Docela strašné vidiny - oběšenec.

Obzvlášt v tom veku

George se probouzel, ale absolutně se mu nechtělo. Neuvěřitelně ho třeštila hlava.
„vstávejte, pane Stuarte,“ ozval se poblíž něj nějaký ženský hlas.
George tedy otevřel oči a uviděl na posteli klečet nějakou ženu.
Zamrkal, ale nebylo pochyb.
Bud teď právě zas viděl ducha nebo...
„Co se děje, proč se tváříte, jako byste viděl ducha?“
„Já… já... nevím.. možná, že jste mi někoho připomněla.“
„Myslíte třeba mojí mrtvou sestru, která za vámi onehdy po havárie přišla chtěla , abyste zjistil, co se tenkrát stalo?
„Jak to víte?“
Žena mu asi minutu hleděla do očí a pak zamumlala:
„Dokážu vidět mrtvé lidi, pane Stuarte.
„Jako, že je vidíte všude kolem sebe?“
Ta žena zavrtěla hlavou
„Ne tak docela pane Stuarte.“
„Tak jak tedy?“
„Dokážu vidět jen duchu, který někomu umřel, manžela,, manželku, sestru, bratra.“
George mlčel a pak se zeptal:
„Kde to jsem? Proč mě tak strašně třeští hlava a proč já?“
„To netuším, ale vám zemřela neteř, že?“
„Co...co víte o Katie?“
„Vím jen, že velmi trpěla, ale nemůžu vám říct nic bližšího.“
George se pokusil vstát, ale vzápětí klesl zpět na lůžko.
„Co se mi stalo?!“ zeptal se znovu.
Ta žena se nadechla pak, vydechla, ale nakonec řekla:
„Pokusil se vás otrávit manžel vaší druhé neteře...“
„Bobby? Tomu nevěřím!“
„To úplně chápu, ale je to tak.
„Proč by to proboha dělal?!“
„Bobby McBrede vaší neteř podvádí.“
„Lžete! To by Bobby nikdy neudělal!“
Ta žena mu beze slova podala dvě fotky.
George je vzal do rukou a řádně se za ně zadíval.
„Nebylo pochyb. Ta žena mluvila pravdu.
Bobby nejspíš podváděl Sáru s tou ženou, kterou údajně viděl v tom parku, tehdy před věznicí...
„A … co udělal?“
„Zavřel vás do vašeho auta a pokusil se vás tam otrávit plynem, který unikal z hadičky, ale my jsme vás v čas zachránili.“
George potřásl hlavou:
„Pořád tomu nemůžu uvěřit…“
„Já vím, ale buďte rád, že jste naživu.“
„Já jsem… jen něco takového…“
„Co se stalo s Bobbym?“
„Ten nám bohužel utekl. Zena se kterou se líbal nás zaměstnala natolik, že se podařilo panu McBredovi utéct.“
„A co myslíte, že chce dělat?“
„To netušíme, ale je nebezpečný. Bude se vás snažit najít a zabít, a když se mu to nepovede, pokusí se najít svojí ženu a zabít ji!“
„Proč by to proboha dělal?“
„To netuším, ale podle policistů, kteří se ho pokusili zatkonut se choval velmi agresivně a prý každou chvíli vykřikoval, že jí zabije.
George si rukama promnul spánku.
„Bože… bože… co se s ním stalo? Býval v pubertě trochu agresivní, ale rozhodně nechtěl nikomu ublížit.“
„Musíte ho najít co nejdřív.
Nesmí se k mé neteři dostat a ani k nikomu jinému.“
„Jistě. Uděláme, co budeme moct, abychom ho co nejrychleji našli, ale pomohl byste nám, kdybychom věděli, kde se vaše neteř nachází.“
George zoufale rozhodil rukama
„Ale já to nevím. Někdo jí unesl a já to nahlásil policii…, od koho, že jste?“
„FBI zvláštní oddělení. Moc se vám omlouvám.“
„To nevadí. Hlavně ho najdete co nejrychleji.“
Žena přikývla a přešla ke dveřím, vzala za kliku, ale pak jí pustila a otočila se.
„Ukázala vám sestra něco, co by objasnilo, co se jí stalo, jelikož ta havárie byla jen důsledek něčeho, ale nikdo neví, co se předtím dělo.
George zapátral v paměti, ale nevybavovalo se mu nic důležitého.
„Ne. Nic jsem se nedozvěděl.“
Ta žena nenápadně usykla, ale nahlas řekla:
„Vím že to po vás chtěla, ale jestli se tu objeví znovu, nedovolte jí, aby vás uvrhla do hlubokého traumatu.“
“Nezdálo se, že by mi nechtěla ublížit.“
„Totéž jste si myslel i o panu McBredovi.
„buďte moc opatrný pane Stuarte. Dalo by se říct, že už nemůžete věřit nikomu jenom nám.“
„Děkuji vám za záchranu.“
„To je naše povinnost,“ a po těchto slovech ta žena odešla.
George chtěl vstát z postele v tom ho hlava dost nepříjemně rozbolela a on si proto lehl.
Chvíli jen tak beze slov hleděl do stropu a pak zamumlal:
„Proč Bobby, proč?!“

Sanatorium pro duševně choré.
„Tak jak je na tom náš pacient?“ zeptal se asi třicetiletý doktor sestry, která měla zrovna službu.
„Pan Denvery je momentálně pod sedativy. Nemohli jsme dělat nic jiného. Byl velmi agresivní, pořád něco křičel a chtěl kousat.“
Ten doktor se zamračil.
„A co čekáte od pacienta, který trpí paranoidní představou, že v jeho těle je jeho manželka, že může za smrt svého syna, ačkoliv ten žije?“
„Chtěla jsem jen říct…“
„Vy už neříkejte nic. Na jakém pokoji leží Pan Denvery?
„Vy byste tam chodit neměl. Může se každou chvíli probudit a…“
„A my ho zas nacpeme práškama, co?“ Paranoiu nemůžete potlačit tím, že do něj budete cpát prášky.“
„Nařídil to doktor Stenres!“
„Jistě. Já si s ním promluvím, ale teď mi řekněte, kde leží pan Denvery?!“
„Pane doktore. Ejhle tón si laskavě vyprošuji!“
„Mě nezajímá, co si vyprošujete, já chci vědět, kde leží pan Denvery.“
„Co si to dovolujete? Budu si na vás stěžovat!“
„Pro mě za mě, ale teď mi řekněte, kde leží pan Denvery, nebo si mám zavolat jinou sestru, když vy toho nejste schopná?!“
Ta sestra na něj několik vteřin zírala pak řekla:
„Pan Denvery leží na pokoji 64 v druhém patře.“
„Děkuji,“ řekl doktor a pak odešel.
O pár minut se k té sestře připojila jiná sestra a když viděla nasupený výraz své kolegyně, nechápavě se jí zeptala:
„co se ti stalo tak hrozného, že se tak kaboníš?
„To ten příšerný chlap, ten nafoukaný doktor.“
„cože? Vždyť tu je jen Klever a ten není rozhodně nafoukaný.“
„To není možné. Neměli mít službu dva doktoři?“
„Jasně, že ne. Vedení snížilo stavy a noc smí sloužit jen jeden doktor.
„Jak vypadal, kolik mu bylo?“ zeptala se po chvilce ticha druhá sestra.
„Já nevím. Mohlo by mu tak 30. Docela velký a pohledný, ale příšerně arogantní…“
„A jsi si tím jistá?“
„Jasně, že jo. Viděla jsem ho dost zřetelně.“
„a co měl napsané na visačce?“
„Co já vím. Já jsem se o to nezajímala, ale počkat…“
„Co je?“ zeptala se jí druhá.
„To… není možné… to přece není možné,“ začala ta sestra mumlat.
„Co není možné? Mluv celými větami?“ snažila se jí upoutat její kolegyně, ale ta sestra se otočila a beze slov vešla na sesternu.
„Co děláš, co se děje?“ dožadovala se její kolegyně odpovědi, ale ta sestra jí nikterak nevnímala a horečně se přehrabovala v stohu papíru.
„Tak řekneš mi už, co to hledáš?“ zeptala se znovu druhá sestra, když vstoupila na sesternu.
První sestra se však dál přehrabovala v papírech.
„Proboha, vždyť mi tu naděláš bordel!“ chtěla jí ta druhá zastavit, ale v tom ta sestra vytáhla z pod haldy papíru nějaký malý novinový výstřižek.
„Co je tam napsané?“ zeptala se druhá sestra.
Sestra co ho držely v ruce jí ho beze slov předala.
Ta si ho přečetla a po přečtení byla v obličeji celá bílá.
„To může být omyl.,“ zamumlala nakonec otřeseně.
„Ne. Nevím, ale něco my říká, že to je on.“
Její kolegyně upustila ústřižek na zem a sedla si na židli.
„Takže.. takže jsi viděla ducha….“
„Já nevím, ale vím, že musím za Denverym, protože ten chlap se mi nezdál!“
„Půjdu s tebou,“ řekla ta druhá a zvedla se.
„fajn. Bude to tak lepší,“ a pak obě dvě odešly a zanechaly ten papír na zemi.
„22 července 2011 spáchal asi třicetiletý muž sebevraždu. Spáchal jí však velmi neobvykle.
Úmyslně narazil do několika lidí, kteří stáli na autobusové zastávce. Většina z nich se stačila zachránit, ale dva muži a jedna žena s malým dítětem, byly na místě mrtvý. Policie si zprvu myslela, že byl opilý, ale pak na zadním sedadle našla dopis, kde vysvětloval, že chce zemřít, ale nechce odejít sám. Nic víc e nenašlo…
Pak tam byla otisknutá fotka muže, se kterým ta sestra mluvila!“

A už jsme zase v blázinci.

Ten je tam časdto i když pozdeji nohem mín.

Alan spal velmi neklidním spánkem. Neustále se převaloval.
Před očima se míhaly obrazy, kterému jistě klidu nepřidávaly.
Viděl sám sebe v přiléhavém koženém oblečení, jak vyhazuje svojí ženu z okna, jak škrtí svého syna, jak dusí toho muže v koupelně… Alan se prudce posadil a několik minut zrychleně oddychoval.
Chtěl vstát, ale v tom mu došlo, že je spoutaný.
Měl žízeň, ale nechtěl na sebe upozorňovat, co kdyby se tam objevili sestry a zas mu něco vpíchli.
Alan podvědomě tušil, že s ním něco není v pořádku, ale přesto mu ty injekce píchat nemuseli.
Moc dobře věděl, kdo za vraždu těch tří mužů tam ve vězení může, ale nikdo mu to nevěřil a on si popravdě taky nebyl jistý, jak to s Magii je, protože od doby, co ho sem přivezli, se neobjevila ani v zrcadle ani jinde. Jestli to nebylo tím, že byl svázaný a ležel na posteli, ale ať tak či onak Alan v sobě pociťoval jakési vnitřní uspokojení.
V tom se nedaleko od něj ozvaly kroky.
Alan nadzvedl hlavu a když spatřil asi 30 letého muže v doktorském plášti, prosebně zamumlal:
„Prosím... už žádné prášky. Já vím nejsem úplně zdravý, ale prášky už ne...“
Doktor si pro sebe něco zamumlal a pak si sedl na židli, co stála vedle postele.
„Neměj strach Alane. Já ti nechci ublížit.“
„Ne, ale jste přece doktor?“
„Jsem… tedy býval jsem…“
„Jak to myslíte?“
„Tak je to správné. Pořád si říkej, že duchové neexistuji, duchové neexistuji a časem budeš zase sám sebou.“
Alan na něj chvíli zíral a pak řekl:
„Tuhle větu přece použil ten doktor, tenkrát, když jsem byl stejně jako teď na psychiatrie, ale to přece není možné.
Tomu doktorovi bylo tenkrát třicet a vám je taky třicet.
Alan prudce potřásl hlavou.
„To vám určitě řekl, vy musíte být jeho bratr.“
Ten muž ho beze slova pozoroval několik minut a pak řekl:
„Ano jsem jeho bratr..“
Alan si zhluboka oddechl.
„Díky bohu. Už jsem myslel, že mě to zas chytlo, že zas vidím duchy.“
Muž se jen malinko usmál, ale neřekl jedno jediné slovo.
Po chvilce ticha se Alan zeptal:
„vy si myslíte, že jsem blázen, že jsem schizofrenik, že mám v sobě duši své zemřelé ženy a že jsem zabil svého syna ačkoliv uvnitř sebe sama vím, že zcela určitě žije?“
„Ne to si nemyslím. Tedy vím, že máš v sobě duši své ženy a že ta ti způsobuje nemalé potíže, ale ty nejsi šílenec a už vůbec jsi nezabil svého syna.“
„Jak to víte?!“
„Prostě to vím. To ti musí stačit.“
Alan chtěl odpovědět, ale v tom sebou škubnul na jednu a pak na druhou stranu.
Ten muž ho chtěl oslovit, ale pak uviděl jeho oči- byly zelená.
Rychle vstal ze židle.
Alan se mezitím posadil tak, jak mu to dovolovaly pouta.
Podíval se na místo, kde ještě před chvilkou seděl ten muž, ale teď už bylo prázdné.
„Proč už na tom místě nesedíš?“ zeptal´se ženský hlas, který byl prosycen nenávistí.
„Ty jsi Maggie, že?“
Alan tedy Maggie se pokusila zbavit provazů, ale ty byly velmi pevné.
„Ano jsem. Co bys rád?!“
„Chci, abys ihned opustila tělo svého manžela a odebrala se tam, kam máš!“
„Alan na něj upřel svoje zelené propadlé oči a pak z jeho úst, vyšel táhlý dutý smích.
„Cha, cha, cha!“ zasmála se Maggi a znovu zaškubala provazy a pak ještě jednou. Nedbala toho, že se zařezávají Alanovi do kůže.
„Maggie. Přestaň… Tohle nemůžeš svému manželovi dělat.“
„Že ne, že ne?“ On mě zabil, on mě sprostě a krutě zavraždil a pak zavraždil našeho nebohého chlapečka!“
„On tě nezavraždil a váš syn žije. Žádám tě, poroučím ti, nech svého muže na pokoji!“
¨Maggi však prudce zaškubala provazy a ten muž si všimnul, že ty provazy pomalu, ale jistě povolují.
Tušil, že musí jednat rychle.
„Prosím Maggi nenuť mě do toho,“ pokusil se jí ten muž přemluvit mírně, ale Alan začal škubat těmi provazy stále rychleji a rychleji.
Ten muž k němu chtěl přiskočit a umlčet jí, ale v tom se ze schodiště ozvaly rychlé dunivé kroky, které podle všeho mířily k nim.
Muž si pročísl vlasy.
„Já se pro tebe vrátím,“ a v okamžiku, kdy tam ty dvě sestry vstoupily už tam byl jen Alan, který zuřivě škubal provazy.
„Zase šílí. Zavolej doktora ihned!““ zakřičela jedna na druhou.
„Dobře, ale co ty? Nemůžeš tu s ním zůstat.“
„Já to zvládnu. Ony vydrží.“
Druhá sestra pochybovačně pohledla na Smyslů zbaveného Alana, jak se snaží přetrhat provazy, ale otočila se a odešla.
Ta co tam zůstala se k zmítajícímu Alanovi malinko přiblížila.
„Jen klid pane Denvery, jenom klid. Zas to bude dobrý,“ snažila se ho uklidnit, ale Alan sebou škubal víc a víc.
„Tak kde jsi,“ šeptala sestra tiše ne bez jistého strachu.
O chvilku později uslyšela v dálce kroky.
Značně se jí ulevilo a otočila se k Alanovi zády.
To však neměla dělat, protože se vzápětí ozval nějaký zvuk, jako když něco praská.
Trvalo jí jen několik vteřin, než jí došlo, co se stalo, ale i těch pár vteřin stačilo na to, aby se Alan/Maggie vyřítili z postele a než se zmohla na cokoliv, přirazil jí Alan ke zdi.
„Půste mě pane Denvery, co vás to napadlo?!“ pokoušela se ho od sebe odstrčit, ale Alan jí kopnul surově do holeně a ženě se podlomila kolena.
„Co chcete dělat pane Denvery? Já vám chci pomoct.“
Alan jí však bez jediného slova srazil na kolena a jednou rukou, jí držel ruce za zády a druhou jí uchopil za její dlouhé husté blonďaté vlasy a silně za ně zatahal.
Ta sestra zavřískla a pokusila se osvobodit, ale bylo to marné. Jako by jí drželi dva lidé.
„Prosím, pane Denvery, prosím neubližujte mi!“
„To by se ti hodilo, co ti jedna odporná čubko?!“ ozval se hlas, ale ten rozhodně nebyl mužský.
„Co je vám, proč mluvíte jako žena?“
„Protože já jsem žena, jeho žena, žena, kterou podvádí s tebou čubku!“
„Cože?“ Já s nikým nic nemám.... Půste mě prosím!“
Alan/Maggi neodpověděli. Místo toho jí Alan znovu a tentokrát ještě surověji zatahal za vlasy tak silně, že jí způsobil takovou bolest, při které jí z očí vyhrkly slzy.
„Prosím. Já nikoho nepodvadím. to strašně bolí!“ vzlykala, ale Alan jen řekl:
„Lhářko. Já tě viděla!“To kvůli tobě mě zabil?!“
„Ne. Já jsem ve vašem domě nikdy nebyla, přísahám!“
„Děvko!“ řekl však pouze Alan a pak udeřil její hlavou do zdi.
Ta žena začala znova vřískat a v nepravidelných intervalech ze sebe vyrážela:
„Já jsem nic neudělala, já jsem nic neudělala!“ ale Alan/Maggie neměli slitování a udeřili její hlavu o zeď znovu a znovu.
Ta žena se pokusila o poslední vzepření, ale při každém nárazu to bylo slabší a slabší. Nedaleko se ozvaly rychlé kroky, ale už to nestihly.
V okamžiku, kdy narazila hlava té ženy asi po páté, ozvalo se křupnutí. Praskla jí lebeční kost a ta žena se sesula k zemi. Mrtvá v ratolísti vlastní krve.
V tom dovnitř vběhli dva muži a jedna žena.
Jakmile ta žena uviděla svojí kolegyni ležet na zemi v ratolísti své krve začala vřískat, ale jeden z mužů jí vrazil facku a ona se částečně zklidnila.
Muž, co byl dle pláště doktor beze slov pohlédl na druhého muže, který musel být zřízenec.
Ten beze slova přikývl a v ruce se mu objevila plná injekční stříkačka.
Velmi obezřetně se přiblížili k Alanovi, ale ten se skláněl nad mrtvým tělem té ženy a nic nevnímal.
Zřízenec mu to chtěl píchnout, ale v tom ten doktor uslyšel.
„Konečně… konečně jsem tu čubku zabila. Už mě nebudeš podvádět!“
„Můj bože,“ vyplynulo z doktorových úst.
„Pane Denvery. Proč jste to udělal?“
Alan otočil hlavu a ten doktor uviděl jeho oči. Měl zelené bělmo.
„Co se vám stalo, pane Denvery?“
„Já nejsem Alan. Já jsem jeho žena Maggi!“
„To není možné. Vaše žena je mrtvá!“
„Já vím, že jsem mrtvá, když mě můj manžel zabil, ale já jsem v jeho těle a vypadni nebo tě taky zabiju, všichni si zasloužíte zemřít!“
„Proč pane Denvery… tedy paní Denveryová.., proč jste zabila slečnu Parkerovou?“
Alan na něj jen tak hleděl a pak se rozesmál. Nejprve tiše, ale pak hlasitěji a hlasitěji až ten smích přešel v nekontrolovatelný chechot.
„Pane Denvery…, Pane Denvery.,“ pokoušel se na něj mluvit ten doktor, ale Alan ho naprosto nevnímal.
„Nemá to cenu doktore. Je úplně mimo.“
Doktor váhal, ale nakonec přikývl.
„Ano píchnete mu, ale jak se mohl dostat z těch provazů a proč tu byla sama?!“
„To netuším, ale já musela pro vás..“
„Jo já vím, ale měla jít s vámi, ale musela jsem pro vás...“
Dobře, ale proč nešla za dveře a nezamkla se. Dveře by snad nerozbil.“
„Dveře… zamkla?“
Doktor si povzdechl, ale rukou ukázal ke dveřím a sestra ve dveřích spatřila klíč!

Je to zajímavé Alan/Maggie a pěkně to s ním/s ní cloumá.

„Co myslíš, že s námi udělají?“ zeptala se Sára Susan.
„Co asi? Nejspíš dokončí, co už plánovali dávno.“
„To jako, že si nás dají jako hlavní chody?“
“A šance na útek je minimální,“ povzdechla si Sára.
„Hlavu vzhůru, švagrová..“
„My jsme takový vždycky nebyli,“ ozval se odněkud mužský hlas.
„Ty se raději neozývej a rozhodně si teď nehraj na hodňáčka..., pokud si dobře vzpomínám, byl jsi to ty, kdo nás sem nelákal a když jsi podle svých slov jiný, nežli všichni ostatní, proč si něco takového udělal a proč proboha vypadáš tak jak vypadáš?!“ vypálila na něj Susan, ale Sára jí položila ruku na rameno,
„Jsem taky hodně naštvané, ale především na sebe, že jsem podvedla svého muže s někým jako on, ale hněv nám tu nepomůže...“
„A že to říkáš zrovna ty!“ utrhla se na ní Susan, ale pak se omluvila:
„Promiň. Jsem trochu podrážděná. Dějou se kolem nás věci, které nechápu tak, jak bych chtěla. Různí lidé a nejen lidé nám usilují o životy.
„Jak už jsem řekl. Můj lid nebyl takový, ale jednoho dne přišla ta žena, respektive její duch, co se naší náčelnici zjevil v zrcadle a podle naší náčelnice , jí ta duchyně řekla, ať začneme dělat to, co děláme Teď..“
„Ale proč proboha? A co má nějaké duchyně co komu poroučet?!“
Muž pokrčil rameny.
„Nevím. Řekla, že když budou lákat důvěřivé lidí a pak je sníme, dostaneme neuvěřitelnou moc, budeme pořád zdraví a věčně mladý.
„Což bych mohl potvrdit, ale to vše, za velkou cenu.
„Myslíš tvojí pravou tvář?“ zeptala se Sára nezvykle mírně. Pravda pořád na něj měla zlost, ale už nebyla tak intenzivní a teď ho spíš popravdě litovala.
„Ale copak Sáro. Snad si nám nevymekla?“ neodpustila si sarkastickou poznámku Susan, ale popravdě byla ráda, že se na něj Sára každou chvíli nevrhá.
„Říkal jsi, že vám slibovala dlouhé mládí, ale ne... raději se nebudu ptát.
Ale dost mě překvapilo, když jsi se ocitnul u nás. Myslela jsem, že patříš k nim a...“
„Susan! Nevím proč, ale chtěl mi pomoct!“
„Vážně? Kde se to v něm vzalo?“
„Susan. Nech už toho. Tohle nám vážně nepomůže!“
„To sice ne, ale lepší něco než tu tak sedět a čekat až si pro nás přijdou a já nevím, za Labutího Jezera si nás v klidu rozřežou!“
„Susan! To už stačí. Musí přece existovat nějaká možnost útěku a nebo..“
„Nebo co?“ Sára mlčela.
„Nebo co, Sáro Stuartová?!“
„Nebo se tu objeví ten muž, co mě tehdy zachránil před tím kyvadlem...“
Susan na ní několik vteřin beze slova hleděla a pak se rozesmála.
„Když se asi po dvou minutách uklidnila, řekla:
„No to je ohromný. Ty se spoléháš na svého pana tajemného.
Sakra nikdo takový tam nebyl a nezapomínej, že tvůj manžel je pořád Bobby a tys mi nedávno, že tohle všechno začalo, tvrdila, jak moc mého bratra miluješ.“
„Vždyť taky, že ano. Já nevím o co ti jde. Já jsem přece neřekla, že toho muže miluju, nebo, že po něm toužím, ale už mi jednou zachránil život a mohl by znovu.“
Susan rozhodila rukama.
„Můj bože Sáro. Kdy ti už dojde, že tam žádný chlap nebyl?!“
„Ale on tam byl! Já přece neměla halucinace!“
„to nevím, cos měla, ale nikdo tam nebyl!“ zvýšila Susan hlas.
„Jo a kdo mě podle tebe zachránil, co?“
„Já nevím, ale vím, že tam žádný chlap nebyl.
„Ale byl!“
„Ne Nebyl!“
„Ale ano byl. Já ho viděla, já s ním mluvila nebo mi snad chceš naznačit, že jsem blázen?!“
„Já jen chci říct,. Že se to všechno seběhlo moc rychle a že prostě nevěřím, že tam nějaký chlap byl. To by si ho musel ten tvůj pan Gibson všimnout!“
„Ale co když to byl duch?“
„Nebuď pitomá. To bych si ho musela všimnout!“
„A proč? Protože dokážeš vycítit , když má nadpřirozeno zlé úmysly?
„Jo... vadí ti na tom něco?“
Muž je znepokojeně pozoroval, ale zatím se neodvažoval zasáhnout.
Sára se ušklíbla.
„Co by mi na tom mělo jako vadit, ale myslím si, že jsi ho neviděla, protože ty nemůžeš vycítit duchy, kteří chtějí pomáhat, protože ty jsi jako dítě jen a jen škodila!“
„to odvoláš!“
„Ale to víš, že ne. Vždyť je to pravda.
Všichni tě tam nenáviděli a tři holky kvůli tobě dokonce spáchaly i sebevraždu!“
Susan vypadala dost zaskočeně, ale pak se zeptala:
„Jak to víš, kdes to slyšela?“
„Sama si to řekla, Susan.
„Já a Bobby jsme milující se manželé a ti před sebou nemají žádné tajnosti.“
„Já tě zabiju!“ zavřískla Susan a vrhla se na Sáru, ale než si mohly navzájem vyškrabat oči, postavil se mezi ně ten muž a řekl:
Conteni!“
„Cože?“ Susan na něj vytřeštila oči.
I Sára se zastavila.
Pak potřásla hlavou a nakonec zamumlala:
„Proboha, co jsem to chtěla udělat?“
„I Susan potřásla hlavou.
„Proč tu tak stojíme, jako bychom se na sebe chtěly vrhnout?“ zeptala se zmateně.
„Já.. nevím... mám teď nějaké okno,“ odpověděla stejně zmateně Sára.
„Ty o tom něco víš? Ty víš co se tady dělo v posledních pár minutách?!“ obrátily se obě dvě na toho muže, ale ten jen zavrtěl hlavou.
Sára si pročísla vlasy a pak se posadila na zem.
Susan taky tak učinila.
Muži se na tváři zjevil mírný úsměv, ale ten mu ihned zmrznul, protože se otevřely dveře a dovnitř vešli čtyři muži a v rukou měli nějaké pytle.
Než se Susan nebo Sára mohly zeptat, ti muži, bez jediného slova ty pytle obrátili a z pytlů vypadalo několik desítek kostí různých velikosti a nebylo pochyb, všechny patřili lidem. Většinou dospělým, ale našly by se tam určitě i dětské kosti.
Obě ženám se zvednul žaludek, ale ony potlačily nutkání zvracet.
Muži nyní již prázdné pytle vzaly do ruky a beze slova zas přišli ke dveřím a tři z nich odešli, ale čtvrtý se k nim otočil a řekl:
„Připravte se. Brzo na vás přijde řada!“
Chtěl zavřít dveře, ale v tu chvíli Susan zcela nečekaně vystartovala potom muži a ten nestačil dostatečně zareagovat a tak ho Susan povalila na zem a svými nehty mu poškrábala obličej.
Muž zařval bolestí. Sára, která e vzpamatovala se vrhla Susan na pomoc, ale to už se tam objevili ti tři muži, kteří je násilím odtrhli od přepadeného muže.
Susan Sára se bránily, ale ti chlapi do nich proste jen hrubě strčily a ony, jelikož na to nebyly zvyklé, tvrdě dopadly na zem a nepříjemně si narazily kostrč!
„Proč si nám nepomohl?“ zeptaly se toho muže vyčítavě.
„Protože kdybych se vám pokusil pomoct, odnesly byste tom nohem hůř.
„Ty jsi ale tak šlechetný!“
„“Vím, že se na mě zlobíte, ale lépe si narazit kostrč a mít šanci na útěk, než se marně snažit o nemožné...“
„Nebyl jsi náhodou v jednom ze svých minulých životech Konfucius?“ zeptala se Susan kousavě, ale Sára se tiše, ale důrazně ozvala:
„To už stačí...“
„Cože?“
„To už stačí Susan. On má pravda. I kdybychom je nakrásně přepraly, neměli bychom moc velkou šanci se odtud dostat!“
„Takže ty už jsi na jeho straně? To je dost rychlá změna.“
Nebuď pitomá. Jen se snažím uvažovat realisticky.“
„Jo jasně. Tvoje uvažování:
Zůstat tu a čekat až si pro mě přijdou a nebo se procházet kolem dokola a krátit si tak čas?“ Susan byla už hodně nabroušená.
„Uklidni se Susan a posad se k nám. Tři hlavy toho vymyslí, ale v prvé řadě, musíme dát někam ty kosti... na to se nedá koukat.“
Susan chvíli váhala, ale pak řekla:
„Ne to nedají,“ a pak se připojila k odklízení kostí.
Nebylo to správné, ale takhle jim nesměly zůstat na očích.
Když je zasunuly pod skříň, Susan se zeptala:
„Kdy asi přijdou..“
Muž vyhlédnul ven a pak řekl:
„Do pěti hodin!“
Susan se nadechla, ale neřekla ani slovo. Neměla na to co říct.

Tak šup, šup - košťata a zametat kosti.

Sestra, které zemřela její kolegyně zásluhou Alana Denveryho se dlouho rozmýšlela, jestli má zůstat v léčebně, ale nakonec jí primář přesvědčil.
Řekl jí, že to co se stalo její kolegyni je velmi nešťastné, ale že by byla obrovská škoda, kdyby odtud teď odešla, že by to byla pro ústav velká ztráta a že by to bylo vůči její kolegyni.., neřekl přímo sprosté, ale naznačil něco v tom smyslu, že by to určitě nechtěla.
Jak to úlisného chlapa nenáviděla. Tvářil se, že myslí jen na pacienty a na personál, ale ve skutečnosti se staral jen o peníze a o to, jak z nich vyždímat maximum, za co nejmíň peněz…
Ona tedy nakonec souhlasila, ale popravdě jí k tomu vedl fakt, že jí uvnitř sebe sama jí cosi sžíralo. Pořád měla před očima tvář její kolegyně, jak tam leží na zemi, hlavu má doslova rozmlácenou a všude kolem ní byla krev a to vše jen proto, že si ani jedna nevzpomněla na klíč, který visel ve dveřích, ale především se musela dozvědět, co se tehdy stalo, jak se mohl pan Denvery dostat z provazů a kde se v něm vzala ta síla. Popravdě nevypadal jako někdo, kdo má spoustu síly.
Občas se přistihla, že přemýšlí o tom doktorovi, který měl být mrtvý.
Ano bylo to neuvěřitelné, ale co když v tom bylo cosi pravdivého, co když je z něho duch a přišel jsem, aby pomáhal, když v okamžiku své smrti zabíjel.
Vždycky to však zavrhla, protože jí to přišlo příliš nesmyslné.
Po třech dnech se však začaly dít dost divné věci. Byla na psychiatrické klinice a tam se děly různé věci, ale to co dělo posledních deset dní bylo velmi zvláštní.
Každou noc slyšela z pokoje Pana Denveryho velmi Prudkou hádku a skoro vždy slyšela tři hlasy.
Dva mužské a jeden ženský.
Jistě ty mužské by pochopila. Pan Denvery byl přece jen schizofrenik, ale nikde se nepsalo nic o tom, že by dokázal mluvit tak čistým ženským hlasem.
Už několikrát tam chtěla jít, ale vždycky jí zavolali k jinému pacientovi, ale asi tak po týdnu se konečně dostala do jeho pokoje, ale on spal a vypadal přitom klidně.
Když probudila,upřel na ní své oči, které byly bez jasu a zeptal se, co po něm chce a ona jen zamumlala, že ho přišla jen zkontrolovat.
Ale v dalších dnech se to opakovalo a ty hádky byly stále silnější a silnější a sedmý den uslyšela rámus, jako když někdo něčím hází.
Jenže když tam doběhla všechno bylo úplně normální a Alan zas spal klidním spánkem.
Nevěděla, co si má o tom myslet.
Nikomu o tom pochopitelně neřekla, měli by jí jen za blázna, ale něco se tu muselo dít.
Příští den přišla k jeho dveřím a čekala, jestli se bude něco dít.
Když čekala hodinu a pak druhou, začala mít pochybnosti, jestli udělala dobře, když stojí tady a nevěnuje se svým povinnostem.
Když už tam čekala skoro tři hodiny, chtěla to vzdát a odejít, ale v tu chvíli se z jeho pokoje zas ozvaly ty hlasy:
„Mě nikdy nedonutíš. Já nikdy neodejdu. Já ho budu pronásledovat na vždy!“ ten hlas patřil ženě a očividně ženě velmi rozzlobené.
„Maggie ty musíš odejit. Nemůžeš být v těle někoho, kdo je tvůj manžel… ty nemůžeš být v žádném těle. Ty jsi mrtvá, musíš odejít!“
Vzápětí se ozval smích, ze kterého sestru mrazilo:
„Ty, který jsi mrtvý, mě chceš poučovat, ty, co už tu nemá dávno být?!“
„Ano jsem mrtvý, ale mám tu jistý úkol.“
„Mlč! Já tu mám taky úkol!“
„Maggie nech už toho prosím,“ ozval se chvějící hlas, který musel patřit panu Denverymu.
Pak se ozvala nějaká rána a ta sestra vzápětí uslyšela:
„Ty se do toho neplet a ty vypadni!“
Vzala za kliku, ale klika nešla stisknout, jako by se vzpříčila.
Zkoušela to jednou, podruhé, ale nepohnula s ní ani o píď.
„Nechoďte sem.vraťte se prosím do sesterny,“ odpověděl jí jiný hlas.
„Kdo jste, co tam děláte?“ zeptala se sestra a veškerou silou se snažila stlačit tu kliku dolu, ale ono to nešlo.
„Běžte pryč, prosím!“ ozval se znovu ten hlas.
Sestra zaváhala a pak chtěla upustit kliku, ale náhle se jí ruka k té klice přisála.
Ona se jí snažila z té kliky dostat, ale její ruka tam byla beznadějně přisátá.
„Nejde to. Nemůžu svojí ruku dostat z té kliky, co se tu proboha děje?“ zeptala se a hlas se jí třásl strachy.
Místo odpovědi však jen uslyšela:
„Maggie ne. Maggie to nesmíš!“
„Co se děje? Pusťte mi tu ruku!“ zakřičela ta sestra, ale v odpověď jí byl pouze ostrý řezavý ženský smích.
„Ne Maggie ne!“ vykřikl ten mužský hlas, ale ona už neměla příliš mnoho času.
Ozvalo se skřípění, jako když se něco někde uvolňuje.
Začala se kolem sebe rozhlížet, i když s „přisátou“ rukou to nebylo nejsnadnější, ale nikde neviděla nic podezřelého, ale ty zvuky se ozývaly pořád a ten smích se ozýval pořád a řádně se jí zarýval do kůže.
„Už toho nechte , už toho nechte!“ začala prosit nejprve tiše, ale pak stále hlasitěji a hlasitěji až téměř křičela, ale ty zvuky pokračovaly a ona si náhle uvědomila, že ty dveře povolují, že už nedrží tak pevně a pak jí to došlo něco muselo uvolňovat panty.
„Bože!!!“ zaječela a začala sebou škubat ještě víc, ale bylo to marné.
„Pomozte mi, pomozte mi!“ prosila, ale kromě toho smíchu se nic jiného neozývalo.
„Já nechci umřít, já nechci umřít,“ žadonila na pokrají zoufalství, ale ty zvuky nejenže zesílily, ale zčistajasna se přidaly i další zvuky, jako by někdo bouchal do zdi a zároveň něčím i do stropů, ale nikdo kromě ní a pacientů tu nebyl.
A pak se to stalo. Dveře vypadly a ona protože to v tu chvíli nečekala, dopadla velmi prudce na ty dveře a při své smůle se prudce uhodila do hlavy a čelo se jí zbarvilo krví.
Ona však neumřela. Hlava se jí prudce točila, chtělo se jí zvracet z čela jí kapala krev, ale byla naživu, alespoň si to myslela, když po celém těle cítila neskutečnou bolest.
Pokusila se vstát, ale tělo jí odmítalo poslechnout.
Nejspíš si při pádu zlomila nebo narazila žebra, protože se jí špatně dýchalo.
Pokusila se alespoň zvednout hlavu, ale povedlo se jí to jen částečně, ale i to stačilo, aby jí došlo, že nad ní stojí Alan a v ruce drží železnou tyč.
„Pane Denvery, jak jste se dostal z postele a co chcete dělat s tou tyčí a kde jste k ní přišel a…“
„chcípni mrcho!“ přerušil jí nenávistně Alan, ale hlas, který vycházel z jeho úst byl ženský.
„Ne… prosím… ne..,“ žadonila, ale Alan se pořádně rozmáchnul.
Ona se z posledních sil pokusila překulit, ale nepovedlo se jí to a Alan v rozmachu se jí chystal udeřit tyčí do hlavy, což by vedlo k její smrti.
Uvědomila si, že v pokoji se nebývale ochladilo, ačkoliv topení bylo na maximum.
„Nedělejte… nic jsem vám neudělala!“
„Chcípni mrcho!“ zopakoval pouze Alan a chtěl jí udeřit, ale v tom se zničehonic prohnul a tyč mu vypadla z rukou a s třískotem dopadla na zem.
Alan zaječel, ale opět to byl ženský hlas a pokusil se tu tyč sebrat ze země, ale opět ho cosi udeřilo do břicha a on se znovu prohnul a ta sestra vzápětí uslyšela:
„Utíkejte, utíkejte! Dlouho jí nedokážu zdržet!“
„Kdo… kde?“ rozhlížela se kolem sebe, ale hlava jí strašně třeštila, před očima se jí míchaly barvy, ale přesto uposlechla, sama ani nevěděla proč.
Vstát však nedokázala a tak se začala plazit pozpátku, ale šlo to velmi těžce a to nejen kvůli tomu, že měla nejspíš slabý otřes mozku, ale také kvůli tomu, že pořád slyšela ten ženský hlas, který křičel, že jí zabije a pak zas ten mužský, který se jí snažil uklidnit a říkal něco v tom smyslu, že to musí Alan dokázat.
Nic z toho nedávalo žádný smysl, ale možná to všechno byly jen halucinace, protože jí příšerně pískalo v uších.
Jak se tak pozadu plazila, síly jí kvapem opouštěly, ale ona se i kousáním do rtů, donutila plazit se dál a dál.
Když už téměř nemohla, když už to vypadalo, že jí dojdou síly těsně před prahem, uchopily jí najednou dvě silně mužské ruce a ona z hodně velké dálky, uslyšela:
„Proboha co se stalo, co to má znamenat?!“
„teď ne doktore. Musíme jí dostat na lůžko a ihned zavolat záchranku.“
„Dobře, ale co se stalo. Mluvte slečno, co se tu stalo?!“
Ona ho v podvědomí slyšela, ale neměla sílu mu odpovědět.
„Dovezte jí k výtahu a zavolejte záchranku!“ doslova poručil zřízenec, který měl službu doktorovi a ten byl tak otřesen, že ho nejen poslechl, ale ani neprotestoval.
Zřízenec pomalu vešel do Alanova pokoje a otřásl se zimou.
Ušel několik kroků a pohledem sledoval kapky krve, které byly ještě čerstvé a které ho nakonec dovedly až k Alanově posteli, ve které Alan spal.
Na první pohled na něm nebylo nic neobvyklého, ale možná to bylo tím, že spal na boku.
Když ho však obrátil na záda všimnul si jeho rozdrápaného obličeje.
Zatřásl s ním, ale Alan nereagoval. Zatřásl s ním podruhé a Alan se pohnul a otevřel oči.
„To jste si udělal vy sám?“ zeptal se.
Alan slabě zavrtěl hlavou.
„Tak kdo tedy, kdo vám to udělal?“
Alan na něj několik sekund zíral a pak zamumlal:
„To mi udělala Maggie. Nechce se mě pustit…“
„Kdo je Maggie? Jak to myslíte?“
Alan mu však neodpověděl a jeho oči zas získaly onen prázdný výraz, který u něho občas vídávali.
Ten zřízenec s ním znovu zatřásl a pak ještě jednou, ale bylo to marné.

Tak po tom, co se stalo upadl Alan do jakési "nepřítomnosti".