DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 As The World Falls Down

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4  Next
AutorSpráva
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   09.08.12 10:09

Joclynn napísal:
Jak pak to vypadá s pokráčkem? Nemůžu se dočkat Laughing

Radši nebudu nic slibovat, mám tvůrčí krizi, ale snad brzy Wink díky za trpělivost
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   11.09.12 12:35

Padme: Tvůrčí krize už pominula?? Very Happy
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   14.10.12 3:35

Moc se omlouvám za zpoždění, ale stala se mi ta děsivá věc, kdy jsem měla už skoro vše napsané a pak mi spadl počítač a vše bylo v háji, takže jsem to musela celé napsat znovu, protože to po neukončených kapitolách zveřejňovat nechci. Takže jsem se cítila asi takto: 706

Pozn. autora Laughing - Jeden problém nastal, když jsem popisovala anděla, který má na sobě ženský vessel (který se nápadně podobá jedné slečně z tohoto fóra Wink ). I když má tělo ženy, tak pořád je slovo anděl rodu mužského, takže jsem používala mužský rod. To říkám, kdyby s tím měl někdo problém.



---------------------------Konec keců Smile


9. kapitola
„Čas plyne, Deane. Není to snadné, ale v případě nutnosti ho lze ohnout“

„Bobby je v hrozně nebezpečným věku. Tihle chlapi najednou dostanou pocit, že musí všechno dohnat. Přijde na ně druhá míza a…“
Dean praštil pěstí do stolu, až jeho bratr nadskočil i s notebookem.
„…a co myslíš, že se stane? Je v hajzlu! Objeví se nějaká zlatokopka, mladá holka co ho o všechno obere, on skončí na ulici, zešílí z toho….“
„Deane!“ přerušil ho Sam nevrhle. „Bobby zrovna není multimilionář, to sis už možná stihl všimnout.“
„Zlatokopkám stačí málo. Co když ho trefí šlak při…“
„Prosím tě, nech toho. Snažím se něco dělat!“ Sam se děsil, že bude muset Deanovy šílené teorie dál poslouchat.
„Tak nepracuj! Bobby je důležitější!“ Dean prudce zaklapnul bratrův notebook, Sam naštěstí stihl včas uhnout, jinak by dostal přes prsty.
„Musíme ho zachránit před tou holkou! Tak…co si o tom všem myslíš, Sammy?“
Sam vzdychl, bylo mu jasné, že dokud se nevyjádří, nebude mít už dnes klid: „ Tak za prvé – měl by ses přestat dívat na televizi, Deane. Příhody nesmrtelnýho Richarda a toho doktora v ujetých botách ti úplně vymyly mozek. To, co tu říkáš, zní jako nějakej scénář k blbý telenovele…Proboha, to jsou všichni fanoušci seriálů tak divní?“
„Jmenuje se Ricardo, Same, Ricardo! Je to hrdina! Kdyby umřel, tak je všechno v háji! Když zabijou v seriálu jednu ze stálých postav, vždycky to jde do háje! A na doktora Sexy mi nesahej…“
„…a za druhé -,“ zvýšil Sam hlas, aby toho televizního žrouta umlčel. „Vůbec nevíme, kdo ta holka je. Myslím, že je to hlavně Bobbyho věc a my bychom se do toho neměli plést.“
„Same, přemýšlej.“ Dean zúžil zelené oči do dvou škvírek. „Řekla, že hledá Roberta Singera. Kolik lidí zná Bobbyho pravý jméno?“
„No…já, ty, Rufus…moc ne. Jen blízcí.“ uznal Sam.
„Takže připouštíš, že je to podezřelý…“ naklonil se k němu Dean.
„Připouštím, že je to neobvyklé, ale stojím si za tím, že je to jeho věc. Mě to nezajímá. Deane, že ty jsi zase začal číst bulvár?“
„Já se tu snažím pomoct Bobbymu od zlomeného srdce a ty řešíš bulvár!“ Dean se dotčeně napil piva a doufal, že si Sam nevšiml té sbírky bulvárních časopisů, co si schoval do kufru Impaly a zabrblal:. „A i kdyby… člověk musí být přece informován o společenském dění! Neříkej mi, že nejsi ani trochu zvědavej, kdo ta holka je.“
„Ne, nejsem.“ odvětil Sam a opět otevřel notebook. Dean už nic neřekl, jen poslouchal klapavý zvuk klávesnic, občas foukl do hrdla lahve a po očku bratra pozoroval. Znal ho, na práci se teď rozhodně nesoustředil, nasadil mu brouka do hlavy. Za chvíli to přijde…
Sam přestal psát a opatrně prohlásil: „Dobře. Uznávám, že mě taky zajímá, kdo to je.“
„Já to věděl!“ zajásal Dean vítězoslavně.
„….ale jen trochu! Trochu!“ hájil se Sam rychle.
„Věděl jsem to! A pak, že já čtu bulvár!“
„Zmlkni Deane! Uslyší tě Bobby!“
„Fajn, tak kdy se ho na ni zeptáš?“ ztišil Dean hlas.
„Já?“ podivil se Sam.
„Jo, ty.“
„A proč já? Ty se na tu informaci klepeš víc než já!“
„To je logická dělba práce, Same. Ty se ho zeptáš a já mu pak promluvím do duše. Přece jen jsem tu já větší odborník na ženský.“ Dean se potěšeně zavrtěl na židli a v duchu se musel pochválit, jak to pěkně zní. Dean Winchester, odborník na ženy. Vysoká škola života, kterou absolvoval s vyznamenáním!
„Už jsem ti někdy řekl, že jsi nechutnej egomaniak?“ rýpnul si Sam dotčeně.
„To z tebe mluví závist, Sammy, jen závist.“ ujistil ho bohorovně Dean. „Ale to tě přejde, až budeš mít za sebou to, co já.“
„Až budeš v Bobbyho věku a přijde za tebou taková kočka jako za ním, tak se můžeš plácat po zádech, ty…odborníku!“
„Takže ty si taky myslíš, že ta holka patří k němu?“
„Deane, přestaň mě chytat za slovo, já si nem…“
Sam zničehonic ztichl, když si všiml, jak Dean ztuhnul a zadíval se za něj. Podle jeho výrazu mu bylo jasné, kdo mu stojí v zádech. Sam se otočil.
Ve dveřích kuchyně se jako Bůh pomsty tyčil Bobby, v ruce držel jakýsi ocelový klíč na opravu aut, a zpod kšiltovky je zachmuřeně pozoroval. Sam polkl a zadíval se na Deana, kterému konečně zmizel z úst ten nadřazený úsměv. Místo toho mu v očích jasně četl „máme průšvih, kámo“. Ani jeden totiž netušil, jak dlouho tam stál a co všechno slyšel.
Bobby se po chvíli ticha pohnul a ačkoliv to vypadalo, že oba dva tím klíčem přetáhne, minul je a zamířil k lednici. Jen co jí otevřel, klíč s řachnutím položil na stůl, až se oba bratři oklepali leknutím. Bobby chvíli prohlížel lednici a k údivu obou z ní vytáhl jablečný džus, beze slova zase sebral své nářadí a odešel z kuchyně.
Sam s Deanem si oddechli, padla slova „to bylo o fous“, ale než se tomu stihli zasmát, Bobby se nečekaně vrátil a řekl: „Ujišťuji vás, že jsem nechytil druhou mízu. Ještě nějaký otázky?“
Dean začal něco koktat, ale jeho nedůstojné projevy ukončilo zahekání…Sam ho nejspíš pod stolem nakopnul.
„To děvče ke mně rozhodně nepatří.“ promluvil Bobby klidně. „Moc dobrý scénáristi teda nejste, vás by nezaměstnali ani u tý nejhorší telenovely. Idioti. A Same - tvůj bratr má kufr plnej bulvárních sraček.“
I suverénnímu Deanovi došla řeč, chvíli lapal po dechu ze zjištění, že Bobby slyšel zřejmě úplně všechno a Sam se cítil trapně.
„No…“, Dean se rozhodl nezklamat a pokusil se situaci rozčísnout svým neomaleným humorem. „Tak… to jsme rádi, Bobby. To je fakt super. Jo, super zpráva. Uff, to jsem si oddechli, viď, Same?“ Jmenovaný se trochu strojeně zašklebil a Dean dodal: „To totiž znamená, že ta roštěnka je volná, ne?“
„Na tebe ale určitě nečeká, Deane!“ odsekl Bobby prudce. „Takže pracky pryč, jasný?“ Vzápětí svého výpadu zalitoval. Jeho ostrá reakce byla přehnaná. Nebo možná spíš typicky „otcovská“. Tatínek brání dceru před floutky.
Od chvíle, kdy se Justice poprvé objevila u domu, kde bohužel narazila na jeho dva adoptivní syny, tušil, že se budou dřív nebo později ptát.
Viděl to i teď v jejich očích, Dean i Sam na něj zaraženě hleděli, bylo jasné, že je jim dlužen vysvětlení. V jednu chvíli ho napadlo, že kdyby se jim svěřil, možná by se mu ulevilo. Co by se stalo, kdyby to vyslovil nahlas? Ta dívka je moje dcera. Hoši, jsem otec tý holky…Nechcete si o tom popovídat?
„Zapomeňte na to.“ Slyšel se Bobby říkat. "Už o tom nechci nikdy slyšet ani slovo, jasný?“
Bobby Singer se rozhodl, že tuhle část života si nechá navždy pro sebe a odešel do své pracovny. Možná kdyby Dean a Sam nebyli takoví zabedněnci, leccos by jim došlo. Třeba to, že strýček Bobby měl i nějaký ten soukromý život, před kterým ho Dean plánoval tak chrabře chránit. Rozhodl se nechat je v nevědomosti, třeba si jednou vzpomenou na tu ženu, která malému Samovi zašila roztrhané kalhoty, zatímco on jí při tom s vyvalenýma očima pozoroval. Nebylo divu, moc žen kolem Sammyho nebylo, možná jen obtloustlé učitelky ve škole. Dean by si mohl vzpomenout, jak jí nepokrytě zkoumal výstřih a natřásal před ní svá "nedospělá pírka" jak mládě páva, a oderval se od jejího žlábku až ve chvíli, kdy mu donesla kus koláče. A navíc byla tak hodná, že mu dovolila, aby ho ten nenažranec vdechnul na posezení úplně celý. Asi si mysleli, že je to jen nějaká návštěva. Nebo si zkrátka nepřipouštěli, že by Bobby mohl někoho mít a pustili ji z hlavy. Jediný, kdo o ní věděl, byl John Winchester.
„Bobby, je hezká,“ řekl mu John tehdy, zatímco oba z vedlejšího pokoje sledovali, jak servíruje chlapcům jídlo a limonádu. „Ale, není to moc rychlý? Co o ní vlastně víš? A proč po ní ti démoni šli? A proč už nejdou?“
John vyslovoval polohlasem otázky, které si Bobby nepřipouštěl. John nakonec popřál svému příteli hodně štěstí a odjel s kluky pryč, (i když bylo těžké od ní ty syčáky odtrhnout), s tím, že až bude třeba, vrátí se.
Bobby rychle zamrkal a zaklonil hlavu, aby zabránil slzám drát se na povrch. Třeba si to chlapci nepamatovali, protože se to vlastně nikdy nestalo. Možná to byl jen krásný sen, který měl kdysi jeden lovec, co uvěřil, že ještě není pozdě na to mít rodinu. Ona byla jako pírko, které se zničehonic objeví, poletuje kolem vás a vy se ho snažíte chytit. Nečekaně se vám to podaří, jste překvapeni, jste uchváceni tou ladnou krásou a abyste ho neztratili, sevřete to lehoučké chmýří do své ochranitelské dlaně. Cítíte, jak vás jemně lechtá, je s vámi, vy ho držíte a když už jste si jisti, že je vaše, neopatrně dlaň rozevřete. Pírko vám proklouzne mezi prsty a mizí…
Po smrti Karen si myslel, že už ho nic takového nepotká a ani o to neměl zájem. Jeho život nabral zcela nový směr. Poznal Rufuse a ten ho zasvětil do umění lovu. A Bobby se rozhodl trénovat a zdokonalovat. Noc co noc vyrážel na lov, štvát další a další démony. Dělalo mu dobře, když slyšel jejich řev poté, co jim chrstnul do tváře svěcenou vodu, když se vzpouzeli během vymítání, řvali na na něj ty nejsprostší nadávky, slibovali bolestivou pomstu, ale on je s klidem posílal zpět tam, kam patřili. Ty, které posedli, pak odvezl do nemocnice a aniž by si počkal na slova díků, zmizel. Stačilo mu pomyšlení, že zachránil dalšího člověka a na ničem jiném mu nezáleželo. Nechtěl, aby někdo další trpěl tak, jako on, když ztratil svou ženu. Bylo mu jedno, jestli je horko nebo zima, nebo jestli je světlo nebo tma. On měl ve své duši tmu pořád.
Jediná dvě malá světýlka v té tmě byl Dean a Sam. Jejich otec, posedlý pomstou ještě víc než Bobby, si nevážil toho, že mu alespoň něco zbylo a tak chlapci velmi často zůstávali na krku strýčkovi Bobbymu.
Vše se změnilo v den, kdy s Johnem dostali tip, že v jednom městečku na jihu se zdržuje více démonů, než je obvyklé. Bobby se stavil večer u Johna v motelu, aby ho vyzvedl a vydali se společně na cestu. Ale jen co mu jeho přítel otevřel, došlo mu, že jeden z nich nikam nepojede.
„Strejdo Bobby, koukej!“ křičel Sam, který se vynořil zpoza trochu unaveně tvářícího se otce. „Že vypadám jak příšera z bažin?“
„Chytil neštovice..“ vysvětlil sklesle John, ale jeho mladšímu potomkovi to očividně nevadilo, že vypadá v obličeji jak pizza s ančovičkami a smetanou.
„Tati!!“ ozval se z koupelny kvílivý hlas. „Co když mi to zůstane?“
„Oba chytili neštovice.“ upřesnil potichu a zavoláním svého staršího syna ujistil: „Neboj se Deane, říkal jsem ti, že to zmizí!“
„Dean se bojí, že se pak už nebude líbit holkám ve škole!“ prozradil Bobbymu Sam.
„Co to řek´, ty jeden hnusnej bacilonosičáku?“ Deanův hlas se nebezpečně zvýšil. Sammyho to pobavilo a vycítil svoji příležitost. „Deana nebudou chtít holky, Deana nebudou chtít holky, protože má ksicht plnej bradavic!“
Starší bratr, kterému se představa, že bude vypadat jak Quasimodo, vůbec nezamlouvala, natolik si na sobě zakládal, se vyřítil z koupelny s hlavou obalenou v ručníku a zařval: „Drž hubu, ty malej skřete!“
„Deane! Pozor na jazyk! Sakra… Okamžitě toho nechte! Přestaňte tu lítat! Same! Deane!“ snažil se John, zatímco z nočních stolků padaly lampičky, krabičky od čínských nudlí a prázdné plastové lahve, jak se chlapci naháněli po miniaturním pokoji, ale bylo mu to málo platné. „Já tě přerazím!“ ječel Dean, zatímco Sam na něj vyplazoval jazyk a úspěšně mu unikal.
„Kluci, no tak! Poslechněte tátu!“ zvýšil Bobby hlas a bratři se jako na povel zastavili. Bylo jasné, kdo má u nich autoritu.
„Měli byste odpočívat. Neštovice nejsou žádná sranda. Musíte se teď o sebe navzájem postarat, ne se rvát. Šup do postele.Oba dva.“
Sam s Deanem sice brblali, ale zázrakem poslechli.
„Vrátím se brzy, jen zjistím, co tam mají za sněm a dám vědět.“ ujistil Johna Bobby, i když ho nerad nechával samotného.
Jen co dorazil do jižanského městečka, pustil Winchesterovi na chvíli z hlavy, jako vždy, když šel po „kořisti“. Všechno vypadalo na pohled normálně. Nikdo tu nedělal žádné rituály, žádní duchové nebo jiné nadpřirozené síly. Jako agent Woody obešel pár domů a všude to bylo podobné: Manžel se začal chovat divně, soused zmizel, spolužákovi zčernaly oči.
Bobby si na jednoho z nich počíhal v temné uličce. Démoni tu ovšem nebyli jen tak na rekreaci, aby si užili. Ten, kterého chytil, vzdoroval příliš dlouho. Bobby si zase po dlouhé době nevěděl rady, nevěděl, jak ušetřit oběť, aniž by tomu člověku nějak ublížil. Démon se mu vysmíval, vylezlo z něj, že tu není sám, mlel cosi o poslání, o velkém domě se zahradou a že pán si přijde pro radost.
Nedávalo to vůbec smysl a Bobby zuřil sám na sebe, že je bezmocný, dokud mu démon neoznámil: „Ale můj úkol je u konce. Konečně jsi totiž tady.“ Po této větě démon svého hostitele opustil.
Bobby usoudil, že démoni jsou ještě šílenější, než si myslel a nepřikládal jeho sdělení žádnou velkou váhu. Spěchal za chlapci, bylo mu jasné, že John už z nich musí šílet.
Už odjížděl z města, když mu nečekaně skočil před auto nějaký člověk. Bobby stačil dupnout na brzdu a začal křičet cosi o idiotech, ale ten mladík se jen zasmál, krátce mu ukázal černé oči a utekl. Bobby vyskočil z auta, ale démon byl rychlejší.
„Co to má k sakru…“ podivil se lovec, ale to už mu padl do oka dům, u kterého zastavil. Vila byla obehnána železným ozdobným plotem, na kterém začínalo růst psí víno, hádal, že za pár let vyroste tak, že nebude vidět do velké zahrady, kde byl pečlivě posekaný trávník a záhony květin lemující dlážděné cestičky. Bobbyho uhodila do nosu vůně heřmánku a přistoupil blíž. U jednoho záhonu klečela žena v klobouku a zástěře a štíhlými pažemi v obřích rukavicích trhala plevel. Tento obrázek se navždy vryl Bobbymu do paměti, ostatní vzpomínky na ten den okamžitě zbledly a zmizely. Byl přece jen obyčejný chlap, takže mu pohled padl nejdříve do ženina výstřihu, kam lehký vítr občas navál pramen jejích dlouhých, světlých vlasů, které se jí uvolnily z pod klobouku. Pak putoval výše, přes šíji, až k tváři, kterou měla jemně opálenou, asi na zahradě trávila hodně času.
Žena se na chvíli přestala věnovat práci, rukou si otřela zpocené čelo a zadívala se kamsi doprava. Jeho upřený pohled zřejmě zafungoval, najednou se otočila.
Nevyděsila se, že na ní zpoza plotu civí cizí chlap. Dívali se na sebe pár vteřin a pak se usmála. Kdyby tenhle moment šel uložit do všech smyslů, aby tam navždy zůstal, tak by to tehdy určitě udělal. Jenže vzpomínky začínaly mizet a smazávat obrázek toho dne z paměti.
„Hledáte někoho?“ zavolala a vstala.
Bobby se cítil jako puberťák, protože nebyl schopen slova. Než k němu došla, sebral se.
„Jsem agent FBI…Woody.“ Zmateně začal po kapsách hledat falešný odznak a byl rád, že se před odjezdem nepřevlékl do své umaštěné košile. „Jsem tu kvůli…“, zarazil se, vlastně nevěděl, co mi má vymyslet. Nevěděl, proč tu byl.
„Joyanne“, představila se a dodala jakési příjmení.
Chtěl něco říct, ale od domu se ozvalo zavolání: „Joy! Joy, kde jsi?“
„Tady jsem.“ odpověděla k jeho překvapení. „Jsem v pořádku. Hned tam budu!“ Otočila se zpět na Bobbyho: „Promiňte. To je má sestra, hledá mě.“
„Joy?“ zopakoval v nepříjemné předtuše.
„Ano, já vím, že je to trochu zvláštní. Tak mi říkají od dětství“, pousmála se. „Maminka mi tvrdila, že jsem taková její radost, i když já si myslím, že jsem zas až taková radost nebyla….“
„Slečno…“, uteklo Bobbymu spontánně, i když jí nerad přerušoval, takhle by jí mohl poslouchat až do rána a nikdy by se mu její tón hlasu neomrzel. „Myslím, že vám hrozí nebezpečí.“
Nakažlivý úsměv z její tváře okamžitě zmizel. „Kdo jste?“ zeptala se, ale neznělo to podezíravě ani ustrašeně.
„Když vám to řeknu, neuvěříte mi.“ Bobby nepřestával překvapovat sám sebe, nechápal, kde se v něm bere tolik upřímnosti.
„Zkuste to, agente Woody. Pokud je to tedy vůbec vaše jméno.“ vyzvala ho.
„Jmenuji se Robert Singer… Bobby. Jsem lovec. Existují věci mimo naše chápání. A já myslím…, tedy jsem si jistý, že vám hrozí nebezpečí, Joyanne.“ Za normálních okolností by něco takového z úst nevypustil, ale byl si jistý, že tahle žena zkrátka ví, o čem mluví.
To, co odpověděla, ho šokovalo, ale zároveň utvrdilo v jeho domněnce: „Já vím, pane Singere. Nemusíte se o mě bát. Já ochránce mám.“
Bobby netušil, jestli si z něj nedělá legraci, aby ho odbyla a tak ze zeptal: „A koho?“
„Když vám to řeknu, neuvěříte mi. A zkoušet to nebudu. Promiňte.“
„Víte aspoň, proč vám hrozí nebezpečí?“ snažil se Bobby a přistoupil blíž k plotu. S takovou ženou se nikdy předtím nesetkal.
Možná chtěla něco říct, ale vyrušil je ženský křik: „Joy?“
Na zahradě se objevila žena, pochopil, že je to její sestra, byly si podobné, i když ta druhá měla přísnější pohled.
„Kdo jste?“ utrhla se na něj. „Jděte dál od toho plotu, jste na soukromém pozemku!“
„To je agent FBI.“ Vysvětlila Joy rychle, ale nezdálo se, že by to její sestru nějak uklidnilo.
„To určitě. Nejdřív pošťák, pak poslíček…Ty zrůdy jsou schopné vymyslet cokoliv!“
Bobby nemohl být už více překvapenější. Tady šlo o víc, než jen o pár drzých démonů.
„Nechte mou sestru být!“ křikla žena a zatímco ji táhla pryč, polohlasem jí vyčítala: „Musíš se s každým takhle vybavovat? Copak ses ještě nepoučila?“
Joy ji nevnímala a ohlédla se. Pohled z očí do očí trval sice krátce, ale stihli si jím sdělit úplně vše a také to nejdůležitější: nevidíme se naposledy. A lovec se v tom pohledu celý ztratil. Ten starý Bobby Singer zmizel. Byl tu jiný, který našel ve tmě světlo. Věděl, že ho potkal osudový vztah, silnější a intenzivnější, než bylo jeho manželství s Karen.
„Od té doby, co jsi se objevil, jsou pryč.“ řekla mu později Joy s tím úsměvem, který si zamiloval.
Sešli se za městem, ani netušil kde, bylo mu to jedno, protože existovala už jen ona.
Ano, šli po ní démoni. Bobby netušil proč, ale přestali. Možná si to měl uvědomit dřív, ale díky tomu, že už neměl v duši temnotu, nedokázal ji ani vnímat.
„Kdo je ten tvůj tajemný ochránce?“ ptal se, zatímco jí hladil po vlasech, vonících po heřmánku. ¨
„Ne „on“, ale „ona“.“ opravila ho pobaveně a jejich prsty se navzájem propletly. „I když vlastně záleží, co má na sobě… Nemusíš žárlit, Roberte.“
Měl rád, když mu tak říkala.
„Tolik tajností najednou…Stejně bych jí…nebo ho, rád poznal.“
„Existují věci, které jsou ještě mimo tvoje chápání, lovče.“ řekla Joy s úsměvem.
„Mimo moje chápání? Viděl jsem duchy, upíry, vlkodlaky!“
„Nevím, jestli bys to… snesl.“ pravila vážně. Tak mi zatím nech moje tajemství.“
Udělal by pro ni cokoliv. Nevěřil té klišovité frázi „nemůžu bez ní žít“, člověk může bez toho druhého žít, protože si dokáže zvyknout. Ale byl si jistý, že bez ní žít nechce a pokud to může ovlivnit, udělá to. Její sestra mohla protestovat jak chtěla. Bobby Singer si vezl svou ženu snů po pár týdnech v tom ospalém městečku k sobě domů. Zpětně si uvědomoval, jak to bylo šílené. Jenže tyhle osudové vztahy jak z kýčovitých románů jsou šílené, intenzivní a zůstanou ve vás navždy…ale o to jsou tragičtější.
Chtěl žít normálně. Chtěl odčinit dluh, co měl vůči Karen. Přestal se bát. Jenže jestli si lovec někdy myslel, že může žít v rodinné idylce, tak se spletl. Stíny ho vždycky dostihnou.
Ten den byla malá Justice na světě asi měsíc a každý den od svého narození oslavovala mocným křikem, hlavně v noci. Děti že jsou radost? To si rozhodně nemyslel. Spíš starost. O to víc mu udělalo radost, když se mu to odpoledne podařilo jí uspat na první pokus. Četl jí z knihy o vymítacích rituálech. Byla hrozný řvoun, všechna chrastítka jí byla ukradená, spala jen když jí četl ze svých knih.
Pamatoval si, že když usnula a on jí svou obří rukou pohladil po maličkatém bříšku, venku se nečekaně zatáhlo a začal foukat prudký vítr.
Nejprve vyšel do prvního patra domu, aby zavřel střešní okna, pak zaslechl, jak ho Joy volá. Přišel ke schodišti, aby si ji mohl z výšky prohlédnout.
„Půjdu sebrat prádlo, bude pršet.“ oznámila mu jeho družka.
Pozoroval ji, jak bere do ruky proutěný koš, jak si ladným pohybem odhazuje vlasy z čela. Otevřela dveře a ještě se otočila a zvedla oči. Zase ten její pohled… Byla to jen setina vteřiny, kdy ho napadlo, že ji vidí naposledy, než tuhle vtíravou myšlenku zapudil Vždyť jde jen pro prádlo. Došlo mu to až později, když se probíral s šílenou bolestí hlavy.
Ano, tahle část života byla jako krásný sen. Ale s velmi krutým probuzením. Doslova. Jen co vyšla ze dveří, Bobby ucítil tupou ránu, pak se mu jen zatmělo před očima a řítil se ze schodů. Nevěděl, co se stalo, netušil, jak dlouho tam ležel, kdo ho omráčil. Vzbudil se v rozestavěném krytu, netušil, jak se sem dostal. Jejich tiše si broukající dítě leželo zabalené v dece na železném lůžku, které sem nastěhoval, aby si občas mohl odpočinout během stavby. Netušil, jak se sem dostal, pár minut mu trvalo, než přišel k sobě. Volal její jméno a když se vypotácel z železných dveří, přímo za nimi uviděl ležet svoji Joy. Dusila se vlastní krví, rozdrásané šaty se jí lepily do hlubokých ran a natahovala k němu ruku. Chtěl něco udělat, ale věděl, že nemůže udělat nic. Jen mu cosi dopřálo se s ní naposledy rozloučit. A ona řekla něco, čemu vůbec nerozuměl. Zřejmě blouznila z bolesti: „Roberte…viděla jsem naši…naši dceru. Je krásná… jsem tak pyšná…Ochraň ji…slib mi to!“
Pak jí ztratil navždy a s ní i víru, že by mohl normálně žít a být dobrým otcem vlastní dceři.
--------------------------------------------

Justice se nestihla ani vzpamatovat z Castielových výhružných slov a jen co anděl zmizel, od domu se ozvalo zavrzání dveří.
Na zápraží vyšla žena v bleděmodrých šatech s velkým košem v ruce, ještě se na pár vteřin otočila do nitra domu, pak přivřela dveře a vydala se k sušáku s prádlem.
Vítr foukal stále silněji a Justice si tak musela přidržovat vlasy, které se jí pletly do očí.
Žena skládala prádlo do koše a Justice věděla, že jí zná, i když jí předtím nikdy neviděla. Castiel hovořil o trestu, ale dívka měla pocit, že se právě ocitla v nebi, protože jí anděl splnil jedno z největších přání.
Když byla malá, bála se tmy, krčila se ve velké posteli v tetině domě, kde ji děsil každý kout a modlila se ke svému andělíčkovi, aby jí přivedl maminku zpátky. A teď tu byla! Justice ani na vteřinu nezapochybovala, že je to ona.
Sebrala ze země kousek prádla, co se sušáku serval vichr a pomalým krokem se vydala směrem k ní. Nepřemýšlela, ale věděla, že za chvíli vysloví to, co jí bylo odepřeno vyslovit.
Žena sundala poslední kousek ze šňůry a začala se rozhlížet, zřejmě zjistila, že jí něco chybí. Pak si konečně všimla blížící se dívky.
Justice mohla podle řeči těla ženy hádat, co se v ní asi odehrává: Nejprve si všimla kusu prádla a oddechla si, že se neztratilo. Pak jí konečně zřejmě blesklo hlavou, co tu ta dívka dělá…proč je tak zvláště oblečená…. Proč k ní přistupuje tak pomalu….proč se tak třese…
Justice se zastavila pár metrů od ní. Nevěděla, co má říct, jen natáhla ruku s prádlem. Žena na ni také beze slova šokovaně hleděla.
Justice cítila, jak se jí do očí derou slzy. Je to ona!
Žena se pohnula, aby k ní přistoupila a natáhla se pro prádlo. Jejich ruce se setkaly v okamžik, kdy si po tváři Justice razila cestu velká a horká slza. Chtěla ji oslovit, ale měla stažené hrdlo, ale než stihla poprvé v životě vyslovit nahlas „mami“, z domu se ozvala rána a třískot rozbitého skla.
Žena sebou trhla a odvrátila od Justice hlavu.
„Roberte? Roberte!“ vykřikla zděšeně a rozběhla se zpět do domu.
Justice konečně došlo, že vlastně vůbec nechápe, co se tu děje. Po váhání se rozběhla do domu za ní a jen co stanula mezi dveřmi, sen o nádherném shledání se změnil v krutý obraz. V muži, který ležel bez hnutí na zemi, poznala Bobbyho, svého otce, i když nevypadal jako zarostlý a týden nemytý poustevník. Žena, o které ani na pár vteřin nepochybovala, že je její matka, klečela u něj a zoufale se bránila démonovi, který jí držel zezadu za krk a zatímco pravou rukou se snažila uvolnit dusivé sevření, její levá se natahovala k Bobbymu.
Justice věděla, co Bobby občas nosil v kapse, rychle přiskočila a dřív, než stačil démon zareagovat, vytáhla placatku se svěcenou vodou a chrstla mu její obsah do obličeje. Ten ženu přestal škrtit a s dlaněmi na tváři a řevem se válel po zemi.
Joy se schoulila do klubíčka a očividně lapala po dechu, zatímco Justice se k ní sehnula a položila jí dlaň na záda. Nevěděla, co má říct, otřesena tím vším, do čeho jí anděl vrhl. Proboha, vždyť stroj času je jen ve filmech!
Žena zvedla hlavu, zadívala se na řetízek s přívěškem anděla, který měla Justice na krku a na její ztrápené tváří se objevil lehký úsměv. Ano, měla na krku ten samý!
Bylo jasné, že nepochybuje, že dívka je její dcera a sevřela jí paži. Justice víc nevydržela a chtěla matku konečně obejmout, ale ani tentokrát se jí to nepodařilo. Něco je od sebe odervalo, Justice přeletěla půl místnosti a dopadla na stůl, který se pod její vahou zlomil. Cítila, jak se jí zatmělo před očima a vyrazila si dech, chvíli si připadala jak nemotorný brouk, který skončil na krovkách a nemůže se dostat zpátky na nohy. Když se jí konečně podařilo zvednout se na lokti a prokouknout zatmění, které jí přivodil náraz do hlavy, utrpěla další šok.
Před sebou spatřila něco obrovského, jakoby jí někdo vyhodil uprostřed noci na silnici, kde se najednou zjevil náklaďák o velikosti třípatrového domu a ozářil jí prudkými, dálkovými světly. Přesto pocítila náznak naděje, cítila se přesně jako v přítomnosti Castiela, na pár okamžiků zadoufala, že se vrátil a hodlá jí oznámit, že už má svůj trest za sebou.
Nadechla se a zavřela oči, aby zvládla tu andělskou podobu, a když je otevřela, spatřila na místě, kde před chvíli seděla její matka, plnoštíhlou dívku, s blond vlasy v culíku, oblečenou v černém kostýmku. Za okny se mezitím setmělo, déšť stále nepřicházel, ale blesky už ozařovaly temnou oblohu a při jednom z nich uviděla její černá křídla, jež zabírala půlku spodního patra.
Démon, ochromený svěcenou vodou se už vzpamatoval a hodlal zaútočit. Moc toho nezvládl, blondýnka ho s kamenným výrazem čapla pod krkem a zvedla do výšky. Chvíli škubal nožičkami jak chycený motýl, než mu z úst i očí vytrysklo jasné světlo. Ještě než ho upustila, připlížil se k ní zezadu další. Bez mrknutí oka, pustila bezvládného hostitele prvního démona a druhého přirazila ke zdi tak prudce, až celá popraskala a se stejnou rychlostí ho zbavila démonské existence.
Vypadalo to, že další nepřátelé už nejsou na blízku, protože jen s ním mrštila o zem, poupravila si bílou košili a sako, které se jí při té akční scéně trochu posunulo.
Pak svoji pozornost obrátila na zírající Justice. Ta okamžitě pochopila, že to zrovna není milá pozornost, protože ve vteřině byl ten anděl s mohutnou tělesnou schránkou u ní, chňapl ji za paži a donutil vstát.
„Kdo jsi?“ houkla jí do obličeje tichým, přesto mrazivým hlasem.
Justice lapala po dechu, nevěděla, co má říct, ale pomohl jí výkřik, co se ozval za nimi: „Seraphiel! Dost! Nech ji!“
Ten hlas patřil vyděšené Joy. „Neubližuj jí! Myslím…že, to je…. Justice!“
Za normálních okolností by jistě padl nějaký jiný dotaz, třeba jak se může dospělá dcera setkat se svojí dávno zesnulou matkou. Anděl byl zřejmě na podobné nestandardní situace zvyklý, protože přijal tuhle informaci s naprosto nevzrušeným výrazem. Justice měla pocit, že jí popraskají všechny kosti v těle, anděl jí nepustil, místo toho položil velmi věcnou otázku: „Kdo tě sem poslal?“
Joy k nim doběhla, po tváři ji z rány na čele stékal pramínek krve. „Seraphiel, prosím, pusť ji. Podívej se na ni. Je vyděšená!“
„Mohl ji sem poslat démon!“ řekla Seraphiel temně.
Justice se konečně sebrala a zavrtěla hlavou…“Ne, ne…“
„Vidíš?“ řekla Joy. „Ona určitě nelže!“
„Tak to musel být anděl!“ Seraphiel a konečně Justice pustila.
Joy objala svou dceru kolem ramen. „Neboj se! To je Seraphiel, přišla nám pomoct! Jak si se sem dostala?“
Justice se ovšem nedokázala nijak uklidnit. Konečně na ni dolehlo, co se tu děje. Vedle ní je její matka, co má být x let mrtvá, nějaká těžkotonážní blondýna s křídly se tváří, že by ji nejraději urvala hlavu, Castiel nikde, támhle leží v bezvědomí její otec o několik let mladší… Co to má znamenat?
„Nevím!“ zařvala Justice hystericky. „Nechte mě být, já nevím! Nevím, co se to děje! A nesahejte na mě!“
Vytrhla se té osobě, o které si před chvíli myslela, že to je její matka, ale teď doufala, že tohle je jen špatný sen, krutý žert, nebo nějaký andělský Matrix, co jí Castiel naprogramoval do hlavy, aby jí uvedl do naprosté schízy a pak se objevil s vítězoslavným pohledem, že jí konečně řádně vytrestal. Ale on nikde nebyl, ztratil se! Copak to vážně udělal a vrátil jí v čase? Ale proč, proč?
„Tak kdo tě sem poslal?“ zvýšila Seraphiel hlas, očividně už jí ta mladá hysterka přestávala bavit. Joy se opět pokusila anděla uklidnit.
„Castiel! křikla Justice ve víře, že jen co odpoví na tenhle dotaz, jmenovaný se konečně objeví. Třeba je to nějaké heslo k tomuhle šílenství.
Na Seraphielině tváři se objevily vrásky. „Castiel?“
Joy se na ni zadívala: „Ty ho znáš?“
„Ano. Je z mé posádky…“
„Vy andělé skutečně umíte poslat lidi do minulosti?“ podivila se Joy.
„Jen ve výjimečných případech. Nemůžeme si s časem jen tak hrát..“ řekla Seraphiel a v jejím hlase se objevil náznak neklidu a spíše pro sebe dodala: „A Castiel nedělá nic, co by nebylo bezpodmínečně nutné…“
Justice ale cítila úlevu, ona zná Castiela, třeba ví, jak se z tohohle dostat.
„Co ti řekl? Musíš mi to říct!“ začala Seraphiel naléhat.
„Chtěl… chtěl, abych si našla odpovědi sama. Já nevím, proč mě sem poslal!“ řekla Justice nervózně.
„Dobře, zkusíme to vzít od začátku, když už musíme slovíčkařit.“ Seraphiel se tvářila stále stejně, ale bylo jasné, že je netrpělivá. „Chci vědět, proč za tebou přišel, to ti musel sdělit naprosto přesně!“
Joy se s napětím zadívala na svou dceru. Ta se hryzla do rtu, než zašeptala: „Prý se blíží Apokalypsa….“
Seraphiel, zjevně také bez emocí, jako její kolega z posádky, či co to říkala, se přidušeně zeptala: „Mluvil o pečetích?“
„Ano…“
„Zmínil jméno Lilith?“
Justice kývla.
„Co to znamená, Seraphiel?“ zeptala se Joy, když se anděl odmlčel a bylo jasné, že to není jen prázdná dramatická pauza.
„Nevinný muž prolije v pekle krev…“ Seraphiel si řekla opět cosi nepochopitelného pro sebe, než se zadívala na Joy: „Znamená to, že to začalo! A tvá dcera je vyvolená!“
„Takže…“ začala Joy, ale nedořekla. Seraphiel jen nepatrně kývla hlavou. Očividně si rozuměly beze slov. „Teď přišel čas, kdy se to potvrdí. Proto ji sem Castiel poslal!“
Justice obě sledovala a měla pocit, že se za chvíli zblázní. Zatím žádná odpověď nepřicházela, nebo o čem to ten andělskej zmetek mluvil!
„Přenesu dítě i tvého druha, aby byli v bezpečí…a ji…, ukázala Seraphiel na vystresovanou Justice, která si byla jistá, že se tu děje něco, co se jí týká, ale všichni jí jaksi odmítají říci co. „…odveď dolů.“
Justice se ani nestihla pozastavit nad slovem „dítě“, protože ta žena, kterou se stála zdráhala nazvat v duchu matkou, nebo si připustit, že je to ona, ji vzala za ruku a táhla kamsi do podzemí..
Justice pocítila šílený strach. Cítila, že se brzy stane něco strašného.
„Kam to jdeme?“ pokusila se zeptat, ale Joy neodpověděla. Místo toho ji zavedla do prostor pod domem, o kterých neměla Justice ani tušení. Vypadalo to jako protiatomový kryt, částečně ještě rozestavěný, všude byly nakresleny nějaké znaky, zřejmě aby zahnaly démony. Dívka s otevřenou pusou zírala na prostor, zvrátila hlavu, aby si prohlédla i strop a když ji sklopila zpátky, nadskočila leknutím.
Přímo do tváře jí zblízka zírala Seraphiel, pořád měla ten svůj výraz, co jí naprosto vyváděl z míry i u Castiela. Navíc pojem osobní prostor těmhle okřídlencům zřejmě nic neříkal!
Teprve pak si všimla, že anděl drží v náručí cosi zabaleného a podle tvaru bylo jasné, co to asi je.
Justice se zatočila hlava a ucouvla. …spíše bylo jasné, kdo to je. To je naprosto absurdní, všechno tohle, co se tu děje, to přece není normální! Justice zabořila tvář do dlaní.
Anděl sem zřejmě stihl přenést i Bobbyho v bezvědomí, ten ležel opodál. Seraphiel významně hleděla na otřesenou dívku, když dítě předávala Joy, která jej opatrně uložila na lůžko uprostřed místnosti.
„Co se to děje?“ zašeptala Justice šokovaně, když ten andělský, zpytavý pohled už nemohla dál vydržet.
„Prosím, řekne mi někdo, co se tu děje!!“ zaječela a docílila akorát toho, že to dítě rozeřvalo na celé kolo.
„Co by se dělo?“ nenechala jí Seraphiel na pochybách. „Taky jsi musela být někdy malá.“
„Ne, to je zlý sen! Vezmi mě pryč. Castieli! Castieli, slyšíš!“ vykřikla dívka a do očí jí vyhrkly slzy, zatímco Joy konejšila toho uječence v plínách. „Už ses dost pobavil, tak toho nech, ty….“
„Neopovažuj se tu větu dokončit!“ přerušila jí Seraphiel tvrdě. „Vzpamatuj se a uvědom si, proč tě sem přivedl! Chce ti ukázat tvůj osud, Justice Singerová! Přijmi ho! Dostalo se ti požehnání, božské ochrany! Přestaň pochybovat o záměru našeho Otce i mého bratra a přestaň ho urážet! Přijde den, kdy budeš děkovat okolnostem, žes potkala někoho, jako je Castiel! Joy, z tvé dcery vyrostl nevychovaný spratek bez špetky úcty a pokory!“
„Seraphiel…prosím!“ ozvala se jmenovaná a položila už klidné dítě zpět na lůžko. „Nech mě s ní promluvit. Pochop, že se asi někdo nepřesouvá v čase každý den!“
Jmenovaná přikývla a dodala směrem k šokované a také zahanbené Justice: „Chci jen, abys Castielovi něco vzkázala, dobře si to zapamatuj a až bude čas, nezapomeň mu to říct…Byl tím nejlepším bratrem, jakého jsem mohla mít. Strávila jsem mezi lidmi už nějaký čas a něco jsem se naučila - někdy nestačí jen příkazy, kterými se řídíme. Někdy je třeba i svobodná vůle! Oddanost nejen svému cíli, ale konkrétním lidem. Proto je náš Otec stvořil. Řekni mu, že vždycky stojí za někoho bojovat!“ Seraphiel se odmlčela, zdálo se, že to, co říká, je pro ni těžké vyjádřit. „A teď si pospěš, Joyanne. Nemáme moc času.“
Jen co anděl zmizel, Joy uchopila svou dceru za ramena a pevně je sevřela:„Justice. Potřebuji, abys mě teď poslechla a zůstala tady. Ať se děje, co se děje, rozumíš?“
Dívka se třásla strachy a zoufalstvím: „Když… já nevím, co se to děje.“
„Zvykni si, že tvůj život teď bude plný divných věcí. Můj byl takový od samého začátku.“
„Ale já netušila,, že jsem taková. Dokud…nepřišel Castiel. “
Joy pokývala hlavou. „Přišel, aby ti pomohl. Poslechni ho, Justice, prosím! A teď tu počkej. Slib, že tu zůstaneš!“
„Kam jdeš?“ zeptala se Justice podezíravě. „A proč ti říkala, že je málo času? Málo času na co?“
„Neptej se a počkej tu.“ odpověděla Joy, pustila ji a otočila se k odchodu. Víc už Justice nevydržela, chytila ji za ruku a vykřikla: „Ne, nechoď pryč! Já vím, co se stane…zabije tě! Ten démon Samael!“
„Já vím.“ Joy ji pohladila tak, jak po tom vždycky toužila, když byla malá a stýskala si po ní. „Slib, že uděláš, co jsem ti řekla.“
„Slibuju.“ dostala se ze sebe Justice přiškrceně. Joy se zadívala na ležícího Bobbyho a dlouze se nadechla. V očích se jí objevil smutný lesk, když se na něj usmála.
To už Justice nevydržela, hlas se jí zlomil, když jí poprvé oslovila nahlas: „Mami…Já to takhle nechci. Kdybys věděla…celý život jsem byla tak sama. A hlavně mi neopakuj to klišé, že to není pravda. Nebyla jsi se mnou. Nezvládla jsem to bez tebe!“
„Justice, přestaň takhle mluvit! Zvládla jsi to. Stojíš tady, přede mnou!“ Joy sevřela dceři třesoucí se ramena. „Ano, nebyla jsem s tebou a věřím, že to nebylo příjemné. Ale osud nám dopřál příležitost, abychom se setkaly, takže ti teď něco řeknu a nebudu ti lhát: Lidé jako ty a já to nikdy nebudou mít snadné. Narodili jsme se kvůli určitému úkolu a musíme ho splnit, ať se nám to líbí, nebo ne, bez ohledu na to, co nás to bude stát. A ta cena bude veliká – připrav se na to. Vím, že je to těžké, ale musíš to přijmout.“
„Ale...to není fér.“ zašeptala Justice. Zase se cítila malá, ztracená, jako když byla dítě a bloudila po chodbách tetina domu a bála se každého temného koutu.
„Máš svého anděla. Začni mu důvěřovat. On tě povede z té tmy, které se tolik bojíš.“ odpověděla její matka, jako kdyby věděla, nač Justice myslí. „Až přijmeš svůj osud, bude ti líp, i když se ti to teď nezdá fér. A najdeš to, co hledáš.“
„Co jsi našla ty?“ zeptala se Justice.
Joy se pousmála a poupravila jí řetízek s přívěškem anděla. „Našla jsem tvého otce, ty nejlepší chvíle s ním, tebe… I když to nebylo na dlouho, neměnila bych, protože každý den za to stál. A teď mám i víru, že nic z toho, čím jsem si prošla, nebylo marné. Nezklam mě, Justice!“
Justice už neměla co namítat. Matka jí na krátkou chvíli ještě pevně objala, než se rychle sebrala, sama si setřela slzy a pak za sebou zavřela těžké dveře.
Justice okamžitě přitiskla ucho na chladný kov. Slyšela tlumený rozhovor, Joy mluvila se Seraphiel. Pochytila jen pár slov… Anděl se ptal, jestli je připravená. Jako nikdy předtím, zněla odpověď.
Najednou se celá místnost začala třást. Dívka se vyděšeně rozhlížela a zachvátil ji příšerný pocit. Věděla, že něco se blíží, něco krutého, co je horší, než všechno, co dosud znala. Cítila, že celé její tělo zachvátila šílená křeč, jakoby se jí dotklo …. samotné peklo. Ten šílený, spalující žár, náhle slyšela křik nevinných, před očima se jí začaly zjevovat šílené obrazy… Justice zabořila obě ruce do vlasů, celé její tělo nekontrolovatelně třáslo a cítila, jak jí kůže zvlhla ledovým potem. Musela si sednout na zem, jinak by omdlela.
A pak to přišlo. Byla si jistá. Byl tady. Ten, o kterém mluvil Castiel. Cítila, že část její duše ho cítí. On tě stvořil, si jeho dílem! říkal Castiel. Ta slova se ale změnila, teď slyšela ten hlas, co vycházel z těch nejhlubších útrob pekla: Jsi moje dílo…Jdu si pro tebe, Justice!
Dítě se rozkřičelo a kdyby mohla i ona, začala by křičet také.
„Nikdo mě nepřivítá? Žádné slavobrány, dary, roztleskávačky?“ Justice prudce otevřela oči. Ten hlas už nebyl démonský, ale lidský.
Pomalu vstala a všimla si, že na dveřích je malé okénko, nebo spíše průzor, který je pootevřený. Dvěma prsty do něj opatrně strčila, aby alespoň něco viděla…
Viděla Seraphiel a Joy. Stály k ní zády, škvírou neviděla příliš, ale stál tam!
Samael, princ pekla.
Vypadal přesně tak, jak ho viděla ve svém snu. Kdyby vedle sebe stáli Castiel a Samael a ona by měla hádat, který z nich je anděl, rozhodně by neukázala na Castiela. Ten si svého hostitele zřejmě vybíral mezi právníky nebo pojišťováky, ale princ pekla lovil ve „vyšších vodách“. Jeho tělesná schránka by se skvěle vyjímala na obálkách módních časopisů, nebo v nabídkovém katalogu gigolů na jeden večer.. Pod dokonale padnoucím oblekem smetanové barvy, kterou doplňovala žlutá košile a kravata, se rýsovala vypracovaná postava a jeho tvář lemovaly dlouhé, kudrnaté, blond vlasy. Vše doplňovala růže tmavě modré barvy v klopě saka. Elegantní, zlověstné...
Justice měla pocit, že stojí u okraje pekelné jámy a někdo se jí pokouší stáhnout dolů. Děcko zabalené v dece pofňukávalo, sebrala všechnu odvahu, přestala přemýšlet o tom, že se děje něco neobvyklého, potichu se k němu připlížila a vzala opatrně do náruče.
„Pssst.“ snažila se dítě houpat na třesoucích se rukou, ale každá Samaelova věta na ni působila jako kdyby na ni sáhla smrt.
„Seraphiel!“ zvolal nadšeně. „Už dlouho jsme se neviděli… kdy to bylo naposled?“
„Když tě svedla Lilith.“ napověděl mu anděl odměřeně.
„Tak to si asi pamatujeme každý jinak!“ zasmál se Samael žoviálně a dodal: „Já mám pocit, že to bylo v den, kdy jsem se konečně osvobodil z vlivu našeho autoritativního tatínka. Šťastný to den.“
„To záleží na úhlu pohledu.“ odpověděla Seraphiel klidně.
„Tak to zkrátíme, ne?“ navrhl Samael konečně. „Mimochodem…Joy…těší mě! Po těch letech, kdy se tě snažili dostat moji neschopní přisluhovači, jsem se rozhodl přijít osobně.“
„Ani se jí nedotkneš!“ vykřikla Seraphiel varovně.
„Ach, Seraphiel, Seraphiel. Pořád stejně naivní jako před staletími, že? Kdo tu řekl, že jsem přišel kvůli ní?“
Justice se sevřel žaludek, tiskla k sobě dítě ještě pevněji a znovu se opatrně přiblížila k okénku.
Vzápětí málem vykřikla leknutím, spatřila totiž, jak Samael odhodil Seraphiel přímo na ocelové dveře krytu takovou silou, že se prohnuly.
„Ne! Seraphiel!“ zoufalý křik Joy napovídal, co se děje.. Justice odskočila od dveří, už si netroufala nahlédnout znovu.
„Nech jí!“ Joy se do hlasu vkrádaly slzy. „Prosím…“
Samaelův smích se odrazil od stěn krytu. „Tak ty mě prosíš? O její existenci? Tak moc jí máš ráda, Joyanne? I přes to, že ti celou dobu lhala? Všichni andělé jsou prolhaní pokrytci!“
„Joy, neposlouchej ho!“ vykřikla naléhavě Seraphiel.
„Myslíš si, že celý tohle je nějaký Boží plán?“ pokračoval Samael. „Ne, tohle byl můj nápad! MŮJ plán! Proč myslíš, že jsem ti postavil do cesty toho trubce, Joy? Proč jsem ho přilákal do toho města? Ty už mě dávno nezajímáš! Bylas jen cesta! Chci to, cos přivedla na svět! To mi patří! Až začne Apokalypsa, budu to velmi, velmi potřebovat! Viděl jsem v proroctví tvou dceru, ne tebe!“
Jeho slova zakončila prudká záře, která svou silou pronikla skrz škvíry dveří i okénko a Justice se do uší zaryl matčin děsivý křik.
Dítě se dalo znovu do pláče, stejně jako dospělá dívka.
„A teď, když jsme spolu sami, Joy, tak mi ustup od těch dveří.“
Justice slyšela i přes náhlou ztrátu své ochránkyně v matčině hlasu rozhodnost svou dceru bránit: „Ustoupím, až mi řekneš, jak může mé dítě ovlivnit Apokalypsu.“
„Nemusím ti nic vysvětlovat.“
„Co jsi viděl v tom proroctví?“
„….a ani zpovídat! Podívej Joy, marně se pokoušíš získat čas.“
„Je to jen dítě, Samaeli. Těžko ti může zabránit začít Apokalypsu.“
„Plevelu je třeba zbavit se v zárodku.“ odsekl démon nevrle. „Nemám čas na tvé řeči, nerad se zdržuji blízko lidí. Štítím se vás. Jste největší boží omyl. Nemůžu se dočkat, až se tenhle svět zhroutí! Zasloužíte si to!“
„Už si skončil? Chci ti něco navrhout. Myslím, že tě to bude zajímat!“
Justice zpozorněla a znovu se připlížila k průzoru ve dveřích. Její matka stála neohrožená v tváří v tvář Samaelovi, u nohou jí ležela mrtvá Seraphiel a stíny jejích křídel pokrývaly celou zem.
„To si nemyslím, ale pokračuj.“ vyzval Samael Joy. „Pár minut navíc mě určitě nezabije…“
Pak se slizce zasmál vlastnímu ubohému vtipu.
„Hádám, že ty vůbec nevíš, jak má moje dcera ovlivnit Apokalypsu. Něco jsi viděl, ale nevíš přesně co.“
„Dejme tomu.“ připustil démon neochotně. „A dál?“
„Jak víš, že ona má Apokalypse pomoci zabránit a ne ji třeba… pomoci spustit?“
Justice se zachvěla. Její nejhlubší obavy teď matka vyslovila nahlas.
Nastala chvíle ticha, kdy měla dívka pocit, že slyší jen splašený tlukot svého srdce, až se bála, že ji démon může slyšet.
„Co mi teda navrhuješ?“ zeptal se démon klidně.
„Dej jí čas.“
Samaela návrh Joy pobavil. „Jen tak? Jsi šílená!“
„Nabízím ti svou duši! Dej mi nějaký čas a pak přijď. Ale nech mou dceru být, dokud si nebudeš jistý, jakou úlohu v tom vašem konci světa sehraje!“
Justice si položila dlaň na ústa, aby nevyjekla šokem.
Tentokrát se Samael rozesmál nahlas. „To nemyslíš vážně, Joy. Nabízíš mi duši, která prokazatelně patří do nebe. Miláček našeho tatínka a všech andělů chce do pekla. Ty nevíš, co tě čeká. Věčnost v utrpení! Jestli mi dáš duši, den co den tě budou prznit ty nejhorší pekelné zrůdy. Budeš moje hračka, můj otrok, co mi bude lízat podrážky. Vážně to chceš?“
„Je to moje dcera.“
Řekla to tak prostě a samozřejmě, že Justice vyhrkly z očí slzy. Chtěla křičet, ale nemohla, strach ji zcela ochromil.
Samaela zřejmě také zarazila ta odhodlanost, protože mlčel. Velmi dlouho mlčel, než se vyjádřil: „Celkem se mi to zamlouvá. Duše úplně zadarmo. Ale něco se mi na té dohodě nelíbí, Joy. Ten čas. Nejsem démon z křižovatky, jsem princ a můžu si vymyslet vlastní dohodu. Takže tady je můj návrh: Nechám zatím tvou dceru být, dokud nezjistím, jakou roli má v Apokalypse hrát, jak navrhuješ. Ale ty se mnou půjdeš hned, nebo naše dohoda neplatí!“
Joy neváhala. Ani na vteřinu. Justice necítila v jejím hlase ani špetku strachu.: „Souhlasím.“
Samael zněl potěšeně: „Výborně. Tak a teď přijde má oblíbená část - polibek, Joyanne, abychom stvrdili naši krásnou dohodu!“ Při těchto nechutných slovech si upravil svůj oblek a kravatu. „Ale buď na mě hodná. Ještě nikdy jsem žádnému tak významnému člověku pusu nedával. Ukradneš mi mé démonské panenství! Já budu líbat smrtelníka, co vidí anděly a ďábly. Ach, mám z toho trému… co koukáš? Nestůj a pojď sem!“
Malá Justice v dece se dala do plačtivého křiku. Ta druhá se svezla na zem, už nechtěla vidět víc, schoulila se do třesoucího se klubíčka, protože měla pocit, že právě se její srdce rozpadlo na milión kousků. Sice se nedívala, ale před očima měla ten obraz, jak se její matka líbá s tím démonem, jehož skutečná podoba je snad to nejodpornější, co kdy viděla.
„Neplač, maličká!“ zaslechla po dlouhých vteřinách napjatého ticha Samaelův hlas, tentokrát už nelidský, démonský. „Uvidíme se brzy. Tak zatím!“
Jen co dořekl, uslyšela Justice táhlé, vzteklé vrčení. Vyskočila na nohy a pohlédla ven. Z tmavých koutů sklepa vylézala jakási monstra, tvarem připomínala psy, byla i na všech čtyřech, ale to, co viděla, bylo mnohem děsivější. Žluto-červené oči se upíraly na její matku a z tlam jim odkapávala jakási slizká tekutina. Jejich těla byla pokrytá čímsi, co připomínalo hadí kůži, sem tam jim čouhaly nevzhledné chlupy, z hřbetů jim trčelo cosi, co vypadalo jako tlusté ostny. Na obřích prackách měly drápy a jazyky, které jim visely z vyzubených tlam vypadaly, že jim z nich čouhají ostré hřebíky.
„Mami!“ vykřikla Justice. „Rychle, pojď dovnitř! Otevři ty dveře!“
Joy pomalu couvala, psi stále vyčkávali na správný moment.
„Mami, rychle, zevnitř to nejde otevřít! Pospěš si…mami…mami, co děláš? Ne, mami!“ Justice začala bušit pěstmi do dveří jako smyslů zbavená, když její matka pouze přistoupila ke dveřím a jen zavřela průzor na západku, aby už dcera nic neviděla.
Dívka měla pocit, že jí plíce vyskočí z hrudi, když nelidsky křičela děsem a snažila se otevřít těžké dveře, za kterými slyšela jen štěkot a zuřivé vrčení těch stvůr. V jednu chvíli se vrhla i k omráčenému Bobbymu a prosila ho, aby se probudil, lomcovala s ním, ale marně.
Trvalo to sotva pár minut, ale Justice měla pocit, že právě zestárla o několik dlouhých let. Štěkot ustal a rozhostilo se ticho, do kterého se ozývaly dívčiny tiché vzlyky a děcko na lůžku si cosi broukalo.
Pak se dveře samy otevřely.
Justice vyšla ven ve chvíli, kdy Seraphiel obklopilo světlo a její tělo zmizelo. Joy ležela na zemi ve vlastní krvi, v očích bolest, ale zároveň smíření. Dívka se s pláčem vrhla ke své matce a objala jí, bylo jí jedno, že má zakrvácené celé tělo. Slyšela, jak matčino srdce nepravidelně bije a v hrudí jí chrčí..
Ze smutku jí vyrušilo váhavé zavolání: „Joy?“
Zvedla hlavu, poznala totiž Bobbyho hlas.
Pak si všimla, že matčiny oči se zahleděly nad ní a ten pohled plný bolesti se změnil na částečně úlevný.
Stál nad nimi Castiel.
Justice zavrtěla prudce hlavou a ještě víc se k matce přitiskla, nechtěla jí pustit, odmítala to, pevně rozhodnutá, že nikam neodejde, raději tu zemře s ní.
„Joy?“ Bobbyho hlas se z krytu ozval ještě naléhavěji.
Castiel už neváhal, vzal Justice za ramena, aby jí mohl od matky odtrhnout. Měl sice větší sílu, ale i tak měl pocit, že nikdy mu nešlo nic tak ztěžka.
Justice chtěla zavolat na Bobbyho, ale nestihla to, byla během chvilky opět v polorozbořeném kostele. Spolu s Castielem se zjevila uprostřed holubího hejna, vyplašení ptáci se okamžitě vznesli vzhůru, až Justice rozcuchali vlasy.
Když si konečně uvědomila, kde je, pohlédla nejdřív na své zakrvácené oblečení a pak na Castiela, který stál před ní. Ano, teď pochopila, co jí tím vším chtěl říct.
Nenáviděla ho, tak šíleně ho nenáviděla a chtěla, aby to věděl! Rozpřáhla se jak nejvíc mohla a udeřila ho pěstí do brady.
Andělova hlava se jen pootočila do strany, zatímco v její ruce cosi povážlivě zapraskalo.
Zkroutila se bolestí na vlhkou zem a vypustila ze sebe několik vulgárních nadávek.
Castiel si hřbetem dlaně otřel krvavou skvrnu z tváře. Byla to krev její matky. Měla ji na rukách, ve vlasech, na oblečení, a teď i jeho při pohledu na rudou tekutinu přepadl až dosud neznámý pocit, který neuměl pojmenovat. I on má krev na rukou! A možná jí bude víc! Musel tu dívku potrestat, aby si všechno uvědomila. Nevěděl, co je dobré a co zlé, co je už příliš kruté. Tušil jen hranice těch pojmů. A teď cítil, že jedna z těch hranic padla.
Klekl si k ní a vzal jí za zraněnou ruku. Vztekle se mu vytrhla, on se ale nenechal odbýt. Chvíli se přetahovali, než jí nabodl na svůj přísný modrý pohled. Zkrotla a sama vložila svou dlaň do jeho.
„Nešel po ní.“ zašeptala roztřeseným hlasem. „Chtěl mě! A ona se obětovala!“
Anděl se na ni ani nepodíval, jen jí soustředěně léčil zlomenou ruku.
„Je mi to líto.“ promluvil tiše.
„Ne, není.“ řekla s jistotou, protože už to zase od něj znělo tak všedně. Ale s tímhle andělským přístupem už se smířila. „Škoda, že se neumíš ani radovat, protože ti teď říkám, že jste vyhráli. Už jsem to pochopila. Ale chci, abys věděl, že to nedělám kvůli tobě nebo tvýmu Bohu. Dělám to kvůli ní. Příště mě radši hoď rovnou do pekla, protože tohle bylo to nejhorší, cos mi mohl udělat, ty hajzle!“
Poslední slovo ze sebe téměř vyplivla, vytrhla mu nenávistně ruku a promnula si zápěstí. Zároveň si začínala uvědomovat nevyhnutelnost svého osudu. Hledala otázky a vážně je našla. Už není kam utéct. Už nemá na vybranou! Jenže já nejsem taková hrdinka jako moje matka! Jsem ta, co Apokalypsu může odvrátit? Nebo jí naopak pomoci spustit? Co je horší?
Anděl tušil, co se jí honí ve zmatených myšlenkách a přál si, aby jí mohl ulehčit nějak to utrpení, kterému byla vystavena. „Justice, vím, že se bojíš. Ale věř, že jsi pod ochranou mého Otce a všech andělů, kteří mají jediný cíl – zastavit Apokalypsu!“
„Vážně?“
Tenhle dotaz Castiela překvapil, nicméně se nadechl: „Ano. My tě ochráníme tak, jak jsem slíbil. Nevíme, jaká je tvá úloha, ale to nic nemění na tom, že ty jsi ta vyvolená.“
„Ale jestli mě teď Samael chce, znamená to, že on ví, co se stane!“
„Zjistíme to, Justice!“
„Slib mi to, Castieli!“ požádala ho.
„Slibuji. Ale ty teď musíš opakovat po mně: Odevzdávám se plně do služeb Bohu a jeho andělům!“
Justice pevně sevřela rty, musela se nejdřív sebrat. Bylo jí z toho fyzicky i psychicky zle, když se sebe trhaně a těžce dostávala ta slova: „Odevzdávám se….plně…do služeb Bohu…“ musela se odmlčet než rychle dodala: „… a vám andělům!“
Ten neklidný pocit v Castielovi narůstal. Začínal se ho děsit, bylo to jako něco těžkého, co mu dopadalo na jeho andělskou milost a tvořilo tam velký stín. Proč se mu náhle vkrádá na mysl otázka, že tu dívku zrazuje, stejně jako možná Deana? Že možná se děje něco, co ani on sám neví? Je v nebi příliš malý pán. Co když ti vyšší něco tají? Nechápal, proč se na to ptá právě teď a tedy. Snad ho zneklidnily její pochyby?
„Přísahej, že budeš následovat Jeho vůli a slovo tak rychle a poslušně, jako svého vlastního otce..“ Anděl věděl, že nikdy se mu nic neříkalo tak těžce. Musel se od ní odvrátit, popošel k rozpadlému oltáři a pohlédl vzhůru, na rozbitou mozaiku kostela.
Přísahám, že budu následovat tvoji vůli a slovo, Otče… řekl si anděl v duchu. Jen si přeji, abys mi dokázal říct, jaký záměr máš. Těch otázek a pochybností už je příliš mnoho. Chci plnit tvou vůli. Ale přestávám si být jistý, že to je tak správně.
A pak Justice pronesla do ticha neodvratitelné: „Přísahám.“
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   14.10.12 9:49

Very Happy
Jak se to správně říká, jedním dechem?
Padme, možná to vyzní jako hodně otřepané klišé, ale prosím, nikdy nepřestaň psát. Tahle díla, ač jsou v češtině, jsou jedny z mála, ke kterým se budu zcela jistě ve svém volném čase vracet.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   14.10.12 10:04

Padmé: Konečně jsme se dočkali cheers Je to úchvatné!!! A obdivuji Tě, že jsi měla sílu, psát to celé znova. A ten anděl v ženském těle... málem jsem vyprskla kafe na monitor lol! Fakt super!!!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   15.10.12 12:48

Díky, děvčata. A přepsat bych to musela dřív nebo později stejně, i když v první chvíli jsem se málem šla oběsit Very Happy
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   22.10.12 19:07

No, ještě, že se tak nestalo. Shocked Co bychom si bez tebe a tvé super povídky počaly??
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   03.11.12 10:18

teda páááni Shocked
nazvu to jedním slovem : BRILIANTNÍ

jak už psala Panthera, tak i já to přečetla doslova jedním dechem a na konci kapitolky jsem nechtěla věřit tomu, že už dál není, co číst

s klidem na duši ti musím říct, že pro mě jsi momentálně nejlepší autorka spn povídek (a Panthera se neuráží, protože ta je pro mě nejlepší autorka českých slash povídek Very Happy )

skvělé dialogy a o popisech nemluvě
postavy jsou tak skvěle vykreslené, že jak to čtu, tak se mi před očima objevují přesné obrazy toho, co čtu - tomu se říká umění a Padme, ty víš moc dobře, že mě jenom tak něco nenadchne

upřímně - po přečtení této další části neustále přemýšlím, jak jsi vůbec zvládla spolupracovat s někým, jako jsem já Rolling Eyes

ufff ještě teď mi běhá mráz po zádech - protože to napětí je cítit z každé tvé věty a mě se to neskutečně líbí - už už aby bylo pokračování

jako poslední si dovolím vyzdvihnout tyto věty Very Happy
citácia :
…Proboha, to jsou všichni fanoušci seriálů tak divní?“
odpověď zní - ano, jsou Very Happy

citácia :
Kdyby umřel, tak je všechno v háji! Když zabijou v seriálu jednu ze stálých postav, vždycky to jde do háje!
bez komentáře (trefně napsáno)
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   30.12.12 19:13

Přidávám další kousek. U této kapitoly je třeba vědět, v jaké sérii a v jakém díle SPN se právě nacházíme, protože je děj provázaný, ale určitě to pro vás nebude problém. A taky je třeba si vzpomenout, kdo je Jesse. Smile



10. kapitola
„Mám otázky. Mám pochybnosti. Už nevím, co je správné a co je špatné“


Castiel měl to místo rád. Byla to sice jen obyčejná lavička u malého jezírka, ale tady cítil, že má blíž k Bohu. Tady seděl, přemýšlel, zpovídal se mu. Ale v posledních týdnech měl dojem, že Otec neposlouchá. Zpočátku to omlouval tím, že je zaneprázdněn. Apokalypsa se blíží, má spoustu starostí. Občas se však Božímu andělovi vkrádalo na mysl, že Boha snad to, co se děje na zemi, nezajímá. Sám sebe káral za tyhle hříšné myšlenky, Otec by přece nenechal své děti napospas zlu. Od chvíle, kdy dostal rozkaz vyhledat Justice a osvobodit Deana z pekla, už Boha neslyšel. Necítil. Zatímco předtím k němu pořád promlouval, teď jeho hlas utichl, nedával ani žádná znamení. A Castiel, jeho poslušný syn, nevěděl, co má dělat.
A navíc přišlo pokárání. Nevěděl od koho, ale Bůh to nebyl. Cítil se jako cherubín, který udělal školáckou chybu, jenže se za ni nedokázal přiměřeně kát. Nevěděl, jak to popsat, ale napadlo ho, že je to nespravedlivé.
Na jedné straně byl narůstající počet vražd členů jeho posádky. Andělé umírali a nikdo nevěděl proč. A na druhé dvě lidské bytosti, mezi které byl Castiel vržen, aniž by tušil, proč právě on. Anděl Boží si začínal uvědomovat, že už dokáže pojmenovat emoce, které četl den co den v jejich očích – vzdor, pohrdání, strach a smutek. Justice Singerová měla smutek vepsaný ve tváři, v každém gestu a pohybu, kterým dávala andělovi najevo, že život, který jí osud a Bůh vnutil, nenávidí. A Castiel byl ten, kdo jí tenhle osud ukázal a tím nejhorším způsobem. Ale on musel! Takové byly rozkazy! Jenže čí byly? Udělal to, protože neměl na vybranou! Co kdyby neuposlechl? Necítil snad, že ten rozkaz, co dostal… je špatný? Ano, to bylo to slovo: „cítil“!
A teď stojí před volbou vystavit dalšímu traumatizujícímu zážitku Deana Winchestera, který měl všechny ty emoce hluboko uvnitř, dusil je a bylo jen otázkou času, kdy se proderou na povrch a on zavrhne anděly, Boha i nebe a postaví se na odpor.
Castiel byl vyděšený. Nechtěl cítit. Bylo to tak složité! Předtím neměl tyhle myšlenky, byl klidný. Začínal mít pochybnosti, že udělal dobře. Měl pochybnosti, že to, co se děje, má nějaký smysl. Proč ho někdo kárá za to, že tyto bytosti, výtvory jeho Otce, chce vlastně… chránit? Není to vlastně jeho úkol? Nebo co je jeho úkol? Mučit je, dokud nepodlehnou, neodevzdají se nebeským úkolům, aniž by to udělali dobrovolně? Ale to by pak andělé nebyli o nic lepší, než démoni! Má Castiel zachránit svět před pádem tak, že udusí strachem ty, kteří jsou pro tento úkol důležití?
„Castieli!“ Anděla vytrhl z úvah známý hlas, co se za ním ozval.
„Urieli.“ oslovil svého bratra, aniž by se na něj podíval.
„Věděl jsem, že tě najdu tady. Posádka se už dohodla.“
Castiel neodpovídal, na čele mu naskočily vrásky a dál se díval na klidné jezírko.
„… Už se čeká jen na tvé rozhodnutí, bratře.“ dodal Uriel tiše, ale rázně.
„Řekl jsem, že potřebuji pár hodin na rozmyšlenou.“
Tahle věta Uriela očividně rozlítila., udělal pár kroků a vstoupil Castielovi do zorného úhlu: „Pár hodin? Víš, co to znamená, pár hodin? Nad čím se ještě potřebuješ rozmýšlet? Kolik mrtvých andělů ještě potřebuješ?“
Castiel prudce vstal a pohlédl Urielovi do očí: „Myslíš, že by s tím náš Otec souhlasil?“
Uriel vydal odmítavý výkřik, otočil se k jezírku a dal ruce v bok.
„Necháváš se ovládat zlobou, bratře.“ řekl mu Castiel. „Nelíbí se mi to.“
Uriel zavrtěl hlavou, a když se pomalu otočil, položil pohrdavý dotaz: „A čím se necháváš ovládat ty, Castieli? Nebo spíš – kým?“
Anděl věděl, na co naráží. „Pamatuj, že Dean Winchester je ten, kdo Apokalypsu zastaví. Vaše záměry by ho mohly zničit!“
„Ale on je jediný, kdo může z Alastaira dostat jméno vraha!“
„Za jakou cenu, Urieli? Za jakou cenu?“
„Moc o tom přemýšlíš, Castieli!“ odsekl Uriel dotčeně a pak dodal: „Winchestrové! Už od začátku jsou s nimi jen problémy, kdybych mohl tak…“
„Urieli!“ přerušil ho Castiel. „Příliš se rouháš!“
Anděl zmlknul a po pár vteřinách ticha se omluvil.
„Pokuste se Alastaira znovu vyslechnout. Pokud nic neřekne….půjdeme si pro Deana.“ Castiel rozhodl, usadil se zpátky na lavičku a považoval celou záležitost za vyřízenou. Uriel sice kývl na srozuměnou, ale k odchodu se neměl.
Castiel k němu zvedl modré oči, což Urielovi dodalo odvahu promluvit: „Bratře, všichni v posádce říkají, že v poslední době se nám vzdaluješ. Nemluvíš s námi, jsi pohroužený sám do sebe, stále někam mizíš. Většina si dělá starosti, ti ostatní si mezi sebou předává klepy…“
Castiel bez mrknutí oka hleděl před sebe. Klepy se bohužel nevyhýbaly ani nebi.
„A co se říká?“
Uriel si sedl vedle něj. „Znáš je. Jakmile se zjistí, že někomu Otec věnuje příliš pozornosti, začnou být ostražití.“
Ano, to Castiel taky věděl. Všichni andělé se předháněli, bojovali o své místo na výsluní, bojovali o přízeň Otce, chtěli plnit rozkazy, bojovat Jeho jménem, bojovat za Něj. Chápal je, nebyl jiný. A tak mu udělalo radost, když mu Bůh svěřil to tajné poslání. Ovšem posádce zřejmě došlo, že jejich bratr Castiel byl zřejmě „vyznamenán“ Božskou důvěrou více, než oni. Určitě se ptali, proč zrovna Castiel. Také ho to zajímalo, ale Otec mu na tuhle otázku neodpověděl. Jenže po pár měsících strávených mezi lidmi začínal mít pocit, že existuje něco víc, než jen slepé poslouchání rozkazů a rvaní se o pozornost někoho, koho nikdy neviděl. Bránil se tomu, začínal být bezradný. Jenže komu se svěřit? Před kým vyslovit obavu, kterou se bál připustit i sám sobě? Že začíná….cítit?
„Bratře, jak dlouho se známe?“ promluvil Uriel, když Castiel nezareagoval. „Několik století už to bude. Já na tyhle řeči nikdy nedal. Ale teď, když vidím, že tě obklopují ty malicherné, lidské nedostatky – strach, pochybnosti, obavy, tak i já si začínám myslet, že je v tom víc, než si nám řekl.“
Castiel se na něj zadíval. Uriel byl vždycky tvrdý solitér, specialista, který plnil svoje úkoly a ostatním jejich poslání nikdy nezáviděl. On si své místo vybojoval a byl za něj vděčný. Castiel věřil, že on by jeho tajemství nevyzradil. Neměl nejmenší důvod nevěřit. Skutečně ho znal velmi, velmi dlouho. Sdílet s někým tajemství by možná znamenalo jistou úlevu. Ale ne všechno mu mohl říct. Pochyboval, že určité informace by anděl pochopil a snesl, zvláště když to byl sám Castiel, kdo ho káral za rouhání a emoce.
„Jde o Samaela, Urieli.“ připomněl mu jejich bratra, který se od nich odvrátil. „Pamatuješ si proroctví, které vyslovil předtím, než padl?“
Uriela změna tématu zaskočila: „Myslíš to o té lidské bytosti, která má nějak zvrátit Apokalypsu?“
Castiel kývl a nadechl se: „Ta bytost existuje, Urieli. Našel jsem ji.“
Zdálo se, že anděl hledá slova. „Nečekal jsem, že… totiž, vždyť tehdy to vypadalo, že je to proroctví výmysl, jen hromádka prázdných slov, navíc s nejistým obsahem. Samael už byl na okraji propasti, když tu vizi měl.“
„Ne, je to pravda. Náš Otec mě poslal, abych tu osobu našel a ochránil.“
„Ale to proroctví neříkalo jasně, jaký bude úkol té…bytosti!“ namítl Uriel a zněl rozrušeně.
„Snažím se zjistit, co má Samael v plánu. Ale není to snadné!“ přiznal Castiel a cítil, že se mu trochu ulevilo, že na to břímě není sám. Samael byl nevypočitatelný soupeř, navíc o krok dál, než Castiel. On už věděl o Justice všechno, ale anděl ne, a navíc netušil, jak to zjistit.
Uriel vstal a začal pochodovat sem a tam. „Neuvěřitelné. Neuvěřitelné.“ opakoval stále dokola. „Takže ta osoba, kterou chráníš, může Apokalypsu zastavit?“
„Nebo ji naopak spustit. To ale ví jen Samael.“
„A….. kde je ta osoba teď?“
Castiel zavrtěl hlavou. „Neptej se bratře. Mohli bychom ji ohrozit.“


Pootevřela jedno oko a zase to viděla! To, co teď vídala každý den, když se probrala. Ten přiblblý obraz, vrchol nevkusu! Skupinka andělů, namalovaná tak obludně, že i ten nejhorší kreslíř nejohavnějších comicsů by se musel za takový výtvor stydět. A ještě to bylo ve zlatém rámu! Otráveně zavrčela a dala si na hlavu polštář. Kéž by zase usnula, přála si to pokaždé, když se probudila, toužila být medvědem, co se uloží k zimnímu spánku a vzbudí se, až přijde správný čas. Kdyby mohla, prospala by Soudný den. Okamžitě se tomuhle ironicky zasmála. Vždyť on ten Soudný den může nastat klidně dneska nebo i zítra. Občas se přistihla při zákeřné myšlence, že by bylo fajn, kdyby se něco začalo dít, protože momentálně se neuvěřitelně nudila a utápěla se v dost depresivních myšlenkách. A tohle místo jí nijak náladu nezvedalo! Posadila se, svěsila nohy z vysoké postele dolů a chvíli s nimi komíhala.
Jak Castiel nazval tohle místo, když jí sem přivedl? Zelený pokoj? Spíš zlatá klec plná kýče a nevkusu. Po něčem takovém toužila asi tak v pěti letech. Štukované stropy, postel s nebesy, všude samé kýčovité sošky, prádelník s hodinami jak z Titanicu, pohovka, harfička, dvoukřídlé dveře, co nešly otevřít, ačkoliv to už párkrát zkoušela… A všude ty příšerný obrazy! Každopádně ten, co jí visel přímo před postelí, byl bezkonkurenčně nejhorší! Za tu dobu, co tu strávila, ho nejmíň 10-krát sundala, rozmlátila, rozdupala, ale on se pokaždé za pár hodin objevil zcela neporušen zpět na svém místě a ty andělské obličeje ji i nadále pozorovaly. Ano, pozorovaly! Měla pocit, že všude kam se vrtne, tam jí sledují všetečné oči z obrazu.
Dneska zkusila méně násilnou metodu, sundala z postele prostěradlo, přišoupla si ke zdi polstrovanou židli a přehodila ho přes obraz. A teď snad bude klid!
Se zíváním a drbáním v rozježených vlasech zamířila do vedlejší místnosti.
„Dobré jitro, princezno, tak co si dáte k snídani?“ řekla nahlas a minula obraz Adama a Evy, co stáli v bezpečné vzdálenosti od sebe, v trochu kýčovitém ráji. Tenhle obraz jí štval zase jiným způsobem, už párkrát jí napadlo, že se musí Castiela zeptat, jestli skutečně měla Eva tak velká prsa. Opět si nenápadně zkontrolovala svoji hruď, očividně ploší, než měla první žena na obraze, a usedla za bílý stůl.
Jak jinak, měla tu všechno, co si přála. Když byla u jeptišek, sestra Máša vždycky pekla úžasný třešňový koláč. A vida, dnes tu na ni opět čekal, dokonce i s připáleným okrajem, jak to měla Justice ráda. Jenže tentokrát už ho žvýkala pěkně nevrle. Časem se všechno přejí, nejenom jídlo.
Jestlipak má i Dean takový super servis, když je také ten vyvolený? V jeho případě předpokládala, že si zcela jistě přál tlupu vnadných kočiček, které ho obskakují ve dne v noci v podobně kýčovitém pokoji. Třeba tam má i bazének a na harfu mu hraje obnažená blondýna. A až přijde čas, Dean zachrání svět a jeho nohy do O vítězně odnesou ten pekelně sexy zadek do západu slunce…. Sakra, to už je vážně tak zoufalá, že musí myslet na pozadí Deana Winchestra? Vždycky si ale na něj vzpomněla, když její zrak padl na obraz anděla, co právě propichoval nějakého démona, aniž by tušila, proč v ní právě tenhle výjev vyvolává představy o Deanových přednostech.
Jako vždy přemýšlela, čím by se rozptýlila ve své „vyvolené samotě“, nakonec se pohrabala ve svých svrškách a tiše zajásala, když v kapse jedné bundy našla růžový zvýrazňovač. Ten porcelánový andílek na jedné komodě už jí taky dlouho dráždil a tak mu nabarvila vlasy na růžovo, nevynechala ani křídla. Pak si své dílo škodolibě prohlédla a možná by se bavila déle, kdyby nezaslechla ten známý zvuk. Trochu se lekla a provinile schovala vylepšenou sošku za záda.
Ne, že by toho týpka v baloňáku viděla tak ráda, ale byl předzvěstí slibu, který jí dal, když tu byl naposled. A také nechtěla, aby se ptal, proč je ta soška najednou růžovoučká.
Anděl měl zvláštní výraz, jakoby zasmušilý, ustaraný, možná by si jejího dílka ani nevšiml, i kdyby ho postavila přímo před něj. Justice trochu zaváhala, ale její pocit, že se tu zblázní, byl silnější: „Castieli, konečně. Vezmeš mě ven?“
Nejen, že se anděl tvářil jinak než jindy, ale byl zjevně i trochu mimo. „Prosím? Ne, už jsme o tom mluvili, Justice, venku není bezpečno.“
„Nevěděla jsem, že andělé mají výpadky paměti!“ Justice se představy, že by mohla vypadnout z tohohle místa, nehodlala jen tak vzdát. „Minule jsi řekl, že na chvíli by to šlo!“
„Ano, možná jsem se zmínil, ale skutečně to nejde!“ zavrtěl hlavou Castiel.
„Tak proč jsi tady?“ odsekla dotčeně a odvrátila se od něj.
Dobrá otázka, Castiel se sám divil, proč po rozhovoru s Urielem zamířil za ní. Snad proto, že ona byla jediná, kdo dokázal vidět dál, než jiní, vidět jeho skutečnou podobu? Doufal snad, že rozluští i jeho rozčarování?
„Dobře, Justice, vezmu tě ven, ale jen na chvíli. Nemohu příliš riskovat… v těchto časech.“
„Fajn, obleču se!“ zajásala a když před ním v rekordním čase stanula nachystaná, zeptala se: „Nemohla bych se projet?“
„Justice, je zima.“ zklamal ji Castiel. Vlastně před pár okamžiky zklamala ona jeho. Nevšimla si, jaký důraz dává na slovní spojení „v těchto časech“. S povzdechem zvedl dva prsty, skutečně to dělal nerad, byl klidnější, když byla tady, v bezpečí, ale když viděl, jak jí výlet vytrhl z toho smutku, co ji obklopoval, rozhodl se ustoupit.
„Ne, už zase ten trik jak ze Star Treku!“ uhnula znechuceně. „ Pokaždé se cítím, jako bych dostala pěstí! Nemůžeš mě odsud dostat nějak jinak?“
„Ne.“
No jistě, mistr zkratky. Odevzdaně zavřela oči. „No… tak dělej.“ vyzvala ho. „A ať jsou tam nějaký lidi a dobrý kafe!“
Jen co to dořekla, dostavil se pocit, který popsala před chvíli, a když otevřela oči, oba stáli na parkovišti před nějakým motorestem. Anděl už věděl, jaká místa vyhledávala. Co nejobyčejnější.
Justice se nadechla, aby mohla vtáhnout ten mrazivý vzduch, prosycený výpary z výfuků kamiónů a prudce vydechla.
„Co je to Star Trek?“ vyrušil jí Castielův dotaz při nasávání svobody.
„To je seriál.“ vysvětlovala cestou do restaurace, zatímco anděl jí byl v patách. „Nosí tam pyžama a župany.“
„Seriál.“ zopakoval Castiel, ale pořád tvářil zaraženě, když usedali za mírně umaštěný stůl u proskleného vchodu.
„Ty nevíš, co je seriál? To dávají v televizi… Ty neznáš televizi? Prosím, slečno…“ oslovila dívku s umělými řasami, co právě vyfukovala obří bublinu ze žvýkačky, když jim podávala jídelní lístek. „Pusťte mu televizi.“
Dívka kývla, zamířila k baru a dálkovým ovladačem zapnula malou televizi zavěšenou nad nabídkou tvrdého alkoholu.
„To se ti bude líbit, spousta zvuků, obrázků., pro hodně lidí je to takový únik z reality.“ vysvětlila Justice Castielovi.
Anděl zvedl modré oči k té…. televizi. Únik z reality by teď skutečně nutně potřeboval, jen si nebyl jistý, zda mu pomůže tahle věc. Po chvíli musel uznat, že na tom skutečně něco je.
Justice si mezitím objednala jídlo a doufala, že slanina bude trochu připálená. Venku padal sníh a ona se cítila spokojeně. Trochu jí to mrzelo, nemohla si vyjet na svém ocelovém drahouškovi. Ale ona teď vlastně nesměla víc věcí. Její předchozí život skončil. Znovu si to uvědomila, padlo to na ni jako stín a před ní se znovu rozprostřela nejistá budoucnost bez jasného cíle. Uvědomila si, že se dlaň, která dosud klidně svírala hrnek s kávou, roztřásla. Snažila se to nepřipouštět, ale pořád to viděla. Samaelův výraz, když uzavřel dohodu s její matkou….
Justice odložila hrnek a náhle jí tohle všechno kolem nepřišlo nijak úžasné. Vždyť za pár dní, nebo i hodin může tohle zmizet! Ty obyčejné věci kolem ní, celý tenhle svět! A ona je teď uprostřed toho všeho a neví, kudy dál.
„Castieli.“
Anděl zaslechl svoje jméno, oderval se od fascinující předpovědi počasí a zadíval se na dívku.
„Ano, Justice?“
„Co teď dělá Dean?“
Anděla ten dotaz překvapil. Před chvíli myslel na to samé, jen v jiné souvislosti. Čas běžel a zprávy o tom, že by Alastair promluvil, nepřicházely.
„Proč se ptáš?“
„Zajímá mě, co dělá vyvolený, ten co má zachránit svět. Jestli ho to štve stejně tak, jako mě!“ odpověděla Justice.
„Myslím, že se na mě zlobí.“ zapřemýšlel anděl a dodal:. „Naposledy jsem se ho zeptal, co je pravdy na tom, že jezdil půl života na sudu, jak si říkala. Zajímalo mě to. Asi jsem se ho dotknul.“
Justice vyprskla smíchy. „Cože? Ty ses ho zeptal na tohle?“
„Ano.“ Potvrdil Castiel bez mrknutí oka.
Justice se rozesmála, lepší vtip už dlouho neslyšela. „Takže ty ses ho vážně zeptal, jestli jezdil na sudu? To si dokážu představit, jak se ten egomaniak asi tvářil. Myslela jsem, že jsi suchar, Castieli, ale spletla jsem se, s tebou je vážně zábava!“
Anděl nic neřekl, jen se zahleděl ven. Justice se stále pochichtávala, když se rozhodla dojíst zeleninu, ale pak si mezi sousty všimla Castielovy tváře.
Přestala se smát a pokusila se soustředit. Něco bylo špatně, teď to i viděla. Jeho aura byla tmavá, andělské světlo nezářilo tak, jako dřív.
Dívka váhala. Nechtěla s ním mluvit, trávit s ním příliš času, protože ho měla spojeného s neuvěřitelnou bolestí a strachem. Ublížil jí. Možná proto, že mu to někdo přikázal, ale on to dopustil, tak proč by s ním měla mluvit víc, než je nutné?
„Castieli.. .děje se něco?“ slyšela se nakonec říkat.
Anděl neodpověděl hned, zadíval se na ni. V to, co doufal, se stalo. Ona viděla. Uvědomil si, že si to vlastně přál, aby se zeptala. Přesto si nebyl jistý, zda ona je tou správnou bytostí, které by to měl říci.
„Ne, Justice. Vše je v pořádku.“ řekl a znovu se zadíval z okna, za kterým se tiše snášely sněhové vločky.
Dívka se sklonila nad talířem. Věděla, že jí anděl lže a znepokojilo jí to.
„Moji bratři a sestry, Justice..oni.. umírají.“
Tahle věta ji zastihla nepřipravenou, ale Castiel vycítil v hloubi její duše strach a nedůvěru, proto svoje obavy vyslovil nahlas.
„Andělé mohou zemřít?“ zeptala se překvapeně.
„Někdo je zabíjí. Hledáme vraha, ale nejsme úspěšní.“ prozradil Castiel a jeho hlas už nebyl tak vyrovnaný a klidný jako před pár týdny.
„Nemůže to být nějaký démon?“
„Nedávno se nám podařilo jednoho zajmout. Vyslýcháme ho, ale bez úspěchu.“
„To nechápu.“ zavrtěla Justice hlavou. „Jste andělé, copak nezvládnete jednoho démona?“
Castiel se opřel lokty o stůl a zadíval se jí do očí. „Je příliš silný.“
Dívka pochopila, že andělé jen těžko uznají porážku nahlas a namítla: „Určitě musí existovat nějaká možnost, jak zjistit, kdo za tím je.“
„Ano, jedna možnost tu je.“ připustil Castiel a uvědomil si, že skutečně už není na výběr. Věděl to a konečně pochopil, proč jí to všechno říká. Potřeboval od někoho ujištění, že to, co dělá, je správně, protože on sám to nevěděl.
„A jaká tedy?“ zeptala se Justice, když se anděl odmlčel.
„Jediný, kdo nám může pomoci Alastaira vyslechnout, je Dean.“
Justice se nadechla. Chtěla odpověď, co asi dělá ten druhý vyvolený a dostala ji. Kdepak vnadné paničky a druhý zelený pokoj. Andělé využívali své nadvlády beze zbytku.
„Alastair?“ zopakovala pomalu. „Myslíš, toho démona, o kterém jsi říkal, že mučil Deana tím, že ho v Pekle pravidelně rozsekával na kousky? A vy teď chcete, aby ho Dean vyslechl?“
„Ano. Alastair mučil v pekle duše. A Dean… aby se zachránil a jeho utrpení skončilo…mučil ty duše také. On ví, jaké má Alastair metody, co na něj platí. Je tedy jediný, kdo nám může pomoci.“
„Takže… Dean, kterého jste vy zachránili před zatracením, teď má udělat přesně to, čím v pekle trpěl?“
Castiel uhnul pohledem a Justice se musela šokovaně nadechnout.
„To.. nemyslíš vážně, Castieli!“
„Já nežertuji, Justice.“ Odvětil zase s tím svým přiblblým výrazem s hlavou na stranu, což ji ještě víc dopálilo. On vážně nechápe význam toho, co tady předříkává?
„Vy chcete, aby Dean udělal něco, na co vy prostě nemáte! Aby za vás odvedl špinavou práci.“ Justice nemohla uvěřit vlastním uším.
„Tak to není, Justice!“ Andělova naděje, že se setká s pochopením, se rozplynula.
„Ne?“ vykřikla, až se na ní půlka restaurace ohlédla, přestávala se ovládat. „A jak to podle tebe je?!“
„Jde o vyšší zájem.“
„Vyšší zájem!“ odsekla. „A čí? Tvůj? Neříkej, že se Bohu líbí to, co tu děláte!“ Justice cítila neskutečnou nespravedlnost. „Pokud ano, tak tvůj tatík je pěknej hajzl!“
„Bůh by nedopustil, aby někdo beztrestně vraždil jeho děti…“, snažil se Castiel, ale ona ho přerušila: „A taky by nedovolil svým dětem, aby se chovali jako ty, co zatratil! Před kým se tu obhajuješ, Castieli? Přede mnou, nebo před sebou? Nechápeš, co hodláš udělat?“
„Vím, že Deanem pohrdáš! Proč se ho teď zastáváš?“ zeptal se Castiel.
„Tady nejde o toho pitomce, ale o princip. Sám jsi říkal, co všechno v pekle zažil! Tím, že ho necháte mučit Alastaira, ho znovu vystavíte tomu utrpení. Nebo si snad myslíš, že si to v pekle užíval? To si říkáte andělé? Nejste o nic lepší, než ti dole!“
„Justice...“ pokusil se Castiel ještě jednou, ale ona hodila na stůl ubrousek, který měla na kolenou a chladně ho ujistila: „Je mi z toho zle! Ne, řekla jsem to špatně - z vás je mi zle. Nevím, proč jsem si myslela, že se s tebou, nebo s celým nebem dá vyjít. … Omluv mě!“
Dívka prudce vstala a zamířila na záchod.
Castiel se rozpačitě rozhlédl a spatřil udivené tváře ostatních hostů. Chtěl odpověď a tady jí měl. Pocit, že to, co dělá, je špatné, se potvrdil.
Justice se ve dveřích toalety srazila s dvěma slečnami, okamžitě na ní začaly pokřikovat, aby čuměla na cestu a vše doplnily o pár „elegantních“ nadávek. Ignorovala je, jsou horší věci na světě, než párek přitroublých a uječených štětek. Vlastně se jí ani na záchod nechtělo, potřebovala se někde zavřít a být sama, aby nemusela koukat na ten jeho svatouškovský ksicht. Měla vztek, všechno, co souviselo s anděly nebo nebem nebylo o ničem jiném, než o neuvěřitelných podrazech! A kde je Bůh? Tomu je to snad jedno? Kdyby mohla, vzala by tu trapnou přísahu zpátky!
Když už měla pocit, že se dostatečně oklepala, aby se mohla znovu Castielovi podívat do obličeje, aniž by měla chuť mu jednu vrazit, otevřela kabinku záchoda. Nejdřív jí zrak padl na zrcadlo, kde kromě své tváře spatřila nakreslený nějaký podivný obrazec. Byl čerstvý, o čemž napovídaly i kapky rudé tekutiny, stékající po zrcadle na zašpiněné umyvadlo, pod kterým se krčila třesoucí se postava.
Byla to jedna z těch holek. Nejdřív Justice napadlo, že si něco šlehla a teď tu prožívá nirvánu, ale pak si všimla proudu krve, který crčel dívce ze zápěstí.
„Ne, to ne…“ stihla Justice ještě říct, než se před ní zjevila ta druhá štětka, ale tentokrát na ní mrkla zčernalým bělmem….. Ve zlomku vteřiny stočila Justice všechny svoje myšlenky k andělovi.
Castiel dosud sedící za stolem náhle ucítil záchvěv cizího strachu kdesi hluboko ve své andělské podstatě.
Vykřikla andělovo jméno, když se objevil přímo před ní. Jenže na to démon zřejmě čekal, popadl ruku krvácející dívky pod umyvadlem a přitiskl ji na obrazec na zrcadle.
Malou místnost ozářilo prudce světlo. Justice natáhla ruce ve snaze Castiela chytit, protože ucítila, že jeho přítomnost se vytrácí. Jenže najednou byl pryč.
Nechápala, co se stalo, jen zařvala hrůzou, když démon podřízl dívce hrdlo nějakým ostrým předmětem a pod stříkající krev strčil nádobu.
Justice chtěla utéct, ale démon ji jediným pohledem přišpendlil na zeď a pak ze sebe začal chrlit nějaké divná slova. Nerozuměla mu, ale bylo jí jasné, oč jde. On někoho přivolává!
Krev v poháru začala bublat… Justice vyhrkly slzy do očí. Co když všechny ty anděly zabil Samael? A teď zabil i Castiela? To nemůže být pravda, to je konec!
Jakmile jí tohle přišlo na mysl, objevil se zničehonic černoch se širokými rameny v tmavém obleku a vykopl démonovi pohár z ruky. Krev se rozlila po chladných dlaždičkách a ten týpek, evidentně anděl, přiložil démonovi obří tlapu na hlavu. Tohle už znala, jen co z dívčiných očí a úst vytrysklo světlo, sevření povolilo a Justice pocítila, že se konečně může hnout, musela klesnout na kolena nejen únavou, ale i strachem.
Anděl přistoupil k dívce, která k němu opatrně zvedla zrak a beze slova jí nabídnul dlaň. Justice zaváhala, na vteřinu si prohlédla jeho skutečnou podobu, ale rychle ji v mysli zapudila, protože byla…. ubíjející a dívat se na něj ji spalovalo snad víc, než když vnímala Castiela.
„Urieli?“
Justice cítila šílenou úlevu, když drobného anděla v baloňáku spatřila.
„Co tu děláš?“ zeptal se Castiel svého bratra udiveně.
„Nemáš zač, bratře.“ pousmál se na něj Uriel pobaveně. „Museli vás sledovat. Snažil jsem se tě najít a našel jsem vás evidentně v pravou chvíli.“
Justice se jeho nabízené ruky nechytla a sama se zvedla.
„To je Uriel, z mé posádky.“ Představil ho Castiel. „Urieli, tohle je ….“
„Justice.“ přerušila ho dívka trochu odměřeně. Po tomhle výstupu si byla totiž jistá, že už ji Castiel nikam ven nevezme.
„Moc mě těší, dámo.“ Uriel mírně pokynul hlavou, zatímco ta její se zatočila, musela se opřít o zeď. ¨
„Urieli, opatrně.“ upozornil ho Castiel. „Ještě stále si zvyká na svoje schopnosti.“
Jenže anděl jakoby ho nevnímal, předváděl svoji podobu v celé své kráse a fascinovaně opakoval: „Neuvěřitelné. Neuvěřitelné. Ona mě skutečně vidí.“
„Castieli….“ ozvala se Justice chabě. „Vezmi mě odtud.“
„Pomohu Vám.“ nabídl se Uriel okamžitě.
Justice se zadívala na Castiela trochu překvapeně, když souhlasil.
„Děkuji ti, bratře.“ řekl Castiel Urielovi, když se všichni tři ocitli v zeleném pokoji. „Měls pravdu, přecenil jsem se. Nemohu ji chránit sám.“
Justice celou tu diskuzi i Uriela sledovala poněkud znechuceně. Stále se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, který z toho všeho měla. Navíc se jí nelíbilo, že Uriel na ni zírá jako na zvířátko v ZOO.
„Nemáš zač, Castieli. Stejně jsem chtěl poznat osobu, která tolik zaměstnává tvou mysl.“ pousmál se Uriel opět tím svým slizkým úsměvem. „A navíc… mám špatné zprávy. Alastair nepromluvil.“
Castiel pokýval odevzdaně hlavou. „Dobrá. Justice je v bezpečí. Tak…můžeme jít.“
„Castieli, kam jdeš?“ ozvala se Justice.
„Andělské záležitosti, dámo. To by vás nezajímalo!“ usmál se na ni Uriel.
„Tebe jsem se neptala, andělskej Miku Tysone!“ prskla a probodávala pohledem Castiela, který byl očividně v rozpacích. „Jdete si pro Deana, je to tak?“
Uriel zvedl pobaveně obočí a zadíval se na svého bratra. Naštěstí nechal její dotaz bez komentáře, jinak by mu asi jednu vrazila.
„Urieli, rád bych si s Justice promluvil… o samotě.“
Jmenovaný se opět zatvářil, jakoby ho požádal o převrácení rotace zeměkoule.
„Castieli, nedělej to! Není to správné!“ promluvila Justice, když Uriel konečně zmizel.
„Myslel jsem, že je správné poslechnout tě a vzít tě ven!“ zvýšil Castiel hlas. „A málem jsem tě neuhlídal. Nebýt Uriela, měl by tě teď Samael!“
„Ale tohle je něco jiného, to nemůžeš srovnávat!“ křikla
„Ne, Justice. Je to úplně stejné. Od té doby, co jsem tady, mezi lidmi se nechávám ovlivňovat vašimi rozmary, náladami, těmi neustálými úvahami, co je správné a co špatné. Já jsem anděl Boží. Tohle všechno mi má být cizí. Čím blíž jsem vám lidem, tím více podléhám. Už se to nesmí dít. Nemohu si dovolit… cítit.“
„Cítit?“ zopakovala překvapeně.
Castiel se zarazil, protože to poprvé vyslovil nahlas. Nakonec se zatvrdil: „Musím jít.. Je čas.“
„Copak ty nevidíš, že ten tvůj kámoš se úplně třese na to, aby mohl předhodit Deana démonovi?“ I když se Justice zařekla, že se ho ani nedotkne, sebemenší kontakt s ním jí drásal všechny smysly, přece jen se ho pokusila zastavit.
Castiel se dlouze zadíval na její dlaň, která sevřela rukáv jeho baloňáku. Muselo to pro ní být nepříjemná, stát u nej tak blízko.
„Uriel je z mé posádky. Je to specialista. On ví, co dělá. Věřím mu.“
„Já jsem viděla jeho auru, Castieli. Je.. .jiná. Temná. On není jako ty!“
„Ty vůbec nevíš, jaký já jsem, Justice Singerová. Neznáš mě. A neznáš Uriela. On plní rozkazy! A je musím plnit také.“
Justice prudce nasála vzduch nosem jako rozzuřený býk a odstrčila ho: „Tak běž. No, na co čekáš? Táhni. Jdi si plnit ty svoje rozkazy, jestli cítíš, že to tak má být….. do hajzlu!!!“ zařvala, když skutečně zmizel. „A dokud nepochopíš, co děláš, tak se nevracej!“ vykřikla ještě, popadla zmalovanou porcelánovou sošku anděla a třískla s ním vztekle o zem. Jenže věděla, že to je tak jediné, co zmůže.

---------------------------------------------
Castiel se cítil sám. Sám proti všem, Slyšel Alastairův křik. Cítil Deanovo utrpení, ale zároveň jeho chuť se mstít za pekelná muka. A neustále slyšel Annina slova: Proč to Deana necháváš dělat? Je tohle Boží práce? Zastav ho, než zničíš jedinou skutečnou zbraň, kterou máš!
Ale anděl ještě jednu zbraň. Jenže si nebyl jistý, jestli už ji také nezničil. Ale přece jí musel ukázat její minulost! Bylo to nutné, protože…Opravdu…musel?
Tomu, co cítíš, se říká pochybnost.
Musel jí ukázat, jak její matka umírá? Byla to přeci …Boží vůle? Bylo Božím záměrem být svědkem toho, jak její matku roztrhali pekelní psi?
Ty rozkazy jsou špatné a ty to víš…
Vrátil se, až když si byl jistý, že Justice usnula. Castiel se objevil v potemnělém pokoji, udělal krok a pod jeho nohou zakřupalo sklo – zbytky rozbité sošky anděla.
Dívka spala na posteli ve vedlejší místnosti a Castielův zrak nejprve padl na zakrytý obraz a pak zpět na ni. Ležela oblečená, zřejmě si nešla jen tak lehnout, bylo mu jasné, že usnula pouze z vyčerpání vztekem.
Anděl se natáhl pro pokrývku a opatrně ji přes ni přehodil. Ano, pohled na ni ho uklidňoval, pomáhal mu zahánět ty tíživé myšlenky, kterých bylo stále víc a víc a on je nedokázal uspořádat. Zařekl se, že jí ničemu tak šílenému už nevystaví. A je jedno, jakou roli má nebo nemá v Apokalypse hrát. Už žádné oběti, žádné nesmyslné rozkazy!
Justice se převalila a Castiel zpozoroval, jak se jí chvějí víčka a její dech je stále těžší a těžší. Anděl vyčkával. Náhle jí na čele vyskočil studený pot a začala cosi šeptat. Přisedl si na postel a naklonil se až k ní aby, lépe slyšel:… Až vyhrajeme, až přivodíme Apokalypsu a spálíme tuhle zemi, budeme za to dlužni tobě… Deanu Winchesterovi…“
Castiel se šokovaně narovnal. Než stihl její slova zpracovat, Justice prudce otevřela oči.
„Justice…?“ zeptal se, když se vztyčila do sedu.
Pohlédla na něj, vypadala, jakoby ani nemohla uvěřit, že ho vidí, její tvář byla plná děsu, když roztřeseně zašeptala: „Castieli… ta past.. .je porušená!“
„Past?“ zeptal se v neblahé předtuše. Přece nemohla vědět…?
„Dean! Je v nebezpečí!“
„To není možné, nejde přece…“ začal, ale ona ho okřikla: „Zmlkni a jdi mu pomoct!“
Nechtěl váhat, i když se to zdálo naprosto absurdní, že ho varuje někdo, kdo na tom místě ani nebyl, ale nad tím teď nepřemýšlel. Musel rychle najít slova, jejichž obsah chápal sice těžce, ale už si ho uvědomoval: „Justice, omlouvám se. Vím, že to, co jsem ti udělal, nebylo správné.“
Justice na něj pár vteřin jen zírala, její oči, barvou připomínající Bobbyho, se překvapeně rozšířily, jakoby si i ona sama něco uvědomila. Blesklo jí hlavou, že to snad myslí vážně, že on možná… už vážně začíná cítit? Anděl, který prohlásil, že její teta nebyla priorita teď říká, že to utrpení, kterým byla svědkem, není správné? On to rozeznal? Možná si to ani neuvědomoval. Ale řekl to. A Justice cítila, že teď je řada na ní.
„Castieli, udělals, cos musel. Já se pokusím ti odpustit… ale teď běž a udělej další správnou věc! Zachraň Deana!“
A jen co tuhle větu dořekla, anděl byl pryč. Nebo možná už dřív, než jí kles hlas. Byl to jen mžik.
Dívka si přejela dlaněmi tvář. Nechápala, co se děje, ale byla si jistá, že to, co viděla, bylo skutečné! Nemohla spát, předtím měla vztek, náhle však usnula vyčerpáním. Jen co zavřela oči, začínala vnímat to místo. Moc toho neviděla. Byla to jakási stará továrna. Všude páchla vlhkost a zatuchlina. Viděla stůl plný nářadí… A zakrváceného, připoutaného démona. A muže, který se právě otočil zády. Viděla to, jakoby tam byla, dívala se přímo do tváře Deana Winchestra, ve které se zračila směsice těch nejhorších emocí, když démon pronášel ty podivné věty:
„Museli jsme ze všeho nejdřív zlomit první pečeť. Byl to jediný způsob, aby se kostky domina poskládaly tak, jak měly. Převrhnout ji jako první… Až vyhrajeme, až přivodíme Apokalypsu a spálíme tuhle zemi, budeme za to dlužni tobě… Deanu Winchesterovi…
A jmenovanému se objevil v očích lehký nádech slz.
Stála přímo před ním a dívala se na něj. Už skoro nevnímala co mu Alastair říkal dál. Ten pach vlhkosti začal totiž nesnesitelně sílit. Už neslyšela hlas démona, ale slabé cáknutí. A vzápětí další… Kapky vody se snášely na zem…
Justice zavrtěla prudce hlavou, aby ten sen vyhnala z mysli. Ne, Castiel přijde včas! Zachrání ho! Ale co když ne? Co když zemřou oba dva? A proč se mi to zdá? Proč to vidím?
Justice se pohnula, aby vstala z postele a ucítila, jak cosi shodila na zem, až to kovově zadunělo. Leželo to v místech, kde se o postel opíral Castiel, sehnula se a překvapeně zvedla do výšky očí tu věc, o které ani na chvilku nezapochybovala, že je to nějaký druh zbraně. Vypadalo to jako zmenšenina stříbrného kopí, nebo meče, nebylo to příliš těžké, ale ani nijak ostré.
„Wow.“ řekla si pro sebe, když si to fascinovaně prohlížela a raději to vrátila na místo, kde to Castiel vytrousil a ještě přes to přehodila přikrývku
Pak přešla do vedlejší místnosti, Tušila, že její oblíbená vodka bude jistě naservírovaná, andělský servis zaručen. Chtěla se napít, pořádně si přihnout, ale alkohol jí nechutnal. Posadila se za stůl. Čekala pět minut, deset…pak přestala počítat a začala nervózně chodit sem a tam. Zastavila se u harfy a zkusmo přejela přes struny. Ozvalo se pár tónů.
Poprvé pocítila chlad, uvědomila si až teď, že je to poprvé, kdy je jí tu zima. Oklepala se a rozhodla se vrátit do postele.
Jenže ta nebyla prázdná. Na peřinách se v obleku a naleštěných lakovkách rozvaloval Uriel a s úsměvem na ní hleděl.
„Co tu děláš?“ zeptala se podezíravě, když počáteční leknutí z nečekané návštěvy pominulo.
„Castiel mě sem poslal. Chtěl, abych na tebe dohlédl.“ vysvětlil pořád s tím svým úsměvem, který v ní nevzbuzoval žádnou důvěru.
„Je v pořádku?“
Jejímu starostlivému dotazu se pobaveně zasmál. „Ano, Castiel je v nejlepším pořádku. O Deanovi se to říct nedá, ale také žije. Překvapivě… Ty jsi vážně vyvolená, viď, Justice?“
„Co to s tím má společného?“ nechápala kam tím míří. Jediné, co chtěla, aby byl Castiel zpátky, vůbec se nechtěla zaplétat do diskuzí s tímhle stvořením.
„Trochu jsem studoval Zjevení. Je trochu rozsáhlejší než to, které znáte vy. Jen ten, kdo je schopen vnímat a slyšet nebeské a pekelné bytosti v jejich původní podobě, může vidět i budoucnost. Ty jsi vyvolená, Justice.“
„Díky, to už vím.“ odsekla. „Ale vyvolená k čemu?“
Uriel seskočil z postele a serval prostěradlo, které až dosud zakrývalo obraz.
„To ví jen on.“ řekl anděl se zasněným pohledem. „Můj bratr Samael.“
Stačilo slyšet jeho jméno a Justice obešel děs.
Podívala se směrem, kam teď Uriel zíral a přepadl jí pocit, že na ten obraz civí až moc nadšeně.
„To je naposled, kdy jsme byli všichni spolu. Já, Castiel, Balthazar, Gabriel a Samael.“
Justice došlo, o čem vlastně mluví. Na tom obraze byli všichni andělé, které právě vyjmenoval.
„Samael z nás byl nejlepší. Měl vlastní vůli. Věděl, co chce. On jediný měl vize. Dokázal předvídat. Byl vždycky o krok před námi. Stejně jako teď.“
„A svedla ho Lilith!“ doplnila ho, nelíbilo se jí, co říkal.
Uriel na ni blahosklonně pohlédl.
„Opravím tě. Samael se osvobodil. Stejně jako Lucifer se odmítl sklonit před vámi – nedokonalými výtvory našeho otce, jeho největší chybou, za kterou dodnes platíme. Ale s tím je konec. Nastal čas, abychom se my všichni osvobodili.“
Justice naprázdno polkla. „Ty jsi ten zrádce.“ uvědomila si okamžitě. „Porušil jsi tu past. “
„Ano, přesně tak.“ pokýval Uriel hlavou. „A nebýt tebe, mohl být Dean Winchester mrtvý.“
„Zachránils mě!“ zašeptala, ale pak jí došlo, co vlastně vyslovila. Uriel potřeboval získat Castielovu důvěru, aby se dostal k ní. „Proč to děláš? Jsi anděl! Máš sloužit Bohu a ochraňovat….“
„Koho? Lidi?“ přerušil ji s ironickým smíchem. „To tě učili v katolické škole, viď, holčičko? Nás už unavuje sloužit lidstvu. Co z toho máme? Jen pohrdání. Výsměch. Nevděk. A Bůh? Povím ti tajemství. Žádný není! A nikdy nebyl. Neboj se, i Castiel brzy pochopí, co je vlastně důležité a přidá se ke mně.“
„Ne, nepřidá!“ zvedla hlas, ale znělo to nejistě. Už sama nevěděla, čemu má věřit.
„To máš pravdu. Dokud tu budou překážky jako ty, nebo Winchester, nikdy se ke mně nepřidá.“ ujistil jí Uriel temně.
Justice pevně sevřela rty, prudce se nadechla, přiskočila k posteli a vytáhla zpod pokrývky stříbrný meč.
Uriel se na vteřinu zarazil, když zamířila hrotem přímo na něj, a i to jí stačilo, aby pochopila, že se lekl. Anděl váhal skutečně jen zlomek vteřiny, než se ušklíbl.
„Holčičko, tohle mě nezastaví. Na to jsi moc slabá.“
„Castiel zjistí, cos udělal!“ křikla Justice.
Uriel pokrčil rameny. „Možná už na to přišel. Na tom teď nesejde. Winchestra se zbavím později. Teď jsi na řadě ty.“
Justice sevřela zbraň do obou třesoucích se dlaní. Uriel se blížil, spatřila jeho křídla, jak se roztáhla po celé místnosti, obrazy začaly padat ze zdí a na dívčí tvář dopadl stín andělské aury. S výkřikem po něm prudce sekla, v křídlech se objevila jasná trhlina a vše pokryl Urielův řev. Upustila meč, zacpala si uši a pevně sevřela víčka… Cítila jakýsi tlak, prudký náraz ji odhodil, chvíli cítila, že padá…
Když znovu prudce otevřela oči dokořán, zjistila, že leží na zemi, přímo uprostřed zelené místnosti a Uriel je pryč. Posadila se a zmateně se rozhlížela. Dokázala to? Nemohla tomu uvěřit. Skutečně zmizel. Chtěla si oddechnout, ale pak její pohled padl na obraz s prsatou Evou. Byla tam. Jen tentokrát držela v ruce jablko a kolem stromu se ovíjel had. Opatrně vstala a rozhlédla se. Vše bylo na svém místě, jen ty obrazy byly jiné…

------------------------------------------------------------------

„Ani ses s ním nikdy nesetkal! Žádná vůle neexistuje! Žádný hněv!“
Anděl necítil bolest, když na jeho tvář dopadala jedna rána za druhou. Vnímal jen to, že jeho vlastní bratr zradil.
„Žádný Bůh!“ zařval Uriel, zklamaný, že ho Castiel nenásledoval. Justice měla pravdu! Jenže ta dívka byla to poslední, co mu přišlo na mysl.
„Možná ano, možná ne. Ale pořád jsem tu já!“
Castiel skoro nevnímal. Postavil se na nohy a zadíval se na Annu. Uriel zemřel. Dostal vraha své posádky. A také jediného anděla, který věděl…
„Justice!“ zašeptal v náhlém vnuknutí.
Anna nechápala, oslabený a krvácející Castiel zmizel, aniž by cokoliv dalšího řekl.
Anděl se objevil přímo v zeleném pokoji, byl slabý, zapotácel se a musel se přidržet zdi, když zavolal její jméno.

Dívka zvedla hlavu. Někdo jí volá? Jen vzdáleně, kdesi daleko….
„Castieli?“ zašeptala s nadějí.
Možná to byla jen ozvěna myšlenky.
Pak její pohled padl do míst, kde visel obraz anděla probodávajícího démona. Justice si zakryla ústa, jinak by vykřikla nahlas.
Byla tam jiná kresba - Blonďatý muž sedící na trůně, vzadu za ním stála blond žena v bílých šatech a objímala ho kolem krku. U nohou jim sedělo nějaké malé dítě, ale to příliš nevnímala. Fixovala jen tu tvář, kterou dobře znala.
Zpanikařila, do očí se jí nahrnuly slzy děsu, nevěděla, co má dělat, chtěla křičet, ale hlas ji definitivně zradil. Pak zaslechla tichý, vrzavý zvuk. Otočila se a spatřila, že dvoukřídlé dveře v místnosti, které byly až dosud zavřené a podle Castielových slov i zapečetěné, bez možnosti cesty ven, byly mírně pootevřené.
Pomalu k nim přistoupila a položila ruku na kliku…

Castiel si všiml, že na zemi pod obrazem Adama a Evy leží jeho andělský meč a kolem rukojeti je zamotán přetrhlý řetízek s přívěškem, který nosila dívka na krku.
Snažil se soustředit, měl pocit, že cítí její přítomnost, ale vzápětí se začala ztrácet, bylo to podobné, jakoby z někoho vyprchával život.
„Justice!!!“ zařval Castiel znovu.

Ohlédla se, opět slyšela své jméno, jenže v té chvíli se dveře samy otevřely dokořán. Přímo před ní se rozprostřel nekonečný temný prostor a bezedná propast, ze které se ozýval ohlušující jekot plný zoufalství, bolesti a strachu.
Justice zavrávorala na okraji, kdyby udělala ještě krůček, zřítila by se dolů, mezi tu změť nervy drásajících zvuků, kde byly slyšet hlavně prosby o pomoc, mísící se s beznadějí.
Zacouvala, neschopná dalšího pohybu či slov… Dveře se prudce zavřely a za ní se ozval hlas, který předtím slyšela vycházet z těch nejhlubších temnot. Ale teď byl až příliš blízko: „Vítej v pekle. Justice….“
Neohlédla se, zaryla nehty do zápěstí a slzy jí definitivně vyschly..
„Ale no tak…ty se na mě ani nepodíváš? Nemusíš mít strach, kvůli tobě jsem si oblékl svůj vycházkový zjev šviháka. Víš, jak jsem k němu přišel? Znáš legendu o Narcisovi? Bylo to trošku jinak, než se říká mezi vámi. Tehdy jsem mu nabídl věčné mládí, když si budu moct sem a tam půjčit jeho schránku. Souhlasil, takže vážně neciví někde do řeky. A ty jsi první člověk, který o tom ví. Jsi ráda? No tak, Justice! To tvoje maminka byla vstřícnější.“
Justice zavřela oči a hryzla se do rtu. Ne, nepodvolí se tomu. Nikdy!
„Dobře, tak to zkusíme jinak. Dám ti hádanku. Co teď držím v ruce? Dám ti na vybranou chceš? To bude mnohem zábavnější. Je to pírko z křidýlek toho fešáka v baloňáku, co tě nedokázal uhlídat? Nebo krásná hlavička tvé maminky, co se pro tebe zbytečně obětovala? Nebo, že by to byla třetí možnost? Tvoje duše, Justice?“
Samael se usmál, když viděl, jak se dívka otočila a pohlédla na něj. Stál tam ve svém bílém obleku , provokativně si pohrával s drobným světlem ve svých dlaních a sledoval její reakce.
Nehnula ani brvou, jen na něj zírala, odosobněle, bez náznaku jediné emoce.
„Musím říct, že s Joy byla větší zábava.“ Zatvářil se zkroušeně i když se výborně bavil. Nebylo divu. Vyhrál. A měl to téměř bez práce.
„No, doufám, že se ti tu aspoň líbí. Trochu jsou to tu poupravil, aby ses cítila jako doma!“ zvonivě se zasmál, zřejmě mu připadaly vlastní ubohé vtípky veselé. „Jen výzdobu jsem si dovolil trochu přizpůsobit, mám vytříbený vkus. Co třeba můj rodinný obraz? Líbí se ti? To je moje žena. Není krásná?“
S opovržením pohlédla na obraz, na který ukazoval a odvrátila hlavu.
„A tohle je můj milovaný potomek. Povím ti o něm, chceš? Musíme se trochu víc poznat, když tu teď spolu strávíme věčnost. Nechceš si sednout?“
Samael pokynul k židli u stolu a sám se usadil na druhou a přehodil si nohu přes nohu.
„No dobře, tak postůj, já to zkrátím. Jednou jsem si tak vyrazil ven a řekl si: „no, proč si neudělat dítě.“ A tak ho mám. Vy lidi ho nazýváte trochu hanlivě, antikrist. Ale jmenuje se Jesse. On zatím neví, co v něm je. Ale brzy to zjistí, až ho tatínek navštíví. A andělé nejen že nedokážou ohlídat vyvolené jako jsi ty, ale nedokážou ho ani najít. Nezdá se ti to legrační, Justice? Jsme to my, kdo má v rukou všechny zbraně. Lucifer povstane a naivní andělé, jako je Castiel, nezmůžou vůbec nic, protože sami netuší, jaký je plán. A až to zjistí, bude už pozdě…. A popravdě, už mě nebaví vést tu monology. Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“
Princ pekla očividně ztrácel trpělivost, zjevil se přímo před ní, popadl jí za bradu a donutil ji, aby se mu pohlédla do očí. Její grimasa se sice zkroutila bolestí z jeho sevření, ale nic víc se nestalo. Pár vteřin na něj hleděla a pak mu beze slova plivla do tváře.
Ušklíbl se, otřel si svoji dokonalou, jemnou tvářičku lemovanou blond kadeřemi a zašeptal: „Já tě donutím křičet, Justice, stejně jako jsem donutil tvojí matku. Budeš mě prosit na kolenou, plazit se mi u nohou jak had, ale ať uděláš cokoliv, nikdo ti nepomůže, protože teď patříš princi pekla, budeš tu jen se mnou. Na věky věků, slyšíš, Justice?“
Vzal ji za krk a mrštil s ní o zem. Tiše vyjekla, ale ovládla se, což ho rozzuřilo ještě víc. Vzal ji za vlasy a donutil vstát. Do očí ji vyhrkly slzy bolesti a ponížení, když si ji přitáhl k sobě a zašeptal: „Můj drahý bývalý bratr Castiel ti zřejmě asi neřekl, jakou tu mám dole pověst. Jsem svůdce, Justice. To mě naučila Lilith. Můžeš se mi bránit jak chceš…“ při těchto slovech ucítila, jak jí zajel rukou do klína, zatočila se jí hlava, i proti své vůli ucítila mravenčení v podbřišku. „…..stejně mi neodoláš, budeš po čase škemrat stejně jako tvá matka, abych ti to pořádně udělal!“
Víc nevydržela a přes hradbu zarytého mlčení jí utekla sotva znatelná hláska. Vzápětí zalitovala, protože se Samael rozesmál: „Cos to řekla? Opakuj to… no tak, Justice! Jen ho zavolej! Zkus to…“
Dívka se začala zoufale bránit, nesnesla víc, snažila se odstrčit jeho ruku, která jí bloudila po těle a vyvolávala v ní pocity, ze kterých se jí zvedal žaludek. Začala se bránit, kopat, kousat, ale Samaela tím ještě více pobavila.
„Holčičko, ty jsi ale dračice, bude mi ctí tě zkrotit. Buď ráda, že nevíš, jaký je tvůj úkol v týhle šaškárně jménem Apokalypsa!“
Hryzala se do rtů, na kterých jí pálily slzy, co už nedokázala kontrolovat, z úst jí unikaly hlásky, které se snažila spolykat: „Ca..Cas….“
„Jen křič, Justice! Nahlas, zavolej svýho anděla. Stejně tě neuslyší!“ Samael ji dotáhl ke dveřím a otevřel je. „Čas navštívit maminku!“ houkl jí do ucha potěšeně, dlouze jí políbil na tvář, než ji shodil do propasti.
S křikem se řítila dolů, než ji zachytily jakési ostré dráty, které se jako pavoučí síť táhly odnikud nikam. S děsem se rozhlížela, opodál spatřila zakrvácená a křičící těla bez tváří, natažená na drátech jako na mučidlech a marně se dožadující pomoci.
Dívka se pevně chytila drátu, ačkoliv jí rozdrásal dlaně, bála se spadnout do temnoty, ze které se po ní natahovaly jakési temné pařáty a odkud se ozýval štěkot pekelných oblud.
Útroby pekla, naplněné už tak prázdným řevem, prořízl další hlas, který patřil duši, jejíž čas ještě nepřišel, ale byla tu uvězněná. Ten jediný hlas nevolal o pomoc, ale volal jméno.
„Castieli!!!!!!“




Naposledy upravil Padme dňa 21.05.13 16:19, celkom upravené 3 krát.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   30.12.12 20:48

Padme: Děkuji děkuji děkuji Velice příjemné překvapení dnešního večera! Luxusní pokračování! Líbí se mi, jak se děj prolíná se seriálem. Justice je vážně holka statečná, ale nyní mám o ní docela obavy. Snad jí Cas najde brzy. I když já ráda torturing, takže trpět by taky trochu mohla A doufám, že příště se už dočkáme i Deana! Taky by mohl Casovi helfnout, i když teď má asi co dělat sám se sebou. Takže ještě jednou díky za povánoční dárek a budu se těšit na další pokračování
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   30.12.12 21:48

bohdy napísal:
Padme: Děkuji děkuji děkuji Velice příjemné překvapení dnešního večera! Luxusní pokračování! Líbí se mi, jak se děj prolíná se seriálem. Justice je vážně holka statečná, ale nyní mám o ní docela obavy. Snad jí Cas najde brzy. I když já ráda torturing, takže trpět by taky trochu mohla A doufám, že příště se už dočkáme i Deana! Taky by mohl Casovi helfnout, i když teď má asi co dělat sám se sebou. Takže ještě jednou díky za povánoční dárek a budu se těšit na další pokračování

Bohdy, ty jsi sen každého autora
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   31.12.12 10:17

Padme, však víme své
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   02.01.13 19:58

Padme, jak a kde začít. Snad zvolnáním VIVAT PADME, nebo PADME NA TRŮN ..... Ať začnu jakkoliv, tak nikdy to nevystihne to pravé, co mám na mysli.

Toto pokračování charakterizuji asi takto - temná část s humorným nádechem, kdy se děj začíná zamotávat a postavám se krystaluzují jejich osudy.

Justice je přesně ten typ hrdinky, kterou mám ráda, přesto je mi hodně sympatická postava Samaela.

Hrozně moc se mi líbí tvá dějová linie a to, že se tak bravurně prolíná seriál s tvou povídkou. Vlastně do děje seriálu nezasahuje, jenom si utváří svou vlastní realitu a je to celé perfektně zakomponované do sebe a já si to užívám (obzvášť tuto část, když jsi zkombinovala můj nejoblíbenější díl spn a přidala jsi postavu Jesse, která si myslím, že byla v seriálu zbytečně nevyužita při apokalypse).

Mrazení v zádech a touha přečíst si to ještě jednou.

No a na závěr si neodpustím zase pár citací Razz

citácia :
chránit? Není to vlastně jeho úkol? Nebo co je jeho úkol? Mučit je, dokud nepodlehnou, neodevzdají se nebeským úkolům, aniž by to udělali dobrovolně? Ale to by pak andělé nebyli o nic lepší, než démoni! Má Castiel zachránit svět před pádem tak, že udusí strachem ty, kteří jsou pro tento úkol důležití?

Toto je výborný námět na povídku - díky za nahození mé fantazie Very Happy



citácia :
už párkrát jí napadlo, že se musí Castiela zeptat, jestli skutečně měla Eva tak velká prsa

Okamžitě mě napadla Eva z kreslené pohádky: Stvoření Světa Very Happy

citácia :
„Naposledy jsem se ho zeptal, co je pravdy na tom, že jezdil půl života na sudu, jak si říkala. Zajímalo mě to. Asi jsem se ho dotknul.“

Úplně si dovedu představit Castiela s jakým výrazem se na toto Deana ptá. Nevtipnější část této povídky Moc díky za ní!

citácia :
„Nosí tam pyžama a župany.“

....Aneb vzpomínka na festival fantazie..... lol! (Justice, do TFW by jsi zapadla jedna radost) Very Happy

Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   04.01.13 0:55

Ač nemám ráda ženské hrdinky, Justice celkem přesvědčivě začíná prolamovat ledy mého odporu. Večer jsem si říkala, že přečtení počká do zítřka, avšak po zhlédnutí několika prvních řádků z nového pokračování mi písmenka nedovolila zalehnout.

Zaujalo mne, jak nenápadně podsouváš i jiné reálie, třeba zmínka o Narcisovi, velmi povedené. Každopádně tahle povídka už se zcela jistě řadí do top českého fanfiction pro SPN a s nedočkavostí sobě vlastní očekávám pokračování.
K "dokonalosti" není potřeba ničeho dodávat, snad jen díky za sdílení.

„Nosí tam pyžama a župany.“ Brilantní kódové označení.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   04.01.13 9:49

603 Děvčata, děkuji, moc jste mě potěšily, červenám se.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   08.01.13 19:40

Padme: Snad jen přidám další díky za super pokráčko.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   27.01.13 19:45

Moje šikovná kamarádka San udělala krásnou ilustraci k mé povídce... sud included. Moc děkuju, San

kód:
http://imageshack.us/scaled/landing/829/39814048449534956661920.jpg
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   27.01.13 19:56

To je paráda A víš, že si Justice fakt tak nějak představuju Prostě drsná holka
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   16.05.13 22:12

Jo, jo, je to dlouho, takže resumé: Castiel ukryl Justice, ale neprozřetelně její existenci prozradil Urielovi. Tomu se sice nepodařilo zbavit se Deana a dostat Castiela na svou stranu, ale poslal Justice do pekla přímo k Samaelovi.

BETA: PANTHERA, které patří obrovský dík Tahle kapitola pro mě byla hrozně těžká, protože je tam kapka slashe, i něco málo hetero (kdo nerad, ať nečte), a je tam pár zvratů.
btw - pro jednu z postav byla inspirace Ver Smile


11. kapitola

Nejsem tak silný… Asi nejsem takový muž, jakého ze mě naši tátové chtěli mít. Najdi někoho jiného. Já to nejsem.

„Otče, prosím, vyslyš mojí zpověď. Poslechni si, co provedl tvůj syn, do kterého si vkládal tolik nadějí. Zklamal jsem. Nedokázal jsem Deana přesvědčit. A teď, když se dozvěděl pravdu a stál na pokraji smrti, se od nás odvrátil. Byl to snad tvůj záměr? Byla to zkouška mých schopností? Loajality? Vím, že jsem slíbil… slíbil jsem, že udělám cokoliv, abych Apokalypsu zastavil. Slíbil jsem, že tě ochráním…
Castiel se nadechl, když si uvědomil, že víc než k Bohu se jeho myšlenky ubírají k někomu jinému. Sáhl do kapsy baloňáku a vytáhl řetízek s přívěškem anděla… Otče, budu upřímný. Více než to, že jsem Tě zklamal, mě mrzí to, že jsem zklamal ty, které jsem měl chránit. Cítím, že na moji existenci padl stín. Je to něco, co jsem dosud nepoznal. Zatím jsem znal jen Tvoji laskavost, obával jsem se jen Tvého hněvu. Ale teď vím, co to znamená mít strach o druhé…. Deana jsem zachránil. Ale jen kvůli mně málem zemřel. A Justice… Pořád vidím její tvář, věděl jsem, že mi chce odpustit. A já ji zklamal. Slíbil jsem, že ji ochráním. Nedokázal jsem to. Někdy mám pocit, že ji slyším, slyším, jak volá mé jméno a vzápětí utichne. Jakoby byla blízko, ale zároveň mimo můj dosah. Možná už šílím z toho všeho, co se stalo. Hledal jsem všude… Otče, s tím se nedokážu smířit. Nevím si rady. Jestli mě zkoušíš, zkrať tohle… utrpení. Pomoz mi. Řekni mi, co mám dělat? Nevím, jak dál. Co po mně vlastně chceš?
Anděl si nebyl jistý, jestli poslední dotaz jen proběhl jeho myslí, nebo jej vykřikl do prázdna. Svědkem mu bylo jen zamrzlé jezírko a ta lavička, na které seděl.
Otče, já tě prosím... dej mi znamení! Ukaž mi cestu!
Castiel sevřel přívěšek tak, až mu zbělely klouby na rukou, podepřel si čelo a zavřel oči.
„Castieli!“
Anděl sebou trhl…
„Modlíš se?“
„Zachariáši?“ vyslovil Castiel překvapeně jméno svého nadřízeného, který stál přímo před ním, v poněkud méně pohledné schránce, než byla jeho nebeská podoba.
„Ano...?“ odpověděl váhavě, byl skutečně překvapený, že Zachariáše vidí. Neznal nikoho, kdo by se tak ostentativně vyhýbal kontaktu s lidmi. A teď tu stál, přímo před ním.
„Tak už můžeš přestat!“ rozhodil archanděl ruce s pobaveným úsměvem. „Už jsem tady.“ Castiel překvapeně zíral, když se Zachariáš usadil vedle něj a svěřil se: „Taky jsem se už začínal modlit… Víš, jak bylo těžké, najít zbožného úředníka nebo právníka, co by neporušil aspoň 6 přikázání?“ Archanděl musel dát najevo, že se v novém těle necítí dobře. Bylo jasné, že se děje něco velkého, možná přímo gigantického, pokud někdo, jako on, sestoupil na zem. Znamení? Přikázal mu to Otec?
„Uriela je mi líto.“ promluvil Zachariáš po chvíli odmlky, když se rozhlížel po krajině a jezírku. „Byl to dobrý anděl. Ale vždycky se někde najde nějaké to červivé jablko. Nicméně… nevěš hlavu, příteli. Jsem tu, abych to dal všechno do pořádku.“
Při těchto slovech poplácal Zachariáš strnulého Castiela po zádech, roztáhl ruce, položil je na opěradlo lavičky, hodil si nohu přes nohu a nadechl se.
„Otec ví, co se stalo?“ zeptal se Castiel s nadějí.
Archanděl se zasmál. „Castieli, on se nezajímá o nějaká drobná... zaškobrtnutí. Pro něj je důležitý výsledek.“
„Snažil jsem se, ale…“ pokusil se anděl, ale nadřízený ho přerušil: „Já vím. Dean Winchester je tak trochu problémová záležitost. Čekali jsme, že se bude cukat. Proto jsme připravili plán. Neměj strach. Přesvědčíme ho, aby spolupracoval.“
„Dean Winchester je komplikovaný, má toho za sebou už příliš. Nebude snadné ho přesvědčit.“ namítnul Castiel.
„To jistě nebude.“ pokrčil Zachariáš rameny. „Ale plán už je nachystán. Sice budeme muset změnit pár osudů, trochu si pohrát s realitou… Však víš, ohýbání času je proti tomu hračka. Hned jak to Dean pochopí, vrátíme vše do původního stavu. Doufám, že není natvrdlý, jak vypadá a všechno mu rychle dojde… “
Castiel pochopil, co Zachariáš hodlá udělat. A také si uvědomil, že mluví jen o Deanovi…
„Ale co…“ začal, ale pak se zarazil.
„Ano? Máš ještě něco na… chlopni… srdci… nebo jak to ti lidé vlastně říkají…?“ optal se Zachariáš.
Castiel mlčel, vybavil si den, kdy k němu Otec poprvé promluvil. Ten den se celá jeho existence změnila. Bůh mluvil o tom, jak musí vysvobodit Deana ze zatracení a pomoci zabránit spolu se svými bratry Apokalypse. A když Castiel tento úkol přijal a slíbil, že udělá vše, aby splnil Jeho vůli, tak Bůh jeho slib ocenil. A svěřil mu i druhý úkol – jenže tentokrát dodal, že tento úkol je určen pouze jemu. On jediný o něm ví a musí to zůstat tajemstvím. Castiel se neptal proč. Ale došlo mu, že už jednou udělal chybu a svěřil se Urielovi. Zachariáš byl sice archanděl, ale Bůh zřejmě věděl, proč mu řekl, aby si tento úkol nechal pro sebe. A podruhé už stejnou chybu Castiel nechtěl udělat. Možná je právě tohle ta zkouška! Nebo znamení, na které čekal! Otec ho tedy možná vyslyšel! Přestal pochybovat, když ho Zachariáš ujistil, že nebude jeho pomoc potřebovat.
„Udělej si volno, Castieli!“ vyzval ho archanděl. „Vím, že toho na tebe bylo hodně. Zaleť si třeba do Evropy, Paříž je v tomto období prý krásná... i když nevím, co lidi fascinuje na vysoké, nevkusné stavbě…“ Zachariáš se ošil. „Ne, ještě v tom nejsem tak dobrý... musím si to nacvičit… udělej si volno… vezmi si volno… dovolenou…? Jak se to říká?“ Pak si všiml, že na něj Castiel udiveně zírá.
„Jen si trénuji roli, toho si nevšímej!“ pousmál se. „A neboj se… Dean bude v bezpečí. Celou dobu u toho budu. Tak se zatím měj, bratře. A užij si… dovolenou…volno…“
Jen co Castiel opět osaměl, veškerý šepot archandělů ustal. Rozhostilo se ticho. Muselo jít skutečně o něco velkého, pokud se celé nebe a jeho nadřízení rozhodli od všeho odstřihnout a věnovat se pouze Deanovi. Anděl si uvědomil, že celou dobu svíral v dlani přívěšek. A také že Bůh si ho zřejmě cení natolik, že neřekl ani svým podřízeným o tom, že existuje Justice Singerová. Tohle je znamení!
„Neměla bys tu být.“ řekl varovně, když zaregistroval, že někdo další využil andělského ticha.
„Zlobíš se na mě, Castieli?“ Anna ho ignorovala, byla si jistá, že teď ji andělé hledat nebudou.
Neotočil se na ní, dál hleděl na přívěšek.
„Za to, že jsi měla s Deanem pravdu? Ne, samozřejmě, že ne.“
„To nemyslím.“ vyvedla ho Anna z omylu. „Zlobíš se, protože jsem zabila Uriela, je to tak?“
„Proč bych měl? Zachránila jsi mě.“
„Ale já cítím, že to vnímáš jako křivdu. Castieli…“ Anna mu položila ruku na rameno. Castiel se na její dlaň zadíval tak, že se raději odtáhla.
„Takže mám pravdu.“ vyložila si toto gesto po svém. „Něco je špatně.“
Anděl se na ni otočil. „Ano. Byla to má chyba, Anno. Měl jsem tě poslechnout. Všechno, co se stalo potom byly jen následky.“
Dívka se zadívala na přívěšek, který ležel na Castielově dlani.
„Než jsi odešel, řekl jsi „spravedlnost“…“
„To je jméno.“ odvětil rychle a schoval křížek zpátky do kapsy baloňáku. „Jméno toho, co za mé chyby platí nejvíc. A já teď musím tu chybu napravit.“

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Veronica byla smrtka. Už si ani nepamatovala jak dlouho a kdy se jí stala. Věděla jen, že odváděla duše, jejichž čas nadešel. I dnes měla jednu odvést. Ale pak se něco stalo a všechno se změnilo! Snažila si vzpomenout, jak to začalo. Byla v té nemocnici a pozorovala dvojici, sedící na lavičce na chodbě. Starší žena se choulila v mužově náruči, zarývala mu nehty do paží a usedavě plakala. Muž pevně svíral svoji manželku, tvář měl zarudlou a hryzal se do rtů, aby alespoň on byl ten „silnější“. Právě se dozvěděli, že jejich syn už po dlouhé nemoci nemá naději. Umíral v nemocničním pokoji a oni už nemohli nic dělat.
„Už bude dobře!“ promluvila Veronica, ale pár ji neslyšel. Tohle bylo to, co ji na její „práci“ mrzelo. Tak moc si přála utěšit ty, co zatím museli zůstat. Chtěla říct, že to přece není tak zlé. Vyndala kapesní hodinky a zkontrolovala čas. Pak vstala a vešla do pokoje.
„Už musíme jít.“ řekla drobnému chlapci, který stál u postele a pozoroval vlastní tělo napojené na přístrojích. Ten přikývl a následoval jí na chodbu. Smutně si ještě prohlédl plačící rodiče a odhodlaně kráčel dál vedle ní.
Náhle se prudce zastavil.
„Co se děje?“ podivila se.
„Zase….zase to bolí!“ vyhrkl chlapec překvapeně.
Veronica nechápala, co se děje.. Ten, kterého si právě odváděla, se zapotácel.
„Ne, já nemůžu jít!“ vykřikl ještě a najednou zmizel. Přístroje v pokojích začaly zuřivě pískat a žena s nadějí zvedla hlavu.
Smrtka vytáhla hodinky a zděšeně sledovala, jak ručičky běží zběsilým tempem pozpátku.
„On se probudil!“
Jen co zaslechla nadšené zvolání chlapcovy matky, hodinky praskly. Veronica se rozběhla zpátky do pokoje. Chlapec měl otevřené oči, zmateně se rozhlížel, zatímco rodiče ho nadšeně objímali.
V koutě pokoje stál muž v baloňáku a díval se přímo na smrtku! On ji vidí!?

Pak nastala tma.

Veronica pomalu přicházela k sobě. Cítila tu zvláštní tíhu a hlavně to, že selhala. Poprvé nesplnila svůj úkol. Rozhlížela se, byla v nějaké staré továrně, seděla na židli a uvědomovala si, že se téměř nemůže hnout. Do zorného úhlu jí vstoupil onen muž z nemocnice.
„Co jsi to udělal?“ zašeptala. „Nastal jeho čas! Neměl jsi právo…“
„Jsem Castiel, anděl Boží. Omlouvám se, ale musel jsem to udělat.“
Veronica zvedla ruce a prohlédla si zápěstí. Měla na nich pouta. O tomhle kouzlu už slyšela, ale nikdy nevěřila, že by to byla pravda. Teď pocítila ten důkaz doslova na vlastní kůži.
„Co chceš?“ zeptala se poraženě.
„Tebe určitě ne, má drahá!“ To byl hlas, který chtěl Castiel slyšet. Ohlédl se a stanul tváří v tvář Smrti.
Dívka se zachvěla, její nadřízený se opíral o svou hůl a netvářil se vůbec přívětivě. Vlastně se tak netvářil nikdy, ale tentokrát bylo poznat, že je rozzlobený.
„Jak se opovažuješ?“ promluvila Smrt mrazivě.
„Někoho hledám.“ odpověděl anděl odhodlaně.
„Já vím.“ odsekla Smrt. „A kvůli tomu jsi se opovážil, ty malý nebeský červe, vztáhnout ruku na něco, co patří mně?“
„Tvoje smrtka za její tělo.“ Castiel to nechtěl protahovat, čas byl drahý.
Smrt se ušklíbla, zjevně nečekala, že půjde tak rychle k věci a udělala pár kroků směrem ke Castielovi.
„Ty si snad myslíš, že se mnou můžeš vyjednávat? Víš, kolik smrtek já mám?“
Veronica vystrašeně zvedla oči: „Pane, já, omlouvám se…“
Její šéf ji ostrým pohledem umlčel. „Neboj se, Veronico. Tady náš anděl, co je takový zbabělec, že nebyl schopen zavolat přímo mě, hledá jednu dívku, kterou ztratil kvůli své neuvěřitelné neschopnosti. A myslí si, že mu ji jen tak vrátím zpátky.“
„Ty víš, že nenastal její čas.“ ozval se Castiel.
Smrt zavrtěla hlavou. „Toto je poněkud vrtkavé období, jak jsi jistě zaregistroval... i když moc chytře nevypadáš. Ty se motáš do mé práce, démoni se motají do té vaší… Ale zkrátím to. Ano, vím, kde je její tělo. Jenže ti bude k ničemu. Ten tvůj povedený společník, Uriel, pokud se nepletu, ji zaprodal Samaelovi. Ten má také teď její duši. A ty zajisté víš, co by to znamenalo, kdybys ji vzkřísil.“
Tohohle se Castiel obával. Stále prohrával, Samael byl pořád o krok napřed.
„Nicméně...“ promluvila Smrt a zamířila k Veronice a dlouhými, chladnými prsty se dotkla jejích vlasů. …ti pomohu přivést ji zpět.“
„Proč bys to dělal?“ Castiel byl překvapený.
„Každá smrt má svůj důvod.“ zněla rýpavá odpověď. „Nejdřív ji pusť. Pak si promluvíme.“
Jen co Veroničina pouta zmizela, její šéf jí pomohl vstát ze židle a sám se na ní posadil. „Víš, za normálních okolností bych tě rozdrtil jako bezvýznamný hmyz, takže se nediv, že ti nepoděkuji…“
„Kde je její duše?“ Castiel nechtěl polemizovat.
„Samael ji vězní v pekle.“ potvrdila Smrt jeho domněnky. „Asi ti neřeknu nic nového, když tě ujistím, že tam bez povolení Boha nemůžeš. Ale já to zařídím. Přiveď tu holku zpět za všech okolností, nebo si tě najdu a zničím.“
„Nejdřív chci vysvětlení.“ trval na svém anděl.
Smrt se nadechla a zadívala se na Veronicu. „Už začínají být jako lidé. Pořád se ptají proč, proč, proč. Ale ať je po tvém. Kdysi, když si tvůj tatínek myslel, že na to všechno sám nestačím, mi přidělil Samaela, aby mi pomáhal. Chvíli se snažil, skautík, jako anděl smrti nebyl k zahození. Ale pak ten zmetek utekl s tou pekelnou courou. Já ho mezitím naučil pár věcí, o kterých nepochybuji, že je všechny naservíroval tomu rozmazlenému spratkovi, co se teď dere zpátky na svět. Jestli se Lucifer dostane ven ze své klece, tak strčí ruku do mého zadku a bude si mě vodit jako maňáska po celém světě. A to, jak zajisté pochopíš, by se mi příliš nezamlouvalo. Nikomu by se to nezamlouvalo. Dokážu zničit města, vraždit tisícihlavé davy… Nevím sice, jakou roli má ta holka v těchto časech sehrát, ale pokud má zastavit Apokalypsu, tak jsem ochoten ti pomoci ji zachránit. Takže přestaň mrhat mým, svým, a hlavně jejím časem. Má ho málo. Oba víme, co se stane, když zůstane u Samaela příliš dlouho.“
To Castiel věděl a cítil strach. Ne o sebe, ale o ni. Měl strach, že už je příliš pozdě. A nebyl důvod Smrti nevěřit. Byla to jeho poslední naděje.
„Tak na co čekáme?“
„My?“ zvedla Smrt pobaveně obočí. „Nečekej, že tě povedu za ručičku. Nejsem tvůj tatíček. Kolikrát si vlastně byl v pekle? Jednou, abys vytáhl Deana Winchestra? Jenže to je málo. Teď to nebude andělská mise s povolením a letenkou zdarma tam i zpět. Peklo tě ohromí a zlomí. Uvidíš a zažiješ ty nejhorší a nejzvrácenější obavy, touhy a emoce, které si dosud neznal. Myslíš si, že to zvládneš? Přece jen si strávil chvíli mezi lidmi a poznal jsi… No, proč se vlastně starám…“
„Jsem připravený!“ nadechl se Castiel odhodlaně. „Ukaž mi cestu, přivedu Justice zpět.“
„Vidím, že Bůh stvořil samé tupce.“ suše konstatovala Smrt. „Jak chceš. Veronica tě doprovodí… a bez protestů!“ dodala prudce, když se jmenovaná chtěla ohradit. „Nějak tě potrestat musím, když se necháš jen tak chytit od anděla. A buď ráda, že ten trest není horší! Víš, co máš dělat. Přesně za hodinu na pár chvil otevřu bránu Pekla. Tak moc neváhej, Castieli. Další možnost ti neposkytnu.“
Smrt se opřela o hůl a vstala ze židle. „No, nebudu tvrdit, že mě těšilo, to by byla lež. Ale nejspíš popřeji mnoho štěstí. Hlavně sobě. Sbohem Castieli. Doufám, že už se nesetkáme. A pokud ano, vsadím se, že by to opět nebyly příznivé okolnosti.“

Veronica cítila hořkost a ponížení, že ji pán nechal s tím andělem samotnou. Věděla, že andělé existují, ale nikdy ji nenapadlo dávat si pozor na jejich triky. Podle zpráv, které dostala, ho zavedla do severního Skotska, doprostřed pustiny k malému pohanskému kostelíku, za kterým byl malý, opuštěný hřbitov. Nebylo divu, že toho člověka, kterého hledal, nemohl najít, protože okolí bylo chráněno všemi možnými kouzly na odlákání andělské pozornosti. Trochu překvapeně sledovala, jak se v jeho kamenné tváři cosi pohnulo, když spatřil hrob zakrytý ještě mokrou hroudou zeminy. Měla za to, že andělé nic necítí, ale tenhle byl zřejmě výjimka. On se chce vážně vydat do pekla pro nějakého člověka?
„Je čas.“ oznámila mu, když zrovna v podřepu pokládal dlaň na hlínu.
Neodpověděl, jen vstal.
„Musíš tu nechat duši toho, jehož tělo sis půjčil.“ vysvětlila mu svoji přítomnost průvodce. „Postarám se o něj.“
Castiel zaváhal. Jimmy! Má ho nechat jen tak smrti?
Veronica si všimla jeho obav. „Můžeš si půjčit schránku, ale do pekla s ním jít nemůžeš. Nepatří tam. Až se vrátíš, vrátím ti i jeho duši, protože jeho čas nenastal... na rozdíl od toho, komu jsi ty život vrátil.“ Poslední výčitku si nemohla odpustit.
„Omlouvám se ti.“ řekl anděl. „Ale věřím, že moje důvody jsi pochopila.“
„Nechci je chápat. Narušil jsi řád, můj úkol!“ odsekla.
Náhle se zvedl vítr a zem se zatřásla.
„Už je to tady. Musíš jít!“ vykřikla.
Castiel nečekaně pocítil prázdnotu, uvědomil si, že má už jen Jimmyho tělo, ne jeho duši, která se za tu dobu, co byl na zemi, stala jeho součástí.
Veronica ustoupila a v té chvíli se v zemi objevila bezedná jáma, která se prudce otvírala, až skončila u andělových špiček bot. Ten se nepohnul ani o krok. Vichr mu rozcuchal vlasy a pohrával si s jeho pláštěm, zatímco hleděl do propasti.
Veronica byla smrtkou velmi dlouho, ale něco takového ještě nikdy neviděla. Obešla ji hrůza, která z brány pekla sálala. A sama se podivila, jak moc ji zasáhl ten výjev, kdy anděl roztáhl ruce a bez jediného zaváhání se vrhl přímo do propasti, která se za ním okamžitě zavřela, jako hladová ústa.


Castiel věděl, jaký to je pocit, sestoupit do pekla. Jenže předtím to bylo s Boží ochranou, která mu zaručovala návrat zpět. Deanova duše volala o pomoc, zářila v pekelném ohni jako maják, přitahující andělského poutníka. Mířil přímo k němu a vložil na něj svou dlaň.. Pak ho pevně objal a stoupal. Bůh mu dal milost a proto Castiel věděl, kde hledat.
Jenže co se stane s duší, která proklouzne mezi prsty andělovi Božímu, který jí má chránit, aniž by o tom Bůh věděl?

Castiel se cítil oslabený, jeho víčka byla jako z olova, když je otevíral. Byl nyní sám, v Jimmyho těle a uvědomoval si, že se mu na mysli vkrádají podivné myšlenky a emoce. Už v něm nebyl ten člověk, který jej od těchto pocitů chránil. Byl sám sebou, uvězněn v lidské schránce a dopadl přímo do pekla.
Pokusil se pohnout. Smrt měla pravdu, v pekle nebyl nic. Veškerá nadpozemská síla ho opustila. Snažil se zorientovat, vše začalo získávat obrysy a stále více znepokojující kontury.
Nadzdvihl se na lokti a říct, že pocítil mírnou úlevu v pekle, by bylo dost paradoxní, ale bylo to nejvýstižnější. Kolem něj se v propletených objetích váleli nazí muži a ženy, zaklesnutí do sebe, ve více či méně nemravných polohách, spali.
Tohle byly Samaelovy výtvory. Proto mu Smrt připomínala, co se stane s Justice, když bude váhat. Princ Pekla byl zodpovědný za stvoření sukub a inkubů, byl svůdník, který udolával duše tak dlouho, dokud navždy nepropadly šílenému chtíči, který si ukojovali mezi sebou navzájem, nebo prznili za trest další duše a mučili nekonečným sexem hříšníky.
Castiel se opatrně postavil na nohy. Mířil za Justice a jeho mysl ho dovedla až sem. Sukuby s inkuby očividně odpočívali po orgiích, nikdo nezaregistroval vetřelce, co se náhle objevil uprostřed místnosti, která vypadala jako jakási svatyně s obrazy ďábelských a erotických výjevů.
Samael si potrpěl na takové „umění“, na svoje podobizny, na luxus, jaký Lucifer poskytoval jen jemu a jeho družce Lilith. Veškerou zastaralou a hlavně kýčovitou okázalost doplňoval zlatý trůn, umístěný uprostřed na vysokém stupínku, okolo kterého se povalovala další spící a nahá těla.
Anděl zůstal šokovaně stát, když v ženě, oblečené v jakémsi upnutém korzetu a v podvazcích, co seděla na trůně a jednu nohu měla přehozenou přes opěradlo, poznal Justice.
Vyslovil její jméno.
Stočila na něj svou pozornost a ten pohled Castiela přikoval k zemi. Její oči byly prázdné, bez života, tvář měla mrtvolně bledou a s tím vším kontrastovaly rudě nalíčené rty.
Okamžitě zapudil myšlenku, že přišel pozdě. Byl připravený ji odtud dostat za každou cenu.
Justice vstala z trůnu a houpavým krokem sestoupila ze stupínku.
Castielovi to dodalo odvahu a vyšel jí vstříc. Ona se však náhle prudce zastavila a zakryla si oči.
„Justice...“ oslovil ji konejšivě. „To jsem já, Castiel. Neboj se. Přišel jsem pro tebe.“
Nehýbala se, neprotestovala a on opatrně došel až k ní.
„Justice… podívej se na mě.“
Prudce zavrtěla hlavou.
"Vždyť mě znáš.“ Castiel ji uchopil za zápěstí a pomalu jí stahoval dlaně z tváře.
A její pohled ho okamžitě ujistil v tom, že to byla jen lest, aby ho dostala k sobě. Její ústa rozehrál svůdný a zároveň zrádný úsměv.
Obě paže mu pomalu ovinula kolem krku a jemně se k němu přitiskla.
„Castiel“, zavrněla a jeho tělem projel zvláštní pocit. Co to říkala Smrt? Peklo tě ohromí? Na víc si nevzpomněl. Anděl zalapal po dechu, její ruce sjely pod baloňák a začaly bloudit, po jeho těle.
„Justice, přestaň.“ pokusil se. „To nejsi ty...“
Podívala se mu do očí, lascivně se usmála, naklonila se k němu a zašeptala mu do ucha odosobnělým tónem: „A kdo jsem?“
Dřív, než se stačil vzpamatovat, zakousla se mu do lalůčku.
Pevně sevřel obě dlaně v pěst, tyhle pocity neznal. Dívka se o něj začala třít, pak se k němu nečekaně otočila zády a přitiskla se k němu.
Musel zavřít oči, když mu dlaněmi sevřela hýždě a pevně se k němu přimknula svými boky.
Castiel si začínal uvědomovat, že když je Jimmyho duše pryč, nechrání ho před reakcemi lidské schránky už vůbec nic. Občas si uvědomoval určité záchvěvy, vzrušení, jisté pocity, co neuměl pojmenovat, vnímal doteky, třeba když se o něj jen tak mimoděk otřel cizí člověk, Dean, Sam nebo i Justice. Ale pořád byl jen návštěvník v cizím těle, vědomí částečně patřilo Jimmymu, který ho chránil, a anděl mu naslouchal, nechával ho, aby k němu promlouval, radil mu. Ale teď zůstal sám.
„Dost…“ pokusil se ještě chabě, ale už věděl, že to je jen slovo, neměl sílu na to ji odstrčit.
Zřejmě to pochopila, protože vzala jeho dosud netečné paže, položila své dlaně na jeho, aby je mohla pomalu vést po svém těle.
Nezvládal se bránit, začínal si všechny ty pocity uvědomovat, rozpoznávat a měl dojem, že zešílí. Ano, už dokázal rozeznat, co cítil, když se o něj otřel Dean, když o něj zavadil mladší Winchester. Bylo to pokaždé jiné. Všechny jeho smysly byly rozostřené, už neřešil, jestli za to může absence Jimmyho, nebo fakt, že je v pekle. Jeho andělské já říkalo, že nesmí, ale ozývala se i jiná jeho část, kterou neznal. A byla tak... znepokojivě příjemná.
Všechny myšlenky šly stranou, nebylo třeba o ničem přemýšlet, všechny starosti zmizely, Apokalypsa se zdála tak vzdálená…
Cítil, jak dívce divoce buší srdce, jak přerývaně dýchá a její hlava se na jeho hrudi převaluje sem a tam. Uvědomoval si svoje tělo, pulsující krev ve spáncích, která se mu hrnula do hlavy… Pak Justice nasměrovala jeho dlaň přímo do svého klína.
Už jen stačilo, aby jemně přitlačil. Zabořil tvář do jejích vlasů a druhou rukou jí sevřel zápěstí. Věděl, že lidské tělo má určitou teplotu a vůni. Teď obojí vnímal víc, než kdykoliv předtím. Vzpomněl si na to, když se jí na té silnici poprvé dotknul. Stáli přesně takhle. A on to cítil a vnímal. Cítil květiny. Ty vůně znal. Tam, kde byli ti, co byli spřízněni s nebem, byla vždy cítit lehká vůně květin…
Jenže teď si uvědomil, že kůže na jejích stehnech je nepřirozeně rozpálená. A její vlasy nevoní po květinách.
Bylo to jako probuzení ze sna. Nebyla to vůně, ale zápach pekla, otrávený a nepřirozený, kterým byly cítit jen sukuby!
„Řekl jsem dost!“ vykřikl odstrčil jí od sebe tak prudce, až upadla.
Anděl se chytil za hlavu, byl překvapený, vzrušený, ale zároveň znechucený, nepříčetný, měl chuť jí ublížit za to, co mu právě udělala, chtěl ji udeřit...
Surově ji vzal za paži, aby ji donutil znovu vstát, možná by jí skutečně ublížil, ale jen co mu tohle přišlo na mysl, spatřil její oči.
A teprve pak pochopil slova Smrti. Tohle je peklo. Ne obscénní svádění, sexuální hrátky, ale touha po násilí, touha mučit. Anděl Boží tomu málem propadl, ale jen co spatřil její oči a uviděl v nich zoufalství, strach a všechno, čemu se bránila, poznal, že se v pekle neztratila docela.
„Justice. Já tě odtud dostanu.“ ujistil ji. „Musíš mi věřit.“
Jen na krátkou chvíli spatřil v její tváři náznak dívky, kterou znal, než ho udeřila pěstí do tváře.
Castiel se zapotácel, ucítil v ústech pachuť krve. Justice získávala i nadlidskou sílu sukub a možná by i pokračovala, kdyby ji nezastavil pobavený smích, který Castiel dobře znal.
„Jak dvě hrdličky… Vítej... bratře!“ řekl Samael ve své dokonalé lidské podobě, sedící na trůně, nohu elegantně přehozenou přes nohu.
Sukuby a inkubové se probouzeli, zvědavě zírali na vetřelce z nebe a na svého pána.
„Ty mě ani nepozdravíš, Castieli?“ Samael se zatvářil zklamaně. „Tak dlouho jsme se neviděli.“
„Nejsem tvůj bratr, Samaeli!“ promluvil anděl.
„To jsem si všiml. Bereš mi něco, co je moje a to bráchové nedělají.“ uchichtl se Sammael. „Justice! Pojď ke mně!“
Jmenovaná se ke Castielově úžasu pohnula a nejspíš by Samaelovo přání splnila, kdyby ji anděl nevzal drsně za paži a nepřitáhl jako hadrovou panenku k sobě.
„Ona ti nepatří, Samaeli. Držíš ji neprávem a moc dobře to víš.“
Samael chvíli mlčel, oba sokové si hleděli do očí, než princ pekla vybuchl v jízlivý smích.
„Vůbec jsi se nezměnil, Castieli. Jsi pořád ten samý, naivní hlupák, co poslouchá tatínka, kterého nikdy neviděl. Řekni mi, Castieli... copak ti nevadí, jak s tebou Bůh manipuluje? Stejně jako s ní? Věř mi, že až zjistíš, jaké s ní má tvůj Otec plány, budeš si přát, aby se nikdy nenarodila. Proto si také přišel, ne? Rád bys věděl, jaký je její úkol v Apokalypse…“
„Už jsi skončil?“ zeptal se Castiel chladně.
Samael vzdychl. „Tys nikdy nebyl parťák na pokec, Casi. Co sis myslel? Že si sem jen tak nakráčíš a odvedeš si ji? Zapomínáš, kde jsi, Castieli. Tohle je moje území. Moje pravidla. Moje duše. Ty tady nezmůžeš vůbec nic. Jsi směšný. Justice… pojď ke mně.“
Dívka se andělovi prudce vytrhla a rozběhla se ke svému pánovi. Ten vstal a objal ji, když se k němu přitiskla jako malé dítě ke svému otci… nebo spíše stvořiteli.
„Co chceš, Samaeli?“ zeptal se Castiel.
Démon se pousmál. „Jdeš rychle k věci, Castieli. Výborně. Já ale nechci moc. Chci ti jen otevřít oči. Víš, i když se tomu bráníš – ty a já máme hodně společného. No jistě, tenhle tvůj odmítavý a pohrdavý výraz jsem čekal. Ale pověz mi, bratře, proč jsi přišel až sem, do pekla? Kvůli úkolu, co ti dal Bůh, nebo jsi přišel kvůli ní?“
Castiel neodpověděl hned. „Jsem bojovník, Samaeli, to přece víš, mým úkolem je…“
„No jo, zabránit Apokalypse, bla bla bla bla…“ skočil mu princ pekla otráveně do řeči. „Castieli, vzpamatuj se konečně. Copak ti to nedochází? Myslíš si, že archandělé nevěděli o Urielovi? Nechápeš, o čem to celé je, copak…“
„Nechci poslouchat tvoje lži!“ přerušil ho anděl.
Samael vzdychl, usadil se zpátky na trůn, zatímco Justice se oddaně stočila k jeho nohám.
„Všechno je to plán, Castieli. Plán, který dokonale vychází. Už zbývá jen pár pečetí a ty jsi jen krok od zjištění, jak to celé vlastně je. Otevři už konečně oči. Osvoboď se, jako já!“
„Ty jsi padl. Odvrátil ses od nebe a šel za Lilith!“
„Ano, tímhle příběhem dodnes straší všechny maličké cherubínky v nebi... Ale proč se nezeptáš na moji verzi, Castieli?“
„Nezajímá mě, Samaeli.“ ujistil ho anděl o zbytečnosti jeho dotazu.
„Jistě, protože jsi jenom loutka, obrázek pouště našeho ducha Svatého, který tě stvořil bez emocí, pocitů, abys ho poslouchal.“
„Měl bys přejít k věci.“ Castiel začínal být netrpělivý, pohled na prázdný výraz Justice ho znepokojoval. „Ještě jsi mi neřekl, proč si myslíš, že máme něco společného.“
Princ pekla se pousmál. „Odpovím ti otázkou, bratře: Proč myslíš, že si tě Bůh vybral, abys zachránil Deana z pekla? Proč tě poslal vyvést ho ze zatracení? Proč ti postavil do cesty Justice Singerovou?“
Castiel chvíli hledal odpověď, než mu došlo, že nad tím nikdy nepřemýšlel tak, jak by si Samael zřejmě představoval.
„Já odpovím za tebe.“ nenechal ho Samael dlouho otálet. „Ty bys zajisté použil nějakou frázi jako „Bůh mě miluje a věří mi, že splním svůj úkol.“ Jenže Castieli, on to má všechno velmi dobře promyšlené. On věděl, že se do lidí zamiluješ, i když možná nikdy nepoznáš význam toho slova. Věděl, že jednou vyměníš svoji Boží rodinu za lidi. To oni se stanou tvojí rodinou. A ty to uděláš, Castieli. Vím to. Jen tvé pochybnosti o tom, zda má Dean mučit Alastaira tě prozradily. A tím, že jsi přišel až sem, si to jen potvrdil. A to je to, co máme společné, můj bratře. Já miluji lidi. Obdivuji je už od chvíle, kdy je Otec stvořil. Už když nás Bůh požádal, abychom poklekli, jsem věděl, jak strašně jim závidím. Jim dal Otec všechno – tu neohrabanou snahu rozlišit co je dobré a co špatné, dal jim všechny ty roztomilé nedokonalosti jako jsou pocity, emoce, nenávist, vztek, láska… Oni cítí. Prožívají. Každý den je jiný. Každý den může jinak skončit, jinak začít. A co dal ten náš Bůh nám? Nic. Tak moc jsem toužil cítit to, co lidé. Nejsem jako Lucifer, co se Otcovým opicím odmítl poklonit, protože to byl rozmazlený spratek. Já Boha nenáviděl za to, co mi udělal – že mi nedal to, co lidem. Ale možná že to byl jeho záměr, že mě takového stvořil. Plného pochybností, otázek. Možná, že mě s vámi za Lilith poslal schválně. Možná věděl, že propadnu jejímu kouzlu a půjdu za ní, abych mohl alespoň částečně poznat to, co člověk prožívá každý den. Já Lilith miluji. Víš vůbec, co to je Castieli? Ten pocit, kdy se v tobě vše svírá, máš strach a zároveň radost, když je blízko? Znáš?“

Anděl se přistihl, že naslouchá Samaelově zpovědi čím dál pozorněji a nachází v jeho slovech čím dál tím více povědomých věcí. Když poprvé položil ruku na Deana, už sám vnímal pouto, které mezi nimi vzniklo. Když se poprvé dotknul Justice, měl pocit, že se mu v té chvíli navždy otiskla do jeho andělské milosti. I když byla v pekle, slyšel ji. Vnímal Deanův strach, pochybnosti, vztek. Stával se jeho součástí. Vnímal je víc, než hlasy z nebe. Všechny ty otázky, co Samael pokládal, ho vrhaly do stále větších pochybností o tom, co tohle všechno znamená.
Samael věděl, že Castiel má pochyby, využil toho a okamžitě zacílil: „Zkus prožít to, co lidé, Castieli. Otevři oči, osvoboď se.“
Aby dodal svých slovům váhu, vstal princ pekla z trůnu a pomalu mířil k andělovi.
„Dej mi ruku, bratře a pojď se mnou. Už nemusíš být otrokem svého Otce. Už budou jen tvá rozhodnutí, tvoje svobodná vůle. Cítíš, jak z tebe padají ty okovy…?“
Samael přistoupil až ke Castielovi, jejich těla se téměř dotýkala, démonská aura se střetla s andělskou, byly to dva magnety, které se odpuzovaly, ale přitahovaly zároveň.
Moc otazníků, příliš mnoho emocí… Castiel musel zavřít oči.
„Dám ti všechno, co budeš chtít.“
Anděl otevřel oči a místo Samaela před sebou spatřil Deana Winchestra. Castiel se musel odvrátit, aniž by chápal proč.
„Castieli…“ zašeptal mu Dean do ucha a na andělově zátylku naskočila husí kůže, když jej ovanul horký dech.
Castiel ucítil, jak ho kdosi bere za třesoucí se dlaň. Justice?
Shlédl k ní, stála po jeho levém boku a o jeho pravé rameno se opřel Dean.
„Jsem tvoje!“ zašeptala Justice.
„Jsem tvůj!“ řekl Dean.
„Oba dva je můžeš vlastnit!“
Anděl se napřímil, jakmile v jeho hlavě zazněla tato věta.
„Ne!“ prohlásil a znělo to tak jasně a rozhodně, že se oba dva přízraky vedle něj rozplynuly a zase před sebou spatřil jen prince pekla, jehož výraz vypadal překvapeně.
„Ne!“ zopakoval Castiel. „My nemáme nic společného, Samaeli. Bůh dal lidem možnost volby. Dal jim svobodu. Tu jim závidíš a proto je svobody chceš zbavit. Nikdy bych nechtěl Deana nebo Justice vlastnit, protože si jich vážím. Nikdy bych je nechtěl zbavit možnosti volby. Ty jsi to udělal. Proto chci, abys nechal tu dívku jít… bratře!“
Samael pokýval hlavou. „Jsi ještě větší hlupák, než jsem si myslel, Castieli.“
Na Castielovu tvář vzápětí dopadla Samaelova pěst. Anděl upadl na zem, překvapen tím výpadem i tím, že byl tak rychle přemožen. Jenže tohle bylo peklo a jeho moc byla pryč.
„Nešlo to po dobrém, takže to uděláme po mém! Ukaž, jak moc máš ty božské opice rád, Castieli.“ řekl Samael a krátce kývl na dva silné inkuby. „Je vaše.“
Castiel se zděšeně otočil a spatřil, jak se oba vrhli na dosud netečně sedící Justice. Byla jak hadrová panenka, když jí vlekli mezi další inkuby a bylo jasné, co hodlají udělat. Samael se mezitím vydal směrem k trůnu, ale zarazil ho andělův protestný výkřik.
„Co chceš, Samaeli?“ zeptal se Castiel, když se princ otočil a gestem inkuby zarazil.
„Výborně. Konečně ti došlo, že nic není zadarmo. Přidat ke mně ses odmítnul a já to respektuji. Dej mi svojí milost.“
Castiel neodpověděl. Byla to ta nejvyšší cena! Samael vyčkával, stejně jako inkubové, kteří už Justice povalili na zem.
„Tak přece jen tak moc lidi nemiluješ.“ poznamenal posměšně Samael, když ticho trvalo moc dlouho. Inkubové se zatvářili spokojeně a jeden roztrhl šněrování na dívčině korzetu.
„Moje milost za to, že jí vrátíš duši a propustíš!“ vykřikl Castiel.
Princ pekla se na něj otočil. „Prosím?“ optal se s lehkým úsměvem. „Já jsem asi špatně slyšel… zopakuj to.“
Castiel to opakovat nechtěl, ale při pohledu na Justice mu se zatnutými zuby tu radost udělal. „Počkej, musím se zamyslet.“ ušklíbl se Samael, zatímco inkubové stále slizce osahávali dívčino odevzdané tělo.
„Miluju tyhle dohody.“ konstatoval po chvíli tíživého ticha. „Platí.“
Anděl se uvolnil, když Samael pokynul, aby Justice pustili a poslali ji k němu.
„Děvčátko.“ promluvil princ pekla a vzal dívku za bradu, aby jí mohl pohlédnout do očí. „Mohl to být krásný vztah… ale myslím, že by nám to nevyšlo.“ Pak vzal její tvář do dlaní a přisál se na její rty.
Castiel věděl, že si Samael vždy potrpěl na okázalá gesta a slova, nemohl jí vrátit duši normálně, ale i tak si anděl uvědomil, že pohled na ni a na něj v něm vyvolává podivnou směsici pocitů.
Mezi hlavami líbající se dvojice se náhle objevila prudká záře. Bylo to sotva pár vteřin a když pohasla, Justice se od Samaela prudce odtrhla.
Chvíli zmateně zírala na Samaela, pak si prohlédla to, co měla na sobě a nakonec se rozhlédla.
Teprve teď rozeznal anděl v její grimase emoce, v její tváři byl opět život, v očích lesk vzdoru, který k ní patřil, když vyslovila jeho jméno: „Castieli?“
Chtěl jí odpovědět, protože se pohnula směrem k němu, ale Samael ji chňapl za paži.
„Samaeli, máme dohodu! Pusť ji!“ řekl Castiel varovně.
„Samozřejmě, že ji pustím. Jenže součástí dohody nebylo, kdy přesně ji pustím.“ ušklíbl se princ pekla a pokynul dvěma inkubům. Ti se vrhli k andělovi a chytili ho za paže.
„Castieli?“ vykřikla Justice tázavě.
„Budu rád, když tady slečna uvidí, co pro ni udělal jeden anděl – to jí totiž musí zalichotit!“ bavil se Samael, zatímco se Justice snažila vyprostit z jeho sevření.
„Castieli, co se děje?“ dožadovala se vysvětlení.
„Samaeli, pusť ji!“ pokusil se Castiel znovu.
Jmenovaný už svou masku přívětivého démona dávno odložil, jen suše zavelel: „Na kolena… tak slyšíš… Castieli!“ křikl, když se anděl nehýbal. „Poklekni před princem pekla!“
„Ty…“, Justice se pokusila udeřit Samaela pěstí, ale ten ji chytil kolem krku, aby se nemohla hýbat.
Inkubové popadli anděla za ramena a donutili ho padnout na kolena. Rysy v Castielově tváři se zatvrdily, zatímco na Samaelově se rozlil potěšený úsměv.
„Jen se dívej Justice!“ řekl démon. „Dívej se, jak se kvůli tobě obětoval.“
„Ne! Castieli! Nedělej to!“ vykřikla dívka a hlas se jí zlomil.
Samael s ní mrštil na trůn, marně se pokoušela hnout, byla jak přikovaná. Démon sešel až ke klečícímu andělovi a vzal ho za bradu, aby ho donutil pohlédnout mu do očí.
„Musím říct, že sis vybral moc pěknou schránku, Castieli!“ uznal princ a znělo to všelijak. Pak ho vzal za krk a vytáhl ho zpět na nohy.
Castiel se zadíval přes jeho rameno na dívku, které vyhrkly slzy do očí.
Samael jediným prudkým pohybem rozerval andělovi košili a trhavý zvuk látky a odlétajících knoflíků otřásl s i Justice.
„Vždycky jsem pro tebe měl slabost, Castieli.“ ujistil ho Samael potěšeně. „A když ti teď hned seberu milost, neužiješ si to tak, jako já.“
Anděl neodpovídal, jen dál hleděl dívce do očí.
Démon se otočil na šokovanou Justice, krátce se pousmál, povolil Castielovi pásek na kalhotách a rukou mu zajel do kalhot. Inkubové se tvářili více než spokojeně a ten pohled si užívali, naopak Castiel zavřel poníženě oči. Musel se prohnout, chtěl se bránit, ale drželi ho příliš pevně.
„Samaeli, přísahám, že tě zabiju!“ zaječela dívka s nenávistí, když démon dlouze olíznul andělovu tvář.
„Castieli, podívej se na mě… nemusíš se za mě obětovat, prosím, řekni, že… že to bereš zpět! Nezasloužím si to!“ pokusila se Justice zoufale.
„Ty si to vůbec neužíváš, Castieli!“ Samael si jí vůbec nevšímal. „Tak změníme taktiku... co ty na to?“
Druhou část věty už vyslovil princ pekla v podobě Deana Winchestra.
V Castielově tváři se objevil stín pochybnosti. Justice si toho všimla, věděla, že Samael dosáhl svého a odhalil jeho slabost.
„Dívej se na mě!“ přikázal mu Samael. „Teď už se ti to líbí, viď… ano, líbí… tušil jsem to.“
Démon zavzdychal blahem.
„Castieli, nezasloužím si to. Tu přísahu nebi jsem nemyslela vážně… nemusíš to dělat, nic z toho!“ Nepřála si nic jiného, než ho uchránit od toho ponížení, děsila se, že za chvíli dojde k něčemu horšímu.
Castiel se nadechl a zadíval se na plačící Justice a šokoval ji slovy: „Já vím Justice. Jsou to jen slova. Žádná přísaha neexistuje. Musíš to cítit… chtít… musíš věřit… pak dokážeš cokoliv… cokoliv…“
Andělův hlas přeskakoval, zatímco Samaelova ruka soustavně pracovala v jeho rozkroku. Přelud v podobě Deana už nezvládal, neovládal své pocity, tělo, které ho zrazovalo od chvíle, kdy vkročil do pekla… Už zbývala poslední naděje.
Justice pevně sevřela víčka a nadechla se… Chtěla se ponořit do toho pocitu, že věří, že může a chce… V té chvíli zavřel oči i anděl.
Dívka náhle oči otevřela. Byly jasně modré a zář zesilovala, když pomalu vstala z trůnu.
První si jí všimnul inkubus po Castielově levici...
„Pane…?“ pokusil se upozornit Samaela.
Ten příliš zaujat tím, co dělal v podobě Deana Winchestra, se otočil, když už Justice stála za ním a prudce mu položila dlaň na záda.
Samael zařval, když ho odhodila za sebe na trůn, který se pod váhou jeho těla rozletěl na kusy a místnost naplnil bolestivý křik všech sukub a inkubů.
Justice měla pocit, že si právě podmanila celý svět, jen nechápala, co se stalo, netušila, jak se dostala až ke Castielovi, který byl náhle volný.
Než se stihla vzpamatovat, anděl ji objal tak, že dostala strach, že jí rozdrtí všechny kosti v těle a zašeptal jí do ucha: „Nadechni se…“
Pokusila se, uši jí zalehly, slyšela řev démonů i zpěv andělů, měla dojem, že jí pukne hlava, chtěla křičet, když jí cosi začalo pálit záda, bylo to, jako kdyby jí někdo přiložil na pravou lopatku rozžhavené železo… Řev sílil, pískot jí naplnil celou hlavu, na vteřinu si přála, aby mohla zemřít…

A pak nastalo ticho.

Zvuky ustaly, všechno bylo pryč a ona otevřela oči. Slyšela jsem svůj zrychlený dech, ale nic neviděla. Všude byla tma.
Chtěla se pohnout, ale jakmile to zkusila, začalo se na ni cosi sypat... Hlína? Kameny?
Zpanikařila… Dřevo? Rakev? Kde to jsem?
„Pomoc!“ zachrčela, chtěla dýchat, ale nešlo to. Dostala šílený strach, nechápala, co se děje, jen si přála být pryč, cítila, že zase ztrácí vědomí.
Strach umocnil navíc podivný zvuk a do její tváře se opět snesla sprška písku a hlíny.
Zakryla si oči dlaněmi, zvuky škrabaly, přibližovaly se, ale pak se začaly vzdalovat… Ještě zaregistrovala proužek světla.
Castiel byl ještě oslabený z pekla, hrabal rukama jak nejrychleji to šlo, jen co ucítil, že mu smrtka vrátila Jimmyho duši. Pak konečně narazil na dřevěnou rakev a pěstí se prudce rozpřáhl.... Dřevo se rozletělo na třísky, už viděl její tvář, částečně zasypanou hrudkami hlíny.. Rozmáchl se podruhé a udeřil s ještě větší silou… Už se k ní mohl dostat, rychle uchopil dívku v bezvědomí za zápěstí a vzal její bezvládné tělo do náruče.
„Justice!“ zatřásl s ní. „Nadechni se!“ Nemohl ji ještě léčit, andělská síla se vracela pomalu. „No tak... Justice! Zvládneš to! Dýchej!“
Konečně se její víčka pohnula a než se anděl stihl zaradovat, že je vzhůru, vyprskla mu do tváře pořádnou spršku hlíny.
Justice mdle zamžourala na anděla a tiše se zeptala: „Kdes byl tak dlouho? Mohla jsem se udusit... ty andělskej zmetku... “
Kdyby to uměl, tak by se i pousmál, pochopil, že Justice Singerová je skutečně zpátky.
„Musíme rychle odtud.“ řekl. „Pomohu ti, vylez nahoru…“
Sebrala všechny síly, pomyšlení, že stojí ve vlastním hrobě se jí zrovna nezamlouvalo, škrábala se ven, jen země i tráva byly kluzké, párkrát oba dva sjeli zpět, než se jim povedlo dostat se z díry ven.
Pár vteřin leželi vedle sebe, dívka prudce oddechovala, snažila se nasát do plic co nejvíce vzduchu, zatímco anděl načerpával pozvolna zpět svou sílu, soustředil se na to, aby se mohli co nejdříve přemístit.
„Castieli… co se to stalo?“ zeptala se posadila se. „Já… nejdřív jsem pořád slyšela křik, pak bylo ticho, všechno je zamlžené, něco jsem udělala, něco špatného, ale nebyla jsem to já, jako kdybych se na sebe dívala z výšky... já… je mi líto… je mi líto, co ti udělal. Co jsem ti já udělala...“
„Už na to nemysli!“ přerušil ji. „Justice – už je to pryč, je to za námi. Dokázala jsi to.“
„Já? A co?“ zeptala se zmateně.
„Ty jsi vyvolená, nikdy jsem o tom nepochyboval. Věděl jsem, že se nakonec odevzdáš nebi a andělům…“
„Ne, Castieli. Odevzdala jsem se tobě.“ po těchto slovech ho objala. „Věděla jsem, že pro mě přijdeš.“
Tentokrát už Castiel věděl, co má udělat, objetí jí oplatil. A pak si uvědomil, že za celou tu dobu nepomyslel ani jednou na Boha. Bylo to jeho rozhodnutí. Jeho volba. On to dokázal!
Tak zvláštně se nikdy necítil.
Vážnou chvíli vyrušilo ironické tleskání, které se rozléhalo tichou krajinou jako předzvěst něčeho děsivého.
„Castieli...“ zašeptala Justice v šoku. „To je …“
Anděl prudce vstal a schoval dívku za sebe.
„Bravo!“ řekl Samael a dál provokativně tleskal. Jeho krásná tvář byla popálená, už nevypadal tak dobře a bylo jasné, že to nenese právě s nadšením. „To jsem vážně nečekal, Castieli. Vyhrál jsi. Samozřejmě - pro tentokrát.“
Justice zaregistrovala, jak z Castielova baloňáku vyklouzl andělský meč.
„Ale no tak...,“ všiml si toho démon. „Ty víš, že mě nemůžeš zabít. To by se nebe moc zlobilo. Kdo jiný ví, kde je moje žena a co má v plánu? A co má nebe v plánu tady s naší vyvolenou? Copak to tě nezajímá, Casi?“
„Teď je to jen mezi mnou a tebou, Samaeli. Ji nech být!“ řekl Castiel.
„Bratře, chtěl jsem tě toho zjištění vážně ušetřit, ale jak vidím, musím ti to říct, aby ses konečně vzpamatoval!“ řekl Samael a v jeho hlase byl cítit neklid, prohru nesl těžce. „Všechno je zbytečné. Já, ty a ona na tomhle místě - tohle všechno jsem viděl už tehdy. Jsme jen součástí jejich plánu. Andělé nechtějí Apokalypsu zastavit. Chtějí, aby začala. Zamysli se, všechno tomu odpovídá, copak to nevidíš?“
„Přestaň, Samaeli. Nemá to cenu.“ odmítl ho Castiel příkře.
Samael zavrtěl hlavou. „Jak chceš, už se nebudu snažit. Víš, Castieli, vždycky jsem si to s tebou chtěl rozdat… a pořádně. Ovšem jinak, než takhle, to mi věř.“
Víc už ani jeden neřekli, protože démon zaútočil.
Zaklesli se do sebe jako rozzuření býci, Justice je zděšeně sledovala a zdálo se, že Castiel má navrch. Samael překotně opustil peklo, dostal lekci a byl oslabený, ale ani anděl nebyl ve formě.
Castiel se neustále snažil použít svoji zbraň, dívka vyjekla nadšením, když se mu podařilo srazit Samaela na zem. Ovšem pokus vrazit mu meč přímo do hrudi selhal, démon andělský výpad zastavil. Přetahovali se, hrot meče se blížil k cíli, stačilo málo, ale pak došly Castielovi síly. Samael toho využil, vyrazil mu zbraň z ruky a pak ho prudce odkopnul.
Castiel se snažil rychle vstát, zatímco jeho sok se vztyčil, s krvácející tváří plnou šíleného hvěvu...
„Castieli!“ vykřikla Justice varovně. Podařilo se jí strhnout na sebe démonskou pozornost a vzápětí ji jakýsi tlak odhodil vzad, až znovu skončila ve vykopaném hrobu.
Samael popadl anděla za klopy baloňáku, vytáhl ho na nohy a začal ho pěstí soustavně bít do obličeje. Castiel se snažil krýt, ale byl příliš vyčerpaný.
Justice ležela na zádech na kouscích dřevěné rakve, všechno ji bolelo, jen těžko se vzpamatovávala.
Castiel prohrával. Dusil se vlastní krví, ta mu stékala z rozbité hlavy do očí, Samaela spíše už jen cítil, než viděl, vnímal jeho démonskou auru, která ho spalovala. Princ pekla zasadil andělovi tu největší ránu, jaké byl schopen. Castiel se zhroutil na kolena a už nedokázal vstát. Samael ho vzal za vlasy a sklonil se, aby mu mohl pohlédnout do modrých očí, ve kterých byl stále ještě bojovný vzdor...
„Měl jsem tě vždycky rád, Castieli. Mohl bych tě tady a teď rozdrtit jako obtížný hmyz, ale mám pro tebe horší trest. Teď dokončím to, co Alastair začal. A hned, jak skončím, tak si vezmu tu holku zpět a už ji nebudu šetřit. A pak si přijdu pro Winchestra a udělám mu to samé, co jí! A ty už nebudeš moct udělat vůbec nic...“ Po těchto slovech mu dlouze olíznul, bradu, ústa, nos i čelo od krve.
Justice se konečně podařilo vstát a chytila se kraje díry. Teď už ji čekalo jen vyškrábat se nahoru po mokré hlíně.
Castiel už nemohl dál. V zamlžené mysli se mu zjevovaly tváře a události posledních dní, které si chtěl vrýt do paměti, bál se, že cestou do nebe na ně zapomene... Omnipotentis dei potestateminvoco… Dean Winchester... Justice Singerová... kdo je ochrání, až tu nebudu? Otče, nesmíš to dopustit! Otče, prosím! Vracel se zpět, nedobrovolně, z jeho očí a úst vytryskly proudy záře…
Samuelovo vymítání však přerušil odhodlaný řev. Castiel vycítil přítomnost známé aury, stisk démona povolil a on spatřil, jak se za jeho zády objevila Justice…
Anděl cítil, jak se celá jeho existence do lidské schránky vrátila, nyní se díval do strnulého výrazu Samaela, kterému mezi krkem a ramenem trčel andělský meč.
Princ pekla si přestal Castiela všímat a pomalu se ohlédl. Dívka, celá špinavá od bahna a hlíny na něj vyděšeně zírala a třásla se po celém těle.
„Ty… děvko,“ vydal ze sebe a udělal dva kroky k ní. Justice ucouvla, Samael po ní chňapnul, ale pak padl na všechny čtyři, vydal ze sebe nepříjemný, dávivý zvuk a začal zvracet krev.
Castiel se pokoušel dostat se na nohy, ale byl stále ochromený. Justice přestala couvat, její zděšený výraz zmizel, nechala démona, aby k ní po čtyřech lezl a nechával za sebou potoky krve, vsakující se do země. Čekala, až se doplíží až k ní a zůstane jí klečet u nohou.
„Justice... ne!“ zaprotestoval Castiel, když se její zděšený výraz změnil na zběsilý a oběma rukama popadla rukojeť meče.
Ani netušil, proč to řekl. Snad proto, že v něm zůstal ten starý rozkaz, že Samael musí zůstat živý, ale teď věděl, že ona má plné právo to udělat. A zároveň mu došlo, že se tak už nikdy nedozví, jaký je úkol Justice v Apokalypse.
Vyvolená na něj krátce pohlédla, z očí jí tekly slzy. Toho využil Samael, zničehonic jí popadnul za vlasy a stáhl k sobě...
Castiel vykřikl její jméno, uvědomil si, že by ji takhle chvilka nepozornosti mohla stát život.
Samael ji ale k jeho překvapení pustil, Justice ze sebe vydala šílený jekot a zabořila meč ještě hlouběji do těla padlého anděla.
Samaelovým tělem projely poslední záchvěvy bolesti a padl na dívku, až ztratila stabilitu a zhroutila se na zem.
Castiel napjal všechny síly, doběhl k nim a mrtvolu z ní rychle odvalil.
„Justice…“, oslovil ji anděl opatrně, když jí pomohl vstát. Třásla se, měla na rukou krev a hlínu a nepřestávala zírat na Samaela.
„Justice!“ Castiel vzal její tvář do dlaní. „Podívej se na mě! No tak…“ zatřásl s ní, vypadala jako v tranzu.
„Já... já... musela... musela jsem...“ vydala ze sebe přiškrceně.
„Já vím!“ zadíval se jí pevně do očí. „Já... to vím...“
Nezdálo se, že by se uklidnila. „Castieli….“ Vzlykla a oči se jí zalily slzami. „On… řekl…“
„Co řekl?“ pokusil se jí pomoci, když se zase odmlčela.
Justice pohlédla na mrtvé tělo. Vytřeštěné oči dokořán a na tváři blažený úsměv. Věděla, proč se směje.
„Nic.“ vydechla a vše se v ní sevřelo, raději zavřela oči a zabořila obličej do Castielova baloňáku. Chtěla pohledu modrých očí uniknout, aby si nevšiml, že právě zalhala. A také chtěla zapudit ten obraz výsměchu, se kterým Samael zemřel. A hlavně toužila zapomenout na to, co jí pošeptal… jenže věděla, že na tohle už do konce života nezapomene. Do konce, který se nezadržitelně blíží. A proto se rozhodla mlčet o tom, že princ pekla vyhrál.


Naposledy upravil Padme dňa 21.05.13 16:19, celkom upravené 1 krát.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   16.05.13 22:44

Padme: Ještě že jsi připsala to resumé, protože jinak bych horko těžko vzpomínala, co se událo v minulých částech lol! Ty tři měsíce čekání Ti odpouštím, když jsi přidala tak velký kus 601 Fakt super! A dokonce i Ver si zahrála! Myslím, že to k ní jde naprosto přesně Very Happy Ty lehce erotické scény také stály za to. Škoda, že šlo o Samaela a ne o Deana osobně 603 A ten konec... doufám, že se časem dozvíme, co Samael Justice pošeptal. Takže díky a doufám, že na pokračování nebudeme čekat další tři měsíce
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   17.05.13 13:06

Bylo mi ctí betovat Tvoje dílo, moc ráda čtu autory, kteří mají bohatou slovní zásobu a zároveň hrubkami neprzní vlastní mateřštinu Wink

Kapitola pro mě výborná, žádné násilné zvraty, všechno plyne svobodně a zajímavě. Koblížek se mi rýsuje do správné polohy.
Velmi se těším na pokračování
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   27.05.13 21:24

....ano, Padme, hloupého kopni, takže díky za kopanec Very Happy

Padme, ty jsi mistr na skvěle promyšlené dějové zvraty. Stíhat to všechno pobrat je opravdu umění. Ale je to perfektní a opravdu to tam sedí - všechno - slovo od slova.

Hrozně moc se mi líbil humor Zachariáše Very Happy ten se ti povedl a skutečně jsi ho vystihla.

citácia :

„Ano? Máš ještě něco na… chlopni… srdci… nebo jak to ti lidé vlastně říkají…?“

Tvé peklo - ano, to bylo něco jiného a dobře napsaného a já jsem tu pekelnou atmosféru přímo cítila v zátylku.

Kapitola sama o sobě je Smrťák a Veronica (ano, Ver se pro tuto roli přímo narodila a fakt jsem si jí tam dokázala představit - dobrá volba).

citácia :

tak strčí ruku do mého zadku a bude si mě vodit jako maňáska po celém světě

A ten konec - zase napínavě hltám každé písmenko a ty to ukočíš nezodpovězenou otázkou. Ježí kukadla, já potřebuju, a to velice nutně, vědět, co jí řekl. Přeci nás (myslím tím čtenáře) nebudeš takto trápit.

Je mi ctí si číst tvé dílo. Baví mě to a užívám si to.

PS: Padme díky, aspoň už víme, že Bohdy je poloviční anděl, bo ta taky nic necítí Very Happy
citácia :
Měla za to, že andělé nic necítí, ale tenhle byl zřejmě výjimka.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   27.05.13 21:33

Nemix: Ty jsi snad někdy pochybovala
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   06.06.13 19:54

Díky za pokračování. lol! Myslím, že Justice neudělala dobře s tou lží, aby toho pak nelitovala. Shocked
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   22.09.13 18:50

Nová kapitola, tentokrát bez bety, nechtěla jsem jí zneužívat, když má teď doma staveniště. Smile Takže za případné chybky se omlouvám.
Tahle část se hodně prolíná s 18. dílem 4. série, takže se blížíme k finále. Nečekejte nic akčního, až na jedno celkem zásadní přiznání a tím pádem i dějový zvrat. :)Komenty vítány! Díky

-----------------------------------------------------------------
V předchozím díle jste četli: Smile
Castiel pochopí, že Uriel předal Justice Samaelovi a když ho archandělé pustí z dohledu,rozhodne se do pekla vydat. Zajme smrtku, nečekaně se mu ale zjeví sama Smrt a nabídne mu pomoc. Castiel sestupuje do pekla, Justice už ho ale nepoznává. Samael je ochoten vrátit dívce duši a pustit ji, ale výměnou za Castielovu milost. Ten souhlasí a démon svoje slovo dodrží, ale chce, aby se Justice dívala, jak je Castiel mučen. Dívka a anděl nakonec spojí svoje síly a z pekla uprchnou. Samael je pronásleduje a mezi ním a Castielem dojde ke střetu. Anděl v souboji málem prohraje, ale zachrání ho Justice, která Samaela zabije. Ten jí ale před smrtí stihne cosi prozradit, ale Justice to Castielovi zatají.
-----------------------------------------------------------------

12. kapitola
„Co prorok napsal, se nedá vzít zpět. Tak jak to viděl, tak se i stane.“

Castiel měl pocit, že dělá něco špatně, jen pořád nemohl přijít na to co. Poprvé znejistěl, když se ho ten týpek na recepci motelu zeptal: „Na hodinu? Na dvě?“
Anděl znejistěl, na tohle se Winchesterů nikdy nikdo neptal.
Chlápek na něj mezitím zíral vodnatýma očima, z úst mu trčela tyčinka od lízátka, v malém pokoji za recepcí se ozýval z televize udýchaný komentář reportéra boxu, mísící se s řevem fanoušků, takže bylo celkem jasné, že chlap v bílé košili s kravatou a holka zabalená v baloňáku s hlínou ve vlasech, ho dost obtěžují.
„Na celou noc?“ vyvalil  recepční oči, když mu Castiel oznámil své přání. „Tak to seš fakt kanec, kámo. A platit budete až pak? Jo? Hotově? Fajn…“
A pocit, že je tady něco špatně se tím znásobil, stejně jako když anděl otevřel klíčem ve tvaru velkého srdíčka pokoj. Růžové záclonky, červeně povlečená postel. Takhle motely, kde nocovali Dean a Sam, rozhodně nevypadaly.
Jenže Justice to vůbec nevnímala. Zůstala stát u dveří na huňatém koberci a choulila se do kabátu.
Anděl jí vzal za paže, poslechla, nechala se dovést k posteli, posadila se na kraj a konečně se rozhlédla.
Očekával komentář, třeba k lampičce s růžovým stínítkem se zlatými třásněmi na nočním stolku, ale ona se opět pohroužila do sebe. Zmatek, který cítil z motelu, byl v té chvíli nesrovnatelný s jeho bezmocí.
Usadil se na židli potaženou ošoupanou hedvábnou látkou přímo proti Justice a položil si dlaně na kolena, rozhodnutý vyčkat na reakci. Sám měl o čem přemýšlet, Samael toho řekl příliš mnoho na to, aby to jen tak vypustil. Navíc se neodvažoval připojit se na hlasy andělů. V pekle běží čas rychleji a i tady postoupil. Jeho aura vnímala to množství změn, které nastaly.
A v tom všem začala získávat obrysy jediná věta, kterou Samael vyslovil: Andělé nechtějí Apokalypsu zastavit…
Nedokázal na to přestat myslet. Zároveň nedokázal přestat myslet na to, že Justice zabila jednoho z nejobávanějších démonů. A také jednoho z nejcennějších. Možná už teď o ní všichni vědí, včetně Lilith. A veškerá pozornost se stáčí na tohle místo.
Dívka jakoby vycítila, že na ni myslí, protože zvedla hlavu a zadívala se na něj. Po tom boji měl černé vlasy rozježené, bez baloňáku, co jí nabídnul, vypadal hubenější, bezbrannější, jeho oči připomínaly nevinné štěně.  Všechno se v ní sevřelo. Když skončila v pekle, věřila, že se brzy objeví. Pořád ho volala, ale nepřicházel. Když pak ztratila víru, tak její vzpomínky zmizely. Vzdala se a propadla tomu šílenství okolo, tomu, co Samael chtěl. Nepamatovala si nic, jen útržky, nesnesitelnou touhu po sexu. A pak se objevil. Byl světlo na konci tunelu. Sahala po něm, ale nemohla ho uchopit, místo toho dělala něco, co nechtěla, čemu se bránila, uvnitř ho volala, chtěla se probrat. Nešlo to. Styděla se za to, ty obrazy, co jí zůstaly z pekla, jí bodaly jak trnová koruna z hříchu. Jenže pak se probrala a konečně svého anděla uviděla! Přišel si pro ni a vysvobodil ji. A právě proto mu to musím říct! Zaslouží si pravdu! Ale co se stane pak?
Všiml si jejího pohledu.
„Castieli, já  jsem musela.“ zopakovala, jen si nebyla jistá, zda se snaží přesvědčit a omluvit se před ním, nebo před sebou.
„Málem bych zapomněl…“ řekl nečekaně, naklonil se k ní a sáhl do kapsy baloňáku. „Tohle…“  vzal  její drobnou dlaň a rozevřel ji. „…patří tobě.“
Řetízek s přívěškem anděla, který ztratila v souboji s Urielem způsobil, že stín z prožitého utrpení v její tváři pobledl.
„Samael zabil tvoji rodinu, Justice.“ dodal Castiel, když jí dlaň opět zavřel. „Tyto lidské pohnutky už jsem pochopil. Vím, že ti to nemohu vyčítat.“  
„Mám strach.“  přiznala po pár minutách ticha.
„Já nedovolím, aby se ti něco stalo.“ odpověděl anděl a  vzápětí mu došlo, jakou chybu udělal, když tohle vyslovil.  V podstatě přiznal, že se o ní obává. Ale mělo cenu lhát?
„Jsi vyvolená, Justice. Nebe tě potřebuje. Budeme tě chránit!“
Tak tohle bylo to poslední, co potřebovala slyšet.
Castiel věděl, že na jednu věc si u lidí nezvykne – na slzy. Naposled viděl takhle slzet Deana v nemocnici. Nebyl to příjemný pohled. Vkročil těmto dvoum lidem do života a od té doby na jejich tvářích viděl jen bolest, strach nebo i nenávist. Tohle je přece špatně! Copak tohle otec vážně chtěl? Kolik obětí budou muset ještě přinést?
Musel odvrátit pohled a Justice si tohle gesto vyložila po svém. Anděl už zase netuší, co má říct, stejně nic necítí.
Bez dalších slov vstala, zamířila ke koupelně a po ramenou se jí svezl andělův baloňák.
Zabouchla za sebou dveře a zamknula. Potřebovala ze sebe smýt hlínu z vlastního hrobu, Samaelovu krev, kterou měla na špičkách bot, nohavicích kalhot a také ve vlasech, chtěla ze sebe smýt špínu z pekla. Jenže věděla, že něco takového se nedá jen tak smýt, i kdyby se drhnula sebevíc. A tíhu pravdy už ze sebe nesmyje vůbec.
Strhala ze sebe džíny a tričko a obojí nacpala do malého koše na odpadky. Jediné, co jí zbylo, bylo spodní prádlo a tílko. Nepříliš bohatá výbava, pravda. Svlékla se do naha a zbytek svršků namočila do umyvadla. Voda se okamžitě zbarvila do špinavě hnědé a nachové, ze zbytků krve, které jí prosákly přes látku.
Když odhrnula závěs sprchového koutu se srdíčky došlo jí, že Castiel si spletl motel s hodinovým hotelem. Uvědomila si, že už by se bez těch jeho andělských přešlapů, nechápavých výrazů a i toho kamenného pohledu, neobešla. A proto neřekne nic! Jen co se takto zařekla, pustila horkou vodu a jen co jí dopadla na záda, vyjekla bolestí.
Anděl přestal zírat z okna do noci, když se prudce otevřely dveře koupelny.
„Castieli!“ vykřikla Justice zabalená v růžovém ručníku. „Co.. co to je?“ Otočila se zády a bylo jasné, že jí znepokojil rudý otisk ruky na pravé lopatce.
„Dotknul jsem se tě, abych se osvobodil z pekla, Justice. Je to andělský dotek.“
„A kdy to zmizí? Nebo snad budu takhle označkovaná do konce života?“
„Obávám se, že ano.“
„Bezva. Pálí to, nemůžu se ani opřít!“ odfrkla a pak jí trochu pomstychtivě blýsklo v očích: „Takže Dean to má taky?“
„Ano.“ odpověděl Castiel jednoduše.
„Hm, tak doufám, že ten blbec má tuhle stylovou a Boží značku aspoň na … na zadku.“ opět si nedovolila použít před andělem vulgárnější výraz, ovšem představa, že si Dean nemohl týden sednout, jí naplňovala škodolibou radostí.
„Nezdálo se mi vhodné sahat při probouzení z mrtvých Deanovi na zadek.“
Justice se podívala na anděla. Už neměl ten svůj kamenný obličej. Dalo by se říct, že měl snad i … pobavený?
„Ty jsi udělal vtip, Castieli.“ musela se pousmát, poprvé od opuštění pekla.
„Zkouším to.“ přiznal anděl s trochu rozpačitým výrazem. „Rád bych ti pomohl, Justice. Chci, aby ses cítila lépe.“ ¨
Dívka na něj chvíli hleděla. „Mám strach, že neusnu. Nemohl bys mě uspat? A zůstat tu, dokud se neprobudím?“ zašeptala.
„Jak si přeješ.“
„A sežeň mi něco na sebe.“ dodala, čímž ho mírně zaskočila, ale zaprotestovat nestačil, rychle totiž poděkovala.
Castiel obdivoval lidský spánek. To sladké nevědomí. Znal ten pocit, když Jimmy usínal, cítil, když se v jeho těle rozhostil klid a uvolnění. Spánkem se vše oddálí. Starosti zmizí, přichází naděje, že po probuzení bude vše lepší.  
Ta noc byla jasná. Na nebi svítily hvězdy a ticho rušily akorát pisklavé ženské výkřiky z vedlejšího pokoje. Castiel stál u okna a občas zkontroloval, zda Justice spí. Ležela na břiše, na otisk na zádech jí dopadalo měsíční světlo, klidně oddechovala a snad se jí nezdálo o pekle.  
Anděla dosud nikdy nic nedokázalo ohromit. Celá staletí hleděl na svět, na to, jak se formoval, zažíval vzestupy a pády lidstva, jeho bolesti, ztráty, radosti. Ale všechno to vnímal zdálky, jako obří celek, velkou množinu, jeden pulsující organismus. Dokud nesestoupil z nebe a uvědomil si, že lidství a jeho hodnoty spočívají v jednotlivcích a maličkostech. Začínalo ho to fascinovat a přál si jim to krátké bytí ulehčit.
Žena za zdí  přestala vzdychat, ozvalo se zurčení sprchy. Castiel se rychle přemístil. Jak čekal, pokoj s rozházenou postelí a z pootevřených dveří koupelny se ozýval spokojený rozhovor po sexuálních radovánkách. Anděl sebral ze země svršky, které považoval za ženské, vrátil se k Justice a odložil oblečení na židli. Pak ho napadlo, že by mohl vzít i boty.
Byl si jistý, že anděla v baloňáku, lezoucího po kolenou a hledajícího pod postelí obuv, nikdo neuvidí, ale mýlil se.
Vycítil přítomnost svého nadřízeného ještě dřív, než zahlédl jeho naleštěné polobotky a nažehlené puky na kalhotách.
„Castieli?“ oslovil ho Zachariáš a znělo to všelijak.
Anděl se rychle narovnal.
„Koukám, že si tu mou radu o užívání vzal nějak vážně.“ konstatoval archanděl a mrkl přes jeho rameno do koupelny. Pak se významně rozhlédl po pokoji, kde ležela košile, kalhoty a pánské oblečení.
„No, jsem přístupný různým, ehm, experimentům, vyzkoušet se má všechno. Proti gustu…,“ odkašlal si Zachariáš a bylo vidět, že přemáhá smích. „Půjdeme, nebo se chceš ještě rozloučit?“
Castiel na něj zíral překvapeně. Jen o pár vteřin déle a přišel by do pokoje, kde spala Justice. Už přece musí vědět, že někdo zabil Samaela! Nevěděl, co se Zachariášovi honí hlavou, měl zakázáno číst myšlenky nadřízeným.
„Ano.. totiž ne, můžeme jít.“  
Jen co tohle zmatený Castiel vykoktal, ocitli se u lavičky u jezírka.
„Castieli, myslím, že díky tobě jsem pochopil to lidské úsloví. Moment, jak se to říká? Hledal jsem tě po všech čertech?“ Zachariáš se pobaveně zasmál, zatímco anděl naprázdno polknul.
„Zachariáši, já…“ začal, ale nadřízený ho gestem umlčel.
„Mám pro tebe úkol. Winchestrové nám zase přidělali práci. Našli Božího proroka. Myslím, že zrovna Dean mě právě nemusí vidět, takže jdi a vysvětli jim, kdo je Chuck. Byl bych nerad, aby ho nějak zneužili.“  
Castiel ucítil, jak z něj padá počáteční strach. On stále neví o Justice! Kývl na srozuměnou, ale jeho radost byla předčasná. Zachariáš náhle zvážněl a tvrdě mu položil ruku na rameno.
„A ještě něco… musím ti připomenout jednu věc – ty jsi Anděl Boží, Castieli. Jsi tu, abys sloužil našemu Otci a ne lidem. Můžeš na ně dohlížet, pomáhat jim si uvědomit, proč tu jsou  a jaká jsou jejich poslání. Ale nemůžeš jim radit a už vůbec ne řídit jejich osud tak, aby byl proti našemu záměru. Jejich cesta už byla dána.. Pamatuj si to, než zase uděláš něco, za co bych tě mohl nechat…. potrestat. A věř mi, nebylo by to příjemné.“  


Justice probudil vlastní hlas, uslyšela sama sebe, jak vyslovila Castielovo jméno. Prudce se posadila na posteli a rozhlédla se.
Když neodpověděl ani na druhé zavolání, propadla panice. Odešel? Opustil ji?  Už ví, že…?
Zapudila tyhle myšlenky, včera se jediným slovem nezmínila a hodlala i nadále mlčet. Tedy... pokud se vrátí. Nesmysl, proč  by se neměl vrátit? A proč by měl? Je to anděl, jak dlouho před ním můžu tajit pravdu? Samael byl démon, maniak, vrah, zvrhlík, co se velmi rád poslouchal! Mohl lhát! Ne, mohl. On lhal! Musel, měl na mále! Ale ten jeho smích? Jakoby na to čekal. On to snad chtěl? Chtěl, aby ho zabila… A sakra! Co to je?
Všechny existencionální a zpytavé myšlenky vždy spolehlivě zmizí, když žena spatří svoji garderobu. Justice moc možností neměla, pokud nechtěla běhat venku ve spodním prádle, musela vzít  zavděk tím, co jí anděl připravil.
Recepční s nohama na pultu si zrovna spokojeně chrochtal nad fotkami chlupatých klínů vypasených modelek ve speciálním vydání Playboye z 80. let, které při divoké dražbě ukořistil jako velkou sběratelskou raritu na E-bayi, když vešla holka, co včera v noci přišla s tím borcem v kravatě. Zůstal zírat, už rozhodně nevypadala na umření, teď se jen rozhlížela a nervózně si popotahovala minišaty s tygřím vzorem a nevypadala věru zle.
Odložil časopis a sledoval, jak v zablácených teniskách míří k automatu s jídlem, jednou rukou loví v kožené bundičce drobné a druhou si přidržuje elastickou látku šatů, aby jí náhodou nevykouknul zadek. (škoda!)
Narvala do automatu mince a čekala, až jí vypadne čokoládová tyčinka. Usmíval se, protože věděl, co se stane.
Řekla cosi sprostého, tyčinka se samozřejmě zasekla. Dlaní zabušila na sklo, než se konečně otočila.
„Mohl… mohl byste mi pomoct?“
„Jak je libo.“ kývnul a byl rád, že stále ještě nezavolal opraváře, takhle mohl přeskočit pult a přijít až k ní.
„Na co tak zíráš?“ zeptala se, když jí po očku pozoroval, zatímco klíčem otevíral stroj.
„Nemůžu?“ optal se.
Zúžila tmavé oči do dvou škvírek. „Ne.“
„Kde máš kunčafta, zlato?“
„Co prosím?“
„Toho černovlasýho vychrtlíka, se kterým jsi včera přišla,“ napověděl jí s úšklebkem. „Zdrhnul bez placení, že jo?“  
„Cože?“ Dívka vypadala čím dál nervózněji, bavilo ho to. Zřejmě začátečnice. Tím líp, snadná kořist!
Vyndal tyčinku a když se pro ni natáhla, ucuknul a vycenil ukázkově zanedbaný chrup: „Já ho klidně zaskočím, zlato. Nepůjdeme dozadu? Prachy mám, neboj! Pak si budeš moct dát něco lepšího, než tohle.“
Ustrnula v půli pohybu, ale najednou její rozrušení zmizelo, roztěkané rysy se zatvrdily, usmála se a promluvila: „Tak hele, ty  paviání ksichte. Mám za sebou docela těžkých pár dní. Zabil mě anděl, co vypadal jak Mike Tyson, takže jsem skončila v pekle, kde mě chtěla znásilnit kupa nadržených démonů. Pak jsem se probudila zakopaná deset metrů pod zemí a jen co jsem se vyhrabala ven, tak jsem zabila prince pekla. Takže ti radím, abys mě přestal provokovat, nemám na tvoje stupidní kecy náladu. Jasný?“
Chlapík nic neřekl, jen valil alkoholické bulvy a nezmohl se na jediné slovo.
„To jsem ráda že si rozumíme.“ usmála se. „A teď mi naval mojí tyčinku!“
Justice bylo jedno, jestli si ten idiot myslí, že se naprosto zbláznila, ovšem měla ověřeno, že pravda, ať je jakkoliv šílená, vždycky zabere. Vyběhla z recepce, překotně roztrhla obal a hladově se do tyčinky zakousla. Měla pocit, že nejedla celou věčnost. Hlad jí ale přešel, když na parkovišti, kde stojící auta připomínala vrakoviště, protože se v nich buď přespávalo, případně souložilo, spatřila svého choppera.
Nadšeně ze sebe vysypala snad všechny mazlivé přezdívky na světě, přestala řešit, že jí z minišatů leze zadek a rozběhla se k němu.
„Trochu jsem se zpozdil.“ vyrušil jí Castiel z radostného shledání.
„Děkuju!“ otočila se na něj vděčně, bylo jí celkem jedno, kde doteď její brouček byl, jestli stál v nějaké nebeské garáži, nebo  jestli si na něm jiní okřídlenci dávali závody, protože byl naprosto v pořádku, nikde žádné škrábnutí.
„Vyjedeme si.“ navrhla okamžitě a byla ochotná andělovi odpustit ty příšerné šaty s tygřím vzorem.
„Ne, to.. .ne,“ odmítl Castiel s rukama v kapsách baloňáku. „Já preferuji jiné… dopravní prostředky.“
„Já ti ukážu, jak lítáme tady na zemi.“ Justice ho popadla za rukáv a táhla ho k motorce. „Nasedni!“
Nevozila anděla jako spolujezdce tak často, chtěla se vytáhnout, schválně  jela jak šílenec a řezala zatáčky v touze ho ohromit.
„To byla pekelná jízda!“ zajásala, když zastavila u oblázkové pláže. „Totiž…“ zarazila se, když si všimla jeho výrazu. „… promiň.“
„Ano,“ pravil nevzrušeně. „To byla skutečně… nebezpečná jízda, řekl bych.“  
Zklamaně vzdychla, očekávala nadšenější reakci, ale marná snaha. Chvíli kontrolovala motor, zda se nepřehřívá, a když zvedla hlavu spatřila Castiela kráčejícího směrem k moři.. Zastavil se těsně u vody, tak aby mu příliv dosáhnul až ke špičkám bot, ale přesto ho nenamočil.
Anděl slyšel, jak se k němu dívka blíží, stále hleděl zamyšleně na vlny a poslouchal, jak kameny pod jejím krokem tiše vržou
„Byl jsem za Deanem a Samem.“ promluvil dřív, než se sama stihla zeptat. „Našli Božího proroka.“
Justice se na  něj z boku zadívala. Měl po té divoké jízdě rozježené vlasy, vypadal opět jako bezbranné štěně a ne jako mocný anděl Boží.
„Také za mnou byl můj nadřízený. Archanděl. Dostal jsem… varování.“
„Proč?“ zeptala se, když se odmlčel.
Neodpověděl, místo toho zamyšleně řekl: „Čím více věcí se děje, tím větší mám pocit, že mi něco uniká. Že něco není v pořádku. Bojím se..“ Castiel se trochu zarazil, protože to bylo poprvé, co použil toto slovo. „…bojím se, že Samael měl pravdu.“
„Jak to myslíš?“ dostala ze sebe přiškrceně.
Anděl zavrtěl hlavou. „Nemohu o tom mluvit, Justice. Nikde není bezpečno. Ani pro tebe ne. Prorok se zmínil o Lilith.“
Zachvěla se.
„Ale bohužel má jiné plány. Se Samem Winchesterem. A já bych tomu chtěl zabránit. Neměl bych chtít, ale chci. Jenže nevím jak. Připadám si jak na rozcestí.“
Castiel se odmlčel, svraštil čelo a dál pozoroval vlny.
Pak ucítil, jak dívka jemně vsunula svou ruku do jeho dlaně a sevřela ji.
Lidský dotek. Nebyl na něj zvyklý a snažil se mu vyhýbat. Byl z něj zmatený, netušil, jak reagovat. Dokázal však pochopit, proč to udělala.
Není sám. Musel opustit nebe, své bratry a sestry, vydat se mezi smrtelníky, ale začínalo v něm vzrůstat přesvědčení, že i mezi nimi by mohl najít…rodinu? Nebo se k nim snad přibližuje až příliš? Za to ho chce Zachariáš trestat?
Jeho rozjímání přerušila Justice: „Kdyby nás takhle někdo viděl, určitě by si říkal, jakej to je kýč. Stojíme tu, držíme se za ruce, zíráme na moře, za chvilku bude západ slunce…“  
„Kýč?“ zopakoval udiveně.
Justice se na něj zadívala a pak se usmála: „Víš co? Nech to být.“

----------------

"Mám z tohohle blbý pocit. Ale už jsem zkusil všechno…"

Byla noc, když Castiel uslyšel Deanovo volání. Dean by se asi divil, kde anděla zastihl. Ani Castiel tomu nemohl uvěřit. Bál se pohnout, aby ji nevyrušil. Spící Justice, s hlavou položenou na jeho prsou. Ne, Deane, teď ne!
Castiel si promítl hlavě události posledních hodin. V poněkud slušnějším motelu ho požádala, aby s ní chvíli zůstal. Usedl na kraj postele, ovšem dívka trochu pohrdavě vzdychla a než se vzpamatoval, servala z něj baloňák, sundala boty, které hodila do kouta a donutila ho si lehnout. Pak mu bez jediného slova zvedla pravou ruku, stočila se pod jeho podpaží a během pár minut usnula.
Byl nervózní a napjatý z celé této situace, než mu došlo, co má udělat. Uvolnil se, jeho paže klesla a obezřetně se dotkla jejích zad. Pak to pochopil. Lidé potřebují vzájemnou blízkost. Nedokážou být sami. Potřebují cítit oporu. Neřeknou si o ni přímo, když o ni stojí. Uvědomil si, že začíná rozeznávat vůně lidských těl. Justice voněla po heřmánku, už si to dokázal vybavit. Cítil také její zranitelnost, ale zároveň sílu, kterou cítil i z Bobbyho Singera. Na mysl mu přicházel i Dean, jeho vůně byla ostrá, bylo v ní cítit odhodlání a jemná vůně benzínu z Impaly.

"Takže prosím, potřebuju pomoc…"

Castiel cítil z Deanových proseb zoufalství. Ani Dean nechce být sám a už si neví rady. Nechce přijít o Sama. Ale proroctví mluví jasně. I Zachariáš mluvil jasně. To má anděl zůstat k těmhle prosbám hluchý?

"Modlím se, jasný?"

Bylo to silnější než archandělovo vyhrožování. Castiel se ujistil, že dívka spí, opatrně se vymanil z jejího sevření, položil jí hlavu do polštářů a zmizel.


Justice se spalo dobře. Obklopená nebeskou aurou vnímala pocit bezpečí. Nebavilo jí se dívat, jak  Castiel sedí s rukama v klíně na okraji postele. Naučila ho koukat na televizi, tak ho naučí i odpočívat. Po tom všem potřebovala cítit něčí blízkost. Byl jediný, kdo jí zbyl.  Usnula během chvilky a zdálo se jí,  že létá. Byla lehká jako pírko, vznášela se výš a výš, anděl byl u ní, jeho přítomnost ji nadnášela. Užívala si ten pocit. Brzy totiž mohl skončit. Čím výše stoupala, tím větší strach ji obklopoval. Strach z pravdy, kterou se Castiel stejně jednou dozví. Záře pomalu mizela a měnila se  na temnotu. Klidný spánek najednou pozvolna mizel. Najednou byla moc vysoko a pod ní byla propast. Už necítila oporu a začala se řítit dolů. Snažila se něčeho zachytit, zase slyšela řev démonů, pálení pekelného žáru…
Chtěla křičet, ale hrdlo mě sevřené. Snažila se, ale nešlo to, naopak sevření sílilo. Zachrčela a prudce otevřela oči dokořán.
Už nepadala, ležela na zádech v posteli, ale sevření kolem krku nepovolilo. Koutkem oka zahlédla štíhlou ruku s dlouhými prsty. Justice se v šokovaném poznání se chtěla vztyčit do sedu, ale ledová dlaň ji surově zatlačila zpět do polštářů.  
„Hádám, že se nemusím představovat.“ řekla jí blond žena, ležící vedle ní na posteli tak blízko,  že mohla cítit závan smrti a pekla, který s sebou nesla. „Jsem ráda, že tě poznávám, jak že se to jmenuješ….Justice? To je ironie. Mého manžela zabije někdo, kdo se jmenuje spravedlnost.“
Justice cítila, jak jí po spáncích stékají slzy. Lilith. Čekala ji, jen si to nechtěla připustit. Možná i proto chtěla  mít Castiela co nejblíže u sebe. Nestačilo to. Stejně zmizel.
Lilith vzala dívku za bradu a otočila její hlavu k sobě, aby ji musela pohlédnout do bílých očí.
„Víš, že bych tě teď mohla zabít?.“ ušklíbla se a palcem jí utřela slanou kapku.
„Tak proč jsi to ještě  neudělala?“ odsekla Justice bezbarvě. ¨
„Ty víš proč. Nemám k tomu důvod. Udělala jsi, k čemu jsi byla předurčená. Já věděla, jak to celé skončí. Sice mi chvíli trvalo, než jsem se s tím smířila, ale Samael to předpověděl. Teď musím já dokončit naše společné dílo.“
Dívka otočila hlavu na druhou stranu a démonka se rozesmála. „.Ještě si mu to neřekla, viď?“
„Jestli mě chceš zabít, tak to udělej. Nebo odejdi.“ sebrala Justice všechnu odvahu.
Lilith tím opět jen pobavila. „Neřekla jsi mu nic, myslela jsem si to. Proto jsem taky tady, má drahá. Abych si užila to tvoje zoufalství. Ten strach. Tu lidskou ubohou vyděšenost a bezmoc. Proč bych tě měla zabíjet? Tohle je mnohem lepší. Navíc díky tobě už stejně tenhle svět moc šancí nemá!“
Justice jí prudce odstrčila a vstala.
Démonka se na ní usmála a rozvalila se s mručením na posteli. „Řekni mi, Justice. Jaké to je? Vědět, že jsi přispěla k pádu světa, do kterého ses narodila?“
Dívce se rozbušilo srdce. Ne, nechtěla to slyšet nahlas. Zatvrdila se a neodpověděla.
„Vyvolená.“ vyslovila Lilith rýpavě a podepřela si hlavu dlaní. „Nic si z toho nedělej, zlato. Každý má v téhle Apokalypse svůj úkol. Ani Dean Winchester neskákal radostí, když se dozvěděl, že to byl on, kdo tohle celé spustil. Vlastně jste si vy dva tak trochu podobní. Už je to zkrátka váš úděl. Dávají vám naději, že něco změníte a vy v to doufáte a rvete se jak lvi. Jenže je to marné. Nemáte šanci a nikdy jí mít nebudete. Všechno už bylo předurčeno. Jste jen figurky, se kterými si rádi hrajeme.“
Takže je to pravda. Tohle všechno začalo kvůli Winchesterovi. Ještě před pár dny by mu nemohla přijít na jméno. Teď už chápala, co zřejmě prožívá.
Lilith vstala a přistoupila k Justice, která sevřela dlaně v pěst, ale neucouvla ani o krok. Nechtěla dát  najevo, co cítí. Démonka jí obešla a začichala nahlas.
„Cítím z tebe andělský smrad. Už ti zalezl pod kůži, ten okřídlený ubožáček, viď? Nedělej si naděje. Koneckonců je tu, aby tě chránil. Jenže, až zjistí, žes mu lhala, uteče ti za Winchesterem. Už nejsi nic, Justice. Nám si posloužila. A teď mě omluv. Půjdu si pohrát s další figurkou na téhle šachovnici. Prorok to tak sepsal. A co napíše prorok, se nedá změnit.“
Byla tu vůbec? Nebyl to sen? Justice se roztřásla, musela se opřít o zeď, pak se svezla na zem, objala skrčená kolena a schoulila se do klubíčka. Ne, nebyl. Lilith ji nechala žít, protože věděla, že žít ve lži bude větší trest za smrt Samaela. Ale pravda bude znamenat také trest. Je to past, slepá ulička, ze které není cesta.
„Justice?“
„Castieli?“ zašeptala. Vrátil se!
Anděl ji našel sedět schoulenou v koutě pokoje. Neptal se proč, neměl čas.
„Justice, musíme si promluvit.“ Vzal ji za ruce a pomohl jí vstát.
Ano, to byla ta správná chvíle.
„Castieli, chci se zeptat…“
„Nemám moc času, navíc tu není bezpečno!“ přerušil jí Castiel, jakoby jí neslyšel.
„Ale, já potřebuju…“ pokusila se znovu.
„Poslouchej, Justice. Právě jsem udělal něco, co se určitě nebude líbit archandělům. Jsem si jistý, že si pro mě přijdou, ale musel jsem to risknout. Musím zjistit pravdu.“
„Cože? Jakou pravdu?“ nechápala.
„Na tu myšlenku mě přivedl Samael.“
Jméno prince pekla zrovna slyšet nechtěla.
„Řekl mi, že andělé možná nechtějí Apokalypsu zastavit, ale spustit.“
„A ty mu věříš?“ vydechla šokovaně.
„Nevěřil jsem. Ale teď už cítím, že něco je jinak. Možná je mezi námi víc zrádců jako byl Uriel. Ale potřebuji čas na to, abych to zjistil. Teď tě musím dostat do bezpečí. Pak se vrátím.“
„Castieli, prosím,  já ti potřebuju něco říct.“
„Justice, to musí počkat. Schovám tě, slib mi, že tam zůstaneš.“
Neposlouchal ji, bylo vidět, že má  naspěch. Nebyla na něm vidět nervozita, to slovo neznal, ale spíše odhodlání pustit se do pátrání.
„Ale já nikam nechci!“ vykřikla.
„Prosím, Justice, nemám na vybranou. Já se vrátím!“ Castiel jí sevřel obě paže a pronikavě se na ní zadíval.
„Ne, ne…já…“ zavrtěla hlavou.
„Nedělej mi to ještě těžší. Musíš mi věřit!“
„Castieli, poslouchej mě…“
„Pojď, musíme jít.“ Zvedl dlaň proti jejímu čelu.
„Ne!“ odstrčila ho. „Ty už se nevrátíš!“
„Vrátím, slibuji!“
„Ne.“ V jejích očích se objevil nádech zoufalství. „Nevrátíš.“
Ta jistota, se kterou to vyslovila, ho donutila přestat spěchat.
Odvrátila se od něj, aby jí nemohl dál zírat do čí.
„Jak to myslíš?“ zeptal se rázně. „Proč bych se neměl vrátit?“
Chtěla mu to říct, ale teď ztratila odvahu.
„Justice, co ti Samael řekl?“
Unikl jí tichý vzlyk a Castiel pochopil, že ťal do živého.
„Já nemůžu, já…“
„Justice!“ otočil ji k sobě. „Co ti řekl?“
„Castieli… je pravda, že Dean Winchester zlomil první pečeť?“ zašeptala.
Anděl naklonil hlavu na stranu, nerozuměl, proč se ptá zrovna teď. „Jak to s tím souvisí?“
„To je jedno!“ křikla dívka. „Tak je to pravda?“
„Ano, je to pravda. Tak tohle ti Samael řekl? Chtěl tě jen vyděsit. To, že Dean odstartoval Apokalypsu neznamená, že jí nemůže zastavit!“
„Ne, to mi neřekl.“ hesla poraženě.
„Tak CO řekl?“ Castiel poprvé za svou existenci pocítil, že se děje něco, co by nazval ztrátou trpělivosti.
„Samael mi řekl, že když ho zabiju, tak zlomím předposlední pečeť!“
Stačí jediná věta, aby se všechno, o čem jste si mysleli, že je správné, zhroutilo jako domeček z karet. Castiel udělal pár kroků vzad, píchlo ji u srdce, když ho takhle viděla, výraz, který u něj v posledních dnech vídávala, a co napovídal, že anděl začíná cítit, zmizel jak kámen pod vodní hladinou a klesal stále hlouběji.
Po přiznání už neexistuje cesta zpět. Musela pokračovat i přesto, že tušila, že ho to zdrtí.
„I když mi to řekl, tak jsem  ho prostě musela zabít! Bylo to jako… jako něco, k čemu jsem směřovala celý svůj život. A uvědomila jsem si, že tohle byl celou dobu můj úkol. A nemrzí mě to, Castieli. Nemrzí mě, že jsem ho zabila a zlomila pečeť! Necítím kvůli tomu vinu.“
Anděl se k ní otočil zády.
„Viním se jen z jedné věci.“ Justice se chvěl hlas. „Mrzí mě, že jsem tě zklamala, Castieli. A nechtěla jsem ti to říct, protože jsem se bála, že tě ztratím. Že až zjistíš, že nejsem vyvolená, že mě opustíš!“
Teď když to řekla nahlas, ujistila se, jak absurdně to zní. On je anděl. Nic necítí. Jeho úkol skončil. Už není vyvolená, nemusí ji ochraňovat. Je konec.
„Omlouvám se!“ pokusila se ještě, i když věděla, že je to zbytečné.
Pozorovala jeho jemně chvějící se ramena, tohle mlčení bylo nesnesitelné. „Castieli…“
Něco zašeptal, nerozuměla mu. Znělo to jako jméno. Z… Zachariáš?
„Musel to vědět.“ druhou část věty už mu rozuměla. „Co mám teď dělat? Jsou moje rodina. Nebe. Andělé, moji bratři a sestry.“
Dívka věděla, jaké to je, někoho ztratit. Ne, na to si nemůžete zvyknout. Někdo vám vpadne do života, převrátí ho naruby, ale vy ho i za krátkou dobu stihnete přijmout, protože máte pocit, že ho znáte celou věčnost. A pak se začne vzdalovat…
Opatrně natáhla ruku a zlehka se dotkla jeho paže.
Vyděsila se, jak prudce se otočil a položil jí dlaň na hrudník. Vyjekla, když pocítila krátkou bolest, ale ta okamžitě zmizela.
Chtěla se zeptat, co to bylo, ale Castiel jí očividně vůbec nevnímal, pohroužený do sebe.
„Musím okamžitě mluvit s Deanem. Ale ne takhle, není tu bezpečno, musím něco vymyslet, musím…“
Nestihl to doříct, vše se začalo otřásat  a skrze okna, dveře i neviditelné škvíry začala ozařovat pokoj oslepující záře.
„Co se to děje?“
„Archandělé!“ odpověděl na její vystrašenou otázku a pak jí pevně sevřel zápěstí a přitáhl si jí k sobě, aby mohl dodat svým slovům váhu. Musel křičet, hluk v místnosti se stupňoval:
„Justice, ať se stane cokoliv, slib mi, že zůstaneš tam, kam tě pošlu.“
„Cokoliv?“ zopakovala a doufala, že pohled modrých očí, který jí věnoval, nevidí naposledy.
„Cokoliv!“ zavolal. „A teď běž! Běž!“
Andělský transport, který tak nesnášela, jí katapultoval z motelu doprostřed neznámé místnosti. Chvíli se vyděšeně rozhlížela, nechápala, co se stalo, musela se vzpamatovat, všechno se událo tak rychle! Pak si konečně začala všímat okolí. Takový bordel neměla ani během studií na dívčím internátu!
„Haló? Je tu někdo?“ pokusila se zavolat kamsi do nitra domu, už poznala, že tahle „skládka“ bude asi dvoupatrový dům.
Vypadalo to jak v temné noře, všude byly zatažené žaluzie, jen z vedlejšího pokoje bylo vidět tlumené světlo. Odvážila se udělat pár kroků a naklonila se, aby lépe viděla. Pracovna se zapnutým počítačem. Uvědomila se, že cítí podivný odér, kdo tady proboha může žít? Nějaký bezdomovec?
Nikdo nebyl doma, to by se asi ozval. Zvítězila ženská zvědavost, vplížila se do pracovny. No jistě. Špinavá klávesnice, na ní ležela nakousnutá kobliha, obaly od čínského jídla,  prázdné plechovky coly, všechno mezi štosy papírů. Nakrčila zhnuseně nos, ale pak jí do oka padl sešit na okraji stolu, na jehož tvrdých černých deskách bylo rukou napsáno „As The World Falls Down“. Bylo jí to povědomé. Neříkal snad Samael, jak se těší, až se tenhle svět zhroutí?
Obezřetně se rozhlédla a natáhla ruku.
„Zdravím!“
Ještě před vteřinou za ní nikdo nestál, ale teď se zjevil jako duch. Zaječela leknutím, sebrala sešit a v otočce s ním praštila vetřelce do hlavy.
Vousatý chlapík vypískl leknutím, zapotácel se, dostal druhou ránu o futra dveří a jako těžký pytel se svezl na zem.
Dívka upustila sešit,  šok se změnil na pobavení, když se ten týpek snažil vyhrabat na nohy a působil u toho jak nemotorný chrobák, co padne na krovky a ještě do toho nesouvisle sténal: „To je dneska den, to je den, co jsem komu udělal, já přece za nic nemůžu, já přece…“
„Omlouvám se, vyděsil jste mě.“ chtěla se k němu sklonit, ale v té samé chvíli se on zvednul a jejich čela do sebe tvrdě narazila.
Vzpamatoval se trochu dříve, jednou rukou si zakrýval čelo a oko, vypadal trochu jako pirát, a překvapil ji znovu: „Vy jste Justice, že ano? Justice Singerová.“
„Vy mě znáte?“ divila se a třela si potlučený spánek.
Chlapík se nejprve ohnul pro sešit, který použila jako zbraň a schoval ho za záda. „Jo, já totiž… nedávno jsem se dozvěděl, že jsem prorok. Boží prorok. Tak jsem si tu v klidu žil, psal, než přišli ti dva… pak přitáhli třetího a to byl anděl, víte, já si myslel, že jsem si všechno jen vymyslel, ale tak nějak je to skutečný, třeba ta ženská, co jí šel z pusy černý dým a já…
Všiml si, že dívka na něj zírá stále nechápavěji.
„Eh… Já jsem Chuck.“ vytrčil raději pravici.
Když mu s ní trochu nedůvěřivě potřásla, s omluvným úsměvem se kolem ní protáhl a sešit s černými deskami schoval do šuplíku ve stole.
Nechápala vůbec nic. Proč ji anděl poslal zrovna sem?
„Kde je Castiel?“ zeptala se, on to přece musí vědět, když je ten prorok.
Chuck se na ní podíval, měl takový zvláštní výraz postřeleného zajíce. Na druhou stranu se za tím výrazem dalo tušil něco hlubšího.
On ale jen pokrčil rameny a jednoduše řekl: „Pryč.“

/Pokračování příště/


Naposledy upravil Padme dňa 30.09.13 0:14, celkom upravené 3 krát.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   Today at 9:30

Návrat hore Goto down
 
As The World Falls Down
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 2 z 4Choď na stránku : Previous  1, 2, 3, 4  Next

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Rozpísané poviedky-
Prejdi na: