DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 I WILL BE YOUR'S - ČÁST 1

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
AutorSpráva
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: I WILL BE YOUR'S - ČÁST 1   19.11.13 8:23

OK. Vím, že mám rozpracovanou jinou povídku, ale tohle se mi vylouplo v hlavě a musela jsem to napsat. Jde o jednorázovou záležitost. Napadlo mě to ráno a přes den se to rozrostlo v celou povídku. Děj vsazen do 5x04 THE END. První část by se tudíž odehrávala zhruba na konci páté série... v alternativní realitě, směřující k dílu 5x04. První část popisuje, jak Castiel padl a jeho první lidské zkušennosti. Na druhé části pracuji.  
 
 
 
I WILL BE YOUR'S

ČÁST 1

I WILL BE YOUR ANGEL
 
 
 
 
 
 
 
Udeřilo to nečekaně a zastihlo ho to v nejnevhodnější okamžik, odříznutého a o samotě. Castiel se nacházel v lese v severní Montaně poblíž kanadských hranic a sváděl souboj s nějakým druhořadým démonem, když v tom to uslyšel. Zneklidněné hlasy. Castiel ustal v boji, s rukou v níž držel andělský meč, pořád napřaženou ve vzduchu, a poslouchal. Muselo se stát něco vážného, když to v nebeských řadách vyvolalo takový rozruch.
 
A najednou, nic. Castielovy bratři a sestry mlčeli. Ticho bylo zdrcující. Bylo, absolutní. Castiel jím byl natolik pohlcen, že zapomněl na démonovu přítomnost. Démon využil jeho nepozornosti a ohnal se po něm.
 
Zem se zachvěla.
 
Démon se zarazil v půli výpadu a stál stejně jako Castiel na místě, a cítil. „Co se děje?“ zeptal se nahlas.
 
Něco, v nitru ožívalo.
 
V jakém nitru? V Castielově podstatě? Seber se Castieli, napomenul se anděl. Moje milost, uvědomil si… nebe, vychází to z Nebe! Ne, vychází to z Pekla. Vychází to odevšud. Ne, ne, ne… svět se třásl, peklo se třáslo, nebe se třáslo. Celý Vesmír se otřásal.
 
Nádech, a výdech. Ticho.
 
Nebe, proťal blesk, a následovala ohlušující hromová rána. Castiel upřel oči k obloze. „Ne.“
 
Další dvojice blesků, jako pár rukou, a tentokrát udeřily do země. Do, Castiela. Projely jím. Skrz naskrz.
 
Démon otevřel pusu a z úst mu vyšel černý kouř. Pokusil se z místa uniknout, ale místo toho, aby se rozplynul ve vzduchu, kouř vstoupil mužovými ústy zpět do těla, oči opět zčernaly a démon křičel, a křičel… a za pár vteřin, řev ustal a démon se skácel k zemi, mrtev.
 
Castiel rovněž křičel. Nejdřív si přes řev démona neuvědomoval, že to křičí on, a došlo mu to, až když klečel v jehličí a lapal po dechu. Upadl na bok. Křičel by víc, ale zradil ho hlas. Chytil se za břicho, a druhou rukou za hrdlo. Bolest Castielovi vháněla slzy do očí. Meč mu vypadl z ruky. Z posledních sil se přetočil na záda, a vzhlédl k nebi. Blesky, dál protínaly oblohu, ale žádný z nich už znovu neudeřil do země. Vítr zesílil, rval listí ze stromů a shazoval větve. Obloha zčernala. Castielův svět, zčernal.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Když se Castiel probudil, svět vypadal normálně, ale Castiel cítil, že něco podstatného je jinak. A nebyl to jenom on, kdo se změnil. Nebyla to pouze bolest hlavy, nebo svědění, které způsoboval škrábanec na Castielově kůži, tam, kde se jeho odhalené zápěstí otíralo o drsné jehličí, nebyl to hlad, nebyla to zima…
 
byl to svět. Svět se změnil.
 
Obloha byla šedavě modrá. Bouře ustala, a drobně mžilo. Zlatý proužek oblohy na západě, vtěsnaný mezi mraky a zpustošenou zemí. Castiel se zvedl, a sebral meč, který při pádu upustil. Vzduch byl vlhký, a čerstvý a chladivý a voněl po jehličí. Zvláštní, Castiel dosud nevěnoval pozornost tomu, kolik vůní a chutí vzduch má. Zíral do prázdna před sebou, na šerou oblohu prosvítající mezi kmeny stromů. Vítr rozechvěl spadané listí a Castiel se vzpamatoval. Přemýšlel.
 
Pořád ještě bylo vidět na cestu, ale východní strana lesa, se pozvolna ponořovala do tmy. Na západě byl útes, a kdyby se Castiel vydal oním směrem, brzy by došel k jeho hraně. Musí postupovat na východ. Do tmy.
 
Stmívalo se rychle. Rychleji, než by Castiel rád. Pro jednou si přál, aby Deana lépe poslouchal, když mu vysvětloval základní věci. Kdyby tak u sebe měl zapalovač. Nebo baterku. Nebo pochodeň, jako v dávných dobách. Nebo, milost. Castielovi byla zima. Slabý baloňák, který měl na sobě, ho v říjnu mohl stěží zahřát a navíc, přestával vidět na cestu. Nevěděl kde je, a dost dobře mohl být desítky mil daleko od civilizace. Mohl umřít na podchlazení, nebo vyhladovět, nebo se zřítit do rokle. Co když narazí na medvěda? Co by v podobné situaci udělal Dean? Castiel zalovil v kapse, a vytáhl mobilní telefon. Bez příjmu. Stejně, jako celá Castielova existence.
 
Déšť zesílil. Castiel už už uvažoval, že si najde strom, u jehož paty se schoulí, a přečká noc a v cestě bude pokračovat ráno, když v tom spatřil srub. Rozhlédl se. Žádný automobil. Nic, co by nasvědčovalo tomu, že stavbu někdo obývá. Srub vypadal opuštěně. Ve dvou oknech, umístěných západně se odráželo dohasínající slunce, ale ve zbylých oknech byla tma a Castiel neviděl dovnitř. Ohlédl se. Podíval se na cestu, po které přišel a zpět na temný srub. Došel na verandu a ke dveřím. Dřevo pod Castielovýma nohama zapraskalo. Položil ruku na dveře. Zatlačil. Dveře nepovolily. Castiel se o ně opřel víc – a víc, a pak o ně opíral i čelo, a pak na ně nalehl celý a sesul se podél nich k zemi.
 
Seděl na prahu a cítil se hrozně. Cítil se podražený. Cítil se bezmocný. Cítil se opuštěný. Cítil, strach. Uslyšel zavrčení – zvedl hlavu, ale neviděl nic, krom kymácejících se stromů. Pak se to ozvalo znovu, a Castielovi došlo, že zvuk vychází z jeho žaludku. Jídlo. Bude potřebovat jídlo. A vodu. Voda je důležitá.
 
Po chvíli, lterá mu přišla, jako věčnost, se zvedl, došel k oknu, pozvedl andělský meč a tupou stranou udeřil do okna. Okenice se zachvěla. Udělal to znovu, a zas, a konečně, sklo se vysypalo. Castielovi se skoro podlomily nohy úlevou. Použil rukáv, a očistil zbytek trámu od střepů, a pak vyšplhal na parapet a vklouzl dovnitř. Škrábl se přitom do ruky o zbylý střep.
 
Byl v suchu. Byl v bezpečí.
 
Podlaha byla zaprášená a od stropu vysely pavučiny. Jedna místnost sloužila, jako kuchyň. Když Castiel nakoukl do druhé, zjistil, že se jedná o čtvercový pokoj. Byla v něm postel se špinavou matrací a jedno malé úzké okno, umístěné skoro u stropu. Castiel dveře zase zabouchl. Došel ke kuchyňské lince v druhé místnosti. Otočil vodovodním kohoutkem. Potrubí zapraskalo, ale z kohoutku nespustila žádná voda. Castiel chvíli čekal, a nakonec kohoutek otočil zpět do původní pozice. Stál tam, ve slábnoucím denním světle a přemýšlel. Otevřel kredenc nad dřezem. Kromě houbičky na nádobí, utěrky a soli v něm nic nebylo. Postupně zotevíral i ostatní kredence. V jednom našel balíček sucharů, které snědl a čokoládovou tyčinku. Žádná voda. Podržel v ruce konzervu, setřel z ní prach, podíval se na ni a vrátil ji tam, kde ji našel. Pak si prohlédl čokoládovou tyčinku. Žlutý obal byl vybledlý, ale neporušený. Castiel ji schoval do kapsy. Najednou si na něco vzpomněl. Znovu otevřel kredenc nad dřezem, vytáhl balíček soli a posypal jí podlahu okolo dveří a oken.
 
Tu noc spal v kuchyni, na zemi. Byla to dlouhá noc. Pršelo, a kapky bubnující do střechy, Castielovi připomínaly zvuk bitevních bubnů. Nedalo mu to spát.
 
Probudilo ho sluneční světlo. Na větvích za okny a na parapetech se třpytily kapky vody. Podlaha pod oknem, které Castiel vyrazil, byla mokrá a voda rozpustila sůl, kterou Castiel včera nastražil.
 
Strávil ve srubu další hodinu, a odhodlával se vyjít ven.
 
Škrábnutí na ruce, kterou si zranil při vstupu do srubu, nepříjemně svědilo, a Castiel měl už zase hlad. Přál si, aby když Bůh konstruoval lidské tělo, aby přemýšlel o podmínkách na zemi a sestavil ho tak, aby toho víc vydrželo.
 
Snědl polovinu čokoládové tyčinky. Ještě jednou prohlédl kredence, aby se ujistil, že nic nepřehlédl, prolezl oknem, a vydal se na cestu.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Castiel si myslel, že postupuje východním směrem, ale nebyl si jistý. Možná chodil v kruhu. Možná se vracel k rokli a k řece. Nevěděl ani, zda se kdy vymotá z lesa. Bloudil několik hodin, a byl ponořen do myšlenek, když v tom, zaslechl motor. Rozběhl se za zvukem, a po chvíli dorazil k široké lesní cestě. Čerstvý otisk pneumatik. Castiel ho sledoval. Dovedl ho ke kraji lesa, k mýtině obehnané plotem, a k obytnému domu s farmou. Z komína se kouřilo.
 
Castiel si pospíšil blíž, ale u vstupu mu cestu zkřížil pes. Vynořil se zpoza domu, zvedl hlavu a zavětřil. Zavrčel. Castiel polkl. Pes vycenil zuby, zuřivě se rozštěkal se a rozběhl se k vetřelci.  
 
Bo, sedni!“
 
Pes sklapl tlamu, sklopil uši a sedl si. Z domu vycházel muž. Měl prošedivělé vlasy a knír, a mohlo mu táhnout tak na šedesát. Prošel okolo psa, který seděl na zadních, napjatý, oči nespouštějíc z Castiela.
 
„Jste v pořádku?“ zeptal se muž, nejistě. „Máte tady, něco…“ zvedl ruku a ukázal si na tvář, naznačujíc Castielovi - Castiel se dotkl dotyčného místa na vlastním obličeji, a když ruku svěsil, byla od krve.
 
„Já…“ Castielovy oči těkaly z místa na místo. Roztržitě uhnul pohledem, polkl a podíval se zpět na muže. „Ztratil jsem se,“ řekl, ochraptělým hlasem. „Postihla mě…“ další polknutí a pohled stranou. Castiel měl problém zformovat souvislou větu. „Nešťastná událost. Mám namířeno do Colorada… letěl bych, ale…“
 
Muž se zatvářil chápavě. „Aha,“ zase jeden z těch obchodníků, pomyslel si. „Nechte mě hádat, zrušili vám let, tak jste si pronajal auto a rozhodl se to vzít zkratkou, abyste stihl termín. Tahle uspěchaná doba nás jednou všechny zabije. Rozbilo se vám auto? Sjel jste z cesty? Srazil jste srnu?“ Od toho musí být ta krev. „Měl jste se držet hlavní silnice, synku. Hory jsou zrádné. Nevěřte GPS, lesní cesty jsou jenom pro ty, co znají místní kraj.“
 
Castiel na něj zaraženě zíral.
 
„Jste zraněný?“
 
„Upadl jsem,“ řekl Castiel. Nebyla to naprostá lež. A dodal, „Nejsem zraněný.“
 
 
Muž sjel Castiela pohledem, a nakonec se zadíval za jeho rameno. Na obloze se stahovaly černé mraky. „Blíží se bouře. Přísahám Bohu, nevím čím to je, ale počasí, jakoby se zbláznilo. Tady v horách prší věčně, ale slyšel jsem, že bouřky od včerejška řádí všude. Jmenuju se Gary, mimochodem. Musím ještě ustájit koně, pak vás pak zavezu do města. Vezmu vás na policejní stanici. Můžete tam vyplnit protokol a šerif někoho pošle pro vaše auto. Počkejte na mě v domě. Je tam tekoucí voda.“ Castiel se nehýbal, a Gary si všiml, že zírá na psa. „Neříkejte mi, že vám Bo nahání strach? Vím, že vás na začátku vyděsil, ale víte, co se říká, pes který štěká, nekouše.“ Castiel si pomyslel, že kdyby se Gary potkal s pekelnými psy, mluvil by jinak. „Ale víte co, zavřu ho do ohrady, pokud vás to uklidní.“
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Castiel otočil kohoutkem. Spustila se z něj voda. Strčil ruce pod proud, nabíral vodu do dlaní, zvedal je a oplachoval si obličej. Když skončil, utřel se do ručníku, který visel vedle umyvadla, a pohlédl na sebe do zrcadla. Krev, na kterou Gary poukazoval, nebyla jeho, musela patřit démonu, kterého včera zranil, a když ji Castiel smyl, jeho tvář, byla čistá, ale strhaná.
 
Jeho oči byly temnější, bez lesku… Castiel sebral ručník a usušil si i tvář.
 
Když se Gary vrátil, pršelo. Déšť bubnoval do oken. Kap, kap. Kap, kap. Gary vešel do domu a oklepal ze sebe vodu. „Počasí se doopravdy zbláznilo,“ mumlal, zatímco ze sebe shazoval vodou nasáklou bundu. „Je mi líto, za takovýchhle podmínek do města nedojedeme. Budete tady muset přespat, ale bez starostí, na cestu vyrazíme brzy po ránu, až se vyčasí. Říkal jste, že míříte do Colorada?“ zeptal se, a zatímco mluvil, postavil konvici s vodou na plynová kamna. Plamen zprvu skomíral, ale nakonec vzplanul. „To jsou dva státy jižně. Letadlem by to nebylo daleko a ve městě je malé letiště, ale nerad vám to říkám, ale v rádiu zrovna hlásili, že kvůli těm bouřím ruší lety. Hádám, že schůzku jste už beztak prošvihl?“ Gary zalil kávu a na stůl postavil dva hrnky. Posadil se. Castiel ne.
 
Stál tam, a otupěle pozoroval Garyho ruce. Byly vrásčité a byl na nich mozoly a zahojená škrábnutí. Byly silné a mohly pracovat, a tvořit a mohly zranit, stejně, jako laskat. Gary jimi objal hrnek.
 
„Dean na mě počká,“ řekl Castiel. Nepochyboval o tom. Došlo mu, že vzor skutečnosti, že přišel o všechnu jistotu, o tomhle jediném nepochybuje. Dokud je tu Dean, Castiel má naději. Potřeboval naději, protože, co je anděl, třebaže padlý, bez víry?
 
Gary nadzvedl obočí. Usrkával kávu a zvláštně si Castiela prohlížel.
 
Castiel si pomalu sedl. Sevřel hrnek v rukách, napodobujíc Garyho. „Ta ruka je zanícená,“ podotkl Gary, když si všiml rány na Castielově dlani.
 
„Měl jsem být opatrnější,“ přiznal Castiel, pořád ještě duchem nepřítomný. „Měl jsem se lépe připravit.“
 
„Jste jenom člověk.“
 
To je pravda. Chtěl se zasmát. Je jenom člověk. Andělé odešli a vzali sebou jeho milost, respektive její zbytky. Napil se kávy. Bylo to bezpečnější, než konverzace. Napil se, a tělem se mu rozlil slastný pocit. Jako teplo. Proudilo to do konečků prstů, a oživovalo ho to. Bylo to tak horké a intenzivní, a dobré… na Castiela toho bylo moc. Položil hrnek na stůl. Třásly se mu ruce. Třásly se tak moc, že se bál, že o ně přijde. Třásl se celý. Musel to být adrenalin. Nebo únava. Nebo obojí. Zvedl třesoucí se ruce a schoval do nich tvář. Neviděl, že Gary se zvedá, ale slyšel ho. Zavrzání židle, a pak mu Gary pokládal ruku na rameno. Stiskl, a odešel.
 
Když se vrátil, Castiel seděl u stolu, jako předtím, ruce položené na stole a tupě zíral do prázdna.
 
Gary před něj položil hromádku oblečení. Košili, triko, rifle a pár bot. „Patřily mému synovi,“ vysvětlil, když Castiel vzhlédl. „Odešel před pár lety… máte přibližně jeho velikost, myslím, že vám padnou.“
 
Castiel zavrtěl hlavou. „To nemůžu přijmout.“
 
„Trvám na tom,“ řekl Gary. „To, co máte na sobě, nevypadá moc pohodlně.“
 
Castiel přejel prsty po plédové košili na stole. „Jste velice laskav,“ řekl. „Vážím si vašeho pohostinství.“
 
„Moje žena říkávala, že jsem učiněný anděl,“ Gary se zasmál.
 
Castiel nechal ruku položenou na hromádce oblečení. „Ne, jste lepší.“
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Převlékl se do trika a košile, kterou mu Gary půjčil a Gary ošetřil jeho zanícenou ruku. Castiel byl mlčenlivý společník. Mluvil převážně Gary. Castiel se omezil na ano, a ne, a kývání hlavou. Díval se z okna, za kterým pršelo, zatímco Gary ruku převazoval obvazem.
 
K večeři měli domácí chilly a po jídle se Gary usadil do křesla a upíjel whiskey, kterou Castiel s díky odmítl. Klimbal v obývacím pokoji, a až na doporučení Garyho se přemístil do jedné z ložnic pro hosty v horním patře domu. Postel byla pohodlnější než podlaha. Konečně mu došlo, co Dean a Sam na postelích vidí. Do pěti minut, spal.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ráno se vyjasnilo. Obloha byla modrá, a pluly po ní mraky. Castiel sešel do kuchyně. Zavolal Garyho jméno, ale Gary se neozýval. Byl asi venku a obhospodařoval farmu. Na židli ležel baloňák, který ze sebe Castiel včera svlékl. Zvedl ho, a poskládal. Pořád měl ale pocit, že na něco zapomíná. Co to jen… uslyšel štěkání psa a vyšel ven. Gary stál u dodávky a nakládal do ní věci. Pes byl za plotem, tak jak Gary slíbil a zuřivě štěkal.
 
„Dobré ráno,“ pozdravil Castiel.
 
„Dobré,“ odvětil Gary. Naložil do dodávky poslední bednu a otřel si ruce do kalhot. „Spalo se vám dobře?“
 
„Velice.“
 
Pes cenil zuby a štěkal, jako šílený. Castiel se po něm nervozně ohlédl.  
 
Gary zvedl oči k nebi. „Překrásný podzimní den. Ty opadávající stromy… byl to snad Stvořitelův záměr, navrhnout věci tak, aby směřovaly k úpadku?“
 
„Možná,“ připustil Castiel.
 
Pes štěkal.
 
Castiel polkl.
 
Gary odtrhl oči od oblohy. Když se na Castiela podíval, zčernaly.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Přimáčkl Castiela ke kapotě auta. Všechno, na co se Castiel zmohl, bylo zmítání. Ucítil něco studeného na zátylku, a když otočil hlavu, všiml si, že démon drží jeho meč. „Uklidni se, nebo tě přinutím,“ pohrozil mu. Když sebou Castiel přestal mlít, démon poodstoupil a umožnil mu otočit se k němu čelem.  
 
Démon se ušklíbl.
 
„Na víc se toho slavný Castiel nezmůže? Chtěl jsem tě poznat osobně. Koukněme na to, tomu říkám obrat o tři-sta-šedesát stupňů. Z anděla co stál v první řadě, když se rozdávaly lístky na Apokalypsu, člověkem, snažícím se zastavit Apokalypsu.“ Pohrával si s mečem. „Zajímavá věcička. Přemýšlím, jestli je poslední svého druhu na zemi. Jako ty. Měl sis na to dávat větší pozor.“
 
„Co chceš?“ zavrčel Castiel.
 
„Já? Já jsem takříkajíc jenom poskok. Měl by ses ptát, komu sloužím. A komu posloužíš ty.“
 
Castiel pootočil hlavu ke straně.
 
„Ale no tak, nedošlo ti to, včelko? Hledá tě Lucifer. Je na tebe vypsaná odměna. Kdo ví, jaké plány má s posledním andělem na zemi. Slyšel jsem, že tví kamarádíčkové vzali roha. Vidíš, jsi rarita. Možná tě vykuchá, vycpe a vystaví.“
 
„Jsem člověk,“ opáčil Castiel. „Nebudu mu k žádnému užitku.“
 
„To je pravda. Tahle těla nejsou dobrá k ničemu, krom jedné věci,“ Gary – démon, vstoupil do Castielova osobního prostoru. Olízl si rty. Castiel zkusil couvnout, ale neměl kam.
 
„Přestaň,“ zavelel slabě, když se Garyho noha otřela o jeho.
 
Dramatické, co?“ Démon mu dýchl do tváře. „Nejsi k užitku. Nikomu. Myslíš, že Dean Winchester o tebe stojí, teď když je z tebe obyčejný ufňukaný slabý člověk?“ Castiel se zachvěl. „Podívej se na sebe, jen se na sebe koukni,“ démon po Castielovi hrábl, chytil ho za vlasy a násilím mu vykroutil krk tak, že Castielova tvář se odrážela v oknu auta. Castiel nakrčil nos a podíval se na svůj odraz. „Patetické,“ démon si odplivl a zase anděla pustil. „Jenom škoda, že jsi přišel o křidýlka. Vyjímala by se na zdi spolu se zbytkem.“
 
Castiel se přidržel o kapotu. Bál se, že jinak ho zradí nohy. Srdce mu tlouklo, jako o závod. Tahle zrádná lidská těla. Ta zrádná srdce.
 
„Co? Proč se na mě tak díváš? Ty myslíš, že tě zneužiju?“ zasmál se. Castiel se zachvěl. „To sis myslel? Možná později, zlato, pokud Ďábel dovolí.“
 
„Sam a Dean by to nedovolili,“ Castiel nevěděl, jestli je to pravda, ale chtěl tomu věřit.
 
„Vkládáš do těch ubožáků hodně víry. Když už je řeč o Samovi, ty sis to nedal dohromady? To jako fakt? Andělé neodešli bez důvodu, zlato. Sam řekl, ano.“
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Připozdívalo se. Castiel podle ukazatelů poznal, že míří na východ. Blížila se zima. Castiel sem tam zahlédl jiné auto, obvykle v protisměru. Obytné oblasti zely prázdnotou. Lidé, většinou ve spěchu opouštějící oblast, po sobě zanechali spoušť. Otevřená vyrabovaná auta. Vymlácená výlohy.  
 
Šedá vozovka, pod šedou podzimní oblohou. Zčernalé kmeny stromů, a holé větve směřující k obloze, jako, vztažené ruce. Opuštěná vyprahlá pole.
 
„Jsi hrozně potichu,“ prohlásil démon. Castiel neodpověděl. Démon za volantem Garyho dodávky po něm šlehl očima. „Ale no tak, neříkej, že tě novinka o Samovi Winchesterovi tak vzala. Jsi přecitlivělý.“
 
Castiel se chtěl zeptat na milion věcí. Jak se to stalo? Je Dean v pořádku? Hloupá otázka, psychicky určitě ne.  
 
Budou v pořádku?
 
Místo toho zavřel oči a vydechl.
 
„S tebou je teda zábava. Netuším, proč tě Lucifer tak strašně chce. Poslechneme si, co říkají v rádiu,“ démon začal ladit stanici. „Zprávy? Měl bys vědět, co se děje ve světě. Nechám to tam.“
 
Neznámý virus demoluje populaci v Detroitu – píp… šum. Čtyři mrtví v Denveru. Píp. Uzavírka východního pobřeží… šum. „Ale, no tak –„ démon uhodil do palubní desky. „Zatracená technologie,“ zaklel, když ztratili příjem. „Vsadím se, že stařík tady má někde kazety.“ Začal se přehrabovat v Garyho věcech. Když našel, co hledal, vybral jednu z kazet a vsunul ji do přehrávače. Country. Démon rádio znechuceně vypnul. „Éru mezi padesátými lety a dvacátým prvním stoletím jsem prospal. Tohle je hrůza. Ten chlap nemá vkus.“
 
Castiel otevřel oči a podíval se démonu do tváře. „Pusť ho,“ zaprosil. Možná, míří do Pekla, ale nemusí sebou stáhnout i muže, který mu včera pomohl. „Vezmi si místo něj mě.“
 
„Promiň, ale nemůžu sloužit. Byla by to sranda, osedlat si padlého anděla, ale naneštěstí tě musím doručit v původním obalu a s neporušeným obsahem. Jedeme za Ďáblem a stařík se sveze s námi.“
 
Castiel zabořil záda do sedačky. „Jak si říkáš?“ zeptal se.
 
Démon nadzvedl obočí, ale odpověděl. „Asmodeus.“
 
Asmodeus. Castiel si to jméno přehrával v hlavě. Noční démon.
 
„Kam mě vezeš?“
 
„Do Detroitu.“
 
„Proč jezdci vyjeli zrovna z Detroitu?“ chtěl vědět Castiel.
 
„V Detroitu je Luciferova základna. Jezdci ještě nevyjeli.“
 
V osudný den Jezdci vyjedou na poslední jízdu, a odstartují Apokalypsu. Jezdci zatím nevyjeli. Apokalypsa ještě nezačala. Můžou to zastavit, pomyslel si Castiel.
 
Otočil hlavu a pohlédl na démona po své levici. „Myslíš, že Lucifer tě vyznamená, když mu mě přivezeš. Lucifer se o démony nestará. Neznáš Ďábla. Myslíš si, že tohle je začátek zlaté éry, ale tohle je začátek konce. Pro všechny, démony nevyjímaje. Chce mě, protože přítomnost padlého anděla je mu milejší než přítomnost špinavých démonů.“
 
„Zmlkni. Sklapni, nebo tě vykuchám a Luciferovi řeknu, že tě sežrali vlci.“
 
Castiel se mírně ušklíbl a pokračoval. „Lucifer skoncoval s anděly. Na řadu přijdou lidé a až vyčerpá všechny možnosti, zaměří se na to poslední, na démony. A vyhladí vás. Do jednoho – “
 
Na krku mu přistál hrot meče. Démon ho držel v pravé ruce, a levou svíral volant. „Ticho,“ zavrčel.
 
Castiel si odfrkl, a ztichl.
 
Minuli benzínovou stanici. Pak další. A odpočívadlo. „Mám hlad,“ řekl Castiel najednou.
 
„Och, ale no tak. Vážně? Vypadám, jak chůva? Tohle není výlet.“
 
„Řekl jsi, že mě máš Luciferovi dovést živého,“ odsekl Castiel. „Nemám mnoho životních zkušeností, ale mám pocit, že lidé musí jíst. Lucifer nebude spokojený, pokud po cestě umřu hlady.“
 
Asmodeus zalovil v tašce na zadním sedadle a vytáhl suchary. Hodil je po Castielovi. Přistály mu v klínu. Castiel krabičku zvedl a zadíval se na obal. Zamračil se. „Tohle je pro psy,“ řekl.
 
„A?“ prohlásil démon. „Žrádlo pro psy pro psa. Slyšel jsem, že za Deanem Winchesterem běháš, jako poslušný pes. Držel tě pěkně zkrátka, hm?“  
 
„Dean je můj přítel.“
 
„Tak, kde je? Řeknu ti kde, v prdeli. Má v hlavě jenom svého bratra, a o víc se nestará.“
 
Castielovi poskočilo srdce. Dean je naživu.
 
Špinavými prsty zalovil v krabičce s psími suchary, jeden vytáhl a zakousl se do něj. Byl bez chuti a zvětralý, ale bylo to jídlo. Castiel ho snědl celý. Když skončil, měl pořád hlad, ale jeho žaludek se proti sucharu, který snědl, bouřil, a Castiel si netroufal sníst víc.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Před Detroitem dojeli k částečné uzavírce. Hranici tvořila navršená auta. Zpopelněné vraky ležely obrácené na bok a na kapotu uprostřed silnice. Byl mezi nimi i vojenský jeap, z něhož vytékal motorový olej a nafta. Někdo stál na konci barikády. Muž v zimní bundě. Sledoval Garyho dodávku a nehýbal se. Zapálil si cigaretu a pozoroval, jak se auto vyhýbá vrakům, projíždí mezi nimi a vynořuje se na opačné straně uzavírky.
 
Nebyli daleko od města, když dojeli k dalšímu uzávěru, který blokoval cestu úplně.  Přes silnici ležela na bok povalená cisterna. „Sakra,“ zaklel démon.
 
„Je tam uzavírka, upozornil Castiel.“
 
„To vidím, i bez tebe. K čertu.“
 
„Budeš muset zastavit.“
 
„Já nemusím nic.“
 
„Ale – „
 
„K čertu!“ Asmodeus přeřadil, zpomalil a nakonec auto zastavilo úplně. Skrčil se za volantem, a nenávistně zíral na povalenou cisternu, a Castiel si myslel, že ji zkouší odstrkat vůlí, ale démon se zničehonic narovnal. „No,“ řekl. „Nedá se nic dělat, nakonec se asi budu muset svézt v tobě,“ Mrkl na něj. „Jinou cestu nevidím. Lucifer to určitě pochopí.“ Dřív než si Castiel uvědomil, jak to myslí, démon otevíral ústa.
 
Castiel se schoulil, a připravil. Jeho svaly se napjaly, jeho dech se zrychlil, zpotily se mu ruce…
 
z úst démona vyšel, ale ne, nebyl to kouř. V koutcích Garyho úst se objevil pár slizkých tmavých slin. Stékaly mu po bradě, a v tom k nim z obou stran přibil pár dalších. Garyho ústa se začala otevírat do kořán, do úděsných rozměrů a Castiel rozpoznal, že to tmavé nejsou sliny, ale dlouhé prsty. Otevíraly Garyho lidská ústa víc a, víc, tak moc, že koutky praskaly a z kůže prýštila krev. Castiel si uvědomil, oč se démon pokouší. A jedno z apokalyptických znamení bude, že přízraky na sebe vezmou skutečnou podobu a v této podobě budou kráčet po zemi stejně, jako kráčívali v Pekle.  
 
„Tohle není nutné,“ podotkl slabě.
 
Garymu se z pusy vynořil pár rukou. Castiel zhrozeně pozoroval, jak se démon dere na denní světlo, a prodírá si cestu Garyho hrdlem. Ruce, paže… Garyho rty praskaly a netrvalo to dlouho a roztrhly se od ucha k uchu. Castiel uslyšel křupnutí, to jak, Garymu křupla čelist.
 
Démon vynořil hlavu. Castiel zahlédl Garyho oči, a všiml si, že mají hnědou barvu. Byl při vědomí. Taky si uvědomil, že Gary zatíná ruce a křičel by, kdyby mu to démon v ústech dovoloval. Omlouvám se, zagestikuloval Castiel. Démon protáhl krk Garyho hrdlem, Gary zasténal – strašlivý hrdelní zvuk, a démon se protáhl ven, skrz krev a svaly a kosti, nechávajíc po sobě spoušť.
 
Garyho tělo s vyhřeznutými vnitřnostmi a odhalenými kostmi zůstalo ležet na sedačce, zády opřené o dveře. Démon se rozkoukával, a větřil. Asmodeovu  černou kůži obalovala krev. Jako při porodu. A obdobně, jako novorozenec, si démon teprve zvykal si svět.
 
Pomalu zvedl hlavu. Jazykem ochutnával vzduch. V očích se mu zablýsklo. Narovnal se, torso, paže, a hrozivě zařičel. Rozvinul černá křídla, rozstřikujíc krev, a vrhl se po Castielovi.
 
A je to tady.

Puf. Skříp. Střelba.
Vzduch proťaly výstřely. Asmodeus zařval a zamával křídly. Prorazil jimi přední sklo. Castiela potřísnily střepy, jedno křídlo ho uhodilo do hlavy a přirazilo ke dveřím.
 
Před očima se mu udělaly mžitky. Když se novu rozkoukal, výstřely ustaly. Zamrkal.
 
Asmodeus se nehýbal. Měl prostřelenou hlavu, a kouřilo se mu z ní. Jedno černé křídlo bylo bezvládně natažené přes Castiela, a druhé vyčnívalo vyraženým předním sklem ven a leželo na kapotě.
 
Castiel namáhavě otevřel dveře a vypadl z auta ven, na silnici, kde zůstal klečet na všech čtyřech. V hlavě mu hučelo. Po spánkách mu stékala krev a ve vlasech měl střepy. Kroky. Zvedl hlavu. Přes trosky k němu kráčela čtveřice mužů. Jednoho z nich Castiel rozeznal. Byl to tentýž muž, kterého prve minuli na zátarasu. Když došli až k němu, Castiel si všiml, tetování na jeho ruce. Lovec. Byli to lovci. Pocítil úlevu, ale neměla dlouhého trvání. Lovci zvedli zbraně a namířili na něj.  
 
„Udělám ti laskavost a skončím to rychle, démone,“ prohlásil muž.
 
Castiel otevřel pusu, ale byla plná krve. Zvedl ruku, a doufal, že si koupí čas. Lovci se podívali jeden na druhého. Když Castiel upadl na břicho, jeden z lovců ho nohou přetočil na záda a přimáčkl ho k zemi. Castiel vykašlal krev. „Chceš mi něco říct? Mluv.“
 
Castiel kašlal a kašlal, ale dokázal ze sebe dostat celou větu. „Nejsem démon.“
 
„Tak co jsi?“ Jiný hlas.
 
„And –„ Castiel se zarazil. „Člověk,“ ztrácel vědomí. Všechno, splývalo, hlasy a tvary. „Dean,“ zachraptěl a vykašlal víc krve. „Dean Winchester. Hledám…“
 
„Znáš ho? Kdo jsi? Řekni mi jméno.“
 
„Castiel.“
 
Lovec se zasmál. „Castiel byl Winchesterů anděl, a odešel spolu se zbytkem. Ty nejsi žádný anděl.“
 
Upadal do bezvědomí. „Padl…“ mumlal. Ticho. Hrobové šokované ticho. „Prosím. Dean…“ bylo poslední, co ze sebe dostal.
 
Zavřely se mu oči. Vzrušené hlasy. Lovci se dohadovali. Měl pocit, že slyší: Bude lepší se ho zbavit, pro jistotu, a pak, myslím, že je beztak po něm.
 
Castiela obestřela temnota. Tak takhle to končí.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: I WILL BE YOUR'S - ČÁST 1   19.11.13 17:50

Maky: Tak to je bomba!!! Vážně super!!! Tak je mi jasné, že Case nezastřelí Cool  Ale snad ho nějak spojí s Deanem. Je to vážně hukot! Krásně jsi ten svět popsala. Garyho je mi strašně líto   Takový milý chlapík to byl... A ano, s tou postelí to plně chápu. Neznám nic lepšího, než když unavená padnu večer do postele. Tomu se nic nevyrovná Very Happy  Těším se na další část  
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: I WILL BE YOUR'S - ČÁST 1   22.11.13 10:18


bohdy: Děkuju Smile To popisování svěa mě bavilo nejvíc. Tohle mi sedne. Větčina scenérií je reálná, a když to spojím s apetiem, který mám pro díl 5x04, atmosféra je na světě. Vyžívám se v tom a baví mě to Smile Je to takové surealistické a sytové a právě to je na tom nejlepší!

Vážně mám tohle období ráda a myslím, že to byl jeden z nejlepších dílů SN.

No, já postel nemám - a tak vím, jaké to je, když do jedné po dlouhé době upadneš. Proto jsem to tam dala Smile

Druhá část je ropracovaná. Měla jsem hodně hektický týden, ale zkusím na to vletět o víkendu!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: I WILL BE YOUR'S - ČÁST 1   Today at 10:49

Návrat hore Goto down
 
I WILL BE YOUR'S - ČÁST 1
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 1 z 1

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Rozpísané poviedky-
Prejdi na: