otočil a zmizel v křoví.
Orenovi se podlomila kolena, nahmatal si ránu na břiše a pokusil se jí zakryt rukou, ale to nebylo vůbec snadné, vzhledem k tomu, že ho ta ruka stále brněla.
Siena k němu přiskočila.
„Kéž bych mohla zasáhnout…,“ na Orenovu tvář dopadla slza, ten se křečovitě pousmál.
„Nemohla, od toho jsem tu já…,“ zasípal.
„Říkala jsem, že to nebude čestný boj.“
„To jo…,“ vyrazil ze sebe ztěžka Oren, krev z bodné rány se řinula, dal.
„Nemůžeš umřít ne takhle, já tě potřebuji!“
„Zklamal jsem, naprosto jsem sem selhal, jako strážce jsem k ničemu…“
„Ne. Nezklamal jsi, jen to bylo příliš velké, ale bez tebe by ale bylo ještě horší, nesmíš odejít, já tě potřebuji!“ její slzy dopadaly na jeho tvář. Oren jen ztěžka držel své oči otevřené, obraz kolem něho se začal vytrácet, začínal ho obklopovat chlad.
„Miluju te.,“ zachraptěl.
Siena, která něco žvýkala, zašeptala.
„Taky tě miluju,“ a poté ho políbila, přitom mu do úst vsunula zbytky rozžvýkané černé květiny.
„Co to děláš? To je tvá poslední…“
„Spolkni ji Orene, spolkni ji.
„To nemůžu…“
„Spolkni ji!“ přikázala mu a on jí z posledních sil spolknul.
V obličeji se mu míchal odpor s bolestí, pohledl na ní a poté znehybněl.
Siena se zvedla, setřela si slzy z tváří a pokynula rukou, oba dva opodál stojící koně k ní přiběhli.
„Musíme ho co nejrychleji dostat k léčiteli! Zašeptala třesoucím hlasem
Musíte být opravdu rychlý,“ koně zařehtaly.
Seina je jemně pohladila po hřbetě.
Byla si vědomá toho, že musí opravdu spěchat, pokud do tři hodin nenajde nikoho, kdo mu poskytne potřebné bylinky, tak ani bílá květina, ho nedokáže přivést zpátky.
Se sebezapřením zvedla Orenovo tělo a s nemalou námahou se ho jí ho podařilo položit na koně, na kterého se poté sama vyhoupla, jeho meč si zasunula za pas, pohledla na toho druhého koně, který se zařadil za jejího a poté dala pokyn a její kůň vystřelil vpřed a ten druhý ho následoval.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   14.07.13 14:09

Kapitola 28

Tobiášovi se zdál úžasný sen.
Stal ve vodě blízko vodopádu a kolem něho se pohybovaly čtyři nádherné nahé dívky, které se na něho usmívaly a zlehka se ho dotýkaly.
Jedna z nich se k němu přiblížila, její hebká ňadra se začaly dotýkat jeho hrudi, Tobiáš zavřel své oči a začal k jejím rtům přibližovat ty svoje, ale ještě předtím než se jejich rty spojily, své oči otevřel a místo té krásné dívky, hleděl na svou sestru Mary, která začala křičet.
„Had! Had! Had!“
Škubl sebou a vzápětí otevřel své oči.
Vztekle máchl rukou do vzduchu.
„To už bylo nejméně podruhé, co se mu ta jeho zatracená sestra připletla nějakým způsobem do snů anebo ho svým ječením přerušila, děkoval vyšším silám, že byla aspoň oblečená.
Rozhlédl se kolem sebe, zřejmě se něco dělo, protože byli všichni na nohou poblíž Mary.
„Co se děje?!“
„Koukejme, kdo se probudil?“ neodpustil si štiplavě Patrik.
Tobiáš vyskočil na nohy, ale než se ti dva mohli do sebe pustit, Chandra ho zachytila. Odtrhl se od ní, ale zůstal na místě.
„Bylo to hrozné, objevil se u mě zničehonic, vztyčil se nademnou a já myslela, že mi chce ublížit.“
Eizak se k tomu hadovi sklonil, opatrně mu rozevřel ústa, nepřekvapilo ho, když na jeho zubech našel nabodnutý malý kousek papíru.
„Co je to? Chtěl vedet Roland, který si zatím jako jediný možná vyjma Eizaka, všimnul toho, že s nimi nejsou ani Gloria ani Sebastián.
„Co je ti potom zlodějíčku!“
„Stejně tolik jako tobě Tobiáši!“ odsekl mu.
Chandra si povzdechla, ale nevypadalo to, že by se s ním chtěl Tobiáš pouštět do boje, skoro to vypadalo, jako by mel z Rolanda strach a nebo přinejmenším respekt.
Co se tam píše?“ obrátila se tedy na Eizaka, který ten papírek rozbalil a přečetl.
„Eizak místo odpovědi ten papírek roztrhal.
„Hej. Máme právo vedet, co se tam píše!“
„Jen pokud by to bylo určeno vám,“ promluvil klidným hlasem.
Chandra se na něho podívala, ale nic neříkalas, pokud byl ten papírek určený jemu, budou muset čekat, jestli jim to řekne, moc dobře věděla, že naléhat na něho nemá smysl.
Tobiáš s Patrikem posbírali ty papírky, ale nedokázali z nich vyčíst a proto je hodili zlostně zpátky na zem.
„Kde jsou Sebastián a Glorie?“ otázala se Mary, která se již uklidnila, had poblíž Eizaka zasyčel, poté znovu a ještě jednou, Eizak na něho hleděl a poté se zvednul.
„Nechcete mi snad tvrdit, že ten chlap rozuměl tomu syčení, že ne?“ ozval se pohrdlivě Tobiáš.
Chandra se na něho podívala vyčítavým pohledem, on jí čelil s úšklebkem a poté odešel dolu k řece se opláchnout.
„Musíme se jít vydat hledat Sebastiána a Glorii!“ zavolala za ním Mary, ale on jen mávl rukou.
„Proč bychom měli? Soudím podle toho, že ten chlápek, Patrik kývl k Eizakovi, nevytáhl ani meč, ani neskáče na koně.“
„Proč vy dva musíte být občas takový idioti?!“
„Proč my musíme mít sestru?“ opáčil jí Patrik. Mary se odvrátila, Roland vrhl po Patrikovi odsuzující pohled, chtěl se k Mary přiblížit, utěšit jí, ale Chandra ho zadržela.
„To by teď nebyl dobrý nápad, musí tomu čelit sama.“
Čemu? Debilitě jejich bratrů?!“
„Není to tak snadné Rolande.“
„No jasně. Není to tak snadné a co, nechat je, aby jí uráželi, vždyť to jsou trojčata, jedna krev!“
„Mají strach.“
„Všichni máme strach, teda až na Eizaka, nedovedu si představit, čím musel projít, aby se stal takovým, nechce se mi věřit, že byl takový vždycky:“
„Neměl snadné dětství, Stejně jako každý z nás, ale on má navíc za…“
„Co má navíc?!“
„Glorie a Sebastián budou v pořádku, museli mít nějaký pádný důvod.“
„Ale copak se můžou uchránit? On je kněz, tedy něco mezitím a ona je slepá mladá dívka, na které je sice něco výjimečného, ale i tak je to pořád mladá slepá dívka.“
„Ty jí máš rád?“
„Cože? Ne teda jo, ale ne takhle:“
„Na tom přece není nic špatného,“ pousmála se Chandra, ale její úsměv byl smutný.
„Asi vám to nevyšlo co?“ zamumlal Roland.
„Co myslíš?“
„Vztah mezi tebou a Eizakem.“
„Jak si na to…?“
„Jsem zlodějíček, jak mi to ti dva hrdinové často předhazují a jako zlodějíček musím být velmi všímavý.“
„To je pravda. To je zaklad pro přežití v tomhle „oboro“.
Roland se zachechtal.
„V oboru. No jasně.““
„Nevyvíjelo se to tak, jak jsem doufala.
„Nemůžu říct, že bych tomu rozuměl, žádný pořádný vztah jsem, nemel, jak bych taky mohl, kdo by chtěl cokoliv mít sice s poměrně hezkým a dobře staveným, ale naprosto chudým mladíkem.“
„Však ona se jednou objeví.“
„Pro její dobro, doufám, že ne, zabil jsem svou kamarádku, která mi byla v dětství blízká.“
„Ano to zabil, ale nejsi ani jako tvůj otec, ani jako ti další.“
„Zatím, ale slyšela si tu ženu, co mě chtěla odvést, jestliže to nedostanu pod kontrolu anebo hůř neuvolním, můžu nad sebou ztratit kontrolu a napáchat neuvěřitelné škody.“
„To by Eizak nikdy nedovolil.“
Roland polkl.
„To máš pravdu, to by nedovolil…“ zamumlal a poté přešel na druhou stranu, Tobiáš se mezitím vrátil.
Chandra přešla k Eizakovi, nechtěla se ho vyptávat, ale nemohla si pomoct, svíral jí podivný pocit.
„Vydali se najít Černé Postavy,“ promluvil Eizak téměř neslyšně.
„Dobrotivé síly! Musíme je ihned vydat.“
„Oni to zvládnou.“
„Jak si můžeš být tak jistý, vždyť nejsou ani dospělý!“
„To nejsou, ale jeden z nich je Kchách.“
„To není možné, Kchové byly…“
Vtělené nesmrtelné bytosti a Glorie je jedna z nich.“
Chandra si rukou zakryla ústa.
„Ani slovo před ostatními.“
Slabě přikývla.
„Takže jedeme dál?!“ donesl se k nim Tobiášův hlas.
Chandra se k nim obrátila, ve tváři nemela stopu po rozrušení.
„Ano jedeme. Musíme si najít nějaké bezpečné místo, neměj strach Mary, ti dva budou v pořádku.“
Ta se sice netvářila příliš přesvědčeně, ale nic neříkala.
„Alespoň bude víc jídla pro nás!““ zabručel Tobiáš a vyskočil na svého koně, Stejně jako ostatní.
„Kchách!“zašeptala Chandra se zamrazením a poté se její kůň rozeběhl dopředu.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1215
Age : 27
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   12.09.13 12:30

A koukám, že i tady mám skluz.Laughing 
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   21.09.13 15:25


Postarší žena se chystala z potoka vytáhnout zmáčené prádlo, když se k ní donesl zoufalý ženský hlas.
„je tady někdo? Můj přítel potřebuje pomoc! Je tady někdo?!“
Zaváhala. Nebylo moudré se připlést k věcem, které by se jí mohly vymstít, měla s tím své zkušenosti, ale ten ženský hlas zněl vskutku zoufale a tak v okamžiku, kdy ta žena s ležícím mužem na koni míjela její nuzné stavení, se otočila a zavolala.
„já bych mu snad mohla pomoct:“
Zena svého koně zastavila, seskočila z něho, uchopila do náruče muže, jako by téměř nic nevážil a rychlým krokem se k té žene, vydala.
„Můžeš mu pomoct?!“ otázala se jí lehce třesoucím hlasem.
Žena chtěla padnout na kolena, nemela pochyb o tom, že před ní stojí dcera krutého marakeny.
„Nechci ti ublížit, já nejsem ta, co ráda ubližuje, já jsem ta, co tě žádá, prosí, aby si pomohla mému příteli.
„Cokoliv si přeješ, má paní, co se mu stalo?!“
„Pobodal ho můj bratr Idion.
Zena otevřela ústa a začala se kolem sebe bázlivě rozhlížet.
„Prosím. On potřebuje tvojí pomoct, dala jsem mu květinu smrti, ale potřebuje léčitelské vědomosti, bylinky, pomož mu, moc tě o to prosím.“
„Jisté, samozřejmě, udělám, co budu moct, musíme ho dostat do mé chalupy.“
Nemám ti čím zaplatit, snad jen svým díkem.
„Ničeho nežádám, má paní, pojďme rychle!“ Siena uchopila Orenovo bezvládné tělo a a následovala tu ženu do její chalupy, okolostojící lidé od nich ustupovali, většina z nich mela v očích strach a někteří z nich si instinktivně chránili svou tvář rukama, Siena se jim nesnažila vysvětlit, že ona nezabijí, bylo by to jednak marné a jednak se musela plně soustředit na Orena, už uplynuly téměř tři hodiny, od okamžiku, kdy ho donutila spolknout černou květinu, čas se krátil.
„Polož ho prosím sem má paní, hluboce se omlouvám, ale nemám nic lepšího:“
„To je v pořádku,“ zamumlala Seina a položila nehybného Orena na slaměnou postel.
„Kde to jen mám, kde to jen mám?“ mumlala horečnatě žena a hledala na svých polibcích.
„Tohle není ono, tohle taky ne, kde to jen je, kam jsem to dala?!“
„Prosím. Nemá moc času, prosím!
„Já se snažím má paní, ale už nevidím tak jako dřív, ani má paměť mi už tolik neslouží a tady to je, uchopila do ruky malý hnědý sáček, otočila ho vzhůru a do dlaně ji spadlo několik zrnek oranžového prášku.
„Tohle by mu mělo pomoct má paní,“ zamumlala, ale neodvážila se na Seinu pohlednout.
Ta se dotkla Orenova studeného čela, následně ho na něj zlehka políbila.
„Nenechám tě odejít!“ zašeptala a poté vytáhla z kapsy malý bílý kvítek.
„To je…“
„Ano. Kvítek života, ale bude fungovat jen tehdy, pokud se smíchá s touhle rozdrcenou bylinou.
„Doufám, že ano má paní, téměř nic mi nezbylo, všechno mi sebrali.“
„Musíme doufat, otevři mu prosím ústa.“
„Žena tak učinila a Seina ten oranžový prášek nasypala Orenovi do úst.
Čekala asi půl minuty a poté mu na jazyk položila ten bílý kvítek.
„Co teď má paní?“ otázala se jí bázlivě ta žena.
„Ted ho posadíme a budeme čekat.“
„Na co?“
„Na jeho život, na život v který doufám.“
Žena si nebyla jistá, jestli jí plně chápala, ale neodvážila se cokoliv říct, tiše tedy stále nehybného Orena posadily a kousek od něho poodstoupily.
Žena polkla. Modlila se, aby to Seina nespatřila. Nepatřila k těm, kteří trpěli pověrčivostí, ale z toho všeho jí mrazilo.“
Čekali minutu, dvě, tři, čtyři, pet, nic se nedělo, odvážila se okem podívat na Seinu, která tam nehybné stála, uběhla 6, 7,8,9,10 minuta a stále se nic nedělo, Oren tam sedel bez hnutí.
Čelo se jí orosilo potem, začala si uvědomovat, že její bylina zřejmě nezabrala a ta žena, Marakenova dcera jí potrestá velmi krutým způsobem, ale Seina se stále nehýbala, stále se na Orena dívala.
Žena chtěla zavřít oči a začít se modlit, ale v tom se muži před ní pohnul nejprve jeden prst, pak druhý, následoval třetí a pak další a další až nakonec prudce vydechl.
„Orene zašeptala Siena a přistoupila k němu.
Ten se nejprve dotknul rukou svého břicha, nemel tam ani stopu po smrtelném zranění a poté se obrátil k ní, postavil se na nohy, přitiskl jí k sobe a jejich rty se spojily.
Žena ustoupila dozadu. Nevěděla, jestli má být šťastná anebo k smrti vyděšená, ten muž, před chvíli ještě mrtvý, tu teď stal a líbal se s jeho dcerou.
Když se od sebe odtrhli, pohladil jí Oren po dlouhých bílých vlasech a řekl.
„Ty jsi to dokázala, dokázala si mě přivést zpět.
„Ano dokázala!“ zašeptala rozechvěle Seina.
Opodál stojící žene, se na rtech zvlnil úsměv, ten však o vteřinu později pohasl, jelikož se do jejího krku zapíchla vržená dýka.
Zachraptěla, oči vytřeštila a poté se sesula k zemi.
Oren zavrávoral, dopadl zpátky na slaměnou postel, on i Seina slyšeli zoufalé výkřiky, z okna viděli čtyři muže na koních, kteří nemilosrdně probodávali vesničany kolem nich.
„Musím jim pomoct!“ Oren se pokusil vstát, ale nemel na to dost sil.
„Teprve si se vrátil, nemůžeme pro ne nic udělat, ty muže jistě poslal Idion!“
„O důvod víc. Než se dostanu k němu, půjdu přes ne, jako při pyramide, kus za kusem!
„Ne. Okamžitě by te zabili!“
„Něčemu takovému se stejně nevyhne!“ ozval se zvučný mužský hlas, ve dveřích se objevil asi 40 letý muž s dlouhou jizvou na levé tváři.
„Ty!“ procedil Oren skrz sevřené zuby.
„Ano já. Chopte se jí!“ přikázal dalším dvěma mužům, ti k ní velmi rychle přiskočili, ona se jim pokusila vyhnout, ale ti dva byli rychlejší, jeden z nich jí udeřil do zad, druhý jí svou váhou srazil k zemi, třetí, který se u ní objevil z druhé strany, jí zatahal za její bílé vlasy, vytryskly jí slzy z očí.
„To je ale surové jednání co?“ otázal se zjizvený muž posměšně Orena.
Ten se rukou dotknul svého opasku, svůj meč tam však nenašel, vzpomněl si, že mu ho Idion vyrazil z ruky, spatřil ho sice položeného na koni, ale tomu nebylo nic platné.
„To mě tak mrzí, kdybys mel možnost, jistě by to mohl být zajímavý souboj, ale ty tu možnost nemáš.“
„Zabiju te holýma rukama!“
Muž se uchechtl.
„Zajímavá volba slov, ale já o tom pochybuji, vždyť se sotva držíš na nohou, jaké to je, vrátit se zpět mezi nás živé?“
„Nechte jí na pokoji!“
„Však my jí nezabijme, nemůžeme, kvůli jejich spojení, neboj se Orene, tentokrát to bude definitivní.“
„Nechte ho!“ vykřikla Seina a marně sebou zaškubala.
„Tak něco udělej, zastav nás, vždyť prý vládneš velkou moci, och ano, ty nemůžeš, jinak bys musela uvolnit tu moc, která ho přivedla k životu.“
Oren se na ní podíval a v očích mel tázavý pohled.
„Snad sis nemyslel, že stačí trochu rozdrcené byliny, kvítek života a ty budeš zase rybička. Je to o dost složitější.“
„Nezabíjejte ho, udělám, co budete chtít!“
„Ne. To neříkej…“
„Sladké a mě se to tak protiví, sbohem Orene, pozdravuj tam dole.“
„Ne. Nedělej to, ne…,“ prosila ho Siena, která se nemohla hýbat.
Zjizvený muž se k ní otočil.
Oren toho chtěl využít, ale nedokázal pohnout ani nohama, ani rukama.
Muž s mečem se k němu otočil.
„Opravdu nemáš ponětí, jak to funguje, pronesl opovržlivě a poté mu jeho meč zajel hluboko do břicha, Oren vytřeštil oči, muž z něho svůj meč vytáhl, Oren padl nejprve na kolena, jeho oči naposledy spatřily na zemi drženou Seinu, které stékaly slzy po tvářích, a celá se chvěla.
„Miluju tě…,“ zachroptěl a poté padl obličejem na zem.
„Takové gesto!“ muž stojící nad ním si o něj otřel svůj meč a poté se otočil, prošel kolem marně sebou škubající Seiny.
„Buďte k ní milý!“ řekl a poté naskočil na svého koně a brzy zmizel v dáli.
„To budeme!“ zachechtali ti muži a chtěli z ní strhat šat, ale Seinu už nic neomezovalo, spojení bylo pryč, byla nyní naprosto volná.
Vzepřela se a odhodila překvapeně muže do tři stran.
Tem chvíli trvalo, než se vzpamatovali, ale pak se na ní chtěli vrhnout, ale ať se snažili sebevíc, nedokázali se pohnout.
„Co to znamená.
„Usekni mu hlavu!“ přikázala jednomu z nich Seina tiše, ale důrazně.
„To nikdy!“
„Usekni tomu, co je vedle tebe hlavu!“ zopakovala ještě s větším důrazem a její oči jí zrudly, stejně jako její vlasy.
Muž se jí chtěl vysmát, ale místo smíchu se z jeho hrdla vydral křik a on poté zaútočil, švihnutím usekl muži, který stál vedle něho hlavu.
„Proč si to udělal? Zešílel si snad?!“ zaječel ten druhý, ale nemohl se ani hnout, ani pozvednout svůj meč, Seina na muže s mečem znovu upřela svůj pohled a ten v jejích rudých očích spatřil ohnivé plamínky.
„Smilování! Smilování! Smilování!“ začali oba dva skučet, ale ona jim rozhodne, nehodlala dopřát smilování.
„Rozpůl toho druhého!“ přikázala muži před sebou.
„To neudělám!“
Seina pohodila hlavou.
Na rtech se jí objevil úsměv, oba dva muže zamrazilo do morku kostí.
„Rozpůlí ho!“ zopakovala a muž s mečem se k tomu druhému otočil.
„Nedělej to. Jsme jako bratři!
„Nemám na výběr!“ zachrčel ten muž a následně švihl mečem, muž před ním se rozpůlil na dvě části.
„Zahoď ten meč a pomalým krokem vyjdi ven.“
Muž ten meč zahodil.
„Nezabíjej mě. Já jsem ho přece nezabil, smiluj se!“
„Začni běhat, budeš běžet, dokud ti tvé srdce nepukne.“
„Ne prosím, smilování, smilování!“
„Běž!“ A muž se rozeběhl a běžel pořad a pořád, navzdory únavě, navzdory bolesti, doběhl do další vesnice, kde se mrtev zhroutil k zemi.
Seina se začala pomalu uklidňovat, její vlasy získaly zpět svou bílou barvu, její oči zpět svojí černou.
Nevěnovala pozornost tem dvěma mrtvým mužům a sklonila se k Orenovi.
Na jeho tvář dopadla slza, pak další.
„Omlouvám se, mela jsem ti říct všechno, ale bála jsem se, že to nepochopíš, že se mě začneš bát, nikdy si mě nemel najít, nikdy!“
„Políbila ho na rty, dotkla se jeho vlasů a poté se postavila.
„Pomstím te Oreně, ne jeho smrtí, ale něčím, něčím, díky čemuž si uvědomí, že tě nikdy neměl nechat zabít,“ poté zavřela oči, položila na Orena svojí ruku a začala cosi mumlat.
Po třech minutách dala svojí ruku pryč, na Orenove břiše nebyla známka po bodnutí a ve tváři mel klidný výraz.
Naposledy ho políbila na čelo.
„Odpočívej, jednoho dne se jistě sejdeme.“
Postavila se, přistoupila k jednomu z těch čtyř koní, vyhoupla se na něj a vyrazila na západ.
Idion, který jel tím směrem, zastavil svého koně, mohutně nasál vzduch, spokojeně se uchechtl.
„Jen si pro mě pojď, sestřičko, ukaž, co je v tobě!“ zašeptal, kopl koně do slabin a ten vyrazil vpřed.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   21.10.13 15:56

A je tu další kapitola:

Kapitola 29

Sebastián a Glorie jeli vedle sebe, nikdo z nich nic neříkal.
Sebastiánovi se v hlavě honilo tisíc otázek, ale bál se zeptat, nechtěl riskovat, že Glorii rozhněvá.
Gloria náhle zastavila a seskočila z koně.
On tedy taky zastavil svého koně a seskočil z něho i když netušil, proč zastavili zrovna tady
„Musíme se schovat do stínu,“ promluvila Gloria tiše.
„Vždyť slunce ještě pořádně nevystoupilo.
„Prosím?“ řekla jen jedno slovo.
„Dobrá. Jestli si potřebuješ odpočinout…“
„Nepotřebuji odpočívat.
„Takže nejsi unavená? Ani naše koně nejsou unavené, aspoň tedy myslím.“
„O únavu tady nejde.
„Nechci být hrubý, ale o co tady jde? Vždyť ty sama si říkala, že dřív ty děti najdeme, tím lépe.
„Já vím, ale teď musíme do stínu, prosím.“
„Dobře. Omlouvám se.
„Nemáš za co. Nikdy bych tě sebou nevzala, kdybys mě slepě naslouchal, Vždyť jsem mladší než ty a…, Gloria malinko nadzvedla svou tvář as paprsek slunce jí zasvítil do oka, z hrdla se jí vydral bolestný křik, padla na kolena a rukama si zakryla oči.
Glorio! Sebastián k ní přiskočil.
„Jsem v pořádku, jen…, bude to dobré…, to přejde…“
„Co bude dobré, co přejde, nechápal Sebastián.
Gloria dala ruce pryč z očí, Sebastián tlumeně vyjekl.
Její oční bělma byla rudá.
„Co se ti to stalo?!“
„To nic, to přejde, jen musím do stínu.
„Ano hned. Je to moje vina. Neměl jsem se tak stupidně ptát!“
„Ne! Je dobře, že si se zeptal, zase budu v pořádku,“ zamumlala Gloria a vešla do stínu, který poskytoval mohutný dub.
Sebastian se k ní po několika vteřinách připojil.
Viděl, že její oční bělmo je opět bílé.
„Nemůžeme vidět, nesmíme vidět.“
Sebastián otevřel ústa, ale neodvážil se zeptat.
„Je to trest, za to, co jsme udělali.
„A co jste udělali?“ otázal se téměř neslyšně.
Otočila se k němu.
„Zachránily jsme lidský život.
„To je dobře.
Prudce zavrtěla hlavou.
„byl to ten nejtěžší zločin, kterého jsme se mohly dopustit, my nesmíme zachraňovat, my nesmíme jakkoliv pomáhat.
„Proč? Proč by vám někdo něco takového zakazoval?“
„Protože se báli, báli se, že by je mohla ovlivnit lidskost, emoce.“
„Nechápu.“
„Není jednoduché to pochopit, podstatné je, že to ta dotyčná přežila, ale já a mé sestry jsme byly potrestané.
„Tvé sestry?“
„Ano. Mé dvě mladší sestry. Já byla připravená o zrak, druhá byla ostříhána dohola a třetí…, potřásla hlavou.
„Chceš říct, že tě někdo oslepil za to, že si pomohla člověku?“
„Ne. Já je stále mám, jak vidíš, ale my jim neříkáme oči, ale vnitřní a vnější zrak.
„A jakto, že zase vidíš a to tedy znamená, že když se někoho dotkneš, tak už nic nevidíš?“
„Přesně tak.
„takže je to pryč?“
„Ne. Mormo to přenesla na Lazara.
„Otce těch trojčat, proč?“
„Protože to jejich matku jsme tehdy zachránily.“
„Jejich matku? To znamená…, Sebastián se olízl.
„No jen pokračuj, dokonči to, řekni, co chceš říct.
„Jestli je pravda, co se říká, tak Marakena zplodil své čtyři děti s jednou vyjímečnou smrtelnou ženou.
„ano. To je pravda. My jsme jí zachránily a ona poté s ním otěhotněla a později porodila bělovlasá čtyřčata.
„Proto jí chtěli zabít, protože to věděli?“
„Ano. My jsme jí však nemohly nechat umřít, jen proto, že byla předurčena jednomu muži porodit čtyři děti, děti z nich se stanou obávaní zabijáci.
„Vy jste to věděli?“
„Ano. Všichni z nás vidí do budoucnosti, nikdo tomu neuteče.
Sebastián se sklonil a uchopil do ruky malý klacek.
„Takže jestli tomu dobře rozumím, kdyby jste tu ženu nechaly tehdy zemřít, nemohli by se ti čtyři narodit.
„Je to velice pravděpodobné, jen ta žena splňovala podmínky, které si stanovil Marakena pro zplozené dokonalých děti.
„Takže by mi bratři mniši tehdy na tom místě nezemřeli?“
„Nejspíš ne a ty bys byl stále s nimi, připravoval by ses na dráhu kněze.
„Viděly jste to? Viděly jste, že jeden z nich probudí k životu toho netvora, co všechny mé bratry bez milosti roztrhá?“
Gloria se na něho podívala.
„Myslím, že odpověď znáš:“
Sebastián uchopil do ruky vetší kámen a otočil se k ní.
„Udělej to, pokud myslíš, že ti to pomůže zbavit se toho potlačovaného vzteku, uhoď mě, uhoď mě za to, že jsem jí společně s mými sestrami zachránila, že jsem jí nenechala umřít, ale udělala bych to znovu, nikdy bych nenechala zabít někoho, jen proto, že dítě či děti, které přivede na svět, budou zabíjet. Sebastián se rozmáchl, Gloria tam nehnutě stála, Sebastián tím kamenem mrštil, kámen proletěl těsně kolem jejího levého kuna a rozdrobil se o protější strom, prsten na jeho ruce se rozzářil.
„Co jsi vlastně zač?!“ vykřikl Sebastián a chtěl se shýbnout pro další kámen, ale v tom ho prst, na kterém mel prsten začal svědit, záře toho prstenu zesílila, ale neocitl se někde jinde, protože ho Gloria chytila pevně za ruku.
Záře prstenu pohasla, prst ho přestal svědit.
„Jsem Kchách Sebastiána,“ promluvila Glorie téměř neslyšně.
Sebastián zbledl, padl na kolena, sklonil hlavu.
„Odpust mi prosím!“
„Vstaň. Máš plné právo se na mě hněvat.
„Jestliže si Kchách, tak co děláš tady?“
Gloria se nejprve zahleděla do dálky, poté se pohledem vrátila k němu a řekla.
„Utíkám.
„Před čím nebo kým?“
„Před nenávistí svých lidí.“
„Já nevím, co si mám o tom myslet, jestli ti to mám dívat za vinu, že si jí tehdy nechala žít, ale jaksi řekla, byla člověk, nemela jisté potuchy o tom, co z jejich dětí vyroste.
„Kvůli tomu mé mí lidé nenávidí.
„Tak kvůli čemu?“
„Gloria si z tváří setřela kapky slz.
„Za to, že jsem nespáchala Kchaná stejně jako mé sestry.“
„Kchaná to jsou něco jako sebevraždy?“ Sebastián se otřásl.
„Ano něco v tom smyslu, jen s tím rozdílem, že mi nikdy nesmíme svému tělu ublížit, takže to musí udělat někdo jiný a způsobem, který nebude na našem mrtvém tele znát.
„Jako otrávení se? Oni chtěli, abyste se otrávily a smyly tak hanbu, která na vás padla, poté, co jste zachránily jejich matku?“
„Kchách žijí tak, že jsou oproštěni od všeho, co by jim mohlo jakkoliv zatěžovat mysl.“
„Vraždy by jejich mysl nezatížila?“
„My nezabíjíme. Nechat jí věčne spát, by nebyl žádný zločin.“
Sebastián si rukou prohrábl vlasy.
„Jestliže ostatním na lidském živote podstatě nezáleželo, proč vám ano?“
„Podej mi ruku.“ vyzvala hop Gloria.
Zaváhal, ale poté jí tu ruku podal.
„Ona mu jí stiskla a Sebastián mel pocit, jako by se její oči rozšířily a on hleděl na jakýsi obraz.
„Hleděl na tři mladé dívky, které si byly podobné a na další čtvrtou o něco starší ženu, které se v očích odrážel strach.
„Nezabíjejte mě prosím, Nezabíjejte prosím mé dítě, které nosím,“ mela sepjaté ruce a slzy jí stékaly po tvářích.
Jedna z těch dívek se obrátila na Glorii.
„Mely bychom jí zabít, očekává se to od nás, je naší povinnosti tomu zabrání, jestli jí teď necháme žít, tak mu později porodí bělovlasá čtyřčata.“
„Ne. Ta žena bude žít.
„Proč na tom tak trváš Glorio?“
„Ta žena bude žít, jestli jí chcete ublížit, musíte nejprve ublížit me!“
Její sestra rozhodila rukama a podívala se na svojí druhou.
„Já jí nezabiju,“ promluvila ta druhá dívka.
„Je to naše povinnost, vždyť to tak chodí, bude to rychlé, téměř bezbolestné, vždyť se o něco takového jako jsou emoce, nemáme zajímat!“.
„Já se o ně zajímám a nedovolím vám způsobit jí smrt,“ promluvila rozhodným hlasem Glorie.
Jedna z jejich sester se ohledla za sebe na skupinku zamračených mužů a poté se vrátila zpět ke svým sestrám.
„Ty si taky myslíš, že by mela žít?“ oslovila svojí druhou sestru.
Ta se také nejprve ohledla na ty muže a pak zpátky k nim.“
„Myslím, že bychom jí mely nechat žít.“
Ve tváři jejich sestry se sice odrážel nesouhlas, ale ona i přesto řekla.
„Tak dobře, necháme jí žít, navzdory tomu, co to pro nás bude znamenat.
Gloria jí stiskla ruku.
„Dekuji ti sestro!“ zašeptala a poté přistoupila k vyděšené žene.
„Budeš žít,“ oznámila jí tiše.
„Dekuju…,“ vydechla ta žen, a chtěla jí políbit ruku, ale ovládla se.
„Budeš odtud muset ihned odejít a to hodně daleko.
„Můj manžel se o mě postará,“ zašeptala žena rozechvěle.
Glorininy sestry se otočily, nechtěly, aby ta žena na jejich tváři viděla, vyraz hnusení.
Gloria se rukou dotkla jejího břicha.
„Už mám pro svého syna jméno?“
„Jak víš, že je to…, smlouvám se.
„Jaké máš pro něho jméno?“
„Eizak. Bude se jmenovat Eizak.“
Sebastián se pustil její ruky.
„Eizak? Eizak je jeho syn?“
„Ano. Ale narodil se až po čtyřčatech.“
„A co se stalo tomuto dítěte?“
„Potratila, když jí cestou nazpět, přepadlo několik mužů, kteří jí nejen několikrát brutálně znásilnili, ale také ztloukli.“
„To je strašné…,“
„Slunce již zapadlo. Můžeme vyrazit na cestu.“
„Ale vždyť jsme u toho stromu byli…“
„Téměř šest hodin, někdy čas utíká velmi rychle,“ jakmile to dořekla, zamířila ke svému napásanému koni.
Sebastián potřásl hlavou, usoudil, že asi nemá smysl se všechno snažit pochopit a zamířil též ke svému koni.
Když na něj vyskočil, pohledl k tomu dubu, mel pocit, jako by tam někoho zahledl, nebyl si jist, bylo to rychlé.
Možná, že se jen potřebuje vyspat, na nějakou aspoň trochu pohodlném a bezpečném místě.“
„Můžeme?“ otázala se ho Gloria.
Pohledl k tomu stromu, ale nic tam neviděl.
„Ano můžeme?“ odvětil a pobídl svého koně.
Zpoza stromu vystoupil nějaký vetchý stařec.
Zvedl svou hůl a s chechotem jim zamával
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   24.11.13 0:29


Mladá žena, která jela s Lazarem na koni, toho koně zastavila.
Lazarus byl stále v bezvědomí, ale co nevidět se probere, ale to nebyl jediný důvod, proč zastavila.
Mela pocit jako by jí někdo sledoval a ten pocit s každou uplynulou minutou zesiloval.
Opatrně seskočila z koně, jemně ho pohladila po uších, kůň odběhl i s Lazarem k nedalekému stromu.
Žena vytáhla zpoza své zástěry malou dýku, nebylo to sice nic moc, ale bylo to aspoň něco.
Pečlivě se kolem sebe rozhlížela, ale nic podezřelého nespatřila, její varovné vnímání jí však neopouštělo, někde poblíž nich, muselo být něco, co je chce ohrozit na životě a podle zježeních chloupků na svých rukou a nohou, mohla soudit, že to něco nebude lidského.
Ohledla se za Lazarem, ten se malinko pohnul a poté se pohledem vrátila ke krajině před sebou.
Udělala tři kroky dopředu, pak do strany, poté přešla na druhou stranu, zpravidla jí to pomohlo určit, odkud může nebezpečí přijít, ale tentokrát ne, zdálo se, že ten pocit je stejně silný na všech stranách.
Její kůň se nepokojně zažral a pohodil hlavou, ona se k němu začala pomalu stahovat, dýku držela v ruce, ale nebyla si jistá, jestli bude mít její použití nějaký význam, existovala jen velmi málo tvorů, ze kterých pocit ohrožení sršel ze všech stran a takové shoření obvykle nebývalá živá, zachvěla se, těžce polkla, ale stále pomaličku ustupovala ke svému koni.
Její kůň znovu zažral, zřetelně se v tom ozýval strach, vůbec se mu nedivila, pozorně se kolem sebe rozhlížela, ale nedokázala určit odkud může přijít, mohlo si být jistá jen tím, že ten tvor tady někde je a že na něco čeká.
Lazarus sebou znovu pohnul.
To se jí vůbec nelíbilo. Jedna věc bylo postarat se o sebe a jiná o slepého muže plného zlosti.
Někde poblíž ní zahoukala sova, zavylo nějaké zvíře, škubla sebou.
Už byla téměř u svého koně, když se skrz křoví vynořila postava v černém na černém koni.
Vyjekla a padla k zemi, hák, který mela ta postava místo jedné ruky, vzal sebou několik pramínků jejich vlasů.
Vstala. Jednu ruku si položila na druhou, obě dvě ruce se jí malinko chvěly, její kun zahrabal kopyty, Lazarus se posadil.
I když nic neviděl, vycítil, že se něco děje, že rozhodne, není v té vesnici.
„Jsi tady?“ zavolal, nedostalo se mu odpovědi.
Nahmatal koňský zadek a poté se chystal slézt, když ta žena zakřičela.
„Zůstaň kde si!“
„Co se děje, co si to udělala?!“
„Zůstaň na tom koni!“ vykřikla ta žena a poté se tou dýkou ohnala po té černé postave, dýka jí vjela do pahýlu, objevila se na druhé straně, pokusila se jí vyškubnout, ale ta postava jí svým hákem lehce sekla do tváře.
Vykřikla a uskočila dozadu.
„Co se to děje?!“
„Nehýbej se!“ zaječela žena a rukou si setřela krev z tváře.
„Co po nás chceš, už jste nám ukradli, díte, nech nás na pokoji!“
„Lazara!“ promluvila postava dutě a poté seskočila ze svého koně, při dopadu se jí odhrnula kapuce a žena hleděla na umrlčí lebku.
„Nikdy ho nedostaneš! Nikdy!“ zoufale ho udeřila kamenem, který sebrala ze země, kámen narazil do lebky, které se však nic nestalo, postava Udělala, krok, pak další a ještě jeden, žena chtěla uskočit na stranu, ale nemohla, tam totiž stal černý kun.
„Nech nás být!“
„Vydej mi Lazara a nechám tě žít.“
„Nikdy!“ zaječela žena a vrazila mu klacek do jedné jeho prázdné oční důlky, postava ze sebe vydala nelidský výkřik a následně se po žene ohnala svým hákem, ona však uskočila, ale raně kopytem od černého koně se vyhnout nestihla, jeho kopyto jí zasáhlo tvrdě do žeber, padla na zem, nemohla popadnout dech.
Lazarus se chystal slézt, ta žena potřebovala jeho pomoct, ale v tom se kun na kterém sedel postavil na zadní a on z něho sletěl, při dopadu si bolestně narazil kostrč.
Černá postava se mezitím k ležící žene, sklonila.
„Dal jsem ti na výběr, mohla si žít a možná i přinést trochu užitku.
Zena se pokusila odkutálet, ale nedokázala se pohnout, celé její tělo křičelo bolestí, postava k ní poklekla a pohledla jí do očí, ona v těch jeho prázdných viděla svůj vlastní, bylo v něm bolest, zoufalství, vztek, ale nikoliv strach, postava zlostně zasyčela a poté přiložila svůj hák k jejímu krku, ta žena ho cítila, po celém tele jí mrazilo.
„Možná, že když budeš prosit, tak tě nechám naživu, promluvila ta postava dutým hlasem a přitlačila svůj hák na její krk, stačilo ho jen malinko posunout a ostrý hák by jí bez problému prořízl hrdlo.
Ona hleděla do těch prázdných očí a on v jejich viděl opovržení.
Dal svou druhou rukou znamení a černý kun přiložil své kopyto k její hlavě.
„Co by si raději? Prozířnutí hrdla anebo prokopnutí hlavy? Volba je na tobě.
Žena se nejprve nadechla a poté zašeptala.
„Přála bych si vidět tvojí sraženou hlavu, vedle své pravé ruky.
Na jeho umrlčí lebce se rozlil shovívavý úsměv, vypadalo to děsivě, ale jí to nevyděsilo, tušila, že je sice Lazar na zemi, že jí neposlechl a nebo ho její kun vyděšeně shodil, ale očividně jí nemohl pomoct, nemohl by ani kdy viděl, černé postavy nejdou zabít, ne jakoukoliv běžnou zbraní, polkla, z očí jí začaly vztekat slzy bolesti, ale vyraz v jejich očí se nezměnil, stále se v nich odráželo opovržení.
Černá postava jí nejprve svým pahýlem pohladila po vlasech, zvedl se jí žaludek a poté chtěl dát znamení svému koni, koni, který byl připraven žene prorazit lebku, ale nedostal se, jelikož se přímo před jeho „očima“, objevilo svetlo, jehož záře zintenzivěla, kůň zařehtal, jeho nohy dopadly zpátky na zem, učinil tři kroky dozadu.
Černá postava chtěla seknout tu ženu tím hákem do krku, ale v tom jasu, který se kolem nich rozlil nic neviděl, žena zavřela oči, postava vztekle zasyčela, jeho plašt začal hořet.
„Můžeš tu sedět a čekat až začneš hořet celý anebo odtud i se svým koněm ihned odejít.
„Jak se opovažuješ?!“
„Potrestej mě za to, když najdeš způsob!“ promluvilo skrz zářící světlo dívčí hlas, černý plášť začal hořet na dalších částech, postava se postavila v jejich prázdných důlcích vzplál černý oheň, ale na zářící svetlo to neudělalo žádný dojem, naopak se k němu přiblížilo ještě víc a na tu ženu už tolik světla nedopadalo, ta se přesto neodvážila otevřít své oči.
„Tohle není konec!“ zasyčel a poté pohyby svého pahýlu uhasil hořící plášť a následně vyskočil na svého koně, který bolestně podupával nohama.
„Tím jsem si jistá,ů odvětil dívčí hlas a okolní krajinu znovu rozzářilo svetlo.
Postava vztekle švihla svým pahýlem a černý kun hbitě vyrazil vpřed, záře pohasla a ta žena se pomaličku zvedla.
„Děkuji, ale co jsi zač?“
Světlo se přeneslo k Lazarovi, který se pomalu zvedal.
„Co ty tady chceš?!“ zavrčel
„Nemohl by si být trochu vřelejší?“
„Připravila si mě o zrak a vnutila mi nějaké obrazy, takže nemohl.
„Mohlo to být Lazare horší, ale jestli si myslíš, že musíš ty tři děti zachránit, tak by sis mel pospíšit.
„Jak je mám zachránit, když nic nevidím.
„nevidíš, ale uvidíš,“ a po těchto slov mu dívčí tvář odražená ve světlu dala polibek na jeho pravou tvář, Lazara polilo horko v očích mu zaškubalo, prsty na nohou a rukou ho zabrněly a když to přešlo a on zamrkal, překvapeně si uvědomil, že zase vidí.
„proč si to…?“ nedokončil to, co chtěl říct, protože to svetlo nikde nebylo.
„Ty vidíš?“ otázala se ho překvapeně mladá žena a v jejím hlase bylo znát i špetka zklamání.
„Dekuji, i když se mi nelíbí, co si se mnou udělala, myslím, že si my zachránila život.
„Ráda jsem to Udělala, pro mého otce jsem beztak nebyla nic jiného, nežli nástrojem k jeho ochraně.
„To není pravda. Jsi žena, která mi zachránila život, zůstala u mě, i když jsem nechtěl, našla mě a pečovala o mě.
„Lazare tolik něhy ve tvých slov, jsem snad nikdy neslyšel,“ ozval se vedle něho povědomý mužský hlas.
Lazarus se otočil a hleděl na Orena.
„Jak si se sem dostal?“
Co tím myslíš?“ nechápala žena, on jí nevnímal.
Oren se hořce usmál.
„Sám nemám ponětí. Byl jsem s tvojí sestrou Seinou, snažil jsem se jí dostat do bezpečí, když mě nejprve zabil tvůj bratr Idion a následně poté, co mě Seina přivedla zpět k životu, mě znovu zabil jeden z jeho mužů a Seinu co…“
„Seinu co?!“ Lazarus ho chtěl udeřit, ale ruka mu prošla skrz hrudník.
„Co si nepochopil na větě, byl jsem zabit pochopem tvého bratra?“
„Co se stalo mé sestře?! Mluv!“
„Já nevím. Vím jen, že ještě než jsem umřel, slyšel jsem je, jak říkají, že si s ní pořádně užijou, ale nevím, jestli se tak stalo, nemohl jsem se tam vrátit, zjistit, jestli je to v pořádku, ocitl jsem se tady u tebe.
Lazarus vztekle udeřil do blízkého stromu.
„Co se tu děje?!“ nechápala žena.
„Je docela pěkná, má i bystrou mysl, slušnou kuráž, nedivím se ti, že se ti zamlouvá, však je nejvyšší čas zapomeň na to zabíjení, přenech to mladším, pojmi ji za ženušku, povij s ní několik děti, usaďte se na nějakém bezpečném místě.
„Zmlkni!“ zasyčel Lazarus, Oren se objevil na druhé straně.
„Ne vážně Lazare. Do kolika s nimi chceš bojovat, svádět marný boj, to se hodláš ohánět mečem i jako starý vetchý muž?“
„Zmlkni nebo tě…!“
„Nebo mě co?! Zvykej si, věř mi, chtěl jsem byt někde jinde, pokoušet se jí najít a zjistit, co se stalo, jestli je v pořádku, ale nemůžu, můžu se pohybovat jen v tvé blízkosti.“
„Co se děje, řekni mi to prosím!“ zeptala se zmatená žena Lazara.
„Nic. Pojeďme si někam odpočinout!“ Lazarus se vyšvihl na koně, Oren na něm už sedel.
„Myslíš, že když mě budeš ignorovat, tak zmizím, víš vůbec, jak se ta žena jmenuje anebo ti na jménech tak nějak nezaleží, vzpomněl sis už na jména svých tří dětí?“
„Já nemám děti.“
„No jak myslíš.“
„Jsi opravdu v pořádku?“ zeptala se znepokojená žena a přistoupila k tomu koni
„Je mi dobře. Nasedni si, a jak se vlastně jmenuješ?“
„Liarne!“ odvětila potěšená, že se konečně zeptal na její jméno.
„Fajn Fajn. Uvidíme se v hostinci,“ Oren se rozplynul, Liara se posadila za Lazara, pevně se ho chytla a ten pobídl jejich koně ke klusu.
Gloria, která se se Sebastianem utábořili na bezpečném místě se ve spánku otřásla, pak znovu a ještě jednou, nakonec se probudila. Otevřela své oči, ale nic neviděla, cítila poblíž sebe teplo sálající z blízkého ohniště, ale před očima mela tmu.
Vstala. Tělem jí proběhlo rozechvění, pomalým krokem se vydala ke spícímu Sebastiánovi, kráčela s jistotou
Došla k němu, malinko se sklonila a rukou se dotkla jeho ramene.
Před očima se jí začaly objevovat obrazy, výjevy, které musely být z budoucnosti.
Na tváři se jí rozlil úsměv, její ústa se pohybovala, vysílala své díky, ale po několika vteřinách, její úsměv pohasl, do tváře se jí vkradlo zděšení, zbledla, odtrhla svojí ruku z jeho ramene, padla na kolena a z očí jí vytryskly slzy
„Sebastiána ne! Sebastiána! Vemte si mě, na něho zapomeňte! Vemte si mě! Vemte si mě!“ šeptala téměř neslyšně.
Asi po peti minutách se uklidnila, setřela slzy ze svých tváří a znovu se spícího Sebastiána dotkla, viděla však totéž.
Sebastián byl provazem připoután ke koni, ke koni, který ho vláčel po cestě
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   05.01.14 13:05

Kapitola 30

Sebastián hleděl na Glorii. Nemohl si pomoct, ale přišlo mu, že je něco jinak. Glorie nikdy téměř nemluvila, ale teď se mu k tomu ještě vyhýbala, jela kousek za ním nebo kousek před ním, ale ne vedle něho.
„Nechápal to, do včerejšího dne jí nevadilo jet vedle ní, pokoušel se s ní mluvit, ale ona o to zřejmě nemela zájem, vždy se odvrátila nebo popojela o kousek dál, vyhýbala se jakéhokoliv kontaktu.
Obrátil se tedy na druhou stranu, je klidné možné, že se snaží přijít na plán, jak se dostat k těm děsivým zajisté ne živým Černým postavám a nechce se ničím rozptylovat.
Potřásl hlavou. Tohle si jen namlouval, muselo v tom být něco jiného, možná, že začala litovat, že ho vzala sebou, ale neřekla mu, ať se vrátí zpět, ani to nikterak nenaznačila. Jeho prsten ho začal malinko svědit a rubín usazený uvnitř něho se nepatrně rozzářil.
Otočil se, ale Glorii nikde neviděl, ale před malou chvilinkou tam ještě stála.
„Glorie jsi tady, Glorie?“ zavolal, nedostalo se mu žádné odpovědi.
Udělal několik kroku a uvědomil si, že na zemi jsou pampelišky, pampelišky, které tam ještě před chvíli nebyly.
„Glorie?!“ zavolal znovu, ale i tentokrát bez úspěchu.
„Nekřič tu chlapče, ještě je probudíš,“ ozvals se za ním stařecký hlas.
Prudce se otočil a hleděl na starého muže, který se opíral o hůl, mel bílé oči a zlatavé vlasy.
„Co se vám stalo?“
„Mně? Nic. To ty tady hulákáš na celé lesy.“
„Hledám jednu svou přítelkyni.
„Muž se uchechtl.
„Co je na tom vtipného?“
„Co třeba to slovo přítelkyně?“
„Na tom není nic vtipného!“ Sebastián se zamračil.
„Dobrá, dobrá, jen mě rozesmála myšlenka, že tady ještě někdo myslí na ženy.
„Co tím myslíš?“ nechápal Sebastián.
„Stařec se dotknul jeho prstenu, Sebastián ani nepostřehl, jak se u něj objevil.
Kde jsi ho sebral?“ otázal se stařec tiše a v jeho hlase nebyla ani stopa po pobavení.
„Dostal jsem ho,“ odvětil Sebastián s nepříjemným pocitem, trošičku od toho muže odstoupil.
„Od koho si ho dostal?“
„Na tom nesejde, myslím, že bych mel jít, ona tady někde nebude, chtěl odejit, ale starcova kostnatá ruka se mu obepnula kolem jeho zápěstí.
„Kdo ti ten prsten dal?“ otázal se ho ten stařec znovu a jeho hlas zněl zlovestne.
„Potom ti nic není!“ odsekl Sebastián a chtěl svou ruku zpoza jeho sevření vykroutit, ale stařec ho držel pevně.
„Ty jsi ho ukradl?!“ stisk jeho ruky zesílil, bylo to neuvěřitelné, ale navzdory svému staří, mel značnou sílu.
„Nic jsem neukradl,“ zaúpěl bolestné Sebastián.
„Tak kde jsi k nemu přišel? Okamžitě mi to řekni!“ Sebastiána začala pálit ruka.
„Co jsi zač, proč to chceš vedet?“
„Řekni mi to ihned!“ pálení zesílilo, stařec zvýšil svůj tlak, Sebastiánovi vyhrkly slzy z očí, ale neřekl to, nemohl, nedokázal to vyslovit.
Řekni mi to!“ zahřmel ten stařec!“ Sebastián bolestně zaječel a poté stařec zmizel, prsten přestal zářit a pálivá bolest zmizela.
Glorie, která se ho zlehka dotkla, od něj odstoupila, opět viděla to samé, ale Sebastián potřeboval její pomoct, v tomhle lese bylo příliš mnoho dávných ozvěn, které jeho prsten přitahovaly.
„Už je to v pořádku,“ promluvila tiše.
Sebastián se k ní otočil a hleděl přitom na svou pravou ruku, na jejíž zápěstí byl rudý otisk.
„Co se to stalo, co byl ten stařec zač?“
„Nikdo důležitý, jen ozvěna dávné minulosti.“
„Pořád se mě ptal, odkud mám ten prsten, působil mi bolest, mel jsem pocit, jako by mi hořelo celé tělo, chtěl jsem mu to říct, ale nemohl jsem, nedokázal jsem to ze sebe dostat.“
„Už je to pryč, Glorie zaváhala, ale přece jen se ho zlehka dotkla, před očima se jí rozvinul obraz křičícího Sebastiána, jak prosí o milost, jak se snaží z toho provazu vyvléknout, ale nedařilo se mu to, kůn se dal znovu do pohybu, znovu ho začal vláčet po zemi a země mu ještě více rozdrásala jeho již tak rozdrásané nohy a ruce, odskočila od něj.
Sebastián, který mel konečně možnost se na ní pořádně podívat si uvědomil, že její oči jsou zase bílé.
„Ty jsi…, zase vidíš…, to proto se mi…?!“
„Musíme z tohohle místa rychle odejít.“
Řekni mi, co jsi viděla?“
„Tvůj prsten opět září, musíme odtud rychle odejít!“
Mela pravdu. Prst na kterém mel prsten ho opět začal svědit a ten rubín trochu zářit.
„Co se tady přesně…stalo?“ dořekl to, ale Glorie už tam nebyla.
Rozhlédl se kolem sebe, tentokrát nebyl v lese, ale kousek od jakéhosi rybníka, ve kterém se čvachtalo několik mladých dívek.
Když si ho všimly, začaly křičet.
„Maataran! Maataran! Maataran!“ a poté všechny vyběhly z vody a schovaly se za stromy.
„Nechci vám ublížit, ani cokoliv jiného,“ zavolal Sebastián, ale všechny dívky zůstávaly schované za stromem.
Spatřil na zemi ležet zelenou stuhu, dotknul se jí prstem a jedna z dívek zakvílela, okamžitě se narovnal a od té stuhy odstoupil.
„Opravdu vám nechci ublížit, já ani nevím, co tady dělám.“
Dívky na sebe pohlédly, poté začaly mezi sebou šeptat, Sebastián mezitím Udělal další krok a jeho noha dopadla na jinou tentokrát modrou stuhu, ozvalo se bolestně zakvílení. Nechápal sice, jak je to možné, ale vypadalo to, že ty stuhy, které byly všude kolem něj, byly pro ty dívky, vice než ozdobou.
Jedna z dívek opustila strom, za kterým se skrývala a pomalým krokem se k nemu blížila, ostatní jí sledovaly se zatnutými rty.
Sebastián ustoupil dozadu, dával si pozor, aby zač nešlápl na další stuhu.
Ta dívka se od něj zastavila tak tři metry a zkoumavě se na něj zahleděla.
„Manakama, mutamoneo?“ promluvila.
„Nerozumím tomu, co říkáš, ale přisahám, že vám nechci ublížit, zvedl ruku, dívka uskočila dozadu a ostatní vyjekly.
Dívka udělala tři kroky dopředu, ocitla se téměř u něho a následně se opatrně dotknula jeho vlasu, Sebastiánem projel zvláštní pocit, ale nehýbal se, dívka udělala krok dozadu a poté řekla.
„Proč si tady Sebastiáne?“
„Ty znáš mou řeč?“
„Ted už ano, proč si tady?“
„Já nevím. Byl jsem v lese, náhle mě začal scedit prst, prsten na něm začal zářit a…,“ dívka ho náhle políbila, když se od něj odtrhla, Sebastián na ní překvapeně hleděl.
„Proč si to udělala?“
„My věděly, že jednou přijdeš…,“ ještě ani nedozněly její slova a všechny dívky se rozplynuly a on hleděl na ustaranou tvář Glorie.
„Co se stalo, kde jsi byl?“
„Nevím. U nějakého rybníku, bylo tam několik mladých dívek, jedna ke mně přišla, dotkla se mých vlasů a poté mě políbila, bylo to něco nádherného a řekla mi, že na mě čekaly, bylo to něco úžasného, byla tak krásná, jen se dotkla mých vlasu a uměla můj jazyk, doufám, že se s ní snad ještě někdy setkám.
„Zcela určitě ano,“ zamumlala Glorie a otočila se.
Sebastián se jemně dotknul její ruky.
Cítím, že ona a já jsme si souzeni.“
Gloria si nejprve rukou setřela slzy ze tváře, poté se k nemu otočila a zlehka se ho dotkla, v obraze, který se jí rozvinul před očima, viděla, jak jezdec zastavil koně, který táhl Sebastiána, seskočil z něho a přistoupil k Sebastiánovi, byla to ta dívka, která ho u toho jezera políbila.
Sebastián se na ní podíval a v očích se mu odráželo proč, dívka do něho lehce kopla a poté na svého koně vyskočila a přiměla ho ke klusu.
Glorie odtáhla svojí ruku, zastrčila naplněnou čutoru za pás, který mela kolem svých šatu.
Řekni mi, co jsi viděla, bylo to něco s ní, sejdeme se spolu, byla to minulost, přítomnost, či budoucnost, řekni mi to prosím, setkám se s ní ještě?“
„Bezpochyby ano, jste si souzeni,“ odpověděla pevným hlasem, i když se uvnitř sebe sama chvěla, rychlým krokem od něj poodešla, nechtěla, aby viděl slzy na jejích tvářích, ale on jí v tu chvíli nevnímal, vzpomněl si, jak k nemu přistoupila, oblečená jen do lehkého téměř průsvitného oblečení, jak se dotkla nejprve jeho vlasu, jak ho políbila a potom řekla
„My věděly, že jednou přijdeš“
„Kéž bych jen věděl, jak se jmenuješ, má krásko,“ zašeptal uchváceně Sebastián a poté přešel ke Glorii, která se musela hodně přemáhat, aby nepropukla v pláč, moc dobře věděla, co je ta dívka zač, věděla, že jí nemůže porazit, alespoň ne bez velké oběti.
„Kam teď?“ vyrušil jí Sebastián z jejich myšlenek.
Otočila se k němu, zatoužila ho obejmout, přitisknout ho k sobe, nepustit ho, ale ovládla se, musela se pokusit osvobodit ty děti, nemohla je těm Postavám nechat, jen proto, že se chtěla vyhnout tomu, aby se stalo to, co viděla, udělala to jednou, jednou, když se snažila ochránit její sestry a ony stejně zemřely a k tomu zemřeli i další nevinný lidé, nemohla tomu vzdorovat, mohla jen najít způsob, jak to zastavit, zabránit tomu nejhoršímu.“
„Glorie?“ oslovil jí netrpělivě Sebastián.
„Dojdeme na Severní cestu, potřebuji tam něco koupit.
„Na Severní cestě by mohla být i ona, možná, že se mi podaří zjistit i její jméno.“
„Jezdkyně smrti“ to je její jméno,“ blesklo jí hlavou a poté rychlým krokem opustila les, Sebastián jí s pokrčením ramen následoval.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   07.03.14 11:45

„Tohle se tedy rozhodne, nedělá,“ ozval se káravý hlas za Lazarem, který zpoza stromu sledoval koupající se ženu.
„Nic nedělám!“ odsekl Lazarus, ale dál jí sledoval, ne snad, že by nikdy neviděl nahou ženu, ale sledoval jí proto, že na ní musel každou chvíli myslet, nedokázal jí vytěsnit ze svých myšlenek.
„Uznávám je mladá, možná trochu moc mladá na tebe, docela pěkná a i vyvinutá, ale přesto si nemyslím, že bys jí musel takhle šmírovat, něco mi říká, že by se příliš nebránila, kdyby si jí nabídl, že muže spát poblíž tebe.“
„Zmlkni! Já jí nesleduji, pozoruji krajinu!“
„Jistě. To jen tvé oko k ní sem tam zakrouží, že?
Lazarus mávl rukou a chtěl se odvrátit, jít naplnit jejich čutory vodou, ale v tom ta žena cosi zakřičela, v jejím hlase se odrážel strach.
Lazarus okamžitě ty čutory odhodil a skočil do té řeky, při jeho dopadu, voda vystříkla a žena znovu vykřikla.
Lazarus se ve svém oblečení vynořil těsně u ní, pohled mu padl na její ňadra, přesunul se na její tvář.
„Co se stalo, viděla si někoho?“
„Já nevím, myslím, že mě něco chytlo za nohu,“ promluvila překvapená žena ve tváři mírně červená
Lazarus se ihned ponořil, klesal niž a niž oči mel přitom zavřené, otevřel je, když se ocitl u jejich nohou, její paty byly ovinuté jakousi zelenou rostlinou, která se snažila obalit i její kolena, ale to nehodlal připustit, uchopil je rukama z obou stran a škubnutím je rozpůlil, to samé Udělal s další a další, nakonec byly její nohy opět volné, ale mela na nich červený otisk.
Něco zahuhlal a chtěl se vynořit, ale v tom se cosi obtočilo kolem jeho rukou, škubl sebou, ale nic se nestalo, během několika následujících vteřin se cosi obtočilo i kolem jeho nohou a začalo je svírat.
Zaklel ze zavřených úst mu vyšel proud bublinek, žena se dovtípila, že se musí něco dít, Okamžitě se tedy ponořila.
Ve stejném okamžiku, co se ponořila, se na druhém břehu objevila skupina divoce vyhlížejících muži, kteří drželi v rukách sekery.
„To není dobré, to není dobré,“ zamumlal Oren a potom zakřičel.
„Lazare!“ ty slova sice vyšla z jeho úst, ale slyšel je jen on.
„Zatraceně! Chtěl se pohnout, přiblížit se k řece, ale jakmile to Udělal, objevil se u ohniště.
„Tohle jsem, nemel na mysli!“ znovu se pokusil pohnout, ale místo u řeky se objevil za nejbližším stromem, kde si všiml, že šaty té ženy, jsou roztrhané.
„To nám scházelo,“ blesklo mu hlavou a vzápětí se do jejich tábora vřítili čtyři urostlí muži a okamžitě zabořili své sekery do poblíž stojících koni, ty bolestně zažrali, z rány jim začala tryskat krev, kterou všichni muži začali hltavě pít, Oren se odvrátil.
Jeden z těch mužů se od ostatních odtrhl, sehnul se k zemi a přičichl se, posbíral všechny zbytky a hodil je do ohně, plamen vyšlehl do výše, muž ze sebe vydal nějaký zvuk.
„Mysli Orene, musíš se o ně nějak postarat, no tak mysli, šest zdivočelých chlapů je hodně, ale deset by jich bylo příliš, no tak mysli, musíš na něco přijít!“
Ti muži začali foukat na plamenů a kopat do rozžhavených uhlíku, vůbec jim nevadilo, že jim nějaký dopadl na nohu či na skloněnou ruku, pokaždé se zašklebili a následně udeřili sekerami do nejbližšího stromu, ten se po několika tvrdých zásazích zřítil přímo na Orena, který už nestačil uskočit, ale strom prošel skrz něj.
Muži začali do toho stromu sekat ještě zuřivěji, jednomu z nich přitom vypadla sekera z ruky a skončila kousek před Orenem.Ten se dosud snažil zachytit nějaké zvuky od řeky, ale nic se neozývalo, nejspíš by to neslyšel, i kdyby ta žena křičela ze všech sil, což snad nedělala, vzhledem k tomu, jak ti čtyři muži u toho poraženého stromu povykovali.
Pohled mu padl na tu sekeru, nezdálo se, že by si jí někdo všímal, věděl, že s ní nemůže bojovat, ale to neznamenalo, že ji nemohl nějak využit.
Shýbnul se pro ni, ruka mu, skrz ni prošla.
Zkusil to tedy znovu, se stejným výsledkem, mezitím jeden z koní padl k zemi, ztratil příliš mnoho krve.
„No tak přece to musí jít, musím se jí dotknout, vybavil si Seinu a její úsměv, usměv, který byl sice smutný, ale byl její, napnuly se mu svaly A on se té sekery dotknul.
„Jo!“ jeden z mužů se zarazil, Oren se přesunul za jiného muže, ale ten muž se zas začal věnovat kopání do uhlíků.
„Tak jo. Jdeme na to, ty na to máš, chlape, ty na to máš, jednou se ti to povedlo, tak se ti to povede znovu,“ hecoval sám sebe a znovu se té sekery dotknul, cítil jí ve své ruce.
„Jo!“ jiný muž se zarazil, ale stejně jako muž před ním i on pokračoval dosud dělané činnosti.
„Musíš s víc kontrolovat!“ vyplísnil sám sebe Oren a poté tu sekeru malinko nadzvedl, přišlo mu to, tedy jako obrovská námaha, ale nepolevil, přesunul jí k nejbližšímu Muži a zasekl mu ji do šlachy, nebyla to nikterak velká rána, nic tomu muži neudělala, ale ten jí přesto cítil a obrátil se na nejbližšího muže a strčil do něj.
„Co to děláš?!“ obořil se na něj ten muž
„To máš za tu sekeru,“ zachrčel muž před ním.
„Za jakou sekeru, nech mě na pokoji.“
„Za tu sekeru, co ti leží u nohou.“
„U mých nohou žádná není!“
„Nesnáším lháře,“ zavrčel muž předním a vrazil tomu druhému pěstí a pak další, druhý se vzpamatoval a vzal tu sekeru ze země a udeřil ho s ní do hlavy, muž před ním se zhroutil k zemi, další dva se na toho se sekerou vrhli a uštědřili mu několik tvrdých rán, přestali, až když byl mrtvý, pak se postavili a vzájemně se na sebe podívali, jeden z nich sáhl do kapsy, ale ani druhý nelenil, navzájem si nožem bodli do srdce, oba dva se zřítili k zemi.
Oren, který to sledoval opodál, ty mrtvé muže překročil, nechápal proč. Padající strom prošel skrz něj, ale on skrz ty muže, projít nemohl. Jeden z nich vydával hrčivé zvuky, snažil se pohnout, Oren nezaváhal, šáhl po kameni, byl to zvláštní pocit ho v té ruce cítit a udeřil s ním toho muže do obličeje, byla to slabá rána, asi jako kdyby ho udeřilo dítě, ale stačilo to, muž znehybněl.
Napnul své uši, ale nic neslyšel, pomyslel na řeku, ale ocitl se na konci tábořiště u protějšího stromu, rozhodil rukama, ale bylo zřejmé, že se k té řece nemůže dostat, zadíval se dopředu, nikdo nepřicházel, ani ta žena, ani Lazarus ani ti zdivočeli muži.
Buďto se pomlátili navzájem nebo ještě bojují a on se nemůže hnout, musí trčet na tomhle místě.
O několik minut později se zpoza keře vynořila ta mladá žena, ve tváři mela pár škrábanců, též nepatrný na krku, na ramenní, na levé ruce mela malou odřeninu, ale jinak se zdála být v pořádku, na sobe mela Lazarovu košili, která jí sahala ke kolenům, když spatřila ty mrtvé muže vykřikla, ale následně kolem nich prošla, došla k ohni, který stále slabě plápolal, sedla si na bobek a natáhla k tomu ohni své ruce a překvapený Oren sledoval, jak se jí škrábance a odřeniny zacelují.
Z křoví se vypotácel Lazarus, jeho kalhoty byly na několika místech potrhané, z paže mu prýštila krev, stejně tak mu stékal pramínek z pravého stehna, na krku mel několikacentimetrový krvavý šrám, jeho meč, který vláčel po zemi, byl zbarvený doruda.
„Pojď k ohni,“ vyzvala ho tiše ta žena, Oren si uvědomil, že se malinko chvěje, žena si vyhrnula košili a on viděl na jejím levém prsu lehký šrám, přiblížila ho k ohni, ozvalo se zasyčení a šrám zmizel.
„Neuvěřitelné,“ zamumlal Oren, ale nezdálo se, že by to Lazara překvapilo, zřejmě už někdy viděl něco takového.
„Budu v pořádku,“ zachrčel Lazarus a položil zakrvácený meč vedle sebe.
Žena se beze slova natáhla pro žhavý uhlík, tvář se jí malinko zkřivila, ale na ruce nemela nic.
„Tohle může trochu pálit,“ promluvila nežne, Lazarus na to nic neřekl, jen zatnul zuby a zavřel oči, žena ten uhlík přiložila na krvácející ránu na paži, ozvalo se zasyčení, Lazarus sebou nepatrně škubnul, oči i ústa mel zavřené, žena na ten uhlík trochu zatlačila, ozvalo se zasyčení, Lazarovi zaškubalo ve tváři, ale rty mel stále zavřené, žena přitlačila ještě víc, rozžhavený uhlík pronikl do masa, v Lazarových očích se objevila slza, ale po tváři nezačala klesat a to i přesto, že ta žena tam ten uhlík držela ze všech sil, ozývalo se syčení, Lazarova víčka zaškubala, napnuly se mu svaly, ale ústa mel stále zavřená, cítil na jazyku pachuť krve z toho, jak se do něj kousl, ale držel svá ústa zavřená, ta žena dala nakonec ten uhlík pryč, po krvácející raně nebyla ani stopa, ani kdekoliv jinde, nebyla stopa po sebemenších zranění, žena se zamotala hlava, zvedl se jí žaludek, cítila se náhle tak slabá, ale potlačila nutkání zvracet a mdlý pocit zmizel.
„Měli bychom si odpočinout, naším koním už stejně nepomůžeme,“ zašeptala téměř neslyšně Liarne, která byla ve tváři pobledlá.
Oren sklonil hlavu, byl tady, našel způsob, jak se postarat o ty muže, ale nezabránil zničení jejich šatů a smrtí jejich koní.
Když Liarne usnula, Lazarus se se zaputilým výrazem postavil a přešel k Orenovi.
„Moc mě to mrzí, mel jsem…“
„Mlč!“ Kdybys je nezabil, nebo je nepřinutil se pozabíjet navzájem, byli bychom teď nejspíš mrtvý, takže…“
„Takže mi dekuješ?“ nadhodil Oren s usvěmem, ale hned zvážněl.
„Nevím, proč jsem tady, vždyť mě vidíš jen ty, nemůžu se dostat tam, kam chci, sotva se můžu něčeho dotknout…,“ Lazarus mu uštědřil ránu do břicha, Oren se bolestně prohnul.
„Za co to bylo?“ zasípal.
„Moc mluvíš? Mé sestře to možná nevadí…“
„Ale ty si na to nepotrpíš, jo je mi to jasné, hlavně, už žádné další rány.“
„To bude zaležet na tom, jak moc budeš mluvit.“
„Viděl si to, jak je to vůbec možné?“
Lazarus po něm vrhl výhrůžný pohled, Oren pro jistotu ustoupil dozadu.
„Jak je něco takového možné, ona nemůže být obyčejný člověk…,“ Lazarus ho znovu udeřil.
„Hej! To jsou praktické otázky!“
„Practické otázky jsou, jak se najíst, kde přespat, jak získat vhodnou zbraň a kolik je potřeba zabít.“
„To nejsou praktické…,“ Oren na poslední chvíli uskočil Lazarově další tvrdé pěsti.
„Nechápu, jak můžeš být takový.“
„Takový mírný, máš doufám na mysli?“ v Lazarových očích se rozhořely plamínky.
„No. Mírného člověka si představuji jinak, ale protože se s tebou nechci celou noc honit po táboře a snažit se uniknout tvým tvrdým pěstí, tak fajn, tvé chování odpovídá chování mírného člověka.“
„Ráno vyjedeme, hlídej pořádně,“ Lazarus se otočil.
„A jak vás mám asi tak vzbudit, kdyby se něco objevilo?“
„Nijak. Snad jen doufat, že se tu nikdo do rána neobjeví,“ po těchto slovech si Lazarus lehl a okamžitě usnul.
Oreb se zašklebil, překročil mrtvá mužská těla, přiblížil své ruce k ohni, ale nic necítil, Ironicky se uchechtl a s velkou námahou si k sobe přitáhl Lazarův meč.
„Doufám, že si v pořádku Seino, doufám, že neděláš žádnou hloupou věc,“ zašeptal a poté přešel k nejbližšímu stromu, o který se opřel, nebo se spíše o to pokusil, ruka mu totiž prošla skrz.
Chtěl to zkusit znovu, ale mávl rukou a zahleděl se na spícího Lazara a Liaru
Přešel k nim, vzal její ruku a položil jí na Lazarovu a poté se vrátil k tomu stromu.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   02.06.14 14:57


Idion, který vložil vodu nabranou jeho rukou do úst, ucítil na svém zátylku něco studeného.
„Musím uznat, žes mě překvapila.
„Vstávej!“ promluvila Seina tiše, ale důrazně.
Idion se pomalu postavil.
„Co hodláš udělat, zabít mě, uřezat mi prsty či končetiny, ubít mě tím mečem k smrti?“
„Vlastně mě trochu překvapuje, že si ho vůbec vzala do ruky, ty přece násilím opovrhuješ.“
„Zaplatíš za to, co jsi udělal Orenovi!“
„Komu? Ty myslíš toho ubožáka, co tam byl s tebou?“
Seina zatoužila narvat mu ten meč do krku, ale věděla, že to nemůže udělat, ublížila by tak sebe i dvěma dalším.
Idion se k ní otočil, jinak ho nevzrušoval fakt, že mu teď špička meče míří na jeho hrdlo.
„Docela by mě zajímalo, co si vlastně mela v plánu, takhle se ke mně přiblížit, namířit mi špičku meče na můj krk a čekat, že se sesypu, padnu na kolena a začnu tě prosit o odpuštění či o milost?
Nemůžeš mi udělat nic, Seino, ale to neznamená, že to samé platí i o mně,“ než mohla zareagovat, pohnul prstem a do její nohy se zlehka zabodla větev, Seina vykřikla, stejně jako on, ale on jednal rychleji, vyškubl jí ten meč z ruky a povalil jí na zem.
Sedl si jí na kolena a sklonil se k jejímu obličeji.
„Ne vážně. Řekni mi, co si zamyslela udělat, jak si mě chtěla donutit uvědomit si, že jsem zabil tvého milence, máš velkou moc, velmi nebezpečnou, ale ta je ti v tuhle chvíli k ničemu, i kdyby si nakrásně všechnu tu bolest přetrpěla a na Licii ti nezaleželo, co Lazarus, způsobila bys mu takovou bolest, jen kvůli někomu, kdo nebyl kohokoliv z nás hoden, my jsme tvá rodina, my jsme ti, na kterých by ti mělo zaležet,“ olízl jazykem její levou tvář.
„Nikdy jsem o tom vlastně nepřemyslel, ale když se na tebe tak koukám, jsi pěkná a já si uvědomuji, že je to už nějaká doba, co jsem mel skutečnou ženu,“ políbil jí na krk.
„Přestaň!“ Seina sebou škubla, ale nebylo jí to nic platné, Idion držel její ruce velmi pevně.
„Nemyslím si, že bych mel přestat, to ty si za mnou přišla, proč, abys mě donutila litovat, že jsem zabil toho ubožáka?
Problém je, že mě nemáš jak donutit, nemůžeš udělat nic, vždycky jsem si myslel, že tohle „naše spojení“ je to nejhorší, co se mi mohlo stát, ale jak je teď zřejmé, docela se mi hodí,“ olízl její pravé rameno a poté se přesunul k jejímu levému.
Seinina tvář se sevřela hnusem, ale pro něj to nic neznamenalo.
„Možná, že je čas, abych zapátral trochu níž,“ zašeptal a začal svými ústy klouzat po jejím bílém šatu až ke stehnům, kde se zastavil a ústy začal postrkovat šat nahoru.
„Přestaň!“ přikázala mu, ale on se jen zachechtal a dal, pokračoval, Seina sebou znovu škubla, ale nebylo jí to nic platné, začala si uvědomovat, že se nechala unést vztekem, litovala, že nedbala na Orenova poslední slova, proč si neuvědomila, že nemůže ldionovi ublížit, aniž by ublížila, sobe.
Idionovi se jíž témeř podařilo její šat vyhrnout, jeho oči se rozzářily chtíčem, ale předtím než se mu ty šaty podařilo vytáhnout nahoru, někdo ho zezadu chytil, za jeho vlastní oblečení a odtrhl ho od Seiny, která se ihned zakryla.
Neznámý muž praštil s Idionem o zem, bolest projela i Seinou, ale nebylo to nic, oproti nabité svobodě, zhluboka si oddechla, nechtěla si představovat, co všechno by jí mohl udělat, věděla, že je Idion zvracený, ale nikdy jí nenapadlo, že, by zašel tak daleko.
Ten se mezitím postavil a otočil se k tomu muži, v očích mu rudě žhnulo.
„Jak si se opovážil?!“ zahrčel a ruka mu vystřelila vpřed, narazila však do mužovi připravené pěsti, ozvalo se křupnutí, Idion se Seinou bolestně vykřikli.
Ten muž chytil Idiona kolem pasu, jako by téměř nic nevážil a nadzvedl ho nad zem, v Idionove tváři se objevilo překvapení, které však bylo během chvilky vystřídano zuřivostí, napnul své síly, ve tváři zrudnul, ale nedokázal se dostat z mužova sevření.
„Co si zač?!“ zasípal a pokoušel se alespoň uvolnit své prsty, ale ten muž ho držel velmi pevně a ještě maličko zvýšil svůj stisk, Seinu začalo bodat na hrudi, ale Idion na tom byl hůř, použil všechnu svojí sílu, ale nebylo mu to nic platné, ten muž ho svíral jak železný obr, jeho tvář byla nehybná, nebyla na ní sebemenší známka námahy.
„Odejdi,“ promluvil muž a uvolnil svůj stisk, Idion dopadl na zem a cítil, jak ho celé tělo bolí, to mu ovšem nebránilo šáhnout po nedaleko ležícím meči, ale ten muž byl rychlejší, šlápnul mu svou nohou na jeho prsty, Idion zavyl bolestí, Seine vytryskly slzy z oči.
„Odejdi,“ zopakoval ten muž a uvolnil jeho prstu.
Idion udělal krok dozadu, celé tělo ho bolelo, skrz prsty mu pulzovala bolest, ten muž byl silnější než on, byl silnější nežli syn samotného Marakeny, ale to neznamenalo, že by se hodlal vzdát a nebo snad utéct, začal ve svých rukou formovat energii, chtěl ho s ní plnou silou udeřit, donutit toho muže padnout na kolena, cítil, jak mu prsty brní, jak skrz ne prochází síla, ustoupil ještě o maličko dozadu a poté mu z rukou vytryskl proudí energie, tak silný, že by porazil i obra, ale toho muže se ani nedotkl.
„To není možné! To není možné!“ znovu své ruce spojil, ale to už k nemu ten muž učinil několik kroku a ocitl se tak téměř u něho.
„Odejdi,“ promluvil ten muž znovu, v jeho hlase nebyla zlost, jen strohý příkaz.
„Co jsi zač?!“ vyštěkl na něho Idion, který snad poprvé pociťoval něco, co by se mohla nazvat strachem.
„Odejdi!“ řekl muž to samé tentokrát o něco důrazněji a Idiona začali brnět jak prsty u nohou tak i u rukou, nedokázal s nimi téměř pohybovat, jako by je to brnění témeř paralyzovalo.
„Co jsi zač?!“ vyštěkl na muže, ale ten nic neříkal, jen se k nemu o krok přiblížil, Idion vnímal jeho klidný dech i své prudce bijící srdce, ohledl se na Seinu, která tam stála jako omráčená, udělal další krok dozadu, pak další a ještě jeden, ten muž udělal pokaždé jeden krok dopředu, nakonec se Idion ocitl u nějakého stromu, jehož kura byla popraskaná
Muž k nemu natáhl ruku, ale nedotknul se ho, Idion měl přesto pocit, že se mu musí každou chvíli zvednout žaludek.
„Odejdi!“ zopakoval muž to samé jako již několikrát předtím.
„Tímto nekončí, Seino, najdu a zabiju každého, na kom ti alespoň trochu zaleží!“ zakřičel Idion ke své sestře a poté se rozeběhl pryč, Seina to nevěřicne sledovala, její krutý bratr utíkal pryč.
„Dekuji. Zachránil si mi život, nevím, co by se stalo.“
Muž kolem ní prošel, shýbnul se pro meč a ten jí podal.
„Měj ho stále u sebe.“
„Kdo jsi, jak se jmenuješ, jak si mu dokázal odolat? Jeho magie je zákeřná.“
„Jsem jen poutník kráčející touhle zemí,“ odvětil a poté hvízdnul a na palouku se objevili dva statní koně, kteří pohazovaly hlavami.
„Nemůžeš být jen pouhý poutník, pouhý poutník by nedokázal zahnat mého bratra.“
„Jsem jen poutník, nic víc nic míň,“ muž se vyšvihl na koně a poté k ní natáhl ruku.
„Dokážeš jet sama?“
„Kam? Nemám kam jít, muž na kterém mi zaleželo je mrtvý a toho, kdo to způsobil, nemůžu zabít, ba dokonce ho ani přinutit, aby se zabil, ta bolest by byla příliš silná.“
„Takže tu zůstáváš anebo se schováš?“
„Není nic, co bych mohla dělat, zklamala jsem.“
„Zklamat můžeš jen tehdy, když to od tebe někdo očekává anebo když chceš tomu věřit.“
„A kam bych podle tebe mela jet, kde bych já mohla být užitečná?“
Muž se nejprve podíval před sebe a pak se k ní otočil.
„Když teď se mnou pojedeš, možná to zjistíš.“
„Nevím, jestli mohu, ani neznám tvé jméno.“
„Mé jméno?“ Seinu zamrazilo, ale nepohnula se.
„Jmenuji se Relegant.
„Jedeš tedy se mnou…?“
„Seina,“ odpověděla, přestože jí mrazilo po celém tele a poté naskočila na svého koně i s mečem zasunutým v jejích šatech.
„Zeptej se mě,“ vyzval jí Relegant.
„Jsi jedním z nich Relegante?“
„Co když sem, slezeš z toho koně?“
Po několika vteřinovém váhání zavrtěla hlavou.
„Pak tedy jsem jeden z nich.“
„Jestliže si Relegant, znamená to, že za krvavé války si bojoval bok po boku vedle mého otce, nemel si mě tedy spíše zabít?“
Relegant se na ní zahleděl, Seinu polilo horko, ale vydržela jeho pohled.
„Ano. To je pravda v oné válce jsem bojoval po boku tvého otce, stejně jako on, jsem i já bojoval s těmi, kteří ho chtěli zastavit, ale nyní jsem jen poutník, který prochází krajinou.
„A proč procházíš právě touto krajinou?“
„Hledám muže jménem Roland.“
„Proč ho hledáš?“
Muž se od Seiny odvrátil a ona si pomyslela, že to s tou zvědavostí přehnala, ale po chvilce se k ní opět obrátil a zašeptal.
„Je to můj syn, on jediný mě muže zabít,“ a poté se jeho kůň rozeběhl a Seina ho následovala a v hlavě jí zněla jeho slova
„Jmenuje se Roland, je to můj syn a jedině on mě může zabít.
Roland se probudil celý zpocený, srdce mu prudce bušilo. Rozhlédl se kolem sebe, ale všichni kromě Eizaka, který tam stál jako socha, spali.
zahleděl se před sebe a poté si zase lehl, nedaleko od něj oddychoval Patrik.
Polknul a následně usnul, zdálo se mu o žene, co mela na sobe bílé šaty a jela na černém koni a muži, co jel vedle ní vysoký, statný a ten pohlédl jeho směrem a řekl.
„Jen ty mě můžeš zabít, můj synu!“ Roland se znovu probudil, mírně se chvěl po celém těle. Postavil se na nohy, pohledl na Eizaka, který mu nevěnoval pozornost a pomalým krokem namířil k blízké řece.
Jeho myšlenky plně zaměstnával ten sen, že si nevšiml, jak se za ním, podél stromů plíží několik temných stínů.
Eizak se odlepil od svého místa a začal sledovat plížící se stíny, Chandra se neklidně zavrtěla, ale spala dál.
Roland se vynořil z vody. Bylo to osvěžující, cítil se o dost lépe, před sebou spatřil polonahého Eizaka.
„Eizaku? Co ty tady děláš?“
Eizak k němu beze slova přišel, dotkl se rukou jeho hlavy a zatlačil jí do vody, Roland sebou škubl, vynořil se a začal kolem sebe prskat.
„Eizaku, co to děláš…?! Ač nechápal co se děje, chtěl plavat pryč, ale Eizak mu uštědřil tvrdou ránu, Roland ztratil vědomí a on ho znovu potopil a ruku držel na jeho hlavě.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   22.09.14 14:18

Kapitola 32

Marakena stal uprostřed svého stanu a popíjel víno, když dovnitř vstoupil nějaký muž.
„Musí to být něco důležitého, když ještě nejsi zpití do němoty,“ přivítal ho Marakena a usrkl z poháru.
„Kontroloval jsem ty nováčky, přesně jak si chtěl,“ promluvil muž nezúčastněným hlasem.
„A nic si přitom nepil?“ Marakena se na toho muže pátravě podíval.
„Ne. Ani kapku můj pane.“
„Takže jak si podle tebe vedou?“
„Každý z nich má cosi do sebe, ty dvě dívky vůbec nezaostávají.“
„To bych se divil, kdyby ano,“ zamumlal Marakena a vzpomněl si na poslední noc strávenou s Deidrou.
„Můj pane?“ vyrušil ho ten muž z myšlenek.
„A co ten mladík jménem Eizak?“
„Ten je z nich nejlepší, má silu, rychlost, obratnost a jak se zdá, není tolik zatěžován city.
„O to nám přece jde ne? Nepotřebuji armádu průměrných, kteří dokážou mečem někoho probodnout, potřebujeme někoho, jehož činy budí hrůzy.“
„Ten mladík na to má můj pane, ale na jeho pohybech, je cosi povědomého.
„Opravdu? Marakena položil pohár na malý stůl a k tomu muži se přiblížil.
„Co je na něm povědomého?“
„Nejsem si jistý, ale…“
„Ale co? Víš přece, že mi můžeš říct cokoliv.“
„Já vím, ale…“
„Mluv.“
„Připomíná mi vás můj pane.“
„Vážně? Připomíná ti mě?“
„Ano pane. Přijde mi, že máte mnoho společného, stejné reakce, stejně pohyby, velmi podobné výpady.“
Marakena si promnul bradu.
Řekl jsi o tom ještě někomu jinému?“
Muž zaváhal, díval se na něho a potom promluvil.
„Ne můj lorde, nikomu jsem to neřekl.“
Marakena se rukou dotkl svého meče, muž zůstával na místě, Marakena svůj meč maličko povytáhl.
„Pokračuj v jejich sledování a o všem důležitém mě informuj.“
„Samozřejmě můj pane,“ muž před ním sklonil hlavu a poté opustil stan.
Marakena svůj meč úplně zasunul, uchopil pohár do ruky a dlouze se napil.
Vzpomněl si na den, kdy se k němu žena, kterou si vybral vrátila otřesená, chvějící se, důsledku toho potratila jeho dítě, nedokázal z ni téměř nic dostat, snad jen, že jí zajali nějací muži přivedli jí do tábora, kde žili převážně ženy a že díky jedné dívce se odtamtud dostala.
Otočil se směrem k cípu svého stanu, po chvilce k nemu dolehl křik, křik, který přicházel zblízka.
Položil pohár zpátky na stůl a vyšel ven, před sebou viděl shromáždění několika vojáků a pár lehkých žen a všichni cosi křičeli.
„Přestaňte!“ přikázal jim a všichni ihned ztichli a rozestoupili se tak, aby mohl projít, Marakena spatřil na zemi Eggara a Ryara, oba dva měli prasklý ret, z nosu jim tekla krev.
„Co se stalo, proč jste se do sebe pustili?“
„Oba dva sklopili oči, ale nic neřekli.
„Proč jste se do sebe pustili?!“
„Byla to hloupost, odpuste jim , můj bratr občas dělá hlouposti,“ předstoupila před oba dva Deidra, která mela na sobe volné oblečení, několik okolo stojících mužů se posměšně ušklíblo, ale ona toho nedbala.
„O co tady šlo?“
„Můj bratr, můj pane, si zase přilnul více vína nežli mel…“
„To není pravda!“ vykřikl Eggar, Deidra po něm šlehla pohledem.
„Nějak si začal představovat, že po mě Ryar touží, vmetl mu to do tváře, když to Ryar popřel, udeřil ho můj stupidní bratr do nosu, což si nenechal Ryar líbit a…,“ Marakena jí umlčel pohybem ruky.
„Je to pravda?“ obrátil se na Ryara.
„Ne můj pane, něco takového bych si nikdy nedovolil.“
„Protože snad není krásná?“ několik mužů se zachechtalo, Eizak stojící vedle Chandry zachoval kamennou tvář.
„To ne, ona je velmi krásná…, Eggar zavrčel, ale já bych nikdy neudělal nic, co by se nebo jakékoliv žene, příčilo.“
Jak ušlechtilé…, Ryar zrudnul, Chandra tam chtěla jít, ale Eizak jí zadržel.
Marakena se rozhlédl po celém táboře, většina lidí nic nedělala, jen stála a sledovala co se děje.
„Každý z nich dostane pět ran na holá záda.“
Chandra sebou škubla, ale Eizak jí stále držel.
Ryar sklonil hlavu, ale Eggar pohlédl na svou sestru a prosil jí, aby zakročila, ale ta se odvrátila a vydala se do svého stanu.
„Trest vykonejte ihned,“ přikázal Marakena a poté odešel.
„já už nic takového neudělám!“ vykřikl Eggar, ale Marakena se nezastavil.
„To přece neudělají, byla to jen hloupá rvačka,“ zašeptala Chandra, Eizak, který jí stále držel na to nic neřekl, stejně tak Deidra, která se zastavila na deseti metrech od svého klečícího bratra, otočila se a bez mrknutí sledovala dva muže, kteří postavili na nohy Ryara a pevně ho drželi, třetí muž k němu přistoupil zezadu, šlehl nejprve bičem doprázdna a poté začal ten bič dopadat na Ryarova záda, nebyly to žádné jemné rány, Ryarovi vytryskly slzy z očí, škubl sebou, ale nevydal ze sebe ani hlásku a to ani po poslední páté ráně, která byla o něco silnější nežli ty předchozí, muži ho pustili a on se sesunul k zemi, Chandra se vytrhla Eizakovi a poklekla k němu.
„Moc se za to omlouvám,“ zachrčel Ryar.
„To není tvá vina, to já se omlouvám, mela jsem tomu zabránit.“
„Ryar jí stiskl ruku a z úst mu uniklo neslyšitelné zaúpění.
„To v žádném případě, ještě by to mohl nařídit i tobě.
„To by neudělal, tohle je kruté!“
„Ne. Marakena má pravdu, naší hloupou rvačkou, jsme na sebe strhli pozornost, a kdyby na nás někdo zaútočil, zastihl by nás nepřipravené,“ Ryar bolestně sykl, rukou se dotkl svých zad, druhou rukou si zacpal ústa, po chvíli k nim dolehly Eggarovi tlumené vzlyky, po každé ráně, Deidra se odvrátila a vstoupila do svého stanu, Eggar padl na kolena, ve tváři se mu zračila bolest, rty mu škubaly, Ale nakonec ani on nezačal křičet.
Chandra k nemu přešla, ale on jí od sebe odstrčil a s námahou se postavil, záda ho pálila, hleděl na ruku, na které měl svojí krev, dolehly k němu tiché posměšky, nereagoval se na ne a belhavým krokem se vydal ke svému stanu, když míjel Eizaka, nenávistně do něho strčil, Eizak na to nereagoval, nějaký muž mu úmyslně položil svou ruku na zkrvavená záda, Eggar vykřikl, prostranstvím se rozlehl smích, zaskřípal zuby, ale nezastavil se, nějaká žena mu na záda položila svou studenou ruku, jiná mu zas po těch zádech přejela, nakonec se dostal do svého stanu, kde vztekle kopl do své helmy a poté padl břichem na slámu, kterou tam mel přichystanou.
Chandra se obrátila na Eizaka.
„Dovedeš Ryara do jeho stanu, musím se podívat na Eggara."
„Dovedu, ale ty za ním nepůjdeš.“
„Nemůžeš mi říkat, co můžu a nemůžu!“
„Opravdu?“ Eizak jí chytil za zápěstí a přinutil ji se na něho podívat v jeho očích bylo cosi děsivého, Chandra se zachvěla a vzápětí se mu vytrhla.
„Nemůžeš! Já rozhoduji, co udělám, kam půjdu!“
„Pak ale svého rozhodnutí nelituj,“ zamumlal Eizak a přešel k Ryarovi, který se pomalu zvedal.
„Budu v pořádku, to nic není,“ zašeptal Ryar, ale když se chtěl narovnat, bolest byla příliš veliká a on se zas musel shrb“it.“
„Dovedu tě do tvého stanu.
„Neměl, jsem připustit, aby se to stalo, mel jsem ho ignorovat.“
„Přišli jsme sem, abychom se stali vojáky, ne zbabělci, kteří utíkají před problémy.“
„Možná, že jsem zbabělec, možná, že tohle není pro mé.“
Eizak na něho pohledl a Ryar v jeho očích zahledl něco, z čeho ho mrazilo.
„Možná, že nejsem,“ připustil a nechal se odvést do svého stanu, muži před nimi ustupovali, někteří i uznale kývaly hlavami, Ryar se pokusil usmát, ale povedl se mu jen škleb.
Chandra vešla do Eggarova stanu, hned jak se tam ocitla, tak na ní zakřičel.
„Vypadni! Nepotřebuji tě!“
Chandra, která hleděla na jeho zkrvavená záda, však udělala krok dopředu.
Říkal jsem ti, abys vypadla, nikoho nepotřebuji, táhni pryč!“
„Potřebuješ ty rány vymýt.“
Ne! Nepotřebuji, táhni pryč!“ Eggar jí udeřil loktem do obličeje, Chandra se zapotácela.
Otočila se a vyšla ven, Eggar zadoufal, že už se nevrátí, ale ona se vrátila s natrhanou travou, přistoupila až k němu.
Řekl jsem ti, abys mě nechala na pokoji!“
„Jak jsem řekla Eizakovi, já rozhoduji, co, kdy a jak udělám, potřebuješ ty rány vyčistit, jinak se ti můžou zanítit.“
„A co jako? Jako voják za moc nestojím, moje sestra mnou opovrhuje, možná by to tak bylo lepší.“
„Myslím, že ne, teď to muže trochu pálit,“ Chandra mu na záda položila tři kopřivy, Eggar se kousl do jazyka, otřásl se, ale ty kopřivy neshodil, na zádech mu nakakaly pupínky, ale bolest trochu ustoupila, Chandra dala ty kopřivy pryč a přiložila na ty rány čerstvou ještě mokrou trávu, Eggarovo tělo zalila studená úleva.
Nech si tu trávu na zádech aspoň dvě hodiny,“ zamumlala a poté se zvedla, Eggar jí chytil za ruku, ona se lekla, že jí chce znovu udeřit, ale on jí jen stiskl ruku.
„Dekuju,“ zašeptal.
„Přestaň pít to víno,“ a po těchto slovech svou ruku jemně vykroutila, otočila a odcházela, když jí Eggar zastavil.
„Opravdu si myslíš, že by ze mě byl bez vína lepší bojovník, uklidňuje mě.“
„Zpěv ptáků uklidňuje, víno činí problémy,“ odvětila s náznakem úsměvu a poté vyšla ze stanu.
„Kde si se to naučila?“ otázala se jí Deidra, která stala před jeho stanem.
„Půjdeš dovnitř?“
Deidra zavrtěla hlavou.
Činí mi takovou hanbu, vždy jí činil, ale myslela jsem, že se tady změní, že se tady z neho stane skutečný muž.“
„Klidně se jim muže stát, ale potřebuje podporu nás všech.“
„Nikdy z neho nebude někdo jako Eizak, z něho vyroste pravý bojovník, bojovník, který bude naházet strach, bojovník, jehož jméno si budou všichni hrůzou šeptat, něco takového u mého bratra nehrozí, je to ubožák,“ Deidra odešla pryč, Chandra si povzdechla, otočila k Egarove stanu, poté si oprášila svoje šaty a vydala se ke svému stanu, cestu jí zahradil jeden voják.
„Co potřebuješ?“ otázala se co nejmírněji a doufala, že ji nechce ublížit.
„Pomož mi,“ promluvil ten muž chraplavým hlasem a poté si vyhrnul nohavici u své levé nohy, Chandra na jeho noze viděla několik centimetru hluboký řez.
Posad se, podívám se, co tady mám,“ vyzvala ho a vzápětí utrhla nějaké dvě květiny, které na tu ránu přiložila, muž usykl, ale po pár vteřinách se cítil o dost lépe, Chandra si všimla, že se k ní váhavě přibližují další muži a ženy, z nich většina z nich mela na tele menší či vetší odřeniny, šrámy, či řezy.
„Pokusím se pomoct všem, ale pěkně popořadě, ať sem jde ten, kdo je na tom nejhůř.“
Muž, který již jednou vstoupil k Marakenovi do stanu, k němu znovu přistoupil.
Můj lorde. Ona je…“
„Vidím, vidím, to je velmi zajímavé,“ přerušil ho Marakena
„Mám jí potom zavést k těžce zraněným?“
„Můžeš to zkusit, někdo jako ona se nám může hodit.“
„Můj pane?“
„Jdi!“ poručil mu Marakena, muž se uklonil a odešel pryč, Marakena se zahleděl na Eizaka, který cvičil s mečem a poté svůj pohled k blízkému lesu, ze kterého se co nevidět, vyřítí horda krvežíznivých hrdlořezů, tak jak to předpověděla jedna slepá žena, kterou jeho muži zajali na místě, na kterém byla držena jeho žena, matka jeho dětí.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   10.04.15 14:00

„Měli bychom ho tady nechat, jít dál, najít nejaké vhodné místo, kde na vás budu moct zapomenout.
„nepůjdeme nikam dokud se Eizak neprobere,“ promluvila Chandra.
„Proč bych te mel poslouchat, proč bych mel poslouchat kohokoliv?
Dokážu se o sebe postarat, nepotřebuji nikoho z vás.
„Přestan mluvit hlouposti, víš moc dobře, že se nemůžeme rozdelit!“ ozvala se Mary.
Tobiáš se na ní pohrdlive podíval a poté se klackem udeřil do kotníku, všichni tři vykřikli.
„Proč jsi to udelal?!“ vyštekl na nej Patrick.
„Vy dve padavky si tu klidne zůstaňte, ale já už jsem s vámi stravil až přiliš času.
„Nemůžeš odejít, co když se zraníš a nebo te někdo zabije?!“
Tobiáš se na mary znovu podíval a na jeho rtech pohrával škodolibý usmev.
„Pokud se tak stane, budeme mrtvý, nebude to snad pro všechny lepší.
Jsi idiot,“ zamumlala Mary, Tobiáš se k ní hnul, ale cestu mu zahradila Chandra.
„Vratte se na své místo,“ přikazala mu tiše, ale důraszne.
Tobiáš se ušklíbl a zustal stát na míste.
„Rekla jsem, at se vrátíš na své místo,“ Chandra mluvila stále tiše, ale Mary a Patricka zamrazilo, v jejím hlase bylo něco chladného.
„Mel bys jí poslechnout.“
„Sklapni zbabelče!“ okřikl Tobiáš Patricka, ten zatal ruce v pest, ale zustal na místě.
„uhni mi z cesty!“ přikázal Tobiáš Chandre, ale ta se nehla.
„Zenský obvykle nebiju, ale když si nedají říct,“ Tobiáš jí chtěl udeřit, ale jeho pest narazila do zkřížených ruk.
Zkusil to tedy znovu, ale i tentokrát narazil do zdvojených loktu, zamířil na jiné místo, ale i tam ho Chandra vykryla, stejne jako na dalším a dalším, kamkoliv svou rukou pohnul, ty její tam už byly.
„Jak to děláš? Necvh me projít!“
„Nikdo nikam nepůjde, musíme zustat spolu.“
„Já nemusím nic, uhni mi z cesty a nebo…“
„Nebo udeláš co?!“ Roland, který stál opodál by přisahal, že v jejím hlase zaslechl pobavený.
„Nebo udelám tohle,“ zavrčel Tobiáš a jeho noha vylétla k její brade, Mary zavřela oči, ale slyšela jen Tobiášův výkřik, když je otevřela, videla, jak se Tobiáš svijí na zemi a drží se za patu.
„Co se stalo?“
„Ten hlupák jí chtěl udeřit do brady, ale chandra byla rychlejší a svou nmohou kopla do jeho, on to nečekal a tak se svalil k zemi,“ odpověděl jí Roland, který jen steží zadržoval smích.
„Už si se uklidnil?“ otázala se ho klidným hlasem Chandra a nabídla mu ruku, on jí však odmítl a pomalu se postavil díky vlastním rukám.
„Mela si štestí, nic jiného,“ zachrčel a poodešel několik kroku dozadu.
„To bylo něco neskutečného, to vykryvaní, ten zasah, kde si se to naučila?“
„Ve vojenském taboře Marakeny.
Rolandovi pohasl usmev.
„aha,“ hlesl a pohled mu padl na ležícího Eizaka.
„Nechci nekam jít, nemáme ani kam, ale nevíme, kdy se probere, jestli to bude pořád ten Eizak, kterého známe a to nemluvím o jídle a vode,“ jakmile Patrik domluvil, jemu a Mary zakručelo v břiše, Mary sklonila tvář.
„To není nic, co by ses mela stydet, to je přirozené,“ pousmmála se na ní Chandra.
„jestli se Tobiáš rozhodne neodejít, tak mu v tom nezabráníme, nevadilo by mi, kdyby odešel, když zjistil, že nejsme tak úplne obyčejní, stalo se jeho chování témeř nesnesitelné, zřejme si myslí, že je neporazitelný nebo tak něco, že je něco víc, než kdokoliv z nás.
„Bylo by to jiste lepší, kdyby mezi vámi nebylo ono spojení, nikdo z vás on nejmene není vyzralý, připravení starat se jen o tebe, jidlo a pití samozřejme nejak postaráme, ale já tady Eizaka rozhodne nenechám.
„Nikdo krome Tobiáše něco takového nechce ty a Eizak jste nás nekolikakrát zachránili, bez vás bychom byli nejspíš mrtvý.
Chandra položila Patrikovi ruku na rameno.
Každý muže překvapit, ale ted musíme držet při sobe.
Patrik přikývl a Chandra od nej odstoupila, Tobiáš, který je pozoroval se znechucene ušklíbl, ale poté jeho pozornost získalo vlnící se křoví, mel pocit, jako by z nej slyšel přicházet nejaké zvuky.
„Někdo je za tím křovím a my jsme bezbranní, nedali jste nám zbrane, protože jste tvrdili, že se o nás postaráte, ale Eizak je mimo a ty sotva něco zvládneš, hod mi svůj meč, at máme aspon nejakou šanci!“ zakřičel na Chandru, která ho však ignorovala a s vytaženým mečem upřela zrak na vlnící se keř.
Tobiáš k ní chtěl přibehnout a ten meč jí sebrat, ale cestu mu zkřížil Patrik.
„Uhni mi z cesty!“ přikázal mu Tobiáš , ale Patrik se ani nehnul.
„Takže ty si ted proti me?!“ Tobiášovi se v očích zalesklo, ale Patrik ani tak neustoupil.
„nemel si mi tam u toho jezera podražet nohu.
„Udelal jsem to pro nás, abyste se vzpamatovali, oni at pro nás klidne riskiju své životy, ale proč bychom měli my?
„Jsi do sebe zahledený.“
„Takový bys mel být i ty, tohle není žadná klidná doba, ba ani čas na hrdinství, proč bychom měli riskovat své vlastní životy, kvůli nekomu jako jsou oni a ted mi uhni!“
„Možná se mi nelíbí všechno, co pro nás či s námi dělají, ale me stojí za to risknout kvůli nim svůj život.
„Pak si ješte vetší ubožák, než jsem si myslel,“ Tobiš si odplivl a poté jeho pest vystele směr k jeho tváři, Patrik nestačil dostatečne rychle zareagovat, ale Tobiášova pest jeho obličej nezasahla, neboť před nej dala mary kopřivu, kopřivu, do které Tobišova pest narazila.
Tobiáš vztekle stáhl svojí ruku zpet k telu a se skřípaním zubu sledoval, jak mu na te ruce naskakují pupínky.
„Ty malá cuzo! Tohle si přehnala!“ vyjel na svou sestru, ale než mohl cokoliv podniknout, kolem nich se prohnal mohutný kanec, všichni tři na poslední chvíli uskočili.
„Jste v pořadku?“ Chandra se k níim otočila a ve tváři jí bylo videt oddechnutí.
„Já jsem v pořádku, ale mí sourozenci jsou ubožáci,“ zachrčel Tobiáš, zatímco se zvedal.
Chandra pohledla na Rolanda, ale ten pokrčil ramenyx.
„sourozenecké hádky,“ nahodil s úsměvem.
Mary, která se už také postavila, byla ve tváři bledá.
„Co se stalo? Není ti dobře?“
Mary zavrtělala hlavou, ustoupila o krok na stranu a Chandra videla, jak se k nim řítí deset polonahých divoce pomalovaných mužů z nich všichni mávali sekerami,zastavili se od nich několik metrů
„Musíme odtud ihned utéct!“ vykřikl Tobiáš a chtěl se rozebehnout, ale jakmile se pohnul, křovi naproti nemu se rozhrnulo a z neho vyšlo dalších pet divoce pomalovaných mužů.
„Sakra! Jsme v obkličení a je to tvoje vina, mohli už jsme být dávno pryč!“ obořil se na Chandru.
„Zabili by Eizaka!“ vykřikla Mary.
„Komu na tom zaleží, on by byl jediný, ted tady bude pet mrtvol!“
„Sklapni!“ zařval na nej Patrik a sebral ze země klacek, ale i jemu bylo jasné, že nemají proto nim šanci ne s jedním mečem, obzvlast, když se Eizak ješte neprobral, pohled mu padl na jeho sestru, která stála za Chandrou, chvela se, ale i přesto držela v ruce ten největší kámen, jaký byla schopná unést.
Polkl, ale sevřel ten svůj klacek ješte pevneji, tobiáš se k nim připojil, v očích se mu sice odražela nenávist, ale stejne jako Mary i on sebral ze země ten největší kámen.
„Je jich 3 na jednoho, jaká je podle vás šance?“ zamumlal Roland, který uchopil do rukou klacek s pomerne ostrou špickou.
„Dík za upřesnení, zlodejíčku,“ zachrčel Tobiáš.
„Rádo se stalo, odvetil Roland se staženým hrdlem a vzápětí se na ne tech patnáct mužů vrhlo.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   09.03.17 22:56

Snad je tu ješte nejaky fanda/fanynka Very Happy

„Myslíš, že by toho byla schpná, že může mít takovou moc?“ zeptal se oren Lazara, který však nic neřekl.
„Je důležité zjistit, jestli je to samá slepá dívka, která te dovedla k té jeskyni.
Lazarus opet nic neřekl, místo toho udelal par kroků dopředu, oren rozhodil rukama.
O se deje lazare?“ otázala se stísnene Liadre, které se na tom míste vůbec nelíbilo.
Lazarus nereagoval ani na ní, jeho pohled padl na zem, na zem, která byla čistá.
„Co tam máš?“ Oren se objevil vedle neho, Lazarus ho stále ignoroval či nevníímal, Oren se tedy podíval sám, v půde byly stopy dvou koní.
Oren se narovnal.
„Takže s tou dívkou musel být ješte někdo jiný.
„Muž. Jen o něco starší nežli ona,“ odvetil tiše Lazarus.
„Ty mluvíš? Už jsem se začínal bát.
„Musíme se vydat na cestu, ale nejprve, lazarus se otočil a švihem useknul dívce za Liadre hlavu, ta vykřikla.
„Zblaznil si se? Mohl si jí zabít a co ti ta chudinka udelala, vždyt musela přežít takový masakr!“vačetl mu Oren
„Nepřežila ho,“ Lazarus zasunul asvuj meč zpátky do pochvby a Oren videl, na ústech té mrtvé dívky černou tekutinu.
Zachvel se.
„Proč si to udelal, vždyt to co zažila muselo být strašné.“
„Prave proto, nasedej na kone.“
Liuadre zavrtela hlavou.
„Nemůžeš mi poroučet.“
„já ti davám možnost volby, bud tady zustaneš a nebo nasedneš na kone.“
Liadra potřásla hlavou, nelibilo se jí s jakým tonem s ní Lazarus mluví, ale ješte méne se jí libila představa, že by mela stravit jen jednu jedinou noc v tomhle meste a tak se vyhoupla na svého kone.
„Trochu víc nežnosti by neuškodilo.
„Zamestnej jejího kone, ale at se jí nic nestane.
„Proč, co se deje?“
„Nedaleko od nás hoří, nechci aby se k nemu přiblížila.
„Počkej jaký ohen, přece se k nemu nemůžeš vydat sám.
„Hyje!“ pobídl Lazarus svého kone a ten se rozebehl vpřed.
„Proč já se vůbec namáhám,“ zabručel Oren a poté obratil pozornost na Liadru, která se chystala popohnat kone, objevil se u neho a zatahal kone za chloupek, kun zafrkal.
„To bude dobré, musíme za Lazarem,“ konejšila ho Liadre, ale Oren ho znovu zatahal za chloupky a nasledne ho štipnul do boku, kun se vzepjal, Liadra mela co delat, aby se na nem udržela.
„Jenom klid, co se deje?“
„Promin mi to,“ zamumlal oren a poté toho kone kopnul do nohy, kun se vzepjal a bolestne zařehtal, Liadra mela co delat.
Seskočila z neho a pohladila ho na hříve.
„Trochu si odpočineme,“ zamumlala odevzdane a šla se napít vody, ale jakmile se k ní sklonila, ucouvla.
„Tohle je opravdu desivé místo, musíme odtud ihned odjet, moc te prosím,“ promlouvala tiše ke koni.
Kun souhlasne zařehtal a ona se na neho vdečne vyhoupla a kun vzápetí vyrazil, Oren se ocitl na druhé strane, na strane, kde hořelo, hořelo tak na deseti metrechsi obklopoval.
Vedle sebe uvidel stát Lazarova kone, ale Lazara nevidel.
„Lazarusi jsi tady? Lazarusi slyšíš me?!“
Nikdo se však neozýval, zevnitř toho ohne bylo slyšet praskání.
Přistoupil k nemu o něco blíř, když si uvědomil, že ho necítí tak ještě blíž, byl témeř u nej, když se v ohni zjevila mužská tvář a jeho ruky se dotkla iná ruka.
„Pomož mi, vytáhni me ven!“ Oren sebou škubl a uvolnil tak svojí ruku.
„Lazare?! Lazare slyxšíš me?!“ zavolal několikrát ale bez úspěchu.
„Orene podej mi svou ruku a já te za odmenu přivedu zpet mezi živé,“ uslyšel opet ten mužský hlas a z ohne se vynořila mužská paže.
„Podej mi ruku, vytáhni me a já ti vratím tvůj život, budeš zase naživu, budeš zase sam sebou, podej mi svou ruku a já ti vratím život.
„Jak mohu vedet, že to není pouhá lež?“
„Nemůžeš, ale pomysli, co bys mohl mít pokud bych říkal pravdu, zjistíš to však jen tehdy, když mi poddáš ruku, podej mi jí a mužeš mít vše, na co si vzpomeneš.
„já stojim jen o jedno,“ zašeptal a před očima se mu vybavila Seina.
„To se muže klidne splnit, stačí mi jen poddat ruku a všechno muže být realné, stačí jen k ohni natáhnout prsty a všechno bude brzo jinak, brzo budeš zase sam sebou, natáhni prsty, to za to stojí.
„Siena za to stojí,“ blesklo mu hlavou a přiblížil své prsty k prsstům , které čouhaly z ohne, už už se v zájemne dotýkaly, ale naposlední chvili ho někdo strhl dozadu, ozvalo se vztekle zasyčení a zmizela jak ta ruka tak i ten ohen.
„Proč si to udelal?!“ obořil se Oren na Lazara neboť to byl on.
„Zabranil jsem ti udelat neskutečnou hloupost.
„Hloupost? Mohl jsem být opet se Seinou!“
„Myslíš, že by ocenila, že jste spolu díky tomu, že si přivedl na této svet našeho otče?“
„Cože?“ Oren zamrkal.
„Ta ruka potřila jemu a tys byl jedna z cest, jak se sem dostat.“
„Já…, vůbec mi to nedošlo, jen jsem…“
„už na tom nezaleží,“ přerušil ho Lazarus mávnutím ruky.
„Proč si sem spechal, musel si videt, že ten ohen není skutečný?“
„Kvůli ní,ů Lazarus ustoupil a Oren spatřil na zemi ležet Glorii.
„to je ona, to je ta, o které mluvila ta dívka, je mrtvá?“
„Nevím. Byla v plamenech, ze kterých jsem jí vytahl, ale nebyly to plameny, co jí dostaly do tohohle stavu.
„Jak to mužeš vedet a kdy už si uvědomíš, že si nemužeš jen jen tak nakrast do plamenu a…,ů“ Laszarus ho opet přerušil pohybem ruky, Oren zaskřípal zuby.
„Není mrtvá, normálne dýchá, ale nemužu jí probidit,“ Lazarus s ní zatřásl.
„Co to deláš?!“
Lazarus jí vrazil jemnou facku, opet zadá reakce.
„Ty si se snad pomátl!“
„Mohl bych s ní delat cokoliv a ji by to neprobudilo.
„Jak se mohlo něco takového stát?“
Lazarus se postavil a zahledel se před sebe a pak se otočil na Orena.
„Musela se střetnout s jezdkyni smrti.
„Ty jsou mýtus!“
„S jednou jsem zplodil díte.“
„Aha. Jak mužeš vedet, že to byla jezdkyne smrti?“
Lazarus udelal několik kroku dopředu.
„Mohl bys mi prosím odpovědět?“
„Musíme jí dostat na bezpečné místo.
Oren rozhodil rukama, zavrčel o něco o tom, že by bylo lepší, kdyby byl mrtvý než se snažit dostat něco z Lazara.
„Kam bys jí chtěl dostat?
Lazarus se zastavil, podíval se na něho, Orena zamrazilo.
„Kam bych jí chtěl dostat?“ zopakoval Lazarus pomalu.
„jo. To je má otazka.
„K té jezdkyni, která jí svým polibkem takto paralyzovala, jen ona jí muže znovu probrat.
„A kde jí chceš hledat?“
Lazarova ústa zvlnil úsmev, Orena znovu zamrazilo.
„U rokle. U rokle, do které svrhávají všechny své partnery.
„A ty si myslíš, že nejakého má?“
„To zjistím, až tam dorazím, ale jak jsem řekl dřív, ta dívka necestovala sama,“ Lazarus se vyhopul na kone.
„Nemůžeš si jen tak odjet, co ta dívka, Liadre?“
„Udrž je v bezpečí a já te nezabiju.
„Moc vtipné.
„Vážne si to myslíš?!“ otázal se ho Lazarus s plamenem v očích a poté plácl kone po zadku a ten vystřelil vpřed.
„na míste se objevila Liadre, seskočila z kone.
„Lazare kde jsi? Lazare?!“ zavolala několikrát, žádná odpoved.
Oren , který stal vedle ní, si přál, aby jí to mohl říct, ale vedel, že to není možné.
„Lazare! Nenecvhavej me tady samotnou!, prosím vratt se, moc te prosím, miluju te!“
Lazarus to zaslechl, zaváhal, ale nezastavil, naopak popohnal svého kone ješte k vetší rychlosti
Liadřin pohled pdl na ležící Glorii.
„Je to tvoje vina, to kvůli tobe odjel!“ vykřikla, vytáhla zpoza šatu dýku a rozebehla se k ní, Oren se jí pokusil zastavit, asle ona probehla skrz nej, byla již temeř u Glorie, pohled mu padl na kamen, vzal ho do ruky a udeřil Liadru do hlavy prave včas, té vypadl nuž z ruky a svalila se vedle ležící Glorii.
„Doufam, že jsem jí nezabil, koukej se Lazare vratit rychle!“
„Ten mezitím štval kone jak nejvíc to bylo možné, slunce každou chvili zapadne a jemu zbyvalo tak málo času, rokle se mu zjevila na dohled, ale v tom jeho kun o něco zakopl, Lazarus z neho vyletel a při dopadu se tvrde udeřil do hlavy, ztratil vědomí
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   09.03.17 22:58

Kapitola 33

„To ne. Tohle nám chybelo!“ zamumlal Oren a objevil se poblíž Lazara, který se pomalu probíral.
„Jsi v pořadku?“ zeptal se ho oren, Lazarus nereagoval.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se tedy Oren znovu, opet žadná odpoved.
Laazarus se postavil, otočil se a spatřil liadre, ta se k nemu chtěla rozebehnout, ale když spatřila pohled v jeho očích, couvla zpátky, jeho oči byly prazdné, nebyla v nich ani stopa, poté nepatrné jiskřičce, která se v nich objevila pokaždé, když se na ní podíval.
„To není dobré, to není dobré?“ zamumlal Oren a poté se dotkl Lazarova ramene, ruka mu prošla skrz.
Objevil se tedy přímo před lazarem, ale ten na neho nereagoval.
Oren zamával rukama, udelal grimasu, udeřil se slabe pestí do břicha, nic.
Lazarus udelal krok a prošel skrz Orena, ten se zachvel.
„To vůbec není dobré, to vůbec není dobré!“
Lazarus hvízdnul a ihned k nemu přibehl nedaleko se pasoucí kun, on se na nej vyšvihl.
„Lazare počkej, vem me sebou!“ zakřičela Liadre a rozebehla se k nemu, ale ten na ní nečekal, kopl kone do slabin a kun se rozebehl.
„Lazare! Lazare!“ zakřičela Liadre a Oren, který stal vedle ní, citil v jejim hlase strach, ale to nebylo nic oproti jeho vlastnímu strachu, ne o sebe, ale o Glorii, která ležela nehybne na zemi, slunce již pomalu zapadalo a Lazaruš štval stval svého kone na druhou stranu.
Oren si rukou pročisl vlasy a poté se soustředil, snažil se dostat na Lazarova kone, ale nic se nestalo, zůstával stále na tom samém místě.
„Myslí Orene, no tak mysli!“ nabadal sám sebe, ale nedokázal na nic přijít, čemuž se ovšem nemohl přiliš divit, vzhledem k tomu, že vlastne nebyl ani naživu, nemohl se témeř ničeho dotknout.
Pohled mu padl na pomalu klesající slunce a poté na spící Glorii,.
Bylo mu jasné, že jestliže tu jezdkyni nedonutí vratit Glorii vedomí, zůstane takhle na velmi dlouhou dobu neli naveky, ale nemel absoiolutne ponetí, jak by to mel udelat.
Rpozhodil rukama, frustrovane kopl do kamínku, který se dokutálel až k Liadre, která sebou trhla.
Rozhledla se kolem sebe, ale nikoho nevidela, ale protože nefoukal žadný vítr, nebylo možné, aby se ten kamínek pohnul sám.
To by mohla být šance, blesklo Orenovi hlavou a kopl do daslšího kamínku, který se opet dokutálel k jejím nohám.
„Je tady někdo?“ otazala se tiše, žádná odpoved.
Oren přemýšlel, jak jí dát najedv o, že on tady je, jak jí přesvědčit, aby šla k té rokle, ale nic ho nenapadalo.
Zuřive máchl rukou dopravna, vzduch kolem něho se zvlnil, ucítila to i liadre.
„jestli tady někdo je, at se ihned ukáže!“ přikázala tím nejpevnějším hlasem, jakého byla schopná, ale nikdo se neukázal a slunce klesalo niž a níž, každou chvíli zapadne.
„Mysli! Orene! Mysli! Něco přece musí existovat, nemůžeš dovolit, aby v tomhle sztavu sestrvala naveky, tak přemýšlej, přemýšlej!“ at se však snažil sebevíc, nic ho nenapadalo a slunce zapadalo víc a víc.
Ze zoufalství kopnul do pisku před sebou, ten se zvířil, lehce se uhodil rukou do čela.
„Ty jsi ale občas neuvěřitelný blbec,“ vynadal sam sobe a poté poklekl a začal na něco kreslit.
Když to nakreslil, postavil se, objevil se za Liadrou a zlehka se jí dotkl, ona se zachvěla, ale neotočila.
Zabručel a poté se jí dotkl znovu, tentokrát mu ruka projela skrz její čelo, nebyl to vůbec přijemný , ale zabralo, Liadre se otočila, pohled jí padl na slova na zemi.
„Pomoz ji prosím, Lazarus bude jiste v pořádku, ale pomoz Glorii, ona potřebuje tvojí pomoc, vydej se okamžite k rokli, prosím.
„Kdo je tady?“ zeptala se jak nejhlasitěji dokázala, ale nikdo se neozval.
„Pomož ji prosím, nenech jí tak,“ zašeptal jí Oren do ucha i přesto, že nemel ponetí, jestli by něco takového mohlo zabrat.
Liadrin pohled padl na ležící Glorii, nebyla si jistá, jestli jí chce pomoct, proč by mela, tahle divná slepá holka, nejspíš muže za to, že se Lazarus chová tak podivne, že od ní odjel bez jediného slova, ale ta prosba v tom prachu znela tak naléhave a ona chtěla veřit tomu, že je Lazarus v pořádku a v neposlední řade, nebyla typem, co by nechal nekoho jiného jakkoliv trpet, pokud tedy neohrožoval její život či jí nenutil k nečemu, co odmítala tak jako to bylo v případe jejího otce, který jí nechtel pustit, chtěl jí mít v jejich vesnici jen proto, že byla obdařená zvlastní magii, která je všechny chranila.
Slzy se jí objevily v očích, ale ona je vytřela, pohled jí znovu padl na Glorii a a poté na pismo na zemi
„Prosím?“ zašeptal Oren, který stal vedle ní, slunce zapadlo témeř zpovoloviny, pokud se k tomu Liuadre nerozhodne ted, nebude nic, co by mohlo pomoct Glorii.
Liadre si povzdychla a poté si hvizdech přivolala kone, shybla se, vzala Glorii do naručí, překvapilo ji, že je Glorie lehká, položila ji na toho kone na kterého se sama vyhoupla.
Oren zatnul ruce v pest a objevil se vedle toho koně.
„Tyto to zvladneš, ty to zvladnéš,“ zamumlal Oren, zhleka se se toho kone dotkl, kun tiše zařehtal, liadre ho pohladila po hříve.
„netuším, co mám přesne udelat a ani jestli mám té slepé holce pomoc, ale za Lazarem nemůžu, nedohonila bych ho a jednak pro nej v tuhle chvíli nic neznamenám, pojedne tedy k té rokli.
Kun pohodil hlavou a poté vystřelil vpřed.
Lazarus zasdtavil svého koně tak po třech ubehlých kilometrech, seskočil z toho kone a rozhledl se kolem sebe.
To místo mu přišlo podvedomé, ale nemohl si vybavit proč.
Udelal dva kroky dopředu, pohled mu padl na malou tun, klekl si tedy na kolene , saček s penzemi se mu rozhoupal, nejaký muž, který ho pozoroval si zamnul ruce, ten saček tam visel pomerne volně, ten chlapek vypadal na lehkou napraci, znovu si zamnul ruce a poté vystřelil vpřed, natahl ruku, dotknul se toho sačku, lehce s ním škubl, ale saček k jeho překvapení nespadl na zem.
Lazarus o nem vedel, ale předstíral, že o tom nemá ponetí a dál nabíral do dlane vodu, muž tedy tím sačkem trhl o něco silněji, ale ani tentokrát ten saček nespadl, škubl tedy jak nejsilněji dokázal, kašlal na to, že to ten pijící muž nejspíš ucítí, ale ani tentokrát se mu mu nepodařilo dostat ten saček na zem.
Rozmrzele se chtěl stahnout, ale při pohybu, dopadla na jeho ruku Lazarova mohutná dlan.
„nic jsem neudelalů, neubližuj mi.
„Lazarus se k nemu otočil a mladík pochopil,že si tentokrát ukousl příliš velké sousto.
„Kde jsou mé deti?!“ zeptal se ho Lazarus tiše ale důrazne.
„Tvé…, tvé… deti?!“ zablekotal mladík
„Ano mé deti! Dva mladíci a jedna dívka, jsou stejne staří!“
„Já nevím, žadné jsem neviděl…“
Lazarus mu zmačknul krk a přinutil ho pokleknout.
„Přisaháš na svůj život, že si je nevidel?“
Mladíkovo čelo se zbortilo čelo, před očima mu přeletel obraz dvou mladíku a jedné dívky, byli si podobní.
„Mluv!“ přikázal mu lazarus a maličko zvyšil svůj tlak.
„Nevidel jsem je,“ zachraptel mlsdík.
„Co jsi říkal?“
„Ze jsem je nevidel,“ zalhal mladík znovu, přestože je mel před očima.
„Svou cestu sis vybral,“ promluvil Lazarus tiše a poté mladíkovou hlavou praštil o zem, ozvalo se křupnutí, Lazarus tu hlavu pustil, bezvladné telo se sesulo k zemi.
„Já vím, kde jsou tvé deti,ů ozval se za ním skřípavý ženský hlas.
Otočil se a hledel na shrbenou stařenu.
„Ty, co bys tak mohla vedet?!“
Stařena se k nemu přišourala a natahla k nemu ruku.
Almužny nedivám.“
„Já nechci almužny, ale něco za něco.
„Co by někdo takový jako ty mohl chtít?“
„Co třeba ten přivešek, co nosíš kolem krku.
„Tenhle? Lazarus si sundal přivešek, který mu dala Liadre.
„ano tenhle,“ přisvedčeila stařena.
„Klidne, ale nejprve mi řekni, kde jsou mé deti?“
Stařena se otočila a holí ukazala před sebe.
„Jeli tamti smerem, vlastne nemají před tebou velký naskok, ale nejedou sami.
„S kým jedou.
„Nekprve ten přivešek.
„Nejprve odpovez.
Jedou s jedním mladencem, jednou ženou a mužem, mužem, kterého nejspíš znáš.
Proč by me mělo zajimat jak se jmenuje?!“
Zena se usmála, Lazarus hledel na její témeř bezzubá ústa.
„Protože ten muž se jmenuje Eizak, ale dřív se mu říkalo Eion.“Eion?! Lazarovi se v očích roztančily plamínky.
„ano Eion, ale ted si sobe říká Eizak a ted má dej ten přivešek!“
„Tady ho máš babizno,“ Lazarus ho pohrdlive vložil do její kostnaté dlane.
„Nekteří z nás se toho dožijí, nekteří ne.
Lazarus mávl rukou, naskočil na svého kone, ale pak se k ní otočil.
„Jak o tom všem víš?!“
„Jsem jen stará žena, stará opuštená žena, která sem tam něco zaslechne.
Lazarus se otočil a vzápetí popohnal svého koně k behu, stařena zvedla přivešek ke svým očím, rty se jí zkroutily v jakýsi naznak úsměšvu a poté ten přivešek zastrčila do svým potrhaných šatů.
O chvili pozdeji prozařila její šaty slabá záře, ona tomu nevenovala pozornost a pomalým krokem mířila k hostinci.
Liadre zasahla intenzivní vlna bolestí, zavrávorala, jen tak tak se na tom koni udržela, po tváři se jí michl zachvev paniky, ale přesto nezastavila, nechala se svým konem unášet k té rokli, slunce již bylo ze čtvrtiny zapadlé.

Všech patnáctt mužů se zastavilo, Roland zadoufal, že si to třeba rozmysleli, ale když si uvědomil, že se všichni koukají na ležícího Eizaka, došlo mu, že se jen baví představou, jak moc snadné to bude.
Polkl a klacek v rukou se mu zachvěl.
Ani osdztatní vyjimku Chandry měli obdobné pocity.
Jak na ty chlapy hledeli víc a víc sdin uvědomovali, že je tohle šilenství, nemůžou mít proti nim nejmenší šanci, vždyt ti muži jsou nejen o polovinu starší, mají skutečné zbrane, ale jsou také silnější, vždyt každý z nich mel vypracované břišní svalstvo. Patrik cítil, jak se potí, jhak mu kámen, co držel v rukou klouže po zpocených rukou, pohledem na jednoho z tech mužu, na jeho pomalované telo a zatoužil ten kámen zahodit, otočit se a utect co nejdál, ale než k tomu mohlo dojít, dopadla na jeho ruku Chandřina ruka a jemu to překvapive přineslo uklidnující pocit.
Nejvyšší muž předstoupil před ostatní, nenucene si pohraval se svojí velkou sekerou, Roland zahnal myšlenku na to, jak rychle by s tou sekerou dokázal rozpůlit.
„Vydejte nám tu ženu a tu dívku a my vás necháme jít,“ promluvil jeho mohutný hlas se rozhlehal po celém prostranství, všichni až na Chandru se zachvěli.
„Proč, co po nás chcete?“ otazala se jich tiše Mary.
Muži se zasmáli a muž vepředu upřel na mary pohled.
„Co podle tebe chce muž od ženy či dívky, která je ve spravném veku a navíc celkem pohledná, Tobiáš se chtěl ušklibnout, ale ovládl se.
„Něco takového se nestane,“ promluvila Chandra klidným hlasem, Roland nemohl uvěřit, jak klidná byla či jak dobře to dokázala předstírat.
Mužův pohled se přesunul k ní a na rtech mu pohraval chlipný úsmev, ale na Chandru to žadný dojem neudelalo, za dobu, co byla v Marakenove táboře, byly tyhle usmeby něco, co jí absolutmne nevzrušovalo.
Mužova tvář se zachmuřila, nepředpokládal, že to přijme tak klidne, obvykle byl žen cítit strach, strach, který tak rád nasaval.
Ostatní muži mezi sebou začali mluvit, Roland mel pocit, jako by snad znervózněli, začal doufat, že snad, ale muž vepředu ustoupil dozadu a následne zvedl ruku.
„Postarejte se o ne, je jedno zdali budou ženy živé či mrtvé, hlavne at zustanou celé.
Ostatní muži cosi zakřiče v očích se jim divoce zalesklo, svalnaté hrudi se napnuli, oni zatočili sekerami.
„To nemůžeme zvládnou,“ zamumlal Roland.
„Musíme,“ odvetil tiše Chandra a poté se obratila na ostatní, sourozenci se chvely, čela měli spocené, ani Tobiáš se nesnaži nic předstírat.
„Rád jsem vás poznal, teda vetšinu z vás,“ zašeptal Roland a vzápetí se na neho řítili tři muži, stejne tak i na Patrika, Mary, Tobiáše a Chandru.
Patrik se pokusil jednoho z nich bodnout ostrou vetví, ale první muž mu jí vyrazil z ruky, druhý ho udeřil tvrde do břicha a do hlavy, Patrikovi se zatemnilo před očima, třetí ho srazil k zemi, kde do nej tvrde kopl.
Tobiášovi se vedlo o malinko lépe, podařilo se mu vyhnout první rane, pak druhé, toho třetího udeřit kamenem do hlavy, muž se zapotácel, ale nesložil se k zemi, Tobiáš zahledel jak Patrik padá k zemi, ale v tuhle chvili ho zajímalo jen jeho přežití, jeho pest vyrazila vpřed, ale narazila do tvrdé připravené pesti, ozvalo se zakřupnutí, zadoufal, že to byla jen kustka, nemel však čas to zjistit, protože jiný muž mu ustředřil tvrdou ranu do holene, bolestne vykřikl, třetí mu uštědřil ranu do obličeje, tělo mu zaplavila šílená bolest, pokusil se jim uhnout , dostat se dopředu, ale onim mu to nehodlali dovolit, uštědřili mu další tři rány, každý muž jednu, Tobiášovi se podlomily nohy a on dopadl na zem, pokusil se převalit, ale ty muži byli i ted rychleji a uštědřili mu další ránu tentokrát do žeber, vyrazil ze sebe bolestné heknutí.
Mary byla rozhodnutá udelat vše proto, aby se jim ubranila, ale nejen , že nemela témeř žadnou sílu, ale též i nula bojových vedomostí, ohnala se po prvním muži, ten se sehnul a vzápetí jí ten kámen vyrazil, druhý muž jí povalil na zem a začal na ní doražet, mary se ze všech sil bránili, škrábala, kousala, podařilo se jí toho, co se nad ní sklonil kopnout mezhi nohy, ale pro něho to témeř nic neznamenalo, jen se zakřenil a poté z ní začal strhavat šaty, Mary se mu ze zoufalství zakousla do bradavky, zabralo to, muž zařval a vyskočil na nohy a zlehka do ní kopl, m,ary vyplivla několik chlupu, ale nemohla udelat nic, protože jí další muž sedl na kolena, bolest vyhnala slzy z očí a poté jí vrazil facku z jedné a následne druhé strany, zaskřiřilo se jí před očima v uších jí zasčalo hučet, cítila jak se jí jí jeden z tech chlapů dotýká, jak jí prty přejíždí po krku, cítila zápach linoucí se mu z úst, ale nemohla s tím nic udelat, další muž jí totiž držel prsty.
„Tak se podívala, co tgu máme, zachchtal se muž, co se nad ní sklánel a poté jí trhnutím rozerval oblečení, ale než se jí mohl dotknout, někdo ho zezadu tvrde udeřil kamenem do hlavy, muž se složil.
Další dva muži okamžite vyskočili a hledeli na chandru, v obličejících se jich odražela zuřivost mísená se strachem, videli těla tech třech, kteří na ní zautočili, všichni tři leželi v kaluži své krve.
„Kdo jsi?“ vyštekl první z nich
„naštvaná žena,“ procedila skrz sevřené rty. Stala před nimi v potrhaných šatech, oba dva muži si mohli všimnou svalu, které se jí erysovaly na rukou, nebyly tak mohutné jako jejich, vlastgne byly nepatrné, ale i tak jim naháneli smulu.
Ostatních šest mužů si jí všimlo, kopli do ležících Tobiaše a Patrika, kteří se nemohli hnout a rozebehli se k Chandře.
Na rtech tech dvou mužů před ní se rozprostřel vítezní usmev, tech šest mužu se k ní řítilo, mávající sekerami, už už byli u ní, oba dva muži před ní očekávali, že se jí jejich sekery zaseknout do páteře, ale nic takového se nestaslo, neveřicne zírali na to, jak se všech šest mužů otáčí k sobe a navzájem do sebe zasekavají své sekery a padají k zemi.
Chandra, která očekávala jejich utok se vzpamatovala jako první, sebrala ze země ležící sekru a zabořila jí jednomu muži do břicha a druhého bodla meče, oba dva muži se zhroutili k zemi, vzduch byl cítit zvlastní vuní, která se ovšem postupne vytracela.
Zahodila tedy meč i sekeru a sklonila se k mary.
Jsi v pořádku?“
„Ano. Díky! Díky! Díky!“ zašeptala rozechvele mary a zakryla se zbytky svého oblečení.
„Už jsou mrtví, už nám neubliží,“ zamumlala Chandra a poté se postavila.
Před sebou viděla se pomalu zvedat Tobiáše a Patrika, oba dva vypadali strašne, sotva se drželi na nohou, ale byli naživu.
„Roland! Rolande! Rolande?!“ zakřičela, nikdo se neozval.
Rolande! Rolande?!“ zakřičela znovu a z křoví se vypotácel bledý Roland, měl rozchuchané vlasy, nekolikacenttimetrový krvavý šrám na čele, ale byl živý.“Co se stalo, kdes byl?“
„Kde by asi byl? Zalekl se, bežel se schovat do křoví a nás tady nechal,ů ozval se znechucene Tobiáš, který se musel sdtejme jako Patrik posadit na zem, obema se točila hlava a měli rozmaszané videní.
„Rolande jsi v pořádku?“ otázala se ho Chandra ustarane, Roland neodpogvedel, Chandra si uvědomila, že z jeho blizkosti vychází ta zvlastní vune.
Zvedla mu bradu a videla, že jeho oči mení barvu z tmave zelené na modrou.
„Rolande? Slyšéš me?“ zkuisila to znovu, opet žadná reakce.
„Co je mu, to zmagořel?“
„Ne. Použil svojí sílu,“ ozval se Eizakuv hlas, který vstoupil na mýtinu a v rukou cosi nesl.
„Tak ty ses probudil, to je ale uleva,ů neodpustil si Tobiáš sarkastickou poznámku.
„Proč se tak nestalo dřív, tohle jsme si mohli ušetřit,“ přidal se Patrik a bolestne zaúpěl.
„Vyčistil jsem křoví,“ reagoval Eizak klidne na jejich vytky.
„Od čeho?!“
Eizak zvedl ruce a oba dva uvideli čtyři mužské hlavy.
Rukou si zakryly ústa, Eizak ty hlavy odhodil.
„Jsem tak ráda, že jsi zpet, dekuji za pomoc, tušila jsem, že tam budou další, dostane se z toho?“
Eizak přistoupil k nehybne stojícímu Rolandovi, zahledel se na nej a poté se obratil k Chandře.
„Bude to pár hodin trvat.
„No bezva.- Co s ním máme dělat?!“
Ty nic, ty mužeš se svým bratrem rozdělat ohen.
Proč bych to mel udelat?“ chtěl vedet Tobiáš.
„Eizak přešel k nemu.
„Protože to tak chci.“
„Pojdme sehnat nejaké dříví,“ prohodil Tobiáš k Patrikovi, který se navzdory bolesti ihned zvedl a společne odešli najít suché dříví.
„Je to až desivé, jak te poslouchají, myslela jsem, že se snad nikdy..,ů položil jí ruku na ústa.
„mkusíme jim sehnat nejaké nové oblečení, především Mary, Mary se snažila do svího oblečení zahalit, ale bylo to skoro nemožné, vzhledem k tomu, že se z nich v podstate staly cáry.
„Zajimalo kdo nás zachranil, kdo přinutil tech šest muži, aby se zabili navzájem,“ přemítala Chandra.
Eizak na to nic neřekl, vzlal stále bez vyrazu stojícího Roland pod rameno a odešel s ním pryč, Chandra ho po chvilce nasledovala.
Po několika metrech se zastavila, mela pocit, jako kdyby snad něco zaslechla, ale byl to zřejme jen pocit, takže se zas otočila a pokračovala v ceste, za chvilku dohonila Eizaka a ostatní.
Tobiáš se mračil, ale nic neříkal, Patrik si masiroval tvář a Mary se soustředene dívala před sebe.
Všichni uslyšeli nejaký zvuk, patrik s Tobiášem sebou trhli, kolem nich probehl kralík.
„myslím že bychom se měli všichni vyspat, tady budeme v bezpečí,“ promluvila Chandra.
„Pro jednou s tebou souhlasim,“ zabručel Tobiáš a lehl si stejne tak i mary s Patrikem, Eizak položil na zem nehybného Rolanda.
„Bude v pořádku, promluvil dřív, než Chandra otevřela ústa.
„Dobrou noc Eizaku,“ zamumlala Chandra a během chvilky usnula.
Eizak přihodil do ohne.
„Eizak, Eizak,“ ozval se mu hlave pobavený mužský hlas.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   24.03.17 21:06

Chandra mela divný sen. Ze začátku to byl přijemný sen, vašnive se milovala s Eizakem, ale jeho tvář se po chvilce zmenila v tvář nekoho jiného ve tvář muže, který mel obličej plný jizev, ale ne od boje, jako spíše od nejaké nemoci.
Vykřikla a probudila se. S hrůzou si uvědomila, že na ní ten muž leží a rukou jí přejíždí po jejím nahém tele.
Když si uvědomil, že je vzhuru, zazubil se a přikryl jí rukou džív, než mohla čít křičet.
„Bude to užasné,“ zašeptal a na Chandru se vyvalil zapách, rozkašlala se.
Muž se zasmál a druhou rukou jí začal opet přejíždet po jejím tele, bylo to nepříjemné, ale nemohla s tím nic dělat, , ležel na jejich nohou a ruce mela svazané provazem.
Něco zahuhlala, pokusila se přece jen pohnout nohou, ale její pokus byl marný, muž se opět zasmál a poté jí začal líbat, oči se jí rozšířily hnusem, ale toho on nedbal.
Do jejího stanu vstoupil Ryar, který se chtěl Chandry na něco zeptat.
Když videl, co se deje, okamžite se k tomu muži vrhl, ale ten mu levou nohou uštědřil tvrdou ránu do žaludku, Ryar se zapotácel, ale vzpamatoval a chtěl vytáhnout meč, ale ten muž nejprve Chandře vrauzil tvrdou facku a poté se postavil a vytrhl Ryarovi meč z ruky, ten zalitoval, že se tomu treninku nevenoval tak jak by měl.
Muž se zazubil, odhalil své hnusné žluté zuby a poté na Ryara zautočil.
Kdyby mu nešlo o život, přišlo by mu smešné, že na neho utočí nahý chlap, ale takhle to vůbec nebylo smešné, jen tak tak se dokázal vyhnout mužove utoku, špička meče ho minula jen o kousek, videl jak se Chandra pokouší vstát, ale byla otřesená.
Utočící muž provreedl další výpad, Ryar se mu ten meč pokusil vytrhnout, ale špička meče mu zajela zlehka do dlane, zadusil v sobe bolestný výkřik.
„Mužeš odtud utéct a zapomenout, co si tady videl,“ vyzval ho nahý muž.
„Pokud necháš Chandru na pokoji!“
„Proč bych měl? Cekal jsem nba příležitost až nebude panna, nesnáším panny a ta se mi práve naskytla.
„je to tvá spolubojovníce! Musíš dodržovat pravidla!“
„Muž se zaheřtal, Chandra se postavila na nohy, ještě trochu se motala, ale toho nehodlala dbát, Ryar potřebuje její pomoc
Ten by nejtradeji zavřel oči a nehledel na její nahé telo, ale bylo mu jasné, že jeho život je přednejší, nežli jeho stud, uvědomoval si, že na toho muže nemá ani rychlostne ani hbitostne, mohl ho jedine zaměstnat, pohled mu paadl na vazu za tím mužem Chandra byla od ní kousek, okamžite přemístil svůj pohled na toho muže, pak na jeho stranu, muž zamrkal, na něco takového nebyl zvyklý, Chandra se chopila přiležitosti, vzala tu vázu a chtěla jí udeřit o mužovu hlavu, ale ten vycítil její pohyb a loktem jí uštdřžil ránu do obličeje, Chandra vykřikla, vaza jí vypadla z ruky a roztříštila se na zemi.
„Dobrý pocit, ale tohle už mám za sebou,“ zachechtal se muž a pak učinil další vypad, Ryar se proti nemu rozebehl, Chandra vykřikla, v mužove tváři se mihlo překvapení, jehjo meč škrabl Ryar do boku, ale ten toho nedbal a ten meč mu vyrazil, muž se však během několika vteřin vzpamatoval a uštědřil Ryarovi několik tvrdých rán, ten se sice snažil bránit, ale zdalo se, že ten  muž ví přesne, kam má utočit, další tvrdou ranou poslal Ryara k zemi, kde mu uštědřil ješte jeden tvrdý kopanec a poté se obratil k Chandře, které ze rtů tekla krev.
„Mohli jsme si užít v klidu a bez bolestí, ale jestli to máš radšítvrdeji, stačí jen říct,“ Chandřinaprsty vystřelily k jeho očím, ale on je zbklokoval, ozvalo se slabé křupnutí, Chadřin obličej se zkřivil v bolestnou grimasu.
„Ty se vskutku nezdáš,“ muž mlaskl a následne jí povalil zpátky do sena, Chandřoiny nehty se mu zaryly do zad, ale pro nej top nic neznamenalo, uštědřil jí tvrdou ránu, jí se opet zatemnilo před očima v uších jí hučelo.
Muž zamlaskal, dotkl se jejich nader, ale k ničemu jinému se už nedostal, jelikož ho někdo od ní odtrhl.
Muž se tomu co ho odtrhl vytrhl, spatřil před sebou Eizaka.
„Co vy deti máte za problém?!“ otazal se posmešne, Eizak nic neřekl, jeho pravačka vyletela k jeho krku, muž se na to připravil, ale místo rány do krku, ho Eizak udeřil do holene a nasledne druhou rukou do žeber, překvapený muž zavrávoral, ale vzápětí jeho mohutné pesti vystřelily k Eizakove brade, ten se však hbite sehnul a tomu muži uštědřil několik slabých, ale přesne mířených ran do žeber, do hrudi a také do krku, muž zachrčel, pohled mu padl na meč, Chandra ho odkopla.
„Co jsi zač?!“ vyštekl na neho,“ Eizak mu však místo odpovedí uštědřil ránu pod bradu, muži se před očima zajiskřilo, pokusil se dát ruce před sebe, ale nebylo mu to nic platné, protože ho Eiozak udeřil do uší, muž bolestne zařval, jeho pest vystřelila vpřed, ale k Eizakovi se nedostala, narazila do tvrdého dřeva, které tam Eizak nastavil, ozvalo se křupnutí muž zaupel.
Ve stanu se objevilo několik lidí, Chandra klesla k zemi, ale nepřestavala ten souboj pozorovat.
„Za tohle te zabiju!“ zařval muž a rozebehl se proti Eizakovi , ale ten uhnul a muž dopadl na hrabe, které tam někdo podstrčil, hrabe mu projely telem a on během několika vteřin znehybněl.
Eizak si otřel čelo, naprostém klidu vzal Chandřiny šaty a podal jí je a nasledne se před ní postavil, ozval se potlesk.
„Co se tady deje?“ ozval se mohutný mužský hlas, lide se rozestoupili, dovnitř vstoupil Marakena, pohled mu padl nejprve na probodnutého muže, pak na zakrvaceného Ryara a nakonec na Eizaka, který tam stál naprosto klidne.
„Co se tady stalo?!“
nebude, je slabý a max dokáže někoho“ zaměstnat“,“ frustrované máchl klackem dopravna a poté vyšel z jejího stanů.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   24.03.17 21:16

Kapitola 34

Lazarus zastavil svého kone.
Jestli ta babizna mluvila pravdu, musel být tenm detem nablízku.
Seskočil ze svého kone, který se sotva držel na nohou, ten vdečne zařehtal a odbehl se napást.
Lazarus nasal vzduch. Něco tu nebylo v pořadku, ve vzduchu bylo cosi cítit, ale nedokázal říct co.
Udelal tři kroky kupředu, vytažený meč držel pevne ve svých rukou, ale nikde nic nevidel, ani neslyšel, přesto ho však ten podivný pocit neopouštel, nekde poblíž neho bylo něco či někdo, kdo by ho mohl ohrozit
Popošel blíže ke stromu, chystal se kolem sebe znovu rozhlednout, ale v tom se k nemu odnekud donesl ječivý zvuk, vzhledl vzhuru a na poslední chvíli uskočil, na zem tesne před ním doskočila nejaká mladá žena, ale přiliš jako žena nevypadala, její obličej byl plný krvavých škrabanců, její oči byly žluté, oblečení mela potrhané a na mnoha místech svého tela mela tytéž krvavé škrabance.
Ustoupil o krok dozadu a vyčkával.
Zena ze sebe vyrazila skřek a poté se na něho vrhla, její nehty miřili na jeho oči, Lazarus se jí vyhnul, ale ona se otočila a znovu na neho zautočila, tentokrát mu mířila na hrdlo i tentokrát uškočil, ale tak nejak mu bylo jasné, že takhle žena nepřestane, cokoliv jí to udelalo, učinilo jí to velmi zuřivou.
„Něco takového už jednou zažil a jedinou cestou, jak se nekoho takového zbvit bylo zabít. Zabíjení mu nečinilo problémy i přesto, že už více nesloužil svému otci, ale jedna věc bylo zabít utočníka, který o sobe ví než nekoho, kdo je k tomu nečím nucen.Ta žena na neho hledela v jejich žlutých očích sse odraželo šilenství z úst jí odkapavaly sliny a následne na neho znovu zautočila tentokrát i s křekem, který ze sebe vyražela, mířila mu na hlavu, lazarus jí mečem zajel do břicha, žna ztuhla, její oči na chvili zmenily barvu, Lazarus z ní vytahl meč, žena se zhroutila k zemi.
Otřel si meč o travu, prošel kolem té ženy, do nosu ho udeřil slabý, ale přesto velmi zvlastní zápach, vstoupil hloubeji do lesa, s každým dalším krokem ten zapach silil, ale se nezastavil, pokračoval dál i navzdory tomu, že se ten zápach stal po chvili velmi intenzivním, mel nutkání se rozkašlat, ale potlačil to a nakonec vyšel z lesa.
Pohled, který se mu naskytl ho nepřekvapil, všude kam se podíval leželi muži, ženy a dokonce i deti ruzného veku a všichni měli na svých telech to samé, co ta žena.
Znovu vytahl svůj meč, nezdalo se, že by byl někdo z nich naživu, ale tohle nebylo bežné vyvraždení.
Opatrne tedy postupoval mezi tely, hledel na ne s kammenou tváři, vyhnul se kameni, pak dalšímu, zapach byl velmi silný, ale navzdory tolika mrtvých, to nebyl hnilobný zapach, ale zapach, který mu byl povedomý, ale stále ho nedokázal zařadit.
V tom se nedaleko od nej ozvalo zastenání, ruka pobliž ležícího muže se pohnula smerem k jeho noze, Lazarus do té ruky sekl a poté pokračoval dal, o něco pozdeji zaslechl další zastenání a poté další, zrychlil krok, nakonec se mu podařilo prodrat na konec, ohledl se, čím dál tím víc tel se hybalo, ale nebyly to pohyby živých, sehnul se pro dve křemeničné kameny a několikrát s nimio sebe škrtl a poté je položil na suchou travu, stenání zesilily, nekteří z nich se začali pomalu zvedat, ale k ničemu jinému už nedošlo, protože suchu tráva začala hořet a plamen pomalu, ale jiste zapaloval jednoho ležícího člověka za druhým, během několika minut hořelo po celé planine.
Lazarus si setřel pot z čela a nasledne se podíval před sebe, na vrcholku svahu, který se nacházel před ním, stála ta stařena, stařena, které dal ten medailon.
Ta se na neho podívala, nasledcne pokynula hlavou a obratila se a odcházela pryč.
„Počkej!“ zakřičel a jeho hlas se nesl ozvenou široko daleko, ale ta stařena se nezastavila.
Lazarus zaskřípal zubama, na ten svah by se mu podařilo vyšplhat, kdyby se pořadne rozebehl, ale on se nemel odkud rozebehnout, planina za nim byla stravovana ohnnem, ohnem, který založil on.
Sevřel ruce v pestm, zasunul svůj meč zpátky do pochvy, nemohl se vratit ani ke svému koni, jediné co mohl obejit ten svah.
Ohledl se za sebe, nijak ho nepřekvapilo, že se ohen dal nešíří, že hoří jen ta tela.
Chtel se tedy vydat kolem toho svahu, ale naposlední chvili si povšiml, že se na okraji toho svahu objevili tři muži, tři muži, kteří na neho mířili kušemi.
Neobtežoval se cokoliv říct, bleskove se přitiskl k tomu svahu, vypuštené ššipy se zabodly tak tři metry od místa, kde se schovával, ti muři zacilili znovu a nasledne vypustili další střely, ty se znovu zabodly tak tři metry od lazara.
Na míste, kde byl byl bezpečí, ale uvědomoval si, že tam nemohl zustat dlouho, už jen proto, že nemel žadné jidlo a ta malá čutora, kterou mel za pasem mu nemohla vydržet dlouho a ti muži tam mohli klidne stravit i několik hodin, měli kolem sebe několik čutor a ranců, ve kterých bylo jiste dost jídlanejradeji by se udeřil, nemohl uveřit tomu, že na tom míste stravil tolik času, ty muže musela poslat ta ohyzdná stařena.
Vztekle zachrčel, ale to bylo tak vše, co mohl, se svým mečem by zabil tak jednoho, s temi kameny co mel kolem sebe možná i toho druhého, ale ten třetí by ho zabil, byl by přiliš snadným terčem a pokusit se uniknout při okraji také nemelo smysl, nikdy nebyl rychlý bežec a navíc každý z nich hledel na jednu stranu
Zmakčnul kámen ve své své ruce a ten se k jeho překvapený rozdrobil na tisíce kousku.
Udelal to samé s dalším kamenem a ten se stejne jako první rozpadl na tisíce kousíčku.
Kameny kolem neho vypadaly jako kameny, ale nebyly to kameny, to by mohla být šance, jak se odtud dostat, byt jen velmi nepatrná, nebyl si jistý, jestli dokáže být natolik rychlý, aby dokázal zasáhnout všechny tři muže, tohle byla specialita mladíka jméne Ryar, ale za pokus to stálo, cokoliv bylo lepší, než se tu jen skrývat a čekat, až zeslabla, slunce navíc docela svítilo, coz ztežovalo situaci.
Vzal tedy do obou rukou tři piskovcové kameny, mel opravdu jen chvilinku, vůbec nebylo jisté, jestli se mu je podaří zasahbout, bylo klidné možné, že byxli tak dobří střelci a mohli ho tak zasahnout i poloslepu, ale nečím takovým se nesmel zabývat.
Vybavil si, jak mu ten mladík říkal, že se musí soustředit a že má šanci jen na jedno vybehnutí a že musí doufat více na štestí než na cokoliv jiného, byl rád, že se ten mladík nenechal odbýt.
Napočítal do tří a poté vybehl, první muž vykřikl, Lazarus ho trefil do obličeje, druhého taktéž, třetí sice uhnul, ale nemohl si připravit svou kuši, jelikož do neho ten druhý strčil a třetí se s křikem zřitil k zemi, Lazarus mel chut zajet mu svým mečem do čela, ale rozmyslel si to, rozebehl se co nejrychleji, druhý muž vykřikl, ale nedařilo se mu dostat ty pisečné drobečky z oči, první na nej sice namířil a následne vystřelil, ale ani on stále nevidel a tak střela minula Lazara o několik metru.
Lazarus bežel jak nejrychleji dokázal, přeskakoval kameny a klacky, občas se ohledl za sebe, videl, jak ti dva z toho svahu slezají, jak se ten třetí staví na nohy a následne se všichni tři rozebíhají.
Zaklel ne snad proto, že by to nečekal, ale proto, že ti tři byli lepšími bežci nežli on, ale nejspíš to bylo hlavne kvůli tomu, že na sobe měli jen lehké oblečení a nenesli meče.
Lazarus pochopil, že jim nemůže utéct a oni měli jiste zbrane v oblečení, zbyval tedy moment překvapeni, okamžite se zastavil, otočil se a prvnímu muži, který to nečekal, usekl hlavu, druhý se pokusil zpomalit, ale nepovedlo se mu to včas, Lazaruv meč mu zajel do břicha, Lazarus z neho svůj meč okamžite vytáhl, ten třetí s obratil, ale Lazarus ho nehodlal nechat utéct, sebral zezeme opravdový kámen, mrštil s ním, kámen trefil mladíka do hlavy, ten se s heknutím složil k zemi.
Lazarus překročil druhého muže, který byl naživu.
Lazarus se k nemu sklonil, nadzvedl mu obličej.
„kdo vás poslal?“ otazal se klidným hlasem.
„To nemůžu říct,ů zaúpel mladý muž.
„Nemůžeš? Lazarus druhou rukou sebral ze země pisečný kámen.
„Co s ním chceš dělat?“
„Bud mi řekneš, kdo te poslal a já ti dopřeju rychlý konec a nebo…,“ Lazarus ten kamen rodrtil a poté ten pisek přiblížil k mužovým ústum.
„To neudeláš,“ zachaptel muž.
„Myslíš?Rekni mi kdo te poslal?“ Lazar zvyšil maličko svůj hlas, ale stále znel pomerne klidne.
V mužových očích se objevil strach, ale přesto zachraptel.
„Já nemužu…“
Lazarus nic neřekl, jednou rukou pootevřel mladikova usta a druhou do nich vložil pisek.
„Nedelej to prosím!“
Lazarus mu nejprve nohou přislápl ruku a poté mu do tech ust vložil další pisek, mladíék ho začal plivat, ale tomu Lazarus zabranil tak, že mu ty ústa zavřel a držel je zavřený obema rukama.
Mladík sebou škubl, pak zmnovu, v očích se mu odražela prosba, ale Lazarus mu ti ústa neuvolnil a nasledne zatlačil volným kolenem na jeho hlavu, kterou mu zabořil do píska, mladík tam nemohl dýchat, jen sebou marne škubat.
O něco pozdeji se ozvalo zahuhlaní, bylo zřejmé, že mladík mele z posledního, Lazarus uvolnil svůj stisk, ponechal mu volná ústa, mladík začal prskat, vypudil zew svých úst všechen písek.
„Tak mluv,“ vyzval ho Lazarus.
„bylo to na jeho přikat, to on nám to přikázal!“
„Na čí přikaz?“
„Mladik se na neho podival, v očích se mu odražel des.
„Na přikáz tvého otce Velkého Marakeny! Prosím nezabije jme, já…,“ Lazarus ho nenechal domluvit, uchopil pobliž ležící kámen a tvrde s ním udeřil do mužovy lebky, ta klesla na zem a telo znehybnělo.
Lazarus se postavil, oprašil si své ruce.
„Ani by ho to nepřekvapilo, jeho sestra Licia dělá vše proto, aby se jejich otec mohl vratit a pokud by se tak skutečne stalo, poslední co by jejich otec po svém navratu chtěl, bylo čelit svým dvema detem jemu a Seine.
Otřel si svůj meč a mrtvého mladíka a poté se vydal k velké vychllooubané noře, na spánek mu bohate stačila.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   30.03.17 14:57

Liadre zastavila svého kone tesne před tou rokli.
Seskočila z neho a rozhledla se kolem sebe.
Nikde nikoho nevidela, ale to nic neznamenalo, mohli být klidne na druhé strane.
Zhluboka se nadechla a stejne hluboce vydechla.
„Cím víc se k té rokli bližila, tím méne si byla jistá, jestli to co dělá je spravné, jestli by přece jen nemela hledat Lazara, možná, že se jí to s tím pískem jen zdalo a ona je tady uprostřed prázdnoty, zatímco Lazarus muže být v nebezpečí.
Chtěla se vrátit ke svému koni, ale v tom se k ní donesly nejaké mladé ženské hlasy.
Placla svého kone po zadku a ten se rozebehl pryč a ona se nasledne schovala za balvan, který nebyl tak velký jak by potřebovala, ale musela doufat, že si jí nevšimnout, byla ta vysoká pravděpodobnost, neboť ty dve mladé ženy, které se objevily nedaleko od ní, se smály a prsty si rály se svými vlasy, okoli nevenovaly pozornost.
Jedna z nich se zastavila.
„co se děje?“ chtěla vedet ta druhá?“
„Ty to necitíš?“
„druhá dívka zavrtěla hlavou.
„nic necitím, nic tady není, jaký blázen by se sem odhodlal, jsem se dostat jen ti, které přivedeme.
Druhá se zasmála.
„To máš pravdu,“ obe dve se otočily a odcházely, Liadre si chtěla oddechnout, ale v tu chvíli se jejího břicha zmocnily křeče, z jejich úst se vydralo bolestné zaúpení, okamžite si položila ruku na ústa, ale jedna z tech dívek to slyšela, zastavila a nasledne se otočila.
„Už zase něco slyšíš? Musíme si pospíšit, víš přece jak je důležité, abychom všechny ty mladíky shodily naráz.“
„Máš pravdu. Beztak to nic není.
„chápu. Bude to pro tebe poprvé, ale ty to zvládneš, nesmíš brát ohled na ty jejich pohledy, otazníky v jejich očích, čím prudčeji do nej strčíš, tím intenzivnejší to bude.
„já vím, ale na tom mém je něco zvlastního.
„Co? Ze se jmenuje sebastian a nebo že je to něco jako mnich?“
To musí být on, ten o kom se zminoval napis v pisku,ů blesklo Liadře v hlave a chtěla se trochu posunout, lépe si tu, která ho má shodit prohlednout, ale v tom jí začala bolet hlava, byla to nesnesitelná, tepající bolest, přicházející z ničeho nic.
Padla na zem, obema rukama se chytla za pásky, ale bolest neustupovala.
Z hrdla se jí vydral bolestný vykřik, před očima se jí zatemnilo, nemohla dýchat.
Obe dve se zastavily.
„Tohle se mi nezdalo.“
Ne. To se ti nezdalo,“ souhlasila ta druhá a nasledne se obe dve k tomu balvanu rozebehly.
Byly už témeř u nej, každou chvili musel jeji pohled padnout na svíjející se Liadre, ale nestalo se tak, doneslo se k ním troubení.
Obe dve se na sebe podívaly. Byly si více než jisté, že za tím balvanem se někdo ukrývá, ale ten roh znamenal, že nadešel čas obřadního tance.
Ač nerady obe dve se rozebehly na záped, kde byly i ostatní dívky a jejich vyvolené.
Liadre přesatala třeštet hlava. Malátne se postavila.
„Něco takového se jí mohlo dít jen díky tomu medailonku, který dala Lazarovi, ale odmítala uveřit tomu, že by to delal, takže to musel bud ztratit a nebo nekomu dát.
Zachvela se. Představa, že ten medailon vlastní někdo, kdo ho dokáže použít, ji desila.
Rozum jí velel, aby se nekam ukryla, počkala až jejich spojení vyprchá, ale vedela, že se nikam schovat nemůže, nemuže dopustit, aby ten Sebastián zemřel.
Ppomalým krokem se tedy vydala dopředu, plížila se podel balvanů, ale at se snažila sebevíc, nedokála na nic přijít.
„Vztekle máchla rukou.
Dolehl k nim ženský smích a poté před sebou spatřila skupinu asi 10 dívek a deseti mladíku, neměla ponetí, který z nich je ten Sebastián, mohla se zorientovat podle té dívky, koho si ta vybere
Ta si vybrala mladíka, který stal za všemi ostatními, nebyl nijak zvlast pohledný, ale bylo na nem něco , co jí přišlo povedomé, ale na to ted nesmela myslet, musela se pokusit vymyslet něco, díky čemuž ho odtamtud dostane, ale nic stále nepřicházelo a ty dívky se očividne k nečemu chystaly.
První z nich vzuala svého mladíka za ruce, ten se usmíval.
Oba dva začali tančit.
Třeba to je všechno, jen takový divný taneček, ale oba dva začali tančit rychleji a rychleji a nakonec ta dívka toho mladíka odhodila a ten spadl do rokle, nikdo se nepohnul, nikdo nic neřekl, mladíci se stále nepřitomne usmívali.
Pak přišel na řadu další pár, ted když vedela, co bude nasledovat, by se nejradeji nedívala, ale měla pocit, že se na to musí dívat.
Tak to pokračovalo u dalších osmi mladíku, nikdo z nich se nebranil, nikdo z nich nic neříkal, jen se usmívali do doby, než je ty dívky odhodily při tanci do rokle, pokaždé se ke skryté Liadře donesl zvuk dopadu tela, pokaždé se zachvěla, ale víc toho delat nemohla, ale ted přišel na řadu sebastián, který se stejne jako ostatní úsmíval, ale dívka se kterou mel tančit, působila narozdil od ostatních nervozne, možná proto, že tohle mělo být poprvé.
Liadre si uvědomovala, že musí něco udelat všude dokola byla propast i kdyby se na neho vrhla, nebyla šance, že by se jim podařilo tu rokli přeskočit, obzvlast, když ten Sebastián kolem sebe nic nevnímal, mel oči jen pro dívku před sebou.
Druhá možnost byla, nechat ho svrhnout do té rokle, to však nepřicházelo uvahu.
Sance, že jí to povede byla o to vetší, že se ostatní dívky rozestoupili do kruhu, nechala volné pouze jedno jediné místo a to, které smeřovalo do rokle.
Dívka vzala Sebastiána za ruce.
Když ho dostala pod svojí kontrolu, byl pro ní jen nečým, koho má odhodit do rokle, ale čím déle na neho hledela, tím více se jí ta myšlenka protivila, ale nemohla couvnout, musela to udelat, ostatní by je jinak roztrhaly zaživa.
„Pokusím se, aby to bylo rychlé, zamumlala.
„Miluju te,“ zašeptal nepřitomne Sebastián.
„Ne. Nemiluješ,“ odvetila ta dívka a poté spolu začali tančit, ostatní tomu přihlížely s úsměvem, Liadre čekala na vhodný okamžik, na okamžik, kdy se na ty dva vrhne, povali je na zem a poté se pokusí Sebastiána odtahnout, znelo to jako hodne šilený plán, ale nic jiného jí nenapadlo.
Stiskla ruku v pest, nadzvedla se, byla připravená každou chvíli vybehnout, ale nedostala se k tomu, jelikož jí přišlo, jako by se jí v břiše zkroutily vnitřnosti, padla na zem a marne lapala po dechu.
Dívka mezitím roztančila Sebastiána, ostatní očekávaly odchození do rokle a ona sebastiána odhodila, ale nekam, kam to nikdo nečekal, Sebastián odletel až na druhou stranu, kde tvrde přistal na zemi, na chviili si vyrazil dech.
Mezi ostatními dívkami to zašumelo, šumení přeslo v rozlobené syčení, ale ona toho nelitovala, na nic nečekala, rozebehla se, porazila dívku, která stála před ní, všechny se za ní okamžite rozebehly, ale ona z nich byla nejrychlejší.
Bežela ze všech sil, rozpetí mezi obema kusy země nebyly přiliš velké, ale i tak nemela vůbec jistotu, že se to povede, ale cokoliv bylo lepšího, než se nechat rozsápat svými sestrami z nich jedna jí chňapla noze, ale ona jí sestřela a poté skočila, dopadla na kraj pevné země, velmi blizko té rokle, zašermovala rukama a podařilo se jí dostat se o kousek dál, kde padla vyčerpane na zem.
Ostatní dívky se vzteklým syčením zastavily na samém okraji pevné země, žadná z nich se nepokusila dostat se na druhou stranu.
Liadre se mezitím pohnula, vydala ze sebe zastenání, to upoutalo pozornost všech dívek, které se obrátily a pomalu se k ležící Liadře blížily.
Dívka na druhé strane to nechápave sledovala, nechtěla veřit, že by se tak snadno vzdaly, ale až tak moc na tom nezaleželo, Sebastián byl v bezpečí.
Liadre sebou pohnula, otevřela oči, došlo ji, že obklopená rozzuřenými dívkami, nemela ponetí, jestli je Sebastián živý či mrtvý.
Vetřelkyne,“ zasyčela jedná z nich a chtěla jí uhodit, ale nemohla, Liadrinno telo začalo zařit, dívky ustupovaly dozadu, Liadra ač zeslablá se postavila, záře kolem ní zesilila.
„Co jsi zač?!“ vyštekla na ní jedna, nereagovala na to a místo toho se svou rukou dotkla jedné dívky.
„Hoř,“ probesla jedno jediné slovo a dívka začala hořet, ostat se rozječely, obrátily se a prchaly od ní, jak nejrychleji dokázaly.
Liadre se musela opřít o kámen, jen s velkým vypetím potlačila nutkání zvracet, ruce i nohy se jí chvely, prošla kolem hořící dívky a zamířila si to na konec rokle.
Z druhé strany jí pozorovala dívka, která zachranila Sebastiána, nemohla uveřit tomu co vidí, ale bylo to skutečné.
Liadre stále zařící došla až na konec, dívka na druhé strane očekávala, že se zastaví, alr nestalo se tak, Liadre šlapla nohou do prázdna, dívka zatajila dech, čekala, že Liadre sletí dolu, ale to nestalo, přešla po té pukline, jako by tam žadná nebyla, jakmile vkročila na pevnou zem, zář kolem ni zmizela a ona se zhroutila k zemi a ze šatu jí vypadla dýka.
Dívka, která stala jen kousek od ní, zavahala, mela nutkání tu dýku vzít a zabodnout jí ho do srdce, ale nakonec jí tam nechala, lehla si vedle spícího Sebastiána a usnula.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester
avatar

Počet príspevkov : 1358
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   29.06.17 20:48

Roland se převalil z jedné strany na druhou, ale obrazy, které ho pronásledovaly, nezmizely, pokaždé se vrátily.
Videl sám sebe jak tam stojí, kámen v ruce se mu chveje, v uších mu hučí, jak se k nemu blíží první z tech mužů cosi křičí a mává přitom sekerou, ale k nemu se nikdy nedostal, ruce se mu přestaly třást v uších hučet, najednou videl jasneji než kdykoliv předtím.
První muž se zastavil, v jeho tváři se zračilo překvapení, nemel potuchy, proč tak učinil, chtěl tedy udelat tři potřebné kroky k Rolandovi, ale nedokázal se pohnout, Roland v tuhle chvili naprosto klidný, otevřel ústa, ale nevyšla z nich žadná slova.
Muž před ním vytřeštil oči, byl na ledacos zvyklý, ale to co se delo před ním ho desilo.
Pkusil se ze svého hrdla vytáhnout řev, dodat si trochu bojovnosti, ale at se snažil jakkoliv, nedokázal ze sebe nic dostat, další dva, kteří beželi kousek od nej se vedle neho zastavili a nechápave na něho hledeli.
Muž se znovu pokusil vydat z sebe nejaký zvuk, ale ani tentokrát se mu to nepovedlo a obe dve ruce se mu začaly mírne třást, v očích se mu objevil des.Roland se díval dopředu, videl jak se ostatní snaží s temi divochy bojovat, jak Tobiáš s Patrikem padají k zemi a ti muži jim uštedřují tvrdé kopance, jak se mary ze všech sil brání, ale byl to spíš takový vecný pohled, než že by mel o tom přehled.
Ti tři muži před ním, si nejprve vymenily nervozní pohledy, poté otevřely ústa., ale nevyšel z nich žádný křik.
Rolanduv nepřítomný pohled se přesunul na ne a ty muže poprvé v živote zamrazilo, po zádech jim začal stékat studený pot, bylo to něco, co nikdy nezaažili a to během svého života stáli proti přesile, ale nikdo z tech, kdo proti nim stál, je nedesil jako ten mladík před nimi.
Jeden z nich zakašlal, do chmýři nosu ho zašimrala zvlastní vune, stejne tak druhého a nasledne třetího.
Roland se nehýbal, stále na ne hledel, kámen mu vypadl z rukou.
Všichni tři muži zatoužili po tom okamžite se obrátit a utéct od toho mladíka co nejdál, ale nemohli, jako by byly jejich nohy k zemi přirostlé.
Jeden z nich otevřel ústa, ale opet z nich nic nevyšlo, v očích všech se odrážel stále vetší strach a ta vune kolem nich zesilovala, byla omamující, oči se jim začaly zavírat, snažili se je mít otevřené, ale ta vune jejich vůli zeslabovala.
Jako první zavřel oči prostřední muž, jakmile se tak stalo, muž z leva se k nemu otočil a jeho mohutné ruice se tomu muži obtočily kolem krku.
Ten je cítil, ale nijak na to nereagoval a ruce toho druhého muže začaly toho prvního škrtit, ten na to nereagoval, stejne jako třetí muž, který zíral tupe před sebe. O dve minuty pozdeji druhý muž pustil toho druhého a ten se složil k zemi, poté se druhý muž otočil k tomu prvnímu a prsteneme, co mel ostrou hranu ho sekl do hrdla, třetí muž se složil k zemi a následne si ten muž zasekl ten prsten do svého hrdla a padl mezhi ty dva mrtvá muže.
Roland se prudce posadil a několikrát se prudce nadechl a stejne prudce i vydechl.
„Mohl to být sen, přál si, aaby to byl sen, ale pravdou bylo, že on si z té bitvy nic nepamatoval, nepamatova si na ty muže, nemel ponetí co se dělo s ostatními.
Rozhledl se kolem sebe, všichni krome Eizaka spali, to nebylo nic neobvyklého, uvědomil si, že je celý propocený, že by mel sejít k blizké řece a tam se vykoupat, ale váhal, moc dobře si vzpomínal, jak tam před nejakou dobou šel a Eizak se ho pokusil následne pokusil utopit.
Polkl. Bylo jasné, že Eizak nebyl sám sebou, ale to neznamenalo, že byl ten pocit pryč.
„Jestli ti to pomůže můžu jít s tebou,“ uslyšel Chandřin hlas.
„Jít kam?“
„Trochu se osvežit?“
„Jo jasne. NNevím proč jsem tak zpocený, nevím ani o tom, že bych usnul, vlastne nevím o ničem za posledních pár hodin.
„Už je to pryč, promluvila Chandra a podívala se na Eizaka.
„Co tím myslíš?“ nechápal Roland.
Mávla rukou.
Na tom nesejde. Podstatné je, že jsme všichni v pořádku.“
Roland si nebyl jistý, jestli je to co hledal, ale nechtěl na ní naléhat, už jen proto, že se potřeboval opravdu vykoupat.
„Zvládnu to sám, díky za nabídku,“ zamumlal a postavil se.
Hlava se mu malinko zatočilo, ale nijak se to na nem neprojevilo.
„kdyby něco, dej vedet.
Roland se pousmál.
„Jasne, že dám vedet, ale snad to nebude třeba.
Když procházel kolem Eizaka, zachvěl se, Eizak se na neho podíval, Roland se zašklebil a podvedome zrychlil krok, Eizak se vrátil k hledení před sebe.
Roland se zastavil tesne u řeky, znovu se otřásl a to i přesto, že vzduch byl pomerne teplý.
Začal si pomalu svlékat šaty, ale po chvilce se zarazil.
Mel pocit, jako by ho někdo sledoval.
Rozhledl se kolem sebe, ale nikoho nevidel.
Udelal nekolikk kroku smerem k lesu, ale nikde nebylo nic, co by naznačovalo, že tm krome neho ješte někdo je.
Potřásl hlavou a obrátil se zpet, ucukl dozadu, neboť před sebou spatřil nejakého muže, který mel podobné rysy jako on.
„kdo jsi?“ vyrazil ze sebe.
„Jsem tvůj Otec Rolande.
„Můj otec? Opakoval neveřícne Roland.
Muž přikývl.
„Ano tvůj otec.
„Nemám sice ponetí, kdo je můj otec, ale proč bych vám mel veřit?“
„Nemusíš mi veřit, ale přesto jsem tvůj otec.
„Proč jste tady, co po me chcete?“
Muž se k nemu přiblížil, Roland se opet zachvel, ale zůstal stát na míste.
„Chci, aby si me zabil synu.
„Cože chcete?“ neveřil Roland.
„Chci aby si me zabil, ale nejprve ti chci něco ukázat,ů a dřív než mohl Roland jakkoliv zareagovat, dotkl se muž svou rukou té jeho.
Rolandovi se zatočila hlava, srdce se mu rozbušillo a před očima se mu začali odvíjet obrazce.
Videl sám sebe, jak stojí v honosném oblečení a před ním klečí několik set spoře oddených mužů.
Vfidel jak zvedá svou ruku, na jejiž dlani bylo vypalené černé znamení, jak všichni ti muži sklání své hlavy ještě níž, z levé strany k nemu přichází nádherná mladá žena odená v též honosný šat, svojí rukou se dotýká té jeho a společne poté pronášejí nejaká slova, slova při kterých se začiná zvedat písek.
Muži na kolenou se začínají třást, ale žádný z nich se neopováží zvednout hlavu natož se postavit, pisek kolem nich víří ve vetším a vetším množství a stále rychleji, Roland s tou dívkou to pozorující s úsměvem, vířící písek začíná zasypávat jednoho muže po druhém, občas se ozve zaúpění, občas nejaký muž pohne rukou či nohou, ale nikdo z nich se tomu písku nebrání a tak je písek zasypává víc a víc až postupne jeden muž za druhým mmizí pod nanosem písku.
Roland svojí ruku odtáhl obrazy zmizely.
„To nejsem já, nevím, co je to zatrik, ale to nejsem já!“
Ano. Jsi to ty, jsi předurčený k velkým vecem můj synu.
„Ne. To nejsem já! Nikdy bych něco takového neudelal!“
„nedeláme to, protože by nás to obzvlast tešilo, ale proto, že je to naší součastí, projev naší moci.
Roland prudce zavrtel hlavou.
„Něco takového se nikdy nestane!“
„Je to tvou součastí, stejne jako naší, ale jsi ješte mladý a narozdil od jiných si na to nebyl připraven.
„To me nezajímá. Nikdy nekým takovým nebudu, já jsem Roland zlodějíček.
„Býval jsi Roland zlodějíček, ted si mnohem víc!“
„Ne! To tedy nejsem, jsem jim pořád.
„Rolande! Jdi od nej pryč!“ dolehl k nemu Chandřin hlas, Roland se chtěl otočit, ale nemohl, muž se k nemu ješte víc přibůlížil, jejich obličeje se již témeř dotýkali.
„Zabij me synu a to co si videl, se stane,“ zašeptal starý muž.
„Já te ale nechci zabít!“
„Chceš! Musíš!“ Roland si uvědomil, že druhý v ruce nuž, pokusil se toho muže odtrčit, ale nešlo to, zkusil tu dýku zahodit nešlo to.
„Rolande! Rolande!“ donesl se k nemu znovu Chandřin hlas.
„Zabij me a přijmu svou moc,“ zašeptal ten muž, dotkl sse té dýky, Roland jí chtěl odtáhnout, ale muž předním byl navzdory svému veku silnejší a škubl tou dýkou dopředu, Roland cítil, jak proniká nečím mekkým, jak na jeho ruku dopadá krev, tentokrát se mu podařilo tu dýku upustit, ale už bylo pouzde, muž před ním umíral.
„Proč si to udelal?!“ pomoc! Pomožte mi někdo!“ zakřičel.
Chandra k nemu bežela, ale byla přiliš daleko, muž před ním padl na kolena s úsměvem hledel na své oblečení, která se zbarvilo do ruda.
„Jsem na tebe pysný synu, bude z tebe skutečný muž,ů byla to jeho poslední slova, slova, po kterých se svalil na zem.
Ne! Zařval Roland, ale nebylo mu to nic platné.
Dotkl se mužovi ruky a před očima se mu rozebehly další obrazce.
Sedel na trune, na trube, který byl zdoben diamanty, vedle neho sedela ta dívka a před nim klečeli tobiáš s Patrikem, oba dva v potrhaných šatech s rozchuchanými vlasy, se šrámy na tvářích, videl se jak nim natahuje prsty, Tobiáš se jednoho z nich svými rty lehce dotýká, stejne tak Patrik, Roland do nich nasledcne strči a oni se po kolenech plazí pryč.
Ne! Něco takového se nikdy nestane, něco takového se nikdy nesdtane!“ Roland udeřil rukou do země, Chandra, která se zastavila kousek od neho, nevedela, co videl, ale byla si více než jistá, že to nemohlo být nic dobrého.
„Rolande?“ oslovila ho po chvilce.
Roland přestal bušit do země a pomalu se postavil a otočil se k ní.
„Já jsem nechtěl, ale nemohl jsem s tím nic dělat, on.. on chtěl, abych ho zabil, ale já…“
„Já vím, já vím. Měli bychom se vrátit, za chvili bude svítat a ostatní se jistš každou chvili probudí, nemysli na to Rolande, cokoliv ti řekl, nezaleží na tom, důležite je, jak vidíš sám sebe.
„Jo. To je,“ zašeptal Roland, pohledl na mrtvého muže a poté se společne s Chandrou vratil do tábora, kde se ostatní vyjma Eizaka začali probouzet
Snažil se na to nemyslet, vyhnat ty obrazce z hlavy, ale ty se neustále vracely, především ten, jak stojí v honosnem šatu a před ním na zemi klečí stovka mužů.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   

Návrat hore Goto down
 
Temný Úsvit
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 7 z 8Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8  Next

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Ostatné :: Off topic :: Poviedky-
Prejdi na: