DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 Temný Úsvit

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4, 5, 6, 7
AutorSpráva
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   11.09.12 19:57

Marakena je asi pořádná autorita, dost se ho všichni děsí.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   11.09.12 21:25

Však se sama přesvedčíš Twisted Evil
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   15.10.12 17:08

Kapitola 26

Chandra se procházela tábořištěm. Svoji práci si už udělala a na rozdíl od Ryara a Eizaka nijak netoužila po tom šermovat dřevenými meči.
Náhle se zastavila, už nějakou chvilku ji svíral divný pocit, nevěděla proč, ale stále tam byl.
Otočila se a chtěla se vydat ke stanu, který jí byl přidělen, ale v tom na ní někdo ze strany skočil, povalil jí na zem a následně udeřil hřbetem ruky do tváře, na několik vteřin se jí zatemnělo před očima, ale když se vzpamatovala, viděla, jak jí nějaký urostlý chlap osahává.
Škubla sebou, pokusila se ho zbavit, ale její snaha ji nebyla nic platná.
„Nemusíš se bát krásko, jen ti dám ochutnat to, co si jistě ve svém životě neokusila, zašeptal ten muž a nepřestavěl jí hladit.
Puch linoucí se z jeho úst jí na několik okamžiku zcela zneutralizoval, ale hned jak odezněl se tomu muži opět. vzepřela a opět marně.
Ten se zašklebil a sklonil k ní svou vousatou tvář, mel v úmyslu jí políbit, ale nedošlo k tomu, protože ho někdo zezadu proklál mečem, muži se rozšířily oči, z úst se mu začala řinout krev a během několika následujících vteřin padl dopředu, Chandra hekla pod jeho námahou, ale to už někdo to tělo odtáhnul pryč.
Chandra uviděla Deidru, která naprosto klidně zahodila zakrvácený meč.
„Ty jsi ho zabila?“ vydechla Chandra.
„Ano. Byla bys raději, kdyby tě pošpinil?“ Deidra k ní natáhla ruku.
„Ne. To ne,“ zamumlala Chandra a s pomoci její ruky se postavila, Deidra jí tu ruku nepustila, naopak si jí k sobe přitáhla a jejich rty se spojily, vydržely ve spojení asi deset vteřin a poté se od ní Chandra odtrhlas.
„Cos to udělala?!“
„To co jsem vždycky chtěla, políbit nějakou mladou pěknou ženu.“
„Ale to je špatné, něco takového je necudné!“
„Deidra se zasmála.
„Na tom není nic špatného, neříkej, že si nikdy netoužila po tom libat se se ženou.
„Chandra malinko zrudla.
„Já… já…, jsem se ještě nikdy nelíbala s nikým.“
„Vážně ani s Eizakem?“
„Ne. Vždyť je pro mě jako můj bratr.
„Možná, ale jen jako a já vím, že se ti líbí.“
„Chandra zrudla o něco víc.
„Jak by si to mohla vedet?“
„Vždyť je to víc než jasné, jen Eizak si toho nevšímá, ale možná, když tě naučím pár triků, třeba si te všimne!“ Deidra se k ni začala přibližovat, ale Chandra couvla.
„Jestli ho chceš mít, musíš pro to taky něco udělat anebo se ti zaplete s některou z přítomných dam.
„Něco takového by nikdy neudělal.“
„Jsi dost naivní, je to mladý muž, dost pohledný, svalnatý a má své charisma, ale já mám jiné typy mužů, mužů, kteří mě dovedli na vrchol blaha, veř. mi, mohu tě naučit pár triků, díky kterým pak budeš pro muže mnohem přitažlivější a přestanou se po tobě sápat takový tupý a špinavý chlapy, jako je tenhle!“ Deidra znechuceně kopla do ležícího muže.
„Já nevím… nepřijde mi to správné, v bibli se o něčem takovém nepíše.“
„Koho zajímá bible? Neochránila ani mojí matku, ani vaší a stejně tak ani naše otce, když me necháš, naučím tě pár úžasných triků, díky kterým si tě Eizak všimne, měj na paměti, že je lépe být se ženou, která tě naučí mnoho užitečných věci než být s mužem bez znalostí a strašlivě se ponížit, pokud by se to stalo, Eizak by o tobě už nikdy nezavadil ani okem, co už žádný slušný alespoň trochu inteligentní muž by o tebe nejevil zájem a to by si chtěla, byt pozorností těhlech ožralú?!“ znovu kopla do ležícího muže.
„Ne to ne, ale já…?“ Deidra k ní přistoupila, jejich obličeje se již téměř dotýkaly
„Věř mi Chandro, učila jsem se od těch nejlepších, muži, žen, každý z nich mě něco naučil, díky čemuž můžu zas já působit nepředstavitelnou rozkoš jiným,“ jakmile domluvila, dotkla se svými rty chasndřiných a ta se tentokrát nebránila, nebránila se ani tehdy když se Deidra dotýkala jejich prsů, ale v okamžiku kdy Deidřina ruka zajela, ještě niž, sebou cukla a odstoupila od ní.
„Já nemůžu…“
„Jak myslíš, ale měj na paměti, že až tě bude zas někdy obtěžovat jeden z nich, nikdo z nás schopnějších nemusí být nablízku, pojď mi pomoc s tím tělem, shodíme ho ze srazu, něco mi říká, že nebude nikomu chybět,“ společně ho tedy zvedly, došly na okraj prudkého srázu a vzápětí tam to tělo hodily, Chandra ani nepočkala na dopadení těla, otočila se a zamířila ke cvičišti, na kterém trénovali Eizak s Ryarem.
Deidra si jemně olízla jazykem rty, první zkušenost se ženou se jí docela líbila, ale s tím úžasným pocitem, který zažila s velitelem Makarakenou, se to nedalo srovnat.
Při vzpomínce, jak k ní přišel, nabídl jí svojí ruku a následně si jí odvedl do svého stanu, se jí rozbušilo srdce.
Věděla, co po ní chce a byla mu to připravena dát, zalíval jí nádherný pocit, že tím prvním nebude nikdo jiný, nežli sám velký velitel Marakena, nemela ponětí, že něco podobného dělá všem dívkám, o kterých věděl, že jsou panny.
Chandra došla na cvičiště, kde Eizak jasne dominoval, ale Ryarovi se nedala upřít snaha.
„Přestali.
„Co tady děláš?“ zeptal se jí Ryar překvapeně.
„Chci se taky něco naučit.“
„Ty? Myslel jsem, že se ti to příčí.“
„Změnila jsem názor,“ odvětila a sebrala ze země meč.
„Jsi si tím jistá?“
„Přestaň mluvit a zaútoč!“ vyzvala ho.
„Tak jo,“ povzdechl si Ryar a zaútočil, Eizak je pozoroval se slabou jiskrou v očích.

„Lazarus zastavil svého kone, nemel stejně moc na výběr, vzhledem k tomu, že ho poslední hodinu štval na pokraj jeho sil.
Jakmile seskočil z kone, ozářilo temeno jeho hlavy slabé světlo.
Otočil se.
„Jak si se sem dostala?“ otázal se nevrle.
„Nebuď takový. Říkala jsem ti, že se uvidíme na druhé straně.
Jen pokud bych to přežil.“
Světlo zablikalo.
„Jistě, že si to přežil, jsi Lazarus.“
Lazarus se ušklíbl.
„Jestli je pravda, co v té vesnici říkali, musí být ty postavy poměrně blízko a vzhledem k tomu, že jsem svého kone téměř uštval, předpokládám, že jsou velmi blízko.
„To předpokládáš správně, jsou za tím kopcem před tebou.“
„Myslel jsem si to!“ Lazarus vytáhl svůj meč a několikrát s ním švihnul a poté se ho vrátil do pouzdra.
„Síla se mi tedy téměř vrátila.
Světlo znovu zablikalo, ale tentokrát to bylo o trochu jiné.
„Odpočin si, nech odpočinout i svého kone a poté se vrat.“
„Vrátit se? To si nemyslím.“
„Varuji tě Lazare.“ promluvilo zářící světlo Vážně.
„Před čím me varuješ? Před nimi, nemám z nich strach!“
„Já vím, ale nemůžeš, nesmíš pokračovat.“
„Nemůžu? Kdo mi v tom zabrání?!“
„Já!“ světlo se před něj postavilo.
„Ty?!“ Lazarus se pobavene zasmál.
Jak bys mi mohla bránit v mé cestě?“
Nechci ti to ukázat, proto se obrat, přejdi pustinu, s konem to budeš mít mnohem snazší.“
„Nic takového se nestane!“
„Nemůžeš jít dál, nemůžeš se jim postavit, ne tady ne teď, vrat se prosím, zapomeň na ty děti, věnuj se tomu, co ti jde nejlíp.“
Lazarus mávl rukou.
„Já rozhodnu, co budu dělat!“
„Prosím, Lazare, odejdi?“ vyzval ho tichý dívčí hlas a Světlo téměř pohaslo.
„Něco takového mě nezastav!“ zavrčel Lazarus a chystal se učinit krok dozadu, ale v tu chvíli se její Světlo intenzivně rozzářilo a její zář zasáhla jeho nekryté oči.
Lazarus vykřikl a zakryl si ruce, bylo však již pozdě, protože když je otevřel, neviděl vůbec nic.
Cos to udělala?! Myslel jsem, že mi pomáháš!“ zakřičel a ohnal se po ní rukama, samozřejmě minul, jediné co viděl, bylo neproniknutelná tma.
„Já te žádala, Lazare, vyzývala jsem te.“
„Vrat mi ihned můj zrak!“ přikázal ji.
„Vrat se zpátky Lazare, vrat se zpět a zapomeň na ty děti, jako si zapomněl na ty ostatní,“ jakmile dívčí hlas dozněl, Světlo zhaslo úplně, což samozřejmě Lazarus nemohl tušit.
„Myslíš, že mě to zastaví, že když jsem tak blízko, že to vzdám?!“ nedostalo se mu odpovědi.
„Tohle pro mě není překážkou?“ zachrčel a poté se vydal vpřed, po třech minutách narazil do stromu, pak do dalšího a dalšího, následně o cosi zakopl, ozvalo se koňské zažrání, kterému však nevěnoval pozornost a chodil neustále od jednoho stromu ke druhému.
Nakonec to přece jen vzdal, udeřil do jednoho toho stromu
Asi po třech minutách si uvědomil, že by ho jeho kůň mohl k těm černým Postavám dostat, že se k němu musí jen přiblížit, ale ať se snažil sebevíc, pokaždé jen narazil do stromu, znovu a znovu, možná by v tom pokračoval ještě několik minut, kdyby k němu nedolehl koňský dusot a hlasy lidí.
Zůstal stát a snažil se zaměřit, kudy přijíždějí, ale tohle nebyla nikdy jeho silná stránka.
Tři muži zastavili své koně a vzápětí z nich seskočili.
„Je to on, musí to být on!“ promluvil jeden z nich.
„Máš pravdu můj, bratře!“ promluvil druhý z nich.
„Je to jistě on mí bratři!“ promluvil třetí.
„Kdo je to?“ zeptal se Lazarus a obrátil se, bohužel však na jinou stranu, než na které ti tři byli.
„On nás snad nevidí mi bratři!“
„Očividně máš pravdu náš bratři.
„V tom případe, víte, co to znamená mí bratři.
Víme náš bratre“
„Co chcete?!“ vyštěkl na ne Lazarus a pokusil se nahmatat svůj meč, ale nenašel ho, ani nemohl, ležel za ním na trávě.
„On nemá svůj meč bratři.“
„To vidíme náš bratře.“
Lazarus nemel strach, strach mel jednou jedinkrát, dnes ne, ale v takové pozici nikdy předtím nebyl, snažil se je vycítit, ale ti muži museli být čerstvě umytí, vůbec nic necítil, mohli přijít z jakékoliv strany a také přišli, jeden ho udeřil do boku, druhý do břicha a třetí do zad, snažil se jim to vrátit, zablokovat jejich další rány, ale byl příliš pomalý, jako by ho ta slepota kromě vidění připravila také o sílu, rychlost, hbitost, ti tři mladí muži ho začali zasypávat tvrdými ranami, podařilo se jim ho dostat na kolena, Lazarus se pokusil postavit, ale byl hned sražen a zasypán další sprškou tvrdých ran.
„Na jazyk se mu drala otázka, proč to dělají, co jim udělal, ale spolkl je, muž jako on se na něco takového nikdy neptá, muž jako on má raději zemřít, než aby ukázal být jen naznak slabosti, jeden z mladých mužů mu uštědřil tvrdý kopanec, Lazarus bolestné heknul, schytal další tři rány a poté mladí muži přestali.
„Tohle ho naučí mí bratři.“
„Definitivně náš bratře,“ poté do Lazara jeden z nich ještě jednou kopnul a poté odešli ke svým koním, vyhoupli se na ne a odjeli.
Lazarus, který své zmlácené tělo téměř necítil se pokusil postavit, ale místo toho se zřítil k zemi, tvář ho pálila.
Ozvalo se zažrání, přicházelo znedaleka.
Natáhl svojí ruku nahoru a dotknul se koňské tlamy.
Jeho kůň znovu zažral.
Lazarovi se bolestí zkřivila tvář, jeho svaly prosebně křičely, ale on je nebral na vedomí a rukama se opřel o zem, po třech minutách se mu podařilo se postavit a zustal stát, přestože se mu nohy mírně chvěly.
¨Nahmatal koňský hřbet, ale vyskočit na svého kone nedokázal, to bylo i na jeho síly příliš.
kůň se smutně zažral, tak rád by mu pomohl, ale nemel jak.
Lazarus se kousnul do jazyka, nedbal bolesti ani pochuti krve a znovu se pokusil na toho kone vyskočit, ale taková námaha byla příliš.
„Zkusil to tedy znovu, ale opět bez úspěchu, stejně tak dopadl další a další pokus i se sebevětším zapřením se nedokázal na toho kone vyšvihnout.
Nakonec to vzdal, klesl do trávy.
„Jdi, ztrať se, zapomeň na mě!“ přikázal tomu koni, ten zůstal stát na miste.
Řekl jsem, ať jdeš!“ kopl do místa, kde tušil koňskou nohu, zasáhl ji, kůň přestože ho to bolelo, zůstal na místě.
„Jdi! Přikazuji ti, aby šel, abys na mě zapomněl, no tak zmiz!“ znovu ho udeřil.
„Kun zařehtal a poté se rozeběhl, ale jen tak někam, zamířil si to ke statku, který ležel za pustin ou, když tam dorazil, jako první ho spatřila mladá žena, která se o Lazara starala.
„Ty si přece kun toho muže náš kun.
„Můj otče! Můj otče!“ začala křičet.
„Co se děje má dcero?“
„Ten muž, co jsme mu pomohli je v nebezpečí.“
„Jak to víš, má dcero?“
Neodpověděla, jen se toho kone dotkla v rychlém sledu se ji před očima převinulo posledních deset minut, viděla vše, co viděl ten kůn.
Vím, že je v nebezpečí! Musíme mu ihned pomoct!“
„Dobře má dceru. Vyrazíme hned, dokud tu nikdo není a hned tak učinili, oba dva popohnali své kone, nemuseli se bát, že by to místo nenašli, díky tomu koni jí měli zcela zmapovanou.
Asi po hodině na to místo dojeli, žena svého kone ihned zastavila, seskočila z něj a rozeběhla se k ležícímu Lazarovi.
„Je naživu!“ zakřičela
„Dostaneme ho na bezpečné místo, daleko od ostatních.“
„Dekuji, můj otče!“
„Já jsem též nepřestal doufat v návrat tvé sestry má dcero!“
„Dekuji!“ zašeptala znovu a poté s pomocí svého otce dostala Lazara na kone, sama se na něho vyšvihla, pevně si Lazara k sobe přitáhla a následně oba dva vyrazili.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   27.02.13 15:08

Sebastian přistoupil ke Glorii.
Chtěl se jí zlehka dotknout, aby jí na sebe upozornil, ale to nebylo třeba, jelikož se otočila.
„Přišel jsi ke mne hledat odpovědi Sebastiáne?“
„Jak to víš?“ vyrazil po chvilce ze sebe.
Pousmála se.
„Co to znamená?“
„Nehledej odpovědi tam, kde nejsou.“
„Co tím myslíš? Ty nevíš, co se se mnou děje?“
Glorie se zahleděla přes nej i když si Sebastián nebyl jistý, jestli může něco vidět.
„Opravdu bych Chtěl vedet, co se to se mnou děje, jak je možné, že se mi děje něco takového a ty jsi vždycky u mě a ty tvá slova…“
„Nechtěj vedet víc, než víš, nechtěj se do toho zaplést ještě víc, vědomosti by ti v tomhle případě, přinesly jen bolest,“ promluvila tiše a poté se obrátila a odcházela.
„Já vůbec nechápu, co to znamená?!“ zavolal za ní Sebastian, Gloria se nezastavila.
Chandra, která doteď o něčem rozmlouvala s Orenem si všimla jeho zmateného výrazu a přešla k němu.
„Děje se něco Sebastiáne? Víš, že se mi můžeš svěřit a já se ti pokusím pomoct.
„Já vím, ale není s čím,“ zamumlal Sebastian a odešel pryč, Chandra se za ním zamyšlené dívala.
Někdo se zlehka dotknul jejího ramene, škubla sebou.
„Nechtěla jsem tě vyděsit, ale já a Oren odjíždíme, dekuji tobě a Eizakovi za pomoc, ale déle tady zůstat nemohu.“
„Můžeš. Zvládli bychom to.“
„Dekuji za vše,“ zašeptala Seina a poté se vydala k nejbližšímu koni, Oren na Chandru naposledy pohlédl a poté se taky vydal ke koním.
„Konečně odjíždějí!“ utrousil Tobiáš.
„Proč to říkáš? Přijdou mi jako milí lidé,“ ozvala se Mary.
„Mysli si co chceš!“ zavrčel Tobiáš a odešel o kus dál.
Mary pohlédla na Rolanda, ten jen pokrčil rameny, přestože mel původně v úmyslu nakreslit si na čelo kolečko, které by značilo, že je Tobiáš tak trochu blázen, ale nakonec od toho upustil, nechtěl riskovat, že by se na něj Tobiáš s Patrikem vrhli, možná by je zvládl, teď byl někdo jiný, ale už to nechtěl nikdy zažít, protože kdykoliv v něm začalo sílit vzrušení z jeho nové síly, pokaždé se mu před očima objevilo tělo jeho mrtvé přítelkyně z dětství, přítelkyně, kterou zabil, protože se nedokázal ovládat, někdo do něj hrubě strčil, Patrik prošel kolem něho, rozhodl se to ignorovat, kdoví, jestli by mu neublížil víc než by chtěl a vzhledem k tomu, že to co cítil jeden, cítili další dva a on by Mary nikdy nechtěl ublížit, způsobit jí nějakou bolest, líbila se mu, už když jí potkal a teď když se osmělila a navíc se ho i několikrát zastala, byl ten pocit ještě silnější.
Pohledl na ní ona se pousmála a poté se odvrátila, nechtěla, aby věděl, jak se začervenala.
Jistě mela na paměti to, co udělal, ale nemohla popřít, že se jí líbí, že je na něm něco, co jí přitahovala a i když to, co udělal té dívce, bylo strašné, učinilo to z něho sebevědomějšího mladíka, potřásla hlavou, na nec o takového nesmí myslet, kdyby její bratři zjistili, na co myslí, pokusili by se ho zabít a nebo hůř, on by mohl zabít je.
Chandra přistoupila k Eizakovi, který si leštil svůj meč.
„Nemohl by sis s nimi promluvit, neměli bychom je takhle nechat jít, co když se to stane znovu?“
„Však oni si poradí,“ odvětil.
„Jak to můžeš vedet? Proč si takový? Já vím, možná za to můžou ty rukavice, ale jestli si dobře vzpomínám, ty jsi byl téměř takový i před tím, než jsme se dostali k Marakenovi.“
Eizak vstal, nadzdvihl sv ůj meč do výše, Chandru napadlo, že jí chce ublížit, ale on ten meč zasunul za pas.
„Proč se o to tak staráš, Chandro? Jsem tu, abych vás chránil, a to dělám, pokud chtějí odejít, ať jdou.“
„Já vím, ale bojím se o ně, co když to bude příště nad jejich síly?“
Eizak se na ní podíval pohledem, ze kterého jí zamrazilo, bylo v něm něco, co jí přišlo známé, ale nedokázala si vzpomenout, když se do jeho očí podívala znovu, uvědomila si to, co si mela uvědomit už dávno, jeho oči byly stejně hluboké a temné jako oči muže, jehož návratu se děsí téměř celý svět.
Vyskočila na nohy, uvědomila si, že se jí třesou ruce, uši jí náhle pálí, podívala se na Eizaka, ale ten jí nevěnoval pozornost, otočila se tedy a pomalým krokem odešla pryč.
Nemohla pochopit, jaktože si toho nikdy nevšimla, jak mohla přehlédnout ty oči, to stejné čelo, ten velmi podobný postoj těla, dokonce i držení meče měli velmi podobné, posadila se, snažila se zklidnit své prudce bušící srdce a mírně se třesoucí ruce.
Někdo se jí zlehka dotknul, trhla sebou, podívala se vzhůru a uviděla Glorii.
„Co potřebuješ?“ zeptala se jí chvějícím hlasem.
„Gloria nic neříkala, jen nad ní stala, ruku mela položenou na jejím rameni a Chandra se pomalu uklidňovala, ruce se jí přestaly chvět, srdce jí již nebilo splašene, Gloria dala ruku pryč z jejího ramene a otočila se, ale Chandra jí jemně chytila za ruku.
„Kdo jsi?“ zeptala se ji.
„Slepá dívka,“ odvětila Gloria tiše.
„Chandra zavrtěla hlavou.
„Ty nejsi jen slepá dívka, kdo doopravdy jsi?“
„Slepá, opuštěná dívka jménem Gloria,“ zašeptala Gloria a poté vymanila svojí ruku ze sevření a odešla pryč.
Chandra se za ní dívala a byla si víc než jistá, že Gloria není jen slepá dívka.
Chtěla se zvednout a jít se napít, ale v tu chvíli k ní z lesa dolehl nějaký dívčí křik.
Pohlédla na Eizaka, který již k tomu místu s vytaženým mečem běžel, křikla na trojčata a Rolanda ať se ani nehnou a rozeběhla se za Eizakem.
Doběhla tam v okamžiku, kdy Eizakův meč projel tělem nějakého muže, ten se zřítil k zemi, ale z jeho těla nezačala vytékat krev, ale cosi zeleného.
„Eizaku!“ zakřičela a ten se otočil včas a mohl tak k němu zezadu přibíhajícímu muži useknout švihem hlavu, z toho těla opět začala stříkat zelená tekutina, třetí muž chytil na zemi ležící dívku pod krkem, ale než jí mohl pohybem zlomit vaz, někdo ho zezadu udeřil kamenem do hlavy, muž se sesul zemi, byl to Sebastian.
„Sebastiáne!?“ v Chandřine hlase se odráželo překvapení.
Sebastin zíral nejprve na kámen, který byl pokrytý zelenou tekutinou a poté pohledl na Chandru a poté zas na ten kámen, který následně odhodil.
„Já jsem zabil člověka..,“ vyrazil ze sebe.
„Nevím, co byli zač, ale rozhodne, to nebyli lidé.“
„ještě jsem nikomu neublížil, natož zabil…“
„slyšíš mě?! Ti muži nebyli lidmi, nevím, co jsou zač, ale rozhodne, nejsou lidmi!“ Chandra s ním zatřásla.
„Nejsou to lidé, nezabil jsem člověka!“ zamumlal Sebastián.
„Přesně tak. Nejsou to lidé,“ zopakovala Chandra ještě jednou a poté ho pustila a nasládne se sklonila k dívce, které mohlo být tak nanejvýš dvacet.
Dívka mela skloněnou tvář.
„Jsi v pořádku?“ otázala se jí Chandra a nadzvedla jí hlavu.
„Deidro?!“ vydechla.
„Já nejsem Deidra, jmenuji se Merfia.“
„Ale jsi jí tak podobná.“
„To protože je to matka.“
„Ale to nemůže být…, předtím než se to stalo mela sex pouze s jedním mužem a tím mužem byl…“
„Můj otec Marakena Úžasný!“ doplnila Merfia s hrdostí v hlase.
Chandra se postavila.
„Marakena je tvůj otec?“ otázala se.
„Ano. Je to můj otec a vy jste ho zradili, mladá žena bleskově vyskočila na nohy, vrhla se na Chandru, ta uviděla v její levé ruce dýku, která jí mířila na srdce, ale k tomu se nedostala, srdcem jí projel Eizakuv meč, Merfia vykulila oči, zalapala po dechu, její tělo sebou škublo a v okamžiku, kdy z ní Eizak vytáhl meč, se sesunula k zemi, on si o její bezvládné tělo očistil svůj meč, pohlédl na Chandru a poté se vydal zpět k ostatním.
Chandra si hluboce oddechla, levou rukou se opřela o nejbližší strom.
Eizak musel vedet, čí je syn, musel to vedet a stejně zabil svojí sestru kvůli ní…?!“ znovu se zhluboka nadechla a stejně hluboce i vydechla a poté se vydala zpět do jejich tábořiště.
„Kdo to křičel?“ zeptala se jí Mary.
„Nikdo. Jen nějaký pták,“ zamumlala téměř neslyšitelně a poté si sedla k ohni, uchopila do rukou stehno a zakousla se do něj.
„Takže bychom se měli vydat na další cestu, je tu poměrná nuda, už jsme tu strávili dost času!“ ozval se otráveně Tobiáš.
Chandra mela chuť se rozesmát, ale potlačila to, Tobiáš mel pravdu, bylo na čase tohle „nudné“ místo opustit, rukou si ze svých šatů setřela tu zelenou tekutinu a následně stejně jako ostatní, vyskočila na svého koně a během tří minut opustili to místo.

„Licia projížděla společně se svým bratrem planinou, která byla posetá těly.
Licia zastavila svého koně a vzápětí z něho seskočila a přistoupila k ležícímu muži, pak k druhému, následně třetímu, žádný z nich nebyl naživu.
Idion to pozoroval s pobaveným úsměvem, ale jakmile se k němu otočila, byla jeho tvář nečitelná.
„To není možné, není možné, že jsem za celou naši celou cestu nepotkala nikoho, koho bych mohla zabít!“
„Ta mrtvá holka nemusela mít ani pravdu:“
„Jisté, že měla. Musel by si tam být, zbývá jeden jediný a já nemůžu nikoho najít, copak všichni lidé náhle zmizeli.“
Mohla bys zabít mě, ale nepomohla by sis.“
„Licie se zašklebila, kopla do jednoho ležícího muže a poté se otočila, chtěla se vyhoupnout na svého koně, ale v tu chvíli stejně jako Idion bolestně vykřikla a stejně jako on i ona si rukou zakryla své oči.
„Co se stalo, proč nevbidím?“
„To nevím, něco se muselo stát Lazarovi či Siene!“
„Idion zamrkal, bolest v očích zmizela, stejně tak zmizela i u Licie.
„At už jim udělal kdokoliv s jejich očima cokoliv, bylo to způsobeno magii.“
„Siena si ráda zahrává s magií, ale pochybuji, že by byla tak hloupá a zvolila si magii, která by jí mohla ublížit:“
„V tom případe, se muselo něco stát Lazarovi.“
„Pcha. Ten by se k Magii ani nepřiblížil, už je to pryč, pojdeme někam jinam, někde přece musí být někdo, koho budu moct zabít.“
„Mohla si zabít tu holku, co jsme sebou vzali,“ nahodil provokativně Idion, Licie po něm vrhla vražedný pohled a chtěla se podruhé vyšvihnout na svého koně, ale opět jí v tom něco zabránilo, tentokrát zasténání muže, který k ní ležel, nebliž.
„Že by přece…,“ vytáhla svůj meč a sklonila se k němu, ale jeho doširoka rozevřené oči, němě se pohybující rty, jí daly najevo, že ten muž je mrtvý, že ho jen někdo ovládá.
Podívala se na Idiona, který ji pokynul.
Obezřetně se tedy k tomu vojákovi sklonila, dávala si pozor na to, aby se k němu nepřiblížila příliš blízko.
„Musíš zabít Rolanda, on je cestou k jeho návratu, jen Roland může Marakenu přivést zpět!“ zasípal ten muž pak po n, natáhl ruku, ale ona se instinktivně stáhla a mužova ruka poklesla dolu.
„Kdo je Roland?“ zeptal se Idion.
„Nemám ponětí!“ odvětila a vstala.
„Může to být pravda?“
„Není jiné vysvětlení, kdyby to nebyl on, musela bych už dávno někoho zabít.
„A co chceš dělat? Ten Roland muže být kdekoliv a hlavně kdokoliv.
Beze slova se vyšvihla na svého koně, otočila ho tak, aby její bratr neviděl její úsměv.
„Licie?!“ oslovil jí netrpělivě.
„Já ho najdu, pro mě to nebude nikterak těžké, ale ty by si mel možná odjet na nějaké bezpečné místo.
„Proč? Co víš, co předemnou tajíš?!“
„Nic. Jak bych mohla před svým bratrem cokoliv tajit?“ odvětila s kamennou tváří. Idion se na ní podezřívavě zahleděl, ale nedokázal říct, jestli před ním něco schovaná.
„Nikam nepůjde, zůstaň tu s tebou, tu holku jsem beztak ztratil a navíc, proč se zabývat skupinami pár nicotných lidí, když jich bude v brzké době ležet tisíce.
„Jak myslíš,“ zabručela, ale v duchu byla rozhodnuta se ho zbavit, jestli jí paměť nikterak nepletla,. Ten Roland mel co do činění s Lazarem či dokonce hůř s Eizakem, kterému dal její otec jméno Eion, mela chuť si odplivnout, ale nechtěla poutat Idionovi pozornost, musí se za jen dostat za nej a poté to už bude hračka, ale on jako by něco tušil, se úmyslně držel za ni a nebo vedle ni.
„Copak ty nechceš být vepředu, myslela jsem, že ti to tak vyhovuje?“ popíchla ho.
„Po většinou ano, ale tentokrát klidně zůstanu za tebou či vedle tebe, bylo by to odemne nezdvořilé, byt vepředu, obzvlášť když uvážíme, že jsme se tak dlouho neviděli.
Licie zaskřípala zubami a v duchu proklínala tu jeho podezíravost, ale musela hodne rychle něco vymyslet, slunce pomalu zapadalo a ona by toho Rolanda radeji zastihla ve spánku, nebyla si jistá, jestli by se mohla měřit s Eizakem, byla velmi dobrá a téměř ničeho se neštítila, ale on byl jiný než kdokoliv, koho za svůj život potkala, vyzařovalo z něho něco, co ji způsobovalo mrazení.
„Myslím, že bys mela trochu zrychlit, sestro,“ ozval se provokativně Idion, Licie se pousmála, to nebyl vůbec špatný nápad, úplně svého koně zastavila.
Co to děláš?“ chtěl vedet její bratr.
„Potřebuji se nadechnout,“ odvětila.
„Fajn tak se tedy nadechneme,“ Idion svého koně taky zastavil.
Na to přesně Licia čekala, pobídla svého koně a ten vyběhl vpřed.
„Hej!“ vykřikl Idion a též popohnal svého koně, v okamžiku, kdy se objevil vedle své sestry, ta ho tvrdě zasáhla loktem do obličeje, Idion sletěl z koně a při pádu se bolestně narazil do hlavy, Licia bolestně vykřikla, ale trocha bolesti za to stalo.
Zastavila svého koně, Idionova koně plácla do zadku a ten se rozebehl pryč, to by ho mohlo na chvíli zdržet, její pán a otec mluvil skrz toho vojáka jen k ní, ne k nim oběma.
Ohlédla se za sebe, a když viděla, že se Idion pomalu probírá tak mlaskla a její kůň vyrazil dopředu.
Idion se postavil, hlava mu třeštila, mel to vedet, mel to předvídat.
Glorie se probudila celá propocená, ruce se jí chvěly a do očí se jí odrážela záře plamenů z ohniště před ní.
Zamrkala, na tváři se jí objevil, vyraz překvapení, zamrkala znovu a poté pomalu otevřela své oči, v prvních vteřinách viděla vše kolem sebe rozmazané, ale postupně se jí obraz vyjasňoval, až viděla poměrně zřetelně, viděla své ruce, své nohy, oheň a všechny, kteří tam s ní byli.
Vyskočila na nohy a přiběhla k Rolandovi a dotkla se ho, nic neviděla, přešla k Tobiášovi a dotkla se, opět nic neviděla, přešla k Mary, opět nic, stejně jako u dalších.
Ne! Ne! Ne!“ začala vzrušeně šeptat, přistoupila k neklidně se vrtícímu Sebastiánovi a dotkla se ho, nic neviděla, cítila jen chlad.
Odstoupila od něj a rukou si prohrábla vlasy.
„Ne! Ne! Ne! Zopakovala několikrát po sobe. Patrik, který ležel, blízko ni něco zamumlal, pohnul se, ale neprobudil.
Gloria přešla k nejbližšímu stromu a dotkla se ho, opět nic necítila, jako by vše bylo pryč.
Opřela se zády o ten strom, hlava se jí zatočila, v rukou i nohou náhle cítila slabost, v ústech mela suchu.
Začala přerývavé dýchat, nádech výdech, nádech výdech, snažila se potlačit narůstající paniku, ale nedařilo se jí to, bolest hlavy zesílila, otevřela ústa, ale nevyšlo z nich žádné slovo, odpoutala se od toho stromu, ale než mohla udělat další krok, svezla se Eizakovi v bezvědomí do náruče.
Ten jí zvedl a přenesl k Chandře, položil jí vedle ní a poté odešel hlouběji do lesa.
Lazarus se zprudka posadil, otevřel oči, ale neviděl nic jiného nežli jen černočernou tmu.
Dovnitř někdo vešel a on uslyšel známý mladý ženský hlas.
„Ty už si vzhůru?“
Lazarus se jí dotknul a před jeho očima začaly kmitat různé obrazy
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   28.03.13 12:57

Tak už jsem konečně přečetla, bylo to napínavé. lol!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   14.04.13 14:56

Kapitola 27

Sebastian se uprostřed noci probudil. Nebyl si jistý, jestli to bylo kvůli tomu divnému snu anebo kvůli tomu, že mel v ústech suchu.
Ten sen byl opravdu zvláštní, stal na mýtině, která byla kousek za jejich nynějším tábořištěm a s otevřenými ústy, hleděl na Glorii, jak stojí naproti vznášejícímu se světlu a tiše s ním rozmlouvá.
Potřásl hlavou. Mel by na to přestat myslet, možná, že si jen namlouvá, že je Gloria něco víc, možná se ho ten prsten snaží jen zmást, ale nechápal, proč by to dělal.
Vedle něho zamumlal Roland nějaká slova, nerozuměl jim, byl to cizí jazyk.
Chtěl si zase lehnout, soude dle oblohy, slunce vyjde co nevidět a až se tak stane, dojde se napít.
Pohledem zaletěl nedaleko stojícímu Eizakovi, který tam stál už několik hodin.
Nechápal, jak to dokáže, ale z toho, co se o něm dozvěděl, soudil, že Eizak stejně jako další vojáci toho krutovládce Marakeny, museli projít tím nejtvrdším výcvikem, výcvikem, který mohli přežít jen ti nejsilnější, pohledem zaletěl k neklidně se vrtící Chandre, zajímalo ho, jestli i ona prošla oním výcvikem, ale nejspíš ne, protože to by byla pravděpodobně stejná jako Eizak, Sebastian se zachvěl a chystal si lehnout, když za sebou uslyšel nějaké tiché ženské hlasy, jeden z nich mu byl povědomý.
Mary ležela mezi svými bratry, Chandra ležela nedaleko od nich, Glorii nikde neviděl.
Znovu se ty dva hlasy ozvaly, zněly stále tiše, ale o něco důrazněji, jako by se snad hádaly, prsten na jeho ruce začal slabě zářit.
Zakryl ho, ale záře prosakovala skrz jeho ruku, ty hlasy se ozvaly znovu a tentokrát byl jeden z nich spíše prosebnější, pohlédl k Eizakovi, nezdálo se však, že by cokoliv vnímal.
Pomalu se tedy postavil, prsten na jeho ruce nepřestal zářit.
Překročil opatrně Rolanda, který opět cosi zamumlal a on tomu opět nerozuměl, obešel spící trojčata, přičemž se jen těsně vyhnul Tobiášove ruce, která chňapla doprava, vzápětí obešel Chandru, která pohybovala hlavou sem a tam a tiše přitom mumlala.
„Nedělej to Eione, nedělej to Eione, jsou to ještě děti, nezaslouží si být předhozené Marakekenovy, ne Eione, jsou nevinné.
Sebastián se zastavil, pohledem znovu zaletěl k Eizakovi, který tam stále nehnutě stal, pomyslel si, že snad ztuhl, ale v tom se Eizak nepatrně pohnul, svojí hlavu však neotočil.
Sebastian zaváhal, kdyby si ho Eizak všimnul a chtěl po něm vysvětlení, proč se jejich táborem tak plíží, nebyl si jistý, jestli by mu dokázal dát uspokojující odpověď, ale nezdálo se, že by mel Eizak v úmyslu se otočit.
Tobiáš kolem sebe znovu mávl rukou a ve stejnou chvíli vstoupil Sebastián na tu planinu, záře jeho prstenu pohasla, stejně tak zmizelo i škrábání.
Prostor před ním tak ozařovalo slabé světlo z měsíce, ale i to stačilo na to, aby otevřel ústa.
Před ním tak 10 metrů stala Glorii a rozmlouvala se světlem, které se vznášelo blízko ní.
„Prosím musíš to vrátit tak, jak to bylo dřív, Lazarus na to není připravený.“
Světlo zablikalo, Sebastián si musel zakrýt oči.
„Nemohu. Jakmile bych to udělala, vrhl by se do náruče smrti:“
Gloria si rukou pročísla své vlasy, ty se změnily ve stříbrné, Sebastián zalapal po dechu, když si je prohrábla znovu, získaly opět svou běžnou barvu.
„Je to jeho rozhodnutí, vrat mu jeho zrak, ať se mě může vrátit, to co mi právem naleží!“ Sebastián nemohl v jejím hlase přeslechnout hořkost.
světlo opět malinko zablikalo a vzápětí se, vzneslo o, malinko výš.
„Ty víš jak si te vážím Glorie, nejen za to, co jsi udělala pro můj národ, ale nevrátím to, ne dokud si Lazarus neuvědomí, že jsou ty děti ztracené.“
Glorie si znovu pročísla své vlasy, znovu se staly stříbrnými a pak opět získaly zpět svou běžnou barvu.
„Jestli mu nevrátíš zrak, zachráním ty děti sama!“ promluvila Gloria rozhodným hlasem.
Světlo vzplanulo, Sebastián musel, padnout na kolena a lokty si zakrýt oči, ale s Glorii to ani nehnulo, hleděla na zářící světlo bez mrknutí.
Záře pohasla, světlo se objevilo za jejími zády.
„Prosím Glorie, tohle nemůžeš, nemůžeš je zachránit, jen ať si je nechají.“
„Ani tobě, ani mě a ani komukoliv jinému nepřísluší rozhodnout o životě jiných!“
„Já vím! Já vím!“ dívčí hlas zněl najednou pokorně, světlo se zas objevilo před Glorii.
„Uvědomuješ si však, že pokud mu navrátím zrak, tak ty zas budeš…“
„Slepá tak jak to má být…,“ dokončila za ní tiše Glorie.
Sebastián si rukou zakryl ústa, nebyl si jistý, jestli chápal, co se to před ním vlastmi odehrávalo, ale jedno bylo jisté, Glorii rozhodne nebyla jen slepá dívka, chtěl se otočit a vrátit se do tábora, ale v tom se těsně u něho ozvalo zasyčení, on uskočil na stranu a zakopl přitom o kámen, dopadl mna zem a vzápětí se nad ním vztyčil téměř metrový had a výhrůžně na něho syčel, Glorie se otočila a po tváří jí přeběhl záblesk zděšení ale poté ihned k tomu hadovi přešla a položila mu na jeho hlavu svojí ruku.
„Já jsem tě nechtěl špehovat, jen jsem mel žízeň a pak jsem uslyšel ty hlasy a…,“ Glorie mu však nevěnovala pozornost, mela stále svojí ruku položenou na hadově hlavě a ten had vydával syčivé zvuky, které však byly tišší a tišší až se nakonec ten had složil k zemi.
Glorii přitáhla svojí ruku k tělu.
„Glorie…“
„Vrat se zpátky do tábora,“ vyzvala ho tichým hlasem.
Sebastián se postavil, pohledem zavadil o kousek dál spícího hada.
Jak si to dokázala?!“
„Vrat se prosím k ostatním a nikomu ani slovo.“
„Ale oni by měli vedet, že ty jsi…?“ Sebastián sice přesně nevěděl kdo anebo co vlastně je, ale bylo mu jasné, že musí být jedinečná.
„Nikomu ani slovo?“ zopakovala a poté se otočila, po světlu ani památky, nepatrně stiskla levou ruku v pest.
„Jak je to vůbec možné, jak to, že jsi…?“
Otočila se k němu nazpátek a pohlédla mu do očí, on v jejích pronikavě modrých očí viděl prosbu, ona v těch jeho otázky a strach.
„Vrat se prosím k ostatním a nikomu o tom, co jsi viděl, neříkej, žádám tě o to.
„A co budeš dělat ty?“
„Najdu způsob, jak vyrvat ty tři děti ze spáru černých postav, Sebastián se zachvěl.
„O těch jsem slyšel, šeptá se, že to jsou nelidské bytosti.
„Na šeptech bývá často něco pravdy a teď už prosím jdi, Sebastián však zůstal stát na místě.
„A to tam chceš jít Sama?“
„Dokážu se o sebe postarat:“
Sebastián otočil hlavu k táboru a poté zpět k ní.
„Chci jet s tebou.
„To nemůžeš, je to nebezpečné!“ namítla, ale v duchu ji potěšilo, že se nabídl.
„Nejsem tak neschopný, jak se můžu zdát a navíc bych se rád dozvěděl, co se se mnou děje, co o tom víš.“
„Sebastiáne, Černé Postavy dokážou být kruté, nečiní jim problém roztrhnout zaživa člověka.“
Sebastián polknul, ale stále zůstával na místě.
„Už to někdy někomu udělali?“ zeptal se přiškrceně.
„Přikývla. Nejednou a to není jediný způsob mučivé smrti, ve které se vyžívají, můžeš odejit, s ostatními budeš v bezpečí:“
„Budu sice v bezpečí, ale nebudu vedet nic, jdu s tebou, ať chceš či nechceš:“
„Na mnicha si nezvykle šílený.“
„Skoro mnicha a ostatní bratři mi vždy říkali, že jestli se budu takhle nadále chovat, začnu jednou dělat opravdu šílené věci a jedna šílená věc se pravě teď předemnou rýsuje a já si jí proste nemůžu nechat ujít i když mám srdce v hrdle.“
Glorie se pousmála.
„Rozmlouvat tito nebudu,“ zamumlala a poté tiše hvízdla a během chvíle se u nich objevili dva statní koně.
Sebastián otevřel ústa, ale hned je zase zavřel.
Gloria začala prsty pohybovat ve vzduchu, Sebastián z toho, nemel příjemný pocit, ale k jeho údivu se ve vzduchu objevil popsaný pergamen, Gloria ho s naprostou samozřejmostí srolovala a dotykem svého prstu probudila spícího hada, ten nejprve zasyčel a poté ten pergamen uchopil do svých zubů a začal se plazit k tábořišti, kde spali ostatní.
. Jak si to dokázala?!“
„ještě se můžeš vrátit,“ vyzvala ho jako již po několikáté, ale on i když mu srdce prudce bilo a dlaně mel zpocené, zavrtěl hlavou.
„Pojedu s tebou, ale pochopí to ostatní?“
Gloria se vyšvihla na koně.
„Eizak to pochopí,“ řekla a poté pobídla svého koně ke klusu.
Sebastián na toho svého vyskočil a též ho pobídl, brzo oba dva koně srovnali krok


„Jak ti je Lazare?“ uslyšel její tichý hlas.
Pootočil hlavou, ale nic se nezměnilo, všude kolem něj se stále rozprostírala tma.
„Něco jsem ti přinesla,“ mladá žena mu začala k ústům nést plnou lžíci, on však nechal svá ústa zavřená.
„No tak Lazare. Musíš jíst, musíš zase nabrat své síly.“
„Nepotřebuji ani tebe a ani nikoho dalšího!“ zavrčel a otočil se na druhou stranu.
Zena na sobe nedala znát, jak jí jeho slova zasáhly, položila lžíci zpátky do misky a natáhla se pro lněnou deku, která ležela na zemi.
„Nepotřebuji ji!“ ozval se Lazarus odmítavě.
„Možná, že jsem slepý, ale mé smysly jsou vytrénované, jdi pryč:
„Nemohu jít pryč, ne dokud se řádně nenajíš.“
Nestojím o tvojí péči, jediné co po tobě chci je, aby si mě dovedla k mému koni, pomohla mi na něj a poté ho nasměrovala k tem Černým Postavám!“
Povzdechla si.
„To neudělám, nepřipustím, aby si zemřel.“
„Dokážu se o sebe postarat, takže jdi pryč!“ Lazarus mávl rukou do prázdna.
„Tak tedy dobrá, půjdu, ale ještě předtím ti tady nechám tu misku, je hned napravo,“ žena tu misku položila a chystala se odejít, když se Lazarus otočil a jeho prsty se dotkly její paže.
Škubl sebou, tma před jeho očima se rozestoupila a on spatřil tři černé postavy , které seděli na třech mohutných černých hřebčích, kterým z nozder vycházel dým. Ti tři jezdci vjeli do vesnice a lide před nimi zaslali prchat, někteří z nich přitom křičeli
„Chraňte to dítě! Chraňte to dítě! Jiný se ty postavy pokoušely srazit z koně, jeden mohutný muž se po jedné ohnal velkým cepem, ale jakmile ten cep do té postavy narazil, rozpadl se muži v rukou.
Ten cosi zakřičel, obrátil se, ale nestihl utéct, jezdcův kun mu ukousl hlavu.
„Chraňte to dítě! Chraňte to dítě! Křičeli lidé stále, zatímco ti tři jezdci směřovali ke stavení, které bylo vedle chalupy, ve které byl Lazarus.
„Ne mé dítě ne! Mé dítě ne! Křičela nějaká mladá žena a pokusila se udeřit jednoho z jezdců, ale jakmile se ho dotkla, rozpadla se na práh, všichni tři koně naráz zastavili, postavili se na zádní a poté svými předními kopyty udeřili tři nejblíže stojící muže před sebou, ti zařvali bolestí, na hrudi měli čerstvé vypálené znamení, ostatní, kteří stali předtím domem se rozutekli pryč.
Jedna postava seskočila ze svého koně, vešla do toho stavení a vzápětí z něho vyšla s dítětem v náruči.
Bez problému se vyhoupla zpět na svého koně, dítě plakalo, ale nikdo se neodvážil pohnout, všichni tam stáli jako zkamenělý, ty postavy obrátili své kone a opustili i s křičícím miminkem tu vesnice, Lazarus odtáhl své prsty z její paže.
„To se stalo?“ otázal se tichým hlasem.
„Ne to se teprve stane?“ odvětila stejným tichým hlasem.
Lazarus se chtěl posadit, ale ona položila svojí lehkou ruku na jeho hrud a zatlačila ho zpátky.
„Musím je zabít, jestli se to stane, proč si mi lhala, proč si mi tvrdila, že tady už žádné dítě nezbylo?!“ pokusil se znovu posadit, ale ona svojí ruku držela položenou na jeho hrudi a on se nedokázal pohnout.
„Zůstaneš tady Lazare, viděl jsi , co se stane tem, kteří se jich dotknout.“
„Já nejsem jen tak někdo, dokážu se o sebe postarat, budou tady každou chvíli!“
„Já vím, proto zůstaneš ve své posteli!“
„Zkus mě zadržet!“ Znovu se pokusil posadit, ale opět byl neúspěšný a to i přesto, že se svými prsty dotýkala jeho hrudi velmi slabě.
„Nemůžeš opustit tuhle chalupu, oči se ti klíží, ruce i nohy máš ztěžklé, chce se ti spát, cítíš se být velmi unavený, toužíš usnout a nabrat nové síly, jsi tak unavený, že nevšímáš nic, co se kolem tebe děje, tvoje oči se zavírají?“ k oběma dolehl křik, ženský křik,mužský řev, ale ona ho ignorovala a dál k Lazarovi promlouvala tichým hlasem. Chce se ti spát, potřebuješ spát, na nic jiného nesmyslíš.
Lazarus se snažil mít své oči otevřené a to i přesto, že nic neviděl, ale nedařilo se mu to a jeho ruce a nohy byly najednou tak těžké, téměř s nimi nemohl hýbat.
„Co si zač, proč to děláš?!“ vysoukal ze sebe a poté upadl do hlubokého spánku, ve stejnou chvíli se kolem jejich chalupy prohnaly tři postavy i s plačícím dítětem.
Žena se postavila, musela se zachytit steny, cítila se velmi unavená, hlava se jí trochu točila, prsty na nohou i na rukou jí svrběly, dovnitř někdo vstoupil, otočila se, když zjistila, že je to její otec, tak se uvolnila.
Její otec se podíval nejprve na ní a poté na spícího Lazara, vzápětí se jeho pohled zas vrátil k jeho dceři.
„Budeš ho muset nechat jít, Ted když je slepý, je nám k ničemu, těžko bude moct mojí dceru, tvojí sestru přivést.
„Je to jen dočasné můj otče, však on se mu jeho zrak vrátí.“
„I kdyby ano, déle tu nemůže zůstat, lidé jsou vyděšený, pokaždé když se to stane, se jejich hněv proti někomu obrátí, tentokrát bychom je už nejspíš nedokázali zastavit, dokonce i kdyby si použila veškerý svůj dar.
Sklopila zrak.
„Já vím, můj otče, ale nemohu ho nechat jít, i kdyby k nim nenašel cestu, tam venku jsou nástrahy, kterým by dokázal čelit ztěžka jako muž se zrakem, natož v tuhle chvíli.
Její otec k ní přistoupil, v očích se mu odrážela prosba.
„Prosím, dcero má, nech ho jít, nech ho, ať si poradí se svým osudem.“
„Ne. Nenechám ho někde o samotě!“
„A co chceš dělat? Jestli se zdejší lidé obrátí proti němu, můžou se obrátit i proti nám!“ jakmile to dořekl, ohledl se, nikdo v blízkém dosahu nebyl a lidi, co byli od nich několik desítek metrů usedavě plakali, obrátil se zpět ke své dceři, která mela ve tváři odhodlaný výraz.
„Musíme to udělat co nejrychleji, ihned seženu koně, naložíme ho na něho a až se vzbudí, bude už od naší vesnice dost daleko a vzhledem k tomu, že je slepý, tak k nám nenajde cestu.
Jeho dcera nic neříkala, jen na něho hleděla, v očích mela smutek.
„Jestli ho chceš vyhnat, odejdu s ním.
„V žádném případě!“ vykřikl její otec a chytil jí za ruku.
„Pust tu ruku otče,“ promluvila tichým, ale pevným hlasem.
„mne! Ty nikam nepůjdeš! Jsi pro naši vesnici důležitá, nenechám tě s ním odejít, nebudu riskovat, že s tvým odchodem ztratí našed vesnice svojí ochranu…,“ pozdě si uvědomil, že tohle nemel říkat.
V očích se jí hněvivě zablesklo.
„Tohle pro tebe sem? Někdo kdo tobě a ostatním lidem poskytuje jakousi ochranu?!“
„Ne samozřejmě, že ne, tak jsem to nemyslel, ale nemůžeš odejít, patříš k nám, jsi součástí našeho života, neodejdeš, protože ti to nedovolím!“ muž svůj stisk zesílil, ženou projel záchvěv bolesti.
„Okamžitě mě pust!“ přikázala mu stále tichým , ale mírně výhružným hlasem, on tak však neučinil.
„Takhle jsem se nechtěla rozloučit a nechci udělat to, co se chystám udělat, ale musím, protože jinak mě budeš pronásledovat, možná se ho pokusíš zabít a to nemohu připustit, její otec smrtelně zbledl, chtěl pustit její ruku, ale nemohl, stejně jako nemohl pohnout svojí druhou rukou, oběma nohama a dokonce i hlavou.
„Nedělej to, nechám vás jít, jen to Nedělej!“ začal škemrat, ale její pohled byl neúprosný.
„Snažila jsem se tomu předejít, ty bys své slovo nedokázal dodržet?“ jakmile to dořekla, položila svůj prst na jeho hruď, upřela na něj své oči a poté začala tiše šeptat.
„Najednou se ti hůře dýchá, tvoje srdce bije pomaleji…“
„Prosím Nedělej to, přisahám…“
„Nemůžeš dýchat, marně lapáš po dechu, pokračovala a její otec začal lapat po dechu, tvoje srdce bije pomaleji a pomaleji, točí se ti hlava, zrak před očima se ti rozmazává, již nemůžeš popadnout dech, její otec cosi zasípal, ale ona pokračovala dál, cítíš obrovský tlak na svých prsou, nohy se ti podlomily, její otec padl na kolena, rukama se dotýkal svého srdce, a lapal přitom po dechu.
„Bud sbohem otče, zapomeň na Černé postavy, zapomeň na všechno, už tě nic netrápí, tvé srdce se zastavilo,“ jakmile dořekla poslední slovo, odtáhla svůj prst z jeho hrudi a její otec padl mrtev na zem.
Zapotácela se, na své tváři ucítila krev, hlava jí třeštila, cítila slabé bodání do žeber, ale všechno zmizelo během několika vteřin.
Překročila ležící tělo svého otce, uchopila Lazara do náruče jako by téměř nic nevážil a poté se s ním vydala k nejbližšímu koni, žádný z lidí ji nevěnoval pozornost, položila spícího Lazara na toho koni a vzápětí na něj sama vyskočila.
Přitáhla k sobe Lazara, chytla ho tak, aby nespadl a poté pobídla svého koně k běhu, ten se rozeběhl.
Jeden ze třech koní Černých postav se náhle zastavil a postavil se na zadní, jeho jezdci sklouzla kapuci a odhalila tak umrlčí lebku.
Postava přinutila svého koně ke klidu a poté si přehodila kapuci přes lebku.
obrátil své duté oči k dalším dvěma z nich jeden mel u sebe v tuhle chvíli spící miminko a oba dva nepatrně pohnuly pahýly, které jim vykukovaly zpoza jejich plášťů.
Ten třetí tedy svého koně otočil a ten se dal do běhu, stejnou cestou, jakou přijeli na to místo.
Ti další dva projeli i s miminkem skrz bránu, která se skládala z kostí a lebek.
Ve vesnici, ze které ta žena odjela s Lazarem pryč, vyběhl z jejich domu malý chlapec a začal křičet.
„Je mrtvý a ona je pryč, její otec je mrtvý a ona je pryč.
„Ona je pryč, odešla, opustila nás…,“ začali lidé šeptat a rozhlížet se kolem sebe.
Ona od nás odešla, naše ochrana nás opustila, musíme jí ihned…,“ ze země všude kolem nich začali do výšky vystřelovat černé květiny, nejprve jich bylo jen pár, ale s každou uplynulou vteřinou jich bylo víc a víc, vyrůstaly všude.
„Musíme pryč!“ vykřikl nějaký muž, ale už bylo pozdě, ty černé květiny byli všude, nemohli je ani obejít, ani překročit, nic nedělaly, jen byly všude kolem nich.
O několik minut později se ze všech těch černých rostlin začala okolím linout silná omamné vůně, lidé jí nejprve blaženě nasávali, ale asi po pěti minutách začali všichni bez rozdílů padat na zem, každý z nich sebou několik vteřin škubal a poté znehybněl, během deseti minut, nezůstal v té vesnici nikdo naživu.
Ženu, která jela na koni i s ležícím Lazarem bodlo v hrudi, ale nezastavila, pokračovala dál, popohnala jejich koně k větší rychlosti a pevně u sebe držela spícího lazara.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   07.06.13 6:46

Ten nápad z těmi černými květy, které se rozrůstají kolem, je zajímavý. lol!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   07.06.13 11:38

„Myslím, že už by to snad mohlo stačit, mohla bys už přestat?!“ Ryar se jen ztěžka vyhnul další prudké ráně.
„Vždyť cvičíme jen chvíli!“ odtušila Chandra a chystala se znovu zaútočit, ale v tom se, mezi ne postavil Eizak.
„To by už stačilo!“ promluvil tiše, ale důrazně.
„Já chci ještě cvičit!“
„Později.“
„Já chci trénovat teď, nejsme tu ještě ani hodinu!“
„trénovat můžete později.“
„Ty mi nemáš co říkat, kdy budu trénovat.“
„Chandro. Času máme dost, všichni si musíme odpočinout!“ ozval se vděčný Ryar.
„Nepotřebujeme odpočívat, jsme tu teprve chvilku!“
„Chvilku? Vždyť už trénujeme skoro hodiny, již téměř necítím své ruce.“
„Tak si jdi, však on tě může zastoupit někdo jiný, chop se meče Eizaku!“
Eizak však stál před ním.
Řekla jsem, aby ses chopil meče, chci ještě trénovat!“ jakmile to dořekla, slunce zapadlo a prostranství kolem nich se ponořilo do pološera.
„Pro dnešek už to stačí, sklon svůj meč?“ vybídl jí stále klidný Eizak.
Ryar raději malinko ustoupil dozadu.
„Skončím, až sama budu chtít!“ zavrčela Chandra a poté švihla svým mečem do vzduchu.
„Dnes už jsme skončili.“
„Nebudeš mi poroučet!“ štěkla a švihla se svým mečem směrem k jeho hlavě, Ryar vyjekl, ale Eizak ten meč zachytil mezi prsty a následně jí ho vytrhl z rukou a pohodil do trávy.
„Potřebuješ se vyspat,“ promluvil naprosto klidně.
„Jak… jak si…?“ Chandra nebyla schopná slov, nejen proto, že si uvědomila, že se pravě chystala ublížit, ale také z toho, že jen tak mezi své prsty zachytil její nedávno broušený meč.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Ryar, když se vzpamatoval a vrhl po Chandře nechápavý pohled, ta sklopila oči.
„Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo…“
„Nic mi není,“ promluvil Eizak otočil se a odešel.
„Nikdo z těch dvou si nevšiml kapek krve, které dopadaly u jeho dlaní na trávu.
„Co se deje Chandro? Proč si najednou tak posedlá trénováním?“
„Už se to nestane?“ zamumlala a odešla.
„Chandro, počkej, jestli se něco děje, mela bys mi to říct, myslel jsem, že jsme přátelé?“ zavolal za ní, ale ona se nezastavila.
Po chvíli k němu přišel Eggar, který se tak trochu motal.
Ještě předtím než otevřel ústa, bylo Ryarovi jasné, že je opilí.
Nic neříkej!“ utnul ho a poté zamířil ke svému stanu.
„O čem to blábolí?“ zabrblal Eggar, kterému padl pohled na trávu, na které byly stopy krve.
„Co to jako je?“ zahuhlal a šel se tam podívat, což tedy nebylo snadné, jelikož se mu nohy tak trochu pletly, ale nakonec k té trávě došel, shýbnul se k ní a rukou se jí dotkl.
Přiblížil svůj prst ke svým očím, ale nebyl schopný ten prst zcela zaměřit, to vojenské pivo bylo silnější, nežli si myslel.
„Co to jen může být?!“ zahuhlal a přiložil si prst k ústům.
Po olíznutí tu krev vyplivl.
„Fuj no to je hnus!“ zabručel a poté si to klátivými kroky zamířil ke svému stanu, jen jaksi nevěděl, který je jeho, čtyřikrát zabloudil do jiného, ve třech z nich souložili markytánky s vojáky, nakonec se mu podařilo najít ten svůj, jakmile do něj vešel, padl na seno a začal chrápat.
Deidra, která ho zdálky sledovala se hnuseně odvrátila.
Byla znechucená tím, jak se její bratr cho á, vždycky to byl slaboch, co pořád kňoural, ale tohle bylo odporné, skoro celý den jen pil a poté byl všem pro smích a když se ho snažila přinutit, aby s nimi začal trénovat, vždycky jí odbyl tím, že je na to dost času, že ať ho nechá, že musí vykonat něco důležitého.
Začala se cítit konečně hrdá, zadoufala, že ho Marakena její milovaný vůdce pověřil něčím důležitým, ale hrdost vystřídalo zhnusení, když zjistila, že došel doprostřed tábora, rozepnul si kalhoty a začal předevšemi močit.
Prudce zavrtěla hlavou.“
„Musíš mu dát čas?“ ozval se vedle ní příjemný mužský hlas.
Srdce se jí poskočilo a zalil jí příjemný pocit, muž vedle ní, nebyl nikdo jiný než jejich velitel Marakena.
„Pochybuji, můj pane, je ze všech nejhorší, myslela jsem, že po našem otci něco zdědil, ale očividně jsem se mýlila.
Marakena se jí zlehka dotknul, tak jako už několikrát předtím, ale jí se pokaždé zmocnila horkost.
„Musíš mít v něj trochu víry Deidro, já poznám dobrého vojáka, může, který ovládá svůj meč.
„Doufám, že máš pravdu můj pane,“ zamumlala Deidra a poté si lehla na trávu a začala si pomaličku rozepínat své šaty.
Marakena k ní poklekl a začal jí s jejími šaty pomáhat, po chvilce jí vysvlekl a vzápětí i sebe.
V okamžiku kdy si na ní lehl, ucitil na své ruce, kterou položil na trávu vedle ní, něco lepkavého, tělem mu projela zamrazení.
Deidra, která si jeho napnutí uvědomila se ho zeptala.
„Stalo se něco můj pane, udělala jsem snad něco špatného?“
„Ne. Děláš přesně to, co je třeba,“ zašeptal a poté jí začal líbat, svojí ruku, co mel položenou na trávě si přitáhl k tělu.
Eizak se podíval na své ruce, krev z nich již netekla, po ostří meče zůstala jen slabá jizva.
„Můžu dál?“ uslyšel Chandrin hlas.
„Pojď,“ vyzval ji a ona vstoupila, mela na sobe lehké šaty.
„Proč si přišla?“ otázal se, i když to tušil.
„Jsem připravená,“ zamumlala a poté z ní ty lehké šaty spadly a ona před ním stála nahá.
Eizak se zvedl z hromady naskládaného sena a přistoupil k ní.
„Neodmítej mě prosím?“ zašeptala.
Eizak , který si všimnul, že se maličko chvěje nic neřekl, jen na ní hleděl, na její obličej,, na její nahé tělo, Chandra polkla, ale nelitovala svého rozhodnutí, jestli k ní něco cítí, tak si jí teď vezme, pokud jí odmítne, odejde pryč a už se o nic nebude snažit.
Eizak na ní hleděl asi minutu, Chandra se ani nepohnula i když nebylo zrovna příjemné stát na seně nahá před mužem, který toho moc nenamluví, začínala se bát, že jí odmítne, že jí posle zpět do jejího stanu, ale v tom se Eizak začal svlékat.
Když se svlékl donaha, položil jí opatrně na jeho slaměnou postel.
„Víš to jistě?“
„Víc než cokoliv jiného!“ zašeptala rozechvěle a poté se rukou dotkla jeho vypracované hrudi.
„Není cesty zpět,“ zašeptal a poté si na ní lehl.
„Já vím,“ odvětila téměř neslyšně.
V dálce zaburácel hrom, ve stejném okamžiku do ní Eizak pronikl, Chandra vykřikla a po tváři se jí rozlila slast.
Prožila, užasnou noc, ale když se ráno vzbudila, Eizak u ní nebyl, spatřila ho, jak trénuje s několika zjizvenými muži.
Malinko jí bodlo u srdce, ale poté si vzpomněla na jejich úžasnou noc a na rtech se jí zjevil šťastný úsměv.
Dovnitř vstoupil Ryar.
„Eizaku je.?“ když jí uvidel, jak tam leží nahá, zrudl a odvrátil svou tvář.
„Omlouvám se, já jsem nechtěl, nevěděl jsem…“
„To je v pořádku, já tě taky viděla.
„Cože? Opravdu, kde?“
„V rybníce.“
„Aha.. no…, chtějí, abychom začali trénovat bojovou jízdu…“
„Dobře. Jen se převléknu, mohl by si?“
„jistě…, samozřejmě, počkám … venku…,“ Ryar se otočil a vyšel ven.
Vždycky si představoval, jak asi vypadá nahá, ale nečekal, že to kdy zjistí, kolem něho prošel nějaký voják, který si nemohl nevšimnout jeho uzardělého obleče.
Potulně se usmál a pokračoval.
„to já ne.. já .. jí.. jenom…,“ mávl rukou.
„To nemá cenu, radši ať si myslí, že jsem to dokázal?“ blesklo mu hlavou.
Z Eizakova stanu vyšla Chandra.
Gratuluji mladíku!“ ozval se nějaký vousatý muž, vítej u nás, přidal se jiný, moc pěkné, nějaká mladá markytánka.
Otevřel ústa, ale Chandra ho zarazila.
„Jen je nech ať si to myslí.“
„Ty a Eizak?“
„Takové věci se nevyzrazují, omlouvám se za včerejšek i za to, že jsem tě viděla.
„nech toho, nebo se nepřestanu červenat, nebude to Eizakovi vadit? Jestli o tom budou mluvit…“
Chandra pohledla na nedaleko stojícího Eizaka.“
Pojďme k tem koním:“
„To není odpověď, kterou jsem čekal.
„Je to Eizak?“ zamumlala Chandra s jiskrou v očích.
„No právě,“ zabručel Ryar, ohledl se po Eizakovi, který však stále rozmlouval s těmi muži a poté s Chandrou zamířili, kde už pro ne byli připraveni dva statní černí hřebci, stejně jako pro Deidru a též pro Eggara, který vystřízlivěl
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   01.07.13 15:09

Oren se Seinou kráčeli po cestě. Šli pomalu, ale jemu to nevadilo. Pro jednou mu nevadilo ani to, že toho Seina moc nenamluví, musel totiž myslet na to, co viděl v lese, na to, co se ze Seiny stalo, jak to chtělo každému ublížit.
Naštěstí je Eizak zachránil, ale to mela byt jeho práce, on jí mel ochránit, zastavit a selhal.
Náhle se Seina zastavila.
„Co se děje?“ zeptal se jí tiše a rozhlížel se kolem sebe, ale nic nepodezřelého neviděl.
„Přijíždí!“ promluvila tiše stále hledíc před sebe.
„kdo přijíždí?“
„Můj bratr.“
„Lazarus?“
Zavrtěla hlavou.
„Můj druhý bratr, ten, který je hrdý na to, že jeho otcem Marakena.“
„Možná bychom se měli schovat.“
„Na to je pozdě!“ jakmile to dořekla, křoví před nimi se rozhrnulo a před nimi se objevil Idion, na tváři mel malou bouli.
„Jak si to věděla?“ otázal se jí Oren šeptem, nereagovala, hleděla upřeně na svého bratra, který ze sebe nejprve oprášil listí a poté řekl.
„Ty nejsi sestra, kterou se snažím najít, ale když už jsme se potkali!“ rukou se dotkl svého meče.
„Nemůžeš mi ublížit Idione!“ promluvila Siena tiše.
Idion se ušklíbl.
„Však já také nehodlám ublížit tobě.
Oren s tím nemá co dočinění.“
„Není to osobní, proste se jen, potřebuji trochu procvičit, jestli je dobrý, možná se mu nademnou i podaří zvítězit,“ z jeho hlasu čísel výsměch, ale s Orenem to ani nehnulo.
„Nech nás projít Idione.“
„A kam chceš jet sestřičko? Snad do nějaké jeskyně, protože si myslíš, že tam budeš v bezpečí, Protože tam nebudeš moct někomu ublížit, ale hádej co, to co máš je dar, mohla by si vzbudit des, donutit lidi k poslušnosti, nechat se jimi vzývat jako nějaká bohyně.
„Nech nás projít Idione, já te o to žádám:“
Idion se zachechtal a přiblížil se k nim
„Ty me žádáš? Zadáš mě, abych tě nechal jít se schovat?!“
„Ano. Přesně o to tě žádám,“ přisvědčila klidně Seina.
„To se nestane, tady tvá cesta končí, sestro, ty se neschováš, vlastně by si mohla jít se mnou, představ si, co bychom my dva mohli spolu dokázat!“ přiblížil se k ní ještě víc, Orena zamrazilo, vůbec se mu to nelíbilo, ale neodvažoval se pohnout, alespoň to tak slíbil, když ho žádala, aby nic nedělal, až dojdou před křoví.
Pochopitelné to nechápal, ale souhlasil a teď toho litoval.
Siena učinila krok dozadu.
„Ty se mě snad štítíš? Svého bratra?!“
„Nech nás projít!“ vyzvala ho, on však nehodlal uhnout, namířil svůj meč na její krk, Oren sebou škubl.
„Jestli chcete kolem me projít, bude mě muset tvůj přítel zabít, co ty na to Orene, vytáhneš svůj meč a připravíš tak své paní volnou cestu?“
„Nemohu tě zabít, i kdybych chtěl?!“ zavrčel Oren a vytáhl svůj meč.
Seinina ruka dopadla zlehka na jeho rameno, on jí však z něho jemně setřásl.
„To je pravda, ani to není možné, musel bys nás všechny zabít najednou a to by šlo jen velmi těžko, proto jsme také byli mocní a nepřemožitelní, tedy až do chvíle, kdy Seinu a Lazara začalo hryzat, cosi, co zbabělci nazývají svědomím, takže jsi jeden z těch, kteří se nebojí prolít cizí krev, to bude stačit, protože když se ti to povede, nechám vás jít, co ty na to?!“
„Nedělej to Orene, nebude to čestný boj!“ pokoušela se ho zarazit Siena, ale on byl rozhodnutý.
„Nebude to poprvé, ale musím ho porazit, protože s ním nikam rozhodne, nepůjdeme a tady také zůstat nemůžeme.“
„To jsou silná slova, no takového chudačka, který sotva udrží svůj meč!“ provokoval ho výsměšně Idion, ale na Orena to nikterak nepůsobilo, mel s takovými své zkušenosti a tudíž se před Idiona postavil s pevným výrazem ve tváři.
„Máš vskutku podivný zvyk, sestřičko, jak to, že si pokaždé vybereš takového chudáka, no ano, snad sis nemyslel, že bys byl první, má očividně slabost pro chudáky, co ani neumí držet svůj meč.
„Přestaň mluvit a ukaž, co v tobě je!“
„Copak? Jsme snad trochu netrpělivý anebo nám snad vadí fakt, že Siena není příliš nakloněna intimnostem, no upřímně já bych o ní nezavadil prstem…,“
Orene ne!“ vykřikla Siena, ale Oren jí nevnímal, řítil se na Odiona.
Dokázal snést hodně, ale ne když urážel Sienu…
Idion vyčkával, byl rád, že se mu podařilo Orena vyprovokovat, tak to bude mít mnohem snazší, ale k jeho překvapení se Oren včas zastavil a jeho tvrdou ránu vykryl, stejně tak i druhou a třetí, poté Idion zaútočil na Orenův levý brok, meče do sebe narazily, stejně tomu bylo i v případě druhého boku, vykryl mu i ránu, která směřovala na pravé stehno, levé rameno i ránu směřující na temeno hlavy.
Idion v obličeji rudý odskočil.
„Možná, že by sis to mel rozmyslet!“ promluvil vydechující Oren.
„Ustoupit tobě, to se nikdy nestane!“ odsekl Idion a poté na Orena zaútočil, ještě s vetší sílou a tvrdšími údery, ale Oren odolával, nohama se zapřel do země, Přesně tak, jak mu to kdysi ukazoval Lazarus a vykrýval jednu ránu za druhou, bylo mu však víc než jisté, že to nepotrvá dlouho, Idion s zrudlou tváří zuřivě utočil, podnikal výpady nahoru a dolu, nedovolil Orenovi ani na chvilku pomyslet na útok, Oren ani nemohl odskočit, jelikož se jejich meče do sebe zaklesly a upustit ho, by znamenalo jistou smrt, z čela mu začal stékat pot, ruce i nohy začaly dávat najevo, že toho mají dost, Idionovi se po tváři rozlil úšklebek, moc dobře věděl, že Orenovi docházejí síly, ale docházely i jemu a on nehodlal dopustit, aby mu meč z rukou vypadl jako první.
Odskočil od Orena a ten i když překvapen, toho chtěl využít, ale než mohl Idiona bodnout anebo se o to alespoň pokusit, strašlivě ho rozbolela hlava a před očima se mu začaly tvořit mžitky.
„Copak snad nás něco nebolí?“ zachechtal se Idion, zatočil mečem a poté s ním zajel Orenovi do břicha, ten se tomu sice pokusil zabránit, ale meč mu vypadl z rukou, z rukou, která ho náhle brněly velmi silně a k tomu mel zrak víc a víc rozostřený.
„To nemůžeš, vykřikla Siena, ale to už Idion svůj meč vytáhl, mávl s ním směrem k Sieně, ta na jeho špici viděla čerstvou krev a poté se Idion otočil a zmizel v křoví.
Orenovi se podlomila kolena, nahmatal si ránu na břiše a pokusil se jí zakryt rukou, ale to nebylo vůbec snadné, vzhledem k tomu, že ho ta ruka stále brněla.
Siena k němu přiskočila.
„Kéž bych mohla zasáhnout…,“ na Orenovu tvář dopadla slza, ten se křečovitě pousmál.
„Nemohla, od toho jsem tu já…,“ zasípal.
„Říkala jsem, že to nebude čestný boj.“
„To jo…,“ vyrazil ze sebe ztěžka Oren, krev z bodné rány se řinula, dal.
„Nemůžeš umřít ne takhle, já tě potřebuji!“
„Zklamal jsem, naprosto jsem sem selhal, jako strážce jsem k ničemu…“
„Ne. Nezklamal jsi, jen to bylo příliš velké, ale bez tebe by ale bylo ještě horší, nesmíš odejít, já tě potřebuji!“ její slzy dopadaly na jeho tvář. Oren jen ztěžka držel své oči otevřené, obraz kolem něho se začal vytrácet, začínal ho obklopovat chlad.
„Miluju te.,“ zachraptěl.
Siena, která něco žvýkala, zašeptala.
„Taky tě miluju,“ a poté ho políbila, přitom mu do úst vsunula zbytky rozžvýkané černé květiny.
„Co to děláš? To je tvá poslední…“
„Spolkni ji Orene, spolkni ji.
„To nemůžu…“
„Spolkni ji!“ přikázala mu a on jí z posledních sil spolknul.
V obličeji se mu míchal odpor s bolestí, pohledl na ní a poté znehybněl.
Siena se zvedla, setřela si slzy z tváří a pokynula rukou, oba dva opodál stojící koně k ní přiběhli.
„Musíme ho co nejrychleji dostat k léčiteli! Zašeptala třesoucím hlasem
Musíte být opravdu rychlý,“ koně zařehtaly.
Seina je jemně pohladila po hřbetě.
Byla si vědomá toho, že musí opravdu spěchat, pokud do tři hodin nenajde nikoho, kdo mu poskytne potřebné bylinky, tak ani bílá květina, ho nedokáže přivést zpátky.
Se sebezapřením zvedla Orenovo tělo a s nemalou námahou se ho jí ho podařilo položit na koně, na kterého se poté sama vyhoupla, jeho meč si zasunula za pas, pohledla na toho druhého koně, který se zařadil za jejího a poté dala pokyn a její kůň vystřelil vpřed a ten druhý ho následoval.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   14.07.13 14:09

Kapitola 28

Tobiášovi se zdál úžasný sen.
Stal ve vodě blízko vodopádu a kolem něho se pohybovaly čtyři nádherné nahé dívky, které se na něho usmívaly a zlehka se ho dotýkaly.
Jedna z nich se k němu přiblížila, její hebká ňadra se začaly dotýkat jeho hrudi, Tobiáš zavřel své oči a začal k jejím rtům přibližovat ty svoje, ale ještě předtím než se jejich rty spojily, své oči otevřel a místo té krásné dívky, hleděl na svou sestru Mary, která začala křičet.
„Had! Had! Had!“
Škubl sebou a vzápětí otevřel své oči.
Vztekle máchl rukou do vzduchu.
„To už bylo nejméně podruhé, co se mu ta jeho zatracená sestra připletla nějakým způsobem do snů anebo ho svým ječením přerušila, děkoval vyšším silám, že byla aspoň oblečená.
Rozhlédl se kolem sebe, zřejmě se něco dělo, protože byli všichni na nohou poblíž Mary.
„Co se děje?!“
„Koukejme, kdo se probudil?“ neodpustil si štiplavě Patrik.
Tobiáš vyskočil na nohy, ale než se ti dva mohli do sebe pustit, Chandra ho zachytila. Odtrhl se od ní, ale zůstal na místě.
„Bylo to hrozné, objevil se u mě zničehonic, vztyčil se nademnou a já myslela, že mi chce ublížit.“
Eizak se k tomu hadovi sklonil, opatrně mu rozevřel ústa, nepřekvapilo ho, když na jeho zubech našel nabodnutý malý kousek papíru.
„Co je to? Chtěl vedet Roland, který si zatím jako jediný možná vyjma Eizaka, všimnul toho, že s nimi nejsou ani Gloria ani Sebastián.
„Co je ti potom zlodějíčku!“
„Stejně tolik jako tobě Tobiáši!“ odsekl mu.
Chandra si povzdechla, ale nevypadalo to, že by se s ním chtěl Tobiáš pouštět do boje, skoro to vypadalo, jako by mel z Rolanda strach a nebo přinejmenším respekt.
Co se tam píše?“ obrátila se tedy na Eizaka, který ten papírek rozbalil a přečetl.
„Eizak místo odpovědi ten papírek roztrhal.
„Hej. Máme právo vedet, co se tam píše!“
„Jen pokud by to bylo určeno vám,“ promluvil klidným hlasem.
Chandra se na něho podívala, ale nic neříkalas, pokud byl ten papírek určený jemu, budou muset čekat, jestli jim to řekne, moc dobře věděla, že naléhat na něho nemá smysl.
Tobiáš s Patrikem posbírali ty papírky, ale nedokázali z nich vyčíst a proto je hodili zlostně zpátky na zem.
„Kde jsou Sebastián a Glorie?“ otázala se Mary, která se již uklidnila, had poblíž Eizaka zasyčel, poté znovu a ještě jednou, Eizak na něho hleděl a poté se zvednul.
„Nechcete mi snad tvrdit, že ten chlap rozuměl tomu syčení, že ne?“ ozval se pohrdlivě Tobiáš.
Chandra se na něho podívala vyčítavým pohledem, on jí čelil s úšklebkem a poté odešel dolu k řece se opláchnout.
„Musíme se jít vydat hledat Sebastiána a Glorii!“ zavolala za ním Mary, ale on jen mávl rukou.
„Proč bychom měli? Soudím podle toho, že ten chlápek, Patrik kývl k Eizakovi, nevytáhl ani meč, ani neskáče na koně.“
„Proč vy dva musíte být občas takový idioti?!“
„Proč my musíme mít sestru?“ opáčil jí Patrik. Mary se odvrátila, Roland vrhl po Patrikovi odsuzující pohled, chtěl se k Mary přiblížit, utěšit jí, ale Chandra ho zadržela.
„To by teď nebyl dobrý nápad, musí tomu čelit sama.“
Čemu? Debilitě jejich bratrů?!“
„Není to tak snadné Rolande.“
„No jasně. Není to tak snadné a co, nechat je, aby jí uráželi, vždyť to jsou trojčata, jedna krev!“
„Mají strach.“
„Všichni máme strach, teda až na Eizaka, nedovedu si představit, čím musel projít, aby se stal takovým, nechce se mi věřit, že byl takový vždycky:“
„Neměl snadné dětství, Stejně jako každý z nás, ale on má navíc za…“
„Co má navíc?!“
„Glorie a Sebastián budou v pořádku, museli mít nějaký pádný důvod.“
„Ale copak se můžou uchránit? On je kněz, tedy něco mezitím a ona je slepá mladá dívka, na které je sice něco výjimečného, ale i tak je to pořád mladá slepá dívka.“
„Ty jí máš rád?“
„Cože? Ne teda jo, ale ne takhle:“
„Na tom přece není nic špatného,“ pousmála se Chandra, ale její úsměv byl smutný.
„Asi vám to nevyšlo co?“ zamumlal Roland.
„Co myslíš?“
„Vztah mezi tebou a Eizakem.“
„Jak si na to…?“
„Jsem zlodějíček, jak mi to ti dva hrdinové často předhazují a jako zlodějíček musím být velmi všímavý.“
„To je pravda. To je zaklad pro přežití v tomhle „oboro“.
Roland se zachechtal.
„V oboru. No jasně.““
„Nevyvíjelo se to tak, jak jsem doufala.
„Nemůžu říct, že bych tomu rozuměl, žádný pořádný vztah jsem, nemel, jak bych taky mohl, kdo by chtěl cokoliv mít sice s poměrně hezkým a dobře staveným, ale naprosto chudým mladíkem.“
„Však ona se jednou objeví.“
„Pro její dobro, doufám, že ne, zabil jsem svou kamarádku, která mi byla v dětství blízká.“
„Ano to zabil, ale nejsi ani jako tvůj otec, ani jako ti další.“
„Zatím, ale slyšela si tu ženu, co mě chtěla odvést, jestliže to nedostanu pod kontrolu anebo hůř neuvolním, můžu nad sebou ztratit kontrolu a napáchat neuvěřitelné škody.“
„To by Eizak nikdy nedovolil.“
Roland polkl.
„To máš pravdu, to by nedovolil…“ zamumlal a poté přešel na druhou stranu, Tobiáš se mezitím vrátil.
Chandra přešla k Eizakovi, nechtěla se ho vyptávat, ale nemohla si pomoct, svíral jí podivný pocit.
„Vydali se najít Černé Postavy,“ promluvil Eizak téměř neslyšně.
„Dobrotivé síly! Musíme je ihned vydat.“
„Oni to zvládnou.“
„Jak si můžeš být tak jistý, vždyť nejsou ani dospělý!“
„To nejsou, ale jeden z nich je Kchách.“
„To není možné, Kchové byly…“
Vtělené nesmrtelné bytosti a Glorie je jedna z nich.“
Chandra si rukou zakryla ústa.
„Ani slovo před ostatními.“
Slabě přikývla.
„Takže jedeme dál?!“ donesl se k nim Tobiášův hlas.
Chandra se k nim obrátila, ve tváři nemela stopu po rozrušení.
„Ano jedeme. Musíme si najít nějaké bezpečné místo, neměj strach Mary, ti dva budou v pořádku.“
Ta se sice netvářila příliš přesvědčeně, ale nic neříkala.
„Alespoň bude víc jídla pro nás!““ zabručel Tobiáš a vyskočil na svého koně, Stejně jako ostatní.
„Kchách!“zašeptala Chandra se zamrazením a poté se její kůň rozeběhl dopředu.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   12.09.13 12:30

A koukám, že i tady mám skluz.Laughing 
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   21.09.13 15:25


Postarší žena se chystala z potoka vytáhnout zmáčené prádlo, když se k ní donesl zoufalý ženský hlas.
„je tady někdo? Můj přítel potřebuje pomoc! Je tady někdo?!“
Zaváhala. Nebylo moudré se připlést k věcem, které by se jí mohly vymstít, měla s tím své zkušenosti, ale ten ženský hlas zněl vskutku zoufale a tak v okamžiku, kdy ta žena s ležícím mužem na koni míjela její nuzné stavení, se otočila a zavolala.
„já bych mu snad mohla pomoct:“
Zena svého koně zastavila, seskočila z něho, uchopila do náruče muže, jako by téměř nic nevážil a rychlým krokem se k té žene, vydala.
„Můžeš mu pomoct?!“ otázala se jí lehce třesoucím hlasem.
Žena chtěla padnout na kolena, nemela pochyb o tom, že před ní stojí dcera krutého marakeny.
„Nechci ti ublížit, já nejsem ta, co ráda ubližuje, já jsem ta, co tě žádá, prosí, aby si pomohla mému příteli.
„Cokoliv si přeješ, má paní, co se mu stalo?!“
„Pobodal ho můj bratr Idion.
Zena otevřela ústa a začala se kolem sebe bázlivě rozhlížet.
„Prosím. On potřebuje tvojí pomoct, dala jsem mu květinu smrti, ale potřebuje léčitelské vědomosti, bylinky, pomož mu, moc tě o to prosím.“
„Jisté, samozřejmě, udělám, co budu moct, musíme ho dostat do mé chalupy.“
Nemám ti čím zaplatit, snad jen svým díkem.
„Ničeho nežádám, má paní, pojďme rychle!“ Siena uchopila Orenovo bezvládné tělo a a následovala tu ženu do její chalupy, okolostojící lidé od nich ustupovali, většina z nich mela v očích strach a někteří z nich si instinktivně chránili svou tvář rukama, Siena se jim nesnažila vysvětlit, že ona nezabijí, bylo by to jednak marné a jednak se musela plně soustředit na Orena, už uplynuly téměř tři hodiny, od okamžiku, kdy ho donutila spolknout černou květinu, čas se krátil.
„Polož ho prosím sem má paní, hluboce se omlouvám, ale nemám nic lepšího:“
„To je v pořádku,“ zamumlala Seina a položila nehybného Orena na slaměnou postel.
„Kde to jen mám, kde to jen mám?“ mumlala horečnatě žena a hledala na svých polibcích.
„Tohle není ono, tohle taky ne, kde to jen je, kam jsem to dala?!“
„Prosím. Nemá moc času, prosím!
„Já se snažím má paní, ale už nevidím tak jako dřív, ani má paměť mi už tolik neslouží a tady to je, uchopila do ruky malý hnědý sáček, otočila ho vzhůru a do dlaně ji spadlo několik zrnek oranžového prášku.
„Tohle by mu mělo pomoct má paní,“ zamumlala, ale neodvážila se na Seinu pohlednout.
Ta se dotkla Orenova studeného čela, následně ho na něj zlehka políbila.
„Nenechám tě odejít!“ zašeptala a poté vytáhla z kapsy malý bílý kvítek.
„To je…“
„Ano. Kvítek života, ale bude fungovat jen tehdy, pokud se smíchá s touhle rozdrcenou bylinou.
„Doufám, že ano má paní, téměř nic mi nezbylo, všechno mi sebrali.“
„Musíme doufat, otevři mu prosím ústa.“
„Žena tak učinila a Seina ten oranžový prášek nasypala Orenovi do úst.
Čekala asi půl minuty a poté mu na jazyk položila ten bílý kvítek.
„Co teď má paní?“ otázala se jí bázlivě ta žena.
„Ted ho posadíme a budeme čekat.“
„Na co?“
„Na jeho život, na život v který doufám.“
Žena si nebyla jistá, jestli jí plně chápala, ale neodvážila se cokoliv říct, tiše tedy stále nehybného Orena posadily a kousek od něho poodstoupily.
Žena polkla. Modlila se, aby to Seina nespatřila. Nepatřila k těm, kteří trpěli pověrčivostí, ale z toho všeho jí mrazilo.“
Čekali minutu, dvě, tři, čtyři, pet, nic se nedělo, odvážila se okem podívat na Seinu, která tam nehybné stála, uběhla 6, 7,8,9,10 minuta a stále se nic nedělo, Oren tam sedel bez hnutí.
Čelo se jí orosilo potem, začala si uvědomovat, že její bylina zřejmě nezabrala a ta žena, Marakenova dcera jí potrestá velmi krutým způsobem, ale Seina se stále nehýbala, stále se na Orena dívala.
Žena chtěla zavřít oči a začít se modlit, ale v tom se muži před ní pohnul nejprve jeden prst, pak druhý, následoval třetí a pak další a další až nakonec prudce vydechl.
„Orene zašeptala Siena a přistoupila k němu.
Ten se nejprve dotknul rukou svého břicha, nemel tam ani stopu po smrtelném zranění a poté se obrátil k ní, postavil se na nohy, přitiskl jí k sobe a jejich rty se spojily.
Žena ustoupila dozadu. Nevěděla, jestli má být šťastná anebo k smrti vyděšená, ten muž, před chvíli ještě mrtvý, tu teď stal a líbal se s jeho dcerou.
Když se od sebe odtrhli, pohladil jí Oren po dlouhých bílých vlasech a řekl.
„Ty jsi to dokázala, dokázala si mě přivést zpět.
„Ano dokázala!“ zašeptala rozechvěle Seina.
Opodál stojící žene, se na rtech zvlnil úsměv, ten však o vteřinu později pohasl, jelikož se do jejího krku zapíchla vržená dýka.
Zachraptěla, oči vytřeštila a poté se sesula k zemi.
Oren zavrávoral, dopadl zpátky na slaměnou postel, on i Seina slyšeli zoufalé výkřiky, z okna viděli čtyři muže na koních, kteří nemilosrdně probodávali vesničany kolem nich.
„Musím jim pomoct!“ Oren se pokusil vstát, ale nemel na to dost sil.
„Teprve si se vrátil, nemůžeme pro ne nic udělat, ty muže jistě poslal Idion!“
„O důvod víc. Než se dostanu k němu, půjdu přes ne, jako při pyramide, kus za kusem!
„Ne. Okamžitě by te zabili!“
„Něčemu takovému se stejně nevyhne!“ ozval se zvučný mužský hlas, ve dveřích se objevil asi 40 letý muž s dlouhou jizvou na levé tváři.
„Ty!“ procedil Oren skrz sevřené zuby.
„Ano já. Chopte se jí!“ přikázal dalším dvěma mužům, ti k ní velmi rychle přiskočili, ona se jim pokusila vyhnout, ale ti dva byli rychlejší, jeden z nich jí udeřil do zad, druhý jí svou váhou srazil k zemi, třetí, který se u ní objevil z druhé strany, jí zatahal za její bílé vlasy, vytryskly jí slzy z očí.
„To je ale surové jednání co?“ otázal se zjizvený muž posměšně Orena.
Ten se rukou dotknul svého opasku, svůj meč tam však nenašel, vzpomněl si, že mu ho Idion vyrazil z ruky, spatřil ho sice položeného na koni, ale tomu nebylo nic platné.
„To mě tak mrzí, kdybys mel možnost, jistě by to mohl být zajímavý souboj, ale ty tu možnost nemáš.“
„Zabiju te holýma rukama!“
Muž se uchechtl.
„Zajímavá volba slov, ale já o tom pochybuji, vždyť se sotva držíš na nohou, jaké to je, vrátit se zpět mezi nás živé?“
„Nechte jí na pokoji!“
„Však my jí nezabijme, nemůžeme, kvůli jejich spojení, neboj se Orene, tentokrát to bude definitivní.“
„Nechte ho!“ vykřikla Seina a marně sebou zaškubala.
„Tak něco udělej, zastav nás, vždyť prý vládneš velkou moci, och ano, ty nemůžeš, jinak bys musela uvolnit tu moc, která ho přivedla k životu.“
Oren se na ní podíval a v očích mel tázavý pohled.
„Snad sis nemyslel, že stačí trochu rozdrcené byliny, kvítek života a ty budeš zase rybička. Je to o dost složitější.“
„Nezabíjejte ho, udělám, co budete chtít!“
„Ne. To neříkej…“
„Sladké a mě se to tak protiví, sbohem Orene, pozdravuj tam dole.“
„Ne. Nedělej to, ne…,“ prosila ho Siena, která se nemohla hýbat.
Zjizvený muž se k ní otočil.
Oren toho chtěl využít, ale nedokázal pohnout ani nohama, ani rukama.
Muž s mečem se k němu otočil.
„Opravdu nemáš ponětí, jak to funguje, pronesl opovržlivě a poté mu jeho meč zajel hluboko do břicha, Oren vytřeštil oči, muž z něho svůj meč vytáhl, Oren padl nejprve na kolena, jeho oči naposledy spatřily na zemi drženou Seinu, které stékaly slzy po tvářích, a celá se chvěla.
„Miluju tě…,“ zachroptěl a poté padl obličejem na zem.
„Takové gesto!“ muž stojící nad ním si o něj otřel svůj meč a poté se otočil, prošel kolem marně sebou škubající Seiny.
„Buďte k ní milý!“ řekl a poté naskočil na svého koně a brzy zmizel v dáli.
„To budeme!“ zachechtali ti muži a chtěli z ní strhat šat, ale Seinu už nic neomezovalo, spojení bylo pryč, byla nyní naprosto volná.
Vzepřela se a odhodila překvapeně muže do tři stran.
Tem chvíli trvalo, než se vzpamatovali, ale pak se na ní chtěli vrhnout, ale ať se snažili sebevíc, nedokázali se pohnout.
„Co to znamená.
„Usekni mu hlavu!“ přikázala jednomu z nich Seina tiše, ale důrazně.
„To nikdy!“
„Usekni tomu, co je vedle tebe hlavu!“ zopakovala ještě s větším důrazem a její oči jí zrudly, stejně jako její vlasy.
Muž se jí chtěl vysmát, ale místo smíchu se z jeho hrdla vydral křik a on poté zaútočil, švihnutím usekl muži, který stál vedle něho hlavu.
„Proč si to udělal? Zešílel si snad?!“ zaječel ten druhý, ale nemohl se ani hnout, ani pozvednout svůj meč, Seina na muže s mečem znovu upřela svůj pohled a ten v jejích rudých očích spatřil ohnivé plamínky.
„Smilování! Smilování! Smilování!“ začali oba dva skučet, ale ona jim rozhodne, nehodlala dopřát smilování.
„Rozpůl toho druhého!“ přikázala muži před sebou.
„To neudělám!“
Seina pohodila hlavou.
Na rtech se jí objevil úsměv, oba dva muže zamrazilo do morku kostí.
„Rozpůlí ho!“ zopakovala a muž s mečem se k tomu druhému otočil.
„Nedělej to. Jsme jako bratři!
„Nemám na výběr!“ zachrčel ten muž a následně švihl mečem, muž před ním se rozpůlil na dvě části.
„Zahoď ten meč a pomalým krokem vyjdi ven.“
Muž ten meč zahodil.
„Nezabíjej mě. Já jsem ho přece nezabil, smiluj se!“
„Začni běhat, budeš běžet, dokud ti tvé srdce nepukne.“
„Ne prosím, smilování, smilování!“
„Běž!“ A muž se rozeběhl a běžel pořad a pořád, navzdory únavě, navzdory bolesti, doběhl do další vesnice, kde se mrtev zhroutil k zemi.
Seina se začala pomalu uklidňovat, její vlasy získaly zpět svou bílou barvu, její oči zpět svojí černou.
Nevěnovala pozornost tem dvěma mrtvým mužům a sklonila se k Orenovi.
Na jeho tvář dopadla slza, pak další.
„Omlouvám se, mela jsem ti říct všechno, ale bála jsem se, že to nepochopíš, že se mě začneš bát, nikdy si mě nemel najít, nikdy!“
„Políbila ho na rty, dotkla se jeho vlasů a poté se postavila.
„Pomstím te Oreně, ne jeho smrtí, ale něčím, něčím, díky čemuž si uvědomí, že tě nikdy neměl nechat zabít,“ poté zavřela oči, položila na Orena svojí ruku a začala cosi mumlat.
Po třech minutách dala svojí ruku pryč, na Orenove břiše nebyla známka po bodnutí a ve tváři mel klidný výraz.
Naposledy ho políbila na čelo.
„Odpočívej, jednoho dne se jistě sejdeme.“
Postavila se, přistoupila k jednomu z těch čtyř koní, vyhoupla se na něj a vyrazila na západ.
Idion, který jel tím směrem, zastavil svého koně, mohutně nasál vzduch, spokojeně se uchechtl.
„Jen si pro mě pojď, sestřičko, ukaž, co je v tobě!“ zašeptal, kopl koně do slabin a ten vyrazil vpřed.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   21.10.13 15:56

A je tu další kapitola:

Kapitola 29

Sebastián a Glorie jeli vedle sebe, nikdo z nich nic neříkal.
Sebastiánovi se v hlavě honilo tisíc otázek, ale bál se zeptat, nechtěl riskovat, že Glorii rozhněvá.
Gloria náhle zastavila a seskočila z koně.
On tedy taky zastavil svého koně a seskočil z něho i když netušil, proč zastavili zrovna tady
„Musíme se schovat do stínu,“ promluvila Gloria tiše.
„Vždyť slunce ještě pořádně nevystoupilo.
„Prosím?“ řekla jen jedno slovo.
„Dobrá. Jestli si potřebuješ odpočinout…“
„Nepotřebuji odpočívat.
„Takže nejsi unavená? Ani naše koně nejsou unavené, aspoň tedy myslím.“
„O únavu tady nejde.
„Nechci být hrubý, ale o co tady jde? Vždyť ty sama si říkala, že dřív ty děti najdeme, tím lépe.
„Já vím, ale teď musíme do stínu, prosím.“
„Dobře. Omlouvám se.
„Nemáš za co. Nikdy bych tě sebou nevzala, kdybys mě slepě naslouchal, Vždyť jsem mladší než ty a…, Gloria malinko nadzvedla svou tvář as paprsek slunce jí zasvítil do oka, z hrdla se jí vydral bolestný křik, padla na kolena a rukama si zakryla oči.
Glorio! Sebastián k ní přiskočil.
„Jsem v pořádku, jen…, bude to dobré…, to přejde…“
„Co bude dobré, co přejde, nechápal Sebastián.
Gloria dala ruce pryč z očí, Sebastián tlumeně vyjekl.
Její oční bělma byla rudá.
„Co se ti to stalo?!“
„To nic, to přejde, jen musím do stínu.
„Ano hned. Je to moje vina. Neměl jsem se tak stupidně ptát!“
„Ne! Je dobře, že si se zeptal, zase budu v pořádku,“ zamumlala Gloria a vešla do stínu, který poskytoval mohutný dub.
Sebastian se k ní po několika vteřinách připojil.
Viděl, že její oční bělmo je opět bílé.
„Nemůžeme vidět, nesmíme vidět.“
Sebastián otevřel ústa, ale neodvážil se zeptat.
„Je to trest, za to, co jsme udělali.
„A co jste udělali?“ otázal se téměř neslyšně.
Otočila se k němu.
„Zachránily jsme lidský život.
„To je dobře.
Prudce zavrtěla hlavou.
„byl to ten nejtěžší zločin, kterého jsme se mohly dopustit, my nesmíme zachraňovat, my nesmíme jakkoliv pomáhat.
„Proč? Proč by vám někdo něco takového zakazoval?“
„Protože se báli, báli se, že by je mohla ovlivnit lidskost, emoce.“
„Nechápu.“
„Není jednoduché to pochopit, podstatné je, že to ta dotyčná přežila, ale já a mé sestry jsme byly potrestané.
„Tvé sestry?“
„Ano. Mé dvě mladší sestry. Já byla připravená o zrak, druhá byla ostříhána dohola a třetí…, potřásla hlavou.
„Chceš říct, že tě někdo oslepil za to, že si pomohla člověku?“
„Ne. Já je stále mám, jak vidíš, ale my jim neříkáme oči, ale vnitřní a vnější zrak.
„A jakto, že zase vidíš a to tedy znamená, že když se někoho dotkneš, tak už nic nevidíš?“
„Přesně tak.
„takže je to pryč?“
„Ne. Mormo to přenesla na Lazara.
„Otce těch trojčat, proč?“
„Protože to jejich matku jsme tehdy zachránily.“
„Jejich matku? To znamená…, Sebastián se olízl.
„No jen pokračuj, dokonči to, řekni, co chceš říct.
„Jestli je pravda, co se říká, tak Marakena zplodil své čtyři děti s jednou vyjímečnou smrtelnou ženou.
„ano. To je pravda. My jsme jí zachránily a ona poté s ním otěhotněla a později porodila bělovlasá čtyřčata.
„Proto jí chtěli zabít, protože to věděli?“
„Ano. My jsme jí však nemohly nechat umřít, jen proto, že byla předurčena jednomu muži porodit čtyři děti, děti z nich se stanou obávaní zabijáci.
„Vy jste to věděli?“
„Ano. Všichni z nás vidí do budoucnosti, nikdo tomu neuteče.
Sebastián se sklonil a uchopil do ruky malý klacek.
„Takže jestli tomu dobře rozumím, kdyby jste tu ženu nechaly tehdy zemřít, nemohli by se ti čtyři narodit.
„Je to velice pravděpodobné, jen ta žena splňovala podmínky, které si stanovil Marakena pro zplozené dokonalých děti.
„Takže by mi bratři mniši tehdy na tom místě nezemřeli?“
„Nejspíš ne a ty bys byl stále s nimi, připravoval by ses na dráhu kněze.
„Viděly jste to? Viděly jste, že jeden z nich probudí k životu toho netvora, co všechny mé bratry bez milosti roztrhá?“
Gloria se na něho podívala.
„Myslím, že odpověď znáš:“
Sebastián uchopil do ruky vetší kámen a otočil se k ní.
„Udělej to, pokud myslíš, že ti to pomůže zbavit se toho potlačovaného vzteku, uhoď mě, uhoď mě za to, že jsem jí společně s mými sestrami zachránila, že jsem jí nenechala umřít, ale udělala bych to znovu, nikdy bych nenechala zabít někoho, jen proto, že dítě či děti, které přivede na svět, budou zabíjet. Sebastián se rozmáchl, Gloria tam nehnutě stála, Sebastián tím kamenem mrštil, kámen proletěl těsně kolem jejího levého kuna a rozdrobil se o protější strom, prsten na jeho ruce se rozzářil.
„Co jsi vlastně zač?!“ vykřikl Sebastián a chtěl se shýbnout pro další kámen, ale v tom ho prst, na kterém mel prsten začal svědit, záře toho prstenu zesílila, ale neocitl se někde jinde, protože ho Gloria chytila pevně za ruku.
Záře prstenu pohasla, prst ho přestal svědit.
„Jsem Kchách Sebastiána,“ promluvila Glorie téměř neslyšně.
Sebastián zbledl, padl na kolena, sklonil hlavu.
„Odpust mi prosím!“
„Vstaň. Máš plné právo se na mě hněvat.
„Jestliže si Kchách, tak co děláš tady?“
Gloria se nejprve zahleděla do dálky, poté se pohledem vrátila k němu a řekla.
„Utíkám.
„Před čím nebo kým?“
„Před nenávistí svých lidí.“
„Já nevím, co si mám o tom myslet, jestli ti to mám dívat za vinu, že si jí tehdy nechala žít, ale jaksi řekla, byla člověk, nemela jisté potuchy o tom, co z jejich dětí vyroste.
„Kvůli tomu mé mí lidé nenávidí.
„Tak kvůli čemu?“
„Gloria si z tváří setřela kapky slz.
„Za to, že jsem nespáchala Kchaná stejně jako mé sestry.“
„Kchaná to jsou něco jako sebevraždy?“ Sebastián se otřásl.
„Ano něco v tom smyslu, jen s tím rozdílem, že mi nikdy nesmíme svému tělu ublížit, takže to musí udělat někdo jiný a způsobem, který nebude na našem mrtvém tele znát.
„Jako otrávení se? Oni chtěli, abyste se otrávily a smyly tak hanbu, která na vás padla, poté, co jste zachránily jejich matku?“
„Kchách žijí tak, že jsou oproštěni od všeho, co by jim mohlo jakkoliv zatěžovat mysl.“
„Vraždy by jejich mysl nezatížila?“
„My nezabíjíme. Nechat jí věčne spát, by nebyl žádný zločin.“
Sebastián si rukou prohrábl vlasy.
„Jestliže ostatním na lidském živote podstatě nezáleželo, proč vám ano?“
„Podej mi ruku.“ vyzvala hop Gloria.
Zaváhal, ale poté jí tu ruku podal.
„Ona mu jí stiskla a Sebastián mel pocit, jako by se její oči rozšířily a on hleděl na jakýsi obraz.
„Hleděl na tři mladé dívky, které si byly podobné a na další čtvrtou o něco starší ženu, které se v očích odrážel strach.
„Nezabíjejte mě prosím, Nezabíjejte prosím mé dítě, které nosím,“ mela sepjaté ruce a slzy jí stékaly po tvářích.
Jedna z těch dívek se obrátila na Glorii.
„Mely bychom jí zabít, očekává se to od nás, je naší povinnosti tomu zabrání, jestli jí teď necháme žít, tak mu později porodí bělovlasá čtyřčata.“
„Ne. Ta žena bude žít.
„Proč na tom tak trváš Glorio?“
„Ta žena bude žít, jestli jí chcete ublížit, musíte nejprve ublížit me!“
Její sestra rozhodila rukama a podívala se na svojí druhou.
„Já jí nezabiju,“ promluvila ta druhá dívka.
„Je to naše povinnost, vždyť to tak chodí, bude to rychlé, téměř bezbolestné, vždyť se o něco takového jako jsou emoce, nemáme zajímat!“.
„Já se o ně zajímám a nedovolím vám způsobit jí smrt,“ promluvila rozhodným hlasem Glorie.
Jedna z jejich sester se ohledla za sebe na skupinku zamračených mužů a poté se vrátila zpět ke svým sestrám.
„Ty si taky myslíš, že by mela žít?“ oslovila svojí druhou sestru.
Ta se také nejprve ohledla na ty muže a pak zpátky k nim.“
„Myslím, že bychom jí mely nechat žít.“
Ve tváři jejich sestry se sice odrážel nesouhlas, ale ona i přesto řekla.
„Tak dobře, necháme jí žít, navzdory tomu, co to pro nás bude znamenat.
Gloria jí stiskla ruku.
„Dekuji ti sestro!“ zašeptala a poté přistoupila k vyděšené žene.
„Budeš žít,“ oznámila jí tiše.
„Dekuju…,“ vydechla ta žen, a chtěla jí políbit ruku, ale ovládla se.
„Budeš odtud muset ihned odejít a to hodně daleko.
„Můj manžel se o mě postará,“ zašeptala žena rozechvěle.
Glorininy sestry se otočily, nechtěly, aby ta žena na jejich tváři viděla, vyraz hnusení.
Gloria se rukou dotkla jejího břicha.
„Už mám pro svého syna jméno?“
„Jak víš, že je to…, smlouvám se.
„Jaké máš pro něho jméno?“
„Eizak. Bude se jmenovat Eizak.“
Sebastián se pustil její ruky.
„Eizak? Eizak je jeho syn?“
„Ano. Ale narodil se až po čtyřčatech.“
„A co se stalo tomuto dítěte?“
„Potratila, když jí cestou nazpět, přepadlo několik mužů, kteří jí nejen několikrát brutálně znásilnili, ale také ztloukli.“
„To je strašné…,“
„Slunce již zapadlo. Můžeme vyrazit na cestu.“
„Ale vždyť jsme u toho stromu byli…“
„Téměř šest hodin, někdy čas utíká velmi rychle,“ jakmile to dořekla, zamířila ke svému napásanému koni.
Sebastián potřásl hlavou, usoudil, že asi nemá smysl se všechno snažit pochopit a zamířil též ke svému koni.
Když na něj vyskočil, pohledl k tomu dubu, mel pocit, jako by tam někoho zahledl, nebyl si jist, bylo to rychlé.
Možná, že se jen potřebuje vyspat, na nějakou aspoň trochu pohodlném a bezpečném místě.“
„Můžeme?“ otázala se ho Gloria.
Pohledl k tomu stromu, ale nic tam neviděl.
„Ano můžeme?“ odvětil a pobídl svého koně.
Zpoza stromu vystoupil nějaký vetchý stařec.
Zvedl svou hůl a s chechotem jim zamával
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   24.11.13 0:29


Mladá žena, která jela s Lazarem na koni, toho koně zastavila.
Lazarus byl stále v bezvědomí, ale co nevidět se probere, ale to nebyl jediný důvod, proč zastavila.
Mela pocit jako by jí někdo sledoval a ten pocit s každou uplynulou minutou zesiloval.
Opatrně seskočila z koně, jemně ho pohladila po uších, kůň odběhl i s Lazarem k nedalekému stromu.
Žena vytáhla zpoza své zástěry malou dýku, nebylo to sice nic moc, ale bylo to aspoň něco.
Pečlivě se kolem sebe rozhlížela, ale nic podezřelého nespatřila, její varovné vnímání jí však neopouštělo, někde poblíž nich, muselo být něco, co je chce ohrozit na životě a podle zježeních chloupků na svých rukou a nohou, mohla soudit, že to něco nebude lidského.
Ohledla se za Lazarem, ten se malinko pohnul a poté se pohledem vrátila ke krajině před sebou.
Udělala tři kroky dopředu, pak do strany, poté přešla na druhou stranu, zpravidla jí to pomohlo určit, odkud může nebezpečí přijít, ale tentokrát ne, zdálo se, že ten pocit je stejně silný na všech stranách.
Její kůň se nepokojně zažral a pohodil hlavou, ona se k němu začala pomalu stahovat, dýku držela v ruce, ale nebyla si jistá, jestli bude mít její použití nějaký význam, existovala jen velmi málo tvorů, ze kterých pocit ohrožení sršel ze všech stran a takové shoření obvykle nebývalá živá, zachvěla se, těžce polkla, ale stále pomaličku ustupovala ke svému koni.
Její kůň znovu zažral, zřetelně se v tom ozýval strach, vůbec se mu nedivila, pozorně se kolem sebe rozhlížela, ale nedokázala určit odkud může přijít, mohlo si být jistá jen tím, že ten tvor tady někde je a že na něco čeká.
Lazarus sebou znovu pohnul.
To se jí vůbec nelíbilo. Jedna věc bylo postarat se o sebe a jiná o slepého muže plného zlosti.
Někde poblíž ní zahoukala sova, zavylo nějaké zvíře, škubla sebou.
Už byla téměř u svého koně, když se skrz křoví vynořila postava v černém na černém koni.
Vyjekla a padla k zemi, hák, který mela ta postava místo jedné ruky, vzal sebou několik pramínků jejich vlasů.
Vstala. Jednu ruku si položila na druhou, obě dvě ruce se jí malinko chvěly, její kun zahrabal kopyty, Lazarus se posadil.
I když nic neviděl, vycítil, že se něco děje, že rozhodne, není v té vesnici.
„Jsi tady?“ zavolal, nedostalo se mu odpovědi.
Nahmatal koňský zadek a poté se chystal slézt, když ta žena zakřičela.
„Zůstaň kde si!“
„Co se děje, co si to udělala?!“
„Zůstaň na tom koni!“ vykřikla ta žena a poté se tou dýkou ohnala po té černé postave, dýka jí vjela do pahýlu, objevila se na druhé straně, pokusila se jí vyškubnout, ale ta postava jí svým hákem lehce sekla do tváře.
Vykřikla a uskočila dozadu.
„Co se to děje?!“
„Nehýbej se!“ zaječela žena a rukou si setřela krev z tváře.
„Co po nás chceš, už jste nám ukradli, díte, nech nás na pokoji!“
„Lazara!“ promluvila postava dutě a poté seskočila ze svého koně, při dopadu se jí odhrnula kapuce a žena hleděla na umrlčí lebku.
„Nikdy ho nedostaneš! Nikdy!“ zoufale ho udeřila kamenem, který sebrala ze země, kámen narazil do lebky, které se však nic nestalo, postava Udělala, krok, pak další a ještě jeden, žena chtěla uskočit na stranu, ale nemohla, tam totiž stal černý kun.
„Nech nás být!“
„Vydej mi Lazara a nechám tě žít.“
„Nikdy!“ zaječela žena a vrazila mu klacek do jedné jeho prázdné oční důlky, postava ze sebe vydala nelidský výkřik a následně se po žene ohnala svým hákem, ona však uskočila, ale raně kopytem od černého koně se vyhnout nestihla, jeho kopyto jí zasáhlo tvrdě do žeber, padla na zem, nemohla popadnout dech.
Lazarus se chystal slézt, ta žena potřebovala jeho pomoct, ale v tom se kun na kterém sedel postavil na zadní a on z něho sletěl, při dopadu si bolestně narazil kostrč.
Černá postava se mezitím k ležící žene, sklonila.
„Dal jsem ti na výběr, mohla si žít a možná i přinést trochu užitku.
Zena se pokusila odkutálet, ale nedokázala se pohnout, celé její tělo křičelo bolestí, postava k ní poklekla a pohledla jí do očí, ona v těch jeho prázdných viděla svůj vlastní, bylo v něm bolest, zoufalství, vztek, ale nikoliv strach, postava zlostně zasyčela a poté přiložila svůj hák k jejímu krku, ta žena ho cítila, po celém tele jí mrazilo.
„Možná, že když budeš prosit, tak tě nechám naživu, promluvila ta postava dutým hlasem a přitlačila svůj hák na její krk, stačilo ho jen malinko posunout a ostrý hák by jí bez problému prořízl hrdlo.
Ona hleděla do těch prázdných očí a on v jejich viděl opovržení.
Dal svou druhou rukou znamení a černý kun přiložil své kopyto k její hlavě.
„Co by si raději? Prozířnutí hrdla anebo prokopnutí hlavy? Volba je na tobě.
Žena se nejprve nadechla a poté zašeptala.
„Přála bych si vidět tvojí sraženou hlavu, vedle své pravé ruky.
Na jeho umrlčí lebce se rozlil shovívavý úsměv, vypadalo to děsivě, ale jí to nevyděsilo, tušila, že je sice Lazar na zemi, že jí neposlechl a nebo ho její kun vyděšeně shodil, ale očividně jí nemohl pomoct, nemohl by ani kdy viděl, černé postavy nejdou zabít, ne jakoukoliv běžnou zbraní, polkla, z očí jí začaly vztekat slzy bolesti, ale vyraz v jejich očí se nezměnil, stále se v nich odráželo opovržení.
Černá postava jí nejprve svým pahýlem pohladila po vlasech, zvedl se jí žaludek a poté chtěl dát znamení svému koni, koni, který byl připraven žene prorazit lebku, ale nedostal se, jelikož se přímo před jeho „očima“, objevilo svetlo, jehož záře zintenzivěla, kůň zařehtal, jeho nohy dopadly zpátky na zem, učinil tři kroky dozadu.
Černá postava chtěla seknout tu ženu tím hákem do krku, ale v tom jasu, který se kolem nich rozlil nic neviděl, žena zavřela oči, postava vztekle zasyčela, jeho plašt začal hořet.
„Můžeš tu sedět a čekat až začneš hořet celý anebo odtud i se svým koněm ihned odejít.
„Jak se opovažuješ?!“
„Potrestej mě za to, když najdeš způsob!“ promluvilo skrz zářící světlo dívčí hlas, černý plášť začal hořet na dalších částech, postava se postavila v jejich prázdných důlcích vzplál černý oheň, ale na zářící svetlo to neudělalo žádný dojem, naopak se k němu přiblížilo ještě víc a na tu ženu už tolik světla nedopadalo, ta se přesto neodvážila otevřít své oči.
„Tohle není konec!“ zasyčel a poté pohyby svého pahýlu uhasil hořící plášť a následně vyskočil na svého koně, který bolestně podupával nohama.
„Tím jsem si jistá,ů odvětil dívčí hlas a okolní krajinu znovu rozzářilo svetlo.
Postava vztekle švihla svým pahýlem a černý kun hbitě vyrazil vpřed, záře pohasla a ta žena se pomaličku zvedla.
„Děkuji, ale co jsi zač?“
Světlo se přeneslo k Lazarovi, který se pomalu zvedal.
„Co ty tady chceš?!“ zavrčel
„Nemohl by si být trochu vřelejší?“
„Připravila si mě o zrak a vnutila mi nějaké obrazy, takže nemohl.
„Mohlo to být Lazare horší, ale jestli si myslíš, že musíš ty tři děti zachránit, tak by sis mel pospíšit.
„Jak je mám zachránit, když nic nevidím.
„nevidíš, ale uvidíš,“ a po těchto slov mu dívčí tvář odražená ve světlu dala polibek na jeho pravou tvář, Lazara polilo horko v očích mu zaškubalo, prsty na nohou a rukou ho zabrněly a když to přešlo a on zamrkal, překvapeně si uvědomil, že zase vidí.
„proč si to…?“ nedokončil to, co chtěl říct, protože to svetlo nikde nebylo.
„Ty vidíš?“ otázala se ho překvapeně mladá žena a v jejím hlase bylo znát i špetka zklamání.
„Dekuji, i když se mi nelíbí, co si se mnou udělala, myslím, že si my zachránila život.
„Ráda jsem to Udělala, pro mého otce jsem beztak nebyla nic jiného, nežli nástrojem k jeho ochraně.
„To není pravda. Jsi žena, která mi zachránila život, zůstala u mě, i když jsem nechtěl, našla mě a pečovala o mě.
„Lazare tolik něhy ve tvých slov, jsem snad nikdy neslyšel,“ ozval se vedle něho povědomý mužský hlas.
Lazarus se otočil a hleděl na Orena.
„Jak si se sem dostal?“
Co tím myslíš?“ nechápala žena, on jí nevnímal.
Oren se hořce usmál.
„Sám nemám ponětí. Byl jsem s tvojí sestrou Seinou, snažil jsem se jí dostat do bezpečí, když mě nejprve zabil tvůj bratr Idion a následně poté, co mě Seina přivedla zpět k životu, mě znovu zabil jeden z jeho mužů a Seinu co…“
„Seinu co?!“ Lazarus ho chtěl udeřit, ale ruka mu prošla skrz hrudník.
„Co si nepochopil na větě, byl jsem zabit pochopem tvého bratra?“
„Co se stalo mé sestře?! Mluv!“
„Já nevím. Vím jen, že ještě než jsem umřel, slyšel jsem je, jak říkají, že si s ní pořádně užijou, ale nevím, jestli se tak stalo, nemohl jsem se tam vrátit, zjistit, jestli je to v pořádku, ocitl jsem se tady u tebe.
Lazarus vztekle udeřil do blízkého stromu.
„Co se tu děje?!“ nechápala žena.
„Je docela pěkná, má i bystrou mysl, slušnou kuráž, nedivím se ti, že se ti zamlouvá, však je nejvyšší čas zapomeň na to zabíjení, přenech to mladším, pojmi ji za ženušku, povij s ní několik děti, usaďte se na nějakém bezpečném místě.
„Zmlkni!“ zasyčel Lazarus, Oren se objevil na druhé straně.
„Ne vážně Lazare. Do kolika s nimi chceš bojovat, svádět marný boj, to se hodláš ohánět mečem i jako starý vetchý muž?“
„Zmlkni nebo tě…!“
„Nebo mě co?! Zvykej si, věř mi, chtěl jsem byt někde jinde, pokoušet se jí najít a zjistit, co se stalo, jestli je v pořádku, ale nemůžu, můžu se pohybovat jen v tvé blízkosti.“
„Co se děje, řekni mi to prosím!“ zeptala se zmatená žena Lazara.
„Nic. Pojeďme si někam odpočinout!“ Lazarus se vyšvihl na koně, Oren na něm už sedel.
„Myslíš, že když mě budeš ignorovat, tak zmizím, víš vůbec, jak se ta žena jmenuje anebo ti na jménech tak nějak nezaleží, vzpomněl sis už na jména svých tří dětí?“
„Já nemám děti.“
„No jak myslíš.“
„Jsi opravdu v pořádku?“ zeptala se znepokojená žena a přistoupila k tomu koni
„Je mi dobře. Nasedni si, a jak se vlastně jmenuješ?“
„Liarne!“ odvětila potěšená, že se konečně zeptal na její jméno.
„Fajn Fajn. Uvidíme se v hostinci,“ Oren se rozplynul, Liara se posadila za Lazara, pevně se ho chytla a ten pobídl jejich koně ke klusu.
Gloria, která se se Sebastianem utábořili na bezpečném místě se ve spánku otřásla, pak znovu a ještě jednou, nakonec se probudila. Otevřela své oči, ale nic neviděla, cítila poblíž sebe teplo sálající z blízkého ohniště, ale před očima mela tmu.
Vstala. Tělem jí proběhlo rozechvění, pomalým krokem se vydala ke spícímu Sebastiánovi, kráčela s jistotou
Došla k němu, malinko se sklonila a rukou se dotkla jeho ramene.
Před očima se jí začaly objevovat obrazy, výjevy, které musely být z budoucnosti.
Na tváři se jí rozlil úsměv, její ústa se pohybovala, vysílala své díky, ale po několika vteřinách, její úsměv pohasl, do tváře se jí vkradlo zděšení, zbledla, odtrhla svojí ruku z jeho ramene, padla na kolena a z očí jí vytryskly slzy
„Sebastiána ne! Sebastiána! Vemte si mě, na něho zapomeňte! Vemte si mě! Vemte si mě!“ šeptala téměř neslyšně.
Asi po peti minutách se uklidnila, setřela slzy ze svých tváří a znovu se spícího Sebastiána dotkla, viděla však totéž.
Sebastián byl provazem připoután ke koni, ke koni, který ho vláčel po cestě
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   05.01.14 13:05

Kapitola 30

Sebastián hleděl na Glorii. Nemohl si pomoct, ale přišlo mu, že je něco jinak. Glorie nikdy téměř nemluvila, ale teď se mu k tomu ještě vyhýbala, jela kousek za ním nebo kousek před ním, ale ne vedle něho.
„Nechápal to, do včerejšího dne jí nevadilo jet vedle ní, pokoušel se s ní mluvit, ale ona o to zřejmě nemela zájem, vždy se odvrátila nebo popojela o kousek dál, vyhýbala se jakéhokoliv kontaktu.
Obrátil se tedy na druhou stranu, je klidné možné, že se snaží přijít na plán, jak se dostat k těm děsivým zajisté ne živým Černým postavám a nechce se ničím rozptylovat.
Potřásl hlavou. Tohle si jen namlouval, muselo v tom být něco jiného, možná, že začala litovat, že ho vzala sebou, ale neřekla mu, ať se vrátí zpět, ani to nikterak nenaznačila. Jeho prsten ho začal malinko svědit a rubín usazený uvnitř něho se nepatrně rozzářil.
Otočil se, ale Glorii nikde neviděl, ale před malou chvilinkou tam ještě stála.
„Glorie jsi tady, Glorie?“ zavolal, nedostalo se mu žádné odpovědi.
Udělal několik kroku a uvědomil si, že na zemi jsou pampelišky, pampelišky, které tam ještě před chvíli nebyly.
„Glorie?!“ zavolal znovu, ale i tentokrát bez úspěchu.
„Nekřič tu chlapče, ještě je probudíš,“ ozvals se za ním stařecký hlas.
Prudce se otočil a hleděl na starého muže, který se opíral o hůl, mel bílé oči a zlatavé vlasy.
„Co se vám stalo?“
„Mně? Nic. To ty tady hulákáš na celé lesy.“
„Hledám jednu svou přítelkyni.
„Muž se uchechtl.
„Co je na tom vtipného?“
„Co třeba to slovo přítelkyně?“
„Na tom není nic vtipného!“ Sebastián se zamračil.
„Dobrá, dobrá, jen mě rozesmála myšlenka, že tady ještě někdo myslí na ženy.
„Co tím myslíš?“ nechápal Sebastián.
„Stařec se dotknul jeho prstenu, Sebastián ani nepostřehl, jak se u něj objevil.
Kde jsi ho sebral?“ otázal se stařec tiše a v jeho hlase nebyla ani stopa po pobavení.
„Dostal jsem ho,“ odvětil Sebastián s nepříjemným pocitem, trošičku od toho muže odstoupil.
„Od koho si ho dostal?“
„Na tom nesejde, myslím, že bych mel jít, ona tady někde nebude, chtěl odejit, ale starcova kostnatá ruka se mu obepnula kolem jeho zápěstí.
„Kdo ti ten prsten dal?“ otázal se ho ten stařec znovu a jeho hlas zněl zlovestne.
„Potom ti nic není!“ odsekl Sebastián a chtěl svou ruku zpoza jeho sevření vykroutit, ale stařec ho držel pevně.
„Ty jsi ho ukradl?!“ stisk jeho ruky zesílil, bylo to neuvěřitelné, ale navzdory svému staří, mel značnou sílu.
„Nic jsem neukradl,“ zaúpěl bolestné Sebastián.
„Tak kde jsi k nemu přišel? Okamžitě mi to řekni!“ Sebastiána začala pálit ruka.
„Co jsi zač, proč to chceš vedet?“
„Řekni mi to ihned!“ pálení zesílilo, stařec zvýšil svůj tlak, Sebastiánovi vyhrkly slzy z očí, ale neřekl to, nemohl, nedokázal to vyslovit.
Řekni mi to!“ zahřmel ten stařec!“ Sebastián bolestně zaječel a poté stařec zmizel, prsten přestal zářit a pálivá bolest zmizela.
Glorie, která se ho zlehka dotkla, od něj odstoupila, opět viděla to samé, ale Sebastián potřeboval její pomoct, v tomhle lese bylo příliš mnoho dávných ozvěn, které jeho prsten přitahovaly.
„Už je to v pořádku,“ promluvila tiše.
Sebastián se k ní otočil a hleděl přitom na svou pravou ruku, na jejíž zápěstí byl rudý otisk.
„Co se to stalo, co byl ten stařec zač?“
„Nikdo důležitý, jen ozvěna dávné minulosti.“
„Pořád se mě ptal, odkud mám ten prsten, působil mi bolest, mel jsem pocit, jako by mi hořelo celé tělo, chtěl jsem mu to říct, ale nemohl jsem, nedokázal jsem to ze sebe dostat.“
„Už je to pryč, Glorie zaváhala, ale přece jen se ho zlehka dotkla, před očima se jí rozvinul obraz křičícího Sebastiána, jak prosí o milost, jak se snaží z toho provazu vyvléknout, ale nedařilo se mu to, kůn se dal znovu do pohybu, znovu ho začal vláčet po zemi a země mu ještě více rozdrásala jeho již tak rozdrásané nohy a ruce, odskočila od něj.
Sebastián, který mel konečně možnost se na ní pořádně podívat si uvědomil, že její oči jsou zase bílé.
„Ty jsi…, zase vidíš…, to proto se mi…?!“
„Musíme z tohohle místa rychle odejít.“
Řekni mi, co jsi viděla?“
„Tvůj prsten opět září, musíme odtud rychle odejít!“
Mela pravdu. Prst na kterém mel prsten ho opět začal svědit a ten rubín trochu zářit.
„Co se tady přesně…stalo?“ dořekl to, ale Glorie už tam nebyla.
Rozhlédl se kolem sebe, tentokrát nebyl v lese, ale kousek od jakéhosi rybníka, ve kterém se čvachtalo několik mladých dívek.
Když si ho všimly, začaly křičet.
„Maataran! Maataran! Maataran!“ a poté všechny vyběhly z vody a schovaly se za stromy.
„Nechci vám ublížit, ani cokoliv jiného,“ zavolal Sebastián, ale všechny dívky zůstávaly schované za stromem.
Spatřil na zemi ležet zelenou stuhu, dotknul se jí prstem a jedna z dívek zakvílela, okamžitě se narovnal a od té stuhy odstoupil.
„Opravdu vám nechci ublížit, já ani nevím, co tady dělám.“
Dívky na sebe pohlédly, poté začaly mezi sebou šeptat, Sebastián mezitím Udělal další krok a jeho noha dopadla na jinou tentokrát modrou stuhu, ozvalo se bolestně zakvílení. Nechápal sice, jak je to možné, ale vypadalo to, že ty stuhy, které byly všude kolem něj, byly pro ty dívky, vice než ozdobou.
Jedna z dívek opustila strom, za kterým se skrývala a pomalým krokem se k nemu blížila, ostatní jí sledovaly se zatnutými rty.
Sebastián ustoupil dozadu, dával si pozor, aby zač nešlápl na další stuhu.
Ta dívka se od něj zastavila tak tři metry a zkoumavě se na něj zahleděla.
„Manakama, mutamoneo?“ promluvila.
„Nerozumím tomu, co říkáš, ale přisahám, že vám nechci ublížit, zvedl ruku, dívka uskočila dozadu a ostatní vyjekly.
Dívka udělala tři kroky dopředu, ocitla se téměř u něho a následně se opatrně dotknula jeho vlasu, Sebastiánem projel zvláštní pocit, ale nehýbal se, dívka udělala krok dozadu a poté řekla.
„Proč si tady Sebastiáne?“
„Ty znáš mou řeč?“
„Ted už ano, proč si tady?“
„Já nevím. Byl jsem v lese, náhle mě začal scedit prst, prsten na něm začal zářit a…,“ dívka ho náhle políbila, když se od něj odtrhla, Sebastián na ní překvapeně hleděl.
„Proč si to udělala?“
„My věděly, že jednou přijdeš…,“ ještě ani nedozněly její slova a všechny dívky se rozplynuly a on hleděl na ustaranou tvář Glorie.
„Co se stalo, kde jsi byl?“
„Nevím. U nějakého rybníku, bylo tam několik mladých dívek, jedna ke mně přišla, dotkla se mých vlasů a poté mě políbila, bylo to něco nádherného a řekla mi, že na mě čekaly, bylo to něco úžasného, byla tak krásná, jen se dotkla mých vlasu a uměla můj jazyk, doufám, že se s ní snad ještě někdy setkám.
„Zcela určitě ano,“ zamumlala Glorie a otočila se.
Sebastián se jemně dotknul její ruky.
Cítím, že ona a já jsme si souzeni.“
Gloria si nejprve rukou setřela slzy ze tváře, poté se k nemu otočila a zlehka se ho dotkla, v obraze, který se jí rozvinul před očima, viděla, jak jezdec zastavil koně, který táhl Sebastiána, seskočil z něho a přistoupil k Sebastiánovi, byla to ta dívka, která ho u toho jezera políbila.
Sebastián se na ní podíval a v očích se mu odráželo proč, dívka do něho lehce kopla a poté na svého koně vyskočila a přiměla ho ke klusu.
Glorie odtáhla svojí ruku, zastrčila naplněnou čutoru za pás, který mela kolem svých šatu.
Řekni mi, co jsi viděla, bylo to něco s ní, sejdeme se spolu, byla to minulost, přítomnost, či budoucnost, řekni mi to prosím, setkám se s ní ještě?“
„Bezpochyby ano, jste si souzeni,“ odpověděla pevným hlasem, i když se uvnitř sebe sama chvěla, rychlým krokem od něj poodešla, nechtěla, aby viděl slzy na jejích tvářích, ale on jí v tu chvíli nevnímal, vzpomněl si, jak k nemu přistoupila, oblečená jen do lehkého téměř průsvitného oblečení, jak se dotkla nejprve jeho vlasu, jak ho políbila a potom řekla
„My věděly, že jednou přijdeš“
„Kéž bych jen věděl, jak se jmenuješ, má krásko,“ zašeptal uchváceně Sebastián a poté přešel ke Glorii, která se musela hodně přemáhat, aby nepropukla v pláč, moc dobře věděla, co je ta dívka zač, věděla, že jí nemůže porazit, alespoň ne bez velké oběti.
„Kam teď?“ vyrušil jí Sebastián z jejich myšlenek.
Otočila se k němu, zatoužila ho obejmout, přitisknout ho k sobe, nepustit ho, ale ovládla se, musela se pokusit osvobodit ty děti, nemohla je těm Postavám nechat, jen proto, že se chtěla vyhnout tomu, aby se stalo to, co viděla, udělala to jednou, jednou, když se snažila ochránit její sestry a ony stejně zemřely a k tomu zemřeli i další nevinný lidé, nemohla tomu vzdorovat, mohla jen najít způsob, jak to zastavit, zabránit tomu nejhoršímu.“
„Glorie?“ oslovil jí netrpělivě Sebastián.
„Dojdeme na Severní cestu, potřebuji tam něco koupit.
„Na Severní cestě by mohla být i ona, možná, že se mi podaří zjistit i její jméno.“
„Jezdkyně smrti“ to je její jméno,“ blesklo jí hlavou a poté rychlým krokem opustila les, Sebastián jí s pokrčením ramen následoval.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   07.03.14 11:45

„Tohle se tedy rozhodne, nedělá,“ ozval se káravý hlas za Lazarem, který zpoza stromu sledoval koupající se ženu.
„Nic nedělám!“ odsekl Lazarus, ale dál jí sledoval, ne snad, že by nikdy neviděl nahou ženu, ale sledoval jí proto, že na ní musel každou chvíli myslet, nedokázal jí vytěsnit ze svých myšlenek.
„Uznávám je mladá, možná trochu moc mladá na tebe, docela pěkná a i vyvinutá, ale přesto si nemyslím, že bys jí musel takhle šmírovat, něco mi říká, že by se příliš nebránila, kdyby si jí nabídl, že muže spát poblíž tebe.“
„Zmlkni! Já jí nesleduji, pozoruji krajinu!“
„Jistě. To jen tvé oko k ní sem tam zakrouží, že?
Lazarus mávl rukou a chtěl se odvrátit, jít naplnit jejich čutory vodou, ale v tom ta žena cosi zakřičela, v jejím hlase se odrážel strach.
Lazarus okamžitě ty čutory odhodil a skočil do té řeky, při jeho dopadu, voda vystříkla a žena znovu vykřikla.
Lazarus se ve svém oblečení vynořil těsně u ní, pohled mu padl na její ňadra, přesunul se na její tvář.
„Co se stalo, viděla si někoho?“
„Já nevím, myslím, že mě něco chytlo za nohu,“ promluvila překvapená žena ve tváři mírně červená
Lazarus se ihned ponořil, klesal niž a niž oči mel přitom zavřené, otevřel je, když se ocitl u jejich nohou, její paty byly ovinuté jakousi zelenou rostlinou, která se snažila obalit i její kolena, ale to nehodlal připustit, uchopil je rukama z obou stran a škubnutím je rozpůlil, to samé Udělal s další a další, nakonec byly její nohy opět volné, ale mela na nich červený otisk.
Něco zahuhlal a chtěl se vynořit, ale v tom se cosi obtočilo kolem jeho rukou, škubl sebou, ale nic se nestalo, během několika následujících vteřin se cosi obtočilo i kolem jeho nohou a začalo je svírat.
Zaklel ze zavřených úst mu vyšel proud bublinek, žena se dovtípila, že se musí něco dít, Okamžitě se tedy ponořila.
Ve stejném okamžiku, co se ponořila, se na druhém břehu objevila skupina divoce vyhlížejících muži, kteří drželi v rukách sekery.
„To není dobré, to není dobré,“ zamumlal Oren a potom zakřičel.
„Lazare!“ ty slova sice vyšla z jeho úst, ale slyšel je jen on.
„Zatraceně! Chtěl se pohnout, přiblížit se k řece, ale jakmile to Udělal, objevil se u ohniště.
„Tohle jsem, nemel na mysli!“ znovu se pokusil pohnout, ale místo u řeky se objevil za nejbližším stromem, kde si všiml, že šaty té ženy, jsou roztrhané.
„To nám scházelo,“ blesklo mu hlavou a vzápětí se do jejich tábora vřítili čtyři urostlí muži a okamžitě zabořili své sekery do poblíž stojících koni, ty bolestně zažrali, z rány jim začala tryskat krev, kterou všichni muži začali hltavě pít, Oren se odvrátil.
Jeden z těch mužů se od ostatních odtrhl, sehnul se k zemi a přičichl se, posbíral všechny zbytky a hodil je do ohně, plamen vyšlehl do výše, muž ze sebe vydal nějaký zvuk.
„Mysli Orene, musíš se o ně nějak postarat, no tak mysli, šest zdivočelých chlapů je hodně, ale deset by jich bylo příliš, no tak mysli, musíš na něco přijít!“
Ti muži začali foukat na plamenů a kopat do rozžhavených uhlíku, vůbec jim nevadilo, že jim nějaký dopadl na nohu či na skloněnou ruku, pokaždé se zašklebili a následně udeřili sekerami do nejbližšího stromu, ten se po několika tvrdých zásazích zřítil přímo na Orena, který už nestačil uskočit, ale strom prošel skrz něj.
Muži začali do toho stromu sekat ještě zuřivěji, jednomu z nich přitom vypadla sekera z ruky a skončila kousek před Orenem.Ten se dosud snažil zachytit nějaké zvuky od řeky, ale nic se neozývalo, nejspíš by to neslyšel, i kdyby ta žena křičela ze všech sil, což snad nedělala, vzhledem k tomu, jak ti čtyři muži u toho poraženého stromu povykovali.
Pohled mu padl na tu sekeru, nezdálo se, že by si jí někdo všímal, věděl, že s ní nemůže bojovat, ale to neznamenalo, že ji nemohl nějak využit.
Shýbnul se pro ni, ruka mu, skrz ni prošla.
Zkusil to tedy znovu, se stejným výsledkem, mezitím jeden z koní padl k zemi, ztratil příliš mnoho krve.
„No tak přece to musí jít, musím se jí dotknout, vybavil si Seinu a její úsměv, usměv, který byl sice smutný, ale byl její, napnuly se mu svaly A on se té sekery dotknul.
„Jo!“ jeden z mužů se zarazil, Oren se přesunul za jiného muže, ale ten muž se zas začal věnovat kopání do uhlíků.
„Tak jo. Jdeme na to, ty na to máš, chlape, ty na to máš, jednou se ti to povedlo, tak se ti to povede znovu,“ hecoval sám sebe a znovu se té sekery dotknul, cítil jí ve své ruce.
„Jo!“ jiný muž se zarazil, ale stejně jako muž před ním i on pokračoval dosud dělané činnosti.
„Musíš s víc kontrolovat!“ vyplísnil sám sebe Oren a poté tu sekeru malinko nadzvedl, přišlo mu to, tedy jako obrovská námaha, ale nepolevil, přesunul jí k nejbližšímu Muži a zasekl mu ji do šlachy, nebyla to nikterak velká rána, nic tomu muži neudělala, ale ten jí přesto cítil a obrátil se na nejbližšího muže a strčil do něj.
„Co to děláš?!“ obořil se na něj ten muž
„To máš za tu sekeru,“ zachrčel muž před ním.
„Za jakou sekeru, nech mě na pokoji.“
„Za tu sekeru, co ti leží u nohou.“
„U mých nohou žádná není!“
„Nesnáším lháře,“ zavrčel muž předním a vrazil tomu druhému pěstí a pak další, druhý se vzpamatoval a vzal tu sekeru ze země a udeřil ho s ní do hlavy, muž před ním se zhroutil k zemi, další dva se na toho se sekerou vrhli a uštědřili mu několik tvrdých rán, přestali, až když byl mrtvý, pak se postavili a vzájemně se na sebe podívali, jeden z nich sáhl do kapsy, ale ani druhý nelenil, navzájem si nožem bodli do srdce, oba dva se zřítili k zemi.
Oren, který to sledoval opodál, ty mrtvé muže překročil, nechápal proč. Padající strom prošel skrz něj, ale on skrz ty muže, projít nemohl. Jeden z nich vydával hrčivé zvuky, snažil se pohnout, Oren nezaváhal, šáhl po kameni, byl to zvláštní pocit ho v té ruce cítit a udeřil s ním toho muže do obličeje, byla to slabá rána, asi jako kdyby ho udeřilo dítě, ale stačilo to, muž znehybněl.
Napnul své uši, ale nic neslyšel, pomyslel na řeku, ale ocitl se na konci tábořiště u protějšího stromu, rozhodil rukama, ale bylo zřejmé, že se k té řece nemůže dostat, zadíval se dopředu, nikdo nepřicházel, ani ta žena, ani Lazarus ani ti zdivočeli muži.
Buďto se pomlátili navzájem nebo ještě bojují a on se nemůže hnout, musí trčet na tomhle místě.
O několik minut později se zpoza keře vynořila ta mladá žena, ve tváři mela pár škrábanců, též nepatrný na krku, na ramenní, na levé ruce mela malou odřeninu, ale jinak se zdála být v pořádku, na sobe mela Lazarovu košili, která jí sahala ke kolenům, když spatřila ty mrtvé muže vykřikla, ale následně kolem nich prošla, došla k ohni, který stále slabě plápolal, sedla si na bobek a natáhla k tomu ohni své ruce a překvapený Oren sledoval, jak se jí škrábance a odřeniny zacelují.
Z křoví se vypotácel Lazarus, jeho kalhoty byly na několika místech potrhané, z paže mu prýštila krev, stejně tak mu stékal pramínek z pravého stehna, na krku mel několikacentimetrový krvavý šrám, jeho meč, který vláčel po zemi, byl zbarvený doruda.
„Pojď k ohni,“ vyzvala ho tiše ta žena, Oren si uvědomil, že se malinko chvěje, žena si vyhrnula košili a on viděl na jejím levém prsu lehký šrám, přiblížila ho k ohni, ozvalo se zasyčení a šrám zmizel.
„Neuvěřitelné,“ zamumlal Oren, ale nezdálo se, že by to Lazara překvapilo, zřejmě už někdy viděl něco takového.
„Budu v pořádku,“ zachrčel Lazarus a položil zakrvácený meč vedle sebe.
Žena se beze slova natáhla pro žhavý uhlík, tvář se jí malinko zkřivila, ale na ruce nemela nic.
„Tohle může trochu pálit,“ promluvila nežne, Lazarus na to nic neřekl, jen zatnul zuby a zavřel oči, žena ten uhlík přiložila na krvácející ránu na paži, ozvalo se zasyčení, Lazarus sebou nepatrně škubnul, oči i ústa mel zavřené, žena na ten uhlík trochu zatlačila, ozvalo se zasyčení, Lazarovi zaškubalo ve tváři, ale rty mel stále zavřené, žena přitlačila ještě víc, rozžhavený uhlík pronikl do masa, v Lazarových očích se objevila slza, ale po tváři nezačala klesat a to i přesto, že ta žena tam ten uhlík držela ze všech sil, ozývalo se syčení, Lazarova víčka zaškubala, napnuly se mu svaly, ale ústa mel stále zavřená, cítil na jazyku pachuť krve z toho, jak se do něj kousl, ale držel svá ústa zavřená, ta žena dala nakonec ten uhlík pryč, po krvácející raně nebyla ani stopa, ani kdekoliv jinde, nebyla stopa po sebemenších zranění, žena se zamotala hlava, zvedl se jí žaludek, cítila se náhle tak slabá, ale potlačila nutkání zvracet a mdlý pocit zmizel.
„Měli bychom si odpočinout, naším koním už stejně nepomůžeme,“ zašeptala téměř neslyšně Liarne, která byla ve tváři pobledlá.
Oren sklonil hlavu, byl tady, našel způsob, jak se postarat o ty muže, ale nezabránil zničení jejich šatů a smrtí jejich koní.
Když Liarne usnula, Lazarus se se zaputilým výrazem postavil a přešel k Orenovi.
„Moc mě to mrzí, mel jsem…“
„Mlč!“ Kdybys je nezabil, nebo je nepřinutil se pozabíjet navzájem, byli bychom teď nejspíš mrtvý, takže…“
„Takže mi dekuješ?“ nadhodil Oren s usvěmem, ale hned zvážněl.
„Nevím, proč jsem tady, vždyť mě vidíš jen ty, nemůžu se dostat tam, kam chci, sotva se můžu něčeho dotknout…,“ Lazarus mu uštědřil ránu do břicha, Oren se bolestně prohnul.
„Za co to bylo?“ zasípal.
„Moc mluvíš? Mé sestře to možná nevadí…“
„Ale ty si na to nepotrpíš, jo je mi to jasné, hlavně, už žádné další rány.“
„To bude zaležet na tom, jak moc budeš mluvit.“
„Viděl si to, jak je to vůbec možné?“
Lazarus po něm vrhl výhrůžný pohled, Oren pro jistotu ustoupil dozadu.
„Jak je něco takového možné, ona nemůže být obyčejný člověk…,“ Lazarus ho znovu udeřil.
„Hej! To jsou praktické otázky!“
„Practické otázky jsou, jak se najíst, kde přespat, jak získat vhodnou zbraň a kolik je potřeba zabít.“
„To nejsou praktické…,“ Oren na poslední chvíli uskočil Lazarově další tvrdé pěsti.
„Nechápu, jak můžeš být takový.“
„Takový mírný, máš doufám na mysli?“ v Lazarových očích se rozhořely plamínky.
„No. Mírného člověka si představuji jinak, ale protože se s tebou nechci celou noc honit po táboře a snažit se uniknout tvým tvrdým pěstí, tak fajn, tvé chování odpovídá chování mírného člověka.“
„Ráno vyjedeme, hlídej pořádně,“ Lazarus se otočil.
„A jak vás mám asi tak vzbudit, kdyby se něco objevilo?“
„Nijak. Snad jen doufat, že se tu nikdo do rána neobjeví,“ po těchto slovech si Lazarus lehl a okamžitě usnul.
Oreb se zašklebil, překročil mrtvá mužská těla, přiblížil své ruce k ohni, ale nic necítil, Ironicky se uchechtl a s velkou námahou si k sobe přitáhl Lazarův meč.
„Doufám, že si v pořádku Seino, doufám, že neděláš žádnou hloupou věc,“ zašeptal a poté přešel k nejbližšímu stromu, o který se opřel, nebo se spíše o to pokusil, ruka mu totiž prošla skrz.
Chtěl to zkusit znovu, ale mávl rukou a zahleděl se na spícího Lazara a Liaru
Přešel k nim, vzal její ruku a položil jí na Lazarovu a poté se vrátil k tomu stromu.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   02.06.14 14:57


Idion, který vložil vodu nabranou jeho rukou do úst, ucítil na svém zátylku něco studeného.
„Musím uznat, žes mě překvapila.
„Vstávej!“ promluvila Seina tiše, ale důrazně.
Idion se pomalu postavil.
„Co hodláš udělat, zabít mě, uřezat mi prsty či končetiny, ubít mě tím mečem k smrti?“
„Vlastně mě trochu překvapuje, že si ho vůbec vzala do ruky, ty přece násilím opovrhuješ.“
„Zaplatíš za to, co jsi udělal Orenovi!“
„Komu? Ty myslíš toho ubožáka, co tam byl s tebou?“
Seina zatoužila narvat mu ten meč do krku, ale věděla, že to nemůže udělat, ublížila by tak sebe i dvěma dalším.
Idion se k ní otočil, jinak ho nevzrušoval fakt, že mu teď špička meče míří na jeho hrdlo.
„Docela by mě zajímalo, co si vlastně mela v plánu, takhle se ke mně přiblížit, namířit mi špičku meče na můj krk a čekat, že se sesypu, padnu na kolena a začnu tě prosit o odpuštění či o milost?
Nemůžeš mi udělat nic, Seino, ale to neznamená, že to samé platí i o mně,“ než mohla zareagovat, pohnul prstem a do její nohy se zlehka zabodla větev, Seina vykřikla, stejně jako on, ale on jednal rychleji, vyškubl jí ten meč z ruky a povalil jí na zem.
Sedl si jí na kolena a sklonil se k jejímu obličeji.
„Ne vážně. Řekni mi, co si zamyslela udělat, jak si mě chtěla donutit uvědomit si, že jsem zabil tvého milence, máš velkou moc, velmi nebezpečnou, ale ta je ti v tuhle chvíli k ničemu, i kdyby si nakrásně všechnu tu bolest přetrpěla a na Licii ti nezaleželo, co Lazarus, způsobila bys mu takovou bolest, jen kvůli někomu, kdo nebyl kohokoliv z nás hoden, my jsme tvá rodina, my jsme ti, na kterých by ti mělo zaležet,“ olízl jazykem její levou tvář.
„Nikdy jsem o tom vlastně nepřemyslel, ale když se na tebe tak koukám, jsi pěkná a já si uvědomuji, že je to už nějaká doba, co jsem mel skutečnou ženu,“ políbil jí na krk.
„Přestaň!“ Seina sebou škubla, ale nebylo jí to nic platné, Idion držel její ruce velmi pevně.
„Nemyslím si, že bych mel přestat, to ty si za mnou přišla, proč, abys mě donutila litovat, že jsem zabil toho ubožáka?
Problém je, že mě nemáš jak donutit, nemůžeš udělat nic, vždycky jsem si myslel, že tohle „naše spojení“ je to nejhorší, co se mi mohlo stát, ale jak je teď zřejmé, docela se mi hodí,“ olízl její pravé rameno a poté se přesunul k jejímu levému.
Seinina tvář se sevřela hnusem, ale pro něj to nic neznamenalo.
„Možná, že je čas, abych zapátral trochu níž,“ zašeptal a začal svými ústy klouzat po jejím bílém šatu až ke stehnům, kde se zastavil a ústy začal postrkovat šat nahoru.
„Přestaň!“ přikázala mu, ale on se jen zachechtal a dal, pokračoval, Seina sebou znovu škubla, ale nebylo jí to nic platné, začala si uvědomovat, že se nechala unést vztekem, litovala, že nedbala na Orenova poslední slova, proč si neuvědomila, že nemůže ldionovi ublížit, aniž by ublížila, sobe.
Idionovi se jíž témeř podařilo její šat vyhrnout, jeho oči se rozzářily chtíčem, ale předtím než se mu ty šaty podařilo vytáhnout nahoru, někdo ho zezadu chytil, za jeho vlastní oblečení a odtrhl ho od Seiny, která se ihned zakryla.
Neznámý muž praštil s Idionem o zem, bolest projela i Seinou, ale nebylo to nic, oproti nabité svobodě, zhluboka si oddechla, nechtěla si představovat, co všechno by jí mohl udělat, věděla, že je Idion zvracený, ale nikdy jí nenapadlo, že, by zašel tak daleko.
Ten se mezitím postavil a otočil se k tomu muži, v očích mu rudě žhnulo.
„Jak si se opovážil?!“ zahrčel a ruka mu vystřelila vpřed, narazila však do mužovi připravené pěsti, ozvalo se křupnutí, Idion se Seinou bolestně vykřikli.
Ten muž chytil Idiona kolem pasu, jako by téměř nic nevážil a nadzvedl ho nad zem, v Idionove tváři se objevilo překvapení, které však bylo během chvilky vystřídano zuřivostí, napnul své síly, ve tváři zrudnul, ale nedokázal se dostat z mužova sevření.
„Co si zač?!“ zasípal a pokoušel se alespoň uvolnit své prsty, ale ten muž ho držel velmi pevně a ještě maličko zvýšil svůj stisk, Seinu začalo bodat na hrudi, ale Idion na tom byl hůř, použil všechnu svojí sílu, ale nebylo mu to nic platné, ten muž ho svíral jak železný obr, jeho tvář byla nehybná, nebyla na ní sebemenší známka námahy.
„Odejdi,“ promluvil muž a uvolnil svůj stisk, Idion dopadl na zem a cítil, jak ho celé tělo bolí, to mu ovšem nebránilo šáhnout po nedaleko ležícím meči, ale ten muž byl rychlejší, šlápnul mu svou nohou na jeho prsty, Idion zavyl bolestí, Seine vytryskly slzy z oči.
„Odejdi,“ zopakoval ten muž a uvolnil jeho prstu.
Idion udělal krok dozadu, celé tělo ho bolelo, skrz prsty mu pulzovala bolest, ten muž byl silnější než on, byl silnější nežli syn samotného Marakeny, ale to neznamenalo, že by se hodlal vzdát a nebo snad utéct, začal ve svých rukou formovat energii, chtěl ho s ní plnou silou udeřit, donutit toho muže padnout na kolena, cítil, jak mu prsty brní, jak skrz ne prochází síla, ustoupil ještě o maličko dozadu a poté mu z rukou vytryskl proudí energie, tak silný, že by porazil i obra, ale toho muže se ani nedotkl.
„To není možné! To není možné!“ znovu své ruce spojil, ale to už k nemu ten muž učinil několik kroku a ocitl se tak téměř u něho.
„Odejdi,“ promluvil ten muž znovu, v jeho hlase nebyla zlost, jen strohý příkaz.
„Co jsi zač?!“ vyštěkl na něho Idion, který snad poprvé pociťoval něco, co by se mohla nazvat strachem.
„Odejdi!“ řekl muž to samé tentokrát o něco důrazněji a Idiona začali brnět jak prsty u nohou tak i u rukou, nedokázal s nimi téměř pohybovat, jako by je to brnění témeř paralyzovalo.
„Co jsi zač?!“ vyštěkl na muže, ale ten nic neříkal, jen se k nemu o krok přiblížil, Idion vnímal jeho klidný dech i své prudce bijící srdce, ohledl se na Seinu, která tam stála jako omráčená, udělal další krok dozadu, pak další a ještě jeden, ten muž udělal pokaždé jeden krok dopředu, nakonec se Idion ocitl u nějakého stromu, jehož kura byla popraskaná
Muž k nemu natáhl ruku, ale nedotknul se ho, Idion měl přesto pocit, že se mu musí každou chvíli zvednout žaludek.
„Odejdi!“ zopakoval muž to samé jako již několikrát předtím.
„Tímto nekončí, Seino, najdu a zabiju každého, na kom ti alespoň trochu zaleží!“ zakřičel Idion ke své sestře a poté se rozeběhl pryč, Seina to nevěřicne sledovala, její krutý bratr utíkal pryč.
„Dekuji. Zachránil si mi život, nevím, co by se stalo.“
Muž kolem ní prošel, shýbnul se pro meč a ten jí podal.
„Měj ho stále u sebe.“
„Kdo jsi, jak se jmenuješ, jak si mu dokázal odolat? Jeho magie je zákeřná.“
„Jsem jen poutník kráčející touhle zemí,“ odvětil a poté hvízdnul a na palouku se objevili dva statní koně, kteří pohazovaly hlavami.
„Nemůžeš být jen pouhý poutník, pouhý poutník by nedokázal zahnat mého bratra.“
„Jsem jen poutník, nic víc nic míň,“ muž se vyšvihl na koně a poté k ní natáhl ruku.
„Dokážeš jet sama?“
„Kam? Nemám kam jít, muž na kterém mi zaleželo je mrtvý a toho, kdo to způsobil, nemůžu zabít, ba dokonce ho ani přinutit, aby se zabil, ta bolest by byla příliš silná.“
„Takže tu zůstáváš anebo se schováš?“
„Není nic, co bych mohla dělat, zklamala jsem.“
„Zklamat můžeš jen tehdy, když to od tebe někdo očekává anebo když chceš tomu věřit.“
„A kam bych podle tebe mela jet, kde bych já mohla být užitečná?“
Muž se nejprve podíval před sebe a pak se k ní otočil.
„Když teď se mnou pojedeš, možná to zjistíš.“
„Nevím, jestli mohu, ani neznám tvé jméno.“
„Mé jméno?“ Seinu zamrazilo, ale nepohnula se.
„Jmenuji se Relegant.
„Jedeš tedy se mnou…?“
„Seina,“ odpověděla, přestože jí mrazilo po celém tele a poté naskočila na svého koně i s mečem zasunutým v jejích šatech.
„Zeptej se mě,“ vyzval jí Relegant.
„Jsi jedním z nich Relegante?“
„Co když sem, slezeš z toho koně?“
Po několika vteřinovém váhání zavrtěla hlavou.
„Pak tedy jsem jeden z nich.“
„Jestliže si Relegant, znamená to, že za krvavé války si bojoval bok po boku vedle mého otce, nemel si mě tedy spíše zabít?“
Relegant se na ní zahleděl, Seinu polilo horko, ale vydržela jeho pohled.
„Ano. To je pravda v oné válce jsem bojoval po boku tvého otce, stejně jako on, jsem i já bojoval s těmi, kteří ho chtěli zastavit, ale nyní jsem jen poutník, který prochází krajinou.
„A proč procházíš právě touto krajinou?“
„Hledám muže jménem Roland.“
„Proč ho hledáš?“
Muž se od Seiny odvrátil a ona si pomyslela, že to s tou zvědavostí přehnala, ale po chvilce se k ní opět obrátil a zašeptal.
„Je to můj syn, on jediný mě muže zabít,“ a poté se jeho kůň rozeběhl a Seina ho následovala a v hlavě jí zněla jeho slova
„Jmenuje se Roland, je to můj syn a jedině on mě může zabít.
Roland se probudil celý zpocený, srdce mu prudce bušilo. Rozhlédl se kolem sebe, ale všichni kromě Eizaka, který tam stál jako socha, spali.
zahleděl se před sebe a poté si zase lehl, nedaleko od něj oddychoval Patrik.
Polknul a následně usnul, zdálo se mu o žene, co mela na sobe bílé šaty a jela na černém koni a muži, co jel vedle ní vysoký, statný a ten pohlédl jeho směrem a řekl.
„Jen ty mě můžeš zabít, můj synu!“ Roland se znovu probudil, mírně se chvěl po celém těle. Postavil se na nohy, pohledl na Eizaka, který mu nevěnoval pozornost a pomalým krokem namířil k blízké řece.
Jeho myšlenky plně zaměstnával ten sen, že si nevšiml, jak se za ním, podél stromů plíží několik temných stínů.
Eizak se odlepil od svého místa a začal sledovat plížící se stíny, Chandra se neklidně zavrtěla, ale spala dál.
Roland se vynořil z vody. Bylo to osvěžující, cítil se o dost lépe, před sebou spatřil polonahého Eizaka.
„Eizaku? Co ty tady děláš?“
Eizak k němu beze slova přišel, dotkl se rukou jeho hlavy a zatlačil jí do vody, Roland sebou škubl, vynořil se a začal kolem sebe prskat.
„Eizaku, co to děláš…?! Ač nechápal co se děje, chtěl plavat pryč, ale Eizak mu uštědřil tvrdou ránu, Roland ztratil vědomí a on ho znovu potopil a ruku držel na jeho hlavě.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   22.09.14 14:18

Kapitola 32

Marakena stal uprostřed svého stanu a popíjel víno, když dovnitř vstoupil nějaký muž.
„Musí to být něco důležitého, když ještě nejsi zpití do němoty,“ přivítal ho Marakena a usrkl z poháru.
„Kontroloval jsem ty nováčky, přesně jak si chtěl,“ promluvil muž nezúčastněným hlasem.
„A nic si přitom nepil?“ Marakena se na toho muže pátravě podíval.
„Ne. Ani kapku můj pane.“
„Takže jak si podle tebe vedou?“
„Každý z nich má cosi do sebe, ty dvě dívky vůbec nezaostávají.“
„To bych se divil, kdyby ano,“ zamumlal Marakena a vzpomněl si na poslední noc strávenou s Deidrou.
„Můj pane?“ vyrušil ho ten muž z myšlenek.
„A co ten mladík jménem Eizak?“
„Ten je z nich nejlepší, má silu, rychlost, obratnost a jak se zdá, není tolik zatěžován city.
„O to nám přece jde ne? Nepotřebuji armádu průměrných, kteří dokážou mečem někoho probodnout, potřebujeme někoho, jehož činy budí hrůzy.“
„Ten mladík na to má můj pane, ale na jeho pohybech, je cosi povědomého.
„Opravdu? Marakena položil pohár na malý stůl a k tomu muži se přiblížil.
„Co je na něm povědomého?“
„Nejsem si jistý, ale…“
„Ale co? Víš přece, že mi můžeš říct cokoliv.“
„Já vím, ale…“
„Mluv.“
„Připomíná mi vás můj pane.“
„Vážně? Připomíná ti mě?“
„Ano pane. Přijde mi, že máte mnoho společného, stejné reakce, stejně pohyby, velmi podobné výpady.“
Marakena si promnul bradu.
Řekl jsi o tom ještě někomu jinému?“
Muž zaváhal, díval se na něho a potom promluvil.
„Ne můj lorde, nikomu jsem to neřekl.“
Marakena se rukou dotkl svého meče, muž zůstával na místě, Marakena svůj meč maličko povytáhl.
„Pokračuj v jejich sledování a o všem důležitém mě informuj.“
„Samozřejmě můj pane,“ muž před ním sklonil hlavu a poté opustil stan.
Marakena svůj meč úplně zasunul, uchopil pohár do ruky a dlouze se napil.
Vzpomněl si na den, kdy se k němu žena, kterou si vybral vrátila otřesená, chvějící se, důsledku toho potratila jeho dítě, nedokázal z ni téměř nic dostat, snad jen, že jí zajali nějací muži přivedli jí do tábora, kde žili převážně ženy a že díky jedné dívce se odtamtud dostala.
Otočil se směrem k cípu svého stanu, po chvilce k nemu dolehl křik, křik, který přicházel zblízka.
Položil pohár zpátky na stůl a vyšel ven, před sebou viděl shromáždění několika vojáků a pár lehkých žen a všichni cosi křičeli.
„Přestaňte!“ přikázal jim a všichni ihned ztichli a rozestoupili se tak, aby mohl projít, Marakena spatřil na zemi Eggara a Ryara, oba dva měli prasklý ret, z nosu jim tekla krev.
„Co se stalo, proč jste se do sebe pustili?“
„Oba dva sklopili oči, ale nic neřekli.
„Proč jste se do sebe pustili?!“
„Byla to hloupost, odpuste jim , můj bratr občas dělá hlouposti,“ předstoupila před oba dva Deidra, která mela na sobe volné oblečení, několik okolo stojících mužů se posměšně ušklíblo, ale ona toho nedbala.
„O co tady šlo?“
„Můj bratr, můj pane, si zase přilnul více vína nežli mel…“
„To není pravda!“ vykřikl Eggar, Deidra po něm šlehla pohledem.
„Nějak si začal představovat, že po mě Ryar touží, vmetl mu to do tváře, když to Ryar popřel, udeřil ho můj stupidní bratr do nosu, což si nenechal Ryar líbit a…,“ Marakena jí umlčel pohybem ruky.
„Je to pravda?“ obrátil se na Ryara.
„Ne můj pane, něco takového bych si nikdy nedovolil.“
„Protože snad není krásná?“ několik mužů se zachechtalo, Eizak stojící vedle Chandry zachoval kamennou tvář.
„To ne, ona je velmi krásná…, Eggar zavrčel, ale já bych nikdy neudělal nic, co by se nebo jakékoliv žene, příčilo.“
Jak ušlechtilé…, Ryar zrudnul, Chandra tam chtěla jít, ale Eizak jí zadržel.
Marakena se rozhlédl po celém táboře, většina lidí nic nedělala, jen stála a sledovala co se děje.
„Každý z nich dostane pět ran na holá záda.“
Chandra sebou škubla, ale Eizak jí stále držel.
Ryar sklonil hlavu, ale Eggar pohlédl na svou sestru a prosil jí, aby zakročila, ale ta se odvrátila a vydala se do svého stanu.
„Trest vykonejte ihned,“ přikázal Marakena a poté odešel.
„já už nic takového neudělám!“ vykřikl Eggar, ale Marakena se nezastavil.
„To přece neudělají, byla to jen hloupá rvačka,“ zašeptala Chandra, Eizak, který jí stále držel na to nic neřekl, stejně tak Deidra, která se zastavila na deseti metrech od svého klečícího bratra, otočila se a bez mrknutí sledovala dva muže, kteří postavili na nohy Ryara a pevně ho drželi, třetí muž k němu přistoupil zezadu, šlehl nejprve bičem doprázdna a poté začal ten bič dopadat na Ryarova záda, nebyly to žádné jemné rány, Ryarovi vytryskly slzy z očí, škubl sebou, ale nevydal ze sebe ani hlásku a to ani po poslední páté ráně, která byla o něco silnější nežli ty předchozí, muži ho pustili a on se sesunul k zemi, Chandra se vytrhla Eizakovi a poklekla k němu.
„Moc se za to omlouvám,“ zachrčel Ryar.
„To není tvá vina, to já se omlouvám, mela jsem tomu zabránit.“
„Ryar jí stiskl ruku a z úst mu uniklo neslyšitelné zaúpění.
„To v žádném případě, ještě by to mohl nařídit i tobě.
„To by neudělal, tohle je kruté!“
„Ne. Marakena má pravdu, naší hloupou rvačkou, jsme na sebe strhli pozornost, a kdyby na nás někdo zaútočil, zastihl by nás nepřipravené,“ Ryar bolestně sykl, rukou se dotkl svých zad, druhou rukou si zacpal ústa, po chvíli k nim dolehly Eggarovi tlumené vzlyky, po každé ráně, Deidra se odvrátila a vstoupila do svého stanu, Eggar padl na kolena, ve tváři se mu zračila bolest, rty mu škubaly, Ale nakonec ani on nezačal křičet.
Chandra k nemu přešla, ale on jí od sebe odstrčil a s námahou se postavil, záda ho pálila, hleděl na ruku, na které měl svojí krev, dolehly k němu tiché posměšky, nereagoval se na ne a belhavým krokem se vydal ke svému stanu, když míjel Eizaka, nenávistně do něho strčil, Eizak na to nereagoval, nějaký muž mu úmyslně položil svou ruku na zkrvavená záda, Eggar vykřikl, prostranstvím se rozlehl smích, zaskřípal zuby, ale nezastavil se, nějaká žena mu na záda položila svou studenou ruku, jiná mu zas po těch zádech přejela, nakonec se dostal do svého stanu, kde vztekle kopl do své helmy a poté padl břichem na slámu, kterou tam mel přichystanou.
Chandra se obrátila na Eizaka.
„Dovedeš Ryara do jeho stanu, musím se podívat na Eggara."
„Dovedu, ale ty za ním nepůjdeš.“
„Nemůžeš mi říkat, co můžu a nemůžu!“
„Opravdu?“ Eizak jí chytil za zápěstí a přinutil ji se na něho podívat v jeho očích bylo cosi děsivého, Chandra se zachvěla a vzápětí se mu vytrhla.
„Nemůžeš! Já rozhoduji, co udělám, kam půjdu!“
„Pak ale svého rozhodnutí nelituj,“ zamumlal Eizak a přešel k Ryarovi, který se pomalu zvedal.
„Budu v pořádku, to nic není,“ zašeptal Ryar, ale když se chtěl narovnat, bolest byla příliš veliká a on se zas musel shrb“it.“
„Dovedu tě do tvého stanu.
„Neměl, jsem připustit, aby se to stalo, mel jsem ho ignorovat.“
„Přišli jsme sem, abychom se stali vojáky, ne zbabělci, kteří utíkají před problémy.“
„Možná, že jsem zbabělec, možná, že tohle není pro mé.“
Eizak na něho pohledl a Ryar v jeho očích zahledl něco, z čeho ho mrazilo.
„Možná, že nejsem,“ připustil a nechal se odvést do svého stanu, muži před nimi ustupovali, někteří i uznale kývaly hlavami, Ryar se pokusil usmát, ale povedl se mu jen škleb.
Chandra vešla do Eggarova stanu, hned jak se tam ocitla, tak na ní zakřičel.
„Vypadni! Nepotřebuji tě!“
Chandra, která hleděla na jeho zkrvavená záda, však udělala krok dopředu.
Říkal jsem ti, abys vypadla, nikoho nepotřebuji, táhni pryč!“
„Potřebuješ ty rány vymýt.“
Ne! Nepotřebuji, táhni pryč!“ Eggar jí udeřil loktem do obličeje, Chandra se zapotácela.
Otočila se a vyšla ven, Eggar zadoufal, že už se nevrátí, ale ona se vrátila s natrhanou travou, přistoupila až k němu.
Řekl jsem ti, abys mě nechala na pokoji!“
„Jak jsem řekla Eizakovi, já rozhoduji, co, kdy a jak udělám, potřebuješ ty rány vyčistit, jinak se ti můžou zanítit.“
„A co jako? Jako voják za moc nestojím, moje sestra mnou opovrhuje, možná by to tak bylo lepší.“
„Myslím, že ne, teď to muže trochu pálit,“ Chandra mu na záda položila tři kopřivy, Eggar se kousl do jazyka, otřásl se, ale ty kopřivy neshodil, na zádech mu nakakaly pupínky, ale bolest trochu ustoupila, Chandra dala ty kopřivy pryč a přiložila na ty rány čerstvou ještě mokrou trávu, Eggarovo tělo zalila studená úleva.
Nech si tu trávu na zádech aspoň dvě hodiny,“ zamumlala a poté se zvedla, Eggar jí chytil za ruku, ona se lekla, že jí chce znovu udeřit, ale on jí jen stiskl ruku.
„Dekuju,“ zašeptal.
„Přestaň pít to víno,“ a po těchto slovech svou ruku jemně vykroutila, otočila a odcházela, když jí Eggar zastavil.
„Opravdu si myslíš, že by ze mě byl bez vína lepší bojovník, uklidňuje mě.“
„Zpěv ptáků uklidňuje, víno činí problémy,“ odvětila s náznakem úsměvu a poté vyšla ze stanu.
„Kde si se to naučila?“ otázala se jí Deidra, která stala před jeho stanem.
„Půjdeš dovnitř?“
Deidra zavrtěla hlavou.
Činí mi takovou hanbu, vždy jí činil, ale myslela jsem, že se tady změní, že se tady z neho stane skutečný muž.“
„Klidně se jim muže stát, ale potřebuje podporu nás všech.“
„Nikdy z neho nebude někdo jako Eizak, z něho vyroste pravý bojovník, bojovník, který bude naházet strach, bojovník, jehož jméno si budou všichni hrůzou šeptat, něco takového u mého bratra nehrozí, je to ubožák,“ Deidra odešla pryč, Chandra si povzdechla, otočila k Egarove stanu, poté si oprášila svoje šaty a vydala se ke svému stanu, cestu jí zahradil jeden voják.
„Co potřebuješ?“ otázala se co nejmírněji a doufala, že ji nechce ublížit.
„Pomož mi,“ promluvil ten muž chraplavým hlasem a poté si vyhrnul nohavici u své levé nohy, Chandra na jeho noze viděla několik centimetru hluboký řez.
Posad se, podívám se, co tady mám,“ vyzvala ho a vzápětí utrhla nějaké dvě květiny, které na tu ránu přiložila, muž usykl, ale po pár vteřinách se cítil o dost lépe, Chandra si všimla, že se k ní váhavě přibližují další muži a ženy, z nich většina z nich mela na tele menší či vetší odřeniny, šrámy, či řezy.
„Pokusím se pomoct všem, ale pěkně popořadě, ať sem jde ten, kdo je na tom nejhůř.“
Muž, který již jednou vstoupil k Marakenovi do stanu, k němu znovu přistoupil.
Můj lorde. Ona je…“
„Vidím, vidím, to je velmi zajímavé,“ přerušil ho Marakena
„Mám jí potom zavést k těžce zraněným?“
„Můžeš to zkusit, někdo jako ona se nám může hodit.“
„Můj pane?“
„Jdi!“ poručil mu Marakena, muž se uklonil a odešel pryč, Marakena se zahleděl na Eizaka, který cvičil s mečem a poté svůj pohled k blízkému lesu, ze kterého se co nevidět, vyřítí horda krvežíznivých hrdlořezů, tak jak to předpověděla jedna slepá žena, kterou jeho muži zajali na místě, na kterém byla držena jeho žena, matka jeho dětí.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   10.04.15 14:00

„Měli bychom ho tady nechat, jít dál, najít nejaké vhodné místo, kde na vás budu moct zapomenout.
„nepůjdeme nikam dokud se Eizak neprobere,“ promluvila Chandra.
„Proč bych te mel poslouchat, proč bych mel poslouchat kohokoliv?
Dokážu se o sebe postarat, nepotřebuji nikoho z vás.
„Přestan mluvit hlouposti, víš moc dobře, že se nemůžeme rozdelit!“ ozvala se Mary.
Tobiáš se na ní pohrdlive podíval a poté se klackem udeřil do kotníku, všichni tři vykřikli.
„Proč jsi to udelal?!“ vyštekl na nej Patrick.
„Vy dve padavky si tu klidne zůstaňte, ale já už jsem s vámi stravil až přiliš času.
„Nemůžeš odejít, co když se zraníš a nebo te někdo zabije?!“
Tobiáš se na mary znovu podíval a na jeho rtech pohrával škodolibý usmev.
„Pokud se tak stane, budeme mrtvý, nebude to snad pro všechny lepší.
Jsi idiot,“ zamumlala Mary, Tobiáš se k ní hnul, ale cestu mu zahradila Chandra.
„Vratte se na své místo,“ přikazala mu tiše, ale důraszne.
Tobiáš se ušklíbl a zustal stát na míste.
„Rekla jsem, at se vrátíš na své místo,“ Chandra mluvila stále tiše, ale Mary a Patricka zamrazilo, v jejím hlase bylo něco chladného.
„Mel bys jí poslechnout.“
„Sklapni zbabelče!“ okřikl Tobiáš Patricka, ten zatal ruce v pest, ale zustal na místě.
„uhni mi z cesty!“ přikázal Tobiáš Chandre, ale ta se nehla.
„Zenský obvykle nebiju, ale když si nedají říct,“ Tobiáš jí chtěl udeřit, ale jeho pest narazila do zkřížených ruk.
Zkusil to tedy znovu, ale i tentokrát narazil do zdvojených loktu, zamířil na jiné místo, ale i tam ho Chandra vykryla, stejne jako na dalším a dalším, kamkoliv svou rukou pohnul, ty její tam už byly.
„Jak to děláš? Necvh me projít!“
„Nikdo nikam nepůjde, musíme zustat spolu.“
„Já nemusím nic, uhni mi z cesty a nebo…“
„Nebo udeláš co?!“ Roland, který stál opodál by přisahal, že v jejím hlase zaslechl pobavený.
„Nebo udelám tohle,“ zavrčel Tobiáš a jeho noha vylétla k její brade, Mary zavřela oči, ale slyšela jen Tobiášův výkřik, když je otevřela, videla, jak se Tobiáš svijí na zemi a drží se za patu.
„Co se stalo?“
„Ten hlupák jí chtěl udeřit do brady, ale chandra byla rychlejší a svou nmohou kopla do jeho, on to nečekal a tak se svalil k zemi,“ odpověděl jí Roland, který jen steží zadržoval smích.
„Už si se uklidnil?“ otázala se ho klidným hlasem Chandra a nabídla mu ruku, on jí však odmítl a pomalu se postavil díky vlastním rukám.
„Mela si štestí, nic jiného,“ zachrčel a poodešel několik kroku dozadu.
„To bylo něco neskutečného, to vykryvaní, ten zasah, kde si se to naučila?“
„Ve vojenském taboře Marakeny.
Rolandovi pohasl usmev.
„aha,“ hlesl a pohled mu padl na ležícího Eizaka.
„Nechci nekam jít, nemáme ani kam, ale nevíme, kdy se probere, jestli to bude pořád ten Eizak, kterého známe a to nemluvím o jídle a vode,“ jakmile Patrik domluvil, jemu a Mary zakručelo v břiše, Mary sklonila tvář.
„To není nic, co by ses mela stydet, to je přirozené,“ pousmmála se na ní Chandra.
„jestli se Tobiáš rozhodne neodejít, tak mu v tom nezabráníme, nevadilo by mi, kdyby odešel, když zjistil, že nejsme tak úplne obyčejní, stalo se jeho chování témeř nesnesitelné, zřejme si myslí, že je neporazitelný nebo tak něco, že je něco víc, než kdokoliv z nás.
„Bylo by to jiste lepší, kdyby mezi vámi nebylo ono spojení, nikdo z vás on nejmene není vyzralý, připravení starat se jen o tebe, jidlo a pití samozřejme nejak postaráme, ale já tady Eizaka rozhodne nenechám.
„Nikdo krome Tobiáše něco takového nechce ty a Eizak jste nás nekolikakrát zachránili, bez vás bychom byli nejspíš mrtvý.
Chandra položila Patrikovi ruku na rameno.
Každý muže překvapit, ale ted musíme držet při sobe.
Patrik přikývl a Chandra od nej odstoupila, Tobiáš, který je pozoroval se znechucene ušklíbl, ale poté jeho pozornost získalo vlnící se křoví, mel pocit, jako by z nej slyšel přicházet nejaké zvuky.
„Někdo je za tím křovím a my jsme bezbranní, nedali jste nám zbrane, protože jste tvrdili, že se o nás postaráte, ale Eizak je mimo a ty sotva něco zvládneš, hod mi svůj meč, at máme aspon nejakou šanci!“ zakřičel na Chandru, která ho však ignorovala a s vytaženým mečem upřela zrak na vlnící se keř.
Tobiáš k ní chtěl přibehnout a ten meč jí sebrat, ale cestu mu zkřížil Patrik.
„Uhni mi z cesty!“ přikázal mu Tobiáš , ale Patrik se ani nehnul.
„Takže ty si ted proti me?!“ Tobiášovi se v očích zalesklo, ale Patrik ani tak neustoupil.
„nemel si mi tam u toho jezera podražet nohu.
„Udelal jsem to pro nás, abyste se vzpamatovali, oni at pro nás klidne riskiju své životy, ale proč bychom měli my?
„Jsi do sebe zahledený.“
„Takový bys mel být i ty, tohle není žadná klidná doba, ba ani čas na hrdinství, proč bychom měli riskovat své vlastní životy, kvůli nekomu jako jsou oni a ted mi uhni!“
„Možná se mi nelíbí všechno, co pro nás či s námi dělají, ale me stojí za to risknout kvůli nim svůj život.
„Pak si ješte vetší ubožák, než jsem si myslel,“ Tobiš si odplivl a poté jeho pest vystele směr k jeho tváři, Patrik nestačil dostatečne rychle zareagovat, ale Tobiášova pest jeho obličej nezasahla, neboť před nej dala mary kopřivu, kopřivu, do které Tobišova pest narazila.
Tobiáš vztekle stáhl svojí ruku zpet k telu a se skřípaním zubu sledoval, jak mu na te ruce naskakují pupínky.
„Ty malá cuzo! Tohle si přehnala!“ vyjel na svou sestru, ale než mohl cokoliv podniknout, kolem nich se prohnal mohutný kanec, všichni tři na poslední chvíli uskočili.
„Jste v pořadku?“ Chandra se k níim otočila a ve tváři jí bylo videt oddechnutí.
„Já jsem v pořádku, ale mí sourozenci jsou ubožáci,“ zachrčel Tobiáš, zatímco se zvedal.
Chandra pohledla na Rolanda, ale ten pokrčil ramenyx.
„sourozenecké hádky,“ nahodil s úsměvem.
Mary, která se už také postavila, byla ve tváři bledá.
„Co se stalo? Není ti dobře?“
Mary zavrtělala hlavou, ustoupila o krok na stranu a Chandra videla, jak se k nim řítí deset polonahých divoce pomalovaných mužů z nich všichni mávali sekerami,zastavili se od nich několik metrů
„Musíme odtud ihned utéct!“ vykřikl Tobiáš a chtěl se rozebehnout, ale jakmile se pohnul, křovi naproti nemu se rozhrnulo a z neho vyšlo dalších pet divoce pomalovaných mužů.
„Sakra! Jsme v obkličení a je to tvoje vina, mohli už jsme být dávno pryč!“ obořil se na Chandru.
„Zabili by Eizaka!“ vykřikla Mary.
„Komu na tom zaleží, on by byl jediný, ted tady bude pet mrtvol!“
„Sklapni!“ zařval na nej Patrik a sebral ze země klacek, ale i jemu bylo jasné, že nemají proto nim šanci ne s jedním mečem, obzvlast, když se Eizak ješte neprobral, pohled mu padl na jeho sestru, která stála za Chandrou, chvela se, ale i přesto držela v ruce ten největší kámen, jaký byla schopná unést.
Polkl, ale sevřel ten svůj klacek ješte pevneji, tobiáš se k nim připojil, v očích se mu sice odražela nenávist, ale stejne jako Mary i on sebral ze země ten největší kámen.
„Je jich 3 na jednoho, jaká je podle vás šance?“ zamumlal Roland, který uchopil do rukou klacek s pomerne ostrou špickou.
„Dík za upřesnení, zlodejíčku,“ zachrčel Tobiáš.
„Rádo se stalo, odvetil Roland se staženým hrdlem a vzápětí se na ne tech patnáct mužů vrhlo.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   Today at 10:53

Návrat hore Goto down
 
Temný Úsvit
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 7 z 7Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4, 5, 6, 7

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Ostatné :: Off topic :: Poviedky-
Prejdi na: