DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 I SAW WOMEN TO DO THIS

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
AutorSpráva
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: I SAW WOMEN TO DO THIS   07.04.13 23:58

Castiel se od lidí přiučil mnoha věcem, a ne všechny jsou dobré. Kromě jiného, se přiučil i lásce a významu rodiny, a s tím se dostavily emoce.

Miluju pátou sérii SN. Chtěla jsem napsat - znovu - něco z tohohle období, protože jsem chtěla vědět, jestli to pořád jde, putovat v čase a napsat něco dobrého a užít si to a zamilovat si to. Jde to. Nesmírně mě bavilo tuhle povídku psát, a moje obavy, že už nedovedu popsat Deanovy a Castielovy pocity v páté sérii, protože se toho mezitím událo příliš, byly zbytečné. Možná jim naopak, rozumím víc po tom všem.

Miluju pátou sérii, protože vztahy a vazby, postavy a všechno - bylo mnohem jednoduší. Vzdor konci světa a ostatním nesmyslům. Miluju pátou sérii, protože nebyla komplikovaná a byla jednoduše o lásce a rodině a podivnínském andělu, který se snaží porozumět lidem a zachránit je - a - NE-stát(?) se jedním z nich.

Jak, řekla Meg: "Life was easier..."

Postavy: Dean, Castiel, Sam, Bobby... Jo, Ellen, a další.

Hodně, hodně romantická povídka, o páté sérii, na konci se spoilery a náhledy do osmé.

I LOVE THIS, LOVE IT, LOVE IT...




I SAW WOMEN TO DO THIS



Nebe bylo odjakživa Castielův domov, a Castiel byl spokojen. Nebyl šťastný, ale to nebylo podstatné, protože o štěstí své doby ještě nic nevěděl a myslel si, že dokonalost je štěstí. Všechno, bylo perfektní, jako on sám. Castiel to nezpochybnil a nikdy o tom neuvažoval.

Později si Castiel vybral tohle, padnout a žít a octl se na dně, v bahně a hnilobě a špíně. V životě plném pochybností a bolesti a… lásky.






Večer se vydařil. Dean a Sam to zapíchli u Bobbyho. Bobby uvařil – což nebylo nijak skvělé, ale domácí strava, byla pořád domácí strava, nehledě na to, jak hrozně jídlo chutnalo, a Sam s Deanem skončili u televize. Sam usnul v polovině filmu, s ústy napůl pootevřenými, a hlavou podloženou růžovým polštářem. Dean si zahrával s nutkáním vyfotit ho, ale nakonec se mu bratra zželelo. Rozhodně, vydařený večer. Vyprázdnil láhev piva a zamířil do kuchyně. Cestou se střetl s Bobbym. Lovec seděl v invalidním vozíku a probíral se stohy papírů na pracovním stole.


„Nevypij všechno,“ houkl na něj, když Dean otevíral ledničku a sahal pro novou láhev. Ušklíbl se. Byl rád, doma. Z pracovny se ozývalo šustění – to, jak se Bobby přehraboval v knihách, a v pozadí toho Dean slyšel televizi a věděl, že ve vedlejším pokoji spí jeho bratr, v tuhle chvíli v bezpečí. Dean na chvíli zapomněl na blížící se Apokalypsu, na Ďábla a osud a soustředil se na povědomé zvuky a scenérii, na popraskanou omítku na stropě, na řadu hrnků vyrovnaných v kredenci nad hlavou, na výhled z okna. Zamrkal. Venku, na dvoře stála v měsíčním světle impala. Od lesklé kapoty se odráželo stříbřité světlo, a vedle jeho auta, stál jako socha, Castiel.

Dean se málem zalkl pivem. Protřel si oči. Možná toho vypil víc, než si myslel? Jenže když se znovu podíval ven, anděl se pořád nacházel tam, kde ho Dean naposled viděl, tvář zdviženou k obloze, ruce schované v kapsách a opíral se o kapotu Deanova auta.


Dean z ledničky vytáhl další láhev.

„Hej,“ zahulákal Bobby… odmlka. Klidněji. „Kam jdeš?“ Dean prošel pracovnou, prosmýkl se okolo lovce a omluvně pokrčil rameny. Bobby protočil očima a vrátil se k tomu, co dělal.

Vyšel na dvůr. Byla teplá letní noc a i přesto, že měl na sobě jenom tričko, cítil, že mu po zádech stéká pot. Přihnul si piva, a zamířil k Castielovi. Až když byl u něj, anděl sklopil hlavu, a pohlédl na něj přímo. Každý druhý by před Castielovýma očima uhnul pohledem, ale Dean ne.

„Zkoušel jsi volat?“ zeptal se. „Neměl jsem to nahlasito…“ Castiel se na Deana díval, jakoby nerozuměl ničemu z toho, co právě řekl. Což nebylo nepravděpodobné. Dean se zašklebil. Vytáhl mobil a otevřel ho. Žádné zmeškané zprávy.

Nadzvedl obočí. „Nevolal jsi… co potřebuješ? Něco se… stalo?“ Dean nechtěl, aby tenhle idylický večer skončil, ale pokud nebude zbytí…

Castiel pootočil hlavu ke straně, oči přivřené. „Nic nepotřebuju, Deane,“ řekl nakonec. „A nic se nestalo.“

Dean si přihnul z láhve. Čekal, že Castiel to trochu rozvede, ale anděl byl jako vždy skoupý na slovo. „Hm… proč se v tom případě potuluješ u mého auta?“

Nepotuloval jsem se,“ odvětil vážně.


Dean se rozmáchl rukou, v níž držel pivo a ukázal na impalu, o níž se Castiel opíral. „Tak co tady děláš? Pro pořádek, nevadí mi, že má anděla strážného…“

Castiel se podíval za sebe, na černou kapotu, od níž se odráželo měsíční světlo. Spojil obočí dohromady. „Tvoje auto? Kdyby tě slyšeli andělé, výraz, který by použili, by byl… klesl jsi hluboko, bratře.“

Dean se na něj překvapeně podíval přes okraj láhve. „Byl to vtip, Casi?“

Castiel neodpověděl, ale Dean viděl, že pozvedl koutek rtu. „Vzdávám to. Co tady děláš?“

Castielův výraz zvážněl. Ošil se a otočil hlavu, tváří od lovce. „Dalo by se říct, že jsem zatoužil po troše, klidu.“

„Tady?“ Dean si uměl představit lepší místo k odpočinku. Kdyby byl anděl a mohl se přenést kamkoli, zrovna teď by ležel na pláži na Bahamách, ve společnosti exotické domorodkyně v miniaturních bikinách.

Dobře, kdyby byl Castiel, skončil by pravděpodobně v nějakém Bohem-zapomenutém zapadákově na Aljašce a bavil se s polárními medvědy, nebo tak něco, ale stejně – proč, zrovna tady?

„Mám to tu rád,“ pokračoval Castiel a Dean mu – už – už skoro vynadal, že mu leze do hlavy, ale Castiel se nedíval na něj. Vzhlížel k obloze. „Vidím odtud domov, a současně mě oklopují věci, které mám rád,“ Castiel polkl a prsty zavadil o kapotu impaly. Zvedl oči, a zadíval se do Deanových, tváříc se nevinně. „Ty a Sam tady trávíte hodně času,“ osvětlil.

„To jako, že ti chybím?“ neudržel se Dean.

Castielův výraz se nezměnil. Anděl, kývl.

Dean otevřel pusu, ale nevyšla z ní žádná slova. Najednou to nebylo legrační. Najednou, mu došlo, že i kdyby se mohl přemístit na Bahamy, skončil by tady. Doma. V blízkosti těch, a toho co má rád a co je mu drahé.

Možná, Castiela podcenil. Možná, mu pořádně nerozuměl. Možná, mu anděl taky chyběl. Možná chtěl, aby Castiel zůstal, a aby se tady u Bobbyho objevil častěji, i bez důvodu, a stal se součástí… čeho? Rodiny?

Dean se usmál. Zvykl si na Castiela a zvykl si na odstín modré v jeho očích, na to, jak stál a na to, že nerespektoval jeho osobní prostor, a jak se vyjadřoval. Zvykl si na Case. Ne, na anděla. Ne, na někoho, kdo jim pomáhal, ale… Dean Castiela považoval za přítele. Nevěděl přesně, jak k tomu došlo, ale, stalo se to. Těžko říct, co si o Deanovi myslel Castiel – co si stvoření jeho kalibru mohlo myslet, ale na druhou stranu – Castiel už dokázal, že se od svých bezcitných bratrů a sester odlišuje…

kdyby měl Castiel na vybranou, možná by si i nadále udržoval odstup, ale anděl neměl kam jít, a zbyl mu jenom Dean, Sam a Bobby. Nebylo divu, že se s lovci spřátelil.

„Paráda. Skvěle. Dobře, že ses ukázal,“ prohlásil energicky. Castiel pootočil hlavu ke straně, oči rozšířené. Dean vzbudil jeho zvědavost. „Protože já se ti zrovna chystal zavolat,“ zalhal. „Já a Sam jsme se dívali na ten film s – to je fuk,“ mávl rukou. „Přinesl jsem… chtěl jsem –„ Dean si přejel rukou po zpoceném krku. Najednou si na něco vzpomněl. Natáhl ruku, v níž držel druhou, pořád zavřenou láhev piva a významně jí před Castielem podržel. Nečekal, že Castielovi to dojde, a proto ho překvapilo, když anděl natáhl ruku, láhev převzal, otevřel jí a znovu nalehl na auto. Dean udělal totéž.

„Děkuju.“


„Nemáš zač, alkohol je součást terapie.“

„Koukám…“

Chvíli tu tiše stáli, a upíjeli pivo. Dean, upíjel. Castiel si hrál s láhví v ruce. Jeho prsty zanechávaly na studeném skle otisk.

„Tak, jak se držíš?“ zeptal se po chvíli lovec.

Castiel otáčel láhev v rukách. „Držím,“ odvětil jednoduše. Dean k němu otočil hlavu. Nepoznal – v té době ještě ne, zda Castiel mluví pravdu, a možná, že ano – možná, že ne. Ale, způsob, jakým se na Deana podíval. To, jak se v něm zadrhl dech – od kdy andělé dýchají? Jejich dotýkající se ramena… Deanovi se něco vybavilo. Něco, hřejivého a povědomého –

Láhev mu vypadla z rukou, a obsah vyšplích na nohavici. Deana to nezajímalo. „Casi – „

posunul se a ramenem zavadil o Castielovu klíční kost. Kdyby byl Castiel dívka, dotýkal by se prsa. Polkl. Co to k čertu… Castiel nenosí bikiny, že ne? Tak proč se cítí, tak –

„Hej,“ okna v domě se rozsvítila. Bobbyho vozík byl na prahu, a lovec na ně přes dvůr hulákal. „Co tady vy dva vyvádíte? A ty, jdi vzbudit svého bratra, usnul na gauči.“

„Omlouváme se, Bobby.“

Dean protočil očima. Castiel se díval za Bobbym mizejícím v domě.

„Má pravdu. Je pozdě.“

Castiel pochopil narážku. Odložil plnou láhev na kapotu, opatrně, jakoby o Deanovo auto bylo ze skla a napřímil se. „Ty nezůstaneš?“ vypadlo z Deana. Viděl, že Castiel zaváhal – a znovu, měl ten samý pocit, že mu něco uniká.

„Uvnitř?“ zeptal se anděl překvapeně.

„Jasně, že uvnitř.“

Castielův vděčný výraz, byl zdrcující, a stál i za Deanovy rozpaky. „Musím něco dokončit. Zdržel jsem se déle, než jsem plánoval,“ odvětil anděl úředně, pak jeho výraz změkl. „Rád bych, ale nejde to.“

Dean kývl. „Tak zase zaskoč.“

Zaskočím.“







Ellen a Jo, narušili poklidný spád věcí v Bobbyhp domě. Castiel je zvědavě pozoroval, držel se opodál, a snažil se porozumět vztahu, mezi oběma ženami a třemi lovci.

Castiel sám se nepřátelil s nikým, kromě Deana a Sama a Bobbyho, a kdysi dávno, by se dalo říct, že i s Annou. Andělé mezi sebou nenavazují přátelské vazby, ale vztah, který mezi sebou Castiel s Annou měli, by se dal popsat jako přátelský. Podobně se cítil ještě s Balthazarem, bratrem, kterého dlouho neviděl.

Chyběli mu. Chyběla mu rodina. A když pozoroval tu pětičlennou lidskou, zmocnil se ho zvláštní, pocit. Začalo to znenadání. Jako bolest. Castiel stál u okna, a poslouchal výměnu názorů mezi Bobbym a Ellen. Jo se smála, a Dean jí poplácal po ramenu. Bolest ustoupila. Castiela zaplavilo teplo, a pak Castiel cítil příliš mnoho emocí. Vytratil se z pokoje – odešel, namísto toho, aby jednoduše zmizel, berouce ohled na dvě ženy v místnosti, které si na jeho… Dean říkával andělské manýry, ještě nezvykly.

Zůstal stát v síni, a snažil se sebrat. Je přece Anděl Páně. Najednou uslyšel kroky. Zvedl hlavu, a spatřil Ellen, která se odpojila od skupiny a přidala se k němu.

„Formálně nás představili, takže neformálně – “ řekla, a usmála se. Castiel z ní cítil whisky, stejnou brandy, kterou pil Dean. Nebylo to nepříjemné. Ellen voněla jinak, než Dean. Jemněji… podržela ruku ve vzduchu.

Castiel zamrkal. „Nevadí… varovali mě,“ odmlka. „Raději setkání zapíjíš?“ zajiskřilo jí v očích. „Co říkáš?“

Castiel neříkal nic. Zašilhal Ellen přes rameno, kde stál Dean a Sam. Ellen se otočila. „Většinou k sobě nikoho nepustí, víš? Nikoho, kromě Bobbyho.“

Castiel polkl. „Rodina je pro ně důležitá.“

Ellen do sebe vyklopila zbytek whisky ze skleničky, kterou si sebou přinesla. Je to součást terapie, vzpomněl si Castiel. „Považují tě za ní.“

To bylo poprvé, kdy Castiela někdo odzbrojil. Tahle… žena, kterou pořádně neznal, mu vzala řeč. Castiel na ní beze slova zíral, nevěda, zda úsměv, který se Ellen rozlévá na tváři, patří jemu, nebo je-li Ellen jednoduše spokojená sama se sebou.

Nestačil se zeptat, protože v tu chvíli se k nim připojila Jo. „Bobby řekl, že jsem vyrostla. Chápeš to? Jako bych pořád byla dítě…“ zabručela, s pusou plnou čokoládových bonbonů, o které se v obývacím pokoji přetahovala s Deanem.

Ellen si jí k sobě přitáhla, a políbila Jo na čelo. Jo zvedla oči. Přestala se ušklíbat a jemně se usmála. Castiel si myslel, že slyšel Ellen, něco zamumlat, ale respektoval jejich soukromí a zůstal stranou. „Já tebe taky, mami…“

Nevěděl přesně, čeho je svědkem, ale věděl, že je to důležité. A intimní. Mezi, lidmi. Ze zamyšlení ho znovu vytrhla až Ellen, a její teplá, hebká ruka na jeho ramenu. „Je na čase seznámit se, Casi. Jo, přines plnou láhev.“

Castiel pootočil hlavu ke straně.






Stalo se to v podvečer, po smrti Ellen a Jo. Dean seděl za stolem, před sebou sklenici a láhev whisky. Ta láhev byla pořád plná. Dean jí nenačal. Sam a Bobby odešli spát před hodnou chvílí, a Deanovi dělal společnost jenom Castiel. Tichou společnost.

Anděl nepromluvil od chvíle, kdy Sama a Deana přenesl k Bobbymu. Teď se opíral o dveře a díval se na Deana zírajícího na dno prázdné skleničky.

„Je mi to líto,“ řekl najednou. Dean zvedl oči, sjel anděla pohledem, a zase je sklopil.

„Mně taky,“ zamumlal. „Ne, že by jim to k něčemu bylo. Nepřekvapuje mě to, víš? Nikdy jsem…“ Dean se zhluboka nadechl. Castiel byl zticha. „Vždycky jsem všechno pokazil. Zklamal lidi, kteří na mně závisí. Táta měl pravdu…“ uhnul pohledem a zmlkl.

Ze zamyšlení ho vytrhl až Castiel. Anděl odtáhl židli od stolu, a posadil se naproti lovci. „Nemáš se za co stydět, Deane.“

Dean se zasmál. „Táta by s tebou nesouhlasil.“

Dean slyšel, že Castiel se pohnul. Slyšel šustění látky a konečně, zvedl oči. Anděl ho propaloval pohledem, modré oči vážné a vypočítavé. „Vadí ti to? Názor tvého otce…“

„Casi,“ přerušil ho Dean. „Je to, táta.“

Castiel potočil hlavu ke straně. Jeho rodina ho zavrhla. Nebyl dost… anděl. Rozuměl tomu, jak se Dean cítí. Rozuměl tomuhle… pocitu. Začínal se do toho dostávat. Jsou všichni rodiče tak nároční? To od toho tady jsou? Vzpomněl si na Ellen a Jo. Ne, určitě v tom bylo i něco víc. Pokud Castiel někdy najde Boha, zeptá se na to.

„Tvůj otec byl dobrý člověk, Deane, ale to neznamená, že měl vždycky pravdu. Stojíš, za víc.“

Ušklíbl se. „Stojím?“

Castiel vážně kývl. Upřel na Deana pár modrých zářících očí. „Kdyby ne, neopustil bych pro tebe Nebe,“ odvětil jemně.

Deanovi poskočilo srdce. Zaplavilo ho teplo.

Polkl. Kdo zapnul topení? Vzpomněl si, že podobně se cítil tehdy na dvoře, když se on a Castiel dělili o pivo, a jejich ramena se dotýkala. Vyschlo mu v ústech. Hučelo mu v hlavě. Že by se opil, aniž o tom věděl? Jo, určitě za to mohla ta netknutá láhev. Napadaly ho legrační myšlenky.

S Castielem, mu bylo příjemně. V kuchyni pořád voněla whisky a v krbu praskal oheň. Domem se potuloval fantom mrtvých a přeživších, a vůně Elleniny voňavky se mísila s vůní knih a dřeva. Smích Jo se odrážel od stěn, a rozechvíval vzduch. Castielovy oči, byly neskutečně modré, a Deanovi došlo, že jeho anděl je pořád naživu.

Deanovy oči, zjihly.

Castiel přestal dýchat. Posunul se blíž k Deanovi, na židli – a když Dean tázavě nadzvedl obočí, anděl jednoduše odvětil, „Tohle je mi povědomé…“

A udělal to, co se v podobných situacích dělá.

Přitiskl rty na Deanovy. Nepolíbil lovce na čelo, protože díky tomu, že oba seděli, právě jejich rty se nacházely ve stejné úrovni. Nepoužil jazyk, ani zuby. Byl to letmý motýlí polibek, a Castielov rty byly suché a horké a –

Castiel se odtáhl.

Dean na něj zíral, rty pootevřené. „Casi?“ zachraptěl. „Co… proč jsi to, udělal?“

Zatvářil se zmateně. Že by to nepochopil správně? Nevěda proč, zčervenal. „Viděl jsem to dělat… jednu ženu,“ Pootočil hlavu ke straně. „Nejedná se snad o vyjádření náklonnosti?“

„Když jsi pár,“ Dean nebyl rudý – byl bledý jako stěna a zíral na anděla velkýma vyděšenýma očima. „Casi, chlapi se nelíbají.“

„Políbil jsi Sama,“ podotkl Castiel. Byl tak blízko, že se kolenem opíral o kolena lovce.

„Když mi bylo pět!“

Castiel se ošil a kolenem přitom zavadil o vnitřní stranu Deanova stehna. Lovec sklopil oči a zase je zdvihl. Vypadal vyplašeně. Castiel se do toho zamotával víc a víc. Zkoušel porozumět.

„Záleží na tom?“

„Jo – ne… já,“ zakoktal se Dean.

A najednou, si Castiel na něco vzpomněl. Ellen… co přesně řekla, co Castiel neslyšel? Zapátral v andělské paměti, v duchu se Ellen omlouvajíc za vpád do soukromí. Potřeboval to vědět. Co to jen… aha, tak na tohle zapomněl. Měl říct, že Deana miluje, a tak otevřel pusu, a řekl, „Miluju tě.“

Dean zaklapl ústa jako ryba. Chvíli jenom lapal po dechu, a nakonec – zkamenělý, odvětil, „Díky, Casi. Já… ehm, já tebe taky, hádám?“

Castiel se usmál. Zvedl oči a zadíval se do očí lovce. Byly světle zelené a odrážely se v nich plameny z krbu. Deanův hlas byl škádlivý a chraplavý a velice nejistý, ale jeho oči byly něžné, a výraz hřejivý, přístupný… a tak moc, Deanův.

Co, to…

Castielovi se do tváří nahrnula krev a rozbušilo se mu srdce. Cítil se krásně, a v bezpečí. A zničehonic, i nejistě a zahanbeně a zmateně, a – Castiel sám nevěděl, co přesně cítí, a co by měl udělat teď a tak roztáhl křídla a zmizel.





O tři roky později



„Promiňte… promiňte,“ Castiela dohonila cizí žena. Anděl se otočil, připraven na útok, ale když se podíval na svou pronásledovatelkyni, zjistil, že nejde ani o anděla, ani o démona. Zadýchávala se. „Jste v pořádku? Všimla jsem si vás v autobusu,“ drmolila.

Castiel zamrkal. Na zastávce stáli pouze oni dva. Pokud to je, útok.

„Neušlo mi, že… že se tu nevyznáte.“

Ticho.

Ach, tohle musela být jedna z těch situací, kdy se měl zachovat zdvořile. „Jsem v pořádku,“ řekl a otočil se k ní zády. Vážně zvažoval, že jednoduše uletí, aby unikl nepříjemným otázkám. Došlo mu, co Dean mínil, vlezlostí. Zarazila ho až její další slova. „Máte ve městě rodinu? Nikdy jsem vás tady neviděla.“

Castiel ztuhl. Pomalu se k ní otočil čelem. „Moje rodina žije daleko,“ odvětil skoupě.

„Aha… aha, chápu. Utíkáte?“

Castiel nevěděl, co na to říct, tak neříkal nic. „Útěky se nic nevyřeší, víte?“

Možná to bylo proto, že jí neznal. Možná byl jednoduše příliš unavený, a neměl, co ztratit, tak jako tak, Castiel se rozpovídal. „Nemůžu se vrátit domů,“ řekl, nevěda, který domov má na vlastně mysli. „Udělal jsem… strašlivé věci, na které nejsem hrdý… svojí vlastní… rodině.“

Podívala se na něj, a usmála se. „Jsem si jistá, že pokud vás milují, odpustí vám.“






„Takže, co? Zmizíš, jako vždycky?“ Dean byl naštvaný. Byl vzteky bez sebe. Proč ho všichni opouští? Dal Castielovi druhou šanci, zkusil zachránit tohle… přátelství, a napravit chyby, kterých se v minulosti dopustil, ale zdálo se, že čím víc se snaží, tím dál se od něj Castiel drží. Před chvíli se nadobro zbavili Naomi, ale Dean neměl čas oslavit triumf. Podíval se na anděla, který stál opodál, aby mu řekl, že je zachráněný – a – naprosto ho odzbrojil Castielův výraz. Anděl shlížel na Naomino bezvládné tělo, na otisk křídel na podlaze, a tvářil se zdrceně.

„Casi?“ zeptal se, hlas stísněný.

Dean Castiela znal, a věděl, že se chystá zmizet. Nechápal to. Nechápal ho.

Castiel zvedl oči. „Děkuju,“ odvětil strojeně. „Za tvojí… pomoc. Oceňuji to. Musím, jít.“

Co si ten zmetek… Dean přistoupil. Castiel ustoupil o krok vzad. Zatraceně, lovec ztuhl. „Casi,“ začal pomalu, ostýchavě. Olízl si ret. Castiel se třásl.

„Víš, že lhala, že jo? Víš, že jsem se s ní nespojil proti tobě? Víš, že tohle –„ rozmáchl se rukou, „je skutečné.“

Castiel na lovce upřeně pohlédl. Dean viděl, že přemýšlí. Že se snaží si to v hlavě srovnat. Nevěděl, zda mu Castiel věří, nevěděl, v co anděl věří, a zda pořád v něco věří, potom všem, čím si prošel, a co mu Naomi namluvila. Anděl bez víry je jako ryba na suchu.

„O čem to mluvíš, Castieli? Já?“ odmlka. „Toho jsem se bála. Nikdy jsem ti nic nenařizovala. Ty si nevzpomínáš? To tys, ho málem zabil. To tys ukradl tabulku. Zkoušela jsem ti pomoc, ale – pojď, vrať se, se mnou a já to spravím. Jak víš, že tohle je skutečné? Jak víš, že se neprobudíš s rukama zbrocenýma jejich krví? Dean a já se ti snažíme pomoc. Pojď sem, Castieli.“

Dean se osmělil a o krok přistoupil, ale zarazila ho ruka, kterou Castiel zvedl a podržel ve vzduchu. Zastavil.

„Dokaž to.“

Dean si protřel oči. Byl tak… unavený. Mohl Castielovi znovu vysvětlit, k čemu přesně došlo. Mohl ho zkusit přesvědčit. Mohl ho nechat jít… anebo mohl udělat něco mnohem prostšího. Pochlapil se, a udělal něco, co měl udělat už dávno. Oplatil polibek, který mu Castiel kdysi, před lety věnoval.

Castiel překvapeně vydechl do jeho úst. Dean si nelámal hlavu s něžnostmi, a vplul do nich jazykem. Narazil zuby do zubů a vysál z anděla vzduch, protože víc mu – a sobě, ublížit nemohl, a proč by se tudíž, držel zpět? Ani Dean, ani Castiel už nejsou stejná naivní stvoření, kterými bývali.

„Zůstaň,“ zamumlal Dean.

Castiel roztáhl křídla… a, obemkl je okolo sebe, a Deana.















Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: I SAW WOMEN TO DO THIS   08.04.13 16:36

Maky: Tak tohle bylo fakt... nice 702 Lépe to asi nejde vystihnout. Fakt strašně milé Hlavně se mi líbila ta část, kdy Cas políbil Deana a ten z toho byl tak paf A ten konec... toho se v seriálu asi nedočkáme, tak alespoň tady. Díky moc! Tohle se Ti opravdu povedlo
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: I SAW WOMEN TO DO THIS   10.04.13 23:14


bohdy: Děkuju Smile Co bych si bez tebe počala! Jop.. mně se ta povídka taky líbí, což zní trochu narcisticky vzhledem k tomu, že jsem jí sama psala, ale proč ne? Je to jedna z mála povídek, která mi zas a znovu přivodí úsměv na rtech. Moc mě bavila a strašně moc miluju postavy a tu atmosféru... Meg měla pravdu, Life was easier... a, asi se nedočkáme polibku, ale možná nás čekají zajímavé chvilky - soudě dle spoilerů, které jsem vyharabala, ale ty tady asi rozepisovat nebudu...

Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Angela
Pocestný duch
Pocestný duch


Počet príspevkov : 51
Age : 22
Bydlisko : Praha
Registration date : 12.06.2011

OdoslaťPredmet: ***   21.08.13 12:03

*Fanfáry**Potlesk* Po dlouhé době návrat na scénu! Ehm, už mlčím. Mluvila jsem samozřejmě o sobě Very Happy Ale detail. Jsem po operaci kolene, takže tvé hafo povídek mi teď přijde vážně vhod.
Bylo to úžasné, něžné, neohrabané jako Castiel a vůbec - krásné. Je skvělé vědět, žes psaní nepověsila na hřebík a stále se dokážeš vcítit do těch dvou mamlasů... Smile Jdu číst další...
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://takahashiyuri.blogspot.com
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: I SAW WOMEN TO DO THIS   21.08.13 21:01

Hm, tuhle povídku mám ráda... děkuju za kmentář. Těší mě, že sis jí přečetla.

Jestli Tě to potěší - na něčem pracuju. Poslední dobou píšu dlouhé povídky, no a po posledním dílu osmé série, jsem se pustila do jedné. Jenže z nápadu na pět stran, jich bylo deset... pak padesát. A když jsem to dopsala, napadlo mě pokračování, do kterého jsem s enaprosto ponořila. No, a už mám přes sto stran a pořád píšu a píšu... baví mě to. Nejlepší věc na těch dvou je, že Tě vždycky napadne něco jiného. Pořád tě inspisrují. Nikdy tě nepřestanou unavovat, a vždycky když si myslíš, že je znáš - bum, a můžeš začít psát o něčem novém. Takže píšu tuhle dlouho povídku a ráda bych jí dkončila do konce sprna, ale se vším cestováním, a vším - nevím, nevím... ale, určitě jí chci dopsat dřív, než začne další série Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: I SAW WOMEN TO DO THIS   Today at 10:50

Návrat hore Goto down
 
I SAW WOMEN TO DO THIS
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 1 z 1

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Dokončené poviedky :: Maky-
Prejdi na: