DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 As The World Falls Down

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4  Next
AutorSpráva
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   24.09.13 19:02

Padme: Konečně jsem si udělala čas a přečetla si Tvé pokračování. Je to super!!!   Vážně! Hrozně moc se mi líbí, jak proplétáš svůj děj s dějem seriálovým. Je to napínavé, ale najdou se i vtipné momenty. Jako ten s Justice ve sprše a kde má asi Dean otisk Castielovy dlaně?! lol!  Moc se mi líbí ten vztah, co má Dean s Justice. Jsem zvědavá, kam dál bude směřovat děj této povídky. Takže ještě jednou díky a doufám, že pokračování stihneš do Vánoc   
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   24.09.13 19:54

Super dlouhé pokračování, díky.lol!  A ta poznámka, kde může mít Dean otisk Castielovy dlaně, ta mě dostala. 
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   24.09.13 21:05

Vždycky mě překvapí, že lidem pokaždé líbí nějaká maličkost, která je navíc vymyšlená jen tak "za běhu".  

Díky, dívky! Smile  
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Leslie-13
Nevinná obeť
Nevinná obeť


Počet príspevkov : 15
Bydlisko : Zlín
Registration date : 14.09.2013

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   24.09.13 21:53

Tak tě tedy potěším (potěším?) komentářem i já. Very Happy Povídku jsem četla, ale už to bude nějaká doba, tudíš mi některé souvislosti trochu unikají... Velmi oceňuji tu rekapitulaci v úvodu.

Miluju Casovy myšlenkové pochody. Líbí se mi "vstoupil dvěma lidem do života a od té doby viděl v jejich tvářích jen bolest. To je přece špatně,". Právě nějak tak by asi mohl uvažovat.
"...hlínu z vlastního hrobu."
U té části s Deanem, který si nemohl týden sednout, jsi mě vážně pobavila.  Ta představa stojí za to. Takže díky Justice! Nebo Padme.
Zachariášovy nohy jsi popsala skvěle.
Kunšaft.  
Justice mi v části u moře s tím jejím "Nech to být," připomněla Deana víc než obvykle.
Lilith mi nechyběla vůbec. Tady v povídce mě štve stejně jako v seriálu, což je dobře.
Podivný odér? Bezdomovec? Jasný Chucky. Mimochodem ta jeho zmatenost je opsaná velice dobře.

Mám problém představit si Justice vzhledově. To víš, jsem člověk bez špetky fantazie, já si to zkrátka domyslet nemůžu.
Chybí mi slash. No, co už nadělám. Very Happy

Tvůj styl psaní mi sedne, máš výbornou češtinu, takže ti děkuji za příjemný literární zážitek a zpříjemnění večera. Těším se na pokračování. Smile

A jen tak mimochodem, ten název vždy přečtu jako melodii písničky. Hm...
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://leslieaserialy.blog.cz
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   24.09.13 22:19

Leslie-13 napísal:
Tak tě tedy potěším (potěším?) komentářem i já. Very Happy Povídku jsem četla, ale už to bude nějaká doba, tudíš mi některé souvislosti trochu unikají... Velmi oceňuji tu rekapitulaci v úvodu.

Miluju Casovy myšlenkové pochody. Líbí se mi "vstoupil dvěma lidem do života a od té doby viděl v jejich tvářích jen bolest. To je přece špatně,". Právě nějak tak by asi mohl uvažovat.
"...hlínu z vlastního hrobu."
U té části s Deanem, který si nemohl týden sednout, jsi mě vážně pobavila.  Ta představa stojí za to. Takže díky Justice! Nebo Padme.
Zachariášovy nohy jsi popsala skvěle.
Kunšaft.  
Justice mi v části u moře s tím jejím "Nech to být," připomněla Deana víc než obvykle.
Lilith mi nechyběla vůbec. Tady v povídce mě štve stejně jako v seriálu, což je dobře.
Podivný odér? Bezdomovec? Jasný Chucky. Mimochodem ta jeho zmatenost je opsaná velice dobře.

Mám problém představit si Justice vzhledově. To víš, jsem člověk bez špetky fantazie, já si to zkrátka domyslet nemůžu.
Chybí mi slash. No, co už nadělám. Very Happy

Tvůj styl psaní mi sedne, máš výbornou češtinu, takže ti děkuji za příjemný literární zážitek a zpříjemnění večera. Těším se na pokračování. Smile

A jen tak mimochodem, ten název vždy přečtu jako melodii písničky. Hm...
Díky za feedback, jsem ráda za každý, je to motivace, abych to dopsala. Cool 

Jak jsem psala v úplném úvodu, skutečně je ten název podle mé oblíbené písničky od Bowieho. Text docela vystihuje děj té povídky.

Jestli máš problém si Justice představit, tak mrkni na fan art, který stvořila moje kamarádka, takhle ji vidí ona. Jako "drsnější" Jo. Ale určitě není blondýnka nebo zrzka, jestli ti to pomůže. Smile Je po tatínkovi. Smile

kód:
http://imageshack.us/scaled/landing/829/39814048449534956661920.jpg
A slash? Nějaký pokus jsem předvedla v minulé kapitole. Smile Taky ho ráda čtu, ale psát ho neumím, nechávám to na schopnějších a nestydlivých. Very Happy Já radši dějovky, zvraty a prolínání se se seriálem tak, aby to nenarušovalo kontinuitu a ještě děj doplňovalo.

Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   29.09.13 16:30

Padme, Padme - víš ty vůbec, jak moc  mě trápíš kvůli tomu, že tak úžasně píšeš? Jako vážně. Opět jsem se začetla a těšila se na to, co bude dál...a on konec této části.

Jak už bylo zmíněno v předchozích komentářích. Ty tak bravurně prolínáš své věty s dějem povídky, že bych snad i měla raději tvou verzi.

Justice je úžasná hrdinka a s Castielem tvoří luxusní "dvojici".

Díky za návrat Lilith - ona je prostě dokonalá záporná postava. Mám jí svým způsobem ráda. A to, jak jsi jí zakomponovala do děje, je tak nenásilné a vhodné, že se před tebou klaním.

Po dějové stránce se nic vytknout nedá. Je to promyšlené a na české povídky spn je to až moc luxusní dílo, že si ho od tebe snad fakt budu přát k narozkám Very Happy

A ano, i mě dostala ta ona maličkost s otiskem ruky.
Justice perlí:
citácia :
Hm, tak doufám, že ten blbec má tuhle stylovou a Boží značku aspoň na … na zadku.
Ale Castiel si zaslouží metál:
citácia :
„Nezdálo se mi vhodné sahat při probouzení z mrtvých Deanovi na zadek.“
Opět perfektní část. Díky za tvé psaní. Líbí se mi tvá slovní spojení a celkově je tvá povídka dokonale vymazlená a zdá se mi, že přesně víš, co a jak napsat.

Ano, je mi ctí si číst toto dílo.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   29.09.13 17:53

  Tolik chvály!  Děkuji, Nemi.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   29.09.13 19:16

Věř mi, že chvála je opravdu zasloužená.
Natolik jsi mě dnes ovlivnila, že si tu 4x18 musím jít pustit.

Fakt super.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   02.03.14 23:38

Tato kapitola se odehrává po epizodách 04x19 a 04x20, (máme už tedy za sebou díl s Adamem a Jimmym), a odehrává se v průběhu 04x21, kdy je Sam zavřený v krytu, takže je možná dobré tu epizodu znát Smile. A je to předposlední kapitola. Zatím bez bety, hodím na ni až poslední kapitolu, takže chybky omluvte. Smile
Konec této kapitoly jsem psala v dost velkém rozpoložení, ale psaní mi vždycky tak nějak pomohlo. Komenty vítány, je to přece jen motivace.
Tuto kapitolu věnuji Nemix, zvláště určitou část. Enjoy  Wink 


Co jste četli minule? Smile
Castiel dostal Justice z pekla. Ta stále tají, co jí démon Samael řekl, protože se bojí, že o anděla přijde. Castiel dostává varování od Zachariáše, že překračuje svoje pravomoce. Castiel tuší, že něco není v pořádku a že mu nadřízení lžou.
Když Castiel odchází za Deanem, zjeví se Justice Lilith a ujišťuje ji, že ať udělá Justice cokoliv, tak apokalypse nezabrání a Castiela stejně ztratí.  
Castiel se vrací, je rozrušený, začíná mít pocit, že andělé chtějí apokalypsu spustit a ne zastavit. Justice mu prozradí, co jí Samael řekl – zabitím Samaela Justice zlomila předposlední pečeť a svět tak přiblížila k jeho pádu. Castielovi dojde, že jeho podezření bylo správné a mizí. Justice se ocitne v domě, kde najde knihu s názvem As the world falls down. Než si ji stihne přečíst, zjistí, že se ocitla v domě proroka Chucka a Castiel je pryč.


13. kapitola
Sloužím Bohu a ne lidem. A určitě nesloužím tobě.

Opakovali to neustále dokola. Jsi voják, Castieli. Nesloužíš lidem. Sloužíš Bohu.
Nejdříve se bránil. On přece zjistil, že…
Vždy ho umlčeli. Konstatovali, že byl s lidmi příliš dlouho. Že se jimi nechal příliš ovlivnit. Přijal jejich emoce. Začal cítit.
A pak to začalo nanovo.
Jsi voják, Castieli. Nesloužíš lidem. Sloužíš Bohu.
Touha rvát se za pravdu, za něco, co považoval za správné, polevovala. Nejdřív byli klidní. Pak jim došlo, že jejich voják zjistil víc, než chtěli. Tak přiznali pravdu.
Nevěděl, co říct. Všechno, zač bojoval, bylo náhle pryč a ta mozaika, kterou tak pečlivě skládal, složila úplně jiný obraz všech událostí posledních dní. A udala směr dnům příštím. Neomluvili se. To on se musel kát – za to, že byl chytřejší, než čekali. Že vše odhalil. Jenže teď museli zvolit jinou metodu.
Jsi voják, Castieli. Nesloužíš lidem. Sloužíš nám!
A Castiel, anděl Boží, už jen přikyvoval. Ano, udělal chybu, když chtěl jít za Deanem a vše mu říct. Nebylo to správné. On musí poslouchat rozkazy. Není žádná vlastní vůle. Žádná vlastní rozhodnutí. Vše už bylo dáno. On to teď musí dovést do zdárného konce. Tak, jak chtějí oni. A nejhorší bylo, že to všechno, co říkal Samael, jeho padlý bratr, byla pravda. Varoval ho a on mu nevěřil! Ale to už bylo jedno. Všechno to bylo součásti plánu. Justice musela Samaela zabít. A oni to všechno věděli.
Ano, jsem Castiel , anděl Boží. Sloužím Bohu a ne lidem. Ano, poučím se. Slibuji.
Překročil svoje pravomoci. Ale za to samozřejmě nemohl. Je třeba přestat být milosrdný. Musí poslouchat rozkazy. Ať jsou jakékoliv.
Stále se ptal, proč to tak musí být. Copak to nevidí? Divili se. Byl mezi lidmi. Nevidí tu bolest? Tu zášť? Tu nenávist? Nevidí, jak si lidé ubližují navzájem? Tohle všechno bude smeteno. A nastane ráj na zemi. Je to přece pro dobro všech. Už dávno tak bylo rozhodnuto. Je to osud. Osud nás všech.
Musel to opakovat neustále dokola. Ano, poučím se. Poučím se.
A opakoval to, dokud tomu neuvěřili.
Dokud tomu sám neuvěřil.
Řekl to i Deanovi: Poučil jsem se, zatímco jsem byl pryč. Sloužím Bohu a ne lidem. A určitě nesloužím tobě.
V tu chvíli tomu možná i věřil, jenže teď někde v hloubi své nalomené existence cítil, že to je jen naučená fráze.
Když se otáčel k Deanovi zády, ani vlastně netušil, kam půjde. Kam vůbec má zamířit. Měl pocit, že teď nepatří nikam. Ani do nebe, ani mezi lidi. Všichni byli najednou tak cizí. Vzdálení. Dean, kterému bude muset lhát přímo do očí, i když mu důvěřuje. Ostatní andělé, chodící po zemi a doufající, že bojují proti Apokalypse, aniž by tušili, že všechno je jinak. Archandělé, kteří celou dobu tajili své skutečné záměry.
A když už nevěděl, co dál, ozval se Bůh. Byl šťastný. Doufal, že mu vše vysvětlí. Doufal, že se dočká odpovědí na všechny své otázky. Ale Otec byl stručný. Bolestivě stručný. Jakoby mu bylo jedno, co se v nebi děje, že za chvíli přijde konec. Nechtěl mluvit. Jen … požehnal a dal mu nový směr.
Poprvé za svou existenci si Castiel přál zemřít. Zmizet. Smazat všechna ta staletí, která měl za sebou. Vždyť on byl stvořen proto, aby sloužil Bohu, plnil jeho úkoly. Ale teď se Bůh od všeho odvrátil a jeho pověřil něčím, o čem věděl, že nikdy nedokáže splnit.  A nechápal ani účel tohoto úkolu. Přestával chápat smysl své vlastní existence, a proto ti přál nebýt. Ztratil vše, co měl, pro co existoval. Nebo ne?



Justice usoudila, že dnes rozhodně nemá dobrý den. Spíš to byl den blbec. A i to bylo slabé slovo. Od rána jí všechno padalo z ruky. Ani oprava jejího ocelového miláčka nešla tak, jak si plánovala. Válela se pod chopperem už pár hodin, ale nemohla přijít na to, proč motor tak podivně chrčí. Možná to bude tímhle šroubkem? Nasadila na něj klíč a zabrala. Nic. Zkusila to znovu, zapojila všechny svaly, zatnula zuby. Šroubek se ani nepohnul. Takže ještě jednou, odpočítala si to a zabrala…  Cítila, jak rudne, jak napíná všechny svaly v těle… Bylo to málo platné.
Rozhodla se, že si na chvíli odpočine, vyndala si z uší sluchátka a vypnula hudbu, chvíle relaxace bez rocku jí neuškodí. Jenže ona nerada relaxovala, potřebovala se něčím zaměstnat, aby na něj přestala myslet. Jenže to se jí k její zlosti také nedařilo.
Jak dlouho už je pryč? Pár týdnů? Možná už přes měsíc. Jediná pozitivní věc na této myšlence byla, že si uvědomila, že už to přestala počítat. Dny bez něj začínaly ubíhat rychleji. Trochu ji to děsilo? Už na něj zapomíná?
Ze začátku se ale dny vlekly, když po Chuckově domě bloudila jako duch, dívala se z oken, i když věděla, že dveřmi anděl rozhodně nepřijde, zaposlouchávala se do ticha i různých šramotů a snažila se pochytit zvuk křídel.
Chtěla utéct, někam se rozjet, ale zařekla se, že slib, že tu s tím bordelářským prorokem zůstane, dodrží, ačkoliv se to jevilo nesnesitelně. Ne, že by byla nějak výrazně pořádkumilovná, ale přece jen jí štvalo, když všude nacházela smradlavé ponožky, zmačkané mokré ručníky, obaly od jídla a hnijící nádobí.
Ten týpek buď spal, mluvil ze spaní nebo byl zavřený ve své pracovně a bušil do klávesnice. Na druhou stranu jí tohle všechno donutilo přestat stát denně na stráži a čekat na Castielův návrat, popřípadě ležet na posteli a civět do prázdna, a začít uklízet.  
Když už byl dům jak ze škatulky a vrcholem jejího snažení bylo, že donutila Chucka sundat ten jeho propocený župan, aby ho mohla vyprat, narazila na prorokova díla s těmi děsivými paperbackovými obaly.
Nejdřív jen tak povrchně projela pár stránek, na její vkus se to příliš hemžilo jménem Winchester. Když si začala knihy s sebou tajně nosit do koupelny, na záchod a v posteli si v noci říkala „ještě jednu kapitolu a půjdu spát… no dobře, tak ještě jednu“, došlo jí, že tomu podlehla.  
A došla jí i jiná věc, že jí tajné louskání toho braku pomohlo sblížit se s Chuckem. Nejdřív mu naznačila, že je to vlastně docela dobře napsané, jen by nemusel dělat z Deana takového hrdinu. Časem pokročili natolik, že si u piva povídali o tom, že by Chuckovo evangelium mohl někdo zfilmovat. Bavilo jí s Chuckem diskutovat, kdo by asi hrál Winchestry, ale její nápad, že by Deana a Sama mohlo hrát duo Affleck a Damon, se Chuckovi moc nezamlouval. Jí se zase nelíbila jeho myšlenka, že by Sama měl hrát Ashton Kutcher a Deana Ian Somerhalder. Co s takovými slaďoušky? Winchesterové jsou přeci drsní chlapi. Ovšem Bobbyho by zcela jistě mohl hrát jen Anthony Hopkins, na tom se shodli hned.
Jen jednu věc Chuckovi nepřiznala, vlastně to bylo dost šokující zjištění i pro ni a trvalo jí, než se s tím vyrovnala. Justice si uvědomila, že začíná chápat Deana. Prošel si peklem a to doslova, nemyslela tím zrovna to, že tam skutečně skončil tak, jako ona, natažený na hácích. Přišel o matku, pak i o otce, ke kterému vzhlížel. Stejně jako Justice o svou matku a v podstatě i o otce. Měl jen Sama, to byla jeho jediná rodina. Chtěl ho chránit. Celý život na cestách, lovení monster a strach o malého bratříčka. To byl Dean Winchester. Je tohle vůbec nějaký život? A teď se blížila Apokalypsa. Jak ten příběh bude pokračovat? Kam bude směřovat? Chuck se k žádné odpovědi neměl. Pracovnu raději zamykal.
A kam zmizel Castiel? Měla by čekání na něj vzdát? A proč by se vlastně měl za ní vracet? Její úkol, pro který byla předurčena, splnila. Zlomila pečeť a on tomu nezabránil. Svět byl díky ní opět blíž zkáze.
Justice se nadechla, tak daleko ve svých myšlenkách zacházet nechtěla, raději zase uchopila klíč do obou rukou a znovu se pokusila uvolnit ten zatracený šroub. Dopadlo to ještě hůř než předtím. Zabrala tak, že neudržela rovnováhu, svalila se na záda, bolestivě si narazilo loket a klíč jí vyletěl z ruky a přistál o pěkných pár metrů dál.
Otřela si čelo, s námahou vstala a s třením lokte došla ke klíči. Když se pro něj sehnula, ucítila něco zvláštního. Něco, co cítila jsem v přítomnosti anděla, ten pocit, že je blízko, že cítí jeho osobnost, jeho věčnost a měkké světlo jeho aury.
Pomalu se smiřovala s tím, že je pryč a tohle jsou jen ozvěny jejího toužebného přání. Aniž by tušila, proč to dělá, klekla si na zem, opatrně si vsula ruku do podpaží, pod triko a nahmatala otisk, který tam zanechal. Dotkla se ho svou dlaní a zavřela oči.
„Otče náš, jenž si na nebesích… zašeptala, ale pak se zarazila s trochu ironickým odfrknutím. Ne, tohle je jen veršovánka, naučené věty, o kterých si vždycky myslela, že existují jen proto, aby uchlácholili modlícího, že ho možná někdo slyší.
Nadechla se a zkusila to ještě jednou. „Castieli. Já nevím, jestli mě slyšíš. Nevím, kde jsi. Ale jestli mě slyšíš, jestli tam někde jsi… odpusť mi. Já jsem ti nechtěla lhát. Prosím, pochop, proč jsem to dělala. Nebo možná máš práci jinde. Zachraňuješ svět. Mě už chránit nemusíš, já jsem svůj úkol splnila, ale představa, že už tě nikdy neuvidím, mě děsí. Nemůžu se s tím smířit, prostě nemůžu. Jsi … můj přítel. Záleží mi na tobě. Jsem tu a čekám.“
Justice se odmlčela, aby potlačila slzy. Proč tu vlastně mluví jen tak do větru? Proč se modlí? Protože už je tak dlouho osamělá, že ho cítí všude? Sebrala klíč, vstala a zamířila zpět k domu a v duchu si říkala: Děvče, prober se! Není tu! Je pryč!

Jenže Castiel tam byl. Sledoval každý její krok od samotného rána, celý den, od chvíle, kdy k němu Bůh promluvil. Ale ona ho nemohla vidět, zůstal skrytý. Proč? Sám nevěděl.
Stál od ní pár metrů, díval se, jak má poházené nářadí na zemi, je zabraná do opravování a nevnímá okolí. Na hlavě měla černý šátek s bílými lebkami, aby se jí dlouhé vlasy nepletly do práce, jen pár neposlušných pramenů jí vyklouzlo a padlo jí přes soustředěním nakrčené čelo. Občas jemně pokývala hlavou a její rty se rozvlnily, tiše si zpívala píseň, kterou měla puštěnou tak hlasitě, že byla slyšet i přes sluchátka v jejích uších.  
Vnímal jen ji, že mu skoro ušlo, že už není sám.
„Neměla bys sem chodit, Anno.“ řekl Castiel, když dalšího anděla konečně zaregistroval.  
„Co se stalo Castieli?“ ignorovala jmenovaná jeho varování.
„To není tvoje starost. Raději běž.“
Anna se odmlčela a zadívala se na dívku. „Tušila jsem, že tě najdu tady.“  
Anděl mlčel. Justice si mezitím otřela hřbetem ruky čelo, na kterém jí zůstala šedivá šmouha.
„Castieli, čeká na tebe. Proč tu jen tak stojíš?“ zeptala se Anna naléhavě.
„Zdá se šťastná… beze mě.“ řekl anděl tiše.
„To se mýlíš. Nemusím jí číst myšlenky, abych věděla, že není šťastná.“
„Ale se mnou bude ještě nešťastnější.“ odpověděl Castiel hořce.  „Stejně jako všichni ti, kterým jsem vstoupil do cesty.“
Ten tón jeho hlasu přesvědčil Annu o správnosti její další otázky: „Castieli, co se stalo v nebi?“
Anděl přemýšlel. Co se může stát, když svěří část toho, co je neodvratné? Její osud už je stejně zpečetěn. Stejně jako jeho, Justice, Deana i Sama. A on bude ten, kdo je k tomu osudu dovede. A dovede k němu i Annu.
„Ona mě musí… přijmout.“
Bylo mu jasné, že tohle přiznání Anna nečekala, protože pár vteřin šokovaně mlčela, než mu vstoupila do zorného úhlu.
„Tebe?“
„Ano.“
„Ale tuhle výjimku měl jen Gabriel!“
Castiel neodpověděl, tohle přece věděl. Ale Gabriel byl jiný, on si svoji výjimku užíval. A zneužíval.
„Kdo ti to přikázal?“
„Otec.“
Anna zavrtěla hlavou. „Ale to… to znamená, že…“
„To znamená, že její život, jaký dosud znala, skončil.“ vyhnul se Castiel jejímu pohledu. „Bude žít věčně na útěku. Bude pronásledována. Bude se muset stále skrývat. Bát se. A jednou bude velmi trpět. A já budu ta příčina.“
„Castieli, nesmíš se na to takhle dívat. Ona je vyvolená. Každá oběť nepřináší jen utrpení. A zvláště ne tahle.“
„Prožila už tolik bolesti. Copak už to nestačilo? Ty i já víme, jak tenhle příběh skončí, Anno.“
„Musíš jí to říct, Castieli! Musíš…“
„Ne, já nemohu!“ zavrtěl poraženě hlavou „Nemohu. Otec mi to přikázal.“
Druhou větu vyslovil již tiše a odevzdaně. „Nemohu ji zničit. Nemohu ji takto ublížit. Ani nevím, jak …“
Anna pochopila, proč se zarazil. „Castieli. Věř mi, že pokud to tak má být, ta chvíle přijde sama a beze slov.“
Nechtěl o tom slyšet. Bál se na to jen pomyslet.
„Měla bys jít, Anno. A už za mnou nechoď.“ dodal, ale věděl, že zbytečně. Ona se zase objeví. Na to přesně oni spoléhají.
Jen co zůstal sám, Justice vyletěl z ruky klíč a přistál pár kroků od něj.
Dívka se zvedla, anděl sledoval, jak kráčí směrem k němu a když se sehnula, všiml si, jak se zarazila.
Ne, nemohla ho vidět, tím si byl jistý. Ale stála tak blízko, že cítil její vůni, kterou už si dokázal zapamatovat.
Justice si nečekaně klekla na kolena, vsunula ruku do podpaží… Castiel v tu chvíli ucítil, jakoby se ho dotkla. Jeho podstaty, andělské milosti, kterou jí dal, když jí vysvobodil z pekla. Byla teď jeho součástí a on její, stejně jako když vtisknul život do Deana. Slyšel každé její slovo. Nikdy ho nikdo nenazval přítelem. Nikdo mu nikdy neřekl, že mu na něm záleží, ačkoliv sám neuměl definovat, co to vlastně znamená, ale věděl, že to lidé neříkají jen tak.
Chtěl se zjevit, ale nedokázal to.
Dívka se s povzdechem a se skelným pohledem zvedla a zmizela v domě.

„Chucku?“ zavolala Justice, když zavřela dveře. „Už na to kašlu.“ volala do nitra domu, zatímco si sundávala boty. „Už se stáhnul novej díl?“
Narážela tak na jejich diskuzi z rána, kdy se domluvili, že se podívají na další epizodu Big Bang Theory.
„Chucku!“ houkla znovu, když mířila do kuchyně. Tam otevřela lednici a sáhla pro plechovku piva. Mezitím poslouchala, zda nebude nějaká odezva, ale nic.
„Kde zase je ten bláznivej nerd?“ divila se tiše, tohle dělal pořád, vždycky se nečekaně někam vypařil, aby se najednou zase objevil.
Možná si dal zase šlofíka na gauči… ovšem tentokrát se jeho „prorocká dvacetiminutovka“, jak říkal svému hlasitému chrápání, nekonala.
Chtěla se podívat do podkroví, ale když míjela zrcadlo, všimla si šedé šmouhy, co měla na čele.
„Bezva.“ vzdychla, sundala z hlavy šátek a pokusila se otřít. Uprostřed pohybu se však zarazila, protože přes zrcadlo spatřila, že Chuckova pracovna je pootevřená.
Chuck seděl u počítače celé noci, pak spal přes den a už si zvykla i na to, že měl těžké sny. Sice to nikdy nevyslovil, ale pracovna byla tak trochu tajemným místem, naposledy v ní byla, když se v domě proroka objevila poprvé.
Zaváhala, chvíli přemýšlela a obezřetně se rozhlédla. V domě se nic nehýbalo, asi vážně někam odešel. Mohla ho snadno přehlédnout, měla přece v uších sluchátka.
Jeho pracovna ji ale lákala, i když ji svíral pocit, že tohle zkrátka nesmí. Stejně jí to nedalo a po špičkách se vplížila dovnitř. Tam na ni padla ještě větší tíseň, ale zvědavost byla silnější.
Nejdřív opatrně otevřela zásuvku, kam Chuck naposledy uložil sešit s tím povědomým názvem. Hm, byl pryč.  
Nejraději by se plácla přes prsty a rychle vypadla, netušila, kam se prorok zase vypařil a hlavně se mohl odkudkoliv zase vynořit. Jenže na počítači ještě neběžel ten jeho úchylný spořič v podobě té prsaté herečky z Transfomers…. To znamenalo, že byl pryč malou chvilku. A na obrazovce byl rozepsaný text!  Svým způsobem je to cesta, jak zjistit, kde je Castiel! To byl ten nejpádnější důvod ze všech, proč by si to měla přečít!
Hryzla se do rtu, ještě jednou se rozhlédla a rychle se sklonila, aby lépe viděla. Prolétla poslední řádky…

„Je to pro tvoje vlastní dobro,“ řekl Bobby a pak spolu s Deanem zavřeli těžké, ocelové dveře.
„Chlapi? Hej!“ stihl ještě říct Sam.


Justice uslyšela nějaké zaskřípání a ohlédla se. Zřejmě to byl zvuk jejího svědomí. Proč Bobby a Dean zavírají Sama?
Tohle ji ovšem až tak nezajímalo.
Znovu zapátrala v textu, aby našla jméno, které hledala.

„Casi, počkej!“ zavolal Dean.
Anděl se neochotně zastavil a otočil. Ten odtažitý pohled měl Deana varovat, ale starší Winchester si ho nevšiml. Byl příliš zahleděný do sebe a to, co měl anděl v očích, přehlédl.
„Kdy jsi mi to chtěl říct?“ vyjel na něj.
„Poučil jsem se, zatímco jsem byl pryč, Deane…“

Než stihla Justice dočíst větu, někdo se dotkl jejího ramene. Vyjekla leknutím a Chuck, stojící za ní zařval také a navíc udělal nějaké prudké gesto, což by bylo v pořádku, pokud by nedržel nějakou velkou mísu.
„Sakra, Chucku! Přestaň se plížit jako duch. Hledala… hledala jsem tě po celém domě!“ křikla na něj rozzlobeně, ale zároveň přistiženě.
„Byl jsem pro… popcorn.“ Když vyslovil poslední slovo, poněkud nešťastně se rozhlédl po místnosti.
„No…to vidím.“ Konstatovala při pohledu na pracovnu pokrytou nabobtnalou kukuřicí, zřejmě s jeho oblíbenou slaninovou příchutí.
„Četla jsi můj text.“ řekl Chuck vyčítavě.
Nemělo cenu zapírat. „Jo, já… Chucku…“ Přejela si nervózně rukou po zátylku, než se odvážila: „Chucku, ty víš, kde je Castiel?“
Prorok se sehnul k rozházenému popcornu a začal ho překotně sbírat.
Justice se nadechla. „Chucku, prosím. Musím vědět, co se děje.“
„Nevím, kde je teď.“ Ozval se Chuck, ale do očí se jí nepodíval. Znala ho sice krátce, ale bylo jí jasné, že tenhle týpek je skutečně špatný lhář.  
„Takže byl pryč? A vrátil se?“ zkusila to znova.
„Já jenom píšu…“ zamumlal. To už dívka nevydržela, vyrvala mu z rukou mísu, do které sbíral nejen popcorn, ale všechno ostatní, co bylo na zemi.
„Chucku, já vím, že jsme o tom nikdy nemluvili, ale ty jsi prorok, věděls, jak se jmenuju a co já vím, co ještě, tak mi řekni, co se děje! Prosím! Já… to musím vědět.“
Konečně se na ni podíval, ale oči mu těkaly do všech stran. „Oni mi to zakázali…“
„Zakázali? Kdo? A co?“ zoufala dívka nešťastně.
„Justice, možná bys měla zůstat mimo tenhle příběh.“ konstatoval Chuck, čímž jí namíchnul.  
„Chucku, já nevím, kdo mě do tohohle „příběhu“, jak ty říkáš, připsal a pokud bych si mohla vybrat, tak s radostí řeknu ne. Ale svou úlohu už hraju a ráda bych věděla, jak dopadne!“
Chuck se napřímil a tiše řekl: „Ani nevíš, jak ti závidím, když nevíš, jak ten příběh dopadne. Nemyslíš, že je někdy lepší nevědět?“
Dobrá otázka, uznala neochotně.
„Promiň, Chucku.“ omluvila se nakonec. „Já jen…si nedokážu představit, že už bych ho nikdy neviděla. Někdy přece nemusí být ten příběh nalinkovaný od začátku do konce. Přece musí existovat možnost ho změnit.“
Prorok jí položil ruku na rameno. „Justice…“ Chtěl něco říct, ale místo toho se zeptal: „Nepodíváme se na další díl?“
Hořce se pousmála. Pochopila, co tím naznačil. On je přece prorok. Co je psáno, to je dáno. Nedá se to změnit. Jen to neřekl nahlas, protože věděl, že by jí ranil.
„OK.“ přikývla, protože někdy je skutečně lepší nevědět, co bude v další kapitole osudu.
Pustili si oblíbený seriál a ten popcon, co se válel na zemi, snědli. Justice pak usnula na pohovce a těsně před tím, než zavřela oči, jí napadlo, že by se možná mohla Chucka zeptat, proč Dean a Bobby zavřeli hodného chlapečka Sama do té díry. Ale byla už tak unavená, že byla líná i otevřít pusu.
Probudilo ji šílené chrápání. Nevrle zamžourala, mírně jí oslňovalo světlo z televize, kde běžela repríza asi milióntého dílu Tak jde čas. Mačkala se s Chuckem na gauči, on spal vsedě se zvrácenou hlavou, na klíně měl mísu se zbytkem popcornu a zařezával jak zběsilá motorová pila.
Malátně se vyhrabala na nohy, mírně do proroka šťouchla, ten padl do polohy ležmo, až si blahem zavrněl a dívka přes něj přehodila jeho usmolenou deku.
Pak, přidržujíc se zábradlí, zamířila do svého pokoje v podkroví. Původně tam měl Chuck sklad dost podivných věcí, ale když už tu měla zůstat, tak se rozhodli horní patro zkulturnit.
Po schodech vyšlapala víceméně po paměti, v somnambulním stavu potmě nahmatala kliku. Od měkké postele jí dělilo pár kroků. Vešla do pokoje a zabouchla za sebou dveře. Ten kovový, povědomý zvuk jí ale probral.
Tohle nebyla její ložnice. Polkla a zavřela oči. Ne, tohle je jen sen. Je to jen sen…, pokoušela se uklidnit, ale i když pozvolna zvedla víčka, pořád stála v Bobbyho krytu, s rozvrzanou postelí uprostřed.  
Pak si všimla mužské postavy, stojící v přítmí přímo před ní. Zatajil se jí dech.  Nebylo těžké rozpoznat, kdo to je, zvláště pokud vidíte jasnou mezeru mezi dolními končetinami. Dean Winchester. Cítila, jak se jí zvedl tlak, měl na sobě džíny a rozepnutou košili, která mu ledabyle zakrývala vypracovaný hrudník s tetováním.
Než se stihla vzpamatovat, udělal pár kroků a jedním, lehkým pohybem si košili sundal. Přimáčkla se zády na dveře, ale nebylo kam uprchnout. Ne, že by chtěla někam utíkat. Ten chlap měl něco do sebe, ty jeho zelené oči, ten jeho… rázný krok. Ale stejně to je největší a nejegoističtější blb pod sluncem a…
Nezvládla to ani domyslet, už byl u ní, cítila jeho vůni, jejich vzrušený dech se smísil. Justice cítila, jak se jí podlamují kolena a v břiše jí poletují motýlci jak v těžké pubertě. A co? Proč si to neužít? Je to jen sen, nikdo se to nedozví! A zrovna tyhle živé sny nebyly na škodu, být vyvolená má taky svoje výhody! A zajisté není první ani poslední žena, co má Deana Winchestra v erotickém snu. Drsně jí vzal kolem pasu a zvedl jako pírko. Ovinula mu nohy kolem boků, když ji přirazil na dveře a přisál se na její ústa. Přesně takhle si vždy představovala, že líbá Winchester – nepopsatelně! Tohle se musí zažít. Ten pocit, kdy tajete jako sníh na prudkém slunci! Zajela mu dlaněmi do krátkých vlasů a stehny mu ještě víc sevřela boky. Jejich jazyky se navzájem zběsile proplétaly, kousali se do rtů, připomínalo to spíš souboj o to, kdo bude mít navrch. Chtěla ho pokořit stejně jako on ji, až je tahle vzájemná hra vydráždila do nepříčetnosti.  
Justice cítila, že jí dochází dech, zvrátila hlavu a nechala jeho rty prozkoumávat svoje ušní lalůčky a šíji. Vychutnávala si to, ale najednou pocítila kromě vzrušení i zvláštní malátnost. Jeho doteky přestaly být něžné a příjemné, byly agresivní a ten žár, co cítila… ten znala! Prudce otevřela oči dokořán. To nebyl Dean!
Zaječela, zabořila mu nehty do ramenou, aby se mohla osvobodit a pokusila se kopat. Když to nepomohlo, čapla ho za dlouhé blond vlasy a trhla. On se ale jen smál a plazil na ní jazyk.
Samael!
Konečně se jí podařilo vysmeknout, jenže nebylo kam utéct. Zasmál, se, když upadla a pokoušela se po čtyřech odplížit.
„Tolik jsi mi chyběla, Justice!“
„Ne, pomoc!“ vykřikla, když jí popadnul za nohy a otočil k sobě.
„Myslela sis, že se mě zbavíš?“ bavil se princ pekla a začal z ní strhávat tričko, zatímco dívka zoufale kopala a škrábala, i když věděla, že je to málo platné.
„Nech mě, ty svině, nech…“
Byl to jen zlomek vteřiny. Přestala křičet, když spatřila, jak se zničehonic zjevil nad Samaelem Castiel, popadl ho za krk a mrštil s ním přes celý kryt jako s hadrovým panákem. Démon narazil do železné zdi tak silně, až ji promáčknul a svezl se na zem.
„Castieli.“ zašeptala vyděšeně, ale se znatelnou úlevou. „Ty ses vrátil?“
Anděl na ní shlédnul, ale nic neřekl.
Z druhé strany krytu se ozvalo zasténání. Stočila tam svoji pozornost a otřela si slzy. To nebyl Samael! To byl… Sam?
Mladší Winchester vypadal zuboženě, potil se, třásl, a když se jejich pohledy střetly, zasténal: „Pomoz mi! Už to nevydržím. Pusť mě ven!“
Justice tázavě zvedla oči k andělovi. Ten rychle vzal její tvář do dlaní a řekl: „Probuď se!“
Dívce se zatmělo před očima.
„Tak Justice, probuď se! Slyšíš?“
Vyjekla a vztyčila se do sedu, až se Chuck vyděsil.
„Jsi…jsi v pořádku?“ zeptal se prorok. „Křičela jsi ze spaní, nemohl jsem tě probudit.“
Justice se udiveně rozhlížela. Ležela na pohovce, v televizi běžel Tak jde čas a Chuck se tvářil dost ustaraně.
„Byl tu Castiel?“ vyhrkla.
„Cože?“ nechápal Chuck. „Ne, nebyl.“
Naštvaně nasála vzduch nosem.
„Chucku, příště už nepiš ty milostné scény s Deanem tak odvážné!“
„Ale…“ prorok nechápal tu náhlou změnu tématu. Pár takových scén ve svých knihách měl, přece jen Dean byl takový, ale proč měl zrovna teď řešit svoje spisovatelské návyky?
Justice vstala a zamířila do svého pokoje do patra a doufala, že tohle se jí snad nezdá.
„Jsem si myslel, že je to decentní!“ volal za ní rozhozeně. „A.. A nějaké milostné scény tam musí být … fanynky je mají rády!“
„Slepice!“ dostalo se mu odpovědi z horního patra a pak už jen následovalo bouchnutí dveří.
Justice padla do postele, objala polštář a přes hlavu si přehodila deku.
Apokalypsa si nějak dává na čas. Aspoň by byl klid! Pomyslela si škodolibě. Zavřela oči a pevně sevřela víčka a po pár minutách je naštvaně otevřela. Ne, takhle vážně neusne.
Sáhla pod postel a vytáhla flašku vodky. Teprve, když ucítila příval alkoholického tepla do žaludku, mírně se uklidnila. To zas bude ráno!
A bylo. Měla pocit, že spí asi tak dvě a půl minuty, když zaslechla, jak Chuck klepe na dveře a řve jak godzilla.  „Justice! Dobré ránko…“, zahlásil a vzal za kliku. „Chtěl jsem jen…“
Jediné, co ale uviděl, byl letící polštář, který ho vzápětí trefil do hlavy.
„Aha. Tak já asi…přijdu později.“ pochopil prorok a rychle zase zabouchl.
Udělal dobře, protože vzápětí by zřejmě přiletěla i ta prázdná láhev vodky. Prý „dobré ránko“! Tomuhle se říká „absolutní ironie“.  
Justice si dala polštář na hlavu a svěsila nohu z postele. Ani uzemnění, či jak se tomu říkalo, jí vůbec nepomohlo, místnost se dál točila jak zběsilá, žaludek bouřlivě protestoval a permoníci v hlavě opět sloužili svou nárazovou směnu.
Další hodiny strávila v posteli s mokrou utěrkou na hlavě a v pyžamu. Odpoledne už pocítila, že se ozývají chuťové buňky, takže si z mrazáku donesla litr čokoládové zmrzliny a jako pořádná panička v depresi jí do sebe celou natlačila.
Hned na to Justice usoudila, že by se mohla zkulturnit, protože pohled do zrcadla na holku ve vytahaném pyžamu, s mastnými vlasy a kruhy pod očima ji děsil víc, než démoni a pekelní psi. V koupelně si vlezla do sprchovacího koutu a nastavila svoje tělo uklidňujícímu proudu vody.  Když už získala pocit, že ze sebe smyla aspoň pach povaleče, roztáhla ten šílený závěs s puntíčky, co si Chuck přinesl z výprodeje…
„Ahoj, Justice.“
V první vteřině si myslela, že se jí to opět jen zdá. V té další jí došlo, že přímo proti ní stojí Castiel. Ve třetí vteřině jí došlo, že zjevit se takto je pěkná podpásovka. Poslední vteřina byla rozhodující, protože jí došla ta nejzásadnější věc – že je úplně nahá.
„Ty… jeden…“ dostala ze sebe. „Co tu… panebože… totiž…“
Zajíkla se, došlo jí, že jeho tatíka by asi volat neměla a také se velmi těžko vzpamatovávala z  jeho příchodu. Ano, vždycky přijde, když to nejmíň čeká. Konečně se zmohla na to, aby zatáhla závěs.
„Castieli! Koukej vypadnout!“ zavřískala konsternovaně. Anděl viděl její prsa! Z toho se snad nikdy nevzpamatuje! Ne on, ona! On už určitě někdy očumoval Evu. Ale ona není žádná první ženská, navíc tak úžasně obdařená, aby jí mohl očumovat anděl!  
„Myslel jsem, že jsi chtěla, abych se vrátil.“ ozval se zase tím svým suchým tónem.
Zvedla oči v sloup. „Přijde ti normální vlézt někomu do koupelny?“
„Když jsem se naposled objevil u Deana…
„A byl někdy Winchester nahej?“ skočila mu vyzuřeně do řeči, tahle diskuze jí uváděla to stavu šílenství.
Castiel se musel zamyslet, ale na podobnou situaci si nevzpomínal. I když možná Dean nahý byl, ale nevyváděl tak, jako Justice.
Než stačil odpovědět, přistálo mu něco na hlavě. Dívka ho popadla za ramena, otočila ho, vystrčila z koupelny na chodbu a přikázala: „Ne, že zase zmizíš. Tady stůj a ani se nehni, dokud nepřijdu!“
„Dobře.“ souhlasil Castiel. „Pokud jsem…,“ pak už jen uslyšel, jak se za ním zabouchly dveře a tak spíše pro sebe dořekl: „…udělal něco špatně, tak se omlouvám.“
Chuck, ponořený do svých chmurných myšlenek vylezl do prvního patra. Došel mu papír v tiskárně a měl pocit, že nějaký má nahoře. Také se mu zdálo, že Justice ječela, ale na to si zvykl, ječela vždycky, když někde narazila na jeho použité ponožky. Zrovna se drbal v rozkroku, když ho Castiel pozdravil: „Ahoj, Chucku.“
„Ahoj, Castieli.“ Odvětil se zívnutím, ušel pár kroků a pak se zarazil.  
Skutečně právě teď minul anděla s ručníkem na hlavě?
„Castieli? Ty…se vrátil?“ optal se překvapeně.
„Ano.“
„A co tu děláš?“
„Čekám na Justice, je v koupelně.“
„To jsem pochopil, ale proč máš na hlavě ručník Hello Kitty?“
„Justice mi řekla, abych se nehýbal, dokud nepřijde.“
„Aha.“ Prorok pomalu pokýval hlavou. „Tak…“ odmlčel se, když se zadíval na bílé koťátko s mašličkou, které měl Castiel přímo na obličeji. „…tak si hezky popovídejte. Jsem rád, že ses vrátil.“
„Děkuji, Chucku.“ odvětil anděl trochu tlumeně, froté trošku tišilo jeho hlas.
Chuck se nestačil divit. Blíží se Apokalypsa a v jeho domě se dějí opravdu dost podivné věci, na které nenarazil ani ve svých viděních. Sebral všechny papíry, co našel a usoudil, že je na čase zase začít psát.
Justice vyšla potichu z koupelny, už oblečená a musela se hryznout do rtu, až teď si všimla, co Castielovi hodila na hlavu. Postavila se přímo před něj a prohlížela si ho. Nemusela se mu dívat do očí, možná by v těch jejích viděl trochu provinění za to, že mu lhala, také spoustu otázek, proč tak rychle zmizel a kde byl tak dlouho, co dělal. Ale vrátil se! To bylo nejdůležitější!
Castiel ucítil, jak ho dívka prudce objala. Čekal otázky, spoustu otázek, ale teď poznal, že nepadne ani jedna a byl rád. Jen jí nedokázal objetí opětovat.
„Ty ses vrátil.“ Zašeptala do jeho baloňáku.
„Samozřejmě, že jsem se vrátil. Slíbil jsem to.“ Odpověděl a napadlo ho, jestli už si může sundat tu věc z hlavy.
„Takže… teď zůstaneš?“
Přece jen jedna otázka padla. A zásadní. Ano, teď zůstane. Dokud nesplní svoje úkoly.  
„Ano. Zatím.“
Tuhle odpověď čekala. Pustila ho a stáhla mu ručník z hlavy. Trochu mu rozcuchala vlasy, zase vypadal bezbranně, jen…
„Co se děje, Justice?“ zeptal se, když v jejích očích zahlédl jakýsi podivný stín.
Byl to stín překvapení. Tohle nebyl ten anděl, který ji před pár týdny opustil. Něco se stalo. Jeho světlo pohaslo. Byl jiný. Nedokázala to popsat. Ale rozhodla se nenaléhat. Byl tady a to bylo to hlavní.
Castiel neměl pojem o čase, andělé nedokázali odhadnout, zda utíká rychle nebo pomalu. Byli tu od počátku věků. Někdy jen tak seděl a rozjímal a netušil, jak dlouho to dělal. Hodiny? Dny? Měsíce? Ale mezi lidmi si uvědomoval, že čas plyne podle toho, s kým ho strávíte. A je jedno, co děláte. Podvečer strávil tím, že pomáhal Justice s opravou toho jejího pekelného stroje, jak choppera v duch nazýval. Nejdřív se cítil zmateně, když ho žádala o klíč, šroubovák, netušil, co to vlastně je, ale když vypozoroval, že tohle jeho tápání ji baví a na její tváři se objevuje úsměv pokaždé, když se přehrabuje v krabici plné špinavého nářadí a ona drží jakousi hadičku, aby z ní nevytékal olej, a se smíchem mu napovídá, jak ona věc vypadá, tak si uvědomil, že i tyhle věci mohou naplnit čas i lidskou duši.
Když ho požádala, aby raději tu hadičku podržel, že si ten šroubovák najde sama, ta mazlavá tekutina z hadičky mu vytryskla do tváře. Dívka se tomu začala smát. Nepřišlo mu na tom nic vtipného, a když položil dotaz, zda byl tento útok součástí opravy, smála se ještě víc. Sice to nechápal, ale byl rád, když se smála. Měl ten upřímný zvuk rád. Andělé se nesmáli, proto mu smích připadal tak výjimečný. Justice vzala jakýsi špinavý hadr a olej mu otřela.
Lidský dotek. Jakmile cítil, že prsty zavadila o kůži jeho schránky, trhl sebou. Musel potlačit nutkání jí všechno říct. Uvědomil si, co ho ještě čeká. Co musí udělat. Hledal v sobě slova, kterými by to nazval nebo zhodnotil. Je mu to líto? Nebo ne? Má to nějaký smysl – zničit jí život? Lhát Deanovi do očí? Nechat svět, aby shořel?
Znovu se natáhla, aby odstranila zbytek oleje a na krátkou chvíli spatřila jeho skutečnou podobu. Byl… jiný. Jeho aura už tolik nezářila. Jeho světlo pohaslo, jakoby na celé jeho existenci byla obrovská, černá skvrna.
Poznal, že si ho prohlédla a uhnul pohledem.
„Co ti udělali, Castieli?“
Tahle otázka ho zaskočila, ale na druhou stranu ho ujistila v další věci.
„ Přijala jsi, že dokážeš vnímat anděly i démony.“
„No jistě.“ pousmála se. „Už prostě nejsem ta vyděšená slepička, co jsi před pár měsíci zvedl z té mokré silnice.
„Co má společného slepice s tvojí osobností?“
„Jako bych nic neřekla!“ mávla rukou rychle, už trochu pozapomněla, že by u něj měla lépe volit slova, aby se vyhnula diskuzím na téma kur domácí. „Říkám, že nejsem ta samá holka, Castieli. Proto vím, že se ti něco stalo. Řekni mi to.“
Anděl se od ní odvrátil, aby se jí už nemusel dívat do očí.
„Dostal jsem úkoly, Justice. A nejsem si jistý, zda je dokážu splnit. Tohle vědomí mě ničí. Kdysi by mě nic takového nenapadlo. Udělal bych to, oč by mě moji nadřízení požádali. Ale teď jsou tu pořád otázky. Nevím, proč to po mě chtějí. Pořád se musím ptát… Předtím, to bylo snazší.“
Dívka se odmlčela, pak natáhla ruku a dotkla se jeho zad.
„Předtím, než jsi mě zvedl z té mokré silnice, bylo také všechno snazší. Nevěděla jsem, že přijde konec světa, ke kterému přispěju zabitím šílenýho prince pekla, který mě bude věznit v pekle. Ale i kdybych uměla vrátit čas, tak bych už tou holkou před tímhle vším nechtěla být. Teď teprve vím, kdo jsem, kam patřím. To, co prožíváme, nám ukazuje cestu a to nás dělá tím, kým jsme. A tu cestu jsi mi ukázal ty.“
Castiel se na ni překvapeně otočil. Ano, to není ta dívka, kterou zvedl před časem z mokré silnice. Je připravená na svůj úkol? Je připravená nést to břímě, které jí osud přichystal? Tak moc jí chtěl všechno říct. Ale nemohl a nedokázal to.
„Copak ty bys chtěl být ten anděl, co slepě plní rozkazy, které mohou někoho zničit?“
„Ale já takový jsem Justice! Plním rozkazy!"
„Ne, nejsi takový.“ Přerušila jeho pokus vrátit se do dob nedávno minulých. Jsem, ráda, že pochybuješ o tom, co děláš. A vím, že ať je to cokoliv, tak se rozhodneš správně.“
Zadíval se na její mírně zašpiněnou dlaň od šmíru, kterou mu sevřela zápěstí. Lidský dotek. Proč způsoboval tolik podivných změn? Byly to pocity? Nebo to byl jakýsi zmatek, co nedokázal popsat?
„Nepodíváme se na televizi?“  
Její dotaz mu přinesl úlevu. Od té doby, co televizi poznal, se vůbec nedivil tomu, že spolu lidé přestávají mluvit, když mohou všechny svoje problémy utopit v nepřeberné nabídce programů. A hlavně to bylo snazší, nemuset mluvit, nic neřešit.

==========================================

Jak dlouho už to trvalo? Hodinu? Dvě?
Tak dlouho už Dean volal Castiela, anděla Božího. Za okny už byla tma, když ho poprvé uslyšel. Nepřekvapilo ho to, i když s ním od chvíle, kdy ho v Illionis opustil, nepromluvil. S tímhle přece počítal, že ho Dean zavolá. Věděli to i oni. Věděli, že Dean nezvládne dívat se, jak jeho bratr trpí a jeho heroický komplex bude chtít vzít všechnu jeho bolest na sebe. V tu chvíli je třeba prostředník a kdo jiný by to mohl být než anděl, kterému věří. Je třeba získat Deana na svou stranu. Nešlo to po dobrém, tak to půjde „jinak“. Tohle všechno Castiel věděl. Znal ty plány, které ho zpočátku zaskočily, ale pak je přijal. Nebo ne?
Castiel se zadíval na Justice, která spala opřená o opěradlo pohovky, na jejíž druhé straně seděl. Netušil, kdy usnula, byl zabraný do nějakého seriálu. Teď sledoval dívčí, spící tvář, na které tančily stíny a světla z televizní obrazovky.
Všechno je dané. Každý má svou roli. On je tu od toho, aby je na ty role připravil, samozřejmě bez jejich vědomí. Proč se tomu kdesi v koutku své existence brání?
Dean se modlil. Až k němu Castiel dorazí, bude mu dál lhát, že Dean může zachránit svého bratra, vzít na sebe to břímě a zabít Lilith. Není jiná možnost. Není!
Je to jeho úkol! Poslání. Je to pro Boží záměr. Osud.
Tahle slova v něm vždy způsobila zmatek.
Castiel vstal, vzal deku, dosud přehozenou přes křeslo a opatrně ji přes dívku přehodil. Zřejmě ovšem ne dost opatrně, protože Justice se zavrtěla a pootevřela oči.
„Kam jdeš?“ zamumlala z polospánku a vzala ho za ruku. Než stihl odpověď, znovu si položila hlavu a okamžitě znovu usnula, ale jeho dlaň už nepustila. Castiel zůstal stát v předklonu, byl tak trochu v pasti. Věděl, že musí jít za Deanem, splnit to, co musí. Zároveň jí nechtěl pustit. Její blízkost ho zázračně uklidňovala, pomáhala mu … v čem vlastně? Blízko ní ztrácel svoji andělskou podstatu. Začínal cítit. Přibližoval se lidem. A věděl, že to by neměl.
Normálnímu člověku by asi v této poloze odpadly všechny končetiny, ale Castiel vydržel v předklonu další dlouhé minuty. Justice neměla žádné zlé sny, jako naposled, kdy střežil z vpovzdálí jejího spánek, který narušila noční můra o Samaelovi.
Za tu krátkou dobu, co byl mezi lidmi, pochopil, že jejich důvěra je velmi křehká. Přicházela postupně, muselo se o ni tvrdě bojovat. Na druhou stranu se dala velmi lehce ztratit. A on si nemohl dovolit ztratit teď její důvěru. Jenže pokud by se dozvěděla, co má Castiel udělat? Pochopila by to? Je to přece vyšší zájem. Anděl v něm říkal, že to musí pochopit. Ta část, která se dotkla lidského cítění, ho varovala.
Jenže archandělé ho sledovali. Stačil jediný „výpadek“ a oni mohli přijít. Jsou všude a poslouchají. A Deanovo volání bylo stále zoufalejší. Opatrně se vyprostil z dívčí dlaně tu svou a zamířil za lovcem.

"No to je dost! Čekám tu na tebe skoro dvě a půl hodiny."
"Co chceš?"
"Můžeš začít tím, co se to zatraceně stalo v Illinois!"
"Co tím myslíš?"
"Jdi s tím někam, chtěl jsi mi něco říct!"
"Nic důležitého!"


Justice se probudila s andělovým jménem na rtech. Vzepřela se na lokti a rozespale se rozhlédla. V televizi zrovna hrála hymna a obývací pokoj byl prázdný. Ani nečekala, že tu Castiel bude, až se probudí, ale doufat mohla.
Rozhodla se, že se přesune do své postele, jen potřebovala pár vteřin na vzpamatování. Promnula si pravé oko a během zívání si všimla, že na stolku před ní leží nějaké desky a na nich papír se vzkazem. Zamžourala a sáhla po papíru, musela se hodně soustředit, protože tohle byl skutečně ukázkový škrabopis.
Trvalo chvíli, než to pochopila. Naklonila se, aby viděla do nitra domu. V Chuckově pracovně se nesvítilo, pravděpodobně tu nebyl. Znovu si přečetla vzkaz, aby ho vstřebala.
Justice, přemýšlel jsem o tom, co jsi říkala. Ty už jsi součást tohoto příběhu, a proto bys měla pár věci vědět. Chuck
Dívka se podrbala v rozcuchaných vlasech a sáhla po deskách. Našla v nich popsané papíry a na titulní stránce byl napsán název: When the Levee Breaks.
Matně si vybavila, co četla naposled. Sama zavřel Dean a Bobby do krytu. Moc jí to nezajímalo,
chtěla spíš vědět, kde je Castiel. Jenže proč tak náhlá změna od našeho proroka? Pořád před ní ty svoje spisky zamykal. Rozhodla se to dál neřešit, opřela se a dala se do čtení.
-------------------------------------------------------------

Jeden úkol splněn. Dean složil přísahu. Tak proč anděl necítí zadostiučinění, že ten úkol splnil?
Jeho nadřízení mohou být hrdí. Ale on přesto bloudí po ulicích, naráží do lidí, kteří ho míjí jako bezduchou loutku a ještě se za ním pohoršeně ohlížejí. Co oni vědí? Jsou naprosto lhostejní. Nevnímají, co se kolem nich děje. Mají archandělé pravdu? Zaslouží si tento svět, aby shořel a lidé s ním? Castiel se musel zastavit. Stál uprostřed nějaké ulice, ani nevěděl kde a začal se rozhlížet. Z otevřeného kanálu se kouřilo a vycházel z něj zároveň neuvěřitelný puch. Z čínského bistra vylezl kuchař v umouněné zástěře a cosi vylil poblíž kanálu. Matka, která za sebou vláčela holčičku s tváří umazanou od lepkavé zmrzliny, co měla ve špinavé ruce, omylem stoupla do toho, co Číňan právě vylil, rozčílila se a začala před dcerou na kuchaře pokřikovat. Opodál se dva zarostlí bezdomovci hádali o láhev laciného alkoholu. U sloupu stála prostitutka ve strakatém kabátě a za přehnaným líčením schovávala nejen svůj nízký věk, ale tak příběh plný bolesti, který ji na ulici vyhnal. Dva mladí lidé se vedli za ruku, ale i když šli vedle sebe, byli od sebe vzdáleni. Myšlenkami, svými sny, už spolu nemluvili, propast mezi nimi byla citelná. A nejen mezi nimi. Lidé se přestali vnímat navzájem. Nenáviděli se. Trápili. Byli plní zlosti.
Castiel cítil, jak se na něj valí všechny tyto emoce, bolest, strach, nenávist, musel si složit hlavu do dlaní, protože nevěděl, jak se má tomuhle všemu bránit. Tam v nebi to jen pozoroval, teď to byl nucen prožívat.
Už nechtěl. Najednou si přál, aby to skončilo. Ano, může to skončit! On sám to může skončit!
Už nedokázal unést tu tíhu světa, kam byl vržen. V každém byla ta nenávist, strach, bolest! I v těch, co mu byli nejbližší, i v Deanovi, který se tak zoufale snažil zachránit svého bratra, který byl ztracen už od narození a….
Jen co na ni pomyslel, uslyšel ji. Volala ho jménem. Ona byla jednou z mála věcí, která mu bránila jít a pustit Sama Winchestra na svobodu a roztočit tak kola nevyhnutelného osudu a Božího plánu. Ona byla jediná, v jejíž přítomnosti pochyboval, zda všechny rozkazy, které dostal, jsou správné.
Zavolala jen krátce, vzápětí utichla. Okamžitě se zjevil tam, kde ji viděl naposledy, v obývacím pokoji u Chucka. Televize byla vypnutá, na pohovce byla jen shrnutá deka, kterou jí přikryl. Více než tma po celém domě ho znepokojil převrácený hrníček od čaje na stolku a jakýsi zmačkaný papír.
„Justice?“ zavolal, protože cítil její přítomnost, ale neviděl ji. Chucka necítil vůbec, nebyl tu.
Nahoře v patře zavrzaly dveře. Vyděsilo ji něco? Měla opět špatné sny?
Castiel opatrně vyšel po schodech. V úzké chodbičce vedoucí k jejímu pokoji byla také tma.
„Justice, to jsem já, Castiel.“ zkusil anděl opatrně. Dveře jejího pokoje se pootevřely. Udělal pár rázných kroků a prudce otevřel do jejího pokoje. Pak se stalo něco, co nečekal. Netušil, odkud se vynořila, ale bylo mu jasné, že čekala na správnou chvíli. Díky tomuto výpadu mu byla jeho andělská rychlost k ničemu, v nestřežené chvíli mu sáhla pod kabát…
Castiel vykřikl, když ucítil šílenou bolest. Musel se chytit za tvář, ze které mu vytrysklo bílé světlo. Zavrávoral, zranění ho oslabilo, zády narazil do stěny a svezl se na zem. Jen stěží stačil chytit Justice za zápěstí pravé ruky, ve které svírala napřažený andělský meč. Sledoval hrot, jak se k němu nemilosrdně blíží, ale víc, než to, že je slabý, vnímal její zběsilý výraz, který ho nenechal ani na chvilku na pochybách, že Justice, ta dívka, která mu věřila, a on věřil jí, ho chce zabít.
„Justice… prosím…“ zašeptal. To už se jí ale oči zalily slzami a ruka se jí roztřásla. S výkřikem, ve kterém se mísila nenávist se zvláštní bolestí, ho od sebe odstrčila.
Nastala chvíle napjatého ticha, do kterého se ozývalo jejich prudké oddechování. Castiel si uvědomoval, jaké to je, být zraněn. Stačilo málo a jeho existence mohla být u konce. Její rukou!
Dívka tiše zavzlykala. Pak se na něj znovu podívala, zatvrdila se a prudkým gestem, ve kterém bylo vše od pohrdání, až po pocit zrady, po něm hodila svazek popsaných papírů, co měla v druhé ruce a vyslovila slovo, které se mu zarylo do každé části jeho andělského já. ¨
„Zrádče!“
Castiel sáhl po jednom z papírů, co mu přistál na břiše a přelétl očima pár řádků.
Tak takhle to bude. Takhle to Chuck viděl a napsal. Už nebylo co taji.
Zvedl k ní modré oči. Cítil, že jeho rána se už zahojila a pak pomalu vstal. Upravil si kabát i kravatu. Celou dobu klečela na zemi, v dlaních svírala meč a čekala.
„Justice, není to tak, jak si myslíš.“ Pokusil se, ale bylo mu jasné, že udělal chybu. Vztyčila se a strčila mu pod krk andělský meč.
„Zabiju tě! Jsi zrádce, stejně jako Uriel! Nechceš Apokalypsu zastavit, chceš, aby začala! To ti nedovolím, slyšíš?“
Castiel zvedl odevzdaně ruce.
„Pokud si vážně myslíš, že jsem zrádce, tak mě zabij, Justice. Víš přece, že bych tě přemohl během jediného okamžiku, kdybych chtěl. A vidíš moji podobu. Vidíš moje světlo…“
Sevřela čelisti a zesílila tlak na meč. Castiel cítil, jak se chladný hrot mírně zaryl do kůže na jeho krku.
Její výraz se náhle změnil. Byla to opět ta stará Justice, ta zranitelná dívka, která svoji slabost a emoce skrývala za masku nenávisti a zloby.
„Řekni, že to není pravda, Castieli!“ vydechla a hlas se jí chvěl. „Tak řekni!“ zařvala.
„To, co prorok napíše, se již nedá změnit.“ Odpověděl anděl a v jeho tónu byla opět slyšet ta jeho nebeská odměřenost. Ta, která jí vždy dokázala úplně srazit až na samé dno.
„Takže všechno, cos udělal, cos řekl, každá chvíle od našeho setkání na té silnici…byla lež?“
„Ne, Justice.“ Řekl naléhavě a chtěl se pohnout, ale ona opět zatlačila na meč pod jeho krkem. „Nech mě všechno vysvětlit.“
Dívka se hryzla do rtu, ale neustoupila ani o krok. „Do toho. Čekám!“
„Měl jsem své rozkazy. Vysvobodit Deana ze zatracení. Řekli mi, že on je ten, kdo zabrání Apokalypse. Našel jsem tě, protože ty jsi vyvolená. Myslel jsem, že tak to má být. Jenže pak jsem se až příliš přiblížil…“
„Čemu?“ štěkla netrpělivě, když se odmlčel.
„Pravdě.“
Castiel chtěl říci „vám, lidem“. Ale nemohl. Teď už musel být tím, čím vždy byl. Andělem Božím, který plní rozkazy. Ten, který nic necítí. Neodhaluje své nejniternější myšlenky. Ano, dostal trest za to, že se přiblížil pravdě, ale tu poznal jen proto, že se příliš přiblížil lidem. Jejich emocím, myšlenkám, jejich světu. Vnímal Deana, vnímal jeho bolest, touhu chránit bratra. Vnímal Justice a její vinu za to, že zlomila pečeť a že ztratila všechny své blízké. A to nesměl.
„Jaké pravdě?“
Její otázka byla nasnadě.
„Tohle všechno je Boží plán. Osud, který už byl předurčen velmi, velmi dávno, Justice. To, že jsi zabila Samaela byla jeho součást, které jsem nemohl zabránit. Apokalypsa musí začít.“
Castiel cítil, jak se jí roztřásla ruka.
„Co… co to říkáš, Castieli?“
„Jsem jen Boží služebník. Teď musím jít a pustit Sama z toho krytu, aby zlomil poslední pečeť, kterou je Lilith, Samaelova manželka.“
Trvalo jí pár dlouhých minut, než tuto informaci dokázala vstřebat. Upustila andělský meč a složila si hlavu do dlaní.
Anděl musel odvrátit pohled. Tak, jako měl problém dívat se do očí Deanovi, když mu lhal, nemohl se dívat na ni, jak bojuje s tím šokem.
„Ale… proč? Proč, Castieli?“
Na tohle nedokázal odpovědět. „Takové jsou rozkazy.“
„Rozkazy? Ty tomu říkáš rozkazy?“ vykřikla. „Víš vůbec, o čem tu mluvíš? O miliónech mrtvých! O peklu na zemi! Tohle jsou ty tvoje rozkazy? Copak ty nechápeš, co to znamená?“
„To mi nepřísluší soudit, Justice.“
„Takže Samael měl pravdu, když říkal, že andělé nechtějí apokalypsu zastavit. Ty jsi to přece pochopil také! Proto jsi odešel, chtěl jsi mluvit s Deanem! Proč si mu to neřekl?“ Do dívčina hlasu se vkrádala zoufalá hysterie. Příliš mnoho otázek a ještě šílenějších zjištění.
„Byl jsem v nebi, Justice.“ Zopakoval znovu tu frázi. „A poučil jsem se. Sloužím Bohu, ne lidem.“
„A tohle je to, co Bůh chce? Masakr?“
„Já se neptám. Plním rozkazy.“
„Přestaň!“ vyjekla, až se jí oči zalily slzami. „Přestaň opakovat to slovo rozkazy! Castieli, ty víš, že jsou to špatné rozkazy! Byls tu s námi celou dobu, sám jsi pochopil, že ti lhali a chtěl si s tím něco dělat! Udělej to teď.“
Anděl sklopil modré oči.
„Ne, ne!“ upozornila ho tvrdě, vzala ho za klopy baloňáku. „Podívej se na mě!“
Castiel jí poslechl, i když se tomu bránil. Nemohl a nechtěl se na ni dívat. Měl strach, že selže!
„Ještě není pozdě, Castieli. Ještě tomu můžeme zabránit.“
„To nejde. Já nemohu, Justice!“
„Ale ano, můžeš.“ zatřásla s ním naléhavě. „Vždycky můžeš. Vždycky máš možnost volby. Nemusíš poslouchat nesmyslné rozkazy.“
„To, co napsal prorok, se nedá změnit.“
„Ale dá! Přestaň takhle mluvit! Ty nejsi jako ti, co tě nutí splnit tenhle nesmyslný rozkaz, co chtějí, aby svět shořel! Vím, že s tím nesouhlasíš, že to nechceš!“
Castiel jí od sebe odstrčil. „Co ty víš, co já chci, Justice Singerová. Neznáš mě. Dnes jsem se kolem sebe rozhlédl a viděl jsem to. Vy lidé se nevnímáte. Nevnímáte svět kolem sebe. Všude je jen nenávist, bolest a zloba!“
„Vím, co chceš, protože do tebe vidím, na to nezapomínej!“ křikla. „Castieli, rozhlédni se ještě jednou! Je tu spousta životů, které stojí za to chránit, které si zaslouží šanci! Naději a ne zatracení!“
Anděl se na ni díval. Visela na něm úpěnlivým pohledem, v její tváři se odrážela váha a pravdivost jejích slov, veškerá naděje a životy tohoto světa, který má teď on ve svých rukou.
„Musíš jít teď hned za Deanem a všechno mu říct. On jediný zvládne zabránit tomu, aby jeho bratr zabil Lilith.“
„Ne, to nemohu.“
„Ne?“ odsekla. „Fajn, udělám to sama, zavolám mu, nebo zavolám svému otci.“ Chtěla jít do pokoje hledat mobil, ale on ji chytil za paži.
„Justice, můžeš zkusit, co chceš. Stejně to nevyjde. Nepůjde to. Oni ti v tom zabrání. Já ti v tom zabráním.“
„To nemyslíš vážně.“ zašeptala. „Musíš něco udělat. Nemůžeš tam jen tak jít a pustit Sama ven!“ Justice sebrala pár rozházených papírů a ukázala mu je. „Podívej, zatím jsem to jen slova. Události, které se nestaly! Můžeme je roztrhat, zabránit jim. Prosím, nedovol, aby se ta slova naplnila. Castieli! Všechno se dá změnit! I těch pár hloupých prorockých slov!“
Anděl vzal z jejích rukou Chuckův příběh. Teď byli možná někde uprostřed toho příběhu. Tady byl jen napsaný, ale někdo ho musel stvořit. Ano, byly o jen papíry. Jen slova! Ona má pravdu.
„Justice, víš, co po mě žádáš?“ zeptal se tiše, už nevěděl, co dál. „Musel bych… dezertovat. Všeho se vzdát. Místa, kde jsem byl stvořen. Strávil tam začátky věků. Padnul bych. Nepronásledovali by jen mě, ale i tebe, tvého otce, Deana. Zabili by nás všechny!“
„Zapomněls, že já už v pekle byla. Dean také. Vím, co je to umírat. Co může být horší?“ přerušila ho dívka. „To, co jsi vyjmenoval, je jen malá cena za záchranu celého světa! Nemyslíš?“
Jsou to pochybnosti, co viděla v jeho tváři? Rozčílení? Rozhoduje se?  
„Justice, musím jít, je čas. Takové jsou rozkazy!“
Jen co tuto větu dořekl, vrazila mu facku. Věděla, že je to pro něj jako pošimrání, ale chtěla, aby skrze tuto ránu pocítil, jak moc jím pohrdá.
A Castiel pochopil. „Je mi to líto.“ vydechl.
„Ne, není. Ty ani nevíš, co to je. Na chvilku jsem doufala, že jsi jiný.“
„Justice, musíš pochopit…“
„Co mám pochopit? Na tom se nedá nic chápat, Castieli! Andělé chtějí zničit svět. To není žádný Boží plán, žádný osud! Prosím tě, udělej to, co je správné a zabraň tomu!“
„Justice, nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle.“ Castiel si jí dotkl tam, kde měla jeho andělský otisk. Musel se jí dotknout, i když to neměl ve zvyku, aby zdůraznil naléhavost svých slov, jinak to neuměl. Vždyť puštění Sama z krytu je jen část jeho úkolu. Jenže to jí nemohl říct. Věděl, že teď jí musí udržet na své straně. „Teď, když už to víš, chci, abys mi dovolila odvést tě do bezpečí. Jsi důležitá pro můj další úkol. “
Justice zavřela oči a vytrhla se, aby tam přerušila spojení, které mezi nimi tak těžce vznikalo. Teď už si byla jistá, že ho nepřesvědčí.
„Castieli, pokud ty neumíš rozlišit, co je správné a co ne, tak to musím udělat já. Tvoje úkoly jsou mi ukradené. Chci zůstat se světem, jehož pád jsem zavinila. Nebudu sedět někde ve tvém andělském bezpečí, když budou umírat lidé. Jestli má tenhle svět padnout, jestli má shořet - Tak já chci shořet s ním.“
„To nemohu dopustit, Justice!“
„Proč ne, Castieli? Protože jsem tvůj další úkol na cestě za Apokalypsou? Protože máš rozkaz udržet mě naživu?“ Dívčí hlas zněl odtažitě a odevzdaně. „To pro tebe po tom všem znamenám? Jen další metu ve splnění rozkazů? Stejně jako Dean, kterého jsi zmanipuloval, aby přísahal loajalitu, aniž by věděl, co se chystá?“ Justice ovládla slzy, které se jí draly do očí, a nadechla se: „Kéž bych tě dokázala zabít. Tak moc bych si teď přála, abych našla sílu vrazit ti ten meč přímo do srdce a zabránit tak tomu, co chceš udělat. Jenže já jsem jenom člověk. Záleží mi na tobě, Castieli. To je má slabost, že nedokážu teď udělat to, co je správné. Ale jestli pustíš Sama z té kobky – Tak už se nikdy, nikdy neopovažuj vracet!“
Anděl věděl, že ji nepřesvědčí. Prohrál. Její důvěra, tak těžce budovaná a zkoušená byla teď v troskách. Její tvář, ve které viděl světlo, pohasla. I on možná na chvíli doufal, že v sobě ona najde sílu a zabije ho a ušetří ho rozhodování. Možná je ale lepší, že ho odvrhla teď, než později, protože by k tomu stejně došlo.  
Nadechl se. Chtěl si vrýt do paměti její vůni, která k ní patřila. Díval se jí do očí tak dlouho, dokud bez dalších slov nezmizel.
Justice Singerová chvíli bez hnutí stála, než si klekla a začala sbírat rozházené papíry. Přesně takhle se bude cítit za pár hodin Dean Winchester, až na něj jeho vlastní bratr vztáhne ruku. Bude to bolet víc, než ty rány, které mu Sam způsobí, protože neexistuje větší bolest, než když vás zradí někdo, komu jste bezmezně věřili a milovali. Bude ho bolet i to, že selhal a nedokázal Sama ochránit. Stejně tak ji bolí, že nedokázala Castiela přesvědčit.
Všimla si na jednom z papírů poslední věty, kterou Chuck vložil Deanovi do úst: „Jestli projdeš těmi dveřmi, už se nikdy nevracej.“
Už se nedokázala ovládat. Schoulila se do klubíčka, mezi ten příběh napsaný na papírech, který se právě teď blížil do svého finále. Co prorok napsal, se nedá změnit. Dívka se tiše rozplakala. Stejně jako Dean Winchester tiše plakal v troskách pokoje, i když zatím jen na papíře. Brzy se tohle všechno stane skutečností.  Každý tu má svoji roli. Každý ji musí hrát. Jenže co bude dál?

Chuck seděl ve své pracovně dole. Zamyšleně sledoval knihu, na které bylo napsáno As The World Falls Down a pak ji otevřel. Co bude dál? Obrátil list a na další čistou stránku začal velkými písmeny psát: E P I L O G


Naposledy upravil Padme dňa 03.03.14 17:14, celkom upravené 1 krát.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   03.03.14 10:17

Padme:Wow... holka, ty vážně umíš psát    Ne, že bych o tom někdy pochybovala. Nasazuješ hodně vysoký level pro ostatní. Je to strhující, dramatické, nechybí ani vtipné momenty... ani lehce choulostivé chvilky  702  Co si víc přát! A moc mě mrzí, že už bude jen epilog. Prostě paráda! Nebudu tady vypisovat pasáže, které se mi líbily, protože to bych tu mohla zkopírovat rovnou celou povídku  Very Happy  Takže jen hezky poděkuju a popřeju ti mnoho zdaru do závěrečné části    
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   03.03.14 21:41

Padme, já ti z celého srdce děkuji za věnování - jistá část mě velice potěšila.

Teď k povídce - o tom, že tě považuji za jednu z nej pisatelek SPN ff, o tom už psát nebudu. Je to zbytečné, bo ti to opakuji stále a pořád, když se vidíme.

Tato část je, řekla bych, jiná. Mě osobně se ta první půlka nečetla zase tak dobře. Nevím čím to je. Možná je tam na mě moc hloubavých myšlenek.
Na druhou stranu i to je třeba.
Zato druhou část jsem si opravdu užila. To byla jízda. Je to temné, je to smutné a je to opět perfektně propojeno se seriálem.

Asi k tomu nechci ted moc víc psát, protože si chci počkat na konec této povídky a uvidíme, jak to dopadne. Druhá část této kapitoly je přesně dle mého gusta. (A Ver by mohla podotknout - ano, je to depresivní, to se bude líbit Nemix).

A opět hodím mé oblíbené citace - tentokrát jsem volila ty vtipné, když už to na mě působí tak skvěle melancholicky.

citácia :
na prorokova díla s těmi děsivými paperbackovými obaly
Ano, i já na tu hrůzu nemohla nikdy koukat.
citácia :
říkala „ještě jednu kapitolu a půjdu spát… no dobře, tak ještě jednu“,
Ha, problém u ff - moooc dobře známe :DA to Justice ještě nečetla toto tvé veledílo.
citácia :
Affleck a Damon, se Chuckovi moc nezamlouval. Jí se zase nelíbila jeho myšlenka, že by Sama měl hrát Ashton Kutcher a Deana Ian Somerhalder
To jako vážně, Padme?! No táááák....
citácia :

A.. A nějaké milostné scény tam musí být … fanynky je mají rády!“„Slepice!“ dostalo se mu odpovědi
Já jí dám slepice - si to s Justice budu muset skrze Padme ještě vyříkat. Very Happy
citácia :
I když možná Dean nahý byl, ale nevyváděl tak, jako Justice.
Slash poznámka: Ještě aby Dean vyváděl, když na to čeká dnem i nocí.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   04.03.14 10:52

Bohdy, Nemix, děkuju.   

Nemix, ona ty "slepice" nemyslela vážně, protože jí samotné se to samozřejmě taky líbí Very Happy

btw - a přiznám se, že jsem se ještě sama nerozhodla, jak to dopadne.  Wink 
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Joclynn
Pocestný duch
Pocestný duch


Počet príspevkov : 56
Bydlisko : Praha
Registration date : 10.04.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   05.03.14 18:05

Připojuji se k Bohdy a jejím slovům chvály, jelikož se ani nic jiného než chvála napsat nedá  Very Happy Výborná část a jsem ráda, že konečně Justice chápe Deana   Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   06.03.14 20:36

Joclynn napísal:
Připojuji se k Bohdy a jejím slovům chvály, jelikož se ani nic jiného než chvála napsat nedá  Very Happy Výborná část a jsem ráda, že konečně Justice chápe Deana   Smile

Joclynn, moc děkuji za zpětnou vazbu, vážím si toho!   
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   19.06.14 13:55

Padme: Super část a teď už se těším na závěr, jak to všechno dopadne. lol! 
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   15.08.14 18:57

Tak to jsou moje dvě poslední části. Nevešly se, jsou tedy rozdělené do dvou příspěvků. Psala jsem to strašně ráda a všem děkuji za podporu a inspiraci a hlavně za přijetí ženské hrdinky. Největší dík patří „betě“ Pantheře, která povídku přečetla celou, opravila chyby, takže potom sem nahodím odkaz na kompletní opravenou verzi v PDF.
Myslím, že vás asi překvapí, jak to skončí a možná i trochu rozladí, ale byla to jedna z variant, na kterou jsem myslela od začátku, protože tam, kde nastupuje temnota, tak musí být nějaké to světýlko naděje do budoucna. To je asi myšlenka celé této kapitoly. Za feedback budu vděčná, třeba bude i pokračování.


Shrnutí všeho, co se doposud stalo: (hraje Carry on my wayward son, protože je to poslední část Smile Na začátku nachází Bobby Singer v kapse baloňáku anděla Castiela, který zmizel v jezeře, řetízek s přívěškem ve tvaru anděla. Je překvapen, on jediný ví, komu patřil.
Dva roky před touto událostí poznáváme mladou nespokojenou ženu Justice, která odchází z domu své tety, aby vyhledala svého otce, který ji opustil jako dítě po smrti matky. Ukazuje se, že jejím otcem je lovec Bobby Singer. Ten svou utajenou dceru odmítá a posílá ji pryč. Na cestě je Justice napadena démony a další se jí zjevují ve snech. Zároveň si uvědomuje, že ji někdo sleduje. Po nehodě způsobené jedním z démonů ji zachrání anděl Castiel, který jí sdělí, že je jedna z mála, která je schopná vidět nebeské i pekelné bytosti v jejich skutečné podobě a on navíc dostal úkol ji chránit, protože podle proroctví má sehrát důležitou úlohu v blížící se Apokalypse. To ale ví princ pekla, démon Samael, druh Lilith, který chce Justice získat. Dívka s Castielem nechce mít nic společného, ani když Samael zabije její tetu. Castiel tedy přenese Justice do minulosti, kde se setkává se svou matkou Joy a zjišťuje, že už jako batole ji chtěl Samael zabít, ale její matka obětovala svoji duši, aby získala pro svou dceru čas.  Teprve pak Justice přísahá, že bude sloužit nebi a andělům. Castiel dívku skryje, ale neprozřetelně se o ní zmíní před Urielem. Ten Justice zaprodá Samaelovi. Castiel, zasažen tím, že selhal, se za nečekané pomoci Smrti, vydává pro Justice do pekla. Podaří se mu Justice osvobodit, ale Samael je pronásleduje. Po nerovném souboji, který Castiel málem prohraje, Justice prince pekla zabije. Ten jí stihne prozradit, jaká je její úloha v Apokalypse – měla zlomit předposlední pečeť právě jeho zabitím a přiblížit tak svět k jeho zániku. Justice toto zjištění chvíli před andělem tají, nakonec se přizná. Castiel pochopí, že mu archandělé celou dobu lhali, ukryje dívku k prorokovi Chuckovi a chce všechno prozradit Deanovi Winchestrovi. Justice zůstává několik týdnů sama se svojí vinou a strachem u Chucka. Castiel se vrací poté, co byl odvlečen do nebe, zlomený tím, co se dozvěděl a s novým úkolem, který ho děsí. Vrací se za Justice, ta cítí, že se s andělem něco stalo. Pravdu se dozvídá z Chuckova příběhu a prosí Castiela, aby Apokalypse zabránil. Ten ale odmítá a Justice mu řekne, že pokud pustí Sama z krytu, ať už se nikdy nevrací. V tu chvíli začíná Chuck psát poslední kapitolu svého příběhu s názvem As The World Falls Down. Blíží se chvíle, kdy Justice zjistí, jakou roli skutečně v Apokalypse hraje.



14. kapitola
"Jestli za něco stojí umřít… tak za tohle!"

Justice ležela na posteli a zírala do stropu. Ve sluchátkách jí do uší hrála hudba, ale tu ale moc nevnímala. Před pár hodinami se všechno zdálo naprosto beznadějné. Ale ono se vlastně nic nezměnilo. Hrozba Apokalypsy je tu pořád!
 Kdy vlastně začal ten odpočet? Když zlomil Dean Winchester v pekle první pečeť? Nebo už byl tenhle příběh dávno psán? Ať to bylo jakkoliv, teď se blížilo velké finále.  
Jakoby cítila tok času, který ukrajoval z existence tohoto světa, odsouzenému k tomu, aby shořel v plamech. Vnímala čas celým svým tělem, protože byla jedna z mála, kdo věděl, co přijde a sama sebe viděla jako ručičku na hodinách, co nemilosrdně odpočítávají poslední minuty. A lidé tam venku netuší. Dál si žijí své životy, ráno vstávají, chodí do práce, vodí děti do školy. Záviděla jim. Někdy je lepší nevědět.
Ale Justice Singerová, pokud má shořet s tímhle světem, tak nejspíš odejde s úsměvem na tváři. Takže něco se přece jen změnilo.
Neustále dokola si přehrávala v hlavě události posledních hodin, vše jí běželo před očima jako film. Přesto měla pocit, jakoby se na Justice, která v tom filmu hrála zásadní roli, dívala z dálky. Jakoby to ani nebyla ona. Přehrávala si to stále dokola a nedokázala pochopit, jak se to mohlo stát. Ale stalo se. Nikdy nebyla hodná holka, ale byla si jistá, že dneškem si zařídila přímou jízdenku první třídou rovnou do pekla, kde ji zajisté čeká plný „servis“. Přesto nelitovala ani jediné vteřiny. Byl to ten moment v životě, o kterém nepochybujete, že byl správný. Jedinečný. Nezapomenutelný. A o kterém víte, že už se nikdy nebude opakovat.

O pár hodin dříve
„Příliš krásný den na umírání“. Neřekl to nějaký klasik? Každopádně to na dnešek sedělo. Svítilo slunce, paprsky ji štípaly do očí a vítr byl sice prudký, ale ne studený. Nejela příliš rychle, jen si užívala jízdu. Vždyť už měla jistotu, že se na svém ocelovém miláčkovi veze naposledy. Bylo jí jedno, kam jede, jen se chtěla projet. Snažila se zapudit v hlavě různé představy. Jak se bude asi tvářit Dean, až zjistí, že andělé si z něj udělali jen pokusného králíka? Bude bojovat? Rezignuje? To druhé na něj nesedělo. Pokud by byla jím, nevzdala by se do poslední chvíle. Ale nechtěla se upínat k planým nadějím.
Šlápla na plyn a řítila se stále rychleji. Silnice stále prudčeji stoupala, nakonec Justice usoudila, že bylo dost smrtící rychlosti a zastavila tak ostrým smykem, že rozvířila prach i štěrk a menší kamínky začaly padat z prudké skály do hlubiny. Slezla z chopperu a pomalu došla na okraj srázu.
Při pohledu do krajiny pod ní jí napadlo, že by se mohla zkusit pomodlit. Ale ke komu? Andělé si rozjíždějí Apokalypsu, démoni se derou na svět i se svým velkým bossem a druhého bosse to nejspíš nezajímá.
Bože, jestli existuje něco, jak bych to mohla zastavit, tak to klidně udělám! Slyšíš mě? Neslyšíš. Ale kdyby ti náhodou nebylo lhostejné to, co se tu děje, tak jsem k dispozici. Cítím se bezmocná, nemůžu nic a to mi tvrdili, že jsem vyvolená. Ale k čemu? Být jednou z těch, kteří se budou dívat, jak svět hoří a andělé a démoni válčí na tělech nevinných lidí? Tak o to nestojím.

Když se vrátila do domu, jeho majitel právě vylézal z koupelny.
„Justice, ty už jsi zpátky?“ zeptal se a znělo to přistiženě.
„Jo, děje se něco?“ zamířila do kuchyně, chtěla si dát pivo. Pak jí došlo, že se vlastně děje konec světa, kdyby mohla, tak by se téhle ironii zasmála.
„No, já myslel…“ Chuck nedořekl, všimla si totiž na stole v kuchyni telefonu, vedle kterého ležel erotický časopis.
„Ach… tak…“, došlo jí to okamžitě. „Každý asi chce trávit poslední dny země po svém, co? Jestli chceš, tak vypadnu.“
„Ale ne.“ Mávl rukou Chuck. „Asi bych měl pokračovat v psaní kapitoly.“
Justice sáhla do lednice a než otevřela lahev, zeptala se: „A jak se jmenuje nová kapitola?“
„Lucifer Rising.“
No jistě, jak jinak? Ani jí to nepřekvapilo. Najednou přestala mít žízeň, jen ztěžka usedla za stůl. „Promiň, nechtěl jsem tě rozhodit.“ Omluvil se Chuck rychle.
Zavrtěla hlavou a zadívala se na něj: „Chucku, věříš na zázraky?“
Posadil se naproti ní a upřel na ní svůj nerdí pohled. „Od té doby, co jsem prorok, tak ani ne.“
„Tak na to se napiju.“ řekla kysele. Není divu, že takto odpověděl, když vidí tu hnusnou budoucnost dřív, než ostatní. Zeptala se, protože pořád doufala, že se nějaký zázrak stane, ale po jeho odpovědi jí došlo, že se nestane.  
„Ale věřím v naději.“ zaskočil ji uprostřed loku. „Protože když přichází temnota, musí tam někde být zákonitě nějaké malé světýlko. Jestli rozumíš, co tím myslím.“
Chvíli na něj zírala, protože na jeho slovech něco bylo. Ale už to všechno vzdala a tak podotkla: „To jsou fakt spisovatelský kecy, co se hodí akorát na papír, Chucku. Kde vidíš nějaký světlo v tom, co se právě děje?“
„Možná se ještě hledá.“ Pokrčil rameny rozpačitě. „Možná ještě nezačalo zářit, protože nepřišel ten pravý čas. V každém příběhu může přece přijít nějaký zvrat.“
„V příběhu možná. Ale ne v realitě.“ Vzdychla dívka ponuře. Chuck už neodpověděl, jen se na ní zadíval. Zachytila jeho pohled a na vteřinu jí prolétla hlavou myšlenka, že je zvláštní, že v jeho přítomnosti se cítí vždy tak klidná. Nakonec usoudila, že je to asi tím, že ji nemůže ničím překvapit a on sám sebe vlastně taky ne. Nicméně byla ráda, že poslední minuty před tím, než země upadne do chaosu, stráví s ním.
Poklepala prstem na časopis: „Stačí říct a já vypadnu. Každý by měl před koncem světa udělat něco, co chce.“
Chuck trochu zčervenal, mírně ji to pobavilo a pak si uvědomila, co vlastně řekla. I ona by měla něco udělat, i když to zrovna nebylo zavolat si společníka. V tomhle ohledu to měl Chuck mnohem snazší. Odložila láhev, omluvila se a vyběhla do svého pokoje, rychle za sebou zavřela, vytáhla telefon a… Její nadšení z rozhodnutí, které učinila, opadlo stejně rychle, jako přišlo. Co by vlastně měla říct? To, co by chtěla, nemůže. Váhala pět minut, deset, dvacet… chvíli seděla na posteli, pak chodila sem a tam, tiskla k sobě telefon v upocené dlani a občas zavřela oči a polohlasem si předříkávala chystané věty.  Nakonec vyhledala v adresáři jméno Bobby Singer a přiložila mobil k uchu.
Dlouze se nadechla a vydechla, žádný pláč, vše musí znít naprosto normálně.
„Ahoj ta… Bobby. To jsem já, Justice. Chtěla jsem tě jen pozdravit a říct, že se mám dobře. Jela jsem do Vegas, jak jsi mi poradil. Měls pravdu, bylo na čase, abych si začala užívat normálního života. Jo, taky jsem tu potkala jednoho chlápka. Docela si rozumíme… Všechno je u mě v pořádku, pokud to chceš vědět a doufám, že ty se máš taky fajn.“
Justice se na chvíli odmlčela. Tak to by byly ty lži, o kterých byla přesvědčená, že by je chtěl slyšet od svého potomka před Apokalypsou. Ty se říkaly poměrně snadno. A co dál? Od té chvíle, kdy se naposled viděli, se hodně změnilo. Ona se změnila. Nakonec sebrala odvahu a vyslovila přesně to, co mu chtěla říct od chvíle, kdy poznala pravdu: „Bobby, posledních pár dní bylo, no, to je jedno. Jen ti chci říct, že… Chápu, proč si mě po tom, co se stalo mámě, nechal vyrůstat u tety. Chápu to a … už se nezlobím. Omlouvám se, jestli jsem ti někdy ublížila tím, co jsem řekla. Vím, jak pro tebe bylo těžké, když máma umřela. Já…“
Dívka cítila, že jí hrdlo začíná svírat úzkost a strach. Strach, že už svého otce nikdy neuvidí. Úzkost z toho, že by mu toho chtěla tolik říct a už nemá možnost. Že on je vlastně jediný, kdo jí zbyl z celé rodiny a nikdy jí vlastně nebyl blízko. Blíží se apokalypsa, Castiel ji zradil, Bobby je daleko a ona nemůže udělat nic. Zůstane sama! V téhle šílené době, kdy každý někoho potřebuje, zůstane sama!
Na druhé straně telefonu se ozvalo vyzvánění. Tak, tohle všechno, co vyslovila, byla jen generálka, teď už se jede naostro. Po pár tónech se ozvalo notoricky známé „po zaznění signálu zanechte vzkaz.“ Tón dlouze zapípal. A Justice se slzami v očích rychle zavěsila.  

Proč tě zajímá umírání? Ty už mrtvý jsi. Skončili jsme!

Castiel nedokázal dostat z hlavy Deanova slova. Během pár krátkých chvil mu dali najevo pohrdání lidé, u kterých mu cosi uvnitř neustále přikazovalo, že je musí chránit bez ohledu na to, co říkají archandělé. Ale on je přece chrání! Dean je v bezpečí. Na Justice dohlédne, i když odmítla, ona je vyvolená, nic se jí nemůže stát, dokud budou andělé vítězit v této válce.
A oni dva budou první, kdo vstoupí do ráje. Oni si to zaslouží po tom všem, co prožili. Ale stojí vůbec o to?

Já bolest i vinu snesu.

Anděl musel složit hlavu do dlaní. Celá ta staletí služby. Byl dobrý voják a teď musí poslechnout tak, jako vždycky.

Už mě nezajímají kecy o dobrém a špatném vojákovi. Je tu dobro a zlo a ty to víš, víš to!

Ano, věděl, jen to nemohl říct nahlas. Nebo to nedokázal. A co když to udělá? Otočí se zády ke své rodině? K nebi, andělům? Vždyť je to bitva, která se nedá vyhrát! Archandělé budou pronásledovat jeho i Winchestry. Nebude úniku.

Jestli za něco stojí umřít… tak za tohle!

Ne, anděl se nebál smrti. Strach andělé neznají. Ale Castiel už ho poznal – skrze Deana, Justice, Sama a Jimmyho. Nebál se toho, že padne, nebo že mu bude nebe zapovězeno. Vždyť tady, na zemi, prožil více, než tam nahoře, poznal tu více, než když lidi jen pozoroval. Všechno se totiž nedá vypozorovat, musí se to prožít.

Víš, co je skutečný? Lidi, rodiny – to je skutečnost! A ty se budeš dívat, jak hoří?

Ne, nedokázal by se dívat, jak lidé trpí, i když Deanovi odporoval. Dean byl schopen snést vinu i bolest. Stejně tak i Justice, která si během pár měsíců prošla peklem a to doslova. Když se nad tím zamyslel, tu bolest a vinu jim přinesl ve chvíli, kdy jim vstoupil do života. A Castiel si teď uvědomoval, že je to on, kdo nemůže snést pohled na jejich bolest a vinu. Ale co má teď udělat?  

Jednou ses mi chystal pomoct, nebo ne? Pomoz mi teď! Prosím!

Ano, o tom to celé bylo. O právu volby. Do doby, než poznal lidi, žádnou volbu neměl. Neměl svobodnou vůli, neměl názor. Teď přišel čas, kdy si musí uvědomit, zda je schopen být svobodný a rozhodnout se sám za sebe. Jenže co když to rozhodnutí bude špatné? Co když selže? Co když Dean nezastaví Sama včas? Je připraven tohle podstoupit? Jaká naděje zbyde pak?
Jen co si Castiel tuto otázku položil, došlo mu, že je to právě on, kdo může pomoci zachránit svět. Ať už Dean zastaví Sama nebo ne, je tu pořád šance, že svět neupadne do chaosu.

Justice vztekle mrskla s telefonem do kouta, když uslyšela zvuk křídel. Otočila se k prudce k oknu, v očích měla slzy, chtěla zařvat, aby vypadl, ale ten výraz v jeho tváři ji zarazil.
„Justice,“ oslovil ji, ale ona trhla hlavou a otočila se k němu zády, vadilo jí, že ji zastihl ve slabé chvilce, ale neměla sílu poslat ho pryč. Ovládaly ji protichůdné pocity, na jednu stranu si nedokázala představit, že už by ho nikdy neviděla, na druhou stranu jím pohrdala. Jen figurka, co sebou nechá manipulovat.  Prudce vstala z postele a chtěla odejít z pokoje, už se dotýkala kliky, ale on znovu vyslovil její jméno a to ji zastavilo.
„Nemusíš nic říkat, jen mě vyslechni. Prosím. Nemám moc času.“
Zůstala stát zády k němu, pochopil, že mu dává šanci. Věděl, že ji nesmí promarnit, protože tohle je šance poslední.
„Mrzí mě vše, co jsem ti řekl a také to, co jsem udělal, nebo neudělal. I když ty víš, že nikdy nebudu pociťovat takovou lítost, jako vy, tak jsem si toho hodně uvědomil. Chci to napravit. Věřím, že ještě není pozdě. Sama jsi říkala, že jsou to jen slova na papíře.“
Neviděl jí do tváře, netušil, co si myslí, ale musel vše vsadit na upřímnost: „Vím, co mám dělat. Jen netuším, co bude dál. Vlastně vím. Možná se nám podaří zachránit mnoho životů.“
Pocítil, jak se kdesi hluboko v ní, cosi pohnulo. Jejich spojení zafungovalo, přesto mu stále nechtěla dovolit nahlédnout do své duše.
„Už jsem ho pochopil. Pochopil jsem to ve chvíli, kdy mi Dean řekl, že jsem dávno mrtvý. Ano, byl jsem, dokud jsem na něj nepoložil svoji ruku v pekle. Dokud jsem tě nezvedl z té mokré silnice. Jsem sice voják, ale bez lidí, které mohu ochraňovat, nejsem nic. To je můj úkol. Pro ten jsem byl stvořen. A nechci na to nikdy zapomenout.“
Jen co tahle slova vyslovil, konečně sundala ruku z kliky a pomalu se otáčela k němu. Castiel se přikrčil v očekávání ortelu, znal ji, teď ho obviní, že lže, pošle ho tím svým nevybíravým a zraňujícím způsobem pryč a jeho úkol, na kterém možná závisí další osudy, bude nenávratně ztracen.
Justice náhle jediným skokem překonala postel, která je dělila a skočila mu do náruče tak prudce, až se zapotácel. Andělovi okamžitě naskočily v mysli dvě zásadní myšlenky: první byla, že zřejmě nikdy za celou svou existenci nepochopí chování lidí, zejména žen. Ta druhá byla, že to, co právě zažívá, je nejspíš co, co by lidé nazvali úlevou. Skutečně neuvěřitelně osvobozující stav!  
Ta úleva byla vzájemná. Dívka si uvědomila, jak moc si přála, aby tahle slova vyslovil. Měla strach, šílený strach, nedokázala se sžít s představou, že svět skončí, i když se to snažila namlouvat. Už by nikdy neviděla svého otce, nikdy by se neprojela na své motorce, neopila se a nemohla si užít všechny ty maličkosti, co se zdají lidem všední. Když se blíží konec, zjistíte, co všechno ztrácíte.
„Já věděla, že jsi jiný, věděla jsem to!“ šeptala mu do baloňáku.
Castiel poznal, že to je ta chvíle. Je čas jednat. Teď nebo nikdy.
„Justice, potřebuji, abys něco udělala.“
Opatrně sundal její paže ze svých ramen, aby se jí mohl podívat do očí. Dala mu najevo, že v tuto chvíli, za toto rozhodnutí, mu je schopná slíbit cokoliv.
„Řekni, že mě přijímáš, Justice.“  
A v tu chvíli to možná začalo. Nebo už dřív? Nezačalo to už na té mokré silnici tehdy v noci? Když na to vzpomínala, byla snad schopná uvěřit jakémusi hlasu, který jí říkal, že to byl on, kdo to celé začal. On to chtěl. Ale jak by mohl? Anděl? Proč?
Tázavě se pousmála: „Zase nějaká další andělská přísaha?“ Vlastně jí na tom tolik nesešlo, neuvažovala nad tím dlouho, jen jí to prolétlo hlavou.
„Řekni to. A vyslov mé jméno.“
Požádal jí rázně, odmítaje otázky a námitky, takže jí došlo, že je to pro něj asi důležité. V ten moment měla ještě pocit, že tyhle andělské přísahy jsou trochu jako pozemské „papírování“. Celkem zbytečné, ale když to musí být…
„Přijímám tě, Castieli.“
Anděl se nadechl a sklopil hlavu.
„Co se děje?“ znejistěla, když svraštil čelo. „Castieli?“
„Jsem v pořádku.“ Odpověděl, jak nejklidněji dokázal, ale nebyla to pravda. Cítil se jako tehdy v pekle. Jimmy s ním od událostí v Illinois už nemluvil, přesto stále cítil jeho přítomnost. Ale teď, jakoby Jimmy opět zmizel a nechal anděla v lidské schránce samotného, se všemi pocity, se kterými se nedokázal vyrovnat tak rychle. Bylo to jako náraz prudké vlny, andělovi se zatočila hlava.
„Castieli?“ oslovila ho znovu znepokojeně, když se o ni musel opřít. „Co se … děje?“
Slovo „děje“ vyslovila v náhlém poznání, že něco je jinak.
Castiel si uvědomil, že to je ta chvíle. Cítil, že je připravený splnil svůj úkol. Ať už to znamená cokoliv. Zvedl k ní modré oči. Kolikrát se na ni takhle díval. Ale tenhle pohled byl … jiný. Nedokázala to pojmenovat.  
„Justice…“ oslovil ji naléhavě. Zachvěla se, její dech se zrychlil, cítila jeho spalující auru, jakoby se teď protnula s její.
„Co – co se to děje?“ zašeptala a nevěděla, zda se ptá jeho, nebo sama sebe. „Já… už tě nevidím.“
Pochopil, že myslí to, že už nevidí jeho skutečnou podobu.
Dívka se zmateně chvěla a pustila jeho zápěstí, kterého se až do teď držela.
„A co vidíš?“ zeptal se tiše anděl.
„Jen… tvoje křídla.“ odpověděla fascinovaně. Ano, vždy je viděla jen na pár vteřin, ale teď se zhmotnila, jejich stín padl na její tvář, na které bylo znát rozčílení.  
Vzpomínky na tu chvíli se zdály zpětně jakoby zahalené mlhou. V hlavě se jí zjevovaly jen střípky, pocity.
Andělská křídla se pohnula a začala se stahovat kolem ní, jakoby ji chtěla obejmout.
Chtěla se tomu bránit, moc chtěla, ale nešlo to. Bylo to silnější. A tak vzrušující. Jakoby všechno, co se stalo od chvíle, kdy ji zvedl z té mokré silnice, k tomuhle směrovalo, i když jí to nikdy nenapadlo.
Castiel zvedl svou ruku. Gesto, které jasně říkalo „dotkni se mě.“
Váhavě ji sledovala, než zvedla svoji a zlehka položila svou dlaň na jeho. Chtěla se ptát proč, proč se tohle děje, ale neměla sílu.
Bylo to jiné. Ten dotek byl jiný. Už necítila anděla. Znepokojilo ji to, chtěla ucuknout, ale on ji rychle a pevně uchopil.
Stačila jediná věta a všechno bylo jinak. Ano, tohle se musí stát, Castiel to věděl, vnímal ty pocity, které ho naplňovaly. V pekle ho sžíraly, pálily jej, byl to hřích, pokušení.  Ale jen co vyslovila tu větu, dovolila se mu přiblížit, rázem to bylo jiné. Ano, jsem připravený. Udělám to. Musím. Jen se bojím. Koho všechno teď můžu zklamat, pokud udělám něco špatně?
Dívka ohromeně sledovala, jak se jeho štíhlé prsty propletly s jejími.
„Justice, udělej to, co právě teď chceš.“ promluvil Castiel.
Bylo jasné, že jí nemusí číst myšlenky, aby věděl, nač myslí. Do nedávna na to ani nepomyslela, dokonce si to nedokázala ani představit. Jenže náhle se objevily vzpomínky na peklo, na to, co dělala, když ji měl Samael v moci. Polila ji sytá červeň, styděla se, ale zároveň jí to pomohlo uvědomit si, co by právě teď chtěla. A bylo to tak divoké přání, že se vyděsila sama sebe. Podstatné bylo, že chtěla jeho!
„Ale já …“ polkla naprázdno a ztichla. „Co tohle všechno znamená?“
„Justice, věř mi.“ vyhnul se otázce. „Udělej to.“
Marně hledala v jeho očích andělskou bytost, která její touhy, co jí přišly naprosto zvrácené, držela ještě na uzdě.
„Nemůžu.“ Zašeptala.
Objetí křídel ji sevřelo a donutilo ji přiblížit se k němu tak, že se ho jemně dotýkala celým tělem. To bylo poprvé, co ho vnímala jinak, než skrze jeho skutečnou podobu. I andělé mají určitou vůni a teď na ní působila jako nějaká omamná látka, po které se cítila jako v transu. Zlehka se svým čelem otřela o jeho tvář, bradu, a když se přiblížila k jeho rtům, šeptem ji ujistil: „Můžeš.“
Zavřela oči a sevřela čelisti. Jeho dech jí ovanul čelo, sevřela jeho dlaň tak, až jí zbělaly klouby na rukou.
„Jen se obávám, že to, co jsem viděl v televizi, nebo odkoukal od Deana, mi asi stačit nebude.“  
Musela se i přes to napětí nervózně zasmát.
„Veď mě, Justice.“
Castiel z jejích očí vyčetl, že se odhodlala a čekal, co se stane. Viděl toho už hodně, jen nevěděl, jaké to bude, protože to nikdy neprožil. To, co udělala vzápětí, překvapilo i jeho.
Justice se konečky prstů jemně dotkla jeho křídla.  
Lidský dotek ho vždy fascinoval, ale do chvíle, než ho poprvé pocítil ve svých křídlech, netušil, jakou moc má. Ten pocit, dosud nepoznaný, naplnil celou jeho existenci, nevyrovnalo se to zatím ničemu, co znal nebo prožil.
Když viděla v jeho tváři náznak vzrušení, přestala se ovládat definitivně. Tohle byla rozbuška.

Justice se převalila na záda, aby přerušila tyhle vzpomínky, protože cítila, jak ji polévá horko.
Na její rozpálené tváři se objevil trochu roztřesený úsměv, nevěděla, zda to je smích plný rozpaků, doznívajícího vzrušení, nebo zvláštní radosti.
Její image „zlobivé holky“ se potvrdila. Po dnešku si byla jistá, že level „svedla jsem anděla“, jen tak nikdo nepřekoná. Jen se stále nemohla zbavit myšlenky, že to byl on, kdo ji svedl. Ano, byla tu spousta věci, která tu myšlenku vyvracela, ale ona to tak kdesi v koutku duše cítila. On sice těžko mohl vědět, jak na to, ale dokázal to a ona podlehla. A nelitovala toho. I kdyby měla věčnost strávit v pekle natažená na skřipec, udělala by to zas.
Když se k těm okamžikům chtěla vrátit, zjistila, že si není schopná je plně vybavit a v hlavě jí naskakují jen útržky a vzdálené obrazy… Třeba baloňák padající k jejich nohám. Nebo když se pokoušela zbavit ho kravaty, se kterou netrpělivě zápasila déle, než si představovala. Kdyby byl obyčejný chlap, zřejmě by ho tou kravatou uškrtila. Vzpomínala si na jeho mírně šokovaný výraz, když ze sebe jedním gestem servala tričko, chtěl jí možná pomoci, ale netušil jak. Ta jeho nevědomost byla odzbrojující. S jeho svlékáním se příliš nezdržovala, nesnášela knoflíky na pánských košilích, trpělivost ztratila u třetího, pak přešla rovnou k zipu na kalhotách… Postel se jí zdála moc daleko, povalila ho na zem a on se nebránil…
Stalo se to vůbec? Aby přesvědčila sama sebe, zvedla paži, aby viděla na svou sevřenou dlaň a pak ji pomalu roztáhla. Celou dobu tam svírala pírko. Pustila ho a foukla do něj. Pírko zatančilo ve vzduchu a pak se jí začalo pozvolna snášet na hruď, která se prudce zdvíhala a klesala s jejím neklidným dechem.
Netušila, od jaké chvíle ho držela v dlani.
To intenzivní kouzlo ještě intenzivnějšího okamžiku zmizelo tak rychle a záhadně, jak se objevilo. Ležíc na boku vedle něj sledovala andělovu tvář, zíral do stropu a nic neříkal. Chtěla se ho dotknout, ale nemohla, bylo to tu zase, ta bariéra anděl a člověk, která se nečekaně zřítila, ale pak se náhle znovu objevila a navíc byla protkaná rozpaky.
Castiel bez dalších slov vstal a ona se dívala, jak si zády k ní upravuje košili a zapíná si knoflíky. Cítila se trapně, nevěděla, co má říct, bála se mu podívat do očí. Oblékl si baloňák, ale neotočil se, jen stále zíral z okna.
„Musím jít, Justice.“ První jeho slova
„Já vím.“ Její odpověď, ač maximálně rozpačitá.
Překvapilo ho, jak vyrovnaně to řekla a dodalo mu to odvahu se otočit. Pohlédnout jí do očí po tom všem pro něj bylo těžší, než očekával. Anděl sklopil hlavu, musel chvíli přemýšlet, aby rozpoznal, co se to s ním děje. Jeho andělské já bylo zpět, zase vnímal vše tak, jako předtím … téměř. Bylo kolem něj příliš mnoho lidskosti, pocitů a jeho to ohromilo natolik, že nedokázal jen tak zmizet, spíše si přál, aby dokázal nalézt ta správná slova.
Justice cítila, jak její srdce buší napětím, teď zmizí a už ho nikdy neuvidí… Ale Castiel to neudělal.
„Nevěděl jsem, že odcházet je tak… složité.“ přiznal a ona poznala, jak těžko se mu něco takového vyslovuje, zvláště pokud tomu zcela nerozumí.
Nechtěla, aby se tak cítil, i když se jí do očí draly slzy, nechtěla mu to ztěžovat.
„Castieli, od okamžiku, kdy jsem tě poznala, jsem věděla, že jednou se s tebou budu muset rozloučit. Bála jsem se toho. Ale pak jsem zjistila, že to nezměním, a že se s tím nejlépe vyrovnám tak, že si připustím, že ta chvíle přijde a já se na ni připravím.“ Justice se odmlčela, aby se mohla nadechnout, do jejího tónu se vkrádalo chvění. „Ale teď, když ta chvíle přišla, tak jsem si uvědomila, že i kdybych se připravovala třeba sto let, stejně by to bylo málo. Na tohle se nedá připravit. A ta chvíle právě nastala, viď? Je to ono? Je to rozloučení?“
Neměl v úmyslu lhát a ani nic zbytečně protahovat. „Nevím, co bude dál. Za chvíli se vzbouřím proti nebi, proti všemu, čemu jsem dosud věřil. Možná padnu. Možná zemřu nebo selžu. Víš, že pokud bych ti zůstal nablízku, ohrozím tě a to já nechci. Takže ano, je to rozloučení.“  
Hryzla se do rtu a pokusila se pousmát: „Tak… tak co kdybychom se neloučili?“
„Justice, proč se se mnou nechceš rozloučit, domníval jsem se, že pokud se už lidé neuvidí, tak…“
„Já vím, já vím!“ přerušila výlev jeho andělského pragmatismu. „Ale to se občas může, víš. A já bych tak měla lepší pocit. Je to taková iluze, příslib a naděje toho, že třeba jednou, možná,  tě ještě někdy potkám. Tak mi tuhle naději neber.“
„Dobrá, jak si přeješ. Jen…,“ Castiel zaváhal. Věděl, že nesmí nic říct, ale nechtěl odejít takhle. „Justice…“ Seděla na posteli, klekl si k ní na jedno koleno a pohlédl jí do očí.
„Musím ti něco říct. Bude to pro mě těžké, protože se ještě stále neumím dobře vyjádřit, neumím vhodně volit slova. I proto chci, abys mě poslouchala a nepřerušovala.“
„Tak doufám, že to zvládnu.“ Pokusila se zahnat smutek rýpnutím.
„Možná ti teď to, co řeknu, nebude dávat smysl, ale jsem si jistý, že zanedlouho mě pochopíš. Nemůžu ti říci vše, co bych chtěl a tak to říkám takto. Nechci, abys na mě jednou vzpomínala s nenávistí…“
„Ale to přece…“
„Slíbilas, že mě nebudeš přerušovat.“ Připomněl jí, když se pokusila zaprotestovat.
„…jak můžeš říct, že bych tě někdy mohla nenávidět?“ nedala se odbýt.
„Justice.“  Upřel na ni modrý pohled tak naléhavě, že umlkla.  
„Už brzy tě čekají chvíle, které budou obtížné. Přijdou pochybnosti, strach, samota a starosti. Možná si sáhneš na samé dno. Bude ti zle. Ano, možná mě budeš i nenávidět. A chci, abys věděla, že mě moc mrzí, že nebudu nablízku, abych ti pomohl. Proto ti říkám, abys nikdy nezapomněla na to, kdo jsi. Ty jsi vyvolená. Nikdy jsem o tom nepochyboval a ani ty nepochybuj. Vím, na co teď myslíš, ale věř, že brzy pochopíš všechno, co jsem ti říkal. Jen prosím, nezapomeň, že je v tobě víc, než si myslíš. Já věřím, že ty všechno dokážeš překonat, protože jsi silná, silnější než kdokoliv jiný. A pokud nebudeš chtít mít víru v Boha… věř aspoň v sebe sama. A nezapomeň, že kdybych mohl, stál bych při tobě. Jenže já tu nebudu. Proto chci, abys věřila hlavně sama sobě a v to, že jsi silná. Slib mi, Justice, že nikdy nezapomeneš na to, co jsem ti teď řekl!“
„Nezapomenu. Já slibuju!“ vydechla, i když skutečně nechápala, o čem mluví. Možná z něj mluví obavy. Nebo ví, co ona ne? A kdy se to tedy dozví? Jenže tyhle otázky rychle pustila z hlavy, protože nebyly zrovna důležité.
„Tohle si vezmi…“ dodal a vtisknul jí do dlaně svůj andělský meč. „…a použij, pokud bude třeba. „Vím, že se nebudeš bát a pokud se budeš cítit ohrožená, tak udělej, co musíš! Tvůj pokoj je chráněný před anděly i démony. Chuck je prorok, nikdo mu neublíží. Zůstaň tady, dokud… nebude po všem.“
Lehce přikývla, i když ji andělský meč v ruce tížil. Teprve teď si uvědomila, že za chvíli možná svět shoří. Nebo také ne. Ale co bude pak?
„Ještě než odejdeš…“ Justice si rychle sundala z krku přívěšek s andělem. „Vezmi si ho. Pro štěstí. Je tvůj. To se tak dělá…“ pobídla ho, když viděla, že váhá. „Dárky na rozloučenou.“
Castiel řetízek s kývnutím přijal a schoval jej do kapsy baloňáku.
Pak už nebylo co říct. Dívka chvíli pozorovala jeho nakrčené čelo plné obav a tak ho pohladila po vlasech a vzala jeho tvář do svých dlaní, aby se mu mohla podívat do modrých očí: „Já nikdy nepřestanu věřit, Castieli -   V tebe.“

Neuplynula příliš dlouhá doba od okamžiku, kdy zaslechla zvuk křídel, znamení jeho zmizení, ale ona už měla pocit, že je to celá věčnost. Nejdřív se pokoušela různými grimasami potlačit emoce, které se začaly drát na povrch, pouštěla si do uší veselou hudbu, ale pak usoudila, že už je nemusí ovládat. Otočila se na bok a schoulila se do klubíčka, slzy se jí řinuly zpod víček, stékaly jí po kořeni nosu a vpíjely se do polštářů. Z utápění se v emocích jí vytrhl silný otřes. S leknutím se prudce posadila, vyrvala si sluchátka z uší a musela přivřít oči, když ji oslepilo bílé světlo, které pronikalo nejen přes okno, ale i pode dveřmi a všemi škvírami ve zdech.
Už je to tady? Seskočila z postele, zatímco z polic létaly knihy a skříně po celém domě s velkým rachotem padaly k zemi. Přejít roztřesenou chodbu byl boj, těsně před schody upadla a spatřila dole v přízemí vyděšeného Chucka. A s ním tam byl Castiel a Dean Winchester.  Anděl cosi křičel a pak položil lovci dlaň na hlavu. Jakmile lovec zmizel, došlo jí, že plán na zastavení Apokalypsy se komplikuje. Zvedla se a rychle zamířila zpět do pokoje. Tam ještě stihla sáhnout pod polštář, než ucítila, jak ji někdo chytil za krk.  
Dům se přestal třást, světlo pohaslo… a archandělé se neobjevili.
„Jsou pryč?“ vyjekl Chuck v naději.
Anděl neodpověděl, protože cítil, že se děje něco horšího. Vycítil tu úzkost, co ji sevřela a navíc ho v tom utvrdil roztřesený hlas: „Castieli…“
Otočil se a stanul tváří v tvář Zachariášovi a jeho dvěma poskokům. Jeden stál archandělovi výhružně po boku, druhý držel Justice za vlasy.
Castiel se bál, že k tomu dojde a přál si, aby se to nestalo. Teď věděl, že musí bojovat až do posledního záblesku své existence.
„Bratře, řekni mi… stálo ti tohle všechno za to?“ zeptal se ho Zachariáš s tím bodrým úsměvem, za kterým skrýval vztek a agresivitu. V nebi to ještě dokázal skrývat, svoje ambice, despotickou povahu a touhu po moci, ale čas strávený mezi lidmi ho odhalil, stejně jako volba jeho tělesné schránky.
„Zachariáši, nech ji být.“ řekl Castiel klidným, ale výhružným tónem.
Archanděl se ušklíbnul a s převahou si ho prohlédl.
„Víš, Castieli, když si tě Otec vybral, abys osvobodil Deana Winchestra z pekla, ptal jsem se ho: Otče, proč on? Copak nemáme zkušenější bojovníky? Ty, o kterých víme, že nepodlehnou lidským pocitům?“  Ale on mi neodpověděl. Vlastně to bylo to poslední, co mi řekl. Abych poslal tebe. Jeho poslední rozhodnutí… a tak špatné. Naštěstí odešel do důchodu včas.“
„Neměl bys pochybovat o našem Otci, Zachariáši. Ty vůbec nevíš, jaké on má záměry.“
„Zato tys očividně začal pochybovat o našich záměrech, že?“ odsekl archanděl. „Dostals od tatínka dvě hračky, ale moc sis na ně zvyknul. Tak moc, že ve chvíli, kdys je měl odhodit a dospět, tak jsi zradil svoji rodinu. A víš, co se dělá neposlušným dětem, Castieli?“
„Můžeš to nazývat zradou, nazývej si to, jak chceš. Já jsem ale dál plnil úkol, ten úkol, kvůli kterému nás Otec stvořil. Chránil jsem lidi. Já jsem nezapomněl, Zachariáši!“
„Víš, co se dělá neposlušným dětem?“ ignoroval jeho otázku Zachariáš a zvýšil hlas. „Musí se jim ty hračky sebrat.“
Castiel zachytil dívčin pronikavý pohled a pochopil, co má udělat.
„Ji nech jít. Svůj úkol splnila.“
„Ano, přesně tak!“ rozhodil archanděl rukama, na tenhle argument čekal. „Když se hračka opotřebuje, musí se vyhodit, Castieli. Oba mít zkrátka nemůžeš, je mi líto. Winchestra budeme ještě potřebovat, ale rozhodně ne tuhle… couru. Ber to jako první část svého trestu, snad tě…“
Archanděl nedořekl, přerušil ho řev andělské gorily po jeho levici a gejzír bílého světla. Justice právě vytahovala z jeho břicha andělský meč, který skrývala v rukávu košile a pak ho okamžitě hodila Castielovi. Ten jej obratně zachytil a přesnou ranou usmrtil druhého anděla, který se na něj pokusil vrhnout.
Stalo se to tak rychle, že Zachariáš nestačil nic udělat, ale pak svoji pozornost obrátil na dívku, které padající mrtvé tělo strhlo na zem, a ona se pokusila vymotat z jeho bezvládných spárů.
„Ty děvko!“ zašeptal. Otočil se zády ke Castielovi, což byla jeho chvíle, mohl zaútočit, ale náhle se za ním vyloupl Chuck se zvonem na čistění odpadů a s děsivým řevem se vrhl na překvapeného Zachariáše, čímž zkomplikoval Castielovi výpad.
Zvon dopadl na archandělovu pleš a ten se konsternovaně otočil.
Pár vteřin hleděl na roztřeseného Chucka, co svíral tyč zvonu a řekl: „Proč musí být proroci vždycky takoví přihlouplí idioti? Kdo tohle vybírá?“ Konstatoval Zachariáš a Chuck náhle letěl prudce vzad, dopadl na rám dveří a zůstal dole nehybně ležet.
„Justice!“ zařval Castiel, když vstala a udělala pár kroků k němu. Měla ho nadosah, natáhla ruku, ale obrovský tlak s ní mrštil o kuchyňský stůl a ten se pod její vahou rozletěl na kusy.
Ten pohled anděla ochromil, ztratil ostražitost a to už ho Zachariáš chytil za zápěstí tak silně, až upustil zbraň, pak ho popadl za krk a zvedl nad zem.
„Jak chceš, Castieli. Už se nebudeme zdržovat. Myslíš si snad, že si touhle svou malou vzpourou něco vyřešil?“
Justice se převalila na břicho a pokusila se vzepřít na rukou.
Castiel cítil, jak jeho tělesná schránka trpí a uniká z ní život. Chtěl se bránit, ale proti mnohonásobně silnějšímu nadřízenému měl mizivou šanci. Ten s ním mrštil o zeď tak, až se částečně zřítila.
„Všechno tohle už bylo dáno, copak jsi to nepochopil? Není nic, čím bys mohl Apokalypse zabránit!“ řval Zachariáš, už dávno se přestal ovládat. Justice se vzpamatovávala, malátně zapátrala po místnosti. Viděla Zachariáše, jehož skutečná podoba byla jak řvoucí lev s planoucí hřívou, která spalovala vše okolo, jak kráčí ke Castielovi, bere ho za klopy a zvedá ho, aby ho mohl udeřit. A ne jednou. Udeřil ho podruhé, potřetí. Bil ho. Zas a znovu. A každá ta rána mu ubírala kus jeho milosti, jeho existence vyprchávala a ona cítila každou tu ránu kdesi hluboko uvnitř, zatímco otisk na jejích zádech divoce pulsoval.
Andělova tvář se barvila krví, která mu stékala na košili, kabát i kalhoty, viděla bolest v jeho očích, v každém jeho pohybu, kdy se pokoušel neúspěšně bránit a když hledal sílu, aby mohl odolávat nemilosrdnému bití.  
„Ne! Dost!“ křičela, z očí se jí řinuly proudy slzy, prosila stále dokola, ale Zachariáš nepřestával.
Všechen ten děs a nenávist, kterou cítila při pohledu na tento nerovný zápas, v ní náhle zvednul vlnu odporu, skočila archandělovi na záda a pustila se do něj pěstmi.
„Přestaň, ty svině! Zabiju tě, slyšíš?“
Zachariáš musel mít nejspíš pocit, že na něj sedla malá moucha, ale skutečně přestal svého podřízeného bít a mrštil s ním o zeď. Castiel se svezl do bezvládného sedu, zatímco Zachariáš se ohnal a shodil Justice ze zad. Napjatě čekala, co bude, odhodlaná bránit se až do posledního dechu, ale archanděl si jich nevšímal, jen se ostražitě soustředil.
Po několika vteřinách ticha, které přerušoval jen její zrychlený dech, se Zachariáš rozesmál. Vypadal při tom jako šílenec, kterého pustili z blázince, a navíc začal poskakovat jako maniak.
„Promiň Castieli, málem jsem tě zabil dřív, než sis mohl užít velké finále.“ obrátil se s vítězoslavně vyvalenými bulvami na krvácejícího anděla, který byl částečně oslepen krví, která mu stékala z hlavy. Zachariáš se napřímil, roztáhl ruce a zaklonil hlavu, aby v nadšené agónii zvolal: „Lucifer přichází na zem! Show začala!“
Castiel zasténal a Justice se vydral z hrdla nesouhlasný výkřik.
Archanděl ji popadl za krk a přiblížil se tváří k ní, aby jí mohl andělským hlasem zasyčet do ucha: „Zlomilas pečeť, je to i tvá zásluha. Tak teď poslouchej, vyvolená! Slyšíš to?“
Dívka se pokusila zavrtět odmítavě hlavou, ale držel ji příliš pevně, pokoušela se ignorovat to, co začínalo rozežírat její výjimečné smysly.
„Jen poslouchej!“ zahřímal a ona už se více nedokázala bránit. Slyšela to. I cítila. Slyšela smějící se démony, kteří opouštěli peklo. Dusot kopyt Čtyř jezdců. Řinčení okovů, do kterých upadla Smrt, ačkoliv se snažila bránit. A cítila temnotu, která se rozprostřela jako stín nad všemi lidskými dušemi. Kakofonie zvuků zla. Nikdy neslyšela nic tak strašně děsivého. Ve vší té směsici ho pak slyšela přicházet, bylo to jako vnímat svůj vlastní tlukot srdce před smrtí a ten zvuk ji naprosto ovládal a pohlcoval, sahal na ni zmatek, bezmoc a šílenství. Viděla to i před očima, budoucnost, hořící a plačící davy lidí, umírající děti, chaos – nechtěla se dívat, ale musela, ty vize jí vypalovaly oči i duši a možná by se propadla do propasti šílenství, do které se teď propadali i jiní výjimeční lidé, jako ona, pokud by neuslyšela i Castielův hlas, který ji volal. Sebrala poslední síly a s nadlidským řevem se vymanila ze spojení s peklem a všemi hrůznými vizemi.
Zachariáš pochopil, že víc už nezmůže a odhodil ji zcela vyčerpanou  na zem vedle Castiela. Pak jeho pozornost upoutal oblek, co měl na sobě a ruce od krve.
„Ale ne!“ zamračil se zhnuseně. „V takovou triumfální chvíli musím vypadat takhle! Příště musím zvolit úspornější způsob …“ Zachariáš se začal rozhlížet, zda někde nenajde něco, čím by se očistil.
Justice využila Zachariášovy nepozornosti a doplazila se k andělovi.
„Castieli…“ vzala opatrně do dlaní jeho zakrvácenou tvář, jedno oko měl napuchlé a dusil se vlastní krví. S jistotou, že je vše ztraceno, už nedokázala zadržet pláč. Umíral, cítila to, stejně jako přestávala cítit andělský dotek na svých zádech, jejich spojení.
„Castieli.“ Položila odevzdaně hlavu na jeho hruď a napadlo ji, že už nemá cenu bojovat. Je konec.
Jakoby její myšlenky vycítil, protože s námahou promluvil, téměř mu nebylo rozumět, každé slovo ho vyčerpávalo, přesto to musel vyslovit: „Justice, mysli na to, co… co jsem ti říkal…“
„Já to nedokážu, Castieli.“ Zavrtěla hlavou a podívala se na něj: „Já nevím, co mám dělat!“  
„Všechno bude… v pořádku. Věř… věř mi.“
„Všechno bude v pořádku!“ napodobil ho posměšně Zachariáš. „Přestaň jí lhát, bratře. I ona pochopila, že je konec. Už nic nebude takové, jako dřív. Dean Winchester to nestihl. Veškerá tvá snaha byla marná, stejně jako tvoje malá rebélie. Nic z toho, co jsi udělal, abys Apokalypse zabránil, nemělo smysl.“
To, co vzápětí Castiel řekl, Zachariáše překvapilo a na pár vteřin mu nahnalo do mysli podivné obavy a strach, že mu něco uniklo. Anděl pootočil hlavu, a co nejvíce otevřel oko, na které ještě viděl, aby se mohl na archanděla podívat a s jistotou v hlase, která překvapila i Justice, důrazně pravil: „Já vím, že to smysl mělo.“
Řekl to tak jistě, že se Zachariáš opět zatvrdil, protože mu došlo, že Castiela jen tak nezlomí.
Anděl se od něj odvrátil, aby se mohl ještě jednou podívat na Justice. Věděl, že ten konec bude fyzicky bolestivý, ale přesto necítil žádnou lítost, strach nebo neměl pocit, že by prohrál. Věděl, že konec přijde, věděl to, když přitlačil Deana na tu zeď a zacpal mu ústa. Nebo už to tušil dřív? Možná už když sestupoval pro Deana do pekla, tušil, že příchodem na zemi se celá jeho existence změní. Za těch pár měsíců prožil na zemi víc, než za celá staletí a byl za to vděčný. Co řídí andělův osud? Bůh? Možná. Byl to sice on, kdo mu postavil do cesty Deana Winchestra a Justice Singerovou, ale byl to on sám, Castiel, anděl Boží, který se rozhodl, že zůstane na jejich straně – na straně lidí, i když ho to bude stát vlastní život. Více než to, ho mrzelo, že už jim nebude na blízku. Už nikdy nebude mluvit s Deanem, nebude ho pozorovat, když to netuší, nebude na něj dohlížet. Nebude mluvit ani s Justice, která se ho už nikdy nedotkne. Neucítí jejich vůně a nezažije to, co zažíval vždy v jejich přítomnosti a i když to nedokázal pojmenovat, bylo to to nejlepší, co ho potkalo. Proto Deanovi položil dlaň na ústa, ještě mu chtěl být nablízku a dotknout se ho. Proto se teď podíval na ni, protože chtěl, aby její tvář byla to poslední, co uvidí.
Pochopila, proč se na ni tak podíval. Po tvářích jí stekly poslední slzy a pak uslyšela, jak Zachariáš lusknul prsty.
Tak zanedbatelné gesto. Jen zlomek vteřiny.
Zvedla si před obličej svoje zakrvácené dlaně, pak si všimla zakrváceného oblečení, krev jí stékala po vlasech, odtud na čelo i do očí.
Jeho krev.
Roztřásla se, jakmile si tohle uvědomila a otevřela ústa, jakoby chtěla zakřičet. Ale nevyšel z ní ani hlásek.
Byl pryč. Castiel byl pryč!
„No…“ protrhl to náhlé šílené ticho Zachariáš a poupravil si zakrvácený oblek. „Kdy se ti podaří, abys mohla říct – „měla jsem toho chlapa úplně všude?“ A pak se začal smát. Smál se tomuhle ubohému vtípku, smál se poté, co ho před jejíma očima vymazal ze světa!
Měla pocit, že zešílí. Padla na samé dno, zacpala si uši, aby neslyšela ten jeho jízlivý tón. A pak se od toho dna nečekaně odrazila. Bezmoc se změnila v nenávist tak obrovskou, jakou nikdy v životě nepocítila. Tvář se jí zkřivila touhou vymlátit z něj duši, bez ohledu na následky. Justice se s nelidským řevem vymrštila na nohy, ale než se stihla na Zachariáše vrhnout, ucítila, jak ji někdo popadl za ramena, přitáhl si ji k sobě a pevně jí ovinul paže kolem těla.
„Pusť mě!“ ječela hystericky a svíjela se ve snaze se osvobodit. „Zabiju ho… zabiju….“
„Justice.“ Chuckův hlas ji vyrval z agresivního transu. „Bude to v pořádku!“
Chtěla zaprotestovat, ale najednou to nešlo.
„Bude to v pořádku!“ opakoval jí do ucha klidně. Její dech se zpomalil, vnímala i tlukot svého srdce, které přestalo bít jako splašené. Najednou byly všechny pocity pryč. Byla prázdná, všechen ten zmatek, co nedokázala unést, zmizel. Pak ji Chuck otočil k sobě a zadíval se jí do očí. Pak řekl něco, co ji donutilo zapřemýšlet, kam zmizel ten vyděšený nerd s pisklavým hláskem, kterému všechno padalo z ruky.
„Musíš mít víru!“
Chuck se na ni povzbudivě pousmál a sevření jeho dlaní povolilo.
„Uhni, ty skrčku!“
Naděje, že by snad Chuck mohl být v tomto příběhu nečekaným hrdinou, zmizely s touto Zachariášovou větou, kdy ho odstrčil, až upadl na zem.
„Teď už je to jen mezi námi, Justice Singerová!“ ujistil ji se zlomyslným úsměvem. Zůstala stát, sevřela ruce v pěst, když se k ní přiblížil. Vnímala jeho schránku v celé té andělské hrůze, slyšela šustění jeho křídel a za jeho šepotem slyšela šílený zvířecí řev. „Neboj se. Bude to jen chvilka!“
Nelhal. Kdyby to měla odhadovat, tak pocit, že jí někdo vyrval srdce z těla, trval skutečně setinu vteřiny. Jenže čas ve smrti přestává existovat. Ta bolest byla nekonečná… Pak přišla nicota. Tma. Osvobozující klid…


V ústech cítila podivnou pachuť. Krev? Ne, o té už věděla, že je nasládlá, tohle bylo spíše slané. A na tváři ji něco škrabalo. Chtěla se pohnout, ale měla pocit, že její tělo váží snad tunu, stejně jako víčka, které se jí nedařilo otevřít. Co teď? Bude tu jen tak ležet…
Sprška studené vody, která ji ocákla, byla spolehlivým životabudičem. Vyjekla a vzepřela se na rukou.
Chuckův dům byl pryč. Chuck i Zachariáš také a ona ležela uprostřed písečné pláže a přílivové vlny se jí otíraly o nohy. Nechápavě se posadila a utřela si z tváře písek. Na horizontu právě zapadlo slunce, bylo jasně rudé a vypadalo to, že se potápí přímo do nekonečného moře.
Milovala tenhle pohled, když byla malá, byla schopná čekat u moře hodiny na západ slunce, i když už se klepala zimou pod vlhkým ručníkem. Jen co si vybavila tuhle vzpomínku, znovu se rozhlédla.
Znala to tu! Ty vysoké křoviny za pláží a tu uzounkou cestičku mezi nimi, kterou sem utíkala s kyblíkem a lopatkou, aby utekla z tetina domu, stojícího nedaleko, od jejích hrozných přátel, které každý rok přijížděli ve stejnou dobu jako oni. Sem, na tuhle opuštěnou pláž v Itálii.
Běhala po pláži sem a tam, líbilo se jí, když za ní v mokrém písku zůstávaly stopy a k večeru si stavěla z písku hrady.
Justice teď zaplavovaly nejen mořské vlny, ale vlny vzpomínek, nedaleko od ní byl skutečně hrad z písku, jehož tunely, které vždy tak poctivě hloubila, nyní zaplavovala slaná voda. A tamhle bydlel v malém domku přímo na pláži starý pán, co za soumraku nasadil obří slaměný klobouk, zapřáhl za rozvrzaný vozík osla a začal sbírat chaluhy, které přinesl přes den příliv.  
Byl nedaleko a zrovna se hrabal v písku a sbíral poslední zbytky.
Tak takhle to vypadá? To slovo si bála pustit na mysl, ale nakonec si to připustila a bylo to osvobozující.
Smrt.
Místo, kde se cítila nejšťastněji. Po tom, co prožila, cítila nesmírnou úlevu. Vstala, očistila si písek z oblečení a sledovala, jak se k ní starý pán blíží, vedoucí svého osla za ohlávku. Vozík, co táhl za sebou, vydával směsné a hrkavé zvuky, zřejmě pod nákladem chaluh, kterých bylo tolik, že vypadávaly znovu na písek.
Uvědomila si, že si vlastně nepamatuje, jak ten pán vypadal. Než mu mohla nahlédnout pod klobouk, vyrušil ji křik:
„Justice! Justice! Už bude tma! Koukej se vrátit domů!“
Tenhle protivný a autoritativní hlas ji jako malou nechával chladnou. Věděla, že teta za ní nikdy nepůjde, bála se hmyzu a odmítala vlézt do křoví a tak malá Justice v klidu dál hloubila tunely. Teta si mohla vyvádět, jak chtěla, ona si stejně přišla, až když uznala za vhodné.
Jenže teď jí ten hlas vehnal slzy dojetí do očí. Už se bála, že ji nikdy neuvidí. Toužila se jí omluvit za to, že utekla a nechala ji napospas Samaelovi, aniž by jí řekla, že pochopila, proč byla celý život taková. Bála se, že o svoji neteř přijde stejně jako o svou sestru. Jen to neuměla dát najevo a tak byla přísná a vše jí zakazovala. A nyní Justice dostala šanci to říct.
„Justice, tak slyšíš mě? Okamžitě pojď sem!“
Dívka se ohlédla k cestičce. Co na jejím konci najde? Bude tam vážně teta? Nadechla se a vykročila.
Tentokrát se jí ale zdálo, že ta cestička je delší, než si pamatovala. Křoví houstlo, větvičky na ni začaly útočit, rozedíraly ji kůži na rukou i na nohou. Nedohlédla na konec, ačkoliv stále slyšela tetin hlas, jak ji volá. Když ji jedna z větších větví švihla do tváře, zastavila se a překvapeně si z čela otřela kapku krve. Pak už neváhala a rozběhla se, aby pichlavé křoví co nejméně bolelo.
Když už si myslela, že se ztratila, křoví se nečekaně rozestoupilo a…
Znovu se ocitla na pláži, slunce se právě potopilo za moře a přímo před ní stál vozík a zapřažený osel v klidu přežvykoval chaluhy.
„Byla to trnitá a bolestivá cesta, Justice Singerová.“ Promluvil vlídný hlas za ní a ona se s leknutím otočila. „Ale už jsi došla na konec té cesty.“
Stařík tmavé pleti už klobouk dávno odložil, mohla si tedy prohlédnout jeho andělskou podobu. Jeho aura nebyla tak dominantní a agresivní jako Zachariášova, ale ne tak barevná, jako Castielova. Vyzařoval z něj klid, ale zároveň moudrost a autorita.
„Jsem strážce nebeské zahrady. Mé jméno je Joshua. Jsem ten, s kým rozmlouvá Bůh. A ten je nyní rád, že všechno šlo tak, jak předurčil.“  
Počáteční fascinace, že se ocitla v nebi a že vlastně ta smrt není tak strašná, vystřídalo rozčarování. Tenhle anděl rozhodně neztrácí čas.
„Cože?“ zavrtěla hlavou konsternovaně. „Bůh… že je rád? Že tohle všechno předurčil? Takže je rád, že se andělé se vymkli kontrole? Že rozpoutali Apokalypsu? Že Lucifer teď chodí po světě? Že teď budou umírat lidé, tohle tedy chtěl?“ Každou otázku vyslovovala stále hlasitěji a rozrušeněji. „Kde celou tu dobu byl, ten váš úžasný Bůh? To se jen tak z obláčku díval na to, co se děje a nic neudělal?! Je fajn, že s ním mluvíte, protože já mám pro něj vzkaz, řekněte mu, ať jde…“
„Upokoj se, Justice.“ Zadržel ji rázným gestem anděl „Já chápu tvé rozhořčení. Ale ničemu z toho, co se stalo, se nedalo zabránit. Všechno to bylo předurčeno velmi, velmi dávno. To, že jsi tady, má svůj důvod.“
„Jo, Zachariáš mě zabil!“ ušklíbla se.
Joshua se pousmál. „Ještě toho mnoho netušíš, Justice. Ale od toho tu jsem – abych ti odpověděl,  na tvoje otázky.“
Jen  tato slova vyslovil, pláž zmizela a oba se ocitli v zeleném pokoji, kde ji Castiel schovával před Samaelem.
„Apokalypsa začala a zlo kráčí po zemi. Mnoho lidí bude trpět a umírat. Někteří vyvolení ztratí sami sebe při pokusu o záchranu světa a ztratí i ty, na kterých jim záleží.  Ale žádná bitva není bez vítězů a padlých. Není vítězství beze ztrát. A tam, kde je temnota, musí existovat i světlo naděje. Něco, co vrátí lidem víru. Co mohou následovat. A ta naděje jsi ty, Justice Singerová. Ty jsi nositelkou té naděje.“
Andělé uměli pronášet epické monology, o kterých člověk absolutně netušil, co jimi chtěli říci. Dívka zvedla oči v sloup a doufala, že Joshua pochopí, že ona jaksi nerozumí tomu, co jí chce sdělit.
Naštěstí byl chápavý, ale do vysvětlení se nepustil, místo toho pokynul rukama do prostoru.
Justice se rozhlédla. Zase obrazy. Výjevy, které si pamatovala. Anděl probodávající ďábla, u kterého jí pořád naskakoval v mysli Dean Winchester. Démoni pronásledující lidi, kteří vztahují ruce k nebesům. Andělé zápasící s démony. Čtyři jezdci na koních, kteří pod svými kopyty drtí lidské duše. Znepokojující, ale její pozornost padla na obraz, který teď její vnímání upoutal nejvíc, a ona věděla, že to není náhoda.
Anděl natahující ruku k ženě, která na něj hledí překvapeně i fascinovaně. Tenhle výjev znala velmi dobře, existoval v mnoha podobách.
Zvěstování.
„To… si ze mě děláte legraci.“ Nedokázala popadnout dech. „To snad… nemůže být pravda.“
Otočila se na anděla, jehož výraz se nezměnil, když řekl: „Přijala jsi zvěstovatele, Justice Singerová.“
Justice se točila hlava, musela se opřít o dlouhý stůl uprostřed místnosti.
Přijala? No, pokud se tomu v nebi říká takhle. Zřejmě nějaký nebeský slang pro tyhle věci. Ubíjet se argumenty, že v Bibli to bylo popsáno trochu jinak, nemělo cenu, v posledních dnech už zjistila, že ta knížka byla plná menších nepřesností a trhala rekordy v prodeji zcela neprávem. I když tohle byla dost zásadní a velká nepřesnost.
Zakryla si tvář dlaněmi.
Castiel to musel vědět. Byl to jeho úkol. Až do poslední chvíle se nevzdával. Vlastně se na něj nezlobila, i když to jeho lpění na úkolech nenáviděla. Věděl, že všechno ostatní možná selže, ale on dostal do rukou možnost to celé zvrátit. Tak udělal, co musel. Všechno teď začalo dávat smysl.
„Proroctví nelhalo, i když mělo spoustu špatných výkladů. Ty jsi vyvolená, Justice. Jednou budou tvé jméno vyslovovat s úctou. Národy se před tebou skloní. Stejně, jako se teď skláním já.“
Joshua k jejímu překvapení sklopil hlavu. Ne, že by jí to neimponovalo, do této doby se jí zatím každý anděl, kromě jednoho, pokoušel zabít a dokonce se jim to i povedlo. Z toho snadno získáte dojem, že andělé jsou jen okřídlení hajzlové, ale Joshua mezi ně zcela jistě nepatřil. Na druhou stranu ji toto gesto děsilo, protože jen potvrzovalo tu „úžasnou“ novinu, co jí sdělil. A o úctu z tohoto důvodu vůbec nestála.
„Hádám, že můj názor na tohle všechno nikoho nezajímá!“ pronesla roztřeseným hlasem.
Anděl, který mlčí, souhlasí.
„A… Castiel?“ tón jejího hlasu poskočil při poslední vzpomínce na něj.
„Castiel padnul, aby se mohl očistit a znovu povstat. Jeho cesta a mise ještě nejsou u konce, proto ho Bůh vrátil zpět. Jen nebe je mu nyní zapovězeno a i část jeho schopností. A vzhledem k okolnostem – i některé jeho vzpomínky. Je mi to líto, Justice. Ale Bůh to tak chtěl.“
Castiel žije. Ale nedokázala se radovat, nebylo z čeho, stejně ho ztratila. Už neměla sílu se nad tím pozastavovat. A pak, že v nebi mají duše klid.
„Ale … proč?“
„Jeho přítomnost by tě mohla ohrozit, přitáhnout pozornost. Chystá se válka mezi nebem a peklem. Tvoji existenci i tvé tajemství musíme bránit, co nejdéle to půjde a nejen před démony, ale i před anděly, kteří si přejí pád světa. Proto nechal Bůh Zachariáše, aby si myslel, že tě usmrtil.“
„Na to se neptám!“ odsekla Justice. „Ptám se, proč … zrovna já? Zabila jsem démona, zlomila pečeť…“
Zabití Samaela tvou rukou mělo svůj důvod, Justice. On přivedl na váš svět svého potomka, Antikrista, jak ho nazýváte, čímž narušil rovnováhu. Musela jsi ho zabít ty, protože ty přivedeš na svět naději, která zvrátí ďábelské síly. Byla jsi k tomuto úkolu předurčena již velmi dávno, ještě před svým narozením. A také to byly zkoušky víry, ale nejen té tvé. Bůh si vybral Castiela, protože věděl, že on je jiný, než ostatní andělé. Castiel se obětoval. Dal přednost lidem před sebou samotným. To je podstata naší existence, proto nás Otec stvořil. Jediný Castiel na to nikdy nezapomněl. A ty jsi prokázala, že můžeš být tou, která navrátí lidem víru a přinese jim spasení.“
No jistě, víra a spasení. Takové boží eufemismy proto, co jí čeká. Justice si připadala ztracená. Něco takového by jí nenapadlo ani v tom nejdivočejším snu. Všechno to do sebe zapadlo, náhle všechno, co ji potkalo, dávalo smysl, ale také se před ní rozprostřela budoucnost, kterou se bála si představit. Ani to nedokázala.
„Je čas jít, Justice.“ Vytrhl ji z jejích úvah Joshua.
„Ne, počkejte!“ vyhrkla. „A to je všechno? Jen tak mi oznámíte, že se mi život obrátil vzhůru nohama a řeknete, abych zase šla?“
„Vše, co jsem ti měl říct, jsem ti řekl. Už není co dodávat.“
„Ale… co mám teď dělat?“ její bojovnost a pokus o nadhled byl pryč, do hlasu se jí vkradla bezmoc.
Joshua chvíli váhal, pak k ní přistoupil a položil jí ruku na rameno: „Justice, já vím, že to není snadné, a kdybych mohl, tak bych ti pomohl. Ale já jsem jen strážce zahrady a jen šířím dál to, co mi řekl Bůh. Nemusíš mít strach, díky tomu, co ti Castiel vyryl do žeber, tě andělé nenajdou. jAle co je nejdůležitější – nesmíš nikdy ztratit víru a nezapomenou na to, co ti řekl Castiel. Jsi vyvolená a ta, ke které se brzy upne očekávání celého světa. Už jen kvůli tomu musíš být silná.“
„Já to ale nedokážu. Bůh si rozhodně nevybral správně.“
„Nepochybuj o něm. Jeho volba byla správná. Nikdy o sobě nepochybuj, Justice Singerová. A nyní jdi…“

„… když jsem se probudil, byla už pryč. Jakoby nikdy neexistovala. Věděl jsem, že se se mnou nerozloučila, protože předpokládala, že jako prorok musím vědět, kam šla – vyrovnat se se svým osudem. A jestli to dokáže? Já v ni věřím.“

Chuck dopsal poslední větu a pomalu zavřel knihu s nápisem As The World Falls Down. Pak se mírně pousmál. Už slyšel přicházet Winchestry. Sebral tedy zvon a šel sehrát svoji roli.


Naposledy upravil Padme dňa 15.08.14 22:56, celkom upravené 2 krát.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   15.08.14 18:59

Pokračování předchozího příspěvku! Nejdřív si přečtěte předchozí kapitolu

O pár dní později
„Jak je to dlouho? Kolem tří dnů?“ zeptal se Dean. „Měli bychom ho nějak povzbudit. Možná bych mu měl udělat masáž zad.“
„Deane…“ řekl Sam mírně vyčítavě.
„A co teda?“
„Podívej… měli bychom přijmout, že Bobby se z toho možná nedostane tak rychle.“ řekl mladší Winchester, aniž by tušil, jak moc tahle věta ranila někoho, kdo celý tento dialog poslouchal ukrytý za rohem.
Potom, co odjela z Chuckova domu, se Justice rozhodla, že půjde za jediným člověkem, který jí zbyl. Jenže doma se neukázal a tak se rozhodla sledovat černou impalu a ta ji dovedla až před nemocnici.
Jen co bratři zmizeli v budově, zaparkovala chopper a vešla za nimi. Počkala, až zmizí za rohem dlouhé chodby a s obavami předstoupila před recepci, kde seděla postarší sestra.
„Dobrý den, mohla bych se zeptat na pacienta? Jmenuje se Robert Singer, pravděpodobně ho tu máte.“
„A vy jste?“ zeptala se žena.
„Jsem… jeho dcera. Justice Singerová.“
„Ach tak, vaši bratři už jsou u něj. Copak vám neřekli, co je s vaším otcem?“
Tohle byl trochu tenký led, zkusila vystřelit naslepo: „Ano, jen… chci se zeptat, jaká je prognóza?“
Sestra vstala a podle jejího ustaraného výrazu pochopila, že je to horší, než čekala: „Bodná rána zasáhla míchu. Je to zřejmě trvalé poškození.“
„Děkuji.“ Zašeptala Justice rozčarovaně.
„Je mi to moc líto slečno.“ Pokusila se sestra, ale zřejmě to pro ni byla jen fráze, kterou tu říkala často.
„Já raději půjdu za bratry.“ řekla, aby unikla jejímu soucitnému pohledu.
„Druhá chodba vpravo!“ volala na ni ještě sestra.
Když se Justice přiblížila k Bobbyho pokoji, zůstala stát za rohem a opatrně vyhlédla. Neměla nejmenší chuť se s bratry setkat. Prý „vaši bratři“. To by to chytla!
Stál tam jen Sam, Dean přišel až po chvíli s nějakou obálkou a snažil se svým „deanovským“ humorem zlehčit Bobbyho stav. Moc se mu nedařilo a Sam na to nebyl očividně zvědavý. I když zrovna odstartoval peklo na zemi, pořád měl vlasatější Winchester více rozumu. Škoda, že ho nepoužíval předtím.  A na to, že ještě před pár dny si šli po krku, jeden dal přednost démonovi před vlastní rodinou, spolu komunikovali, jakoby se nic nestalo. Co hodlají dělat? Stát tady a plkat? Dostala vztek. Sam to celé začal, Dean tomu nedokázal zabránit, Bobby se už nepostaví na nohy, zem se řítí do záhuby a Castiel se vzbouřil zcela zbytečně!
Jen co na něj pomyslela, zazvonil Samovi mobil.
„Castieli?“ řekl překvapeně.
„My o vlku…“ poznamenal Dean.
Justice zpanikařila, jen co Sam řekl název nemocnice. Rychle se otočila a udělala pár kroků zpět, i když jí došlo, že jestli Joshua mluvil pravdu, tak není kam utíkat.
A pak ho spatřila.
Castiel. Anděl, co pro ni sestoupil do pekla, několikrát jí zachránil život, bojoval se Samaelem. Anděl, který jí pomohl pochopit, kdo je. Vzbouřil se proti nebi a padnul. A také udělal skoro nemožné, jen aby odvrátil Apokalypsu. Ten, se kterým prožila za pár měsíců více, než s kýmkoliv jiným.
Zemřel jí před očima a teď tu byl. Živý a zdravý, i když jeho andělská aura byla jaksi utlumená.
Šel po chodbě přímo proti ní, ve tváři ustaraný výraz, rozhlížel se a hledal bratry.
Zůstala stát uprostřed chodby jako ochromená, srdce se jí rozbušilo a napětím nemohla ani dýchat.
Už byl jen pár kroků od ní, zadívala se mu do tváře, jejich pohledy se setkaly… Tedy spíše ona se mu podívala do modrých očí, ale on se zadíval spíše skrze ni. Jako když míjíte na ulici člověka a on vám vstoupí do zorného úhlu, vy mu věnujete na setinu vteřiny pozornost, ale jakmile ho ztratíte z dohledu, zapomenete na něj.
Anděl dívku minul a zabočil za roh.
Justice se musela opřít o zeď a zvrátila hlavu dozadu, aby zahnala slzy. Proč si vlastně myslela, že Joshua lhal? Myslela si, že bez Castiela nedokáže žít. A vida, žije a navíc bude muset.
„Dost keců!“ hlas jejího otce vše přerušil. „Pojď sem a polož na mě ty svoje zatracený ruce! Uzdrav mě! Hned!“
„Nemohu.“ Odpověděl Castiel.
Slyšet jeho hlas a navíc říkat tohle už bylo příliš. Přestala poslouchat, už naštěstí stejně neslyšela, všichni tři zašli do Bobbyho pokoje.
Uvědomila si, že teď skutečně zůstala úplně sama. Sice s nebem nad ní bdícím, či co to poeticky Joshua tvrdil, ale to bylo zatraceně málo.
Párkrát se zhluboka nadechla a otřela si vlhké oči.
Ne, nemá cenu brečet. Zázraky se přece nedějí.
Zaslechla hovor a rychle se otočila čelem ke zdi. Bratři ji právě míjeli, Sam říkal cosi o tom, že má dát Castielovi čas a Dean opakoval, že se cítí úplně nahý.
Počkala, až budou z dohledu a opatrně nakoukla za roh. Bobbyho pokoj zůstal otevřený. Sebrala odvahu a potichu se připlížila a nahlédla.
Starý lovec seděl na vozíku a díval se z okna. Tenhle pohled ji ranil víc, než tisíc slov o tom, jak je na tom špatně.
Hryzla se do rtu, sbírala odvahu, chtěla něco říct… Ale co vlastně chtěla říkat? Ahoj tati, tak nám začala Apokalypsa, ty nemůžeš chodit a já mám pro tebe super novinku. Budeš dědeček!  Absurdní. Šla za ním, protože se potřebovala někomu svěřit s tím, co se dozvěděla a co jí čeká. Uvědomila si, že nemá cenu běžet za otcem a čekat od něj podporu, když teď má svých starostí dost. Lovec na vozíku. Chápala, že pro něj je to konec.
Chtěla vycouvat, ale omylem zavadila o dveře. Ty mírně zavrzaly a ona se rychle schovala za roh.
„Hej, chlapci, jste to vy?“ ozval se Bobby.
Zatnula zuby a snažila se snad ani nedýchat.
„Je tam někdo?“ dožadoval se její otec odpovědi.
Justice zavrtěla hlavou a chvatně odcházela. Přes slzy, které nemohla zadržet, ani neviděla na cestu, potácela se mezi uspěchaným personálem a ploužícími se pacienty. Bylo kolem ní tolik lidí – ale ona se přesto cítila sama. Navíc měla zlost. Měla zlost sama na sebe, že tak zbaběle od Bobbyho utekla. Cítila lítost, když si vzpomněla, jak ji Castiel minul jako cizího člověka.
Už chápala, že teď musí začít od začátku. Sama, od nuly, někde hodně daleko. I když je budoucnost nejistá a ona vlastně neví, co ji čeká…. V nejbližší době ovšem návštěva zubaře, protože se nedívala na cestu a ten náraz byl vážně tvrdý. Čelisti jí cvakly naprázdno, na zem dopadla nějaká obálka, ona se pro ni automaticky sehnula, ale to samé napadlo i toho, se kterým se srazila a když chtěli obálku sebrat, jejich ruce se setkaly.
„Omlouvám se.“ řekl, ona zvedla oči a stačila vteřina, aby se rychle odvrátila a prudce vstala, stejně jako on.  
Takhle blízko Deana Winchestra ještě nikdy neměla.
„To nic.“ Zamumlala, vrazila mu obálku do ruky a chtěla odejít, ale v tom jí bránil jeho široký hrudník.
Dean se snažil pohlédnout jí do tváře, ta vteřina stačila na to, aby se mu zdála povědomá, ale ona se tomu bránila.
„Neznáme se odněkud?“ zkusil se zeptat.
„Ne.“ Pokusila se ho obejít, ale poznala, že udělala chybu, když ho tak příkře odmítla, protože ji chytil za paži a do jeho hlasu se začalo vkrádat podezření: „Ale jo, já si vás pamatuju! Potkali jsme se u Bobbyho. Hledala jste ho.“
Nic neříkala, jen hleděla na jeho ruku, která ji svírala. Byl to lovec a jeho instinkty byly správné. A pokud se bude bránit, bude to ještě horší, protože on jí nedá pokoj.
„O co tu jde? Kdo jste?“ jeho sevření zesílilo. „Co chcete po Bobbym?“
Odhodlaně se nadechla a zvedla hlavu, aby se na něj mohla podívat. Věděla, že hodně riskuje, pokud se na něj podívá. Teď se totiž ukáže, zda je nebo není úplný ignorant. Byla si vědoma toho, co jí vždy s Bobbym spojí.
Dean překvapeně zamžikal.
Konečně si ho mohla pořádně prohlédnout. Takhle zblízka vypadal ještě lépe, pořád ty stejně smyslné rty, zelené oči. I když to byl jiný Dean, než před lety. Ve tváři měl vepsáno utrpení posledních měsíců. Poprvé se od něj odvrátil bratr a nezabránil Apokalypse, strávil čas v pekle, který ho poznamenal. Co ho ještě v životě čeká? Tušila, že ještě hodně. Ale teď už věděla, že je to úděl vyvolených, jako byl on i ona.
Jejich pohledy se do sebe zaklesly a Dean měl náhle pocit, že ji zná už dlouho. A ne proto, že ty její oči mu byly povědomé. Jakoby vycítil nějaké spojení, kterému nerozuměl.
Když se teď na něj dívala, cítila najednou zvláštní smíření s tím, co ji čeká. Jeho čekají horší věci, od kterých ji teď Bůh, nebo kdokoliv, kdo tohle zařídil, naprosto odříznul. A hlavně ji uklidňovalo, že zrovna jeho má Castiel nablízku, protože věděla, že Castielovi na něm záleží. Vždyť i kvůli němu zradil. Tak snad to Dean ocení tak, jak si Castiel zaslouží.
Jen v jednom chtěla mít jistotu, tak to musela vyslovit: „Deane, postarejte se o něj.“
Než stačil Dean Winchester odpovědět, využila jeho šoku, vytrhla se mu a utekla. Lovec se rozhodl ji následovat až po drobném zaváhání, stále totiž musel vstřebávat domněnky. Běžel nemocniční chodbou, vrážel do lidí, podařilo se mu převrátit i pojízdný stolek s nemocniční stravou. Když vyběhl před nemocnici, s popadajícím dechem už jen mohl sledovat dým z ujíždějících kol. „Deane, co se stalo?“ zavolal na bratra Sam od zaparkované impaly.  
Dean k němu nejdříve došel a ztěžka dosedl za volant.
„Same, potkal jsem…“
„Co?“ pomohl mu, když se Dean odmlčel, aby si to znovu přebral.
„Ne, co, ale koho…“ Opravil ho Dean, ale stále se zdráhal to vyslovit nahlas. Raději nastartoval a zařadil rychlost. „Možná se mi to jen zdálo… víš co? Probereme to po cestě. Máme dost práce. Musíme zastavit Apokalypsu…



15. kapitola: Epilog
„Nikdy nic doopravdy nekončí … nebo snad ano?“

„Big Burger se slaninou, jeden bez a jeden s okurkou…,“ zahlásila do kuchyně a zavěsila objednávku na kolík.
Timothy, obrovský černý chasník a nejlepší kuchař široko daleko – ovšem jen proto, že byl široko daleko jediný - vzal zmražené maso, nadhodil ho a nechal ho dopadnout na pánev, jen omastek vycáknul.
Oklepala se předstíraným znechucením, věděla, že se ji těmihle dost nechutnými kousky snaží trochu rozptýlit.
„Time, kdyby tě zákazníci viděli tohle dělat, už by k nám nikdy nepřišli“, konstatovala, když si plátek slaniny připlácl na pleš, vítězoslavně jí svůj kousek ukázal a ještě se u toho šklebil a koulel očima.
„Ale přišli,“ řekl, jen co slaninu setřásl na pánev a odstranil z ní vlas, zřejmě ten poslední, co mu vypadl. „Nemají totiž na vybranou.“
Dala mu za pravdu, v okruhu deseti mil jiná restaurace nebyla.
„A co váš kolektiv?“ jeho pohled utkvěl na jejím břiše, které už se jen stěží vešlo pod zástěru. „Nemáte hlad? Neboj, vám bych udělal něco speciálního, pleš bych vynechal…“
„Kolektiv ti věří, Time, ale nemáme hlad. Už takhle si připadám, že mám břicho jak airbag, nemusím jíst 6x denně.“
„Tak si aspoň sedni, zlato. Jsi na nohou celej den. Oni se tam nezblázní!“ kývl hlavou směrem k místnosti plné strávníků. Chvíli zvažovala jeho návrh. Měla chvíli čas a to vždycky využívala k tomu, aby zvedla telefon na baru a vytočila jeho číslo. Vždycky se ohlásil, buď jako agent FBI, lékař… ale byl to on, Bobby. Chtěla ho slyšet, vědět, že neupadl do depresí. A pokaždé zavěsila. Nakonec si to rozmyslela a usadila se, protože tohohle chlapíka, co si u vaření falešně zpíval, ráda pozorovala. Naplňoval ji optimismem a to bylo to, co teď potřebovala.
„Hele, zlato, já vím, že se o tom nerada bavíš, ale… Už jsi přemejšlela, jak se to bude jmenovat?“ prohodil během smažení hranolek.
Zvedla oči v sloup, skutečně tyhle řeči neměla ráda. Nesnášela ty šišlající ženské, co se jí neustále ptaly na to samé a vyzvídaly, kdo je otec. Obvykle je uzemnila klasickou hláškou, že „z toho divokýho mejdanu si nepamatuje vůbec nic, natož potencionálního otce“. Ještě víc nesnášela matky, co si přitáhly do bistra uječené a obézní dětičky, co běhaly sem a tam, rušily ostatní hosty, zatímco matky v klidu obědvaly a nehnuly ani brvou a navíc vždy udělaly příšerný bordel, co musela těhotná číšnice uklízet ještě hodinu po jejich odchodu.  Děsilo ji, že za chvíli takhle dopadne také a bude řešit stejné situace. Z ní rozhodně vzorová matka nebude.
„Hm?“ otočil se na ní, když neodpověděla
„Ne, nepřemýšlela jsem nad jménem.“ Pokrčila rameny. „Ani nevím, co to bude. Nechám se překvapit.“
„Fakt?“ podivil se. „To jsi první ženská, kterou tohle slyším říkat… zatím jsem poslouchal jen….“ Tim změnil hlas, aby připomínal lehce hysterický ženský ječák: „Musím vědět, co se mi narodí, musím shánět oblečky a jiný sračičky!“
Justice se zasmála.
„Máš recht.“ uznal nakonec Tim. „Lepší je se nechat překvapit. Sračky můžeš koupit později, stejně jsou to takový hnusný věci. Vidělas někdy ty hračky pro malý děcka? Děs. Tumáš. Jestli sis už odpočinula, odnes jim žvanec.“

Byl to dlouhý den. Byla ráda, když poslední host vypadl. Cítila se vyčerpaná, den ode dne se únava projevovala intenzivněji.
„Ať tě ani nenapadne to tahat!“ zavolal Tim od utírání stolů, když viděl, jak se ohýbá pro pytel s odpadky.
„Jsou to jen plastový lahve!“ zaprotestovala.
„Hej, kotě… poslechni mě!“
Položila pytel na zem a chtěla se zatvářit dotčeně, možná namítnout, že není invalidní, ale najednou jí podbřiškem projela ostrá bolest.
„Co je?“ Tim byl v mžiku u ní, jen co uviděl, jak se její tvář zkroutila do nepřirozené grimasy.
„To nic!“ pokusila se ho uklidnit. „To je normální, to se občas stává!“
„No jasně! Dělej, pojď dozadu…“ podepřel ji a už ji vlekl do šatny pro zaměstnance.
„Time…“ snažila se.
„Sedni si a nehejbej se, zavolám doktora.“ Sáhl do kapsy bundy, jen co ji usadil na tvrdou lavici.
„Time, to už tu bylo minulej tejden!“ připomněla mu planý poplach. Byl to trochu úzkostlivý šéf a nikdy nepřipouštěl námitky.
„Sakra, baterka v háji.“ Naštvaně odhodil mobil. „Zůstaň sedět, zavolám odvedle.“
Nechala ho jít, maximálně ji zas odvezou do nemocnice, vysmějou se jí a pustí domů. Zavřela oči a opřela si hlavu o zeď. Další bolest už nepřicházela.
Najednou zhaslo světlo. Překvapeně se napřímila.
„Time?“ zavolala.
Nic. Jistě, nemohl ji slyšet, telefon byl až u baru. S námahou vstala a se šátráním podél zdi se vydala ke dveřím. Jen co nahmátla kliku, zaslechla třískot padajícího nádobí. Pochopila, že pátrat po důvodu náhlé tmy by nebylo moudré. Už dlouho si žila v poklidu, bylo jasné, že to dřív nebo později skončí. Její oči už začaly přivykat tmě. Zapátrala po tašce, kterou ráno pověsila na věšák a vytáhla z ní andělský meč a klíčky od auta. Byla na tohle zvyklá, po vypuštění Lucifera se země hemžila démony, mezi kterými se rozneslo, že je třeba zbavit se určitých lidí a Justice byla v jejich TOP 5. Stěhovala se z místa na místo a tady byla zatím nejdéle.
Justice se nadechla. Přála si, aby klíče bylo to jediné, co použije, až se dostane k východu, naskočí do auta a bude odtud rychle ujíždět. Přála si mít svého rychlého choppera, toho se ale musela vzdát, přece jen byla krajně nevhodné, aby ve svém stavu jezdila na motorce.
Opatrně otevřela dveře. Potemnělá chodba zela prázdnotou. Kdyby nevypadala jak obézní žížala, mohla by prolézt okénkem ve spíži nebo na záchodě  - její specialita. Teď už ale s „kolektivem“ nemohla. Po špičkách se vydala směrem k baru a opatrně vykoukla zpoza rohu.
Nejdřív uslyšela, jak se do ticha ozývá typický zvuk vyvěšeného telefonu. Ten byl přímo na barovém pultu, sluchátko se houpalo na šňůře… Musela se odvrátit a opět se skrýt za roh. Zhluboka dýchala, aby se nepozvracela. Na zemi pod barem totiž ležel zakrvácený Tim s vytřeštěným očima. Vedle něj ležela rozbitá sklenice a kaluž krve se mísila s vodou, kterou jí chtěl zřejmě přinést.
Když už věděla, že se přes to přenesla, proplížila se pod bar až k jeho tělu, aby viděla, co se děje v bistru.   Zvedla oči k zrcadlům na stropě…
Bylo jich asi pět. Rozhlíželi se, očividně si nebyli jistí, zda mají správnou stopu. Pak jeden z nich ukázal dozadu ke skladu. Tři odešli za ním, a dva se postavili k proskleným vchodovým dveřím. Zatnula zuby, namáhavě se sehnula a proplížila se pod bar.  Věděla, že sklad s garáží pro zásobovací dodávky je dostatečně velký na to, aby se tam zdrželi. Ale co s těma dvěma?
Justice potlačila vztek. Kdyby mohla, zlikvidovala by všechny tyhle démonský svině, co zabili člověka, který jí tolik pomáhal.
Opatrně se napřímila a vystrčila hlavu zpod baru. Bistro bylo naštěstí prosklené, bylo vidět, jak démoni stáli venku, jeden tomu druhému něco řekl a vydal se směrem k parkovišti. Její auto stálo přímo na místě pro zaměstnance, odtud na něj bylo dobře vidět.
Justice se odhodlala. Jednoho zvládne! Naposledy pohledem pohladila Tima, vyplížila se zpoza baru a rychlým krokem se blížila k démonovi stojícímu zády u vchodových dveří.
Ten zaslechl, jak se za ním prudce otevřely dveře, a otočil se. Meč, který se mu zabodl do krku, bylo to poslední, co uviděl.
Jen co se skácel k zemi, byla cesta volná. Ostatní pátrali jinde. Chtěla vykročit k autu, ale v tu chvíli jí břichem projela bolest tak silná, že jí unikl tlumený výkřik.
Zavrávorala, musela se chytit dveří, před očima se jí zatmělo.
Dusot přicházející od parkoviště ji probral. Věděla, že k autu to nezvládne. Otevřela opět vchodové dveře, schovala se do bistra a zalovila v kapse zástěry…
Démon od parkoviště se blížil. Ochromena bolestí nahmatala klíče a otočila jím v zámku ve chvíli, kdy rozzuřeně narazil do silného skla.  Ucouvla, když se rozmáchl a pěstmi udeřil do dveří. Sklo okamžitě popraskalo. Vyhrkly jí slzy do očí, bolest byla stále intenzivnější a od skladu se už ozýval křik. Vraceli se!
Neměla na vybranou. Jak nejrychleji mohla, se odpotácela do spíže, zabouchla za sebou dveře a otočila bezpečnostním zámkem. Z posledních sil si stoupla na špičky a z horních polic nad sporákem shodila pytlíky se solí, roztrhla je a po paměti nasypala sůl na práh. Během toho jí z ruky vypadl andělský meč. To těžké zadunění o zem jí znělo jako hrana. Věděla, že je konec a víc nedokáže.
Justice po čtyřech dolezla do nejzazšího kouta místnosti, kde bylo u stropu jedno jediné malé okénko. Zvedla k němu oči a to, co spatřila, jí vehnalo slzy do očí. Noční obloha byla úplně černá. Ale zářila na něm jen jedna jediná, obrovská hvězda. Tak proto jí našli! To je snad špatný vtip! Proč tam není rovnou třeba šipka s nápisem „Všichni démoni sem“?
Už nepochybovala, že se to stane dnes. Ale proč dnes? Na tomhle místě? Tohle sama nezvládnu. Nedokážu to! Opatrně si sáhla mezi stehna. Bylo to horší, než si myslela. Na dlani měla krvavou skvrnu. V téhle chvíli se jí vybavilo to, co se dělo v posledních měsících.
První týdny se od rána do večera jen pozorovala, hledala na sobě sebemenší změnu a zvracela a zvracela. Že je těhotenství požehnaný stav? To určitě! Je to trest!
Ano, v té době, kdy většinu času trávila v objetí se záchodovou mísou, proklínala den, kdy potkala anděla v baloňáku. Měla pocit, že za jednu chvíli platí až příliš vysokou cenu. Zlom nastal ve chvíli, kdy poprvé v noci ucítila někde ve svých útrobách maličký pohyb.  Předtím si mohla čas od času nalhávat, že si z ní dělají legraci a tohle celé je jeden velký vtip. Ale ten pohyb ji přesvědčil o tom, že skutečně brzy přivede na svět nový život. A ona vlastně nemá nikoho, o koho by se mohla opřít.
Od té chvíle nevolnosti ustaly a Justice zvolila jinou taktiku - V podstatě svůj stav začala ignorovat. Nedokázala se s tím, co se s ní dělo, nijak ztotožnit. Svoje zvětšující se břicho a měnící se postavu sledovala v zrcadle a měla pocit, že se dívá na úplně cizí ženu, co čeká dítě. Prvního potomka, na kterého nebyla připravená, nevěděla, odkud má vlastně začít…  Ani netušila, co se jí vlastně narodí a odmítala si tyhle otázky připouštět. Nevymýšlela jméno, necítila potřebu běhat po obchodech a nakupovat ty „sračičky“, jak řekl Tim, protože se jí pořád zdály směšné. Bylo jí jasné, že za tento přístup titul „Matka roku“ nikdy nezíská. Ale teď, když se její situace zdála beznadějná, si poprvé uvědomila, že má strach. Strach, že neudělala nic správně. Ale hlavně si byla konečně jistá tím, že o tohle dítě nechce přijít. Co by řekl Castiel? Máš úkol? Poslání! A co jí řekl tehdy?  Že nechce, aby ho nenáviděla, protože tu pro ni nebude moci být. Teprve teď jí všechno došlo!
Je mi to líto. Nevěděla, jestli tu větu vyslovila, nebo si jí jen myslela. Je mi to hrozně moc líto. Ale nebyla jsem připravená, to snad chápeš. Já nejsem výjimečná, jsem obyčejná a vyděšená ženská, co ani neví, co se sebou.  Ale ty sis mě vybral! Chtěl jsi, abych to byla já! Tak teď něco udělej, je mi jedno co, třeba zázrak, ale udělej něco. Já to sama nedokážu.  Nikdy jsem tě o nic neprosila, protože jsem… neměla víru. Teď ale vím, že je to to poslední, co mi zbývá. Prosím. Jestli slyšíš, jestli jsi mě vůbec někdy slyšel… udělej něco!
Justice Singerová už jen vzdáleně vnímala rány, které přicházely z baru. Bylo jí zle a věděla, že nikdy neměla takový strach. Pak řádění venku ustalo. Pootevřela oči a pohlédla ke dveřím, které se rozletěly na kusy.
Naprázdno polkla a snažila se z pod hradby slz rozpoznat postavu, která vešla dovnitř. Blížila se k ní… to držení těla, chůze…
Zůstal stát, zřejmě byl překvapen tím, co viděl.
Otřela si mokrou tvář. Ne, to není možné, v nemocnici přece říkali, že je to trvalé!
„Tati?“ zašeptala, ač tomu sama nevěřila.
Bylo jí jedno, jestli se jí to zdá. Bylo jí jedno, že se zřejmě děje něco neuvěřitelného.  Natáhla k němu ruce, kterými dosud instinktivně bránila své břicho.
Vyslovil její jméno. Cítila, jak ji zvedá ze špinavé podlahy a mumlá cosi o váze polovičního slona… Musela se tomu mezi bolestmi mírně pousmát. Už nepochybovala, že je to on. S hlavou položenou na jeho rameni zavřela oči. Teď už bude všechno dobré!
Snad…

KONEC
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   15.08.14 23:34

Padme: Tak takový závěr jsem opravdu nečekala! Ale já mám nadějné konce ráda, takže za mě palec nahoru    Ale od začátku... Ten sex Justice s Castielem byl parádní! To se ti opravdu povedlo. Zachariáš byl stejně slizký, jak v seriálu, vystihla jsi ho přesně. Co mě nejvíce ranilo bylo, jak vymazali Justice z paměti Castiela i Winchesterů    Zejména ta scéna, jak Castiel míjel Justice na chodbě té nemocnice mě dostala    Ale ten konec to zachránil. Takže děkuji za celou povídku, vážně se mi moc líbila! Rozhodně jedna z těch TOP tady na fóru. A doufám, že to nebude Tvá poslední. Takže děkuji za příjemně strávených dva a půl let lol!     
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
pájasek
Nevinná obeť
Nevinná obeť


Počet príspevkov : 1
Age : 23
Bydlisko : brno
Nálada : I feel the dog...
Registration date : 29.05.2012

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   16.08.14 23:22

Padme: Je to můj první komentář, ale pravidelně jsem čekala, na každé nové pokračování tohoto úžasného příběhu. A protože jsme se dočkali konce, tak ti prostě musím vzdát hold a zatleskat. 704  
Miluji a ctím si povídek, které dokáží člověka vtáhnout do děje a prožívat to s postavami. Zasmála jsem se, ronila slzy   (potoky) a někdy zase zaraženě zírala a přemýšlela jak to dopadne a při dalším pokračování jen hltala každou novou informaci. Kdybych měla citovat nejlepší chvíle a hlášky asi bych musela ocitovat celou povídku, protože co kapitola to nezapomenutelný zážitek.
Ale když už něco vyzdvihnout tak každý vtípek, chvíle Justice v pekle a ten útěk, a rozhodně ten bravurní závěrečný maraton, kterým si završila tenhle příběh. Ty emoce byly naprosto hmatatelné, po celou dobu. Očekávané spojení Justice s Castielem bylo úžasné a pro Case řekla bych přímo výstižné. A to rozloučení s tou "smrtí" se završení v podobě zapomenutí   prostě není slov...

Často vyhledávám povídky, kde se právě snaží zasadit do už mám známého příběhu, další pohled, který nám byl třeba skryt. Právě tahle povídka je v tomto geniální, skvěle zasazená do již zaběhnutého děje, takovým způsobem, že by to člověk snědl i s navijákem. Osobně bych to viděla na nádherný námět na spinoff, bohužel se něčeho takového asi těžko dočkáme. Ale co už, mohu snad snít...
Takže ještě jednou děkuji za nádherné počtení, těším se na další počin. A jak povídka končila s nadějí, která vždycky zůstává, tak i já s nadějí doufám, že tenhle příběh se ještě dočká nějakého toho možného pokračování.  Wink  
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   17.08.14 12:35

Bohdy: dva a půl roku, to je vážně masakr.  lol! Děkuju, jak jsem psala, jsi snem každého autora.

pájasek Moc děkuji za nádherný komentář. Jsem moc ráda, že se ti to líbilo a zapůsobilo to na tebe tak, jak jsem si přála. Část v pekle a ta po ní je moje oblíbená. Smile Já mám taky moc ráda povídky doplňující děj, takže pokud bych stvořila nějakou další, třeba pokračování této, tak by určitě zase doplňovala seriálové události.

Takže znovu děkuji za komentáře, jsou velmi motivační.   
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
aceras1
Lovec v plienkach
Lovec v plienkach


Počet príspevkov : 279
Registration date : 03.03.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   18.08.14 9:36

Padme - veľmi pekne napísané  704 . Posledná kapitola má len jednu chybu - posledné slovo je Koniec, to znamená, že sa už nemám na čo tešiť  Wink   
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   20.08.14 19:42

Padme: Konec zajímavý, trochu překvapení (alespoň pro mě). Laughing Jako celek to bylo dobré, opravdu, jsi dobrý spisovatel. lol! Děkuji za krásný čtenářský zážitek.  
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   20.08.14 21:51

aceras - Dík, já se zase cítím divně, když nemám co psát. Smile

janča - díky moc, jsem ráda, že to někoho i překvapilo.  lol! 
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   26.08.14 19:51

Pro zájemce celá povídka ke stažení v pdf, heslo "justice"

kód:
http://uloz.to/xDqCfBV5/as-the-world-falls-down-by-padme-pdf
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   26.08.14 20:01

Drahá Padmé,

tímto odkazem ke stažení sis to pěkně zavařila. Chystala jsem se na poslední část o víkendu. Ale kdepak - já si to takto uceleně přečtu celé znovu a pěkně pořádně.

Takže se těš na mé hodnocení Very Happy Bude to určitě super (já už se s jistou situací vnitřně smířila) Very Happy

A díky za ten odkaz - vlastně jsem po něm hrozně toužila
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   Today at 14:32

Návrat hore Goto down
 
As The World Falls Down
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 3 z 4Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4  Next

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Rozpísané poviedky-
Prejdi na: