DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 Dragon Kal Nosire

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4, 5, 6  Next
AutorSpráva
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   11.03.11 14:28

Nevím nevím:)

Levantie měla překrásný sen. Zdálo se jí, že je dcerou Lorda Tarielina a že má vše, co si může dívka přát. Nádherné šaty, překrásné šperky, mnoho služebnic a mnoho mladíků po ní touží, ale ona si smí vybírat. Smí jim říct, kdo je jí hoden a kdo ne.
Zdálo se jí, že sedí na židli před zrcadlem a že jí češe její dlouhé krásné vlasy.
Zprvu to bylo příjemné, ale pak do ní začala ta služebná šťouchat a bylo to čím dál tím víc nepříjemnější. Nic nepomáhalo, že jí přikazovala, aby jí nechala na pokoji. Služebná stále jen opakovala:
„Probuď se. Musíš se probudit. Levantie se jí snažila odradit, ale služebná se nedala a pořád jí to opakovala. Pak se zničehonic k Levantině údivu proměnila v Cirika, který s ni opravdu prudce zatřásl. Chtěla ho od sebe odehnat s tím, co si to dovoluje, co tu vůbec dělá, ale v tom jí cosi štíplo a že to bylo velmi nepříjemné.
Obraz se jí začal vytrácet, a když se ho snažila zachytit, stále víc a víc se vzdaloval až úplně zmizel a Levantie se probudila.
Respektive sebou zprudka škubla, takže Cirik, který se jí snažil probudit, jen tak tak stihnul uhnout.
„Už jsem si myslel, že tě dostali,“ zamumlal Cirik a Levantie rozespale viděla, jak nohou cosi zamačkává.
Nejprve zmateně zamrkala, ale pak jí došlo, že by to nedělal jen tak. Velmi rychle vyskočila, a když se podívala dolu, začala ječet.
V místech, kde ještě před chvilkou spala, se totiž hemžilo nejméně sto malým mravenců, kteří byli rudí. Cirik k ní přiskočil a ihned jí přiložil ruku na ústa.
„Proboha nekřič. Chceš snad, aby jich přišlo ještě víc?“
Levantie se chtěla jeho ruky zbavit, ale Cirik byl silnější než ona.
„Uklidni se a já tě pustím,“ dal jí na výběr Cirik.
Levantie po chvilce přikývla a zdálo se, že se i zklidnila.
Cirik jí tedy pustil. Jakmile to udělal, Levantie mu vrazila facku se slovy:
„Tohle si už nedovoluj!“
Cirikovi se nahrnula krev do tváře, ale ovládl se.
„Musel jsem to udělat. Kdybys ještě chvíli ječela, přilákala bys sem další a věř mi, že jich tu jsou stovky, možná, že i dokonce tisíce a pak by si na nás vážně ochotně pochutnali!“
Levantie na něj několik vteřin nasupeně hleděla a pak řekla:
„Promiň. Já jsem zapomněla. Děkuji ti.“
Cirik zavrtěl hlavou. Mě neděkuj. Probudil jsem se jen krátce před tebou a to jsem měl velmi krásný sen.
„Já taky. No není to zvláštní?“
„To asi ano, ale nemám tušení, co by to mohlo způsobit. Divnější spíš je, že mě probudil nějaký kluk. Myslím, že mu nebylo víc než patnáct a byl mi dost…,“ v tom Cirika přerušil šramot, který se ozval nedaleko od nich.
„Někdo tu je,“ zašeptal znepokojeně Cirik a pátravě se rozhlížel kolem sebe.
„Nejspíš jen nějaká hnusná krysa. Kdoví, kde jsme se ocitli…“
„Ne, krysa to určitě není,“ zamumlal odmítavě Cirik.
„Tak, co jiného by to asi tak mělo být, když se to…,“ Levantie náhle umlkla.
„Levantie? Levantie,co se stalo?“ Nepřišla však žádná odpověď.
Cirika se zmocnila zlá předtucha. Pomalu se tedy otočil a vydechl:
„To přece není možné. To přece…“
Před ním totiž stáli dva malý mužíčci celý v zeleném a malým mečíkem mířili Levantii na hrud.
Cirik se pokusil pohnout, ale jeden z nich si toho všiml, bleskurychle k němu přiskočil a než se Cirik na cokoliv zmohl, měl špičku mužíkova meče velmi blízko u krku.
Mužíčci se spokojeně uculili a pak pronikavě zapískali. Cirik i Levantie si museli zakrýt uši, ale neopovážili se udělat jediný krok a místo toho s úžasem sledovali, jak se k nim ze všech stran blíží podobní mužíčci a všichni na ně míří svými malými mečíky a tváří se zachmuřeně.
„Nechceme vám ublížit. My jsme jen…,“ začal Cirik, ale ten co mu u krku držel svůj mečík, výhrůžně pozvedl obočí a tak se Cirik rozhodl, že bude raději mlčet.
Po chvilce se tedy v prostoru, který se nejspíš nacházel v nějaké jeskyni, protože na stěnách byly krápníky, rampouchy a všude byly vchody a také chlad, čehož si všimnul Cirik až teď, shromáždilo nejméně padesát malých mužíčku.
Většina si byla navzájem podobná jako vejce vejci. Snad jen několik z nich mělo bílé vousy.
„Podrobíte se dobrovolně, nebo vás máme přinutit?“ zeptal se jich zřejmě nejstarší a nejváženější mužíček.
Cirik letmo pohlédl na Levantii a ta přikývla.
Cirik si v duchu oddechl. Bylo mu víc než jasno, že proti všem by neměl šanci a v podstatě jim ani ublížit nechtěl. Nikdy nikoho z nich neviděl a všichni tvrdili, že skřítci, jistě to byli oni, už dávno vymřeli.
Doufal jen, že oni neublíží jim. Neměl absolutně ponětí, kde by mohli být. Upřímně, když se pod nimi ta půda rozevřela, připadalo mu, že je konec.
Bělovlasý skřítek jim střídavě hleděl upřeně do očí.
Nakonec se jich zeptal:
„Proč jste přišli do Kal Amaru?“
„Já… my… nevíme. My jsme utíkali před muži se psy a pak jsme se propadli a poto… potom…“
„Zabijeme je,“ ozval se nezvykle vysoký a svalnatý skřítek po pravici bělovlasého muže.
Ozvalo se mnohohlasné souhlasné mručení a Cirika s Levantii se zmocnil mrazivý pocit.
Bělovlasý skřítek však na jeho věk velmi rázně pozvedl ruku a všechny zvuky naráz přestali.
„Jestli jste se sem dostali pouhou náhodou, nezbývá nám nic jiného, než vás zabít, protože nesmíme dovolit, aby se o nás někdo dozvěděl…“
„My to nikomu neřekneme. My musíme doručit nějaký dopis,“ vykřikl zoufale Cirik.
Skřítek, jehož meč se téměř dotýkal Cirikova krku, se chystal proklát mu hrdlo, ale bělovlasý muž mu v tom na poslední chvíli zabránil.
Muž po pravici zlostně usykl.
Bělovlasý dal pokyn a skřítci založili své meče zpět na své místo. Cirik i Levantie byli volní, ale přesto se ani nepohnuli.
Bělovlasý skřítek se k nim přiblížil na několik centimetrů a poté natáhl ruku.
„Dej mi prosím ten dopis.“
Cirik zaváhal. Tohle nebyla Reverie. Ale jestli jim to zachrání život, měl by jim to dát.
„Pospěš si!“ přikázal mu ten stařec.
Cirik se nadechl a pak zavrtěl hlavou.
Levantie na něj šokovaně vytřeštila oči, ale on pouze řekl:
„Nevím proč, ale nechci jim ho dát. Nevím, kde ta Reverie leží, ale ten muž mluvil tak naléhavě.“
„Nebuď hlupák. Dej jim to psaní. Jestli jim ho nedáš, tak nás zabijou!“
„Já vím, ale prostě nemůžu!“
Bělovlasý od něj mezitím odstoupil.
„Je to tvé konečné rozhodnutí?“ zeptal se ho temně.
Karik polkl a přikývl. Levantie protočila oči, ale nic neřekla.
„Pak tedy zemřete,“ promluvil bělovlasý.
„Tak tedy zemřu, ale dobrovolně vám ten dopis nevydám!“
„Jsem na to taky připravena,“ ozvala se tiše Levantie.
Cirik na ní děkovně pohlédl a pak zavřel oči a očekával smrtící ránu.
Nic takového se však nestalo a on ucítil, že se jeho ruky někdo dotknul.
Otevřel tedy oči a uvědomil si, že za jednu ruku ho drží malá roztomilá skřítka, že se všichni kolem usmívají.
Otočil se na Levantii, která na to hleděla stejně zmateně jako on.
„Co to má znamenat,“ zeptal se pomalu.
Bělovlasý mu stisknul druhou ruku a oznámil všem:
„Splnili první zkoušku. Odvahy a přesvědčení.“
Všichni až na jednoho propukli v nefalšovaný výskot.
Cirik si všimnul, že jediný, kdo se neraduje, je muž co si přál jejich smrt.
Jeho tvář byla sice kamenná, ale oči mu žhnuly nenávistí.
Cirikovi znemožnili výhled desítky malých skřítků, kteří radostně poskakovali. Když se mu výhled uvolnil, ten muž tam nikde nebyl.
„My jsme ale jen obyčejní lidé.“
Bělovlasý však zavrtěl hlavou:
„Jste jejich děti a naděje pro všechny, co milují dobro!“
„Cože jsme?“ nevěřil ani jeden tomu, co právě slyšel.
Bělovlasý se usmál. „Jste syn a dcera krále a Královny Reverie.“
„To je naprostý nesmysl. Nemůžeme být sourozenci,“ vykřikli oba dva najednou.
„Proč ne?“ podivil se upřímně bělovlasý muž.
„Protože… protože jsme se každý narodili jinde,“ vynesla svůj triumf Levantie.
Cirik souhlasně přitakal.
„To je naprosto pochopitelné,“ odvětil bělovlasý klidně.
„Co tím myslíte? Sourozenci by měli přece vyrůstat spolu, teda, kdyby nějací existovali.“
„Vím, že to pro vás musí být šok. Všechno vám řeknu, ale měli bychom si pospíšit. Za chvíli započne příliv a mohl by nás tu zatopit.“
„My jsme snad…“
„Ne nejsme pod vodou. Jsme v pásmu Galtických hor, které leží na hranicích Reverie a Sigerie.“
„Sigerie? Ta je přece na druhé straně.,“ Cirik zmateně potřásl hlavou.
„Všechno se dozvíte, ale už bychom si vážně měli pospíšit. My skřítkové totiž nejme nikterak excelentními běžci. Myslím si, že vám samotním by se hodila očistná koupel a především nové šaty a pohlédl na Levantii, která zrudla.
„Dobře. Půjdeme s vámi a rádi si vyslechneme něco tak neuvěřitelného, ale proč bychom měli být zrovna my zachránci těch, kteří milují dobro?“
„Už jsem myslel, že se nezeptáš.“
„Jste Kal Dragoni Nosire- nositele dračího tajemství.“
Cirik s Levantii na sebe nechápavě pohledli, ale rozhodli se nevyptávat, dokud nedojdou na místo určení.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   18.03.11 12:20

Takže sourozenci? Laughing
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   18.03.11 15:24

Možná ano možná ne:)
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   18.03.11 15:58

Karik několik minut běžel. Ne však tak rychle, jako když ho honili ti psi. Sice si odpočinul, ale nebyl si jist, zdali by zvládnul další dlouhý běh.
Nakonec tedy zpomalil a pak se zastavil úplně a zadýchaně se opřel o nějaký strom.
Ani v tom nejhorším snu ho nenapadlo, že se jednoho dne málem uběhá k smrti.
Když už se cítil o něco líp, chystal se vydat na další cestu. Vůbec netušil, proč má jít k nějakým jeskyním, kde je chlap, co se prý stýká s draky.
U toho muže by to chápal, ale Celie mu nepřipadala jako blázen. Každý přece věděl, že draci už dávno neexistují, že všichni byli vyhubeni před mnoha a mnoha lety.
Jestli jsi dobře pamatoval, tak posledního draka, prý spatřili před patnácti lety.
Tak i když pochyboval, že mu ten chlap cokoliv poví, byl rozhodnutí tam jít. Už jen kvůli Celii. Kdykoliv na ní pomyslel, celého jeho těla se zmocnil zvláštní žár, který nikdy předtím nezažil.
Chtěl se tudíž vydat na cestu, ale v tom koutkem oka zahlédnul, jak k němu míří tři vysocí, zjizvení muži, jejichž obličej se mu vůbec nelíbil.
Už bylo však pozdě. Zcela jistě si ho všimli a spěšně k němu zamířili a on i když si nebyl zcela jistý, by přísahal, že se jim na rtech zjevil spokojený úsměv.
Jestli to byli lupiči nebo ještě hůř otrokáři, nebude to zrovna příjemná návštěva a jak se tak na ně koukal, pochyboval, že by dokázal přeprat, alespoň jednoho z nich. Karik nebyl nikterak silný, i když pravda, postavu měl docela statnou z té těžké práce, kterou mu Greberg pořád zadával.
„Vypadá to, že máme problém,“ zašeptal do pravé kapsy.
„Hlavně nedělej žádné hrdinské gesta,“ ozvala se stejně tichá odpověď.
„Jo jasně. Už se vidím,“ odsekl Karik, ale poté už veškerou svou pozornost věnoval příchozím, kteří z blízka vypadali, ještě nebezpečněji.
Na rtech se jim usídlil nevyzpytatelný škleb.
Zastavili od něj necelý metr a největší z nich se ho zeptal:
„Co asi takový mladík jako, pohledává na tomto ne zrovna bezpečném místě?“
„Procházím se,“ odpověděl mu Karik neohroženě, ale uvnitř sebe sama cítil, že se ho zmocňuje strach.
Všichni tři muži se uchechtli.
„Tak ty se procházíš. V tuhle dobu a v tento čas? Tak to jsi buď hrdina nebo šílenec.“
„Nepřipadá mi to tu nijak nebezpečné. Mám totiž rád noční procházky.“
„Tak noční procházky říkáš? No myslím, že bychom ti mohli jednu zcela zdarma poskytnout. Dej nám své šaty a mi ti poskytneme úplně nový zážitek!“
„Tak o tohle jim jde,“ pomyslel si Karik.
Jestli jim je nevydá, zabijou ho. Jestli jim je však vydá, umrzne tady. Bylo totiž dost chladno.
I když to nerad přiznával, teď by se mu docela hodil muž s kosou. Jenže ten tu není.
„Tak, jak ses rozhodl?
Karik zavrtěl hlavou: Jsou to mé šaty a mé taky zůstanou,“ promluvil nezvykle pevně.
„Jsme rádi, že ses tak rozhodl. O to to bude větší zábava,“ ozval se prostřední muž.
„Máš jako obvykle pravdu bratře. Ty běž zleva, ty a ukázal na prostředního běž zprava a já si ho vychutnám z prostředku.
Karik se otřásl. To neznělo dobře. „Uleť, nesmějí o tobě vědět!“ Vilka však zavrtěla hlavou. „Zůstanu tady s tebou. Hlavně nepanikař. Nesmíš jim dát najevo, že máš strach.
Až ti řeknu, rozeběhneš je. Jakmile to uděláš, jeden z nich na tebe skočí. Jsou pochopitelně silnější, ale ty jsi hbitější. Zkus sebou mrskat, jak jen to nejvíc jde. Snaž se mít nohy volné. Nesnaž se jimi toho muže zasáhnout. Já zaútočím na toho druhého muže a navedu ho k tobě. Snaž se mít celou dobu volný výhled, abys mohl toho druhého muže, kopnout tam, kam si to zaslouží.“
„To nemůže vyjít. Jsou větší a silnější. Umlátí mě k smrti.“
Musím zapracovat na tvém sebevědomí, ale to může jedině tehdy, když uděláš všechno, tak jak jsem ti řekla a už žádné výmluvy!“
„Vilko?“ zašeptal ohromeně Karik. Dobře, ale i když se pokusím udělat přesně to, co mi tu říkáš, zbývá pořád ještě jeden muž.“
Vilka netrpělivě zatřepotala křídli.
„O toho se nestarej a snaž se mít prosím méně otázek. Jsem víla. My nemáme extra velké mozky na tolik informací.“
„Promiň,“ zamumlal rozpačitě Karik a pak pohlédl před sebe a zjistil, že jsou ti muži stále na místě a že se v jejich tváří zračí údiv.
Poznal, že právě teď nastal vhodný čas a tudíž na nic nečekal, urychleně se obrátil a rozeběhl se. Bohužel největší muž hbitě zareagoval a dvěma dlouhými skoky ho dohnal. Strhl ho na zem a pokusil se ho svou ohromnou pěstí udeřit do obličeje, ale Karik sebou házel. Rty měl sevřené a sem tam toho muže kousnul. Muž vždy zavřísknul a snažil se dostat k jeho obličeji, ale Karik dělal přesně to, co mu poradila Vilka. Uhýbal hlavou do stran, snažil se mít volné nohy. Muž několikrát vztekle udeřil do země, ale Karikovi se na poslední chvíli vždy podařilo uhnout, ale popravdě už začal pociťovat únavu. Přesto se nevzdával a sem tam tomu muži uštědřil nepříjemný kousanec.
„Pojď mi s ním k sakru pomoc?“ zakřičel na druhého muže, který tam dosud jen stál.
Ten se sice ihned pohnul dopředu, ale jakmile se přiblížil k zápasící dvojici, cosi ho štíplo do ucha. Zařval, ale nic kolem sebe neviděl. Udělal tedy další krok, ale zase ho něco kouslo a tentokrát do druhého ucha.
Znovu vykřikl a vztekle se kolem sebe oháněl.
„Co tam děláš, idiote. Pojď mi sem pomoct!“
„Něco mě to tu kouše,“ zafňukal ten muž.
„Nic tě nekouslo. Nic tu není, tak si k sakru pospěš,“ zařval ten muž. Karik se pokusil z jeho sevření vyprostit, ale ten muž měl příliš pevný stisk.
„Nekřič na mě!“ zavrčel ten muž vztekle a pak se rychlým krokem přiblížil ke Karikovi, který měl v ten moment, volný výhled, když muž, co ho držel, pootočil hlavu.
Karik zavřel oči a vší silou vymrštil svou pravou nohu do vzduchu. Jeho noha zasáhla druhého muže mezi nohy a ten zavřísknul, zhroutil se na zem a vyrážel ze sebe skučivé zvuky.
Nejvyšší muž se otočil a než se unavený Karik na cokoliv zmohl, udeřil ho svou obří pěstí do obličeje. Karikovi se před obličejem zajiskřilo. Matně si uvědomoval, že mu z nosu teče krev. Celým jeho tělem projela šílená bolest.
Poslední co slyšel, bylo:
„Jak já si tě vychutnám a poté ztratil vědomí.
Muž se chystal bezvědomému Karikovi svléknou veškeré oblečení, ale v tom si uvědomil jednu podstatnou věcičku.
Ocitnul se totiž nejméně tři metry nad Karikovým tělem. Ruce vepředu, nohy přitisknuté k sobě, tělo nahrbené. Zašmátral kolem sebe, ale bylo to opravdu tak. On se pohyboval ve vzduchu. Snažil se stlačit dolů, ale ať se namáhal jak chtěl, zůstával stále na tom samém místě. „Tohle není možné, tohle není možné,“ opakoval si neustále, ale jeho vlastní tělo ho přesvědčovalo o opaku.
I když to byl Tvrdý chlap, který se neštítil ničeho, začal pociťovat strach, což byl jakýsi nepříjemný pocit, který se ho pomalu, ale jistě zmocňoval.
V tom si vzpomněl na svého druhého bratra. Otočil tedy s jistou námahou svojí hlavu, ale měl co dělat, aby nezačal křičet. Jeho druhý bratr byl totiž celý z mramoru.
„To musí být kouzla, to musí být kouzla,“ šeptal si vyděšeně.
Jestli se opravdu něčeho bál, tak to bylo nadpřirozeno, proti kterému je sebevětší síla bezmocná.
„Halo, halo, je tu někdo?“
„Záleží, kdo se ptá. Jestli ten, co jen ubližuje, nebo ten, co je potrestán,“ ozval se odněkud zvučný mužský hlas.
Muž sebou trhl. Ten hlas znal. Zcela jistě už ho někde slyšel.
„Kdo jsi? Kde jsi? Tos udělal ty?“
„Odpověz na mou předchozí otázku.“
„Nic jsem neudělal. Okamžitě mě dej dolu!“
„Neozval se žádný hlas, místo toho ucítil ten muž velmi bolestné štípnutí pravé a pak v levé. O chviličku později se to opakovalo. Muž se pokusil stisknout rty, ale bolest byla příliš silná. „Přestaň, přestaň,“ zakřičel prosebně.
„Jen, když odpovíš na mou předchozí otázku,“ řekl přísný hlas.
„Nikdy mě k tomu nedonutíš,“ procedil skrz zuby. Vzápětí se tedy znovu dostavilo to neuvěřitelně bolestivé štípání a ke všemu tomu se to dostalo i do noh.
Byla to až neuvěřitelná bolest,ale ten muž proti tomu bojoval. V tom ucítil slabounké štípnutí do varlat. „Ne to prosím Ne,“ zaječel. Dobře, dobře. Ptá se odsouzený!“
„Co jsi provedl?“
„Chtěl jsem zabít a okrást toho kluka, který leží tam na zemi,“ soukal to ze sebe se staženým obličejem. Všechno štípání jako by naráz ustala.
„Když tě propustím, dáš všechno, co máš u sebe tomu chlapci a potom ihned se svými bratry, opustíš toto místo a nezastavíte se dřív, než ve tři milé vzdálené vesnici.“
„To klidně, ale všechny peníze mu nedám. Poctivě jsem si je nakrat.“
„Pak tě tedy proměním v to, co jsou tví bratři.“
„Ne, jen to proboha ne. Dám mu tedy všechny své peníze, ale kde mám jistotu, že mí bratři budou jako dřív?“
„Já vždy držím své slovo Terilene.“
Takhle mu říkal jen jeden muž. Rozšířily se mu oči a on zašeptal:
„Jste to vy mistře Locarne?“
„Ano jsem to já. Velmi mě mrzí, že se potkáme za těchto okolností. Býval jsi mnohem lepší.“
„Nechci o tom mluvit. Slibuji, že jakmile mě vrátíte na zem, dám mu všechno co mám a se svými bratry okamžitě odejdeme.“
„Věřím ti Terilene,“ v Locarnovi hlase se ozýval smutek a Terilen po velmi dlouhé době, pocítil stud.
Chtěl cosi říct, ale nakonec se neodvážil.
Cítil, že pomalu klesá k zemi. Nakonec se na ní ocitnul úplně. Nedopadnul však na břicho, jak očekával, ale na nohy.
Rozhlížel se kolem sebe, ale nikoho neviděl.
„Mistře, kde jste?“
„Nebylo by dobré, abychom se viděli. Dej tomu chlapci všechny peníze a pak vem své bratry a odejděte odtud a o nic špatného se nepokoušejte.“
Terilen tedy pomalu přistoupil k stále bezvědomí ležícímu Karikovi, s těžkým srdcem vyndal svůj po okraj naplněný sáček s penězi a položil ho na Karikovo břicho.
„Ty musíš být někdo výjimečný, když se o tebe stará samotný Locarn,“ zašeptal a pak se obrátil. Přešel ke svým zmateným bratrům a beze slova jim dal znamení k odchodu.
Jeho bratři, i když nevěděli, co se stalo, ho velice rádi uposlechli a za chvíli všichni tři, zmizeli hluboko v lese.
Necelý metr před Karikem se zhmotnil muž.
Přistoupil až k němu, poklekl a svou ruku položil na jeho nos a krev zmizela a Karikův nos byl zas úplně normální.
„Jsi mu tak podobný. Jen si přeju, abys nedopadl jako on.“
Pak se otočil k Vilce, které se usadila na jeho rameni.
Jemně jí pohladil po křídle a pak zamumlal:
„Je čas, aby se tento chlapec stal Kal Dragoni Nosire
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   29.03.11 22:42

Kapitola 10

Karik se pomaličku probouzel. Moc se mu do toho nechtělo. Zdál se mu velmi zvláštní sen. Na to, že se v nich vyskytuje muž s mečem si už zvyknul, ale poprvé tam sním byla překrásná žena, která se na něho stále jen usmívala.
Přísahal by, že ho oslovila můj synu. Nebyl si tím však jistý, protože pak se mu před očima rozplynuli. Rozhodl se, že se znovu ponoří do snů a pokusí se je zase nalézt.
V tom ho však cosi štíplo do ruky a to ho probralo.
Rozmrzele otevřel oči. Jednou rukou si je protřel a poté před sebou spatřil Vilku, kterak seděla na lůžku z jelení kůže a tvářila se nespokojeně.
„Co je? Už snad nemůžu ani spát,“ zeptal se jí mrzutě.
Vilka se nejprve nafoukla, takže to vypadalo, že musí každou chvilkou prasknout. Ale když už to tak vypadalo, obličej jí splaskl a ona mu odměřeně oznámila:
„Mistr Locarn s tebou chce mluvit.“
„Kdo? Já žádného Locarna…,“ přerušilo ho rozčílené zaprskání.
„Co je?“ zeptal se jí nevrle, ale vzápětí toho litoval. Ten Locarn zřejmě bude muž, co ho zachránil od té bandy lupičů a Vilka mu jen vyřizuje vzkaz.
Zastyděl se, ale něž se mohl omluvit, vilka roztáhla křídla a uletěla.
„Vilko, počkej. Já to tak nemyslel,“ volal za ní, ale ona se nevrátila.
„To jsem tedy provedl pěknou pitomost,“ pomyslel si a poté se postavil na nohy. Na to, že to lůžko nebylo nic moc měkké, se cítil celkem dobře.
Posadil se tedy zpátky a vzápětí se oblékl do odložených věcí, které jak si s údivem všiml, byly čerstvě vyprané.
„Ze by ten muž uměl prát? Nebo to snad byl…?“
Karikovi se rozhořel pocit nedočkavosti. Docela dost se těšil na setkání s mužem, který sám zneškodnil tři muže. Už už chtěl vyjít z dřevěného přístřešku, když v tom mu na mysli vytanula vzpomínka, na to co se dělo před malou chvilkou, když tu byla Vilka.
V duchu si sám sobě slíbil, že jakmile se mu naskytne čas, musí se jí omluvit, protože i když byla Vilka dost panovačná, měl jí rád a nejednou mu svou radou zachránila život, nebo mu dodala naději.
Když konečně vyšel ven, musel si na několik vteřin zastínit rukou oči, jelikož slunce stálo vysoko na nebesích a dost prudce pálilo. Jakmile poodešel o kousek dál, přímý kontakt se sluncem nebyl již tak patrný.
Pomalu se kolem sebe rozhlížel a jeho oči hltaly vše, co kolem sebe viděl.
Bylo mu ihned jasné, že tady jistě nikdy nebyl, ale muselo to být někde u Crosdeánského moře, které rozdělovalo Grilicii a Sigerii.
Moc o tom nevěděl. Proč taky. Až donedávna byl jen obyčejným čeledínem u nejlakomějšího muže v celé Grilícii. Když se nad tím zamyslel. Těžko by ho překonávali v kterékoliv jiné zemi, které si vždycky tak toužebně přál navštívit.
Pohled na nyní klidné moře, jehož vlny se líně převalovaly jedna přes druhou ho natolik fascinoval, že nevnímal zvuky kroku.
Trhl sebou až když se ozvalo:
„Výhled na moře je jistě fascinující, ale i tak bys neměl zapomínat na okolí,“ hlas jenž ho takto vyrušil byl zvučný.
Karik se pomalu otočil a spatřil muže něco přes 45 . Měl již značně prošedivělé vlasy, jeho tvář byla zvrásněná mnoha vráskami, ale jeho oči, byly plné energie, laskavosti, ale i přísnosti.
Karik ztuhl. Nevěděl, co má udělat nebo co má říct. Bylo pochopitelné, že se s tím mužem musí setkat, ale vůbec ho nenapadlo, že to bude tak brzo.
„Neboj se chlapče. Mě se bát nemusíš,“ slova byla pronesena vlídně, ale Karikovi se okamžitě vybavila země zvaná Landividie, kde se ho ještě mnohem starší muž pokoušel na věky uspat. Taky začínal vlídně.
Muž naproti němu se nepatrně zachmuřil. Jako by věděl, na co Karik právě myslí.
Postoupil tedy o krok dopředu s rukou nataženou před sebou.
Karik zaváhal, ale nakonec i on udělal krok dopředu.
Muž se od něj zastavil necelý metr. Malinko se usmál. Jsem rád, že si se mi rozhodl důvěřovat. Vím, co jsi tam prožil a plně chápu tvojí opatrnost, ale tady jsi v bezpečí.
I když je pravda, že Vilka, která ke mně před chvilkou přiletěla a spílala ti ne zrovna slušně.“
Teď se maličko pousmál Karik. Ten muž se zdál být přátelský a zatím to vypadalo, že mu ublížit nechtěl. Přesto byl stále rozhodnutý být opatrný.
Mezi nimi se rozprostilo ticho, které Karik přerušil svojí otázkou.
„Vy jste mě zachránil?“
„Ne tak docela. Zachránila tě především tvoje odvaha.“
Karik zmateně zamrkal, ale pak se dotknul nosu a když zjistil, že je normální vydechl.
„Jak je to možné? Vždyť mi ho určitě přerazil. Jste snad čaroděj?“
„Tohle dokáže spravit kterákoliv schopná bylinářka, ale abych nezapíral. Jmenuje se Locarn- mistr bílé magie.“
Karik na něj vytřeštil oči a zašeptal:
„Opravdový čaroděj.“
Pak se mu však do tváře vkradl strach.
„Vy jste opravdu čaroděj nebo, nebo…“
„Pokračuj,“ vyzval ho jemně Locarn.
Karik však zavrtěl hlavou.
Nemusíš mít strach. Ne, nejsem jako ten muž, co se před tebou onehda v lese zhmotnil.“
Karik si oddechl. Bylo to zvláštní, ale věřil mu.
„Jak toho, že toho víte tolik?“
„Ale Kariku. Jsem čaroděj a tudíž vidím věci, které jsou jiným odepřené.
„ A proč jste sledoval mě. Provedl jsem snad něco?“
Locarn zavrtěl hlavou. Nikoliv, ale podle mě je nevhodné, bavit se o tom zde, když všude kolem tebe jsou jeskyně v kterým můžeš bezpečně rozdělat oheň a něco dobrého zakousnout.“
Karik si teprve v tu chvíli uvědomil, že mu kručí v břiše.
Zrudnul, ale Locarn se usmál. Přistoupil blíž, dotknul se Karikova ramene, zamumlal něco nesrozumitelně a v Karikově ruce se objevila opečené stehno.
„Jak jste to…?“ ale Locarn si položil prst na ústa.
„Později Kariku. Teď se najez. Dopřej si doušek čisté vody a pak si promluvíme.“ Poslední slova zněla smutně, ale než se Karik zmohl na otázku, Locarn se rozplynul, jako by byl pouhá pára. Karik pohlédl na stehno. Nechtělo se mu věřit, že to co se mu objevilo v ruce je stehno, ale podle vůně které vydávalo to tak muselo být. Netušil o čem s ním chce ten muž mluvit, ale už mu věřil. Byl to opravdový čaroděj, který mu jistě nechce ublížit.
Ještě chvíli hleděl na to stehno, ale jakmile se žaludek znovu ozval, na nic nečekal a s chutí se do něj zakousnul
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   05.04.11 13:11

Takový čaroděj by se mi taky líbil, myslím, když se najednou objeví jídlo. Very Happy
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   14.04.11 15:44


O hodinu později vešel Karik do jedné z jeskyň. Ušel několik metrů a pak před sebou spatřil dlouhý kamenný stůl, který byl srostlý do země a kolem něj byly tři vysoké dřevené židle.
Zaváhal, ale nakonec se posadil. Jakmile to udělal, odněkud se vynořil Locarn.
Posadil se beze slova naproti Karikovi. Dotknul se stolu a Karik opět uslyšel mumlání v neznámém jazyce. Jakmile Locarn domluvil, na stole se zničehonic začalo objevovat jídlo. Ovoce, zelenina, kuřecí stehna, jitrnice, upečený králík a mnoho dalších jídel. Když se tam objevilo poslední jídlo, chtěl se dát ohromený Karik do jídla, ale v tom se různé talíře daly do pohybu, promíchaly se tak, že uprostřed vznikl velký kus místa, na kterém se objevily poháry s medovinou, čistou vodou, vínem a dokonce i pivo.
Locarn se nepatrně zamračil. Dotknul se znovu stolu a víno a pivo zmizelo.
Karik se zatvářil zklamaně, ale Locarn řekl:
„Ne, že bych ti to nechtěl dopřát, ale většinou to naservíruje příliš silné a nyní je nutné, aby si zůstal střízlivý.
Karik už otvíral ústa, ale Locarn ho předešel:
„Vysvětlím ti to později. Teď se pust do jídla. Vsadím se, že jsi vyhladovělý.“
„Děkuji,“ zamumlal a pak se pustil do jídla. Ačkoliv se to tady objevilo odnikud, brzy se cítil být nasycení a voda byla tak chutná.
Locarn ho pozoroval, ale jeho mysl byla někde jinde. A tak nebylo divu, že sebou trhl, když ho Karik oslovil.
Karik se zatvářil zahanbeně, ale Locarn řekl:
„Není třeba se takto tvářit. Nic jsi přece neprovedl.“
„Vyrušil jsem vás z myšlenek.“
Locarn se přátelsky usmál.
„Nebylo to nic důležitého. Jen jsem se zasnil. Co by jsi rád věděl, Kariku z Reverie?“
Karik sebou trhl. Opět další, který ho považuje za někoho jiného.
„Já přece nejsem z Reverie, mistře,“ osmělil se namítnout.
„Ale jistě že jsi. Vím, že to pro tebe bude velmi těžké všechno pochopit, ale jestli chceš, můžu ti to vyprávět a nebo….“
Karika se zmocnilo jakési vzrušení. Opravdu by mohl být z Reverie? Ze země, kde prý žijou podaní mnohem šťastněji než v kterémkoliv jiném království.
Vzápětí zavrtěl hlavou. Ne, byl to čirý nesmysl. Narodil se nejspíš nějaké nebohé ženě v Grilícii, která už měla příliš mnoho dětí a proto se už o něj nemohla starat. Tudíž ho položila před práh barona Greberga a doufala, že on by se o jejího nebohého syna postaral. Zřejmě však netušila, co je baron zač. Na mysl se mu však stále vracela neodbytná myšlenka na to, že by mohl pocházet z Reverie.
On jí však stejně jako v posledních několika týdnech potlačil. Kdyby byl přece z Reverie, nikdy by neskončil u toho nejlakomějšího může.
„Ne, já jsem opuštěný chlapec, kterého se ujal baron Greberg,“ prohlásil přesvědčeně.
Locarnovi tvář zvlnil úsměv.
„Taky se hned tak něčeho nepustíš, že?
Pomoz mi. Kdyby si byl jen obyčejný chlapec, kterého opustila jeho matka s tím, že se o něj nemůže postarat, jak to, že se ti zdají sny o vysokém statném muži, který v ruce drží zkrvavený nůž a nebo o překrásné ženě, která ho osloví můj synu.“
Karik vytřeštil oči a zalapal po dechu.
„Jak…jak.. tohle víte…,“ vykoktal ze sebe ohromeně.
„Prostě to vím. Chvíli tu počkej,“ vyzval ho. Poté se zvedl a ohromený Karik sledoval, jak kráčí na protější konec jeskyně.
Locarn se sklonil. Karik neviděl, co tam dělá, ale když se Locarn narovnal, všimnul si, že v ruce drží nějaký obrázek.
Protřel si oči, ale bylo to tak. Před chvílí když tam hleděl, na té zemi nebylo nic.
Locarn k němu mezitím pomalým krokem došel, posadil se jako by nic na svojí židli a ten obrázek položil na stůl.
„A teď mi řekni, jestli to jsou oni.“
Karik tak učinil a srdce se mu zprudka rozbušilo. Byli to oni, nebyl pochyb. Ten muž sice neměl ani meč a ani brnění, ale tvář, ten postoj.
Polkl a žaludek se mu sevřel.
„Tohle jsou Kariku Foldik a Miriam- král a královna Reverie a tvojí rodiče,“ oznámil mu Locarn tiše.
Karikovi se zatočila hlava a vzápětí sklouzl ze židle.
Locarn obešel urychleně stůl. Nebyl si jistý, jestli si Karik neublížil. Věděl, že to bylo příliš rychlé, ale času rychle ubývalo. Suligus nezahálel. Věděl, že se Lord Tarielin chystá zničit Sigerii jednou provždy a následně si podmanit všechny ostatní království, obzvlášť Revérii, která mu měla podle jeho slov patřit.
Jenomže dokud se neprokáže, že jsou všichni děti mrtvé, nemůže na trůn nastoupit kdokoliv jiný. Popravdě Reveriská šlechta, by si už dávno zvolila nového krále, ale jemu se až doteď dařilo přemlouvat správce, který byl jeho jediným přítelem a neodsoudil ho, za jeho tehdejší zbabělost.
Jestli se Karikovi něco stalo, nejen, že ztratí nositele dračího tajemství, ale také možná posledního právoplatného krále Reverie a to by si Locarn nikdy neodpustil.
V tom odněkud zaslechl slabé štkaní.
Zhluboka si oddechl. Karik žil.
Sklonil svou hlavu a před sebou spatřil Karika, jak sedí u židle nohy přitažené k sobě třese se a po tvářích mu tečou slzy.
„Kariku,“ oslovil ho nejprve tiše, ale když nijak nezareagoval, zvýšil hlas a to už si ho Karik všimnul. Upřel na něj uslzenou tvář a ze rtů mu vyšlo:
„Jestli jsem synem samotného krále, jak to, že jsem se ocitnul u toho strašného muže?“
Locarn se nadechl a pak mu řekl:
„Běž se umýt do jezera, odpočin si a já ti to potom všechno řeknu.“
„Já to chci vědět hned.“
„Je to velmi dlouhý příběh a já si myslím, že by sis na to měl odpočinout.“
„Ne, já to chci vědět hned!“ trval na svém Karik.
„Už jsi toho dnes zažil víc než dost.“
„Chci to okamžitě vědět!“ vykřikl a dupnul nohou.
„Běž ihned udělat, co jsem ti řekl!“ zahřměl Locarn, tvář mu potemněla, oči se mu nebezpečně zablýskly a Karik jako by z něčeho vzpamatoval, poděšeně ucuknul a pak se omluvil:
„Promiňte. Nevím, co se mnou dělo,“ a utřel si slzy ze tváře.
Locarn měl ve tváři opět vlídný výraz.
„To nic. Udělej to. Věř, že ti to pomůže.“
Karik přikývl a vyběhl ven z jeskyně.
Locarn se za ním díval a pak zamumlal:
„V podstatě si to můžeš sám.“
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   15.04.11 15:39

Karik zpomalil a nyní se pomalým krokem blížil k průzračnému jezero, které se rozkládalo před ním. Nebylo nikterak velké, ale bylo dost velké na,. Aby si v něm mohl zaplavat a pročistit si hlavu.
V poslední době toho na něj bylo hodně. Potkával lidi, které nikdy neviděl, ale kteří zřejmě viděli jeho. Oslovovali ho jménem, které mu nepříslušelo. Šli po něm nejen lidé, ale muž, co se změnil v nestvůru, kamenní psi a nakonec se dozvěděl, že celých patnáct let, byl úplně někým jiným, ale on neměl o tom ani potuchy.
Zavrtěl hlavou. Stále si to nedokázal připustit. Neustále musel pochybovat o tom, že on obyčejný chlapec je synem někoho tak neobyčejného jako je král Revérie. Nikdy ho neviděl, ale potulní pěvci o něm zpívali pochvalné písně. Zvláštní bylo, což si uvědomoval až teď, že nikdy nemluvili o tom, jak žije dnes, jak se mu daří, co jeho děti. Nikdy se nad tím nepozastavil, protože Greberg mu nedal možnost. Neustále ho honil. Kdykoliv ho uviděl, že je poblíž potulných pěvců, vždycky se k nim vyřítil a holí do nich bušil tak dlouho, dokud urychleně neodešli. Tudíž se nemohl divit, že s ním nechtěl mít žádný pěvec nic společného.
Byl tak zabraný do svých myšlenek, že ji ani nevšimnul, že už vstoupil do jezera.
Teprve a studená voda mu připomněla, kde se ocitnul.
Urychleně se tedy vrátil na břeh svlékl se a poté pomalu do té vody vkročil.
V podstatě ani nebyl překvapen, že se u jeskyň nachází jezírko. Mistr Locarn musel být zřejmě mocný.
Pomalu tedy vkročil do vody. Otřásl se. Byla dost studená. Chvíli kolem sebe jen tak cákal, ale nakonec se odhodlal. Ponořil se a začal plavat. Voda se stávala teplejší. Jednu chvíli až moc. Když však pomyslel, na to, že by mohla být o trošku studenější, ihned se to stalo. I když neměl ve zvyku moc často se koupat, bylo mu příjemně. Proháněl by se po jezírku jistě mnohem déle, ale při jednou přeplavání se zničehonic na hladině objevil velký stín, který ovšem ihned zmizel.
Karik se přesto zprudka vynořil. Nestačil si však ani prostřít oči, když se za ním ozvalo zafrknutí.
Instinktivně šátral kolem sebe, ale nikterak ho nepřekvapilo, že kolem sebe nenašel nic, čim by se mohl bránit. Odfrknutí se ozvalo znovu a tentokrát silnější.
Karika ovanul závan teplého vzduchu.
Otočil se tedy a měl co dělat, aby nezačal křičet.
Před ním totiž stál nejméně pět metrů vysoký šupinatý stříbrný drak, který měl tlamu plnou ostrých zubu a křídla svěšená k tělu.
Karik zbledl a rozklepal se.
„Ty… jsi.. jsi dra..k?“ otázal se roztřeseně.
Drak se sklonil těsně až k jeho obličeji, zakoulel očima, z nozder mu vyšel dým.
„Zkus hádat. Když se trefíš, spolykám tě naráz, když se spleteš, pomalu tě rozžvýkám, tak co ty na to?“ zeptal se ho ten drak a zuby mu zacvakaly.
Karik na sobě cítil jeho horký dech. Mozek mu pracoval na plné obrátky, ale nedařilo se mu vymyslet nic, co by mu pomohlo z této nepříjemné situace.
V tom jako by se odněkud ozval hrom.
„Tak konec přemýšlení. Kručí mi v břiše a ty jsi jediný vhodný pokrm.
„Prosím nejez mě,“ žádal ho Karik, ale drak si jeho proseb nevšímal. Otevřel svou tlamu, tak, že mu vyděšený Karik viděl skoro až do jícnu.
„Doufám, že jsi chutnej. Poslední za moc nestal,“ zahuhlal drak a Karik si všimnul, že se k němu jeho rozevřená tlama rychle blíží. Mohl by se pokusit utéct, ale stejně by neměl šanci. A tak pouze zkřížil obě dvě ruce a dal je nad hlavu. Třeba si na nich ten drak vyláme zuby. Mohl by křičet o pomoc, ale když už ho chce sežrat, tak ať ho sežere s hrdostí. Zavřel tedy oči a čekal.
O vteřinku později se sice ozvalo cvaknutí, ale Karik si překvapeně uvědomil, že je ještě stále celý. Že by se tomu drakovi něco stalo?
Otevřel tedy oči a nevěřícně hleděl na to, co před sebou viděl.
Drak se totiž jednou se svých pracek pokoušel dlouhou kládou dosáhnout na jedno ze svých křídel, kterého zřejmě svědilo, poněvadž sebou šil.
„Co tak koukáš? Mám alergii na lidi. K sakru proč to nejde. Proč mě to škrábe vždycky na tak příšerným místě,“ a bručel by takhle i dál, kdyby Karik zničehonic nevyhrkl:
„Já tě poškrábu,“ ihned si sice dal ruku na pusu, ale ten drak ho uslyšel. V půlce marného boje se zasekl, pak tu kládu hodil na zem. Takovou silou, že se okolní prach zvedl do slušné výšky.
Protáhl se a pak se sklonil a přiblížil svou tvář těsně před Karika, upřel na něj své velké modré oči, z tlamy mu unikl kouř, při kterém se Karik rozkašlal.
„Ty, že mi pomůžeš s mým prokletím křídlem? Ušklíbl se. Vždyť jsi na to moc malý a vsadím se, že tu kládu ani neuneseš.“
Karik měl z něj pochopitelně stále strach, ale došlo mu, že mu ten drak nechce ublížit.
„Já se nechci vnucovat, ale zkusit bych to mohl.“
„Ještě si uženeš kýlu, chlapečku,“ odfrkl si pohrdlivě drak.
„To teda ne. Já to zvládnu?“ prohlásil rezolutně Karik. Sám se až podivoval, kde se ta odvaha v něm bere.
„Hele, nechtěj, abych si na tobě pochutnal,“ zavrčel drak, ale bylo na něm vidět, že to nemyslí vážně, protože roztáhl křídlo, kterého tak svědilo a naklonil se na stranu, kde stál Karik. Ten se nadechl, uchopil kládu do obou rukou. Měl co dělat, aby ho ta kláda nestáhla k zemi. Stiskl rty a plně soustředěný se mu jí podařilo dostat na drakovo křídlo.
„Stačí, když jí budeš převalovat z jedné strany na druhou,“ poradil mu drak.
„Jo jistě. To je úplná hračka,“ zamumlal sarkasticky Karik, ale pak už se na to soustředil.
Ta kláda mu dávala zabrat, ale on to nevzdával a pomalu s ní přejížděl po celém křídle a podle slastných drakových vzdychů usuzoval, že to dělá správně.
Když už to dělat po šesté, začal cítit, že jeho svaly další kolo nevydrží, ale neřekl jedno jediné slovo. Nechtěl, aby si drak myslel, že to vzdává. Ačkoliv tedy z něho lil pot, svaly měl značně ochablé, přesto se chystal k sedmému převalení, když v tom se drak ozval:
„To stačí. Zdá se, že jsem tě podcenil. Teď tě chci poprosit, aby si tu kládu, co nejsilněji zatlačil na to místo, na kterém teď je.“
„Skromností tedy neoplýváš,“ pomyslel si Karik, ale udělal vše, co po něm chtěl.
„Ach, to je rozkoš. Konečně budu mít na nějaký čas pokoj,“ rozplýval se drak.
Karik dal nenápadně ruce pryč a vzápětí se sesul k zemi, kde si rukou setřel pot z čela a s námahou protáhl své ruce. Svaly ho bolely, ale byl spokojený.
V tom ten drak dlouze zívnul a rozmáchl se křídli tak prudce, že udeřil Karika do obličeje. Karikem sice projela vlna bolesti, ale když se opatrně dotknul svého obličeje, udiveně zjistil, že ho ta rána nijak nepoznamenala.
Nestačil se však tím jakkoliv zabývat, protože ten drak otočil svojí hlavu směrem k němu a zeptal se ho:
„Jsi v pořádku? Nějak jsem na tebe zapomněl,“ znělo to malinko provinile.
Karik se usmál. Jsem v pořádku.“
Drak si zhluboka oddychl. Dal do toho takovou sílu, že měl Karik, co dělat, aby se udržel na místě.
„Raději odemně odstup. Chtěl bych se trochu prolítnout a nerad bych ti ublížil. Ne potom, co jsi pro mě udělal. To ale neznamená, že tě dřív nebo později nesežeru,“ pronesl poslední slova se smíchem, který se uprostřed jeskyň zmnohonásobil.
Karik ho stejně neposlouchal. Přemýšlel nad tím, jak je možné, že když ho ten drak udeřil křídlem, jak to, že má ještě všechno.
„Slyšíš mě,“ drak do něj jemně dloubl nosem a to Karika probralo.
„Jistě, já jen…“
Drak zafuněl a z nozder mu vyšel slabý proužek kouře.
„Jak se vlastně jmenuješ? Ne, že by na tom záleželo…“
„Já… já… jmenuji se Karik.“
„Karik, jen Karik?“
Karik mu pohlédl do tváře, ale vzápětí sklonil oči k zemi.
„Co je? Co se děje?“
Karik si povzdechl, ale nakonec odpověděl:
„Vyrůstal jsem jako sirotek u jednoho muže. On mi nikdy neřekl, odkud pocházím.
Podle mistra Locarna jsem z… Reverie…“
Drak se zničehonic rozhřehtal, bil křídli o zem.
Karik na něho nechápavě a taky malinko naštvaně hleděl. Na tom mu nic nepřipadalo směšného. Locarn byl očividně přesvědčen, tak proč se mu ten drak směje. Kdyby nebyl tak velký tak silný, jednu by mu nejraději ubalil.
„Co je na tom tak směšného. Chceš snad říct, že mistr Locarn lže?“
Drak se ještě chvíli smál, ale pak najednou přestal. Jeho tvář se stáhla do neproniknutelného výrazu. Otočil se na druhou stranu. Karik uslyšel, jak rozhrabává drápy listí. Karikovi se to vůbec nelíbilo. Pocítil náhle nutkání tohle místo ihned opustit, ale jakmile se pohnul, dopadnul mu na pravé rameno jeden dráp. Drak si ho na jeho rameno jen položil, ale i tak ho Karik cítil. Zmocnila se ho neblahá předtucha, že mu ten drak tentokrát už opravdu něco udělá, ale nezdálo se, že by mu chtěl ublížit, alespoň ne v tuto chvíli.
„Zůstaň na místě a řekni mi, kolik ti je let?“
„Pust prosím moje rameno.“
Drak to tedy udělal, ale jeho oči, které na něho opět hleděly, byly chladné skoro nepřátelské.
„Je mi patnáct. Proč se ptáš?“
„Nechtěl jsem po tobě, aby si mluvil!“ zaburácel Drak.
Pak svou hlavu odvrátil na druhou stranu.
„To není možné. Ty to přece nemůžeš být. Ty to nesmíš být…,“ mumlal si ten drak pro sebe. Zdálo se, že je velice znepokojený.
Karik i když ho jímal strach, se přesto odvážil zeptat:
„O čem to mluvíš, co, že nesmím být?“
Drak ho však zřejmě neposlouchal. Když si Karik všimnul, že roztahuje křídla, na poslední chvíli uskočil.
Drak roztáhl křídla úplně a pak se vnesl do výšky a ignoroval přitom Karika, který na ně volal: „ Počkej, musíš mi to říct. Nemůžeš si jen tak odletět!“
Když se drak nevrátil, udeřil Karik zlostně rukou do země. Vzápětí ho ta ruka začala brnět, ale on si toho nevšímal. Nedokázal pochopit, co se stalo, že na něj ten drak byl takový. Neřekl snad nic, čím by ho mohl rozzlobit, nebo snad ano, ale není si toho vědom.
„Třeba za to může místo odkud pochází. Třeba je to místo prokletý. Je klidně možné, že tam drakům jakkoliv ublížili a draci je nenávidí. Proč se však zlobí na něj? On za to nemůže, on ani nechce být jeden z nich. Vždyť o nich přece nic neví.
Locarn mu nic nechce říct. Nakousne to, ale když se mu má říct víc, tak ho pošle k jezeru. Kdoví, jestli k němu ten drak nepatří. Kdoví, jestli ho jen nechtěli ponížit.
Popadl ho velký vztek. Už ho přestávalo bavit, jak každý mluví o tom, odkud je, ale nikdo mu neřekne nic bližšího. Rozčíleně kopnul do před ním ležícího balvanu, ale vzápětí toho začal litovat, jelikož v nohách ucítil nepříjemné bodání.
Snažil se toho zbavit, ale ono se to tam drželo.
Sklonil se. Uchopil ten balvan do ruky a chtěl s ním mrštit, ale v tom se za ním ozvalo:
„Polož to zpátky na místo.“
Karik ten hlas ovšem ignoroval. Nadzvedl obě dvě ruce nad hlavu a chtěl s tím balvanem mrštit, ale najednou ho k zemi srazila neviditelná síla, kámen mu vyletěl z ruky a on užasle sledoval, jak pomalu plachtí vzduchem a vzápětí klesá k zemi, aby o chvilku později dopadl zpět na své místo, bez jakéhokoliv poškození.
Karik se opřel rukama o zem a pokusil se vstát. Narazil však na barieru, která ho donutila si sednout. Karik se tedy opřel větší silou a pokusil se vymrštit, ale dopadlo to tak jak před chvilkou. Když se mu podařilo dostat do podřepu, něco ho opět srazilo k zemi.
Jindy by to asi vzdal, ale teď s ním cloumal vztek.
Zkusil to tedy potřetí. Tentokrát, ale nedostal šanci dostat se alespoň do podřepu, protože na něj začala z vrchu tlačit síla, které se nedokázal ubránit. Skončil tedy hlavou na zemi a nedokázal se pohnout. Škubal sebou, snažil se vymanit, ale nešlo to.
Z úst mu vyšel zuřivý výkřik, ale pak se pomalu ale jistě začal zklidňovat. Po chvilce sebou přestal škubat. Mysl se mu počala pomalu vyjasňovat a on si uvědomil, že ještě nikdy se takhle necítil, že v sobě nikdy neměl tolik vzteku a že mu Greberg a Levantie dávali co proto. Netušil, kde se to v něm vzalo. Byl poděšen, že se v něm něco takové skrývá. Nikdy si totiž nemyslel, že by mohl být agresivní.
„Už ses uklidnil?“ ozval se nad ním hnevivý hlas.
Karik pomalu zvedl hlavu a spatřil, jak téměř nad ním stojí Locarn a jeho tvář nevěstila nic dobrého. Byla zachmuřena, na čele se zjevily vrásky.
„To vy mistře?“ vysoukal ze sebe ztěžka Karik.
„Ano já,“ přikývl odměřeně Locarn.
„Co se stalo? Já to nechápu. Ještě nikdy jsem se takhle nechoval.“
„Vím, přecenil jsem tvé možnosti.“
„Mé možnosti? Co tím myslíte, mistře?“
Locarn mu však neodpověděl. Místo toho se zahleděl na oblohu.
„Mistře, osvoboďte mě prosím,“ žadonil Karik, ale Locarn si ho nevšímal.
Teprve, když daleko spatřil přibližující se tečku se ke Karikovi otočil a řekl:
„Chtěl jsem po tobě, abys ses vykoupal. Nic víc a nic míň.“
„Já se také koupal, ale pak se tu zjevil ten…,“ „mlč!“ přerušil ho prudce Locarn.
Jak ležel ve velmi nepohodlné pozici, zmocňovala se ho brňavka a také ho všude začalo cosi kousat.
Locarn se ke Karikovi sklonil, zahleděl se mu do očí a pak se ho zeptal:
„Budeš mě na slovo poslouchat, pokud se nestane něco, co by tě donutilo udělat opak?“
Karik i když nic nechápal, přikývl.
„Budeš dělat všechno, co ti přikážu, pokud nebudeš mít pocit, že je potřeba udělat něco jiného?“
Karik zamrkal, ale nakonec přikývl.
„Chceš, abych tě naučil ovládat vnitřní a vnější magii?“
Karik na něj vypoulil oči. Srdce se rozbušilo. Už chtěl vykřiknout, že ano, ale vzpomněl si, že nesmí promluvit.
Chystal se přikývnout, ale poslední chvíli se zarazil. Pohledl Locarnovi do tváře, ale jeho tvář byla jak z kamene.
Sváděl v sobě boj, ale nakonec zavrtěl hlavou.
Locarn se usmál. Mávnul rukou a Karik byl svobodný.
Pomalu vstával, ale příliš ho to netěšilo. Právě se vzdal něčeho, o čem snil dlouhá léta. Pochopitelně všude kolem něj se hovořilo o tom, že něco jako magie už dávno neexistuje, ale o to to bylo zajímavější představovat si něco, co neexistovalo.
Když se konečně postavil, přikázal mu Locarn rozevřít dlaň. Jakmile to Karik udělal, vložil mu na dlaň zelený prsten s hnědým rubínem.
Karik na to hleděl. Nevěděl, co má na to říct.
Locarn mu položil ruku na rameno, cosi zamumlal a Karik byl najednou oblečen do dlouhého červeného pláště, který byl pokryt modrými hvězdami.
Karik měl znovu nutkání otázat se, proč ten plášť, ale zavčas se ovládnul.
Locarn se spokojeně usmál a pak řekl:
„Už můžeš mluvit Kariku.“
Ten se zhluboka nadechl a pak ze sebe všechno vychrlil.
„Proč ten plášť, čím jsem si ho zasloužil, jak jste to dokázal, proč se ten drak choval tak divně…,“ jistě by pokračoval i dál, ale Locarn ho přerušil pohybem ruky.
„Všechno se dozvíš,. Jen tomu dej čas. Přijal jsem tě za učedníka. Ten plášť máš proto, abys se ztotožnil s tím, kdo vlastně jsi. Jak budeš postupovat výcvikem, plášť bude měnit svojí barvu, až dojde k naprostému souznění barev.
„Ale to by znamenalo…,“ že pokud prokážeš ochotu se podřídit, vytrvalost, cit pro tak složitou věc jako je magie, poslušnost, můžeš to dotáhnout až na mistra magie,“ dokončil za něj tiše Locarn.
„Ale vždyť jsem to odmítnul,“ zamumlal šokovaný Karik.
Locarn zavrtěl hlavou. „Právě naopak. Složil jsi vstupní zkoušku. Dvakrát si se nerad podřídil a potřetí si odmítnul naplnit si své sny.“
„Ne, Kariku. Pro dnešek už toho bylo dost,“ řekl, když viděl, že by se rád Karik na něco zeptal.
Karik ač zklamaný, poslušně zavřel svá ústa.
„Bude to těžká práce, ale dlužím to Foldikovi. Ačkoliv to dělám nerad, musím udělat vše proto, aby byl připraven,“ pomyslel si unaveně Locarn a poté dal Karikovi pokyn, aby ho následoval do vnitřku jedné z jeskyni.
Karik ho následoval. Věděl, že si to všechno musí nechat projít hlavou. Přísahal sám sobě, že udělá vše proto, aby se stal mistrem, jako jeho učitel, i když popravdě si vůbec nedokázal představit, co všechno bude muset podstoupit, aby toho dosáhl
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   17.04.11 16:22

Fajn, teď už je to ta správná část. Dík. Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   17.04.11 22:03

To jsem rad. Přečteny i další?
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   19.04.11 14:52

Kapitola 11

Možná byl den, možná, že byla už noc. Tam, kde Cirik byl na tom moc nezáleželo. Byl spolu s Levantii někde hluboko v podzemí. V podzemí, kde žilo mnoho skřítků. Stále nemohl plně uvěřit, že něco jako skřítkové existují, ale oni nejen existují. Poté co se přesídlili z místa, které nebylo podle skřítků bezpečné, si mohli konečně on a Levantie odpočinout.
Nebyl si jistý, kde se to ocitli. Věděl jen, že jsou v podzemí, protože když vzhlédl vzhůru spatřil vyčuhující kořeny stromů.
Kolem sebe viděl jen kováře, zbrojíře, kuchaře. Byly to takové malé komůrky,do kterých by se on nejspíš nevešel, protože podle všeho tak nanejvýš 80 metrů a jeho výška byla něco přes 1.80. Dokonce, když se kolem sebe pozorně rozhlížel, všimnul si úplně vzadu malé komůrky, která byla stejně velká a široká jako ty předchozí, ale tady nebyly zbraně, ale malé stoly, malé židle a výčepní stůl.
Dost ho to překvapilo. Napadlo ho, že zjistí, jestli se i skřítkové opijí tak, jako normální lidé tam nahoře a tak se hned první den pokusil do té komůrky prostrčit hlavu.
Což se mu sice povedlo, ale když si ho všimnul jeden z nich, který si zrovna chystal nalít obsah svého džbánu do hrdla, zděšeně na něj obsah džbánu vychrstl.
Cirik se ihned s mnoha omluvami stáhl. Olízl se. Očekával pivo nebo jiný alkohol, ale ke svému překvapení si uvědomil, že je to jen voda.
Nestačil si to ani pořádně uvědomit a už z malé hospůdky vyšel skřítek z neobvykle objemným břichem.
Naznačil Cirikovi, aby se k němu sklonil a ten to po kratičkém zaváhání učinil.
Břichatý skřítek se mu zahleděl do jeho průzračných očí a pak mu pohrozil sevřenou pěstí a zřejmě chtěl i něco říct, jelikož otevíral ústa, ale jakmile je jen pootevřel, vyšlo mu z nich říhnutí. Zrudnul a chtěl se omluvit, ale místo toho znovu říhnul, jako kdyby vypil mnoho litrů. Raději se tedy otočil a zamířil k jedné z mnoha na levé i pravé straně postavených komůrek, který byly sice skromné, ale čisté. Byla tam malá postel naproti ní malý stolek.
Cirik se za ním díval a měl co dělat, aby se nezačal smát. Raději se tedy postavil. Bylo štěstí, že neměřil víc než ten metr osmdesát, protože by se jinak vlasy dotýkal kořenů, což by bylo velmi nepříjemné.
Nebyl si jistý, jak by je měl nazývat. Jménem se neodvážil, protože jednak mu to nedovolili a za druhé jejich jména byla velmi složitá.
Nakonec se rozhodl, že je bude nazývat příteli a kupodivu to zafungovalo. Skoro by se dalo říct, že je toto oslovení těšilo, jako by už je takto někdo dřív oslovoval.
Když tam poprvé přišli jímali ho dost velké obavy ohledně toho, kde bude on a Levantie spát, ale bělovlasý vůdce jako by vytušil jeho starost jim oběma sdělil, že pro ně mají dvě komůrky, kde můžou spát.
Cirik o tom hloubi duše pochyboval, ale když je oba dva zavedli na konec této malé skřítčí vesnice, mohli jen žasnout.
Před nimi se totiž tyčily dvě nejméně dvě dvoumetrové komory, kde byla velká postel a velký stůl.
Když se Levantie zeptala, proč tam jsou ty stoly, jeden přítomných skřítků si významně odkašlal, ale Levantie nechápala proč. Zkusila to tedy znovu ten skřítek si odkašlal ještě silněji. Když jí to nedošlo ani teď, další ze skřítků ukázal kolem sebe. Oba se rozhlédli a spatřili malé skřítky. Ihned jim to nedošlo, ale když si to nakonec uvědomili, Levantie zrudla ke kořínkům a ani Cirik nevěděl co má říct.
Cirik taky chtěl, aby jim hned po příchodu vysvětlili, co mysleli tím, že jsou sourozenci a proč by oni měli být nositeli dračího tajemství a co to tak obnáší, ale bělovlasý to odmítnul s tím, že si nejprve musí ihned odpočinout.
Cirik chtěl protestovat, ale bělovlasý byl neúprosný a Cirik a Levantie tedy odešli spát.
Příští den se všechno dozvěděli, ale vůbec se jim to nelíbilo. Nemohli uvěřit tomu, nechtěli věřit, že jsou sourozenci. Sami ani nevěděli proč. Ze začátku se neměli moc rádi, ale teď…
Jenže skřítci jim podali nezvratný důkaz. Nejenom, že měli na lopatce znamení, které bylo Reveriiské, ale na pravé ruce měli bílé znaménko, které měli jen příslušníci královské rodiny.
Se zmatenými pocity se ocitnul Cirik před Levantininou komorou.
Zaklepal a po tichém vyzvání vešel dovnitř.
Všimnul si, že Levantie stojí na druhem konci komory a hledí do kamenné zdi.
Cirik udělal několik kroků a ocitnul se od ní asi metr daleko, možná, že ještě míň.
„Levantie?“ oslovil jí tiše, ale Levantie nikterak nezareagovala.
Zkusil to znovu, ale opět nic. A tak k ní tedy přistoupil a zlehka se rukou dotknul jejího ramene. Levantie sebou škubla a pomalu se k němu otočila a Cirik si všimnul, že má zarudlé oči a na tváří zaschlé slzy.
Cirik zaváhal, ale pak vzal její ruce do svých a zeptal se:
„Co se děje? Nemohla si spát, kvůli tomu, co nám včera řekli?“
Levantie přikývla a pohlédla na ruce, které měla v Cirikových.
„Ano celou noc jsem přemýšlela, celou dobu jsem tomu nevěřila, ale naše znamení mluví jasně. Musíme být sourozenci ačkoliv si nejsme vůbec podobní.“
„Ani já jsem nemohl pořádně spát. Stále se mi nechce něčemu takovému věřit, ale oni jsou tím přesvědčeni a ty znamení…,“ náhle se Cirik odmlčel. Zdálo se, že chtěl ještě něco říct, ale jako by si to na poslední chvíli rozmyslel.
„Jestli chceš něco říct, tak to řekni,“ vyzvala ho tiše Levantie.
Cirik se nadechl. To mu vždycky pomáhalo.
„chci jenom říct, že by byla pro mě čest mít tě za sestru, jenže já.. já… cítím něco.., co nedokážu popsat, myslím, že tě…,“ Cirik si to ani neuvědomil, ale během svých slov se k Levantii o několik desítek centimetrů přiblížil, takže si teď byli velmi blízcí a Cirik cítil na své tváři její svěží dech a pak k ní zcela instinktivně naklonil svou tvář a téměř se svými rty dotýkal jejich a vypadalo to, že ani ona není proti, ale v okamžiku, kdy se měli jejich rty spojit, sebou oba dva cukly.
Zrudli a Cirik zakoktal:
„Promiň, já… já.. nevím.. co mě to… napadlo…“
„To není tvoje vina. Něco nás k sobě přitahuje, ale my to musíme potlačit, protože jsme sourozenci a sourozenci by něco takového neměli vůbec cítit a …,“ Levantie se náhle zlomil hlas a ona odvrátila svou hlavu na druhou stranu.
Cirik cítil v srdci zřetelné bodnutí, ale věděl, že má Levantie pravdu.
„Levantie, co je?“ zeptal se něžně.
„Běž pryč Ciriku, prosím,“ žádala ho naléhavě Levantie.
„Ale já…,“ začal Cirik, ale zavčas si uvědomil, že chce být sama, že už ho nejspíš nechce potom, co provedl, už nikdy vidět. Pomalu se tedy otočil a chystal se vyjít z komory, ale v tu chvíli se venku strhl nezvyklý rámus. Ozývaly se rány, mnoho výkřiků a nakonec se dveře komory nečekaně otevřely a v nich stál skřítek, který onehdy požadoval jejich smrt.
I když svého nedosáhl, stále se choval arogantně a bylo vidět, že by je tu nejraději neviděl.
Cirik se ani nestačil zeptat, co se tam venku děje a už ho ten mužík nezvykle silně uchopil z ruku a úsečně mu přikázal:
„Pojďte ihned za mnou!“
Cirik se mu však vytrhl a řekl:
„Jestli někam půjdeme, tak jedině až poté, co nám vysvětlíte, co znamená ten rozruch tam venku!“
Skřítek se jen usmál a než se Cirik nadal, měl u krku malý mečík s velmi ostrým hrotem.
Skřítkovi se na tváři rozlil škleb.
„Doufal jsem, že mi budeš odporovat. Dostal jsem od otce sice jasný příkaz, že tě nemám nikterak zmrzačit, ale nepadlo ani slovo o tom, že tě k tomu nemůžu donutit násilím a tys mi právě poskytnul tu možnost,“ v jeho hlase byla nenávist. Cirik nechápal proč je ten skřítek takový. On mu přece nechce ublížit.
Pohlédl dozadu na Levantii a v jejích očích spatřil tichou prosbu. Žádala ho, aby se mu podřídil.
Dej ten meč pryč, půjdu s tebou dobrovolně.“
Skřítek se jen zachechtal. Uchopil svůj mečík pevně do obou svých rukou a naráz svůj mečík vymrštil dopředu ve snaze zasáhnout Cirikův krk.
Levantie zděšeně vykřikla, ale meč se od Cirikova krku odrazil, jako by byl jen z gumy.
Skřítek vzteky zavyl. Chtěl to zkusit znovu, ale v okamžiku, kdy ze země sbíral svůj meč, ode dveří se ozvalo:
„To už by stačilo, Coldrene. Raději si je tam odvedu sám.“
Cirik ten hlas poznal. Nebylo pochyb.Patřil tomu bělovlasému muži. Na to jak byl starý měl velmi zvučný hlas.
Coldren zarazil svůj meč vztekle zpátky za pás a pak kolem bělovlasého prošel bez jediného slova, ale Cirik si všimnul, že se mu třesou ramena a jistě to nebylo zimou.
Bělovlasý skřítek přistoupil blíž k Cirikovi. Ten se chtěl sklonit, ale Bělovlasý mu naznačil, že to není třeba.
„Omlouvám se za svého syna, ale bohužel má až nezvykle horkou krev.“
„Ale co jsme mu udělali, proč mě chtěl zabít? Už tehdy, když jsme se s vámi setkali poprvé, požadoval naší smrt, ale my ho neznáme a ani nevím, že bych si někdy přál mu ublížit, nebo dokonce jeho smrt.“
Bělovlasý se smutně usmál. S vámi jako osobami to vůbec nesouvisí.“
„Tak proč nás chce tedy zabít?“ zeptal se zmateně Cirik.
„Kvůli vašemu předurčení,“ promluvil nakonec.
„Kvůli jakému…? On by se chtěl stát nositelem dračího tajemství?“ zeptal se nevěřícně Cirik.
Bělovlasý souhlasně přitakal.
„Tak ať si ho vezme. My ho stejně nechce…,“ bělovlasý mu zavčas pohybem ruky zavřel ústa.
„Co jste mu to provedl,“ zeptala se Levantie, která se teprve vzpamatovávala z toho šoku, který jí způsobil ten skřítek.
„Jen jsem zavčas zabránil říct něco, co by znamenalo zkázu ne li ještě něco horšího.
„Co tím myslíte, a co může být horšího než zkáza?“
„To je příliš složité. Věřte mi včas se všechno dozvíte, ale teď bychom měli jít. Objevil se Baldorn věštec.“
„Věštec?“ nevěřila Levantie svým uším.“
„Ano, ale teď už bychom měli jít. Měli byste se s ním setkat, ale nebude tu věčnost.
V tom se ozvalo zamumlání a Levantie vykřikla:
„Proboha Cirik.“
„Omlouvám se. Čas od času už na něco zapomenu. Slibuješ, že už nic takového nevyslovíš?“ otázal se Bělovlasý Cirika a hleděl mu do oči, přestože byl o metr dvacet menší.
Cirik přikývl hlavou a bělovlasý mávl rukou na druhou stranu a Cirik cítil, že zas může mluvit.
„Vy jste snad čaroděj,“ zeptal se ho ohromeně.
Bělovlasý zavrtěl hlavou. Ne to ne, ale každá magická bytost má v sobě kouzelnou moc, tudíž nositeli musí být pouze lidí.“
„A co by se stalo, kdyby se jim stala nějaká magická bytost?“
„To se nesmí nikdy stát,“ odpověděl vyhýbavě.
„Už vážně musíme jít. Následujte mě prosím,“ pobídnul je a vzápětí opustil komoru. Cirik pohlédl na Levantii, ta pohlédla na něj a poté vyšli jeden za druhým ven.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   23.04.11 19:12

Tak teď už nevím, jsou to sourozenci nebo nejsou, když je k sobě něco tak přitahuje. Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   23.04.11 20:44

Nedavno jsem četl článek, že pokud spolu sourozenci nežijí jako v rodine pohromade prvních 30 mesíců, tak v sobe nemají jakýsi blokátor přitažlivosti, takže asi tak:-)
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   28.04.11 21:08

„Kdy už mě konečně přivedeš k mé matce?“ zeptal se Tarielin útočně.
„Musíte mít Mylorde trpělivost. Již jsem vám přece říkal, že vaše matka potom všem, co v posledních letech zažila, není úplně v pořádku.“
„Jednoduše řečeno. Podle tebe je moje matka šílenec,“ otázal se ho tarielin výhrůžně.
Na Suliguse neboť to byl on, kdo hovořil s Lordem to žádný dojem neudělalo, ale přesto pokorně řekl:
„Nikoli můj pane. Chtěl jsem tím jen říct, že vaše matka potřebuje klid, aby se z toho dostala. Nechci, abyste při pohledu na její zraněnou duší, pociťoval přes příliš velkou bolest.“
„Já zvládnu vše, co budu muset. Ihned mě za ní zaveď!“ přikázal mu ostře Tarielin.
„Je li to vaše přání můj pane, následujte mě, ale netvrďte mi, že jsem vás nevaroval.“
Po deseti minutách dorazili do jedné z komnat, které byly velmi přepychově zařízené.
Tarielin vstoupil bez zaklepání dovnitř a před sebou spatřil dvě ženy. Jednu mladou a jednu, které jistě ještě nebylo padesát, ale její tvář vypadala, jako by patřila nejméně šedesátileté ženě, ale nebylo pochyb. I když vypadala pohuble, lícní kosti jí vystupovaly, tvář měla zbrázděnou podlitinami, byla to jeho matka. Jediný člověk, ke kterému cítil cit.
Dívka, která se z nečekané návštěvy vzpamatovala, sebou trhla. V první chvíli si nebyla jistá, co má dělat, jestli pokračovat v česání ženiných rozcuchaných vlasů nebo se svému pánovi uklonit, ale tarielina však nikterak nezajímala, protože upíral svůj zrak na svou matku, která tam stála a na oplátku hleděla na něj.
Tarielin se už chtěl ke své matce vrhnout a obejmout jí, ale na poslední chvíli se zarazil, poněvadž se jeho oči střetly s jejími a on ke své hrůze zjistil, že oči jeho matky jsou prázdné. Nebyla slepá to ne, ale její oči neměly lesk a když se na ní zadíval pořádně, uvědomil si, že nehledí na něj, ale za něj.
Pomalu se otočil a uviděl krb.
Nedokázal pochopit, proč jeho matka hledí na krb a ne na svého syna, kterého tak dlouho neviděla.
Pak si uvědomil, že ho nemusela poznat. Vždyť se to stalo před drahnou dobou a on se pochopitelně změnil.
Přistoupil k ní tedy blíž a něžně zašeptal:
„Maminko, to jsem já váš syn.“
Jestli ho slyšela, nedala to na sobě nikterak znát a dál hleděla za něj na ten krb.
Tarielina bodlo u srdce, ale rozhodl se, že to zkusí ještě jednou.
Uchopil jí za pravou ruku a měl co dělat, aby se neroztřásl. Její ruka byla tak ledová.
„Maminko slyšíte mě. Vzpomínáte si na mě? Já jsem váš syn,“ šeptal nezvykle něžně.
„Mylorde, měli bychom jít. Vaše matka si potřebuje odpočinout,“ ozval se Suligus, ale Tarielin ho nevnímal a znovu zašeptal:
„Maminko musíte si na mě pamatovat. Vždyť jste mě porodila a vychovávala do chvíle, než do našeho hradu vnikli…
„Mylorde, tohle nesmíte,“ ozval se Suligus, ale tentokrát ho Tarielin ignoroval záměrně.
„Než do našeho hradu vnikli ti trolové a násilím vás odvlekli. Na to si přece musíte vzpomenout!“
„Mylorde. Nedělejte to. Není dobré jí připomínat, co se tehdy stalo,“ ozval se nezvykle naléhavě Suligus, ale Tarielin ho okřikl:
„Mlč čaroději. Teď mluvím s matkou!“
Dívka, co se starala o jeho matku se ocitla vedle Suliguse a vrhla na něj tázavý pohled.
Suligus jen znepokojeně mlasknul a vytáhl své ruce ze svého hábitu.
„Vzpomínáte si, vzpomínáte si? Vy si musíte vzpomenout. Já jsem váš syn. Na to jste přece nemohla zapomenout!“ vykřikl Tarielin v bezmocném vzteku a následně se svojí matkou zatřásl.
Dívka vedle Suliguse se odvrátila a sám Suligus se připravil k obraně.
Tarielin si ničeho nevšimnul, protože stále hleděl na svou doposud mlčící matku a cítil, jak v něm narůstá zlost. Chtěl s ní znovu zatřást, ale jeho matka se mu vytrhla a než se na cokoliv zmohl, ucítil, že se odlepuje od země a s velkou rychlostí míří napprotější zeď.
„Suligusi“ vykřikl a Suligus na nic nečekal a napřaženou pravicí zastavil Tarielina. Pak pohlédnul před sebe na jeho matku, kterou obklopovalo rudá aura a z očí jí šlehaly blesky.
„Naardak, Pareso, Beraore,“ vyšlo z úst jeho matky a pak jí vystřelila levá ruka vpřed, ale Suligus byl rychlejší a jeho matku k zemi srazila koncentrovaná síla magie.
Následoval záblesk, které všechny přítomné přinutil zavřít oči.
Když záblesk zmizel, otevřel Tarielin oči. Uvědomil si, že srdce mu nezvykle prudce tluče.
„Suligusi, dej mě dolu?ů zavolal na svého čaroděje, který tak učinil.
Jakmile ucítil Tarielin pevnou půdu pod nohama, zle se na Suliguse obořil:
„Co to mělo znamenat? Co je to s mou matkou?!“
„Já vás varoval mylorde a jestli dovolíte odvedu vaší matku zpět do postele,“ byla to jediná slova.
„Neodpověděl jsi mi. Přikazuji ti, řekni mi všechno, co o tom víš!“
Suligus však na je slova nedbal a s pomocí té dívky uložil jeho matku do postele. Jeho matka se mírně třásla obličeji byla celá bledá a lícní kosti, jako by měla ještě víc vystouplé.
Naznačil dívce, že by měla odejít a ta to také hned učinila.
Jakmile za ní zapadly dveře, otočil se Suligus k Tarielinovi a toho se proti jeho vůli zmocnila husí kůže, protože Suligusuv pohled byl tak ledový, tak moc, že se mu zařezával až do morku kostí.
„Co se jí stalo, kdo jí to udělal, co to bylo za jazyk?“ zeptal se Tarielin mnohem pokorněji nežli předtím.
Věděl, že on je tu pán, ale věděl taky, že Suligus vládně silami, proti kterým by mu byly veškeré tituly k ničemu.
„Bylo velmi těžké sledovat vaší matku. Ačkoliv jsou trolové v naprosté většině tupí tvorové, tihle věděli, moc dobře kam mají jít a co mají dělat.
Přesvědčili se o tom mí sluhové, které jsem poslal, aby ty troly sledovali.
Trolové šli bez větší přestávky dva dny a dvě noci. Mí stopaři měli co dělat, aby s nimi udrželi krok, ale zvládli to.
Na počátku třetího dne dorazili trolové i s vaší matkou na rozlehlou mýtinu. Vaše matka byla stále živá, což svědčilo o tom, že jí neunesli kvůli jídlu, ale kvůli něčemu úplně jinému.
Tarielina se už pomalu začínala zmocňovat netrpělivost, ale potlačil jí.
Utábořili se uprostřed rozdělali velký oheň a zřejmě na někoho čekali, podle toho jak se kolem sebe velmi často rozhlíželi.
Čekali jeden den, druhý a už začínali být hladový a stále víc a víc hleděli na vaší matku, která tam ležela svázaná a nahá a třásla se ne zimou ale strachem.
Už už to vypadalo, že nedokážou déle čekat a rozdělí si jí, ale v okamžiku, kdy jí chtěli zabít, jim těsně kolem hlavy proletěl šíp, který se zabodl do protějšího stromu.
Trolové zařvali vzteky, ale to už do lesa vešlo pět vysoký blonďatých elfů s toulcem na zády, který byl plný šípů…“
„To není možné. Sám jsi mi tvrdil, že všechny ti odporné elfy, kteří jen a jen škodili mé přírodě si vyhnal nebo zabil,“ přerušil ho Tarielin.
„Jistě, že ano, ale já netvrdil, že se vyskytují ve vaší zemi, mylorde.“
„Když ne v mé…, tak v čí tedy?“
Suligusovi pichlavé oči se zahleděly do Tarielinových a Suligus řekl:
„V Reverii.“
„V zemi, kde se údajně ztratily čtyři královské děti a sám král si vzal svůj vlastní život?“
„Ano přesně tam můj pane. V tom království drželi vaší matku.
Bohužel , co se s ní dělo potom, co si jí od těch Trolu převzali elfové, mojí lidé ztratili jakoukoliv stopu. Elfové o nich museli vědět a povolat na pomoc magii lesa.
„A to mi říkáš teprve teď, po dlouhých šestnácti letech?“
„Dřív by to nebylo rozumné. Nic by se tím nezměnilo. Oproti Revérii by bylo vaše vojsko byť sebevětší zcela bezmocné, protože téměř všichni Reveriiští ovládají magii.“
Tarielin si v bezmocném vzteku prohrábnul vlasy.
„Takže moje matka jim sloužila jako experiment. Udělali z mé matky něco zrůdného jen aby si dokázali, že umí z obyčejného člověka udělat čarodějnou…, chtěl říct zrůdu, ale před Suliguse se neodvážil.
„Přesně tak mylorde. Jsou tak posedlí magii, že pořád hledají nové možnosti, utvářejí nové schopnosti, ale zásadně vždy jen na cizích lidech.“
„A jak se podle tebe dostala na trh v Zagarnii?“
„Pamatujete si na to, co se stalo před patnácti lety právě v Revérii?“
„No jistě. Slyšel jsem to tolikrát a vždy jsem se toho nedokázal nabažit, ale co to má společného s mou matkou.
„Řekněte mi, co se tehdy stalo a všechno pochopíte.“
Tarielin v duchu zuřil, ale podřídil se:
„Před patnácti lety ve chvíli kdy v jejich hradě nebyli žádný muži, kromě jednoho starého bláznivého mága, který si vařil něco v kotlíku, vtrhli dovnitř Borojští rytíři, všechny služebné zneužili a pozabíjeli a následně unesli tři královské děti. Jejich jména si nepamatuju. Jednomu bylo sedm druhému pět a třetímu pouze několik měsíců.“
„Stále ale nechápu, co to má společného s mou matkou.“
„Trpělivost můj pane. Teď vám povím něco, co mnohé objasní.
„Nedaleko od reveriiského hradu se nacházel malý lovecký zámeček, kde trávil Foldik tehdejší Reveriiský král dlouhý čas. Dlouhý proto, že tam měl milenku a ta milenka mu několik týdnů před přepadením porodila dceru…“
„Hezký, ale dojdeš už k tomu, co chci slyšet.“
„Každou chvilinku,“ nedal se Suligus vyvést z míry.
„Po dlouhém bádání se mi podařilo zjistit, že se ta žena objevila v Revérii před šestnácti lety. Skrz jednoho muže jsem se k ní dostal a zjistil jsem, že ta žena je vaše matka..“
„Lžeš. Nevěřím ti, že by moje matka byla milenkou toho jejích šíleného krále,“ rozkřikl se Tarielin.
„Je to tak. Vaše matka byla nejen jeho milenkou, ale dokonce i matkou jeho dcery!“
„Ne, ne, nevěřím,“ mumlal rozčíleně Tarielin.
Na Suligusově tváři se zjevil cosi jako úsměv, přešel k zrcadlo a položil na něj svou dlaň a před překvapeným Tarielinem se zjevila velmi půvabná dívka, která se až neuvěřitelně podobala jeho matce před patnácti lety.
Tarielin na ní hleděl a pak se fascinovaně zeptal:
„Kdo to je?“
„Vaše sestra, kterou si baron Greberg koupil od Borojštích rytířů a vychoval jí jako vlastní dceru…
„Ale jeho dcera je přece…,“ náhle mu to došlo.
„Ano přesně tak. Levantie, ta kterou jste na požádání barona uvěznil ve své hradě a nechával své muže, aby jí zneužívali!“ oznámil mu Suligus do očí.
„Můj bože,“ vydechl Tarielin a posadil na křeslo.
„Já jsem měl na hradě sestru a…“
„Proč si mi to neřekl hned?“
„Nevěděl jsem to. Dozvěděl jsem se to teprve nedávno, ale stejně už na tom Sire nezáleží.“
„Jak to myslíš nezáleží. Vyšlu ihned strážné ať mi jí najdou.“
„To nepůjde. Nevím kde je, ale rozhodně už není v Grilicii.“
„Co jsem to provedl. Vždy jsem toužil mít sestru.“
„ A co se týče vaší matky. Šestnáct let byla otrokyni a pak jí prodali a já jí včas koupil.
„Za to ti patří můj dík. Najdi mi však také mojí sestru, Suligusi!“

Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   11.05.11 7:58

A tohle je zatím poslední čast.

„Kde to vlastně jsme, Saresi?“ otázal se Perlon, když je Sares po několika hodinové cestě dovedl k rozsáhlému stavení. Za tím stavením se rýsovalo rozlehlé pole napravo od nich se popásalo několik ovci a v ohradě, která byla plná bahna kvičelo několik prasat.
„Patří to jednomu mému příteli, ale ten tu momentálně není, ale jeho milosti to velmi rád propůjčí.“
„Saresi!“
„Dobře, dočasně si to vypůjčíme my, ale až se dozví, že tu byl Vévoda bude mít určitě radost.“
Perlon se zachmuřeně rozhlédl kolem sebe.
„Nevím, vypadá to, že Vévoda a jeho dcera tu budou mít dost pohodlí, ale připadá mi to, že jsme příliš na očích, že by se tu mohl kdokoliv objevit.
Sares mu položil přátelsky ruku na rameno. Nedělej si s tím starosti příteli. V okolí momentálně nikdo nežije a kdyby se tu náhodou někdo objevil a nebyl to přítel, my dva ho zvládneme…“
„Nevím, už je to dost dlouho, co jsem naposledy zabíjel,“ zašeptal Perlon
„Na tohle se nezapomíná, ale vážně nedělej si starosti.“
Perlon se kolem sebe ještě jednou rozhlédl a pak vstoupil do rozlehlého stavení, které i když se o něj podle Sarese nikdo nestaral, bylo velmi čisté a vše bylo na svém místě.
Všiml si, že jak Vévoda tak i jeho dcera se již zabydleli ve volných světnicích. Jistě to neodpovídali tomu, na co až byli doposud zvyklí, ale nikterak si nestěžovali. Oproti tomu, kde žili předtím než je Sares zachránil, tohle byl luxus.
Chtěl jít ven najít si nějaký přístřešek, kde obvykle přespávali čeledíni a děvečky, ale nevyšel ani ze dveří, když uslyšel Saresův hlas:
„Perlone rychle obejdi statek. Blíží se k nám návštěva.
„Kdo to je?“ zeptal se.
„Ještě není vidět, ale vypadá to na Garana. Takže Vévoda a jeho dcera můžou být klidní.“
„Garana jizváče?“
„Jo, přesně na něho. Zajímalo by mě co tu chce a kdo jsou ti další muži co jedou za ním. Počkat to nemůže být pravda ne tomu nevěřím!“ V Saresově hlase se ozýval nefalšovaný šok.
„Saresi, co se děje, kdo je s ním ?“ snažil se Perlon zjistit, ale Sares neodpovídal.
V tom si všimnul, že za ním stojí vévoda se svojí dcerou a tázavě a hlavně ustaraně na něj hledí.
„To nic Vaše Milosti. Podle Sarese k nám přijel někdo na návštěvu. Nemusíte se bát, jistě nemají zlé úmysly,“ dodal když si všimnul, jak se vévodova dcera přitiskla ke svému otci.
Kregenus několik vteřin mlčel a pak řekl:
„Věřím ti. Zjisti, co si přejí, my zůstaneme tady.“
Perlon přikývl a vytáhl svůj meč z pochvy.
„Jen pro jistotu,“ zamumlal a pak vyšel ven.
Jakmile obešel statek, ocitnul se vedle Sarese, který své kopí držel oběma rukama a s ne příliš přátelsky hleděl na muže, co stály za jizváčem.
Když se na ně Perlon zahleděl, hned mu bylo jasné proč.
„Ti muži očividně patřili k Lordů Tarielinovi, ale jak se dostali přes Crosdeanské moře. Vždyť to přece bránilo všem, kdo měli zlé úmysly dostat se na druhou stranu a to co četl v jejich očích určitě nebylo přátelství.
Celého jeho těla se zmocnilo mrazení, které jen s velkým vypětím zahnal.
Teď se musel soustředit na úkol, který se před ním rýsoval. Ať se sem ti vojáci dostali jakýmkoliv způsobem, jistě nepřišli jen tak.
Povšimnul si, že jeden z vojáku upírá svůj zrak na statek a přitom se oblizuje.
Cítil, že se ho zmocňuje vztek, že se mu krev vaří. Uchopil tedy meč do obou rukou a zaujal bojoval pozici. Sares mu naznačil ať ten meč skloní. Že by nejprve měli zjistit, co tu chtějí a pak teprve pokud to bude nutné, zabíjet.
Perlon tedy svůj meč velmi neochotně sklonil k zemi.
Sares, který doteď držel kopí oběma rukama ho teď zabodl do země a zeptal se:
„Proč jsi přišel Garane?“
Garan se ušklíbl. V rukou potěžkal svou sekeru a pak odpověděl:
„Přišel jsem si pro Vévodu a jeho dceru. Jakmile je dovedu k Lordovi, propustí mého synovce Jerena.“
Perlonovi rysy ztvrdly a už už chtěl znovu pozvednout svůj meč, když mu Sares naznačil, aby to ještě nedělal.
Perlon tedy uposlechl, ale velmi ostražitě hleděl na muže za Garenem.
Sares se nadechl a pak promluvil:
„Je mi líto toho, co se stalo tvému synovci, ale Vévodu ani jeho dceru ti vydat nemohu. Kdybych to udělal znamenalo by to konec pro Sigerii a nikde nemáš jistotu, že by ti ho vrátil, může být třeba i mrtvý. Jestli chceš, dovedeme společně Vévodu a jeho dceru do jeho hradu a pak všichni tři společně získáme tvého synovce nazpátek!“
Garenova svraštělá tvář naznačovala, že jeho nabídku zvažuje, ale nakonec prudce zavrtěl hlavou.
„Je to příliš riskantní. Věřím, že můj synovec je stále naživu, ale kdybych udělal, co po mě žádáš byl by ihned mrtev. Oba dva víme, co jeho čaroděj Suligus dokáže.“
Sares si povzdechl.
„Jestli to bereš Garene takto, nezbývá ti než se k nim dostat přes nás.“
Garen se uchechtl. Konečně si řek něco normálního,“ a poté švihem své ruky dal znamení a šest Tarielinových vojáků se s řevem a s napřaženými meči rozběhlo k Saresovi a Perlonovi, který se zeptal:
„teď už můžu?“
„Jo, ale bude tu hodně krve.“
„Já vím,“ procedil skrz stisknuté zuby Perlon a připravil svůj meč v právě včas, neboť se k němu velmi rychle blížil první voják, který měl ve tváři chtivost.
„Nováček,“ pomyslel si Perlon a jediným rozmachem mu prořízl břicho.
Voják ztuhnul, zachraptěl, pohledl na krev řinoucí se mu z jeho těla a pak se skácel k zemi.
„To nebylo špatný," pochválil ho sares, který ve stejném okamžiku probodl kopím hrdlo druhého muže.
Ihned ho však z jeho krku vytrhl a čekal na další, kteří na sebe nenechali dlouho čekat.
Zatímco však ti první dva byli zřejmě příliš horlivý nováčci, ti další byli bezesporu mnohem zkušenější, protože se kryli štítem a jednak dělali výpady svými meči, tak, aby je při troše štěstí zasáhli a sami zůstali nezraněni.
Perlon, který se znovu dostával do varu a dost obratně se mu dařilo odrážet jejich výpady a sem tam zaútočit, ale Sares to měl o něco horší. Své kopí ovládal mistrně a dokázal s ním točit s neuvěřitelnou lehkostí, ale proti meči byl ve značné nevýhodě. Jediné štěstí bylo, že jeho soupeř se ho snažil zasáhnout za každou cenu, ale i když byly jeho výpady prudké a velmi časté, dařilo se mu ho držet od těla.
Pravdou bylo, že se ten voják několikrát dostal téměř až k tělu, ale Sares ho svým kopím dokázal vždy na poslední chvíli zablokovat. Cítil, že mu při tomto náročném způsobu boje dojdou brzo síly, ale v duchu si přál, aby jeho soupeři došli dřív.
A zdálo se, že bylo jeho přání vyslyšeno, protože i když byly vojákovi výpady stále velmi časté, jejich razance postupně slábla.
Sares se rychle ohlédnul na Perlona a viděl, že se Perlonovi konečně podařilo přinutit protivníka nadzvednout svůj štít a Perlon mu plnou silou zajel mečem do nechráněného břicha. Muž zařval, ale poté, co mu Perlon vytrhl svůj meč z břicha, se svezl k zemi.
To už však Sares neviděl, protože musel čelit stále vzteklejšímu soupeři. Slyšel jeho funění, jeho zlost. Jeden z jeho další výpadu byl již tak slabý, že se sares rozhodl riskovat a rozmáchlým gestem vyrazil muži meč z ruky.
Muž na to několik vteřin zíral a pak se obrátil na útek, ale Sares i když se mu příčilo, mu to nedovolil. Vzal se země meč a zezadu ho probodl.
Muž se zřítil k zemi.
Sares jediným škubnutím vytrhl ten meč z mužových zad a rozhlédl se kolem se, ale další vojáky už neviděl.
Na vteřinku si pomyslel, že asi utekli, ale najednou se ozval ženský výkřik a oba dva shodně vykřikli:
„Vévoda.“ Perlon se rozeběhl, nedbal na to, že za ním Sares křičí, aby to nedělal, že už je už stejně pozdě.
Perlon vběhl do hlavní světnice, ale nikde nikoho neviděl.
Pak si všimnul na podlaze krve. Zmocnila se ho strašná předtucha, že snad byl Vévoda zabit, ale protože to bylo jen několik kapek a dál už nebyly, usoudil, že ta krev nejspíš patří nějakému vojákovi, kterého se povedlo vévodovi říznout.
O tom se přesvědčil o chvilku později kdy z vedlejší světnice uslyšel sténání.
Vběhl tam a spatřil asi dvacetiletého muže, který byl opřen a postel a zdravou rukou se snažil zastavit krvácení. Perlon k němu přiskočil. Ihned mu bylo jasné, co se stalo. To neudělal vévoda, to měl na svědomí Garen. Muži totiž chyběla celá ruka. Zbylo mu pouze rameno. Peron potlačil nutkání zvracet. Tohle bylo dost nechutné i na něj. Co se asi stalo, že mu jizváč usekl sekerou celou jeho ruku?“
V tom uslyšel dusot kopyt a práskání bičem, ale když vyhlédl ven, kočár byl příliš daleko a jistojistě v něm byl i Vévoda s dcerou.
Nejraději by si nafackoval. Mělo mu být jasné, že na ně Garen pošle čtyři muže a s dalšími si dojde pro Vévodu!“
To, že na ně poslal šest můžu, byla jen léčka a on na ní skočil.
V tom se za ním ozvalo znovu stenání. Perlon se otočil a chtěl toho muže zabít, ale něčí ruka ho včas zadržela.
Spatřil Sarese, který řekl:
„Ne, mohl by být užitečný.“
„K čemu? Vévodu a jeho dceru jsem neuchránil. Jestli se dostanou k Vévodovy je s nimi konec a stejně tak i se Sigerii a to všechno kvůli mně. Nedokázal jsem jim zapezbečit bezpečí!“
„Ne, dělal jsi co jsi mohl. Tomu, aby Tarielin dostal Vévodu do své moci už zabránit nedokážeme, ale Sigerie ještě není odepsaná. Jen se do jejího čela musí postavit někdo, kdo ví jak se bojuje, jak se krotí rozvášněný dav, někdo kdo je pravým mužem a jen tak něco ho nepoloží.“
Perlon na něj pohlédnul.
„A ty někoho takového znáš?“ zeptal se ho zdrceně.
„Ano a velmi dobře. Jsi to ty příteli. Jestli může někdo vést Sigerii proti Grilicii, pokud se tak Lord rozhodne, jsi to jedině ty.“
„Já… já… to…“
„Neukvapuj se se svým rozhodnutím. Plně rozhodnout se můžeš až budeme v Sigerii, ale nyní my pomož s tímto mužem. Musíme najít Celii. Jedině ta mu dokáže pomoc!“
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   11.05.11 13:39

Jak poslední část? To jako úplně nebo jen dočasně? Rolling Eyes Ještě přece musí najít Celii. Cool
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   11.05.11 15:10

samozřejme to má ješte pokračovaní, ale poslední rok jsem nejak zaseklý Mad
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   09.06.11 16:18

Tak konečne jsem se dostal k nové časti, snad bude brzo další:


Perlon se zastavil stejne tak i Sares, který nemel na vybranou, vzhledem k tomu, že společne nesli provizorní nosítka, na kterých ležel stenájící muž.
„On to nezvládne, měli bychom mu ušetřit to trápení, tu bolest, on nemůže za to, kdo je jeho pán, promluvil perlon.
„Netrestám ho za to, za koho bojoval, jen musí vydržet, tamhle je ta jeskyne,“ Sares ukazal rukou před sebe.
„Co když tam nebude, co když už je pryč anebo je dokonce…“
„To nevyslovuj. Celie se o sebe umí postarast, pojd za chvíli tam budeme, oba témeř naráz zvedli nosítka, muž na nich byl velmi bledý a každou chvíli se třásl a občas ze sebe vyražel neartikulované skřeky, které se Perlon snažil nevnímast.
Po pěti minutách konečne dorazili k té jeskyni.
Oba dva položili ty nosítka na zem.
„Pujdu se tam kouknout, pokud tam je, bude vedet, že jsem přítel, dokáže být značne podezíravá.“
Perlon přikývl a rukou si otřel zpocené telo.
„Vodu dej mi prosím vodou, dolehl k nemu sotva slyšitelný hlas muže na nosítkách.
„Rád bych, ale nic nemám,“ obrátil čutoru nevypadla z ní jediná kapka.
„Proč me nezabijete? Já vás chtel zabít, my všichni jsme vás…,“ muž se rozkašlal a úst mu začala vytékat krev.
„Nemluv. Dostaneme te k někomu kdo ti pomůže,“ řekl Perlon, přestože tomu sam neveřil.
„Má cesta už je u konce, přidal jsem se k nim, protože jsem chtel peníze, mít plné břicho, pocit, že si me lidé váží…,“ mladík se znovu rozkašlal a krve vytekající z jeho ust, bylo tentokrát o něco v íc.
„Nemluv. Až se o tebe postará, budeme si moct promluvit.“
„Me už nikdo nepomůže, ale vevodomi a jeho dceři ještě pomoct můžete…“
„Ty víš, kam je odvlekli?“ Perlon se k nemu přiblížil, mladík po nem chňapnul, Perlon uskočil, ale pak mu došlo, že mu nedchce ublížit, s jednou rukou by to šlo velmi težce.
„Vzali je na sever, do toho mohutného hradu, do hradu, které má ten desivý žalář…,“ mladík sebou škubnul, pak znovu a vzápetí jeho telo ztuhlo a natažená ruka poklesla k zemi.
„Co se tady stalo?! Myslel jsem, že jsi to pochopil!“
„Nic jsem mu neudelal, nechtěl přestat mluvit.“
„Celie tu stejne není, musela utéct před těmi kamenními psy.“
„Kamenní psi? Nenávidím magii.“
„V tom s tebou plne souhlasím, pojdme ho pořbít.“
Perlon přikývl, a zatímco rukama odhrábával mekkou pudu, zeptal se.
„Jsi si jistý, že utekla, co když jí dostali?“
Sares razantne zavrtěl hlavou.
„Nedostali, Celie utekla, ale zjistil jsem, že v té jeskyni nebyla sama.“
„Byl tam ješte někdo jiný?“
„Ano. Myslím, že nejaký mladík, může mu být tak sotva 18.“
„Možná, že odešli spolu.“
Sares zavrtěl hlavou.
„Neriskovala by to, ne když jde po ní její vlastní otec.“
Perlon, který vyhrabal dostatečne hlubokou ránu se postavil.
„Víš toho o ní a její rodine pomerne dost.“
„Každý máme svojí minulost. Já nechci vedet tvou, ty nechceš vedet mou.“
Perlon pokrčil rameny.
„Jiste, že ne, jen to ve me vzbudilo zvedavost.“
„Něco takového, bych čekal u rozmazleného princátka a ne u tebe a nebo, že by si dříve býval rozmazlené princátko?“ dobíral si ho s ušklebem Sares.
„Vzpomínáš žádná minulost,“ zavrčel Perlon.
„Dělal jsem si legraci,“ zabručel Sares a položil mladíka do vyhloubené jámy, kterou nasledne zasypal.
Říkal něco užitečného?“ obratil se Perlona, který hledel do dálky.
„Težko říct, jestli tomu mohu veřit.“
„Pokud se to týká vévody a jeho dcery, je jakákoliv stopa dobrá.“
„Tvrdil, že je vezou na rozhlehlý hrad, ve kterém se nachází jeden z nejhorších žalařů.“
„Nikterak by me to nepřekvapilo. Jak známe Garena, tak dostal za rozkaz chytit Vévodu a jeho dceru a dovézt je živé k Tarielinovi, ale zajisté ne v netknutém stavu.
„Myslíš, že ho chtějí v tom žaláři mučit?“
„Vévodu nejspíš ano, ale jeho dceru čeká něco horšího, jestliže se tam rychle nedostaneme.“
„Předpokládáš, že to muže být pravda, ale také to klidne může být léčka, která nás má svést z cesty.“
„To může, přikávl sares zachmuřene, ale je to jediná stopa.“
„Nejak jsem tušil, že to řekneš.“
„Štve me, že jsem tak průhledný, ale už jsem příliš starý na to, abych se menil.“
„Starý? To určite. Myslíš, že se nám cestou podaří vymyslet plán, jak odtamtud Vevodu a jeho dceru dostat, pokud tam tedy budou?“
Sares si poklepal rukou na svůj meč.
„To zjistíme, až tam dojedeme,“ a poté se vyšvihl na nedaleko stojícího kone, Perlon učinil to samé a vzápětí oba dva vyrazili.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   18.06.11 20:01

Také jsem tady dlouho nebyla a ejhle už je tady další část. Díky.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   19.06.11 9:57

A jsou hotové i další brzo je sem dám.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   23.06.11 11:11

„To by myslím stačilo Celie, ozval se muž s Kosou, ale Celie se nezastavila, stále kráčela vpřed.
„Celie už nás nepronásledují, můžeš zastavit,“ ozval se znovu, ale anio tentokrát nezpomalila.
Natáhl ruku s kosou a vzduch kolem nej zteýknul, stejne tak i Celininy nohy, byly náhle tak težké, že s nimi nedokázala pohnout.
„Proč to děláš? Cím dál se dostanu, tím líp, jestli nechceš jít se mnou, v pořádku, dokážu se o sebe postarat.“
„Dokázala bys, kdyby si stále používala zastřešovací kouzlo.“
„Nepotřebuji ho, nechci se vydavat za někoho, kdo už nejsem.“
„Uvědomuješ si, že takhle si víc na očích, že se dřív nebo pozdeji o tobe donese tvému otci?“
Celie se k tomu muži otočila
„Já to zvládnu. Už nejsem malá holka, dokážu se o sebe postarat.“
Muž přitáhl svojí kosu ke svému tělu, její nohy byly opet volné.
„Nikdo netvrdí, že ne, ale nesmíš zapomínat na svojí bezpečnost, ten chlapec bude v bezpečí.“
Trhla sebou a nepatrne zrudla.
„Karik s tím nemá nic společného, jsem si jistá, že je nekde na bezpečném míste.
„To nejspíš ano, ale ty by ses o tom radeji přesvědčila osobne, třeba jen proto, že se ti líbí.“
„Ztichni! Něco takového není vůbec podstatné, někdo jako já, nemá na Lásku a podobné věci právo.“
„Přestaň takhle mluvit, tvůj otec tu večne nebude.“
„Vážne? S tím čarodejem?!“
Muž s kosou otevřel ústa, ale v tom se jeho vytetovaná místa rozzářila.“To nevestí nic dobrého,“ zamumlala Celie.
„Ne to rozhodne ne, bež za me,“ přikázal jí, ale ona vzpurne pohodila hlavou a vytáhla svůj meč.
„Tak se alespoň přemen, použij zastírací kouzlo.
Opět zavrtěla hlavou.
„Pokud chtějí bojovat, budou muset bojovat se ženou.“
„Jsi velmi podobná svému strýci.“
Škubla sebou.
Nechci, aby si o nem mluvil.“
„Jak myslíš,“ odtušil muž a připravil si svojí kosu, jeho vytetované nástroje, zářily pomerne slabe, to znamenalo, že jim nehrozí nikterak velké nebezpečí, ale i přesto se mu nelíbilo, že Celie chce bojovat jako žena a ješte v tšch šatech, které na sobe má, ale bylo mu jasné, že jí nemá cenu ani přemlouvat, ani rozkazovat.
Křoví se rozhrnulo a na ne se se řevem řítilo, šest sotva dvacetiletých mladíků, nikdo z nich nemel meč, jen cepy a palcáty.
„Zkus je nezabíjet!“ zakřičet na Celii, ale ta ho bud neslyšela a nebo ho nechtěla slyšet, počkala na to, až se k ní první mladík přiblíží natolik blízko a poté mu špička jejího meče projela hrdlem, když svůj meč z jeho krku vytáhla, mladík se zřítil k zemi, druhého mladíka škrábla svými střevícem do břicha, ten se zastavil a zasal se smát, ale již brzo přestal, protože si uvědomil, že mu z břicha vytéká krev, pohled mu padl na její střevice, mela v nich zabodnutou pomerne dlouhou a ostrou jehlu.
„Ty…,“ zachraptel a a potom se zřitil k zemi.
Celia si o neho otřela svůj zkrvavený meč a chtělas jít na dalšího, ale muž s kosou jí zadržel.
„To by stačilo. Nejsou to žádní bojovníci, nemají ani mešče!“
Vytrhla se mu.“
„Já rozhodnu, kdy skončím!“
„Už nebudeš nikoho dalšího zabíjet!“
„Ty mi v tom nezabráníš, zaslouží si to, slouží mému otci, vidím to na jejich hadrech!“
„I kdyby ano, nemůžeš přenést svojí nenávist na ty, kteří o tom nic nevedí a jen slepe plní rozkazy.“
„Přestaň me poučovat!“ chtěla se k těm mladíkům rozebehnout, ale muž jí v tom svojí kosou zabránil.
„Okamžite me nech jít! Nikdo se tam nesmí vrátit!“
„Však se už žádný z nich k nemu nevrátí, ale už bylo dost zabíjení.“
„Utíkají!“ vykřikla a chtěla po jednom z nich hodit dýku, ale muž jí zarazil, napřáhl svojí kosu a vzduch začal opet vybrovat a mladíci se náhle nemohli hnout, at sebou škubaly sebevíc.
„Prosím nezabijejte nás, my jenom plníme rozkazy, prosím nezabijejte nás, my jen plníme rozkazy, začali všichni čtyři naráz knučet.
Čí rozkazy? Tareliana?“ zeptal se jich muž, který k nim již témeř došel.
„Ne. Jeho milosti Garena.“
Muž se otočil na Celii, která mela stejne jako on ve tváři udivený výraz.
„Mistra Garena, je to tenhle muž, popsal jim muže, který bojoval s Perlonem a Saresem a unesl Vevodu a jeho dceru.
„Ano! To je on! To je on!“ všichni čtyři mladíci horlive pokyvovali hlavou.
„Takže to musel přežit, neuveřitelné,“ zamumlal neslyšitelné.
„Milost! Milost! Nezabíjejte nás.“
„Zmlknete! Reknete nám, kde je Garan ted?“
„Nemůžeme! Řek, že když to řekneme, tak nás zabije!“
„Myslíš, že já te nezabiju?“ Celie jednomu z nich přiložila špičku svého meče k jeho hrdlu.
Řekni mi, kde je a já vás nechám žít, ale řekni mi to hned.“
„Ty jsi dívka, jak můžeš být tak krutá?“
„Ty jsi mladík, jak můžeš být tak neschopný, mluv!“
„Do hradu! Do hradu s tím velkým a desivým žalářem!“ zaknučel a Celie si všimla, že se pomočil.
Znechucene od nej odstoupila a zasunula svůj meč zpátky za své oblečení, mela na sobe mužské oblečení, ale ženské střevice.
„Proč tam jede?“ chtěl vedet muž s kosou, se kterou na ne stále miřil.
„To nevíme, možná to souvisí s tím chlapem a s jeho dcerou, velmi peknou dcerou.
Celie poodešla ješte o kus dál, muž nemusel moc hádat, bylo mu jasné, že se přemáhá, aby je nezabila.
„Jak daleko je odtud ten hrad?!“
„Na konci tohohle lesa, ješte několik set metrů a jste tam, víc nevíme, nechte nás prosím žít!“
„Nechám,“ řekl a pak od nich poodstoupil.
„Co chcete dělat? Zeptal se jeden z nich ustrašene.
„Chci vám dát svobodu,“ odvetil a pak s tou kosou švihl, všichni čtyři zařvali, jako by je vraždil a vzápetí se svalili k zemi.
„budou žít,“ nenechal Celii promluvit.
„O tom jsem ani vteřinku nepochybovala.
„Vím, že máš zlost, že toužíš zničit vše, co s nim souvisí, ale nauč se rozlišovat kdo je vinný a kdo jen bezmocným nástrojem.“
„Skončil si?“ Celii se sklonila k tuni a do své čutory naplnila čerstvou vodu.
„Mela bys pokračovat, najít si nejaké bezpečné místo.“
„Tak najednou mám pokračovat, co budeš dělat ty, půjdeš do toho hradu a pokusíš se zachránit Vevodu a jeho dceru?“
„Jak to víš?“
„Má matka byla čarodejka, už si zapomnel, když mluvil, tak videla jejich odraz v jeho očích.
„Je to příliš riskantní, nebude to vůbec snadné.“
„Nemusíš o me předstírat starost, už jsem se schovávala a unikala před svým otcem víc než dost a pak, pokud se nám podaří vévodu a jeho dceru zachránit, bude to pro nej mnohem, citelnejší ztráta, než kdyby ztratil třeba 580 hloupých mladíků.“
„Ty ses mela narodit jako muž.“
„To si říkám, každý den, pojdme.“
Muž se ohlédl, všichni čtyři mladíci se pomalu probouzeli a vypadali řádne zmatene.
„Jdeš?“ zavolala na něho Celie a poté se vnořila do lesa, on jí následoval, jeho vytetovaná znamení přestala zářit.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   29.06.11 10:16

Karik jako už po několikáté zvedl dve vedra plné vody a namaháve je osdnesl o několik metrů dál.
„Nechci si stežovat, ale jak dlouho budu muset něco takového dělat?“
„Ještě stále nejsi dost silný, trenuj a až budeš připravený, přejdeme k nečemu jinému.
Karik si rukou setřel pot z čela a povzdechl znovu zvedl ty vedra ze země a s funením je přenesl zpátky na místo, ze kterého je před několika minutami sebral.
Pořád to bylo pomerne naléhavé, ale cítil, že pokaždé mu to činí menší a menší námahu.
Odstup od nich,“ přikázal mu Locarn, on tak poslušne učinil.
Locarn přistoupil velmi tesne k jednomu tomu vedru, položil ruku v několika centimetrové vzdalenosti a začal cosi mumlat.
Karik to pozoroval se zatajeným dechem.
Chvíli se nic nedelo, ale poté začala ta voda v tom vedru bublat, víc a víc a po několika dalších vteřinách začala vycházet z toho vedra pára.
Locarn maličko poodstoupil, obrátil se na Karika.
„Ponoř do vody svojí pravou ruku.“
„Tohle nemyslíte vážne?“
„Ponoř do ní svojí pravou ruku a ponech ji tam 2 minuty.“
„Ta voda je horká…“
„Kariku. Pamatuješ? Slíbil jsi mi poslušnost, že uděláš vše, co ti řeknu a já ted po tobe chci, aby si ponořil svojí pravou ruku do té vářící vody.“
„Proč mistře? Provedl jsem snad něco?“
„Ponoř do té vody svojí ruku!“ přikázal mu hlasem, ze kterého Karika zamrazilo.
Ten se nejprve zahledel na svojí ruku a poté na bublající vodu a následne se k tomu vedru přiblížil.
Ponoř jí do té vody a ponech jí tam dve minuty, jestli jí vytáhneš dřív, půjdeš dnes spát bez jídla.“
V žaludku mu zakručelo, už nejedl dobrých šest hodin a představa, že by nejedl dalších dvanáct hodin ho desila, ale pohled na vařící vodu, ho desil víc, ale uvědomoval si, že přísahal, svého místra ve všem poslechnout, byt ho ani v tech nejtemnějších myšlenkách nenapadlo, že by po nem mohl chtít něco takového.
„Počitám do tří, jedna, dva…, Karik zavřel oči, stiskl zuby a následne svojí pravou ruku ponořil do vařící vody.
Tlumene vykřikl, celé jeho tělo sebou škublo, ozvalo se zasyčení, neuveřitelne to pálilo, bylo to témeř nesnesitelné, ale on tam svojí ruku nechával, pul minutu, minutu, bolest se zdvojnásobila, slzy mu vyhrkly z oči, jasne slyšel zvuk, jako když se něco škvaří, ale přesto svojí ruku nevytáhnul, uplynula půldruhá minuta a nakonec i celá minuta a on svojí ruku vytáhl, jak nejrychleji mohl.
Vyděšené hledel na spálenou kůži, na puchýře.
„Podej mi svou ruku Kariku,“ vyzval ho tiše Locarn.
Ten jí k nemu natáhl, snažil se v sobe dusit křik, deroucí se na povrch, potlačit bolest, rozlezající se po celém jeho těle.
Locarn beze slov položil svojí ruku na jeho, karik mel sto chutí s tou svojí škubnout, ale neudelal, celé jeho telo zalil chladivý pocit, horkost zmizela a stejne ustoupila i bolest.
Když dal Locarne svojí ruku pryč, byla karikova ruka zase normální, bez jediné známky potom, že by byla dve minuty ve vařící vode.
„Děkuji, mistře, ale co…, proč…?“
„Podívej se na svojí dlan.“
Karik ta učinil a překvapene zíral na červený kruh přesne uprostřed.
„Co to je?“
„To je znamení, že jsi kal Dragoni Nosire.
„Co to znamená?“
„Na to je ješte brzo, ale znamená to též, že si též mužeš ochočit svého draka.“
„Draka? Ochočit?“
„Ochočit draka, co to znamená a kde nějakého najdu?“
„Támhle jeden letí, přivolej ho.“
„Jak ho moho přivolat, vždyt je tak daleko.“
„At by byl sebedál, tímhle znamením si ho vždycky přivoláš.“
„A co když nebude chtít?“
„Nebude mít na výber.“
„Co tím myslíte?“ zeptal se Karik a po zádech mu přebehlo zamrazení.
„Kal Dragoni Nosire si musí svého draka plne podřidit, přimet ho, aby svou vůli odevzdal jemu či ji.“
„To je strašné! To nikdy neudělám!“
Locarn mu položil ruku na rameno.
„ Vím, že ano, ale musí to tak být.“
„Proč to musí být, vždyt je to strašné! Je to protiva, ale něco takového bych mu neudělal!“
„Draci mají svou hlavu a Kal se na ne musí spolehnout, nemůže doufat, že bude drak všechno dělat o své svobodné vůle.
„Musí to jít!“
„To nejde. Je to příliš riskantní, drak nesmí mít vlastní vůli.“
„Já to dokážu! Dokážu se stát jeho jezdcem, aniž bych musel potlačit jeho vůli!“
„To se ti nepodaří. Vím, že je to kruté, ale tohle je jistota, jistota, kterou musíš akceptovat, tak jako všichni před tebou.“
Karik prudce zavrtěl hlavou.
„Stanu se jeho jezdcem, budeme jako jeden a on přitom, bude mít svojí svobodnou vůli!“
„To se ti nikdy nepovede, ne u tohohle draka, musíš si ho podřídit.“
„Ne! Klidne me nechte dva dny bez jídla, ale já něco takového neudělam, dokážu to!“
„Tak dobrá, pokus se o to, ale musím te předem varovat, zkoušeli to i jiní, ale žádný z nich neuspěl a nakonec si všichni museli své draky podmanit násilným způsobem.
V Karikových očích se objevilo odhodlání.
„Já to dokážu, dokážu se stát jezdcem, na drakovi se svobodnou vůli!“ jakmile domluvil, červený kruh na jeho dlani se rozzářil
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   06.07.11 14:37


Cirik šel vedle Levantie a nemohl se zbavit nepříjemného pocitů. Samozřejme mohl být způsobený tím, že se v jeho blizskosti pohyboval skřítek, který ho toužil zabít, ale to nebylo ono, ten pocit byl jiný, jako by nebezpečí nehrozilo jemu či levantii, ale někoho jinému, ve vzduchu bylo cítit zlovestné napětí.
To samé zřejme cítila i levantie, jelikož se ho zlehka dotkla, trhl sebou.
„OPmlouvám se, ale nemám z toho dobrý pocit, nelíbí se mi jak jsou u sebe blízko, jako by se nad nečím domlouvali.
Cirik se ohledl a opravdu asi pět skřítků bylo pomerne blízko sebe a o nečem horlive diskutovali, pokusil se něco zachytit, ale nepodařilo se mu.
Obrátil se zpět k Levantii a zavrtěl hlavou.
„Možná, že kují něco proti nám, ale nemám ten pocit, jako by to nebezpečí hrozilo někomu jinému.“
Já taky, ale komu? Vždyt krome nás jsou to všichni skřítkové, přece by se nedomlouvali…“
„Co je? Napadlo te snad něco?“ zeptala se tiše Levantie, které teprve ted došlo, že drží Cirika za ruku.
„Omlouvám se,“ šeptla a svojí ruku stáhla.
„Za co? Nechápal Cirik, který si to ani neuvědomil.
„Za nic, víš tedy něco, mám víc a víc divnejší pocit, nelíbí se mi tu, jako by se k nečemu schylovalo.
„Je to jen pocit, nemyslím si, že by se mělo k nečemu…, to ne.“
„Co? Vidíš snad něco? Tohle me ničí.“
„Vidím ty jejich pohledy a pohyby smerem k tomu belovlasému, to nemůže vestit nic dobrého.“
„Co tím jako myslíš?“
„Já nevím, nechce se mi tomu veřit, ale ty pohledy, pohyby těla, jsou pomerne jasné.
„Včem jsou jasné? No tak řekni mi to!“ Levantie div nekřičela.
Několik skřítku se na ně podívalo, ale pak pokračovali dál, belovlasého syn se na ně podíval a na rtech mu hrál úšklebek.
„Chci odtud pryč, chci pryč od nich!“
„Uklidni se Levantie. Kam bys chtěla jít, i kdybychom utekli, co když nás najde něco anebo někdo, kdo nás bude chtít zabít?!“
„Máš prasvdu, omlouvám se…“
„neomlouvej se, je to naprosto přirozené, ale tam mimo ne, nás chce něco zabít, něco temného a velmi krutého…,“ další jeho slova zanikla v křiku, Levantie se otočila a začala ječet, hledela na belovlasého muže, který ležel na zemi a na tele mel krev, krev, která muselas být jeho.
„Co jste to udělali? Co jste to udělali?!“ zaječela na 5 skřítku se zakrvácenými rucemi.
„To co jsme měli udělat dávno, ted když je ten hloupý stařec mrtvý, můžu si konečne vzít to, co mi naleží.“
Vzít co ti naleží? Vzít, co ti naleží?! Tobe nenáleží nic, ty otcovrahu!“ ječela dál Levantie.
Ve skřítkových očích se zaleskl hnev, Cirik jí stáhl k sobe.
Musíme utéct, rozumíš mi?!“
„Já nechci utíkat! Chci potrestat toho otcovraha, ten vrah zakeřne zabil svého otce, já ho potrestám, nebojím se jich, jsem vetší než oni!“
„Levantie! To co udělali je strašné, ale mají převahu, nemůžeme, ne my nesmíme riskovat, že získají to, po čem tak touží.“
„To je co?“
„Odkaz, který nám byl dán, odkaz, kterého se nesmí zmocnit magická bytost, tak to alespoň ten ten belovlasý muž říkal.
„A co chceš dělat?“ otázala se Levantie, která se pomalu uklidnovala, k čemuž taky přispíval fakt, že všech dvacet skřítků, kteří tam byli, vytahli meče proti nim.
„Utíkat? Musíme se pokusit dostat k tamtomu Jezeru k tomu jezeru, u kterého je ta jeskyne, vidíš ji?“
„Vidím, ale co te vede k tomu, že tam budeme v bezpečí?“
„Nic, ale je to lepší, nežli zustavat tady,“ do popředí vystoupil belovlasého syn.
„Chcxeme jen kapku vaší krve, nic víc, pouhá kapka bude stačit a pak vás necháme jít.“
Oba dva si vymenili rychlý pohled a následne kopla Levantie do malé hromádky písku, který během několika následujích vteřinách překvapené skřitky zasypal.
„Ted!“ zasřval Cirik a Levantie ho následovala.
Sktřítci ze sebe zuřive setřásli písek a poté Coldren přikázal.
„Zastavte je! Nesmí utéct, tajemství Kal Dragoni Nosire musí být mé, já chci být nositelem, zastavte je!“ všech 19 skřitku vymrštilo své malé, ale benezpečné mečíky vpřed, 8/ jich k nim nikdy nedoletelo, ale tři je minuly jen tesne, jeden nepatrne zavadil o Cirikovu patu a zbývající štyři se mu zabodly do lýtka, Cirik vykřikl a zavrávoral.
„Ciriku!“ vykřikla Levantie a chtěla zastavit, ale on jí rukou naznačil, aby bežela dál, že to zvládne.
Pokusil se ty čtyři mečíky vytrhnout, ale nedařilo se mu to, jako by byly do jeho masa hluboko zabořená.
„Ciriku! Musíme bežet, zvládneš to?!“
„Zvládnu to! Za chvíli tam budeme?“ zachrčel a poté se rozebehl i s těmi mečíky.
Skřítkci vztekle zavyli, Coldren udeřil vedle sebe stojícího skřítka.
„musíme je dostihnout, nesmíme promarnit naší příležitost!“
„Nemůžeme se k té jeskyni přiblížit,“ ozval se nejaký velmi mladý skřítek.
„Proč ne?“ obořil se na neho Coldren a z očí mu metaly blesky.
Mladý skřítek polknul, ale přesto odpověděl.
Protože v té jeskyni žije Locarn…,“ mezi ostatními to zašumelo.
Coldren vytáhl svůj zakrvacený meč ze svého mrtvého otce.
„Tak v tom případe, počkáme, až odtamtud vylezou, nebudou se tam moc schovávat moc dlouho,“ na rtech se mu zvlnil usměv, mladého skřítka zamrazilo, ale neodvážil se cokoliv říct, pomalu si však začal uvědomovat, že se dopustil nečeho strašného, nechal se zmanipulovat a přispel k nečemu takovému, jako je vražda jednoho z nich i když jen svou přítomností, pohledem zaletel k ležícímu belovlasému muži a ze rtů mu vyplynulo.
„Odpuste mi to.“
„Je ti odpušteno chlapče, ted udelej vše proto, aby byl můj syn zastaven,“ ozval se mu u ucha stařecký hlas.
Skubl sebou.
„Udělám, přísahám, udělám!“
„Říkal jsi snad něco trpaslíku? chtel vedet jeden z okolostojících skřítků.
Zrudl, ale potlačil zlost, která se mu drala z hlubin.
„Nic, jak bych já mohl cokoliv říkat, jsem tu přece jen nosič.“
„Přesne tak,“ zašklebil se ten skřítek a poté mu k nohám hodil několik plných ranečků.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   06.07.11 17:35

S těmi skřítky, to je dobré. Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   06.07.11 19:51

Jsem rád, že zaujali:)
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   Today at 14:28

Návrat hore Goto down
 
Dragon Kal Nosire
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 3 z 6Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4, 5, 6  Next

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Ostatné :: Off topic :: Poviedky-
Prejdi na: