DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 IN THE MIDDLE OF THE ROAD

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
AutorSpráva
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: IN THE MIDDLE OF THE ROAD   07.05.13 21:05


Napsala jsem povídku navazující na konec dílu 8x21. Už nepísu moc povídek navazující přímo na díly, protože tyhle výplně považuji za zbytečné a často odpad. Seriál si s nimi beztak poradí líp. Mnohem lepší je psát něco, co je zasazené do děje, ale nenavazuje na díly přímo... no, ale otevřený konec na konci minulé epizody - k němuž se v dalším dílu určitě nevrátí, to si přímo říká o povídku plnou emocí. Takže, tady je. Snad vám ukrátí čekání na díl 8x22. Psáno převážně z Deanova pohledu...

je to jenom můj pocit, nebo se Dean v téhle sérii - po Očistci, hodně změnil? Dospěl, a tak...



IN THE MIDDLE OF THE ROAD




„Jedeš moc rychle.“

Dean se podíval na tachometr. Ještě ani nepřekročil povolenou rychlost. Jel třicet, možná čtyřicet za hodinu. Castiel už byl určitě svědkem některé z jeho divočejších jízd. Otevřel pusu, aby anděla upozornil na to, kdo sedí za volantem – protože, zraněný nebo ne, nikdo nebude zpochybňovat styl Deanovy jízdy. Už-už řekl, můžeš si vystoupit, ale neudělal to, protože šance, že Castiel pochopí, že je jenom jízlivý, byla mizivá. Podíval se do zpětného zrcátka, a zarazil se. Castiel se opíral o dveře, a dle toho, jak hrozně zněl, Dean čekal, že bude napůl v bezvědomí. Spletl se. Anděl se sice neudržel zpříma, to je pravda, ale jeho oči byly jasné, jako vždy. Možná jasnější, než za celý uplynulý rok.

Sam si všiml, že jeho bratr a Castiel na sebe zírají do zrcadla a jemně si odkašlal. Dean okamžitě obrátil pozornost zpět k řízení.

Castiel si přitiskl ruku na ránu a zavrtěl se. Když se usadil pohodlněji, pokračoval. „Chtěl jsem se přemístit přímo do auta, ale neodhadnul jsem vzdálenost,“ vysvětlil.

Dean vydechl. Aha, tak takhle to myslel. Stejně si neodpustil rýpnutí. „Tak to zni spíš, jako tvoje vina, ne moje.“

Postřelili mě, Deane,“ zabručel Castiel.

„Všiml jsem si,“ odvětil Dean jemněji, než prve a usmál se, protože skutečnost, že Castiel se v jeho kondici cítí dost dobře na to, aby se s ním dohadoval, je dobré znamení. Dean si byl skoro jistý, že neumře. Znovu vyhledal jeho odraz v zrcadle, ale Castiel se na něj už nedíval. Opíral se čelem o postranní okénko, a upíral oči do tmy. Deanovi neušlo, že se mu zavírají.

„Proč se trochu neprospíš?“

Andělé nespí, připomněl si. Castiel nezareagoval. Auto se ponořilo do ticha. Sam se, co chvíli rozkašlal, ale nikdo nic neřekl a pokaždé, když se Dean ohlédl, spatřil anděla usazeného ve stejné pozici, oči násilím otevřené.



...


Sam se posadil na stůl, odkud viděl na Castiela. Dean odešel do koupelny, a on a anděl osaměli. Castiel seděl na kraji pohovky a zatvrzele se odmítal opřít. Nebezpečně se nakláněl dopředu, a nebylo pochyb o tom, že co chvíli přepadne.

„Co se… co se ti stalo?“ zeptal se nakonec Sam. Castielova hlava vystřelila vzhůru. Jednou rukou se zapřel o sedadlo, hledajíc balanc.

„Postřelili mě,“ informoval Sama. Olízl si ret. „Crowley roztavil andělský meč a vyrobil z něj náboje.“

Sam nadzvedl obočí. „Takže, může zabít anděla?“

Castiel kývl. Polkl, a zezelenal a chvíli to vypadalo, že začne zvracet. Upřednostňoval by to v sobě udržet. Slyšel, že Sam řekl, „Vypadáš hrozně.“

Anděl otevřel jedno oko, a sjel lovce pohledem. Nebyl to tentýž duši-propalující pohled, kterým si měříval Deana, ale i tak, Sam se přistihl, že před ním uhýbá. „Ty nevypadáš, o moc líp,“ prohlásil nakonec.

„Jo, už jsem se cítil líp. A co…“ Sam zapátral v paměti. „Naomi? Jdou teď po tobě s Crowleym oba?“

Castiel sklopil oči a už-už se zdálo, že neodpoví, když v tom skoro šeptem odvětil, „Mám pocit, že po mně jdou všichni.“

Sam otevřel pusu, ale zachvátil ho další záchvat kašle. Vysvobodil ho až jeho bratr. Dean ho poplácal po zádech. V jedné ruce držel obvazy a druhou Sama podpíral. „Proč si nedáš dvacet? Já si, s G.I. Jane poradím.“

„Když myslíš…“

Dean si přisedl k Castielovi. Zamyšleně se díval za Samem mizejícím ve dveřích, a nakonec otevřel první pomoc a začal z ní vytahovat nástroje. Všiml si, že Castiel se rozhlíží okolo. Prohlížel si zdi, na nichž vysely zbraně. Sjel očima z knihovny – zatvářil se skoro, melancholicky, dával si na čas, když se díval na stůl, schovaný pod vrstvou papírů. Pozastavil se nad prázdnými láhvemi od piva, a usmál se, když spatřil židli, přes kterou Dean přehodil svojí koženou bundu, jíž přestal nosit, když se venku oteplilo.

„Teď to štípne,“ vytrhl ho ze zamyšlení lovec. Castiel se na něj, zvláštně podíval – a Deanovi to došlo. Nikoho, s dírou o velikosti baseballového míčku, v břiše a obličejem, který vypadá, jakoby se do něj ten míček opakovaně strefoval, neznepokojí štípnutí. Castiel, přesto kývl, oči nespouštějíc z lovce. Dean rychle sklopil hlavu a dal se do práce.

Vyčistil ránu, a začal jí zašívat. Castiel mu oznámil, že to není nezbytné, protože se to za pár dnů zahojí samo – Dean odsekl, že ho nenechá procházet se po domě, s dírou v břiše, takže, pokud chce zůstat, udělají to po jeho.

Během šití, Dean volnou rukou položil na polstrovaný polštář, vedle Castielova boku. Když viděl, že se Castiel naklání a hrozí, že přepadne, ruku přemístil nejdřív na jeho koleno – a odtud, pomalu, postupně, doputovala přes Castielovu paži, k jeho ramenu, jako opora.

Celé to trvalo asi třicet minut. „Hotovo,“ oznámil. Castiel se nehnul. Dean se poprvé za půl hodiny odvážil zvednout hlavu. Anděl na něj pořád zíral, oči neskutečně jasné, a skelné bolestí a šokem.

Deanovi se navíc zdálo, že v nich víří stříbřité světlo též, které vytékalo z rány, kterou Castiel utržil.

Vířilo v modré, a vířilo, a vířilo… Deanovi se z toho zamotala hlava. Ale, víc než to, ho znepokojil způsob, jímž se na něj Castiel díval. Naprosto vážně, a pořád zvláštně – a znepokojeně, a Dean věděl, že se dívá přímo do něj, že do něj vidí, a čte v něm jako v otevřené knize. Nadechl se, aby andělu řekl, ať mu přestane lézt do hlavy, ale vypadlo z něj, jen, „Casi…“

Castiel se zamračil. „Jsi zarostlý,“ konstatoval. Dean si přejel rukou po bradě. Castiel měl pravdu. Posledních pár dnů se zanedbával. Anděl si Deana, dál prohlížel, a lovec to nakonec nevydržel a vyštěkl, „Co?“

Spusť.“

Dean nadzvedl obočí. „Co prosím?“

„Byla chyba tu tabulku odnést. Unáhlil jsem se, a přecenil. Zase. Kdybych to neudělal, tabulka by byla v bezpečí tak, jak jsi to chtěl ty, ale teď jí má Crowley. Měl jsi pravdu, Deane.“

Ticho.

„Nezačneš mě poučovat o chybách, jichž jsem se dopustil?“

Dean si ho změřil pohledem. „Ne.“

„Deane – „

„Došlo mi to, ušetři si to.“

Castiel se zadíval do země. „Deane,“ Castiel naléhal. Musel si myslet, že Dean mu nikdy neodpustí.

„Došlo mi to, Casi,“ zopakoval, významněji. Uvědomil si, že se anděla pořád dotýká jednou rukou a spustil jí. Castiel zavrávoral. „Já… přemýšlel jsem. Hodně. Tenhle rok se toho hodně stalo. A Očistec… myslím, že mě to změnilo. Přehodnotil jsem pár věcí, víš? Nikdo mi nezbyl, jenom Sam, a – ty… Sam, je – tváří se, jako že ho to nezabíjí, ale zabíjí, a ty –„ podrbal se na čele, „bez varování zmizíš a objevíš se, jako někdo, jiný – ztrácím přehled – nebo napůl mrtvý, a… a, pak ta věc, s Kevinem…“ odmlčel se. „Nemám sílu být naštvaný.“ Možná, nad tím nemůžu mít kontrolu. „Sam se rozhodl, sám – a mně došlo, že všechno, co můžu udělat je zůstat s ním do konce. O to, tu jde.“

To, co zachraňují, to zač bojují. „A ty, jsi tady, a já jsem jednoduše rád.“ Zvýšil hlas. „Koho zajímá nějaký pitomý kus kamene?“

Castiel k němu vzhlížel, jakoby Dean byl slunce, které jeho rozjasnilo den. Zdálo se, že přemýšlí, a uvažuje – jako vždy, o všem, co Dean řekl. Déle, než obyčejně, což Deana znepokojilo. „Cítím se… zvláštně,“ řekl nakonec.

„Jo, ztratil jsi hodně krve.“

Castiel vážně kývl. „Myslím, že usínám.“

Deanovi zacukal koutek. Odstrčil zakrvavené obvazy stranou. „Myslel jsem, že andělé nespí,“ podotkl jemně. Odsunul ke straně i kufřík s první pomocí, prozřetelně dělajíc na gauči místo.

„Myslím, že jsem výjimka,“ zamumlal Castiel, a s tím, konečně podlehl únavě, a gravitaci. Upadl do opěradla, a hlava se mu svezla ke straně. Zavřel oči.


„Jo... jsi divnej, anděl."






Sam měl namířeno do kuchyně. Napil se vody, a chtěl se vrátit do postele, ale zarazil se na prahu. Dean seděl na židli za stolem, nohy hozené na protější a pozoroval spícího anděla. Sam věděl, že musí být hodně zamyšlený, když ho neslyšel projít.

„Víš, že pozorovat lidi spát je divný, že jo?“

„A plížit se mi za zády?“ Dean se otočil přes rameno. Vyměnil si se Samem úšklebek, a zhasnul lampu. „Taky to zabalím.“



...


Deana probudilo teplo. Nejdřív se jednalo jenom o cosi hřejivého, a to cosi s tím, jak se Dean probouzel, dostávalo tvar. Přesněji, tvar lidského těla. Dean ztuhl. Nepamatoval si, že by usnul v něčí společnosti. Že by se jednalo o jeden z jeho bláznivých snů? Ne, určitě se mu to nezdálo. Někdo se k němu zezadu tiskl, a z jeho těla sálalo teplo.

Otočil se.

Castiel. Anděl ležel, v jeho posteli a díval se do stropu. Bokem se přitom dotýkal Deana – zřejmě nezáměrně, protože ta postel nebyla dělaná pro dva, a nebylo v ní moc místa. Dean byl příliš rozespalý na to, aby mu to došlo okamžitě a chvíli se na anděla vedle sebe jenom díval přes rameno, neschopen slova nebo pohybu jakoby, byl přízrak nebo sen. Pak si uvědomil ještě jednu věc. Pornografický časopis, který si četl před spaním, ležel pořád na posteli. Dean ho nenápadně odstrčil. Spadl na podlahu. Otřel ruku do matrace.

„Casi?“ zachraptěl nakonec, hlas rozespalý.

Castiel otočil hlavu. Jeho oči ve tmě, zářily.

„Co tady – co tady děláš?“

Sjel Deana pohledem. „Chtěl jsem ti poděkovat,“ odvětil jemně. Deanovi připadalo nefér, že Castiel je tak v klidu, když jeho vlastní srdce buší o-sto-šest. „Za tvojí, pomoc.“

Dean se podíval na noční stolek na hodiny. Tři ráno. Prostřel si oči. „A to to nemohlo počkat do rána?“

Castiel skoro šeptal. „Do rána se toho může hodně přihodit.“

Dean svěsil ruku, kterou si protíral oči. Zamrkal. Otevřel pusu, ale došlo mu, že neví, co na to říct a tak jí zase zaklapl. Chvíli se na sebe dívali ze tmy, jako dva pitomci, a Dean si pomyslel, že možná nemusí říkat nic. To ticho bylo všeobjímající. Výmluvné. Leželi tam dost dlouho na to, aby se Deanovi začaly klížit oči, a aby zlehkovážněl. Přemýšlel dokonce i o tom, že prostě znovu zabere, s Castielem vedle sebe, a s tím, jak to vypadá, se vypořádá ráno, ale v tom si něčeho všiml.

Castielovo břicho, světélkovalo. Dean zamrkal.

Po Castielově kůži se plazilo stříbřité a namodralé světlo, vířilo nad ní ve spirálách a rozplývalo se v temnotě okolo. Dean viděl, že kůže pod světlem se zaceluje, a postupně, okraje rány vykukující zpod obvazu mizí, a mění se v jizvu.

Páni, divný,“ zamumlal.

Castiel sklopil oči a zamračil se, jakoby si doteď neuvědomoval, co se děje. „Předpokládám, že tobě to přijde, divné,“ odvětil zamyšleně.

„Musíš to dělat v mojí posteli?“ neodpustil si, a zatvářil se, jakoby to on přistihl Castiela při masturbaci a ne naopak. Dean v hloubi duše doufal, že Castiel přišel až po tom a nic neviděl.

„Pomáhá to. Nedotýkám se sice tvojí duše, ale zdá se, že být ti nablízku samo o sobě, urychluje proces hojení.“

„Myslíš, jako když jsi strčil ruce do Bobbyho?“

Castiel se pohnul. Prostěradlo zašustilo. „V zásadě. Nechápu to. Nemělo by to fungovat takhle.“

Dean se usmál. „Možná je to jednoduší, než si myslíš.“

Castiel dál zamyšleně zíral na zkrvavenou košili, a ránu v břiše.

„Možná jsi nechtěl být sám. Málokdo je nerad sám, když je zraněný.“

Castiel kývl. „Možná,“ připustil, pomalu, jakoby zvažoval, zda to doopravdy dává smysl. „Je mi s tebou dobře.“

Dean potlačil nutkání protočit očima, a raději je sklopil. Okolí rány se rozzářilo. Modré a stříbřité světlo se spletlo dohromady. Vypadalo to, jakoby se nad Castielem vznášel mlžný opar.

„Fakt, divný…“ Chvíli se díval.

„Tak, co… máš nějaký zajímavý historky z cest?“ zeptal se, protože když už jsou vzhůru a leží v jedné posteli, můžou se stejně dobře o něčem bavit. Lepší, než na sebe zírat, jako pár, pomyslel si.

Historky?“ Castiel se na něj podíval. Ožily mu oči.

„Byl jsi pryč, jak dlouho… měsíc? Dva? Říkal jsi, že ses snažil zapadnout mezi lidi. Jaký to bylo?“ Bylo překvapivě snadné s ním mluvit. Nebylo to nemotorné, jak Dean čekal, že bude. Tahle konverzace, kterou vedli v posteli, se vlastně vůbec nelišila od jakékoli předchozí, až na to, že se odvíjela v posteli. Možná proto, že tohle byl Castiel, anděl, kterému samotnému to divné nepřipadalo.

Zajímavé… zdržoval jsem se, převážně v restauracích, a vypil neuvěřitelné množství kávy.“

Dean se zasmál. A smál se dobrou minutu. Castiel znejistěl, ale nakonec se začal usmívat taky. Konečně, nechtěl, aby to skončilo. Deanův smích byl nejúžasnější zvuk, který kdy slyšel. Lepší, než hudba stvoření. Zmátlo ho to.

Když Dean popadl dech, prohlásil, „To z tebe oficiálně dělá lovce, Casi,“ podložil si hlavu rukou, a uvelebil se pohodlněji. „Ach, vážně mě mrzí, že jsem u toho nebyl. Sbalil jsi cestou hodně koček?“

Castielovi zacukal koutek. „Ne,“ odvětil vážně, pořád se usmívajíc. Najednou se zarazil. Shlédl na svoje břicho. Dean udělal totéž. Světélkování přestalo, a Castielova kůže se zcela vyhladila.

„Hotovo?“ zeptal se Dean.

„Zdá se,“ začal se zvedat.

Dean pozoroval, jak si sedá, pomalu si stoupá, a protahuje, jakoby chtěl – Zeptej se – zeptej se, zeptej… „Zůstaneš?“ vyhrkl. „Nebo máš v úmyslu se vypařit?“

Castiel se na něj podíval přes rameno. Do tváře se mu vrátila barva a do očí světlo, a život, a Dean měl pocit, že za jeho zády vidí míhající se stíny. Vrátil se do dob, kdy nevěřil, že andělé jsou – pak, do dob, kdy věděl, že jsou a co, jsou zač. Nezničitelní, všemocní mizerové – a do přítomnosti, k tomuhle Castielovi. Urazili dlouhou cestu.

Castiel neřekl, zůstávám. Řekl, „Uvidíme se ráno.“

Dean kývl. V pohodě. Došlo mu, že víc toho od lidí, a především andělů, které nikdo a nic neudrží při zemi, čekat nemůže, a taky mu došlo, že Castielovi nic nezazlívá, protože konečně pochopil, že rodina nezůstává vždycky pohromadě – a přesto, drží pohromadě.

























Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: IN THE MIDDLE OF THE ROAD   07.05.13 22:56

Maky: Tak tohodle se v seriálu určitě nedočkáme!!! A přitom je to tak kouzelné 702 Moc se mi to líbilo. Tady vlastně ani není co komentovat Prostě tenhle vztah Deana a Case mám moc ráda a ta poslední věta to naprosto vystihla. Takže díky
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
 
IN THE MIDDLE OF THE ROAD
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 1 z 1

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Dokončené poviedky :: Maky-
Prejdi na: