DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 As The World Falls Down

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
Choď na stránku : 1, 2, 3, 4  Next
AutorSpráva
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: As The World Falls Down   04.04.12 22:00

Osobní poznámka: Předně musím říci, že svoji povídku jsem začala promýšlet asi před rokem a půl (a předělávala dle aktuálních epizod, než jsem se odhodlala ji zveřejnit:)), nedávno jsem dorazila sem na fórum a zjistila, že některé motivy jsou podobné povídce od Polgary. Nejdříve jsem to chtěla vzdát, nerada bych byla obviněna z plagiátorství. Nakonec jsem se odhodlala (také díky radě jedné dobré duše ) Proto vás prosím v tomto směru o jistou shovívavost.
Vždycky mě bavilo domýšlet si příběhy, které se dějí v pozadí hlavního děje - v tomto případě hlavní dějové linky v SPN ve 4. sérii – takže tohle nebude o pocitech, ale o ději a bude to dlouhé a dlouhé... Já neumím psát krátké věci.
Ač mám sama slash velmi ráda, netroufám si ho sama napsat - takže no slash (i když...náznaky tam budou Smile) a žádný wincest. Doufám, že si povídka najde své příznivce, i když poslední reakce na epizodu 7*17 mě trochu znervóznily.
Ano, v hlavní roli je ženská hrdinka (její jméno „Justice“ číst prosím anglicky, díky)
…snad se vám to bude líbit (třeba se s ní i některé dámy ztotožní) a když ne …. Tak napíšu něco jiného – na vaše přání.

Tuto povídku věnuji děvčatům, které mě tomto fóru tak hezky přijaly
----------------------------------------------------------------------------------------------------

Název: As The World Falls Down ("Když se svět hroutí" - název je podle mé oblíbené písničky od Davida Bowieho)
Postavy: Sam, Dean, Castiel, Bobby, Uriel, Anna, Zachariáš, Smrt, Chuck, Joshua
Spoil: Děj během 4. série, začátek a konec 5. série a začátek 7. série
Varování a vhodnost : skupinové orgie. Jinak to určitě tak hrozné nebude

Plot: Zatímco Dean Winchester a jeho bratr mají svoji úlohu jasně danou, existuje ještě jeden člověk, který má podle dávného proroctví obestřeného tajemstvím, výrazně ovlivnit blížící se Apokalypsu. Castiel, anděl Boží, je tajně pověřen, aby rozluštil toto proroctví a zdá se, že úkol, který mu jeho Stvořitel dal, bude nad jeho síly. Do cesty mu totiž vstupuje jeden z nejmocnějších démonů – „princ Pekla“ - Samael.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Prolog

„Musíte hned utéct…Nezvládnu je držet zpátky!“

Sam zamyšleně pozoroval svého bratra spícího na pohovce. Sledoval jeho těžký dech a chvějící se víčka, bylo mu jasné, že se mu nezdá nic příjemného. Pak ucítil za svými zády něčí přítomnost a okamžitě propadl panice… Už je tu zase...?!
„Už jsem se bál, že neusne.“ Napětí v Samově těle povolilo, už dlouho neslyšel Bobbyho hlas tak rád. „Ty bys sis taky měl jít lehnout, Same. Byl to…. dlouhej den. Já tu zatím uklidním…“ dodal Bobby s pohledem na prázdné lahve, které se válely na zemi okolo gauče, jednu měl Dean dokonce v podpaží, přidržoval si ji jako malé dítě, které spí se svým oblíbeným medvídkem..
Sam se dál bez hnutí díval na Deana, než se váhavě zeptal: „Myslíš, že to zvládne?“
Bobby vzdychl. „Byl to jeho přítel, Same. Víš přece, jak to chodí… Chce to čas.“
Ano, čas. I když to bylo možná právě to, co Sam nemá. Castiel byl jeho jediná naděje…
„A co uděláme s tímhle?“ kývl Sam směrem ke zmuchlanému baloňáku, který si Dean odložil na stůl tak, aby na něj viděl. Zakrvácený, špinavý a vlhký kabát. Asi každý by ho vzal a vyhodil.
To ale Bobbyho ani na chvíli nenapadlo. Jen ho chtěl dostat Deanovi z očí. A i jemu samotnému se při pohledu na ten kus zapáchajícího hadru svíralo hrdlo. Nerad si to připouštěl, ale měl toho anděla svým způsobem rád.
„Tak já to zatím někam odnesu.“ rozhodl Sam po dlouhých vteřinách ticha, oba muži měli očividně naprosto stejné myšlenky. Vzal baloňák a zamířil k jediné skříni, o které v Bobbyho příbytku tušil. Když ji otevřel, okamžitě se z ní vyvalilo pár molů, samozřejmě už ji léta nikdo neotevřel. Pak rozbalil ten úhledný balíček, co Dean vytvořil, ovšem omylem vzal baloňák za spodek. Přemýšlel, jak to vlastně patří, a při tom ho převracel sem a tam. Při jednom prudším pohybu si všiml, že z baloňáku něco vypadlo. Nejdřív pověsil to, co z Castiela zbylo, do skříně a pak se sehnul.
„Bobby?“
„Jo?“ otočil se jmenovaný od úklidu lahví okolo Deana. ¨
„Napadá tě, proč by anděl nosil po kapsách něco takovýho?“ zeptal se Sam a když se k Bobbymu přiblížil, zvedl mu před obličej stříbrný řetízek s přívěškem.
Bobby Singer překvapeně zamžoural, aby lépe viděl. Byl to opravdu drobný přívěšek, ale při bližším pohledu se dalo rozeznat, že je má tvar anděla s roztaženými křídly.
„To…nemám ponětí…“, vydechl Bobby, když mu Sam položil tu jemnou věc do nastavené dlaně. Byla to skutečně trochu ironie – anděl nosí anděla.
„No,zřejmě je…..bylo pár věcí, které jsme o našem Castielovi nevěděli. A už se je nedozvíme.“ Deanův bratr se už dál nehodlal ničím zabývat, měl větší starosti, než jednu cetku a nechal starého lovce stát a dál zírat na nečekaný nález.
Bobby naopak od něj neměl na spánek ani pomyšlení. Zamířil ke svému stolu, ztěžka dosedl na židli a položil řetízek před sebe.
Rozhodoval se dlouho. Venku už svítalo, když se konečně odhodlal zvednout telefon a zvolit číslo. Cítil šílenou nervozitu, nejdřív měl chuť zvonění na druhé straně ukončit a když se ozval záznamník, trochu se mu ulevilo.
„Ahoj…“, řekl po zaznění signálu a najednou nevěděl, jak dál. „To jsem já…Bobby. Doufám, že se máš dobře, já….“
Odmlčel se a znovu se zadíval na přívěšek na řetízku, který velmi dobře znal.
„Myslím, že si musíme promluvit…“


1. kapitola - o cca dva roky dříve

„Všechny cesty vedou ke stejnému cíli“


Seděla na ratanové sedačce, v jedné ruce už třetí skleničku vodky, druhou rukou si nervózně hrála s řetízkem na krku a s otráveným výrazem pozorovala bavící se společnost. Uzobávali jednohubky s lososem a pak se tajně párátky šťourali v zubech, dokud jejich konce nebyly zakrvácené. Při té představě se otřásla odporem. Pili to nejlepší šampaňské a tvářili se, že tohle pijí denně místo vody – ta jim pochopitelně není dost dobrá.
A pořád se protáčela ta samá témata. Počasí. Zisky na burze. Loňská dovolená – samozřejmě minimálně na Kajmanských ostrovech. Pak vzájemné poplácávání po zádech, gratulace, že jsou výkvět lidstva, bezbřehé maštění ega různého druhu.
A do toho všeho nabubřelého plkání o ničem navíc ten slizoun, co jí byl neustále v patách. Budoucí plastický chirurg. Tak skvělý. Tak inteligentní. A tak bohatý – jak s oblibou dodávala teta.
A taky neskutečnej idiot. Musela se ušklíbnout, když jí tohle přišlo na mysl, ale vzápětí si uvědomila, jakou hloupost udělala. Zrovna se k ní ten král idiotů dral přes „vybranou“ společnost a ten její pohrdavý úšklebek si očividně vyložil jako koketní úsměv.
Připadala si pokaždé jako v jiném světě. Nevěděla, kam patří, ale zcela jistě věděla, že rozhodně nepatří mezi tyhle lidi. Ale kam můžete utéct, když nevíte kam?. Nesnášela ten dům, kde se musel utírat prach i na listech fíkusu, kde teta brnkala tklivé melodie na klavír, aniž by uměla vůbec něco pořádného zahrát. A nejvíc nesnášela tyhle snobské večírky, jejichž četnost se v posledním roce začala nebezpečně zvyšovat. Tušila proč. Tetička sháněla pro neteř ženicha. Ne snad z velké lásky, a protože by neměla na chleba, ale protože zřejmě usoudila, že je třeba se mírně problémové holky zbavit. Už dostudovala všechny možné školy, tak šup z domu, nejlíp do domácnosti, k čemu by měla vysokoškolačka z "dobré" rodiny pracovat? Nejlepší bude najít jí chlapa, který se o ní postará - samozřejmě na úrovni.
Volba padla na toho ubožáka, který si myslel, že ji oslní tím, když jí bude vykládat, jak zvětšuje obstarožním milionářkám povislá ňadra. Kéž by měl alespoň svetr se soby, aspoň něco by na něm bylo zábavný. Ale on neměl ani to. Jen tu nažehlenou košilku, ve které škrtil obří ohryzek. A už se k ní zase blížil, s tím úsměvem idiota! Zahlédla tetu na číhané. No jistě, poslala ho. Tetin nasládlý úsměv se okamžitě změnil, když si všimla, jak její zlobivá neteř sedí. Dívka jako lusk, kvítečkované šaty pod kolena, běda, aby jí jen koukal kus kůže, a sedí s nohama široce roztaženýma. A to si je chtěla hodit na ten prosklený stoleček, škoda, že to neudělala. Rychle se usadila jak způsobná holčička, aby se nemusela dívat na tetin výraz šílence. Mrkla na svůj odraz v okně. Měla co dělat, aby na sebe nenávistně nevyplázla jazyk. Ne, tohle prostě nejsem já. Oblékám se jinak, než chci. Češu se jinak, než chci. Chovám se jinak, než chci. Nejsem sama sebou…A kdo teda jsem?
„Justice!“
Někdo se tu dožaduje spravedlnosti? Ne – takhle se totiž jmenovala. Justice. A její jméno vyslovené hlasem pitomce jí vytrhlo z existencionálních úvah.
„Henry…“ Těžko říct, jestli jméno o člověku něco vypovídalo. Tenhle měl jméno krále a přitom to byl kretén. Ten zbytek vodky, co ještě měla, dopila na ex. Bez špetky alkoholu v krvi se s ním prostě nedalo mluvit.
„Dnes jsi mimořádně dechberoucí!“ Musela se ovládnout, aby nezvedla oči v sloup. Opět jeho obvyklá oduševnělá věta, při níž mu ten mega ohryzek skákal nahoru a dolů. Teď řekne, že zítra má být stejně hezky…
„Neprojdeme se?“
Překvapil a ona cítila, jak přituhuje – samozřejmě ne venku, ale tady vevnitř. Otevřela pusu, ale tetička v záloze přispěchala s odpovědí místo ní: „Jistě, jen běžte, děti. Vzduch nemůže uškodit, viď, Justice?“
Snažila se, aby ten souhlasný úsměv vypadal co nejvíc roztomile.
Nenápadně ukradla pikolíkovi z podnosu další skleničku a než se ocitli na zahradě, cítila, jak má povznášející pocit, takže jí ani nevadilo, když jí položil otázku, na kterou byla zvyklá.
„To je stejně zvláštní jméno… Justice….“ No jistě, obvyklé téma hovoru. Občas se jí děti kvůli tomu jménu smály. Je problém, když se nejmenujete jako každý devátý z deseti.
„Dal mi ho můj otec.“ vysvětlila s pohledem na hvězdy. Jaká krásná a jasná noc…Alkohol jí pěkně hřál v žaludku… Hm, že by si dala ještě jeden panák? To by byla celá tahle fraška rozhodně snesitelnější.
„Tvůj otec? Myslel jsem, že tě opustil ještě předtím, než ses narodila.“ Ano, ještě jeden panák by si jistě dala, to by ale nesměl tenhle blb otravovat s otázkami, jejichž odpovědi musela po úmluvě s tetou pilně trénovat. Za normálních okolností měla papouškovat tutéž historku: Můj otec mě opustil. Byl to sobecký člověk. Ještěže se mě tetinka ujala… ale tentokrát nějak po tom všem alkoholu zapomněla na tuhle stupidní a lživou větu.
Zastavila se a cítila, že to, co vyslovila, bylo zároveň určité zjištění… „Ne. Moje matka zemřela a teta mě otci sebrala. Nebyl totiž pro ní dost nóbl. Pravda je, milý Henry, že jsem celá po něm.“
Chirurg takovou informaci zřejmě nečekal, jistě mu nabourala předem dobře promyšlený konverzační plán. „A vídáš se s ním?“
„Ne, teta mi to zakázala…“ Justice se odmlčela. Pravda byla trochu jinde, ale co mu je vlastně do toho?
„Mohli bychom ho někdy navštívit… společně…“ Skoro toho slizouna nevnímala. Měla toho dost. Nejen jeho přiblblých keců, ale těch snobů a světa, o kterém věděla, že do něj nepatří. Už od dětství to věděla. Když jí teta chtěla učesat vlasy, uřezala si copy s mašlemi kuchyňským nožem. Z drahých panenek si dělala voodoo figurky. Tajně si četla
sci-fi povídky. Na soukromé prestižní škole zmlátila spolužáka, když si dovolil říct, že nemá rodiče. Tak jí šoupli do církevní školy v domnění, že tam jí zkrotí a navíc nacpou do hlavy nějakou tu víru. Lhala by, kdyby řekla, že to tam přímo nesnášela. Naopak mezi „svatoušky“ jí to velmi bavilo, platila za vůdce kolektivu - ráda totiž strhávala jeptiškám ty jejich čepečky, protože se s ostatními ráda sázela, jakou barvu vlasů vlastně ve skutečnosti mají. Nebo jestli nejsou úplně plešaté. A její vrcholné kousky? - Přebarvila sprejem sousoší buclatých andělíčků v kostele na růžovo. Napsala vysoce sofistikovanou esej o tom, že andělé jsou gayové. Jednou hodila knězi do zpovědnice dýmovnici. Ve sboru si upravovala texty náboženských písní tak, aby připomínali texty rockových skupin. Moc jí mrzelo, když odtamtud odcházela. Pak se teta pokusila vštípit jí nějakou výchovu pro dámičky a neteř poslala na školu, kde musela bydlet na dívčím internátu. Tam už byla nuda, ale ona si vždycky nějakou tu zábavu našla. Tajně kouřila na půdě a do barů utíkala přes záchodový světlík. Učila se dobře, ale co z toho, když jí to bylo úplně jedno. Ostatní holky chodily na kurzy péče o tělo, na účetnictví a vaření, ona se poměřovala s o půl hlavy většími kluky během boxu. Objevila sex (poprvé to nebylo nic moc, ale učení dělá mistra) a touhu po nezávislosti. Pak potkala jednu ze svých velkých lásek – motorku Chopper…. Divoké jízdy, kdy cítila vítr ve vlasech, nebezpečí, balancování na prahu smrti při nepovolené rychlosti, kdy byla vlastní paní, se staly jejím smyslem života…. Bla bla bla a tak dál. Nutný úvod do života jedné dívky, které se život změnil v den, kdy poprvé poznala svého otce. Dřív, než si stihla zavzpomínat na ty chvíle, kdy přišla o iluze, ucítila Henryho ruku na svém zadku a vzápětí měla v ústech jeho jazyk, připomínajícího leklého úhoře.

Společnost podnikatelů a jiné vybrané smetánky překvapeně zmlkla, když z venku zaslechla bolestivý řev. Vzápětí se otevřely dveře a domu vtrhla zadýchaná a rozježená neteř paní hostitelky. Ze zahrady se stále ozývalo úpění, pánům zřejmě došlo, oč běží, začali se mírně ošívat a jejich ruce nenápadně bloudily k rozkrokům.
„Justice? Co to má znamenat?“
Všimla si, že se tetinka snaží ovládat, škoda, že ji její známí nikdy neviděli její pravou tvář – tvář pánbíčkářské fúrie.
„Ale nic, teti.“ pousmála se nevinně.
„Au, ty krávo blbá, zlomilas mi ruku!“ ozýval se ze zahrady jindy slušný chirurg.
„Henrymu se udělalo jen trochu nevolno.“ Vysvětlila vyvaleným obličejům. A já právě odcházím. Navždy. Sbohem!“
Tato slova potvrdil trhavý zvuk látky… Justice ze sebe servala příšerné kvítečkové šaty. Přítomné dámy vydechly a pobouřeně odvracely pohledy, jejich muži, většinou postarší pánové, naopak zálibně spočinuli okem na dívčím těle ve spodním prádle.
V krajkové podprsence a kalhotách za všeobecného ticha, tetina funění a Henryho řvaní o bláznivých a adoptovaných děvkách, vyběhla do svého pokoje a rychle za sebou zamkla. Tomu se říká zlatý hřeb večera!
Rychle zapnula přehrávač a nemilosrdně vyhnala volume na sto procent. Za zvuků skladby Higway to Hell, vytáhla zpod židle cestovní tašku a bez přemýšlení do ní shrnula všechny věci, co měla na stole pod zrcadlem. Pak mrkla na zapnutý notebook v rozestlané posteli - . Stránka jakýchsi novin, jejichž titulek zněl: „Roste počet záhadných úmrtí“, zmizela, když přístroj zaklapla, vyrvala ze sítě a přihodila ho do tašky. Spolu s ním vyhrabala z pod polštářů knížky, které si tajně „vypůjčila“ v místní knihovně. Nemohla si pomoct, ale tak staré výtisky plné užitečných informací prostě musela mít.
Přišel vrchol její náhlé vzpoury, otevřela velkou skříň, vyházela z ní hadry podobné těm, které před chvíli zničila, aby se dostala k věcem, pečlivě schovaným před tetiným ostřížím zrakem….Ano, tohle je šatník, který ji vystihuje!

Teta se marně dobývala do neteřina pokoje. Hosty už raději poslala domů, takže mohla v klidu vřískat „Justice, otevři ty zatracené dveře“ a bušit na ně jak smyslů zbavená gorila, i když tušila, že je to málo platné.
Jen co ovšem neteř poslechla, starší žena se nezmohla ani na slovo, ačkoliv jí hodlala zahrnout pestrou škálou výčitek a nadávek. Velká taška přehozená přes drobné rameno, motorkářská bunda, kožené kalhoty, boty s podrážkou, kterými by klidně mohla rozbít někomu lebku, kdyby chtěla – to všechno bylo sice šokující, ale nebyl to důvod, který vzal jindy výřečné dámě vítr z plachet. Zamrazilo jí to, co vyčetla z tváře dosud zdánlivě klidné a odevzdané dívky. Na pár vteřin totiž spatřila její matku a svou sestru – ta před lety se stejným výrazem opouštěla stejný pokoj i dům.
„S dovolením“, oznámila Justice suše a teta jí jen konsternovaně ustoupila. Když si ale uvědomila, že ta, které věnovala celý život a péči, zřejmě myslí svůj odchod vážně, sebrala odvahu a vykřikla: „Kam si myslíš, že jdeš?“
„Pryč!“ odpověděla Justice a hodlala bez dalších řečí seběhnout schody k východu, jenže tetina zlověstná poznámka jí zadržela. „A můžeš mi upřesnit, kam vlastně jdeš? Počkej, nech mě hádat. Jdeš za vrahem své matky, Justice, je to tak?“


Byla to rychlá diskuze. O pár minut později už Justice v garáži strhla obří plachtu, aby se potěšila pohledem na svou největší lásku. Motorka Chopper, typ Devil´s Advocate, vyrobený přesně podle jejích neskromných požadavků. „Ahoj, broučku!“ oslovila stroj mazlivě. Nač mít chlapa, co neustále remcá a má svoji hlavu - ona už svoji „drahou polovičku“ měla a byla jí věrná.
Nejsilnější motor, nejlepší a nejdražší součástky. Rudý lak a motorka výjimečně udělaná tak, aby si mohla vyjet s doprovodem. Ale co s ním? Raději si se svým drahouškem užívala sama.…V posledních měsících ho dost zanedbávala. Teď to ale hodlala napravit. Vyřítila se z garáže i z brány tetiny vily tou největší rychlostí ve snaze tomu všemu uniknout… Čím rychleji se však hnala, tím víc si uvědomovala, že je to nebezpečné i zbytečné. Tetiným slovům prostě ujet nedokázala. Zoufale se snažila zadržet protivné slzy, deroucí se jí do očí, ale jejich vinou se silnice před ní rozmazávala a tančila všemi směry. Byla sice řidič – hazardér, ale ne zas tak velký… Zastavila uprostřed neznáma, v temných lesích, rychle sáhla do úložného prostoru za sebou a vytáhla plnou flašku vodky. Odšroubovala zátku a pořádně si přihnula. A pak ještě jednou. Doufala, že za ty slzy, co se jí nezadržitelně řinou z očí, může pálivá chuť alkoholu.
Nerada plakala. Nerada si připouštěla slabost, ať už byla jakákoliv. Nahmatala třesoucí se rukou řetízek s miniaturním andělem – to jediné, co jí po matce zbylo. Ani netušila, jak vlastně vypadala. Teta ve stesku po sestře odstranila všechny její fotky. Jenže ani alkohol nemohl přehlušit ta slova…


2. kapitola

„Jsi dobrý člověk. Byl by z tebe skvělý otec“


„Tohle už nikdy....slyšíš…NIKDY… přede mnou nevyslovuj!“ pravila tetě výhružně.
Teta svoji bodrou masku, kterou nasazovala před hosty, už dávno odložila. Bylo jasné, že se hodlá rvát za svou pravdu a zabránit tak neteři v odchodu. A dělala to tím nejkrutějším způsobem.
„Budu to říkat neustále, dokud budu živá, Justice! Nebudu mlčet jen proto, že ty to nechceš slyšet. Myslíš si, že tě tvůj otec přivítá s otevřenou náručí? Vzpomeň si, jak to dopadlo naposled. Je to cvok, co sprostě zavraždil tvoji matku.“
„Přestaň! Nezabil ji. Prostě jí už…nemohl pomoct!!“ opakovala slova, která jí tehdy otec řekl. Ale sama slyšela, jak absurdně to zní. Ale co víc mohla tetě říct.
„Celý tvůj život jsem se tě snažila před ním chránit, Justice. Vím, že mě nenávidíš. Vím, to od chvíle, kdy jsi prvně promluvila. Ale byla jsem to já, kdo byl u tvých prvních kroků, kdo tě hlídal a snažil se z tebe vychovat něco pořádného! Myslíš, že mě netrápí, jak se ke mně chováš? Jak mnou pohrdáš a raději běžíš za ním? Ale on se tě vzdal. Opustil tě. Nikdy totiž rodinu nechtěl! Proč to nechceš pochopit? Jsi jako tvá matka. Taky za ním šla! Nebýt jeho, nikdy by neopustila tenhle dům. A nezemřela by! Je jedno, kdo na ni vztáhl ruku…Vždycky z toho budu vinit jeho, protože za ním bezhlavě běžela. Prosím, nedělej tu samou chybu. Jsem ráda, že jsem před ním mohla ochránit aspoň tebe. Záleží mi na tobě Justice, jsi to jediné, co mi po sestře zbylo. Polož tu tašku a zůstaň tady! “


Justice se při vzpomínce na diskuzi na schodech musela znovu pořádně napít. Svezla se na zem, bylo jí jedno, že se povaluje u špinavé silnice kdesi v příkopě. Teta sice měla v tomto příběhu hrát roli zlé macechy, ale nebylo to tak. Na těch schodech ji Justice prvně po letech pochopila. Nemohla zachránit svou sestru, tak se to snažila vynahradit jejímu dítěti. Jenže ten spratek byl nevděčný a zkrátka nemohl zůstat. Justice se zmohla jen na to, aby k ní přistoupila a políbila na vrásčitou tvář. Malé poděkování za léta péče. Pak bez dalších slov seběhla do garáží a plačící ženu nechala osamocenou stejně jako před lety, kdy ten samý dům opouštěla její matka. Za sebou slyšela, jak teta volá jméno nejen své neteře, ale i své dávno mrtvé sestry.

Příběh jedné obyčejné dívky pokračoval před jejíma očima jako film bez vyhlídky na happy end. Kdyby nebyla zvědavá, mohla teď možná chystat svatbu s idiotským plastickým chirurgem a žít si klidný nudný život paničky z předměstí, co vychová fůru panchartů, občas poslouží jako podložka manželovi, chodí na aerobic a manikúru s podobnými zoufalými hospodyňkami… Těžko říct, co by bylo lepší… Všechno se změnilo v den, kdy poznala svého otce. Její život nabral jiný směr. Všechno, čemu dosud věřila, se zbortilo jako domeček z karet… Pátrání po člověku, co jí zplodil, nebylo jako v nějakém špatném filmu, nemusela prolézat matriky a doprošovat se, žádné drama se nekonalo. Teta totiž jeho existenci nijak netajila a celkem klidně jí vydala veškeré informace o tom, co je to vlastně za chlapa. Samozřejmě s patřičným znechucením. Tu noc, kdy se všechno dozvěděla, si Justice drsně plánovala, jak mu zabuší na dveře, on otevře a ona ho seřve, proč se na ni vykašlal… Vyčte mu první poslední, pak vznešeně práskne dveřmi a zase odejde. Jenže jaksi neměla odvahu. Tak ho začala aspoň špehovat…. To, co viděla, už se nedalo z mysli vymazat, a nečekala to ani v těch nejdivočejších snech.
Celé hodiny vydržela postávat ukrytá u jeho domu, sbírajíc odvahu udělat to, co chce.. Nebýt toho dne, kdy se dveře samy otevřely a z nich vyšli ti dva, zřejmě by mu na ty dveře nikdy dobrovolně nezaklepala. Znala je, trávili s jejím otcem dost času. A už věděla, že dělají to, co on.
Už nestihla zmizet. První se objevil ten nakrátko ostříhaný a jen co jí spatřil, pěkně tvarované rty mu rozehrál úsměv velkého světáka.
„Ahoj!“ pozdravil a přeměřil si ji od hlavy až k patě. Ten druhý se jen plaše usmál a zareagoval věcněji: „Zdravím…Hledáte někoho?“
Nejdříve její pohled sklouzl na tašky, co nesli. Věděla, že jsou nadité zbraněmi, solí a svěcenou vodou.
„Rob…přeskočil jí hlas, snažila se zamaskovat, jak moc je nervózní. „Roberta Singera.“
Vyměnili si pohledy, zřejmě jim nešlo na mysl, proč ho hledá někdo jako ona. A že zná jeho pravé jméno!
„Bobby?“ zařvaly sexy rty do nitra domu. „Máš tu návštěvu!“
„Ať jdou do háje! Žádný Bible ani jiný kraviny nechci!“ To bylo poprvé, kdy slyšela jeho hlas jasně a zřetelně a jinak, než po telefonu, kdy mu tajně volala, nebo z dálky, když na ty dva řval: „Rychle, na co čekáš, usekni mu hlavu, ty idiote!“
„Věr mi… tohle je lepší než Bible! Bude se ti to moc líbit… stejně jako mně.“ ujistil ho krátkovlasý stále s tím poťouchlým úsměvem. Měla ho přečteného - ženský z něj musely být naprosto mimo a zřejmě je nestíhal vyhánět z postele. Nedivila se, byl to sympaťák, co rozhodně stál za hřích, navíc měl úžasné zelené oči: pro ty měla u mužů velkou slabost – ale tenhle měl jedno velké mínus… A rozhodně to nebyly nohy do O.
„Nebojte se, on přijde…,“ usmál se ten druhý, už od pohledu z téhle dvojice supermanů ten slušnější. „Já jsem Sam a tohle je můj bratr Dean. Bobby je náš rodinný známý.“
Dívala se na jeho napraženou pravici, ale tu svoji nezvedla. Nepovažovala za nutné jim sdělit své jméno. Ta jejich už stejně pochytila ještě před tím, než se jí představili. Prý „rodinný známý“. Pocítila k bratrům nenávist a neuvěřitelnou žárlivost. Oni s ním byli každý den a zřejmě od dětství - zatímco jí buzerovala teta, kterou nemohla vystát. A to byl ten důvod, proč by u ní krasavec Dean nikdy neměl šanci. Jmenoval se Winchester! Pro ní tohle příjmení bylo synonymem pro slovní spojení „zloděj otce“.
„Tak o co jde?“ hlas z nitra domu se blížil. „Jestli si ze mě utahujete, tak si mě nepřejte!“
„Deane, měli bychom jít.“ podotkl Sam, když se od ní nedočkal vstřícné reakce. Konečně něco chytrého, na souhlas se ušklíbla, aby konečně pochopili, že o jejich přítomnost nestojí.
A pak Bobbymu Singerovi, svému otci, poprvé stanula tváří v tvář. Věděla, že on nezapochyboval ani na chvíli, kdo před ním stojí. A i když si ten scénář jejich prvního setkání milionkrát přehrála v hlavě, stejně dopadlo úplně jinak.



Zdroj alkoholu už vyschl, stejně jako její slzy a vzpomínky zmizely… jaká úleva…ležela a sledovala oblohu plnou hvězd. Les tiše šuměl a noční tvorové si žili svým životem. Ty zvuky jí uspávaly. Ještě včera se povalovala v luxusních peřinách, dneska ležela v prachu u cesty. Nevadilo jí to. Cítila se takhle dobře. Cítila se svobodná. Kdyby to šlo, klidně by tu ležela navždy. Představovala si, jak její tělo postupně splyne s přírodou, její ruce a nohy obroste tráva, do vlasů se jí zamotají květiny a mezi prsty vyrostou lesní jahody.
Z přemítání a lehkého spánku ji vytrhlo ticho. Ano, celkem nečekaný důvod, ale tohle ticho přišlo náhle a nedalo se srovnat s žádným jiným tichem předtím.
Otevřela oči dokořán. Nad ní se stále nakláněly vrcholky stromů, ale zvěř umlkla. Znepokojilo ji to. Navíc měla pocit, že něco slyší…Vyskočila na nohy, až se zapotácela a naprázdno polkla. Po soukromém alkoholovém dýchánku se jí jazyk lepil na patro, měla žízeň a v její hlavě právě sloužila směnu tisícovka permoníků.
Mžourala rozostřenými zraky po okolí, ale kromě tmy neviděla vůbec nic, jen pár rozmázlých kmenů a křoví.
„Je tu někdo?“ zavolala váhavě, i když jí připadalo podivné ptát se naprosté prázdnoty.
Justice…
Tentokrát to bylo zřetelnější. Zvedla hlavu k obloze. Stromy se kývaly sem a tam, ačkoliv nefoukal vítr a ona to slyšela – své jméno.
Justice…
To nic není, utěšovala se. Jsem opilá.
Justice…
Ne, to skutečně bylo její jméno. Slyšela ho čím dál jasněji… Jenže ne odněkud z lesa, ale…ve své hlavě!
S vyděšeným rozhlížením nasedla na motorku, rozhodnutá dokončit svůj plán. Jen doufala, že před otcovým domem nebude opět parkovat černá Impala. Ti dva šašci by jí akorát komplikovali situaci. A navíc jí zakázal se s nimi setkat. V tomhle jediném ho poslechla.

3. kapitola

„Osud tomu tak chtěl, adoptoval jsem dva kluky a vyrostli z nich skvělí lidé.“

Bobby se probral z alkoholového deliria, když zaslechl v chodbě podivný šramot. Jako vždy usnul u pracovního stolu nad otevřenou knihou. Spát na stránkách, zabývajících se kapitolou z Bible s názvem „Zjevení Janovo“ mu moc nepomohlo. Akorát měl otlačenou tvář, ale do hlavy mu to nové informace nenarvalo. Začichal… kromě toho, že cítil zápach, linoucí se z lampičky, která už měla zjevně celonočního svícení dost a spálila pár otravných můr, vnímal i jinou vůni. Jemnější… květinovou. Dost neobvyklé pro jeho příbytek.
Opatrně sáhl do zásuvky a vyndal brokovnici, i když mu instinkt říkal, že zřejmě nebude potřeba. Pomalu se plížil směrem ke kuchyni, kde tušil vetřelce.
Oknem už se do temné místnosti vkrádaly první sluneční paprsky, přesto musel rozsvítit.
„Ahoj…tati.“ pravila provokativně, usazená za stolem, vedle kterého ležela cestovní taška. Slovo „tati“ vyslovila s přehnanou pečlivostí, aby mu hned na úvod dala najevo svůj postoj k jeho zákazům. Nepřál si totiž, aby mu tak říkala.
Bobby Singer pevně sevřel rty, musel se ovládat, aby nepoznala, jak s ním její přítomnost opět otřásla. Vlastně už věděl, že to je ona. I její matka voněla po heřmánku.
Když se tenkrát zjevila na jeho prahu, ani na chvíli nezapochyboval, že je to jeho dcera. Jeho vlastní krev. Ani nedokázal popsat, co se mu v tu chvíli honilo hlavou. Tušil, že jednou tahle chvíle přijde. Bál se jí, doufal, že nikdy nenastane. Na druhou stranu si přál, aby jí mohl pohlédnout do očí. Byla celá jako její matka. Ačkoliv měl s touto dívkou spojené jedny z nejhorších vzpomínek, zároveň tu byly i jiné – ty nejlepší chvíle v jeho životě, co vnesly klid do jeho bouřlivé existence plné monster a zrůd. A to všechno přehlušil pocit dosud neznámý – hrdost. I když byl hrdý na Sama i Deana, tohle bylo něco jiného. Ačkoliv oplývala jemnou krásou po matce, ty oči plné vzdoru byly jeho.
A tohle si uvědomoval i teď, když si hověla v jeho domě, s nohama v zablácených botách na stole. Jenže ani tehdy, ani teď si nemohl dovolit žádný z těchto pocitů projevit.
„Jak si se sem dostala?“ zahučel a položil zbraň na stůl.
„Dveřmi.“ odvětila stručně.
„Minule jsem ti jasně říkal, abys za mnou nechodila!“ připomněl jejich poslední rodinné setkání, co nedopadlo právě dobře a rozhlížel se po své umaštěné kšiltovce. S ní se cítil mnohem jistější.
„Tati….Bobby…“, opravila se rychle, když zachytila jeho pohled, teď ho zrovna nechtěla dráždit. „Mohli bychom si jen promluvit?…Prosím!“
Neodpověděl hned.
„Dáš si něco k pití?“
V duchu se zaradovala, brala to jako souhlas a požádala o pivo.
Bobby chvíli štrachal v ledničce, ze které se po otevření vyvalil zvláštní puch a pak před ní postavil láhev.
Zatvářila se rozmrzele: Nealko pivo!
„Táhne to z tebe jak se sudu!“ nemohl si nevšimnout jejího šklebu, sám si otevřel svoje pivo, samozřejmě „normální“, a usedl na židli proti ní.
„Nápodobně!“ rýpla si okamžitě.
„Já aspoň v tomhle stavu nelezu na motorku!“ přešel do útoku.
„Hodláš mě vychovávat?“
Bobby zmlkl a pořádně si přihnul. Uznal, že na výchovu je v tomto případě už pozdě a vlastně na ni nemá ani právo.
Chvíli mlčky seděli, Justice nehtem nervózně oškrabávala papírovou etiketu na lahvi a přemýšlela, jak začít.
„Utekla jsem od tety.“ Co jiného říct na úvod?
„Cože?“ podivil se Bobby. „Proč?“
„Už tam nechci být. Necítím se tam dobře. Já vím, že se o mě teta starala…no a starala se dobře, to jí neupírám. Čas od času to zaskřípalo….ale…“ Připadalo jí zbytečné tohle vysvětlovat a tak přešla rovnou k věci: „Bobby, můžu u tebe zůstat?.“
Jmenovaný si zrovna dopřával další lok a jen co tuhle myšlenku vyslovila, pivo mu zaskočilo.
„Zbláznila ses? Už jsem ti vysvětloval…“ začal, když popadl dech, ale ona ho přerušila: „Já vím, cos mi říkal, ale nebudu ti překážet, slibuju! Můžu se třeba o tebe starat. Uklidím ti tady ten svinčík…totiž… Sice neumím moc vařit, ale něco zvládnu. Nejsem neschopná! Hodně jsem si toho zjistila….četla jsem knížky, učila jsem se…. a…“
Díval se na ni, jak překotně vysvětluje, a tušil, kam její prosba zajde.
„Nech mě lovit s tebou. Nauč mě to, budu ti pomáhat!“
Nespletl se. Toho, čeho se nejvíc bál, teď vyslovila nahlas.
Prudce vstal.
„Na to zapomeň!“ odmítl bez zaváhání. „Vrať se k tetě, máš se u ní dobře!“
„Jestli myslíš teplý jídlo, značkový hadry a denně uklizenej pokoj, tak to máš pravdu, mám se tam znamenitě!“ vykřikla. „Ale nepatřím tam. Jsem stejná jako ty. Vím, co děláš a chci to dělat taky!“
„O tomhle jsme se už bavili! Nemůžeš tady zůstat a už vůbec ne se mnou lovit! Teď si seber svých pět švestek a zmiz!“ při těchto slovech jí vzal za paži a donutil se jí zvednout.
„Nejsem tak hloupá, jak si myslíš!“ bránila se, když ji táhnul ke dveřím. „Sledovala jsem události posledních dní. Všude samý divný věci, mrtvoly, cítím, že se děje něco velkýho! Nemám pravdu?“
„Ty nemáš ani ponětí, co se děje, to mi věř!“ ujistil ji, ale jejímu pohledu se vyhnul. „A i kdyby…není to nic pro tebe!“ Dodatečně té poslední věty zalitoval, došlo mu, že jí nepřímo naznačil, že skutečně pravdu má. Napadlo ho, že vlastně může být hrdý na další věc. Geny se nezapřou.
Vytrhla se mu a dotčeně vykřikla: „A pro Winchestery je to úplně v pohodě, co?! Ti dva ti pomáhat můžou?! Jak dlouho už jim utíráš zadky a chováš se jako jejich vzornej taťulda? Zřejmě dlouho, když jsi ten rodinnej známej! Já ale vážně nemůžu za to, že jsem se nenarodila jako chlap!“
Bobby se zastavil. Opatrně jí pohlédl do lesknoucích se očí, plných smutku a zachvátily ho výčitky svědomí.
„O tohle přece vůbec nejde….Justice, poslouchej….“ Uvědomil si, jaký problém mu dělá vyslovit jméno, které jí dal on sám. Chtěl svou dceru pojmenovat symbolicky. Vzpomněl si, jak mu jako sotva hodinu starý uzlíček ležela na jeho velké chlupaté tlapě. Tehdy se bál, že ji rozmačká, byla tak maličká a křehká. Vlastně měla svým způsobem pravdu. Děvčátko v domě lovce? Snadný terč pro všechna monstra – jeho zranitelné místo. Odložit jí k tetě bylo pro něj to nejtěžší rozhodnutí v životě. Ale nemohl si ji nechat, nemohl si dovolit mít rodinu. Bál se, že ji ztratí, jako její matku. Bál se, že nebude dobrý otec. A teď se bál ještě víc než před lety. Už jen kvůli ní prostě musí přijít na to, jak zastavit Apokalypsu!
„A o co teda jde?“ zeptala se tiše.
Váhal pár vteřin, ale nakonec se rozhodl zůstat krutý.
„Víš co?“ Bobby jí položil ruce na ramena. „Dám ti otcovskou radu. Víc pro tebe udělat nemůžu! Vrať se k tetě, zazobaná je dost. Vem si, co ti patří, nasedni na ten svůj pekelnej stroj a jeď třeba do Vegas. Pronajmi si nejlepší apartmá, utrať všechny peníze v casinu, kup si něco pěknýho na sebe, udělej si všechny ty ženský věci, nehty, vlasy, co já vím, klidně se i vdej za prvního frajera, co ti přeběhne přes cestu…prostě si užij života a tohohle světa. Čas je drahej! A tohle…“, otevřel jí dlaň a položil na ni svou zbraň… „Si vem. A kdyby něco, neváhej ji použít.“
Při těchto slovech ji i s taškou vystrčil před dům a než se stihla vzpamatovat, zabouchl za ní dveře a zamkl.
„Bobby! Bobby, to mi nemůžeš udělat!“ ječela a tloukla na dveře. „Slyšíš? Otevři!! Nenechávej mě samotnou! Tati, tati? Slyšíš mě? Do hajzlu! Singere, jsem přece tvoje dcera!“
Bobby se opřel o dveře a přejel si dlaní přes zarostlou tvář.
„Promiň, Justice!“ zašeptal a odešel do vedlejší místnosti.

4. kapitola

„Mezi námi je čím dál víc démonů“

Ten večer zakotvila u jednoho nepříliš exkluzivního motelu s barem, u kterého parkovaly stroje, jako byl ten její. Potřebovala zapomenout na dnešek, na pocit, že je sama a nikdo o ní nestojí. Zaplivaná hospoda byla plná potetovaných, vypasených týpků, kterým z nosu a uší trčely tak tlusté chlupy, že by na ně normální nůžky nestačily. Jen co mezi ně vešla drobná dívka, přestali po sobě házet stoly a umlkli. Kdyby jim k tomu hrála třeba ještě Píseň smrti, byla by ta atmosféra dokonalá. Ji to ovšem nezaskočilo, byla zvyklá. Suverénně prošla špalírem drsňáků, co naposledy viděli sprchu minimálně před půl rokem, až k ulepenému baru. Plešatý barman s odstátýma ušima, které by mu závidělo i slůně Jumbo, cucal párátko a systematicky leštil mastnou utěrkou skleničku. Na její přání zareagoval jen unylým přikývnutím a naservíroval jí požadovaný drink.
Kopla do sebe tekutinu, chutí připomínající čisticí prostředky na nádobí a pročísla ticho jizlivým dotazem: „Co tak čumíte, frajeři?“
„Na čem jsi přiletěla, holubičko?“ optal se stylově plešatý pořízek s vousy, se kterými by se klidně mohl stát jedním z členů kapely ZZ Top.
Jen co vysypala název značky plus všechny příslušné náležitosti své ocelové polovičky, zinkasovala uznalé pohledy a bylo jí jasné, že tímto do této party zapadla.
Za čtvrt hodiny už z hrozivých motorkářů byli zábavní společníci, kteří se mohli přetrhnout, aby princeznu zabavili obhroublými historkami z jízd pod vlivem alkoholu a drog. Zpočátku byl její úsměv křečovitý, nakonec se přistihla, že se těm nesmyslům směje docela hlasitě, i když kdesi u srdce jí občas píchlo.
Pak si všimla skupinky u biliáru. Čtyři muži nebyli na rozdíl od ostatních ve věku jejího krkavčího otce. Jeden z nich, oblečený v bílém tričku, pod kterým se rýsoval vypracovaný hrudník, jí čas od času věnoval pronikavý pohled zelených očí. Přesně její typ!
Touha vymazat pocit osamělosti nabyla nový rozměr, vzala si láhev piva a zamířila k nim.
„Dáš si s náma jednu hru, kočičko?“ zeptal se jeden z nich, zatímco smaragdové oči stály v pozadí a usmívaly se.
Pokrčila rameny na souhlas.
Biliár probíhal v příjemném napětí. Tu a tam letmý dotek, když se o ní musel otřít, podat jí láhev, nebo se jí snažil správně nasměrovat…Hra očí, jasná řeč těla… Nikdy nebyla hodná holčička, co čeká na prince. Pochybovala, že nějaký takový existuje. Razila heslo, že když se naskytne příležitost, je třeba ji využít.
Když pozdě v noci skončila v jeho pokoji, ani si nevšimla, jak ta stará postel strašlivě vrže. Vzbudila se opatrným pootevřením jednoho oka a chvíli musela přemýšlet, kde vlastně je a co se dělo. Skrze závěsy načichlé cigaretovým kouřem se do pokoje dralo denní světlo a chlapík vedle ní spokojeně oddechoval. Otevřela i druhé oko, aby si ho mohla prohlédnout a zavzpomínat… Usoudila, že to bylo krásné, ale bylo toho dost a je na čase se vypařit. Postel ovšem skřípala pod každým sebemenším pohybem. Se zaťatými zuby se posouvala centimetr po centimetru a s obavami sledovala, zda její známost na jednu noc pořád spí. Zároveň doufala, že všichni v sousedních pokojích byly natolik pod parou, že v noci nic neslyšeli.
Justice v duchu zajásala, jen se co jí podařilo z ukňourané postele slézt a opatrně sesbírala svoje svršky rozházené po prošlapaném koberci. Oblékla si jen kalhotky a tričko, odhodlaná z téhle blešárny co nejrychleji zmizet.
„Dobré ráno!“ ozvalo se za ní, když už sahala na kliku.
„Do háje!“ zašeptala a s provinilým výrazem se otočila. „Dobré ráno….ehm….Rory…?“
„Cory“, opravil ji a jeho oči se pobaveně usmívaly. „Někam spěcháš?“
„Jo, musím letět. Mám…práci!“ hryzla se rtu, měla chuť si nafackovat, taková průhledná lež. Matně si vzpomínala, že mu včera blábolila cosi o tom, že nemusí dělat nic, protože teta je milionářka.
„Jasně. Tak víš co, Justice?“ demonstroval vítězoslavně svoji paměť. „Necháme těch trapných řečí, zajdeme na snídani a pak se můžeme společně projet…Co říkáš?“
Neodpověděla hned. Hezký byl, podle svého rozlámaného těla usoudila, že i poměrně schopný, i motorku má slušnou – pokud si tedy pamatovala dobře ten stoj, co jí ukazoval.. Třeba by si mohli zajet i do Vegas, jak jí radil Bobby. Čas je drahej, že?
„Tak…já si zatím zajdu do sprchy.“ vysoukala ze sebe. „Sama“, dodala, když spatřila jeho nadržený úsměv a rychle zmizela za dveřmi koupelny.
Cory vyskočil z postele, aby se oblékl a připravil. Nejprve roztáhnul závěsy a začal se oblékat. Ta holka se mu líbila. Možná hlavně proto, že jí obklopovala zvláštní aura tajemství. Včera skoro celý večer mlčela, jen pila a ač se snažila, jen těžko maskovala, že ji něco trápí. Chvilkové známosti provozoval sice často, ale tahle dívka se zvláštním jménem ho přitahovala a rozhodně nestál po vášnivé noci jen o rozpačité rozloučení. Třeba se z toho něco vyvine…
Pak někdo zaklepal na dveře.
„Cory, seš vzhůru?“
Identifikoval po hlase svého nejlepšího kamaráda přezdívaného Bee, a otevřel.
„Kámo, děje se něco?“ zeptal se.
Muž, který s nimi hrál biliár, se včera opil tak, že sotva stál na nohou. Teď ovšem vypadal čile jak rybička a tvářil se podivně.
„Ta kočka je pořád u tebe?“
Coryho dotaz překvapil, nicméně odpověděl s nadějí, že Bee pak přestane otravovat: „Jo, je ve sprše, chceme si dát snídani a pak si vyjet.“
Jenže milý Bee byl dneska po ránu trochu nechápavý, dál přešlapoval na prahu a poněkud neomaleně nahlížel do pokoje. „Takže si zaskóroval, co? Justice je fajn, co?“
„Tak nějak.“ Pokrčil Cory neochotně rameny a pak se zarazil: „Počkej, ty víš, jak se jmenuje? Včera se ti přece nepředstavovala, pokud si vzpomínám…“
„Jo, vzpomínáš si správně!“ ujistil ho muž chladně a chytil ho za krk. Cory se ani nestihl bránit, stisk ho naprosto ochromil. Bee, nebo spíš to, co se za něj vydávalo, vypustilo z úst černý kouř. Coryho zelené oči, které byly ještě před chvíli plné života, okamžitě zčernaly. Jakmile démon změnil tělesnou schránku za vhodnější, bezvládné tělo původního hostitele vtáhl dovnitř a nacpal po postel.
Z koupelny bylo slyšet zurčení sprchy. Spokojeně se prohlédl ve špinavém zrcadle na zdi, tohle tělo bylo rozhodně lepší než to předchozí a kopnutím schoval nohu, která vyčuhovala zpod postele.
Čekal minutu…dvě…deset. Ty poklidné zvuky vody ho zneklidnily a tak opatrně zaklepal na dveře: „Justice? Pospěš si, ať se stihneme nasnídat…“
Nic, žádná odpověď.
Neváhal a vyrazil dveře. Instinkt ho nezklamal. Bohužel. Sprcha vesele tekla, ale nikdo v ní nebyl. Na záchodové míse byly vidět špinavé stopy, jak se kdosi dral k malému okénku. To bylo otevřené dokořán, jen z něj vlála zašlá záclonka.
Kdyby mohl, zabil by ji už včera, ale rozkazy zněly jasně - Hlavně přivést tu holku živou a co nejméně ji vyděsit. „Do hajzlu!“ zašeptal a jeho černé oči sršely vztekem. „Děvka jedna!“


5. kapitola

„Lilith chce zlomit 66 pečetí a vysvobodit Lucifera z pekla“

Oběti existují hlavně proto, aby se přinášely. Její oblíbená podprsenka, bez které se až dosud neobešla, byla jednou z nich. Vlastně jí asi to, že jí zapomněla někde pod postelí, zachránilo život. Když totiž utekla před Rorym…nebo Corym do koupelny a začala se přehrabovat v uzlíčku oblečení, došlo jí, že chybí její milovaná podprsenka. Chvíli váhala, jestli se má vrátit do pokoje, vystavit se jeho pohledu a navíc se ponížit hledáním kousku spodního prádla. Tak pootevřela dveře koupelny, aby obhlédla situaci. A ta byla taková, že zelenooký krasavec právě polykal démona. Byly dny, kdy byla vděčná, že Bobbyho sledovala, takhle by totiž vůbec netušila, co se to děje.
Duchapřítomně potichu zabouchla dveře, opatrně otočila klíčem a pustila sprchu. Pak na sebe hodila tričko, obula si boty a otevřela okénko nad zasmrádlým záchodem.
Barman s cigaretou v koutku úst zrovna vynášel odpadky po tom šíleném nočním reji, když mu u nohou přistál balíček oblečení a za ním se z mini-okénka začala soukat holka oblečená jen v kalhotkách a tričku.
Čekal, co se z toho vyvrbí, ale ona jen doskočila na zem, očistila se od prachu, sebrala hadry a v klidu pozdravila: „Krásný ráno!“
„Krásný…“, odvětil, tohle tedy ještě nezažil. „Přijďte zas….“, zavolal za ní, když se rozběhla ke svému nejspolehlivějšímu a hlavně neškodnému partnerovi.
Jiná dívka by asi zapadla do dalšího baru a přemýšlela nad tím, proč má takovou smůlu na chlapy, Justice se však hlavou honily poněkud odlišné otazníky.
Mohla to být náhoda, že chlápka, se kterým strávila noc, posedl démon. Nebo také ne. V tom případě se naskýtaly další otázky – Šel snad ten démon po ní? A pokud ano, tak proč? Jistě, byla dcerou lovce. Ochomýtala se kolem něj a zřejmě se to rozneslo.
Intuice jí ale pořád napovídala, že musí jít o něco jiného. A ty Bobbyho divné řeči…
Zastavila u první slušně vypadající knihovny a za podezíravého pohledu staré knihovnice se odebrala do studovny. V poslední době se podivné události neustále množily. Rituální vraždy, zvláštní úkazy. Lovci zřejmě měli dost práce. A očividně nezvládali.
Zprávy z různých koutů země měly vesměs hodně společného: číslici 6 a také neskutečnou brutalitu. 66 kněžích přišlo v jeden den o schopnost mluvit. Prostě jim někdo vyrval jazyk. 66 novorozeňat zabila lékařka v jeden jediný den. Pod fotografií, kde policisté odváděli ženu v poutech, o které se její okolí vyjadřovalo jako o dosud spolehlivé ošetřovatelce, stála citace: „Nemohu za to. Posedl mě ďábel. Chtěl, abych ty děti zabila. Tvrdil, že musí zničit další pečeť.“
Pečeť? Justice cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Hned druhý den kdosi vyvraždil ženský klášter poblíž malé vesničky. Místní se o události vyjádřili jako o krvavých jatkách.
„Přichází konec světa?“ zamýšlel se titulek nějakého provinčního plátku.
Jen co si tohle přečetla, vybavila si Bobbyho slova: „Užij si života….čas je drahej!“
„Slečno!“ vyrušil jí nakřáplý hlas té báby, co jí neustále hlídala, asi měla strach, aby jí něco neukradla. „Za deset minut zavíráme!“
Přikývla a jen co se ta čarodějnice vzdálila, rychle si vytiskla pár článků, sáhla pro několik knih a v automatu si koupila čokoládovou tyčinku. Pak se schovala na dámském záchodě.
Stejně neměla kam jít a venku začínalo hustě pršet. Usadila se na zavřené záchodové míse, zvedla nohy, kdyby náhodou někoho napadlo kontrolovat kóji spodním průzorem a otevřela knihu Pekelná znamení. Bude to dlouhá noc!

6. kapitola

„Šeptá mi, varuje mě, ať se vrátím zpět.“

Trochu váhavě vešla do domu. Snad se její návrat obejde bez tetiny hysterie a výčitek. Přízemí bylo potemnělé, což znamenalo, že teta je nejspíš ve své ložnici v podkroví.
Odhodlaně se rozhodla upozornit na svou přítomnost: „Teto? To jsem já, Justice! Vrátila jsem se!“
Tetka je zřejmě uražená a čeká na omluvu, protože se neozývala.
Vystoupala po schodech. I nahoře bylo temno, jen tetiny dveře do ložnice byly otevřené a z nich se ozývaly tklivé výkřiky: „José Emilio, prosím, věř mi. Pedro Fernando je tvůj syn!“
Justice zvedla oči v sloup. No jistě, teta kouká na svoji oblíbenou telenovelu a uzobává u toho belgickou čokoládu, to nikdy nevnímá okolní svět. Aspoň bude dobře naladěná – tedy pokud se rozvleklý děj pohne správným směrem.
„Justice…“ , zaslechla náhle své jméno. Nebyl to lidský hlas, jen vzdech, tichá ozvěna v její hlavě, podobná té, co slyšela v lese. Jenže tentokrát zněl jinak: Varovně.
Zmocnil se jí strach, zřejmě i kvůli tomuto špatnému pocitu se rozhodla pokračovat směrem k ložnici. Podle přeslazené hudby se televizní hrdinové už nejspíš usmířili.
„Justice… Naslouchej…“
Zavřela oči, zavrtěla hlavou ve snaze se volání zbavit a strčila do dveří. Po obrazovce, kde se právě líbal José s Emanuelou, stékala krev. Justice si zakryla ústa, jinak by začala okamžitě ječet. Žena, co jí vychovala, ležela na posteli v tratolišti krve a její mrtvé oči jen vytřeštěně a zároveň vyčítavě zíraly do prázdna. Někdo jí vyrval vnitřnosti a poházel je všude po pokoji. Nad postelí bylo krví napsáno: JDU SI PRO TEBE, JUSTICE!
Otočila se ve snaze utéct, ale přímo za ní stál jakýsi neznámý muž. Měl dlouhé, kudrnaté blond vlasy a jeho až dětsky nevinné tváří dominovaly úplně bílé oči. Než stihla zareagovat, chytil jí oběma rukama za krk a stiskl…
Justice bezmocně zalapala po dechu a zaryla mu nehty do zápěstí. Útočníkova ústa se roztáhla do děsivého šklebu…
Justice! Justice!!! Šepot se změnil v ohlušivý řev…


Prudce otevřela oči. Ležela schoulená pod záchodovou mísou, přikrytá jen svou bundou. Noční můra zmizela i s tím hlasem, který jí z něj vyrval. Oddechla si, že to byl jen špatný sen a uvědomila si, že její tělo je ve značně pochroumaném stavu. Kdo by se taky dobře vyspal v toaletní kóji?
S námahou se vyškrábala na nohy, odplížila se k miniaturnímu umyvadlu a pohlédla na sebe do zrcadla. Rozcuchané vlasy, koutky úst umazané od čokolády, kruhy pod očima… Přestala hodnotit svůj vzhled bezdomovce, jen co její pohled sklouzl na krk. Udiveně se dotkla modřin, které tam ještě odpoledne nebyly…
Ne, už byla vzhůru! Obrázek tetiny mrtvoly se okamžitě vrátil, stejně jako hrůzostrašné oči toho chlapa. Všechno bylo tak jasné, jakoby to ani nebyl sen. Ale teď byla přece tady! A ten hlas. Už ho slyšela podruhé a mnohem jasněji! Pustila studenou vodu a začala si oplachovat obličej.
Možná jsem se úplně zbláznila! Co já vím, co měli moji příbuzní v rodině za duševní choroby! Můj otec loví duchy, to už je samo o sobě dost šílený! Nebo jsem jak ten kluk z toho hororu – Vidím mrtvé lidi…až na to, že já je asi slyším! Asi bych se měla uklidnit. Nic se neděje, bylo toho na mě v poslední době moc. Jsem jen unavená… A nejspíš už jsem se asi vážně definitivně zbláznila, protože si povídám sama se sebou…
Vnitřní monolog přerušil podivný zvuk. Byla to jen setina vteřiny. Jakoby ji něco ovanulo a k tomu se přidalo jakési zašustění. Zaposlouchala se. Slyšela už jen tekoucí vodu a navíc se jí zmocnil zvláštní pocit. Nejdřív ho neuměla popsat, ale bylo to podobné, jako když cítíte, že vás někdo pozoruje… Prudce se napřímila. Sice měla oči trochu oslepené vodou, ale v zrcadle spatřila jakousi cizí tvář. S vyjeknutím se otočila…
Nikdo za ní nestál!
Roztřásla se. Co se to děje? Zběsile se začala rozhlížet. Vědomí, že není sama, nezmizelo.
Najednou se prudce otevřely dveře, až dívka leknutím nadskočila a v nich stála ta stará, nevrlá knihovnice.
„Slečno!?“ vykřikla ostře. „Co tu děláte?“
Na jednu stranu byla Justice ráda, že jí vidí, protože se přestala děsit toho, že jí dýchá za krk nějaký přízrak. Ovšem bylo třeba se z téhle situace nějak obratně vyvléknout.
„Já…“, Justice se sehnula a začala rychle sbírat knihy ze země. „Moc se omlouvám, občas, když se začtu, tak se do toho zaberu… však víte. Prostě usnu. Všechno vrátím a uvedu do pořádku.“ Snažila se tu babu ujistit o svých čistých úmyslech, aby jí snad nenapadlo volat 911.
S náručí knih se hodlala co nejrychleji prodrat kolem knihovnice, která se ve dveřích tyčila jako špatné svědomí, ale stařena jí rukou energicky zatarasila cestu.
Justice ucouvla a okamžitě pochopila, že knihovnice asi nebude stejná, jako odpoledne.
„Co po mě chcete?“ nadechla se odhodlaně.
Žena její otázku přešla, jen se zašklebila. „Tak přece je to pravda.“ Během těchto slov už nebyl pochyb, názorně na svých očích demonstrovala, že se téhle trochu seschlé tělesné schránky zmocnil démon. „Ten starej ubožák nasáklej chlastem, co poslal zpátky do Pekla hodně mých bratrů, vážně zplodil potomka!“
Nepanikař, hlavně nepanikař! Říkala si Justice, ale žaludek se jí sevřel strachem.
„Kdybych mohla, zakroutím spratkovi Bobbyho Singera krkem!“ prskla démonka.
„Tak proč to neuděláš?“
„Správná otázka – Proč? Proč je o takovou bezvýznamnou mrchu jako ty takovej zájem? Ale já jsem jen žoldák, neměla bych soudit.“
„Pro koho pracuješ? O co jde?“ snažila se Justice.
„Máš moc keců.“ usoudila démonka. „Jenže ty zrovna nejsi v situaci, kdy můžeš pokládat otázky. Tak…půjdeš se mnou po dobrým…nebo to uděláme jinak?“
„Snad nečekáš, že s tebou spratek Bobbyho Singera půjde dobrovolně?“ odsekla Justice.
„Čekala jsem, že jablko nepadlo daleko od stromu…Ono tě to přejde.“ Démonka sundala ruku ze dveří a kývla. No jistě, nebyla sama, měla dvě posily. Kdyby Justice nebyla v tak bezvýchodné situaci, možná by se i začala pobaveně smát. Dlouhý, Široký a Bystrozraký – asi takhle by tuhle trojici pojmenovala. Malý pořízek s potetovanýma tlapama, vyzáblý frajer s orlím nosem a knihovnice s popelníky na nose. I když působili jako partička zoufalců, byla si vědoma, že zdání klame.
Justice naprázdno polkla a zatnula zuby…

7. kapitola

„Jistí lidé – výjimeční lidé – mohou vnímat moji pravou podobu“

Bobby seděl na pohovce a nahlas přemýšlel u své oblíbené soap opery – tak by to zřejmě nazval on, nezávislý pozorovatel by spíše řekl, že hlasitě pochrupuje. Ze siesty ho vyrušilo zazvonění. Trhl sebou, až mu prázdná flaška od piva, co měl v klíně, upadla na zem. Zamrkal a zaposlouchal se. Tenhle vyzváněcí tón mu nebyl povědomý, rozhodně to nebyla jeho FBI nebo CIA linka. Po pár vteřinách urputného zvonění mu došlo, že to je jeho soukromý mobil, který už pár týdnů, ne-li měsíců, neviděl. Pro jistotu ho měl připojený v nabíječce, ale dávno už na něj zapomněl – nikdo mu na něj totiž nevolal Tedy…téměř nikdo. Ta myšlenka ho švihla jak bič, vyskočil a chvatně se rozhlížel…. Když ho spatřil ležet v zásuvce u stolu v kuchyni, rozběhl se k němu, a když ho zvedl, křikl do něj jméno jediné osoby, které tohle číslo dal. Samozřejmě s přísným upozorněním, že má volat pouze v nutných případech.
„Justice?“
Ale na druhé straně bylo ticho. Dlouhé. Znepokojivé.

„Bobby! Bobby..!“ Justice se podívala na mobil, který měl ještě před pár vteřinami nabitou baterii, ale teď se jako v nějakém špatném filmovém hororu vypnul.
„Do hajzlu!“ zašeptala a hryzla se rtu. Seděla ukrytá mezi vysokými policemi s knihami a telefonát Bobbymu byla její poslední šance, i když v té panice jí došlo, že by jí asi moc nepomohl.
Přála si, aby tohle všechno byl jen zlý sen. Ale ten pocit bezmoci, strachu a zmatku byl až příliš skutečný. Přímo proti ní bylo velké dvojité okno, za kterým zuřila bouřka a vichr, blesky osvětlovaly potemnělou knihovnu i její bledou tvář. Věděla, že její ukryt je velmi chabý, už není kam utéct.
Něco jiného bylo démony pozorovat zdálky, vědět, že existují, ale čelit jim byla věc druhá. Snažila se s tím, že jsou, vyrovnat a měla pocit, že to zvládla. Jenže teď si uvědomila, že to rozhodně není tak jednoduché.
Ze toalet se jí ještě po nerovném souboji podařilo uprchnout. Hodiny boxu se konečně vyplatily, věřila, že pokud z tohohle vyvázne, jednou bude pobaveně vzpomínat, jak se jí podařilo narvat hlavu démona do záchodové mísy a přerazit o něj prkýnko.Dá se ovšem říci, že jí dost šetřili, zřejmě byla priorita dovléct ji živou a co nejméně pochroumanou. Jenže proč? A komu? Co po ní chtějí?
Všechny východy byly zamčené, musela vzít zavděk úkrytem v rozsáhlém labyrintu regálů. V nouzi nejvyšší vytáhla mobil a roztřesenými prsty začala listovat v adresáři, až došla k písmenu „S“. Vyzvánělo to dlouho, jenže když už to vypadalo, že se na druhém konci někdo ohlásí, mobil ohluchl.
Zavřela oči, hra na schovávanou se blížila ke konci. Možná by se tomu i odevzdala, ale pak ji ovládl pocit, že se něco děje.
Monitory počítačů na stolech pod okny se začaly postupně zapínat. Podivný úkaz, řekl by někdo, ale ona zalitovala, že ji to nenapadlo dřív. Vstala, popadla těžký monitor, odervala ho od počítače i ze zdi a vší silou ho mrštila na okno. Hluk roztřískaného skla sice přilákal slídící démony, ale cesta ven byla částečně volná. Knihovna byla v prvním patře, což nebylo vysoko.
„Musí být někde vzadu!“ Justice spatřila na druhém konci knihovny démonku a už na nic nečekala. Odhodlaně loktem začala rozbíjet zbytek okenních tabulek.
„Zastav jí!“
Dívka se začala soukat mezi ostré sklo, ale to už byl další z nich u ní a chytil jí za nohu. Pokusila se ho nakopnout, ale pro něj to bylo jako cvrnknutí do nosu. Nakonec nahmatala kus skla, bleskurychle se otočila a s výkřikem ho démonovi vrazila přímo do oka. Tlusťoch ji pustil, začal zmateně poskakovat okolo, snažíce se vyrvat si cizí těleso z tváře. Více než gejzíry krve, které stříkaly všude kolem, ji zaujalo, že se police s knihami začaly chvět a zářivky na stropě vybuchovat. Oba zbylí démoni, co se k ní blížili, odvrátili pozornost od své oběti a překvapeně se začali rozhlížet.
Justice se náhle cítila paralyzovaná. Démonka v těle knihovnice se přestala pozastavovat nad tím, co se děje a odvrátila pozornost zpět k dívce u okna. Když už jí měla nadosah, jedna z polic s knihami se zřítila a démonku pohřbila.
Pořízek si konečně vyrval sklo z oka a zjevně rozzuřený tím, že jeho tělesné schránce poškodila fasádu, se hodlal pomstít. Jenže to už se police zuřivě třásly a knihy z nich vylétávaly na všechny strany.
A pak to zase zaslechla… šepot. Jenže tentokrát byl zlověstný, varovný… Justice ohromeně sledovala, jak se oba démoni chytili za hlavu a s děsivým kvílením se zhroutili v křečích na zem.
Venku udeřil blesk a s ohlušující ránou se všechna okna rozletěla na maličké kousky. Justice se přikrčila k zemi a zakryla si hlavu, zatímco vše pokryl milion skleněných třpytek. Dovnitř okamžitě vtrhl déšť, z lamp a zkratujících počítačů létaly jiskry, šílený vichr začal otevírat stránky knih a zběsile jimi listovat.
Justice už na víc nečekala, hodlala z tohoto šílenství okamžitě zmizet. Vyskočila rozbitým oknem a po vysokých schodech seběhla na parkoviště k motorce, nasedla a nastartovala. Ještě však zaváhala a ohlédla se.
Nahoře na schodech u vchodu do knihovny zaregistrovala ve tmě postavu. Zamžikala, déšť jí stékal z vlasů do očí, viděla jen, jak tam stojí, ta bezejmenná silueta uprostřed lijáku a díky větru byla schopná rozeznat, že má na sobě…snad dlouhý plášť?
Udeřil hrom a blesk ozářil okolí. Doufala, že uvidí víc, ale postava zmizela! Na víc už raději nečekala a chopper se s kvílením rozjel…
Justice se řítila temným městem, nezpomalila ani když vyjela na silnici uprostřed lesů, jen jela, aniž by tušila kam. Nedokázala si urovnat myšlenky, nevnímala krvácející, pořezanou dlaň. Co je to za hru? A co v ní já hraju za roli? Co mám dělat? Kam mám jít? Kdo mi pomůže?
Přední světlo motorky náhle ozářilo postavu stojící přímo uprostřed silnice. Byla to snad jen vteřina, ale stihla ho identifikovat…Cory?! Nepohnul se ani o krok, mířila se přímo na něj.
S leknutím trhla těžkým strojem ve snaze vyhnout se mu. Smyky dokázala jindy s přehledem zvládnout, jejich trénink patřil mezi její oblíbené činnosti, ale události posledních hodin i zranění jí obraly o sílu a ostražitost.
Věrný společník se okamžitě změnil v nezvladatelné monstrum. Kola se neudržela na mokré vozovce a chopper se naklonil na bok. Nejdřív ucítila, jak jí drobné kamínky rozdírají kalhoty i bundu, začínají jí drásat levou půlku těla, ale to nebylo nic proti tomu, jakou bolest cítila, když jí několik tun začalo drtit nohu.
Těch pár metrů, kdy ji chopper nemilosrdně věznil, se zdálo nekonečných. Pak se konečně zastavil a odstředivá síla ji odhodila o pár metrů dál. Kolo motorky se stále točilo a přední světlo dopadalo přímo na bezvládnou dívku ležící tváří v bahně u krajnice.
Démon se lekl, zda to nepřehnal, přece jen jí chtěl jen zastavit a vyděsit. Skončila velký od něj, chvatně se k ní vydal. Pokud je mrtvá…nechtěl na to ani pomyslet, co by se mu stalo.
Justice pootevřela oči. Nic neviděla, oslepovalo jí světlo. V ústech ucítila nasládlou pachuť krve, třásla se bolestí i šokem, mokré oblečení, nebo spíš jeho cáry se jí lepily do čerstvých ran, levou nohu necítila vůbec.
Jakmile uslyšela kroky, propadla opět panice. Jde po ní! Pak spatřila, že nedaleko od ní se válí její pootevřená taška. Natáhla ruku, připravená rvát se až do posledního dechu.
Pak jí někdo prudce zvedl ze země, až se jí zatočila hlava. Neviděla mu do tváře, cítila, jak se si po celé délce opřel své tělo o její záda a jeho horký dech jí ovanul krk.
„Ahoj kočičko! Chybělo ti tohle výstavní tělo?“
Cory, nebo spíš jen jeho zbytek… Otřásla se odporem, když jí s mlaskáním olíznul zakrvácenou a špinavou tvář.
„A víš, co teď udělám, ještě předtím, než….“
Víc se Justice nedozvěděla, Coryho hlas podivně přeskočil a na chvíli měla pocit, že zahlédla krátké a prudké světlo. Sevření povolilo, její nohou okamžitě projela bodavá bolest a možná by se znovu poroučela k zemi, kdyby jí opět nezachytil a neotočil k sobě.
Mdle zamžourala, stále jí oslepovalo přední světlo chopperu. To, co se událo vzápětí, byla jen setina vteřiny. Nejdřív jí hlavou prolétla myšlenka, že démoni umí rychle měnit barvu očí – nejdřív zelená, pak černá, teď modrá…
„Justice Singerová…“
Takhle jí nikdo, nikdy neoslovil. Vždy každý používal tetino příjmení. Zjištění, že ten hlas zní jinak než to démonské vyhrožování, bylo pomalejší, než její rozhodnutí.
Lehké šumění deště prořízly tlumené výstřely zbraně…
„Chcípni, ty zkurvysynu!“ zašeptala nenávistně.
Pustil ji a udělal krok vzad. Justice držela v ruce zbraň od Bobbyho, pro kterou si sáhla do tašky…Bylo jí fyzicky zle, přesto se snažila udržet na nohou, nebo spíše na té pravé, levá jí vypověděla službu.
Kravata, bílá košile….? Kdo to je? Cory ležel bez hnutí na zemi vedle něj…
Šokovaně upustila pistoli, když spatřila místo, kam mu zblízka vypálila celý zásobník. V baloňáku měl sice díru, dokonce se mu z ní kouřilo, ale to bylo vše…
„Co to…“ vydechla…
„Justice.“
Ten hlas! Poznala ho, i když teď zněl tak…lidsky.
Udělal jakýsi drobný pohyb, okamžitě sebou varovně trhla a natáhla ruku dopředu… „Nepřibližuj se, ty…!“ nedořekla, vlastně nevěděla, jak pokračovat.
„Nechci ti ublížit. Ale to víš, Justice. Stejně jako víš, že jsem s tebou od chvíle, kdy jsi odešla z domova.“
Justice se na něj zadívala, ten pohled modrých očí spíše cítila, než viděla.
„Kdo…kdo jsi?“
„I tuto odpověď znáš. Ty řekni, kdo jsem.“
„Nejspíš magor s krizí identity!“ prskla a mrzelo jí, že zranění jí ubírá sílu zuřit víc.
Po tohle výpadu se krátce odmlčel, a když promluvil, jeho hlas jakoby potemněl: „Útočíš, protože jsi slabá. Je to tvá obrana, protože se neustále cítíš nejistá, sama a nevěříš si. Ale ty jsi výjimečná, Justice Singerová. A důležitá. Jsem tu, abych tě o tom přesvědčil.“
Začínalo jí to docházet, přesto se tomu bránila. Ano, cítila, že není sama. Je všude a přesto nikde. Je s vámi a přece není. Hlídá vás, ale nejste si jisti. Může to být hrozba, ale i bezpečí. Jenže je tady a vy ho slyšíte, i když ho jen tušíte. „Tam…v té knihovně…Tos byl ty.“ Neptala se, jen konstatovala.
„Ano.“
„Ale já nevím, kdo jsi!“ zopakovala.
„Tvá víra ti napoví, Justice!“
„Já nemám žádnou víru!“ vykřikla vztekle a ruka jí instinktivně zabloudila na krk, aby zakryla přívěšek ve tvaru miniaturního anděla. „Je to jen….obyčejná cetka!“
„Vážně? Patřil tvé matce, je to tak?“
Justice už nic nedokázala namítat. Něco z něj vyzařovala, podivná síla, rozhodnost, která jí děsila, ale zároveň fascinovala. Její mlčení mu nejspíš dodalo odvahu. Udělal opatrný krok směrem k ní. A pak to spatřila. Světlo překryl obří temný stín, který jí dopadl na šokovanou tvář. Byla to jen chvilka, kdy se v dešti objevila majestátní černá křídla.
„Ne, to …. To není možné!“ vydechla a couvla. „To není pravda.“
„Dokážeš víc!“ jeho hlas se jí zarýval do každého smyslu, sklopila hlavu a zacpala si uši.
„Nech toho! Mlč! Nedělej to! Už ne!“ do jejího tónu se začalo vkrádat zoufalství.
„Justice! Podívej se na mě. Ty to dokážeš. Podívej se a řekni, kdo jsem!“
„Sklapni!“ zavřískala, už zase mluvil tím hlasem jako v knihovně, ale teď už ho dokázala rozšifrovat, ačkoliv se tomu zarytě bránila. Pevně sevřela víčka, odhodlaná je už nikdy neotevřít.
„Tvoje matka byla stejná jako ty. Ona měla schopnost vidět naši pravou podobu.“
Už podruhé se zmínil o její matce. Skoro nic o ní nevěděla, ale on ano. Co když lže? Ale co když mluví pravdu? A teď má možnost vidět to, co ona? Justice se odhodlaně nadechla…
Nejdřív se bála, že jí ta záře vypálí oči… Ale pak z ní strach opadl. Kdyby to měla popsat slovy, nedokázala by to… Nádherné, vlídné světlo. Dechberoucí tak, že jí po tvářích začaly stékat slzy. A v ní on.
„Jsem Castiel, anděl Boží…“
„…anděl Boží…“ Řekli to oba současně, konečně ho pojmenovala, když jejich hlasy splynuly v jeden.
Znovu zavřela oči, a když je otevřela, už nepochybovala, že tenhle chlapík v baloňáku, co si asi někde vypůjčil obličej s výrazem ublíženého štěněte, je anděl.
„Jsem tady, protože mě za tebou Bůh poslal.“ pokračoval Castiel klidně.
Vážně řekl Bůh? Ten, kterého si vždycky v dětství představovala, jako dědka s harfičkou na obláčku skutečně existuje? Měla pocit, že toho je na ní moc, hlava se jí točila a v žaludku jí podivně bouřilo.
„Je mi nějak…“ stihla ještě říct, než se prudce předklonila a vydala ze sebe příšerný hrdelní zvuk.
Castiel opatrně shlédl na špičky svých bot. Další z lidských projevů, který ho nijak neuchvacoval a pokud by cítil něco jako závist, tak tohle by smrtelníkům zrovna nezáviděl. Muselo to být velmi nepříjemné. Vzdychl. Bylo mu jasné, že přednášku o svém Otci bude muset prozatím odložit a dotkl se zlehka její hlavy. Justice se ulevilo, když se začala propadat do slastné temnoty, která jí ochotně přijala.


Naposledy upravil Padme dňa 01.05.12 14:24, celkom upravené 3 krát.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Terrik
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 489
Age : 25
Nálada : bez nálady
Registration date : 10.04.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   04.04.12 22:56

I když nemám ráda to období, tedy není mé nejmilejší, nesnáším ženské jako hlavní postavy,... ty jsi mě přesvědčila že i tak to může být hooodně dobré... smekám, první řádky mě naprosto nadchly a už mě nepustili. DRotmýšlela jsem si když si psala ten uvod kdo a o tam bude, jestli mám číst, jak říkám ženská..eee... ale jsem ráda že jsem se začetla. Je to parádní, a rozhodné pokračuj:D
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   05.04.12 10:06

teda Padme - toto bylo super - jsem se začetla a né a né přestat já mám moc ráda povídky tohoto typu - a ano, Bobby má dceru - jo když jsme to s Polgarou vymýšlely, tak nás toto téma taky hodně bavilo a dotoho hlídající Castiel lol! - takže možná proto jsou z této povídky naprosto nadšená

líbí se mi tvůj styl psaní a líbí se mi tvé hláškování a líbí se mi Justice 704

citácia :
Napsala vysoce sofistikovanou esej o tom, že andělé jsou gayové.
tak u této věty jsem vyprskla a je mi až líto, že si tu její esej nemůžu přečíst - ale má pravdu holčina jedna cheers

citácia :
nakrátko ostříhaný a jen co jí spatřil, pěkně tvarované rty mu rozehrál úsměv velkého světáka.
aaaaaaaaaaaaaaaachhhhhh no jo - on a jeho rtíky - jsem ráda, že i Justice si všimla jeho předností

citácia :
ale tenhle měl jedno velké mínus… A rozhodně to nebyly nohy do O.
tak toto mě dostalo - u Deana nejsou jeho nohy do O nikdy mínus

moc se těším na další část, bo jsem napnutá jak struna - tak doufám, že na pokračování nebudu čekat dlouho
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   05.04.12 10:10

Padmé: Tak tato povídka mě dostala, ale totálně Jako wow To je prostě bomba!!! Perfektní nápad!!! Mě ženské hrdinky nevadí, pokud jsou smýšlené a nejsou to reálné spn postavy Laughing A Justice se mi líbí moc 702 Jsem fakt napnutá, jak to bude dál, takže se už nemůžu dočkat další části!!! Ještě jednou díííííky 704
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   05.04.12 11:14

Terriku, to jsem ráda, že tě to zaujalo, budu se snažit udržet tvou pozornost i nadále. Wink

Nemix - děkuju, tvé reakce jsem se taky trochu bála, takže mě to těší. Co se týče Deana a oslavných vět na něj, tak je pravda, že to jsem předělala s ohledem na oblibu této postavy. Cool Původně se jí měl líbit Sam - jenže ten se jaksi blbě popisuje.

Bohdy - OK, tak já slibuju, že Anny tam bude málo, když nemáš ty ženské postavy ráda. Wink

Cením si vašich ohlasů, dívky!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   05.04.12 11:22

Padme: ale mě se opravdu nemusíš bát - já nevím, že se mě všichni bojí
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   06.04.12 12:13

Padme: Je to dost dobře rozjetá povídka, plná napětí. Rozhodně pokračuj. Smile
Jen jsem jaksi nepochopila co je to "velké mínus" u Deana (dneska mi to moc nemyslí). Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   06.04.12 12:23

janča napísal:
Padme: Je to dost dobře rozjetá povídka, plná napětí. Rozhodně pokračuj. Smile
Jen jsem jaksi nepochopila co je to "velké mínus" u Deana (dneska mi to moc nemyslí). Smile

Velké mínus u Deana je on sám - je to pro ni člověk co jí "ukradl" otce. Wink Příště to líp zformuluju
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   06.04.12 12:29

Aha, to mě nenapadlo. Smile Vždyť říkám, že mi to nemyslí. Very Happy Ale přesto doufám, že Justice přes ten odpor a jak se na bratry dívá, ti dva k sobě najdou cestu. Very Happy
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Ver
Pocestný duch
Pocestný duch


Počet príspevkov : 120
Age : 30
Bydlisko : Brno
Nálada : záleží na mnoha faktorech
Registration date : 18.05.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   10.04.12 18:08

Jiné ženské hrdiny mi nevadí - než ty ze SPN známé - (preferuji Buffy, ale co nadělám, jsem v tom sama.. lol! ) takže se mi povídka zatím tak, jak ji máš rozjetou, velmi líbí. cheers Very Happy
Justice je ...svérázná, asi vážně po tatínkovi... Very Happy a líbí se mi tvé vlastní slovíčkaření s jejím jménem a i další skryté narážky. Nemi je myslím vypíchla skoro všechny, hlavně zmíňka o nožičkách Deana mě rozsekala.

Teším se na pokráčko..



Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   10.04.12 19:10

Děkuju, Ver.
Jinak já už mám povídku hotovou, ale já píšu v ruce, takže jí akorát přepisuju do compu - ale aspoň můžu měnit podle feedbacků. Takže zřejmě přidělám nějakou zmínku o obsahu té eseje Wink
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   17.04.12 19:17

Dlouho předlouho jsem nenarazila na autora, který by mi v češtině sedl takřka na 100%. Pro mě máš přesně ten styl psaní, který se mi líbí a za to Ti děkuji. study

Dnes ráno jsem na tento skvost narazila mea culpa, mea maxima culpa, že jsem si nevšimla dřív. Prosím rovnou o šťouchnutí, až přidáš další část, těším se a jen doufám, že nezůstane jen u této jedné povídky.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   17.04.12 20:06

Panthera napísal:
Dlouho předlouho jsem nenarazila na autora, který by mi v češtině sedl takřka na 100%. Pro mě máš přesně ten styl psaní, který se mi líbí a za to Ti děkuji. study

Dnes ráno jsem na tento skvost narazila mea culpa, mea maxima culpa, že jsem si nevšimla dřív. Prosím rovnou o šťouchnutí, až přidáš další část, těším se a jen doufám, že nezůstane jen u této jedné povídky.

Díky, od mé oblíbené autorky to potěší dvojnásob.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   05.06.12 22:35

8. kapitola

Jestli existuje Bůh, tak proč se stará o mě?

Nejdřív drobné a studené ťuknutí na čelo…A vzápětí další… Pomalu přicházela k sobě a tohle rozhodně nebylo fajn. Pohnula rukou a zvedla jí k hlavě. Co to je? Opatrně rozlepila těžké víčko pravého oka. Na konečcích prstů jí cosi utkvělo…Voda? Sice měla trochu rozostřený zrak, ale rozeznala strop s odlupující se omítkou a ze zažloutlých, vlhkých skvrn kapala voda přímo na ní.
Justice se nechtělo vstávat, tak dobře se jí leželo, měla pocit, že se po dlouhé době konečně vyspala a tak jen nepatrně posunula hlavu a znovu zavřela oči. Ať si ty kapky padají chvíli jinam. Měla pocit, že cítí cosi, co jí připomíná léta na církevní škole…Obezřetně se nadechla. No jistě, kadidlo… V tom příjemném somnambulním stavu se jí začaly urovnávat vzpomínky a tvořit pestrou mozaiku zážitků, kterou vyvolala ta vůně….nebo smrad, jak kdo chce. Kadidlo jí nikdy nevadilo, po čase, když už se vám vsákne do oblečení, kůže i vlasů, si na něj zvyknete. Kolik jí tehdy bylo? Asi deset? Jeptišky byly fajn… I když jim dělala naschvály a zkoušela jejich trpělivost. Nejraději ovšem měla sestru Mášu. Měla podivný přízvuk, něco mezi ruštino-švédštinou a ani neuměla správně vyslovit jména svých svěřenců. Tenkrát to přišlo Justice hrozně legrační. Pořád jí nutila říkat co nejtěžší slova, jeptiška je opakovala a Justice se bavila tím, jak se žena rvala s výslovností a sama se tomu smála. Ale proto k Máše nepřilnula. Měla takové drobné vrásčité ruce, kterými jí hladila po rozcuchaných vlasech a přívětivě se usmívala, když jí malá Justice nadšeně vyprávěla, že tamta paní, co viděla, je určitě anděl. A Máša se jen dál usmívala a chápavě přikyvovala…
Tahle vzpomínka, dávno vytěsněná a zjevně ukrytá, aby se objevila v pravý čas, donutila Justice prudce otevřít oči a vztyčit se do sedu.
Otázky jí napadaly v pořadí, ze kterých se dalo usuzovat, jaké má vlastně priority: První: "Kde mám choppera?" Druhá: „Jakto, že můžu hýbat nohou?“ A třetí: „Kde to sakra jsem?“
Ležela na jakési rozvrzané pohovce, v malé místnosti, kde se mísila vůně kadidla a puch zatuchliny, v rohu stála obří, vyřezávaná skříň a denní světlo sem pronikalo jen maličkým, arkýřovým okénkem pokrytým pavučinami.
Na pár vteřin ji napadlo, že to, co prožila, byl jen sen. Potkat anděla a vzápětí mu pozvracet nohavice kalhot a boty, by z prvního místa žebříčku největších trapasů na světě jen tak nikdo nesestřelil.
Zkusmo zahýbala nohou, co po včerejší nehodě vypověděla službu. Tohle bylo na sen až příliš skutečné.
Padla zpátky na lůžko, až stará péra zavrzala.
Milá sestro Mášo, oni vážně existují. Je jedno, jestli jste mi nevěřila, nebo mi nerozuměla. Jsou tady kolem nás a ona už je vídala jako malá, jen tomu nepřikládala žádnou velkou váhu, zvláště, když jí to nikdo nedokázal vysvětlit. A pak to prostě vytěsnila z mysli. Po všech tetiných intervencích navíc došla k závěru, že Bible je jen snůška keců, svatí jen figurky ve vytahaných hadrech, sloužící akorát jako ptačí toalety a andělé nevkusné, tlusté a nahaté sošky s hnusnými kudrnatými vlásky, které si nezaslouží nic jiného, než přebarvit na gay růžovou.
Musela si přiznat, že se tak trochu spletla. Tenhle anděl vypadal jako bankovní úřadník, nebo podomní agent s teplou vodou, nebyl tlustý, vlasy měl normální, nebyl nahý (ještě to tak!), měl modré oči a pod tou tělesnou schránkou bylo něco úžasného. To nejkrásnější, co kdy viděla. Něco, co vás naplní radostí, ale zároveň se vám chce plakat, aniž byste věděli proč. Cítíte úctu, která vás nutí sklonit hlavu, ale zároveň se zdráháte uvěřit, že existuje taková síla, která by byla schopná srazit vás na kolena. Síla, která vám nasadí do hlavy mnoho otázek, na které stejně nechcete znát odpovědi, protože se chcete utopit v té nádheře, vyzpovídat se ze svých hříchů, kterých najednou litujete, i když to byla třeba jen malá lež.
Justice usoudila, že chvilka rozjímání je u konce, přišel čas zjistit, kam se to dostala a hlavně chtěla vědět víc!
Vstala, smetla si prach a zaschlé bahno z oblečení, prsty si upravila vlasy a zamířila k zavřeným dřevěným dveřím. Než se však dotkla rezavé kliky, zaváhala. Uvědomila si, že teď neotvírá nejen tyhle obyčejné dveře, ale také se jí otvírá cesta k odpovědím na mnoho otázek. Jenže náhle měla pocit, že těch otazníků je tolik, že neví kde začít – a hlavně si nebyla jistá, jestli skutečně chce všechno vědět. Nebylo by lepší utéct? Jenže kam? A co když se jí ty odpovědi nebudou líbit?
Jenže i přes své obavy v hloubi duše cítila, že už není cesty zpět. Nadechla se a prudce vzala za kliku.
Vrzavý zvuk pantů vyplašil hejno holubů. Jejich plácání křídly ji nejdřív vyděsilo, ale pak jen s tichým úžasem sledovala, jak se vznesli do výšky a dosedli na masivní dřevěné trámy, které kdysi zřejmě podpíraly střechu tohoto, dnes už opuštěného a polorozbořeného kostela. Část střechy už zřejmě odnesl vítr, takže ptáci si poletovali sem a tam, seděli na dřevěných lavicích, jejich peří se vznášelo prostorem a dopadalo na zaprášené a blednoucí sochy svatých, i rozbitý oltář s vyhořelými svíčkami. V kamenných nádobách se svěcenou vodou už bylo jen listí, topící se ve špinavé dešťové vodě. Sem tam byla i louže po včerejším lijáku a kapky stékaly po trámech a lavicích. Pomalu se blížila k oltáři, její kroky se rozléhaly osamělým, majestátným prostorem a ptáci na nečekanou vetřelkyni zírali korálkovitýma očima plnýma plachosti.
I přes to všechno, co si myslela o Bohu, víře a andělích, vždy cítila v těchto budovách jakousi úctu. Zvedla oči k barevné mozaice nad oltářem, kterou zřejmě nějací pubertální výrostci „vylepšili“ házením šutrů. Skrze barevné střípky, které zbyly a kdysi tvořily velký kříž, prosvítaly paprsky slunce a Justice jim ochotně nastavila tvář. Teď, v tuhle chvíli, se cítila dobře. Kdyby šlo zastavit běh světa, udělala by to. Jen by se jí hlavou nesmělo honit tolik otázek.
Démoni? Andělé? Každá mince má dvě strany. Jak do toho ale zapadám já?
Holubi se utišili, prchavý zvuk mávání křídel se změnil.
Vycítila v zádech něčí pohled a otočila se. Stál mezi posledními lavicemi, u zamčeného vchodu do kostela a když zjistil, že ho zaregistrovala, pomalu vystoupil z přítmí a kráčel směrem k ní.
Jedno mu musela přiznat. Na triumfální příchody byl machr. I včera ty efekty v knihovně byly působivé. Nenápadně mu zkontrolovala boty a oddechla si. Andělé mají asi někde express prádelnu. Najednou nevěděla, co s rukama, nohama, kam s očima a divila se, že z té rozsáhlé množiny otázek, jí napadají jen samé absurdní: „Umíš lítat?“ „Znáš Adama a Evu?“ „Jsi gay?“
„Ahoj.“ vysoukala ze sebe, když už se jí to napětí zdálo neúnosné a málem se studem propadala do země – horší už ten úvod vážně nemohl být.
Zastavil se asi pět metrů od ní a začal si ji prohlížet.
„Omlouvám se…za ten včerejšek.“ sice se k tomu nechtěla vracet, ale nedalo jí to.
„To je v pořádku….Justice….“
On mluví! Sláva. A velká úleva, nedělá z trošky zvratků tragédii. A to, jak vyslovil její jméno – zamrazilo ji. A proč by nemělo? Ne každý den vás osloví anděl! Jenže zase nastalo ticho.
„Taky…mě už nic nebolí.“ zkusila znovu. „Hádám, že jsi mě asi nějak…napravil.“
„Ano.“ Opět stručná odpověď a nic víc.
„Díky…Nohu už za sebou netáhnu, klidně si můžu jít někam zatancovat…hurá!“ měla pocit, že mele nesmysly, ale co jiného máte říct, když na vás kouká anděl s hlavou mírně nakloněnou na stranu? Začínala být nervózní.
„Jsem rád, že se cítíš dobře, Justice.“ Nehnul ani brvou, každou větu pronášel s naprosto stejným výrazem a odměřeným tónem.
A co teď dál? Vyzvat ho na partičku pokeru? S tímhle ksichtem by ji bez problémů porazil. Poškrábala se na rozpačitě na krku.
„Musíme si promluvit.“
Konečně řekl něco relevantního a znovu vykročil směrem k ní. Na jeho tvář dopadla sluneční zář, která se drala skrze rozbitou střechu, šlápl do malé kaluže, až se voda rozstříkla… jen co se ale jeho stín dotkl její postavy, Justice prudce ucouvla a vyjekla: „nechoď blíž!“
Castiel se překvapeně zastavil a na jeho čele se objevily tázavé vrásky.
„Když…když jsi blíž, vidím tvoji pravou podobu a….“ cítila se trochu trapně, že na něj tak vyjela. „Není mi to moc příjemný… Je to nový, takže si asi musím zvyknout…Promiň.“
„Ne, to já se omlouvám. Nikdy jsem se s člověkem, který je schopen vnímat naši skutečnou podobu, nesetkal, proto nevím přesně, jak to působí.“
„Ale…včera jsi říkal, že moje matka byla stejná jako já!“
„Ano, to byla. Já se s ní ale nikdy nesetkal.“
Tak tohle ji zklamalo. Ano, tohle byla ta otázka, která ji trápila nejvíc. Co se stalo mé matce? A další otázka už se nabízela sama:
„Proč tu jsi, Castieli?“ zašeptala Justice.
„Už jsem ti říkal, proč tu jsem. Protože mi to přikázal Bůh.“
„To jo, ale…Proč zrovna já?“
„Bylo rozhodnuto, že tě musíme ochránit. Jsi velmi výjimečná, víc, než si dokážeš představit.“
. „To jsi říkal už včera. Čím jsem tedy výjimečná, kromě toho, že vidím, že po zemi běhají andělé?“
„Bůh mi přikázal tě chránit, víc nevím.“
„Cože?“ podivila se.
„Říkám, že Bůh mi přikázal…“ Castiel zvýšil hlas, ale ona ho přerušila: „Nemusíš na mě řvát, já tě slyším!“
„Myslel jsem, že mi nerozumíš.“
„Jo, ale…. nesmíš to brát tak doslova. Bůh tě poslal, abys mě chránil a ty nevíš proč? To ses ho nezeptal?“
„Nezeptal. Kdyby chtěl, nebo by považoval za důležité sdělit mi důvod, udělal by to. Já jsem jen jeho služebník. Neptám se po důvodech. Plním jen jeho vůli.“
„A to je jako všechno, co mi k tomu řekneš?“
„Ano…zatím, ano. Nyní stačí, když se budeš řídit mými rozkazy.“
Pohrdavě se zasmála, tohle byl vtip dne. „Tak to určitě. Podívej Castieli, hezky jsme si popovídali, díky za to, žes mi napravil končetiny…Ale celej život jsem někoho jen poslouchala – jeptišky, učitele, tetu a už to dál nemíním dělat. Zvlášť, když k tomu nemám důvod! Takže mě těšilo, andílku, pozdravuj tatíka, nebo jak mu říkáš, co já vím a měj se fajn…“ Při těchto slovech se začala rozhlížet a pak vyrazila směrem k východu kostela.
„Ty odcházíš?“ zpozorněl Castiel, když ho míjela, samozřejmě z co nejbezpečnější vzdálenosti.
„A co myslíš, že hodlám jinýho udělat? Kde mám vlastně motorku?“
Justice neohroženě mířila tam, kde tušila únikovou cestu, ale vzápětí jí přimrazila Castielova příkrá věta: „Justice, tvoje matka zemřela kvůli svému daru. Nemůžeme si dovolit ztratit tě tak, jako jí.“
Zastavila se a zavřela oči. „Víš, co je má největší slabost a proto o ní neustále mluvíš. Proč to děláš?“
„Mluvím pravdu, Justice. Jsi výjimečná a pro události těchto dní nepostradatelná. Už si jistě pochopila, že ti hrozí nebezpečí.“
Justice se otočila na anděla. „Jo, těch pár démonů jsem zaregistrovala. Ale to snad pro tebe není zas takovej problém, jak jsem si všimla.“
Castiel mlčel a jen se na ni díval. I když se snažila nedávat nic najevo, uvnitř její duše vířily silné emoce, kterým nerozuměl. Byl rád, že je jako anděl podobných pocitů ušetřen, ale pochopil, že na ni může zapůsobit pouze pravda. I když bude krutá…
Justice sebou trhla, když anděl nečekaně zmizel.
„Castieli?“ stihla tázavě zašeptat, ale to už stál za ní. Poznala to, otočila se a on jí rychle sáhl na hlavu.
„Co to bylo?“ vykřikla, když přišla k sobě. Víš, jak jsem se lekla? Tohle už víckrát nedělej, je to jako kdyby….mi …někdo dal pěstí…a kde to vůbec jsem…“
Prvotní šok během jejích vzteklých výkřiků pomalu mizel, když si uvědomila, že jsou úplně někde jinde. Kostel byl pryč, rozpoznávala kamennou zídku, vysoký železný plot obrůstající psím vínem. Dům, kde vyrostla.
S překvapeným výdechem se zadívala na Castiela. Ten mlčel, jen stále upřeně zíral. Ano, je to skutečně ten dům, co nedávno s velkou parádou opustila a teď byla najednou zpět. Ten jeho pohled ji zneklidnil. Popošla, aby viděla do zahrady…
Policejní auta, žluté pásky…?
„Teto? Teto!?“
Anděl ji nechal běžet směrem k domu, kde se to hemžilo strážci zákona. Jen jeden spatřil neznámou dívku, snažící se prodrat blíž, vyšel jí naproti se slovy: „Slečno, tam nemůžete.“
„Já tu bydlím!“ prudce ho odstrčila, podlezla pásku a vrhla se do nitra domu.
Na schodišti se však prudce zastavila. Deja vu? Zatočila se jí hlava. Proč se tak žene, když vlastně ví, co jí tam nahoře čeká?
Jako ve snách se drala davem policistů a dalších bezejmenných lidí, kteří na ní cosi křičeli, nevnímala je, jen do nich strkala jako do dřevěných loutek, aby se dostala k ložnici….
Byl to podobný obrázek, jako v tom snu: Všude byla krev. Na televizi, na posteli…z pod černého igelitu vykukovala jen zakrvácená vrásčitá ruka.
A co bude dál?
Justice zaječela hrůzou, když jí někdo položil ruce na ramena…
„Slečno?“
Podlomila se jí kolena, ten chlápek ji musel zachytit, jinak by se zhroutila. Žádné bílé oči…. Představil se jako detektiv s nějakým průměrným jménem. A prý, že už jí od rána sháněli, jenže mobil měla nedostupný a žádní jiní příbuzní nejsou. Prý je mu to moc líto. Zatím to vypadá na vloupání…jenže nic nezmizelo. Ano, ano, slečna zvládne pár otázek… Jestli teta neměla nějaké nepřátele? Cože? Jestli si nechce slečna sednout? Co to proboha ten idiot mele?
Jeho řeč k ní jakoby přicházela z velké dálky. Mezi těmi lidmi, co se hemžili jako mravenci, spatřila stát Castiela. Anděla Božího, co za ní přišel a teď ho směla vidět jen ona. Napadlo ji, že to není požehnání, ale trest za to, že se k tetě nikdy nechovala dobře. A kdyby neodešla…
Justice se zalily oči slzami. Pochopila, co jí tím pohledem chce anděl říct. Nebyl to sen. Jen ten nápis nad postelí chyběl. Ale co na tom? Teta byla mrtvá. Aniž by jí stihla říct, jak moc jí všechno mrzí. Vědomí, že se nemůže už ani rozloučit, jí projelo celým tělem, ochromilo její mysl.
„Potřebuju na vzduch“ slyšela se říkat. Samozřejmě, chápu, řekl ten detektiv. Nepotřebuje slečna doprovod? Ne, chce být sama. To také chápal. Jistě, všichni všechno najednou chápou!
Ani si nepamatovala, jak se na zahradě ocitla. Byly tam takové cestičky, proháněla se po nich jako malá, okolo kvetl heřmánek. Ten prý kdysi zasadila její máma. A na zahradě byl i altánek. V tom altánku si teta četla ty svoje braky ala červená knihovna a na neteř pokřikovala, ať nelítá jako blázen, jinak si zase rozbije kolena.
A na ta kolena teď mladá žena padla do trávy, zaryla nehty do hlíny, aby nezačala křičet nahlas. Přála si, aby zase byla malá holčička a mohla tu klidně běhat, aniž by tušila, že skutečně existují nějací andělé a démoni. Jenže už bylo pozdě. Už neměla sílu na nic, slzy náhle vyschly. Tušila, že za ní anděl stojí, už dokázala rozpoznat zvuk jeho křídel a to zvláštní teplo, které vyzařoval. Musela sebrat veškerou svou energii. Už není cesty zpět, je třeba se pohnout dopředu, bez ohledu na to, jak děsivé to bude.
„Kdo je to?“ klidná a věcná otázka.
„Jmenuje se Samael.“ odpověděl Castiel a jeho modré oči se zahleděly do dálky. I anděl má vzpomínky. Některé jsou už zaváté tokem času jiné byly stále živé. „Kdysi to býval můj bratr. Bůh mu svěřil ochranu a útěchu mrtvých, stal se andělem smrti. Když se Lucifer odvrátil od nebe, poslal můj Otec mě, Samaela a další bratry pronásledovat a přivést zpět Lilith, Adamovu první ženu, o které věděl, že se chce k Luciferovi přidat. Jenže jsme všichni selhali. Lilith svedla Samaela a uzavřela s ním svazek, které byste vy nazvali manželstvím. Přidali se k Luciferovi a jejich moc vzrůstala.. Ti, které si potkala, jsou jen pěšáci, Justice, kteří mu oddaně slouží Má spousty následovníků. Samael je velmi mocný démon. Někteří mu přezdívají princ pekla.“
Castiel přistoupil k dívce blíž. Viděl, jak se nepatrně chvěje, přesto pokračoval: „Justice, myslím, že někde uvnitř tušíš, co se děje. Tento svět, tak jak ho znáš, možná brzy přestane existovat.“
Ano, to tušila. A také věděla, jak to Bible nazývá. Touhle kapitolou se strašili v církevní škole po nocích, když nebylo co číst a nikomu se nepodařilo propašovat přes jeptišky nějaký krvavý a pokleslý román. Apokalypsa. Nebo také Armageddon. Bez možnosti, že se objeví nějaký super hrdina, všechny zachrání a nakonec se za zvuků úžasné hudby odebere do západu slunce. Tohle byla realita! Všechno do sebe zapadalo. Ty divné události, ty Bobbyho zvláštní řeči.
„To je moje poslání, můj hlavní úkol. Jsem sluha Boží a bojovník. Musím Apokalypse spolu se svými bratry zabránit.“
„A…. já?“ vyslovila s pochybností, tahle věc totiž překračovala veškeré chápání. Co může mít holka jako ona společného s Apokalypsou?
„Justice…“ Castiel si klekl před ní na jedno koleno, aby jí mohl pohlédnout do očí. Nechtěl, aby ztratila i ty poslední zbytky víry o možnosti záchrany tohoto světa. Přesně to teď vídal v Deanových očích a rozhodl se, že u téhle dívky se to nesmí stát. „Existuje velmi prastaré proroctví, které říká, že se narodí člověk, který má Apokalypsu ovlivnit. Nevíme ale jak a proto mě můj Otec vyslal, abych to zjistil.. Jediné, čím jsem si jistý je to, že ten člověk jsi ty, Justice. Proto mi Bůh přikázal tě chránit. Andělé a démoni jsou ve válce. Lilith chce zlomit 66 pečetí a vypustit Lucifera na svět. Samael jí pomáhá a proto se tě chce zmocnit. Chce zničit cokoliv, co by stálo v cestě jeho družce při pokusu osvobodit Lucifera. Ale neboj se. Jsi v bezpečí. Já a moji bratři nedovolíme, aby ti jeho sluhové ublížili. Jsi jedna ze z našich zbraní proti Apokalypse.“
Dívka neodpovídala a odvrátila od něj hlavu. Castiel nevěděk, jak dál. Všechno jí řekl, teď už jen zbývalo čekat na reakci. Její mlčení bylo ale jak klid před bouří. Odolal pokušení přečíst její myšlenky.
„Možná teď cítíš zmatek…“ nedořekl, protože Justice prudce vstala a než stihl zareagovat, nenávistně do něj strčila až zavrávoral a padl na bok do trávy.
„Zmatek?! Ty myslíš, že cítím zmatek, ty jeden….andělskej parchante?“ zaječela a znovu do něj prudce strčila. Nebránil se, ani se nehnul, což jí rozzuřilo ještě víc. Měla chuť ho zmlátit, pokořit ho, vytřást z něj tu jeho nebeskou podstatu, chtěla ho vidět krvácet, chtěla si na něm vybít svoji bolest, strach i zmatek.
„Proč jsi tetu neochránil, když jsi tady? Tys věděl, že po ní ten hajzl půjde! Tys to věděl! Věděls to a nepomohl jsi jí! K čemu tu seš? K čemu?!“ dívka do něj bezmocně bušila pěstmi, jenže to bylo, jako kdyby bušila do kamene.
„Zabil i mou matku?“ vykřikla.
„Justice“, Castiel zavrtěl hlavou. „Teď na to není vhodná chvíle!“
„To teda je! Odpověz! Slyšíš? Tak zabil Samael moji matku? Mluv, nebo to z tebe vymlátím!“
„Mně nemůžeš ublížit, Justice. Ubližuješ jen sama sobě.“
Tohle jí bylo jasné, ale o to víc jí to štvalo. Tahle bezmoc jí vehnala slzy do očí.
„Castieli, odpověz mi! Nechápeš, jak moc je to pro mě důležitý? Celej život mi vtloukávali do hlavy, že ji zabil můj otec, musela jsem s tím vědomím žít a bylo to… Ale to ty stejně nepochopíš! Tak zabil ten démon moji matku?“
Anděl chvíli mlčel a díval se na ni. Měla pravdu, nechápal, jaké to bylo muset se smiřovat s představou, že vlastní otec je vrah. Přesto odpověděl: „Ano. Tvou matku zabil Samael. Tvůj otec tomu nemohl zabránit.“
Jen co to Castiel vyslovil, ten lesk z jejích očí zmizel docela. Jakoby v tu chvíli zemřela, její duše se propadla na samotné dno. Toho se bál, ale doufal, že není vše ztraceno. Ženská tvář se zkřivila v nenávistné grimase, čapla ho za klopy a donutila ho vstát. Čekal další ránu, výpad, který by ho stejně nebolel, ale chápal, že by se jí ulevilo. Jenže, to, co se stalo, vůbec nepředpokládal. Domníval se, že má lidské chování nastudované, ale ona ho utvrdila v tom, že se má stále ještě co učit. Justice mu zabořila tvář do prsou, ještě pevněji mu sevřela klopy baloňáku, až jí zbělely klouby na rukou, a rozplakala se. Hlasitě, zoufale, veškerá bolest, zadržovaná tolik let, propukla naplno. Možná také plakala úlevou – doufala, že Bobby Singer není vrah a její naděje se potvrdila. Jenže za jakou cenu?
Anděl prkenně stál, cítil, jak jeho azylem z masa a kostí otřásají její vzlyky a košili mu smáčely slzy. Snad poprvé za svoji existenci se cítil naprosto bezradný. Hledal slova, ale nenašel je. Pak se jeho levá ruka pohnula. Ani sám netušil, co chce udělat. Byl to reflex, které mu poradily chvíle, strávené mezi lidmi, reflex, ke které ho donutila tahle lidská slabost, jíž byl nyní svědkem. Také slyšel, že se ozývá Jimmy.
To je bolest, anděli! říkal. Tak trpíme my lidé. Je to horší než fyzické zranění. Musíš něco udělat. Copak to nevidíš?
„Je to má vina!“ zaslechl náhle její tichý hlas. „Kdybych neodešla…umřela kvůli mně!“ Castiel sevřel dlaň v pěst a nechal ji zase klesnout. Jimmyho raději umlčel. Nechtěl, aby promlouvalo lidství – bylo to něco, co si nesměl a ani nechtěl připouštět. Místo toho řekl to, co se mu zdálo správné:
„Nesmíš se obviňovat, Justice. Muselo se to stát.“
Dívka k němu zvedla zarudlou tvář. Castiel věděl, že čeká… Nač? Na útěchu? Slova, která jí uklidní? Ne, jsem anděl. Jsem bojovník. Mám poslání. Nejsem milosrdný, jako můj otec.
„Nemohl jsem jí pomoci. Tvoje teta nebyla priorita.“
Její naděje, že se dočká slov útěchy, v tu chvíli splaskla jako mýdlová bublina. Nemohl vyslovit nic horšího. Ale při pohledu do jeho očí pochopila, že ho nemůže vinit. On nic necítí. Je to anděl. Neví nic o lidech. Neumí říct nic citlivějšího. Její teta je pro něj prostě věc, která není na prvním místě. Vlastně nebyla…
„Je mi z tebe zle!“ ujistila ho nenávistně a odstrčila ho od sebe. „Z tebe, z toho tvýho Boha, ze všeho! To všechno mi říkáš jen tak? Apokalypsa, Lucifer, nějakej pekelnej princ, co mi vyvraždil rodinu a teď jde po mně?“
„Justice, já vím, že je to těžké, ale…“
„Nevíš nic!“ vykřikla. „Proč toho zkurvysyna prostě nezabijete?“
Anděl odvrátil pohled. Vypadal tak bezbranně, jak tam stál, košili mokrou od jejích slz, a ve zmačkaném baloňáku – přesto ji to nedojímalo. Dokázal už přece zabít jednoho démona, určitě jich zlikvidoval i víc, tak proč teď to odmítavé gesto? Nebo snad celý nebe nestačí na jednoho Samaela?
Justice se odhodlaně nadechla: „Fajn. Najdu ho a zabiju sama. A je mi jedno, jestli při tom chcípnu!“
„Justice!“ Castiel ji chytil za paži.. „Samael jeden z nejstarších démonů, má velkou moc i znalosti, téměř neopouští peklo, proto si najímá žoldáky. Je těžké ho vylákat, zabít a také….“
Jeho odmlka signalizovala, že se chystá další zdrcující informace.
„Samael je v tuto chvíli velmi cenný. I kdybychom jej chytili, nemůžeme ho zlikvidovat. On jediný ví, kde je Lilith, co přesně má v plánu a….“
Nezklamal. A pak že jsou andělé poslové dobrých zpráv!
„Castieli, ale já to všechno viděla ve snu! Jak tam teta leží mrtvá…“ skočila mu do řeči. „A on…byl tam…sahal na mě! Bylo to tak skutečné! Jestli po mně jde – tak už je sakra dost blízko! Když ho nechcete zabít, jak mě chcete chránit?“
„Je to složitější. Když byl ještě Samael anděl, tak proroctví o lidské bytosti a její úloze v Apokalypse vyřknul on sám. Předpověděl tvé narození, Justice. Jsi vlastně… jeho dílem. Jste spojeni. Přesto máme výhodu. Samael je příliš zbabělý, aby si tě našel sám a…“
„Castieli!“ přerušila ho naléhavě. „Já…přestávám to chápat. Proč se o mě Bůh vůbec stará a posílá anděla? Nemá snad důležitější věci na práci? Nebo má snad po ruce nějakýho Chucka Norrise, kterej zabrání konci světa a on si mezitím může hodit nohy na nebeskej stůl a starat se o nějakou holku, o který ani přesně neví, v čem je důležitá?“
Na Castielově tváři se opět objevil ten nevinně nechápavý výraz, když řekl: „Chuck Norris? Nikoho toho jména neznám. Jediný, kdo dokáže zastavit Apokalypsu, je Dean Winchester. Má sice pochybnosti, ale musí být přiveden na správnou cestu a pak….co je na tom směšného?“ Anděl se zarazil uprostřed věty, když si všiml, že dívka složila hlavu do dlaní. Nejprve si myslel, že opět pláče, ale k jeho údivu se smála. Pochopit lidskou povahu se zdálo opět těžší. Chvilku plakali a vzápětí se dokázali smát. Nerozuměl tomu.
„Dean Winchester.“ zopakovala Justice pomalu, aby si to zvládla přebrat. Mezi těmi všemi naprosto strašnými informacemi o Samaelovi, apokalypse, byla rozhodně tahle zlatým hřebem. „Myslíš TOHO Deana Winchestera, co vypadá, jakoby celej život jezdil na sudu?“
„Neviděl jsem ho nikdy jezdit na sudu, jen v autě.“ řekl Castiel klidně. „Bůh mi přikázal, abych ho vysvobodil ze zatracení. Má velký úkol. Zastavit Apokalypsu. On jediný to dokáže.“
„To je snad vtip!“ zašeptala konsternovaně. Příjmení Winchester bylo horší než mor! Bylo úplně všude a tenhle anděl je i snad jeho kámoš, ne-li něco horšího! Všemocný Dean – zachránce lidstva! A ještě vysvobozený ze zatracení! Být po jejím, tak by ho nechala hnít navěky v pekle!
„Hej, světe!“ zařvala Justice a roztáhla ruce. „Jsi v prdeli. Má tě totiž zachránit Dean Winchester! Hurá! Stěhujte se všichni do krytu! Bůh hodil záchranu zeměkoule na hrb jednomu idiotovi! Jsme bez šance!“
„Justice, Dean sice není bez chyby, ale není třeba se o něm takto vyjadřovat. Bůh si ho zvolil“, ozval se Castiel.
„Fajn, tak co kdyby ses sebral a šel za svým Deanem a mně dal konečně pokoj?“ utrhla se na něj. To poslední, co teď chtěla slyšet, byly ódy na Winchestera. „Nebudu ti pomáhat, nikam s tebou nepůjdu a nějaký proroctví od pošahanýho démona je mi ukradený. Takže zmiz!“
„Ne.“ Castiel ji nabodl na svůj modrý pohled. „Nerozumím tvé zatvrzelosti vůči Deanovi, Justice a nepovažuji ji v tuto chvíli za důležitou pro tvůj úkol. Ale nelíbí se mi tvoje odpovědi. Byl jsem k tobě už dost laskavý a nyní tě žádám, abys projevila trochu úcty. Jsem anděl Boží. Jsem bojovník a mám poslání!“
„Neprojevím úctu andělovi, kterej se kamarádíčkuje s člověkem, kterýho nesnáším!“ vykřikla Justice, nehodlala ustoupit ani když spatřila, že Castielovo vlídné světlo potemnělo. „Nevím, na čem tvůj Bůh jede, ale Dean jako zachránce světa? Zešíleli jste? Dean kašle na autority, stará se jen sám o sebe, čekáte snad, že vás poslechne a bude skákat, jak vy pískáte? Jediné, na čem mu záleží, je jeho ego, auto a ten jeho přicmrndávač.“
„Přicmrndávač?“ zopakoval Castiel a jeho údiv byl skutečně upřímný. Kdyby nebyla vzteklá, určitě by se tomu i zasmála, tohle slovo znělo z jeho úst naprosto skvostně. „Pokud máš na mysli jeho bratra, tak ten se jmenuje Sam.“
„Proboha, já vím, že se jmenuje Sam, ty.….“ Dívka se naježila jak dikobraz, vytáčela jí tahle jeho naivní nevědomost, ale dolehl na ni fakt, že se vlastně baví s nebeskou bytostí a tak raději umírnila svůj slovník. „Ty…ty jeden…koblihovitej…ksichte!“
Na chvíli se zarazila nad tím, co právě řekla, zřejmě to bylo tím jeho výrazem... Jenže momentálně byla rozzuřená a zmatená, nechápala, co má dělat a nic lepšího jí nenapadlo. Ano, neměla ráda Deana. Ani Sama. Šíleně žárlila! Žárlila, že její otec dal přednost jim. O ně se staral, je naučil lovit, předal jim všechno, co věděl. Viděla v jeho očích, jak je na ty dva hrdý. A něco v ní pořád křičelo: A co já? Co jsem já? Copak pro nikoho nic neznamenám? Proč tu vlastně jsem? Proč se všechno točí jen kolem svatého Deana? Můj vlastní otec mě poslal pryč, aby možná své poslední chvíle na zemi trávil ve společnosti těch dvou. Na vlastní dceři mu nezáleží! I ten nahoře vložil do Deana tak velkou důvěru. Ale on si jí nezaslouží! To já jsem se jako malá modlila k tomu nahoře a on mě nikdy nevyslyšel. Teď už je pozdě. Deanovi dokonce poslal anděla, aby ho vysvobodil ze zatracení! A já jsem dílem nějakýho maniakálního démona! Co když je moje úloha v Apokalypse vlastně…špatná?Co když mi Castiel lže?
Tahle myšlenka s ní otřásla. Vždyť on vlastně možná umetá cestičku Deanovi!
„Já s tímhle vším nechci nic mít.“ řekla Justice rozhodně. „Seš v mým životě pár hodin a už si ho převrátil naruby. Dokud jsem nevěděla, že vidím nebeská stvoření, byl můj už tak mizerný život o dost lepší. Tvoje poslání je mi ukradený. Přišla jsem kvůli tomu o posledního člověka, kterému na mě záleželo. A konec světa je váš problém a váš byznys. A problém Deana Winchestra. Ne můj. Takže teď se seberu a odejdu a tebe už nechci nikdy vidět. Co mi za to uděláš, Castieli?“
Anděl neodpověděl, jen se na ni díval s hlavou nakloněnou na stranu. Roztomilý zvyk, už ho začínala podezřívat, že to dělá schválně, něco podobného už zkoušel i kocour ze Shreka. Ovšem teď už se nad andělem dál odmítala rozplývat.
„Vidíš…“ prohlásila se zadostiučiněním. „Neuděláš mi nic. Sbohem!“
Otočila se a chtěla odejít, ale Castiel se před ní znovu objevil.
„Mám tě po krk!“ vyjekla. „Seš jak osina v zadku! Vypadni…“ Její hlas náhle klesl pod tíhou stínu, který na ni vrhla jeho křídla.
„Budeš se divit Justice, ale ty a Dean Winchester toho máte hodně společného.“ Castiel opět promluvil andělským hlasem, co jí okamžitě dokázal otupit všechny smysly. „Jste oba sobečtí, zahledění do sebe a nemáte víru! Možná byste si měli vy dva promluvit. Dean by ti mohl vyprávět, jaké to bylo, než jsem ho vysvobodil z Pekla…“
Dívka naprázdno polkla. Chtěla protestovat, ale nedokázala to, Castiel ji začal děsit.
„Dean by ti mohl vyprávět, jak v Pekle plyne čas pomalu. Den je jako týden, týden jako měsíc… Jaké to je v Pekle, kde démoni rvou tvou duši na kusy a všude okolo tebe pulsuje jen bolest a utrpení v podobě, kterou si ani nedokážeš představit. Dean by ti jistě řekl, že křičel o pomoc. Řval tak, že si myslel, že mu to roztrhá hruď. Ale nikdo ho neslyšel. Nikdo se neslitoval. Jeho jediným společníkem byl kromě bolesti také démon jménem Alastair. To, co při tom Dean zažíval, by ti jistě nedokázal popsat. Ale stačilo by to vyčíst z jeho tváře – ty stopy nekonečných a nesmazatelných chvil, kdy ho Alastair řezal na kousky. Pořád do kola. Den co den….!“
Justice cítila, jak se jí zrychlil dech a vše se v ní sevřelo úzkostí. „Castieli, nech mě jít.. Já nejsem Dean Winchester!“ bránila se chabě, ale anděl ji neposlouchal.
„A víš, co jsem Deanovi řekl, když se mi za to, že jsem ho z Pekla vytáhl, odvděčil pohrdáním a neúctou, stejně jako ty?“
„Castieli, prosím…“
„….Že ho tam klidně zase můžu vrátit zpátky! A to já mohu, Justice. A udělal bych to bez váhání! Tobě jsem nabídl ochranu a tys odmítla! Odmítla jsi ochranu před démonem, který je ještě krutější, než Alastair.“
Justice couvala, zatímco se Castiel blížil, a snažila se neúspěšně ignorovat jeho skutečnou podobu, která se jí vkrádala před oči a začínala nesnesitelně pálit. Přála si, aby si anděl nevšiml, jak je vyděšená. Jenže pak už nevydržela a pevně sevřela víčka.
Na vteřinu měla pocit, že ji sežehl plamen a pak pocítila, jak se jí do vlasů opřel silný vítr. Když otevřela oči, zjistila, že zahrada tetina domu je pryč. Nejdřív se zadívala na oblohu, po níž pluly šedivé mraky a ve vzduchu byl cítit déšť. Ke svému úžasu zjistila, že stojí před Bobbyho domem. Okamžitě vycítila, že něco je jinak. Před domem stál kulatý sušák s prádlem, které zběsile vlálo v silném větru. Bobby a vyprané košile, ručníky a prostěradla? Nejvíc jí sebral dech heřmánek, který kvetl podél domu…
Jeden kus prádla nevydržel prudký útok větru, utrhl se ze šňůry a Justice sledovala, jak letí směrem k ní a když jí minul, otočila se a viděla, jak sněhobílý kousek dopadl k nohám anděla, do jehož baloňáku se také opíral vichr.
Castiel zvedl modrý pohled a ještě než zmizel, vyslovil znepokojivá slova: „Odpovědi na otázky, které v sobě nosíš Justice, a které ses bála vyslovit, nebo na ně dokonce pomyslet, jsem ti snadno mohl zodpovědět. Ale ty mi nedala možnost a pohrdla jsi boží pomocí. Proto jsem nemohl jinak. Teď si musíš všechny odpovědi najít sama…“


Naposledy upravil Padme dňa 14.06.12 13:22, celkom upravené 1 krát.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   05.06.12 23:31

Padme: tak já jsem naprosto NADŠENÁ
Justice je skvělá holka - fakt "Dean v sukni" lol!
a víš, co je na této povídce zatím nejvíc super - postava Castiela (nezmiňuju Koblihu apod. výrazy - u těch jsem se usmívala jak měsíček na hnůj) - je to Anděl - náš anděl - anděl ze 4té série a hrozně ráda si o něm zase čtu - prostě má autoritu

jsem hrozně natěšená, až se Justice setká s Deanem (poznámka o sudu = další záchvat smíchu) - ano, líbí se mi, jakej má k Winchestrům odpor - dělá to tu povídku hodně zajímavou

ten poslední odstavec o pekle jsem si fakt vychutnala - fakt dobrá práce!!!

moc se těším na další část - určitě přečtení této, stálo za ponocování 702
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
astík
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 488
Bydlisko : Praha
Nálada : with spn awesome
Registration date : 19.01.2012

OdoslaťPredmet: As The World Falls Down   06.06.12 15:00

Padme:tak mám takovej pocit, že je z tebe spisovatelka, protože u tvé povídky to čtu, jakoby to psal profesionál - popis určité situace, či místa (např. popis Pekla ) - mám u toho pocit, že se dívám na film - skvělý!!!
Jak zde napsala Terrik: 100% s ní, co se týče ženských postav, souhlasím - ženské hrdinky - ne-e No většinou jsou ukňouraný, nudný, nebo zase moooc statečný, ale ta tvoje je deanovská Wink no a Deana nelze, jak jinak, než milovat. Což u Justine - alespoň pro mě - samozřejmě neplatí, ale je velmi sympatická - je to prostě poděs - ale v tom dobrým slova smyslu.

„Hej, světe!“ zařvala Justice a roztáhla ruce. „Jsi v prdeli. Má tě totiž zachránit Dean Winchester! Hurá! Stěhujte se všichni do krytu! Bůh hodil záchranu zeměkoule na hrb jednomu idiotovi! Jsme bez šance!“

Všechny postavy jsou zde úžasný - opět Castielův nechápavý výraz - to jsem vždycky milovala: "přicmrndávač", "sud"....

Takže ti děkuju a těším se na pokračování Wink
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   06.06.12 15:07

Padme: Konečně další část cheers Je to bomba!!! Co víc dodat Ty hlášky jsou prostě awesome a Justice je super!!! Mám ráda silné ženské charaktery a tou Justice bezesporu je. Také se mi líbí, jak nenávidí Winchestery. Myslím, že časem se její postoj začne trochu obracet. A také se těším, jak to bude mezi ní a Bobbym, když teď ví, že její matku nezabil. A ano, také miluji tohoto Castiela, záměrně neříkám Case, protože tento Castiel je opravdu ten autoritativní anděl, který si nenechá srát na hlavu a to se mi moc líbí. Takže díky moc a těším se na pokračování
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   06.06.12 20:13

a
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   08.06.12 8:29

Juch, juch... cheers

Ano, konečně jsem se k tomu dostala, že mi to sestřelilo hodinu pracovní doby - nevadí, to nadeženu. Můj názor na věc už znáš, snad jen díky Ti za to, že povídku zbytečně nekouskuješ na minipříspěvky, jen aby něco dalšího přibylo. Líbí se mi promyšlenost a ucelení kapitol, i když si musím počkat. Wink

Ještě si dovolím vypíchnout momenty, které u mě vyvolaly podobné pocity á la Nemix - měsíček na hnoji...
kód:
Andělé mají asi někde express prádelnu.
„Jsi gay?“
„Ty…ty jeden…koblihovitej…ksichte!“
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
Ver
Pocestný duch
Pocestný duch


Počet príspevkov : 120
Age : 30
Bydlisko : Brno
Nálada : záleží na mnoha faktorech
Registration date : 18.05.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   20.06.12 9:31

Padme, tak konečně jsem se k tomu dostala, ale velké zklamání, žeknu ti - psalas jak je to dlouhé a šup, ani nevím jak - mám to zhltnuté... Very Happy To bude asi kvalitou díla....a teď konkrétně:

Padme napísal:
Nejraději ovšem měla sestru Mášu.

Nemůžu si pomoct, ale co jsem to na začátku přečetla, tak mi po celé čtení hrál v hlavě hudební doprovod "Ruská Máša, není česká Dáša..." Very Happy To jen na okraj. Fakt si nemůžu pomoct, bude mi to v hlavě hrát asi až do večera...

Padme napísal:
Jedno mu musela přiznat. Na triumfální příchody byl machr.

Jestlipak to není jedna z věcí, které na něm tam zbožňujeme? Teda, v reálu bych to zažít nechtěla...těch rozmlácených žárovek a světel...affraid

Padme napísal:
Anděl prkenně stál, cítil, jak jeho azylem z masa a kostí otřásají její vzlyky a košili mu smáčely slzy. Snad poprvé za svoji existenci se cítil naprosto bezradný. Hledal slova, ale nenašel je. Pak se jeho levá ruka pohnula. Ani sám netušil, co chce udělat. Byl to reflex, které mu poradily chvíle, strávené mezi lidmi, reflex, ke které ho donutila tahle lidská slabost, jíž byl nyní svědkem.

Tenhle popis patří pro mě k jednomu z NEJ v této kapitole, protože přesně takhle si myslím, že na lidské emoce reaguje, nechápe je, je z nich zmatený...SUPER NAPSANÉ!!!

Padme napísal:
„Nemohl jsem jí pomoci. Tvoje teta nebyla priorita.“

A ano, i v tomhle si se myslím do Castiela trefila přesně (minimálně v době, jak byl v začátku) Co je člověk v porovnání z jeho úkolem, že? Sad

Padme napísal:
„Neviděl jsem ho nikdy jezdit na sudu, jen v autě.“ řekl Castiel klidně.

Jako - samotná poznámka o "Dean, co je jako by jezdil celý život na sudu" je úžasná, ale myslím, že skutečně TOHLE tomu dalo korunu...

ještě aby se pak na to někdy později Deana přeptal...už to vidím..Cass z hlavou na bok zadumaně sleduje lovcovi nohy..."Co na mě tak zíráš?" vypění Dean a raději se vyhne konkrétnější otázce "kam mi to zíráš" vzhledem k tomu, že si je vědom andělova pohledu mířícího pod pás... "Tohle Vážně lidské kostře dokáže udělat sud?" odvětí anděl....

ne promiň, odběhla jsem, ale aspoň vidíš jaký vlastní příběh se může odvíjet od jedné "nevinné" větičky...


Padme napísal:
„Pokud máš na mysli jeho bratra, tak ten se jmenuje Sam.“

Podobně jako předtím...už samotné označení Sama jako přicmrndávače a Castielovo nepochopení....TO pro mě ten vtípeček dělá vlastně vtípečkem dvojnásobným... Laughing

Padme napísal:
„Dean by ti mohl vyprávět, jak v Pekle plyne čas pomalu. Den je jako týden, týden jako měsíc… Jaké to je v Pekle, kde démoni rvou tvou duši na kusy a všude okolo tebe pulsuje jen bolest a utrpení v podobě, kterou si ani nedokážeš představit. Dean by ti jistě řekl, že křičel o pomoc. Řval tak, že si myslel, že mu to roztrhá hruď. Ale nikdo ho neslyšel. Nikdo se neslitoval.

wau...asi je úchylné, že to na mě tak působí, ale TENHLE Cass mi příjde osobně jako jeden z nejvíc sexy SON OF A BITCH, jaké tam hrál... nedivím se, že Justice děsil, ...jojo, lidské emoce ho matou, ale přitlačit to on umí...

Opravdu moc a moc se těším na další přepsanou část... Very Happy
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   20.06.12 11:33

Ver, moc děkuju za ohlas. A co se týče toho mini-dialogu o sudu.. Tak pokud mohu, tak ho v nějaké podobě použiju. Wink Díky
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Ver
Pocestný duch
Pocestný duch


Počet príspevkov : 120
Age : 30
Bydlisko : Brno
Nálada : záleží na mnoha faktorech
Registration date : 18.05.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   20.06.12 13:50

Padme napísal:
Ver, moc děkuju za ohlas. A co se týče toho mini-dialogu o sudu.. Tak pokud mohu, tak ho v nějaké podobě použiju. Wink Díky

Jasně, vůbec mi nevadí se ti tam takto propašovat... Razz
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   20.06.12 14:03

Padme: Nevím co ještě dodat. Smile Snad jen, že povídka je super. Přidej pokráčko co nejdříve.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   20.06.12 16:20

Když jste tu vzpoměly tu Mášu, tak takhle říkáme jedné naší kolegyni v práci. Na rozdíl od sestřičky Máši je ale ta naše pěkná bitch
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Joclynn
Pocestný duch
Pocestný duch


Počet príspevkov : 56
Bydlisko : Praha
Registration date : 10.04.2011

OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   08.08.12 21:45

Jak pak to vypadá s pokráčkem? Nemůžu se dočkat Laughing
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: As The World Falls Down   Today at 12:34

Návrat hore Goto down
 
As The World Falls Down
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 1 z 4Choď na stránku : 1, 2, 3, 4  Next

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Rozpísané poviedky-
Prejdi na: