DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 Temný Úsvit

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4, 5, 6, 7  Next
AutorSpráva
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   01.06.11 20:24

Ta proměna v mladíka, to bylo dobré.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   01.06.11 20:29

Promena?
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   09.06.11 16:30

Kapitola 18

Když dorazil do jejich provizorního tábořiště, uviděl na zemi Rolanda a Tobiáše, ale Roland nebyl tím, kdo schytával rány.
Byl to Roland, který mu zasazoval jednu ránu za druhou a Tobiáš se na nic nezmohl.
Chandra se Sebastiánem se snažili Rolanda od Tobiáše odtrhnout, ale nedařilo se jim to, jako by Roland oplýval silou, proti které nic nezmohli.
„já se omlouvám, omlouvám se, už nikdy nic takového neřeknu, nech mé, už mě prosím nech,“ žadonil Tobiáš, ale Roland mu nepřestával sázet jednu za druhou.
„Já jsem tě varoval, varoval jsem tě!“ Roland mu uštědřil další bolestnou ránu a vůbec nedbal toho, že stejně ubližuje jak Tobiášovi tak i Mary a Patrikovi, oba dva cítili, jak do nich, odněkud buší neviditelná síla.
„Eizaku zastav to, musíš to zastavit!“ zakřičela Chandra zoufale na Eizaka, ten hned seskočil z koně a přiskočil k Rolandovi, který nepřestával do Tobiáše bušit, jako by necítil unavu.
„Nech toho!“ Eizak ho chytil za druhou ruku a prudce s ní trhl, ozvalo se křupnutí, Mary i přes bolest vyděšeně vyjekla, ale Rolandova ruka, byla očividně v pořádku a on přestal do Tobiáše bušit a ustoupil o několik kroků a zíral na svoje ruce, Které byly od krve, od krve která nebyla jeho, ale Tobiáše.
„Co se to tady stalo?!“ Eizak přelétl všechny pohledem, trojčata mela napuchlé tváře, rozbité rty a Tobiáš mel navíc krev po celém obličeji.
„Tenhle šílenec po me vystartoval, on se úplně pomátnul, měli bychom ho někam zavřít, někam, kde by už nemohl nikomu ublížit!“ zaječel Tobiáš, který se velmi namáhavě stavěl na svoje nohy, nikdo mu nepomohl, nikdo až na Eizaka se nepřiblížil k Rolandovi, který prudce oddechoval a stále hleděl na své ruce, vůbec ho nebolely, necítil žádnou bolest, žádnou únavu, naopak se cítil ještě silnější.
Tobiáš se na něj nenávistně zadíval.
„Co jsi zač, to z tebe udělala ta odporná černá voda?“ vyštěkl na něj z bezpečné vzdálenosti, skrytý za Eizakem, který očividně nemel z Rolanda strach.
„Možná, že bys mel odejít,“ promluvil Eizak tiše, ale natolik zřetelně, že to zachytili všichni.
Mary znovu vyjekla, ale tentokrát to bylo překvapením.
„Eizaku! To nemůžeš myslet vážně,“ k těm dvěma se přiblížila Chandra.
„Bude to tak nejlepší, teď když víš, kdo to je, není bezpečné, aby tu s námi i nadále byl.“
„Eizaku! Já vím, že to co udělal, bylo hrozné a fakt, že ho ten hlupák Tobiáš vyprovokoval, na tom nic nemění, ale nemůže odejít, ne teď, když má jen pár dní do svých narozenin, jestli ho teď vyženeme, tak tam někde zemře, to nemohu připustit.“
Eizak se na ní podíval, Chandra toho prožila dost, ale z jeho pohledu jí zamrazilo.
„Takže ho tu raději necháš a dovolíš, aby se dělo něco takového anebo snad chceš čekat, dokud…,“ Eizakův pohled zalétl k Mary, kterou sevřel nepříjemný pocit.
„Proč se na mě tak koukáte, co já s tím mám společného?“
„Eizaku. On něco takového neudělá, nemůžeš ho proste jen tak vyhnat, vždyť si to videl, Marakenovi stvůry příbývají.“
Zatímco Chandra mluvila, Roland stále hleděl na své ruce a s každou uplynulou vteřinou cítil, že musí něco udělat, něco co by, nemel, něco proti čemu se mel bránit, ale teď jako by ta zabrána padla a ta touha v něm vzrůstala každou chvíli, věnoval pár nenápadným pohledům Mary, její mladé hebké kůži.
„Musíš mi věřit Eizaku, my to spolu nějak zvládneme, najdeme způsob, jak Rolandovi pomoc, aniž by muselo k něčemu takovému dojít…,“ Roland vystartoval, hnán touhou, kterou nedokázal potlačit, skočil na Mary a povalil jí na zem.
„Co to děláš? Zmiz odemne, nech mě být!“ křičela Mary, ale nedokázala se ho zbavit.
„Musím se napít tvé krve, já nechci zemřít, já nedokážu zemřít,“ zasípal Roland zatímco se jí snažil rozdrhnout šat.
„O čem to mluvíš? Nech me, nech me!“
„Rolande!“ Chandsra k němu přiskočila, ale on máchl jednou rukou a srazil jí na zem, zatímco tou druhou se mu téměř podařilo roztrhnout Mary šaty.
„Já musím, já musím,“ opakoval přitom a znovu trhl a tentokrát se mu podařilo natrhnout její šat tak, že se odhalila její bělostná kůže.
Mary se rozječela, Patrik s Tobiášem jí chtěli jít na pomoc, ale Eizák je odstrčil a odhodil Rolanda dřív, než se mohl do jejího těla zakousnout.
„Kdo anebo co to je?!“ Ten zlodějíček nemůže být člověk!“
„Sklapni!“ přikázal mu Eizak, zatímco se snažil zklidnit Rolanda, ale ten sebou škubal, pokoušel se Eizaka setřást, ale ten se nenechal, držel Rolanda při zemi tak dlouho, dokud to nezmizelo, po minutě jako by se ten pocit, ta touha vytratila, Roland sebou přestal škubat, ale Eizak svůj stisk neuvolnil, dokud si nebyl jistý, že je to pryč.
„Už je to dobré, už je to dobré,“ chlácholila Chandra třesoucí a vzlykající Mary.
„Co se to s ním stalo, proč mi chtěl ublížit? Já jsem se ho přece zastávala, co je to, co je to…?“ z očí se jí vyřinuly slzy a Chandra jí k sobe přitiskla ještě víc.
„Nechtěl jsem, opravdu jsem nechtěl, ale nedokážu to kontrolovat, pud přežití je příliš silný, kdykoliv se na ní, podívám neuvěřitelně silně vnímám její nevinnost, Chandra mě měla nechat jít, tak daleko to nikdy nemělo dojít…“
„Stvůro!“ zařval Tobiáš a mrštil po Rolandovi kámen, ale ten se odrazil od Eizakova pěsti.
„Jak si to…?“ Tobiáš se shýbnul pro další, ale Sebastián se před něho postavil.
Řekl bych, že to stačí.“
„Uhni mi z cesty ty stupidní mnichu!“ Tobiáš ho chtěl odstrčit, ale v tom se Sebastiánův prsten rozzářil a on si musel zakrýt oči
Řekl jsem už dost, chci vám pomoc, můžu vás uzdravit.“
„Nepotřebuji tvoji pomoc, chci jen, aby nám ta stvůra zmizla z očí!“ zavrčel Tobiáš, ale už se Sebastiána znovu odstrčit nepokusil.
„On není žádná stvůra.“
„Ne a jak tedy vysvětlíš něco takového, tu jeho sílu, to, že necítí bolest ani únavu, že se sápal po Mary a co, chtěl snad vycucnout její prsa? Takhle se podle tebe chová lidská bytost?“
„Už dost Tobiáši, dost.“
Tobiáš vztekle mrštil tím kamenem o zem a odešel dozadu.
Roland hleděl na Eizaka a nakonec promluvil.
„Víš, že mě nemůžeš nechat jít, pokud by to nebyla Mary, musela by to být jiná panenská dívka, myslel jsem si , že to dokážu, že budu jiný než můj otec, můj bratr a můj strýc, ale zmýlil jsem se, jsem stejný, ne li horší.“
Eizak nic neříkal.
„Já nechci zemřít, ale nechci ani udělat něco tak hrozného, ale co když mezitím nic není, co když si musím vybrat a nakonec si vyberu smrt někoho jiného, protože sám sem příliš zbabělý?!“
Eizak opět nic neříkal.
„Řekni něco cokoliv anebo mě probodni, ze tvých rukou to bude alespoň rychlé,“ Eizak však svůj meč zasunul za pás.
„Necháš mě tady? To nejde, nemůžu tady zůstat, ne když je ona na blízko, prostě tomu nedokážu odolat.
Eizak se zvedl.
„Kam si myslíš, že jdeš? Já te potřebuji, potřebuji, abys mi řekl, co mám dělat.“
Eizak se však nezastavil a dál kráčel ke svému koni.
Chandra, která ho zahlédla, se chtěla postavit, ale on jí rukou naznačil, ať zůstane klečet u Mary.
Roland hleděl do země, věděl, že kdyby jen na vteřinu pohlédl na Mary, znovu by se ho mohla zmocnit ta touha.
Eizak z toho koně něco sundal a pomalým krokem se vrátil k Rolandovi.
„Jak mi má něco takového pomoc?“ zeptal se, když si uvědomil, že mu Eizak podává nějaké pletené rukavice.
„Není sice nejtepleji, ale není ani taková zima.“
„Nasaď si je,“ vyzval ho Eizak tichým, ale důrazným hlasem.
Chandra s Mary je pozorovaly, Mary se ještě nepatrně chvěla, ale už se cítila mnohem lépe.
Roland rozhodne, nemel v úmyslu Eizakovi odmlouvat, dokázal ho v jeho řádění zastavit a to dokonce dvakrát a to se obvykle nestávalo a tak si ty rukavice nasadil.
„Ted se podívej na Mary.“
„Nemyslím, že by to byl dobrý nápad.
„Podívej se na ní,“ Eizakův jhlas nepřipouštel žádné odmlouvání.
„Tak tedy dobře,“ Roland se na ní podíval, očekával, že se ho zas zmocni onen nutkavý pocit, ale ten nepřišel, vlastne necítil nic.
„Co je to, jak je to možné?“
„Jsou to rukavice necitelnosti, vyrobil si je Marakena a trestal jimi vojáky, kteří se nějak provinili.
„A ty si je nosil?“
„Ano.
„Často?“
„Často.“
Roland polkl.
No já je tak často nosit nebudu.
„Nesmíš je mít sundaný moc dlouho, je ti to jasné?“
„Jo myslím, že jo, ale není mi jasné, proč me nezabiješ?“
„Nos ty rukavice,“ řekl místo odpovědi Eizak a přešel k ostatním.
„Chandra se na nej tázavě podívala.
„Ta chalupa je prázdna, jsou tam mrtvoly několika Temných psů a nějaké stařeny.
„Takže Lazarus je naživu?“
„Ano. Je zraněný, ale žije.“
„Jak moc je to zranění vážné?“
„Dost na to, aby zemřel, pokud ho brzo nenajdeme, odešel se třemi malými dětmi.
„Se třemi malými dětmi?“
„Myslím, že to jsou její děti,“ ozvala se Glorie, která byla až doteď skrytá ve stínu.
„Její děti? Jak by se k němu dostaly?“
„To nevím, ale vím, že ho Licia dohonila.
„Jak bys mohla něco takového vedet?!“
„Má pravdu. Licia tam byla.“
„Dobrotivé síly, ale to by znamenalo, že je…“
„Ne. Byly tam čtyři dospělé stopy, jedny zcela jistě patřily Lazarovi.
„Jestli ho ale dohonila, proč ho nezabila? Pochybuji, že jí Marakena řekl, ať se se svým bratrem skamarádí, ať se obrátí proti němu.
„Eizakova tvář se zachmuřila.
„To zjistíme jen tehdy, pokud je dohoníme.“
„Máš pravdu a děkuji, žes pomohl Rolamndovi.“
„Me nepomohly, tak snad pomohou jemu,“ odvětil Eizak bezbarvě a poté prošel kolem trojčat, z niž se, jak Tobiáš tak Patrik stáhli dozadu.
Chandra si povzdechla. Tak moc si přála, aby Eizak projevil emoce, ale na to nosil ty rukavice příliš dlouho. Ohlédla se za sebe na Rolanda, který jel na stejném koni jako Glorie, ty rukavice skutečně fungovala, potřásla hlavou a vyhoupla se na svého koně a vzápětí všichni vyrazili, Tobiáš s Patrikem se drželi dál od Rolanda a ten se držel dál od nich, rukavice připevněné k rukám.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   18.06.11 20:03

Tak honem, ať spěchají, aby Marakenu dohonili. Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   19.06.11 9:59

nechtela si napsat lazara?Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   23.06.11 11:16

Chlapec se probudil. Mel sucho v krku a chtěl požádat o doušek vody, ale starce nikde neviděl a stařena se k němu byla otočená zády a vypadalo to, jako by k někomu promlouvala.
Protřel si oči, ale viděl stále to samé.
Před nečím stalá a mluvila na to, pokud se to vůbec dalo nazvat jazykem, bylo to spíš nějaké podivné zvuky.
Ohlédl se na Aulriku a Eulriku, obě dvě tvrdě spaly, Glorii neviděl a Lazarus byl v příliš velkém šeru, ale očividně se též nehýbal.
Myšlenka, že požádá o doušek vody ho, náhle opustila a on se přitiskl tělem k tomu dřevenému lužku, z té stařeny mel podivný pocit.
Snažil se zůstat po tichu, neupozorňovat na sebe a dařilo se mu to.
Stařena nemela ponětí, že jedno ze z dětí je vzhůru, stále ještě s někým anebo s něčím rozmlouvala, ale nakonec ustoupila stranou a chlapec spatřil čtyři velké černé psy, kterým rudě zářily oči.
Chtěl začít křičet, vzbudit ostatní, ale nedokázal ze sebe vydat ani hlásku.
„Tak mojí milý, dejte se do toho,“ vyzvala ty psi stařena.
Chlapec horečně přemýšlel, čím je má vzbudit, mel na to jen několik málo vteřin, bylo mu jasné, že jestli něco neudělá, tak ti psy je všechny zabijí, ale nedokázal sebe stále vydat ani hlásku, jako by mel celé tělo zkoprnelé a ti psy se pomalu, ale jistě, blížili k ležícímu Lazarovi.
Pohled mu padl na několik kusů nádobí, nacházely se poblíž něho, kdyby na ne jen mohl dosáhnout,“ natáhl nepatrně ruku, ale to nádobí bylo příliš daleko a oni už byli téměř u Lazara tesáky vyceněné, připravili se ke skoku, ale nezaútočili, na sebe naskládané hliněné nádobí se totiž zřítilo k zemi a způsobilo velký hluk, všichni psy zavyli a lazarus se probudil, cítil se ještě víc zesláblý než když šel spát, ale toho nezastavilo, chmátnul po meči a bodl prvního psa, ten bolestně zaskučel, ale z těla, mu nezačala vytékat žádná krev, Aulrika s Eulrikou začaly ječet, psy se k nim přidali svým vytím.
„Přestaňte hlupáci! Přestaňte! Zabijte Lazara, zabijte ho!“ zakřičela stařena a jednoho z nich udeřila polenem.
Okamžitě si sice uvědomila, že udělala chybu, že něco takového nikdy nemela udělat, ale už se stalo, všichni psy se odvrátili od Lazara, který namáhavě vstal meč sotva držící ve svých rukou, meč byl v tu chvíli neuvěřitelně těžký.
„Tiše, tiše,“ snažil se chlapec uklidnit obě dvě dívky, ale ty byly příliš vyděšené, nemohly, nechtěly přestat.
„Já jsem to tak nemyslela, nemůžete mi ublížit, já jsem ta, co vás přivolala, já jsem ta, která vás po celá ta léta krmila, dobrými lidskými těly, zaútočte na Lazara, no tak zaútočte,“ oni jí však svým výhrůžným vrčením víc a víc tlačili ke zdi a v tu chvíli se nezajímali ani o Lazara ani o děti.
„No tak to byste přece neudělali, to jsem přece já,“ snažila se je stařena do poslední chvíle uklidnit, ale její snaha jí byla k ničemu, jakmile jí dotlačili ke stene a ona nemela kam jít, všichni čtyři se na ní vrhli a zaživa z ní odtrhávali kusy masa, chalupou se nesl až nelidský křik, všechny děti si zacapaly uši, ale příliš to nepomáhalo.
„Nehýbejte se,“ zachrčel Lazarus a vratkým krokem a s mečem držícím v ochablých rukou se k těm hodujícím psům líbil, přiblížil se k ním natolik, že stačilo bodnout, ale jakmile ten meč nadzvedl, ruce se mu zachvěly a meč s řinkotem dopadl na podlahu a psy přestali hodovat na nyní již mrtvé stařeně a pomalu se k němu otočili, z hub jim stékala krev v očích jim rudě žhnulo ještě více nežli před jejich útokem.
Všechny tři děti vyjekly, ale neodvážily se opustit své postele.
Lazarus na ty psi hleděl, nemel strach, ale uvědomoval si, že tentokrát z toho nemusí vyjít živý, ta rána ho bolela s každou uplynulou vteřinou víc a víc a taktéž, nadále ztrácel drahocenné kapičky své krve.
Psy na něj hleděli a tiše přitom vrčeli, zdálo se, jako by přemýšleli, zda mají zaútočit či nikoliv.
Lazarus se shýbnul pro ležící meč, ale nedokázal ho do svých rukou uchopit, jeho ruce se staly necitlivými, všechny tři deti se k sobe přitiskly.
Vrčení zesílilo, obzvlášť intenzivní bylo u toho, kterého Lazar bodnul.
Lazarus ani nemrkl, zůstával klidným, jak to jen šlo, sledoval je a oni sledovali jeho, jako by si na něho netroufli zaútočit.
Zírali na sebe celé dlouhé tři minuty a poté se jeden z nich přece jen odhodlal, svaly se mu napjaly a vyrazil vpřed, ale k Lazarovi se nedostal, jelikož do něho někdo ze strany zabodl meč, pes ze sebe vyrazil jakýsi skřek a poté padl k zemi a všichni hleděli jak z jeho těla vytéká černá tekutina.
Lazarus zahledl Licii, která na nic nečekala a zaútočila na další psa, kterého probodla skrz na skrz a vzápětí šla na dalšího, ten se jí pokusil postavit, ale ona mu nedala šanci, mečem mu zajela do břicha a přirazila ho ke zdi a poté svůj meč z mrtvého psa vytáhla a zaměřila se na toho posledního, zraněného, ten na ní hleděl, v očích mu plál oheň, ale nezdálo se, že by se chtěl o něco pokusit, nemilosrdnou ranou ho usmrtila.
Svůj meč pokrytý černou krví si zastrčila za kalhoty a obrátila se k Lazarovi, který se sotva držel na nohou, sotva jí rozeznával.
„Konečně se zase potkáváme bratře,“ pronesla Lici ledově a poté její pohled padl na tři k sobe se tisknoucí děti, její tvář zůstávala beze změn chladná, ale v očích se jí na několik vteřin objevil záblesk.
„Na co čekáš, sestro? Proto si tady ne, skonči to, zabij me?“
„Takhle bezmocného bych te nikdy nezabila, pokud se někdy střetneme, bude to při plné síle nás obou.“
Lazarovi se zachvěla kolena, jen s největším vypětím se mu dařilo držet se na nohách.
„Ukaž, mohu ti pomoc.“
„Ani se ke mne nepřibližuj, přikázal ti to snad náš otec, též tvůj pán?!“
Licii se zalesklo v očích, ale meč zůstával zasunutý.
„Jestli ti nepomůžu, daleko nedojdeš a nehodlám tady stát a koukat se, jak pomalu vykrvácíš.
Já se k němu nikdy nevrátím, leda jako mrtvý s mnoha jeho přisluhovači.“
„Všimla jsem si,“ konstatovala Licia nezvykle klidně a její pohled znovu zaletěl k těm třem dětem, které na ní hleděly vyděšeně, ale přesto s pocitem, že jim nechce ublížit.
„Posad se Lazare!“ přikázala mu takovým tonem, kterému se neodmlouvá a on ani nemel sílu jí odmlouvat.“
„Jestli hledáš Glorii, tak ta tu není, budeš mu muset říct, že si selhala.“
„Ne tu slepou dívku nehledám,“ zatímco mluvila, její ruce si našly zasažené místo.
Lazarus se nebránil, z úst mu vyšel skřek a pak další, děti sebou škubly a rána se začala pomalu zacelovat, její pohled padl tentokrát jen na chlapce a v mysli se jí, ozvala Marakena slova.
Srdcem jedno z nich me opět přivoláš, nejlépe srdcem toho chlapce,“ zahnala tu vzpomínku a poté dala své ruce pryč z Lazarova těla, rána se téměř zahojila, jen z ni čas od času na zem dopadla kapka krve.
„Proč to děláš, jak se vůbec můžeš vzepřít jeho příkazu?!“
Licia beze slova vstala.
„Musíme vyrazit, dostat je do bezpečí.“
„Přikázal ti zabít jednoho z nich, že ano? Přikázal ti zabít jedno z tvých detí, že?“
„Musíme je dostat na bezpečné místo a až se tak stane, znovu budeš mým nepřítelem.“
Lazarus se postavil. Cítil se zesláble, ale už to nebylo tak výrazné.
„Až to zjistí, poneseš patřičné následky.“
„Nepotřebuji tvojí lítost, s tím, co přijde se vyrovnám,“ odsekla a vyšla ven.
Lazarus si uvědomil, že na něho ty děti zírají a před očima mu probleskli tři jiné starší postavy, dva mladící a jedna dívka, byli si velmi podobní, měli společné rysy, rysy, které se až napadne, podobaly tem jeho, stejně jako on i oni měli v očích žár,“ vzpomínky zmizela a on potřásl hlavou, vzal děti, dvě z jedné strany a třetí z druhé.
„Kam půjdeme, co je ta paní zač?“ chtěla vedet Aulrika.
„Dovede vás do bezpečí, já musím najít…“
„Glorii?“ doplnil ho chlapec.
„Ano Glorii,“ přisvědčil Lazarus, přestože myslel na ty tři osoby, které mu probleskly před očima, bylo na nich něco tak znamená, ale on si proste, nedokázal vzpomenout.
„Budeme u té paní v pořádku? Možná, že nemá srdce.“
„V naprostém pořádku, najde vám bezpečné místo,“ nohy se mu téměř podlomily, ale udržel se na nich i za pomoci těch děti.
O několik vteřin později se připojili k Licii, která nic neřekla, svižným krokem se vydala vpřed a Lazarus, který si povšimnul kusu laťky na keři, jí i s dětmi následoval.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   06.07.11 17:31

Licia má tedy schopnost uzdravovat. Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   12.07.11 21:40

Ve vesnici, která byla vzdálená asi 20 kilometru od chalupy, si na zemi hrály asi tři děti kolem 8 let. Házely po sobe pískem a smály se přitom.
V tom se zachvěla země a jedna dívenka upadla a rozedřela si koleno.
Začala plakat a její matka k ní chtěla jít, ale země se zachvěla podruhé a potom i po třetí, to už byly na zemi i další dvě dětí a stejně jako ta dívka i ty si odřely kolena.
„Co se to děje? Začali se ozývat vzrušené hlasy a lidé se rozhlíželi kolem sebe, země se znovu zachvěla, pak ještě jednou a následně se na několika místech utvořila puklina dlouhá půl metru, lidé uskakovali, děti plakaly, ale to nejhorší mělo teprve přijít.
„Pekelné nestvůry! Pekelné nestvůry!“ začala křičet nějaká stařena a třesoucí rukou ukazovala před sebe.
Lidé začali křičet a zmateně pobíhat v kruhu, mezitím se z hlubin země vynořili tři velké ohavně vyhlížející stvůry s mohutnými křídly, všechny tři vydaly ohlušující skřek a vzápětí se snesly do výše.
Lidé si oddechli, že jsou ta odporná stvoření, ale nebylo tomu tak, jakmile matka odstoupila od své dcerky, jedno to stvoření se k ní střemhlav přiblížilo, pařáty zaseklo do jejího útlého ramene a s mohutnými rozmachy se vzneslo vzhůru.
Dívenka ječela, volala, její matka se marně snažila vyskočit.
Lidé se vrhli k dalším dětem, ale nebylo jim to nic platné, nejprve se k nim vrhla jedna okřídlená stvůra, zaryla své drápy do nejbližšího muže a odmrštila ho o kus dal, poté uchopila nějakou mladou ženu za její vlasy a švihla s ní do blízké studny, všichni uslyšeli tvrdý naráz, ale nikdo se tem stvůrám nepostavil, nikdo neudělal nic, aby je zabil a nebo alespoň odehnal a tak jedna stvůra uchopila nejprve jedno a poté ta druhá i to druhé a obě dvě stvůry se chtěly i s dětmi vznést do výšky, ale jedna žena zřejmě jejich matka, udeřila kládou stvůru do křídel, ta ze sebe vydala nelidský křik, ale toho chlapce stále držela a tak jí ta žena udeřila znovu a pak ještě jednou, ostatní lidé tam jen stáli, ztuhlý desem, tvorové opět zavřeštěla a jedna stvůra se pokusila tu ženu udeřit, ale ta se jejímu křidlu vyhnula, chňapla po vědru s horkou vodou a celou jí vylila na její křídlo.
Ozvalo se zasyčení a stvůra znovu zavřeštěla, někteří lidé padli k zemi a rukama si zakrývali uši, jiní tam stále jen stáli, ale ta žena byla rozhodnutá, nedovolit tem stvůrám odletět s jejími syny a tak znovu udeřila nejprve jednu a pak i tu druhou a zásah do popáleného křídla, byl obzvlášť bolestivý a proto jedna ze stvůr svého chlapce pustila a zaútočila na tu ženu zobákem, snažila se jí klovnout do čela, ale ona tomu zabránila kládou, kterou zavčas postavila před své čelo a nestvůřin zahnutý tabák narazil do klády, všichni okolo stojící lidé uslyšeli křupnutí a z toho nosu začala vytékat černá krev.
„Na co čekáte! Nemůžeme dovolit, aby nám tyhle pekelné stvůry odnesly další naše děti, no tak se vzpamatujte!“ zakřičela ta žena a sama tu stvůru tou kládou udeřila, jak nejsilněji dokázala, nestvůra znovu zavřískla tentokrát v bolestné agónii, zamávala svými křídly, ale nedokázala se vznést, zkusila to tedy znovu, ale stejně neúspěšně, svá křídla ovládala za pomoci nosu a ten teď mela zraněný, ta druhá nestvůra pustila na smrt vyděšeného chlapce a se vzteklým syčením zaútočila na tu ženu, která ovšem něco takového očekávala, takže padla k zemi, bleskově se překulila nejprve doleva, poté doprava, pak zase doleva, následně doprava a když ta stvůra čekala, že se převalí zpátky doprava, vyskočila na nohy, obešla jí a kladu jí zarazila pod pravé křídlo.
Stvůrou projela neskutečná bolest, pokoušela se té klády zbavit, vytrhnout ji, ale nedařilo se jí to.
„Ted! Mlaťte jí vším, co máte!“ zakřičela ta žena a sama jí několikrát udeřila a brzo se k ní přidali další, kteří tu stvůru udeřili znovu a znovu a ona se nemohla bránit, jelikož jí zaražená kláda znemožňovala pohyb, jiné lidé mezitím polili již jednou popálenou nestvůru a celou vesnici se nesl vzteklý řev a jiní lidé do ní začali bušit vším, co našli, kamením, klacky, dřevem, pluhem a kovářskou kovadlinou, stvůry se snažili bránit, zasáhnout je, klovnout, ale nedařilo se jim to a lidí, kteří je zasypávali ranami přibývalo a přibývalo až se jim nakonec podlomili nohy, ony se zřítily k zemi, ale ani potom do nich lidé nepřestali bušit, ani když z jejich tel začala stříkat černá krev, obě dvě stvůry sebou ještě několikrát trhli a pak znehybněly.
„To by stačilo!“ zakřičela ta žena a lidé všichni do jednoho přestali, odhodili vše, co měli ve svých rukou a nevěřícně hleděli na dvě na zemi ležící nestvůry, nestvůry, které se podařilo utlouct k smrti.
„Podařilo se, podařilo se to,“ neslo se šeptem a šepot postupně sílil.
„Ticho!“ přikázala ta žena a všichni okamžitě ztichli, přestože nikdo nevěděl přesně proč, vždyť tu ženu ani neznali, nebyla zdejší.
„Kdo jsi a jak si to dokázala?!“ obořil se na ní nějaký hromotluk.
„Ano, ano, kdo je to a jak to dokázala?!“
Žena nejprve pohledem zkontrolovala oba své chlapce a poté odpověděla.
„Obyčejná žena, která se nechtěla vzdát svých detí, ale jakmile ty slova dozněla, bylo jí jasné, že to nebude stačit, znala ten pohled, znala ho moc dobře, počáteční vděk, nejprve vystřídala nedůvěra, poté podezřívavost, která nakonec vyústila v obvinění čarodějnictví.
Přitiskla k sobe oba dva své chlapce a hleděla do nyní nepřátelských tvářích a už jen čekala, až to někdo vyřkne.
Nemusela čekat dlouho, poblíž stojící stařena na ní ukázala prstem, a začala křičet.
„Je to čarodějnice! Je to čarodějnice! Přivolala sem ty odporné tvory aby se k nám jejich vraždou vetřela, je to čarodějnice, je to čarodějnice, musíme jí zabít, dřív než se vetře do naších domovů, do naších srdcích, je to čarodějnice, zabijme ji.“
„Já přece nejsem žádná čarodějnice, no tak zamyslete se trochu.“
„Čarodějnice, je to čarodějnice, je to Čarodějnice,“ mezi stojícími lidmi se toto slovní spojení šířilo jako oheň.
„Už zase,“ zamumlala ta žena a začala i s chlapci pomalu ustupovat dozadu.“
„Zabijme ji, zabijme ji a zajistíme tak, aby se tu už žádná taková stvůra už neobjevila, zabijme jí, zabijme jí,“ hlasy volající po jejím zabití s každou úplnou vteřinou zesilovaly.
My máme strach,“ šeptli oba dva chlapci.
„Nebojte my to zvládneme, vždycky jsme to zvládli,“ šeptla, ale tentokrát jí po zádech běhal mrazivý pocit.
„Zabijte ji a ty děti také, jsou to jistě zplozenci pekla, zabijte je všechny! Zabijte je!“ zakřičel nějaký stařec energicky a lidé po nich začali házet kameni, klacky a někdo po nich vychrstl vedro s horkou vodou, která je, jen tak tak nezasáhla.
„Přestaňte! Moje děti nechte být!“ zakřičela a lidé přestali, zírali na ní a ona zadoufala, ale po chvilce se k tomu zase vrátili.
„Musíme utéct, rychle, musíme odtud!“ zaječela a poté se ona i její děti obrátili a dali se na útěk, lidé je s křikem pronásledovali a nepřestali po nich házet vše co měli.
Utíkejte, za chvíli se dostaneme do bezpečí, utíkejte,“ křičela a chlapci utíkali, seč jim síly stačili, ale jeden muž hodil po jednom z chlapců poměrně těžkou větev a ta ho srazila k zemi.
„Vrene!“ zaječelas, ale už pro něj nemohla nic udělat, lidé ho nemilosrdně zasypali kamením.
„Vrene! Vrene! Můj synu!“ ječela.
Její druhý syn se jen na vteřinu zastavil, ale i ta vteřina stačila na to, aby ho do hlavy zasáhl poměrně velký kámen a chlapec se složil k zemi.
„ještě ji! Ještě ji! Ještě ji!“ opakovali lidé jako smyslu zbaveni a ona se zastavila a v očích se jí rozprostírala temnota.
Všichni naraz ztuhli a cokoliv měli v rukou, jim spadlo na zem a nejprve se jich zmocnilo zamrazení, které se proměnilo v panický strach, ta žena rozevřela své ruce a obloha potemněla, na všechny stojící vesničany dopadl temný stín.
„Co to? Co to je? Zažeňte to někdo pryč,“ ozývaly sem tam ustrašené hlasy, ale obloha byla stále potemněná.
„Žádala jsem vás, abyste ušetřili mé děti, abyste je nechali žít, ale vy jste neposlechli, úkladně a surově jste je zavraždili, dvě bezbranné malé děti,“ hlas který jí vycházel z úst rozhodne nebyl normálním hlasem, byl temný a hluboký.
„Zabijte ji! Zabijte jí!“ ozýval se nejaký skřípavý ženský hlas, ale nikdo se nepohnul, nikdo po ní nic nehodil.
„Já se smrti nebojím i přesto, že nejsem žádná čarodějnice, ale mé deti, mé deti byly bezbranné, byly nevinné a vy jste je zabili, svým strachem svou posedlostí ve všem vidět zlo takhle jste se mi odvděčili, že jsem vás zachránila, to má být váš vděk?!“
„Jestliže tedy nejsi čarodějnice, tak kdo tedy jsi?“
„Jsem Lejdra jedna z trojice,“ tváře lidí ,mužů, žen i dětí opanoval des.
„Odpust nám, odpust nám. Ušetři prosím náš život, moc tě prosíme,“ lidé kteří byli vepředu padli na kolena a sepjali ruce, ale v její tváři se zračila nelítostnost.
„Ušetřím vás tak, jako jste vy, ušetřili mé děti.“
„Ne prosím ne! Nezabíjej nás, je nám to líto, je nám to líto!“ kňučeli všichni, ale jí to neobměkčilo, pohledem sklouzla ke svým dvěma mrtvým synům a následně své ruce spojila.
Ozvalo se sborové zakvílení a lidé se snažili uprchnout, ale byli příliš blízko sebe a tak každý, vrážel do každého, z toho místa nebylo uniku, oblohu proťal blesk a potom se z nebes spustil déšť, který však nebyl obyčejným deštěm, každá na tělo dopadlá kapka, pronikla skrz kůži a začala člověka rozežírat zevnitř.
Jeden člověk padal za druhým, svíjejíc se na zemi v nekonečné agonie, vesnice se neslo naříkání, prosby, zoufale volání, prosby ať ušetří jejich děti, že ty jsou nevinné, ale ona to nezastavila, téměř u nikoho neudělala výjimku, tak to pokračovalo asi ještě deset minut, naříkání, křik, jekot, marné prosby, to všechno postupně utichalo, až zůstali na živu jen nějací dva desetiletí kluci, dvojčata.
Lejdra nechala své ruce klesnout, z nebes přestaly dopadat smrtící kapky a obloha se během několika chvil vyjasnila.
Poté přistoupila k tem chlapcům, ti na ní hleděli vyděšeně.
„Nebojte se. Vše bude tak jak má být,“ promluvila tiše a potom na jejich hlavy, položila svoje ruce, a když je po několika vteřinách dala pryč, oba dva chlapci se usmívali.
„Jste připraveni vyrazit na cestu, děti moje?“
„Ano jsme, maminko.“
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   24.07.11 21:29

Docela pěkný jatka. Rolling Eyes
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   24.07.11 22:36

Ale zvladla si je, že ano?Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   26.07.11 16:25

Licia šla kousek před Lazarem a svými dětmi.
Její mysl byla plně soustředěná na cestu, pokaždé se ji podařilo potlačit nutkání ohlednout se dozadu, podívat se na své děti, které neviděla od jejich narození.
Nikdy zvlášť nestála o to mít dítě. Už jen proto, že viděla, co ty děti udělaly s Lazarem, zpovzdálí ho tenkrát před těmi osmi lety sledovala, dívala se, jak tomu rychtáři přikazuje, že se má o ne postarat, že se pro ne za osm let vrátí, kdyby bylo po jejím, okamžitě by je všechny po jeho odchodu pozabíjela, zničila to, co činilo Lazara slabším, ale jejich otec velký Marakena si to nepřál. Místo toho jí poslal společně s ostatními najít a zabít zrádce, zrádce, kteří se od jejího pána odvrátili a stáli se z nich ochránci těch, které předtím zabíjeli, většinu se jí podařilo najít a nemilosrdně potrestat, v podstatě jí unikli pouze čtyři, tři muži a jedna žena. Rty se ji nepatrně zkřivily, ale vzápětí zas byly jak dřív.
jak je to ještě daleko, opravdu nás musíš opustit a nechat nás s touhle paní? Je na ní něco divného, něco co se mi nelíbí,“ dolehl k ní Eulričin hlas.
Svaly na pažích se jí napjaly, ale nezastavila se, stále pokračovala dopředu.
„Nechci, aby si odešel, nechceme s ní zůstat o samotě, co když nám ublíží, ona není tak dobrá jako ty,“ přidala se Aulrika, zaškubala jí víčka, ale pokračovala stále vpřed.
„Nemůžeš nás tu nechat s někým, kdo zabijí, nechceme být s někým, kdo má na rukou mnoho prolité krve,“ přidal se chlapec.
„Já mám na svých rukou též prolitou krev, ale nic se vám nestane, já musím najít Glorii.
„Prosím neodcházej, zůstaň tu s námi, krev na jejich rukou je čerstvá a ty zabíjíš jen ty zlé, zatímco ona zabijí ty dobré, nechceme s ní zůstat, prosím, Lazare, prosím!“ dvě děti, které se ho držely za ruce, mu je co nejpevněji stiskly, Lazarus cítil, že mají strach.
„Kvůli takovým dětem si se mě, rozhodla neuposlechnout, Licio?“ ozval se jí v hlavě známý mužský hlas.
Ignorovala ho a dál kráčela vpřed.
„Opravdu si myslíš, že to bylo moudré, zříct se mě, kvůli nim? Vždyť te ani neznají a bojí se te, nechtějí s tebou zůstat o samotě,“ Licia nic neříkala, stále kráčela vpřed, ale ten mužský hlas se nevzdal, znovu se ozval.
„Skutečně si myslíš, že by tě přijaly, že by ti vše odpustily, kdyby zjistily, že jsou tvoje děti.
„Jsem si tím jistá,“ procedila skrz zuby.
V hlavě se jí ozval pobavený smích.
„Zamysli se trochu nad tím, víš jistě, že se chceš stát slabou, starající, pečující a především stejně měkkou osobou, jakou je teď tvůj bratr? To, že zabijí mé lidské přisluhovače, z něho nedělá toho muže, jakým býval.“
„Něco takového se nikdy nestane, dokážu zůstat sama sebou a zároveň se starat o své děti!“
Smích v její hlavě zesílil, no když si o tom tak přesvědčená, mel bych ti nejspíš něco ukázat,“ jakmile ten hlas odezněl, Licii se zatočila hlava a poté před sebou uviděla obraz.
viděla sama sebe oblečenou v selských šatech s vystouplým břichem, před ní si hrály její tři 10 leté děti.
„Buďte opatrné,“ zavolala na ne a poté se usmívajíc otočila na nějakého muže, který jí nejprve políbil a poté se rukou dotknul, jejího zakulaceného břicha.
„No není to rozkošné?“ do mysli se jí znovu vetřel Marakenův hlas.
„K ničemu takovému nikdy nedojde!“
„To není ještě to nejhorší, dívej se dál, má drahá dcero.“
„Nechci už nic vidět!“
„Rozhodla si se, vzepřít se mi, odmítnout můj příkaz, jen proto, že si naivně myslíš, že bys mohla být matkou, tak se podívej, co znamená, být někomu matkou!“
Lazarus se zastavil a s ním i děti.
„Co se děje?“ zeptaly se ho děti najednou.
„Běžte se schovat,“ vybídl je.“
„Proč?“
„běžte se schovat!“ zopakoval znovu a jeho hlas zdrsněl.
Děti ho uposlechly, všechny tři se skryly za nedaleký keř.
Lazarus položil svojí ruku na meč, ale zatím ho nevytáhl, jen pozoroval Licii.
Licia stála na místě, nezdálo se, že by k něčemu chystala, ale Lazara sevřel známý pocit, jak tak na ní hleděl, tím víc si byl jistý, že se jí Marakena pomocí svého hlasu a různých obrazu snaží zviklat, dostat jí zpět na svojí stranu, zkusil to tak u všech, kteří se od něho z různých důvodu odvrátily a téměř u všech uspěl, odolali mu pouze on a čtyři další.
Zraněný loket se znovu ozval, cítil, že v té ruce nemá takovou sílu, že udržet v ní meč, nebude vůbec snadné, znal Marakenova a tušil, co Licii ukáže a ještě lépe znal svojí sestru, takže si byl víc než jist, že se Marakenovi podaří jí přesvědčit, zlomit její odpor, získat jí zpět, ohledl se za sebe, děti byly stále skryté a skoro se neodvažovaly dýchat.
„Pohled na to dcero a řekni mi, jestli je to , co si Skutečně přeješ,“ Licia zavřela oči, ale nebylo jí to nic platné, obraz se jí zjevil i přes zavřené oči, znovu viděla sama sebe těhotnou a své tři před ní hrající si děti, muž vedle ní jí zrovna cosi říkal, když v tom se mu do krku zabořil hrot šípu a on se, se zachrčením skácel k zemi.
Zaječela stejně jako její děti, chtěla chňapnout po meči, ale žádný nenašla, její zakulacené břicho jí činilo potíž, nemohla se díky němu pohybovat dostatečně rychle a to stálo její děti život, přijeli k nim nějací jezdci a nemilosrdně jim setnuli hlavy. Vzápětí seskočili z koní a s úšklebkem na rtech, jeden z nich namířil špičku svého meče na její břicho.
„Koukni, jak si dopadla Licio těhotná a bezbranná, kde je ten tvůj bratr Lazarus, co ti slíbil pomoct, kde je teď?“
„Co jsi zač?“
„Kdo jsem? Nový vůdce, velkého Marakeny,“ zasmál se a vzápětí jí probodnul.
Obraz se rozplynul a ona otevřela oči.
„Víš, co máš, udělat dcero,“ ozval se Marakenův hlas z dálky a poté se vytratil.
„Zůstaňte tam,“ syknul Lazar na vykukující děti a poté vytáhl meč a pevně ho uchopil, snažil se nevnímat tu pulsující bolest, ani fakt, že ten meč jen stěží udrží, věděl, že je Licia zpátky v moci jejich otce. Nespletl se, Licia škubnutím vytáhla svůj meč a bleskově na něj zaútočila, jejich čepele se střetly, ozvala se rána, Lazarovi se podařilo udržet meč v rukách, ale byl si vědom toho, že ho to stojí síly.
„Licie. Já vím, co ti náš otec ukázal, ale můžeme ho porazit, můžeme ho navždy zničit, už je jen pouhou myšlenkou, pouhou stopou!“
„Nikdy neskončím, jako ty bratře!“ vykřikla a zaútočila znovu a poté znovu a ještě jednou, čepele do sebe narážely, Lazarovi se dařilo vykrývat všechny její rány, všechny její pokusy, ale cítil, že mu síly ubývají a rána ve zraněném lokti se znovu otevřela a celé jeho tělo, zaplavila silná bolest.
„Licio… sestro…,“ znovu se na ní pokusil promluvit, získat trochu času, ale ona ho nehodlala poslouchat, znovu zaútočila ještě s vetší zuřivostí, meče se znovu střetly a ten v Lazarove ruce se zachvěl, Lazar ho jen tak udržel.
Všechny tři děti to se zatajeným dechem sledovaly, bály se o Lazara, ale neodvažovaly se opustit místo, na kterém právě byly a Licia mezitím dál utočila, s vetší a vetší zuřivostí a Lazar se tomu dokázal bránit s největším vypětím, bylo to, jako by jí nikdy neubývaly síly a při dalším útoku se jí podařilo Lazarovi vyrazit meč z rukou, ten se řinkotem dopadl na zemi, děti vyděšeně vykřikly.
„Chtěla jsem tě zabít při vyrovnaném souboji, ale rozkazy mého pána jsou jasné, bud sbohem bratře, hnij v tom svém ráji,“ jakmile domluvila, chystala se bodnout, ale v tom se jim pod nohama zachvěla zem, pak znovu a nakonec se nedaleko nich utvořila vypuklina, ze které se vynořilo velké okřídlené stvoření, které se okamžitě vrhlo na Licii a snažilo se jí svými drápy rozsápat.
Lazarus na nic nečekal, chňapnul po meči a poté se klopýtavě rozeběhl k dětem a urychleně se s nimi, rozeběhl pryč, ignorujíc přitom vzrůstající bolest.
Licia vztekle zaječela, ale poté se plně věnovala dotírající tvorovi, po několika minutovém bojí, se jí ho podařilo zabít, ale Lazarus i s dětmi, byli už příliš daleko, na to, aby se mohla pustit do pronásledování a navíc se na krajinu začala snášet tma. Vztekle kopla do mrtvého tvora a otřela si o něj svůj zakrvácený meč.
Poklekla na kolena a prstem se dotkla země. Rty jí zvlnil úsměv, s tímhle zraněním, Lazarus daleko nedojde, pronásledování počká klidně do rána a pak splní, co jí její pán přikázal, opět ho přivolá, srdcem toho kluka, srdcem nevinné dětské duše, lehla si na krví zmáčenou zem a usnula silným spánkem
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   31.07.11 15:35

Několik desítek kilometrů vzdálené vesnici, přistoupila asi 15 letá dívka k malé průzračně čisté studánce.
Posadila se k ní a chtěla do svých dlaní nabrat vodu, ale zabránil jí v tom tichy ženský hlas.
„Ty jsi kamarádka mladíka jménem Roland, že ano?“
„Škubla sebou a vystrašeně se kolem sebe rozhlížela, ale nikoho neviděla.
„Mě se nemusíš bát, chci ti pomoct,“ ozval se ten ženský hlas znovu.
„Kdo jsi, kde jsi?“
„Chtěla bych být tvoje přítelkyně, umožnit ti setkání s Rolandem, chtěla bys?“
„Jistě, že bych chtěla, nechápu, jak mohl od nás jen tak odejít, od svého otce, strýce a též odemne…“
„Já te k němu mohu zavést, mohu zařídit, že se s ním zase setkáš.“
Dívka se postavila a pocítila vzrušení. Už odmala se jí Roland líbil a společně si plánovali, jak se vezmou, až budou starší, kolik budou mít dětí, ale pak se začal Roland chovat divně, začal se jí vyhýbat a poté jednoho dne odešel a bylo mu jedno, že tím ublíží jak svému otci tak především jí, vždyť jí tvrdil, že jí nikdy neopustí, že jsou si souzení
„Ty víš, kde je Roland?“
„Ano. Vím, kde je Roland a můžu tě k němu dovést, stačí, když uděláš jednu jedinou věc.“
„A jakou a proč tě vlastně nevidím?“
„Nemusíš se ničeho bát, stačí, když se napiješ.“
Dívka se zasmála.
„To je vše? Vždyť jsem to mela stejně v plánu.“
„Když se napiješ ze studánky vedle té, u které zrovna stojíš.“
Teprve teď si dívka povšimla druhé stejně průzračné studánky. Zarazila se. Nemohla si vybavit, že by jí při svém příchodu viděla, ale zřejmě tam musela být, jelikož bylo jasné, že se studánka jen tak z ničeho neobjeví.
„Jsi připravená?“
„Siana. Můj otec miloval starověká jména.“
„Dobře Siano. Napij se z té druhé studánky a zbytek už nech na Mě.“
„Já nevím, možná, že bych mela jít domu, přece jen se už začíná stmívat.
„Přece se nebojíš, to už nechceš znovu potkat Rolanda, vrátit se k tomu, co jste si tak dlouho plánovali.“
„Možná už Mě nebude ani chtít, možná, že si našel nějakou jinou…“
„Věř mi. Stále na tebe čeká.“
„Pokud to tak je, proč se nevrátil domů, jeho otec by mu odpustil i já bych mu odpustila.“
„Nemůže najít cestu, ale díky mě se k němu můžeš dostat a společně se vrátit domu.“
„Opravdu je to možné, opravdu na mě stále myslí?“
„Ano. Trápí se, že se k tobě nemůže vrátit, takže čím dřív se z té studánky napiješ, tím dřív budeš s ním.“
„Chtěla bych s ním zase být, vrátit se k tomu, co jsme měli, co jsme si plánovali,“ Siana se zasnila.
„Stačí se jen napít a všechno bude jako dřív, sklon svojí hlavu a napij se, vychutnej si čistou vodu s vědomím, že zas budeš se svým Rolandem, pij, jenom píj,“ a Siana jako omámená poklekla na kolena a z té studánky se napila.
„Ta voda je velmi dobrá, takže mě teď vezmeš za Rolandem?“
„Ano vezmu, vezmu…,“ Siana se najednou cítila tak unavená, chtěla se postavit, ale místo toho si lehla do trávy a usnula tvrdým spánkem.
„Spi sladce Siano, nevinná panenská dívko, již brzo se setkáš se svým Rolandem,“ planinou se nesl táhlý ženský smích.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   02.08.11 11:54

Tak máme novou postavu.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   03.08.11 11:36

ne na dlouho Twisted Evil

Kapitola 19

„Mohli bychom se na chvíli zastavit, už mě bolí celé tělo.
Všichni se zastavili, Chandra pohlédla na Eizaka a ten nepatrně přikývl.
„To je neuvěřitelné, takhle to dopadá, když s námi jede holka, mela by sis vzít příklad z té Glorie,“ prohlásil uštěpačně Tobiáš.
„Naše koně potřebuji napojit, zastavili bychom tak jako tak,“ ozvala se Chandra a Tobiášovi poklesla čelist.
Mary na ní vrhla vděčný pohled.
„Já je klidně napojím, bude to jen chvilka,“ ozval se Roland, který se toužil alespoň na chvíli dostat pryč od těch pohledu plných opovržení.
„Nejsem si jistá, jestli je to dobrý nápad.“
„Jistě, že je to dobrý nápad, jen ho nechte at ty koně napojí, to snad ještě zvládne, zlodějíček.“
„Idiote,“ zamumlala Mary.
„Co jsi to řekla?!“
„Řekla jsem, že jsi idiot.“
„To okamžitě odvoláš anebo…“
„Nebo co? Mary seskočila z koně a vyzývavě se na něho zahleděla.
Gloria seskočila z koně a pevným krokem zamířila mezi ne.
„Nemel, by někdo z nás rozdělat oheň?“
Tobiáš jí chtěl odseknout at se stará o sebe, že se mu žádná slepá dívka nebude plést do cesty, ale nedokázal to.
„Klidně to udělám, anebo by si to snad chtěla udělat ty sestřičko?“
„Ne. Jen to klidně udělej bratříčku,“ opáčila Mary stejným tonem.
Chandra potřásla hlavou a podívala se na Eizaka.
„Doufala, že v jeho očích uvidí nějaký záblesk, něco, co by jí napovědělo, že vnímá emoce, ale nic tam nebylo.
Lazarovi a Alicininy cesty se rozdělily,“ promluvil po několikaminutovém tichu.
„To je dobře, ne?“
„Ano to je, i když to znamená, že Marakena, získal svojí dceru zpět na svojí stranu.“
„Jak to můžeš, Eizaku vedet?“
„Proste to vím,“ odvětil tiše a poté přešel ke svému koni.
„Postarej se o ne pořádně Rolande, kdyby si potřeboval pomoc dej vedet.“
„Zvládnu to, přece to nemůže být tak těžké,“ Roland se nepatrně pousmál a pak vzal všechny koně za uzdy a chtěl je odvést, ale Eizak ho zadržel.
„Za žádných okolností si ty rukavice nesundávej.“
„Ty rukavice jsou docela svědivé a tys říkal, že si je můžu na chvíli sundat.
„Dokud budeš u toho potoka, měj je pořád na rukou.“
„Proč? Hrozí mi snad něco?“
„Udělej to tak, jak jsem ti řekl,“ Eizakovi chladné oči se na Rolanda upíraly.
„Tak jo, pokud tedy na tom trváš.
„Nesundej si za žádných okolností,“ zopakoval Eizak a potom odešel dozadu.
„Co ti říkal,“ vedle Rolanda se objevila Glorii.“
„Nemela bys tady být, vždyť jsem zrůda, podivín a kdo ví co ještě.“
Gloria se zasmála.
„Věř mi, já už jsem něco zažila a viděla.“
„Jak bys mohla něco videt? Promiň, to jsem …“
„Vidím věci jinak než ty, ty rukavice si nesundávej.“
„Co s tím všichni máte? Jdu přece napojit koně a ne se tam opalovat.“
„Prosím, Rolande, ty rukavice si nesmíš sundat ani na okamžik.“
„Fajn. Tak já si je nesundám, ale docela mě škrábou, jen tak pro Info.
Gloria se ho zlehka dotkla.
To jistě časem přejde,“ a poté odešla na druhou stranu.
Chvíli se za ní díval a nemohl se zbavit zvláštního pocitů, pocitu, který mu tak nějak připadal povědomý.
„Hej Katharino, napojíš ty koně dřív než nám pochcípaní,“ ze zamyšlení ho vytrhl Tobiášův posměšný hlas.
Ovládl se a vzal všechny koně dolu k potoku
Uběhlo pět, deset, 15, 20 minut a Roland se s koňmi stále nevracel.
„Myslíte, že se mu něco stalo?“ zeptala se Mary tiše Eizaka a Chandry.
„Já se po něm půjdu podívat, možná, že usnul,“ nabídnul se Sebastián.
„Dobře. My tady počkáme, že ano Eizaku?“ ten však nereagoval a upřeně hleděl před sebe.
„Na co se díváš?“
„Na minulost,“ odvětil stroze,“ Chandra se od neho malinko odtáhla.
Sebastin vešel do lesa, věděl, že zakrátko z něho vyjde, ale po několika krocích se jeho pravé paže dotkla jemné dívčí ruka.
„Glorie? Co tady děláš? Proč nejsi s ostatními?“
Glorie mela v očích odraz a to i přesto, že byla slepá, Sebastián zamrkal, ale ten odraz tam stále byl.
„Glorie slyšíš mě? Tady bys nemela být, musíš se vrátit k ostatním.“
„Nechoď tam, Sebastiáne, Nechoď tam, nechceš to vidět,“ její hlas zněl nějak divně, jako by přicházel z velké dálky.
„Glorie, co je to s tebou, proč tam nemám chodit, co tam uvidím?“
Odraz v jejich očích zmizel a ona pustila jeho ruku.
„Je mi to líto,“ zašeptala a pak odešla pryč.
„Co je ti líto, co tím myslíš?!“ chtěl jít za ní, dohonit jí, ale v tom k němu dolehl přidušený výkřik, přicházel od toho rybníka.
Rozeběhl se tam, ale jakmile se prodral skrz les, zastavil a s hrůzou zalapal po dechu.
Na zemi jen pár metrů před ním ležela dívka kolem 15 let, byla očividně mrtvá, z boku jí vytékala krev a z druhé strany u ní sedel Roland, rukavice pohozené o kus dál a ústa plná krve.
„Já jsem nechtěl, já jsem nechtěl, já jsem nechtěl, nemohl, nemohl, nemohl jsem…,“
„Co jsi to udělal, co jsi zač, co jsi zač?!“ Sebastián prudce vytrhl dýku zpoza svého opasku a přiblížil se k Rolandovi a snažil se přitom nedívat se na tělo té dívky.
„Co jsi to udělal? Co jsi to udělal, řekni, řekni, co jsi to za stvůru! No tak mluv! Mluv!“
„Já nechtěl, přísahám já nechtěl, snažil jsem se jí od sebe držet, snažil jsem se ty rukavice nechat, ale ona se nedala odbýt, pořád se ke mě snažila dostat, zbavit mě těch rukavic, já opravdu nechtěl, snažil jsem se.“
„Kdo je to?!“ zařval Sebastián a přiložil Rolandovi tu dýku ke krku.
„Siana moje dávná kamarádka, slíbili jsme si, že až vyrosteme tak se vezmeme, ale já jsem musel utéct, nemohl jsem riskovat, že jí ublížím, že jí zabiju, až se přiblíží mé šestnácté narozeniny…“
„Ale ty si jí zabil! Zabil jsi nevinnou, panenskou dívku! Zabil si ji, takže si to nedokázal, nedokázal si odolat a když si jí tady viděl, proste si využil příležitost, myslel sis, že jí zabiješ a pak hodíš do potoka, že se po ní nebude nikdo scházet, že je to tak?!“
„Já jsem to tak nechtěl! Musíš mi věřit, Sebastiáne, prosím musíš mi věřit!“
Lháři!“ Ty stvůro! Ty stvůro!“ Sebastián máchl rukou, chtěl Rolandovi probodnout krk, ale někdo mu včas tu dýku z ruky vyrazil a odtáhl ho pryč.
„Nechte mě! On jí zabil! Zabil nevinnou panenskou dívku, on jí zabil, zabil, zabil!“ křičel a marně přitom sebou škubal, Eizak ho držel velmi pevně.
Chandra odvrátila zrak.
„Zabil si ji, Rolande úmyslně?“ otázal se Eizak ledově.“
„Ne. Přísahám! Já přísahám! Nechtěl jsem, ale v okamžiku, kdy mi z rukou vytrhla ty ruce, jsem se nedokázal ovládnout, nedokázal jsem to zastavit…,“ Roland byl očividně zničený, celý se chvěl a z očí se mu řinuly slzy.
„Je to lhář! Je to lhář! Pust mě, musíme ho zabit, dřív než ublíží někomu dalšímu, no tak mé pust, nech mě, nech mě!“ Sebastián sebou škubal, ale Eizak ho stále držel bez větších obtíží.“
„Co se tam děje, co je to za křik?“
„Zůstaňte tam kde jste!“ zakřičela Chandra,“ která se stále nedokázala podívat ani na ležící tělo ani na Rolanda.“Jdu se tam dolu podívat,“ dolehl k nim Tobiášův hlas, Ale jakmile udělal několik kroků, cestu mu zahradilo několik mohutných černých hřebců.
„Uhnete mi z cesty.“
„Nezahrávej si s nimi Tobiáši, pojď zpátky.“
„Sakra!“ Tobiáš ustoupil dozadu a vztekle hleděl na ty hřebce, kterým z nozder vystupoval dým.
„Pohřbi to tělo,“ promluvil Eizak klidným hlasem.
„Eizaku! To nesmyslíš vážně!“
„Pohřbi to tělo, Chandro! Nikdo se to nesmí dozvědět!“ zapakoval to Eizak hlasem, kterému nešlo odporovat.
„Já to vím a všem to povím, tohle stvoření at je to, co je to, s námi už nikdy nebude cestovat!“ vykřikl Sebastián.
„Nikomu to neřekneš,“Eizak mu zlehka zatlačil na spánky a Sebastián se složil k zemi.
„Chandra vyjekla.
„Eizaku! Co jsi mu to udělal?!“
„Až se probudí, nebude si to pamatovat.“
„Ale jak jsi to…?“
„Až tu dívku pohřbíš, umyj mu obličej, za chvíli zas vyrážíme na cesty.
„Jenom tak? Půjdeme nahoru a budeme předstírat, že se nic nestalo, že to Roland neudělal?“
„A ty jim to chceš říct? Chceš jim říct, co udělal?“
„Ne jistě, že ne, to by je vyděsilo a chtěli by ho zabít.“
„Pak tedy udělej, co bude třeba.“
„Co se to stalo?, kdo jí sem poslal? Tohle nebyla náhoda.“
Eizakových očích se hněvivě zablesklo.
„Ne to vskutku nebyla,“ odvětil a poté se obrátil k Rolandovi, který se pomalu uklidňoval.
„Co jsem zač? Člověk anebo nějaká stvůra?“ otázal se téměř neslyšitelně.
Eizak mu pomohl na nohy.
„Chápu, že se mnou nechceš mluvit, kdo by taky chtěl.
„To by stačilo. Udělal jsi, co jsi udělal, ale nic se nemění.“
„Nic se nemění?! Nic se nemění?“ Zabil jsem nevinnou panenskou dívku, panenskou!“
„Budeš žít dál. to jediné se mění.“
„Jak můžeš být takový?“
„Ani slovo. Chovej se tak, jak se obvykle chováš.“
„I kdybych to dokázal, za pár dní mám narozeniny a co když někdo z nich slyšel, co se mi má stát o mých narozeninách.“
„Ještě je nemáš,“ Eizak zvedl bezvládného Sebastiána a přešel s ním ke koni.
„Jak mám něco takového dokázat?“ zeptal se Roland Chandry.
„Nasaď si rukavice a všechno bude dobré.“
„Dobré? vždyť ty se na mě nepodíváš.“
„To není…, je mi to líto Rolande.“
„Líto? Co je ti líto? Mela si mě nechat jit, teď se ze mě stal jeden z tří a já ani nevím, co to znamená…“
„Já také ne a doufejme, že to nikdy nezjistím,“ zamumlala Chandra a poté se vydala nahoru k ostatním, Roland jí chtěl následovat, ale ona ho zarazila.
„Nemůžeš jít vedle mě.“
Zarazil se, ale pak pochopil.
„Je mi to jasné,“ Roland počkal, až Chandra zmizí z očí a poté si navlékl ty rukavice, přestože teď už byly k ničemu, ale musel je mít kvůli ostatním.
O dva kilometry dál se Lejdra i její dva noví synové zastavili.
„Co se děje maminko?“ zeptal se jí jeden z chlapců,
Lejdra ho pohladila po vlasech.
„Myslím, že vím kam teď.“
„A kam maminko?“ zeptali se oba dva chlapci najednou.
Lejdra se usmála.
„Za mladíkem jménem Roland.“
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   04.08.11 19:58

To je fakt, nebyla dlouho naživu. Rolling Eyes
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   05.08.11 10:04

Bylo to nutné Evil or Very Mad
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   08.08.11 21:55

Všechny tři děti šli za Lazarem, který se snažil ignorovat narůstající bolest, ale nedařilo se mu to tak, jak zamýšlel.
Aulrika ho zatahala za jeho plášť, neochotně se zastavil.
Měli bychom si odpočinout, už nás bolí nožky.
„Tak dobře, na chvíli si odpočineme,“ nedal to na sobe znát, ale byl moc rád, že to navrhla.
Mel zraněný loket, ale připadalo mu, jako by to zranění ohromovalo celé jeho tělo.
Jakmile dosedl na pařez,“ zaslechl nedaleko sebe křupnutí.
Chtěl se postavit, vytasit meč, ale ať se snažil sebevíc, nedokázal to, ani jedna ruka ho pořádně neposlouchala.
Všechny tři děti se schovaly za jeho záda a vyděšeně hleděly, na pomalu se rozhrnující křoví.
Lazarus se znovu pokusil zvednout svůj meč, ale ani tentokrát nemel štěstí.
Ze křoví vykoukl zajíc, který se tvářil snad ještě vyděšeněji a brzo jim zmizel z očí.
Lazarus si chtěl odechnout, ale zavčas zachytil rychle se k nim blížící šíp, padl k zemi a strhl sebou děti, zadusil v sobě bolestný výkřik.
Další sprška šípu jim proletěla těsně nad hlavou a vzápětí se skrz keře prodrali tři muži v loveckém oblečení a s kušemi v rukou.
„Ani muk!“ přikázal tem dětem a soustředěně pozoroval ty tři muže.
Za normálních okolností by je bez milosti zabil, ale v tuhle chvíli by neměl šanci, jediné v co mohl doufat, bylo, že se ti muži vrátí zpátky, ale nezdálo se, že by to měli v úmyslu, dva z nich z nich se rozhlíželi kolem sebe a třetí si prohlížel stopy.
„Před chvíli, nebude to víc jak pět minut, tudy prošli nějací lidé,“ promluvil když se narovnal.
„Tak lidé říkáš?“ uchechtl se jeden z nich a rukou si poklepal na naditý váček u pasu.
„Jsou stejně bohatí, jako ti, které jsme poctili svojí přítomností před několika minutami?“ otázal se druhý a v očích mu lačně svítilo.
„To vskutku nevím, ze stop se to nepozná.“
„Jaktože ne? Ze stop toho tlustého mnicha jsme to přece poznali,“ poznamenal jeden z nich.
„To máš sakra pravdu, jak kvičel a kňučel, když jsme si od něj brali ty jeho cenné tretky a nakonec ten jeho nehybný tlustý obličej.“
„Jo. Něco takového jsem už dlouho neviděl, proto tuhle práci miluju.“
„Ty okrádání tlustých a bezbranných říkáš práce?“
„Jasně, že je to práce, co jiného by to asi tak bylo?!“
„Zmlknete oba dva! Něco slyším!“ okřikl je ten třetí.
„Já tedy nic neslyším,“ ozval se uražene první, já tedy taky ne,“ přidal se druhý.
„Zmlknete! Ať je to kdokoliv, je ještě pořád tady.“
„Jak by mohl být ještě pořád tady a tyhle stopy jsou tak malé, že nemohou patřit žádnému muži, možná nějaké drobné žene.“
„To jsou stopy dětí vy idioty!“
„Stopy dětí a co by tady dělaly a komu říkáš idiote?!“
„Zřejmě je udělaly, nějaké děti ty idiote!“
„Nikdy mě nebude nazývat idiotem,“ zavrčel druhý muž a chtěl sáhnout po dýce, ale první ho zarazil.
„Neslyšíte náhodou něco?“
Já slyším jen tlukoucí srdce chlápka, co mě nazval idiotem.“
„To jsem, nemel na mysli, idiote!“
„Ty mi taky říkáš idiote?!“
„Zmlknete!“ okřikl je znovu ten třetí muž.
„Proč bychom jako měli zmlknout, proč nezmlkneš ty?“
„Copak to neslyšíte, ten zvuk?“
„Co jaký zvuk, jaký zvuk máš., bože můj, co to je?!“
„ K zemi!“ zařval!“ třetí muž a sám padl k zemi stejně tak i druhý, první muž to nestihl, do jeho ramen se zaryly mohutné drápy a zvedly ho mírně do vzduchu.
„Zbavte mně toho netvora! Zbavte mně toho netvora!“ zakřičel a snažil se zpoza těch drápu dostat, ale dosáhl jen toho, že si do krve rozedřel svá ramena.
Druhý se chtěl postavit, ale třetí muž ho stáhl dolu.
„Co to děláš? Musíme mu pomoct!“
„Však ano,jen zůstaň na zemi,“ zamumlal třetí a pak nadzvedl svojí kuši, ale nenamířil jí na toho tvora, ale na toho muže.
„Co to děláš? Nemůžeš ho přece…!“ třetí muž vystřelit a třepotající muž během několika vteřin ztuhl.
„Co jsi to udělal? Proč si ho zabíjel?!“
Třetí muž neodpověděl bleskové nabil svojí kuši, maličko jí nadzvedl a čekal.
„Na co čekáš? No tak střílej! Zastřel toho tvora, pomsti ho, no tak střílej!“ třetí muž však stále vyčkával.
Tvor vztekle upustil bezvládné tělo a vznesl se malinko do výšky.
„No tak střílej, střílej zatraceně anebo snad chceš, aby nás ta stvůra taky zabila? Střílej už konečně, no tak střílej!“ hystericky křičel druhý muž, ale třetí muž na toho tvora stále mířil. - Ten tvor se, vznesl ještě o malinko výš a už se zdálo, že na ne zaútočí, ale v tom třetí muž vystřelil a střela se zabodla tomu tvorovy do zobáku.
„Ty ses snad úplně pomátl! Mel jsi ho přece…,“druhý muž zmlkl a užasle sledoval, jak sebou ten pták škube, jak se snaží udržet, ale nedaří se mu to a během několika následujících vteřin se řítí k zemi, kde sebou ještě několik dalších vteřin škube a nakonec znehybní.
„To bylo neuvěřitelné, jak si to věděl, co je to za odpornou nestvůru?!“
„Takové otázky už tě nemusí déle trápit.
„Co tím myslíš, počkat, co děláš s tou zbraní, dej jí okamžitě dolu, no tak tohle není vtipný…“
„Víš, ze všech nejlíp, že já se nesměju,“ řekl muž s kuší a poté z ní vypálil, muž naproti němu se po zasažení okamžitě skácel k zemi.
K muži s kuší dolehl potlačený výkřik, překročil nehybné tělo svého kumpána a poté přistoupil ke kamenům, za kterými se schovávali Lazarus s dětmi.
„Už můžeš vylézt Lazare,“ vybídl ho.
Lazarus váhal. Ten hlas poznával, takže věděl kdo to je a též věděl, že si byli kdysi blízcí, bojovali spolu bok po boku, ale už o něm neslyšel několik let, od doby, co on, Eizak, Chandra, Ryar a Eggar opustili Marakenu.
„No tak lazare. Vylez, oba dva víme, že potřebuješ mojí pomoc, nehodlám ublížit ani tobe ani jejím dětem.“
„Kdo je to? Chce nám ublížit?“ chtěla vedet Eulrika s třesoucím hlasem.
„Zůstaňte tady, ani se nehnete, dokud vám neřeknu,“ přikázal jim Lazarus a poté se pomalu postavil.
„My máme strach,“ zašeptaly obě dve dívky současně.
„Nebojte se, všechno dobře dopadne,“ zašeptal chlapec a dívky se ihned uklidnily.
„Zestárl si, Lazare,“ ohodnotil ho muž s kuší.“
„Proč jsi sem přišel, co chceš, když ne mojí smrt?!“
„Jsem na tom stejně jak ty, starý příteli.“
Lazarus na něj hleděl, tvář zamračenou.“
„Proč už mu nesloužíš?“ zeptal se nakonec?“
„Nic už mě u něho nedrží, ale skutečně chceš rozebírat tohle anebo by si chtěl raději pomoct s tím loktem, protože oprav mě pokud to tak není, to zranění tě činí téměř neschopným a v tom případe velmi snadným cílem.“
„Tak proč mě nezabiješ?“
„Nemám k tomu důvod, jak jsem řekl, stejně jako ty už mu nesloužím.“
„Co se s ní stalo?!“
Ve tváři muže, který si prohlížel jeho zraněný loket, to cuklo.
„Nechme minulost minulosti, ano?“
„Zabila jí moje sestra, že ano?“
V jeho tváři to znovu škublo, ale nepřestával si jeho ruku prohlížet.
„Jeden dva obklady a budeš zas moc zabíjet jako dřív.“
„Proč mi pomáháš potom, co jsem tě tam nechal, a má sestra ti zabila tvojí ženu?“
„Líbil ses mi dřív, to jsi mnohem méně mluvil, ale chápu, ve společnosti těch dětí jsi trochu změknul.
„Já jsem nezměknul, jen mě to zajímá.“
Muž naproti němu se ušklíbl.
Lazara, kterého jsem zněl, zajímalo jen kolik a kde.“
„Zajímá mě to pořád, jen teď zabíjím jeho přisluhovače.“
všimnul jsem si, teď to možná trochu štípne,“ jakmile mu na ten zraněný loket přiložil natrhané kopřivy, Lazarovy vytryskly z očí slzy, zaškubaly rty, ale nevydal ze sebe ani hlásku.“
Ukryté děti to pozorovaly se strachem.
„Teď přijde to horší.“
„A pak, že neumíš být vtipný,“ procedil Lazarus skrz sevřené zuby.
„Kdysi možná, ale teď už ne,“ zamumlal muž stojící proti němu a poté mu na ten loket přiložil nějaké listí a Lazarus sebou škubnul a pak znovu a ještě jednou, ale on ho nepustil, držel ho velmi pevně, děti sledovaly, jak na zem dopadá černá krev, kapka za kapkou.
„Vydrž, Lazare, za chvíli to bude, vydrž, už jsme zažili horší věci.“
Lazar na to nereagovals, jen mel stále sevřené rty a očima sledoval, jak sebou jeho zraněná ruka znovu a znovu škube.
Muž ho nakonec pustil a hodil ty listy na zem a řádné je podupoval.
Lazarus se podíval na svůj loket, nebyla na něm žádná známka zrazení, nic, co by nasvědčovalo tomu, že by ho mel před chvíli ještě zraněný.“
Muž si otřel ruce, pohledem zaletěl ke schovaným dětem a pak se vrátil k Lazarovi, který několikrát zacvičil se svým mečem.
„Rád jsem tě viděl Lazare, ale nemám čas si s tebou popovídat o starých časech.
„Proč ne Orene?“
„Musím najít další a přivést je sem.“
„Zapomeň na to.“
„Musíte být čtyři, jen tak se mu můžete postavit.“
„Licia se proti němu nikdy nepostaví, nedokázala to jednou, nedokáže to ani podruhé.“
„Zase se uvidíme, pokus se nenechat se zas zranit,“ Oren odcházel pryč, když ho Lazar zadržel.
„Nechoď pro ne!“ pronesl temně a v očích se mu rozhořel žár
„Tohle mě nezastraší a oba dva víme, že mě nezastavíš, opatruj se Lazare a dávej pozor na ty děti, jako by to byly tvoje,“ jakmile to dořekl Lazarovi se znovu před očima, objevily tři šestnáctileté děti, dva mladíci a jedna dívka
„Není to náš otec, nemůže být.“
„Podle naší matky ano Mary, vzpomínáš? Občas o něm mluvila?“
obraz se vytratil.
Oren se na něho díval, ale nic neříkal. V mysli se mu vybavila vzpomínka na jeho milovanou, jak mu umírá v náručí.
„Liano neopouštěj mě, neopouštěj mě…,“ šeptal a tekoucí slzy dopadaly na její bezvládné tělo.
Nakonec jí jemně položil na zem a pomalu se otočil a hleděl na stojící Licii, jenž držela v ruce zakrvácenou dýku.
Hodila mu jí k nohám a poté odešla.
Potřásl hlavou a vrátil se zpět do přítomnosti.
„Zase se uvidíme Lazare a pamatuj, zastavit jí můžeš, ale ne zabít,“ po těchto slovech vyskočil na opodál stojící koně a pobídl ho k běhu, Lazarus ho sledoval několik vteřin a následně se obrátil k tem dětem, které vystrkovaly svoje hlavy.
„Už můžete vylézt,“ řekl a všechny tři tak učinily.
„Kdo to byl?“
„Ozvěna minulosti, dokážete je sami na koni?“
Všichni tři na sebe pohlédli a zavrtěli hlavami.
„Myslel jsem si to,“ Lazarus přivedl jednoho z koňů, kteří patřili tem zlodějům, a postupně na ně vysadil všechny tři děti a nakonec se na něho vyhoupnul sám.
„Držte se!“ přikázal jim a poté toho koně pobídl ke trysku, všechny tři děti se držely velmi pevné.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   12.08.11 21:24

Licia dorazila k potoku, u kterého Roland napadl Sianu.
Její kůň zafrčel a ona z něho seskočila.
Ještě než uviděla tělo, věděla, že se tady ani ne před hodinou udála vražda.
Nasála vzduch. Byla cítit nevinností mladé dívky.
Nasála vzduch znovu a na rtech se jí zvlnil úsměv.
Zachytila též Eizakovu přítomnost, dotkla se rukou svého meče a poté se k té mrtvé dívce sklonila.
Bylo očividné, že měli naspech, to tělo ani pořádně nepohřbili.
Chtěla se postavit, vrátit se ke svému koni a vydat se za nimi, ale v tom její pozornost upoutaly dívčiny oči.
Byly jiné, než jaké obvykle vídávala, jako by se v nich cosi odráželo, cosi temného.
Narovnala se, vytáhla meč a udělala několik kroku vpřed a poté zas zpátky, ale neviděla nic nebezpečného ani nenalezla stopy toho, co jí mohlo způsobit takovou temnotu.
Už jí dřív někde viděla, její pán Marakena se o ní ještě když byl s ní několikrát zmínil, říkával jí temná voda, prý byla stvořena tou nejtemnější silou za účelem lákat znavené a žíznivé cestovatelé a jiné nevinné duše, říkal, že když se jí podaří někoho zlákat, tak ten získá jisté schopnosti, možnosti, o kterých se mu nebo ji nikdy nezdálo, ale mělo to svojí cenu, kamkoliv takto poznačený člověk přišel, tam se z čerstvé vody stávalo pouhé bahno.
Říkával také něco dalšího, ale si to v tuhle chvíli nedokázala vybavit.
Nemela čas nad tím badat, měla šanci dostihnout ty dva Eizaka a Chandru a přinést jejímu pánovi jejich srdce.
Vracela se ke svému koni, který netrpělivě hrabal kopyty, ale nedošla k němu, neboť se k ní donesl šramot, vycházejí zpoza blízkého keře.
Zarazila se, ale pak znovu pokračovala, ale šramot se ozval znovu, mezitím došla až ke svému koni, předstírala, že se na něj chystá nasednout, ale ve skutečnosti pomalu vytáhla do bot zastrčenou dýku, bleskově se otočila a mrštila jí do toho křoví, během několika vteřin se ozval bolestný výkřik a z křoví se vypotácel sotva dvacetiletý mladík se zabodnutou dýkou ve své pravé paži.
„Nezabíjejte, jme prosím, nic jsem neudělal…“
„Co tady děláš, koho si špehoval?“ chtěla vedet, zatímco k němu pomalu kráčela.
„Nikoho jsem nešpehoval, jen jsem tam lenošil.“
„Opravdu,“ její pohled zaletěl k mrtvému tělu.
„Přísahám! Já jsem to nebyl, přísahám!“
„Já vím, že jsi to nebyl, ale díval ses, že ano?“
„ne! Nedíval, jen jsem tak lenošil.“
„skutečně?“ přistoupila až k němu a pravou rukou se dotkla té dýky, mladík zadoufal, že mu jí vytrhne, ale ona s ní zajela hlouběji do masa, přes potok se nesl mladíkův řev.
„Já… já… něco jsem viděl…,“ vysoukal na sebe bolestně ze sebe.
„Ano? A co si viděl? Povez mi to.“
„A když… když ti to řeknu, vytáhneš jí z mé ruky?“
„Samozřejmě můžeš se na mě spolehnout,“ Mladíka zamrazilo, ale i přesto začal.
„Jak jsem řekl jen tak jsem lenošil, když v tom v tom mě probudily dva hlasy, jeden chlapecký jeden dívčí…, Licia se ušklíbla.
„Co bylo dál?“
Postavil jsem se na nohy a z bezpečného ukrytu jsem je sledoval.
Ta dívka byla velmi pěkná…,“ Licia si teprve teď uvědomila, že má ta mrtvá dívka nepatrně vyhrnuté šaty, ale na její tváři se to nikterak neprojevilo, mladík na ní hleděl se strachem.
„Pokračuj,“ vyzvala ho ledově.
„No on byl její přítomností poměrné dost zaskočený a říkal jí, ať jde pryč, že tady být nesmí, kdo normální něco takového řekne tak krásné dívce, ale možná, že za to mohly ty rukavice.
„Tak rukavice říkáš?“
„Ano. Černé plátěné rukavice, mel je na obou rukách, což bylo trochu zvláštní, vzhledem k tomu, že je poměrně teplo.
„Pokračuj!“ přerušila jeho blábolení ostře.
„jistě, jistě, ale s tou dýkou to není snadné.“
„Mohu ti jí zarazit ještě hlouběji, zlomit ti přitom nějakou tu kost.“
„Ne jen to ne, jen to ne.“
„No ona od něj očividně nechtěla odejít, ale on jí od sebe odháněl, říkal, že nemůže, že nesmí, že je stále panna…,“ v očích se mu objevil zasněný pohled.
Ona se mu snažila ty rukavice sundat, mluvila něco o tom, že díky té hodné paní ho konečně našla, že jsou si souzeni, on se jí znovu a znovu pokoušel udržet od sebe, ale skoro jako by měla vetší sílu nežli on, což je Samozřejmě hloupost, žádná holka nemůže být silnější než muž, Licii se zachvěla víčka a nepatrně pohnula prsty.
Nakonec se jí podařilo mu ty rukavice sundat a poté se začala svlékat, ale stalo se cosi…“
„Pokračuj!“ přikázala mu Licia a v očích se jí rozhořel žár, mladík zatoužil couvnout, ale neodhodlal se k tomu.
„To s tím mladíkem, jako by se najednou něco stalo, ruce se mu začaly chvět, čelo se mu z ničeho nic zpotilo a pak se na ní vrhl a zubama se jí zahryzl do boku, bylo to strašné, chtěl jsem jí přispěchat na pomoct, ale byl jsem samou hrůzou přikován k zemi, bylo to strašné, ta dívka chtěla křičet, ale on jí rukou zacpal ústa a znovu a znovu se do ní…“
„Je mi to jasné,“ nenechala ho domluvit Licia, která si při jeho žvatlání vzpomněla na další Marakenova slova, která byla o bytostech nazývaných trojice, napůl lidé napůl nějaké pradávné bytosti, nikdo nedokázal říct nic určitého, nikdo se s nimi nesetkal tváří v tvář.
„A to je všechno, když jsem zas mohl hýbat svýma končetinami, okamžitě jsem se schoval a neodvažoval jsem se vyhlédnout, modlil jsem se k nejvyšším silám, aby se ta stvůra nerozhodla jít ke mě, ale pak tam přišel nějaký jiný mladík, vypadal jako kněz či něco podobného a ten začal ječet a chtěl toho netvora v lidské kůži zabít, ale zabránil mu v tom jiný muž, o něco starší, šla z něho hrůza a chlad.“
Licia se pousmála.
„Alespoň v některých svých služebnících zanechal její pán hlubokou stopy, které se nezbavili i přesto, že ho zradili.
„A teď ti pomůžeš, že ano? Vytáhneš tu dýku a necháš mě jít, že?!“
„Dýku vytáhnu, ale nechat tě jít…“
„Ale… ale…, řekl jsem ti všechno, co chceš vedet!“
„A to tě muže hřát při cestě do pekel,“ mladík se chtěl dát na útěk, ale nemel nejmenší šanci, Licia z jeho ruky bleskově vytáhla svojí dýku a vzápětí mu stejně bleskově zajela svým mečem do břicha, mladík vytřeštil oči, z úst se mu vyřinula krev, a když z něho vytáhla svůj meč, skácel se bez života k zemi.
Otřela svůj zkrvavený meč o trávu a pomalu se vracela ke svému koni, když uslyšela.
„Marakena se brzo vrátí, Marakena se brzo vrátí…,“ otočila se a viděla Sianu jak pohybuje svými bledými rty.
Na chvíli se zarazila, zmocnil se jí nepříjemný pocit, ale pak si vzpomněla, na další slova svého Pána.
„Takto označení jedinci, jsou po smrti schopni učinit to, co jim bylo přikázáno.
„Marakena se již brzo vrátí, stačí již jen jediný, jeden jediný a Marakena se vrátí,“ Licia k ní přistoupila, hleděla na její smrtelně bledou tvář, na její zavřené oči, bledé se pohybující rty, které opakovaly znovu a znovu to samé a snad poprvé ve svém životě pocítila, něco, co se nazývalo lítost, bylo to velmi nepatrné, téměř nezachytitelné, ale bylo to tam.
„Už jenom jeden jediný, jeden jediný a Marakena se vrátí,“ zopakovala Siana asi po sté, Licia se zvedla, trochu jí podepřela hlavu, vytáhla svůj meč a v okamžiku, kdy se to zas chystala říct, jí švihnutím usekla a ta hlava se odkutálela o kus dál, vyraz téměř pokojný.
„Už jen jediný můj pane, jen jeden jediný a ty můj pane, můj vládce, budeš tak moc, zas být mezi námi,“ a po těch procítěných slovech se vyhoupla na svého koně a pobídla ho k trysku
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   14.09.11 17:02

Kapitola 20

Oren po několika hodinách přijel k vesnici, ve které by se mela podle jeho informacích ukrývat Lazarova nejmladší sestra, ale hned jak projel vstupní bránou, mu bylo jasné, že tady jí nenajde, že tady nenajde nikoho živého, někoho, kdo by mu mohl dát nějaké informace.
Všude kam se podíval, byly kosti, malé, velké a všechny byly pokryté prachem, nebyl to však obyčejný prach.
Jeho kun sebou trhl a odmítal učinit další krok.
„Chápu tě příteli, ty tady zůstaň, já musím dál,“ zašeptal a pak z toho koně seskočil.
Kun ho chytil svými zuby za rukáv, bylo zřejmé, že ho nechce nechat jít, ale on musel, musel se pokusit zjistit, jestli o ní nenajde nějaké informace či cokoliv, co by mu řeklo, kde teď právě je, jelikož nevěřil, že je mrtvá.
„Musím jít, opatruj se tady, vrátím se, co nejdříve to půjde,“ zamumlal a poté uvolnil svůj rukáv zpoza koňských zubu.
Kun hrábl kopyty, ale zůstal na místě, jen hleděl za odcházejícím Orenem.
Ten pomalu postupoval vpřed, snažil se dýchat minimálně, moc dobře věděl, že příliš mnoho vdechnutého prachu by ho mohlo zabít, snažil se také nešlapat na pohozené kosti, ale to bylo téměř nemožné, vzhledem k tomu, že ty kosti byly skoro všude.
Šel takhle asi 15 minut, celou dobu ostražitý, ani náhodou nevěřil, že je tady sám, některé čerstvě ohlodané kosti mu dávaly za pravdu.
Meč mel stále zastrčený za pásem, nechtěl dát případným útočníkům zamínku, ale ruku mel připravenou tak, aby ho mohl kdykoliv bleskově vytáhnout.
Chystal se udělat další krok, dostat se do pootevřeného domu naproti němu, ale v tom k němu dolehlo varovné zažrání, na nic nedbal a okamžitě dopadl na hromadu kostí, ozvalo se zakřupání a nad hlavou mu proletělo něco ostrého a zarylo se to do dřeveného domu před ním.
„Místní zřejmě nedodržují pohostinné zvyky,“ zabručel a začal se plazit dopředu, což nebylo vůbec snadné, vzhledem k těm kostem, ale pomalu se mu dařilo postupovat, tělo i hlavu při zemi, bylo mu jasné, že by stačilo hlavu, jen trochu nadzvednout a už by měl nejspíš po ní, jako by mu to chtěl někdo potvrdit, těsně nad jeho hlavou, proletělo něco ostrého a pak znovu a znovu, to třetí jen velmi těsně minulo jeho pravé ucho.
„Miluju tyhle vesnice,“ odplivl si a poté pokračoval v plazení i přesto, že ne všechny kosti, skrz které se plazil, byly vysušené.
Občas se mu zhoupnul žaludek, ale to ho nepřimělo zastavit, pokračoval pořád dál a nakonec se mu podařilo doplazit do toho domu, ani ho moc nepřekvapil smrad, který ho tvrdě udeřil do nosu. Bleskově za sebou zavřel dveře, právě včas neboť se do nich, zabodlo znovu cosi ostrého.
„Vážně by si měli najít, jiný druh zábavy,“ zavrčel a pak se rozhlédl kolem.
Nebylo toho moc co k vidění, poměrně malý domek, ve kterém byly dvě postele naproti sobe, takže to nejspíš nebyli manželé, ale bud sourozenci a nebo nějací přátelé, pak tam viděl velmi starý, značně rozviklaný stul, na kterém bylo cosi jako ovoce, ale podle toho, jak bylo shnilé, by řekl, že už tady na tom stole, leží minimálně 5 dní.
Pomalu přistoupil k jedné té posteli, naklonil se k ní a přičichl, v uších se mu rozezněl křik ani né 17 leté dívky.
Povzdechnul si a přešel k druhé a udělal to samé, pro tentokrát se mu v uších rozezněl křik tak 18 letého mladíka, mel pravdu, zřejmě tu žili nějací sourozenci.
Přistoupil opatrně k oknu, ukrytý tak, aby ho nemohl případně zasáhnout vrhač či vrhači ostrých věcí a vyhlédl z něj.
V dálce spatřil svého koně, jak sebou netrpělivě škube, ale jinak neviděl nikoho.
Chtěl od toho okna odstoupit a opustit tento dům, ale v tom ho upoutalo zavrzání, velmi rychle se otočil a vyrazil nějaké dívce zakrvácenou dýku z rukou.
Dívka zavřískla a chtěla ho udeřit pěstí, ale on jí jí zablokoval.
„Uklidni se! Já tě nechci zabít, no tak se uklidni!“
„Nenechám se zabít! Nenechám se zabít!“ křičela a snažila se své ruce zpoza jeho vymanit, ale on jí nenechal.
„Něco takového skutečně nemám v úmyslu, no tak už se uklidnil.“
„Nechcete mě zabít, vy nejste jeden z nich?“ dívka sebou přestala škubat.
„Nejsem jeden z koho? Jak tě mám přesvědčit, že te nechci zabít, vždyť jsem ani nevedel, že jsi tady.“
„Nevěděl?“ ve tváři se jí objevilo zmatení.
„Ne. Jen jsem se snažil něco zjistit.“
„V tomhle městě, v městě plném kostí?“ hystericky se zasmála, nemel jí to za zlé, přestože netušil, jak tu mohla přežít, dovedl si představit, co to udělá s její psychikou.
„Ano. Snažil jsem se o někom najít jakoukoliv informaci,“ odvětil naprosto klidně.
„Jakou informaci, kdo tedy jste, když ne, jeden z nich?“
„Koho máš na mysli?“
No přece Marakenovi přisluhovače, je jich víc a víc.“
„Samozřejmě. Oni mají tohle na svědomí?“
Dívka si nejprve uvolněnou rukou zakryla ústa, a když dala ruku pryč, bázlivě zašeptala.
„To je dílo strašlivé temné magie.“
„Temné magie?“
„Ano! Bylo to strašné a velmi rychlé, zničehonic potemněla obloha, vzduch náhle velmi ztěžkl a potom…, já vlastně nevím, co přesně se stalo, ale když jsem vylezla ven, všude byly jen kosti a prach,…,“ dívka se otřásla.
„Vylezla?“
„Ano. Vylezla jsem z té truhly, tam za tebou.
Jakmile se Oren otočil, chtěla ho udeřit kusem rozbité židle, ale on to vycítil a včas uhnul.
„Promiň, já nechci zemřít, nechci, aby si to někomu řekl.“
„Já se o tobě nechystám nikomu říct, ale ty mi nevěříš, že?“
Nevěřím, žiju tady už týden a nechci zemřít.“
Oren si bezmocné povzdychl, vypadalo to, že nic jí nepřesvědčí o tom, že jí nechce ublížit.
„Jak si tady přežila?“ zeptal se tedy, místo marného přesvědčování.
„Nechala mi tady zásoby, „ dívka ukázala rukou dozadu a Oren uviděl jídlo, které vypadalo čerstvé a bylo po ochutnání čerstvé, cítil z něho magii.
„To je dobře a kdo ti je tady nechal?“
„Proč to chceš vedet?“ zeptala se ho podezřívavě a očima zaletěla k ležící dýce.
„Opravdu ti nechci ublížit, možná to muže být ta, kterou se snažím najít.“
Dívka na něho hleděla a v její tváři se střídala podezíravost s pochybnosti, ale nakonec řekla.
„Nevím její jméno, ale vypadala docela zvláštně, byla poměrně vysoká, ale hlavně měla bílé vlasy a její oči mely také divnou barvu.“
„To by mohla být ona, vzhledem k tomu, že Licia by jí tady zcela jistě nezanechala živou.
„Jak je to dlouho, co odešla?“
„Chvilku předtím než se stala ta strašlivá magická věc, řekla mi, abych se schovala, že nemám opouštět tento dům, dokud se tu neobjeví muž, co se po ní bude shánět a to budeš ty.“
„Jak to víš tak jistě?“
„Popsala mi te…?“ dívka zbledla a Oren viděl, že se jí začaly chvět ruce.
„Co se děje? Nemusíš se ničeho bát…“
„Ona…, ona…, byla… byla to čarodějka, jak jinak by to mohla vedet, byla tu…, byla tu se mnou čarodějka…, byla tu se mnou čarodějka! Byla tu se mnou čarodějka a já jí nezastavila, nezastavila jsem jí a ona všechny zabila, zabila je,“ dívka nekontrolovatelně ječela, marně se jí Oren snažil uklidnit.
„Tak to není. Ona není žádná čarodejka, no tak uklidni se!“ ale veškeré jeho pokusy byly marné, ona stále křičela to samé a vzápětí se dveře rozrazily a dovnitř vběhlo několik mužů.
„Zabijte ho! Zabijte ho!“ ječela ta dívka.
Muži vytáhli své meče.
Dejte je zpátky, nechci nikoho zabít.“
„Jsi její kumpán, můžeš za to, co se stalo tomuto městu,“ zachrčel jeden z nich a vzápětí na něho zaútočil.
Oren se mu vyhnul, ale to už zaútočil další, ke kterému se přidal další, své meče drželi velmi neobratně, zabít je, by pro nej bylo tak snadné, ale on nezabíjel, jednu jedinou smrtící ránu si schovával pro Licii, až nadejde správný čas.
Všichni tři muži se na něho sápali, mávali svými meči, byl zázrak, že se navzájem nepropíchli a navíc se mu ta dívka zezadu snažila poškrábat krk.
„Přestaňte! Přestaňte! Já s tím nemám nic společného, ani ta žena ne.“
„Někdo s takovými vlasy a očima za to musí být zodpovědný!“ vyštěkl jeden z mužů a chtěl ho bodnout, ale Oren mu vyrazil meč z ruky a srazil ho na zem, stejně tak i druhého a třetího a také tu dívku i když se mu to protivilo, ale je to nezastavilo, během chvilky byli zas na nohou a snažili se ho tentokrát zasáhnout svými pěstmi, ale on všechny pokusy pokaždé zablokoval, ale bylo mu jasné, že tohle nemůže trvat věčně, že jeho síly nejsou nevyčerpatelné.
„No tak mě poslouchejte! Nevím, kdo to způsobil, ale nebyl jsem to ani já, ani ta žena…,“ jeho slova však zanikla v křiku a ti muži nepřestali dorážet, snažit se ho udeřit a jemu pomalu docházely síly a potom musel najít Lazarovu sestru a bratra.
„Tak dost!“ zařval a uskočil dozadu, překvapení muži se svalili k zemi, horečnatě se snažili postavit zpátky na nohy, ale pletli se, sobe navzájem.
Oren věděl, že musí něco udělat, něco co nezahrnuje smrt a to něco musel udělat rychle, mezitím se mu ta dívka pověsila za krk a snažila se ho strhnout k zemi.
„Přestaň s tím, nechci ti ublížit!“
„Jako si neublížil mým přátelům, nechal si je umřít, ty čarodějný netvore!“
„Já to nebyl!“ vykřikl a a poté jí rukou udeřil do břicha a ona se svalila a vzápětí několikrát kopnul do těch třech mužů, hnusilo se mu to, ale tohle je na nějakou chvíli zastaví.
Vyběhl z domu, nedbal jejich křiku, spěchal skrz kosti, snažil se ignorovat křupání, doběhl ke svému koni, vyšvihl se na něj a poté ho pobídnul k trysku, nemusel nějak silně, kun sám byl připraven vyběhnout, celým městem se neslo kvílení na zemi ležících mužů.
Žila, teď to věděl jistě, ale mohla být daleko, blízko, nemel tušení, jak jí najde, ale podstatné bylo, že žila a to byl začátek.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   16.09.11 19:30

I tady mám skluz ve čtení. Smile Je dobře, že se Orenovi podařilo uprchnout. Wink
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   16.09.11 19:40

Tak zas jsem mohl napsat další časti, ale doufam, že příšte tak dlouhá odmlka nebude:-)
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   21.09.11 11:14

„Co se tam stalo, proč je Sebastián v bezvědomí?“ chtěla vedet Mary.
„Bude zase v pořádku, musíme vyrazit na cestu.
„Co to bylo za křik? Zabil snad Katharina někoho?“
„Nikdo nikoho nezabil, nasednete, vyrazíme,“ odtušila tiše Chandra, ale Tobiáš se tak snadno nevzdával a přistoupil k Rolandovi.
Eizak ani Chandra si toho nevšimli, oba dva připravovali koně.
„Tak zlodějíčku, ted mi řekneš, co se tam stalo, co to bylo za křik.“
„Slyšel jsi je, musíme vyrazit, Lazar má před námi náskok.“
„Ten ještě chvíli počká, ty mi teď řekneš, co se tam dole stalo, přiznej se, jestli si někoho zabil,“ Tobiáš se mu zahleděl do očí a v jeho očích se rozhořel žár, ale s Rolandem to ani nehlo.
Tobiáš překvapeně zamrkal, ale než mohl cokoliv podniknout, Roland mu tichým, ale pevným hlasem řekl.
„Nic se tam nestalo, opakuj po mně.“
Tobiáš znovu překvapeně zamrkal, na jeho čele se objevily krůpěje potu, pokusil se semknout ústa, ale místo toho, několikrát zopakoval.
„Nic se tam nestalo, nic se tam nestalo, nic se tam nestalo.“
„Výborně. Jsem rád, že si rozumíme, ted jdi zpátky ke svým sourozencům a Tobiáši?
„Ano?“ otázal se Tobiáš bezbarvým hlasem, ústa malinko pootevřená, oči těkající sem tam.
„Jestli mě ještě někdy nazveš Katharinou, usekneš si jeden ze svých prstů, ano?“
V Tobiášově tváři to škublo a on řekl.
„Samozřejmě, cokoliv řekneš,“ po té se obrátil a zamířil zpátky ke svým sourozencům.
Roland si oprášil své ruce a poté pomalým krokem vykročil ke svému koni a uvnitř něj ho hřál nový dosud nezažitý pocit.
Mel moc, moc, kterou nezískal díky té odporné černé vodě, ale moc, která se zrodila ze zabití panenské dívky. Už na to více nemyslel, netrápil, možná, že je na čase akceptovat onu skutečnost, kdo anebo spíše co ve skutečnosti je.
Chandra vzhledla od svého koně a zahleděla se na něj, po celém tele jí zamrazilo.
Na pohled to nebylo zřejmé, ale cítila, že Roland už není tím Rolandem, kterého potkali. Chtěla se obrátit na Eizaka, ale ten uklidňoval zneklidněné hřebce.
V prvé chvíli si pomyslela, že by to mohlo být kvůli Rolandovi, ale něco takového by je nevyvedlo z míry.
„Co se děje? Říkali jste, že musíme vyrazit, že se nám Lazarus vzdálil?“ ozval se Patrik,
Za chvíli budeme moct vyrazit,“ zamumlala Chandra, ale nebyla si tím vůbec jistá.
Patrik se ušklíbl a posadil se na blízký pařez.“
„Zřejmě nebudete tak schopní, když nejste schopni uklidnit hloupé koně,“ pronesl uštěpačně.
Eizak na to nikterak nereagoval a dál se snažil uklidnit neklidné koně, ale ti jako by nechtěli, každou chvíli hrábli kopyty a z nozder jim vyšlehl nepatrný oheň.
„Můžeš je jít taky třeba uklidnit sám,“ vmetla mu do tváře Mary.
„To určitě k tem bestiím se ani nepřiblížím.“
„Jsou nervózní, kvůli té žene, co sem za krátko přijde,“ promluvila Gloria a všichni se k ní obrátili.
„O jaké ženě to mluvíš?“ chtěla vedet Chandra.
„O jedné z trojice,“ Roland sebou neznatelně škubl, Chandra mírně zbledla a Eizak položil ruku na svůj meč.
„O čem je řeš?“ nechápal Tobiáš.
„To není možné, nikdo z trojice se v těchto končinách neobjevil již roky,“ Chandra odmítavě zavrtěla hlavou, ale Gloria ukázala na křoví za ní, Chandra se otočila právě včas na to, aby z něho viděla vycházet Liandru a její dva syny.
„To přece není možné.“
„Tak řekne mi někdo konečně, co jsou ti z té trojice zač?“ ozval se podrážděný Tobiáš.
„Já jsem jedna z nich, chlapče.“
„Komu tady říkáš chlapče?! Tobiáš chtěl ze sebe sebrat klacek, ale dokázal se jen naklonit a pak ať dělal cokoliv, snažil se ze všech sil, nemohl se pohnout, nemohl udělat nic.
„Nech ho. Je to ještě nerozvážný chlapec!“ vyhrkla Chandra.
Zena jí věnovala shovívavý úsměv, Tobiáš se stále nemohl hnout a z takto nakloněné pozice ho začínaly bolet záda.
Chandra otevřela ústa, ale Eizak jí předběhl.
já vím kdo jsi a chci, aby si odtud i s těmi dětmi odešla. Liandra se k němu otočila.
Nechci vám ublížit, přišla jsem si pro Rolanda, protože teď nastal čas…,“
„Roland tady zůstane, odejdi,“ přerušil jí Eizak.
Liandřina tvář se zachmuřila.
„Eizaku. Já také nechci, aby Roland odešel, ale na druhou stranu, potom co se stalo, by to bylo nejlepší,“ zašeptala Chandra.
„Poslechni ji. Roland musí jít jí se mnou.“
„Proč? Co jsi zač?“ do popředí postoupil Roland.
„Jsem Liandra jedna z trojice a ty musíš jít se mnou.“
„Já chci zůstat tady.“
„Sem už více nepatříš, nejsi stejně jednoduchý a slabý jako tihle,“ Tobiáš s Patrikem otevřely svá ústa, ale nedokázali se ze sebe dostat jediné slovo a to přesto, že se snažili.
„Nemusíš se bát, Rolande, pojď se mnou a společně dojdeme ke tvému novému osudu.“
Roland se otočil a viděl v Chandřinech očích prosbu aby šel, pohlédl také na Eizaka, ale z jeho tváře nedokázal nic vyčíst.
„Připoj se ke mně, neztrácej s nimi svůj čas.
Roland se k ní pomalu otočil čelem.
„Já nikam nepůjdu, zůstanu tady.“
„Nemůžeš tady zůstat, ne potom co se stalo, ne potom, co jsi zabil tu panenskou dívku,“ Mary vyjekla a rukama si zakryla ústa.
„Jdi s ní, Rolande, jdi s ní prosím,“ šeptala Chandra, ale Roland zavrtěl hlavou.
„Co jsem udělal, bylo strašné, ale nikam nepůjdu, nikomu už neublížím, odejdi.“
„Ty se mnou musíš jít!“ Liandra se k němu přiblížila, ale než se ho mohla dotknout, cestu jí zahradil Eizak.
„Slyšela si ho. Odejdi.“
„Eizaku! Co to děláš?!“ vyjekla Chandra, ale on se nehnul z místa.
„Nechci vám ublížit, ale Roland půjde se mnou.
„On chce zůstat tady, odejdi!“ jeho hlas zněl rozkazovačně.
Liandra pohnula rukou, nic se však nestalo.
Upřela na něj svůj pohled a tiše promluvila.
„Ustup mi z cesty a nech mě odvést Rolanda,“ s úsměvem na rtech čekala, až tak Eizak učiní, ale ten zůstal na místě a vyraz jeho tváře, byl stále nečitelný.
úsměv jí pohasl.
„Nech mě odejít s Rolandem!“ přikázala mu znovu s mnohem vetší intenzitou, ale Eizak zůstal stát na svém místě a navíc k jejímu překvapení namířil na její břicho svůj meč.
„Toho se neodvážíš!“
Nic neřekl jen, na ní mířil svým mečem.
„Neuvědomuješ si snad, co se stane, když ho neodvedu? Každý kdo přežije své šestnácté narozeniny, se musí řádně připravit.“
„Dohlednu na něj.“
Zasmála se, ale smích jí rychle přešel, když ucítila špičku jeho meče na svém břiše.
„mě takhle nemůžeš zabít!“
„Znám, spoustu jiných způsobů, odejdi.“
„Rolande! Musíš jít se mnou!“
Roland však zavrtěl hlavou.
„Mé místo je tady,“ řekl a vzpomněl si na moment, kdy přinutil Tobiáše, aby opakoval a následně udělal, co mu přikázal.“
„Odejdi,“ vyzval jí znovu Eizak a špička jeho meče, jí téměř zajela do břicha, neboť ucítila mírné bodnutí.
„Tohohle budeš litovat,“ zasyčela a poté vzala své chlapce za ruku.
„Lituju mnoha věcí, ale tohohle ne, jdi.“
„Nevím, co jsi zač, ale jednoho dne mě budeš prosit, budeš žadonit, abych ti pomohla.“
Šťastnou cestu,“ popřál jí chladne se stále nataženým mečem.
Liandra škubla hlavou, otočila se a poté zmizela v křoví s chlapci.
Eizak počkal na odeznění jejích kroku a poté zasunul svůj meč, na jehož špici se leskla kapka krve.
„Eizaku! Co si to udělal? Jak si se jí vůbec dokázal postavit, co když má pravdu, co když se stane něco, co nezvládneme, možná, že mel jít s ní.“
„Mohla si mě zastavit,“ řekl a poté přešel ke koním, kteří už byli klidní, připravení na cestu.
„já jsem to věděl! Já jsem to věděl! Ty zatracená Kath…,“ prsty mu zaškubaly
„Když si jí zabil, proč stále nosíš ty rukavice?“ otázala se ho Mary třesoucím hlasem.
„Byl to Eizaku nápad, nechtěl jsem, ale nemohl jsem tomu zabránit.“
„Jistě ses ani pořádně nesnažil,“ ozval se štiplavě Patrik, Roland na to nereagoval i přesto, že by ho za to mohl klidně vytrestat, ale nechtěl si proti sobe popudit Eizaka a navíc ho zarazila Liandřinina slova
„Každý kdo dosáhne šestnácti let se musí řádně připravit, ale na co?“
„Můžeš jet se mnou,“ dolehl k němu dívčí hlas.
Zvedl hlavu a uviděl Glorii.“
„Dekuji, už jsem myslel, že budu muset jít pešky.“
„To by si šel, kdyby si šel s tou ženou.“
„Myslíš si, že jsem s ní mel jít?“
„Naskoč si,“ šeptla místo odpovědi a pak se otočila čelem dopředu a před jejíma očima se odehrával obraz.
Roland a Liandra stali v kruhu. Všude kolem nich řádily plameny, okolo nich pobíhali hořící lidé a zvířata, křičeli, žadonili, nebylo jim to nic platné.
„Cím víc jich vytvoříš, tím budeš silnější, lidský křik a strach a bolest znásobuje naší sílu.
„Není to kruté?“
„Ne pokud tě k tomu donutí, ty sám nikdy nesmíš, ale pokud tě přinutí, vezmi si z toho co nejvíc,“ a po dokončení svých slov, roztáhla své prsty od sebe a tři lidé vzplanuli ještě více a od nich chytli další a od těch další.
„No jen si to zkus, Rolande, vypusť to ze sebe, jen do toho…,“ obraz zmizel.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se jí ustaraně, ale neodvážil se jí dotknout.
„Je mi fajn, pojeďme,“ Gloria jemně popohnala jejich koně k běhu.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   20.10.11 18:48

Lazarus štval svého koně. Musel dostat ty děti co nejrychleji na bezpečné místo.
děti se ho jen tak tak držely, málem při té té zběsilé jízdě spadly z koně, ale vždy se jim podařilo udržet, nic neříkaly, nejak tušily, že by je Lazar nebral na zřetel, obzvlášt když už s nimi nebyla Gloria.
Náhle Lazar jejich koně zastavil, beze slova z něho seskočil.
„Kam jdeš?“ zeptal se chlapec.
„Zůstaňte tady ani se nehnete!“ přikázal jim Lazarus a poté s vytaženým mečem pomalu postupoval vpřed, kun několikrát zafrkal a hrábl kopyty, ale zůstal i s dětmi na místě. Děti ucítily nějaký zápach, pokusily si zacpat ústa, ale příliš to nepomáhalo.
Lazarus mezitím kráčel vpřed, ignorujíc přitom stále intenzivnější zápach, téměř jako by neměl žádné čichové buňky.
Nakonec k tomu místu dorazil, na zemi leželi dva lidé, pokud mohl soudit, tak jim nemohlo být víc než dvacet pět, obě těla byla již ve značném rozkladu, takže ho nepřekvapilo, že u jejich těla nalézá krkavce.
Máchl mečem a krkavci se za hlasitého krákání vznesli do vzduchu.
Ti dva tady leželi už několik dní, ale jeho zaujali čerstvé stopy, stopy, které směřovaly k nedalekému lesu.
Ohlédl se na děti, ty stále seděly na koni navzájem se držíc.
Otočil se nazpět a pomalým krokem se vydal k lesu meč stále připravený.
Nedaleko něj se ozvalo zapráskání a poté další, které následovalo ještě jedno a během několika vteřin ho obklíčili tři mladíci, kterým mohlo být sotva osmnáct let.
„Věděli jsme, že ty mrtvoly někoho přilákají a také jsme Věděli, že když vytvoříme čerstvé stopy, někdo po nich půjde.“
„Uhnete mi z cesty, nechci ztrácet čas zabíjením.“
Všichni tři se uchechtli, ale jejich chechot byl poměrně křečovitý, nikdo z nich nemohl spustit oči z jeho meče, jeho délky, velmi ostré špičky.
„Dej nám vše co mám a my tě necháme jít,“ prohlásil největší z nich nejsebevědoměji, jak toho byl schopen.
„Nic nemám.“
„Že nic nemáš?! Co ten meč a tamhleten kun, takový kun musí mít slušnou cenu.“
„Ten kun a ani ten meč nejsou k mání.“
Že není? Na to bych se rad podíval,“ mladík chtěl vykročit vpřed, ale jeho kumpáni ho stáhli zpět.
„Co blázníte! Copak vám nedochází, kolik bychom mohli dostat za ten meč a za toho koně?“
„A tobě nedochází, kdo je ten chlap?“
„To je mi jedno, já ten meč proste, chci!“
„Neblázni! Počkáme na někoho jiného a radši odtud vypadneme.“
„Nic takového! Hladovím už dost dlouho a tohle je naše perfektní příležitost, takže nebuďte zbabělý, je jeden a navíc je mu téměř čtyřicet, nebude mít proti nám absolutně žádnou šanci, no tak pojďte, jdeme na něj,“ další dva však couvli.
„Vy se ho bojíte? Jen proto, že má meč? Já mám taky meč, ale jak chcete, až ho zabiju a ten meč nechám roztavit, vy nedostanete nic.“
„Nedělej to Reco! Ten chlap tě zabije!“
„Táhni zbabělce!“ Reco toho co ho držel, odstrčil.
„Mel bys ho poslechnout, děti nezabíjím.“
„Komu říkáš, díte!“ Reco si odplivl a poté na něj zaútočil mečem, který byl o polovinu menší nežli Lazarův.
Jejich čepele se srazily a překvapený Reco sledoval, jak se ta jeho zlomila na dvě půlky.
„Reci! Zapomeň na to, pojď k nám, najdeme si něco jiného!“ křičeli na něho jeho kumpáni, ale on je nevnímal, zpoza opasku vytáhl dýku a pokusil se s ní Lazara bodnout, ale ten mu jí vyrazil z rukou a srazil ho k zemi.
„Vrat se k nim a ušetři si svůj mizerný život,“ Lazarus se otočil.
Rec v obličeji rudý chňapnul po dýce, vyskočil n a nohy a chystal se bodnout Lazara do lopatky, ale nemel nejmenší šanci, Lazarus se bleskově otočil a jedním švihnutím oddělil jeho hlavu od zbytku jeho těla.
Zbývající dva mladící nejprve zaječeli a poté se dali na útěk.
Nepronásledoval, zastrčil svůj meč za pás a chystal se jít hlouběji do lesa, ale v tom k němu dolehly dětské výkřiky.
Otočil se a viděl, jak tři zahalené postavy tahají děti z jeho koně, kun se jim v tom snažil zabránit, ale jeden z nich ho něčím ostrým bodl do krku.
Lazarus se tam rozeběhl, ale ty postavy byly rychlejší, každý se s jedním dítětem rozeběhl pryč.
děti křičely, kopaly, ale nebylo jim to nic platné.
„Lazare! Lazare!!“ křičely jeho jméno, běžel rychle, ale ty muži běželi rychleji, jako by je cosi zrychlovalo.
„Lazare! Lazare!“ křičely znovu a znovu ty děti, už u nich téměř byl, už se mu skoro podařilo zachytit plášť jednoho z těch mužů, ale těsně před tím ho začaly obě dvě ruce neuvěřitelně pálit.
„Zachraň nás! Zachraň nás!“ Lazarus se je snažil dostihnout, srazit ty muže k zemi, ale kdykoliv se k nim přiblížil příliš blízko, ruce ho začaly nesnesitelně pálit, nakonec ti muži i s dětmi zmizeli v temném lese.
chtěl je pronásledovat, ale bolest, která ovládla jeho ruce, byla příliš intenzivní, musel odběhnout ke studánce, která byla blízko něj, smočil do ní obě ruce, ozvalo se zasyčení a ty ruce zpoza vody vytáhl, byly na nich rudé fleky.
Vztekle udeřil rukou do země.
Ti tři mladíci tam nemohli být náhodně, někdo anebo něco je na něho poslalo, bylo jim jasné, že s nimi nějaký čas ztratí, dost času na to, aby mohli unést děti.
Znovu udeřil rukou do země a pak jeho pohled zaletěl k umírajícímu koni, s probodnutým krkem, umíral ve strašných bolestech.
Vytáhl svůj meč, přešel k němu a jednou ranou ukončil jeho trápení.
Zahleděl se k tomu lesu, byl poměrně rozlehlý a na kraj se již téměř snesla tma, ale nemel na výběr, musel ty děti najít stůj co stůj, ať už je unesl kdokoliv, nehodlal jim je nechat.
Koně nemel, ale to pro nej neznamenalo velkou překážku, rychle se k tomu lesu rozeběhl.

Oren se zastavil na rozcestí.
„Tak co to tady máme?“
„Hm tudy ne, tudy taky ne, tak tam definitivně ne, kde by jen mohla být?“
Na mysli mu vytanula vzpomínka na dobu před 15 lety, jak on, Lazarus, Liana a jedna z jeho sester seděli u ohně.
„Přála bych si mít rozlehlou zahradu s mnoho exotickými květinami,“ promluvila mladá bělovlasá žena.
„Lazarus se ušklíbl, ale nijak nic neřekl.
„Neušklíbej se, náhodou to není špatný nápad, jen nevím, kde by si chtěla takovou zahradu najít, leda tak požádat Marakenu.“
„Jeho o nic žádat nebudu!“
„Dobře, dobře, jen se uklidni.“
„Kéž bychom u něho nemuseli sloužit,“ povzdechla si Liana.
„Pst! Oren jí okamžitě přikryl ústa.
„Chceš snad, aby nás někdo už nich slyšel?“ zeptal se a hlavou naznačil k nedaleké skupince několika mužu a žen.
„vždyť tam mezi nimi je Lazarova druhá sestra Licie a jejich bratr.
„Zvolili jsme si, co jsme si zvolili, ale pro ty dva je to něco jako svaté poslání, sloužit někomu jako je Marakena.“
Lazarus se ušklíbl a v očích se mu hněvivě zalesklo.
„Nemrač se, Lazare, vždyť tomu tak je,“ ozvala se mladá žena sedící naproti němu.
„On se musí mračit, snaží se tím vyvolat vrásky, rád by vypadal starší, chtěl bych se totiž dostat do hlavního vojska, že je to tak?“ rýpnul si Oren do Lazara.
„Nepokoušej svoje štěstí,“ ucedil Lazarus a ruku položil na svůj meč.
Orenovo obočí vyletělo vzhůru.
„Chtěla bych mít zahradu vždy rozkvetlou za každých okolností, záhradu kam by mohli chodit lidé se svými starostmi a problémy.“
„Bláhové sny Sieno, bláhové sny,“ Lazarus si odplivl.
„Ať chceš kamkoliv, radím ti, obrat své nohy a spěchej odtud pryč,“ vyrušil ho ze vzpomínek nějaký stařecký hlas.
„Co tím myslíš? V nejbližším městě mají předraženo?“
„Kdyby jen to, řádí tam nějaká neznámá strašná nemoc, co vypadá jako mor, ale není to mor.“
„Tak mor říkáš a není tak náhodou poblíž té vesnice nějaká zahrada?“
„Ano je. Jak to víš?“
„No řekneme, že díky tušení, díky,“ vykročil do města, kde podle starce řadila ona nemoc.
„Kam to jdeš? Vždyť jsem říkal, že tam řádí ta nemoc!“
„Já vím a jsem ti za to vděčný,“ brzo starci zmizel z dohledu.
Ten jen zavrtěl hlavou a pak se začal belhat pryč.
Po několika minutách dorazil Oren konečně do města.
Už když dorazil k bráně mu, bylo jasné, že to musí být Vážné, nikde žádná stráž, žádný pokřikující prodavači, žádný žebrající mniši, všude kam dohlédl, bylo prázdno, vzduchem se nesl ne příliš líbivý zápach, ale on mu nevěnoval pozornost.
Jak tak procházel městem, narazil na několik jedinců, ale ze žádného se mu nepodařilo dostat kloudnou odpověď, buďto nesmyslně blábolili, nebo se dívali do země či měli tvář znetvořeninou tak, že nebyli schopní cokoliv říct.
Většina z nich se od něj držela dál, jako by to on byl nakažený.
To město bylo poměrně rozsáhle, ale on to nevzdával, v tom ho ze strany zachytla nějaká kostnatá ruka.
„Nemáte, pane něco pro ubohou stařenu, stačí jen drobnost, prosím o cokoliv.
Oren se na ní podíval, ale přál si, aby to neudělal.
Mela rozteklý obličej, jako by jí z něj postupné slézávala kuže.
„Prosím, prosím…“
„Něco ti dám, ale musíš mi říct, kde najdu zahradu?“
„Tamhle a teď tu odměnu,“ Oren zalovil v kapse a podal jí stříbry penzi.
„Snad pomůže,“ řekl, ale stařena zahvízdala, k Orenovi se začalo plazit několik stařen, z nich každá byla nějak poznamenána.
„Opravdu si cením vašeho zájmu dámy, ale já opravdu spěchám,“ snažil se vykroutit, ale ta stařena ho držela pevně.
„Tohle vskutku není nutné, rád bych odešel.“
„Máš tam taky něco pro nás, máš tam taky něco pro nás?“ tázaly se krákoravě přicházející stařeny.
Obrátil kapsy naruby.
„Jsem na tom hůř než vesnický farář,“ ony ho však nehodlalas nechat jit, ale v tom se ozval jasný ženský hlas.
„Nechte ho!“ ještě dřív než ty slova dozněla, se ty stařeny nezvykle rychle daly na úprk.
Bělovlasá žena kolem čtyřiceti došla až k němu.
„Už vás nebudou obtěžovat…, Orene jsi to ty?“
„Dekuji za záchranu, věděl jsem, že mi z toho někdo pomůže.“
„Musíš jít pryč, vím, proč si přišel.“
„Já vím, že to víš, nastává ten čas.“
„Ne. Já tohle místo neopustím.“
„Sieno. Vyslechni mě prosím.“
Siena si povzdechla.
„Tak dobrá, ale pojďme na bezpečné místo?“
„A kde je to bezpečné místo?“
„Na druhé straně.
Orena zamrazilo.
„Kde je ta druhá strana?“
„Pojď se mnou a zjistíš to anebo se otoč a vrat se za mým bratrem Lazarem.“
Nikterak ho to nepřekvapilo.
„Ty víš, že se k němu nevrátím, ne bez tebe, jak se na tu druhou stranu dostanu?“
Siena se zastavila a v očích mela zvláštní odraz.
„Nejprve, musíš zemřít.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   06.11.11 18:20

Tak to bude tedy zajímavé, když musí zemřít. A jak se pak dostane zase mezi živé. Rolling Eyes
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   06.11.11 19:25

To se dozvíš, ale to "horší" ho teprve čeká.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: Temný Úsvit   Today at 21:05

Návrat hore Goto down
 
Temný Úsvit
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 5 z 7Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4, 5, 6, 7  Next

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Ostatné :: Off topic :: Poviedky-
Prejdi na: