DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 Zapovezená síla

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4, 5  Next
AutorSpráva
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   18.03.11 12:23

Atan - černé oči - to je jako démon. Shocked
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   18.03.11 15:26

Nemá k tomu daleko.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   18.03.11 16:03

Nějaký muž přistoupil o něco vyššímu muži v černém oblečení.
„Jaké máš pro mě zprávy,“ zeptal se ho ten muž.
Příchozí muž se se narovnal, ale neodvážil se mu pohlédnout do očí.
„Tak mluv!“ přikázal mu muž v černém a v jeho černých očích se zablýsklo.
„Moc mě to mrzí, můj pane, ale Strážci už nejsou pod jejich vlivy.“
„To je všechno? Kvůli něčemu takovému mě obíráš o čas?!“
„Můj pane. Myslelel jsem, že…,“ hovořící muž se olíznul.
„Ano? Co sis myslel?“ hlas muže v černém byl klidný, ale velmi chladný.
„Myslel jsem, myslel jsem, že byste to mel vědět.“
„To je od tebe šlechetné, ale povez mi, dal jsem si tě snad zavolat, abys mě o nečem takovém informoval?“
„Ne. Já jsem ale myslel, že…,“ byl zaražen zvednutou rukou.
„Pohlédni do mých očí a řekni mi, co tam vidíš.“
„Můj pane. Jestli jsem tě nějak zklamal, odpust mi to, hluboce se omlouvám já…?“ ze zezadu se ho chopily dvě silné ruce a někdo ho přinutil pohlédnout do nejtemnějších očí.
Jdo jeho tváře se nejprve nahrnula krev a vzápětí byl smrtelně bledý.
Řsekni mi, co v mých očích vidíš? ¨“ vyzval ho tiše, ale důrazně muž v černém.
„Smilování! Smilování! Věrně vám sloužím, dělám spoustu věci, prosím nedělejte to.
Mužova ruka se obepnula kolem jeho krku, nebyl to bůhví jak silný stisk, ale ten muž přesto zalapal po dech u.
„Podívej se do mých očí a řekni mi, co v nich vidíš.“
„Smilování! Smilování!“ začal ten druhý muž kňučet, ale on ho nepustil, naopak malinko svůj stisk zesílil.
Řekni mi, co v mých očích vidíš Samueli.“
Samuelovi vytryskly z očí slzy a většina jeho vlasů na několik vteřin zbělela.
„Prosím! Ne! Ne! Nenuťte mě! Moc vás prosím!“
„Muž v černém uvolnil svůj stisk, Samuela se zmocnila obrovská úleva.
„Děkuji, můj pane! Děkuji, můj pane!“ chtěl padnout na kolena a začít mu líbat nohy, ale uvědomil si, že ho stále někdo drží.
Znovu se mu sevřel žaludek a tázavě se zahleděl na toho muže.
„Můj pane. Myslel jsem, že jsem volný, že můžu jít.“
„Jistě, že jsi volný a samozřejmě, že můžeš jít, sbohem.“
„Co…?!“ stačil ze sebe Samuel vyrazit dřív, než se mu čísi ruce sevřely kolem pasu a následně se ozvalo lupnutí, Samuelovi se rozšířily oči a poté klesl k zemi.
„Prsty předejte mnichovi, kousky těla rozdejte psům a o zbytek ať se postarají krkavci,“jeho hlas byl lhostejný.
Dva muži ihned vykonali jeho rozkaz, nejprve Samuelovi usekli obe dve zápěstí, pak ho nakrájeli na malé kousky, které následně zanesli k psům, jenž se na ně okamžitě vrhli, jeden do druhého narážejíc, neštítili se toho rvát se o stejnou končetinu.
Muž v černém plášti to pozoroval s úsměvem.
„Jaké jsou další tvé rozkazy můj pane?!“ zeptal se ho nějaký o hlavu menší muž.
„Přived mi sem toho hrdinu Kevina Milse,“ z jeho hlasu čišelo pohrdání.
„A co Strážci? Nemel, by se za nimi někdo vydat?“
Jeho pán se otočil a zahleděl se před sebe.
„To nebude třeba. Jsou v těch nejlepších rukách.“
„Jistě. Jak si přejete. Máme ty kamínky sesbírat?!“
„Ne. Zcela jistě se pro ně najde jiné využiti,“ nedaleko od něj zakrákal krkavec, který se vzápětí zvedl a odletěl.
O několik minut později se objevil nad hlavami strážců a Atana.
Jeho černé oči se zaměřily na Atanův zátylek.
„Až je tam zavedeš, zabiješ toho muže,“ ozval se v jeho hlavě chladný mužský hlas.
Atan sebou trhl.
Přestaň bojovat. Čím víc bojuješ, tím víc slábneš Atane,“ ozval se znovu ten hlas.
Atan sebou trhl a Melinda se zastavila.
„Atane. Jsi v pořádku? Možná, že bychom měli na chvilku zastavit.“
„Ne!“ zavrtěl hlavou a marně se přitom pokusil vypudit ten hlas ze své mysli.
„Jsi si tím jistý, jak je to k němu ještě daleko?“
„Už jsme celkem blízko, teď bychom neměli zastavovat.
„Nezapomeň Atana. Teď patříš mě. Tys mi dal svou duši za jejich svobodu, dals mi jí dobrovolně, takže nezapomeň, že ten muž musí zemřít, velmi ,velmi pomalou smrtí.“
„Ne!“ zakřičel vzdorně Atan a všichni čtyři se zastavili.
Rufus zakňučel a přiblížil se k Brianovi, ale ten na něho nereagoval.
Melinda nedokázala pochopit, co se to s ním děje. Už když ho poznala, byl do sebe uzavřený, ale v tuhle chvíli jí přišlo, jako by byl uzamčený v tom svém světe a nevnímal skoro nic, co se kolem něho právě teď děje, bála se jen pomyslet, co s ním udělal, co chtěl za to, že ho přivedl zpět, pomalu začínala litovat toho, že se jim v návalu vzteku podřídila, ale už to nešlo vzít zpátky.
„Zase jeden z nich,“ uslyšela Adama a následně viděla, jak potom krkavci hází kámen, kámen, který ho jen těsně míjí.
Krkavec zlostně zakrákal a hlas v Atanove hlavě utichl.
Atan jehož oči zas byly normální, zašeptal.
„Odpust mi to mistře, odpust, že jsem tě zklamal,“ jakmile to dořekl, jeho ruce se zachvěly a kolem jeho prstů se obalila nějaká černá hmota a ten hlas se znovu ozval, i když zněl tentokrát o dost vzdálené.
„Přistoupil si na to o své vůli. Nechám je žít do 31 prvního, ale jen pokud ho zabiješ, zabij ho a budou v bezpečí, nech ho žít a…,“ atan zavrtěl hlavou tak prudce, až málem ztratil rovnováhu, z rukou mu vyšlehl bílý blesk, který rozdrtil opodál stojící mohutný kámen, jehož zbytky jen těsně proletěly kolem Strážců.
„Hej! Pomátnul si se snad!“ zakřičela Alex, která si stejně jako ostatní, chránila rukama svou tvář.
I Brian mel zvednuté ruce, ale nemel je tak blízko k obličeji.
Rufus, kterému se špatně běhalo, několikrát zaštěkal, ale on ho nebral na zřetel.
Rafnul ho tedy za rukáv a zatáhl za něj.
Brian se zastavil a prudce mu ten rukáv vytrhl.
Rufus se však nedal odradit, přestože mu každý prudší pohyb, způsoboval nezměrné bolestí, znovu se do jeho rukávu zakousl a znovu s ním trhl.
Brian se rozpřáhl, Melinda už se obávala toho nejhoršího, ale nakonec mu ten rukáv znovu jen vytrhl.
Netušila o co se Rufus snaží, ale přála si, aby toho nechal, Brian by mu mohl ublížit.
Rufus zavrčel a ona zadoufala, že by s tím už mohl konečně přestat, ale on se do toho rukávu zakousl znovu a tentokrát se mu ho podařilo vytrhnout.
Zaječela, Alex se k ní přidala, ale v tom zpoza Brianova oblečení popadalo na zem několik malých načervenalých krystalků a Rufus je začal mezi zuby drtit a skončil teprve tedy, až když byly všechny rozdrobený na tisíce maličkatých kousků.
Hned jak rozdrtil poslední, svalil se na zem a bylo na něm zřejmé, že trpí velkými bolestmi.
Mel k němu chtěla jít, ale adam jí zadržel.
„Potřebuje naší pomoc!“
„Ne! Potřebuje pomoc jen jednoho z nás.“
„Brian se o něj nikdy nepostará!“
„Jen on mu může pomoct.“
Jen nerada ho poslechla.
Brian několik vteřin nehybně stal, ale nakonec sebou škubnul a následně pokleknul k Rufovi.
„Rufe, co se stalo, co je ti?!“
Nechápavě se otočila k Adamovi, ale ten jen pokrčil rameny.
„Možná to nějak souvisí s těmi krystaly, které mu vypadly z oblečení a které Rufus tak rozkousal, možná, že mu je tam dal někdo z nich,“ ozvala se zamýšlená Alex.
„Možné to je. Přijde mi, jako by jeho tvář už nebyla taková bledá.“
„Jestli je to ale tak, proč by to udělal jen jednomu z nás, jestli ty krystaly či co to je, dělají z lidí takové apatiky, proč to nedali všem, určitě by se jim naskytla příležitost!“
Mel s Adamem se zatvářili bezradné.
„Proč to děláš, Rufe, copak chceš umřít, nemůžeš mě tady nechat, ne potom, čím jsme si prošli?“
Rufus mu s námahou podal pracku a Brian jí stiskl.
„Musíme jít,“ ozval se Atan.
„Rufus už nedokáže sám jít.“
„Mrzí mě to, ale musíme ho tu nechat. Není moc času.“
„Já ho tady nenechám,“ Brianův hlas byl tichý, ale rozhodný.
„Vím, jak se cítíš, ale musíme jít.“
Brian však zavrtěl hlavou.
„Briane! Musíš pochopit, že tady nemůžeme zůstat!“ Atan cítil, že ztrácí kontrolu nad bublající zlostí.
„Ne! Já ho tady nenechám!“
Atan pozvedl ruce.
„Ani já ho tady nenechám,“ Melinda se postavila před Rufa a Adam jí po chvilce následoval a nakonec také Alex.
„Nenuťte me,abych vás přinutil,“ zašeptal Atan a v jeho rukou se začalo cosi formovat.
„Jestli nám chceš ublížit tak do toho, ale my ho tady nenecháme umřít, vděčíme mu za život, jestli nemůže chodit, tak ho poneseme, máme přece šest dní, sám si to říkal.
Atan na ně hleděl, vztek v něm bublal, neustále se mu vracela slova muže v černém.
Bylo mu jasné, že pokud tam bude Rufus, bude to o dost těžké, ale oni se bez něj nechtěli pohnout.
„Dobrá. Může jít s námi, ale musíme si pospíšit, za chvíli začne sněžit, velmi husté snežit.
Alex se pochybovačně zahleděla na oblohu.
„Kdo ho ponese první?!“
„Já. Můžeme se střídat,“ promluvil Brian tiše.
Ostatní přikývli, ale jakmile se otočili, sneslo se k ním asi 15 krkavců a začali na ně utočit.
„Panebože! Začala ječet Alex, kryjte se křičel Adam a oháněl se po nich, musíme se schovat,“ křičela Melinda a všichni čtyři se rozeběhli jak nejrychleji dokázali, ale krkavci byly rychlejší a každou chvíli na ne dorážely, utočili jim na ruce a nohy.
„Atane můžeš něco udělat?!“ zaječela Mel, ale Atan tam jen stal, neschopen pohybu oči mel černé a prázdné.
„Atane!“ zaječely Alex a Mel společně, ale ani to ho neprobralo a Krkavci utočili víc a víc, začali je klovat do hlavy, do ramene.
Alex obklopily bílé jiskřičky a jakmile do ní nějaký krkavec narazil, začal hořet.
„Pojďte všichni ke mě!“ zaječela, uslyšel jí Adam i Brian, ale Mel už od nich byla dost daleko, neslyšela jí přes ten hluk, co vydávaly krkavci a běžela dál z ramene a z rukou jí vytékala krev, ale přesto se nezastavila, běžela a běžela a krkavci na ní utočili, ještě vztekleji nežli před chvíli, jeden z nich jí zasáhl do nohy, ona bolestně vřískla, o cosi zakopla, začala se kutálet z nějakého travinatého srazu, krkavci jí ani teď nenechali na pokoji.
„Mel! Mel! Ječela Alex, ale ani ona ani Brian či Adam se nemohli hnout, kamkoliv nakročili, tam na ně zaútočili, jako by jim nevadilo, že při střetu s Alex shoří na popel, utočili na ně znovu a znovu a bylo stále víc a víc, Atan se stále nehýbal.
„Mel!Mel!“ ječela Alex, ale nepřišla žádná odezva, byl slyšet jen krkavčí křik.
Krkavci na ně utočili znovu a znovu, ale když při každém útoku, jeden z nich shořel, netrvalo dlouho a zbývající Krkavci, se vznesli do výše a odletěli, ještě několik vteřin k nim doléhalo nenávistné krákání.
„Už jsou pryč,“ Alex zamumlal Adam.
„To bylo, to bylo…, musíme ihned najít Mel, jestli jí ti hnusní krkavci…?“ bílé jiskřičky, které jí obklopovaly, zesílily.
„Už se můžeš uklidnit, my jí najdeme, zcela jistě se jí nic nestalo.“
„Jak si můžeš být tak jistý? Oni na ní utočili jako zběsilý a pak jak padala z toho srázu,“ jiskřičky se ještě více rozzářily a Adam s Brianem začali pociťovat horko.
„Alex prosím. Najdeme jí, ale nejprve se musíš uklidnit.“
„Uklidnit? Aha. Omlouvám se, nevím, co se, se mnou děje, proč se mi to děje a vám ne?“
„Každý z nás je nějak výjimečný, tvoje výjimečnost nám zachránila život.“
„Jestli jsem byla taková od narození, už se nedivím, že se mě mojí skutečný rodiče vzdali.“
„Takhle nemluv. Nemáme ponětí, kdo byli, ale jistě k tomu měli důvod.
„Kdo to asi mohl být, co třeba někdo, kdo byl podřízen tomu chlápkovi, co po nás chtěl, abychom ho dovedli k té Zapovězené síle.
„Možná, že máš pravdu, ale je také možné, že neměli na výběr.“
„Ale prosím tě. Tomu proste, nevěřím.“
„Co uděláme s ním,“ ozval se Brian a ukázal dozadu.
„S kým? Já těd nechci s nikým nic dělat, musíme najít.,“ její tvář se zamračila, stiskla ruce v pěst.
„Uplně jsem na něj zapomněla na našeho mnicha, kdyby tam jen tak nestal…,“ Adam přešel k Atanovi.
„Atane?“ oslovil ho, nedočkal se žádné reakce.
„Atane?!“ zkusil to znovu, opět žádná reakce.
„Je mrtvý? Umřel takhle ve stoji?“
„Alex. Nevíme, proč ztuhnul…, pane bože,“ Adam se Atana dotknul a hned s tou rukou ucuknul..
„Co? Je snad doběla rozpálený?
„Právě naopak. Je úplně studený.“
„Tím chceš říct jako mrtvolně studený? Otřásla se.
„Ne. Chci říct, že mu srdce bije, ale přesto je velmi studený.
„to je práce mého otce,“ ozval se tiše Brian.“
„Tvého otce? Máš na mysli toho chlápka, co jim šéfuje, toho, co je tak posedlý tou Zapovězenou silou?“
„Ano. Přesně toho,“ potvrdil klidně Briane.
Rozhodila rukama.
Jak o něm můžeš mluvit tak klidně?!“
„Zlost by nic nezměnila, jenom by ho posílila.“
Alex protočila oči a chystala se něco říct, ale v tom k nim dolehlo slabé dívčí volání.
Všichni tři na sebe pohlédli.
„Může to být past.“
„To může, ale také to může být Mel, která potřebuje naší pomoct.
„Jestli je to past a on nás dostane, znovu z toho tak snadno nevyvázneme.“
Já vím, ale musíme to risknout.
Adame, Alex, Briane, Rufe, Atane,“ znovu k nim dolehl ten slabý hlas.
Alex váhala, ve tváři mela pochyby, ale Adam už byl rozhodnutý.“
„Jestli si nejsi jistá anebo je to past, měla bys raději zůstat tady.
„Jestli je to past, tak ať nás dostanou všechny, ale rozhodne tady nebudu se zmrzlým mnichem, Rufem, který umírá a to ani nemluvím, o těch krkavcích, kteří se mohou vrátit a přivést si sebou nějaké další, ještě nebezpečnější klovací přátelé.“
„Dobře. Doufám, že to bude Melinda.“
„Bude to Melinda,“ ozval se Brian.
„Jak to víš? Ty na ní vidíš?“
„Bude to ona,“ zopakoval neochvějně Brian
Alex mávla rukou. Už se pomalu naučila, kdy má cenu s Brianem diskutovat a kdy ne, ta druhá část byla v jeho případe častější.
„Jestli si to ty, řekni nějaký vtip o Kevinu Milsovi.“
„Víš moc dobře, že já nejsem ten typ.“
„Zní jako ona, ale to není záruka.
„No tak. Určitě jich pár znáš? Neměla jsi ho ráda, ještě předtím, než mě ponížil.
„Víte, kdy jsou všechny holky na tělocviku? Jen tehdy pokud se dozví, že by k nim mel přijít Kevin Mils.“
Alex se zasmála, Adam nesouhlasně zavrtěl hlavou, Brian nereagoval.
„I tak to může být past, ale myslím, že je to ona.
Brian otevřel ústa, ale Alex ho zarazila.
„Já vím, že si myslíš, že je to ona.“
„Jdeme za tebou. Jsi zraněná?“
„Myslím, že ne, ale nejsem si jistá, noha mě dost bolí.“
„Bezvadný,“ mumlala Alex a překračovala ohořelé peří a pomalu sestupovala po svahu, ze kterého se skutálela Mel.
O několik minut později se všem třem povedlo slézt a jako první jí spatřila Alex.
„Bože. Jsi v pořádku?“ zeptala se a hleděla na její potrhané tričko na zaschlou krev na jejim levém rameni.
„To nic není. Mohlo to být ještě horší, ale když už jsem čekala, že mě začnou klovat do obličeje, najednou přestali a odletěli.“
„Zničehonic?“ v Alexine hlase zaznívala pochybnost.“
„Já vím, jak to možná zní, ale skutečně to tak bylo, ozval se nějaký zvuk, znělo to jako hvízdnutí a všichni proste, odletěli.
Alex se podívala na Adame.
„Je to pravda. Jsem to já, nevím, kdo to byl, ale zachránil mi život!“
„Věřím ti,“ prohlásil po krátkém váhání Adam a pak se k ní sklonil.
„Můžeš s těmi nohami hýbat.“
Mel se o to pokusila, pravá byla v pořádku, ale jakmile hnula levou, z očí jí vyhrkly slzy.
Adam se zachmuřil a vyhrnul jí nohavici až ke koleni.
Všichni čtyři spatřili na koleni několika centimetrovou otevřenou ránu.
„To nevypadá dobře.“
„To teda ne,“ přidala se Alex, Brian jako obvykle nic neříkal.
Uslyšeli tiché Rufovo kňučení a vzápětí spatřili malého starého muže, jak se k nim blíží.
„Může to být přetvářka, měli byste jít.“
„Jestli patří k nim, nenecháme te tady.
„Aspoň se zase setkám s Michaelem, jdete.“
„Ne! Nesmíme se rozdělit. Stačí, že mají Kevina.“
Alex se ušklíbla.
Takhle nás ale dostanou všechny, musíte jít!“
„Ne! Nenecháme te tady ne s tou nohou.
„Budu v pořádku,“ zašeptala, podepřela se rukama o zem, ale jakmile pohnula nohou, tvář se jí zjřivila bolestí:“
„Myslím, že jí máš zlomenou.“
„O duvod víc, proč odtud okamžite odejít, nepomůže nám ani Rufus ani Atan, je mimo, že ano?“
„Ano. Jak to víš?!“
„Nebuďte tak podezřívaví. Jsem to vážně já, prostě jsem si všimla, že tam ztuhnul, že se nehýbe, věřte mi a teď jdete!“
„Ne! Ne. Už jednou jsem vás mámkel opustil, znovu to neudělám.
To je milé Adame, ale takhle nás dostanou všechny.“
„No. Nebude to mít tak lehké,“ Alex se postavila a celé její tělo obklopily bílé jiskřičky.
Ten muž se zastavil, zamumlal nějaké slovo a ty jiskřičky zmizely.
„Možná, že bychom vážně měli jít,“ obrátila se na Adama, ale ten zavrtěl hlavou,
„Ne. Necháme jí tady.“
„Kvůli tomu, co k ní cítíš?!“
Mel nadzvedla obočí.
„Je to strážkyně a přítelkyně.“
„Hm. Když to říkáš, ale jak chceš proti němu bojovat, pane přátelský?“
„Boj nebude nutný,“ promluvil ten muž a jeho hlas byl navzdory staří zvučný.“
„Nedostanete nás tak snadno.“
„Nehodlám vám ublížit, přišel jsem vám pomoct.“
„Proč bychom tomu měli věřit?“
Muž odložil hůl, nezdálo se, že by jí potřeboval, rozevřel dlaň a všichni spatřili malý zářící kousek drahokamu.
„to je přece ten kámen, který dal ten blb Mils tomu chlapovi.“
„Ne tak docela. Máš pravdu v tom, že nyní vlastní velkou část, ale nevlastní ho celý.
„Co to znamená?“ zeptaly se Mel a Alex současně.“
„Poslal jsem svou služebnou, aby mi od jistého muže přinesla tento drahokam, byl to muj velmi dobrý přítel, ale přesto jsem nemohl riskovat, takže jsem od toho drahokamu odkrojil kousíček.
„Hm. Pěkná důvěra.“
„Bohužel se ukázalo, že můj přítel podlehl jejich slibu, kámen sice mé služce vydal, ale on věděl, kudy půjde, kde si má na ní počíhat.“
„Myslíto toho, kdo jim velí, Brianova otce?!“ neodpustila si Alex kousavost.
„Přesne tak.“
„Takže jestli to dobře chápu, oni mají drahokam, ale pokud není zcela kompletní, neposkytni jim takovou moc, se kterou by mohli kontrolovat Zapovězenou sílu.“
„Přesně tak Adame.“
„Jak víte mé jméno?“
„Starý muž se pousmál.
„Vím toho mnohem víc.“
„Můžete nějak pomoct Atanovi a Rufovi?“ chtěla vedet Mel.
„Ten kámen by mohl…“
„Mohl? Co tím myslíte?“
„Ten kámen v sobe skrývá obrovskou moc, ale nikdo na světě by jí nedokázal kontrolovat…“
„Tím chcete říct…?!“
„Pokud se vám povede získat drahokam a spojíte ho s tímto kouskem, musíte ho zničit.“
„Klidně, ale až potom, co jim pomůžeme.“
„Bělovlasý muž zavrtěl hlavou.
„Ten kámen musíte zníčit hned, jakmile by byl jen jedinkrát použit, vypustila by se Zapovězená Síla, Síla, kterou by nikdo nedokázal zastavit.
„Nemůžeme je nechat zemřít, ne potom, co pro nás vykonali!“
Bělovlasý muž přistoupil až k Mel, vložil jí do dlane ten kousek a řekl.
„Vy musíte rozhodnou,“ a po těchto slovech se rozplynul.
„Tohle nemůže myslet vážně!“
I já bych si přála Rufa a i toho Atana, jestli je tedy nevinný zachránit, ale za cenu, že bychom vypustili nezměrnou, možná až smrtící sílu.., já nevím.“
„Alex. Jde tady o naše přátelé o živé bytosti.“
„Já vím, ale jestli je pravda, co říkal, jestli to byl on, kdo mel ten drahokam já nevím, před sto lety, jeho použití, by mohlo pustit něco, co by mohlo být smrtící pro tisíce lidí.“
„Adame! Řekni něco.“
„Je mi to líto Mel. Chtěl bych jim skutečně pomoct, ale jsme strážci, máme jí hlídat, nepřipustit, aby byla uvolněná.
„I za cenu toho, že kvůli tomu zemřou naši přátelé, naši ochránci?!“
Adam sklopil zrak.
„I za tu cenu.“
Mel se od něj odvrátila.
„Briane! Ty určitě nenecháš Rufa zemřít, že ne?!“
„Já nenechám zvítězit svého otce.“
„Briane…“
„Zapovězená síla, nesmí být vypuštěná,“ byla jeho poslední slova a pak se vydal nahoru.
„Chceš pomoct, nabídnul se jí Adam, ale ona ho odmítla.
„Zvládnu to sama.
„Mel. Je mi to opravdu…“
„Chápu,“ utnula ho Mel a pak se pokusila postavit, ale nešlo to.
Adam jí podepřel a pomalu postupovali nahoru, nechala ho, ale dívala se někam jinám, Alex za nimi pomalu kráčela a mlčela přitom.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   05.04.11 13:01

Tak přece se to stalo - Atan - démon. Mad
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   14.04.11 15:41

Kevin stal u steny. Myslel jsi, že dělá dobře, že to bude nejlepší, byl jsi jistý, že když jim ten stupidní drahokam vydá, tak se všeho zbaví, ale pak se zas připletl do cesty tem čtyřem, kteří o sobe tvrdili, že jsou něco jako strážci a o něm tvrdili, že je cosi jako nositel, který je musí dovést určitému místo. Pak se Johsonová zbláznila a dovedla je přímo do rukou toho chlapa, nemohl uvěřit, že jí tak slepě následoval a co bylo ještě horší, nechtělo se mu veřit, že ho tady nechali v rukou toho chlapa, co nejspíš ani nebyl člověk,“ Kevin vztekle zatnul ruce v pěst.
„Bylo jasné, že ho nemá ráda ani jedna z nich u Johnosonové ho to nepřekvapilo a ta holka, co se jmenovala Alex, se mu zřejme mstila za to, že jí ponižil, ale od Adama nečekal, myslel jsi, že je jeho přítel, ale i ten ho tady nechal na místě, kde se všichni lidi chovali divně, jako by byli těmi malými kamínky posedlí.
Přišlo mu, že se o něj nikdo nezajímá, ale jakmile se pokusil opustit tohle místo, vždycky se u něho objevil někdo, kdo ho přinutil vrátit se zpátky.
Když si ho ten chlápek zavolal, ptal se ho, proč je tady, proč nemůže odejít, když už jim ten blbý kámen odevzdal.
Ten muž se na něho jen podíval, jeho ústa zvlnil úsměv, ze kterého ho mrazilo.
Když se ho na to zeptal znovu, odpověděl mu.
„Tvoje úloha teprve začíná.“
Když se ho zeptal, co tím myslí, položil mu svoji ruku na rameno, jeho ruka byla značně studená.
„Oni si pro tebe přijdou, teprve jejich příchodem se to změní.
Vůbec to nechápal, ale nezdálo se, že by mu ten chlap chtěl říct cokoliv dalšího, jen mu doporučil, aby se přestal snažit utéct, že odtud cesta nevede, leda, že by byl mrtev.
Udeřil levou rukou mírne do zdi.
Všechno to byla chyba těch takzvaných strážců a toho Mnicha, přál si, aby je nikdy nepotkal, nikdy nepřišli do školy, naprosto mu to vyhovovalo, byl oblíbený, holky na něj letěly, kluci ho měli v úctě a pak se to všechno rozpadlo,“ uslyšel za sebou zavrzání.
„Na nikoho nemám náladu,“ zavrčel a ani se neotočil.
„Jsi si tím jistý Kevine?“ ozval se mladý ženský hlas.
Otočil se a hleděl na pěknou mladou dívku, která na sobe neměla téměř nic.
„co tady chceš?“ snažil se znít útočně, ale příliš se mu to nedařilo.
„Přišla jsem tě trochu rozveselit,“ zašeptala a přiblížila se k němu.
„to mi myslím, nebude třeba,“ zamumlal, ale cítil, jak se ho pomalu zmocňuje vzrušení.
„Jsi si tím jistý Kevine. Jsem tu pro tebe, můžeš si se mnou dělat, cokoliv chce, co tě jen napadne,“ během svých slov se k němu přitiskla a on cítil její ňadra na své hrudi.
„Myslím, že to nepůjde, možná, že bych měl jít?“ pokusil se jí odstrčit, ale nedal do toho skoro žádnou sílu.
„Co myslíš, že bys mel? Mel bys mě položit na postel, sundat ze mě i ten zbytek a ukázat mi, jestli si muž, jestli o tobě mnohé dívky nesní zbytečně.
Polknul. Ne, že by snad neměl zkušenosti, ale tohle bylo tak nečekané, jako by se jeho smysly vzpříčily, cosi varovné křičely, ale on se na ne nedokázal soustředit, ta dívka se svlékla a poté ho začala hladit po celém těle, šeptat do ouška podmanivá slova,
Snažil se tomu bránit, ale její vůně byla tak omamná, zbavovala ho jeho vůle, díky té vůni dokázal myslet jen na její nahé tělo, na to, co se mu právě nabízelo.
Pomalu se začal svlékat, až byl nakonec úplně nahý, položil tu dívku na postel a začal jí líbat, vůně z ní vycházející byla víc a víc intenzivnější.
„Uděláš pro mě něco Kevine?“ otázala se ho tiše, když dospěl k jejím rtům a zblízka se nad ní nakláněl.
Kdesi hluboko se ozývaly varovné signály, ale on je nevnímal, nemohl je vnímat, byl zcela pohlcen onou vuni.
„Cokoliv, cokoliv jen budeš chtít,“ usmála se, rukou ho pohladila po vlasech.
„Potřebovala bych, abys mi přinesl malinký kousek kamínků.
„Proč ho chceš? Jestli chceš, můžu ti přinést jakýkoliv.
„Já vím. Jsem si jistá, že bys to dokázal, ale já potřebuji, abys mi přinesl právě tento kousek.
„Chceš po mně, abych tě opustil, právě teď, když jsem te našel,“ začal jí líbat Ňadra.
„Já tady zůstanu a budu na tebe čekat, ale musíš si pospíšit, ten kamínek patří k mé rodinné sbírce, ale byl mi ukraden a já se bojím, že ho bude chtít někdo prodat, či zničit a to nesmíme dopustit, uděláš to pro mě, najdeš ty, kteří mi ho ukradli, a získáš ho pro mě zpátky?“
„Udělám pro tebe všechno, jen si řekni,“ zašeptal uchvácené Kevin a poté jí začal líbat na břiše.
Jemně uchopila jeho hlavu a přitáhla si ho ke svému obličeji.
„Najdi je a získej ho pro mě.
„Jestli ti ho ukradli, nebudou ho chtít jen tak vidět.
„ V tom bych neviděla problém, stačí, jen když jim řekneš, že je to tvoje a oni ti to jistě vydají.“
Zatvářil se pochybovačně.
„No já nevím…“
„veř mi kevine. Veříš mi přece.
„Jsem ti plně oddán,“ jejich rty se spojily a do jeho úst proudila černá mlhovina.
Malinko sebou škubal, ale pro ní nebyl problém, ho udržet.
„Jsme tedy domluveni. Až se vyspíš, najdeš je, získáš ten kousek a pak se ke mě vrátíš.“
„Jak si přeješ, stačí jen říct a udělám, co budeš jen chtít,“ chtěl se k ní sklonit a znovu ho políbit, ale v tom se ta omamná vůně, změnila v příšerný smrad.
Zamrkal a otevřel ústa, ale ona mu do úst vdechla další černou mlhovinu a on se převrátil na druhou stranu a usnul tvrdým spánkem.
Oblékla se a pak se k němu naklonila.
„Jmenuji se Alex, Melinda, Brian, Adam, nikdy si je neviděl, neznáš je, ale přesto víš, že jak vypadá, že jsou to zloději, že musíš ten kamínek získat za každou cenu,“ Kevin se zavrtěl.
Usmála se a pak došla, až ke dveřím kde stál muž v černém plášti.
„Vykoná vše, co mu nařídím, ještě nikdy mi nikdo nedokázal odolat.“
„To věřím, ale raději se pojistím.
„To klidně udělej, ale bez Atana o sobe nic nevědí, netuší, jaké mají možnosti, co v nich dříve.“
„Měli jerzmrzačit.“
„To by nebylo dobré, v tomhle mi musíš věřit,“ vášnivě se políbili a poté odešla.
„Věřím. Nikdy si mě nezklamala,“ zamumlal a pak se rukou dotknul prokousnutého rtu.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   15.04.11 13:39

Díky, že pokračuješ. A ty další povídky - nemáš je nějaké přeházené? Nemůžu se v nich zorientovat. Laughing
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   15.04.11 15:33

U temného usvitu musíš trochu dozadu časem se ten příbeh sjednotí a u Kal Dragoni jsem zas dal špatnou čast, jak já to kontroluji Mad
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   15.04.11 15:59

Adam podpíral Melindu. Oba dva kráčeli tiše. Občas jeden po druhém vrhnul pohled, ale tak, aby o tom ten druhý neveděl.
Když už to trvalo několik minut, Alex zrychlila krok a přinutila je zastavit.“
„Tohle by myslím stačilo.ů
„Nevím o čem mluvíš,“ odsekla Mel a vzápětí bolestne usykla.
„Mluvím o tom vašem chování. Je mi jasné, že jsi na něj naštvaná a nejspíš máš na to právo, ale nám jde taky o rufa.“
„Já na něj nejsem naštvaná, proč bych mela být?“
„Myslím, že to víš, Melindo.“
„Alex. Myslím, že bychom měli pokračovat,“ ozval se Adam.
„Kam přesne jdeme Adame. Jdeme se k nim znovu vydat a nebo k nim jdeme, protože si veříme, že jim svým příchodem natolik, zainponujeme, že nám ten zatracený drahokam vydají?!“
„Mohla bys přestat být sarkastická. Takovou tě vůbec neznám.
„Já sama taky ne, ale musím říct, že se mi to líbí, tak co bys chtěl dělat, vážně se tam chceš vydat, skutečne si myslíš, že ten drahokam získáme, vždyť jsme jen čtyři a z toho je nám Mel tak trochu k ničemu, za to se omlouvám.“
„Ne. Máš pravdu. V tuhle chvíli jsem vám spíš na obtíž.
„Tohle neříkej, ale možná, že bychom měli jít do nějaké nemocnice, zjistit, jak moc je to vážné.“
„to jako myslíš vážne? Nemáme tušení, komu můžeme věřit, je to jak ve filmech o zombících, ale tam je to aspon jasné, jenže tady je poznáme ledajak podle černých očí a možná bezbarvého hlasu, který ani u těch silnějších není.“
„Já vím, ale jestli něco neuděláme, může Mel chytit infekci.“
„To může, ale jestli si vybereme špatnou nemocnici, už na tom nebude zas tak moc záležet.“
„Proč si tak pesimistická Alex? Jistě nad všemi lidmi nepřevzali kontrolu, vždyť je Zapovězená Síla, stále na tom místě.“
„Nejspíš ano, ale mám prostě špatný pocit, přijde mi, že jsme jen my čtyři a všichni ostatní jsou proti nám.“
„zapomínáš na Atana, na Angelu.“
„Jasne. Až na to, že je Atan mražený a Angela je mrtvá dostali ji, stejně jako Atana, mají ho ve své moci, dostali je, když se nám snažili pomoct.“
„Já vím, ale takovým myšlenkám bychom se neměli poddat.
„Jdi s tím do haje Adame, tohle vás učili v tom 19 století?“
„Ne. Chtěl jsem jen říct, že…“
„Už raději nic neříkej,“ Alex zvýšila hlas a kolem jejího těla se začaly tvořit bílé jiskřičky a vzduch kolem nich, se začal stávat teplejším a teplejším.
„Alex uklidni. Můžeme si o tom v klidu promluvit, nemusíme se hádat.“
„Já jsem klidná, já jsem klidná,“ intenzita bilých jiskřiček se zvyšila, pulsovaly kolem celého jejího těla, teplo, které z nich vycházelo, se stávalo nesnesitelným, Adam se musel stáhnout dozadu.
„Poslouchej mě. Adam to myslí dobře, teda doufám v to…,“ Mel se podlomilo zdravé koleno a ona by se zřítila k zemi, kdyby jí naposlední chvíli nezachytil Brian.
„Nehýbej se,“ doporučil jí a pak se vydal k Alex, nedbal žáru, který z ní vycházel.
„Briane? Co si myslíš, že děláš, okamžite se vrat!“ zakřičela na něho Mel, ale on jí ignoroval a postupoval k Alex, alex, která mela ve tváři zděšení, bylo očividné, že se snaží uklidnit, donutit ty jiskry zmizet, ale nedařilo se jí to, právě naopak, jako by se celé její tělo dostávalo do jakéhosi varu, ruce jí začaly pálit a zároveň svědit, rostliny, tráva to všechno se rozpadlo, bylo sežehnuto žárem, který vycházel z ní.
„Pomozte mi prosím!“ zašeptala, ale Adam se k ní nedokázal přiblížit, už vzdálenost dva metry byla nebezpečná, jasně cítil to tělo, které z ní sálalo.
„Pomozte mi prosím, já nevím jak to zastavit, já to nechci, pomozte mi,“ z jejího hlasu čišelo čiré zoufalství a teplo kolem ní se stále zvyšovalo a Adam a Mel museli ustupovat a Mel to uzpůsobovalo velkou bolest.
„Briane! Vrat se sem,. Copak si úplně zešílel?!“ zakřičela na něho Mel znovu, ale ani tentokrát jí neposlechl, udělal krok a vzápětí další a to i přesto, že na něho teplo sálalo ze všech strach, že mu tekl pot, jak z rukou, nohou, z tváří, čela.“
„On se úplně zbláznil, copak chce umřít?!“
„Myslím, že vím, o co se snaží,“ zamumlal Adam.
Mel na něho nechápavě hleděla.
„Už zemřel, vzpomínáš? Možná si myslí, že mu to nevadí, že mu to nemůže způsobit smrt.
„to je ale šílenství, tohle přece nemůže myslet…,“ užasla Mel sledovala, jak Brian naprosto klidně natahuje svojí ruku k Alexeninu oblečení a to i přesto, že mu díky žáru začalo hořet oblečení.
Mel vyjekla, ale nedokázala se pohnout, ani od toho odtrhnout svůj zrak, vyděšeně sledovala, jak mu hoří celé tělo, všechny končetiny, vlasy, ale ani to Briana nepřinutilo, uskočit, dostat se do bezpečí, místo toho k ní natáhl druhou ruku, se kterou se dotknul její druhé tváře a pak se k ní navzdory hoření a neuvěřitelného horko, přisunul a jejich rty se spojily.
„Panebože…,“ vypadlo z Mel. On … on…,“ Brian se od Alex odtrhl, ona na něj zírala a v jejích očích se začal objevovat vztek, podařilo se jí zatnout ruce v pěst a zcela ohromeni Adam s Mel sledovali, jak bílé jiskřičky slábnou, jak se vytrácejí, až zmizely úplně a s nimi zmizel i ten žár, Brian přestal hořet a oni nevěřili svým očím, neměl na svém oblečení na těle, nejmenší známku toho, že by snad před chvilkou hořel.
„Jak… jak je to možné, copak to byla nějaká iluze?“
Alex otevřela ústa, ale vzápětí mu místo slov, vrazila facku, Brian se nepohnul, jeho tvář se nezměnila.
Alex zaječela a začala do něj bušit pěstmi, ale ani to nezměnilo jeho výraz, nehnute tam stál a nechal do sebe bušit.
Mel pohlédla na Adama, vůbec to nechápala, ale Adam si zřejmě myslel, že je to v pořádku, protože se nehnul z místa.
„Tak mluv se mnou! No tak, co to mělo být?!“ křičela Alex na Briana a znovu ho uhodila a pak ještě jednou a znovu a nakonec se zhroutila k zemi, kde se rozvzlykala.
„Jsem zrůda. Jsem odporná zrůda!“
Brian se k ní sklonil.
„Nejsi zruda. Jsi jen výjimečná.“
„Proč si to udělal? Jak si to mohl přežít, viděla jsem, jak hoříš, co se to se mnou děje?!“
„Pomohl jsem ti. Potřebovala jsi jen dostat impuls, zaměřit se na něco jiného, přestat na to myslet.“
„Takže v tom nebylo nic, udělal jsi to jen, abys mě donutil myslet na něco jiného, odpoutat se od toho, co jsem právě viděla?“
„Přesne tak,“ potvrdil tiše.“
„Tomu nevěřím. Nemohlo to být jen tohle, já jsem cítila mnohem víc, něco mezi námi je, tak to přiznej!“
Brian se jí zahleděl do očí.
„Jen jsem ti pomohl, nic víc v tom není,“ a poté vstal a odešel.
„Briane! Ty zatracený…!“ jakmile zvýšila hlas, začaly se kolem ní opět tvořit bilé jiskřičky.
„S výkřikem,“ si začala prohledávat kapsy, plně se na to soustředila, jiskřičky zmizely.“
„To je něco úžasného, ne to, co udělal Brian, ale já myslím, že to není jeho vina, že nemůže tak úplně za to, že je uvnitř prázdný.
„Bylo to správné,“ poznamenal Adam.
Melinda se na něho nesouhlasně zadívala.
„Veř mi. Bude nejlepší, když mezi námi, mezi strážci nic nevznikne, nevedlo by to k ničemu dobrému,“ Adam odešel.“
„Na to už je trochu pozdě,“ zamumlala Mel a pak se chtěla postavit, ale v tom její pohled upoutalo několik pomalu se blížích lidí, všichni kráčeli vedle sebe jako by duchem nepřítomni, všichni měli černé oči.
„Adame, Alex, Briane,“ sykla.
„Vidíme,“ odvětil Adam, který jí zaslechl.
„Jdou po nás? Myslíte, že chtějí dokončit, co nezvládli krkavci?!“
Mel ucítila pálení ve své kapse.
Vytáhla ven ten malý kamínek, který jim dal ten muž.
„Myslím, že chtějí tohle,“ jakmile to dořekla, ze skupiny se oddělili tři vysocí svalnatí muži a s křikem se k ním rozeběhli.
Alex vyjekla a než se dokázal někdo z nich jen maličko pohnout, z jejich rukou vyšlehl mohutný plamen, který všechny tři, sežehnul na práh.
Alex začala vřískat, jako smyslů zbavená.
Smrt tři z nich, ostatní nezastavila, deset mužů a tři ženy se k nim začali přibližovat, obloha nad jejich hlavami potemněla, z druhé strany k nim dolehl zuřivý psí štěkot.
„Jestli se nepohneme, obklíčí nás.“
„Já to nedokážu. Bežte! Já se je pokusím zdržet!“
„Tohle bych nikdy nedopustil.“
„Já se nedokážu hýbat, ta noha mě příšerně bolí,“ ti lidé se k ním blížili blíž a blíž a i štěkot se stával rozzuřenější.“
„Briane! Postarej se o Alex, já se postarám o Mel.
„Co chceš dělat? Snad si mě nechceš přehodit přes záda.
„Jo. To přesně chci,“ Adam se jí chystal zvednout, ale v tom ho zasáhl letící kámen do čela a on se zhroutil k zemi, na čele se mu vytvořil krvavý šrám.
„Adame!“ zaječela Mel a pak s ním zatřásla, ale on se nepohnul.
„Probud se! Probud se!“ třásla s ním, ale marně.
Mezitím se k Brianovi dostal nějaký muž, ale ten mu nedal šanci, tvrdým uderem ho udeřil do brady a muž se zapotácel, Brian ho udeřil podruhé a muž se skácel k zemi, ale to už na jeho místo dral další.
Brian nezaváhal. Vrazil mu malý kamínek do pravého oka. Z oka se začala řinout krev a muž kolem sebe začal šermovat, šťastnou náhodou se mu podařilo zasáhnout Briana loktem do pravé tváře, ten se zapotácel, čehož využil další muž, jenž odstrčil toho zraneného a chystal se Briana udeřit.
Mel varovne vykřikla a brian stačil uhnout, ale z druhé strany schytal tvrdý uder do žeber a toho poslalo k zemi.
Mel se znovu pokoušela probrat Adama, ale nedařilo se jí to.
Zraněný muž se mezitím vzpamatoval, jedním okem se zaměřil na klečícího Briana a chtěl ho udeřit, ale v tom se stalo něco, s čím nikdo nepočítal.
Alex, která stála opodál utichla, pomalu otevřela své oči, ty oči však nebyly její zářily jako by byly plné zlata.
Zvedla ruku a začala cosi mumlat.
Mel jí neviděla do tváře, ale byla si téměř jistá, že tohle není ta Alex, kterou znala, protože at už si mumlala cokoliv, za zády jednoho z mužů se zhmotnila bílá koule vysoká tak patnáct centimetrů.
Mel otevřela ústa, ale nedokázala ze sebe vydat jedinou hlásku.
Muž se chystal Brian znovu uhodit, ale v tom se mu za zády ozval jakýsi zvuk, byl tak trochu syčivý.
Pomalu se obrátil a tupým výrazem hleděl na vznášející bílou kouli.
Mel viděla, že Alex zas začala mumlat, po několika vteřinách přestala a vzápětí pohnula malíčkem, netušila, co to má znamenat, ale během několika následujících vteřin, pochopila.
Muž k té kouli natáhnul ruku, jakmile se jí dotknul, bílé světlo kolem ní se rozzářilo a bylo tak silné, že si musela Mel instinktivně zakrýt oči.
Ten muž to neudělal, ale slepota, která ho ohromila, nebyla to nejhorší, světlo zesilovalo a zesilovalo, brzo zasáhlo ostatní muže a ženy z nich ani jeden se nebránil, všichni měli zasažené oči, ale v okamžiku, kdy si Mel myslela, že je to snad všechno, ta koule explodovala a všechny zbývající muže zasáhly tisíce střepin z jedné jediné koule se jim do všech častí těl, zabodávaly malé, ale i větší střepiny, všichni začali křičet, bezhlavě pobíhat sem a tam, vrážet jeden do druhého, vzájemně si vrážely ty střepiny do těl hloub a hloub, z mnoha míst na jejich tělech, začala stříkat krev a několik kapek zasáhlo i Mel, která na to hledela s vytřeštenýma očima a pak si všimla, že Alex zase něco mumlá a pohybuje prstem sem a tam a jakmile udělala tím prstem nějaký pohyb, hýbla se i určitá střepina a udělala na tom tele další krvavý zářez, pak následovala další a další, svým pohybem, způsobovaly nové a nové krvavé šrámy.
„To stačí! Jsou to jen lidi, oni za to nemůžou, přestaň nebo kdo či co ted jsi, přestaň s tím, no tak s tím přestaň!“ ječela, jak nejsilněji dokázala, ale Alex nepřestávala, z rukou jí vyšlehla bilá koule, která při letu vzplanula a takto hořící narazila do skupiny tří muži, kteří začali hořet, ti se vrhli k dalším mužům, ti zas k těm ženám a za chvíli hořely všichni tři, z jejich rukou další bílá koule, která stejne jako ta první vzplanula a narazila do těch všech pobíhajících lidí, Mel jednomu z nich videla do očí, už nebyly černé, nyní byly k smrti vydešené.
„Už k nim nepatří!“ Už k nim nepatří!“ ječela, ale nebylo jí nic platné, že zas mohla mluvit, Alex jí bud neposlouchala anebo nevnímala a lidé mezitím pobíhali, křičeli, prosili, ale její oči, ve kterých se třpytilo zlato, byly neuprosné.
„Briane!“ zaječela Mel na Briana, který tam až doted nezúčastněně stál, nepohnul se.
„Briane!“ zařvala jak nejsilněji dokázala, ale ani to nic nezmenilo, vůbec se nepohnul, zamrazilo ji, ani jeho by to nenechávalo chladným, Alex mu musela něco provést, doneslo se k ní mumlání, Adam se probíral, zhluboka si oddychla a pak se pomalu posouvala k Alex, která opět cosi mumlala a prsty kmitala tam a zpátky, kolem všech těch lidí se utvořila ohradu, velmi úzká ohrada a oni do sebe naráželi ještě víc než předtím, sem tam si uštědřili nějakou tu ránu.
„Alex! Přestaň! Proboha už přestaň! Už k nim nepatří, zastav to!“ křičela Mel, ale stále marně, snažila se k ní dostat, jak nejrychleji to šlo, ale to koleno jí neuvěřitelně pálilo a to ani raději, nemyslela na bolest, která jí projížděla.
Vítr k ní donesl pach spáleného masa, to nebylo dobré, všechny tři ženy se složily k zemi, kde se svíjely, ale ani muži na tom nebyli nejlíp, všem se začalo skvařit maso a Alex nepřestávala, stále těmi prsty pohybovala.
„Já to nestihnu, já to nestihnu!“ šeptala zoufale.
Zčistajasna se ozvalo zatroubení, plameny zmizeli, lidé přestali hořet, na jejich těla nebyla ani jedna střepina, měli jen po těle několik málo dírek, škrábanců, Alex sebou škubla, obe dve ruce se jí zastavily a ona otevřela oči, oči, které zas měly normální barvu.
„Co se stalo, co se stalo?!“ ptala se nechápave.
Mell se rozesmála, sama ani nevěděla proč, možná se potřebovala uvolnit.
„Briana,“ Alex mu pomohla vstát.
Čemu se Melinda směje, kdo jsou ti lidi, proč mě svrbí ruce, mám je nějaké horké, co je s Adamem?“
„Ty si na nic nevzpomínáš?!“
Zavrtěla hlavou a pak zbledla.
„Panebože. Neříkej, že to byla skutečnost, že mi z rukou vyšlehly plameny?!“
Mel přikývla.
„A nic jiného?“
„Ne. Mělo by snad?“
Mel si vybavila ty koule, které se za letu změnily v ohnivé a zapálily lidí.
„Ne. Už nic jiného.“
„Díku bohu. Už tak si připadám jako…,“ z vozu vystoupila nějaká žena.
„Konečně jsem vás našla.“
Alex a Mel se na ní podezřívave zahledely, Adam se pomalu sbíral ze země.
„Vím, že mi nevěříte a plne vás chápu, ale jsem na vaší straně, přisahám na ulomek, co máš v ruce,“ Mel cítila, jak ten kamínek zchladnul.
„Jmenuji se Myersová a pomohla jsem Atanovi k uteku z policejní stanice,“ kamínek se maličko rozehřál, netušila, jestli je to dobře či špatne, ale nepálil jí.
„Vy nám chcete pomoct?“ zeptala se Alex stále s nedůverou v hlase.
„Ano. Můžu vás dovést na bezpečné místo, kde budou moct ošetřit Melindu, prosím veřte mi, opravdu jsem na vaší straně.
„No. Budeme muset veřit,“ promluvila Alex, které se zas začala vracet jizlivost.“
„A co bude s temito lidmi?“
„Když se jednou dostanou z jejich vlivu, už je nemůžou znovu ovládnout.“
„Takže je tu šance pro Michaela,“ zaradovala se Mel.
„Možná, ale jeho si cení, nenechají ho jen tak jít.“
„Já ho nenechám u nich,“ všichni se nasoukali do toho auta, Mel opatrně a vzápětí odjeli.
O několik minut později se tam objevilo několik velkých černých psů a ti se lačně vrhli na bezmocně ležící muže a ženy.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   18.04.11 12:25

Fuj, to je jako roztrhali na kousky? Mad
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   18.04.11 12:53

Jo přesne. Meli hlad.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   19.04.11 14:59


„Kam nás chcete vzít?“ zeptala se Mel.
„Jak jsem už řekla, vezmu te do nemocnice a pak na bezpečné místo.“
„To nejde. Musíme za tím starým mužem.“
„za jakým starým mužem?“
„za tím, co k nám přišel a dal nám ten kamínek.“
Myersová šlápla na brzdu, auto prudce zabrzdilo.
„K tomu muži se nepřiblížíte!“
„Proč? Není snad na naší straně?“
„Ne. On je na naší straně, ale je to takový podívín.“
„Mě tedy jako podivín nepřišel.“
„Není to napohled zřejmé, ale někomu takovému byste se měli vyhýbat.“
„tak to možná bude problém, protože já se ho musím na něco zeptat.“
„Na co?“
„Nechci být hrubá, ale nemyslím si, že vám mužu plne veřit, alespoň ne teď.“
„Aha. To docela chápu, ale přesto vám říkám, k tomu muži se nepřibližujte, dostanu vás na bezpečné místo.“
„Bezpečné místo je to poslední, co potřebujeme, hned jak se mi noha zlepší, musíme se pokusit získat zbytek toho kamene, respektive jeho velkou část.“
„Tžohle nepřichází v uvahu.“
„Já už jsem tak rozhodnutá. Nehodlám se schovávat, mají mého bratra a ten kámen může zachránit Rufa a Atana, jestliže trvají ostatní na tom, aby byl zničen, tak klidně, ale ne dřív, než jim pomůžeme, protože i kdybych byla ochotná ztratit Atana a Rufa, tak Michaela ne.“
„Mel poslouchej mě. Vím, že ti na tvém bratrovi hodne záleeží, už jen proto, že cítíš výčitky, ale musíš pochopit, že sebemenší pootevření, může způsobit neodvratné škody.
Mel se otočila na ostatní.
Jsi hodne vytrvalá mel,“ poznamenal Adam.
Jsem už taková. Jo doveduu si představit, jak moc to může být nebezpečné, ale jsme přece strážci a jestli je Mils tím, kdo je s ní spojený, tak máme šanci.“
„Jenže my nemáme ani Kevina ani ten drahokam, uvědomuješ si vůbec, co bychom tím riskovali, jestli by se jim dostal do rukou, ten malý kamínek, co máš u sebe, nemuseli by už čekat do 31, mohli by rozpoutat něco strašného.“
„Já vím, ale nehodlám se abni schovávat, ani to zničit, aniž bych pomohla Michaelovi a ostatní, jak můžeme vedět, jestli to těm lidem neublíží, je to risk, ale musíme to zkusit.“
„Už jednou si nás tam k němu přivedla, kvůli tvému Adam nám lhal, tak se jim vydáme, já chápu, že tě to naštvalo, mě ostatne taky, ale to cos udělala, byla snad největší pitomost a já byla snad ještě víc pitomá, když jsem te následovala!“
„Já vím. Je mi to vážne moc líto. Nechápu, co mě k tomu vedlo, to zjištení mě úplně vykolejilo, ale tentokrát to bude jiné, tentokrát už o sobe víme.“
„Tohle myslíš jak?“
„Nevím, co to bylo, ale ty bilé jiskřičky kolem tebe a plameny šlehající z rukou a…,“
„A co?
„Nic,“ Melinda zavrtěla hlavou. Máte pravdu, bylo by to nebezpečné, možná budeme muset počkat na 31, měli bychom jít za tím chlapem, ten nám může leccos vysvětlit.“
„Mel. Posloucháš mě vůbec?“
„Já vás poslouchám a možná, že ho znáte lépe než my, ale musíme se s ním setkat.“
„Proč?“ zeptali se Alex, brian a Adam naráz.“
„Musím se ho na něco zeptat?“
„Na co?!“ otázali se znovu všichni tři naráz.
„To je trochu divné nemyslíte.“
„Proste na nějaké věci, vždyť sám říkal, že vlastnil ten drahokam přeed stodvaceti lety.“
Myersová zavrtěla hlavou.
„Dobře zavezu vás k němu, ale budte opatrní.
„Už nejsme malý, děkujeme za pomoc.“
Smutne se pousmála.
„Přála bych si pomoc víc.“Mel jí poslouchala na půl ucha, mimoděk se zahledela na Alexinyni oči.
Vypadaly normálne, ale přesto se nemohla zbavit, nepříjemného dojmu, zlaté oči, nemívá člověk často, vlastne o nich nikdy neslyšela, navíc jí přišlo, jako by patřily někomu jinému, někomu hodne starobylému a značne mocnému, tamto přece nemohlo vycházet z ní samotné, ty plameny, ty ohnivé a explodující koule.“
„Na co myslíš?“ vyrušil jí z myšlwenek Adamův hlas.
„Na nic,“ odpověděla a potlačila ty myšlenky, jako by se bála, že by v ní mohl Adam číst.
„Chtěl bych se ti omluvit a zároven poděkovat za záchranu života.
„To je přece jasné, držíme při sobe.
Adam jí stikl ruku a jí polilo horko.
„Není ti nic?“ v jeho hlase zaznívala starost.
„Ne. Je mi fajn,“ zamumlala,“ jakmile ji pustil ruku, horkost zmizela.
„Myslím, že bychom měli jet,“ promluvila Myersová po několikaminutovém tichu.
„Jo. Myslím, že jo,“ zamumlala Mel a pohledla k oknu.
Myersová nastartovala, ale než se mohlo auto rozjet, něco do něj narazilo z boku.
Auto se otřáslo a Brian se namáčkl na Alex.
„Au! Slez ze mě!“
„Co to bylo?!“
„To nevím, ale radeji odtud ihned odjedeme,“ chtěla šlápnout na plyn, ale v tom do auta narazilo cosi z druhé strany a tentokrát se Alex nalepila na Briana, ten nic neříkal.
„Něco tam venku je, ale nevidím na to,“ zakřičela Mel.
„Musíme se toho nějak zbavít!“ Myersová došlápla ze všech sil na plyn, ale nepobvedlo se jí to auto rozjet, znovu do něho něco udeřilo nejprve zpravé pak zleve strany a o několik vteřin později znovbu, ale tentokrát obrácene a všichni s hrůzolu sledovaly, jak se ve dveřích dělá díra.
„Musíme se přece odtud nějak dostat,“ Mel se pokusila dveře na své straně vykopnout, ale jako by je někdo nebo něco drželo a tlačilo ty dveře proti ní.
„Nech toho Mel! Nech toho!“ zakřičel na ní Adam a ona toho nechala, znovu do toho auta cosi narazilo a v těch dveřích se začala dělat prohlubenina, která se zvetšovala z každé strany a ony měly mín a mín místa.
„Musíme něco udělat, jinak nás to tu umáčká!“
„Ale co? Ať je to co chce, je to očividně silnější než, nemůžeme ty dveře vykopnout.
„Něco udělat musíme, přece se nenecháme umačkat,“ Mel křičela.
„Já vím, ale nic mě nenapadá, je tady příliš málo prostoru.
„Něco musí jít, panebože,“ Mel zaječela, když do ní začaly vyboulené dveře tlačit, stejne tak i do Briana, který začal tlačit na Alkex a ta zase na Adama.
„Použij plameny! Musíš použít plameny, dostan nás odtud!“ zakřičela Mel na Alex když už byla tlačená dveřmi do zaludku a začínalo to být velmi nepříjemné.
„To se ti snadno řekne, ale já nevím jak, copak můžu udělat jen tohle a oni sami vytrysknou?!“ máchla rukama a k překvapení všech z nich vyšlehl plamen, který ty dveře vyrazil, a ty odletěly o značný kus dál a k nim dolehlo kvílení a Mel zahlídla jakési zelené chapadlo, nebyla si jistá, zmizelo velmi rychle a taky mela problém se svými dveřmi, kteří na ní tlačili víc a víc a způsobovaly jí už značnou bolest.
„Alex dělej!“ zaječela a pak musela stisknout jazyk, aby nezačala křičet bolestí.
Alex se obráítiula, ale z rukou jí nic nevyšlo.
„Proč to teď nejde, co se to deje, nbo tak pohnete sebou, no tak co bude?!“ žádné plameny však z jejich rukou nevyšlehly a dveře už Melindu skoro drtily, vypadalo to, že jí musí každou chvíli smrtelne ublížit.
„Alex… Alex…,“ huhlala.
„Bež pryč z auta!“ Adam začal strkat Alex.
„Au! Co to děláš?!“
„Prostě jdi z toho auto pryč!“ pruudce do ní strčil.
„Au!“ vykřikla a pak se otočila, její oči zezlatily a vzápětí jí z rukou vyšlehl plamen, který jen tesne minul Adamovu tvář, ale Meyrsová už takové štestí nemělo, plamen jí sežehnul obličej a v aute začalo hořet.
„Panebože! Panebože!“ začala Alex ječet, ale i když to bylo strašné, Adam neztratil duchapřítomnost a tvrdým štouchnutím jí vystrčil z auta, Brian jí následoval.
„Panebože! Musíme jí pomoc!“
„Té už nemůžeme pomoc, musíme se odtud dostat, podej mi ruku, „ ohen pohlttil obe přední sedadla a začal pomalu stravovat nehybné ženské tělo.
„Proč se nehýbe, copak už je mrtvá?“
„Kvůli ní doufam, že ano, no tak musíme se odtud dostat, podej mi tu tu ruku, do auta znovu cosi udeřilo a dveře zasáhly Melindinu levou nohu, zaječela bolestí.
„Adam jí jednou rukou chytil a druhou pootevřel dveře u předního sedadla, snažil se nevnímat ohen, který mu začal olizovat ruku.
„Adame! Copak jsi se úplne pomátnul?!“
„Ne veř mi, vím, co dělám,“ po chvilce se mu podařilo ty dveře otevřit a na toho tvora, co na ne, utočil zvenku vyšlehl plamen a on začal ječet.
Bleskove stáhnul ruku k tělu, byla naštěstí jen trochu popálená a začal táhnout Mel z auta.
„To bolí, nemůžu, strašne to bolí!“
„Musíš! Tady zustat nemůžeš, no tak Melindo, přece nechceš uhořet, musíš zabrat, překonat bolest.“
„Tobe se to řekne,“ vrčela, ale nechala se táhnout a to i přesto, že jí ze zraneného kolene prýštila krev a neuvěřitelně to bolelo a ke všemu ta horkost, která se jí znovu zmocnila, jakmile podala Adamovi svojí ruku, absolutne nechápala, co se to s ni deje.
„zaber, Melindo! Za chvíli už budeš venku, no tak zaber!“ povzbuzoval jí adam, ohen už jí začal olizovat chodidla, ale kupodivu na ní pusobil chladive, ale bolest nezmizela, ba naopak zvyšila se, byla k neudržení a ta horkost způsobená jejich spojením se zvyšovala.“
„Já to nedokážu…,“ zaúpěla a chtěla se pustit, ale na poslední chvíli jí uchopily nějaké jiné ruce a s trhnutím jí vytáhly z auta. Právě včas, neboť o několik vteřin později přeskočil ohen i na vedlejší sedadla.
„Díky Adame,“ zašeptala,“ vzápětí jí došlo, že už vůbec necítí horkost, zaradovala se, že už je to pryč, ale jakmile zvedla hlavu, usmev jí zvadl, hledela totiž do tváře Kevina.
„Zdravím Johsonová,“ promluvil a pak jí pustil ruce.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   23.04.11 19:06

No, to tedy bylo napínavé. Rolling Eyes
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   28.04.11 20:55

Melinda se s Adamovou pomocí postavila.
„Co tady děláš, jak se od nich dostal?!“ vypálila na něj.
„Nemusím se ti zpovídat Johnsonová, myslím, že by ses mela radeji starat a tu svojí nohu.“
Melinda zachrčela, ale v jednom mel pravdu, ta její noha nevypadala vůbec dobře. Už z ní sice netekla krev, ale řádne jí natekla a ona s ní nemohla témeř hýbat.
„Jak můžeme vedět, že nepatříš k nim? Ty jsi totiž očividně takový malý ufňukánek.“
„Já nejsem žádný ufňukánek, já nevím, kdo se nám to rozbrečel.“
Alex stiskla ruce v pěst, oči se jí začaly pomalu měnit, kolem jejího těla se počaly objevovat modré jiskřičky.
„Být tebou, raději bych už nic neříkal,“ varoval ho adam.
„Pcha. Proč bych se mel bát nějaké hloupé nány, která si mohla myslet, že bych o ní, mohl jen zavadit…“
„To by stačilo,“ přerušil ho Adam s varovným tonem, ale Kevin si nedal říct.
„Přestaň mě okřikovat Baldwine. Nepřišel jsem sem, abych se nechal okřikovat od takových to chudáků…,“ Adam chtěl chytit Alex za ruce, ale ta úmyslne uhnula, modré jiskřičky kolem ní zintenzivěly, Kevin otevřel ústa a vzápětí mu slabý plamen, mírne ožehnul jeho vlasy.
Začal ječet a rukama se to snažil uhasit.
„Co to je, co se to sakra stalo, uhaste to někdo! Uhaste to někdo! Moje vlasy! Moje vlasy!“ale ani Alex ani Mel se nehýbaly, Alex, protože nechtela a Mel nemohla.
„Alex! Já vím, že je to sebestředný parchant, ale tohle jsi neměla,“ řekl vyčítave Adam a pak mu ty vlasy uhasil.
Kevin se svalil do trávy a obema rukama si prohmatával své vlasy.
„Jak… jak…, co ses sakra zač? Takže ty nejsi nejen blbá, ale je z teba nějaká zrůda, co se to s vámi stalo?“
„Kevine! Mohl bys už konečně držet hubu!“ okřikl ho Adam, který po očku pokukoval po Alex, jako by se bál, že udělá něco horšího, než jen popálit pár vlasů.
Kevin ho od sebe odstrčil, postavil se na nohy a nenávistne se na Alex zahledel.
„Tohle jsi neměla dělat, já jsem nositelel, já jsem ten, kdo má zachránit tenhle zatracený svět, jen na mě záleží, takže se ke mně, chovejte uctive.“
„Naser si,“ řekla Alex, pohnula malíčkem a pod Kevinem začala hořet tráva a ohen menil tvary, vystřídal několik tvárů, až se z něho stal had a začal se pomalu plazit po Kevinove kalhotech.
„Zbavte mě toho! Ona je úplný magor! Zbavte mě toho, zastavte jí někdo, zastavte jí někdo!“ začal obema rukama plácat do nohou, snažil se ten ohen uhasit, ale ať dělal, co dělal, nepodařilo se mu to a ohen přeskočil i na druhou nohu a začal postupovat nahoru.
„Alex! Co to děláš? Alex okamžite to zastav!“ Adam k ní chtěl přiskočit, ale odrazil se od jakési bariery.
„Alex! Chápu, že máš na něho vztek a že je to všivý arogantní bastard, ale tohle nesmíš dělat, vzpomen si na Meyrsovou, vzpomen si, co se jí stalo, přestaň s tím,“ zkusila to Mel a ohnivý had z Kevinových nohou zmizel, stejne tak i bariera kolem ní.
„Ještě jednou řekneš něco takového, Kevine Milsi a nechám te uhořet zaživa a bude mi úplne jedno, že jsi ten „nositel“,“ z jejího hlasu číšelo varovné opovržení a Mel se proti své vůli otřásla.
Něco se s Alex dělo v okamžiku, kdy se u ní začalo něco takového dít, jako by ta stará Alex ta Alex, kterou poznala mizela, sice jí šla čas od času na nervy, ale z téhle měla strach.
Kevin na Alex hleděl, rty mel semknuté v očích se mu odrážel vztek, ale neodvážil se říct jediné slovo.
Alex jejiž oči zas byly normální, se obrátila na Adama.
„Myslím, že je nejvyšší čas vyrazit do toho jejich tábora, získat zpátky ten drahokam, ten samý, který jim tenhle idiot, předal dobrovolne a třeba se nám podaří osvojit, i Melindina bratra, mám dojem, že by to nemusel být takový problém.“
„Nemyslím si, že by to byl až tak dobrý nápad, Melinda je zraněná, takže bychom se měli spíše někde schovat a počkat, až se jí to koleno zlepší.“
„Počkat? Počkat? Já nemusím čekat, nikdo z nás nemusí čekat, doted jsme jen utíkali anebo se jim jen bránili, ale teď je čas, ukázat jim, že to my tady máme moc, že to mi jsme tady ti, kterých by se měli bát.“
„Alex! Myslím, že se necháváš trochu unést. Měli bychom si najít nějaké bezpečné místo, odpočinout si a promyslet si, co uděláme dál, protože takhle bychom se jim mohli dostat do pasti a to by nebylo dobré….,“
„Tak dost! Přerušila ho vztekle a za Adamem se ozvala rána, všichni až na alex sebou nadskočila a když se otočili, hledeli na mohutný strom, který byl v tuhle chvíli rozpulen na dve půlky.
Všichni se pomalu otočili zpet k Alex, Mel mela v očich strach, Kevin doslova des, Adam obavy, jen Brian mel ve svých očích prázdno, snad jen trocha smutku.
„Tos udělala ty?“ otázala se pomalu Mel a snažila se, aby se jí přitom netřásl hlas.
Alex si je všechny chladne zmeřila.
„Jdete se mnou anebo se o to mám postarat sama, zatímco vy tady budete sedet a knučet, jak vás všechno bolí, jak moc je to nebezpečné, jestli chceme zvítězit, musíme je zaskočit, musíme jim ukázat, že to nás se mají bát, že to my jsme ti, kteří mají nahánet hrůzu a..“
„tohle vůbec není naše poslání,“ přerušil jí hnevive Adam, Kevin se stáhl dozadu, ruce i nohy se mu chvely.“
„Nepřerušuj mě!“ zaječela Alex a země pod nohama Mel a Adama začala vibrovat a oba dva měli, co dělat, aby se udrželi na nohou, Mel to měla s tou nohou ještě těžší.
„Alex! Podívej se na sebe, podívej se kolem sebe, něco se s tebou děje, tohle přece nejsi ty, to musí okamžite skončit.“
„Nemám ten pocit,“ ušklíbla se a pak se začaly její rty nehlasne pohybovat a Mel cítila, že kolem nich řídne vzduch, víc a víc kolem nich težknul, stával se nedýchatelným, Kevin, který stal za nimi to nepocitoval
Chtěl ustoupit ještě dál, dostat se co nejdál od těch tří šilenců, ale v tom mu padl pohled na kamínek, který vyčuchoval z Melindiny kapsy, vybavila se mu slova té překrasné ženy, která mu do ucha šeptala, ať jí ten kamínek přinese, že mu pak splní všechno.
Zaváhal. Jistě strašne moc toužil splnit přání té překrásné dívce, ale odrazovalo ho od toho, Alexinino chování, fakt, že ať dělala cokoliv, Mel a Adam nemohli dýchat, ale ten kamínek se mu doslova nabízel, mel pocit, jako by ho volal, jako by říkal, pojď si pro mě, pojď si pro mě, odevzdej mě a pak se ti splní tvé velké přání, no jen si pro mě pojď,“ pomalu se k Mel přiblížil k Mel, která se už neudržela na nohou, klesla k zemi, ruku mela kolem krku, marně se snažíc lapat vzduch, kamínek se jí vykutálel z kapsy.
Adam si toho sice všimnul, ale i on, mel problém s dýcháním, kyslík se mu nedostával, zmocnily se ho velké bolesti hlavy,, před očima se mu začaly dělat mžitky, v uších mu začalo hučet a velký tlak způsobil, že mu z nosu začala téct krev.
„Alex prosím, alex já tě prosím,“ zoufale hledal Briana, ale ten jako by se vypařil, nikde nebyl.
„Alex já te prosím,“ zasípal znovu a poté se sesul k zemi.
Alex mela stále zlaté oči a na rtech se jí rozprostíral úšklebek, ale vzápětí se zničehonic zřítila k zemi, pokusila se sice okamžite vstát, ale Brian jí jednou rukou držel na zemi a druhou zakrýval její ústa.
Její zlaté oči, jako by ještě zesílily, Brian po celém svém těle cítil mravenčení, které přešlo v bnění, ale ani to ho nedonotilo, uvolnit Alex ústa.
Vzduch kolem Mel a Adama se zas stal normalne dýchatelným, čehož oba dva využili, zhluboka se nadechli.
Kevin veděl, že teď anebo nikdy.
Bleskove přiskočil k ležící Mel, sebral ze země ten malý kámen a rozeběhl se pryč.
Mel vykřikla, ale nedokázala se pohnout, Brian sice Alex pustil a rozebehnul se za ním, ale když už ho téměř dohonil, vznesl se náhle do vzduchu a vzápětí jeho tělo udeřilo do stromu a tomu na několik vteřin vyrazilo dech, nemel však čas se zvednout, jelikož se znovu vznesl do vzduchu a znovu se udeřil o strom a před očima se mu zatemnělo, Kevin mezitím utíkal i s tím kamínkem a nikdo ho nezastavil, Mel marně křičela na Alex, nakonec jim zmizel z oči a Brian se nejprve vznesl do vzduchu, ale vzápětí se zas zřitil k zemi, kde zůstal bez hnutí ležet.
Adam se k němu rozebehl a Mel se sklonila k nehybné Alex, vnímala jak to v ní vře, naslouchala pocitu, vnitřnímu hlasu, který jí nabadal, aby jí to teď oplatila, ale neudelala to, jen na ní hledela, na její bledou tvář, Alex vypadala, jako by jí cosi neuvěřitelně vyčerpalo.
„Brian bude v pořádku,“ ozval se vedle ní tichý Adamův hlas.
Škubla sebou a pak se na něj zadívala.
„Selhala jsem. Přesto, že jsem vedela, že je s ním něco v nepořádku, tak jsem ten kamínek neukryla a on využil nastalé situace, sebral ho a určitě jim ho donese, selhala jsem, všechno je moje vina,“ po tvářích jí začaly stékat slzy.
„Není to ničí vina. Vůbec na to nemysli. Nikdo poslouchej mě dobře, nemohl něco takového čekat, nikdy se nic takového u žádného strážce či strážkyne neobjevilo.“
„Myslíš, že jí to něco kontroluje/ovládá?“
Adam se zahledel na ležící Alex.
„Myslím, že ať za tím stojí kdokoliv, jenom jí popostrkuje, tohle vycházelo z ní, dělala to vědome o své vůli.
Mel se otřásla.
„Znamená to snad, že nás ve skrytu duše nenávidí, že se nás znovu pokusí zabít?“
„To opravdu nevím,“ zašeptal Adam a hleděl přitom na Alexin klidný obličej.
„Co teď Adame? Vydáme se za Kevinem a budeme doufat, že ho dostihneme dřív, než se k nim dostane.
„Ne. Ten kamínek je ztracený, nezabráníme tomu, aby se jim dostal do rukou.
„To ale znamená, že…“
„To znamená, že teď budou mít vetší moc, víc možností, ale aby se dostali k Zapovezené Síle, museli by mít nás a to nemají.
„Nemají, ale jak dlouho?!“
„Přestaň na to myslet. Teď musíme dostat Alex k někomu, kdo jí pomůže.“
„Kdes by chtěl někoho takového hledat?“
„Ten muž, ten by nám mohl pomoct.“
„Slyšel jsi Myersovou, je to prý podivín.“
Adam se zvedl.
„Lepší podivín, než tohle. Prosím Mel musíme k němu jít, jestli muže někdo Alex pomoct, tak je to on.“
„Vždyť ho vůbec neznáme!“
„Já vím, ale nemáme na vybranou, tady zůstat nemůžeme.“
„brzo sem přijdou, musíme vyrazit,“ oznámil jim Brian tichým hlasem.
„Briane jsi v pořádku?“
„Cítím se dobře,“ odvetil a rukou zakryl, svůj levý krvácející loket.
„Dobře. Já ponesu alex.“
„Nech to mě,“ Brian k ní přešel a jemne jí zvednul.
„Dobře. Já pomůžu Mel,“ z dálky k nim dolehlo zuřivé štěkání.
„Ti psi tady budou každou chvíli.“
„Kéž by tady byl Rufus,“ zamumlala Mel.
„Jsme tady jen my čtyři, teď spíš tři, ale zvládneme to, hlavne se tomu nepoddat, pamatuj Mel, dokud nás nemají, svět je v bezpečí.“
Mel sice přikývla, ale nebyla o tom příliš přesvedčená.
O několik vteřin později všichni opustili ono místo a zanechali za sebou sežehlou trávu, rozpůlené a rozvrácené stromy a čerstvou krev na trávě, kterou okamžitě ucítili velcí, černí psi a větší vervou, pokračovali v jejich pronásledování
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   11.05.11 7:52


Šli jak nejrychleji to bylo možné, ale ti psi k ním přesto byli každou chvíli blíž.
Mel zatínala zuby, snažila se na své bolavé koleno nemyslet, ale bolest byla příliš intenzivní, nemohla jí ignorovat.
„Takhle to nejde. Musíte se dostat do bezpečí.
„Na to ani nemysli! Ten muž musí být blízko, zcela jistě nám pomůže!“
Já tam nedojdu, už na to nemám sílu, ta noha mě strašne bolí, snažila jsem se, ale nedá se to vydržet.
„Přestaň Melindo! K tomu muži se dostaneme všichni!“
„Ne! Jestli tady zůstanete, všichni zemřete, když tady zůstanu, jen já, vby budete stále žít.
„Mel! Posloucháš se vůbec?! My to zvládneme! Tamhle je jeho dům!“ Mel v dalce uviděla nějaký dům.
„JJak si tím můžeš být jistý? Může patřit komukoliv!“
„To je jedno. I kdyby patřil někomu jinému, určitě nám pomůže, neveřím, že by tady žil někdol, kdo by patřil k nim!“
„Ne! Musíte jít! Já už lší krok nezvládnu!“
„Tak tě ponesu!“
„Adame! To by nás neuvěřitelne zpomalilo, prostě mě tady nechte a jestli byste se dostali někdy k Michaelovi…
„Dost! Už nechci slyšet ani slovo! Jsme strážci, musíme držet při sobe a kdybychom něco takového dovolili, ztratili bychom jednoho z nás, copak chceš, aby zvítězili, aby tu nastolili temno, strach, bolest, krutost? Nehodlám o tebe přijít, jsi jedna z nás, jsi moje….,“ Adamovi se zadrhl hlas a Mel pootočila hlavu.
„Pootevřela ústa, ale nedokázala ze sebe dostat ani slovo.
Tak tři, čtyři metry před nimi stálo 6 velkých černých psů.
Všichni na ně vrčely, jejich dlouhé, ostré tesáky, byly pokryté krví.
„Jak se sem dostali, já myslela…“
„Nevím, ale jsou to černí psi, říkalo se tehdy před stodvacetin lety, že dokážou člověka zmást, navodit mu pocit, že jsou od něj dostatečne daleko a pak se zničehonic, ocitnout v jeho blízkosti.
„Měli jste utéct, dokud to šlo.
„Ne Mel. Měli jsme tady zůstat a společně jim čelit.
„Jak jim chceš čelit? My jsme jen tři a jich je šest, oni mají ostré zuby, krvavou touhu po zabijení a my nemáme nic, snad jen tenhle malý klacek. Jsme strážci a máme chránit, ale čím, svými slovy, svým vzhledem?“
„Sílu bychom měli s Kevinem, naše schopnosti by se probudily, kdyby tady byl…“
„Jenže tady není, není tady, protože je to podlá, zbabělá krysa, jsme tady jen my tři a alex v bezvědomí, ta jediná z nás má pomoc, ale ta k ní nepatří, nemůže patřit.
„Je mi to líto, kdybych nebyl sobecký…“
„Tohle je minulost. Každý jsme udělali chybu, teď mysleme na to, co je před námi a v tuhle chvíli je to šest zabijáckých psu.
„Veřím, že by Brian dokázal zabít tak jednoho dva, ale co ti ostatní?“
„Je mi to líto, kéž bych…“
„Lítost nám nepomůže!“ přerušila ho Mel s třesoucím hlasem a pozorovala ty psi, jak se připravují ke skoku.
I když jí to přišlo absurdní, zvedla ten klacek k obraně.
„Mám te ráda Adame,“ zašeptala a vzápětí se všichni psi odrazili a miřili ji a Adamovi na krky, oba dva cítili zápach z jejich tlam, zahlédli mezi zuby zbytky masa, Mel zavřela oči, klacek držela, co nejpevněji v ruce, adam jí držel za ruku, jejich zuby, už se téměř dotýkaly jejich krku, každou chvíli musel přijít konec, ale jediné, co Mel v následujících vteřinách ucítila, bylo spalené maso a sborové vítí.
Na svém krku nic necítila a tak otevřela oči a překvapene hledela, jak z každých z těch psů hoří.
Ohlédla se dozadu a hledela na Alex, jenž měla ve tváři absolutní soustředení, vnímala, jak je ovanul vítr, kterých jí čechral vlasy.
„Briane…?!“ otázala se, ale zuřivý štekot jí přinutil, otočit se zpět.
Všichni ti psi sice hořely, ale nezdálo se, že by je to zastavilo, všichni totiž vyskočili do vyšky a znovu k nim mířili.
Mel vyjekla a chtěla couvnout dopzadu, ale zranená noha jí to nedovolila a ona se ocitla velmi blízko, šlehajícím plamenům, skrz které na ní zautočil jeden z těch psů, jeho zuby jen tesne minuly její tvář, ale to už ho přeskočil jiný, který se k ní dostával blíž a jistě, byse jí do obličeje zakousnul, kdyby, kdyby se neozval švih a jeho hořící hlava, neodletěla o kus dál.
Ohledla se a viděla stále se soustředící Alex, jak má sepjaté ruce a něco šeptá.
Přišlo jí divné, že vedle ní nevidí Briana, to mohlo znamenat jediné, záhlédla ho, jak leží za Alex, obličejem k zemi a z hlavy mu stéká pramínek.
„To mu nemohl udělat žádný pes, ale jestli to byla Alex, proč to udělala, co se to deje, pomáhají jim a nebo je snad chce…?! Z myšlenek jí vytrhl Adamův hlas.
„Mel musíme odtud pryč! Mel slyšíš mě? Melindo! Vnímáš mě?“
„Co se stalo, jakto, že je vzhůru, to ona omráčila Briana, musíme jí zastavit!“
„Ne! Musíme jí nechat to dokončit!“
„Ne! Adame! Zapomněl jsi, co to s ní dělá?! Musíme jí hned teď zastavit!“
„Ne! Musíme jí to nechat dokončit!
Už si vzpomínám. Také se o těchto psech říká, že je nic jen tak nezastaví, ani ohen.
„Hoří! Hoří Adame! Copak to necítíš? Pomalu, ale jistě je to stravuje!“
„To jen pro teď. Kdybychom je teď nechali, velmi brzo by se z toho dostali a šli by po nás znovu!“
„Omráčila Briana! Alex omráčila Briana! Jestli jí necháme, aby to používala, aby se tím nechala ovládnout, může jí to pohltit.
„Brian bude v pořádku! Jestli má někdo hroší kůži, tak on, bude v pořádku.
„O to tady přece nejde! Nesmíme jí to dovolit, nemáme tušení, co to s ní může udělat!“ Melinda chtěla jít k ní, ale adam jí pevně sevřelů.
„Pochop to Mel! Ona je naše šance, naše příležitost, jestli to nedokončí, půjdou po nás znovu a znovu a nakonec by nás dostali, musíme jí to nechat dokončit, veř mi, veř mi prosím.
„Jak, jak se můžeme snížit na jejich uroven?!“
„Mel. Tohle neříkej. Jenom se bránime se, abychom se jim mohli postavit, abychom je mohli zastavit, nechej jí to dodělat!“
Melindina tvář se zkřivila v bolestnou grimasu, z očí jí vytryskly slzy.
„Nemůžu jí zastavit, i kdybych snad chtěla!“
„To bude dobré! To bude dobré!“ Adam si jí k sobe přitiskl a oba dva hledeli na Alex a utočí psi.
Utočili na ní všichni naráz, vyli přitom a cenili na ní své ostré zuby, ale nezdálo se, že by jí to nějak znervózňovalo.
Stála tam, ruce stále sepjaté, oči přivřené a cosi mumlala, nevadil jí zápach, ani blízkýá ohen.
Jeden ze psů se odrazil ke skoku a mířil k ní, ale když byl od ní jen několik centimetrů a už už se zdálo, že jí svými zubami zasáhne, ona rozdělila své ruce a on explodoval na tisíc kousku, které sse rozlétly na všechny strany, několik chlupu zasáhlo i Mel s Adamem,.
„Panebože,“ zašeptala Mel a otřásla se.
„To bude dobré,“ uklidnoval jí Adam, ale začal mít dojem, že to trochu podcenil.-
Zbyvající psi se zarazili, stáli na míste, plamen stravující jejich těla, jim zřejme moc nevadil, hledeli na ní očima podlitýma krví.
Jeden z nich se naježil, byl zřejme připravený vyskočit dopředu, ale Alex byla rychlejší, pohnula obema rukama dopředu a jeho hlava explodovala, všechno z ní se rostříklo kolem.
„Tohle…, tohle…, tohle…,“ Mel nebbyla schopná slova a Adam si začal uvědomovat, že to nemel nechat zajít tzak daleko.
Posadil Mel na zem a pokusil se k Alex přiblížit, ale stačil udělat jen dva kroky a už se k němu Alex otočila a on mohl v jejích očích číst touhu po níčení.
„Alex…, to by stačilo. Ti psy už nám neublíží.
„Je potřeba to dokončit, vrat se k ní, Adame,“ zněla autorativne, jako někdo, kdo nepřipouští žádný odpor.
„Alex! Tohle jsem nechtěl, nechtěl jsem, aby to došlo tak daleko, s těmi zbývajícími si poradíme, ale musíš přestat, musíš to doistat pod kontrolu, ať už je to cokoliv!“
„Vrat se k ní adame. To jsem já! To všechno jsem já, to všechno je ve mě, už od mého narození se to projevovalo, ale já to potlačila, zapomněla na to, měla z toho strach, kdyby ne, nikdy by mě nikdo nemohl ponižit.
„Alex! Já tě prosím…!“ Adam se k ní pokusil přiblížit, ale z jedné ruky vyšlehl mnohonásobný plamen, který doslova sežehnul dalšího psa, z trávy, kolem něho nezbylo nic a z druhé jí vyšla odstředivá síla, jenž odmrštila Adama na nejbližší strom.
„Nikdo, rozumite nikdo mi nebude poroučet, konečně vím, kdo jsem, co dokážu, už nemusím nikoho poslouchat.
„Alex! Přestaň! Tohle nejsi ty! Celou tě to pohltilo! Okamžite s tím přestaň, copak nás chceš zabít?!“ zakřičela Mel a začala se plazit k ležícímu Adamovi.
„ty mi taky ležeš na nervy, přestaň předstírat, že jsi někdo jiný, než ve skutečnosti jsi a nebo mi prostě jen zavidíš, že já jsem někdo, že mám něco, co vy ne?!“
„Tak to přece není! Poslouchej se chvíli! Dovol té staré normální Alex, ať je zase sama sebou!“
„Zmlkni!“ zaječela Alex, země se začala třást, houby rostoucí v tráve explodovaly, pařez opodál se rozpůlil na dve půlky a nějaké třísky, jen tesně minuly Melindinu tvář.
„Copak to nevidíš, copak to nevidíš? Musíš s tím přestat, jsi strážkyne, Alex já tě prosím…“
„Nic nemusím, já nic nemusím!“ zaječela alex, jak nejsilněji dokázala, vydešená Mel sledovalůam,, jak se rozechvěly ruce, její oči se staly zlatými a vzápětí jí z obou rukou vyšlehl plamen, který mířil přímo na ní a ona se nedokázala pohnout, byla celá zkopernělá, už viděla, jak do ní ten plamen naraží, jak jí oblizuje, ale něco ho na poslední chvíli, donutilo změnit směšr a všechen ten plamen, ta síla udeřila do mohutného stromu a ten se s rachotem zřítil k zemi.
„Co to?!“ vřískla Alex a znovu v sobe nahromadila sílu, cítila, jak v ní pulzuje v každém častečku jejího těla, vnímala jí vším, ale když jí chtěla vypustit, nedokázala to, nešlo to, podlomila se jí kolena, ruce se jí začaly třást, nohy chvět, čelo se jí zbortilo potem, najednou se cítilůa tak slabá.
„Už to bude dobré, alespoň pro teď,“ ozval se Mel za zády mužský hlas.
Trhla sebou, ale když spatřila toho muže, co jí dal ten kamínek, uklidnila se.
Bylo to hrozné, co se to s ní děje, copak jí něco ovládá?“
„Jen její vlastní moc. Ona si myslí, že jí ovládá, ale ovládá jen zlomek a zbytek se jí nekontrolovatelně vymyká z rukou a značne jí vysiluje.“
„Takže je to pravda? Narodila se s tím, tohle je její součástí?!“
„Ano. Mohla by pomoct, být tou, kdo může rozhodnout.
„Myslíte v náš nebo v jejich prospěch?“
„Na tuhle nezmernou moc, je příliš mladá, nebyla vedená.
„To není odpověď na mojí otázku!“
„Nejprve vás dostanu do bezpečí, tady zůstat nemůžete.“
„Dokážetew jí pomoc, zařídit, aby se něco takového už víckrát nestalo?!“
„Nemůžu udělat nic, co nebude chtít.“
„Ona to nebude chtít! Proč by to měla chtít? Úplně jí to ovládlo, je tím opojená, musíte jí toho nějak zbavit.
„Já jí jen mohu nasměrovat,“ zašeptal a poté přiložil své ruce na její zraněné koleno a Mel pocítila štípání.
Když dal své ruce pryč, zjistila, že je zas úplně normální.
„co jste zač?“
„Velmi starý muž, pojdme,“ nechal jí odejít k ležící Alex a sám přistoupil k ležícímu Adamovi.
Dotykem ho probral. Adam zamrkal a pak se postavil.
„Pohybuješ se po velmi tenkém hlase,“ promluvil muž velmi tiše a pakpřešel k Brianovi, který se pomalu zvedal.
„rufus už na tebe čeká, nedokážu ho vyléčit, ale už jemu lépe.“
Brian maličko přikývl.
„Mel, co se stalo? Myslím, že jsem to trochu podcenil.“
„Asi ano, ale kdybys jí nenechala, roztrhali by nás. Tvrdí, že jí nemůže pomoc, že by to musela chtít sama, ale řekni mi jeden jediný důvod, proč by to musela chtít, proč by chtěla být omezována, když může mít nezmernou moc, když se v podstate cítí nedotknutelná, viděl jsi to, to co udělala těm psům a jak porazila ten strom, nebýt toho muže, nechala by mě shořet, nechala…“
„Potřebuje nás. Musíme při ní stát, musíme jí přesvědčit, že je třeba, aby to dostala pod kontrolu, aby to byla ona, kdo je ovládá, aby je použila proti těm, kteří nám budou chtít uškodit, ale jenom tehdy, pokud to bude nutné, nebude nic jiného zbývat.
„Kéž bys mel pravdu,“ zamumlala a poté se připojila k Brianovi, který nesl přes rameno přehozenou alex.
Briane,“ oslovila ho, ale on odvrátil hlavu na stranu a vzápětí zrychlil krok.
Mel se zahledela před sebe, ale když uvidela všude valet to, co zbylo z těch psů, zase se odvrátila.
„Jestli máme vyhrát, jestli je máme porazit, prosím ať to Alex dokáže, moc prosím.
Alex se nepatrne pohnula. Brian to nezaregistroval. V jejich očích, byla spalující nenávist.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   11.05.11 13:36

Takového léčitele by bylo potřeba, aby jen dotykem pomohl. Laughing
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   11.05.11 15:06

Tak snadné to nebude:)
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   11.05.11 15:54

Před 13 lety
3 letá Alex si hrala ve svém pokojíčku s panenkami.
Zatímco jedné hřebenem česala vlásky, druhá je měla všechny vztyčená, další sama od sebe pohybovala ručičkami a nožičkami, stejne tak se pohybovaly sem a tam další plyšáci a ve vzduchu bylo citit elektrické nápětí.
Její „matka“ se objevila ve dveřích, ale jakmile se dotkla steny, prudce ucukla a se sevřenými rty hledela na svojí pravou dlaň, měla tam čerstvou spáleninu.
Už zase! Měli bychom jí to nějak zarazit!“ otočila se na muže, který stál za ní.
„Jak bys to chtěla udělat? Nesmíme jí nikterak ublížit.
„Nějak to musí jít, kdoví k čemu to povede, nemůžu se ničeho dotknout, aniž bych nedostala rána,“ jakmile domluvila, udělala krok dopředu a bolestne vyjekla.
„Co se stalo?!“
„Něco předemnou je, něco jako silové pole.
„To je nesmysl, nevymýšlej si,“ muž jí odstrčil, ale i on do něčeho narazil a na levém koleni se mu udelala malá modřina.
„Zatracene!“ usykl a stáhnul se zpět.
„Myslíš, že je to kvůli nám, že se tu necití v bezpečí?“
„Nebud pitomá, jsou jí jen tři roky, jak by o tom mohla vedet.
„Jsou to strážci, ty jsou nevyzpytatelný.
„Alex!“ zavolal na ní ten muž, nereagovala.
„Alex slyšíš mě?!“ zvýšil hlas, ale ani tentokrát nezareagovala.
Vzal z postele kšiltovku, nedbajíc přitom na malé statické rány, které dostával při každém pohybu a chtěl jí mrštit po Alex, ale ta žena mu v tom na poslední chvíli zabránila.
„To ses úplně pomátl?!“
„Alex zlatíčko, miláčku, maminka je tady.“
„Alex se uzastavila a vzápětí položila panenku, kterou držela v ruce na zem a v tom okamžiku, znehybněly všichni plyšáci a silové pole zmizelo.
Otočila se a po chvilce se zeptala.
„Ano maminko?“
„Pojď ke mě holčičko.“
„Teď si tady hraju.
„Pojď ke mě broučku, maminka ti chce něco ukázat,“ promluvila ta žena co nejsladším hlasem, ale Alex se nepohnula.
„Pojď sem ty zpropadený spratku!“ neudržel se ten muž.
Alexiny oči se zaplnily slzami v pokoji to zapraskalo a oba dva sledovali, jak se kolem jejího těla tvoří bilé jiskřičky, praskání v místnosti zesílilo a když ten muž její „otec“ natáhl ruku, zapotácel se a jen tak tak se udržel na nohou.
„Ty ses vážně pomátl!“
„Tohle se předtím nikdy nestalo!“
„Jistě, že se to předtím nestalo, ale jestli sis nevšiml tak pomalu, ale zcela nepochybne roste!“
„Velmi vtipné!“ zatvářil se kysele.
„Co to vlastne sakra je?!“
„Nemám tušení, nejspíš nějaká ochranná funkce, která v ní aktivuje skryté schopnosti.“
„Skrýté schopnosti? Proboha je to jen pitomé decko a ne nějaká Merlinka!“
„Přestaň s tím! Uvědouješ si, co to znamená?!“
„Dali nám „merlinku“?!“
„ty jsi opravdu ubohý. Ne musíme zařídit, aby to nezjistila, nějak to v ní utlumit.“
„A jak bys to asi tak chtěla udělat, když je to ta malá…,“ muž se dotknul Alexininých vlasů, ale vzápětí se svojí rukou cuknul, opět mel na prstech nepatrné spálení.
„Jak je to sakra možné?!“
„Vyzařuješ nepřátelství, a co se týče tamté věci, myslím, že mě něco napadlo,“ její obličej potemněl a toho muže zamrazilo.
„Nehodláš jí doufám jakkoliv ubližit, ne, že by mi na ní bůhvíjak záleželo, ale oni by s tím mohli mít problém.“
„Nemusíš se obavát drahý,“ zašeptala ta žena a pak odešla pryč.
„Já se bojím tebe, couro,“ zavrčel neslyšne a pak od Alex taky odcházel, ale v tom se k němu otočila a natahovala k němu ruce s nějakým obrázkem.
„Možná později,“ zavrčel, ale ona se postavila a znovu mu ten obrázek nabízela.
Rezignovane si povzdechl a ten obrazek si od ní vzal.
Alex nadšene zatleskala očima a on otravene zakoulel očima.
„Kdo je to? To nejsme my!“ chtěl vedět, když si ten obrazek prohlédl.
Bylo na něm pět mladých lidí, mohlo by jím být tak 16,17, dve dívky a tři chlapci.
Alex nereagovala, česala nějaké panence vlasy.
„Mluvím s tebou ty malá…,“ ani tentokrát však Alex nereagovala a dál té panence scesávala vlasy.
„To mě snad ignoruješ, ty malá…!“ chtěl jí chytit za vlasy, ale kolem jejího těla se opět objevily bilé jiskřičky a on dostal o dost vetší ránu, nežli posledne.
Zařval a zahledel se na svojí popálenou ruku, na několika místech mel sedřenou kůži a na článcích prstů, se mu objevilo několik puchyřu.
„Pojď sem!“ doneslo se k němu ženské zavolání.
„Nejsem tvůj pes!“ vztekle stiskl zdravou ruku do pěsti, při pokusu udělat to samé s popálenou, usykl bolestí.
„Dimitri! Pojkd ihned sem!“ ozval se znovu ten hlas a zněl nazlobene.
„Však já te naučím poslušnosti ty malá čarodějko,“ zasyčel smerem k Alex, která už zase sedela na zemi a kreslila něco na papír.
Z dálky k ní doléhaly dva rozčílené hlasy, které přerušila rána, po které následovala další, ale ona tomu nevěnovala pozornost, stále na ten papír něco kreslila, a když o několik minut později skončila, tužka jí vypadla z ruky a ona ten papír položila.
Chvíli na něj hledela a po několika vteřinách ho odsunula stranou a vzala do rukou nějakou jinou panenku a pomalu jí začala sčesávat vlasy.
Na tom obrazku bylo zas těch pět mladých lidí, ale jedna z těch dívek mela rozbitý ret, jeden z mladíků monokl pod levým okem, druhá dívka měla na obou rukách několik škrábanců, jiný mladík mel poškrábanou tvář a třetí, ze kterého vyzařovala jistá arogance, mel opuchlé oči a z nosu mu tekla krev.

V místě asi kilometr vzdálený od bytu, ve kterém žila Alex se svými rodiči, se nacházel rodinný dům, ve kterém žila tříletá Melinda se svými rodiči a bratrem, který byl o dva roky starší.
Jejich rodiče se připravovali na odchod na nějaký koncert, ale jejich matka se cítila nesvá.
„Myslím, že bychom neměli nikam jít,“ obrátila se na svého manžela.
„Nesmysl. Tohle je jedinečná příležitost.
„Nechce se mi nechávat našeho syna s tou divnou holčičkou, co si sem před třemi lety přitáhl.
Její manžel se zamračil.
„takhle o ní nemluv! Je to normální holčička, já jí mám rád a náš syn s ní rozumí, jsou jako skuteční sourozenci.
Odfrkla si si a nepřestala v rukou zmoulat bilý papír.
Říkám ti je na ní něco divného, kde že jsi jí našel anebo si jí snad ukradl nějaké své děvce?!“
„Přestaň! Neukradl jsem jí žádné děvce, kolikrát ti to mám říkat, našel jsem jí.“
„to je hezké, ale proč si jí sem přitáhnul, já jí tady nechci, mám z ní divný pocit.“
„Melinda je úplně mnormální holčička, proč se jí nepokusíš mít ráda?“
„Ona není úplne normální holčička, je na ní něco…,“ další její slova zanikla v pláči.
„Vidíš? I její pláč není normální, dfej jí do decáku.
„Ona zůstane tady, já se o to postarám.
„Nech to být, chůva to zařídí,“ zavolala za ním rozezlene, ale on se nezastavil, prošel tři pokoje, než se dostal do jejího.
Uvidel jí jak sedí na posteli a kreslí něco na papír, který měla položený na kolenou.
Přistoupil až k ní, ale ona nepřestala kreslit.
„Melindo zlatíčko, slyšíš mě?“ oslovil jí, ale ona na něj nereagovala, stále pokračovala v malování.
Opatrne se jí dotkl, stále ho nevnímala.
„Melindo, slyšíš mě, copak to kreslíš?!“ ani teď nereagovala, obličej mela sklonený a stále kreslila.
Opatrne jí nadzvedl hlavičku a ona přestala kreslit, zvedla ten papír do výšky a ukázala mu ho.
Na tom obrázku bylo pět mladých lidí, vypadali úplně jako ti u Alex.
„Kdo je to srdíčko?“
„Viděla jsem je ve snu,“ odvětila tiše Mel.
„Ve snu? Tohle si viděla ve snu.
Přikývla.
„Zdají se ti tyhle sny často?“
„Občas,“ zamumlala a pak slezla z postele a odešla na toaletu.
„Možná, že má Marie opravdu, to její chování je trochu podivné, ale zas je to zvláštní díte,“ pak v náhlem popudu otevřel nejprve první, pak druhý a nakonec třetí šuplík, v každém byly nejméně tři pokreslené papíry a na každém bylo těch pět mladých lidí, jednou se hádali, podruhé utíkali, po třetí se dva z nich prali, na dalším jedné z dívek z rukou šlehaly plameny, na jiném byli velcí černí psi.
Zakryl si ústa.
„Tohle všechno nakreslila moje dcera, to musí být omyl, musel to nakreslit někdo jiný, vždyt jí jsou jen tři roky, ale kdo? Michal to těžko, Marie? Definitivne ne.
Koutkem oka zahlédl, že se Melinda vrací, co nejrychleji naskládal ty obrázky zpátky do šuplíku a pak se otočil a tvářil se laskyplne.
„Přečteš mi pohádku?“ zeptala se ho Melinda.
„Přečte vám jí slečna na hlídaní, já už musím jít,“ řekl a poté ji polibil na čelo.
„Já se těch snů bojím,“ zašeptala Mel v okamžiku, kdy už téměř vyšel z pokoje.
„Neboj se. Přijdeme na způsob, jak tě jich zbavit,“ zašeptal uklidnujícím tónem a pak opustil její pokoj a připojil se k Marii.“
„Je fajn, že už si s ní skončil,“ pronesla nevražive.
On jí však vnímal jen na půl ucha, musel myslet na ty obrázky na všechny bez vyjímky.
„Najdu způsob, jak tě těch snů zbavit holčičko,“ zašeptal a pak si na sebe navlékl kabát.
Říkal jsi něco?“
„Ano. Je čas vyrazit. Postarejte se o ne?“ obrátil se na 17 letou dívku.
„Nebojte. U mě budou v bezpečí.
„To předpokládám. Jakže se jmenujete?“
Myersová. Linda Myersová.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   13.05.11 20:18

Alex má tedy schopnosti, už od mala. Laughing
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   13.05.11 23:39

To je vtipné?Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   17.05.11 13:38

3 letý Kevin sedel na zemi, byl obklopen hračkami.
Bral jednu hračku za druhou, ale nezdálo se, že by ho to nějak zvlášt těšilo.
„Měli bychom mu sehnat kamarády,“ promluvila žena stojící ve dveřích.
Muž stojící vedle ní, se pohrdave ušklíbl.
„Kamarádi jsou to poslední, co potřebuje.“
„Jsou mu tři roky! Tři roky!“
„Má kolem sebe tolik hraček, že žádné kamarády nepotřebuje.“
„Hračky mu nemůžou nahradit přátelství.
„Už se o tom předemnou nezminuj, je ti to jasné?!“ jeho oči na několik okamžiků zčernala, ucouvla dozadu.
„Jsem si jistý, že má tady vše, co může potřebovat,“ muž se chystal odejít, ale v tom se k němu doneslo polohlasné šeptaní.
„Na tady si to vem, drž to pořádne, ne, abys to upustil, moje kamarádka Linda, říkala, že je to velmi křehké.“
Muž se zprudka otočil na ženu stojící uza ním, ta měla ve tváři strach.
„Nechceš mi teď doufám říct, že si našel nějakéí kamarády, že ne? Už si snad zapomněla, co jsem ti říkal?!“
Žena sebou cukla ve tváři se jí zračil zřejmý strach.
„Já nevím o kom to mluví. Za celou tu dobu, jsme nepotkali nikoho, kdo by se jmenoval Linda.
Vždyť nemá absolutne žádnou šanci se s někým seznámit.
„Jenže teď s někým mluví, má to snad znamenat, že je to šílenec, že nový nositel bude šílený?!“
„Nemyslím si, že je šílený,“ zamumlala jak nejtišeji dokázala, ale on jí přesto uslyšel, napřáhl ruku, ale neudeřil ji.
„Ty o tom něco víš?!“
„Myslím, že se tomu říká Imaginární přítel. Doktor říkal, že se to občas jedináčkum stává.
„Takže je to cvok? Dali mi cvoka!“
„On není cvok!“ vybuchla ta žena protesně, ale vzápětí toho litovala, jelikož jí ten muž chytil pod krkem a tvrdě jí přirazil ke zdi.
„Ty jse mi opovažuješ vzdorovat, ty tvrdíš něco jiného než já?!“
„Pust mě.., pust mě…!“ zasípala ta žena, ale on jí držel dál.
„Jak ho zbavím těch jeho imaginárních kamarádů?!“
„Proč mu je nechceš nechat, je to plně neškodné…,“ zasípala .
„Já rozhoduju o tom, co je a není neškodné, rozkazy jsou jasné, má být obklopen přepychem a s nikým se nekamarádit, s nikým!“ svůj stisk ještě zvýšil a jeho žena se začala dusit.
Maminko?“ Kevin se otočil a muž tu ženu pustil, ta se svezla k zemi, kde přerývave dýchala.
„Maminko?“ Kevin odkopl hračky a vydal se k ní.
„Jsem v pořádku broučku, jsem v pořádku broučku,“ zasípala ztežka, když viděla pohled v očích svého manžela.
„Chci jít ven, chci se jít houpat, lezt na skluzavky.
„Nikam nepůjdeš!“ před něho se postavil jeho otec.
„Proč ne? Chci jít ven, najít si tam nějaké kamarády.
„Už jsem řekl. Vrať se do svého pokoje ke svým hračkám!“
„Já nechci, já chci jít ven.“
„Vrat se k nim!“ hlas jeho otce ztvrdnul a vloudil se tam výhrůžný tón.
„Simone tak ho nech…,“ ozvala se jeho žena, ale on jí ignoroval.
„Vrat se ihned do svého pokoje, tam venku není nikdo, s kým by sis mohl hrát!“
„To není pravda, linda a Jack mi tvrdí, že tam venku je jich spoustu a všichni si se mnou chtějí hrát.
Jeho otec ho chytil kolem ramen a zatřásl s ním.
„Ty nikam nepůjdeš, je ti to jasné?“
„Já chci jít ven, já si chci hrát.“
„Ty nikam nepůjdeš! Jsi Kevin Mills, jsi někdo a nikdo tam venku se ti nemůže rovnout, nebudeš s nimi ztrácet čas, je ti to jasné?!“
„Proč?“
Znovu s ním zatřásl ještě silněji nežli předtím, Kevinovi z očí vytryskly slzy.
„Jsi Kevin Mills, jsi někdo, zopakuj to!“
Kevin na něho vydešene hleděl.
„Zapokuj to!“ vyštekl na něho jeho otec a jeho oči se zas na několik vteřin staly černými.
Jeho žena za jeho zády, Kevinovi naznačila, aby to řekl.
„Jsem Kevin Mills, jsem někdo a ti venku mi nesahají ani po kotníky,“ Kevin se tvářil zmatene, bylo zřejmé, že ničemu nerozumí, ale jeho otec, byl očividně spokojený.
„Tak je to spravné, teď ještě zapomeneš na své přihlouplé imaginární kamarády.
„Ne! Jsou moji!“
„ty na ně zapomeneš, já ti to přikazuji.
„Ne!“ zavrtěl Kevin vzdorne hlavou.
„Myslíš si, že mi mužeš odporovat, že mi můžeš vzdorovat?!“
„Simone už ho nech!“
On jí však hrube odstrčil.
„Zapomeň na své imaginární kamarády, nic takového neexistuje, je ti to jasné, zapomeň na ne, zapomeň na ne!“ jakmile domluvil, zmáčknul Kevinovi pravou ruku a ten bolestne vykřikl a proud slz se mu znovu spustil z očí.
„Neexistují žádní imaginární přátelé, zopakuj to, zopakuj to!“
„Neexistuj…, neexistuj žádní imaginární…, neexistují žádní imaginární kamarády.“
„Výborne,“ jeho otec mu pochuchal vlasy.
„teď se vrat do svého pokoje, venuj se svým hračkám a pamatu, že jsi Kevin Mills, vyjímečný, vyjímečný, zcela jistě populární a obletovaný mladý muž, který jednoho dne předa drahokam do rukou muže v černém.
Kevin na něj nechápave zíral.
„Zopakuj to! Okamžitě!“
„Už ho netrap, moc tě prosím, Simone,“ žádala ho jeho žena, ale on jí ignoroval.
„Zopakuj to! Ihned!“
„Jsem kevin Mills, vyjímečný, vyjímečný, zcela jistě populární a obletovaný mladý muž, který jednoho dne předa drahokam do rukou muže v černém.“
Jeho matka zakvílela a nohy se jí znovu podlomily.
„Moc hodný chlapec, nikdy na to nezapomen, poté pro tebe bude všechno snadší a teď jdi, no jen jdi!“
Kevin odešel mumlajíc si přitom.
„Jsem vyjímečný, jsem výjimečný, jedinečný, tam venku mi nikdo nesahá ani po kolena.
„Co si to udělal?! Co jsi to udělal našemu synovi?!“ zautočila na něho, ale on jí shodil na zem.
„Udělal jsem, co po mě chtěli. Musí být obdivovaný, téměř uctívaný, ale nesmí mít žádné přátelé, žádnou blizkost osobu, na které by mu zaleželo, která by ho od toho mohla odradit, musí být sám, ve skutečnosti opuštěný, mnoha lidmi nenáviděný.“
„Jsi zrůda!“
Její muž se potešene usmál.
„Děkuji, ale náš se stane lidskou zrůdou, udělá vše, co mu řeknu, bude se chovat tak jak mu řeknu a ani ty, ani kdokoliv jiný, tomu nezabráníte, Zapovezená síla, bude naše!“
„To se vám nepovede, jistě se najde někdo, kdo v něm zažehne lásku, vzdor!“
Jeho rty se roztáhly v úsměv, který jí naháněl strach.
„V to taky doufám.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   01.06.11 12:32

Třiletý Adam pobíhal po pískovišti a nohama kopal do písku.
„Adame, nech toho,“ okřikla ho jeho matka, ale on toho nenechal.
„Adame! Něco jsem ti řekla!“ jeho matka se postavila.
Adam se zastavil. Nedíval se však na ní, ale na tříletou holčičku, která se k němu pomalu blížila.
Na pohled to bylo jen tříleté značne zlobivé dítě, ale uvnitř něj se skrýval sto dvacet let starý strážce.
„Doufám, že na ní budeš, Adame hodný a budete si hezky hrát.“
On svojí matka však nevnímal, upřesne hleděl na tu holčičku a kdyby teď někdo pohledl na jeho oči, musel by si uvědomit, že rozhodne, nepatří tříletému chlapečkovi.
„Adame? Vnímáš mě?!“ dolehl k němu rozlobený matčin hlas.
Zamrkal a jeho oči zas byly dětsky nevinné.
„Ahoj. Já jsem Melinda,“ pozdravila ho ta holčička.
„Ahoj. Já jsem Adam, na co si budeme hrát?“
„Na Zapovězenou sílu.“
Malý Adam vykulil oči, ale v něm ukrytý strážce se zachvěl.
„Co je to ta Zapovezená síla?“
„Nevím, ale slyšela jsem o tom mluvit maminku s tatínkem.
„A jak se na to hraje?“
„Netuším, možná, že se prohrabuješ pískem a ta Zapovězená síla se objeví.“
„Tak jo. Jdeme jí hledat,“ oba dva si sedli do písku a začali se jim prohrabovat.
„Vždyť se ušpiníte,“ ozvala se Adamova matka, ale nechala je tak a dál se věnovala čtení časopisu.
„Nic tady není,“ prohlásil po chvilce zklamane Adam.
Jo nic tady není, žádná Zapovezená síla,“ souhlasila Melinda a chtěla se zvednout, ale v tom do toho pískoviště vstoupilo další díte také holčička.
Adam se opět nepatrne zachvěl, strážce uvnitř něj vnímal nepatrné chvění celého těla.
„Můžu se k vám připojit?“ zeptala se ta dívka.
Adam pohlédl na Mel a ta přikývla.
„Tak jo, ale tohle je mé uzemí.
„Klidně si ho nech.
„Jak se jmenuješ?“
„Alex a vy?“
„Já jsem Adam a tohle je…, Melinda a tamto je můj bratr Michael.
„Taky bych chtěla bratra, ale rodiče nám mi ho nechtějí pořídit.“
„To nejsou příliš hodný,“ okomentoval to Adam.
Poblíž nich stáli, či seděli dospělý, ale nikdo z nich, nevěnoval pozornost jejich rozmluvě, rozmluvě, kterou tříletý jistojistě obvykle nevedou.
„Myslím, že budu muset jít domů,“ prohlásila Alex a pak se zvedla a oprášila.
„Vždyť jsi tady jenom chvilku.
„Já vím, ale oni se za chvilku vrátí.“
„Kdo jsou ti oni?“
„Moji rodiče. Tak se tu mejte,“ Alex jim zamávala a vycházela z pískoviště, ale tesne před jeho opuštěným se střetla s nějakým malým chlapcem a oba dva upadli na zem.
Alex se rozbrečela.
„Cos to udělal ty pitomče?!“ rozkřikla se nějaké žena s rozchuchanýma Vlasama a s cigaretou v ruce na toho chlapce.
„Já jsem nechtěl,“ šeptl ten chlapec.
„Kolikrát ti mám říkat, že si mám dávat pozor.
„Já jsem nechtěl,“ zopakoval ustrašene ten chlapec.
„Mluv se mě nahlas!“ ta žena mu uštědřila facku a ten chlapec se zapotácel.
Několik žen bleskove vstalo.
„Máte snad nějaký problém?!“ vyjela na ně ta žena a všechny cítily puch, vycházející z jejích úst.
„Mohla byste s tím přestat, laskavě mu neubližujte.
„A vy se o to laskave nestarejte, co dělám se svým synem je jen a jen moje věc.
„To si nemyslím, jestli se budete ke svému synovi takhle chovast…“
„Tak co co uděláš, paninko?!“ chlapcova matka vyfoukla cigaretový kouř do obličeje nejblíže stojící žene.
Ta se rozkašlala a další ženy se rozkašlaly.
„Doporučuju vám to okamžite tipnout.
„To jako myslíte vážne? Pojď Brianer, musíme se vrátit domů.“
„Já si chci ale hrát s ostatními.
„Chytla ho za ruku a začala ho táhnout pryč.
„Myslíím to vážne, jestli okamžite nezměníte svůj životní styl, postarám se o to, aby vám bylo vaše díte odebráno.
Žena s Brianem se zastavila.
Pomalu se otočila.
„Vy mi jako vyhrožujete? On je můj syn a já rozhodnu, co může a nemůže, co mu dovolím a tobe radím, aby ses do toho nepletla.
„Já si chci hrát, proč si nemůžu hrát?!“
„Maminka má práci, klienti nepočkají, z něčeho musíme být živí, když se tvůj tatínek k tobe nehlasí,“ z jejího hlasu sršelo opovržení promísené se vztekem.
Děti na to hledely, nehýbaly se a Adam uvnitř seba sama mel opět ten pocit.
„Pojdme domu, musíme si najít jiné pískovište, tady pomalu přestává být bezpečné,“ mručela jedna z žen a vzala Alex za ruku.
„Nebohé díte. Nedokážu pochopit, proč jí toho kluka ještě nesebrali.“
„To nevím, ale jestli to tak půjde dál, kdo ví, co z něho vyroste, otec neznámý, matka děvka a nejspíš i alkoholička.“
„Pojdte se na něco podívat,“ zavolala nějaká žena na ostatní.
Ty se k té žene, připojily a všichni s pootevřenými ústy, hledely na vyryté postavy pěti mladých lidí.
„Co jsou zač a kdo je do toho písku vyryl?!“
„To nevím, byly tady jenom naše děti.“
„To je nesmysl! Jak by mohly tříleté děti, vytvořit něco takového?!“
Všechny pokrčily rameny.
„Nikdo jiný tady ale nebyl, dávala jsem na ně celou dobu pozor!“
„Jste si tím jistá? Někdo to tam musel vyrýt a naše děti to být nemohly!“
„Ano jsem si jistá, dokonce do toho písku cosi kreslily.
„Přestante s tím, to je přece nesmysl, jsou jim přece jen tři roky proboha!“
„Podívejte se na ně pořádne, nepřipomínají vám někoho?“
„Panebože. Tahle se neuvěřitelně podobá, Mel, ale to je nesmysl!“
„Tahle je Alex to znamenko na krku poznám, všichni mají stejné znamenko…“
„Máte pravdu, toho jsem si nikdy nevšimla.
„Přestaňte! To co se tady snažíte naznačit, je úplne nemožné!“
„A jak jinak tohle vysvětlíte?!“ Musí to být naše děti, děti starší o třináct let, takové znamení, nemají žádné jiné děti!“
„Je to nesmysl a všechny na to hned zapomeneme,“ Alexinina matka ten vyrytý obraz nohou poníčila.
„Možná, že máte pravdu, ale bylo to tak skutečné a ten chlapec, co vypadal jako ten chlapec Brian, vypadal tak blede, jako by v sobe neměl žádnou krev…“
„Přestaňte s tím, měly bychom jít domu.“
„Máte pravdu. Pojdme domu a na tohle zapomenme.“
„Všechny souhlasne přikývly hlavou a pak vzala každá své díte za ruku, rozešly se do svých domů.
Pískovíštem se prohnal zachvěv vetru a obraz byl zas celý, jen Kevin mel tentokrát na pravé tváři, nepatrný krvavý šrám.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   01.06.11 20:20

To byla tedy záhada, co se na tom pískovišti stalo.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   01.06.11 20:27

Kdo ví další časti zatím nejsou.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Mason
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1347
Age : 34
Nálada : Mnohem lepší
Registration date : 14.05.2008

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   12.07.11 21:28

Tak konečne pokračuji tak at se libí

Karik se chystal jít k Jezeru, dokázat mistrovi, že může být s drakem v souznění i bez toho, že by ho jakkoliv donutil.
Udělal několik kroku, byl již témeř u toho jezera, když k němu dolehl výkřik.
Zastavil se. Nebyl si jistý, zda se mu to jen nezdálo, obzvlášt když mu ten hlas přišel povedomý.
O několik vteřin pozdeji se ten výkřik ozval znovu, nebylo pohyb, někdo potřeboval pomoc.
Ohlédl se k Jeskyni, moc dobře si pamatoval, co mu Mistr Locarn řekl, jaká byla pravidla, ale nechtělo se mu veřit, že by mistr, kvůli těm pravidlům obetoval lidský život.
Rozebehl se k tomu místu, dorazil tam asi za minutu a videl, jak nejací tři vousatí a pomerne svalnatí muži se snaží k zemi srazit mladou dívku a mladého muže, možná spíše mladíka, oba dva byli staří jako on a ta dívka mu přišla povedomá.
„Okamžite je nechte!“ vykřikl.
Muži se s těmi dvemi přestali prát, ale stále si je u sebe drželi, mladík i dívka se marne snažili vytrhnout.
A kdo nám to jako přikazuje, ty?“ zeptal se jeden z nich a pobavene zachrochtal.
„Ano já. Okamžite je pustte!“ přikázal mu Karik nejautokrativněji jak dokázal, cítil, že mu ruce slabé brní, stejne tak i prsdty na nohou, ale nemel tušení, co by to mohlo znamenat.
Všichni tři muži se rozesmáli.
„To jako myslíš vážne, chlapečku? Myslíš si, že když máš na sobe ten hadr, tak se tě bojíme?!“
„Nechci vám ublížit, chcí jen abyste je pustili!“ prohlásil Karik tím nejpevnějším hlasem, ale začal si pomalu uvědomovat, že vnímat se do toho, nebyl nejlepší nápad, každý z tech mužů byl témeř o polovinu vetší, značne svalnatější a on u sebe nemel žadnou zbran a žádnou magii se ještě ovládat nenaučil, podle mistra Locarna, se mu musí nejprve řádne zpevnit tělo.
„Kdo je to?“ zeptala se tiše Levantie, přišel jí povedomý, ale nedokázala si vybavit, že by už nekdy viděla někoho takového.“
„To nevím, ale je to blázen, ti muži ho rozšlapnou.“
„Snaží se mu pomoct, já jsem ti říkala, že tudy nemáme jít.“
Nemeli jsme moc na výber, vzpomínáš? Jestli už si zapomněla, tak nás honili.“
„Zmlknete!“ každý z mužů jim uštědřil ránu do žeber.
„Okamžite je pustte! Říkám vám to naposledy!“ Karik ze země sebral klacek.
„Já se o neho postarám,“ ozval se pobavene třetí muž a pak se ke Karikovi vydal, ten se ho pokusil udeřit tím klackem udeřit, ale muž mu ho vyrazil z ruky a tvrdou ranou ho poslal k zemi.
Karik tvrde dopadl, na několik vteřin si vyrazil dech, Levantie vyjekla, muž, co jí držel jí znovu udeřil, vyhrkli jí slzy.
„Nech jí být!“ vykřikl Cirik.
„Tak aby ti to nebylo líto,“ muž ho držel ho také udeřil.
Mezitím se karik pokusil vstát, ale muž mu nohou stoupl na břicho.
„Já jsem te varoval skrčku, ted pochopíš, že není moudré, plést se jiným do cesty.“
Karik se pokusil jeho nohy zbavit, na prstech mu zajiskřilo, ale více nedokázal.
„Moc hezký pokus „čarodeji“, ted myslím je řada na me, muž se shýbnul, vzal klacek ze země a následne jim chtěl vypíchnout Karikovi oko, ale nedostal se k tomu, nad jeho hlavou se rozprostřel stín.
Zvedl hlavu, otevřel ústa, ale na víc se nezmohl, mohutné dračí zuby se zaryly do jeho ramene, odlepily jeho nohy od země a vzápětí ho odmrštily velmi daleko.
Zbývající dva muži okamžite pustili, jak Cirika tak i Levantii, semkli se k sobe a skuhrave prosioli.
„Neubližuj nám, neubližuj nám…“
Ozvalo se zafunění a následne do jejich těl narazil mohutný ocas, ozvalo se zapraštení a vzápětí se oba dva bez života sklátili k zemi.
Levantie se rozječela, Cirik se jí pokusil uklidnit, ale ona ho od sebe odstrčila.
„Děkuji, dekuji,“ zamumlal Karik, který se pomalu zvedáš.
To nic neznamená, nejsi pro me nic, ale tři tři, byli ještě míň, doufám, že te to přesvědčilo o tom, že pokoušet se o neco, je zcela marné Kal Dragoni Nosire!“ promluvil ten drak dunive, nacez zamával křídly a během chvíle se vzhnesl do výše.
„To byl drak, skutečný drak…“
„Ano. To byl drak a vy dva jste…, Levantie jsi to ty?!“
„Ano. Já jsem Levantie, ale jak bys to mohl vedet, nikdy jsme se nepotkali.“
„Ale ano. My jsme se nejen potkali, my jsme dokonce vyrustali na jednom statku i když v cela jiných pomerech, na statku Barona Greberga.“
„To je absolutní nemysl, jak bys mohl vyrůstat na statku mého otce“ to bys musel být…Karik?!“ Ty jsi Karik můj sluha?!“
„Tvůj bývalý,“ upřesnil, zatímco si oprašoval svůj šat.
jak je to možné, co se stalo?“
„No musel jsem utéct, vzpomínáš, ale co tady děláš ty a s tímhle…?“ teprve ted si Karik uvědomil, že všichni tři mají podobné rysy, on a ten mladík vyrazněji podobné.
„To přece není možné.“
„Co není možné, že se někdo jako ty, stal Nositelem dračího tajemství,“ zeptala se štíplave Levantie.
„Jak o tom víte?“ v Karikove tváři se zračilo překvapení.
„Řekli nám to skřitci před tím, než se nás pár z nich pokusilo zabít?“
„Skřítci? Pokusili se zabít?“
„Jo a tohle je cirik, on je můj bratr.“
„Tvůj bratr?“ Karik vypadal víc a víc zmateněji.
„No alespoň to tvrdil ten belovlasý skřítek a to znamení na naších zádech…, panebože to není pravda, to nemůže být pravda.“
„O čem to mluvíš, no tak uklidni se.“
„Ty přece nemůžeš být můj…, ty přece nemůžeš být…“
„O čem to mluví?“ obratil se Karik na Cirila.
Ten mu ukázal svoje znamení a pak se prstem dotkl jeho.“
„Myslím, že ty já a ona jsme sourozenci.“
„Sourozenci? Bratr Levantie to přece není možné…“
Otevřel ústa, ale v tu chvili se oblaha zčistajasna zatahla a on uvidel v dálce Vilku, jak zuřive mává svými malinkatými křídly.
„Co se deje? Jakto, že se tak náhle zatahlo?“
„Myslím, že jsem v průšvihu, jemu se to nebude líbit.“
„Komu se co nebude líbit?“ chtěla vedet Levantie, ale Karik jí na to nemohl odpovědět, jelikož se rozplynuli a následne objevili u jeskyne přímo naproti Locarnovi, jehož tvář byla zamračená.
„Jemu,“ zamumlal Karik a ukázal na svého mistra.
„Kdo je to?“ zeptala se Levantie bázlive, nemohla si pomoct.
Karik polknul.
„Locarn můj mistr a čarodej.“
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   24.07.11 21:27

Tak moment, není to zase záměna s jinou povídkou?? Shocked
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: Zapovezená síla   Today at 5:27

Návrat hore Goto down
 
Zapovezená síla
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 4 z 5Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4, 5  Next

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Ostatné :: Off topic :: Poviedky-
Prejdi na: