DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 POLE

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
AutorSpráva
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: POLE   08.03.12 21:09

Ještě před oním úžasným spoilerem o Casovi, který Misha vypustil, jsem sepsala tohle. Je to reakce na přicházející epizodu 7x17. Reakce, Na spoiler o léčiteli, a o všem.

Epizoda by se mohla odehrávat takhle, ale taky nemusí. Je to spíš moje vlastní vypisovačka, protože ten nápad o léčiteli mi nesedí. Zavrtala jsem se do toho, pod povrch a z potencionálního léčitele udělala našeho Case se ztrátou paměti, a schopnostmi léčit. Pokud se mi nadcházející epizoda nebude líbit, mám pořád tuhle povídku, ve které vše dává smysl, a Cas je Cas.

Obsahuje SPOILERY!

Žánr: Hurt, mystery, friendship... Obsahuje, psychologický podtext. Skryté významy snů.

Dvě dějové linie: Jedna odehrávající se v realitě (díl 7x17, Dean se vyrovnává s tím, že Cas je zpět), a druhá Casovy sny (sepsáno modrou barvou). Ráda bych, abyste se soustředili na ony skryté významy snů. Luštěte. Významy snů většinou odkazují na šestou sérii (konec) a na začátek sedmé (7x01 a 7x02), a na Castielův vztah s bratry.

Moje oblíbená (a nejdůležitější ) část jsou právě ty sny. V nich Cas hledá Case. V nich, je to Cas.

Povídka, Neobsahuje SLASH.

Postavy: Dean, Castiel, Sam. A, Bůh, jehož přítomnost je nevyslovená.

Začátek, obsahuje rozhovor Case, a Boha (před Castielovým zmrtvým-vstáním). Navazuje Setkáním Case a Deana, a serií snů.

Konec byl změněn. Do skutečného SN (seriálu) nepasuje, ale, tohle je FF a já se z osobních důvodů, rozhodla, sepsat to takto. Přijde mi to správné. Cítím, že je to správně. A, konec v SN nikdy není úplný konec, že?

Nápad, že Cas, si myslí, že jeho jméno je Dean už byl použit v jiných anglických povídkách, ale já ho vážně neukradla Smile Lepší jméno, které by logicky sedělo do děje mojí povídky, mě zkrátka nenapadlo.


...


Název povídky, "Pole", míním množné číslo. Pole jsou segmenty lidské duše. A, pole se na pohled zdá být, nekonečné.

Povídka, a především Casovy sny jsou založeny na myšlence: Bůh je Světlo. Bůh je Barva. Bůh je Zvuk.



POLE



OTEVŘI OČI. „CASI“

CASTIELI. NESTYĎ SE

OTEVŘI OČI, SYNU

Anděl, se zachvěl. Rozevřel, křídla, jako rostlina, rozpínající list, lapajíc do okvětních plátků sluneční světlo. Zvedl tvář, a CÍTIL, slunce. Nejistě, otevřel oči. Je RÁNO. Sen skončil.

Bůh nemá tvář. On, je Světlo. A, pokud si Cas dosud myslel, že ZNÁ Světlo. Pletl se. Slunce, je NIC. Anděl, je nic. Jas, a žár Boha, je VŠECHNO.

VÍŠ, CO JSI PROVEDL?

Castiel, zůstal, zticha. Problém, není JEN stud. Castiel, konečně VIDÍ Boha. Boží přítomnost (konečně), Case

ochromí. Je, tiše. Je, DOJAT.

CASTIELI!

Světlo, se rozžhaví, do ruda. Casiel, cítí, že PÁLÍ. Sykne, a rychle sklopí oči.

VÍŠ, CO JSI PROVEDL?

Hrdost, vyprchala. Cas, Stojí před Bohem, jako káraný Syn. Když Bůh naposled káral Lucifera, svrhl ho do Pekla. Castiel si to pamatoval. Tehdy, tu byly hlasy DVA. Hlas Boha a Luciferův. Cas, ví, že Ďábel protestoval. Cas, nemá TUHLE sílu. Cítí, jen slabost. Chce, aby to Bůh ukončil hned. PRÁVEM.

CASTIELI.

Castiel, zvedl oči. Čekal, OPOVRŽENÍ, a VZTEK. V Božích očích, ukrytých v nitru světla, však vidí, SMUTEK. Cas, překvapeně zamrkal.

„Otče,“ vzlykl.

Bůh, chytil Castielovu ruku do své. Žár, vystřídalo příjemné teplo. Vlévá se do Castiela. Hojí. Milost. MILOST.

Hojí VŠECHNO. Cas, si přeje Nikdy neopustit tohle místo, tu tvář. TENTO, okamžik. Chce zůstat ve světě za Hranicí, kde NIC nebolí.

Bůh, drží Castielovu, ruku.

VÍŠ, UŽ, CASTIELI, CO JSI PROVEDL?

„Ano, Otče.“

A VÍŠ, CO JE TŘEBA UČINIT?

UŽ, VÍŠ, CASI?

„Ano, Otče.“

ŽIJ, DÍTĚ.

ŽIJ. BUĎ SMRTELNÝ. PLAČ. MILUJ.

TRP.

TI, KDOŽ TRPÍ

-

POCHOPÍ, NEKONEČNOU, MILOST BOŽÍ

POUZE, TI, UVĚŘÍ.

VĚŘ.



Castiel, se probral. Ležel, ve škarpě, u silnice. Posadil se, protírajíc, si oči. Neví, KDE je. Pomalu, se zvedl, a vyškrábal, z příkopu. Stojí, na silnici, uprostřed posekaného, obilného pole. Je horký letní den.

Potí se.

Anděl, si vysvlékl sako, pak Stáhl kravatu. Zaváhal, a schoval jí v kapse. Světlo, je DIVNÉ. Slunce, nacházející se vysoko na obloze, pálí, a žhne, jako BÍLÝ KOV. Silnice, se proměnila v proud stříbřité, tekoucí vody. To slunce, je KOV.

Na opačné straně obilného pole, je u silnice umístěná pumpa. Castiel k ní dojde. Je, bos. Každý krok, BOLÍ. Silnice, PÁLÍ. Stanice je opuštěná. Z vymlácených oken, stoupá, ven prach, a vysypané, sklo na zemi, se třpytí ve slunci. Castiel, se rozhlédl. A, NĚCO upoutalo jeho pozornost. Je to vůz. Chevrolet Impala.

Castiel, jí obezřetně, obešel. Kdysi zářivě černý plech, zrezl, jakoby ležel měsíce pod vodou. Je zjevné, že to auto, je nefunkční. Castiela, to rozesmutní. Už už, si sedá na kapotu, aby si odpočal (je takové horko). V tu chvíli jej zaskočí cizí Hlas.

„Sakra!“

Zpod Impaly. K nadávce, přibyla, série dalších. „K čertu!“

Zpod podvozku, vylezl, muž v montérkách. V ruce, drží klíč. Ignoruje Castiela. Otřel si tvář (má ji umazanou, od potu a oleje), a udělá to, co zamýšlel Cas. Sedl si na kapotu. Tváří se VYČERPANĚ.

Castiel, vstoupí do jeho zorného pole. Muž, však dál hledí nepřítomně před sebe, a Castiela ignoruje.

Jakoby Cas, NEEXISTOVAL.

Cas, si nejistě odkašle. Pak, znovu. Má vyschlá ústa, a jazyk se Castielovi lepí na patro. Rád by poprosil o sklenici vody. Řekne však:

„Umíš to spravit?“

Opravář, mlčí.

Castiel, cítí, že mu, do očí, vstupují, slzy. Je bezmocný. Uvízl v pustině, a Opravář, se ZLOBÍ.

Zamrkal. Polkl. „Oprav to!“

Nic. Castiela, bolí hlava. Hučí mu v uších. Je takové horko… opravář, navlečený do těžkých montérek MUSÍ trpět víc, ale, Cas má pocit, že muž nevnímá NIC. Jen, sebe. PROČ, se nepotí?

Polkl. Znovu. Zase. Ani, Cas, se nepotí. To horko, NENÍ vnější. Je uvnitř, Case. ŽÁR, PÁLÍ. UVNITŘ.

Castelova kůže, je horká. Nikoli lepkavá.

Cas, se cítí, jako kámen, připoutaný k zemi. Kameny, LEŽÍ na slunci, den. Nebo dva. Nebo milion.

Dokud, je někdo nezvedne. Nebo se samo, slunce, MUSÍ pohnout, (nebo Hora) a kameny přikryje stín.

Je, Jako rostlina.

VYSYCHÁ.

„Umíš, spravit MĚ?“ zeptal, se náhle.

Opravář, zvedl oči. Jsou, zelené. Ale, dopadá do nich, bílé, světlo, tekutý kov, zrádné slunce, a Castiel tu zelenou barvu skoro přehlédl.

Opravář, zdá se, vzal, (konečně) na vědomí Casovu přítomnost. Ušklíbl se (Casovi se zhoupl žaludek. Proč? ODKUD to zná?). Postavil se, mizejíc pod kapotou auta. Castiel stál dalších, pět minut u něj, pak, to vzdal. Rozhlédl se, ale, kromě pumpy, a pole, a slunce (a muže se zelenýma očima), nevidí NIC.

Cas, Odešel k okraji silnice. Sedl si. Obilné pole, a horizont v dálce splývají. Je těžké říct, kde končí a začíná Obloha, a kde končí a začíná hranice Země. Možná, VŠUDE. Třeba, NIKDE.

Nadávky za Castielovými zády, ustaly. Ochladilo se. Nad obilným polem, se stáhl stín. Castiel se zachumlá do košile. Teď lituje toho, že sako zahodil.

Slunce, přikryly, mraky. Stříbřitý pramen svitu, plazící se po zemi, vyschl. Polámané obilné klasy, se ohýbají. Cas, nejistě zvedl hlavu. Blíží se bouře. Na Zem, dopadnou první kapky. Rozpršelo se.

Castiel, se rozhodl schovat před deštěm, pod střechou pumpy. Stoupl, si a ohlédl, a, s hrůzou, zjistil, že silnice zmizela. VŠECHNO zmizelo. Castiel, stojí uprostřed obilného pole.

Nevidí. Prší HUSTĚ.

Neslyší. Prší NAHLAS.

Je bos. Přešlapuje v bahně. Boří se do něj, po nárt, kotník, kolena… Fouká ostrý vítr. Castiel,UVÍZL. Zavře, oči, přikryl, si uši, a modlí se.

„Otče!“ a, chce dodat… zná jméno. PAMATUJE si jméno. Ale, NEVÍ, KDO to je. Ta osoba. Není Bůh. Je –

Ztracen.

Prší. Životodárný, Déšť hledá cestu, k semenům, spícím, pod zemí.

OBILÍ ROSTE. Většinou to trvá měsíce. Ale, teď se obilné klasy, zdvihají, napřimují, a prodlužují, Castielovi, před očima. Nebo, Růst skutečně, TRVÁ měsíce, a Cas, je uvězněn v čase?

Rozeběhl se. Zhluboka, se nadechl, vytáhl nohy, zpod bahna, a běží. Obolí ROSTE. Zastupuje Castielovi cestu. Cas, běží dál. BĚŽÍ. BĚŽÍ.

Doběhl, ke DVEŘÍM. Stojí před domem. Stavba prošla požárem. Zdemolovaný dům,

uprostřed obilného pole. Schovaný, před Světem.

Cas. MUSÍ zaklepat na ty dveře. Drží. Dům, se bortí, ale dveře DRŽÍ. Klepe.

Slyší kroky. Castiel, zadržel, dech. Dveře, se otevřely.

„Jo?“

Před Castielem stojí Muž se zelenýma očima.

„Jsem, DOMA?“

DOMA…

„Smím, dovnitř?“




… SN...


Dean, Otevřel oči. Usnul v autobusu. Dean, není Deanovo pravé jméno. Dean, NEVÍ, jak se jmenuje.

Říkali mu Dean (v nemocnici), protože, když se probral, opakoval to jméno, dokola. Jako, MOTLITBU. Zůstalo mu to.

Protáhl se. Bolí ho krk. Snil, už zase o Světle, a o zelených očích. Někdy. Je to světlo v očích.

Sen, O obilném Poli. O

Dešti, a o silnici. A, O zlatých křídlech, jejichž obrys smívá závoj kapek

- ZÁVOJ KAPEK

V NEKONEČNU

- KAŽDÁ CESTA,

vede ke DVEŘÍM.

Dřív, než Dean stačí vstoupit DOVNITŘ, se však vzbudí. A tak to pokračuje noc, co noc.

Teď Dean sedí v autobusu, a míří do Ohia. Jeden známý mu zavolal, žádajíc o pomoc. Pro, jiného známého. Dean, se nestará o Známé známých (i ti ZNÁMÍ jsou CIZÍ). Chce, jenom PŘEŽÍT. Ale, má jistý dar (nebo, je to prokletí?) a cítí, že MUSÍ pomáhat.


A TI, KDOŽ TRPÍ

-

NALEZNOU NEKONEČNOU, MILOST BOŽÍ

Je to ŽAL(M).

Dean, nevěří v Boha. Bohové NEOPUŠTĚJÍ. Dean, NEVÍ kdo je, a DOBRO nevidí.

Žádný Bůh. Žádná MILOST.

Opřel, si hlavu o okénko. Sklo studí, což je příjemné rozptýlení. Prší. Silnice je mokrá, a Dean musí zamrkat. Na okamžik měl pocit, že venku zahlédl obrys křídel.

Zářivě žlutý tvar je však, jen rostlina, vysazená u vozovky.

Zlatý déšť.

V Ohiu. SE Cesty SPOJÍ.

A, Vše, ZMĚNÍ.






„Casi?“

Dean (ve skutečnosti, Cas), zvedl, oči. Vidí, pár zelených. Je upřímně překvapený. „Cas?“ Muž ho přirazil ke zdi, a vzápětí uhodil.

Dean, Je v šoku.

So situace, se vloží cizí, Žena:

„Nezabij ho. Potřebuješ HO.“

Muž je nepříčetný. Ignoruje svou společnici, ač Dean právě z jejích slov čerpá naději: Nezabije. POTŘEBUJE mě. Opakuje, si Dean, ale z políčku, mu otekl nos, a to rozhodně

nepodporuje vyhlídku přežití.

„CO jsi zač?“ sykl, MUŽ. Svírá lem Deanovy bundy. Drží Deana vší silou.

Dean, je paralyzovaný.

Nezkouší se bránit. Muž jím zatřese.
Deanovi krvácí nos. „Pusť,“ zahuhlá v odpověď. Krev, mu teče, z nosu ke rtům, a z nich kape, přes bradu na límec. „Pusť, NEBO – „ zkusí, se odtáhnout. Je, příliš, SLABÝ.

„Nebo CO?“

Dean, se zoufale, rozhlédl. Vysvobodí ho, až zásah Cizinky. Žena, přistoupí k muži, šeptá.

A, Výraz muže se mění. Z nevěřícného v šokovaný, a z něj, v zhrozený. Pustí Deana, jakoby se spálil. Hledí střídavě jeden, na druhého. Dean, si otřel nos.

„Casi,“ zopakuje muž. Dean si přeje, aby přestal. Je to matoucí. Současně, chce Muži, vyškrábat oči, protože ty jsou ta nejvíc matoucí věc na světě. Možná, že sní?

Muž mluví.

JEHO ÚSTY PROMLOUVÁ PRAVDA

VĚŘ

VĚŘ

VĚŘ VĚŘ VĚŘ VĚŘ VĚŘ…

Muž (říká si Dean), Deanovi vypoví VŠE. Neuvěřitelná historka, o Bohu. Apokalypse, a Nebi, a o Pekle. Mluví, o „Casovi“. Je to víc, než pole ve snu, ale není to DOST.

Muž (Dean) tvrdí, že je PŘÍTEL, Deanův (Casův) nos, protestuje.

„Jak to, že MNĚ, to všechno, co víš, uniklo?“

Muž netrpělivě vydechl.

„Dobře, poslouchej, ty tupče. Jsi CAS – tiel. Byl jsi tou Osobou, teda - Andělem, od jak živa. No tak, Castieli. Jsi, Cas.“

„Ne, NEJSEM.“

„ČUBČI-SYN!“ vyštěkl, muž Dean.

„Kolik,“ opáčil, jízlivě, Dean-Cas, „osob, jsem? Syn, Boží, nebo té, čubky?“

Vidí, že muž Cvok ztrácí trpělivost. Přistoupil, k Deanovi, a Dean se, instinktivně, odtáhl (je to reflex, a Deana pořád ještě bolí nos). Muž promluví. Třese se mu hlas. „Poslyš, Casi – „

„Ne!“ křikl. Deana, Vlastní reakce, i to, JAK zní jeho hlas (je hlubší), překvapila. Muž ztuhl. Zbledl. I on si všiml změny. Hledí, na Deana, jako na zjevení. Přízrak. Dean využije toho, že muže ochromil. Odstrčil jej stranou. „Ty, poslouchej. Nech-mě-na-pokoji!“ Prosmýkl, se okolo dvojice (žena se do konverzace nezapojuje). Muž za Deanovými zády, zalapal po dechu. A pak, -

„A, Sam? Meg! On, Musí vyléčit Sama.“

Odchází, PRYČ. Je, na druhé straně parkoviště, a v tu chvíli slyší, hles: „PROSÍM.“

Ztuhl. Ta ŽÁDOST, je upřímná. Jedno SLOVO. Prosím… Dean, se nehýbe. Zlomený, Hlas, Zlomeného, Muže, zapůsobil, jako úder. Srazí, Deanovu duši na kolena. Bolí to. Pomalu, se otočil.

„Prosím!“

Dean, v životě slyšel, už hodně žádostí. Je, léčitel. Ale, TOHLE bylo jiné. OSOBNÍ. Dean, NEVÍ, PROČ je dotčený. Proč, když v očích CIZINCE, vidí slzy, chce sám brečet. Polkl. To, nedává smysl. Zamrkal. Muž, pohnul rukou, jakoby jí chtěl po Deanovi vztáhnout, a i to patetické gesto bolí. UVNITŘ.

Dean, znovu polkl, doufajíc, že knedlík z jeho krku zmizí.

„Nedlužím Ti, NIC,“ opáčil. A, rychle se otočí. Muž Cizinec, zjevně, došel k bodu zlomu, a Dean nechce, být osobou, která tu zoufalou duši, popostrčí k okraji Propasti jejího osobního Pekla.

Stal by se SOUČÁSTÍ toho Zlomu. Toho, PEKLA.

Je, však POZDĚ. Dean, JE součást. Už JE zraněný.

Zaplul do stínu aleje. Muž, Deanův jmenovec, ho naštěstí nepronásleduje. Deanovi, se uleví. A, zrychlí tempo. Jen, pro jistotu. To, co ho pronásleduje, je echo, VLASTNÍCH kroků, rozléhající se v tichu noci.

CASI



…SN...


Castiel, bloumá po obilném poli. Zanechává za sebou vyšlapanou, pěšinu. Chodí v KRUHU. Castiel, Kráčí, kupředu, ale u Konce vždy„skončí na Začátku, a octne se v bodu, kde už byl. Je to KRUH.

PŘESTAŇ

Castiel, si odbyl další kolo.

A, druhé.

Pak třetí.

NECH TOHO

CASTIELI

PŘESTAŇ!

„Dělám to, KVŮLI tobě!“ vyštěkl, rozzlobeně Cas. Pořád, jde. Castielovu, tvář, zkřivil hněv, a soustředění. „Dělám to pro tebe!“


PŘESTAŇ

TEĎ!

„Nebo?“

, TĚ ZASTAVÍM, JÁ

„To nejde. Jsi člověk, a já Bůh!“


Cizí ruce, ho nečekaně, chytí, a vytáhly, z kruhu VEN. Castiel zamrkal. Kruh připomíná svatozář. Castiel si sedl do jeho středu, a tvář zvedl k obloze. Je teplý, slunečný den.

„Promiň,“ šeptl.

Obilí, zašumí ve větru. Děje se cosi MAGICKÉHO. Roste, POZPÁTKU. Stébla se zkracují. Žlutá, se ZELENÁ.


Castiel se zvedl. Stojí v zeleném poli. Stébla, mu sahají sotva po kotníky. Lechtají Castielova bosá chodidla, a konečky prstů. Castiel se usmál.

Vítr ohýbá stébla.

Pole, se VLNÍ.

Cas, očima bloudí po horizontu. Zelená pláň je vodní masa, ztrácející se v nekonečnu. ZELENÁ. Všude.

Castiel, zastrčil ruce do kapes, a V té pravé něco nahmatal. Vytáhl modrou kravatu. Zapomněl.

ZAPOMNĚL.

Jak, MOHL?

Castiel, si jí, Prohlíží. Proplétá látku mezi prsty, dívajíc se, jak vlaje ve větru. Nakonec si jí Castiel přetáhl přes hlavu. Sedí perfektně. Castiel, jí utáhl těsněji.

A, utahuje. VÍC. Castiel, neví, co se děje. ŠKRTÍ. Škrtí, to. Zkusí si kravatu stáhnout, ale, drží pevně. Je, SVÁZANÝ.

Obloha, zčerná. Castiel, bojujíc, o dech, padl, na kolena. V tu chvíli, se pod ním otevřela zem. Polyká Castiela.

Zelené pole, se stalo VODOU. Castiel PADÁ. Všude, je VODA. OCEÁN vody.

Castiel kopl. Ale, je SVÁZANÝ. Klesá, ke dnu. Vidí oblohu, černou jako noc. A, Cas padá.

Voda, mu ústy, proniká do plic. Nebe, je rozpitá šmouha. Vzpomínka. Existuje jen, VODA. PADÁ-

CASI

Padá

CASTIELI

Hluboko

„Casi!“




...SN...


Castiel (Dean), se probral. V Ohiu, v posteli v levném motelu. Vstal, svlékl si propocené tričko, a oblékl čisté. Pak, se podíval do zrcadla. „Cas,“ zkusí, říct. K čertu. Castiel (Dean) sáhl pro bundu, a vyběhl z pokoje.





„Smíš, mi říkat. Cas.“

Dean (nově pojmenovaný Castiel), stojí, v motelu, proti skutečnému Deanovi. Lovec, se zde ubytoval před třemi dny. Na posteli pořád leží jeho i Samovy věci. Castiel, se nejistě rozhlédl, Ulpěl, očima, na tašce, z níž čouhají rukávy, Samova svetru. Otočil, se zpět k Deanovi.

„Pokud, chceš,“ dodal.

Lovec, se podrbal, na čele. Castiel vtrhl do jeho pokoje ve dvě hodiny ráno, aby Deanovi sdělil, tu životně důležitou informaci. „Smíš mi říkat, Cas.“

Ušklíbl se. „SMÍM, jo? Skvělý.“

Dean, je vzteklý. Teď když prvotní šok, ze zjištění, že Cas žije, vyprchal, se dostavila mrzutost. A hněv.

Castiel, Deanovy probouzející se emoce, a případné argumenty, rozmetá, větou: „Pořád stojíš, o mojí pomoc? Můžu,“ zaváhal. „ZKUSIT, vyléčit,“ pátrá v paměti. „Sama.“

„Jo,“ šeptl, lovec, rozechvěle. Zavře, oči. „Pro Krista-Pána, jo. K Čertu, JO!“

Castiela, výběr a kombinace, slov zaskočil, ale, přikývl, i tak. „Já, to… ZKUSÍM.“

„Díky, Casi.“

Castiel, zvedl hlavu, jako pes, který zavětřil, a ucítil STOPU. Cas.

Je, POJMENOVÁN.

Znovu.

A, SPRÁVNĚ.





Castiel, spolu s Deanem, míří do Nemocnice. Auta, jsou pohodlná. Zavřel, oči, hlavu opírajíc o sedadlo. Slyší, že Dean vzdychl. Cas, otevřel jedno oko, a úkosem na lovce pohlédl.

„CO si pamatuješ?“

„Nic.“

„Říkal jsi, že máš vize.“

„Jsou to sny,“ opravil, lovce Castiel. „Můžu se plést. Ale, dovedly mě k TOBĚ.“

Dean, otočil hlavu, několik vteřin, na Castiela zíral, a pak mu došlo, že musí sledovat vozovku. Zahleděl se před sebe. „Samozřejmě, že ke mně,“ zavrčel.

Castiel pootočil hlavu, ke straně. „Proč, chceš mojí pomoc, když mě nesneseš vedle sebe?“

Dean, sevřel volant v rukách křečovitěji. Vážně je to tak zjevné? A, aby toho nebylo málo, Castiel, upřímně pokračoval:

„Říkal si, že mě ZNÁŠ. Že jsi přítel. Ale, nechováš se přátelsky.“

„Je to,“ Dean předstíral, že ladí rádio. Pak, to vzdal. „Komplikované. Dlouhý příběh, Casi -“

Castiel, se zachvěl. Udělal to automaticky, vždy, když Dean, vyslovil to jméno. Lovec, si nevšiml.

„A, mně se zrovna teď nechce, ti ho vyprávět.“

Castiel, kývl. „Ale, POTŘEBUJEŠ mě.“

„Jo.“

„Protože jsem všechno, co máš. A, opravdu CHCEŠ pomoc bratrovi.“

„Jo!“ Dean podrážděně, zvýšil hlas. „Nevyjádřil jsem se jasně?“

Teď, si Cas prohlíží Deana.

„Co je? Proč, zíráš?“

Castiel, nakrčil nos. Pootočil hlavu, a uhnul očima. „To pouto, mezi tebou a tvým bratrem, je… abys zachránil osobu, kterou miluješ, spolupracuješ s tím, koho nenávidíš.“

Deana, natolik rozhodily řeči o Samovi, že si neuvědomil, co Castiel řekl, o nenávisti. Až za, chvíli mu došlo, že –

„Myslíš, že tě nenávidím?“

„Rozhodně, mě nemiluješ,“ opáčil, jízlivě, Cas. A, Dean přestal sledovat vozovku. Zase. Prohlíží si Castiela. Vypadá, jako Cas. Má delší vlasy, a trochu pohubl. Pod očima se mu rýsují tmavé kruhy, a bez obvyklého out-fitu, košile, kravaty a baloňáku, to nějak není on. A, JE.

Dean, zpomalí. Zastavil u krajnice. Castiel znejistěl. Pořád si pamatuje, výprask, který včera v noci dostal, a neví určitě, co si o Deanovi myslí. „Není to NENÁVIST,Casi,“ řekl, vážně. Castiel, pozvedl, obočí.

„Ty a já. Neshodli jsme se. Byla to, Apokalypsa. Znovu,“

Deanovi, se zlomil hlas.

„Prosím. Pomoc Samovi.“

Castiel, se dívá na své ruce, složené v klínu. Cítí, že si ho Dean prohlíží, a CÍTÍ vinu. Za něco, co neudělal, nebo si nepamatuje, že by udělal. To, před čím měsíce utíkal, ho dohnalo.

„Prosím.“

„Slyšel, jsem,“ odsekl. A, jemněji dodal. „Léčím lidi. Neznám tvého bratra, a neznám ani tebe, i když ty, tvrdíš opak. Ale, léčím lidi,“ opakuje, „a zkusím vyléčit „Sama“, protože je to moje práce. Udělám, VŠECHNO. MŮŽEŠ mě nenávidět. Nic to nezmění.“

Dean, nastartoval vůz. „Uvidíme.“




Pokoj se na psychiatrii podobá jeden druhému, kromě Samova. V tom, jeho, Září slabé světlo, Aura. Dean nervozně vykukuje ze dveří.

„Dělej,“ sykl. „Až, se Sam, „vznese“, nad postel, my dva, „lítáme“ v průšvihu.“

„Ujišťuju tě, že Sam nezačne LEVITOVAT,“ podotkl Cas, jemuž unikla pointa, idiomu, vážně.

Člověk nebo ne, POŘÁD mu TO nedochází. Dean se ušklíbl. „Pospěš!“

Přikývl. Castiel položil dva prsty, na Samovo čelo. Lovec připoutaný k lůžku (a tichý), se zkusil odtáhnout. Castiel ztuhl. Chce Samovi vysvětlit, že mu neublíží, ale, Sam bojujíc s třmeny, umístěnými, po stranách lůžka, neposlouchá. Konečně přestal. Řemeny, Sama drží na místě, a Castiel, s rukou bezmocně zdviženou ve vzduchu, čeká, až se lovec uklidní. Vzájemně se měří pohledy.

Castiel,

Uvažuje. Sam, se BOJÍ.

VINA, CASTIELI

ZLOČIN

ZLOČIN

TREST

Castiel, se shýbl. Sam, vytřeštil Oči. Tři muži ve stejný moment, zalapají, po dechu, a NĚCO Mocnějšího, jej zatajilo.

Aura, zlátne. Sílí. A, to je, VŠE. Barvy, vybledly.





„Na,“ Dean, nasedl do vozu. Hodil Castielovi do klína papírový sáček, z rychlého občerstvení. Castiel, shlédl na svůj oběd, hranolky a burger. Pak, nejistě zvedl oči. Dean, byl vzteky bez sebe. Vlastní sáček s obědem, zahodil na zadní sedadlo. Na Castiela, se nepodíval.

„Nechápu, to,“ hlesl, Cas, slabým hlasem. „MĚLO to fungovat. Vždycky, to funguje.“

„To Samovi nepomůže, viď?“ Dean, se kousl do rtu. Ví, že to NENÍ Casova vina, ale to, v jakém je Sam stavu, JE v první řadě Castielova vina. Paměť Nepaměť. Castiel, zírá na své ruce, Otáčí je ve vzduchu proti světlu. Zkušebně, ohýbá prst za prstem, jakoby TO mohl spravit. NEJDE to spravit. Castiel vpadá žalostně. „Nechápu, to…“ šeptl. Dean, necítí žádnou lítost. Sam, je „odřízlý“, a Dean má teď navíc na krku Castiela. Má, nebo NE? Dean, neví, co si počít.

Castiel, Deanovo dilema vyřeší, sám. Odložil sáček s jídlem, a obezřetně, Otevřel dveře.

„Kam, jdeš?“ vyštěkl lovec.

„Pryč? Teď, už mě nepotřebuješ.“

Fajn, tím je to DANÉ. Ale,

PROČ, to lovci, nestačí?

Zeptá se:

„Myslím, KAM?“

Castiel zaváhal. „Někam?“ hlesl, zaskočeně.

Pro Boha. Dean, to nedokáže. NĚKAM. Cas, jde NĚKAM, Pryč.

PRYČ. Je to pořád, Cas. Vrátil se. A, ODCHÁZÍ. Dean se kousl do rtu.

„Nastup,“ zavrčel.

„Deane- „

„NE-DEANE! Říkám, nastup. Sakra!“

Castiel si povzdechl, ale nastoupil. „Proč, tohle děláš?“

Dean, je unavený. Je snazší říct pravdu. „Už se bojím o Sama. A teď, když vím, že i ty, jsi živý – je snazší mít tě pod dohledem, než bát se o tebe.“

Castiel se zamračil. „Přežíval jsem, dost dlouho i bez tvé asistence. Děkuju.“

„Budeš se hádat, nebo zavřeš ty dveře?“

Castiel hlasitě, zabouchl. „Fajn,“ opáčil. Ale, uvnitř, když si odmyslel vztek, Castiel cítí,

VDĚK.

Aby, se zaměstnal, Castiel, začal prohledávat obsah papírového sáčku. Vytáhl postupně, burger, hranolky, a pak plastovou postavičku anděla. Nevěřícně po lovci loupl očima.

„Co? Ta hračka je součást menu,“ Nastartoval vůz. Zbytek cesty do motelu, oba mlčeli.




Castiel, si poposedl, protahujíc si nohy. Zírá na citronově žluté stěny v motelu (čí byla ta barva nápad?), dokud jej nebolí oči.

Dean listuje v knihách. Hodiny. Vyplněné bezútěšným tichem. Lovec k ústům, občas zvedl sklenici, do níž, průběžně doléval whisky. Napil se, aniž přitom odtrhl oči od stránek v knize. Castiel přistihl sám sebe: Chce láhev whisky shodit na zem. Způsobit rámus. Jakýkoli zvuk. Pohnout světy. Rozbít TICHO.

Ale, neodvážil se.

Cas, se NUDÍ.

Lovec, se s přítomností, Castiela, sžil snadno. Cas, naopak, NEVÍ, KDO Dean je. Nezná ho.

Cas, neví, jak být součást Deanova života. Ale, sny Castielovi říkají, že je na správném místě. Je to matoucí. Castiel se potřebuje dovědět víc, protože jestli jeho léčitelské schopnosti přestávají fungovat, Castiel přijde o živnost. O všechno, co má. Co zná. Co je.

Nebo,

Mohl by být pro změnu NĚCO jiného. Mohl, by být ten, „Castiel“. Jenže, neví jak.

Odvážil, se: „Řekni mi víc, o tom Castielovi,“ řekl. Dean, vzhlédl roztržitě od knihy, a zase se do ní ponořil. Studium je více Samova parketa. Nebo, Bobbyho. Dean, polkl. Castiel, vidí, že lovce rozrušil a zbytek noci je zticha. Když se ukládají ke spánku, znovu prosí: „Řekni, KDO to je. Kdo, jsem já.“

„Jsi, Anděl. Čemu na tom nerozumíš?“

Castiel nakrčí nos. NIČEMU. Co je to Anděl? Ne, vážně, CO to je?

„Musíš si mě s někým plést,“ hlesl, nejistě. „NEMŮŽU být anděl. Nevěřím v Boha.“

Dean, Castielovi, poprvé od fiaska v nemocnici, pohlédl do očí. A, rychle je sklopil. „Skvělý. Kolik přesně, osob, podle tebe, nosí tohle tělo? Říkej si, co chceš, JSI Anděl.“

„Pověz, víc,“ Prosí, Cas. Dean jednoduše skopl boty, a ulehl na postel.

„Byl jsi Anděl. Pak, jsi nebyl Anděl, a pak zase byl,“ A tady, se to celý posralo. „A teď jsi TOHLE. Konec. Dobrou, noc, Casi,“ Dean zhasl, přes Castielovy protesty, lampu. Deanova další slova, jsou téměř neslyšitelná: „Jestli CHCEŠ nad něčím usilovně přemýšlet, vymysli, JAK pomoc Samovi.“

Jenže, pomyslí, si Cas, Sam je CIZÍ. Cizí.



…SN...


Castiel, stál u benzínové pumpy. Muž (ne, muž, Dean), v montérkách, stojí u impaly. Castiel se k němu připojí.

„Pokročil jsi?“ zeptá se. Nečeká odpověď. Dean, Nikdy, neodpovídá. Snaží se opravit to auto, které pro něj tolik znamená, a Castielovu přítomnost ignoruje. Lovec, znovu zmizí pod kapotou. Vrčí, a Castiel si povzdechl. Sedl si o kus dál, opírajíc bradu o kolena. Ochladí se. Slunce, zapadá za horizont, a na nebi se objevují první hvězdy. Setmělo se. Dean, zabouchl kapotu. Sedl, si k Castielovi.

Neobvyklé gesto.

„Deane?“

„JSI RODINA, CASI.“

JSI RODINA

Dean, Castielovi předá klíče od vozu. „Tak, to sprav!“


SPRAV TO

SPRAV



…SN...


Castiel, odhrnul deku. Dívá se na své bosé nohy. Dean řekl, „JSEM TVOJE RODINA, Casi“. SAM je Deanova rodina. To znamená, že i Cas je Samova rodina. Sam NENÍ cizí.

Castiel, Vylezl z postele, a tiše se vytratil z motelového pokoje.




Deana probudí první sluneční paprsky. Lovec, zasténal, a převalil se na bok. Otevřel oči. Zamrkal. Postel, po jeho levici je rozestlaná. Zamrkal, znovu. A prázdná. Prudce si sedl. „Casi?“

Ticho.

„Castieli!“

V koupelně kape kohoutek. Nic, víc Dean neslyší. Lovec, se rychle oblékl. Jestli Castiel stopl auto, nebo nasedl na autobus, Dean ho už, nikdy znovu nenajde. Na cestě, ke dveřím si všiml plastové figurky anděla. Leží na Castielově nočním stolku. A, Deanovi, dojde, že Cas, možná neutekl.

Je pořád TADY.

Castiel, Chce vědět, CO, je zač, a vysvětlení „Jsi podělaný Anděl Páně,“ mu ztracenou identitu získat nepomáhá. Dean, je debil, a Castiel se rozhodl vyhledat, odpovědi sám.

Nevěřím v Boha.

Castiel bude –

NENÍ.

Dean tomu nevěří. Prohledal všechny kostely ve městě, a Castiel není a nebyl ani v jednom. Dean je vzteky bez sebe. Jednak proto, že se spletl, a taky proto, že ztratil Castielovu stopu.

Je pryč. Castiel, JE PRYČ. Jako Bobby. A, Sam. A je to, ZASE, Deanova vina. Dean, Ještě jednou, pro klid duše, zkontroluje motelový pokoj, ale Castiel se nevrátil. Pitomec. Nesbalil si ani to málo věcí, která vlastnil.

Dean, zamířil na Psychiatrii. Chce Samovi povědět, o Casovi, ale neví JAK.


„A TI, KDOŽ trpí,

naleznou, nekonečné milosrdenství boží.

Bůh buď milostiv, k Tvojí, duši, Same.

Kdybych, BYL Anděl, a měl moc, od Boha. Kdybych BYL Bůh, Já, ZACHRÁNIL bych tě, Same. Udělal bych VŠECHNO. Pro Rodinu. Pro tebe, a Deana. VŠECHNO. Ale, Já, nejsem Bůh. Odpusť.“

Dean, ztuhl. Zarazil se na prahu, a poslouchal. Hlas, uvnitř utichl.

„Není slušné poslouchat za dveřmi,“ řekl Castiel. Dean se ušklíbl. Vstoupil. Casiel seděl na židli vedle Samovy postele. Sam spal. A, Cas se snažil předstírat, že dosud nedržel jeho ruku.

Dean, byl dojat, ale, byl i vzteky bez sebe.

„Hledal jsem tě všude,“ vyštěkl.

„A našel jsi mě TADY,“ opáčil klidně Cas.

„Jo, ale předtím jsem nakoukl do každého kostelu ve městě. A, NENÍ jich tu málo,“ Dean přistoupil k lůžku. Sam spal. Dýchal mělce, a co chvíli, se mu zachvěla víčka. Z transu, Deana vytrhl až Castielův hlas:

„Myslel sis, že jsem v kostele? Proč?“

Dean, zamrkal. Neochotně odtrhl oči, od mladšího bratra. Zalovil v kapse a vytáhl z ní figurku anděla. Vtiskl jí Castielovi do ruky.

Anděl, si prohlížel malého anděla. Křídla se mu zarývala do dlaně. Otáčel figurku v prstech.

„Proč, jsi TADY, Casi?“ zeptal se Dean.

„Nevím, jestli JSEM, Anděl. Ale během půl roku, jsem nesnil ani jednou o Bohu. Vždycky, jsi to byl ty. A, nebyl to Bůh, kdo mě nakonec našel, ale TY. Řekl jsi, že,“ Castielův výraz změkl. „Jsme… rodina? Můžu držet Samovu ruku. Můžu držet tu tvojí. Ale, Bůh, existuje-li, je nedosažitelný. Nedrží mojí, ruku. Budu radši TADY, U Sama. Dává to smysl. MÁ to smysl. Pátrat po přítomnosti Boží, nebo stínu Milosti, na Zemi, ne.“

Dean, otevřel ústa. A, zase je zaklapl. „Víš,“ řekl, pak, „to znělo hodně LIDSKY.“

„Znělo to hodně, jako ty,“ odvětil, Cas. Zacukaly mu koutky. „Zíráš, Deane.“

Zíral. Ale. Nemohl. Si. Pomoc. Castielovi, ZÁLEŽÍ na Samovi. Nepředstírá. Cas, VĚŘIL tomu, že dělá správnou věc.

Castielova přítomnost TADY (v nemocnici) zastírá minulost.

JE VŠECHNO. S tím, Dean dovedl pracovat.

„Je po návštěvních hodinách. Musíme, jít.“

Castiel se zvedl. Zaváhal, a pak,

Odložil figurku na noční stolek. A otočil jí tak, aby na ní Sam viděl. Dean se ušklíbl. Zavrtěl hlavou. Po tom všem, čím Sam prošel, a čím s Luciferem prochází, ponechání anděla, „na dohled“ NENÍ dobrý nápad. Dean figurku podal Castielovi. „Andělů, už bylo dost. Co kdybysme, pro změnu dávali pozor, jeden na druhého?“

Castiel, pohlédl ze Sama na Deana. Přikývl. „Dobře.“

Při odchodu, zahodil anděla, do odpadkového koše.




Castiel, sedí na posteli. „Deane?“

„Počkej. Vydrž, někde tady JE.“

Netrpělivě si poposedl. „To jsi říkal už před dvaceti minutami!“

Dean nadzvedl obočí. Vykoukl zpod postele, kde, na zemi, ležely různé cestovní tašky. „Pochytil jsi ty nejhorší, možné pozemské návyky, víš o tom?“

„Netrpělivost, NENÍ hřích,“ podotkl Cas. Lovec znovu zmizel pod postelí. Za pár minut zpod ní vylezl. V ruce, drží –

KABÁT?

„Tady. Mám, TOHLE. Je, to tvoje,“ dodal.

Dean třímá, baloňák jako trofej, a Cas si nemohl pomoc. Zíral. Hledí střídavě na tu věc, a na lovce, a myslel si svoje: Deanovi přeskočilo.

„Na,“ Dean baloňák podržel před sebou. Tváří, se NADŠENĚ. Cas se maličko odtáhl. Co, lovec čeká? Že až si Cas tu věc nasadí, narostou andělu křídla?

Castiel zamrkal. „Nevím, CO to je, Deane,“ podotkl klidně.

Dean ztuhl.

„Zapomeň na to,“ hlesl, současně rolujíc baloňák do klubka. Odhodil ho na postel. „Je to jenom stupidní kabát, nic víc. Blbej nápad.“

Castiel, nevěří. Lovec, se snaží nedat najevo zranění. Ten baloňák MUSÍ být důležitý.

Castiel, na posteli ležící kabát, opatrně, zvedl. Dotýká se látky prsty. NEVÍ, CO to je. Pamatuje, košili, i sako. A taky kravatu. TOHLE ani ve snu nikdy nenosil.

Přičichl. Zasnil, se.

Je POLE. Cas, je Zem, jíž zahřívá slunce. UVNITŘ.

BARVA OBILÍ.

Teplo. Světlo.

Voní.

„Casi?“ hlesl, Dean.

Castiel se usmál. Vklouzl do jednoho rukávu, a pak si oblékl i druhý. Obemkl okolo sebe cípy kabátu, jako plášť. Existence, pod tím pláštěm, HŘEJE.




Castiel (Znovu-nalezený), zkoumá odraz vlastní tváře, v zrcadle. CO je to anděl? Našel, Deana, a Dean jeho, ale, Cas, zatím, nenašel sám, SEBE. Nenašli se navzájem.

„Co je, na co se díváš?“ houkl Dean. Vstoupil do koupelny. Castiel, stojí před zrcadlem, vysvlečený do půli těla. Na krku a pažích má husí kůži.

„Co je, Anděl?“ zeptá se.

V zrcadle, ho nevykouká. Oba to vědí.

Dean, si povzdychl. „Ty se, nevzdáš, že ne? Po pravdě řečeno, Casi. Netuším,“ Dean se opřel o trám dveří. „Vždycky jsem viděl jenom TOHLE. Ale,“ Lovec zaváhal. A, pak si svlékl tričko.

„Deane?“

„Neříkej to, Samovi, dobře?“


„Co nemám – „ Cas, ztuhl.

Dean chytil, Castielovu, ruku do své. Obě je přemístil k otisku dlaně na svém ramenu. Castiel zamrkal. „Co je to?“

„Ty.“

Castiel, nejistě roztáhl prsty, kopírujíc otisk. Chvíli o tom všem uvažuje. Dean zavřel oči. Čeká. Castiel ostře vydechl.

„Jsem, OTISK?“ šeptl.

Dean protočil očima. Vysmekl se, Castielovi a poodstoupil. Castiel, stojí s rukou pořád, nataženou před sebou, a tváří se ztraceně. Je to patetické a Castiel to ví. Zkusí se sebrat. „Byl jsem –„ Cas, vytřeštil oči. „Pamatuji si, TEBE!“

Dean, přikývl. Přetáhl si přes hlavu tričko, a otisk zmizel. „Bylo to Peklo,“ řekl. „Nezkoušej, pamatovat si tohle.“

Castiel pootočil hlavu ke straně. „Bylo, to,“ podotkl, jemně, „naše první setkání.“







OTEVŘI OČI

POSLOUCHEJ

OTEVŘI OČI

SLYŠ


PEKLO

PEKLO

PEKLO

Sam, se probral. Sanatorium bylo v plamenech.

Dean, a Castiel se dovnitř dostali zadním vchodem. Zatímco záchranáři evakuovali první patro, a nemocniční personál, oheň se rozšířil do druhého. Byl v chodbách. Všude. Pleny pacienty uvěznily v pokojích. Sam, stál na chodbě. Sám, a VŠEMOCNÝ. V transu. Dean ztuhl.

„Sami?“

Byl, a NEBYL to Sam. „Sami…“

Sam, JE uvnitř. Toho, TĚLA. DUŠE. Je, Uvězněný ve světě, o němž Dean NIC neví.

„Deane,“ Castiel, stál vedle lovce. „Deane,“ šeptl. „Neslyší tě. On je,“

Sam, zvedl oči. Byly průzračně bílé. Vzduch, ztěžkl. Plameny, se plazí po stěnách vzhůru ke stropu. Hoří. Všechno, HOŘÍ. Oheň stravuje tělo, a MYSL.

„Sami!“ Dean Castiela ignoroval. „Přestaň!“

„Je, Peklo,“ promluvil Sam monotoniím hlasem. „Chce to Peklo. Tady, na Zemi. Chce, oheň!“ Plameny, vyšlehly výš. Castiel, Deana strhl stranou. Oba, leží na zemi, lapajíc po dechu.

„Tohle je Samova vize,“ řekl Cas. „Vzpomínky.“

Dean, se ohlédl přes rameno. Samovu pozornost zaujal hydrant. Zvedl ruku. Voda vystříkla ven, a vzápětí se změnila ve spršku horkých jisker. „To mi došlo,“ odsekl Dean, „ale, proč je to skutečné? Lucifer, je v kleci, ne?“ zeptal se nejistě.

„Sam VĚŘÍ tomu, že je to skutečné. Věří v Peklo!“

Castiel, musel zvýšit hlas. Praskající oheň je oba přehlušuje.

„Nesmysl,“ Dean znejistěl. Sam, prošel skrz plameny, a zase z nich nezraněný vyšel. „Sakra! Dobře, dobře. Co mám dělat?“

Castiel vykoukl zpoza stolu, za který se s lovcem ukryl před plameny. „Přesvědč ho o opaku. Sam, Nesmí zhmotnit další představy. Byl by, ztracen. Navždy. Vypukne, Peklo.“

Dean pochybovačně pozoruje plameny, plazící se jim oběma nad hlavami. „A, to mám udělat jak?“ hlas, mu hystericky přeskočí. „Je to Sam!“

„Deane,“ Castiel lovce chytil, za rameno. Záměrně, nebo náhodou položil, dlaň na otisk andělské dlaně, pod látkou Deanovy bundy. „Přesvědčils MĚ, o tom, že JSEM Anděl. Uvěřil jsem i tomu, že JSEM RODINA. Přesvědčit Sama nebude ani z poloviny tak těžké. Ne, pro tebe.“

Stěna, po jejich levici se zřítila. Dean, se zakuckal. Z pod podlahy a zpode dveří, se valí černý kouř. „Těžší, než si myslíš. Je to Peklo.“

Castiel, se usmál. „Tak, ho vyveď VEN.“ Svět, ztichl.

Pozorují, jeden druhého.

„Dojemné!“

Cas, nadskočil. Sam (Lucifer? V což, Sam, věří), stojí u nich. Luskl prsty. Castiel, se vznesl do výšky, a přistál o několik metrů dál. Ve stejnou chvíli se zřítil zbytek stěny. A, spadl. Na něj. Castielovo tělo zmizelo pod sutinami. Dean polkl. Odtrhl oči od hrůzné scény.

Sam (dokonale se vžil do role Lucifera), se líbezně, usmál: „Přál sis, mluvit se mnou, Deane? Jsem, TADY.“

„Ne…“



…SN...


Castiel leží v poli. Tráva je hebká. Je to tráva, ne obilí. Castiel, pozoruje slunce. Vystoupalo, přímo nad Castielovu, hlavu. Do, Středobodu, VESMÍRU. Nebe je modré. Tráva šumí.

Castiel, slyší hlasy. Zná je. Volají. Ale, Cas, si, přeje ZŮSTAT. Tady. Ve, STŘEDOBODU.

NAVŽDY.

VIDĚT, trávu růst.

SLYŠET, slunce stoupat.

Spát.

CASTIELI

CASTIELI

CASI!

„Co je, Anděl?“ zeptal se. Slunce, pálí. Castiel však, leží ve stínu. Jak to? Přetočil se, na bok, a pak zkušebně, na druhý. Ten stín, padá, po Castielovu levici i pravici. Ne, STÍN. Křídla. Castiel se posadí. Dívá, se na své ruce. Ale, nejsou to Jimmiho ruce. Cas, Je světlo. A stín, A tráva.

Je,

MODRÁ OBLOHA. Cas, JE vše, a VŠUDE. V obětí Boha. MILOVANÝ SYN

SE VRACÍ

DOMŮ

Domů?


CASTIELI

CASI

Hlasy, ho volají zpět. Do, obilného pole. Castiel, rozechvěle dojde k hranici. Ostrá, linka, mezi obilím a travou, Je linka mezi světy. Natahuje ruku - A

„Ne,“ Krok vzad.

„Ne!“


CASTIELI

CASI

ŘÍKAL SI, ŽE JSME RODINA

POTŘEBUJU TĚ

ŘÍKAL SI, ŽE BYS BYL RADŠI TADY

ŽE BŮH NEDRŽÍ TVOJÍ RUKU

DRŽEL SI SAMOVU RUKU

DRŽEL JSI MĚ

(V PEKLE)

POTŘEBUJEME TĚ

CASI

CASTIELI

Castiel, nejistě, zvedl hlavu. Byl by přísahal, že slunce, poskočilo: „Tak, běž,“ řeklo. A, Castiel, který našel sám sebe, roztáhl křídla, a vletěl do Obilného pole. Z druhé strany to vypadalo, jako by se nebe (horizont za hranici světa) rozzářilo a to světlo vstoupilo mez klasy. JAS. MILOST.

CAS.




Hlasy se ozývaly z různých stran. Dean volá Sama. Sam, Deana. A, Cas volá je oba. Je tu i čtvrtá osoba (uvnitř Sama), a ta se je snaží zmást. Běhají v kruzích. Klasy, Castielovi, zastupují cestu. Šlehají Case do tváře. Některé hoří. Je to Peklo. Prší.

Cas, HLEDÁ CESTU. Běží. BEŽÍ. BĚŽÍ. Zahřmělo.

Klasy, se rozestoupily. Castiel vidí DŮM.

Sklopil křídla. Jeden schod, druhý. Zaklepal na dveře. „Kdo je?“ zeptal se Hlas, uvnitř. Cas nezaváhal. Ví, už KDO je.

Cas.

A, Patří SEM.

„Castiel.“

Dveře, se otevřely.

Uvnitř, v domě, Je Dean, a za ním ještě NĚCO. Všechno podstatné je POHROMADĚ.

NAŠLI SE.

„Tak, Pojď.“

„Domů?“

„JSI, DOMA, Casi.“

Castiel, překročil, PRÁH.



…SN...


(POTOM).

JE,

HORKÉ

LETNÍ

ODPOLEDNE.

(NAVŽDY)

Lovec, usedl na břeh jezera. Ohrnul nohavice, a nohy spustil do vody. Je v Nebi.

Za chvíli, uslyšel KŘÍDLA.

„Co ti, sakra, trvalo tak dlouho?“

Castiel, neodpověděl. Dean vzhlédl. Musel si zaclonit oči. Castiel stál v popředí kuželu slunečního světla, a zář andělu dopadala shora na hlavu. Měl na sobě, baloňák, modrou kravatu, a VŠECHNO.

„Hej, jsi to ZASE, TY.“

Castiel si přisedl. Po Deanovu vzoru, si zul boty, a namočil nohy. Pozoruje, špičky prstů čeřících vodní hladinu. Malé kruhy rozrůstající se, ve velké. „Měl jsem ještě jednu SCHŮZKU,“ řekl, za chvíli. Přestal pozorovat vodu. A, vzhlédl.

„No, jsem rád, že ses zastavil, i tady.“

Dean, vyzvedl nohy. Skrčil je pod sebou.

„Je, Sam v pořádku?“ zeptal se Cas. Voda je studená, ale, Anděl se rozhodl nechat v ní nohy namočené ještě chvíli.

„No, je mrtvý. Slučuje se to s „V pořádku“? Je,“ dodal rychle. „Sám sebou. Sam. Víš, co mám na mysli, že jo?“

Castiel, přikývl. „Vždycky VÍM, co se ti honí v hlavě, ale, ROZUMĚT ti…“ Vytáhl nohy z vody. „K čemu došlo?“

„Potom, co tě pohřbila ta stěna? Snažil jsem se Sama přivést zpět. Zkoušel jsem to, vážně,“ Dean, ztišil hlas, „ Zkusil jsem VŠECHNO.“

Cas věří. „Uspěl jsi,“ podotkl.

„Měl jsem pomoc,“ Odmlka. „Viděl jsem SVĚTLO. A, Sam asi taky.

Úplně ho to změnilo,“ Dean zašilhal po Castielovi. Anděl, uhnul očima. „Byl jsi to ty, že jo?“

„A, pak?“ naléhal Cas, ignorujíc otázku. Lovec, nakrčil nos.

„Pak, byl Sam zpátky. Byl, to ON. Pozdě. Oheň byl všude. Oba, jsme se probrali tady,“ ušklíbl se.

Cas, se, nejistě zeptal: „Nejsi naštvaný? Umřeli jsme. Vím, co si myslíš, o smrti. To, čím jsme na Světě, prošli, bylo zbytečné.“

„Zbytečné, Casi? Samyho duše, už nevypadá jako stavba z lega. On je. Tak -“

„Sam.“

„Přesně.“

Odmlka. „Naštvaný? Je to SMRT. A, Nebe! Královsky naštvaný!“ Dean si odkašle, „Bůh mě SMÍ poslat zpět. Vyřiď mu to.“

Oba se ponořili do ticha. „Víš, co? Radši NE.“

Castielova tvář, je vážná: „Pošle vás zpět, Deane. Všichni se vrací.“

Dean, polkl: „Legie?“

„Nejen.“

„Jsou tu, i jiní lovci.“

„Jsi, nelepší.“

„Kecy. Nasrat.“

Castiel, se usmál. A, což Deana překvapilo, dodal: „Souhlasím. Nasrat. Nejsi, nejlepší.

Ty jsi, ZAPÁLENÝ.“

„Tos, vystihl, Casi.“

Castiel, se tváří zamyšleně. Anděl, vytáhl nohy z vody, a teď je suší na slunci. „Dej, životu šanci, Deane. Tentokrát, se třeba odehraje JINAK.“

Dean, si sedl do pozoru: „Ty, něco víš, že jo? Povídej!“

Castiel, zůstal z ticha. Otočil hlavu, a zadíval se stranou.

„Fajn, buď si andělské pako,“ odmlka. „TUŠÍM, co čekat. Co, ty?“

„Válka, skončila. Ale, já, Jsem, Anděl, Deane. Pořád. “

„Kde máš křídla?“

Castiel, zalovil v kapse. Po chvíli vytáhl figurku anděla. Je to pořád táž figurka z rychlého občerstvení, týž anděl, až na to, že už není z plastu. Je z lesklého kovu. Castiel panáčka chvíli otáčí v ruce, a pak, ho hodí do vody. Oba, Pozorují, jak klesá ke dnu.

„Hm. Cool,“ podotkl suše, Dean.

Castiel, vztáhl ruku, pokládajíc dlaň na otisk na Deanově ramenu. Lovec, zatajil dech. Všechny jizvy, po smrti zmizely, kromě téhle. Je to víc, OTISK, než jizva, a otisk je otisk na DUŠI.

„Tohle je to, co ze mě dělá anděla, Deane. A z nás, rodinu.“

„Pouto?“

„Pouto.“

Dean přikývl. „Takže předpokládám, že JDEŠ s námi. Dřív nebo později. Připojíš se, ne?“

Castiel se, tajemně usmál. „To je v Jeho rukou.“

„Hm,“ Lehl si. Slunce Deana šimrá na tváři. „Trochu nefér, co?“

„Je to Bůh, Deane.“

Lovec, protočil očima. "Jsi, pedant. Žij, taky trochu Casi. Což mi připomíná. Pověz, když jsi něvěděl, kdo jsi, cos dělal těch pár měsíců, na Zemi, bez nás?"

Castiel vytřeštil oči. "Ne!"

Lovec, nadzvedl obočí. „Dobře. Klid. Uvolni se, Casi.“

Anděl, přikývl. Lovec, slyší, mělký výdech. A, pak, Deana, přikryl STÍN.

„Casi?“ Zvedl oči. Nad oběma muži, se, jako štít rozpínají křídla. Mezi, Nebem a Zemí.

Sluneční světlo protéká mezery v peří, a zbarvuje křídla magickými odstíny.

Polkl.

„Casi. Slunce?“

Cas, zrudl. „Promiň,“ hlesl, provinile,“ křídla se zachvějí, a Cas je stáhl. „Nechal jsem se unést.“

Jedno z pírek, kryjících křídla, upadlo na zem. Dean ho sebral. Otáčí ho v prstech. Castiel lovce nejistě pozoruje.

„Takže, kolik času nám zbývá. Než nás odsud, vykopnou, Casi?“ Schoval pírko do kapsy. Cas, se zachvěl.

Jeho a Deanovy oči se setkaly. „Vteřina. A, Nebo Věčnost.“

„Co, budeme dělat?“

Castielův výraz, změkl. Ale, zůstal vážný: „Co chceš dělat, Deane?“

JE,

HORKÝ

LETNÍ

PODVEČER

Do Rána, a PROBUZENÍ zbývá VĚČNOST.

ODPOČÍVEJ

Lovec, Založil ruce za hlavou. A, dlouze vydechl. „Asi si tu prostě poležím.“


KONEC?









Naposledy upravil Maky dňa 12.03.12 1:03, celkom upravené 3 krát.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
FooFighterkaSN
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 314
Age : 24
Registration date : 11.05.2010

OdoslaťPredmet: Re: POLE   09.03.12 14:35

Maky & excelentne!!!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: POLE   09.03.12 16:44

Maky: Jako vždy jsem unesena 702 Alespoň chvíli si nechám zdát o tom, že tohle je ten správný scénář k dalšímu dílu Je to nádhera... i to, jak jsi rozlišila svět reálný od snového, ano, opravdu mi Casovy myšlenky připadaly jako sen, výstižné. A i ten konec, že všichni umřeli... ale nejlepší hláška a naprosto trefná... "Pošle vás zpět, Deane. Všichni se vrací." Tuhle větu bych si měla zarámovat... Takže díky moc za další úžasný zážitek
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: POLE   09.03.12 18:41

Líbí se mi, když se někdo nebojí v povídkách otřít o existenci Boha a jeho úlohy, která je prostě nezpochybnitelná, přestože v seriálu se tomu vyhýbali a vyhýbají. Proto se mi tahle povídka tak líbí! Zbytek netřeba fýdbekovat, protože Maky už je "stálice kvality" Smile Wink
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: POLE   12.03.12 0:43



Děkuji všem za komentáře Smile Tuhle povídku mám ráda. Jsou v ní pasaáže, které bych zpětně ráda změnila (jedna nebo dvě), ale zbytek (především sny o poli), pro mě hodně znamená. Je to jedna z mých favourite top povídek. Co se toho, co pro mě znamená, týče. Jsem ráda, že se líbí i ostatním!

Padme: Stálice? Děkuju Smile Já se strašně ráda "otírám" o existenci Boha. Ráda to načínám z Deanova pohledu (to, co si o Bohu myslí lidé, kteří NEMAJÍ důvod věřit), z Castielova (víra, pád, a zase neutuchající víra. A, taky Láska), a pak Bůh jak ho vidím já (ne, jako osoba, ale jako PŘÍTOMNOST), a tyhle tři úhly vždy spojím dohromady a do povídky skrze ně vložím poselství. Nebo, se o to pokouším Smile


FooFighterkaSN: Jako vždy, děkuju Smile


bohdy: I tobě děkuju! Co bych si bez Tebe a Tvojí podpory počala Smile Já to mám asi radši jako povídku. Ve skutečném scénáři k SN chci, aby Dean Case objal Smile

Bojovala jsem s tím, aby se tohle podobalo seriálu (tahle povídka) v tom ohledu, že to nebude přehnaně hurt a nebo emoční. Takže, žádné vylívání si srdcí, nebo objímání. A, když na Case padala ta stěna, obvykle (v povídkách) si vychutnávám starostlivého Deana, ale, tady jsem chtěla vykreslit Deana jak by se v seriálu zachoval. Pomyslí si, "Ne,", ale starost má předešvím o Sama. Ale, ty záblesky toho, že mu záleží na Casovi tam mylsím byly... ach jo. V příští povídce použiju nějaká objetí!

Nebyla jsme si tím konecm jistá. Ano, nebo ne? Ale, nakonec jsem to vyřešila tím, že se třeba vrátí. No, všichni s evrací, že Smile V tu chvíli jsem uvažovala o chodu nebe, a života a smrti a nedošlo mi, že se to vlatsně shoduje s celým SN Smile

Děkuju za komentář!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: POLE   Today at 8:54

Návrat hore Goto down
 
POLE
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 1 z 1

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Dokončené poviedky :: Maky-
Prejdi na: