DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 OČISTEC II

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
AutorSpráva
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: OČISTEC II   29.05.12 20:17

Komentář k téhle kapitole, v komentářích. Přečtěte si ho až po povídce.

Rovněž, záměrně jsem změnila les, v trochu jiní prostředí. Domnívám se že není děsivé, ale je deprimující. Chci, aby se Cas a Dean měnili a spolu s nimi se musí měnit i to, čemu čelí, a občas, ty nejděsivější věci, nejsou děsivé. Jen, bez obalu. Jako, odraz ve skle.

Částe věnovaná pravdě, která osvobozuje. Lásce, která osvobozuje odrazy, a odrazům nás samých.

Taky vodě, která očistuje.



OČISTEC


DRUHÝ KRUH - LÁSKA



„Strčil jsi mě do vody!“

Castiel pootočil hlavu ke straně. Zvláštní, on si to vybavoval jinak. Možná, Dean prskal (doslova, prskal vodu), proto, že byl promočený na kost, a jako vždy, i rozmrzelý, ale Castiel si už dřív všiml Deanovy tendence převracet skutečnost, a vidět, věci jinak.

„Omlouvám se, za záchranu tvého života,“ opáčil, sarkasticky.

Anděl, a lovec stál, na břehu jezera. Na modré, obloze zářilo slunce a bylo tak jasno, že Deana bolely oči. Půda, byla suchá a popraskaná, bez vegetace. Z jezera, se po ní plazil potůček vody, který se o kousek, dál vsakoval, do země a mizel pod ní. Byla, to mrtvá zem.

Dean odtrhl oči, od písku, který na slunci žhnul, jako rozpálený kov. Z té záře, mu pukne hlava.

Polkl. Cítil, že mu Cas položil ruku na rameno, a jemně jej otočil, opačným směrem.

V písku, stála brána. Nebo, klenba brány. Byla z kamene, a po okrajích, do ní byly vytesány špatně čitelné odrolené symboly. Castiel vykročil kupředu. Dean, šel za ním.

Po cestě, se rozhlížel. Kdyby byly napadení, neměli šanci, utéct, nebo se schovat. Výhodu, kterou jim poskytoval les, v otevřené krajině ztratili.

Cas, přistoupil k bráně, a položil na ní ruku.

Na obloze, se kromě slunce nacházel i bledý měsíc, a stěží viditelná jitřenka. Cas přikývl, což bylo znamení, že průchod je bezpečný.

Když prošli, Dean si všiml, že materiál, z něhož je brána postavena, sice připomíná kámen, ale ve skutečnosti, se jedná o kosti.

Zachvěl se. Z nějakého důvodu mu tohle místo nahánělo husí kůži, víc než les, plný stvůr.

Bylo, ticho. To, co Dean spatřil, neodpovídalo jeho očekávání. Za bránou bylo město, přesná kopie amerických, malých měst, kterým on a Sam tolikrát projížděli. Nacházeli se na hlavní ulici. Silnice, byla hladká, a pokryta vrstvou písku. Po obou stranách silnice, stály, nízké budovy. Některé byly zářivě bílé, a jiné rudé, zelené nebo modré, všechny opatřeny číslem popisným, případně cedulí odkazující na účel budovy.

Jen, jedna věc, byla zvláštní. Žádná z těch budov neměla dveře. Jen okna, ale Dean žádným z nich neviděl dovnitř. Od skla se odrážely sluneční paprsky, a všechno, co Dean spatřil, když se do oken zahleděl, byl vlastní rozšklebený odraz. Překvapilo ho, co vidí.

Jeho tělo, bylo šedé, jako tělo ducha, a mírně průsvitné. Od údu, k údu, od krku ke konečkům prstů, putovala Deanovým tělem rudá krev, která se jako esence života, vlévala přímo do středu Deanovy hrudi. A, Dean viděl i jizvy. Hodně jizev. Zhrozil se. Shlédl na vlastní hruď, aby se přesvědčil o tom, že to co viděl, je skutečné, ale vše se zdálo být v pořádku, a na svém, místě. Dean měl na sobě, svojí koženou bundu, a jeho tělo, bylo až na pár jizev nepoškozené. Kůže, obalující svaly a kosti.

Postupovaly opuštěným městem, a Deana při pohledu do výloh zaujala ještě jedna věc. Zarazil se.

Přímo a jeho zády, tam, kde stál Castiel, andělu ze zad, vyrůstal pár obrovských křídel.

Castielovy oči, vyhledaly odraz Deabových. Cas, si všiml, toho jak na něj lovec zírá.

„Deane?“ zeptal se.

„Casi,“ lovec, polkl. „Asi jsem se zbláznil.“




Castielova křídla, Dean viděl jen, v odrazech. Když se podíval přímo na Case, křídla zmizela. Podobně, jako Deanův vlastní odraz, i Castielova křídla, byla šedá, protkána směsicí tekutých barev. Nejen, rudé. Rozlévaly se šedými, téměř průsvitnými blánami, a zvýrazňovaly obrys peří.

„Ty je, vidíš?“ zeptal se, po několikáté, nejistě Castiel.

Dean přikývl. Cas, zkušebně pohnul jedním křídlem, a viděl, že Deanovy oči, ve skle dráhu pohybu sledují.

Cas, křídlem zatřepal a rychle ho schoval za sebe. Bylo mu to zjevně nepříjemné.

„Přestaň,“ Zabručel.

Dean nevěděl, proč je Castiel ohledně té věci tak nedůtklivý. Bylo to, přinejmenším zajímavé.

„Proč?“ zeptal se. „Jsou, cool.“

„Deane!“

„Dobře, dobře. Fajn, promiň. Budu se dívat jinam.“

Castiel, pomalu přikývl. Uklidnilo ho to, ale křídla nechal, pro jistotu přitažená k tělu.

Vydali se dál.

„Proč, ti to tak, vadí?“ zeptal se po chvilce ticha Dean. Castiel, se před ním nedávno, bez rozpaků, objevil nahý, a teď se pohoršuje kvůli křídlům.

Anděl, kráčející tiše, za lovcem, zamumlal něco, čemu Dean stěží rozuměl.

„Co prosím?“

„Víš, jak nepříjemné ti to bylo, když jsem četl tvoje myšlenky, a díval se přitom, přímo do tvojí duše. Snažil jsem se ti rozumět, předtím, než mi došlo, že nejlepší způsob je s tebou mluvit a ne tě špehovat. A, snažil jsem se rozumět i tomu, proč jsi nesvůj, když se dívám.“

„Chceš říct, že tvoje křídla, jsou něco, jako duše?“

„Ekvivalent.“ Cas se zachvěl. „Cítím, se odhalený. Křídla jsou naše Achilova pata,“ Dodal, a zjevně, ho rozčilovalo, že se nechal tak snadno vyvést z míry.

„Já bych řekl, že je fér, že jsi ztratil výhodu. Teď jsme si kvit.“

Cas, zamrkal. Po chvíli přikývl. „Asi máš pravdu. Vidíme, jeden druhého, a to je spravedlivé.“

Došli, ke křižovatce. Semafor, blikal, ale v dohledu nebyly žádné vozy.

„Kde, to jsme, Casi?“

„Nejsem si jistý,“ přiznal Castiel. „Mapa Očistce, neexistuje,“ podotkl, trochu roztrpčeně, „a já ti už, řekl, že nevím o moc víc, než ty. Ale, mohu potvrdit, že jsme o krok, blíž ke středu.“

„A, tím jsi si jistý jak?“

Castiel Deanovi položil ruku na rameno, a jemně ho otočil čelem k výloze. „Dívej se. Pozorně.“

Dean se díval. Díval se, tak soustředěně, že ho po chvíli začaly pálit oči. A, pak, to spatřil. Stíny, pohybující se ulicí. Zamrkal, a rychle se otočil. Město však, zelo prázdnotou.

To, co prve, viděl, byly jen rozmazané odrazy.

„Co jsou zač?“ zeptal se.

„Stíny duší.“

„Duchové?“

„Ne doopravdy. Jedná se o duše, kterým se podařilo, dostat z lesa. Hledali cestu ven, ale uvízly tady. A časem…“ Cas se zadíval na slunce na obloze. „Lidé s oblibou tvrdí, že Bůh je světlo. Nejsou daleko od pravdy, víš. Většina z vás předpokládá, že Bůh stvořil jen ty dobré věci, a vše zlé, včetně smrti má na svědomí Ďábel.“ Zavrtěl hlavou. Křídla, za Castielovými zády, se jemně zachvěla. „BŮH stvořil Ďábla. Stojí za vším.“

Dean se rozhlédl. V ulici zafoukal vítr.

„ Jako životodárné slunce, které dává život, a bere ho. Ti, kteří zůstali příliš dlouho, a zbloudili z cesty, ti kteří nedovedli najít východ, a uvízli tady, vyschli. Stali se z nich přízraky, uvězněné ve městě duchů. To, se přihodí každému, kdo sejde z cesty, nebo tak zvaně uvízne, na mrtvém bodě. Jeho srdce, vyschne, a Bůh, ho opustí.“

Ne nadarmo se říká, z toho těla, už vyprchal život, ač jeho srdce pořád bije.

Dean, se podrbal na čele. „Rád, odsud vypadnu.“




Dean, zíral na ceduli umístěnou nad vstupními dveřmi jedné z budov. Byla, to první budova, která měla dveře. Na ceduli, stálo: Medové koblížky.

„Deane. Musíme, jít dál.“

Dean, se nehnul.

„Potřebuju nabrat, sílu, Casi.“

„Ne, nepotřebuješ,“ podotkl mírně, Castiel. „Ne takhle.“

Dean ignoroval, podivnost celé situace. Pekařství uprostřed ničeho. Mozek vypnul, a nad Deanovými instinkty převládl jiný, starší reflex: Hlad.

Chce, jíst.

Jako na povel, mu zakručelo v břiše.

Cas pootočil hlavu ke straně.

„Pět, minut, Casi.“

„Deane –„

„Konec diskuze.“

Deanovi později došlo, jak absurdně jednal a vymlouval se na kletbu, pod kterou se octl. Pravda byla, že Dean si počínal, jednoduše dětinsky.

V místnosti, se nacházela řada prostřených stolů. Na každém z nich stála mísa po okraj, naplněná medovými koblížky.

Dean, se usmál, a nosem, nasál vůni pečiva.

„Úžasný. Tohle, jsem vysnil já?“

Cas, zavrtěl hlavou. „Pochybuji.“

Anděl, se rozhlížel. Když se znovu, podíval na lovce, Dean sahal pro jeden z koblížků. Castiel jeho ruku zarazil na půli cesty k ústům.

„Co, děláš? Sakra!“

Dean, si CHTĚL kousnout.

„Nejez to,“ upozornil ho přísně anděl.

„Proč? Jsem vyhladovělý!“ což nebyla pravda. Dean necítil hlad, ale v momentu, kdy si čichl, nedovedl prostě odejít. MUSÍ si kousnout. Cas, to nechápe. Nezná, tu potřebu. HLAD!

Dean není pitomý. Uvědomoval si, že se tu děje něco podivného, a ve skutečnosti, Dean CÍTIL nebezpečí. Instinkt mu velel, otočit se, ale, jiný hlas, v jeho hlavě šeptal: Nasyť se. Uspokoj HLAD.

HLAD. Dean, se potřebuje nakrmit.

„Deane. Ne,“ Cas se tvářil starostlivě. Vpíjel se do Deana očima, a pořád ho držel za zápěstí.

Dean jeho ruku setřásl. Vztek, který Dean, cítil od okamžiku, kdy vstoupil dovnitř Pekařství, vybublal na povrch. Cas stál mezi Deanem, a tím, co lovec potřebuje. Nikdo, mu nezabrání v tom si kousnout.

„Víš ty co? Skončil jsem s posloucháním tvých rozkazů!“

A, Dean si satisfikovaně kousl.

Castiel pozoroval jeho pohybující e ústa.

„Chceš?“ zeptal se už klidněji s plnou pusou. Všechen vztek, vyprchal. Převládlo uspokojení.

„Ne, děkuju.“

Dean se zašklebil. Rty měl ulepené od cukru. Bílý poprašek, mu padal i na bradu. „Tvoje, chyba.“

Cas protočil očima. Posadil se na jeden ze stolů, a čekal, až Dean dojí. Hrál si přitom, s lemem rukávu. Cítil se zvláštně. Ta vůně, medu, všude okolo. Castiel z ní měl lehkou hlavu. Napadaly ho zvláštní myšlenky. Temné myšlenky. Při pohledu na Deana.

Cítil – Cas cítil –

„Hm, Casi?“ zamumlal, omámeně, Dean. Odložil prázdnou misku. „Cítím, se divně.“ A, nemohl za to fakt, že Dean právě snědl, kilo cukru. Neměl, naštěstí žaludek, takže v tom to nebylo.

„Deane?“

„Hm…“ Dean tupě zamrkal.

Cas, se prudce postavil. Otočil Deana čelem k sobě, a zadíval se mu do očí. Deanovy zorničky, byly rozšířené, jako by byl sjetý. Lovec si připadal, skutečně, zvláštně. Jako, na vodě.

Castiel se zamračil, a otočil se k Deanovi zády. Jsou, v průšvihu.




Dean měl žízeň. Jazyk se mu lepil na patro, a patro, k jazyku. Bylo obtížné formulovat slova. Dean cítil, že jeho ústa, a tělo, všechno vysychá. Potřeboval se napít. Každý Deanův pohyb, byl vleklý. Potřebuje, vodu.

Vše, na co myslel, byla VODA.

Chce, se svlažit.

Najít oázu, pramínek. Potok. Moře!

Zahlédl sám sebe v jedné z výloh, a vyděsilo ho, co vidí. Šedé, seschlou kůží obalené tělo.

Rudá, esence života, v Deanovi vysychala. Začalo to u prstů. Jejich konečky, zešedly, a znehybněly, a šířilo se to celým tělem, jako otrava. Barvy, uvnitř Deana vybledly, vlákno po vláknu, a veškerý život, všechno dobré, se soustředilo do posledního, nepatrného bodu, uprostřed Deanovy hrudi. Bylo otázkou času, kdy zešedne i ten, a plamínek života uvnitř Deana, zhasne.

Cas, věděl, že pokud se Dean brzy nenapije, stane, se z něj přízrak, a připojí se k ostatním duším, které zabloudily, a které žízní, a hladoví, aniž ví po čem.

Dean, musí uhasit žízeň.

Nejhorší na tom, bylo, že Dean nebyl sám, na dně. Cas sice neochutnal prokleté jídlo, ale jen přičichnout si k cukru, se na něm podepsalo.

Castielova křídla, sesychala. Barvy duhy bledly, a Cas křídla vláčel za sebou, jako těžké břemeno. Sem tam, ztratil uvolněné, uschlé pírko.

„Casi,“ šept, ochraptěle Dean. „Vodu…“

Castiel, byl zoufalý. Nedokázal Deanovi dát to, co lovec potřebuje. Dean, vložil naději do Case, a anděl, zklamal.

Castiel v Pekle, Deana našel. Uhasil Deanův hlad, jeho žízeň a utěšil rozbolavělou, duši.

Co Cas, svede teď?

Nechá, Deana trpět, protože z utrpení, nevede cesta ven.

„Žízeň.“

Casovo křídlo, ztěžklo.

Dean, škobrtl. Na nohavicích mu zůstává prach. Silnice zmizela pod vrstvou žlutého písku, který do města, zavál vítr z pouště.

Vlákna života, uvnitř lovce se rozplétají. Dean se soustředí méně na žízeň a víc na to, co se hromadí v jeho srdci. Dean cítí frustraci, a vztek, a samozřejmě, si ho začne vybíjet na Casovi.

Slunce, vystoupalo vysoko na oblohu. Z rozpálených budov sálá horko, a je dusno. Město se změnilo ve skleník. Sluneční paprsky, odrážející se od výloh, Deana oslepují. Neví, kam s očima, protože jen dívat se, ho zraňuje.

Cas, navrhl, zkusit najít přístěnek, a počkat, až horko přejde.

„Sklapni.“ Vyštěkl lovec. „Je to tvoje vina. Všechno.“

Z Deanovy rozšklebené tváře, zrcadlící se ve výloze, vyšel proud světla.

„Deane… musíš, se uklidnit.“

„Říká, KDO?“

Castiel pohnul jedním křídlem. Zamrkal. V očích se mu zrcadlí, sluneční světlo. Zlatá, mísící se s modrou, jako paprsky, tančící na vodní hladině.

Deana bolí se do nich dívat, a proto rychle odvrátí zrak. Všechno, okolo Case, ta aura, kterou vyzařuje, světlo, dopadající mu na tvář, a do očí, Deana rozčiluje. Rozčiluje ho Cas. Chce anděla vymazat ze světa. Chce zapomenout na to, že Castiel byl součástí jeho životního příběhu. Dean chce zapomenout všechno, protože myslet a pamatovat si bolí, a v Deanovi je prázdno, které lovec, nikdy nevyplní.

Cas, je jasný zářivý bod, a Dean ho chce zamáčknout, jako hmyz. Chce, ucpat jeho ústa, a zarazit potok slov, který se z nich line. Nejvíc, ho rozčilují Casovy do kořán otevřené oči.

„Deane?“

„Vypadni. Nech mě na pokoji. Zmiz!“

Cas uhnul pohledem, a Deanovi se částečně ulevilo.

Zářivý bod, uprostřed Deanovy hrudi, se zmenšil.

Okolo, ve vzduchu víří prach. Usazuje se lovci na tváři, a Castielovi mezi peřím. Castiel zatřepal křídly.

„Deane!“

KDO – je Dean?

Zvedl se vítr. Rozfoukal písek, a prach, a Dean, je součást toho víru, který pohne světem. Pohne se vším.

Neuvědomuje si, že vytáhl nůž, který mu v lese půjčil Castiel.

Stíny, pohybující se okolo nich, jsou jasnější. Dean vidí, jejich tvář, a propadlé oči. Do široka otevřená bezzubá ústa.

Beze-jmení poutníci, zvou Deana mezi sebe.

Castiel, kterého Dean přitiskl k jedné z budov, nůž na jeho hrdle, zalapal po dechu.

Prudce od sebe Deana odstrčil.

„Přestaň!“ poručil. Cas, se snaží překřičet pouštní bouři, a vítr.

Budovy, zmizely pod nánosem písku. Cas, a Dean v něm, stojí po kotníky.




Dean polkl. V ústech cítí med, a cukr. Příslib, toho, že hřích, stojí za to.




Žízeň. Dean cítí potřebu.




Frustrace.




Poslední, stádium. Dean necítí nic.

Cas, a Dean stojí metr od sebe, a oba na sebe hulákají, snažíc se překřičet, vítr.




„Deane!“ Cas, zmírnil ton. Roztáhl křídla, a vytvořil okolo sebe a lovce bublinu, ticha. „Proč, se zlobíš?“

Všechno, zatajilo dech.

Dean upustil nůž.

Chytil se za srdce, a upadl na kolena.

Cítí – on, cítí. Cas, mu položil ruku na rameno. Stál nad ním, tváříc se starostlivě. „Deane, musíš, se uklidnit.“

Dean jeho ruku afektovaně odstrčil.

„Proč, se zlobíš?“ zeptal se, Cas znovu.

„Ty, nevíš, Casi?“ Dean má v ústech sucho. Mezi tuby, drtí písek, je těžké soustředit se a mluvit souvisle. Ale, s každým slovem, Deanův hlas sílí a nabývá na jistotě.

„Zradil jsi mě!“

Cas, se zamračil. Takže budou znovu mluvit o tomhle?

„Celé ty roky. Celý, zasraný život, jsem se snažil nepouštět si lidi k tělu.“

Cas, ztuhl.

„Nikdo kromě Samyho, a táty. A, Bobbyho. Nikdo tu nebyl. A, pak jsi přišel ty! Ty a to tvoje Jsem Anděl Páně!“


"Co jsi zač?"

"Castiel."

"Myslím tím, CO jsi."

"Jsem Anděl Páně."

"Nic takovýho neexistuje."

"V tom spočívá tvůjh problém, Deane. Nemáš žádnou víru."



Pootočil hlavu ke straně. Deanův hlas, je plný zlosti a potlačované bolesti.

„Myslel jsem si, že to mám pod kontrolou, ale ty ses objevil, a všechno jsi zničil! Ty se svýma blbýma kecama o Bohu a víře, a já – já uvěřil, Casi. Na moment jsem uvěřil i v Boha. Dovolil jsem někomu, kdo není moje krev a rodina, aby mě ovlivnil, dovolil jsem sám sobě, uvěřit, že můžu věřit. Dovolil jsem ti změnit mě. A, tys to všechno zničil. Víš, jak jsem se cítil? Dovedeš si to představit? Ne!“

Cas na Deana zíral, jakoby tuhle část jeho já, viděl poprvé v životě. Jako, tehdy, když se on a Cas setkali před lety, oficiálně, v tom skladu.

Jako, a to si Deana nepamatoval, v Pekle.

Jako, by Dean byl puzzle, které Cas, musí složit dohromady.

Dean se pořád držel za srdce, držíc uvnitř život, který z něj vyprchává.

„Bolí to.“

Cas, neví, co přesně bolí.

A, nerozumí všemu, co Dean říká, ale rozumí bolesti.

„Deane.“

„Buď zticha!“

Cas, natáhl ruku. Dean ucukl, ale anděl je neústupný. Položil jí na Deanovo srdce.

„Promiň,“ řekl jednoduše.

Castielova křídla se zachvěla. Peří, na koncích vybledlo, a Castielova milost se přemístila, nejprve do jejich středu, a posléze Castieovým tělem proudí přes ruku na Deanově srdci do Deana.

Lovec, cítí teplo, na hrudi, a UVNITŘ. Castielova dlaň jemně září.

„Ne!“ brání se. Nechce to zažít znovu. Cokoli Cas dělá, Dean přenos energie, vůlí blokuje. Blokuje kontakt.

„Deane,“ hlesl jemně Cas. „Umíráš.“

„Tak ať.“

Castiel upadl na kolena. Ruku, z Deanova srdce nespustil, nedbaje skutečnosti, že Dean si pomoc nenechá. Castielova křídla, ztrácí barvu, a mění se ve stín. Světlo, uvízlo mezi Casem a Deanem, a neproudí, ani do lovce, ani zpět.

Něco, nefunguje správně.

„Tak, umřeme oba.“

Dean zvedl oči.

„Z boží vůle, co?“ podotkl lakonicky.

„Ne,“ opáčil klidně Cas. „Z mojí.“

Měří se pohledem, minutu, nebo dvě. Dean v Castielových očích, pátrá po zlém úmyslu, nebo úkradku, ale vše, co lovec vidí, je láska a nekonečná trpělivost.

Rozechvěle přikývl. Castielova křídla je už jako štít, před bouří nechrání, a Dean ve změti písku nic nevidí. Nic, kromě modrých očí.

Položil dlaň přes Castielovu ruku. Dovolil životu,

protékat, jako krev, mezi jím a Casem. Protože, Cas JE rodina. Je, krev.

Je pouto, které se Dean jednou rozhodl navázat, a které odmítl rozvázat. A, spojují se znovu, nehledě na to, k čemu došlo, Dean MÁ víru. Nit světla, mezi ním a Casem, zesílila a Castielova energie, a milost, a emoce, plní Deana.

Plní, Deanovo srdce, a Dean cítí. Jeho srdce tluče silněji a Deanovi se do tváře vrací barva.

CÍTÍ.

Všechno.

Vánek, na holé kůži. Dotek, písku, pod nohama. Slunce, na nebi, Casovy prsty propletené s vlastními.

Prázdno, uvnitř Deana se plní a rána zaceluje.

Nebe protnul blesk.

Ozářil oblohu a žlutý písek. Casovi se zablesklo v očích.

A, náhle, se stalo něco úžasného.

Začalo pršet.

Zatáhlo se. Lilo.

Dean a Cas se postavili.

Lovec zvedl tvář k obloze. Nechal kapky omývat jeho tělo, smít z něj špínu a prach. Nabíral vodu do rukou, a pil a pil. Svlažoval hrdlo a duši. Dean nikdy nepil nic tak dobrého.

Přicházel ke smyslům. Otrava a žízeň, kterou Dean cítil, se proměnily ve vzdálenou vzpomínku. Dean lačně, pil.

Na ničem jiném nezáleželo.

Když se uspokojil, jednoduše stál odhalený, a šťastný, vychutnávajíc si déšť, v rozmáčeném písku.

Zvedl ruce, nabíral do dlaní vodu a nechával jí stékat na zem, nedbaje toho, že je mokrý. Být mokrý bylo skvělé.

Cas, vedle něj, neprojevoval tolik nadšení. Ale, Dean viděl odraz jeho křídel na hladině vody. Cas, je roztahoval.

Voda svlažovala jeho peří, zachycovala se v něm, jako prve světlo, a Cas křídly čas od času zatřásl, jako to dělávají, velcí šťastní psi, vylézající po koupeli z vody.

Voda, se roztříštila okolo, a Cas se usmál.

Jeho a Deanovy oči se setkaly.

Stáli v dešti jako dva idioti, usmívajíc se, a sdíleli jeden, společný okamžik porozumění.

A Deanovi došlo, ještě něco. Viděl už Case smát se. Viděl ho, být v depresi a na dně. Zlobit se, a zraněného. Byl u toho, když Cas prosil, a padal, a hroutil se, a když bojoval. Znal, silnou i slabou stránku Castiela. Ale nikdy ho neviděl tvářit se šťastně.

Dosud nikdy, neviděl šťastného Castiela.




Po deseti minutách déšť přestal být TAK zajímavý.

„K čemu došlo?“

Castiel se jednoduše usmíval, jako tehdy, když Deanovi daroval svojí krev ve flakonku.

„Pouto,“ řekl jednoduše.

„Co – oh. Aha.“ Dean otupěle zamrkal. Přes kapky v očích neviděl. „Takže, takhle to funguje?“

„Mimo jiné.“
„Co jsi udělal, Casi?“

„Sdílel jsem s tebou svojí energii, Deane. Věděl jsi, že když se dva lidé objímají, a sdílí tělesné teplo, zahřejí jeden –„

„Jo – jo, jasně.“

Cas, vydechl. Vždy, když se Deanovu snažil sdělit, nebo naznačit něco důležitého, lovec ztratil pozornost a přestal poslouchat.

„Co jsi udělal MNĚ, Casi?“

Teď byl zmatený Castiel. „Jak, to myslíš?“

„Cítím se jinak.“

„Líp?“

Dean zaváhal. „Trochu,“ přiznal. „Ehm, Casi?“ Dean významně poukázal na stoupající hladinu vody. Sahala jim po pás. „Nechci znít nevděčně, ale přestane to?“

„Ne.“

„A ty a tím nic neuděláš?“

Castiel se znovu mírně usmál. „To, je v pořádku, Deane.“

A pro jednou, Dean uvěřil tomu, že je. Když se nad ním uzavřela vodní hladina, Dean odevzdaně zavřel oči, připravený přijmout to, co přijde teď.





MEZITÍM NA ZEMI



„Jsi, to vážně ty?“

Chuck se ošil. Seděl na jednom z křesel, které patřilo k výbavě každého motelového pokoje. Sam si sedl na druhé.

Pak si Sam na něco vzpomněl. „Víš něco, o Kevinovi? Je v pořádku?“

„Chuck se podrbal na špičce nosu. „To je ten milý chytrý kluk, že jo? Doufám, že JE v pořádku.“

Sam si povzdechl. „Proč jsi přišel? Měl jsi vizi?“

„Ne doopravdy. Já jsem… pracoval jsem na něčem jiném. Říkal jsem si, že je třeba zaměřit pozornost jinam, a ne psát v jednom kuse pořád dokola o tom samém. Ale teď, když jsem zjistil, k čemu všemu došlo, si říkám, že to možná byla chyba. Tolik mi toho uniklo. Měl bych se vrátit k tomu, co jsem dělal předtím.“

Sam nadzvedl obočí. Vážně netušil, jak mu tohle pomůže.

„A to je?“

„Vytvářet příběhy. Psát o lidech. Pro lidi. O tobě a Deanovi třeba. Víš, je mi vážně líto, čím sis prošel. Viděl jsem útržky a – a bylo to děsné.“

Konečně, se někam dostávají. „Když už je řeč o Deanovi –„ přerušil Proroka, a odvážil se doufat.

„Já ti nepovím, kudy vede cesta do a z Očistce.“

Samovo nadšení opadlo. Zachmuřil se.

Takže Dean JE v Očistci.

„Ale -“

Sam si neuvědomil, že si poposedl blíž k okraji židle.

„Metatron by mohl.“

Sam, se znovu opřel zády o židli.

„Jenže my nevíme JAK najít Metatron,“ odsekl.

„Zkusil ses modlit?“ zeptal se Chuck.

Uh. Sam polkl. „Chucku, proč jsi tady? Objevíš se po třech letech, a snažíš se mi pomáhat.“

Ne, že by to zabíralo.

„Proč?“

„Vždycky jsem byl okolo, Same. Díval jsem se. A teď, poprvé nevidím nic. Kdekoli Dean a Castiel jsou, já vidím jen tmu. A tebe, opuštěného. Je to deprimující.“

Sam se ušklíbl. „Jo, o tom mi povídej. Takže, hm, vítej na palubě, hádám?“

Chuck přikývl. Zalovil v batohu, který si sebou přinesl a postavil před Sama štos bloků.

„Co je to?“ zeptal se ve zlé předtuše Sam.

„Všechno, k čemu má dojít následující dva týdny. Neměj obavy, Same, se mnou jsi v naprostém bezpečí. Prostudoval jsem všechno, minutu po minutě, Nic nás nezaskočí.“

Sam se nezmohl na slovo. Trochu zaraženě, zíral na třicet centimetrů vysoký sloupec poznámek.

„Nemyslím si, že je nutné – chci říct – nechci se tě dotknout a oceňuji snahu, ale já tak nějak vsázím…“ Sam se nadechl. „Rád se, hm, nechávám překvapit?“

K Samovu zhrození, Chuck jednoduše sáhl pro blok na vrcholku štosu. Podal mu ho. „Tohle je zítřek.“

Sam, polkl. „Potřebuju se napít. Zase.“

Chuck otevřel blok. Chvíli četl. „Ještě ne, Same.“



OČISTEC

PRŮCHOD



Deana probral mořský vánek. Vzduch, by plný svěžího slaného vzduchu. Dean ležel na pobřeží. Špičky nohou měl pořád ve vodě. Byla vlažná, a tam, kde se vlny tříštily o souš, zanechávala chomáčky pěny.

Posadil se, vyklepávajíc z vlasů písek. Na modré obloze svítilo slunce. Je, v Ráji?

MUSÍ být. Utopil se, umřel, a nějak se dostal do Ne –

„Vstaň.“

Dean se vmžiku postavil. Castiel stál vedle něj. Lem baloňáku se mu ve větru, pohupoval okolo kotníků jako plášť. Casova tvář, byla vážná, a ozářená sluncem. Díval se do dálky, mezi velké kameny, dál od pobřeží.

Dean, sledoval jeho pohled. Jeden z kamenů se pohnul. Želva?

„Casi?“

„Mrkni, a jsi mrtvý.“

Dobře. Rozhodně jedno z nejhorších probuzení v Deanově životě.

Dean se soustředí míň na uklidňující rytmus mořských vln, a víc na skutečnost, že mu hrozí smrtelné nebezpečí, ale vážně, nemůže si pomoc – má pocit, že Cas možná zase přehání?

„Co prosím?“

„To, co vidíš, nejsou kameny.“

Přirozeně. Proč by něco, co vypadá jako kámen, mělo být kámen?

„Co vidím?“ zeptal se, opatrně. Automaticky vytáhl nůž, který mu Cas dal.

„Ne – dívej se jinam,“ okřikl ho Cas. Oči, upírá, na stejné místo. Deanovi se zdá, že zadržuje dech. „Jsme v bezpečí, dokud z nich nespustíme zrak. Je to jejich taktika. Jsou nesmírně rychlí. Předstírají, že jsou kameny, a jakmile sejdou nepříteli z očí, zaútočí.“

„Co jsou zač, Casi?“ zeptal se Dean, a rovněž zadržel dech.

„Služebníci Pekla. Vyvrhelové. Strážci brány. Mají, MNOHO jmen. Už jsi je viděl.“

Ne, Dean si rozhodně nepamatuje tuhle část Pekla. Ale, Cas si dělá starosti, a proto, k čemukoli v Pekle došlo, nebyla to maličkost.

„Jsi rychlejší,“ podotkl Dean.

Cas, nespustil oči, z nepřátel, ale, Dean viděl, že se jemně zachvěl.

Samozřejmě. Dean neví, že Castiel ho málem upustil. Že se několikrát vzdal, a zase vrátil. Že bojoval, a držel Deanovu duši holýma rukama, chráníc jí křídly před plameny, a tímhle. Dean neví NIC.

A, Dean za to nemůže. Cas, jemně vydechl.

„Následuje mě.“

Kráčejí podél vody, zanechávajíc v písku otisky nohou. Dean se neodvážil odtrhnout oči, od kamenů. Je, to deprimující. Má pocit, že se nehnuli z místa, a přitom se pohybují hodiny.

„Co přesně to dělá, Casi?“ Nemohl si pomoc. Pořád viděl kameny.

Cas, se zastavil, a povzdechl si. Dean nesnášel, když tohle dělal. Připadal si jako pitomec. „Jak si myslíš, že se dostaneš do Pekla?“

„Tak, že zhřeším? Nebo udělám stupidní dohodu.“

Cas zamrkal. Napojil se na proud Deanových myšlenek. „Ne. Já myslím po tom. Po smrti.“

Dean přemýšlel. „Prostě tam jsem?“

„Tyhle věci, tě tam přenesou. Proto si na ně nepamatuješ. Bylo to před Alastairem.“

„Chceš říct –„ Dean ztuhl. Otočil se k Casovi čelem, a vzápětí si uvědomil, co právě udělal. Cas, vytřeštil oči.

„Deane!“

„Ups.“

Dean se rychle zahleděl na skupinu kamenů. Jeden, chyběl. Teď ležel před Deanem a Casem.

„Hm,“ Dean se ulehčeně usmál. Nevypadá, nijak nebezpečně.

Ne, první vteřinu.

Kámen se pohnul. Šedá vrstva, na povrchu popraskala, a kámen otevřel křídla, která okolo sebe obepínal jako kamenný štít, a roztáhl je.

Odhalil malou hlavu, s rudýma očima, a ústa plná drobných zubů.

Nejhorší bylo tělo. Pokrývala ho, stejně jako křídla, tenká šedá blána, pod níž se rýsovaly orgány, rudé tepny, a tlukoucí srdce.

A, v srdci každé ze stvůr žhnul plamínek pekelného ohně. Dean odvrátil zrak.

Stvoření zamávalo křídly, a vyletělo do vzduchu. Ostatní kameny, se začaly rozbalovat.

A pak, se roj rozběsněných obřích pekelných netopýrů (tak je nazval Dean), vrhl na dva cizince.

Dean napřáhl ruku. Jednal automaticky automaticky. Nožem, zasáhl křídlo jednoho z tvorů. Příšera zaryčela, a vrhla se na Deana znovu. Dean zkusil probodnout srdce. Minul.

Cas, vedle něj, bojoval holýma rukama.

„Co chtějí?“

„Odnést tě do Pekla.“ Opáčil, bez dechu Cas.

Dean ztuhl. Sevření na noži zesílilo. Ne.

Ne – ne –

Stvoření je obklopila.

Dean, po jednom sekl nožem, ale obluda ruku lovce drápem, snadno odstrčila, a Dean krvácející paži stáhl.

Je to tady. Peklo. Znovu.

Ne. Ne.

Tlak sílil.

Jedna odvážnější příšera, rozevřela křídla, a zkusila Deana uchopit do drápů. Dean pocítil nával hrůzy. A pak ho druhá obluda, uchopila zezadu. Byl, ztracen.

Až na to, že za lem bundy Deana držel Castiel. Dean ztratil půdu pod nohama a pak se vznášel. Castiel je odnášel pryč.

Deanovi se to zdálo, snadné. V jednu chvíli stál na zemi, a v druhou jinde.

Castiel naproti tomu, hledal cestu rojem oblud, bojujíc, s drápy a zuby a snažíc se je, odtud dostat v pořádku.

Má jen jednu šanci. Ne, jako v Pekle. Upustí, Deana jednou, a je konec.

Sevřel, ho pevněji. Vmáčkl Deana hluboko do své milosti, a zrychlil let. Jedna z oblud se mu zahryzla do křídla. Cas jí zkusil setřást, ale docílil jen toho, že si křídlo vykloubil.

Slyšel, trhání. Jeho milost se zachvěla, a Cas jí jen tak-tak udržel pohromadě.

Z posledních sil, obludu odstrčil, a vydal se pryč. Nedíval se nalevo ani napravo. Letěl, slepě, a doufal.

Opouštěly ho síly. Každé mávnutí křídlem, bylo jako za trest. Ještě chvíli, jen okamžik.

Ochladilo se. Vzduch zřídl. Cas a Dean se octli nad oceánem. Setřásli pronásledovatele, ale Castiel si netroufl zastavit. Nebylo kde. Deanovi to připadalo jako setina sekundy, o které nic neví. Cas, byl u toho.

Začalo sněžit. K bolesti se přidal chlad. Cas, Deana sevřel pevněji, ale milost vypovídala službu. Cítil, že mu Dean prokluzuje mezi prsty – že

Že, už není součást Castiela.

Dean se zřítil do mořských hlubin.

Tečka, padající do oceánu.

Cas, zpanikařil. Vztáhl po něm ruku, ale zradilo ho zraněné křídlo. Octl se ve vánici, a vítr jím smýkl stranou. Cas, narazil do něčeho tvrdého, a pak, ztratil vědomí.

Ztratil, Deana.




„Zdravím, Deane. Dlouho, jsme se neviděli. Jsem rád, že jsi zaskočil. Spadl, sem k nám.“

Dean, se rozechvěle postavil. Stál v dlouhém sálu. Celou místnost zabíral stůl, po jehož obvodu byly rozestavěny židle. Na každé z nich bylo posazeno, jedno zakrvácené, lidské tělo.

Na stole nebylo kromě pohárů nic.

V čele stolu seděl Dick a usmíval se. Vypadal právě tak, jak si ho Dean pamatoval.

„Musím říct, že načasování máš výborné. Právě jsem se chystal večeřet. Jendo místo, je pořád volné.“

Tvář Dicka se změnila. Maska, opadla a před Deanem sedělo monstrum s dlouhým ocasem, drápy, bez očí a s množstvím zubů. Usmívalo se stejným, protivným způsobem, jako Dick. Jen těch odhalených zubů, bylo mnohem víc.




Castiel otevřel oči. Ležel na něčem studeném. Na, ledové kře. Rychle se postavil, a oklepal ze sebe sníh.

Dean. Musí najít Deana. Castiel se zkusil přemístit, ale – nedokázal vzletět. Jeho levé křídlo, nebylo jen vykloubené. Kousek ho chyběl. Chyběl.

Cas se tolik soustředil na to, aby je dostal do bezpečí, že si neuvědomil, jakou škodu obluda napáchala. Vykousla kousek jeho křídla, a jeho zbytek ošklivě podrápala. Cas, upřímně pochyboval o tom, že takovou škodu, kdy vyléčí. Spustil křídlo na zem.

Jemně, se obemkl druhým nezraněným křídlem, ve snaze zahřát se. Okolo kry, protékal zářivě modrý proud vody. Dean ležel na dně oceánu, a Cas ho nikdy nenajde. Možná… možná je Dean v pořádku?

Cas, se zachvěl. Vzduch byl studený. Kdyby se vrátil do nebe, jeho křídlo, by se možná zahojilo, ale tady.

Cas cítil, že jeho milost slábne, a koncentruje se do pravého křídla. Cítil, že o něco přichází.

Objal si kolena rukama, a opřel o ně bradu. Moře šumělo.

Začalo sněžit.

A, Cas byl sám. Sám, sám. Navěky, věků.



OČISTEC

TŘETÍ KRUH - VYSVOBOZENÍ



Dean: „Dyk!“

„Nebudeme trvat na jménech, co říkáš? Jestli ale chceš, nazývej mě králem.“

Dlouhý ocas, Dyka, který ležel pod stolem, se při každém slovu, pohnul. Připlazil se k Deanovi, a odstrčil jednu ze židlí. Dyk znovu otevřel ústa, pokračujíc v proslovu, a Dean za zuby, spatřil tmavý a nekonečný otvor. Měl pocit, že se divá, do černé díry, a že se v tom nekonečnu ztrácí. Že ho tma pohlcuje a ujídá. Dean rychle odvrátil zrak.

„Můžeš si říkat, jak chceš, pro mě jsi pořád, Dyk!“

„Co si myslíš, je nepodstatné.“ Ocas Deana popostrčil dopředu, a lovec ztěžka dopadl na židli, mezi ostatní mrtvé stolující. Upřel oči na stůl, zarytě hledíc před sebe. Sevřel, ruce v pěst.

„Kde je, Cas?“ zahučel. Cítil, že se mu do hlavy hrne krev. Slyšel své bijící srdce. Cas mu nedávno, jakoby mimochodem, řekl, že jeho srdce tluče příliš nahlas, a že ho podle něj vystopují. Že tlukot srdce Deana odlišuje od přízraků.

Teď byl za něj Dean rád, protože slyšet ten zvuk, znamenalo, že je naživu.

„Je to tvůj anděl, správně? Co já vím. Můře být všude, a nikde. Co by ti mělo dělat starosti je, kde jsi ty. Tvoje loajalita, je nepodstatná.“

Dean se odvážil zvednout zrak. Dyk, se líně zvedl ze židle, a jedním rychlým pohybem ocasu, otevřel ústa jednoho z mrtvých stolujících. Pak se do nich jednoduše vsoukal. Tvář těla, se roztrhla, ale tělo povolilo. Zkrvavené rty se pohly, a ústa promluvila Dykovým hlasem. „Mnohem, lepší.“

Upřel na Deana prázdné hostitelské oči. Kolem těla, které Dyk přijal za své, se jako kouř, rozpínala viditelná černá aura. Vzduch, nabitý energií zajiskřil.

„Víš, proč mám převahu nad anděly?“

Deana to doopravdy nezajímalo, ale nezmohl se na slovo. Olízl si rty. Potily se mu ruce, a Dean zalitoval toho, že na pláži, ztratil Castielův nůž.

Soustředil se na svoje srdce.

Bum. Bum.

„Bůh vyzvedl člověka z prachu Země. Anděly, z prachu hvězd, a mě z Nicoty. Já jsem, Nicota, Deane. Proto, mám pořád hlad. A, já jediný přetrvám. Na věky. Do konce, protože Nicota je věčná.“

„Proč, mi to říkáš?“ zavrčel Dean. „Zabij mě teď!“ vykřikl, s větší odvahou, než jakou doopravdy cítil. Pokud je tohle konec, Dean neodejde bez boje, a se sklopenou hlavou.

„Bůh mi nedal volbu. Učinil mě tím, co jsem. Ty a já jsme ve stejné pozici.“

„Na mě, tyhle kecy o nešťastném dětství neplatí. Už jsem je slyšel, od Lucifera, a víš ty co? Nežeru ti to. Jsi, monstrum, nic víc.“

Dyk, se usmál. „Já jsem, ale Deane, mnohem víc.“ A s těmi slovy, se za Dikovými zády, objevila čtveřice křídel. Na rozdíl, od Castielových, tahle byla temná jako noc. Zachycovalo se v nich světlo, a křídla ho do sebe pohlcovala. Stejný odstín, vše-pohlcující černé měly i Dikovy oči. Jakoby, byl napůl anděl, a napůl démon, a přitom ani jedno. Teď Dean věděl, že aura, kterou viděl už dřív, nebyla ničím jiným, než stínem těch křídel. Svíčky, rozestavěné okolo stolu, zhasly. Dean pozoroval, jak se světlo, pomalu přesouvá od knotů, do křídel, a mizí v nich, jako v díře. Propadliště temnot, uvnitř jedné bytosti. Křídla se zachvěla, a napětí v místnosti fyzicky, zhoustlo.

Castielova křídla, byla úžasná. Tahle křídla, byla děsivá. Byla starší než Vesmír. Nebyla jen, černá. Byla, temnější. Dean, od nich musel odtrhnout oči, protože jen z toho pohledu se mu motala hlava. Měl pocit, že do křídel vzklouzává spolu se světlem.

I tvář Dyka se změnila. Zbledl, a tmavé oči v důlcích, vynikly o to víc. Bylo těžké, říct, jako co Dyk přesně vypadá, protože Dean při pohledu na něj, spařil pokaždé něco jiného. Jen křídla, a oči, se neměnily.

„Je mi ctí,“ Řekl Dyk, plíživě. „Že se konečně potkáváme, ty a mé pravé já.“

Dean polkl. „Jsem uchvácený.“

„Ironie. Je na místě, Deane? Uvědomuješ si, vážnost situace."

"Můžeš mít křídel a tváří kolik chceš, pro mě jsi pořád jeden a tentýž zrmd."

Dyk pootočil hlavu ke straně, a ušklíbl se. Dean, kterému gesto připomělo Case (a věděl s jistotou, že právě a jen proto, to Dyk udělal - ve snaze vypadat jako anděl), pocítil nával hněvu. "Až pozřu tvojí duši, nebudeš nic. Staneš se mojí součástí, a ztratíš se v chaosu, uvnitř nicoty. Odtud, nevede cesta ven, Deane. Ani nebe, ani Peklo, tě nezachrání. Zůstaneme spolu, navěky. Já a ty, uvnitř.“

„Sexy.“

„Oceňuji, že i mrtvý muž má smysl pro humor. Napiješ se, se mnou, Deane?“




Castiel obešel kru, několikrát dokola. Od jednoho konce, ke druhému. Zastavil se na okraji, kde led vklouzává do vody, a hučících vln, a poslouchal. Vítr, sílil a hučel, vnášejíc Castielovi do očí sníh. Castiel zamrkal.

Zatřepal svým zdravým křídlem, sklepávajíc z něj sníh.

Vzduch, zábl, ale Cas to necítil. Necítí, nic.

„Hej.“

Otočil se za povědomým hlasem. Byl, tenký, jako list, a hrál si s ním vítr, a slabý. Tak slabý.

Anděl spatřil vlastní tvář, odrážející se od plochy ledové kry.

Ústa odrazu se pohnula.

„Co tady děláme?“

Castiel odvrátil záda, od halucinace, od modrých duši propalujících, očí. Kdyby se díval dost dlouho, spatřil by vlastní milost, vytékající z nich, jako slzy. Energii, která ho s každým nádechem v Očistci, opouštěla.

Broukal si. Zavřel oči. Nevěděl, co je to za melodii, ale myslel si že se jedná o písničku, kterou si kdysi pouštěl Dean v impale, a Cas ji náhodou pochytil. Byla jediný zvuk v ledové krajině.

„Nemůžeš mě ignorovat navěky,“ řekl odraz. Castiel, vydechl, a neotočil se. Mohl potlačit hlasy ve své hlavě, a neztratit jí. Mohl, a musel kvůli Deanovi. Jsou tady dole kvůli němu a Castiel mohl odsunout, přízraky do pozadí, mohl je uspat, a dát se dohromady, i když to současně znamenalo přijmout zodpovědnost. Za vše. Castiel může, a musí a udělá vše.

Jeho levé rameno zmizelo pod vrstvou sněhu. Cas jím zatřásl. Sníh spadl. Už, si nezpíval.

Vítr, ustal. Den se přehoupl v noc, a ač obloha byla jasná, na nebi v Očistci nikdy nevyšly hvězdy.

Ochladilo se. Cas seděl zády ke stěně kry, ignorujíc teď už desítky hlasů. Desítky vlastních odrazů s chladnýma modrýma očima, uvězněnýma v ledu.

Pozoroval oceán. Bylo to podivně uklidňující. Hladina se, stříbřitě leskla, vlna, za vlnou, a protože se nemohlo jednat o odraz hvězd, Castiel téměř jistě věděl, že ten třpyt způsobuje jeho vlastní milost, vsakující se do vody. Cítil jí, opouštět jej.

Chtěl, to zastavit a překvapilo ho, že to, co vyšlo z jeho úst, nebyla modlitba, ale slovo. Deane…

Protože, bez Deana nemá smysl, se odtud zkoušet dostat ven. Protože, Cas je sám a ztracený a smrt je v tomto případu milosrdná.

Protože Deanovi slíbil pomoc.

Selhal.

Levé křídlo ho už nebolí, což bylo špatné znamení, protože nervy přestaly pracovat a odumřely. Cas, není anděl Páně. Není anděl nikoho. Dean, je pryč, a Cas je sám s hlasy ve své hlavě.

Zasmály se za jeho zády, odhalujíc Casovu slabost. Cas zvedl oči k bezhvězdné obloze. Černá a bílý sníh, vytvářely dokonalý kontrast.

Noc, zhoustla. Castielovi, v jistém slova smyslu chyběly rudé oči, body zářící ve tmě. Chyběly mu hvězdy. V nicotě Castiel neviděl nic.

To, co cítil, byla beznaděj. Protože ho nikdo neviděl, a nemohl ho odsoudit, protože Castiel nemusel být pro nikoho silný, dovolil sám sobě, poprvé ve své existenci, být slabý.

Dovolil si cítit slabost a nechat jí převzít vládu nad myslí, protože mu už nic nezbylo. Zemře pomalu a postupně, a slabý, ne jako anděl, protože to je osud, který Castiel zvolil. Sem, ho dovedla svobodná vůle.

Cítil se, znovu, skoro jako člověk.

Začal si broukat.




„Co se jim stalo?“ zeptal se Deam, poukazujíc na těla, okolo stolu.

„Zvolili špatný pohár,“ řekl Dick.

Sem tě dovede možnost volby. Na okraj. Sil.

Dean, byl unavený. Protřel si oči. Jedna jeho část doufala, že to Dyk skončí. Vítal možnost prázdnoty, a nicoty, bez možnosti návratu. Vítal zatracení v náruči věčné tmy, v níž neexistují ani vzpomínky, ani bolest, ani ztráta.

Sam.

Bojoval by, a pak by prohrál, a to by byl konec, který by uzavřel celou historii, ale nic samozřejmě, není tak snadné. Dean dostal šanci tohle přežít, a na jednu stranu byl rád, a na druhou, unavený. Ta možnost, žít, v kterou nedoufal, to, že si uvědomil, že by mohl žít, v něm probudilo strach, ze smrti.

Rozechvěle zvedl ruku, dotýkajíc se jednoho z pohárů, které před něj Dyk vyrovnal.

„Když si vyberu správný?“

„Ztratím nad tebou moc.“

Dean nadzvedl obočí.

„Co je? I tady dole, existují pravidla.“

„Nestvořil jsi je ty?“

„Ne všechna pravidla pocházejí od Boha.“

Dean si to mohl vyložit všelijak.

Pozvedl pohár. Tekutina uvnitř byla průzračně čistá, jako voda.

Dyk se vyklonil dopředu, a Deanovi neušlo, že si ho prohlíží se stejným hladovým zaujetím, s jakým šelma, pozoruje umírající kořist.

„A, když vyberu špatně?“

Dyk se usmál. „Budeš můj, navěky. Jako oni.“

Když nic, víc. Tohle, nebylo komplikované. Všechno záviselo na jedné volbě.

Dean odložil pohár a nerozhodně se zadíval na zbylé tři.

Casi.

Šeptl v duchu.

Nebyla to modlitba, ale Dean doufal, že Cas uslyší i tak.




Cas slyšel šepot. Jak cinkot, probírající ho z nevědomí. Zvedl se z polohy vleže. Pod jeho tělem, roztál sníh, a Castiel v závěji zanechal otisk.

Hlas.

Probral ho, jako rozkaz, a Cas nemohl neuposlechnout.

Šel by za tím hlasem kamkoli.

Hesther měl pravdu. Byl prokletý.

Následoval ho, všude.

Byl, zachráněný.




„Odtud nevede cesta ven, že ne? Jenom si se mnou hraješ. Nezáleží na tom, který pohár si vyberu, vždycky to bude špatně? Mám pravdu?“

Dyk mlčel.

„Odpověz!“

Uběhla hodina.

„Musíš se rozhodnout, Deane.“ Řekl, Dyk pichlavě.

A konečně, Dean si uvědomil, že zatímco se rozhodoval, přemýšlejíc nad smrtí, která ho čeká, umřel několikrát. Každá minuta, kterou čekal a představoval si smrt, byla peklo.

Chtěl to ukončit. Zvedl jeden pohár a přiložil ho k ústům.




Castiel si poposedl blíž, k vodní hladině. Shlédl. Jeho odraz, nebyl přízrak, byl to jednoduše Cas.

Byl čistý, a sám sebou, a vhlížel sám k sobě, bezelstně.

A, s nadějí v očích.




Dean, slyší v hlavě hlasy. Rady, a šepot a roky zkušeností, říkající mu, co dělat. Ale, tohle nestojí v žádné příručce. Dean, sklopil oči, dívajíc se na hladinu čistou jako zrcadlo. Vidí, své vlastní oči, odraz zelené.

Sevřel pohár těsněji. Dyk za ním, vydechl.

Otevřel ústa.

A, pak, je to jen sekunda, Dean má pocit, že na hladině vidí odraz Castielovy tváře.

Překvapeně upustil pohár na zem. Kov břinkl. Tekutina se vylila, a Dean je v mžiku na nohou, ruce prázdné, dívajíc se střídavě na zem, a na zbytek pohárů.

Jeho srdce tluče, a Dean chce žít. Žít. Musí žít.

Nikdy, se necítil tak živý. Ne tady v Očistci, ne předchozí rok na zemi, jako teď, když skoro podal ruku smrti, a zase jí unikl.

Je, to úžasný pocit, Adrenalin, a život, a ještě něco.

Dean, polkl. Pohlédl na Dyka, jehož tvář je stažená vzteky.

„Ups,“ zkusil znít cool, ale Dyka to podráždilo víc.

„Další,“ zavrčel. „Teď.“




Castiel klečí na okraji kry. Kdyby chtěl a natáhl ruku, byl by schopný dotknout se hladiny. Vypadá jako přízrak, v bílém nemocničním oblečení. Sníh, prosákl skrz tenkou látku, kalhot, a Castielova kolena jsou mokrá.

Na krátký moment, měl pocit, že ve vodě zahlédl Deanovu tvář. Zvedl ruku, a dotkl se hladiny. Čekal, že voda bude ledově studená, ale je příjemně teplá, ne jako arktický oceán, ale jako jiný svět, za závojem.

Rozčísl, třesoucími se prsty vlny, jako by odhrnoval stranou listí z povrchu země, aby viděl, co je vespod.

A, konečně, Castel vidí, vše.




Dean přemýšlí, co by se stalo, kdyby shodil všechny poháry. Drží druhý, a tentokrát nedoufá v zázrak.

Na hladině, je jen Deanův odraz, a nic víc. Castiel ho znovu nezachrání.

„Víš ty co? Zabij mě. Ale, nemůžeš mě přinutit udělat tohle.“



Anděl, se zhluboka nadechl. Ponořil ruku do vody, až po zápěstí, a pak, s očima zavřenýma, vklouzl do oceánu. Voda, kupodivu studila.




Dean nevěděl, co ho překvapilo víc. Zda Dykovy ruce, držící ho u zdi (zjevně byl připravený prolít tekutinu Deanovým hrdlem násilně), nebo Cas, který stojí vedle.

„Konec, her.“

Vyrazil Deanovi pohár z ruky, a Dyk se překvapeně stáhl. Ne daleko, ale Deanovi umožnil nadechnout se.

„Casi?“

Castiel otočil hlavu. Beze slova se podíval na Deana – jeho prsty, studily. Přikývl, jakoby tím vysvětlil vše, a pustil Deanovo zápěstí. Otočil se zpět, k Dykovi.

On, a anděl se měřili pohledem.

Castiel si monstrum podezřívavě prohlížel. Velice pomalu pohyboval očima. Jeho pozornost upoutala křídla. Ztuhl. Castiel se zatvářil, jako by si právě na něco vzpomněl.

Pootočil hlavu ke straně. „Co to děláš?“ zeptal se ostře. Jeho hlas, byl hlubší, hrdelní a nebezpečný, jako výzva. Nespouštěl z Dyka oči.

„Malá manifestace, tady pro Deana.“

Castiel se napřímil do své celé výšky. „Schovej je. Hned.“

Rozkaz.

Dean, za Casem zalapal po dechu, protože Cas nebyl v pozici, kdy si mohl klást nároky. Dyk, se mírně usmál.

„To, těžko.“

„Nemáš, právo je nosit,“ zavrčel Castiel, nebezpečný ton zpět. Oči mu zazářily. „Jsou, odznak milosti boží.“

„Podívejme, KDO to mluví. Mám ti připomenout, kvůli komu jsme tady? Kdo, mi umožnil roztáhnout je, hm?“

Castiel Dykovi nedal možnost, říct toho víc. Vrhl se kupředu, zdravé křídlo, roztažené, což Dean nemohl vidět. Vše, co lovec viděl, byly dvě zmítající se postavy.

Bylo těžké říct, kdo vyhrává. Dean, pozoroval změť stínů a světla, bijící jedno druhé.

„Zabij ho,“ zamumlal, nespouštějíc z bojující dvojice zrak. „Skonči to.“

Skončilo to stejně rychle, jako začalo. Pohyb, ustal, a místnost stihla. Jediný zvuk, byl Castielův zrychlený dech. Anděl stál nad Dykovým nehybným hostitelským tělem, a tvářil se způli otřeseně, ale i satisfikovaně.

„Je to mrtvý?“ zeptal se rozechvěle Dean.

Castiel potřásl hlavou, aniž se při tom na Deana podíval.

Dean si stoupl za něj. Tělo, se nehýbalo, ale po podlaze se zpod něj plazily potůčky černé krve.

„Co to- „ Dean, polkl. „Co k čertu dělá?“

„Nemůže tady umřít, už jsem ti to řekl,“ informoval ho, mírně netrpělivě, Castiel.

Potůčky, se spojily v jeden proud, setkávající se v kaluži pod stolem. Pak, oči všech přítomných u stolu, ožily. Mrtví živí, obrátili tváře k Deanovi a andělovi.

Tvářili se hladově, ale neměli křídla.

Dean, instinktivně ustoupil. Zakopl, a Castiel ho na poslední chvíli chytil.

„Naštval jsi to! Musel jsi to naštvat?“

Anděl, Deanovi věnoval další unavený pohled. Jakoby Dean nemohl aspoň jednou říct jednoduše, děkuji.

Dykové se zvedli jako jeden muž. Jako, legie.

„Umřeme. Umřeme?“ Deanův hlas, je slabý.

„Ne,“ odvětil klidně Castiel. „Neumřeme.“

„Jsi si jistý?“ odsekl Dean sarkasticky.

Castiel odtrhl oči od vstávající skupiny. Zamrkal. „Musí tu být východ.“




Nemají šanci.

Dean cítil, že mu Castiel položil ruku na rameno. Čekal, že anděl mrkne, a octnou se jinde, jako vždy, ale Castiel se nikam nechystal. Stál, společně s lovcem nohama pevně na zemi. Ta ruka byla prostým gestem útěchy.

Jeho a Deanovy oči se setkaly. Castiel přikývl.

A Dean si najednou nepřipadal tak sám. Uvědomil si, že chce bojovat po boku Case. Věří Castielovi.

Anděl, se shýbl a zvedl zapomenutý gotický meč, ležící na podlaze. Musel patřit jednomu ze stolujících, patrně muži v brnění. Castiel zbraň zkušebně potěžkal a podal jí Deanovi.

Ostří bylo zrezivělé, ale ostré.

Dean věděl, jak meč použít.

Těšil se na to, až prolije krev.




Castiel si dával na čas. Zatímco Dean držel zpět hordu nenasytných monster, Castiel zkoumal jediné dveře v místnosti. Dean, se otočil přes rameno.

Castiel do dveří mírně zatlačil. Nepovolily a Cas se vrátil zpět k obhlídce.

Dean frustrovaně vydechl. Srazil hlavu jednomu z hostitelů. Tělo se skácelo k zemi a za pár vteřin, zase zvedlo.

„Dělej. Zatraceně!“

Castiel zatlačil do dveří oběma rukama. Zvedl oči, a zhluboka vydechl.

„Deane,“ zavolal, „Pomoz mi.“

„Možná sis nevšiml, ale já mám práce dost,“ odsekl afektovaně Dean. Ne, že by Castielovi nechtěl vyjít vstříc. Dean je však v tuhle chvíli jediná síla, držící Dyky na uzdě, a otočí-li se k nim zády, on a Cas jsou v minutě mrtví.

„Deane!“ Castiel spustil ruce ze dveří. „Potřebuju pomoc.“

Dean se otočil. Cas se do něj vpíjel očima, a Dean věděl, že ho prosí, že ho žádá o důvěru. Anděl chce, aby Dean věřil, že on ví, co dělá.

A, že pomoc potřebuje.

„Zatraceně.“

Dean upustil meč na zem.

Položil ruku vedle Castielovy, přímo na mosazné kování, ve tvaru rozšklebené tlamy.

On a Castiel zatlačili společně.

Zprvu se nedělo nic a Dean si pomyslel, že teď je ta chvíle. K jeho nekrytým zádům se blíží obluda. Vztahuje pařát. Otevírá tlamu. Dean cítil Dykův horký dech na zátylku. Připravoval se, protože teď, každou chvíli, to musí přijít.

Nepřišlo. Dveře povolily, a Deana oslnilo ostré denní světlo.




Zamrkal. Sní.

Sní o dnu.

Prostřel si oči. Světlo, nebylo jasné, a den nebyl slunečný, ale Dean viděl oblohu a plující mraky, a to stačilo. Byl, to zázrak. Ležel v trávě a poslouchal šumící vítr.

Byl tak dlouho v temnotě, že zapomněl na komfort dne. Dotkl se rukama země, nahmatal kámen a sevřel ho. Skoro uvěřil tomu, že je skutečný.

„Deane…“

Zavřel oči. Nechtěl se vracet, ještě ne.

„Jednou, se budeš muset zvednout,“ řekl Castiel.

Dean se posadil. On a Cas se nacházeli na prašné cestě, na okraji lesa. Obloha byla břidlicově šedá, a nad hlavou se jim stahovala hustá bouřková mračna.

Dean si vyklepal z vlasů hlínu.

„Co se stalo?“

Castiel zvedl oči k nebi. „Jsme za dveřmi,“ řekl jednoduše. Dean, který si už zvykl na tento druh odpovědí, se neptal co, to znamená.

„Je to lepší, nebo horší?“ zeptal se namísto toho.

„Jsme, blíž ke středu,“ opáčil Castiel. Rozhlédl se. „Tohle místo je nebezpečné. Je příliš, normální.“

„To je snad dobře, ne?“

„Normálnost, v Očistci není normální, Deane. Je to trik. Je třeba mít se na pozoru.“

„Hej, já nemám křídla, a neutekl jsem z blázince,“ Dean se usadil pohodlněji, protahujíc si ztuhlé údy.

Castiel ho skoupě pozoroval. „Deane, nenech se tímhle místem zmást. Ještě nejsme doma. Zvedej se. Je čas, vyrazit.“

„Jo. Slyšel jsem tě, Casi.“ Stoupl si. Všechno ho bolelo. „Předpokládám, že nás nemůžeš, zase přenést?“

„Ne.“

Dean pokýval hlavou. Castielovu nervozitu muselo zapříčinit víc, než jenom tohle místo, a Dean Castiela znal, a věděl, že mu anděl něco neříká.

Mraky, u země se roztrhaly, a Dean spatřil slunce, zapadající v mlženém oparu. Barvilo oblohu do oranžova.

Barvy byly další věc, která Deanovi v Očistci chyběla.

„Deane!“

„Já vím. Vím, Casi,“ odkašlal si. „Takže, použijeme nohy?“

Castiel zkušebně pohnul zdravým křídlem. Dean, to samozřejmě neviděl. „ Rád bych.“

Vykročili společně. Obloha, zčervenala. Nejednalo se o odstín červánků. Obloha byla rudá, jako krev.







Naposledy upravil Maky dňa 01.07.12 21:51, celkom upravené 1 krát.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: OČISTEC II   29.05.12 20:27



KOMENTÁŘ K POVÍDCE:

Chuck. Dlouho jsme přemýšlela nad tím, koho dám Samovi na pomoc. Napadli mě i jiné postavy, mezi nimi Gabriel, a několik jiných mrtvých postav, ale pak jsem se rozhodla být originální a sáhnout po tomhle charakeru. Proč, bude vysvětleno na konci. Měla jsem Chucku vždyvcky ráda, a jeho lehkovážnost možná Samovi pomůže, trochu se uvolnit. Navíc, kdo doopravdy Chuck je?


Druhý kruh: Zvolila jsme poušt, coby tevřenost k lesu. Právě pro OTEVŘENOST. Tenhle Kruh by se rovněž mohl nazývat Kruhem Pravdy. To, po čem Dean žíznil, bylo to, co mu chybělo. Prokletý cukr mu jen pomohl na to, si to přiznat. A, Dean si uvědomil jakou žízen má. Že on a Cas stojí na mrtvém bodě, a stává se z nich jeden z dalších přízraků, bylo zřejmé.

Dean se nemuel jen napít - déšt přišel pak. Dean se musel otevřít, a ukázat Casovi, co potřebuje, dát mu najevo, proč je zraněný.

Pak, dokázal přijmout Casocvu omluvu, a akceptovat to, co anděl cítí.

Věděli jste, že někteří lidé věří tomu, že odraz drží duši?

Viděl Dean své a Casovo skutečné já?

Spiler: K Casovým křídlům se ještě vrátíme.

Takže, proč je tento kruh, kruhem Lásky, a ne Pravdy? Bylo, to láska (ta přátelská, ted nepřemýšlím slashově), která Castielovi otevřela vcestu do Deanova srdce. A, nebylo to jen jejich vájemné pouto. Cas, dal Deanovi kousek sebe, a Dean Case akceptoval.

A konečně, Castielova snaha, Deana ochránit, se projevila naplno, když ho přenášel přes oceán. Kvůli Deanovi si zranil křídlo.


Jedna z nejdůležitějších částí téhle části, je Dean. Řekl, poporvé (nahlas., před někým), co se mu honí hlavou a proč je tak zraněný, a naštvaný. Myslím si, že Dean v tomhle monologu vyjádřil to, co cítí skutečný Dean ze SN a to je důvod toho, proč se tak zlobí.

Mimojiné i proto, že cítí jistou vinu, ale tenhle kruh není o vině, a proto si musíme na o, až si Dean přizná i to, ještě počkat.



Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
astík
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 488
Bydlisko : Praha
Nálada : with spn awesome
Registration date : 19.01.2012

OdoslaťPredmet: Očistec II   29.05.12 22:06

Maky:no paráda, prostě paráda, Deanovy hlášky - skvělý Very Happy a to, jak konečně ze sebe dostal, co ho tak trápí - myslím, že jsi to slušně vystihla - to nemělo chybu Wink a plně Deana chápu - připustit si někoho k tělu a pak....
a je tu zase dick Dick Twisted Evil - že se nedivím, já si taky myslím, že se v 8 objeví - kam jinam by šel, než do Očistce? a ten jeho závěrečný škleb to jen potvrzuje
Chuck - taky ho mám ráda a od té chvíle co zmizel tvrdím, že on je Bůh, tak uvidíme... Rolling Eyes
chudák Cas - křidýlko se polámalo No
jak jsi napsala - slušná depka, tak jen doufám, že to dopadne dobře, ale asi si budou všichni muset ještě projít pořádným "peklem" doors už teď se děsím
tak děkuju za páteční=úterní pokračování a těším se na další díl 7x25 - příští úteropátek? Laughing
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: OČISTEC II   30.05.12 15:36

Maky: Jednoduše dokonalé Vždy přemýšlím, co Ti jiného napsat, abych se stále neopakovala, ale ty jsi prostě AWESOME Máš neuvěřitelnou představivost!!! Moc se mi to líbilo. I když je to dost depresivní. A nejlepší scéna je, jak si Dean KONEČNĚ vylévá srdce a přiznává se Casovi, co doopravdy cítí. Protože ano, věřím, že tohle cítí Dean i v SPN. A ten konec... Dean s dickem Dickem To bude utrpení!!! Ne, že by mi to vadilo A Cas se zlomeným srdcem... momentálně je zlomený i na duši, tak jsem zvědavá, jak z toho vybruslí. A návrat Chucka mě moc potěšil, protože ho mám moc ráda a také se přikláním k možnosti, že je to God. A ano, ta jeho bezstarostnost a roztržitost Samovi rozhodně pomůže Laughing Ale nevím, jestli nepříjde dřív o nervy lol! Takže ještě jednou díky a doufám, že příští týden se můžeme těšit na pokračování... nebo možná i dřív 603
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: OČISTEC II   31.05.12 20:07

Maky: Také jsem se začetla do tvé povídky. No, Deanovi není tedy co závidět, do jaké situace se dostal. A Castiel - ten také na tom není nějak zvlášť dobře. confused
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: OČISTEC II   05.06.12 9:17


Povídka je rozepsaná. Rozepsala jsem další kapitolu, ale musím je všechmy složit do kupy. Nápady se hromadí rychleji, než jsem schopná je zpracovat. Ale doufám, že další část přidám brzy Smile

Děkuji za komentáře! They make me really happy!

janča: Oni jsou hold párek k pohledání. Ani jeden z nich, nemá LUCK Smile


bohdyVery Happyěkuju Smile Taky nikdy nevím, jak ti poděkovat za tvé úchvatné komentáře! musíš mi věřit, že mě vážně vážně těší...

Jestli se Ti líbilo, jak si Dean vylévá srdce, počkej - brzy přijde na řadu Cas. Snažila jsem se tu dát víc prostoru Deanovi, ale v další kapitole nás čeká torturing Case Smile Nechtěla jsem, aby to bylo celé o něm, tak jsem záměrně začala Deanem a ted je na řadě Cas!

S Chuckem mám ještě jisté, hm, plány Smile


astik: Děkuju Ti za úžasný komentář! Jsem vážně ráda, že jsi spokojená, a že si myslíš, že Deanovy hlášky jsou vtipné. Je dost těžké s ním udržet krok, když píšu Smile

Dicka moc ráda nemám, ale myslím, že je jasné, že do Očistce patří. Nechci ale aby moje pvídka byla jen o tom, jak se s ním on a Cas snaží vypořádat. Takže po Dickovi plánuju další, jiná překvapení a překážky. Je to koneckonců FF, že Smile

Rozhodně chystám Peklo Smile A torturing!

Doufám, že další kapitolu přidám brzy.

Děkuju za kometáře! Smile




Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: OČISTEC II   16.06.12 21:47


Zatím, jsem NE přidala další kapitolu, ale rozhodla jsem se, dát vám vědět, co se děje. Napsala jsem dalších několik dějství k téhle pvídce, a mám rozepsané jiné, takže se nebojte - nestagnuji a neskončila jsem. Jen, je toho hodně, co chci napsat, a málo času, takže to jde pomalu, a další kapitoly čeká před zveřejněním řada úprav.

Nanštěstí jsem byla od svítání do soumraku v prác, řadu dnů a příští týden mám volno. Mizím z povrch uzemského Smile

Sůibuju vám nicméně, že ten další týden, začnu horečně upravovat, takže behěm dbvou týdnů. by tu toho mělo přibýt hodně.

Vám děkuju za podporu a trpělivost. Doufám, že nebudete zklamaní a že se pořád těšíte na pokračování, které doufám - bude stát za to.

Krásný týden, a Cas s vámi Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
astík
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 488
Bydlisko : Praha
Nálada : with spn awesome
Registration date : 19.01.2012

OdoslaťPredmet: Očistec II   16.06.12 22:02

Maky: vůbec nepochybuj, že nečekám na pokračování, jak na smilování Case Laughing už aby to bylo, píšeš suprově, tak nepřestávej Wink čas je prevít, já vím - a je ho pořád míň a míň a míň....
bych taky mohla psát co?
fakt se těším na další "díl" , takže ti přeju pohodu a klídek a jak si sama poznamenala: Cas s tebou
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: OČISTEC II   16.06.12 22:05

Maky: Já jsem teď vlastně ráda, že nic nepřidáváš, protože taktéž nic nestíhám Takže bych to nestačila ani číst. Raději si počkám a už teď se těším na pokračování Takže klid a hlavně ať to ustojíš v práci 703
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: OČISTEC II   01.07.12 21:57


Děkuji všem, kdo trpělivě čekají na další kapitoly. V tuhle chvíli nestíhám úsát tak rychle, jak bych ráda, a navíc - já měla vždy problém dkončit rozepsané povídky ve chvíli, kdy od začátku uběhlo příliš mnoho času. Vždy mě opustí to nadšení, a nadchnu se pro jinou povídku. Už jsem zkoušela psát i sebedelší povídky na jeden zátah a zdá se, že to funguje líp. Vždy jí dokončím.

Řekla jsem si ale, že jsem vám slíbila na téhle povídce pracovat a proto vcytrvám, i kdybych jí měla přidávat kousíček po kousíčku.

PŘIDALA JSEM DALŠÍ ČÁST. OČISTEC. TŘETÍ KRUH. Vyhledejte si pokračování dle uvedeného nadpisu v povídce v tomto článku.

Část je kratší než obykle, a protože se mi nedařilo se rozjet, nevím, nakolik budete spokojeni. Dejte mi vědět, co si myslíte.

Krásný zbytek neděle... a , enjoy!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: OČISTEC II   01.07.12 22:42

Maky: Jsem ráda, že jsi na tuto povídku nezapoměla a přidala jsi další část, protože se mi moc líbila. A zas tak krátká nebyla, takže jsem spokojená Smile Jen doufám, že tu povídku opravdu dopíšeš, protože já nemám ráda, když autor nechává rozepsané povídky. Jednou to začnu číst, příběh mě zaujme, a pak se nedočkám konce... to mě vždy mrzí. Tak snad to nebude případ i této povídky. Klidně si na pokračování počkám. To jen tak na okraj Smile Takže díky moc, udělala jsi mi vážně radost
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
astík
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 488
Bydlisko : Praha
Nálada : with spn awesome
Registration date : 19.01.2012

OdoslaťPredmet: Očistec II   02.07.12 12:18

Maky: paráda, prostě paráda, krásně napsaný, jako vždy depresivní, ale hezky napsaný... i když Dean tam vnesl aspoň trochu "sluníčka" svým "Sexy" deanovština za všech okolností je prostě milá 702 a .... sexy Wink
ve všem, co zde napsala Bohdy souhlasím Wink

takže, ráda si počkám a hlavně to dopiš - Very Happy

Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: OČISTEC II   03.07.12 19:54

Maky: I já nemohu jinak, než souhlasit s holkama. Smile Pěkná část, díky za ni.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: OČISTEC II   05.07.12 21:08


Děkuji za komentáře, a pochvalu. Psát kapitolové povídky je pro mě náročné, protože moje nápady a nálada se mění ode dne ke dnu.

Ale, slibuju, že udělám, co je v mých silách vás nezkalamat a další kapitoly poctvě přidávat.

Hej, nemůžu se dočlat října. Potřebuju nějaký podnět. Nebo mega sppiler! Nezdá se vám, že s podněty jde vše líp? Momentálěn je okolo SN mrtvo.

Ani nová anglická ff mě nezaujala.

Dávám tomu tak měsíc, pak se snad něco stane. Mezitím, budu pracovat na téhle povídce Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: OČISTEC II   Today at 18:52

Návrat hore Goto down
 
OČISTEC II
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 1 z 1

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Dokončené poviedky :: Maky-
Prejdi na: