DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 Dragon Kal Nosire

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4, 5, 6
AutorSpráva
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   06.07.13 15:28

Draci přistali s Karikem, Levantie, Omnimukem a Starvii.
Omnimuk okamžite slezl z dračího hřbetu, v obličeji zelený.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho Levantie, která sice už let na drakovi zažila, ale vůbec se mu nedivila.
Omnimuk přikývl, ale ruku mel stále položenou na svých ústech, nakonec se rozebehl ke křovi.
Drak si odfrkl.
„Nikdy se nelze zavděčit všem.“
„Jste v pořádku?“ obratila se Levantie na Starvii a Karika.
Oba dva přikývli.
„Musíme za mistrem…“
„Levantie přikývla, pohledla na Starvii, která se jí zdala nesvá.
„Jsi si opravdu jistá, že jsi v pořádku.
Starvia přikývla a a chtěla něco ukázat, ale v tom se před nimi objevila stará žena.
Levantie s Karikem sebou škubli.
„Musíte to delat, je to pravda, je mistr Locarn…?“
„Ne. Ne tak uplne.“
„Co tím myslíte?“
„Mistr Locarn jak vy říkáte je v hlubokém…,“ ženinin pohled padl na Starvii, která začala pomalu ustupovat dozadu.
Stará žena se k ní vydala, Starvia před ní ustupovala dozadu, pohled jí padl na draky, ale ty měli složená křídla.
Karik s Levantii se na sebe podívali.
„Starvie. Vím, že jsi, myslíš, že jsem vás zradila, ale není to tak,“ stará žena se zastavila, Starvia udělala několik dalších kroku a poté se zastavila a v pravé ruce se jí objevila dýka.
„Vypadáš úplne stejne jako před pětadvaceti lety.
Karik s Levantii na sebe znovu pohledli.
Starvia na tu ženu hledela, dýku svírala pevne v ruce, bedlive tu ženu sledovalo.
„Přísahám, že ti nechci ubližit, přísahám, že kdybych mohla, tak bych to odčinila, prosím pojd sem, pojd se podívat na svého otce, třeba mu tvá přitomnost pomůže, prosím.
„Tohle je mistrova dcera?!
Starvia na tu ženu hledela, zdalo se, že váhá, ale nakonec prudce zavrtela hlavou.
„Starvio pojd za svým otcem, řekni něco,“ žena se k ní chtěla přiblížit, ale Starvia prudce švihla dýkou a tak se ta žena zastavila.
„Prosím, řekni cokoliv.“
„Nemůže mluvit,“ ozvala se nesměle Levantie.
„Proboha.,“ žena si zakryla ústa.
„Vy o tom něco víte?“ Karik s Levantii se k ní přiblížili, Omnimuk se ošil, něco se blížilo. Zatahal tedy Karika za cíp jeho kazajky.
„Ted ne Omnimuku.“
„Něco se stane, cítím to.
„Co by se asi tak mohlo stát, ted musíme zjistit, co je ta žena zač a jestli můžeme nejak pomoc mistrovi a…,“ několik desítek metru od nich se objevila deset mužu a všichni drželi v rukou nože.
„To jsou Tarielinovi vojáci,“ zamumlala Levantie.
„Co tady chtějí?“
„Nevím, ale určite tu nejsou kvuli pivu a klobáskám.
„Cože?“
„Jednou do měsíce, když jsem byla na druhá strane města, pozval si baron Greberg několik svých přátel a společne popíjeli pivo a cpali se klobásami.
„Baron Grenberg, ten, který ze me div nesedřel kuži, ten který místo toho aby nakoupil nejaká polena, radeji ve svých pokojích mrzl?“
„Ano ten. Zřejme byl je lakomý jenom k někomu, tihle muži patřili k těm, kteří se zúčastnili hostin y a jestliže mají ted na sobe znak Lorda Tarielina, znamená to, že je baron Grenberg bud mrtvý anebo ve vezení,“ Levantie mluvila klidne, ten muž byl sice lakomý , hrubý, nekdy i krutý, ale byl to její otec, ale na druhou stranu se ji nemohl divit, vzhledem k tomu, co jí udelal.
„Co tady mužu chtít?“ promluvil Karik po dvou minutách ticha.
„Lepší otázkou je, jak tohle místo našli,“ promluvil zachmuřené drak a roztáhl svá křídla, stejne tak učinila ta dračice.
„Vy nás opouštíte?“
„Nesmí nás videt, kdyby kdokoliv z nich unikl a podal o nás zpravu svému pánovi, stali bychom se kořístí, kterou je potřeba ulovit.
„Tak krutý Lord Tarielin není,“ ozvala se Levantie.
Drak na ní upřel svůj pohled, zachvěla se.
„To povez všem těm drakům, které nechal vybubit za velké války.
„Ti draci mu zabili ženu, kterou miloval…,“Drak na ní upřel ješte tvrdší pohled.
„Nech toho,“ ozvala se dračice a poté se obrátila ke Karikovi a Levantii.
„Je to o dost komplikovanejší, ale podstatné je, že Tarielin touží potom vyhubit všechny draky a proto musíme odletěd, měli byste si nasednout.“
Levantie, Karik, Starvie i omnimnuk i když přtřes velké sebezapření zavrteli hlavou.
„Nemůžeme opustit mistra, vemte sebou tu ženu.“
„Já tady zůstavám, chci pomoct,“ mluvila ke všem, ale pohledem spočinula na Starvii, která ješte stále svírala tu dýku v ruce.
„Vím, že to omluva nespraví a nemám tušení, co se ti tam stalo, ale je mi to moc lito, chtěla jsem jen ochránit …,“ Starvia zasunula dýku a vytáhla luk, natáhla tetivu, vložila do ní šíp a namířila ho na tu ženu, Levantie s Karikem si všimli, že se jí v očích odrážely slzy, tu ženu neměli moc rádi, bylo na ní něco divného, ale mistr Locarn jí věřil a ta žena se mu snařžila pomoct, oba dva očividne mysleli na totéž, jelikož se oba dva postavili před tu ženu.
„Nemusíte to delat, zaloužím si to,“ zašeptala ta žena.
Starvia pohla hlavou, poté znovu, oba dva pochopili, že chce, aby uhnuli stranou, ale ani jeden z nich to nehodlal udelat.
Starvia posunula prst, Levantie s Karikem polkli, ale zůstávali na míste.
„Nemáme tušení, co se stalo, co ti tahle žena udělala, ale nezabijej ani nás ani jí, ona se stará o Mistra, pomáhá mu, náš mistr jí věří, prosím sklon ten luk, prosím,“ jakmile Karik domluvil znovu polkl.
Starvia zamrkala, posunula svůj prst a poté ten luk sklonila.
Oba dva si hluboce oddechli.
„Neměli jste to delat,“ promluvila ta žena.
„Jestli někdo dokáže mistra probudit, jste to vy, at už jste se dopustila jakýkoliv věcí.“
„Nevím, jestli se nedržíte plané nadeje, ale udelám co bude v mých silách a..,“ ženina další slova zanikla v nárazu, Omnimuk sebou škubl a postavil se za Karika.
Karik, Levantie a ostatní hledeli na ty muže jak se rozebíhají a naraží do prázdna, alespoň to tak připadalo Karikovi a Levantii, ostatní pozorovali barieru, od které se ti muži odráželi, ti jakmile se vzpamatovali okamžite se zas rozebehli a znovu narazili do zdanlive prázdného místa.
Bez Locarna ta bariera nevydrží večné a ti muži jsou pod nejakým kouzlem,“ ozval se drak.
„Bariera, kouzlem?“ zopakovala Levantie.
„Nejspíš je to práce Suliguse, nejalk se mu muselo podařit vypátrat tohle místo a poslal sem ty vojáky, ti nepřestannou dokud tu barieru neprolomí anebo…“
„Nebo co?“ chtela vědet Levantie, po dalších pokusech všech deseti mužích.
Dračice se na ní podívala, ale nic neřekla.
„Budou to zkoušet tak dlouho, dokud u toho nezemřou,“ zamumlal Karik, který sledoval, jak se další muž odráží od té bariery a v obličeji se mu objevila krev.
„Každý náraz se odrazí na jejich tele, ale oni nemůžou přestat.
„To je strašné, vím, že nám chtějí ubližit, ale tohle je barbarské, nemůžeme jim nejak pomoc?“
„Jedine pokzd bychom prolomili ochranu.“
„A dokážou jí oni prolomit?“ otázala se Levantie přiškrcene.
Oba dva draci zavrtěli hlovou.
„To ani nemají, mají při svých marných pokusech zemřít.
„Proč? Ten Tarielin nemůže být tak krutý!“
„Nejspíš je, ale spíš o tom ani neví, poslal je sem Suligus, který ví, že nikam nemůžeme, leda se schovat do jesky, ale jakmile z ni vyjdeme, budou tam ležet a v zaloze budou čekat další
„To…, to je…,“ Levantie nedokázala najít vhodná slova.
Starvie se otočila, znovu natáhla svůj a následne vystřelila, šíp prošel barierou a zabodl se nejbližšímu muži do čela, ten se zhroutil k zemi, natáhla další a vystřelila, ten šíp se zabodl jinému do srdce, poté natáhla po třetí, pak po čtvrté, muži nevnímali co se kolem nich děje a znovu a znovu naraželi do té neviditelné bariery, nevnímali bolest, nevnímali, že jsou celý zkrvavený, tak to pokračovalo dokud Starvia neskolila posledního z nich.
Levantrtie se odvrátila.
„Tohle byla milosrdná smrt, ale přesto.
Starvia zasunula svůj luk a vydala se k tem mužům, Karik jí nasledovalav, draci se vznesli do výsky, takže byli jen pouhou tečkou, starvia s Karfikem prošli barirou, Karik si snažil nevšímat ležících mužů, Starvis naprosto klidne vytáhla své šípy a vložila je do toulce, Karik nevedomky položil svojí ruku na její, Levantii bodl osten žarlivosti, oba dva se vrátili zpátky k nim, Starvia rychlým krokem prošla kolem té ženy, která se jí marne pokusila dotknout a zmizela v jeskyni, Karik s Levantii a Omnimukem jí po chvilce následovali.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   10.08.13 15:50

Tarielin přecházel po místnosti. Donesli se k němu zprávy, které se mu nelibily.
Ozvalo se zaskřípání a dovnitř vstoupil Suligus.
Uslužne se uklonil.
„Volal jsi me muj Lorde?“
Tarielin místo odpovedi na něho upřel zrak.
„Je to pravda čarodeji?“
„Co má můj lord na myxsli?“
„Nehraj si se mnou čarodeji, lidé tvrdí, že vidfeli nad svými hlavami přeletet draka, na jehož hřbetu seděl skřítek.
„Můj Lorde, sám moc dobře víte, že to není možné.“
„Takže říkáš, že je to lež?“
Suligus pokrčil rameny.
„Jsem čarodej muj Lorde, ne všemocná bytost, nenahlížím lidem do hlavy.
Tarielin k němu udelal krok, ve tváři se mu odrážel hnev, ale Suliguse to nechalo klidným.
„Nevidím jediný duvod proto, aby si něco takového vymysleli.“
„Opravdu ne můj Lorde?“
„Co tím chceš říct čarodeji?“
„Já osobne vás miluji z hloube svého srdce, Tarielin se ušklibl, ale není tajemství, že by se vás nekteří rádi zbavili.
„Oprtavdu? Můžeš jmenovat nekoho konkretního?“
„Bohužel ne muj lorde, ale není žadné tajemství, že o vás nekteří lidé říkají, že jste krutý, chladný a především lakomý…“
To je všechno?“
„Je toho mnohem více, ale nechci vás tím zatežovat, podstatné je, že takový lidé si mohou vymyslet podobnou historku, protože vědí o vašem vztahu k drakům takže i kdyby to nebyla pravda, v ostatních lidech by to mohlo vyvolat představu, že za ty dřívější urtoky můžete vy a jak je známo, lidská mysl je otevřená velké představivosti a…“
„To stačí,“ utnul Tarielin Suligusova další slova.
„Jak si přejete, můj Lorde, mohu již odejít?“
„Ne tak rychle čarodějů. Našel si mojí dceru, tak jak jsem ti přikázal?!“
„Jsem tomu již blizko můj pane, ale jak jiste víš, jsem na to sám…
Tarielin se zamračil v jeho očích se hnevive zablýsklo.
„Měl si tu služku a toho mladíka, tvoje chyba, že jsou pryč.
„To je pravda, je to moje vina, dej mi chvilku můj pane.
„Chvilku na co?“ otázal se ho podezírave Tarielin.
„Na takovou drobnost?“ poté se Suligus otočil ke zdi a zašeptal několik slov.
„Co tam deláš?!“
„Absolutne nic můj pane,“ odvetil a poté odešel pryč, Tarielin sevřel ruku v pest, ale nezavolal na nej, ten čarodej by stejne nepřišel.
Obrátil se k oknu, spatřil sotva 18 letého mladíka jak se vrhá na stráž a kříčí přítom.
„Smrt tyranovi, draci ho zahubí a poté kvůli němu zahubí nás, stráž se toho mladíka pokusila odehnat, ale ten se na ne znovu vrhl a křičel přitom.
„Je to Tarielinova vina, to kvůli nemu nás draci všechny zabijí, je to jeho vina, chtel vbehnout do hradu, ale jeden ze stražců zajel svým bodcem mladíkovi do tela, ten sebou škubl a posleze se sesul k zemi.
Lidé kolem neho se okamžite stáhli dozadu.
Tarielin se od toho okna odvrátil
„Možná ho ten mladík obvinoval za ten dračí utok, možná to bykla čarodějova práce, že se draci znovu objevili v jeho království, ale nebyl si jist, jestli muže veřit tomu, že se na obloze objevil drak, na jehož hřbete sedel skřítek.
„Když byl malý, tak mu říkali, že jezdcem na drakovi může být pouze Kal Dragon Nosire nikoliv magická bytost.
„Drak! Drak! Drak!“ uslyšel mužský křik, bleskove přibehl k oknu a na několik vteřin hledel do dračího oka, pozté to oko zmizelo.
Vyhledl z okna a zakřičel na muže na nadvoří.
„Okamžite sežente nejlepší lovce draku, hned!“
Několik mužů se rozebehlo, na vzdalené veži spatřil stát Suliguse, měl ve tváři nečitelný výraz.
Otočil se a zatáhl za zvonec.
Dovnitř vstoupili dva muži.
„Okamžite me oblečte!“
„Ana lorde,“ během chvile byl oblečen do své zbroje.
„Jakmile vyšel ze své komnaty, narazil na Suliguse.
„Co tady děláš?“ Videl jsem te na protejší veži.
„Obávám se, žer nikoliv.
„Opavažuješ se snad říct, že lžu?!“
„To bych si nedovolil můj Lorde, spíše se obávám, že máš horečku, měl by si ulehnout.
„Jsem naprosto zdravý a uhni, musím zabít draka.
„Měl by sis lehnout můj Lorde.
„Je mi dobře a Ted uhni, mé poslední varování.
Suligus zustal na míste.
Tarielin tasil meč.
„Nejsi zas tak nepostradatelný čarodeji, uhni mi z cesty.“
„Můj Lorde, potřebuješ teplou polévku a řádne si odpočinout.
„Nepotřebuji nic…,“ Tarielinovi se zatočila hlava, před očima se mu udelaly mžitky a on zavravoral.
Dva muži ho včas zachytili.
„Tys mi něco udelal, ty jeden…“
„Je to jen horečka, za den za dva budeš v pořádku, můj pane.“
„Já jsem v pořádku, musím najít a zabít…,“ znovu zavrávoral, hlava se mu točila, bylo mu špatne.
„Vysvléknete ho a uložte do postele,“ přikázal Suligus dvěma mužům, ti tak učinili, měli to snažší, jelikož Tarielin upadl do bezvědomí.
Suligus sledoval, jak ho odnášejí do jeho komnaty a poté se přemístil k nedalekému, ale zcela opuštěnému altánku, o kterém si lidé mysleli, že tam sttraší.
„Bylo to vskutku nutné?“ otazal se do prazdna.
„Bylo,“ ozvala se odpoved a poté se před ním objevil Goldren s drakem, který měl sklopenou hlavu a křídla přitisknutá k nemu.
Řekl jsi mi, že ho chceš rozrušit, že to tak bude působit rychleji.“
„Takto jsem to nemyslel.“
„Ne vždy to vyjde tak jak bychom chteli čarodeji.
„Vídím, že ti poté, co si ovládl draka, narostlo sebevědomí.
„Nevidím jediný duvod, proč by ne.“
„Víš, co máš ted udelat?“
„Nejspíš ano. Řekl bych, dostat se mezi lidi a trochu je postrašit, několikrát naznačit, že za to může jejich Lord Tarielin, je to spravne?“
„Dá se tak říct“Radil bych ti, aby si nikomu neubližil.
„Proč? Netušil jsem, že si tak…,“Goldrena začalo bodat v prsou, nemohl dýchat.
„Dobrá…, dovrá… nikoho nezabiju ani nezmrzačím…,“ bodavý pocit zmizel.
„Hlavne na to nezapomen, nemusím být v tvé blizskosti, abych ti způsobil bolest.“
Goldren se na toho draka vyškrabal.
„Chceš mi snad něco říct?“ otázal se Suligus.
Goldren chtel, ale nakonec si to rozmyslel, kopl lehce do draka a poté zakřičel.
„Nahoru je čas na trochu toho ničení!“ drak se vznesl a brzy zmizel Sulgusovi z očí.
Suligus se zahledel před sebe a zašeptal Celie.
Ta se vymrštila na nohy a necelou minutu prudce oddychovala.
„Celie?“
„Nic mi není, jen blbý sen.“
„O čem byl?“
„Na tom nesejde, musíme se pokusit najít nejakého Kal Dragoni Nosire.“
„Myslíš, že existuji?“
„Podle tebe ty draky ovládá někdo jiný?“
„Perlon pokrčil rameny.
„Já o tom nic nevím.“
„Já taky ne,“ zamumlala Celie a opet si lehla.
„Co udeláme s Vevodou a jeho dcerou?“
„Nemám tušení…,“ její další slova zanikla v řevu, který přišel z dalky, Rosie vyskočila na nohy.
„Co to bylo?“
„Nejspíš nic.“
„Nejspíš nic? Takový řev nevydává žadné zvíře, které znám.
Celire se postavila, podívala se na Rosie.
„Nedelej to,“ ozval se Perlon.
„Vy něco víte?“zeptal se Vévoda.
Ten řev se ozval znovu, Rosie se přitiskla ke svému otci.
„Znělo to jako…
„Znělo to jako co?!“
„Celie myslím, že bychom jim to měli říct.
„Říct nám co, že se tahle země nepodobá té bajné Reverii, o které jsem tolikrát slyšel?“
„To není to nejhorší.“
Vevoda a jeho dcera se k ní obratili.
„To není to nejhorší?“ opakoval Vévoda.
Celie pohledla na Perlona a poté zpět k nim.
„Na nekolika mistech jsou rozkousaná či rožvykáná těla.
Rosie si zakryla ústa.
„Vy si myslíte, že je to práce draků?!“ otázal se přiškrcene Vévoda.
„Víme to jiste. Draci a zdejší lidé tu spolu žili nejakou dobu naprosto klidne, ale něco se zřejme stalo.“
„Takže ten řev, co jsme slyšeli, pochází od…“
„Od draka přesne tak.
„Jak to můžeš říkat tak klidne?“
„Jak jinak bych to měla říkat? Ten drak je daleko, ale hadám, že hledá potravu, jestli se ješte více přibliží, ucití rozkladající se těla a možná i nás.
„Musíme se odtud rychle dostat!“
„Není kudy. Jedine co musíme tak je být klidný, nehysterčit, nepobíhat, možná, že sem nedojde.“
„A pokud sem dojde, zastavíš ho, jsi očividne čarodejka.“
Celie se zasmála, Vévoda se zatvářil pohoršene.
„A co si myslíéte, že udelám, mávnu rukou a drak bude pryč, zneškodním ho ho smrtícím kouzlem?
„Ovladám jen jednoduchá koutla, jen co jsem se naučila, když jsem byla mladší, drak není divoké prase, abyste ho mohli jen tak odhodit.
„Takže tu zemřeme?“ zašeptala Rosie.
„Nepředbihejme. V prvé řade bychom se měli řadne vyspat.
„Ty chceš spát, zatímco tam nekde je drak?!“
„Přesne ram nekde je drak a proto mám být nevyspalá, jak mi to pomůže, pokud by se tu skutečne objevil?“
„Nepomůže ani, když budeš vyspalá.“
„To není tak jisté, klidne ho jdete najít, ale nejspíš je pár kilometru daleko, tím řevem hledá potencionální soupeře.“
„Jak moc si si tím jistá?“
Celie zívla.
„Tak na 85% a poté usnula.
„Něco vymyslume, hlavne zustat v klidu,“ promluvil Perlon a poté si také lehl.
Rosie se snažila proniknout svým zrakem do dálky, ale nic nevidela, pohledla na svého otce.
„Bude to dobré, Zvladnem to.“
„Kéž by tu s námi byla maminka.“
„Zvladneme to, Celie má pravdu, nikomu nepomůžeme, pokud se nevyspíme.“
„Rosie přikývla,a poté si lehla na zem.
Nemohla si na to zvyknout, alespoň byla narozdil od té chalupy bezpečná, po chvilce usnula neklidným spánkem
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   26.08.13 15:34

Karika probudily tlumené hlasy.
„Musíme ho zastavit, ale ty deti do toho nezapojíme.
„Také bych se tomu ráda vyhnula, ale pokud se tam objevíme jen tak, vydesíme je.
Ozvalo se zlostné odfrknutí, Karik si uvědomil, že to musí být drak, ke kterému se zavázal.
„Už tak jsou vydešení, nebo si myslíš, že jim pohled na skřítka, co sedí na dračím hřbetu nevystraši?“
„Proto bychom se tam měli objevit s našimi jezdci.“
Ozvalo se pohrdavé zavrčení, Karik sevřel ruku v pest, ale zůstával na míste.
„Jsou to deti, deti, co nemají ponětí, o co tady jde.“
„Mohla bych je to naučit,“ uslyšel hlas ženy, která se starala o Locarna.
„Co chceš naučit vesnického kluka a rozmazlenou slečinku?“
„Je mi jasné, že ty bys byl nejradeji bez spojení, že bys byl volný, ale takhle to nefunguje, máme s nimi spojení z určitého důvodu,“ uslyšel Karik hlas dračice.
„O tom jsem se už jednou přesvědčil, abych se zbavil toho škudce, nepotřebuji na svém hřbete žádné díte,
„Ozvalo se povzdychnutí.
„Nemůžeme na toho draka zautočit, není to jeho vina, ten skřítek ho má pod plnou kontrolou.“
„Ovšem ne díky jeho vlastním schopnostem, žadný skřítek nevlídne takovou silou.
„Možná až na belovlasého, ale ten je mrtvý,“ promluvila stará žena.
Jeskyní se rozlehlo tlumené chrčení, Karik se otřásl.
„I kdyby za tím stál Suligus, nic se na tom nemění.“
„Nemení? Ten čarodej překračuje všechny zakony, utváří si své vlastní pravidla a nikdo s tím nic neudelá!“
„Težko si dokážu představit, co musíš prožívat, ale stále si myslím, že byste se tam neměli objevit bez svých jezdců.“
„Nepochybuji o tvých schopnostech Erio, ale jejich vycvik může trvat týdny či mesíce a to nesmíme zapomenout na jejich bratra Cirika, který si též podmanil svého draka, možná, že by to byla cesta, způsob…,“ ozval se úder a poté znovu.
„Jak se opovažuješ něco takového vyslovit?“
„Pokud by si nás na čas podmanili, vžili by se s námi, získali by všechny naše vedomosti a mohli bychom se tak zbavit toho skřítka, Tarielina i toho Suluguse.
Dračice udeřila křídlem do jeskyne, kolem Karika prošla vibrace.
„Zrada bolí, ale tohle už nikdy neříkej.“
„Zrada bolí?“ blesklo Karikovi hlavou, někdo se dotkl jeho ramene, škubl sebou a otočil se.
Stervie si položila prst na rty.
„Vzbudil sem te?“
Zavrtela hlavou a poté ukázala ven.
„Chceš tam jít, nevím, jestli je to dobrý nápad?“
„Stervie prstem nakreslila do písku několik slov.
„Bojim? Já se ho nebojim, teda možná bojím, nevím, jestli si ho slyšela, ale považuje nás za děti, které podle něho nebudou nejakou dobu připravené a nejspíš má pravdu, nevím o tom nic.“
Stervie znovu cosi nakreslila do písku, Levantie sebou zavrtela.
„Meměli bychom jí vzbudit?“
„Stervie zavrtela hlavou a poté rukou ukázala na zem.
„Chceš me naučit střílet z luku, to je pro me pocta, ale pochybuji, že se k tobe jen přiblížím.
Znovu něco nakreslila.
Mám se naučit střilet ze stromu, vždyt já ani neumím pořádne natáhnout tetivu.“
Stervie se usmála a poté mu do rukou vložila luk se šípy.
„Myslim, že v tuhle chvili si už nemáme co říct, jestliže chcete čekat, budeme čekat, ale abychom to čekání nepřetáhli,“ ozval se hluboký dračí hlas a poté oba dva slyšeli svištení křídel a následne se mohutný drak vznesl do výše
Dračice se omluvne podivala na starou ženu.
„Nemůžu ho vinit, ale udrž ho prosím mimo to město.“
„Pokusím se,“ zamumlala dračice a poté se také vznesla do výše.
Stará žena jí sledovala, dokud jí nezmizela z očí a poté se s povzdechem otočila a vešla do jeskyne, Karik se Stervii, které zaškubala ruka se přitiskli k vnitřní strane, žena prošla kolem nich, Stervie se znatelne uvolnila, Karik si uvědomil, že jsou k sobe témeř přitisknutí.
Chtěl se odtáhnout, ale ona se lehce dotkla jeho ruky, její obličej se přiblížil k jeho, citil na sobovi její jemný dech.
Něco mu říkalo, že by se měl odtáhnout, ale on to neudelal a jejich rty se v následujících vteřinách spojily, byl to opravdu zvlastní pocit, značne příjemný, klidne by si ho vychutnával déle, ale přerušilo to zakášlání.
Spatřil před sebou Levantie, vypadala úžasne, rychle takovou myšlenku zapudil, byla jeho sestrou, nesmí na ní takhle myslet, Stervie ovšem nebyla.
„Co tady deloáte?“ otázala spatne potlačovanou zlostí.
„Co tady deláme, no my tady… my tady…,“ Stervie ho znovu polibila.
„Myslím, že se libame.“
„To vidím, máte ponetí o tom, že je hluboká noc?“
„No máme, ale…“
Stervie otočila ruce, jako by se ptala co jako.
Levantie zaskřípala zuby.
Zachranila jim život, ale nelibilo se ji, že je tady, tušila, že by neměla žarlit, že by jí nemělo zaležet na tom, jestli se Karik s nekým miliskuje, ale už odmala byla zvyklá na to, že jí patří, že si s ním může delat cokoliv si zamane.
„Myslím, že bychom měli jít spát,“ ozval se nesměle Karik, Levantie otevřela ústa, ale nemohla nic říct, protože k nim dolehl výbuch a nedaleko od nich vyšlehl ze země plámen, Stervie je oba dva srazila k zemi.
„Jsem v pořádku,“ Levantie Stervii od sebe odstrčila.
„Ta se na ní tazave podívala.
„Ten ohen stále hoří,“ zamumlal Karik.
Stervie se k němu přiblížila, ale ihned se stáhla
„Vždyt ten ohen nepáli,“ poznamenala Levantie, která pocitila radost nad tím, jak Stervie odskočila.
„Nepálí, protože stráví člověka zevnitř, pokud u něho bude stát přiliš dlouho,“ před nimi se objevila stará žena.
Levantie od toho ohne, odskočila.
„My za to nemůžeme.“
„To je Suligusova práce, jeden z tech mužů musel na zem položit plamínek studeného ohně a zatímco jsme se starali o ty muže, ten plamínek pronikl do země, přešel přes ochrannu barieru a následne vyrazil vzhůru.
„Co s ním udeláme, opravdu bychom shořeli zevnitř?“
„Pokud byste u nej zustali přiliš dlouho a skrz vás by ten ohen zasahl i vaše draky“
„Omloivám se,“ zašeptala Levantie.
„Nemáš za co a ted ustupte.“
„Co chcete delat?“
„Uhasím ten ohen.“
„Jak nemáme žadnou vodu.“
„Voda by tady nepomohla,“ žena přistoupila k tomu ohni.
„Nemůžete u něho zustat!“
„Neubliží mi to, je to vyvolané vůči Kal Dragoni Nosire,“ po Stervinine tváři přeletl stín opovržení, nikdo si ho nevšiml a žena položila ruku na ten ohen, ten začal po chvilce syčet, syčení zesilovalo, žene na čele vyrazil pot, ale ona nepřestala, až nakonec zatlačila ten oheň do země.
Žena se zapotácela.
„Jste v pořádku?“
„Budu. Měli byste si lehnout, musím se vratit mistru Locarnovi.“
„Jak je na tom?“
„Přála bych si vám říct, že se každou chvili uzdraví, ale nemohu.“
„Bude mu lépe, on to zvladne,“ zamumlal Karik a poté odešel.
Levantie pohledla na Stervii, ta jí věnovala chápavý pohled a také odešla.
Levantie cosi zaprskala a poté si také lehla.
Suligus který držel v ruce křídu ji rozdrtil
Ta stařena bude větší problém nežli předpokladal, ale ne takový, aby si s nim neporadil, oprašil si ruce a známky po kříde byly pryč, pohledl do Tarielinova pokoje, kde se Tarielin zmitaný horečkou neklidne převaloval.
Pohledl na oblohu posetou hvězdami.
„Kal Dragoni Nosire,“ před očima se mu zjevila vzpomínka na mladého muže, který se s nadšením držel svého draka.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   12.09.13 12:29

Tuhle povídku jsem taky rychle dohnala (myslím ve čtení). 
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   17.09.13 18:20

To mi došlo, díky:)

Starší žena se skláněla nad svým košíkem, když ji zakryl mohutný stín.
Vzhledla a co nejsilněji zakřičela.
„Drak! Drak se vrátil!“ Stín se k ní přiblížil a vzápetí jí mohutný dráp sekl do ramene, žena se zhroutila k zemi a místem se rozlehl pobavený smích, který vystřídal plamen, vycházející z drakovy tlamy.
Lidé ječeli, utíkali, ale ne všem se to podařilo, jednoho muže zasáhl plamen v okamžiku, kdy se chystal vbehnout do svého domu, jinému nad hlavou vzpanula došková střecha a oheň ho polapil dřív, než stihl utéct, mladou dívce se drači drápy zaryly do krku a vzápetí jí odmrštily do daleka.
„Dělej víc!“ přikázal Coldren tomu drakovi a ten zamáčknul jednoho pak druhého muže, svým plamenem zapalil jednu doškovou chalupu za druhou, do několika lidí udeřil svým ocasem, všude byl slyšet nářek, prosby o milost, praskání kostí.
„Proč to deláš, co jsme ti udelali?“ otazala se ho jedna shrbená stařena.
Coldren se na tu ženu opovržlivé zadíval.
„Jednám na rozkaz vašeho lorda.“
„Lorda Tarielinina? Tomu neveřím, náš Lord nenávidí draky.“
„Možná, ale vás nenávidí ješte víc, postarej se o ní,“ přikázal svému drakovi, ten otevřel svoji tlamu, ale nic z ní nevyšlo, protože se v Coldrenove hlave ozval Suligusuv hlas.
Nech jí.“
„Proč? Je to jen hloupá stařena.“
„Řekl jsem nech jí!“ Coldrena rozbolely spánky.
„Dobrá!“ Zlostne škubl uzdou a ten drak se od té stařeny odvrátil, Coldren pohledem přelétel přes místo, kde jeho drak způsobil zkázu a přes rty mu přeletěl úsmev, několik lidí bylo mrtvých, desítky z nich bylo zranených, několik domu hořelo a v očích všem se odráželo zděšení,
„Pamatujte je to práce vašeho Lorda, jestli chcete, aby tohle přestalo, postarejte se o to,“ poté donutil draka udeřit jedním jeho křidlem několik pobliž se krčících lidí a poté se ten drak vznesl do výše.
Jakmile byl v dostatečné výši, vychrlil drak další oheň, který sežehnul dva starší muže a poté drak zmizel na smrt vyděšeným obyvatelům z očí.
Přeživší lidé se jen pomalu sbírali ze země, většina z nich se třasla, nekteří z nich si uvědomili, že pokud rychle neuhasí ten ohen, rozšíří se do celého města a mrtvých bude mnohem víc.
Když se jim ten oheň podařilo uhasit, pohledy mnohých spočinuli na blízkém hrade.
„Tarielin,“ pronesl nejaký muž nenávistne.
„Je to jeho vina, on na nás poslal toho draka,“ přidali se další, vyženme ho a nebo ješte lépe,“ ozvali se další a lidé začali do rukou brát vše, co našli, kameni, vetve, cepy, srpy a vyrazili k hradu.
Na straži byli v tu chvili jen dva mladí vojáci, ti rozlicený dav sice zpozorovali brzo, ale nebylo jim to nic platné, muži, ženy a dokonce i deti se na ně vrhli a během chvile je utloukli k smrti, poté vtrhli na nádvoří a začali házet kameny do oken, ozvalo se řinčení, na dvoře se objevilo několik mužů v brnění, ozbrojení kopími a ti zqačali bodat na všechny strany, několik lidí kleslo na zem, ale ty další to nezastavilo, hnali se dopředu, napadli stráže, vyrvali jim ta kopí, přitiskli je ke stěne a těmi kopími jim několikrát zajeli do břicha, nadvořím se rozlehal bolestný řev misený s jasotem, když pobili posledního stražného, vrhli se k železným dveřím, byly zamčené, ale to ty nejrozlícenější neodradilo, několikrát do nich udeřili svými těly, znovu a znovu a nejspíš by je i vyrazili, kdyby jim na hlavu nezačaala dopadat horká smůla, kterou na ne začali lit muži na hradbách.
Lidé křičeli, bušili kolem sebe, nekteré to oslepilo a smůla na ne dopadala dál až se lidé začali pomalu uklidňovat, zvlašt, když videli jak jeden z mužů na hradbách natahuje tetivu s hořícím šípem.
Tarielin stále zmítaný vysoou horečkou se ve své posteli převalil.
Železné dveře se otevřely a na prahu se objevil Suligus.
„To je tvoje práce čarodeji!“ vykřikl nejaký muž, nevidel kdo to řekl, ani to videt nepotřeboval, zamumlal několik slov a jeden z mužů se chytil za krk, cosi zasípal a poté se zřitil k zemi.
Nejaká žena vykřikla a se vzlykáním se k tomu muži sklonila.
„Ty vrahu!“ zakřičel nejaký mladý hlas a k Suligusovi se vrhl sotva 18 letý mladík.
Florine ne!“ vykřikla žena, co se sklanela nad nehybne ležícím mužem.
Její syn jí však ignoroval, běžel se zatatou pěstí ke klidne stojícímu Suligusovi.
„Prrosím neubližuj mu!“ vykřikla ta žena, Suligus jí slyšel, ale přesto nechal rozebehnutého mladíka narazit do bariery, kterou před sebou vytvořil.
Mladík do ní narazil a následne byl odmršten k nohám své matky, byl na živu, ale měl vyražený dech.
„Pomoz mu čarodeji, já te prosím, nemůžu přijit o syna, už jsem přišla o muže prosím čarodeji, prosím!“
„Suligus se na tu ženu koukal a vzápetí ji v hlave zaznelo.
Pokud mu pomohu, budeš moje, odevzdáš se mi?“
Žene se zhoupl žaludek, ten čarodej jí byl odporný, ale pokud nebude souhlasit, její syn zemře, Florián na zemi lapal po dechu, nikdo se k němu neodvažil přiblížit.
„Ano budu,“ zašeptala neslyšitelne.
Suligus se spokojeným úsměvem pokyvl a poté rozevřel svojí pest a Florian se opět zhluboka nadechl.
Jeho matka ho k sobe přitiskla.
„Mohl si umřít, mohl jsi mi umřít.“
„On mi zabil otce!“
„Je to čarodej, nemůžeš mu vzdorovat, nedokázala bych snést ztrátu vás obou
„Dnes večer přijd na mé vybranné místo,“ ozvalo se jí opět v hlave a poté se Suligus otočil, železné dveře se za ním zavřely.
„Opuste toho ndvoří, místo, kde může pobývat jen náš Lord, ale ješte předtím zvolejte jeho jméno.
Lidé se po sobe zaražene dívali.
„Nebudu to opakovat, promluvil muž na hradbách a na ty lidi namířilo deset mužů, deset ohnivých šípu.
„Pokleknete a proneste Lord Tarielin,“ vyzval jen muž na hradbe.
Lidé začali neochotne poklekávat na zem a jeden za druhým začali pronášet.
„Lorde Tarielienine, Lorde Tarieline, Lorde Tarieline, mumlání postupne přešlo k hlasitému vyvolávání.
Tarielin otevřel oči.
Co se to tam deje?“ otázal se unavene.
„Tvůj lid ti přišel vyjádřit svou uctu, můj Lorde,“ ozval se Suligus od okna.
„Tarielin! Tarielin!“ neslo se mohutne široko daleko.
Tarielinovi se na rtech objevil úsmev a poté zase usnul.
Lidé, kteří zcela vychladli urychlene opouštěli nádvoří, každý se chtěl dostat co nejrychleji pryč.
Jakmile byli ti, co byli politi smůlou mimo hrad, lučištníci vypálily své šípy a několik mužů a žen nechalo uhořet.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   09.10.13 17:12

Dekuji a brzo budou další časti:)
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   11.10.13 15:47

Celie, Perlon, Vévoda a jeho dcera kráčeli opuštěnou krajinou.
Sem tam zaslechli nejaký zvuk, Rosie pokažde nadskočila.
Když se tak stalo po nekolikaté, Celie se k ní otočila.
Perlon, který chápal, že jí to rozčiluje, se ji pokusil uklidnit rukou položenou na jejim rameni, ale ona tu ruku setřásla.
„Mohla bys toho nechat?“
„Já si nemůžu pomoct, to tvoje slova o tom, že tu nekde může být drak, který nás zabije.“
„Řekla jsem, že nekde je možná drak, který bude mít hlad a tak nás může ucítit, ale rozhodne jsem neřekla, že máš nadskakovat při sebemenším zvuku.“
„Rosie sklopila hlavu.
„Omlouvám se,“ šeptla.
„Chápu, že to není přijemné, ale nemusela by si být na mojí…,“ Celia utnula jeho další slova zvednutím své ruky.
„Vdečíme vám sice za život, ale…,“ Celie ho znovu utnula zvedutou rukou.
Perlon se na ní tazave podíval.
„Citíš to?“ otázala se ho šeptem.
Perlon nasal vzduch.
„Nekde tady hoří ohen,“ odvetil též šeptem.
Rosie pohledla na svého otce, ani jeden z nich neřekl.
„Tady můžou tabořit jenom sberači.“
„Sberači?“
Shhh!“ zpražila Rosie Celie.
„Kdo jsou sberači?“ otazasl se šeptem Vévoda.
„Celie se ušklibla.
„Nejhorší sebranka, typy chlapů, nekdy i ženských, kteří bud zbehnou od armády, nebo se již od malička živí krádežemi, podřezáváním, trháním končetin, obvykle se pohybují v krajinám, kde došlo k valce či k nejaké epidemii a sbírají vše, co by mohlo mít nejakou cenu.
„Myslíš, že okradají mrtvé?“ otázala se jí Rosie vydešené.
Pokud se jim zalibí jejich zuby, tak je vytrhnou, stejne tak vlasy, možná uši, oči a..,“ Rosie si zakryla ústa,
„Možná, že o nás nevedí,“ poznamenal Vévoda, ale jakmile to dořekl, na kopeček před nimi se vyškrabalo šest urostlých mužů v potrhaném oblečení, poěetšinou zjzvenými tvářemi, všichni byli opásaní dlouhými a bezpochyby ostrými meči.
Všech šest mužů roztáhlo svá ústa a všichni spatřili jejich odporne vyhližející zuby.
Na Celii a Perlona to neudelalo žadný dojem, Rosie se chtela otočit, ale její otec jí v tom zabránil.
Moc dobře si uvědomoval, že by to tihle muži bralli jako projev slabostí.
Všech šest mužů se olízlo, upřeli svůj zrak na Rosii.
Celia si odfrkla, zřejme jim nebyla dost dobrá.
„Tak jaký je plán?“ otázal se jí Perlon a přitom vytáhl svůj meč.
„Nebudou to žadní břidilove, ale mistr šermíř je jak doufám nic neučil, ale jejich šest a my jsme dva.
„Pomůžu vám. Nejsem sice tak dobrý jako vy, ale bojovat umím,“ nabídl se Vévoda.
Celie zavrtela hlav ou.
„O tom nepochybuji, ale není jisté, že jsou to všichni, kolem toho ohně jich může být více.
„Pokud vám nepomůžu, budete stát proti čtyřem, nemůžete je nejak poralizovat pomocí magie.
„Tohle je země nasaklá magii a i kdyby nebyla, moje znalosti nejsou tak hluboké, prioritou je, abyste ochránil svou dceru.“
„Dokážu se o sebe postarat,“ ozvala se vzpurne Rosie.
„Jasne, že jo, nemám ty nejmenší pochyby,“ proneslas Celie sarkasticky a poté jí do ruky vrazila svůj meč, meč stáhl Rosie k zemi, udolím se rozlehl pobavený mužský smích.
Rosie celá zrudlá jí ten meč vrátila.
„Není pro to důvod, mnoho takzvaných chlapů nedokáže udržet takový meč.“
„Jenže ti tady nejsou, jsem úplne k ničemu.“
„Tvůj otec te ochrání, ale možná bys mohla něco udelat.
„Co?“
„Rozepni si trochu tu halenku a stůj tak, aby na tebe ti muži dobře videli.
„Tohle nemůžeš myslet…,“ začal rozhořčene její otec, ale Rosie ho přerušila.
„Udelám, co bude třeba.“
„Je mi jasné, že tohle není něco, na co si zvyklá, ale mohlo být to pomoc, zkus si je trochu podepřit, aby byly víc zvýrazněné.
„Rosie tohle nemusíš delat.“
„Pokud to pomůže, já nechci, aby se me někdo z nich dotkl tatínku.
„Myslíš, že to zabere?“
„Stojí to za zkoušku, ale udelej to až začneme bojovat.“
Rosie se postavila vedle svého otce a prst položila na rozparek své kazajky.
Muži naproti nim se znovu olizli as poté všichni naráz vytáhli své meče.
„Myslíš, že zautočí naráz a nebo postupne,“ otázal se Perlon.
„Ani jedno,“ odvetila Celie a poté se k těm mužům rozebehla a svým mečem zajela prvnímu do břicha.
„Typické,“ zavrčel Perlon a poté se k tem mužům též rozebehl, ti byli evidentne zaskočení, ale ve chvili kdy se k zemi složil druhý muž se vzpamatovali svými meči vyrazili proti Celii a Perlonovi, meče se o sebe střetly takovou silou, že z nich odletely jiskry, mohutný muž s usklebkem začal tlačit na Celii, která nebyla nikterak vysoká, představoval si, že to bude snadná práce, ale ve chvili kdy se mu podařila vyrazit ji ten meč z ruky ona uskočila a svým nožem mu zajela mezi nohy, jeho kalhoty se zbarvily krví a udolím se nesl řev, Celie ten nůž vytrhla a pro jistotu s nim zajela do mužova břicha, ten se svalil k zemi.
Na Perlona utočili tři muži najednou.
Celie měla pravdu, nebyli sice tak zdatní, ale měli mnohem větší sílu a tak jen s velkými obtížemi odrážel jejich utoky, nakonec do něj jeden z nich z boku narazil a Perlon zapotácel, muž před nim chtel švihnout mečem, ale Celia byla rychlejším, švihem mu oddelila hlavu, Rosie vykřikla, ale to už měl její otec své vblastní starosti, z blizkého keře se vynořili dva muži.
„Otče!“ vykřikla Rosie a díky tomu se její otec namířené ráne vyhnul, místo do srdce se ten meč zabořil do jeho ramene.
„Tatínku!“ zakřičela Rosie, druhý muž se k ní s ušklebkem přiblížil, vycenil na ní své odporné zuby, chmátl po ní svojí rukou, uskočila, hmátl po ní znovu, druhý muž se chystal Vévodovi zasadit další ránu, ale ten ho ze všech sil kopl mezi nohy, byl to zbabělý čin, ale tady šlo o život. Muž před ním se s bolestnou grimasou svalil k zemi, Vévoda uchopil do zdravé ruky meč a chystal se toho muže probodnout, když v tom uslyšel křřik své dcery, ten druhý muž ji srazil k zemi a začal z ní rvat oblečení, Rosie se snažila, ale neměla nejmenší šanci, muž jí uštědřil prudkou facku, zatemělo se jí před očima a poté se začal dotýkat jejich prsou.
Celie, která byla postřikaná krví, se otočila a mrštila svým mečem, ten meč zasahl toho muže do spánku a on se z Rosie svalil.
„Bodnete ho!“ zakřičela Celie na Vévodu a ten muže, co se pokoušel vstát bodl.
Perlon přesekl posledního muže a poté se zhroutil k zemi, obe dvě ruce ho nesnesitelne bolely, bylo poznat, že už mu není dvacet, navíc ho jeden z mužů škrabl, ale nebylo to nic vážného, zato Vévoda byl na tom o dost hůř.
„Tatínku!“ přiskočila k němu Rosie, ten jí pohladil po vlasech.
„Jsi v pořádku, jsi v pořádku,“ zamumlal několikrát.“
„Jak moc je to vážné?“ otočila se na Celii, která tam přišla, nedbala toho, že je pokrytá krví a poklela k Vévodovi.
„To nic není,“ zamumlal a pokusil se postavit, ale Celie mu v tom zabránila.
Sundala mu oblečení a prohlédla mu ránu.
Můžeš ho vyléčit? Prosím!“
„Nemůžu, magie v zemi mi to nedovolí.“
Něco musíme udelat, nemůže přece…,“
„Můžeme se ho pokusit nekam dostat, ale.,“ další její slova zanikle v desivém řevu, Rosie se otřásla.
Celie se postavila, pohledla na Perlona, ale než ten mohl cokoliv říct, nad hlavami se jim objevil mohutný stín.
„Není to…?!“
„Obávám se, že je, zápach tolika krve ho musel přilákat.
„Co budeme delat, tady nemůžeme zůstat, on nás zabije, nemůžeme ani odejít, můj otec vykrvácí, co budeme delat.,“ začala Rosie hysterčit, Celie jí vrazila facku, Rosie vytryskly slzy, ale zdálo se, že jí ta facka pomohla
„V prvé řade se musíme vykoupat, zbavit té krve a očistit své oblečení“
A tím vykoupat myslíš…?“
Celie stiskla rty.
„Tím myslím, že vyslečeme naše oblečení, vykoupeme se, namočíme naše oblečení, vyčistíme ranu tvého otce a poté uvidíme.
„To budeme všichni nazí?“
„Myslíš, že máme čas, aby se každý koupal jednotlive, že se ti druzí otočí, ten drak je v tuhle chvili pryč, ale vrátí se, videl nás a ví, že nemáme kam utéct, ale pokud je pro tebe stud důležitější, klidne si v tom oblečení zustaň,“ jakmile to dořekla, začala se svlékat, stejne tak Perlon, Rosie zaváhala, ale jakmile se ozval další řev i ona se ze sebe začasla sundávat oblečení, po chvilce všichni vstoupili do blizkého jezírka
Rosie celá zrudla se snažila být celým tělem ve vode, ale když zjistila, že jí ani Perlon ani Celie nevěnuji pozornost, trochu se uvolnila.
Jako první vyšla z vody Celie, vzala jejich oblečení a hodila je na mrtvé muže.
„Co to deláš?“ vyjekla Rosie.
„Hazím je na mrtvoly, to toho draka chvili zaměstná.
„Přece tu nemůžeme chodit nazí.“
„Proč ne? V té chalupe je nejaké oblečení.
„To oblečení je pro chudé.“
„Nevypadáš, že by ses topila ve zlate.
„To tam půjdeš takhle?“
„Zakrývat listím se nebudu,“ Celie zmizela v blizké chalupe, Rosie pohledla na Perlona, ten pokrčil rameny.
Po chvilce se vratila s oblečením, bylo sice mirne potrhané, ale vypadalo čiste.
„Ber nebo nech,“ prohodila k Rosie, která i když se jí to moc nelibilo, se do nich oblekla, překvapive jí padly.
Desivý řev se ozval znovu.
Celia vysvlekla Vévodu, ten se nebrínil, smyla z něho krev a špínu a vymyla ránu, prozatím to stačilo, ale potřeboval lečivé bylinky a to rychle s Perlonovou pomocí ho oblékla a spoečne ho odvedli do té chalupy.
Z křoví se vynořil Orun a nesl mrtvého zajice.
Na nic se neptal, vyslechl si to o těch mužích a tom drakovi a šel rozdělat oheň, nemělo smysl ho jist syrového, když o nich vedel.
Poté co se dobře najedli, Rosie se svým otcem usnuli neklidným spánkem, každou chvili se převalovali, Perlon s Orunem naskladali mrtvoly těch mužů na sebe, Orun jim řekl, že průchod, kterým sem přišli je zapečetený
Celie pokrčila rameny s tím, že vždy vědela, že do Reverie vede jedna cesta dovnitř a jiná ven, ale ta druhá byla od nich vzdalená několik kilometrů, horko těžko by k ni došli za normálních okolností, natož ted, když byl Vévoda zranený, stejne tak Perlon i když jen povrchove.
Desivý řev se ozval znovu a poté se na udolí snesla temná noc.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   05.11.13 21:50

Levantie se převalila. Nemohla spat. Nakonec to vzdala, otevřela oči a rozhledla se kolm sebe.
Moc toho nevidela, jediná pochoden hořelo v místě, kde ležel mistr Locarn, ale i to málo svetla stačilo na to, aby si uvědomila, že tu Stervie neleží.
Nemuselo to nic znament, ale protože jí neveřila, rozhodla se jí najít.
Pohledem zaletela ke spícímu Karikovi, ěela by ho nejspíš probudit, ale tak nejak měla pocit, že by jí byl přítěží, už jen proto, že na tu holku delal oči, div se neroztavil, kdykoliv byl pobliž.
Opatrne ho tedy překročila, Karik něco zamumlal.
Měla nutkání podívat se jak je na tom mistr Locarn, ale ta stará žena by jí jenom zdržovala.
Přibližila se tedy k východu z jeskyne, ovanul jí relativne teplý vánek.
Rozhodla se sečkat pet minut, třeba si jen šla ulevit, ale Stervie se do peti minut nevrátila.
Napadlo jí, že by se jí mohlo i něco stát, na tomhle míste by jí to nepřekvapilo, otočila se a pohledem spočinula na spícím Karikovi.
Po kratkém váhání zavrtela hlavou.
Jestli jí najde a zjistí, že ta holka potřebuje pomoc, teprve poté může zburcovat ostatní.
Chtěla vyjít z jeskyne, když jí zastavilo svedení.
Uvedomila si, že to přichází od tech dvou znamení, to svedení přestalo.
Jakmile se však přiblížila ke konci, svedení začalo znovu.
Zamračila se, podívalůa se na svou dlan, ty znamení nezářila, jen jí trochu svedila
Stiskla rty a opustila jeskyni i přesto, že jí začaly svědit obě dvě ruce, jakmile však udělala další krok, svědení zmizelo a ona nasála čerstvý vzduch.
Pohledla na nebe, které bylo poseto hvězdami a poté se k ní donesl šepot.
Byl nezřetelný, přicházel za tím balvanem.
Pomalu se tedy k tomu balvanu přinožila, před sebou spatřila Stervii a nejakého muže, ze kterého jí zamrazilo a to i přesto, že videla jen jeho matný odraz.
„Máš to pro co sem te poslal?“
Stervie mlčela.
„Na něco jsem se te ptal, mluv!“
„Ano mám!“ vypravila ze sebe ztežka Stervie.
Muž se spokojene usmál.
„Kde to je?“
„Ptám se te, kde to je?!“
Stervie pomalu šáhla do kapsy a něco z ní vytahla.
Levantie zamrkala, nedokázala rozeznat, co to je, ale zdalo se, že ten muž je velmi spokojený.
„Vědel jsem, že je na tebe spoleh,“ promluvil a poté se dotkl jejich vlasu, Stervie ucukla, muž se zamračil a hřbetem své ruky jí uhodil do obličeje, Stervie se zapotácela.
„Trochu zapomínáš, že to já jsem te zachránil, když te tahle stařena nechala napospas tem mužům.
Stervie pomalu přikývla.
„Mluv se mnou, není to tak težké!“
„Je to tak můj pane,“ promluvila Stervie ztežka, Levantie sevřela ruku v pest.
Ona vedela, že tahle Stervia umí mluvit.
„Zase se vratím, pokračuj v tom, v čem pokračuješ, klidne můžeš být důraznější, pokuzd bude ten kluk mimo, ta hloupá holka nebude žadný problém.
Levantie zaprskala, pozde si uvědomila, že to nebyl nejlepší nápad.
Muž tleskl a prostor kolem něho se rozjasnil, Levantie se pokusila schovat, ale ten kamen nebyl dostatečne velký, on a Stervia si povšimli jejich vlasů.
Na mužových rtech se rozprostřel úsmev.
„Zdá se, že jsme tu hlčičku trochu podcenili, víš, co máš delat.“
Stervie zavrtěla hlavou.
Muži potemnely oči a jeho prsty se jí obtočily kolem jejího krku.
Zapomínáš, komu dlužíš,“ zašeptal a malinko zmáčknul.
Levantie začala pomalu couvat po čtyřech, přišlo jí to strane nedustojne, ale doufala, že se jí takhle podaří dostat do jeskyne předtím, než jí ta Stervie a nebo ten muž nejak ubliží.
„Delej, co máš!“ přikázal muž Stervi a poté se rozplynul.
Ta šáhla dozadu po šípu a s třesoucí rukou ho vložila do tetivy.
„Nemela si sem chodit,“ promluvila Stervie dutým hlasem.
„Já vedela, že lžeš!“ vykřikla Levantie.
„Neměla jsi sem chodit,“ zopakovala Stervie a pomalým krokem se k ní přiblížila.
„Kdo byl ten muž?!“ otázala se Levantie a ztežka plkla.
„Proč si musela být tak zvedavá,“ Stervinin hlas zněl stále dute, jako by jí nepatřil.
„Proč, kdo byl ten muž, co tady chtěl, o čem to mluvil, co jsi mu dala?“
Zatímco pokladala otázky, pomalu mířila k jeskyni, už od ní byla jen kousek, když se někdo dotkl jejího ramene.
Prudce se otočila a neveřicne hledeěa na Sterviu.
„Jak si to…?“
„Já nejsem špatná,“ vyrazila ze sebe ztežka.
„Tak proč to deláš, kdo byl ten muž, co chceš udelat Karikovi?“
„Promin,“ vysoukala ze sebe Stervie, Levantie si povšimla, že jí v očích třpytí slzy.
„Nemusíš nic delat, jestli te ten muž nejak…“
„Dělám, co mi přikáže,“ promluvila Stervie znovu dutým hlasem, poté odhodila luk se šípem a přiblížila se k Levantii.
„Co chceš dělat, budu křičet!“
„Nikdo te neuslyší,“ zašeptala Stervie a poté Levantii polibila.
Ta nejprve ztuhla, vytřeštila oči a následne se sesunula k zemi.
„Nebudeš si nic pamatovat,“ zašeptala Stervie, setřela si slzy z tváří a poté Levantii odnesla do jeskyne, jako by nic nevážila.
V okamžiku, kdy procházela kolem jediné planoucí louče, ta loučen zakmitala a stará žena se probudila.
„Locarne, Locarne?!“ zatřásla s ním, žádná reakce.
Locarne!“ zatřásla s ním znovu a on vydal slabý steh.
„Byl studený, navzdory tomu, že se ho snažila všemožne zahřát.
Ustarane si promnula své spánky.
Tohle nebylo z pouhého přečerpání, bylo to jako mu něco nebo někdo ubíral životní sílu, pohledem zaletela ke spící trojici a pak se pohledem znovu vratila ke spícímu Locarnovi.
Ležící Stervie se znovu vyřinuly slzy z očí a před očima se ji zjeviul obraz, jak jí hned několik mužů ošahává, jak se z ní pokouší strhnout šaty, málem by se jim to taky podařilo, kdyby je nezastavil postarší muž v černém plašti.
Ti muži se jeho vyzve, aby ji nechali nejprve vysmáli, ale svůj názor zmenili v okamžiku, kdy jim všem začala vytékat krev jak z ucha, nosu tak i ze rtů, postrčili jí k tomu muži.
„Klidne si jich nech, takových jako je ona je spoustu,“ zavrčel jeden z nich.
„Tak jako vás pronesl ten muž a ti muži se naraz, svezli k zemi a všichni měli vytřeštený oči, oči podlité krví.
Když se vystrašená Stervie vzpamatovala, otočila se k tomu muži a v očích měla několik otázek.
„Vím, že nemůžeš mluvit, ale to pro me není problém, mohu ti klidne vrátit hlas.
V jejich očích se zalesklo.
„Mluvím pravdu, učinim tak, pokud se staneš mou oddanou služebnící.“
Stervie sklonila hlavu.
Muž jí vzal jemne za bradu.
„Nikoliv v tomto směru, bude mi bohate stačit, když splníš to, co ti přikážu.
Stervie váhala, nelibilo se jí, že by se měla stát služkou, kdo ví, co po ní ten muž, co očividne není pouhý muž bude chtít, ale pokud ho odmítne, zustane tady sama bez ochrany, sice s tréninkem, ale přesto.
„Jaké je tvé rozhodnutí devče?“
Pohledem zaletela na muže ležící na podlaze a poté se pohledem vrátila muži před sebou. Pomalu přikyvla a on v jejich očích četl kdo jste?“
Pousmál se.
„Mám několik jmen, ale můžeš mi říkat Suligus,“ a po těchto slovech luskl prsty a oba dva zmizeli.
Stervie zahnala vzpomínku, setřela slzy, převalila se na druhou stranu a usnula neklidným spánkem
Suligus neboť to byl on, komu to Stervie předala se objevil ve své komnate, foukl zlehka na svou dlan a na te se objevil malý kamínek, meřil tak pet centimetrů.
Položil ho nejprve na stůl, hledel na nej a poté ho vzaldvemi prsty a přesl na poličku, kde bylo několik podobných kamínku.
„Ješte chvili a budu mít všechny,“ zamumlal spokojene, dolehl k němu Tarielinův hlas, kterému dovolil, aby se citil lépe.
„Už jdu můj Lorde, už jdu,“ zavolal a vzápetí se k němu přenesl.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   24.11.13 0:22

Rosie se probudila. Pravdou bylo, že nemohla pořádne spát, kvůli svému otci a i kvůli drakovi, který byl tady nekde.
Zachvela se a otevřela své oči.
Ovanul jí teplý vítr, ale ona se přesto zachvěla.
Pomalu se postavila. Vedela, že by nemela nikam chodit, ale měla pocit, že musí jít ven, nadýchat se čerstvého vzduchu.
Celie se pohnula a něco zamumlala, takhle vypadala témeř zranitelne, připomnělo jí to, že i přes svůj postoj a schopnost ovladat meč, je to taktéž křehká dívka.
Opatrne jí překročila, Perllon spal tvrdým spánkem, její otec zas neklidným.
Pohled jí padl na Oruna, který sedel nehybne na zemi, kosu položenou vedle sebe.
Zavahala, ale pak se rozhodla, že to zkusí, bud jí zastaví a nebo jjí nechá projít.
Přibližila se k nemu, jeho pohled byl stále netečný, kdyby ho neznala, pomyslela by si, že je mrtvý.
Orunova ruka se malinko pohnula, rozbušilo se jí srdce, ale nezvedl jí a ona tak mohla opustit tu chalupu.
Venku se tgluboka nadechla, bylo to úplne jiné, nežli v té chalupe, tam sice byla v bezpečí, ale téměř po celou dobu jí svíral tíživý pocit.
Znovu se nadechla a zahleděla se před sebe, přiliš toho nevidela, hvězdy svítily jen matne, Celia se mezitím znovu převalila, už několik minut jí svědila ruka, ale nehodlala se kvůli tomu probudit.
Rosie udělala několik opatrných kroků, snažila se tak předejít nepříjemnému pádu anebo dokonce zranení.
Za jejími zady přeletl stín, nevšímla si ho, udelala další krok, nikdy by neřekla, jak může být noční vzduch úžasný, stín za jejími zady znovu přeletěl a vzápetí něco zlehka dosedlo na zem, Orunova znamení začala slabe zářit.
Ten se pomalu postavil a zlehka se svou kosou dotkl ležící Celiie, ta okamžite vyskočila a v ruce třímala malou dýku.
„Tady nebezpečí nehrozí.
„Kde tedy?“ otázala se šeptem, ale Perlon se přesto vzbudil.
„Co se deje? Někdo se sembliží?“
„Někdo je tam venku.“
„Drak? Tak to…,“ Perlon si uvědomil, že nevidí Rosie.
„Kde je ta holka?“
„Tys jí nechal odejít?“obratila se na Oruna.
„Potřebovala se nadýchat čerstvého vzduchu.“
„Tos jí mohl klidne hodit do jeho chřtánu!“
„Nic neslyším,“ zamumlal Perlon.
„To už je nejspíš po ní, nejak pochybuji, že by mu delalo problém slupnout jí najednou.“
„Nedelejme unáhlené zavěry.“
„Pořád je ješte naživu,“ poznamenal Orun a ukázal na jedno tetování, zařilo slabe, tak jako ostatní.
„A to má něco znamenat? Možná bychom na ní měli zapomenout a soustředit se na cestu odtud.
„Tohle nemyslíš vážne.“
„Proč ne? Stejne dělá jen samé potíže, nic neumí, zdržuje nás.
Řekl bych, že to zvladá celkem dobře, vzhledem k tomu co se stalo.
Ješte, aby ses jí Perlone nezastavám.
„Jen říkám, že se podle me snaží a pokud si dobře vzpomínám, jedna mladá dívka, taktéž Vevodova dcera, na tom byla úplne stejne, bezbranná a vydešená…,“ Celie mu přiložila dýku k hrdlu.
„Nesrovnávej me s ní, já byla na útěku.
„To ano, ale jinak jste si podobné,“ Perlona ta dýka nikterak nerozrušila.
Celie stáhla ruku s dýkou k telu.
„Fajn, ale co hodláte udělat, ten drak je bezpochyby mohutný, ta tvrdý krunýř, dlouhé ostré drápy, chrlí ohen.
„Ano to nejspíš má, zastavilo nás to nekdy?“
„Ty s ním souhlasíš?“ obratila se na Oruna, ten beze slova přikývl, jeho znamení se trochu více rozzářila.
Celie sáhla po meči, nebyl to nikterak kvalitní meč, ale bude muset očividne stačit.
„Zatracená holka,“ zavrčela apoté vyšla ven, okamžite se k té chalupe přitiskla, ale nikde nevidela ani jí ani toho draka, ale ten tu zcela jiste byl, ve vzduchu byla cítit síra, ten drak musel chrlit ohen, ta hloupá holka už mohla být klidne opečená.
„Vidíš jí nekde?“ dolehl k ní Perlonuc hlas, neodpověděla a pomalu postoupila dopředu, do nosu jí udeřil zapach.
„Dík za odpoved,“ vedle ní se objevil Perlon.
„Cítíš to?“ otázala se ho.
„Zapach spaleniny, to nemusí nic znamenat.“
„Jo nejspíš nekde ulovil zajice, zapalil ho před jejíma očima a poté s ním odletel.“
„Nebud sakrastická a nvíc podle Oruna je pořád naživu.
„Jestli je to tak, kde je?“
„Nekde tady bude.“
„Pokud jí ten drak funel na záda, proč by jí nechával naživu?“
„Třeba mu nechutná šlechtické maso.“
Celie se ušklibla, tvrde do nej štouchla a poté tiše zavolala.
„Holko jsi tady?“
„Ta holka má jméno.“
„Rosie jsi tady nekde?“ žádná odpověd.
„Holko jsi tady?!“ Perlon protočil oči, ale k jeho udivu se ozvalo.
„Tady jsem,“ dolehl k nim slabý dívčí hlas
Celie mu věnovala vitezný pohled a poté se tam vydala, Perlon s Orunem jí nasledovali.
Našli jí, jak se krčí u staré pumpy, třásla se, ale jinak se zdala být nezranená.
„Co te to napadlo, mohl te zabít?“
„Já vím, ale musela jsem.
„Musela jsi, to myslíš vážne?“
„Jak to myslíš?“ otázal se Rosie Perlon mírne.
Rosie se postavila, stále se chvěla.
„Zničehonic se za mnou objevil.
„Zničehonic, žádný stín?“
„Možná, nevšimla jsem si.“
Celie chtěla něco říct, ale potlačila to.
Citila jsem jeho dech, otočila sem se a on na me hledwl.
Byla jsem ztuhlá, ale necítila jsem strach, něco držel ve svých zubech a poté to pohodil na zem, Rosie se otřásla.
„Co?“ Pomalu ustoupila a jim se naskytl pohled na zuhelnatělé tělo.
„To jen tak položil před tebe?“ otázala se neduveřive Celie.
„Ano. To udelal a poté odletel pryč.
„Je to, tedy byl to člověk, možná jeden z těch, které si videla, když si obhlížela teren,“ poznamenal Perlon.
Takže on se před ní postaví, hledí na ní, pohodí k ní zuhelnatělé telo a poté si zas odletí.
„Omlouvám se,“ Rosie se rukou dotkla svých úst, rozebehla se a oni videli jak zvrací.
Celie mávla rukou, ve stejnou chvili se jim nad hlavami objevil mohutný stín a oni spatřili jak se k nim bliží mohutný drak.
„Chceš si hrát, fajn budeme si hrát,“ zavrčela Celie a pevne stiskla svůj meč, drak rozevřel svojí mohutnou tlamu a z té vyšel ohen, ohen, který mířil na jejich obličeje.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   13.12.13 23:12

„Všichni sklonte hlavu!“ zakřičela Celie a poté začala něco mumlat.
Ostatní učinili, co jim řekla, i když v případe Rosie k smrti vydešené, ohen témeř dosáhl na jejich hlavy, všichni pocitili jeho žár, ale plamen je nakonec nezasahl, nedaleko od nich vzplála tráva.
„Jak je to možné?“ zakřičel Perlon
„Na tom nesejde, držte se pevne za ruce,“ zakřičela Celie, které se na čele utvořily krupeje potu.
Drak ze sebe vydal řev a znovu mu vyšlehl plamen z tlamy i ten se od nich odrazil, o kus dál začala hořet jiná tráva.
„Jak je to možné?“ vyrazila ze sebe Rosie.
„Nemluv!“ okřikla jí Celie, která cítila bodavou bolest ve svých nohou.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Perlon, který si povšiml, že je ve tváři bledší.
„Je mi fajn, musíme se přesunout.“
„Kam? Nemáme mu jak uniknout.“
„Voda by nám mohla pomoct.“
„Dllouho v ni nevydržíme,“ ozval Vévoda.
„Celie p nem chtěla vrhnout rozzuřený pohled, ale ovladla se.
„Je to naše jediná možnost anebo snad máte lepší, vaše vysosti?“
„Bohužel nemám.“
„Zvládneš to tatínku?“
Vévoda pohladil svojí dceru po tváři.
„Jsem si jistý, že ano, ale pokud by přece jen nikoliv, veřím, že z tebe bude moudrá Vevodkyne.
„Takhle nemluv.“
„Začnete se posouvat a za žádnou cenu se nepouštejte.“
„Proč?“
Celie zaskřípala zuby.
„Protože jsem to řekla a ted se pohnete.“
Rosie se zamračila, ale už nic neříkala, pevneji se chytla ruky svého otce, kterého zranená ruka bolela, ale nedal to nikterak najevo a tak jeden za druhým pomalu postupovali k blizkému jezeru.
Drak nad nimi kroužil, nedalo se říct, jestli něco chystá.
„Rychleji?“ popohnala je Celie, u které se bodavá bolest v nohou stupnovala.
Byli již témeř u toho jezírka, když se k nim ten drak řítil střemhlav.
„Nezastavujte,“ zakřičela Celie a zamumlala několik slov, drak rozevřel tlamu, ale nakonec sekl drápem.
Vypadalo to, že do prázdna, ale to nebyla pravda, Perlon si všimnul, že se Celinino oblečení zbarvilo do ruda, že jí z ramene stéká použrk krve.
„Celie…“
„Ani slovo, pokračujte.“
Z drakovy tlamy se vydral vzteklý řev a znovu sekl, tentokrát na druhé strane, Celii z očí vytryskly slzy, ale nevydala hlásku, oblečení se jí do ruda zbarvilo i na druhé strane.
„Celie at už děláš cokoliv, přestan s tím, takhle te zabije!“
„Když s tím přestanu, zabije nás všechny.“
„Musíš toho nechat.“
„Jediné co musím je jít vpřed, stejne tak ty,“ Celie do Perlona strčila.
„Co se deje?“ chtěla vedet Rosie.
„Nic skoč do té vody, dělej,“ drak se znovu vznesl do výše., jeho oči žhnuly a znovu se na ne řítil, Celie cítila, jak jí težknou nohy, udělat krok bylo težší a težší, bodavá bolest jí pomalu, ale s narůstající intenzitou prostupovala celým telem.
„Skoč do té vody!“ zařvala na Rosie, ta chtěla, ale zavadila o cosi na zemi, škubla za ruku svého otce, za zranenou, jeji otec nedokázal tu bolest potlačit, z jeho ust se vydral výkřik.
Drak ho zaslechl a zameřil na něho svou pozornost, poté svůj pohled přenesl na Rosie, ta neěedela proč, ale necítila strach, jen takový divný pocit, neuvědomila si, že úplne ztuhla.
„Co to s ní je?!“ otazala se Celie, kterou brnelo celé telo.
„Drak se opet vznesl do výšky, Perlon se pokusil vytahnout meč, ale byl u Oruna tak blizko, že to nedokázal včas, Drak se řitil k Rosie, drápy vysunuté, ta vykřikla, ale nedokázala se pohnout.
„Dcero!“ vykřikl Vévoda a prudce do ní strčil, Rosie nejprve zapotácela a poté se do té vody zřítila.
„Hej draku, hej tady!“ začala křičet Celie, Perlon konečne vytáhl svůj mečš, ale drak byl o vteřinku rychlejší, zahryzl se Vévodovi do ramene a následne ho odmrštil.
„Otče! Zaječela Rosie, která se vzpamatovala, otče! Otče!“ chtěla vybehnout z vody, ale Celie jí zrazila zpátky do vody.
„Muj otec!“ muj otec!“ pokusila se znovu dostat z vody, ale Celie jí tam znovu srazila.
„Je mrtvý, už je po nem, zustaň tam!“
„Je to můj otec, musím ho…!“ Celie jí chytla za vlasy a ponořila do vody, Rosie sebou začala kopat.
„Co to deláš?“ Perlon se pokusil Celie odtrhnout, ale nejaká síla ho srazila k zemi.
Celie vytáhla Rosin obličej nad vodu, ta prskala.
„Tvého otce je mi líto, ale už mu nemůžeš pomoct, nezachránil te, proto, aby ses nechala zabít.“
„Ty! Ty!“ Rosie začala do Celie bušit, ta se nebránila, nakonec Perlon odtáhl vzpouzející se Rosie.
Orun to sledoval bez hnuté s klidným výrazem, jedno znamení na jeho těle pohasloo, Rosie propukla v pláč, Celie si urovnala rozcuchané vlasy a zahledela se na oblohu, drak navzdory tomu, že byli témeř bezbranní pomalu mizel v dáli, cítila, jak jí bolest pomalu opouští, brnení zmizelo.
„Tys použila svojí magii, neříkala si, že nemůžeš?“ chtěl vědet Perlon.
„Nepoužila jsem svojí magii, jen sem s její pomocí odčerpala nejakou ze země.
„To pro jsi byla tak bledá a tekly ti slzy?“
„Už je to pryč, nezabývej se s tím,“ odtušila a poté poklekla a začala si vodou omývat poranená ramena.
Perlon si povzdechl, už tenkrát když jí našel to byla sice vystrašená, ale odhodlaná dívka, která vykazovala známky necitelnosti, ale on doufal, že se mu to podaří zmenit, ale dosahl úplne nečeho jiného, vlivem okolnosté se z ní stala témeř necitelná osoba, byla sice ochotná bojovat za ostatní, dát do toho vše, ale její postoj byl jen málo přátelský.
„Hestli si už dosnil, musíme sehnat dřevo a jídlo, potřebujeme ušušit tyhle hasdry, jiné už nemáme.“
„A co ten drak?“
Celie se zahledela na oblohu.
„Myslím, že ten se nevrátí anebo alespoň ne dnes.“
„Snad máš pravdu, nech me se ti podívat na ramena.“
„Jsou v pohode, jdeš?“
Perlon se podíval ma Rosie, která byla schoulená do klubíčka a tiše vzlykala.
„Bude v pořádku, nemá na výber,“ poznamena Celie bez kapky emoce.
„Proč si taková…?“
„Chladná, drsná, tvrdá? Jaká jiná bych měla být? Jejího otce je škoda, na vévodu to nebyl špatný člověk, ale s nečím takovám musíme počítat.“
„To ano, ale…“
„Žádné ale tak to je, pokud se tím necháme ovlivnit, nikdy se odtud nedostaneme, ke druhému vychodu to je přes patnáct kilometrů a ten drak není jediný, na koho můžeme narazit.“
„To máš pravdu a já vím, že emoce oslabuji, ale přesto jsou naší součastí.
„Ne té mojí, jdeme proto dřevo.“
„Za chvili jsme zpet,“ oznámil Orunovi a Rosie, ta ho nevnímala a Orun sai oplachoval kosu.
Perlon potřásl hlavou a poté se vydal s Celii do lesa pro suché dřevo.
Kousek za místem, kde sedela Rosie se ozvalo slabé pištení, ve vydlabané jáme, se k sobe tiskla tři dračí mladata.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   05.01.14 13:28

Karik otevřel oči. Levantie stála kousek od nej, prsty měla spinavé, stejne tak i své obleččení, ale nezdalo se, že by ji to vadilo.
„Levantie?“ oslovil jí, ona se k nemu otočila, usmívala se.
„Jsi v pořádku?“
„Lépe mi nebylo,“ odvetila a začala rýt do země.
„Co to deláš?“
„Jak to podle tebe vypadá?“
„Tobe nevadí, že si špinavá?“
„Proč by mi to mělo vadit?“
„Protože jsi Levantie?
„Práve proto to dělám, chci přispet svojí troškou, tak se zvedni a připoj se ke me.
„Co přesne deláš?“ Karik si nebyl jistý, co se tu přesne deje, možná, že si z neho jen chce vystřelit, ale pokud by to tak bylo, určite by se nezašpinila, Levantie nesnášela špínu a když se za dobu, co spolu stravili změnila, tohle se jí nepodobalo.
„Co asi snažím se vydloubit díry, abych do nich mohla vsadit semínka.
„Tady v jeskyni?“
„Proč ne? Nesejde přece kde.“
„Tady je velmi tvrdá zem, navíc tay nemůže nic rust, jelikož sem nesvítí sliunce.
„Levantie mávla rukou.
„hloupost. Všechno vyroste, když má dostatek péče,“ znovu udeřila malým rýčem do tvrdé země, ozvalo se zazvonení, ale ona tomu nevěnovala pozornost, znovu do té země udeřila.
„Přestaň!“ Karik jí ten rýč sebral.
„Ihned mi ho vrat!“
„Tohle nemá smysl,“ Stervii nikde nevidel.
„Jiste, že má, vrat mi ho,“ vytrhla mu ten rýč z ruky.
„Tady je přiliš tvrdá země a kde je Stervie?“
Chtěla mu ten rýč opet vytrhnout, ale při vyslovení toho jména se zasekla.
„Kdo? Nikoho takového neznám.
„Co tím myslíš? Chápu, že ti zrovna nepadla do oka, ale…“
„Nikoho takového neznám a ted me nech být,“ Levantie vyšla z jeskyne,“ Karik na ní zmatene hledel.
Někdo ho zatahal za rukáv, uvědomil si, že je to Omnimuk.
„Máš ponetí, co se tu deje?“ zeptal se ho Karik, zatímco pozoroval Levantii, jak se rukama prohrabuje hlinou.
„Má to na svedomí ta dívka.“
„Stervie? Jak to myslíš, ta by nám neubližila.“
„Levantie jí videla, jak mluví s nejakým mužem.“
„S jakým mužem, co mu říkala?“
„To nevím, neodvážil jsem se přijít bliže, ale něco mu předala a ten muž zmizel.
„Myslel jsem, že nás chrání bariera.“
„Chrání, ale ten muž tu přesto byl.“
„Jak to souvisí s Levantie, udělal ji snad ten muž něco?“
Omnimuk zavrtel hlavou.
„To ta dívka. Chvili spolu mluvily a poté jí ta dívka polibila a Levantie upadla do spánku, ta dívka si také lehla, ale krátce po východu slunce, odešla pryč.
„Jsi si tím jistý?“
„Ano.“
„Takže jí Stervie přiměla zapomenout a poté odešla pryč.
„Co se tu deje?“ zeptala se stará žena.
„Stervie je pryč a Levantie se chová podivne.“
„Toho jsem se bála.“
„Co tím myslíš?“
„Drahokam tvého mistra je pryč.
„Jaký drahokam, ona ho ukradla?“
„Obávám se, že ano.“
„To není jisté, mohl…, mohl…“
„Jestliže ten skřítek říká pravdu, Omnimuk se zamračil, předala ten kámen tomu muži a vím jen o jednom muži, který by byl schopen projít barierou, Suligus.
„Takže nás zachránila jen proto, že vedela, že jí sem přivedeme a ona bude moct ukrást ten drahokam?“
„Chtěla bych se mýlit, ale již to tak vypadá.“
„Levantie měla pravdu, neveřila jí, myslel jsem, že jen žárlí…,“ žena položila Karikovi ruku na jeho rameno.
„jestli je někdo vinen tak já, svým rozhodnutím jsem jí vehnala do Suligusovi náruče.
„Proč?“
„Mluviení o tom nic nezmení, měli bychom pomoct Levantii,“ Karik si všimnul, že se zuřive hrabe v hlíne.
„Co můžeme udelat?“
„Mohli bychom jí pomoct polibkem, ale tohle bude jistější,“ ukázala jim malou lahvičku.
„Co je v tom?“
„Bylliný lektvar, není moc dobrý, ale značne účinný.“
„A poté bude jako dřív?“
„Ano.“
Karik si povzdechl. Dovedl si představit, jak mu to Levantie vyčiní.“
„Já jí to dám,“ zamumlal tiše a poté k ní přišel.
„Co chceš, nevidíš, že mám práci?“ vyjela na nej.
„Mela by sis na chvilku odpočinout, já to dodelám.“
„Citím se fajn, uhni, překážíš kytce.“
„Chtěl se zeptat jaké, ale nechal to být.
„Tak aspon vypij tohle, posílí te to?“
„Co je to?“ otázala se podezřívave.
„Posilující lektvar.“
„Když ho vypiju, přestaneš otravovat?“
„Ano,“ Karik od ní malinko odstoupil.
Levantie se na tu lahvičku podezřívavé zadívala, ale poté jí vypila.
„Začala prskat.
„Co je to za…,“ upustila ruce podel tela.
„Levantie? Levantie jsi v pořádku?“
„Co tady dělám, co to mám na ruce, proč jsem tak špinavá, proč na me tak civíš?“
„Jsi zpátky, víš, kdo jsi, kdo jsem já?“
„Samozřejme, že vím, proč jsem takto špinavá, kde je ta holka, tohle musí být její chyba!“
„Takže si pamatuješ na Strvii?“
„Jiste, že pamatuji, kde je, je to zlodějka, musíme jí…, já jsem tak špinavá,“ Levantie se vysvlékla a vnehla do potoka, kde ze sebe začala drbat všechnu špínu, Karik se odvrátil.
„Je v pořádku, co byl ten drahokam zač, je nejak důležitý?“
„Sam o sobe ne, ale pokud by se spojil s ostatními.“
„Co by se stalo?“
„Otevřel by pruchod do dračí říše.“
„Dračí říše, proč by to zen čarodej chtěl?“
„To netuším.“
„Můžeš mi přinest oblečení,“ zavolala na nej Levantie.
„Může to udelat Varna napověděla mu žena.
„Ty mi je přines, jako tvůj trest, že si se nechal obalamutit tou holkou i když.“
„I když co?“ Karik položil její oblečení na zem a otočil.
„Možná, že jí k tomu ten čarodej donutil, když mluvila, ten její hlas znel nepřirozene, jako by nebyl její a zdalo se, že z něho má strach, jako by neměla na vybranou, ale to nic nemení na tom, že jsem měla pravdu a tys to přes tu svojí zakoukanost nevidel.“
„Já jsem nebyl, možná trochu ano, ale myslel jsem že…“
„Muži by neměli myslet, zvlast pokud myslí jistým ustrojím.
Karik zrudl.
„Tak to přece není.
Levantie se oblékla.
„Takže je pryč, ale jestli to měla v plánu a co jsem vlastne delala?“
Karik pohledl na ženu.
„Nic podstatného, možná jí ten čarodej přimel.“
„Možná se bála našeho či mého hnevu.“
„Neveřím, že nás zachránila jen kvůli tomu kameni, vždyt jestli je to pravda, je to mistrova dcra.“
„Tak proč ho ani jednnou nenavštivila?“
„To nevím.“
„Už na tom nesejde, už bude nejspíš nekde daleko a…,“ nekde v dálce se objevila záře a oni uslyšeli dívčívčí výkřik.
„Stervie!“ vykřikl Karik a probehl skrz barieru.
„Zastav ty zatracený…!“ Levantie se za ním rozebehla a Omnimuk po krátkém záváhíní udelal to samé, ta záře se znovu objevila
„Budte opatrní,“ zamumlala ta žena a vešla do jeskyne, ve které Locarn otevřel oči.
„Na obloze se objevily tři bilé tečky, tečky, které mířili tam, kam beželi Karik, Levantie a Omnimuk.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   30.01.14 22:01


„Stervie?! Stervie?!“ křičel Karik.
Levantie ho dostihla.
„Zblaznil si se?“
„Nekde tady je!“
„Jestli je v nebezpečí, těžko ti bude odpovídat, kdo ví jestli vůbec může.
„Stervie slyšíš me? Stervie?!“
Levantie cosi zachčela.
„Kariku pomož mi, Kariku!“ donesl se k nim njaký hlas.
„Kde jsi Stervie?“
„Tady dole!“ Tady dole mám strach.“
„Vydrž za chvili te zachrfáním.
„Něco se mi nedzdá, to není hlas, ne ten, který jsem slyšela.
„Na tom nesejde, vím, že je tady!“ Karik se tam chtěl rozebehnout, ale Levantie ho zadržela.
„Nevím proč si takový, ale, může to být past.
Karik se jí vyškubl.
„Pust o čem to mluvíš, Stervie potřebuje mojí pomoc.“
„Pospeš si Kariku, já mám strach.
„Už jdu!“ Karik se Levantii vytrhl a trozebehl se k té prurve.
„Počkej!“ Levantie se za ním rozebehla, ale po chvilce narazila do nejaké bariery, kterou nemohla obejit.
„Kariku počkej! Kariku!“ zakřičela na nej, ale on jí nevnímal, dobehl k té prurve.
„Stervie si v pořádku?“
„Pojd bliž, jsem vydešená.“
Karik se tedy přiblížil.
„Ješte bliž, má takový strach,“ lákal ho libezný dívčí hlas.
Levantie se zmocnil nepříjemný pocit, zabušila do stěny před sebou, bez vysledku.
„Můžeš se tam dostat?“ obratila sena Omnimuka.
„Já nevím, nemám z barier dobrý pocit.“
„To se nedivím, ale něco není v pořádku, zkus to.“
„Tak dobře,“ Omnimuk se nadechl a poté položil svojí pravou ruku na tu stenu, tělem mu projelo zachvení.
„Dokážeš tím projít?“
„Myslím, že ano,“ Karik se mezitím k té prurve přiblížil ješte víc, byl již témeř na okraji, když se zespoda vynořila vrasčitá ruka, která se mu sevřela kolem nohy, Karik vykřikl, pokusil se osvobodit, ale ta ruka ho svérala velmi pevne.
Opmnimuk prošel polem, zachvel se, ale pospichal ke Karikovi, který se znovu neuspešne pokusil osvobodit, ruka s jeho nohou škubla, poté znovu a znovu s daůlším ěkubnutím by se Karik zřítil do jámy, Omnimuk ho chytil za ruku.
„Tahej!“ zakřičela Levantire, která znovu neuspešne udeřila do bariery.
Omnimuk do toho dal veškerou silu, ale ta ruka byla silnější, prudce škubla a Karik se zřítil do prurvy.
Kariku!“ zaječela Levantie bariera kolem ní zmizela a ona se k tté prurve eozebehla.
„Snažil jsem se, ale bylo to silnější.
„Kariku!“ zakřičela Levantie do nekočné prurvy, žadná odezva
Karik cítil jak ho něco ztahuje dolu, nemohl vůbec nic ěelat, myslel si, že bude po nem, ale v tu chvili do té prurvy cosi vletělo., zaseklo své drápy do té vrasčité ruky, ozvalo se zavřeštení a Karik cítil, jak se sevření kolem jeho nohy uvolnilo a on padá střemhlavým pádem do zdanlive nekonečné propasti, zavřel oči, ale v tom se mu do těla cosi zlehka zarylo a začalo ho to táhnout vzhůru, až ho to nakonec vytahlo, ale těsne před tím než ho ten co ho vytáhl mohl položit na zem, z té prurvy vyrazila mohutná rostlina, která se tvoru který ho nesl omotala kolem nohy a začala ho stahovat dolu.
Přesekni to!“ zaznel mohutný mužský hlas k ochromené Levantii.
„Delej!“ Ta se vzpamatovala, vytáhla z opasku dýku a tu zabodla do té rostliny, znovu se ozvalo zavřísknuté, Levantie si zakryla uši a poté ta rostlina Karika pustila a zmizela v té nekonečné prurve.
Tvor, který ho držel ho pustil a Karik dopadl na zem.
Levantie k nemu poklekla.
„Jsi v pořádku, co to s tebou bylo, mohl jsi umřít, myslíš ty nekdy vůbec?!“
Karik na ní koukaL, neschopen slova.
„Není to tak úplne jeho vina, i když je to hlupák,“ promluvil mohutný drak, který ho vytáhl z té průrvy.
„Dekuju já nevím, co se stalo, myslel jsem, že slyším Stervii.
„Jiste. Vycítila tvojí touchu zjistit co se jí stalo, kam zmizela.
„Kdo, o kom to mluvíš?“
„Mluví o prurve touchy, je to nekonečná propast, která dokáže vycítit touchy, stesky a mnoho dalšího.
„Jak? Vždyt je to jen díra.“
Drak se na Levantii podíval, ta sklopila zrak.
„Nemusíš se cítit zahanbene, byla stvořená pomoci magie, aby k sobe lakala neštastne zamilované, opuštené, nepochopené.
„Já nejsem zamilovaný,“ namítl Karik.
„Ne ty si jen roztoužený,“ zavrčel drak, Karikm zrudl.
Na Levantininu ruku dopadlo bilé pirko, poté další a další.
Vzhledla vzhuru, ale nevidela nic neobvyklého.
„Odkud se tady vzaly?“
„Netuším,“ odtušil drak, přestože vědel, že pocházejí z křídel tech tří draku, se kterými on a dračice svedli boj, předtím, než zachránil Karika.
„Ta prurva je pomerne uzká, jak se tam mohl drak jako ty dostat?“
„Drak jako já?“ přiblížil svůj obličej ke Karikovi, který polkl.
„Nemyslel jsem to jako uražku.
„ A jak si to tedy myslel?“ drak rozevřel svojí tlamu a jazykem si přejel po svých mohutných zubech.
„No já jen, že…“
„Velikost té prurvy je pouhý klam.“
„Tim chceš říct, že tam může spadnou kdokoliv?“
„Přesne tak. Třeba i ten nejtlustší muž, na kterého prave ted myslíš.
Karik se zakuckal.
„Já jsem přece, tak jo, ale ne, že bych jim to přál.
„Ty bys ho radeji přál me, že?“ otátal se ho drak a v očích mu zablikalo.
„Měli byste se vratit zpátky do jeskyne.
„Musím najít Stervii, zjistit jestli jestli je v pořádku, zeptat se jí proč odešla.“
„Ta holka je v pořádku, ale otázkou je, jak dlouho ješte bude, když…,“ dračice do draka udeřila křídlem.
„Když jde kam?“
„Měl by to vědet, očividne mu na ní zaleží.“
„Je to přiliš nebezpečné,.
„O čem to vy dva mluvíte, kam šla?“
„Vidíš je neodbytný, přesne jako on.“
Dračice nesouhlasne potřásla hlavou.
„Prosím řeknete mi to.“
„Je to přiliš nebezpečné, to místo je temné, ukryvají se tam desivé věci, které snad lidské oko ješte nespatřilo.“
„A Stervie tam šla?“
„Prosím řeknete nám to,“ přidala se po kratkém váhání Levantie,“ Omnimuk ustoupil za ní.
Dračice si povzdechla.“
„Je to místo, odkud není navratu.
„Musíme jí zachránit!“ vyhrkl Karik.
„Hele já vím, že ti na ní zaleží, zachránila nás, pak zradila, i když nejspíš neměla na výběr, ale na tohle zaspomen.
„Jestli nechceš, půjdu jí hledat sám!“
„Zbláznil si se, vždyt tam umřeš!“
„Musím jí zachránit!“
„Musíme se vrátit do jeskyne.“
„Ty se tam vrat já jí dostanu zpet“.
„Tohle je naprosté šilenství, vzpamatuj se a…,“ drak otevřel svou tlamu a vyšel z ní mohutný řev, oba dva sebou škubli.
Nejprve bylo hrobové ticho a poté se začal ten drak smát,
Karik s Levantii se zatvářili překvapene, překvapený výraz se zmenil v nastvaný.
„Co je tu k smíchu?“ otázala se nakonec Levantie.
„Krome vás dvou?“
„Do toho místa nemůže vstoupit každý hlupák, není to obyčejný les.
„Tak jak se tam dá dostat?!“
„Proneseš magickou formuli.
Karik otevřel ústa, ale drak ho předešel.
„Ne neznáme jí.“
„Ale ty jsi drak, bezpochychyby stary drak…,“ ozvalo se dunivé zachrčení
„Prosím, jestli něco víte, řeknete nám to!“
„Potřebnou magickou formuli získáte studiem.“
„Studiem?“ Karikovi poklesla bradu.
„Mistr Locarn jí jiste zná, může nám to říct.“
LJste ješte v v podstate detmi, nezabývejte se takovými vecmi, vratte se do jeskyne,“ vybidl je drak.
„Nejsme žadné ěeti,“ ohradili se oba dva současne.
„Je to smrtící pro vycvičeného bojovníka, natož pro vás dva.“
„Sterbie je jako my.“
„Ne. Ona by měla být o 25 let starší, nežli vy, má více síly, více ztnalosti, ale pokud tam šla, jako, že je to jisté, zapomente na to, soustředte se na to, co je pro vás důležité.
„Můžete tam s námi.“
„Nemůže, ale i kdybychom mohli, neudelali bychom to a dost bylo řečí, vratte se do jeskyne a přestante vybíhat pokaždé, když uslyšíte nejaký hlas, o kterém si myslíte, že by mohl patřit nekomu, na kom vám zaleží.“
„Nemůžeš me donutít vrátit do jeskyne!“ Karik zapřel své nohy do země.
„Opravdu ne? Co kdybychom se o tom přesvědčili,“ drak upřel na Karika své velké pron ikavé oči.
„Vratt se zúpátky do jeskyne chlapče.
Karik polkl, ale zavrtel hlavou.
V drakových nozdrách se objevil dým, Karik znovu polkl, ale stále na toho draka hleděl a to i přesto, že se mu na zádech vytvořily ledové krůpeje.
Drak mírne pootevřel svá ústa, začalo z nich vycházet dunení.
Levantie chytla Karika za ruku a začala ho táhnout pryč.
„Nech me!“
„Nemůžeme nic dělat, bude jiste v pořádku, můžeme se to pokusit co nejrychleji naučit, no tak pojd!“ Katik se přestal vzpouzet a všichni tři odešli.
Dračice venovala drakovi nesouhlasný pohled.
„Co je? Máš pravdu, měl jsem ho trochu popálit, to by ho pak tyhle tužby opustily.
„Máš mu být oporom, rozumne mu to vymluvit.“
„Jsme draci ne davní filozofové, navíc s podporováním mám neblahé zkuušenosti,“ drak roztáhl svá křidla a během chvilky se vznel do výše, dračice udělala to samé, poryv ze z jejich křidel shodil ze stromu několik kusu rozervaných dračích těl
Postava v černém šatu s kapucí stanula před mohutným stromem do kterého byl vtisknut otisk dlane.
Po kratkém váhání přiložila svůj palec.
Obličejem jí projel záškub, ale ona tom svou dlan nechala a začala cosi odříkávat.
Odříkávala to velmi rychle, čelo se jí zbortilo potem, tělem jí procházeelo vibrování, ale ona nepřestala a pokračovala do chvile, kdy se jí dlaň odlepila od toho stromu a ten strom se rozpůlil.
Postava si hluboce oddechla a sundala si kapuci.
Byla to Strevie, naposledy se ohlédla, moc dobře vědela, co se chystá udělat, ale tam před ní by mohla být zbran, zbran se kterou zabije Siliguse.
Ješte jednou se ohledla a poté prošla rozpůleným stromem, který se po jejím přechodu stál opet jedním.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   07.03.14 11:35

Cože to chceš?“ neveřila Celie .
„Chci, abys me naučila ovladat zbrane.
„To není pro slečinku, jako jsi ty.“
„Dokážu se to naučit, musím se to naučit.
„Jediné, co musíš je dojít k vychodu, kterým se dostaneme z tohohle místa.
„Chci se něco naučit.
„Proč? Pokud se odtud dostaneme, nebudeš to potřebovat, budeš mít kolem sebe dost mužů, kteří za tebe radi položí svůj život.
„O tom nepochybuji, naší muži jsou oddaní.
„V tom případe, jsme skončiy,“ Celie chtěla odejit, ale Rosie jí chytla za ruku.
Celie ty její prsty zmáčkla, Rosie vykřikla, ale neškubla tou rukou.
Celie jí tu ruku pustila, Rosie s temi prsty zahybala, zdaly se být funkční.
„Stále se chceš něco naučit?“
„Rosie po několika vteřinovém váhání přikývla.
„Něco jí nauč,“ obratila se Celie na Perlona.
„Chtěla bych, abys me ty něco naučila.
„Proč? Jsem si jistá, že te Perlon nebude šetřit.“
„Nechci se ho dotknout, ale ty me jiste naučíš víc než on.
Celii se zvedlo obočí.
„Opravdu? Pochybuji o tom, Perlon více než zkušene ovladá vetšinu zbraní.
„Tím jsem si jistá, já jen…“
„Ty jen co? Postav se tady a nehýbej se, Celie jí uštědřila pestí do břicha, Rosie vytryskly slzy, Perlon po Celii vrhl nesouhlasný pohled.
„Jsem možná dívka, ale mé rány bolí víc než kdejakého muže.
„Tak jsem to nemyslela.“
„A jak si to tedy myslela milosti?“
Rosie držící se za břicho se k ní přišourala a něco jí pošeptala.
Když od ní odstoupila, shýbla se Celie pro klacek, který hodilas Rosie, ta s ho snažila chytit, ale klacek jí proklouzl mezi prsty.
„Držela si vůbec nekdy zbran v ruce?“
„Ne,“ zamumlala Rosie zahanbene.
„Težko te vinit, vzhledem k tomu, odkud pocházíš, udeř me do břicha.
„Já nemám takovou silu.
„Už si to nekdy cdělala?“
„Rosie zavrtela hlavou.
„Tak to udelej.
Rosii se k Celii přiblížila.
„Bylo by dobré, kdyby se to stalo ješte za svetla.
„Proč si taková?“
„A proč ty taková nejsi, proste to udelej.
Rosie jí tedy udeřila, dala do toho silu, ale Celie témeř nic necítila.
„Tomuhle polechtání říkáš rána pestí?“
Celie přešla k Perlonovi a zhlehounka ho udeřila, Perlonovi se přesto bolestí zkřivila tvář.
„Fakt díky,“ zachrčel.
„Jak si to udelala?“
„Zameřila jsem se na nejslabší článek, pokud víš kam udeřit, stačí jen slabounká rána, ale to chce hodne času a tak dlouho tady nemůžeme zustat.
„Co se týče mužského utočníka, vždycky ho mužeš udeřit mezi nohy, pokud to není někdo boje znalý, ale to je vetšinou jen zpomalý a ješte více rozuří.
„To mi přijde dost barbarské.“
„Barbarské,“ Celie na ní skočila, povalila jí na zem, nohama zatlačila její nohy k zemi, rukama její ruce a jazykem začala předstírat, že jí olizuje tvář a poté sestupuje níž.
Pustila jí a vzala do ruky klacek.
„Nejen muži jsou bestie, jsou ženy, co bojují jako muži anebo se o to snaží, vezmi tu zbran.
„Proč si to udelala?!“
„Mohla si me paralyzovat, dokonce i na čas omráčit, ale protože ti to přišla barbarské, tak jsem te jako nadržený chlap povalila, uštědřila bych ti pár facek a pak bych te znasilnila a ty bys nemohla delat nic, protože tvé končetiny jsou slabé a on by svůj obličej držel dál od tvého, ne že by te napadlo kousnout ho do rtu či dokonce do nosu, je to odporné, ale žena v pudu sebe záchovy udelá vše.
Rosie zvedla klacek ze země, vypadalo to, že se chce na něco zeptat, ale rozmyslela si to.
„Zautoč na me.“
„Ty mi ubližíš.“
„Pravdepodobne, ale jak by ses to chtěla jinak naučit, tak se dej do toho.
Rosie sevřela ten klácek a poté sse proti Celii rozebehla, máchla svým klackem, Celie se mu vyhnula naklonením do strany a sama jí uštědřila lehkou ránu do boku, Rosie zaúpela, klacek jí vypadl z ruky, shýbla se pro nej, zadívala se na Celii a znovu se proti ni rozebehla, ta jí nenechala zautočit, kopla jí do holene, Rosie se s vykřikem zřitila k zemi.
„Zvedej se a mej te klacek níže u tela.“
Rosie se zvedla, sklonila ten klacek a znovu se k ní robehla.
„Zvedni ho nahoru,“ vykřikla Celie, Rosie tak učinila, Celie uskočila dozadu, Rosie zavrávoraly a znovu dopadla na zem, klacek jí lehce uhodil do čela.
„To by myslím, pro teď stačilo,“ ozval se Perlon a pomohl Rosie vstát.
„Jsem v pořádku, půjdu se opláchnout,“ zamumlala Rosie a odešla.
„Mela bys na ní jízt zlehka.
„Zhlehka? Vždy taky jo. Na extra jemné zacházení není čas, pokud by se taková ujala vlády v tom svém vevodství, sežrali by jí její vlastní radci a pokud přece jebn ne, jak by mohla čelit choutkám mého otce, choutkám, která zesilí až se dozví, že je Vévoda mrtvý.
Fajn máš pravdu, ale proč nechchtěla, abych jí něco naučil já, jsem dobrý učitel.“
„Možná se bála, že by to pro tebe bylo nepříjemné.
„Co o co jde?“
„Chtěla vedet, jestli je způsob jak paralyzocat ženu?“
„A je takový způsob?“
„Ano když jí ukousneš bradavky, na chvili jí to zaměstná.
„To nemyslíš vážne?“
„Já bych to použila, kdyby se naskytla příležitost,“ odvetila Celie s ušklebkem a šla se ohřát k ohni.
Perlon potřásl hlavou a chtel se k ní připojit, ale b tpom k nemu dolehl nejaký zvuk.
Rozhledl se kolem, ale nic nevidel, přemyslel o tom, že se půjde podívat k chalupe, ale nakonec zamířil k ohni, dračí mladata znovu zapískala.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   02.06.14 14:45

Suligus vešel do komnaty. Dnešní den nebyl vůbec špatný, Tarielin se sice pomalu zotavoval, ale ješte pár dní nebude schopen bežných věci a já…, pohled mu padl na jeho poličky, tvář se mu zkřivila.
Všchno bylo zníčené, na zemi bylo mnoho rozlité tekutiny a co bylo nejhorší, všechny kameny chybely.
Uhodiil rukou do zdi, on nic necitil, ale celý hrad se zachvel, sloužící měli co delat, aby se udrželi na nohou, nekterým se to nepovedlo a vychrstli zdbán plný vody na nekoho jiného.
Suligus prohledal celou komnatu, pid po pidi, ale kameny nikde nebyly.
Pomalu se postavil a nasal vzduch.
At už to udelal kdokoliv, nebyl to obyčejný člověk, všude kolem sebe vnímal slabou magickou stopu, ale jak by sem mohl někdo takový proniknout, aniž by si toho všiml.
„Vybavil si, jak se včera večer srazil s nejakým mladíkem, nikdy ho tady nevidel, ale to nic neznamenalo, kuchařky vždy najímaly pomocníky, nepřišlo mu ani podezřelé ani ta skutečnost, že z něho byl ten mladík vydešený, takhle na ostatní působil.
Jindy by ho za jeho neopatrnost potrestal, ale v tu chvili byl značne unavený a tak ho nechal jít.
Rty se mu stáhly do ušklebku.
„Nejspíš to tak učinil umyslne, měl ho zaměstnat, at už to udelal kdokoliv, očividne mu stačila jen chvilka.
Zhluboka se nadechl. Uvedomoval si, že vztek k ničemu nepovede, nepomůže mu nalézt toho, kdo ukradl rty kameny, to ovšem neznamenalo, že by nemohl najít toho potomka, rychle se přemístil do kuchyne, mladá dívka vyjekla, nevenoval tomu ppzornost a obrátil se na postarší ženu, kterou jeho náhle objevení nerozrušilo.
„Čemu vdečím za návštěvu čarodeji?
„Kde je tenhle? Popsal jí toho mladíka.
Zena pokrčila rameny.
Suligusovi potemnely oči, zlehka jí položil ruce na rameno.
Žena sebou škubla, ale nevydala ze sebe hlásku.
„Zeptám se te znovu ženo, kde je ten mladík.
Žena semknula rty a znovu pokrčila rameny.
Suligus jí beze slova zaryl nehet do ramene, žena ze sebe nevydala ani hlasku, ale z očí jí vytryskly slzy.
„Videla jsem ho, videla jsem ho, když jsem brzo ráno máchala pradlo, vykřikla mladá dívka.
Siligus od postarší ženy ustoupil, ta klesla k zemi, mladá dívka videla na jejím rameni rudý flek.
„Tys ho videla?“ Suligus se k té dívce obratil.
Dívka přestože jí polilo horko přikývla.
„Me se nemusíš bát, kterým smerem bežel?
Klečící žena zavrtěla hlavou, dívka však byla vystrašená, slýchávala o Suligusovi strašné věci a to co udelal kuchařce dokazovalo, že mnohé z nich jsou pravdivé.
„Položil jsem lehkou otázkou,“ promluvil Suligus klidným hlasem, ale jí se přesto zmocnila husí kuže.
„Bežel k lesu, mel naspěch.
„Tak k lesu říkáš?“
„Ano pane. Je to tak, mužu odejít?“
„Jistě, že ano, velmi ti dekuji,“ Suligus se k ní otočil a ona si oddechla
Suligus se otočil nazpet a svým několikacentimetrovým nehtem jí sekl do krku.
Dívka překvapene vytřestila oči, rukama se pokusila zastavit prystící krev, ale její snaha byla marná a ona se svezla k zemi.
Postarší žena ze sebe vydala chraplavý zvuk .
„Doufám, že te to bude lépe motivovat,“ prohodil k ní a poté opustil kuchyn.
Zena umírající dívku k sobe přitiskla, snažila se něco říct, ale nemohla, neboť jí chybel jazyk.
Suligus došel do své komnaty, cestou potkal několik mužu a žen všichni se mu obloukem vyhýbali.
Zpoza rozviklaného stolu vytahl knihu, otevřel jí a začal jí číst.
Po chvilce jí zavřel, přistoupil k oknu, ale než se mohl zmenit v dravého ptáka, donesl se k nemu Tarielinuv hlas.
Vydal otravený povzdech, ale byl si vedom toho, že kdyby ho ignoroval, mohlo by to narušit jeho plány.
„Suligusi, kde jsi?“
„Za chviličku jsem u tebe, můj pane,“ zavolal, poté zamumlal několik slov a podlaha byla opet čistá
Co pro tebe můžu udelat můj Lorde?“ otázal se ho ulisné, když se o několik vteřin pozdeji objevil v jeho komnate.
Sotva šestnáctiletý mladík se zastavil, rukou se opřel o strom a zprudka oddechoval.
Byl zcela propocený nejvíc to pocitovaly jehu kudrnaté vlasy.
Nechápal, jak se k tomu mohl nechat přemluvit, ale během svého zběsilého behu si víc a víc uvědomoval, že neměl na výber, ten muž, který se u neho objevil, mu nabidl několik dukátu, když mu něco přinese ze Suligusových komnat.
Normálne by něco takového odmítl, vetší šanci na přežití by měl uprostřed bitevní vřavy.
Trochu ho sice uklidnilo, když mu ten muž řekl, že postačí, když Suliguse na pár vteřin zdrží.
„Vidina tech dukátu byla velmi silná, ale pud sebezáchovy také a v naprosté vetšine převažil, ale tentokrát ne, jelikož slyšel sam sebe jak říká, že to udelá, pokud ty dukáty dostane předem.
Muž s tím nemel problém, vložil mu do dlane několik minci, mladíkovi se rozbušilo srdce, ale také se mu zatočila hlava, což bylo sice divné, ale vidina několika dukátu a především představa vydatné večeře, ty pocity zatlačily.
„Muž mu ješte řekl, že mu ty kameny předá a bude ho čekat u brodu.
Když se ho zeptal, jak si muže být jistý, že se tam ukáže, muž se pousmál a řekl, že to nedelá poprvé a poté odešel, alespoň mel pocit, že odešel, protože na neho někdo zavolal a on se otočil, byla to ta mladá pekná kuchtička, když se otočil nazpet, toho muže tam už nevidel.
Zahnal vzpomínky a z čela si setřel pot.
Ani nevedel proč, ale pocitil touhu ty kameny vytáhnout.
Překvapene si uvědomil, že všechny ty kameny září.
Každý z nich jinou barvou a jinou intenzitou.
Dolehlo k nemu zařehtání kone, to byl nejspíš ten muž, ted by tam mel jít a ty kameny mu předat, ale to se mu vůbec nechtělo, ty kameny zařily, zařící kameby by mohlo prodat za hodne dukátu.
Znovu se ozvalo zařehtání, zaváhal, ale poté ty kameny zastrčil zpátky do kapsy a rozebehl se na druhou stranu, udiven, že necíti žadnou unavu.
Na tom samém míste se zastavil mohutný černý kun jehož jezdec byl vysoký muž s hustými černými vlasy, navlečen do lehkého černého brnení.
Muž seskočil z kone, natahl před sebe ruku.
„Nikdy nezklamou,“ pronesl pobavene, nakočil na svého kone a jal se mladíka pronásledovat.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   27.06.14 14:56

Mladík běžel. Bežel tak rychle až to sám nechapal. nebyl spatným bežcem, ale tohle bylo nad jeho možnosti, ale přesto se to delo.
Přeskakoval položené větve, kamení, cokoliv, co mu stalo v ceste.
Nekolikrát se mu zdalo, že musí zakopnout a nepřijemne si ubližit, ale nestalo se.
V dalce zaslech řehtání.
Na okamžik si pomyslel, že by měl přestat utíkat a ty kameny mu dát, ale pak si vzpomněl na pohled toho muže, když s ním mluvil.
Najednou bylo vše mnohem zřetelnější.
Mužovy oči byly tak temné, že nemohly být lidské.
Uvědomil si, že než cokoliv řekl, hlědel do těch očích několik vteřin, ale i to zřejme stačilo, muž ho dostal do své moci, možná, že by žadné další dukaty nedostal, možná by ho i zabil.
To se mu stane, pokud ho ten muž dostihne, ale aspoň má šanci se o to pokusit, netušil proč, ale rozhodne se nechtěl tech kamenů vzdat.
Čím déle bežel tím méne myslel na to, že je prodá, z nejakého duvodu citil touhu si ty kameny ponechat.
Na poslední chvili před sebou spatřil několikacentimetrovou kladu, hlavou mu blesklo, že tohle nemůže přeskočit, že dopad bude velmi bolestivý, ale nestalo se, on tu kladu přeskočil.
Nechapal jak, ale stalo se.
Běžel už nejakou dobu, jindy by už cítil unavu, možná i bodání v žebrech, ale tentokrát nic, stále při plné síle, uhánel stejnou rychlostí, ale navzdory tomu se k němu ten jezdec přibližoval, nemilosrdne kopal kone do slabin, aby ho přiměl k větší rychlosti.
Mladík se rozhlížel, hledal unik, ale nic nenacházel a ten jezdec byl bliž a bliž, již ho temeř dostihl, v rukou třímal kratký meč, meč se kterým mu zlehka zajel do pravého ramene, z mladikových úst se vydral bolestný výkřik, kameny mu vyklouzly z rukou a on klesl na tem.
Muž svého kone zastavil, seskočil a k tomu mladikovi přistoupil.
„To nebylo moudré rozhodnutí,“ pronesl.
„Co jste zač, na co ty kameny chcete?“
„To není tvá starost, mohl si mít dukaty, tolik o kolika se ti nikdy nezdalo“.
„Zabil byste me!“
„To je pravda,“ připustil muž a svou zbraní zajel tomu mladikovi do druhého ramene, ten ze sebe vydal další řev.
„To je pravda, zabil bych te, ale předtím bych zjistil, jak velkou máš, vydrž, teď uemřeš s vědomím, že umíráš tak jako si se narodil v nuzote,“ muž vytahl meč a chystal se tomu mladikovi useknout hlavu, ale v tom ze vzduchu přišel oheň a ten meč mu sežehl.
Muž vzhledl vzhhuru a spatřil draka, na jehož hřbete seděl Cirik.
„To není možné,“ zamumlal, ale poté se mu koutky úst roztahly v usmev.
„Kal Dragoni Nosire,“ ronesl obřadne a lehce se uklonil.
„Nech ho na pokoji,“ vyštekl na něj Cirik.
„Samozřejme jen si tady něco…,“ z drakovy tlamy vyšlechl lehký plamen, muž couvl.
„Nech to ležet!“
Muži škubla tvář, ale odstoupil ke svému koni.
„Rad jsem te poznal Kal Dragoni, teším se na další shledání,“ a poté vyskočil na svého kone, ležícím kamenům, které zařily jinou barvou a poté pobídl svého kone.
Cirik z toho draka slezl.
„Ani se nehni,“ přikázal mu stroze.
„Kdo jsi, jak mužeš mít draka?“ otázal se ho šeptem mladík.
„Je to vážne?“ otázal se Cirik místo odpovedi.
„Myslim, že to přežiju, kdyby ses tu neobjevil…“
„Ukaž mi to,“ rány nebyly přiliš hluboké.
„Nehybej se,“ přikázal mu a poté na tu ranu přiložil své ruce.
Z rukou mu vysly slabé modré jiskřičky, mladík sebou škubl, ale nevydal ze sebe hlasku, po rane nebylo ani stopy, totéž uěelal Cirik s druhým ramenem.
Povšimnul si, že jeho drakovy působí ten proces bolest, ale bylo mu to jedno.
„Tak a je to lepší, jak se jmenuješ?“ zeptal se Cirik mladíka zatímco mu pomáhal se postavit.
Janro a ty?“
Cirik na nej hleděl a nakonec řekl.
„Říkej mi Kal Dragoni Nosire.
„To jiste není tvé jméno.“
„Není, ale takové si zasloužím, naskoč si“.
„Je to bezpečné,“ Janro si toho draka nejiste prohlížel.
„Samozřejme, že je, temhle drak neudelá nic, co nechci.“
„Tak dobře,“ Janro chtel nasednout, když se zadrhl.
„Možná, že bych měl vzít ty kameny.
„Myslíš tyhle,“ Janro si všimnul, že je má Cirik ve svých rukou.
Bodl ho osten žarlivosti, ale pak si uvědomil, že ty kameny v Cirikových rukou nezaří.
„Rad bych je měl u sebe.“
„Klidne si ty šutry ven,“ Cirik mu je předal, vyšplhal se na draka a škubl uzdou i když k tomu nemel duvod.
Kameny v Janrových rukou se rozzářily, každý jinou barvou, rychle je strčil do kapsy a vyšplhal se na toho draka.
Ačkoliv ty kameny nebyly nejmenší, vůbec ho netížily.
„Pevne se drž, ve vzduchu to může trocho skubat,“ doporučil mu Cirik a poté se ten drak vznesl, Janrovi se zatočila hlava, co nejpevněji se chytil drakova tela, povšimnul si přitom, že je na několika místech rozzedřená.
„Bylo zřejme, že ten mladík před ním nebyl dobrým panem, ale rozhodne ho nechtel rozčilit, raději se dolu nekoukal, ale bylo mu jasné, že jsou pomerne vysoko.
„Kam to letíme?“ zeptal se.
„Na místo, kde se pořadne najíme,“ odvetil Cirik a znovu škubl uzdou, drak zrychlil a brzy zmizel jezdci, který se opodal zastavil z očí.
Pomalým pohybem si odhrnul vlasy z čela.
„Tohle tedy rozhodne, nepředpokládal, vlastne ani to, že budou ty kameny v rukou toho mladíka zařit, navíc každý jinou barvou
„Kal Dragoni Nosire,“ pronesl, Kal Dragoni Nosire,“ zopakoval po chvilce,“ pak znovu vyskočil na svého a popohnal ho k trysku.
Jakmile zmizel v dály, z křovi se vypotácela mladá dívka, která měla svoji tvář pokrytou několika čerstvými šrámy.
Rozhledla se kolem sebe, kdekoliv byla, nepoznavala to.
„Celie, Perlone, Orune?“ Zavolala žadná odpověd.
„Celie, Perlone Orune?!“ zavolala znovu,“ opet žadná odpoved.
Nohy se jí podlomily unavou a ona klesla k zemi, rukama se opřela o zem.
„Kde jsou, kde jsem já, kéž bys tu byl se mnou tatínku,“ oči se jí začaly zavírat a tak se natahla a během několika vteřin usnula.
Z jejich hustých hnedých vlasu, vylezlo malé zelenohnedé mládé, slabe zapištělo a když se nehybala, přitisklo se k ni a také usnulo.
Neprobudil je ani mohutný dračí řev, který přichazel z nedaleka.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   10.04.15 13:55

Rosie se neklidne převalovala, pronásledovaly jí střídající se obrazce.
Zdalo se jí jak utíká společne s Celii, Perlonem a Orunem, jak je pronásledují dva mohutní černí draci.
Všichni jí svorne tvrdili, že je nikdy nevideli, že nemeli potuchy o jejich existenci, že je velice nepravdepodobné, aby je někdo videl, ale Rosie se nemohla zbavit pocitu, že je zná.
Neodvažovala se to však vyslovit nahlas, navíc na to stejne nebyl čas, zdalo se, že jim ti draci nehodlají ubližit, alespoň ne hned, vypadalo to, jako by si s nimi hráli a provokovali je, ale Celie se nedala, nepoužila nic ze svých magických schopností a to ani ve chvili, kdy jim dráp jednoho z nich mířil na ramena, Rosie zaječela, Orun v naprostém klidu měl pripravenou kosu, ale drap je tesne minul.
O chvili později ji však jeden z těch draků srazil na zem a lehce jí sekl do její košile.
Kus z ni rozerval, ale jejího těla se nedotkl.
Jak se jí to chlapecké oblečení v prvé řade hnusilo, ted za něho byla vdečná.
„Takhle to dal, nejde,“ zakřičela Celie a následne zasekla svůj meč do nohy jednoho z tech draků, ten ze sebe vydal bolestný řev a z druhému vyšlehl z tlamy oheň, všichni bleskové padli na zem, Rosie do místa, které bylo poseto trny.
Tělem jí projela bolest, chtělo se jí křičet, ale vší silou to potlačila.
Ti dva draci nad nimi zakroužili z tlam jim vyšlehl další ohen, ohen, který sežehl trávu kolem nich.
Vidíš, tableto křoví?“ otázala se Celie Rosie, ta nepatrne přikývla.
„Tamtudy vede cestka ven.“
„Takže budeme za chvili v bezpečí?“
„Ty budeš za chvili v bezpečí, ne že by to byla u Tarielina vyhra, ale bude to pořád lepší než tady.“
„Co tím myslíš? Vždyt tím mužeme projít všichni.“
„To mužeme, ale pokud bychom to udělali, v okamžiku by nás usmažili, ale pokud půjdeš jen ty, budeme ti moct zajistit bezpečný pruchod.“
„To neudelám!“
Celie ji silne stiskla ruku, Rosie vyjekla.
„Ted není čas na trucování.“
„My Sigeriane neopouštíme své přátelé a spojence.“
„To je rozkošné, ale co by si asi tvoji lidí řekli, kdyby se dozvěděli, že jejich vládkyne zemřela, protože se přičila zdravému rozumu, jsi vevodova jediná dcera, vlastne jediné díte, byl to zvlastní muž s užasnou vlastností co se nazývala vernost, musíš se tam dostat, vdát se, porodit deti a tak dále a nebo bys byla radeji, kdyby tvé zemi vypukl chaos, jeden přes druhého by se snažil dostat k trůnu, země by ani nestačila uschnout pod přivalem krve a nebo huř, chceš, aby se tam dostal Tarielin a všechny tvé lidi zotročil, vymačkal z nich duši?!““
„Přes to moře se nedostanou, tak tomu bylo odpradávna.
Celie se hořce zasmála, oba dva draci se snesli níž a svými ocasy několikrát udečili do země, ta se zachvěla a vzápetí udeřili svými mohutnými ocasy do blizkého stromu a ten se vyvratil z kořenu a rachotem padal k zemi.
„Uhni!“ sykla Celie a strčila do Rosie, ta se malinko odkutálela a strom dopadl na místo, na kterém ješte před chvili ležela.
„Bež!“ Ted je nejvhodnější chvile, běž a za žádnou cenu se neohlížej, no tak dělej!“ zaječela na ní Celie a poté se zvedla ve stejném okamžiku jako Perlon a Orun.
Draci se proti nim rozleteli.
„Dělej!“ zaječela znovu na Rosie, která tam ztuhle stála, ta se vzpamatovala a rozeběhla se, vbehla do křoví, které mělo na sobe něco pichlavého, ale navzdory bolesti se nezastavila a s urputnou snahou se prodírala skrz to křoví, přičemz jí znovu a znovu cosi bodalo do rukou, do nohou i do obličeje, vytryskly jí slzy, ten konec se jí zdal stále stejne daleko, dolehal k ní řev, už už se zastavila a otočila, ale v tom před sebou spatřila tunel.
Zastavila se a ohledla, videla jak všichni tři s temi draky bojují, Perlonuv meč zajel jednomu z nich mečem do tlamy, druhý udeřil svým ocasem do Celie, takže ta odletela o kus dál.
Chtela se vratit a nejak jim pomoc, ale pak si vzpomněla na jeji slova, jsi jeho jediná dcera, pokud tady zemřeš, v tvé zemi vypukne krvavý chaos.
„Odpuste mi to?“ zašeptala a pak vběhla do tunelu, poslední co uslyšela, byl poslední mužský výkřik.
Někdo se jí dotkl, ona prudce otevřela oči.
Uvedomila si, že se nad ni sklání dva vousatí muži v zapáchajícím oblečení.
„Vida. Ona se probudila.“
Chtěla se od nich odtáhnout, ale nemohla, jeji ruce byly přivazané ke stromu.
„Zadné strachy, budem nežný,“ oba dva muži se zachechtali a pak se jeden z nich postavil a začal si rozepinát kalhoty, stal u ní nadosah, vzpomněla si na Celinina slova, pokud chceš přežit, musíš použit a udelat všechno.
Muž měl ty kalhoty skoro dole, na tváři mu pohrával úsmev, když ho Rosie kopla jak nejsilněji dokázala, úsměv mu zmizel ze tváře a tvář se mu stáhla v křečovou bolest a on klesl k zemi.
„Ty děvko!“ vykřikl druhý muž, sedl si na ní a následne jí vrazil facku, Rosie se před očima zatemnelo a muž z ni začal strhavat z časti strhané oblečení.
„My si spolu užijeme, toti zaručuji, ani netušíš, jak moc se na to teším!“
Ten puch ji ochromoval, ale přesto udelala to, co jediné ji zbavalo, ze všech sil se mu zakousla do nosu.
Muž zařval a znovu jí tvrdě udeřil.
„Ty zatracená malá devko, tebe si tvrde vychutnám,“ chytil jí za vlasy a chystal se jich par vytrhnout, když mu tělem projel meč, muž překvapene pootevřel ústa ze kterých se začala řinout krev.
Uslyšela chroptení, o kus dal spatřila ležet druhého muže s prořízlým hrlem, někdo z ní toho muže odstranil, spatřila mladíka kolem 17 let
Škubla sebou, provazy se jí zařizly do zapestí.
„Nechci ti ubližit,“ promluvil ten mladík a opatrne jí obešel a nožem přeřezal pouta.
„A co tady chceš a kde to jsem?“
„Pomoct ti a kde jsi? Nedaleko od jeskyne.“
„Od jeskyne. Je tohle Grilicie?“
„Bohužel je. Jmenuji se Karik a tableto je ukázal na razným krokem bližící se dívku, to je moje… moje sestra Levantir.
„Už zase, copak si se nepoučil?“
„Radeji jí dej nejaké oblečení.“
„To myslíš vážne?“
„Takhle chodit nemůže.“
„Tobe se snad takhle nelibí?“
„Přibes jí prosím nejaké věci.“
„Jsi neskutečný, nepoučitelný, ignorantský…,“ slyšeli vzdalující Levantii.
Karik omluvne pokrčil rameny.
„Já jsem Rosie,“ zamumlala a přijala Karikovu nabizenou ruku.
„Kde se tady vzala a to te tak zřidili ti dva?“ Karik i stahl své tričko.
Omlouvám se, ale nic lepšího není.“
„To je dobré,“ Rosie zkřižila ruce na prsou.
„Je někdo z vás čarodej, musím se ihned vratit.“
„Čarodej? To bohužel ne a kam se chceš vratit?“
„No přece do…,“ Rosie si uvědomila, že strom, ke kterému byla přivazaná tam stojí místo křoví, ze kterého vyšla.
„To není možné, přece to nemohlo…,“ ten strom několikrát obešla, ale po tom vstupu ani stopa, poté si vzpomněla na Celinina slova.
„Vychod vede jen tam nikoliv zpátky.“
„To ne, to ne, přece tam nemůžou zustat!“
Karik to nechápave pozoroval, ale rozhodl se do toho nevměšovat.
„Celie, Orunue, Perlone….“
Celie to jméno mu bylo podvedomé, ale je taky klidne možné, že ta dívka blouzní.
Přiběhla k nim Levantie.
„Musíme odtud ihned odejít!“
„Proč co se deje?“
„Ty nevíš kdo to je?“
„Ne tys to taky nevedela.“
„Možná, ale ted už to vím.“
„Tak mluv.“
„To je Vévodova jediná dcera.“
„Vévodova dcera?“
„Jo Vevody ze Sigerie!“
„Si si jistá?“
„Jistá? Tenhle plakat je!“ strčila mu před oči plakat, na kterém byla Rosie, bylo tam napsano.
„Nebezpečná zlodějka, za jeji dopadení 15 dukátu.“
„Patnáct dukátu! Patnáct!“
„Uklidni se. Kde to bylo?“
„Na stromech kudy jsme se šli.“
„Tam nic nebylo a tak rychle to nemohli stihnout.“
„To je práce toho čarodeje.“
„Jo jasne když chceš někoho dostat na hrad, kombinace zlodějka vysoká odmena je nejjistější.“
Karik se otočil a když pak ustoupil, spatřila Levantie ležet Rosie na zemi.
„Skvelý to se muže stát jen me.“
„Donesu ji tam.“
„Tak to chci videt, rychle myslím, že už po ní někdo patrá.
Karik zvedl Rosie, byla poměrne lehká, mel pocit jako kdyby něco zaslechl.
„Tak co je?“
„Nic. Mužeme jít.“
„Snad to mistr pochopí.“
„Mistr by nenechal nikoho padnout do tarielinových rukou, obzvlašt jestli je to opravdu Vevodova dcera.“
„Tím chceš říct, že lžu?“
„Ne to rozhodne ne.“
„Chytrý chlapec,“ pochvalila ho Levantie a vydala se na cestu pečlive se kolem sebe rozhlížela, Karik i s Rosie nasledoval.
Na konci cesty se jim jejich znamení slabe rozzářila, podivali se na sebe a pak pokračovali dál, až se jim podařilo dostat do jeskyne, kde Rosie položili k ohni.
„Stará žena na ní pohledla, nic neřekla a následne se vratila k spicimu Locarnovi.
„Přinesli jí, že ano?“ zeptal se jí slabe Locarn.
„Ano.“
„Suligus už o ni nejspíš ví.““
„Je to víc než jisté, přijde si pro ní.“
„Dobře. budeme čekat,“ zašeptal Locarn témeř neslyšne a poté znovu usnul.
„Pokud se mu postaviš, bude to sebevražda,“ zamumlala ta žena a následne ho přikryla.
Žena prošla kolem spicl trojice, vyšla z jeskyne.
„Stervie dcero má, kde jenom si?“
„Ve chvili kdy pronesla tato slova se Stervie prodírala hustým křovím, které však nebylo obyčejné křoví, rostly na něm několika centimetrové ostny, kterfé se jí snažily bodnout, ona toho však nedbala a neunavne se prodírala dál,pak se to jednomu z nich přece jen povedlo, zajel jí lehce do levé nohy, její obličej se zkroutil do bolestné grimasy a ona klesla na kolena, ostny se k ní začaly nemilosrdne stahovat, nekteré ji mířily na krk.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   27.10.15 16:48

Hustým křovím se prosekával mladý muž, který měl tvář posetou jizvami.
Sam si nebyl jistý, proč to vlastne delá, ale měl nutkání postupovat dopředu a nebrat ohledy na to, že se ty ostny, které byly na tech keří vzpamatujou hodne rychle.
Sekal tedy do všech stran keř za keřem, ruka ho začala bolet, ale on tomu nevěnoval pozornost, nakonec rozsekl jeden obzvlast spletený keř a naskytl se mu pohled na překrasnou dívku, která ležela na zemi, bez známky života.
Hledel na stonky plné trnu jak obebínají její telo.
Nebylo to poprvé, co něco takového viděl, kdykoliv jindy by odešel, protože ten dotyčný již byl bez života, ale tentokrát tak neučinil, poklekl na koleno, vytahl z opasu malou dýku a zabodl jí do jednoho stonku.
Ozval se syčivý zvuk, další ze stonku se prudce vztyčil, ale mladík byl rychlejší, sekl do něj kratkým mečem a stonek se svijive zřitil k zemi.
Totéž udelal s dalšími, které obebínaly divčí tělo, pokaždé se na něho pokusily zaútočit, ale on byl pokaždé rychlejší.
I přesto, že byl mladý, měl s nimi mnohé zkušenosti, bojoval s nimi od dob, kdy byl ješte chlapem.
Nakonec se zbyvající stonky stáhly a on se té dívky lehce dotkl.
Sívka zasténála, mladík sebou překvapene škubl.
Opravdu nečekal, že by mohla být ješte naživu, ty stonky byly kolem ni obejmuty dosti pevně, dívka znovu zastenála.
Nebyl si jist, co má dělat, od svých jedenácti let tady žil sám, pokud se s někým setkal, tak byl ten dotyčný mrtvý anebo umíral, což ale neplatilo v případě této dívky.
Ano byla poranena na několika místech, stejne tak jí z několika mist tekla krev, ale nebylo to nikterak vážné.
Dívka otevřela oči, mladík si uvědomil, že musí vypadat děsive, připravil se na to, že začne křičet, ale ona mu místo toho jemne stiskla levou ruku a jeho zalilo zvlaštní teplo.
Zdalo se, že chce něco říct, ale z jejich ust nic nevyšlo a on si uvědomil, že jediný duvod proč nekříčí je ten, že očividne nemůže mluvit.
Vykroutil svou ruku zpoza její.
Chtěla bys křičet hrůzou či znechucením, ale nemůžeš?
Dívka prudce zavrtěla rukou a otočila dlan a mladík spatřil slabe zářící znamení.
Prudce se postavil a odstoupil od ní několik kroku, dívka se zatvářila zmatene.
„Ty jsi Kal dragoni Nosire,“ zašeptal ten mladík.
Dívka se ztěžka posadila.
„Prosím neubližuj mi,“ zamumlal ten mladík.
Díbce se v očích objevil tazavý výraz.
„Kal Dragoni Nosire mučí, zabiji…“
Dívka prudce zavrtela hlavou a prstem cosi vyryla do země.
„Stervia? Jmenuješ se Stervia?“
Dívka přikývla a pokusila se vstát, ale nepodařilo se jí to.“
„Nehodláš me zabit, mučit, rozkrájet?“
Stervie se lehce olizla, ale poté se jí ústa roztáhla v úsměv a on jí věřil, věřil, že mu nic neudělá, navzdory všem těm povídačkám, který slýchával, když se ješte jako chlapec potuloval krajem.
„Takže ty nejsi zhnusena či zdešena mým vzhledem?“
Zavrtela hlavou a dotkla se své tváře a nasledne do země napsala.
„Já taky nejsem žadná krasavice.“
„Jsi užasná…“
Pousmála se a poté mu prstem namířila na hruď.
„Chceeš vědet jak se jmenuji? Promiň jsem to ale pitomec. jmenuji se Estobien, vím jde to divné jmeno.“
„Mně se libi,“ vyryla do země.
„Odkud si sem přišla?“
Steervie se otočila a ukázala do dálky.
„Ty si přišla…, Estobianovi se rozšířily oči.
„Ty si přišla z druhé strany, jsi Drago Kal Nosire a přišla si z druhé strany sem, proč tady nic není, tam je to mnohem lepší.“
„Něco hledám, napsala.
„Jo jasne, co hledáš?“
„Stervie začala psát, ale v tom zaslechli dusot koní.
„Rychle,“ Estobian na nic nečekal, chytil jí za ruku a odtáhl jí za nejbližší strom, kolem nich se prohnalo na 20 jezdců v černých plšstích a s holemi, na kterých trčely lebky.
Jeden z těch koní zažral, ale jezdec ho ranou pobidl ješte k větší rychlosti a brzo jim zmizeli z očí-.
„Už by měli být pryč,“ pronesl Estobian a chtel vyjít zpoza stromu, ale v tom se větvička na které stali, prohnula a oni uklouzli, Stervie spadla první, na zada, on na břicho, jejich rty se málem spojili.
„Omlouvám se, moc se omlouvám, to se tady stává často, jak sis mohla všimnout, vše je to v podstate živé.“
„Stervie lehce mávla rukou a přijala jeho ruku a postavila se, stále ješte cítila lehké brnění, ale už to bylo, lepši.
„Co byli zač?“ otázala se pomocí vyrytých slov.
„Estobian se zachvěl.
„Kralovská osobní garda, ty lebky mají nejen na zastrašování lidí, ale prý jim též dodává magii, nesnáším magii.
Dopadl na ne stín, když vzhledli vzhuru, videli, že je slunce pryč.
Estobion od ní odstoupil.
„Vím, že si asi měla nejaký plán, ale chtěl jsem ti nabidnout mé skromné přistřeší, ono je to totiž v noci o dost divočejší.“
Stervie mu jemne stiskla ruku a jeho opět zalil ten zvlaštný hřejivý pocit.
Dekuji, nakreslila na trom.
On ulehčene přikývl.
„Možná bych ti mohl pomoct.“
Stervie zavrtela hlavou.
„Já bych chteě, jsem tu sám v tuhle chvili nemám napln života a kdybych ti…,“ za Stervii se objevil stín.
„Pojdme nebudeme je draždit.“
Stervie se ohledla, nic nevidela, ale její znamení stále lehce zařila, což znamenalo, že něco bylo v jejich blizkosti.
Po chvilce dšsli k malé chalupe.
„Jak řikám není to nic moc, ale je to bezpečné.“
Stervie mu stiskla ruku na znamení vděku a poté něco napsala na kousek papíru , který nasledne podala Estobionovi.
Ten ho začal číst na konci byl trochu pobledlý, Stervie se chystala odejit, když ji zadržel.
„Přišla si sem, aby si našla něco, co dokáže zastavit čarodeje jménem Suligus?“
Přikývla. Estobian zbledl ješte váce.
„Ty ho znáš?“
Polkl, ohledl se za sebe a následne zašeptal.
„Je to náš kral.“
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: Dragon Kal Nosire   Today at 22:47

Návrat hore Goto down
 
Dragon Kal Nosire
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 6 z 6Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4, 5, 6

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Ostatné :: Off topic :: Poviedky-
Prejdi na: