DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 SVOBODA

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
AutorSpráva
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: SVOBODA   23.02.14 23:45

Svoboda je možnost cítit, co si přeje srdce. Cítit cokoli.

Castiel to konečně chápe.

Castiel cítí. Je svobodný.



Na Deanovi je udělat další krok.

Dean má tři sny. Jeho podvědomí mu něco napovídá a pokaždé, když se Dean probudí, myslí si, že tomu rozumí trochu líp. Rozumí, že svoboda je cítit, cokoli chce.

A, nakonec, i hráze mezi sny a skutečností občas prosakuje.



Volně navazuje na epizodu 9x13. Destiel. Dean potřebuje terapii. Potřebuje Case.

Napsáno k příležitosti Deanových narozenin Smile

Hodně zmínek o jisté kravatě, která se ze SN  - beze zmínky - vytratila. Dean si všiml. Samozřejmě, že si všiml... a nenechá to plavat.




SVOBODA





Od hladiny moře se odráželo slunce. Na motoristickém odpočívadle na konci parku u mořského pobřeží zaparkovala impala. Dean vypnul motor, usadil se a pozoroval stříbřitý pruh vody ve slábnoucím denním světle. Přísahal by, že i v autě slyší, jak se voda přelévá a šumí.

Bylo to uklidňující, jako terapie. Dean cítil, jak se jeho duše zotavuje. Nepociťoval palčivost nad Samovo: Já bych tě nechal umřít, a Cainovo znamení pro jednou nepálilo. Teplo z impaly vyprchávalo a vůz vychládal. Dean upřel oči na vodní hladinu. Přemýšlel o sobě. Strávil tolik času uvažováním nad druhými, že se skoro nikdy nezabýval sebou. Tím, kdo je. Co prožil. Co chce.

Do mysli se mu vkradla další myšlenka. A dřív, než se vytvarovala, známý hlas řekl, „Ahoj, Deane.“

Dean otočil hlavu. Na sedadle spolujezdce seděl Castiel. Anděl vypadal, jako vždycky. Neučesaný, v baloňáku a s modrou kravatou a klidně se uvelebil v Deanově autě, jakoby se nechumelilo, ruce složené v klínu. „Tohle mi chybělo,“ zamumlal Castiel, jakoby Deanovi četl myšlenky?

„Nevěděl jsem, že tohle můžeš,“ poznamenal Dean, trochu kysele. Co si pamatoval, Castiel se nemůže přemístit.

„Nemůžu,“ odvětil Castiel. Pár neskutečně modrých očí se setkal s Deanovo. Dean zamrkal.

Došlo mu to, „Tohle se mi zdá.“

Castiel přikývl. Konečně, to dávalo smysl. Odpočívadlo a park u moře, kde jednou, jako děti zastavili s Johnem, když cestovali napříč státy.  Polohu si Dean nepamatoval, ale podobu si vybavoval přesně. Dean Castiela sjel pohledem. „A ty? Ty se mi taky zdáš?“

„Obávám se, že ano. Tohle je tvůj lucidní sen. Vstupovat do snů je další z mnoha schopností, o které jsem přišel. To přece víš.“

Dean to nevěděl. Jeho podvědomí si to muselo myslet. Jeho podvědomí se ho snaží ukonejšit, pomyslel si, protože kdyby ho Cas mohl navštívit, a zatím to neudělal, muselo by to být proto, že anděl nemá zájem.  

Castiel se usadil pohodlněji. Opřel hlavu o opěradlo a zadíval se na rozlehlé moře. Uvolnil se. Vypadalo to, že v Deanově vyhlídce nalezl zalíbení.  

Dean si nemohl pomoc a prohlížel si ho.

Neviděl Castiela skoro dva měsíce a anděl o sobě nedával vědět. Takže všechno bylo při starém. Z Case byl anděl a na Deana sral. Dean nevěděl, jestli je Cas jednoduše Cas a neuvědomuje si, že zůstat v kontaktu znamená, ho udržovat, nebo jestli mu Dean jednoduše nestojí za to, aby se mu ohlásil. To poslední, pravděpodobně. Castiel se objevil, jenom když on – nebo Dean něco potřeboval. Nikdy ne, jenom tak, na pokec. Dean to přisuzoval jeho osobnosti, ale čím dál tím víc měl pocit, že je to možná v něm. Potřebuje ho Cas stejně, jako Dean potřebuje jeho?

„Chybíš mi.“ Vypadlo z něj.

Castiel se otočil hlavu, a upřeně se na Deana podíval. Ten propalující pohled byl tak skutečný, že Deanovi z něj naskočila husina. Cas pootočil hlavu ke straně. „Možná bys mi měl zavolat,“ konstatoval.

Dean se vyklonil a skrz přední sklo pohlédl na tmavnoucí oblohu. „Jo, možná zavolám,“ zabručel neochotně. Podíval se na místo spolujezdce. Bylo prázdné. Castiel byl pryč.

Dean se probudil v motelu v Casperu ve Wyomingu. Sam spal na vedlejší posteli, vyčerpaný po lovu wendiga. Dean se podíval do telefonu. Hodiny na displeji ukazovaly tři ráno. Zase aparát odložil. Zůstal ležet v posteli s rukama položenýma na prsou a hleděl do stropu. K čertu s tím, sebral mobil a vyťukal zprávu. Rychle ji odeslal dřív, než hrozilo, že si to rozmyslí.






Když se Castiel objevil na prahu bunkru, vypadal právě tak, jak si ho Dean pamatoval ze snu, až na to, že skutečný Castiel – k Deanovo rozčarování (rozčarování?) pořád postrádal kravatu. Dean jim oběma nalil kávu a usadili se v kuchyni. První půlhodinu strávili tím, že se vzájemně informovali o tom, co je nového na frontách. Pak se k nim připojil Sam, který si byl to odpoledne zaběhat. Přemístili se do knihovny, kde se Sam a Castiel snažili najít nějakou bichli, která by jim mohla říct něco víc, o Cainovo znamení, na čemž Cas trval, ačkoli Dean prohlašoval, že je fajn a není to zapotřebí.

Zatímco pátrali, Dean si prohlížel komiks, názorně jim oběma, svému bratru i andělu, prezentujíc hluboký nezájem o to, co dělají. O dvě hodiny později Sam odpadl a odešel spát. Castiel pokračoval v četbě, a Deanovi bylo jasné, že je rozhodnutý v knihovně sedět třeba celou noc a další den, dokud nenajde, co hledá. Odložil komiks a pozoroval, jak Castiel čte. Cas v jedné ruce pořád držel hrnek s kávou, které se ani nedotkl a která už musela být v tuhle chvíli, jako led a volnou otáčel listy v knize.  Očima přejížděl z řádku na řádek, a čas od času se pozastavil, a Dean viděl, jak se jeho výraz mění, jak nazvedá obočí, nebo se mírně mračí, a obracuje list.

Deanovy oči sjely níž a ulpěly na Castielově hrdle. Límeček košile byl rozhalený a zpod látky vykukovala holá kůže. Dean polkl. Odkašlal si. Castiel zvedl oči od knihy. „Neřekl jsi mi, jak se ti vede.“

Castiel knihu odstrčil. Upřeně se na Deana podíval. „Daří se mi dobře… vzdor – okolnostem. Tobě?“

„Mohls mi dát vědět,“ vypadlo z Deana, který ignoroval Castielův dotaz. „Myslel jsem, že – „

Castiel se na Deana dál díval, vyzívajíc ho, aby pokračoval. Když se tak nestalo, Castielův výraz, změkl. „Byl jsem zaneprázdněný,“ přiznal. „Takříkajíc, jsem chytal druhý dech.“

Ty to tak potřebuješ, pomyslel si Dean trpce při pohledu na anděla, o kterém věděl, že hlavou proráží zed. Ehm, doslova.

„A věděl jsem, že ty a Sam potřebujete – prostor,“ pokračoval Castiel mírně. „Nechtěl jsem vyrušovat.“

„Jestli ti šlo o to mě nerozptylovat, docílil jsi pravýho opaku. Musel jsem na te – na to myslet. Čas od času se ohlaš, to je všechno. Dej vědět, jak je.“

„V budoucnu se polepším,“ slíbil Castiel vážně.

Deanova nálada o bod stoupla. Najednou se cítil lehčí, jakoby z něj spadla část břímě. Castiel si před sebe přitáhl knihu a začal číst tam, kde přestal, ale Dean viděl, že se jeho oči nepohybují. Castiel se mírně usmíval.

„Deane, říkal jsi, že zírat je neslušné.“

Dean se zajíkl. „Přemýšlel jsem, to je všechno. Chtěl jsem se zeptat,“ Dean opřel lokty o stůl, na kterém okolo něj během výzkumu vyrostla hromádka z komiksů a prázdných obalů od čokoládových tyčinek. Upřel na Castiela zelené oči. „Co tvoje kravata?“

To si konečně získalo Castielovu pozornost. Překvapeně vzhlédl. „Co je s ní?“

„Nemáš jí. To je všechno.“

„To je pravda.“ Castiel se ošil. A pak, „Chybí ti to?“

„Ne,“ vyhrkl Dean. Co je mu do toho, co má Cas na sobě? Pročistil si hrdlo. Zamyslel se nad tím pečlivěji. Líbí se mu, že Castelův rozhalený límeček odhaluje jeho krk. Ale – tohle byl Cas, ne nějaký andělský model. Ta kravata ho dotvářela. Ladila k jeho očím, a kdyby za ní Dean zatáhl a přitáhl si ho blíž –

Zavřel oči. Otevřel je. Pročistil si hrdlo, „Jo,“ přiznal ochraptěle. „Chybí.“







Dean prošel dvorem, mezi stromy, vrhajícími stín na trávník a zamířil k domu. Jednalo se o jeden z těch starých viktoriánských domů s bílou omítkou. Na verandě visel lapač snů, houpající se ve větru. Když Dean stoupl na schod, dřevo zapraskalo.

Otevřel si klíčem, který si vypůjčil na stanici, pod falešnou záminkou, že je agent FBI. Prošel každou místnost, hledajíc něco, co by mu napovědělo, zda Gadriel v domě, kdy byl. Nic neobjevil, ale pro jistotu si na pomoc zavolal Castiela, aby se ujistil, že nic nepřehlédl. Zvažoval, že dá vědět i Samovi, ale rychle to zavrhl.

Když se Castiel ukázal – zase bez kravaty – Dean seděl u barového stolu v kuchyni a projídal se levnými čokoládovými tyčinkami, kterými se zásobil. Dean postřehl, že Cas kravatu nemá, ačkoli mu sdělil, že se mu v ní líbil víc. Ne, tak to nebylo. Dean ho pouze informoval o tom, že v kravatě vypadá dobře. Ne, že by nevypadal dobře bez ní. Dean se do toho zamotával. Pointa je, že Castiel s tou informací nic neudělal, a Dean je maličko zklamaný. Ne proto, že Castiel nebral jeho doporučení v potaz – Castiel nemusí dělat všechno, co si Dean umane, jenom proto, aby se Deanovi zavděčil. Castiel nemusí Deana poslouchat na slovo a pokaždé s lovcem souhlasit. Přesto, Deanovi vrtá hlavou, proč Castielovi tolik záleží na tom, že tu kravatu nemá.

Dean zamrkal. Castiel stál ve dveřích, na prahu kuchyně. „Nic jsem nenašel,“ řekl a potvrdil, co si Dean myslel. Pokud tu Gadriel byl, zametl po sobě stopy. Dean kývl. Bylo odpoledne, okny, do kuchyně svítilo slunce a Deanovi se zatím nechtělo pryč. Otevřel další čokoládovou tyčinku a kousl si.

Castiel na něm ulpěl pohledem. Tvářil se znepokojeně. Beze slova přešel k lince a začal prohledávat kredence. Dean pozoroval jeho záda, obočí nadzvednuté. „Co to, k čertu, děláš?“ zeptal se konečně.

Castiel našel chléb. Z lednice vytáhl šunku a sýr, a nějakou zavařovanou zeleninu. Zkontroloval datum spotřeby. Rozložil všechno na stůl, z přihrádky vytáhl nůž – jakoby tady byl doma – a začal připravovat sendviče. „Nejsi ve formě. Neušlo mi, že se zanedbáváš, Deane.“

„No tak, přece víš – „ začal Dean otráveně –

Došlo mi to, Deane,“ utnul ho Castiel. „Dochází mi, že – povinnosti mají přednost – a že rozepře se Samem se na tobě negativně podepsala, ale, jak chceš najít Gadriela a porazit Abadona, když se neudržíš na nohou?“ Postavil před Deana talíř s hotovými sendviči a sedl si naproti němu. „Nemůžeš všechno zahodit, Deane.“

Dean zíral na sendvič. Pohlédl zpátky na anděla. Vypadal rozrušeně a Castiel znejistěl. „Když jsem pracoval a žil v Gas-N-Sip, připravoval jsem si vlastní jídlo, “ vysvětlil. A, skromně – jemně – dodal. „Bylo mi řečeno, že dělám chutné sendviče.“

Dean si přitlačil bříška prstů na oči. Když je odkryl, vypadalo to, že se sebral. „Díky,“ Uchopil sendvič a kousl si. Žvýkal. Pak si kousl znovu, s větším gustem. „Kdokoli to řekl, nelhal,“ zamumlal s plnou pusou. Castiel se zatvářil potěšeně. Dean dojedl sendvič a pustil se do druhého, už pomaleji, ale pořád s chutí.

Castiel položil ruce na stůl a opřel se o lokty, pozorujíc, jak Dean jí. Minuty ubíhaly. Dean se přistihl, že nechce, aby odpoledne skončilo.

Když dojedl, otřel si ústa. „Díky,“ zopakoval.  

„Nemáš zač,“ Castielovy oči byly neskutečně modré.

Anděl otočil hlavu a zadíval se z okna.

„Takže,“ vypadlo z Deana dřív, než si dokázal pomoc – užíralo ho to, „proč si tu kravatu nepřičaruješ zpátky? Můžeš, nebo ne?“

„Mohl bych,“ připustil Castiel, oči nespouštějíc ze stromů na dvoře. „Nechci.“

„Udělal jsi to s kabátem. A zbytkem,“ podotkl Dean – proč to nenechá plavat?

Castiel odtrhl oči od scenérie. Pomalu je zaměřil na lovce. „Sentiment,“ řekl. „Chybělo mi to. Když jsem padl, vzdal jsem se všeho, co jsem měl, protože jsem se stal někým jiným. Nepatřilo to ke mně. Když jsem se stal znovu andělem, připadalo mi adekvátní vypadat, znovu, jako anděl – ale, nejsem už anděl, kterým jsem býval. Změnil jsem se. Proto jsem si odpustil kravatu.“

Dean satisfakovaně kývl. Konečně to dávalo smysl.








Dean se probudil. Do místnosti oknem, skrz závěsy, prosvítalo světlo. Dopadalo do peřin a na Deanovu tvář. Dean se přetočil na bok a svalil z postele. Natáhl si tepláky, došel k oknu a vyhlédl ven, na dvůr. Usmál se. Sešel ze schodů, otevřel vstupní dveře domu a naskytl se mu výhled na modrou oblohu, zahradu a verandu zalitou sluncem. Na schodech od verandy seděl muž. Anděl, aby byl přesný. Seděl k Deanovi zády, ale Dean věděl, o koho jde. Ty neučesané tmavé vlasy – a ta záda (vídával je, až příliš často) – by poznal kdekoli.

Castiel si tu seděl v šedém tričku s krátkým rukávem, které vypadalo, jako jedno z těch, které má v šatníku Dean a v sepraných džínech. Tričko odhalovalo jeho paže, a slunce kůži propůjčilo zlatavý nádech. Dean ho obešel. Castiel se díval do dálky starodávnýma hlubokýma očima. V ruce, která mu spočívala v klínu, držel hrnek s kouřící kávou. Napil se. Když pozvedl ruku k ústům, rukáv se mu vyhrnul výš.

Dean si sedl vedle něj. Castiel se na něj nepodíval, ale když Dean dosedl, jemně se usmál.

Dean do něj štouchl nohou, a Cas konečně otočil hlavu a podíval se na něj, pořád se usmívajíc.

Mírný vítr rozhoupal lapač snů, který andělu visel nad hlavou. Byl to ten viktoriánský dům. Tohle se Deanovi zdá.

„Co se děje, Deane?“ zeptal se Castiel. Nad hlavou se mu pořád houpal lapač snů a jeho oči zmodraly ještě víc, než obyčejně. Anděl pozvedl hrnek k ústům a napil se kávy.

„Nic se neděje,“ bránil se Dean. Proč by se mělo vždycky něco dít, k čertu? „Chtěl jsem tě vidět, to je všechno.“

Castiel spojil obočí dohromady. V ten moment vypadal víc, jako ustaraný anděl, kterého Dean znal, a méně, jako muž z Deanova snu, který tu dosud klidně seděl, a popíjel kávu. „Můžeme se vidět, i když bdíš,“ připomněl lovci opatrně.

Dean něco zabručel. Castiel opatrně odložil hrnek na podlahu verandy vedle své nohy. „Proč tady?“ změnil náhle téma.

Dean se suše zasmál. „Nevím. Asi, že mi to tu přirostli k srdci.  Jako s písničkama, co jsou chytlavý a uvíznou ti v hlavě, víš?“

Castiel nevěděl. „Určitě jsi v pořádku, Deane?“ zeptal se po odmlce.

„Fajn. Jenom se… rozkoukávám,“ Dean se rozhlédl po zahradě. Pak ulpěl očima na andělu, který se tvářil mírně ustaraně. Zatímco jeho tmavé vlasy, tvář a levou ruku osvětlovalo slunce, zbytek jeho postavy byl ve stínu. Dean si všiml, že na paži, na kterou mu dopadá stín, a která mu vykukuje z šedého rukávu, mu naskakuje husí kůže. „K sakru… proč bych snil o tomhle?“ zamumlal, fascinovaný drobnými zježenými chloupky, na Castielově paži.

„Tvoje podvědomí ví nejlíp, po čem toužíš a co potřebuješ. Je to z části moje vina,“ odvětil Castiel klinicky. „Řekl jsem ti, že jsem se změnil.“

„A já si vyfantazíroval tohle? Usazený život v domě za duhou? A tebe? Jak k tomu přijdeš, hm?“

Castielova odpověd ho naprosto odzbrojila. „Mně se tady líbí.“

Po odmlce (během níž se Deanovi točila hlava) dodal. „Mohli bysme si pořídit kočku.“








Castiel přijel do bunkru dvacátéhočtvrtého ledna. Když vkročil do jídelny, u bitevního stolu našel Sama, uklízejícího po jídle. Castiel si všiml, že na stole mimo špinavého nádobí stojí i několik prázdných lahví od piva a načatý dort. Zamračil se. Co si pamatoval, Dean vždycky vyžadoval koláč. Co se stalo?  

Sam si všiml jeho výrazu. „Měli jsme malou oslavu,“ vysvětlil.

Castiel odtrhl oči od moučníku. „Oslavu?“ zeptal se pomalu.

„Jo,“ Sam posbíral prázdné láhve a umístil je do koše na tříděný odpad. „Dean má narozeniny.“

Castiel se podíval na pozůstatky dortu a křiklavě barevný balicí papír. I s nulovými zkušenostmi s narozeninami, usoudil, že jestli šlo o oslavu, pak nebyla moc slavnostní. „Takže jste se udobřili?“ zeptal se s nadějí v hlase.

Sam udělal obličej, na který Castiel nebyl zvyklý. Šlo o něco mezi znechucením a proviněním. „Nebudu ignorovat něčí narozeniny,“ řekl jednoduše.

Poleva na dortu, před Castielovýma, očima tála. „To je od tebe pěkné.“

Sam se na něj překvapeně podíval a přemýšlel, zda si trpkost v Castielově hlase vyfantazíroval nebo ne.


...


Dveře Deanovy možnice byly pootevřené. Castiel přesto zaklepal. Dean, sedící na posteli se vyklonil, a když v mezeře ve dveřích spatřil Castiela, zatvářil se potěšeně. „Pojd dovnitř,“ pozval ho, rukou naznačujíc, aby vstoupil. Castiel vešel do místnosti a zavřel za sebou dveře.

Na nočním stolku stálo načaté pivo a dvě další dosud nedotknuté lahve. Dean jednu otevřel a podal ji Castielovi.

„Štastné narozeniny,“ řekl Castiel měkce.

Dean se usmíval. Vypadalo to upřímně. Lovec byl očividně v dobrém rozmaru. Napil se piva a zakřenil se. „Škoda, že ses neukázal dřív. Přišel jsi o dort. Čokoládovej.“

„Příští rok se polepším.“

Dean ztuhl, s lahví na cestě k ústům. Zůstal na Castiela koukat, tak trochu vyplašeně – až po chvíli se oklepal. Napil se, otřel si ústa a pivo odložil. „Málem bych zapomněl,“ zamumlal a začal se přehrabovat v cestovní tašce. „Něco jsem ti…“ zalovil na dně a zpod kupy vlastního oblečení vytáhl malý balíček. Podal ho Castielovi. „Pro tebe,“ vysvětlil.

Castiel balíček držel v ruce. „Myslel jsem…“ začal zaraženě. „Máš narozeniny… myslel jsem, že – nejsi to ty, kdo má dostat dárek?“ zeptal se slabě, skoro, jakoby se bál, že se už zase dopustil strašlivého přehmatu.

Dean mávl rukou. „To je fuk. Rád dávám dárky. Mimoto, nepamatuju si, že bych ti kdy dal něco k tvejm narozeninám,“ Z vedl pivo a přihnul si. „No tak, otevři to.“

„Andělé nemají narozeniny,“ zamumlal Castiel, ale pustil se do rozbalování. Dean ho nervozně pozoroval. Když Castiel spatřil obsah balíčku, zatvářil se, jakoby do něj udeřil blesk. Dean očekával trochu jinou reakci. Ne zrovna nadšení, to ne, ale Castiel vypadal přímo zdrceně. „Casi?“ zeptal se, opatrně.

Castiel zvedl oči. Podíval se na Deana a pak zpět na to, co držel v ruce. Temně rudou kravatu. „Dal jsi mi kravatu,“ řekl tiše.

„Ne jen tak nějakou kravatu,“ prohlásil Dean. Když pře pár dny brouzdal v obchodním centru, Deanovu pozornost zaujala výloha s kravatami. Dobrých deset minut zíral do vitríny a přemýšlel o Castielovi.

Nechtěl znovu přijít o svého přítele.

Jestli se Castiel mění, Dean chce být součást té přeměny. Už nechce Castielovi radit, jak dělat věci líp. Jak být lepší. Co být. Nechce mu klást ultimáta. Chce Castiela respektovat. A v první řadě mu Dean chce dát najevo, že je tu pro něj, at už se rozhodne jakkoli. Vybral červenou kravatu, protože červená je barva srdce.

„Není to ta samá kravata, cos měl,“ podotkl a doufal, že Castielovi dojde, jak to myslí. Potily se mu ruce. Otřel si je do kalhot.

Castiel se díval na kravatu. Mírně se mračil, když v tom mu zjihly oči. „Děkuju, Deane,“ řekl jemně. Sroloval kravatu, s přehnanou péčí a rozhodně větší péči, než s jakou ji Dean nacpal do balíčku a schoval do kapsy. Nenasadil si ji, ale to je v pořádku. Dean nečekal, že si ji nasadí. Doufal jenom, že Castielovi to došlo.







Dean seděl na kapotě impaly zaparkované u mořského pobřeží. Šlo o to samé místo, kde začal ve snech poprvé vídat Castiela. Pozoroval rudý západ slunce nad vodní hladinou, a racky plachtící nad horizontem, když v tom uslyšel povědomý zvuk – šustění křídel. Usmál se. Castiel stál u kapoty.

Deane – „ začal zadýchaně.

Dean ho umlčel mávnutím ruky. „Udělej si pohodlí,“ řekl a ukázal na kapotu. Castiel se na auto podezíravě podíval. Ošil se, a rozhlédl, očividně svádějíc vnitřní konflikt. „Nekoušu,“ dodal Dean, když si všiml jeho nervozity. Castiel na lovce pohlédl. Jeho oči byly v šeru tmavě modré, temné a neskutečně hluboké.

S výrazem, když na tom trváš, začal usedat na kapotu. Kravata – kterou měl na sobě – všiml si Dean, měla stejný odstín červené, jako zapadající slunce. Dean se napil piva, které mu objevilo v ruce. „Přemýšlel jsem,“ začal Dean.

Castiel se zavrtěl.

„Jestli si tě, jako představu dokážu udržet. Jestli se rozplyneš. Jestli ve skutečnosti zůstaneš.  A kam až můžu v těchhle snech zajít,“ nervozně si hrál s lahví. „A chci něco vyzkoušet.“

Castiel se Deanovi podíval do očí. Dean odložil láhev piva, aby měl volné ruce.  Začal se k němu na kapotě přesouvat blíž, když v tom se zarazil. „Zastavil bys mě, kdybys chtěl, že jo? I tady?“ ujistil se. Castiel neodpověděl. Byl paralyzovaný. Dean se k němu naklonil. Zblízka viděl, jak se Castielovi rozšiřují zorničky. Byl velice detailní představa.

Deane,“ řekl anděl, slabým stísněným hlasem, bez dechu. „Musím ti říct – „

Pšš, až pak,“ Dean zatáhl za rudou kravatu a přitáhl k sobě Castiela blíž. Když je dělily pouze centimetry, políbil ho. Konečně. Vdechl Castiela, jakoby vdechoval čerstvý vzduch. Vpíjel ho do sebe jakoby, byl pramen lahodné vody ve vyprahlé poušti. Ochutnával ho, jako nesladší koláč. „O tomhle sním,“ řekl pevně, když se od Case odtáhl.

Castiel se zhluboka nadechl a Dean si myslel, že mu zmizí. Ale Castiel Deana chytil za ruku, v níž lovec pořád svíral vázanku a zadrhávajícím se, nepatrně zvýšeným hrdelním hlasem, který Dean poznával – Castiel ho nasadil vždy, když byl emotivní a otevřený a na hraně – se zeptal; „Proč jsi přestal?“

Dean strávil týdny tím, že si Castiela představoval v kravatě. Ted si nepřál nic víc, než ji z něj svléknout. „Prevíte.“








Když se s Castielem znovu viděl doopravdy, nezčervenal. Cítil se maličko provinile, trochu jako perverz, co šmíruje, ale vina nebyla ani zdaleka tak strašná, jako bezmoc. Doufal, že se v blízkosti skutečného Case ovládne, ale,
  Dean ho chtěl líbat. Chtěl ho ošukat. Bylo by to totéž, jako ve snu? Chutnal by stejně? Sténal by stejně?

Seber se, Winchestere.

Odkašlal si. „Pěkná kravata,“ prohlásil dutě.

Castiel si uhladil kravatu, kterou od Deana dostal. Bylo to poprvé, co ji měl na sobě. Ve skutečnosti. Dean se přemístil k nočnímu stolku u postele v rohu motelového pokoje a začal se v něm přehrabovat, ve snaze nějak se zaměstnat – a odvést svojí pozornost od Castiela – a Castielovu od jeho erekce. „Sam zajel pro večeři." Určitě se vrátí se salátem. „Až se vrátí, skočíme na ten případ,“ mumlal. Cítil, že ho Castiel propaluje pohledem.

Slyšel šustění. Ohlédl se přes rameno. Castiel se šacoval. Dean nadzvedl obočí. „Něco jsem ti přinesl,“ řekl anděl a z levé kapsy balonáku vytáhl obálku.

Dean se narovnal. Castiel mu obálku podal. „K narozeninám,“ vysvětlil.

Dean si od něj obálku vzal. Projel si vlasy rukou. „Ježíši, to jsi nemusel, “ Narozeniny měl před dvěma týdny. Castiel se tvářil bezbarvě. „Tak, díky. Co to je?“ zeptal se s předstíranou lehkostí v hlase.

„Myslím, že je zvykem to otevřít a zjistit to.“

Chytráku,“ zabručel Dean a začal se do obálky odbývat. Castiel zastrčil ruce do kapes a čekal. Vypadal – nedočkavě, a, došlo Deanovi, trochu nervozně. V očích měl zvláštní lesk. Dean obrátil pozornost k tomu, co od něj dostal.

Bylo to narozeninové přání. Na první pohled šlo o tuctové škaredé přání, zakoupené na benzínce. Castiel dovnitř vepsal: Všechno nejlepší k narozeninám, Deane. Castiel. Stejně originální byl i tištěný text na přední straně, který říkal: K narozeninám. Ale, text nebylo to, co Deana zajímalo. Na čem záleželo, byl obrázek na přední straně; fotografie pobřeží a moře.




.
.
.
.
.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Lex-san
Nevinná obeť
Nevinná obeť


Počet príspevkov : 15
Age : 28
Bydlisko : Hradec Králové
Registration date : 20.09.2013

OdoslaťPredmet: Re: SVOBODA   24.02.14 17:12

Jó  lol! Tak tohle bylo vážně skvělý!  702 Líbil se mi Deanův postoj a respektování Case s tím, že i v nové situaci chce být s ním.

Sám jsem zvědav, jestli se ke kravatě v seriálu ještě nějak dostanou, ale tvoje vysvětlení a vývoj asi netrumfnou   

Tak trochu jsem už na začátku doufal, že Casova přítomnost v Deanově snu není jen jeho přáním  703 

Jako vždy díky za skvělý příběh.   
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://lex-san.blog.cz/
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: SVOBODA   25.02.14 20:15

Maky: Aww...      Přesně TOHLE jsem potřebovala!!! To je tak úžasné  702  Tohle opravdu v spn netrumfnou    Vážně paráda! Moc jsem si to užila a ten konec...    Fakt super!!! Díky moc   
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: SVOBODA   27.02.14 10:29

Oběma vám moc děkuji za milý komentář Smile Na téhle povídce jsem si dala záležet. Chtěla jsem, aby působola hřejivě a chytila za srdce, tak se mi to snad povedlo.

bohdy: Já mám naopak pocit, že se v SN můžeme dočkat snad úplně všeho. Někdy nás překvapý nepříjemně (nedotává se nám toho, co chceme) a někdy příjemně (dostane se nám něčeho neočekáváaného, ale skvělého) - ale pravda je, že nikdy nedostáváme to, co "potřebujeme". Viz. jeden krásný milý moment Deana spolu s Casem. Kdyby spolu lovili, šli na pivo, pozorovali hvězdy... cokoli. No, je tu ale FF a ta nám dává to, co potřebujeme. Case a Deana, jak je potřebujeme Smile

Lex-san: Já myslím, že s tou kravatou to tak bylo myšleno. Ale tvrůci si s námi hrají a chtějí nám dát prostor si to domyslet. A taky, protože jsou podlí, chtějí, abysme se sami sebe ptali: Že by Cas vynechal kravatu a rizhalil límec proto, že mu to Dean v 9x06 poradil? Haha... jak říkám, podlost Smile Jen mě překvapuje, že ani ve FF jsem na o zatím nikde nenarazila. Jsem snad první, kdo o tom něco napsal... hm...


Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: SVOBODA   Today at 1:09

Návrat hore Goto down
 
SVOBODA
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 1 z 1

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Rozpísané poviedky-
Prejdi na: