DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 We Have All The Time In The World/Máme všechen čas na světě

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
AutorSpráva
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: We Have All The Time In The World/Máme všechen čas na světě   26.02.12 22:03


We Have All The Time In The World/Máme všechen čas na světě

Autor: strangeandcharm EN
Shrnutí: Lucifer měl svého anděla na hraní a je jen na Deanovi, zda si dá tuto hračku zase do pořádku.
Místo a čas: děj po 4x22
Slov: ~11.100
Varování: mnoho násilí, Dean/Castiel, Castiel/Lucifer, NC-17, whumping!Cas, non-con, ďábelské hry, dark!fic…
Nečtěte, pokud vás tato témata uráží, či jiným způsobem iritují!

Poznámka autorky:Povídka vznikla na základě rozhovoru s tracy_loo_who. (jedna z prvních šiřitelek destielu)

CZ překlad: Panthera
Beta: bez v obou jazycích
Originál: We Have All The Time In The World - strangenessandcharm (dreamwidth.com) Ano, je to původně strangeandcharm z livejournal.com, z důvodu inovovaných podmínek na LJ změnila působiště.

Vloženo na toto fórum s výslovným souhlasem autorky.
Povídka se skládá ze čtyř oddílů po cca 12.000 slovech. Komplet je přeložen první díl ze čtyř, na dalším se pracuje. Jak je u mě zvykem, přeloženo volným stylem (angličtina vždy vyzní líp). Zbývající části budu přidávat postupně, jak budu stíhat překlad. Původně jsem to chtěla připíchnout až celé, nu což, zatím vám musí stačit tohle.
Vzhledem k dosti "ostrému" obsahu by ji opět neměli číst citliví čtenáři, berte to jako přátelské upozornění, jsou věci, které se nemusí nutně zamlouvat každému a ne vše, co píšu nebo překládám je skousnutelné i pro slashery.


Díl 1/4

~ ~ ~

Poslední z upírů se zhroutil v křeči na zem, krev se rychle rozlévala z rány nad rameny, z místa, kde ještě před chvílí byla hlava. Castiel ho nezaujatě pozoroval, pak pozvedl oči k muži, držícímu mačetu, která ho zabila. Dean lapal po dechu, na čele se mu perlil pot a pohlížel na svoji práci. Další nestvůra byla sprovozena z Božsky zeleného světa. Tvářil se spokojeně.

Měl proč.

Na tváři měl krvavý stříkanec, Castiel k němu přistoupil a setřel mu ho palcem. Dean překvapeně zamrkal, ale když ruku stáhl, se zájmem se na něj podíval. „Co jsi, moje máma?“ zaprotestoval. „Nechceš rovnou vytáhnout kapesník, rozložit ho a utřít mi nos, když už jsi v tom?“

Castiel jen nechtěl, aby byl Dean špinavý, ale nechal si to pro sebe. Místo toho pohlédl na krev na svých prstech a pak zpátky na Deana. „Dobře jsi bojoval,“ konstatoval pozorujíc ho, jak se mu vrací dech do normálu a získává zpátky kontrolu. Vzpamatoval se rychle, mnohem rychleji než jeho bratr.

Dean pokrčil rameny, otírajíc čepel mačety do svršků nejblíže dosažitelného upíra. „Nedělám to poprvé, Casi,“ řekl jen tak mimochodem. „Léty už jsem pár upírů zabil. Časem si na to zvykneš.“

Ruce se mu třásly. Castiel věděl, že to není strachem ani hrůzou. Způsoboval to adrenalin, vybuzený bojem. Něco podobného pozoroval i u sebe, i když se to neprojevovalo třesem a dušností. Andělé se s podobnými věcmi vyrovnávají jinak.

Teď je v lidském těle, cítí, jak mu z boje bok po boku s Deanem proudí ta samá látka žilami. Nechal se jím ovlivnit a snad i unést. Je to neznámý pocit, ale ne, že by se mu to nelíbilo.

Dean dočistil čepel, postavil se a na chvíli se při pohledu na mrtvolu na podlaze zarazil. Podíval se zpátky na Castiela a zazubil se tak široce, až se mu u očí objevily vrásky. „Tenhle byl poslední,“ pravil vesele. „Myslím, že jsme vyklidili celý Ohio. Upíři z okolí budou svým dětem vyprávět o třech chlapících, kteří zlikvidovali čtyři hnízda za dva dny. Máme celou tuhle Van Helsingovskou záležitost pod palcem.“

Vypadá mladě, pomyslel si Castiel. Vypadá nádherně. Nevinně, i když vzhledem k té krvavé šmouze na tváři a ocelové čepeli v ruce, tělu u jeho nohou. Castiel se přistihl, že myslí na to, aby do něj mohl vdechnout zpátky nějakou tu nevinnost a ještě než si tu myšlenku stihl pořádně v hlavě zformulovat, jejich rty se setkaly. Políbil Deana tak vášnivě, věděl, že je to tím adrenalinem, lidská stránka ho zbavila zdravého rozumu.

Dean ho nechal, tělo ztuhlé šokem a někde hluboko v hrdle se z něj vydralo zasténání, ale po chvíli se zdálo, že je šťastný a polibek opětuje. Jak sekundy plynuly, Dean mačetu upustil na podlahu, aby mohl Castiela obejmout a přitisknout se k němu blíž. Castiel si představoval, že má na zádech baloňáku dva rudé otisky dlaní, znamení touhy, kterou vidí celý svět.

Když se Dean konečně odtáhl, zčervenal a z očí mu zářilo prozření. „Konečně,“ vzdychl si bezděčně. „Sakra, Casi, nikdy bych nevěřil, že někomu bude tak dlouho trvat, než udělá první krok.“

Castiel se pousmál, oceňoval fakt, že se Dean nechal. Stále u sebe stáli a on cítil teplo sálající z jeho těla. „Chtěl jsem počkat, než si budu jistý,“ odpověděl Deanovi, i když si byl jistý už pár měsíců. Po tom všem viděl do jeho nitra. Věděl, jak moc po něm Dean touží. Jednoduše čekal, než sesbírá dost odvahy, aby se podle toho zachoval.

Andělé nejsou zbabělci, ale obávají se rozhodnutí, která mohou mít vážné následky. Zvlášť, když jsou ta rozhodnutí jejich vlastní. Castiel se stále snažil smířit s tím, že může dělat to, co chce. Je to zneklidňující, po tolika tisíciletích, která strávil jen plněním příkazů. Kladl si otázku, zda opravdu pocházely od jeho otce. Docházel k tomu, že mnoho z nich z jeho strany opravdu nepřišlo.

„Ale že si umíš vybrat vhodnou chvíli,“ odpověděl mu ironicky Dean a ukázal na zkrvavenou zem. „Pohled na krev Tě vzrušuje nebo jak? Proč zrovna teď?“

„Vypadal jsi šťastně,“ pravil ploše Castiel, protože to byla pravda.

Dean se mu zadíval zhluboka do očí, až Castiel rozhozeně zamrkal. „Tohle bychom dělat neměli, ne?“ ozval se po krátkém a napjatém tichu Dean. „Není to Tvoje tělo. Máme tu rozjetou válku a i tak jsi dost v problémech. Nechci to ještě zhoršit.“

Znělo to tak, jakoby si ta slova v hlavě několikrát prošel a Castiel věděl, že to udělal. Natáhl ruku, překvapený tím, že se mu třásla a snažil se to ovládnout. „Nejdřív se musíš sebrat, Deane,“ řekl a opřel mu dlaň o hruď, zamyšleně na něj hledíc. „Nedělej si o mě starosti. Už jsem odmítl poslušnost. Není tu nic horšího, co by mi za to andělé mohli udělat a ještě neudělali. A je tu Jimmy, ale je si vědom jen toho, co mu dovolím. To je všechno, na co se teď musíš soustředit.“

Naklonil se dopředu a znovu ho políbil, získal nad tělem zase kontrolu, aby se nenaklonil příliš, nezranil Deana moc tvrdým polibkem nebo aby nebyl příliš letmý. Anděl je bytost síly duševní i fyzické a lidé jsou křehcí. Tohle tělo už bylo několikrát zničené a on už ho tolikrát uzdravoval, aby si to zafixoval. Musí být na Deana opatrný, opravdu. Vždycky byl v jeho případě starostlivý.

Z chodby do kotelny se ozývaly kroky, Sam se vrací. Dean odskočil od Castiela jako opařený. Když se bratr objevil ve dveřích, Dean se právě ohýbal, aby zdvihl mačetu, s pohledem, jakoby se nic nestalo. Samovy oči se zaměřily na upíry na podlaze a než se usmál, kývl na Castiela.

„Vyklidili jsme to tu,“ řekl vítězoslavně. Ruce měl pokryté krví.

„Jop, jasně, vyklidili,“ vrátil mu Dean odpověď snad až příliš rychle chvějícím se hlasem. Castiela zajímalo, zda si toho Sam všimne, ale je to Sam, samozřejmě si všiml.

A ano, Samův výraz se náhle stáhl starostí. „Jsi v pořádku, chlape?“ zeptal se.

„V pohodě,“ vyhrkl Dean záměrně se vyhýbajíc Castielovým očím. „Pojďme. Musíme to oslavit a mám hlad. Dáme si sprchu a pak si najdem restauraci, kde prodávají ty největší hamburgery v této části Kentucky.“

„Dobrou chuť,“ řekl normálně Castiel a zmizel dřív, než mohl Dean zareagovat.

Nakonec mluvit nemuseli. Činy byly jasnější než slova a Castiel byl rád, že se konečně rozhoupal.

Někdy je rád, že může dělat vlastní rozhodnutí.

Nejvíc ze všeho, někdy je šťastný.

* * *

O chvíli později byl zpátky v kostele, který používal jako provizorní základnu od chvíle, kdy zjistil, že nemá kam jinam jít. Myšlenkami byl zase v místnosti u kotelny s Deanem Winchesterem a jeho bratrem, proto ani nezaregistroval, že tu není sám, až už bylo pozdě.

Něco ho udeřilo do týla, až omámeně padl na kolena. Zapřel se rukama, aby se zvedl a v tom uviděl na mramorové podlaze křídou namalované znaky. Měl jen tolik času, aby mu došlo, že jsou to tajemné symboly, které znamenaly, že je ve vážném problému. Pak dostal další ránu a všechno kolem se ponořilo do tmy, poprvé v jeho existenci.

* * *

„Dnes jsi nějak potichu,“ ozval se nečekaně Sam.

Dean se na něj podíval. „Být potichu je zakázaný?“

Sam hodil místností pár do bomby složených ponožek a trefil Deana do čela, což ho naštvalo. „Něco se stalo?“ zeptal se Sam a vyhnul se Deanově hodu zpátky.

Samův hlas zněl normálně, ale Dean by řekl, že z něj bylo cítit znepokojení. A nejspíš by mělo být. Po celé hodiny zíral jen tak do ničeho, vzpomínal na polibek v obavách, co to mělo znamenat a nejen pro něj. Sam byl u něj vždy na prvním místě a teď, teď zjistil, že má obavy i o někoho dalšího a ta osoba – pokud tak vůbec může být nazýván – je už tak v problémech až nad hlavu. Přál by si, aby s nimi Castiel zůstal a ne, aby neustále mizel kdo ví kam, kdykoliv cítí, že je čas zmizet. Nelíbí se mu, když ho nemá na očích. Je to absurdní, protože Castiel se o sebe může postarat mnohem líp, než člověk.

Paradoxní byla i skutečnost, že se Dean obával o anděla, který byl mnohem silnější, než kterákoliv paranormální bytost, kterou kdy předtím potkal, to ho děsilo. Měl o něj takový strach, a teď věděl, dokonce si byl jistý, že Castiel o něj taky. V tomhle podělaným životě, tohle může znamenat jen jediné – zlomené srdce. Jeden z nich z toho vyjde zraněný a on chtěl téměř s křikem utéct dřív, než se to stane.

Rmoutí ho, že nemůže mít víc štěstí. Možná jednoho dne, až porazí Lucifera a zachrání podělanej svět, skutečně může svého strážce nechat padnout. Možná.

„Deane.“ Připomenul se mu Sam naklánějíc hlavu a mračíc se. Dean si uvědomil, že si to všechno nemůže nechat pro sebe. Už tak mezi nimi bylo v poslední době tolik tajemství a on nechtěl, aby si Sam myslel, že před ním něco tají. Své city ke Castielovi skrýval už dost dlouho. Žili spolu příliš sevřeně, on a Sam. Od chvíle, kdy se Dean vrátil z pekla, došlo mu, že je mnohem těžší zjistit, co si jeho bratr myslí a od té doby, co se stalo s Ruby, měli o sebe mnohem větší strach. Chtěl vyplnit to prázdno, chtěl, aby Sam věděl, že mu věří. Na oplátku čekal, že Sam bude zase věřit jemu. Znamenalo to, že se podělí o věc, kterou by normálně neřekl, když by opravdu nebylo zbytí.

„Podívej, vím, že to vyzní šíleně,“ začal a bylo mu zatěžko se dívat Samovi do očí. Místo toho sklopil pohled na své ruce a přemýšlel, jak pokračovat dál.

„Šíleně?“ zopakoval Sam. „Co vyzní šíleně?“

Dean si odkašlal a hledal slova. „Je to Cas,“ pravil slabě a konečně našel sílu, aby zvedl hlavu. „Políbil mě, Sammy.“

Sam šokovaně vydechl a doslova zbledl Deanovi před očima. Dean si nemohl pomoct a uhnul očima.

„On tě… donutil tě…“

„Ne, tak to nebylo. Já mu ho opětoval. Chtěl jsem.“

Sam ztichl a Dean se na něj nemohl podívat Byl potichu tak dlouho, až to bolelo i fyzicky a Dean se obával, co bude dělat, když se s tím Sam nesrovná. Ani na to nechtěl myslet, Sam se s tím musí srovnat, protože pokud ne, Dean bude muset Castielovi říct, aby je nechal oba na pokoji a pak, právě v tu chvíli to bude ono zlomené srdce, kterého se tak obává.

„Bože, Deane,“ sykl po chvíli Sam, která se zdála věčností a Dean se vzchopil. „Ze všech těch pitomostí, co jde udělat, musíš udělat tohle?“

„Tohle?“ hekl naježeně Dean. „Políbit někoho, kdo mě zajímá? Odkdy je to špatné?“

Sam překvapeně zamrkal Dean se usilovně snažil uklidnit. „Kriste, poslouchej. Zním jako Valentýnskej pozdrav. Podívej, já a Cas… vznikalo to nějakou dobu, ano? Nechtěl jsem nic dělat, protože je… dobře, protože je to on, ale on dnes konečně udělal první krok. Nemám tušení, co se bude dít dál, Sammy, ale ať je to cokoliv, chci, abys to věděl. Nechci, aby sis myslel, že před tebou něco skrývám. Vyzní to ode mě divně a chci…“ Zasekl se, nebyl si jistý, co vlastně potřebuje a hodil po Samovi bezmocný pohled.

„Jestli po mě chceš, abych ti dělal vrbu utěšitelku, ty vole, to jsi na špatným místě.“ Odpověděl strojeně Sam, jak se snažil, aby nekřičel. „Nemám potuchy, co ti na to mám říct, Deane. To jde mimo mě. ty a… ty a Castiel? Vždyť to ani není člověk! A co Jimmy? Myslel jsi přitom na něj, jak mu asi bylo?“

„Do prdele, Same, proč si myslíš, že jsem tak vyděšený? Samozřejmě, že jsem na něj pomyslel! Přemýšlel jsem nad tím vším! To je všechno, na co můžu myslet!“ Dean vyskočil na nohy a zaťal pěsti, otočil se k nejbližší zdi, aby se už nemusel Samovi dívat do tváře. Několikrát se zhluboka nadechl, snažil se ovládnout nevolnost u žaludku a teď prvořadě litoval, že mu řekl pravdu. Teď se to všechno zdálo být tak reálné. Takové to předtím nebylo. Nějak, dokud neměl Castielovy rty na svých ústech, tak to jasně nevypadalo.

Sam na delší dobu zmlkl a Dean se pomalu nakláněl ke zdi, dokud se o ni neopřel čelem. Zavřel oči a snažil se na nic nemyslet. Byla řada na Samovi. Víc on udělat nemohl. Mohl jen čekat.

„Jak jsi mohl… co jsi…“ utnul se a začal znovu. „Deane, tohle neberu. Proč se ti líbí? On je… dobře, on je on. Ty jsi… myslím, dokud jsi to skrýval…“ Znovu se zarazil. „Můžeš se na mě aspoň podívat?“

Dean se otočil, zády se opíral o stěnu a zíral na Sama přimhouřenýma očima. „Je mi jedno, že je to muž,“ řekl kategoricky. „Je mi jedno, že je to anděl. Je mi fuk, že je to špatné a nejsou pro to slova. Všechno, co vím je, že se o něj zajímám a on se zajímá o mě a pokud za to budeme oba zatracení… fajn, je to tak, jak to je.“

Sam se na něj podíval a zdvihl obočí. Dean se snažil číst ve výrazu jeho tváře, ale vše, co viděl, byla zlost. Nevěděl, na koho byl Sam naštvaný na něj, na Castiela nebo na svět. Dean měl podobný pocit.

„Ty jsi se úplně zbláznil,“ řekl po chvíli Sam, ale napětí v hlase povolilo. „Vždycky jsem věděl, že jsi pako, ale tohle je vrchol. Sakra, tohle je vrchol všeho.“

Navzdory tomu se Dean neudržel a vybuchl smíchem.

„Víš, že je to očividná pitomost?“

Dean si promnul kořen nosu. „Ta myšlenka mi hlavou proběhla,“ odpověděl hořce. „Ale nejde předstírat, že se to neděje, Same. Jak můžeš něco takového ignorovat?“

Sam si skousl ret, přemýšlel a pak se zeptal, „Opravdu tě políbil?“

Dean na jeho neuvěřitelný výraz pobaveně přikývl. „Přesně tak. Plnohodnotný cicmák. Myslím, že na to čekal týdny a z nějakého důvodu se to dostalo ven až dnes.“

Sam jen nevěřícně zakroutil hlavou. Pořád byl bledý, ale z očí už se vytratil prvotní šok a jak na něj Dean zíral, podařilo se mu vyšklebit drobný úsměv. „A já si myslel, že ty a Anna jste byli ta největší šílenost,“ zamumlal. „Co to s těmi anděly máš? Máš úlet na peří nebo tak?“

„Dám ti vědět,“ odpověděl mu Dean a posadil se na pelest. Musel, protože se mu podlamovaly kolena. Je s tím smířený. Vyděsilo ho to, ale srovná se s tím. Díky Bohu za to.

Sam našpulil rty. „Myslel jsem si, že andělé city nemají?“ zeptal se nejistě.

Dean pokrčil rameny. „Nejsem si tím jistý. Ale Castiel je má, i když ne tak intenzivní, jako jsou naše. Neptej se mě proč.“

„Políbil tě,“ zopakoval Sam, jakoby tomu stále nemohl uvěřit. „To je pro mě intenzivní až dost.“

„To bylo.“ Dean si lehl na matraci, zíral do stropu, nohy ohnuté přes hranu postele. „Ať emoce má nebo nemá, jedna věc mluví za vše, zatraceně, líbá jako pornohvězda.“

Když mu Sam neodpověděl, řekl si, že zašel až příliš daleko. Ale pak přiletěly ponožky, trefily ho do hlavy a Sam se ozval, „nemusím vědět všechno, vole.“ Hlas se mu třásl, ale byl plný porozumění a Dean věděl, že to všechno bude v pořádku.

* * *

Nic nebylo v pořádku.

Castiel se bez pomoci rychle probral. V jednu chvíli byl v bezvědomí a pak hned přišel k sobě a pocity ho přepadly jako rána kladivem. Byla tu bolest, chlad, hořkost a nečekanost, jen stěží mohl nahlas nezasténat, když to na něj všechno padlo. Neviděl, něco měl hozené přes hlavu, nějaký pytel, temno a zatuchlina byly velmi nepříjemné. Ležel na chladné zemi a hrdlo ho nesnesitelně pálilo – uvědomil si, že má něco kolem krku, jakýsi límec, ale neviděl a nevěděl, zda s tím může něco udělat nebo ne.

Obklopovalo ho ticho, nepotřeboval oči, aby cítil mrazení, nepříjemný pocit z tohoto místa. Není to fyzická reakce – není to záležitost jeho těla nebo Jimmyho, je to díky tomuto místu. Jsou tu všude, tady by být neměli, je to zakázané a anděla pohltila úzkost, když si uvědomil, že není na Zemi. Je někde jinde. Na hodně špatném místě.

Bezmyšlenkovitě se zpříma posadil, aniž by tušil, že nad ním něco může být, ale do hlavy se neudeřil. Když zvedl ruce ke krku, ozvalo se kovové zařinčení řetězu, ucítil chladný kov a jemné vibrace, které z něj vycházely. Ty mu při doteku způsobily náhlou nevolnost. Sáhl si za krk, aby si obojek sundal, v tom ho něco udeřilo do beder, tak tvrdě a bolestivě, až padl bokem zpátky na podlahu. Když bolest polevila, uvědomil si, že to byl kopanec. Ani neměl čas popadnout dech, když přišla další rána a po něm další a další, zásahy přicházely odevšad, tiše a drtivě mu zanechávaly modřiny po celém těle.

Castiel neviděl, ale stále měl dost rychlé reflexy a vycítil blízkost útočníků. Natáhl ruku a podařilo se mu chytit jednoho za kotník, prudce zatáhl a jeho vlastníka stáhl tvrdě k zemi až překvapeně vyjekl. Démon, uvědomil si Castiel po čichu. Jsou tři a stojí kolem. Znovu hmátl, ale někdo ho chytil za zápěstí a zkroutil ho, až to křuplo. Sevřela ho sžíravá bolest, až mu vzala dech a pak mu došlo, že je uvězněný ve vícero směrech, než jen řetězem. Obojek na krku ho nedrží jen fyzicky, ale zasahuje do symbiózy s jeho lidským tělem, ve kterém se nachází. Nemůže opustit tělo Jimmyho Novaka nebo použít svoji milost, aby jim vypálil oči. Zůstává silný, ano, také cítí modřinu po prvním kopanci, kterak se hojí, ale jinak jsou jeho schopnosti omezené. Není si jistý, jak moc, ale věděl, že to není dobré. Necítil se sám sebou.

Cítil bolest, to ano, ale to bylo něco, co neznal.

Když ho bota zasáhla do brady, ucítil, jak se mu zlomila kost a bolest mu vehnala do očí slzy. Nic takového nikdy předtím necítil a ztrácel se v tom, nebyl schopný se bránit a v agónii se stočil do klubíčka. Více kopanců mu dopadalo na záda, jeden z nich zasáhl i páteř až vykřikl – ne, nebudu křičet, víckrát nevykřiknu – a pak nemohl dělat nic jiného, než se choulit a přát si, aby to už skončilo.

Konec nepřicházel. Léčil si rány a pokaždé, když modřina zmizela nebo se kost scelila, přišla nová rána a vše se opakovalo. Kopali do něj pořád dokola, trvalo to hodiny, možná dny, nebyl si jistý, protože jak zjistil, nebyl schopen vycítit čas jako dřív. Měl dojem, že ví kde je a to by to mohlo vysvětlit. Neměl by tu být. Nikdo by tu neměl být, kromě ztracených, odvržených a nežádoucích.

Lucifer, svitlo mu v hlavě. Převrátil naruby pravidla Nebe i Pekla a beztrestně tohoto místa zneužívá. Je to ďábelské. Musí být zastaven.

Nemůže ho zastavit, i když, Lucifer tu není. Místo toho jsou tu tři démoni, který z něj chtějí vymlátit duši, dokud nebudou mít důvod přestat. Tak to šlo dál a dál, tiše a neúprosně, to však nebylo to divné, nejpodivnější byl fakt – nemluvili, jen kopali a bušili do něj pěstmi bez jediného slova. Potom mu jeden z nich začal lámat kosti něčím tvrdým a dřevěným, což mohla být baseballová pálka. Castiel odmítal křičet, po každém zásahu jen vykvikl, cítil, jak se Jimmyho křehké tělo láme a rozpadá, úlomky kostí se zarývají do masa, šlach i kůže. Hojilo se to – vždycky se to hojí – ale teď toho bylo tolik, příliš mnoho bolesti, se kterou se musel vyrovnat, musel. Nemohl se bránit. Neviděl, byl přikovaný za krk a nemohl se postavit a vše co mohl dělat, bylo zaměřit se na Jimmyho, aby ho v sobě sevřel, nevědomého a nevinného, zatímco za něj všechnu tu bolest snášel.

Pokračovalo to stále dál a dál.

Snažil se bojovat. Zkoušel kopat, zápasit, dát pěstí, ale byli pro něj příliš rychlí. Jen jednou jednoho trefil, to bylo jediné, co mu dovolili.

O to šlo.

Nepřestali ani na chvíli. Nemilosrdně, nekonečně, tiše. Nakonec tu nebylo nic, kromě tupých úderů, které dopadaly na jeho tělo, praskání a lámání kostí, jeho zděšení, lapání po dechu v agónii.

Pokračovalo to dál.

Přišla krátká úleva. Něco se stalo – ozvalo se vrčení tvora, který nebyl démonem – uslyšel, jak jeden z démonů zaklel. Zaslechl něco jako rvačku, boj a pak kňučení. Tvor zmizel a démoni se vrátili zpátky k němu, který byl tak mimo, že si ani nesundal pytel z hlavy. Ne, že by mohl ruce zvednout, ale hojily se. Znovu.

Démoni pokračovali ve své práci, dál a dál a dál.

„To stačí, chlapci,“ pravil hlas po tak dlouhé době, že si ho Castiel nepamatoval. „Pro teď ho nechte být.“

I přes lidské tělo, ve kterém byl uvězněn, ho poznal. Byl to hlas ďábla.

* * *

Dean měl po celou noc noční můry.

Když se druhý den ráno probudil, nemohl si vzpomenout, co se mu zdálo, viděl jen jasnou zář a skutečnost, že byl v nějaké rozlehlé krajině a že byla jeho mysl celá roztržitá.

Když otevřel oči do šedivého svítání, na tvářích se mu perlily slzy, ale on neměl tušení, proč.

* * *

„Postavil jsi se proti rozkazu,“ pravil věcně Lucifer. „Opravdu jsi mě udivil, maličký.“

Castiel stále mrkal do náhlého světla. Pytel byl pryč a všechno kolem něj bylo bílé, bez života a rozlehlé, všude kam dohlédl byl bílý kámen, sahal až k obzoru, ke stejně bílé obloze. Bylo to oslepující a na pohled bolestivé, mnohem horší než sníh, protože tu bylo chladněji. Po chvíli si Castielovy oči srovnaly kontrast, ale jen díky tomu, že byl stále anděl. Lidské oko by z toho pohledu stihlo šílenství. Sněžná slepota by oproti tomu nic nebyla.

Teď si byl jistý, kde je a toho vytáčelo.

„Nemáš právo tu být,“ zavrčel a hněvivě na Lucifera hleděl, což jeho hojící se tělo zahřálo – které bylo, jak záhy zjistil, nahé. Předtím to neměl jak zjistit. “Tohle je rouhání. Odporné. Tady nemůžeš být. Je to zakázané.“

„Dobře tě vycvičili, že, Castieli? Nemyslíš na sebe ani po tom, co ti tví přátelé udělali. Tvůj první instinkt je rozhořčení, protože jsem porušil Nebeský zákon. Mám pro tebe novinku, maličký – ty jsi ho porušil taky.“

Lucifer obýval tělo muže kolem čtyřicítky. Blondýn, celkem hezký a obyčejný. Podstata stvoření, které v něm bylo – Castiel ho nemohl nazývat andělem, už ne, ale nezdálo se, že by byl démonem, i když – vyplňoval ho, dával mu život, činilo ho to něčím víc. Teď byl krásný a okouzlující, ale byl plný smutku, vzteku, emoce z něj čišely do okolí. Od chvíle, kdy ho Castiel naposledy viděl, se změnil. Byl zdeformovaný city, které jím ve vlnách procházely, zlost, hořkost, opovržení, pohrdání, krutost.

Už není světlonošem. Je to Ďábel, pokroucená osobnost pekla. Castiel věděl, že by se měl bát, ale stále byl tak rozzuřený, že strach nepociťoval.

„Neměl jsi mě sem tahat,“ řekl mu. „Žádám tě, abys mě vrátil zpátky.“

Lucifer si složil ruce na hrudi. „Ne.“

Castiel na něj plivl. Především to byla krev a jen žalostné gesto, ale to bylo vše, co mohl udělat. Teď, když bití skončilo, jasně cítil, k čemu je obojek na jeho krku. Neviděl ho, ale cítil jak se mu chvěl pod prsty, kterými při doteku ucukl. Obojek byl připojený k řetězu, mizejícímu kdesi pár metrů v zemi. Je držený na krátko, jako pes, jako zvíře a to ho přivádělo k zuřivosti. Kov byl ukován v pekle, bylo to prosté, nemohl bojovat ani fyzickou silou a ani psychickou. Drželo ho to na uzdě. Byl vydán zcela na milost Luciferovi.
A bolelo to.

„Máš ponětí, jak dlouho tu jsi?“

Castiel zatáhl za řetěz tak silně, až si málem vykloubil rameno. Nic. Byl v pasti. „Víš, že tady čas necítím,“ zasyčel a záměrně se od svého věznitele odvrátil.

„Šest měsíců,“ řekl Lucifer.

Castiel se otřásl. Tak dlouho? „Doufám, že jsi si to užil,“ odplivl si, chytil řetěz a zíral na něj. „Vím, že já ano.“ Napadlo ho, že to přesně by na jeho místě řekl Dean Winchester a že v době, kdy byli s Luciferem přátelé, nikdy nepoužívali sarkasmy.

„Na Zemi uběhlo sotva pět vteřin,“ osvětlil mu Lucifer s úsměvem. „Tví drazí lidé tě ani nezačali hledat. A oni jsou ti drazí, že? Zvlášť Dean. Nemysli si, že o tom příběhu nevím – jak jsi ho vytáhl z pekla a stal jsi se jeho hlídacím psem a jak jsi se k Nebi obrátil zády, abys ho chránil. Jak směšným jsi se stal, Castieli.“

„Vynechej ho z toho,“ varoval ho Castiel a řetěz neřetěz, dokázal sesbírat tolik sil, aby vzduch pročísly modravé jiskry svatozáře, které pokryly jeho nahé tělo.

Lucifer zakroutil hlavou. „Ach, ano, vynechám. Nemám žádný zájem o tvého lidského milence, Castieli. Můj zájem tkví v tobě. Ještě jsi s ním nespal, že ne?“

Castielův výraz zůstal stále tvrdý a Lucifer se smál. „Zapomněl jsem, jak se mračíš, když jsi rozčílený! Moc jsi se nezměnil, maličký, navzdory všem těm rokům, které uplynuly.“

„Přestaň mi tak říkat,“ prskl hořce Castiel. „Nejsem maličký. Nejsem pod tebou. Jsem nad tebou. Všichni andělé jsou nad tebou.“

„Ale ne, maličký, mýlíš se,“ prohlásil Lucifer, poklekl před ním a pevně ho uchopil za bradu. Castiel sebou škubl, aby se mu vytrhl, ale nebyl dost silný. Jiskry pohasly a zmizely pod silou Luciferova doteku.

„Žádný z andělů není nade mnou, v neposlední řadě ani ty, Castieli,“ pravil ďábel. „Jsi pode mnou v tolika ohledech, že o tom ani nemáš ponětí.“

Naklonil se k němu a políbil ho, Castiel byl zprvu tak překvapený, že se nezmohl na reakci. Pak kousal, syčel a kroutil se, v zoufalé snaze se dostat pryč, ale Luciferovi to bylo jedno. Zdálo se, že necítí bolest, ani když se mu Castiel zuby zakousl do jazyka nebo když ho chytil pod krkem, místo toho sténal rozkoší, dýchaje nosem na něj tlačil tak, až se Castiel svalil na záda. Lucifer se na něj položil, nepřestávaje pustošit jeho ústa krvavým jazykem a Castiel se nemohl bránit, byl přilehnutý k zemi a náhle tu všude byly ruce, hladily, zkoumaly a hnětly, až ho pokryl studený pot.

Už to věděl. Věděl, o co Luciferovi jde a to byla ta jediná věc, kterou mu nechtěl dát.

Útočník se náhle napřímil, sevřel mu boky a Castiel vyrukoval do boje se vším, co v něm zůstalo. Ale Lucifer se jen nonšalantně předklonil a po stranách hlavy mu přitlačil zápěstí k zemi, držel ho s takovou lehkostí, až se Catielovi chtělo křičet zklamáním.
„Ale no tak,“ zamumlal ploše Lucifer. „Podívejme, jak se snažíš, maličký. Můj sladký, neschopný Castieli. Předtím jsme byli přátelé, že? V místě, kde bylo přátelství to jediné, co existovalo. Mohli jsme milovat jen otce a všechno ostatní bylo zakázáno, dokud On nestvořil člověka a přikázal nám, abychom se před ním poklonili. Ty víš, co jsem si o tom myslel, ale vidím, že ty jsi mnohem víc než šťastný, když se můžeš poklonit před tím svým.“ Sehnul se ještě níž, až byly jeho rty vedle Castielova ucha. „Už jsi si před ním klekl? Ochutnal jsi jeho sémě? Uctíval jsi to stvoření tak, jak by to náš Otec nikdy neschválil?“

„Měl by jsi být svržen zpátky do pekla a znovu tam shořet,“ odplivl si Castiel a znovu se proti němu zoufale vzepjal. „Tohle si nedovolíš!“

„Ale ano, dovolím,“ odpověděl mu Lucifer tak, že spíš než věta to vyznělo jako zapředení. Olízl mu ucho, Castiel se snažil odtáhnout, ale nemohl uhnout dostatečně daleko. „Musíme tě přeučit, maličký. Sleduji tě už pár let zpátky. Kdybych znal chtíč, toužil bych po tobě. Ale neznal jsem ho. Ne tehdy. Teď ho znám až moc důvěrně. Nyní vím o všech rozkoších i prokletích tělesna a mám lidské tělo, s kterým je mohu zakoušet. A to stejné platí i pro tebe.“

„Ne!“

„Budeš se stavět na odpor, já vím. Budeš mi vzdorovat roky. Dokonce staletí. Ale já tě nakonec zlomím, protože všechno se nakonec podvolí a já tě znám. Jednou zakusíš rozkoš a už se neohlédneš zpátky. Už jsem ti dal bolest, že? Můžeš si vybrat, co se ti líbí více, na tak dlouho, co tu budeš. Co to bude Castieli? Bolest nebo rozkoš?“

„Bolest,“ zalapal po dechu Castiel, aniž by si uvědomil, co to znamená. Ale bylo mu to jedno. Nemohl uvažovat o žádné jiné odpovědi.

Rychle jako blesk ho Lucifer pustil a postavil se na nohy. Stál a shlížel na něj, nohy po stranách jeho trupu a ústa se mu stáhla v úsměvu.

„Jak bych nevěděl, že si vybereš tuhle možnost.“ pravil. „Jak ušlechtilé a přesto tak zavádějící. Víš, že tě tu mohu nechat pár sekund, pak se vrátit, abys zjistil, že uběhla léta? Víš, kolik agónie zažiješ po tu chvíli, co budu pryč? Jsi si jistý, že je to to, co chceš?“

Castiel za svoji existenci nikdy nezaklel. Sledoval vývoj lidského jazyka, jak se rozvíjel, šířil a proměňoval do různých řečí a dialektů a stával se stále důležitějším. Byl u toho, když se poprvé objevilo klení. Sledoval, jak se měnilo po celá staletí. Ale nikdy předtím se nerouhal a ani by si byl nepomyslel, že kdy bude.

„Jdi do prdele,“ zavrčel.

* * *

V devět hodin vyklidili pokoj, aby za sebou nechali další ze série žluklých motelů při amerických silnicích. Auto měli zaparkované kousek dál a Sam to zpozoroval první, ten pohled ho šokem donutil zastavit a vytřeštit oči překvapením. Dean následoval jeho pohled až ho zamrazilo, nemohl uvěřit tomu, co tam uviděl.

U strany spolujezdce seděl na zemi nahý muž, opíral se zády o dveře a rukama si objímal kolena. Hlavu měl skloněnou a přes fakt, že mu nebylo vidět do tváře, Dean věděl, že je to Castiel. Zvolal jeho jméno, reakce se nedočkal, ale byl si jistý.

„Deane…“ řekl tiše Sam a chytil ho za ruku. „Tady není něco v pořádku.“

„Co tě k tomu závěru přivedlo, inspektore Clouseau?“ štěkl zpátky Dean. „Měl by to být nahý anděl, sedící u auta nebo fakt, ty víš, že je nahý?“

„Deane.“ Samův hlas zněl netrpělivě a stále ho držel za biceps. „Koukni na něj, chlape. On není v pořádku.“

Dean zíral a trvalo mu to pár sekund, než viděl to, co Sam. Castiel se zdál být… jiný, žádné jiné slovo pro to neexistovalo. Byl menší, hubenější. Oslabený. Dean neviděl celý jeho trup, ale na krku měl černou modřinu, zíral na něj v údivu a přemýšlel, co to mohlo k sakru způsobit. Nebyli andělé odolní vůči zranění nebo tak?

Necítil ho. Nakonec mu to došlo a měl chuť si dát facku. Cokoliv Castielovi udělali, bez ohledu na jeho andělskou podstatu, která naplňovala tělo Jimmyho Novaka, vždy ho Dean cítil, cítil to chvění kolem, jako nějaký druh radioaktivity nebo elektrického náboje. Něco, co není lidské, ale ani pohádkové. Jakoby se Castiel nemohl celou svoji podstatou schovat ve své schránce, jakoby to bylo světlo, které uniká škvírami zavřených dveří.

Už to tam nebylo.

„Jimmy?“ zeptal se Dean a žaludek se mu stáhl – andělé Castiela našli a vzali ho se sebou, zabili ho a nechali jen Jimmyho, ne, ne, ne – ale když k němu přikročil, cítil malinkatý náznak energie, která z muže před ním vyzařovala. Stále to byl Castiel. Stále to byl on, ale něco vážného se mu stalo.

„Je to Jimmy nebo ne?“ zeptal se vnímavě Sam a šel k němu. „Je to Cas, ale… není.“

Dean polkl a položil si tašku na chodník. Poklekl před andělem a hodil po Samovi pohled plný obav. Cítil, že je něco špatně. Hodně špatně. Měl podezření, že Castiel padl, ale ne dost na to, aby ho to podivné praskání kolem něj nepřesvědčilo, že ještě není člověkem. Tak jako tak, ne úplně. Ale v tuto chvíli nebyl anděl, buď jak buď. Byl jakoby na půli cesty, ale Dean těmto věcem nerozuměl.

„Castieli?“ řekl, ale nic se nestalo. Vztáhl k němu ruku a chvíli ji držel jen tak ve vzduchu přemýšleje, zda by se ho měl dotknout, ale nakonec to vypadalo, že jinak nedostane odpověď, dotkl se ho. Položil mu dlaň na rameno a Castiel zdvihl hlavu z kolen.

Dean ztratil dech. Castielova tvář byla křídově bílá, jako mramor a jeho oči byly mrtvé, vypadal jako socha. Vlasy nemyté a rozcuchané, trčely do všech stran bez energie, tak jako celé jeho tělo. Nespočinul pohledem na Deanovi, ale sklopil pohled na prsty na rameni, vztáhl k nim třesoucí se ruku, aby je stiskl. Dean se zamračil, jeho dotek byl mrazivý.

„Hej,“ vyhrkl Dean, naprosto zmatený prázdnotou Castielových očí. „Jsi v pořádku?“

Castiel prostě hleděl na jejich propletené prsty, jakoby očekával, že další krok udělá Dean. Ticho se nesnesitelně dlouho táhlo, dokud Dean znovu nezopakoval jeho jméno, několikrát, ale Castiel zůstával lhostejný. Vypadal, jakoby tu vůbec nebyl, jako by byl v šoku nebo zpracovával něco obrovského nebo byl prostě mimo. Bylo to děsivé.

Sam si za jeho zády sundal bundu. „Tady,“ řekl a podal ji Deanovi. „Uděláš líp, když ho zakryješ dřív, než někdo zavolá policajty.“

Dean si ji vzal a jeho ruka vyklouzla z Castielova slabého sevření. Záměrně se díval jinam, když ho zakrýval bundou přes klín, i když ho letmo napadlo, že se andělé nestarají o nahotu a skromnost, tak jako lidé. Byl si jistý, že Jimmy Novak by se staral, i když, respektoval jeho přání jak jen mohl.

„Nemyslím si, že je duchem s námi,“ řekl poněkud zbytečně Dean. „Není… kruci, Same, co se to tu sakra děje?“

„Jdu zpátky do motelu,“ odpověděl tiše Sam. „Zařídím nám jiný pokoj. Myslím, že tu zůstaneme trochu déle. Nevypadá to, že by v brzké době odlétl.“

„Dobrý nápad,“ odvětil Dean po krátké odmlce. Byl rád, že Sam myslel rozumně teď hned. Všechno, co mohl dělat, bylo zírat na Castiela. Cítil, že se v něm něco svíjí, jako sněhová koule, kterou někdo hází. Čekal zlomené srdce, opravdu ho čekal, protože on je Winchester a zlomené srdce je vždy téma dne. Ale tak brzy? Minulou noc se jen políbili. Ani o tom nemluvili. Co se od té doby mohlo k sakru stát?

Sam odešel a Castielova hlava opět spočinula zpátky na kolenou. Vypadal uboze a Dean cítil, jak ho poprvé polévá vlna empatie. Nikdy dřív neměl příležitost ji pocítit, Castiel byl vždy ten, kdo měl situaci pod kontrolou, ať se dělo cokoliv. Nejvíc emocí u něj Dean zažil, když se vztekal a byl podrážděný. Nedávno to byla náklonnost a zábava, ale nikdy neměl důvod pociťovat obavy.

Tohle se stane, když ztratí pozornost, pomyslel si Dean. Tohle se stane, když nechá někoho přijít k němu blíž. Bolí to. Tohle nemůže být náhoda, že ho Castiel políbil před pár hodinami. Nemůže.

Sam se po deseti minutách vrátil s klíčem od pokoje, zatímco se Dean snažil od Castiela získat nějakou reakci, ale nedostalo se mu jí. Ignoroval zvědavé pohledy několika kolemjdoucích, které zarazila bizarní scéna, ačkoli jeho malá část zuřila, že se nikdo nezastavil, aby se zeptal, zda nepotřebují pomoc. Hlavy měli sklopené a šli dál, obrázek dnešních dnů. Dean to nenáviděl.

„Vezmi ho z této strany, já ho vezmu z té druhé,“ pravil poněkud zbytečně Sam a společně postavili Castiela na nohy. On se zamračil a hlava se mu svalila k rameni, ale zdálo se, že může jít částečně sám, když ho vedli k motelu. Kulhal, nohy měl vratké a nejisté, Dean se naklonil blíž, aby mu pomohl s váhou. K jeho překvapení se k němu Castiel nahnul a opřel si hlavu o jeho rameno tak familiérně, až to bylo podezřelé.

Nelehl si, když ho posadili na postel, ale ani nevzhlédl nahoru, zíral raději do podlahy. Dean přinesl jejich tašky a zavřel dveře, zastavil se a zmateně si ho prohlížel. Sam stál uprostřed místnosti a dělal to samé. Podívali se jeden na druhého a Sam pokrčil rameny.

„Fajn a co teď?“

Dean zakroutil hlavou. „To se ptáš mě? Nemám tušení.“

Sam si dlaní projel vlasy a posadil se na pelest naproti Castieli, kolena ke kolenům. Zamával mu dlaní před očima, ale nic to nevyvolalo a tak mu položil dlaň na rameno. „Casi,“ řekl a Dean se postavil do nohou postele. „Hej, no tak. Vstávej. Děsíš nás.“

„To nebude fungovat,“ začal Dean a pak se zarazil, protože Cas zvedl oči. Měl v nich stejný výraz, jako když poprvé chytil Deana za ruku, snad krom toho, že teď mu zrudly tváře a očima se zarýval do Samovy tváře.

„Znáš mě?“ zeptal se Sam opatrně. „Castieli?“

Castiel se k němu částečně přiklonil, celé tělo se mu třáslo. Dean to sledoval v němém úžasu, když jeho ruce spočinuly na Samových kolenou. Na chvíli si myslel, že se sám uklidňuje, ale ruce vyjely výš, přes látku a stehna, aby spočinuly na bocích.

„Ehm, Casi?“ váhavě zareagoval Sam. „Co to děláš?“

Castiel bezpochyby zíral na Samův rozkrok. Dean cítil, jak mu vyschlo v krku. Něco se stalo a on mohl jen stěží přemýšlet, co. Cítil, že by je měl od sebe oddělit, ale bylo to něco, co Castiel udělal sám a zdálo se mu špatné, do toho zasahovat. Sam se zdál být nejistý, házel po Deanovi očima a zpátky a snažil se ujasnit, co se to k sakru děje.

Když Castiel sklonil hlavu a rukama zatáhl za Samův pásek, nebylo o ničem pochyb.

„Hej!“ zakňučel Sam a vyskočil na nohy, aby se dostal mimo jeho dosah, než se všechno zvrhne. Castiel okamžitě sjel z hrany postele na podlahu, stočil se do klubíčka a rukama si kryl hlavu, jakoby očekával déšť ran, které by na něj dopadly. Celá věc byla tak zamotaná, až Dean zapomněl dýchat, zděšeně zíral na podlahu a Sam stál vedle něj a zíral zcela stejně, oba ztěžka oddechovali.

„Co s ním sakra je?“ zeptal se Dean, když se mu vrátil hlas.

Sam zatřásl hlavou, ruce mu bezděčně klesly k opasku, Castiel zůstával nehnutě ležet na koberci, čekajíc na trest, který nepřicházel.

* * *

Nejprve si nic nedělo.

Vůbec nic.

Plynuly dny. Týdny. Měsíce. Nakonec Castiel došel k názoru, že tu strávil roky. Zůstal tu přikovaný uprostřed bílého ničeho, v absolutním tichu, nepotřeboval jíst ani pít nebo spát, v tomto ohledu netrpěl. Obojek na krku mu stále způsoboval bolest, kdykoliv se pokusil o vyléčení, za chladného zabrnění se mu objevily nové modřiny. Omezovalo ho to a bylo to nepřirozené, neustále to přitahovalo jeho pozornost, ale nakonec se s tím smířil, musel, neměl na výběr.

Všechen čas trávil pokusy o přetržení řetězu nebo obojku, ale obojí bylo odolné prstům, zubům i fyzické síle. I když věděl, že je to zbytečné, snažil se přivolat pomoc, zkontaktovat anděly, ale bez výsledku. Nic z tohoto místa neunikne, ani myšlenka.

Ze začátku ho to udivovalo. Proč by mu Lucifer sliboval bolest a pak ho opustil? Je to součást plánu, aby se zbláznil ze samoty? Pak mu to došlo. Tohle je nutná přestávka. Lucifer musel zpátky na Zemi, aby si něco zařídil – zřejmě proto, aby si přivedl pomoc – a i když je pryč jen pár minut, pro Castiela v tomto vězení jsou to léta. Lucifer se vrátí, nebo aspoň jeho pohůnci, pro které čas neplyne vůbec.

Čas se mu tak vlekl. Čím více let uplynulo, tím více mu scházela společnost. Bratři, sestry, rodina. Přátelé. Lidskost. Sam Winchester a ze všeho nejvíc, Dean Winchester. Potřeboval je, ale oni tu nebyli a jak se léta protahovala v dekády, kladl si otázku, kolik času už muselo uběhnout na Zemi, zdalipak už ho hledali, uvidí je vůbec ještě? Udivovalo ho, proč ho Lucifer tak chce. Přemýšlel nad tím, když by povolil a on Lucifer ho zlomil, ale rozhodl se bojovat tak, jak jen bude moci, nejen kvůli sobě, ale také kvůli Bohu.

Cítil se nesmírně osamělý a to ho překvapovalo.

V bělosti ničeho jsou bloudící tvorové, ale nikde je nevolal, ani když byl zoufalý a plný úzkosti z osamění. Byl zdrženlivý, nemocný, bezmocný. Nemohl si pomoct. Věděl, co za netvory tu žije a nechtěl se s nimi nikdy setkat, i kdyby to byli jeho kolegové andělé. Stejně by mu nemohli pomoci. Byli prokletí stejně jako on, jen z jiného důvodu.

Občas ho napadlo, že by mohl probudit Jimmyho, aby si měl s kým povídat, ale lidská duše je ukrytá kdesi hluboko, tak hluboko uvnitř něj, že se mu ho nechtělo rušit. Nechtěl, aby pocítil strach a tíseň, takto bylo jednodušší předstírat, že tu není. Je v bezpečí, i když Castiel není.

Neexistovalo nic jiného, jen vyčkávat a tak se čekání stalo tím jediným, co mohl dělat.

Než se démoni vrátili, předpokládal, že muselo uběhnout aspoň šedesát let a pak, on tak toužil po společnosti, že měl až zvrácenou radost, že je vidí. Tentokrát přišli s jiným cílem než posledně, než jen s kopanci a pěstmi. Neměli se sebou baseballovou pálku. Přinesli si provaz, nože, sklo a jed. Dotáhli si kleště a řetězy, biče a břitvy. Chystali se na čerstvé maso.

Než uplynul den, Castiel si přál, aby byl zase sám.

* * *

Dean přemýšlel celý den i noc, aby došel k tomu, že Castiel nebyl jen zbitý a otřesený, ale nejspíš měl vymytý mozek. Choval se tak, že to ukazovalo i na něco jiného. Něco nemyslitelného.

Když jeden z nich přešel kolem něj, stáhl se, ale také udělal všechno, co mu řekli – otevři oči, postav se, posaď se. Byl tak potichu, až se Dean lekl, že mu vyřízli jazyk. Když mu řekl, „otevři pusu, Casi,“ aby se mohl podívat, Castiel ji otevřel tak poslušně, že bylo jasné, že to není poprvé, co mu někdo tento příkaz uložil. Rezignovaný výraz jeho tváře byl mrazivý. Dean mu pusu zavřel hned, jakmile zjistil, že má jazyk na svém místě. Zmatený výraz Castielovy tváře byl naprosto směšný, jakoby to nebylo to, co očekával, že bude následovat. Proč by mu někdo přikazoval, aby otevřel pusu, pokud by za tím nebylo něco dalšího?

V tu chvíli si to uvědomil nejen Dean, ale došlo to i Samovi, zírali na sebe v němém hororu, že by bylo slyšet dopadnout špendlík na podlahu.

Je to naučené chování, reflex. Druh reakce, kterou dostanete od někoho, kdo to vzdal a nebrání se. Castiel se choval jako otrok, jako něčí věc, poslouchal příkazy a dělal to, co se od něj čekalo. Měl vymytý mozek, byl pod něčí taktovkou. Velká modřina na jeho krku napovídala, že ho nutili nosit obojek, možná byl k něčemu přivázaný. Byl něčím vězněm, někoho, kdo ho donutil dělat strašné věcí, zvrácené věci, dokud se nezlomil a nezačal je dělat bezmyšlenkovitě a jen pouhých dvanáct hodin uplynulo od chvíle, kdy ho Dean políbil a on se ráno vrátil v tomto stavu.

Mohlo to znamenat jediné, drželi ho někde, kde ubíhal čas rychleji než na Zemi.

„To je jediné vysvětlení,“ pravil pevně Dean tak tiše, aby ho Castiel neslyšel. Ne, že by se zdálo, že je anděl vůbec vnímá, našel si místo mezi dvěma prádelníky a schoulil se tam, nohy skrčené pod bradou a tiskl se ke zdi. Byl jako dítě, které se snaží být neviditelné.

„Člověče, to je naprosto šílený,“ povzdechl si Sam a promnul si tvář. „Může se anděl dostat do pekla? Kdo by byl tak silný, aby ho tam udržel?“

„Řekl bych, že Lucifer,“ odpověděl unaveně Dean. Bylo mu až nevolno, jak kdesi hluboko ucítil vřít hněv. „A ten bastard si z něj po celou dobu dělal erotickou hračku. Myslím, že ten způsob, jakým se chová, čeká, co s ním provedeme. Myslí si, že s ním chceme mít sex a on je tu od toho, aby nás uspokojil. Ježíši Kriste, Same… Ani nechci pomyslet na to, co všechno s ním udělali, aby ho dostali do této podoby.“

Sam hleděl skrz místnost. „Zvrácený,“ řekl tiše. „Tohle je prostě zvrácený. Deane, on by bojoval. Nedal by se zadarmo. Udělat z něj tohle, to musely být měsíce, možná i roky. Čas v pekle tak rychle neběží. Dvanáct hodin by k tomu nestačilo.“

Dean přikývl, myslel na to samé. Koneckonců, s peklem a jeho vtípky už své zkušenosti měl. „Možná ho vzali jinam,“ napadlo ho. „Mohla to být jiná dimenze, nevím. Ale máš pravdu, nevzdal by se bez boje. Tohle trvalo déle.“

Oba se na chvíli zamyšleně zadívali na Castiela, jak bezvýrazně hledí kamsi do prostoru, jako by to byla posmrtná maska.

„Takže jsem došli na to, co se mu stalo,“ smutně to uvedl Sam. „Ale jak ho z toho dostaneme?“

* * *

Démoni posedli dva muže a ženu. Castiel si nemohl pomoct, ale přemýšlel nad tím, jak se asi cítí bezmocní hostitelé, když vidí, co dělají s jejich těly. Muži vypadali jako dělníci, opálení a drsně svalnatí, mozolnaté ruce. Žena vypadala na domácí puťku. Castiel viděl jizvy po stezích na jejím břiše a doufal, že její děti jsou stále živé a v pořádku na Zemi.

Co se jich týká, jejich máma byla pryč jen pár hodin. Tady však uběhlo bezpočet let.

Castiel přišel do pekla pro Deana Winchestera a viděl pozůstatky lidských duší, kterak visí na skřipcích, slyšel jejich křik při mučení. Bojoval v bezpočtu bitev, spatřil smrt a krev i krveprolití, některá způsobil i on sám. Viděl lidi bojovat i umírat po miliónech, byl svědkem nemocí, moru a zranění takových, že by je nechtěl zakusit sám. Předtím, než se dostal sem, nikdy nebyl obětí brutálního mučení. Jen pozoroval, snažil se vcítit, ale jen do té míry, jak mu to jeho omezené andělské emoce dovolovaly.

Ten Castiel byl mrtev. Odešel zapomenut. Tento Castiel zakusil všechno, každou hrůzu, které kdy byl svědkem a víc. Tento Castiel byl tak obeznámen s bolestí, krví, hrůzou, že si sotva mohl vzpomenout na život předtím.

Tento Castiel už si sotva vzpomněl na Deanovu tvář a to ho zraňovalo ze všeho nejvíc.

Démoni ho rozřezali. Nakrájeli ho, vykuchali, roztrhali na kousky a on se pod jejich čepelemi jen škubal. Svázali ho, uřezali mu prsty u rukou i nohou, uši a pak i všechno ostatní, co jen jim fantazie dovolila. Polévali ho kyselinou a smáli se, když se před nimi rozpouštěl. Odešli do bílé nicoty a o pár dní později se vrátili s bestiálně pokřiveným a temným tvorem, že to musel být jedině upír, nechali ho, aby z něj vysál poslední kapku krve. Chtěli ho v něj proměnit, ale nedařilo se jim to ani tehdy, kdy mu upír do hrdla nalil litry vlastní krve a tak ze zklamání to nebohé stvoření stáhli z kůže.

I po tom všem ho bylo Castielovi líto a to ho utvrzovalo v tom, že neztratil sám sebe.

Zatím ještě ne.

Po nekonečně dlouhé době – neexistoval pro něj způsob, jak to měřit, ale mohla to být stovka let, možná dvě – démonům došlo, že už je na bolest, kterou mu způsobují, imunní. Dlouhou chvíli se dohadovali mezi sebou, vrhali po něm hloubavé pohledy a jemu se ulevilo z faktu, že ho alespoň po tu krátkou chvíli nechali být.

Když se vrátili, rozhodli se, že novou hrou bude ponižování.

Žena začala první, poklekla mezi Castielovy nohy a vzala si jeho penis do úst. Bránil se, ale když ho kouřila, oba muži jej pevně drželi, rozhodli se, že z něj dostanou nějakou reakci, výkřik, když jeho tělo zradí mysl.

Nic se nedělo. Zpracovávala ho hodiny, její vztek a bezohlednost pohybů narůstaly, ale on necítil žádné potěšení. Bylo to malé vítězství mezi milióny ztrát, ale zachvátil ho tak silný pocit úlevy, že se mu chtělo smát. Alespoň do chvíle, než muži zakleli, odkopli ženu stranou a otočili ho na záda. Castiel mohl jen hádat, co se bude dít dál a vnitřně se opevňoval, kousal si ret, jen aby nekřičel a když do něj hrubě vklouzly prsty, snažil se v sobě udržet pláč, který se dral na povrch a pak ho pohltil další, bezvýznamný pocit triumfu.

Nemohl se pohnout, když v něm démon kroutil prsty. Žena ho držela za nohy a druhý muž za ruce, oba svého společníka povzbuzovali sprostými a hrubými výrazy, což Castiela nutilo křičet stejně jako prsty v něm. Když je démon vytáhl, Castiel zavřel oči, věděl, že to, přijde, bude daleko horší, nenáviděl se – kvůli všem těm bezbožným věcem, které mu tyto nehodné bytosti způsobovaly, pošpinily ho, měly ho ve své moci. Nenáviděl vlastní bezmoc, fakt, že jeho modlitby zůstaly nevyslyšeny, začal přemýšlet i nad tím, zda tam nahoře vůbec Bůh existuje. Jistě, jeho otec by ho takhle trpět nenechal? Určitě by Bůh dovolil, aby ho démoni takto šoustali?

Nechal. Démon do něj vklouzl a bylo mu jedno, jak se Castiel cítí, jak ho trhá, jak moc to bolí, když přiráží tam a zpět. Castiel se nemohl hýbat, nemohl křičet, musel to brát tak, jak to přišlo, nic víc tu nebylo, neměl na výběr. Byl anděl svobodné vůle, ale ta byla zlomena. Potil se a třásl, rychle a ztěžka dýchal, jak se snažil vyrovnat s bolestí a pak se mu do zad zaryly nehty, uprostřed salvy smíchu v něm démon cukl tak tvrdě, až Castiel málem omdlel. Došlo mu, že by smrt byla lepší než tohle všechno.

„Doufám, že sis to užil, ty malá kurvičko,“ zasyčel démon, co mu držel ruce a jeho kolega se položil na Castielova záda, zakousnuvši se mu tvrdě do ramene. „Teď jsem na řadě já a tady lady má pro tebe ještě pár svých vlastních nápadů.“

Castielovi se motala hlava, ještě byl v agonii a nevěděl, co přesně odpovědět. „Vyřiď Luciferovi, že nepovolím,“ poučil démona, polkl bolestný sten, když se potvora ležící na jeho zádech opět zakousla a přirazila tak, až měl pocit, že ho zevnitř sžírá oheň, někde hodně hluboko a intimně, kde by se nic takového nestalo. Jako kyselina, protože věděl, jaké je to teď.

„Možná se nezlomíš teď,“ vrátil mu to démon s bezbožným a nelidským úsměvem, „ale později ano. Máme všechen čas na světě, však víš. Můžeme tě šoustat až do Soudného Dne a nikdo se o tom nedozví.“

Castiel se zachvěl. On měl pravdu. Zůstane tu navždy a Lucifer bude posílat další a další démony a víc a víc, dokud z něj nezbude nic, jen prázdná, zlomená a nezařaditelná schránka. Ztratí nervy. Zblázní se. Dál to neunese a stane se tím, čím ho Lucifer chce mít.

„Né,“ zasténal a démon se do něj vyprázdnil, Castielův duch se tříštil na střepy a za celá ta staletí poprvé slabě vykřikl.

* * *

Než opustí motel, rozhodli se, že Castiela umyjí, byl špinavý, ale bylo tu i něco jiného, co je znepokojovalo, byl studený, i když se netřásl zimou. Bylo to trapné, ale bylo potřeba to udělat, opatrně ho zatáhli do koupelny a postavili ho pod sprchu, neměli na výběr, vana tu nebyla. Svlékli se do slipů a snažili se chovat profesionálně, jako by podpírali a zakrývali nahá těla denně.

Divný na tom byl fakt, že Dean si uvědomil, že je se chová mnohem rozpačitěji než jeho bratr, tak usilovně se snažil, aby Castielovi nezíral na třísla, až sprchou postříkal Sama a ne anděla. Cítil, jak se mu tváře barví do ruda a to ho štvalo, nemohl to zastavit.

O tomhle vlastně snil, jaké by to bylo. Celé ty měsíce, kdy byl v polospánku a snil o tom, jak pod sprchou mydlí Castiela a pak před ním poklekne – a opačně. Vlastně si v těch chvílích hrál sám se sebou a hlavou mu probíhaly představy, po kůži ho líně hladily ruce a ten fakt, že se to dělo právě teď, ale okolnosti byly tak znepokojivě odlišné ve srovnání s těmi, které měl v hlavě… dobře, děsilo ho to. Sam na něj nepřestával házet zmatené pohledy, beze slova zabral pozici vpředu a vydrhl tuto nepříjemnou část místo něj a Dean se nenáviděl, že byl tak nervózní a zbabělý na to, aby to udělal sám.

Taky ho to bolelo u srdce, protože Castiel byl pořád bez života a nereagoval, ani když na něj mluvili jako k lidské bytosti, ale když mu přikázali, aby předpažil nebo zvedl nohu, udělal to. Bylo to strašné, vidět ho takhle a protože věděli, proč se tak chová, o to to bylo bolestivější. A když Sam přejel houbou po Castielově boku, ten to pochopil jako výzvu, náhle se předklonil a snažil se ho políbit, ještě těžší pro Deana, že se na to musel dívat.

Sam ho zadržel, „Ne,“ řekl pevně, zatím co se usmál, doufal, že ho tím nevyděsí jako minule. Castiel se na místě zarazil, zalapal po dechu a pak se jednoduše otočil a padl na kolena před Deana, výraz v jeho tváři byl tak poslušný a bezmyšlenkovitý, až se Deanovi obrátil žaludek a aniž by si to uvědomil, vyběhl ven z koupelny a bouchl za sebou dveřmi.

Vyběhl ven na ulici, běžel a běžel a běžel, až si uvědomil, že má na sobě jen mokré slipy a nemá možnost si něco dalšího obléci a tak místo toho padl tváří na postel a dal si polštář přes hlavu, aby se schoval před světem, náhle se cítil jako ten největší pitomec na planetě, protože měl erotické fantazie, které se mu splnily v té nejzvrácenější podobě.

O chvíli později se dveře otevřely. Sam posadil Castiela na pelest a postavil se u Deanových nohou. Zhluboka se nadechl a posadil se, věděl, že by se neměl hroutit ve chvílích, jako je tahle, Sam tu nemohl dělat všechno sám a provinile k němu zvedl oči.

„Potřebuje oblečení,“ to bylo všechno, co Sam řekl a v očích mu svítila míra porozumění, až ho měl Dean chuť obejmout.

Navlékli ho do jedné ze Samových košil, ohrnuli mu rukávy, protože měl manžety daleko za prsty. Dean vyhrabal džíny a nějaké boty s ponožkami, navléci je na Castiela bylo těžší. Když Sam dobalil tašky, postavil ho a bylo jasné, že jeho džíny jsou mu velké a tak vzal pásek a chtěl ho provléct Castielovi podél pasu.

Musel se naklonit blíž a Castiel udělal totéž, samozřejmě a on provinile vyskočil překvapením, když mu Castiel položil dlaň na krk a pokusil se ho vtáhnout do polibku. „Přestaň!“ štěkl Dean, šokovaný svým vlastním odhodláním a okamžitě na to padl Castiel na kolena a zakryl si hlavu rukama, zřejmě čekal na trest. Všechno se to odehrálo tak rychle, až tam Dean stál s otevřenou pusou jako idiot a bezmocně se díval na Sama.

Sam mu pohled vrátil. Nebylo tu co řešit. Nic, co by Dean mohl říci a tak v tichosti opustili motel.

* * *

Upír byl jen prvním z nich.

Byly tu zástupy různých tvorů a jak léta plynula, jejich vystoupení byla stále častější. Castiel si myslel, že démoni si začali, odcházeli a přicházeli, přiváděli je k němu z nějakého důvodu. Po chvíli si to však uvědomil, démoni ho nikdy nenechají, stejně tak je nemohou všechny nashromáždit na jedno místo. A pak porozuměl, ztracené duše tohoto místa si ho vyhledávaly samy.

Byl andělem a byl jen jednou z mála věcí v předpeklí, která byla opravdu živá. Vedl je k sobě jen tím, že jednoduše byl.

Ostatní andělé zůstávali stranou. Nestarali se o něj, nestarali se o Lucifera. Byli tu sami pro sebe a bylo zakázáno s nimi navazovat kontakt. Lucifer se dopustil kardinálního hříchu jen tím, že sem vstoupil a Castiel si přál, aby ho za to ztrestali, ale nestalo se tak.

Nejprve démoni odehnali návštěvy a v některých případech museli i bojovat. Po pár měsících, když už Castielovi věznitelé začali být unavení z mučení, kterému ho neustále podrobovali, rozhodli se, že stvoření toho zvládnou víc. Ze všech duší, které tu byly uvězněné, hodně z nich bylo hladových.

Vlkodlak byl dravý, nebylo možné zjistit, jak dlouho už tu byl nebo kdy naposledy jedl. Rozškubal Castiela na kousky a vytrhl mu srdce. Pak se díval, z čelistí mu odkapávala krev a srdce v andělově poničeném hrudníku se postupně obnovilo a rozbité kosti se mu spojovaly před očima. Bylo to nesnesitelné, neúnosné a Castiel pološílel bolestí a málem začal prosit Lucifera, aby si ho vzal, když to netvor provedl podruhé. Naštěstí mu vytrhl plíce dřív, než mohl promluvit, to ho zachránilo.

Když ho nakonec démoni napíchli jako špíz na meč a hodili ho do hordy netvorů, kteří čekali na svůj čas, Castiel už si jen matně uvědomoval, že s nimi nesoucítí, vrhli se něj.

Absence empatie mu tolik nevadila, tak jak by měla. Bylo mu to jedno.

Byl tu bezpočet upírů, nikdo z nich neměl vzhled člověka a hostili se na něm stále dokola, zatím co se démoni dívali a smáli se. Rougarů bylo hodně, až příliš, někdy sdíleli jeho tělo s upíry, vytrhávali velké kusy masa ze stehen a lýtek. Byly tu wendigové, rakshashy, strigy a měniči a nad tím vším, lidé, lidé, jejichž duše byly svázány s duchy na Zemi, byli tu jen z poloviny, zatímco jejich duchové byli kdoví kde. Byli těmi nejsmutnějšími z celé kumpanie a také těmi, kteří mu opakovaně trhali srdce – děti, matky, starci, nevinní, všichni z nich i chycený vězeň zde byli, jen bez bolesti. Nemohl pro ně nic udělat, ale oni se na něj dívali s prosbami v očích, zapomínal na své utrpení.

Byla to sukuba, kdo to ukončil. Přikráčela skrz dav, když Castiel polkl výkřik, se zájmem pozorovala, jak se crocotta vypařila ve slabém světle jeho milosti, i když jí moc nezbylo, protože ji obojek držel hluboko uvnitř. I přes své delirium ji Castiel viděl, rudé vlasy se jí stáčely kolem hlavy, když se na něj dívala, měla pevně semknuté rty a on věděl, že i přesto, kde se nachází, stále má své kouzlo. Pod rtěnkou a líčidly to byla stará žena a jak si ho lačně prohlížela, děsilo ho to mnohem víc, než to, co mu dělala crocotta.

„Ty,“ pravila sukuba a ukázala prstem na démona v ženském těle. „Běž a řekni svému pánu, že mu pomohu s tím, co chce. Všechno, co musí udělat, abych tohoto anděla zlomila, je, aby mě pustil.“

„Kdo k sakru jsi?“ zeptal se s úšklebkem démon.

Sukuba se usmála. „Pro tebe jsem příliš velké sousto, moje milá,“ pravila a najednou bylo v jejích slovech tolik jedovaté autority, že se démon otočil a o chvíli později byl pryč.

„A teď,“ oznámila ženština, otočíc se k davu. „Všichni zmizte a nechte toho anděla v klidu. Myslím, že si zaslouží přestávku. Běžte. Hned.“

Ke Castielově údivu se tvorové rozprchli. Crocotta se posadila, otřela si hubu a odklusala pryč. Dva zbývající démoni sjeli sukubu podezřívavým pohledem od hlavy k patě a ona se na ně usmála.

„Ahoj, chlapci,“ pravila svádivě a se sexapealem, naprosto nesrovnatelným s tlukotem srdce, protože to bylo to, co byla. „Pojďme na chvíli někam na pěkné místo, co vy na to?“

TBC

Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: We Have All The Time In The World/Máme všechen čas na světě   26.02.12 22:27


Jé, tys přeložila tuhle povídku Smile Četla jsem jí asi před týdnem. Miluju její povídky. Dokázala bych je číst zas a znovu, pořád dokola. Bude zajímavé přečíst si překlad Smile Dám se do toho večer. Hm, víš ty co? Když jsem viděla Mishu z proma ze sedmnáctky, přišlo mi, že vypadá přesně, jako Cas z povídky "Its not easy being Dean". Nevím, jestli jsi jí četla? Ale, jsi jediná osoba tady, která jí možná mimo mě četla, a proto se ptám Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: We Have All The Time In The World/Máme všechen čas na světě   26.02.12 22:32

Very Happy
Tato autorka už je pár let má nejoblíbenější, viz. předchozí překlady. V pořadníku mi čeká "Nowhere Man" - doporučuji, to jsem úplně viděla jako pokračování toho, co nám Séra teď předhazuje.
A ano, v "It's not easy being Dean" mám pořád před očima, jak leží promočený v té krabici a pěstičkou si svírá modré tričko s rackem. Uch juch... Její povídky znám snad pomalu nazpaměť a jsem opravdu ráda, že si ke S&Ch našel cestu i někdo další. Wink
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: We Have All The Time In The World/Máme všechen čas na světě   26.02.12 22:52

WOW WOW WOW Tak to je teda hard!!! Panthero, díky moc za překlad, protože tahle povídka si to rozhodně zaslouží!!! Ta je masakrální!!! A zjišťuji, že už jsem asi fakt zvyklá na ledacos, když se mi to zamlouvá Tomuhle říkám torturing Mám z toho úplně husí kůži!!! Castiel teda zkouší!!! Jsem moc zvědavá, co bude dál, protože si nedokážu představit, jak z toho chce Dean Case vysekat. Takže ještě jednou díky a nemůžu se dočkat další části
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: We Have All The Time In The World/Máme všechen čas na světě   26.02.12 23:18

tak toto je naprostá bomba a vůbec se ti Panthero nedivím, že sis to nemohla nechat jenom sama pro sebe - a věřím, že v originále to musím být naprostá pecka - i když tvůj překlad se mi hodně líbí a představa, že mi něco takového unikne - to by bylo fakt na pytel fish

tohle je dokonalé a geniální a prostě wow 702 já ani nevím, co napsat - slova mi došla (což je u mě fakt s podivem)
neskutečně se těším na další část, tak doufám, že si čas na překlad najdeš, protože toto je prostě wow
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: We Have All The Time In The World/Máme všechen čas na světě   27.02.12 11:42

Čekam až šéf vypadne, abych si to mohla přečíst. Nicméně chci napsat, že se mi moc líbí to záhlaví, které do každé povídky dáváš. Asi bych byla happy, kdyby to dělal každej, napsal nějakou tu noticku o čem to je, jaké postavy, apod. chápu, že se to třeba tak nějak vystříbří až během psaní, hlavně co se týče té vhodnosti, ale to se dá kdykoliv opravit. Wink
Takže tohle fakt chválim.

EDIT - přečteno. Díky moc za překlad! Hned v úvodu kiss, okamžitě jsme vrhnuti do děje, to lajkuju! Moc se mi líbila ta část, kdy se Dean přiznává Samovi - lehké, humorné, žádné zbytečné vyhýbání se tématu.
No a já jsem přístupná všemu, když je to dobře přeložené/napsané, takže i kdyby mu uhryzli koule nebo bradavku, ale bylo to takto dobře napsané, tak budu nadšená. Wink
Díky
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: 2/4   07.05.12 18:02


Díl 2/4

We Have All The Time In The World/Máme všechen čas na světě

Autor: strangeandcharm EN
Slov: ~10.100
Varování: mnoho násilí, Dean/Castiel, Castiel/Lucifer, NC-17, whumping!Cas, non-con, ďábelské hry, dark!fic…
Nečtěte, pokud vás tato témata uráží, či jiným způsobem iritují!

CZ překlad: Panthera

~ ~ ~

Zamířili k Bobbymu. Dávalo to smysl ve vícero směrech, nic se nedělo, neměli v plánu žádný lov a démoni, od kterých by čekali problémy, byli ztichlí jako myšky . Zdálo se, že se celý jejich svět na chvíli zastavil, aby nabral dech, než nastoupí Lucifer a představí jim svou vládu v celé své kráse.

Nebyla to zrovna uspokojivá myšlenka.

Sam zavolal Bobbymu předem, aby mu sdělil, co se stalo a kdy přijedou. Aby zkusil vyčíst cokoliv, od zlomení posednutí, až po nejúčinnější léčbu oběti znásilnění. Dean chtěl Bobbyho obejmou už jen za to, jak je skvělý. Bobby, ten, který byl připravený vždy a na vše. Ať se dělo cokoliv, vždy s ním mohli počítat.

Připravil postel v ocelové místnosti ve sklepě a celé místo opatřil symboly proti démonům, předpokládal, že Castiel se sám bránit nemůže, takže by mohl být lákavou kořistí pro ty, kteří by po něm zatoužili. Při výkladu Samovi i Deanovi použil stejná slova až zčervenal, oběma Samovi i Deanovi to nebylo zrovna příjemné a sklopili pohledy. Zdálo se, že démoni už Castiela dostali. Nikdo na to nechtěl ani pomyslet, ale všem to bylo zcela jasné.

Dean nechal bratra i Bobbyho nahoře a zpola dovedl, zpola snesl Castiela po schodech do sklepa. Pomohl mu na postel u zdi a neustále si pokládal otázku, proč Castiel sakra nemluví. Skoro ani nenaříkal, když ho našli. Zajímalo ho, jak dlouho by trvalo, než takového anděla zlomí, jak dlouho byl Castiel v okovech vydaný na milost Luciferovi a Bůh ví, kolik dalších démonů ho zneužilo, aby už proto neměl slova. Žádná slova, žádný křik, žádné sténání, nic.

Zachvěl se a bezmyšlenkovitě stiskl Castielovu ruku. „Budeš v bezpečí, slyšíš mě?“ pravil tiše. „Tohle místo je tvým útočištěm. Už nad tebou nemají moc, Casi. Jsi volný.“

Castiel sklopil pohled na Deanovy prsty a propletl je mezi svými. Dean s obavou pozoroval, jak se naklonil a políbil mu zápěstí, hřbet dlaně a chystal se mu sát prsty. Dean opatrně ucukl stranou, aby ho nevyděsil. Castiel se okamžitě stáhl stranou s prázdným výrazem ve tváři. Stále jako bez života.

„Je mi líto, co ti udělali, Casi,“ zašeptal Dean a povzdechl si. „Vrátíš se k nám. Vím, že se vrátíš.“

Když opouštěl místnost, Castiel mu nevěnoval jediný pohled.

~ ~ ~

Nechali ho o samotě po nezměrně dlouhou dobu.

Nejsou tu démoni, žádné bytosti, nic; je tu jen Castiel a bílá prázdnota, roky a roky a roky. Někde uvnitř byl stále logicky, racionálně schopen myšlení a věděl, co tato absence jeho trýznitelů znamená, démoni se vrátili zpátky na zem a mluví s Luciferem. Vykládají mu Succubinu nabídku. Vrátí se, až se Lucifer rozhodne, zda její nabídku příjme nebo ne. Vrátí se, zatímco tady uběhne bezpočet staletí, na zemi uplyne pouhých pár hodin.

Castiel na to všechno myslel, ale jen jeho malá část byla schopná se držet tématu. Zbytek jeho myšlenek byl v troskách, po psychické stránce byl zlomený mnohem víc, než jeho fyzické tělo, které už uzdravil snad po milionté a necítil bolest, cítil jen pulzující modřinu na krku.

Andělé jsou odolní. Byli vytvořeni jako válečníci, aby veleli nižším tvorům a byli neporazitelní a nezničitelní. Žádný anděl, včetně samotného Světlonoše nikdy nezažil dlouhodobější mučení. S žádným andělem nikdy nebylo zacházeno tak, jak se chovali ke Castielovi, když se dostal na tohle místo. Měl by se stydět za svoji slabost; žil po myriády let a jeho existence bude trvat ještě déle. Není to nic, ve srovnání s délkou jeho života, pouhý záblesk, zaškytnutí, což by ho nemělo ovlivnit tak, jak se stalo. Navzdory své síle a navzdory faktu, že je jedním z Božích vojáků, byl oslabený obojkem a zastrašený chladnou bezcitností svých trýznitelů. Násilí bylo strašné samo o sobě, ale sexuální útoky…. Castiel nad nimi mohl sotva přemýšlet. Jeho mysl ho zradila. Byl bez poskvrnky, jednou. Vzali mu něco, co už mu nikdy nikdo nevrátí.

Snažil se rozvzpomenout na obraz Deana Winchestera, ale nezbylo nic. Neslyšel jeho hlas, neuvědomoval si jeho úsměv, nepředstavil si jeho oči nebo rty nebo ruce. Stal se duchem minulosti, paradoxně je tím mladým, energickým mužem a je pyšný na bratra, aniž by tušil, že Castiel zmizel, protože pro něj takřka žádný čas neuběhl. Jeho malá část byla šťastná, že zůstal Dean nedotčený, ale zbytek jeho sebe sama ho nenáviděl pro zapomenutí. Jak může tak trpět, zatímco Dean si žije svůj život? Kolik let tu Castiel ještě zůstane, než se o něj Dean začne bát?

Poprvé Castiel proklel Deanovo jméno a zarazil se. S odporem si uvědomil, že je rozpolcený. Změnil se. Zformovali ho do jakéhosi tvora, který už dál nemyslí jako anděl a to ještě zdaleka neskončili.

Succuba.

Castiel po tolika letech zešílel, ztratil se v mlze nenávisti a zoufalství, ale navzdory všemu tomu zmatku si uvědomoval, že se vrátí. Pokud bude Lucifer souhlasit s její pomocí, vrátí se a využije všechen svůj šarm a kouzla, dokud Castiela zcela nezlomí.

Jakmile se tak stane, Lucifer dostane to, co chce a Castiel bude ztracený.

Léta pomalu míjela a on žil v permanentním strachu.

~ ~ ~

Dean nemohl přijít na to, proč nechce nechat Castiela samotného. Byla to fakt blbost, vypadalo to, že Castiel si ani neuvědomuje, jestli s ním někdo je nebo ne, dokud se k němu nedostali blíž, jasně, a pak se na ně snažil sápat, pro pána Boha z toho byl Dean vždy nervózní, když byl nahoře, zatímco byl Castiel dole ve sklepě. Směšné. Snažil se přesvědčit sám sebe, že je to jen přirozená obava, že se o něj bojí a chce tu pro něj být, ale bylo tam toho víc.

Myslel si, že Castiel ho nějakým způsobem potřebuje, ale neměl absolutně žádnou představu, co by měl udělat.

A pak znovu, všichni byli nervózní. Lucifer byl na světě už pár týdnů a absolutně nic se nedělo. Nebyly tu žádná vodítka, nic, nač by mohli reagovat, neměli nic. Andělé je v tom nechali. Démoni je v tom nechali taky. Sam pátral a Bobby četl knihy a Dean zkoušel něco najít v novinách, ale nic nenašli. Nakonec byl Dean tak frustrovaný, že zkoušel najít něco mezi nebem a peklem, zajímalo ho, zda existuje nějaké místo, kde čas ubíhá rychleji, než tomu bylo v pekle a k jeho překvapení na něj narazil skoro hned.
„Předpeklí,“ pravil a strčil knihu Samovi pod nos. „Lucifer ho držel v předpeklí.“

Sam se ušklíbl, vzal si knihu a zíral do ní. „Fakt? Není to místo, kde se shromažďují duše předtím, než jsou očištěny od prvotního hříchu? Proč by ho tam Lucifer bral?“

„Skončili tam i andělé, kteří se nepřidali na žádnou ze stran, když Lucifer naposledy povstal,“ řekl Dean, přitáhl si židli a posadil se ke stolu. Bobby se postavil za Sama a četl mu přes rameno. „Každá víra má svoji vlastní verzi o daném místě, jak to tak vypadá. Někteří říkají, že je to dobré místo, někteří, že je zlé. Můžou se mýlit, ale řekl bych, že si to místo Lucifer vybral, protože by ho tam nikdy nikdo nehledal. Vypadá to jako zábavné místo, spousta ničeho. Fakt, nic tu není, ploché a prázdné. Jako hrudník Keiry Knightley.“

Sam na chvíli odlepil oči z knihy a hodil po něm sexistický pohled. Ohrnul rty. „Jak můžeme vědět, že tam čas plyne jinak? Nic se tady o tom neříká.“

„Měl jsem sen,“ prozradil Dean, věděl, že to vyzní divně, ale byla to pravda. „Tu noc, kdy Castiel zmizel. Neuvědomil jsem si to, dokud jsem neotevřel tuhle knihu, ale snil jsem o rozsáhlé pustině, která se rozprostírala do nekonečna, bílá a prázdná. Bylo do divné a když jsem se vzbudil, tak jsem…“ chtěl říct, že plakal, ale na poslední chvíli mu to jeho ego nedovolilo a změnil to na „byl vyděšený.“

„Tobě se o tom zdálo?“ zopakoval mu nevěřícně Bobby. „Jak se to sakra stalo?“

„Mluvíme o tom, že cokoliv se Castielovi stalo, tak se z toho dostane?“ Sam naklonil hlavu, když mu to došlo. Měl vize a předtuchy, věděl, co dělat. Nemohou spočítat všechny ty dny, bez ohledu na to, jak šíleně to vyzní.

Dean přikývl, seděl v křesle se založenýma rukama. „Jop, myslím, že to se stalo. Vnikl mi do snů už několikrát. Možná, že pro jednou se já podíval do jeho. Moc si toho nepamatuju, fakt, kromě toho, jak bylo všechno bílé. To místo bylo jak pustina; nikde nic. Vážně divný. A já jsem si jistý, kde byl. Já jen… prostě to vím.“

„Možná, že je tam Lucifer právě teď,“ bystře poznamenal Bobby.

„Mohl tam být po celá staletí, budoval si armádu a spřádal plány a nikdo by nic nepoznal.“ Zapřemýšlel Sam. „Je to perfektní místo na schovku. A jestli tam je, je to výborné místo, kde se s ním můžeme utkat – nezpůsobíme žádné viditelné škody tady na Zemi.“

„Ale jak se tam dostaneme?“ zamumlal Bobby a mnul si bradu. „Jen tak si tam nemůžeš vlítnout a zase zmizet. A nikdo, kdo už tam je, tam nechce zůstat, vsadil bych se, že dostat se tam znovu, je skoro nemožné, jinak by to dělali pořád.“

„Musí existovat nějaký druh kouzla,“ rozhodně pravil Dean. „Dnes jsou kouzla na všechno. Kruci, dokonce i na uhodnutí, kdo vyhraje Když hvězdy tančí.“

Bobby zavrčel. „Baxley. Ta bude vědět.“

Sam se na něj podíval. „Kdo je Baxley?“

„Žije na Floridě. Odbornice na všechno mezi dimenzionální. Vyučuje kvantovou fyziku dětem zbohatlíků a experimentuje s těmi svými podivnými přístroji, když se nikdo nedívá. Nemluvil jsem s ní skoro přes dva roky, ale řekl bych, že nám pomůže.“

„Máš její číslo?“ zeptal se Dean s nadějí v hlase, ale bodlo ho u srdce, když Bobby zavrtěl hlavou.

„Mám to, ok, ale nebudu jí volat a probírat to po telefonu. Vyšilovala by. Pochybuju o tom, že vůbec ví, že je Lucifer na lovu a tohle nejsou zprávy, který bych někomu jako je Baxley předával po telefonu. Ona je tak trochu citlivá. A za druhé…“ pokrčil rameny. „Kdo ví, kdo by mohl poslouchat. Kdepak, musíme to vyřídit tváří v tvář. To je jediná možnost.“

Sam zaklapl knihu a postavil se. „Řekl bych, že bychom měli jít. Tohle je první vodítko, které po těch týdnech máme.“

Tak, či onak, Dean nemohl dýchat. Castiel. V žádném případě ho tu nemohl nechat, ale taky nemohl jít s nimi; potřeboval být v klidu a v bezpečí odpočívat a ne se trmácet nocí po všivých motelech. Ale potřebovali s tou ženou mluvit – ona mohla být klíčem k nalezení Lucifera. Jak by mohl říct ne?

„Eh, zadržte,“ řekl s obavou. Sam mu věnoval překvapený pohled. „A co Cas?“

Bobby sjel pohledem z Deana na Sama a pokrčil rameny. „No, řekl bych, že není žádná šance, aby Baxley mluvila jen jedním z vás, aniž bych tam byl já. Takže musím jít s vámi, což znamená, že buď ho vezmeme se sebou nebo tu s ním jeden z vás zůstane jako sestřička.“

„Zůstanu,“ nabídl se Dean bez rozmýšlení. Nač se mu zkroutily vnitřnosti. Odkdy nechává vedení na Samovi?

Ale Sam jen jednoduše odvětil, „ok,“ otočil se a poplácal Bobbyho po zádech, když ho míjel. Dean ho sledoval, jak míří nahoru do patra, aby si posbíral věci.

Zdálo se mu to, nebo si prostě vybral Castiela místo bratra?

Dean věděl, že to není až tak přesné, ale sama ta myšlenka ho děsila.

~ ~ ~

Castiel byl tak roztržitý, že si ani neuvědomil, kdy se jeho únosci vrátili, dokud neucítil jejich ruce na své kůži. Byl tak zmatený, tak uzavřený ve své sebelítosti a utrpení, že ty prsty považoval za něco, co není ani skutečné. Myslel si, že zase blouzní, znovu a znovu prožíval ony hrůzy s takovou intenzitou, že takřka cítil krev v ústech.

„Je úplně mimo,“ pravil ženský hlas.

Otevřel oči a pohlédl vzhůru. Nad ním stála atraktivní žena s rudými vlasy a on měl pocit, že už ji někde viděl.

„Zas tak moc ne,“ ozval se další hlas a Castiel pohlédl stranou. V mžiku oka poznal Lucifera a to zjištění ho ujistilo, že je to realita. Okamžitě se stáhl bokem, jak jen nejdál mohl, až ho obojek na krku bolestivě zastavil. Bylo mu to jedno. Byl znovu při vědomí a ta žena byla Succuba a on byl v ještě větším průseru, než když se odvrátil od svých.

„Nech mě být!“ zavrčel a zuřivě kolem sebe prskal. „Nepřibližuj se ke mně!“

„Jsem na rozpacích, anděli,“ řekla mu poklidně Succuba. „Slíbila jsem Luciferovi, že tě zlomím a on mě na oplátku propustí. Pokud si myslíš, že obětuji svoji svobodu, pak se šeredně mýlíš. Zlomím tě a je mi jedno, jak moc se mnou hodláš bojovat.“

„Nedotýkej se mě!“ ječel Castiel až to hraničilo s hysterií. Pohlédl na spokojený výraz Lucifera stojícího za ní a přepadla ho náhlá myšlenka strhnout mu ten úsměv ze rtů. Vrhl se na něj, letěl vzduchem, prsty sepnuté v drápy, ale příliš krátký řetěz ho zastavil, přistál přidušený na podlaze, když se mu obojek zabořil hluboko do krku a přiškrtil ho.

Bylo to ubohé, ale nebyl schopný logicky myslet. Věděl to, ale nemohl si pomoct. Nebyl to on. Nebyl sám sebou už hodně, hodně dlouho.

Náhle byla Succuba nad ním, praštila ho do zad s takovou silou, o které se mu ani nezdálo, lascivně si ho nahá osedlala a přidržela si ho na místě tak lehce, jako kdykoliv předtím. „Pššt, anděli,“ uklidňovala ho, když se pod ní kroutil a plival. „Bude se ti to líbit a ty to víš. Nemáš se mě proč bát.“

„Já jsem neposkvrněný!“ křičel na ni Castiel, zatímco bojoval ze všech sil a ona ho jen pevně uchopila za zápěstí. „Nejsem kdejaký smrtelný tvor, abys mě zničila! Nech mě jít!“

„Na to je příliš pozdě Castieli,“ poznamenal Lucifer z povzdálí. „Nebyl jsi neposkvrněný po celá staletí. Vím, co ti mí pohůnci udělali; kurvili se s tebou stále a pořád dokola, dokud jsi křičel. Jestli máš pocit, že jsi neposkvrněný, tak oni tě zprznili tolikrát, že musíš být šílený.“

„Oni mi to udělali!“ vřeštěl na něj Castiel a hlas se mu po dlouhém mlčení lámal. „Neměl jsem na výběr! Nedonutili mě, aby se mi to líbilo a to znamená, že jsem stále sám sebou!“

„Ne na moc dlouho, anděli,“ zašveholila mu do ucha Succuba a když mu olízla boltec a přejela mu špičkou jazyka dolů po krku, otřásl se. Oždibovala mu čelist, líbala ho na rty vyhýbajíc se zubům, které se do ní chtěly zakousnout a pak šla hlavou ještě níž, aby mu jazykem dráždila bradavky. Nebylo to jednoduché, Castiel byl zoufalý a divoce sebou házel, ale jak bojoval, cítil, jak na něj zabírá její kouzlo, zoufale křičel, když se posunula níž a její vlasy jej lechtaly na žaludku.

Dlaně sklouzly ke stehnům a beze spěchu je jemně odstrčila od sebe, s přílivem bezuzdného teroru si Castiel uvědomil, že se nemůže hýbat. Její kouzlo nad ním převzalo moc, starobylé kouzlo ho přemohlo tak jednoduše, až se mu chtělo plakat. Byl bezmocný, když se mu usadila mezi nohama. Tělo se mu nezřízeně třáslo, když si uvědomil, že mu prsty dráždí varlata, jakoby to bylo něco zábavného na hraní. Pak se přesunula k penisu, tahala, mačkala, zpracovávala ho, ale on nemohl pohnout hlavou, aby se podíval dolů, ale cítil, jak jím proudí krev, jak se řine do onoho orgánu, který jedná sám za sebe, rozkrokem se mu šířilo příjemné horko, pocit tak smyslný a návykový, tohle nepřekoná.

Lucifer se olízl a začal se svlékat, Castiel na něj zíral s výrazem naprosté mizérie, jak se snažil bojovat s magií, která ho svírala.

Byl ztracen.

Měl erekci. Vzala ho do úst a polkla, ten pocit ho naprosto vymrštil mimo mysl, radost a vlastní zostuzení, její zuby lehce oždibujíc žalud, vynucené zasténání. Lucifer se někde mimo jeho dohled po jeho levici smál, zavřel oči, navzdory kouzlu se prohnul v zádech. Nepochopitelně, chtěl zvednout ruce, chtěl ji chytit za vlasy a přidržet ji na místě, aby si ho vzala pořádně a dokonce si myslel, že tak udělala, zamručela od radosti, když se mu rozbušilo srdce a zběsile mu v hrudi poskakovalo. Na kůži se mu leskl pot.

Dobrotivý Bože, je tak skvělá… Myšlenka se zdála, že ani není jeho vlastní, ale bylo to tak, byla nádherná, kouřila ho a sténala, jako by si vychutnávala tu šanci, dělala to, co uměla nejlíp od doby, kdy byla uvězněna do této odporné krajiny. Sexuální démon a jedna z nejlepších. Byla vším, co si muž mohl přát. Zřejmě i vše to, co by si mohl přát anděl.

Ale nebyl s ní sám, po hrudi mu přejela ruka, objevivši se odnikud a pohrávala si s jeho bradavkami. Castiel nemusel otevřít oči, věděl, že je to Světlonoš, jeho starý přítel – zkroucený a zničený, pozměněný ohněm pekelným, hladový a smyslný, nic z toho, co býval. Mrkl na něj, zamračil se a někde uvnitř se mu podařilo sebrat dostatek sil k tomu, aby zformuloval slova.

„Bylo mi tě líto,“ zašeptal, jednotlivá slova přerušovaly výdechy, kterak Succuba hbitě olizovala jeho pýchu. „Považoval jsem tě za mrtvého. Přál bych si, abys byl.“ Znovu zalapal po dechu a jeho slova se ztrácela v hrdle jako vzlyknutí. „Kéž bych já byl.“

„Pšššt, maličký,“ oslovil ho laskavě a tiše Lucifer. Nahnul se k němu a políbil ho, zdálo se, že měl radost z Castielových rázných a nečekaných vzdechů, které se linuly z jeho úst. „Už brzy se přestaneš bránit. Poznáš tu extázi, které jsou lidská těla schopna, přes všechny jejich slabiny. Všemu porozumíš.“

„Ne,“ zasténal Castiel, byl tak blízko, rty na jeho penisu byly tak sevřené, tak dokonale dokonalé, až zapomínal na své námitky, zapomněl na vše, kromě toho, co cítil právě teď. Neúnavně ho sála, hladila ho po stehnech a pak se postavila a ustoupila stranou.

„Celý tvůj,“ pravila pyšně.

Lucifer se k ní otočil, zvedl dlaň a ona zmizela. Osvobodil ji. Vyhodil ji z předpeklí, poslal ji zpátky na zem, aby mohla znovu páchat své hříchy.

Castiel cítil, jak její kouzlo mizí, zůstal zranitelný, vztyčená pýcha pulzovala bolestí, chtěl víc, ale znovu byl sám sebou a chtěl se zvednout, aby se odsunul stranou, ale příliš pozdě.

Lucifer se na něj vrhl jako zvíře. Chytil ho do dlaně a zpracovával ho tvrdě, mnohem tvrději než Succuba a Castiel křičel, navzdory tomu, že její kouzlo zmizelo, bylo to příjemné, nemohl s tím bojovat, byl znovu ztracený. Chtěl Lucifera odstrčit, ale byl příliš slabý, tak ubohý a roztřesený s nohama široce rozhozenýma. S bezdechou hrůzou sledoval Lucifera, kterak se nad ním rozkročil, poklekl a dosedl na něj, tak rychle a jednoduše. Jejich rozkroky byly těsně u sebe a Castiel cítil, jak do něj perfektně pasuje, jako by tam patřil odjakživa a pak ho bezmyšlenkovitě ojížděl, na ničem nezáleželo, bylo to skvělé, Lucifer z hrdla řičel, bylo v něm cosi bestiálního, co jeho tělo rozechvívalo, byl to ohromný pocit. Přirážel, bezmocně a s pocitem naplnění, pot mu stékal po tváři a pak se očima setkal s Luciferem, byl jimi naprosto zhypnotizován.

„Možná ještě není po všem,“ zabroukal Lucifer, krutě na něj dosedl a stehny ho sevřel, až pevně sevřené svaly uvnitř těla stiskly Castielovu chloubu a tímto jediným pohybem Castiel zvrátil hlavu a uvolnil se do Pána Pekla s výkřikem plné a naprosté extáze.

Ten pocit byl tak silný, až se jeho křik vracel zpátky z nicoty. Ostatní ztracené duše tohoto místa cítily blaho a záviděly.

~ ~ ~

První den seděl Dean vedle něj.

Nebylo tu nic, co by se dalo víc dělat. Castiel nemohl nebo nechtěl mluvit a tak Dean mluvil za něj, probrali milion a jednu věc, o kterých by ani nesnil, že je zmíní; pitomosti, blbosti, které by Sama dovedly k šílenství, natož Castiela, který jak se zdálo, neměl smysl pro humor ani tak. Když Dean mluvil, otočil se, přehodil mu přikrývku kolem ramen a zeptal se, zda nemá hlad nebo žízeň, což byla kravina, protože Castiel určitě neměl ani jedno. Prohlédl mu modřinu na krku, zajímalo ho, zda už nemizí, přejel po ní jemně prstem, Castiel se při tom doteku otřásl, ale neodstrčil ho.

Zdálo se, že Castiel nemá rád postel, raději zůstával na podlaze a po pár neúspěšných pokusech ho dostat zpátky, to Dean vzdal a rozprostřel polštáře po podlaze, aby měl Castiel na čem ležet, což však neudělal. Vmáčkl se do mezery mezi hranou postele a skříňkou. Zůstával tam, držel si kolena pod bradou a snažil se být menší. Menším cílem.

Večer ho Dean nalezl sedícího na podlaze, jak se dívá jeho směrem. Castiel zíral kamsi za jeho rameno, kde vůbec nic nebylo.

Ticho se nekonečně táhlo a Dean to těžce nesl.

„No tak, Casi,“ povzdechl si nakonec a posunul se k němu blíž. „Řekni něco, ok? Ukaž, že nejsi ztracený případ.“

Nečekal odpověď a taky žádnou nedostal. Natáhl se k němu, vzal ho za bradu a naklonil hlavu, aby se mu mohl podívat do očí. Castiel zamrkal, pohledem sjel k Deanově rozkroku a nahnul se vřed s představou, která vůbec nekorespondovala s tou Deanovou.

„Ne, ne,“ šeptal Dean a opatrně ho tlačil zpátky ke zdi. „Nedělej to Casi, nikdy víc to nemusíš dělat, ano? Už je to pryč. Už to nemusíš dělat.“

Castiel se třásl, sklopil pohled. K Deanově překvapení zvedl ruce a protřel si oči, což bylo to nejpřirozenější, co ho viděl dělat od chvíle, kdy ho objevili. Mračil se, jako by ho bolela hlava a Dean se optal, „jsi v pořádku?“

Castiel si povzdechl. Opravdu si povzdechl, jako by byl člověkem a Dean se usmál. „Hej, jsi tu Casi?“

Castiel se na něj podíval. Skleněný pohled, nepoznával ho, ale kontakt z očí do očí, jasný? Usmál se ještě víc, cítil, jak z něj padá část obav.

Jak si Castiel oblízl rty, obavy se záhy vrátily. Způsob, jakým se na něj díval, pootevřená ústa, jako funící pes. Hladově si Deana prohlížel a Deanovi se otočil žaludek.

„Ehm… ne, Casi, na cokoliv myslíš, přestaň hned…“

Castiel se nečekaně vrhl vpřed, přišpendlil Deana k podlaze, až s vyraženým dechem spatřil hvězdičky, jakoby mu prasklo temeno hlavy. Byl příliš překvapený na to, aby zareagoval, to už na něm přistál Castiel, serval z něj tričko a tvrdě ho políbil, až mu pohmoždil rty. Ruce zmizely v Deanově rozkroku, kde tiskly látku a přinutily Deana zvednout pánev a překvapeně zalapat po dechu a pak Castiel zoufale zašmátral po svém pásku, strhl si kalhoty ještě dřív, než Deanovi došlo, co se děje.

„Ne!“ štěkl, ale Castiel ho ignoroval. Oči horečnaté a divoké, ve tváři více barvy, než v ní Dean kdy dřív viděl. Chtěl se posadit a dostat se zpod něj, ale Castiel mu položil ruku na hruď a přirazil ho zpět dolů tak silně, až znovu udeřil hlavou do podlahy, kurva, to bolelo. Zvedl ruce a chtěl ho odstrčit, ale Castiel je lehce odhodil bokem, výraz tváře potemněl a když Dean otevřel pusu, aby něco řekl, dostal pěstí do obličeje.

Pak už se nehýbal. Byl ohromený a bolelo ho to, myšlenky mu vířily a tělo nereagovalo na jeho příkazy. Měl to tušit, pomyslel si zoufale, mělo mu to dojít, že bude mnohem víc mimo, než si mysleli, jak by mohl projít tím vším a nestát se násilníkem? Mělo mu dojít, že je to možné, tohle není Castiel, tohle je něco, co z něj udělali…

O chvíli později už si myslel, že mu Castiel serve kalhoty a znásilní ho. Cloumala jím hrůza, děs smíchaný s bolestivým smutkem, protože z toho už se ani jeden z nich nevzpamatuje a pokud si tím Castiel projde, bude to pro oba z nich konec. Ale naštěstí k tomu anděl nedošel; místo toho Deana zalehl ve spodcích a zoufale se o něj otíral, tak naléhavě, jako zvíře v říji. Zoufale jej líbal, aniž by si uvědomoval, že mu před chvílí onu čelist málem zlomil. Dean se zachvěl, úplně ztratil půdu pod nohama, chtěl ho odstrčit, ale věděl, že je Castiel stokrát silnější než on a neovládá se, co když by to přehnal? Zlomil mu vaz?

Místo toho si řekl, že nebude reagovat, zatímco se po něm Castiel vozil, nehybně ležel, nechtěl ho provokovat a ze srdce si přál, aby se to nestalo. Alespoň jsem to já, uvědomil si smutně. Aspoň to nebyl Sam. Pro Krista, co kdyby to byl na jeho místě Sam?

Castiel sjel níž a přitáhl Deanovy nohu, zřejmě chtěl, aby si ho Dean přidržel, přitáhl si jej blíž, ale Dean to neudělal. Castiel mu zasyčel do úst, sklonil hlavu a olizoval mu bradavky. A Dean potlačil výkřik, když se tím pohybem otřel Castielův penis tvrdý jako skála o ten jeho a on začal reagovat navzdory svému mínění. Castiel se otíral stále úpěnlivěji, něco mezi přirážením a třením se mísilo, jako by se nemohl rozhodnout a tak se pokoušel o obojí zároveň.

Bolestivě kousal Deanovu levou bradavku, až Dean zadržoval výkřiky bolesti, což Castiela nějakým podivným způsobem ještě víc vzrušovalo, to si Dean ani nechtěl připustit. Jak může někoho cizí bolest vzrušovat?

Ne, ne, je to v prdeli. To je hrůza. Už toho má dost, víc toho nesnese, tohle není Castiel a on chce, aby toho nechal.

„Casi prosím, prosím,“ prosil ho Dean, zapomínaje na fakt, že tvor, který je nad ním, je nebezpečný. Položil mu dlaně na ramena a chtěl ho odstrčit a Castiel odpověděl, zvedl hlavu a zadíval se mu do očí.

„Ubližuješ mi,“ zasténal Dean, když mu Castielovy prsty zanechaly bolestivé modřiny na bocích. „Prosím, přestaň! Ubližuješ mi Casi! Kurva nech toho! To bolí!“

A Castiel toho nechal. Ztuhl, potáhl, zalapal po dechu a zíral na Deana skrze své doširoka otevřené modré oči. Dean ztuhl, ztěžka oddechoval, přemýšlel, zda je to poznání, to co vidí v jeho tváři.

Bylo. Castielovy rty se pohnuly, ale ven nevyšla ani hláska. „Deane,“ pohnuly se rty, pak se ohnul a opřel si hlavu o Deanovu hruď. Ještě jednou… dvakrát… třikrát se otřel a úlevně zakňučel, ramena se mu třásla a zbytek těla zůstal napjatý.

Když ho onen moment přešel, sesunul se z Deana a vmáčkl se zpátky mezi postel a skříňku, zabořil hlavu mezi kolena a zrychleně oddechoval. Zabořil nehty do holení tak silně, až se na kůži objevily krůpěje krve a pozvolna mu stékaly dolů po nohou.

Dean ležel na zemi delší dobu, pak se posadil a mnul si bradu. Nekontrolovatelně se třásl. Žaludek mu rotoval. Po celém těle měl modřiny a vzadu na hlavě se mu formovaly dvě velké boule, ze kterých ho bolela hlava. Předek džínů měl mokrý, vypadalo to směšně, pod skvrnou měl erekci.

Castiel se ho snažil znásilnit. Castiel, jeho Castiel, ho praštil pěstí a pokousal ho, aniž by věděl kdo je a co dělá. Castiel se s ním chtěl vyspat, ale jen mu to nadšení vydrželo příliš krátce na to, aby to opravdu udělal, místo toho se udělal jen na něm. Bylo to směšné, obscénní, špatné.

Ale Castiel řekl jeho jméno.

Dean na něj zíral celé hodiny, ale Castiel k němu nevzhlédl.

~ ~ ~

Castiel toho ztratil hodně, když ho Lucifer zlomil.

Nebylo to fyzické pokoření. Castiel nemohl být trvale zraněn. Nebyl tu žádný mystický poorgasmický účinek, nezměnilo ho to tímto způsobem, ani odčerpání jeho andělské síly nebo něco takového. Byl to spíš psychický zlom.

Bolest, s tou se Castiel vyrovná, alespoň do určité míry. Není tu žádný pocit viny spojený s bolestí. Ale potěšení… Andělé nejsou stavění na tak extrémní emoce. Jsou naplněni láskou k Otci nebo v případě Castiela, láskou k lidskosti a určitou částí jeho sama k Pánu. Cokoliv, co by tuto lásku přehlušilo, bylo zakázáno, bylo to rouhání.

Orgasmus s někým, koho anděl miloval nebyla špatná věc, ale orgasmus způsobený bytostí, která Boha a všechno s ním spojené nenávidí, je nemyslitelný.

Castiel ztratil hodně.

Ztratil svůj hlas. Zmizel, ukryl se někde hluboko v něm, nepotřebný a nežádoucí. Ztratil svůj vzdor, jeho vůle se bránit se odpařila, jako by tu nikdy ani nebyla. Ztratil sám sebe, sebeuvědomění, jakékoliv vědomí toho, kdo je. Ztratil svoji důstojnost, svoji pýchu a lásku k Deanu Winchesterovi.

Získal jedinou věc, chtíč.

Vše ostatní z něj vyprchalo a nic tu nezůstalo, co by ho odvrátilo od té obrovské, prázdné pustiny, každou svojí buňkou se zaměřil na Lucifera. V hlavě měl mlhavo, roztříštěná mysl pozvolna plynula, nerozuměl všemu, co mu Lucifer říkal, ale věděl, kdy mu něco přikazuje a on poslouchal všechny příkazy tak, jak jen mohl.

Když by tak neučinil, byl by potrestán. Lucifer ho dusil řetězy, zarýval mu kovový obojek hluboko do krku. Po dlouhou dobu se to nehojilo. Bil ho, bičoval, nutil ho k sebepoškozování. Castiel si rval vlastní kůži z těla na Luciferův příkaz, ani jednou se mu rozum nevrátil, aby si uvědomil co vlastně dělá. Stal se odborníkem na předvídání, snažil se rozpoznat vše dřív, ještě než sám Lucifer vůbec věděl, že to bude chtít. Jeho snaha budila u jeho společníka smích a ten ho zahrnoval množstvím potupných přezdívek a sarkastickou náklonností.

Ze všeho nejvíc však souložili.

Lucifer se v pekle naučil hodně živočišných triků. Byl brutální, tyran. Nikdy nebyl něžný, jemný a hrál psychologické hry, až se pod ním Castiel třásl, říkal mu, že je pomalý, příliš rychlý, ubohý, až Castiela naplňovalo zoufalství a zcela se pod jeho narážkami rozsypal. Lucifer byl stále připravený. Často Castiela plísnil za malou odolnost, ale časem Castiela naučil několik triků,jak být stále připravený v co možná nejkratší době. Hladil ho, honil ho, bořil se do něj a zůstával tu dlouhé dny, až Castiel kňučel a klepal se. Nutil Castiela, aby z něj pil, ne jen to, krmil ho svojí krví, smál se tomu, když z ní bylo Castielovi zle, bez ohledu na to, kolikrát to udělal.

„Příliš rychle se uzdravuješ,“ zabručel mu do ucha Lucifer, když ho prznil a zuby mu skousl ušní lalůček, až se Castiel otřásl v očekávání toho, co mělo následovat. „Vždycky, když tě roztáhnu, staneš se až příliš rychle panicem. Mám to rád, ale taky bych se rád zabavil. Tvoje těsnost mě dost frustruje, maličký.“

Castiel zakroutil hlavou; nebylo nic, co by s tím mohl udělat a Lucifer to věděl. Chtěl ho potěšit, opravdu chtěl, ale některé věci šly mimo něj. Byl zraněn a pak se vyléčil. Byl za to rád, protože ho Lucifer hodně zraňoval, ale myslel si, že když se nevyléčí, tak by mohl být Lucifer šťastnější. Možná by mu pak dovolil jako výsledek více potěšení.

Lucifer ho rukou dráždil, horké a kluzké prsty na kůži, ale Castiel si myslel, že ho zraní ještě dřív, než dojde k potěšení a tak pro něj bylo těžké se uvolnit. Měl pravdu; Lucifer ho nakonec pustil, otočil se, ohnul mu nohy nahoru tak silně, až mu způsobil další modřiny a zuřivě ho zezadu ošukal. Castiel si na to zvykl, ale netěšilo ho to. Lucifer se stáhl níž a políbil Castiela na rty a pak ho zlomyslně kousl, vzrušovalo ho to, Castiel sténající v křeči, svíjející se pod ním. Když dosáhl orgasmu, zdálo se Castielovi, jako by se v něm rozhořel oheň, oči se mu zvrátily v bezmocném utrpení.

Rty se mu vyléčily během několika minut a když ho Lucifer u sebe držel, šeptal mu hořká slova do ucha, Castiel zapomněl na bolest, vztáhl se jen k tomu, že je milován. Neměl tušení, zda ho někdy předtím někdo miloval.

Čas od času se objevily démoni, Lucifer seděl v pozadí a zamyšleně masturboval, zatímco se oni na vězni střídali. Castiel nikdy neejakuoval, když byl s nimi, cítil, že by to Lucifera rozčílilo, tak to zadržoval. Ale věděl, jak potěšit je, tak to dělal. Vzpomínal na doby, kdy s nimi o každý krůček bojoval, ale teď je Luciferův sluha a bude dělat, oč bude požádán. Měl styk se ženou, zatímco jej mužský démon prznil zezadu a nutil jej do ní hlouběji přirážet. Sál a polykal, když mu to bylo nakázáno. Nechal je, aby ho zneužívali tak, jak chtěli a on se nechal, oči měl jen pro Lucifera, dokazoval mu, kam až sahá jeho loajalita.

Nebránil se, když mu jeden z démonů podřízl krk hned pod obojkem a chtěl ho tam znásilnit mluvíce něco o levném roubíku a „hlubokém kouření,“ až Lucifer zavyl smíchem. Trvalo dlouho, než se z toho vyléčil, protože mu na ráně ležel obojek a nenechal ji jednoduše zacelit. Castiel žil v nekonečné a stálé bolesti po celý ten čas, ale Lucifer byl jeho balzám. Lucifer, jediná věc, kterou v tomto místě uctíval.

Bůh byl dlouho zapomenut.

Svíjeli se v jednom klubku, dýchali jeden za druhého a navzájem se ochutnávali. Lucifer a Castiel byli vše. Zapomněl na to, že ho nenávidí. Znal jen jeho a nebylo tu nic, co by kdy miloval víc, než když se Pán udělal v něm a postříkal jej svým vlastním semenem s tichým stenem.

~ ~ ~

Dean si nepamatoval, kdy usnul, ale zřejmě někdy v noci, protože se probudil na boku polštáře, které na zemi rozprostřel pro Castiela. Byl ztuhlý a naštvaný, když procitl z bezvědomí s pocitem, proč ho bolí hlava a proč má modřiny na čelisti.

Pak na hlavě ucítil ruku.

Zamrazilo ho. Castiel se mu probíral vlasy stále dokola, přejížděl mu špičkami prstů až vzadu na krk, pak se vrátil k čelu a znovu. Prsty se posouvaly přes boule, které mu způsobil noc předtím, hladil je. Byl úžasně, srdceryvně jemný. Nebyla tu ani známka ohrožení, aniž by se na něj Dean podíval, řekl by, že je to starostlivé a ohleduplné gesto. Není to sexuální, není to nic o vlastnictví, je to pohlazení.

Otevřel oči a podíval se na Castiela, který se nad ním nakláněl se soustředěným výrazem ve tváři, až mu to bralo dech. Dean pozoroval jak sleduje vlastní prsty, kterak vytvářejí ve vlasech cestičky, jakoby se snažil ujistit, že to, co dělá, dělá správně a ani si nevšiml, že je Dean vzhůru. Byl naprosto pohlcený tím, co dělal.

Bylo to krásné, ale Deana to stále bolelo, byl unavený a taky naštvaný. Nemohl tu ležet věčně.

„Casi,“ zachraptěl, potřebuje se napít. Castiel rychle zamrkal a posadil se na paty a díval se mu do tváře. Dean nemohl říct, že by věděl, kdo je, ale neztrácel čas tím, aby nad tím přemýšlel. Posadil se, škubl sebou, když ucítil modřiny na lopatkách z nárazu na podlahu, o kterých neměl ani zdání.

„Kurva,“ zamumlal a mnul si krk. „Fakt si se včera utrhl ze řetězu, blbe. Tos teda nemusel.“

Castiel uklonil hlavu na stranu a Castiel ucítil bodavou lítost. Je to známé gesto, ale nemá nic společného s tím, co zná. Castielův výraz je prázdný, i když se jeho oči zdají být světlejší. Dean si kladl otázku, zda si na večer předtím vůbec vzpomíná. Ta myšlenka ho přepadla automaticky, podíval se na důkaz na džínech v rozkroku. Měl by si je vyměnit, fakt. Usnout se semenem druhého chlapa na rozkroku, to bylo nechutné.

Vzhlédl vzhůru a Castiel sledoval skvrnu taky, obočí stažené. Očima šlehl po Deanovi, sotva znatelně se mu rozšířily. Je to nezaměnitelné, vzpomíná si. Vypadal šokovaně. Pohledem se vrátil k podlaze, zatřásl hlavou, sevřel pěsti a než mohl Dean cokoliv udělat, byl zpátky na svém oblíbeném místě, vmáčknutý ke stěně s nohama pod bradou. Unavená tvář a zavřené oči.

Dean si uvědomoval, že by se ho měl bát, ale nebál. Castiel byl silnější než on, byl mimo, nevěděl, co dělá, ale něco, co měl ve tváři Deana ujišťovalo, že na něj znovu nezaútočí. Castiel o sobě minulou noc nevěděl, ale teď už ano. Něco se změnilo. Dean neměl ani zdání, co se děje, opravdu ne, ale cítil, že Castiel už není šílený.

Po nohou měl rozmazanou krev od řezů, které si sám způsobil a je špinavý. Dean se rozhodl, že potřebuje sprchu. Oba ji potřebují, což je dobré, když se Castiel sám osprchovat nemůže. Postavil se s pokřivenou tváří a natáhl se, aby ho vzal za ruku.

„No tak pojď, ty nadrženče,“ povzdechl si. „Jdeme se umýt.“

Castiel nereagoval, tak ho Dean vytáhl na nohy se zavrčením. Dovedl ho nahoru, zdálo se, že šel snadněji, než kdykoliv předtím. Schody ho mátly, ale zvládl je, pomalu. Další schody do horního patra Bobbyho domu už pak přešel s větší jistotou. Dean ho dovedl do koupelny a nechal ho stát u vany, když šel najít čisté ručníky.

Když se vrátil, Castiel na sebe utkvěle zíral do zrcadla, jako by byl zhypnotizovaný.

Dean se zastavil ve dveřích, sledoval, jak natáhl ruku a dotkl se skla. Vypadalo to, jako by si neuvědomoval, že vidí sám sebe, než ucítil pod prsty sklo a pak vztáhl ruku k vlastní tváři a položil si ji přes pusu. Prsty přejel dolů po tvářích, přes modřinu na krku a zpátky k nosu. Jako by si připomínal, kdo vlastně je.

„Jo, já vím,“ zkonstatoval Dean s unaveným úsměvem. „Seš fakt pěkněj parchant.“

Castiel zamrkal a oči se mu stáhly do štěrbin. Rty se pohybovaly. Dean ho viděl něco říkat, ale zůstalo jen ticho a pak překvapeně uskočil, když se Castiel předklonil a stiskl si žaludek. Padl na kolena, brkal a Dean měl tolik duchapřítomnosti, že ho chytil za ruku a dotáhl ho k záchodové míse, než se vyzvracel na podlahu. Bylo to tak náhlé, že ho to překvapilo, nadával, když Castiel vydával smutné a dušené zvuky, jeho tělo ohnuté přes okraj mísy a ruce křečovitě sevřené po bocích. Pokračovalo to dál a dál a Dean nevěděl, co má dělat, kdyby byl holka, podržel by jí vlasy, kdyby to byl Sam, dělal by si z něj srandu, samozřejmě, ale co dělat, když anděl zvrací vnitřnosti přímo před vámi? Chtěl ho hladit po zádech nebo něco, ale Castiel se tak třásl, že by si toho ani nevšiml a kromě toho, zvracel a bylo to nechutné.

A když na to Dean pomyslel, byl to horší. Castiel nejedl, nepotřeboval jíst. Poslední věc, která mu prošla ústy, mohl být burger Jimmyho Novaka, který snědl předtím, než ho odtáhli zpátky do nebe, aby ho převychovali. Dean pochyboval o tom, že by v předpeklí byl banket o čtyřech chodech, když tam byl jako vězeň, takže co to k čertu zvrací?

Stačil jeden pohled na něco bílého a mléčného a Deanovi to došlo. Byla v tom i krev, ale nic s ním neotřáslo víc, než pomyšlení na to, co většina z toho je. Jeho vlastní žaludek se mu převrátil a musel ven, seběhl dolů, postavil se na verandu a zhluboka dýchal, čistý vzduch. Snažil se vyčistit si mozek od všech obrazů, které mu v něm náhle vyskočily.

Drahý Bože, ubohej zkurvysyn.

A pak mu to došlo, to slovo, které Castiel před zrcadlem vyslovil, Jimmy.

Deana polila hrůza, poprvé se jeho myšlenka obrátila jinam. Kde byl Jimmy, když Castiel tím vším procházel?

~ ~ ~

Lucifer mluvil o starých časech, ale Castiel ho poslouchal na půl ucha, všechno, na co se soustředil, byly pohyby jazyka, jak moc saje, jak moc má sevřenou čelist a dech skrze nos. Jeho partner byl pevný, měl mimořádnou výdrž, což nebylo překvapivé, opravdu, vzhledem k tomu, že to byl anděl. Castiel ho zpracovával celé hodiny a pusa ho bolela, ale nepřestal.

Taky měl erekci, ale Lucifer se mu bude věnovat, až bude chtít. Castiel už to věděl, když masturboval. Jen Lucifer mu může dovolit, aby se uspokojil.

„Michael byl tak arogantní,“ zavrčel Lucifer a přirážel. Řetěz tiše zvonil o podlahu, jak se Castiel hýbal. Klečel a Lucifer před ním stál a držíce mu hlavu s prsty zapletenými do vlasů se nechával kouřit. Bylo to nepříjemné, ale pro Castiela bylo i to štěstí.

„Byl pěkný ďábel, i když,“ pokračoval Lucifer, znělo to, jakoby se smál. Castiel se nemohl podívat nahoru. „Dřív jsme se spolu hašteřili, abychom udrželi své schopnosti. Jeho křídla byla skoro tak nádherná, jako moje.“

Prsty vyškubl chomáč vlasů, Castiel vzdechl. „Už je to dlouho, co jsi roztáhl křídla, že ano, maličký?“ poznamenal ironicky. „Nejsem si jistý, jestli někdo vydržel tak dlouho, aniž by je roztáhl. Zajímalo by mě, jestli ti ještě fungují, když bys to zkusil?“

Castiel se automaticky otřásl. Nemohl na to myslet. Necítil je, byly nepříjemně uschovány uvnitř jeho těla a toužily po roztažení, ale on předstíral, že tu nejsou. Myšlenka na tu bolest, kdy se přesunou, byla děsivá. Pokud se tak někdy stane, když mu sejmou obojek z krku. Jsou uvězněny uvnitř jeho těla stejně jako on.




„Moc bych si přál, aby se Michael vrátil na Zemi,“ smutně poznamenal Lucifer. „S radostí bych ho sem přivedl, uvěznil a dělal to všechno jemu…“ a přirážel o to silněji, i když si Castiel nebyl jistý, co má na mysli. „Přineslo by mi to takovou radost, vidět Michaela na kolenou přede mnou.“

Castiela zasáhl náhlý osten žárlivosti, ale tohle nebyla jeho věc, tak ho nechal zmizet.

„Potřeboval by pěknou schránku. Michael je marnivý, jsem si jistý, že nějakou by si vybral.“ Pohlédl dolů, potáhl Castielovi hlavu tak, aby ho pustil. Castiel si olízl rty a vzhlížel na něj, přemýšleje, proč ho Lucifer přerušil.

„Sám sis vybral pěknou schránku.“ Zamyšleně pravil Lucifer. „Měl bys mě ho nechat ojebat.“

Castiel se zamračil. Nerozuměl. Už to udělal, ne? Tolikrát, že to ani nemohl spočítat.

Luciferův hlas zněl přísně a hravě zároveň. „Probuď ho, Castieli, chci se s ním setkat.“

Uvědomění ho zasáhlo a Castiel byl naprosto šokovaný.

Už to bylo dlouho, kdy byl tak šokovaný. Snášel bolest a potěšení a pak ještě více bolesti, až se to pro něj stalo každodenní rutinou. Vstřebal každý rozmar a touhu svého pána aniž by se bránil, věděl, že je zlomený tvor a jediný účelem, proč byl, bylo hraní si s ním. Ale tohle ho svým způsobem probralo. Připomnělo mu to věci, které již dávno nebyly. Vzbudil se a zasyčel skrze zuby.

Nemůže probudit Jimmyho Novaka a pak tiše přihlížet, jak ho Lucifer znásilňuje. Nemůže poslouchat žádosti, výkřiky, prokletí; nemůže to s ním sdílet. Jimmy se mu podvolil, aby sloužil Bohu a Castiel si sotva vzpomínal, jak vypadal, tmavé vlasy, možná, a modré oči? Byla to tak dlouhá doba, kdy ho viděl naposledy. Není to pro něj jako nabídnout dárek, bez ohledu na to, jak moc by chtěl Lucifera potěšit. Tohle je špatné a je to zrada důvěry a to Castiel jednoduše neudělá.

Zavrtěl hlavou. Bylo to poprvé, kdy se Luciferovi vzepřel a bylo to, jakoby si podřízl vlastní krk.

Lucifer překvapeně zamrkal než v hněvu zúžil oči. „Ty se vzpíráš?“

Castiel se nehýbal a s hrůzou na něj pohlížel.

Bylo tu dlouhé a zoufale nepříjemné ticho a pak Lucifer zvedl ruku, vrazil mu facku až se hlavou udeřil o podlahu a na chvíli se setmělo.

Když znovu otevřel oči, Lucifer byl zase pryč.

~ ~ ~

Dean mu dal půl hodiny, než se vrátil zpátky nahoru.

Rozhodl se, že nebude myslet na to, co se stalo. Nebude. Je to pryč a Castiel je zase čistý. To je vše.

Našel ho schouleného na podlaze, třásl se a potil. „Všechno bude v pořádku,“ řekl mu Dean a posadil se k němu. „Je to dobrý. Budeš v pohodě, slyšíš mě?“

Castielova kůže byla šedá. Vypadal nemocně a tvářil se zbídačeně, když ho Dean posunul, ale vypadalo to, že už nebude zvracet a Dean to vzal jako znamení, že ho může osprchovat tak, jak měl v plánu.

Spláchl záchod, aniž by se do něj podíval a pustil vodu ve sprchovém koutu, přál si, aby Castiel nebyl tak poddajný pod jeho rukama, když se postavil. Po několika minutách v proudu vody, Castiel zavřel oči, když ho Dean mydlil a bylo tak příjemná lidská reakce, že ho chtěl Dean obejmout.

Ve své fantazii si představoval, jak mu tohle dělá, dávno, dávno kdys dřív. Nebyl v tom žádný pokus o znásilnění nebo zvracení spermatu, což bylo vše, jen ne aby se člověk cítil nadržený. Tentokrát se soustředil na to, aby ho vyčistil bez sebemenších rozpaků. Umyl i sebe, nad modřinami na bocích se zamračil a uvědomil si, že vzadu na hlavě mu voda bije do boulí.

Modřina na Castielově krku se postupně vytrácela. Dean ji prozkoumal, mátlo ho to, už tam dávno neměla být. Řezy od nehtů na Castielových nohách zmizely, uzdravily se beze stopy, tak proč má na krku stále tu modřinu? Ale aspoň, že se to lepšilo, i to byl úspěch. Nerozuměl tomu, co to je, ale věděl, že andělé a Castiel mají svá tajemství a tohle je další z nich.

Když se oba osprchovali, zavedl Castiela k umyvadlu, dal mu kartáček, vytlačil na něj pastu a ukázal mu, jak si vyčistit zuby. Akce nebyla až tak úspěšná. Castiela tahle představa zrovna nezaujala, tak ji musel Dean dotáhnout do konce sám, ale poté, co všechno vyzvracel, nebyla možnost, aby ho pustil z koupelny bez toho, aniž by měl mátově svěží dech. Bylo to divné, stát tu, čistit andělovi zuby a Dean zachytil svůj obraz v zrcadle a položil si otázku, kde je ten starý Dean Winchester, ten, který vymýtá démony, stíhá hlavy upírům, přivádí si k autu pěkné holky, aby měl vzdau rychlovku po propité noci. Ani neví, kdo se to na něj z toho zrcadla dívá. Tenhle Dean líbá chlapy. Sbírá jednotlivé kousky poté, co se ďábel vyřádí. Nechal svého bratra samotného odejít. Kriste, nechal bratra sexovat s démonem, propustit Lucifera z pekla, co za chlapa to může být?

Zvážněl, ručníkem otřel pastu z Castielových úst a pak se zadíval zpátky do zrcadla. Castiel na něj zahloubaně hledí. Dean na svůj obraz zamrkal, aby se vrátil ke Castielovi, který mu prstem přejíždí po modřině na levé tváři z včerejší noci. V očích se mu zračí lítost, jakoby si vzpomněl na to, co udělal. Jemný dotek, jako by se obával dalšího zranění.

„Ne jeden ze tvých nejlepších momentů, Casi,“ vážně mu pravil Dean a Castiel spustil ruce podél těla a sklopil pohled.

Když se osušili, Dean našel oblečení. Přetáhl Castielovi jeden ze svetrů přes hlavu a pomohl mu do čistých kalhot. Své vlastní vyhodil do smetí, věděl, že by je už nikdy neoblékl, aniž by si neuvědomil, co se stalo. Roztrhané tričko je následovalo. Castiel je na oblečení jako drak.

Když byli zpátky ve sklepě, anděl se usadil na svém místě u zdi a objal si kolena. Dean pohlédl na své hodinky a překvapilo ho, že je teprve devět ráno. Neměl co dělat, vrátil se zpátky nahoru a zavolal Samovi, který nebyl daleko od Baxleyina domu a pařil se na Floridském sluníčku a pak jen tak kroutil palci v Bobbyho příbytku, než si řekl, že se stejně nemůže vyhnout návratu do sklepa. Nemůže tam Castiela nechat samotného. Prostě nemůže.

Posadil se na zem před něj přesně tak, jak to udělal noc předtím, tentokrát se usadil trochu blíž. Po pár minutách se natáhl a vzal ho za ruku a s povzdechem si s ním propletl prsty.

„Vrátíš se zpátky, že jo?“ zeptal se tiše. „Nezůstaneš takhle napořád, že ne?“

Castiel zdvihl hlavu z kolen a zadíval se na něj. Konečně se zdálo, že je při vědomí a Dean se tím pohledem potěšil.

„Jak dlouho jsi tam byl, Casi?“ zajímal se. „Tady to byla jen jedna noc, ale ty jsi byl pryč déle, že jo?“

Castiel zkřivil tvář. Zamrkal. Dean měl podivný pocit, že je to souhlas. „Jak dlouho.“ Zopakoval. „Měsíce?“

Castiel rozhodně zavrtěl hlavou. Dean chytil dech, konečně komunikují. „Rok?“

Další zavrtění. „Pět?“ Castiel zavřel oči, což bylo zjevné ne. Nehybně uváděl další a další čísla, rychle se dostal ke stovkám a byl stále nervóznější, když Castiel nereagoval. Když natrefil pět set let, anděl náhle vzhlédl vzhůru, oči vlhké a kývl hlavou a pokrčil rameny na znamení, že by to mohlo být pět set let… ale on ztratil přehled. Nemá ponětí, jak dlouho byl v zajetí. Vůbec nic.

Pět set let. Nejmíň. Dean byl zděšený, ale nebyl překvapený.

„Už víš, že je po všem?“ zeptal se ho Dean. Castiel se kousl do rtu a zahleděl se do stropu. Přikývl, ale nevypadal šťastně. Netvářil se nijak. Dean mu stiskl ruku, nebyl si jistý, jestli může vůbec něco říct a Castiel mu ji stiskl zpátky.

„Casi…“ začal Dean, cítíc, jak mu srdce v hrudi buší, „byl přitom Jimmy vzhůru?“

Castiel se napjal, prsty se zaryly do Deanovy dlaně. Dvakrát se zhluboka nadechl a vrátil se k němu s takovým smutkem v očích, až byl Dean přesvědčený, že odpověď bude ano. Ale místo toho zatřásl hlavou a skoro se usmál.

„Fajn,“ vydechl Dean. „Přinejmenším tohle je fajn.“

Castielovy oči prohlédly a on se zahleděl zpátky do svých kolen. Prsty v Deanově dlani uvolnily sevření. Dlouho seděl, neodpovídal, zatímco na něj Dean hleděl a přemýšlel, co si vlastně myslí. Pak, pomalu a opatrně, si poposedl blíž. V mezeře mezi postelí a skříňkou bylo málo místa, aby se tam vmáčkl taky, ale přišlo mu to v tu chvíli důležité., Castiel nereagoval, když se vedle něj uvelebil, ale jakmile byl u zdi vedle něj, položil mu hlavu na rameno, přehodil si nohu přes nohu a zavřel oči.

Bylo to pohodlné, fajn. Castiel ho po straně hřál a Dean si nemohl pomoct, ale zvedl ruku přitáhl si ho blíž, chtěl ho chránit. Nepohnuli se po celé hodiny, jen podivné zachvění z Castielovy strany, jehož příčinu Dean nerozluštil.

Po chvíli Dean takřka zapomněl, že naposledy, kdy byli u sebe tak blízko, choval se Castiel jako zvíře.

~ ~ ~

Castiela navštívil anděl.

Podíval se na něj, protřel si oči třesoucí se rukou a něco mu říkalo, že by jeho jméno měl znát. Byly to tisíce let, od chvíle, kdy naposledy spatřil některého z andělů, kteří opustili nebe ve chvíli, kdy si nemohli vybrat mezi Bohem a Jitřní hvězdou a jeho vzpomínky zasáhly mnohem dál. Teď, teď bylo vzpomínání nemožné, co se poprvé vyspal s Luciferem nic si nepamatuje a tomu znemožňovalo i poznat tohoto anděla.

„Tímhle jsi se stal,“ pravilo to stroze.

Castiel zavrtěl hlavou. Nemůže mluvit, nerozumí, proč to vyznělo tak zklamaně.

Tvor si ho prohlédl od hlavy k patě, zkoumal řetěz, obojek, jeho rozdrásané tělo. Byly to desítky let od chvíle, kdy si ho Lucifer naposledy vzal, desítky let, co se tu Lucifer objevil a Castiel se v té době sám trestal za jeho odpor, trhal si kůži vlastními zuby, nehty. Kousance, a škrábance pokrývaly jeho tělo delší dobu, než jakákoliv jiná zranění, kterých se mu dostalo. Castiel tomu nerozuměl.

„Vybral sis Světlonoše,“ pravil anděl.

Castiel jen přikývl a pak se zarazil. Někde hluboko uvnitř věděl, že to není pravda. On si vybral Boha a jeho víra v Lucifera bylo jen nedávné rozhodnutí. Nemůže si vzpomenout, proč si to rozmyslel.

Anděl ho z povzdálí pozoroval a Castiel se pod jeho pohledem otřásl. Náhle se cítil všem na očích. Nestyděl se za svou nahotu, ale bylo mu trapně za vlastní umírněnost. Bezmocně zatahal za řetěz a anděl uklonil hlavu stranou tak, jak se hýbaly jeho ruce.

„Byl jsi k tomu přinucen. Tohle nebyla tvá volba.“

Castiel se chvěl.

„Byl jsi zotročen, Castieli. Lucifer tě přemohl.“

Oči anděla plály a Castiel sklopil pohled na své ruce, protože se do nich nemohl déle dívat.

„Je to…“ zaseklo se to, ale pak to pokračovalo. „Je to to, co dělá? Je to ta cesta, kterou si vybral? Jsme tu tak dlouho, že nevíme.“

Castiel cítil vlnu rozhořčení, kterak se šířila z bytosti stojící před ním. Z nějakého důvodu ho to přinutilo plakat a on schoval tvář do zkrvavených dlaní, aby schoval slzy.

Nastalo dlouhé a nepochopitelné ticho.

„To není naše starost,“ řekl nakonec anděl a když Castiel zvedl oči, bylo stvoření pryč.

TBC
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: We Have All The Time In The World/Máme všechen čas na světě   07.05.12 18:50

No konečně jsme se dočkali pokračování Ale stálo to za to čekání cheers Jsem vážně úchylná, ale já jsem nadšená!!!!! Ten torturing!!!!! Nejlepší byla ta chvíle, kdy se Cas vrhl na Deana. Škoda, že to neudělal pořádně Ale pak na tom záchodě... jsem myslela, že hodím šavli taky To bylo fakt nechutné. Snad to s Casem nakonec dopadne alespoň trochu dobře a Dean se o něj postará. Fakt super!!! Díky, Panthero, za překlad a pokračování snad bude dříve, než toto Laughing
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: We Have All The Time In The World/Máme všechen čas na světě   10.06.12 15:54

teda - páni - wow - no myslím, že jiný komentář to nepotřebuje - lepší povídku na nedělní odpoledne (chvilku poezie) jsem si vybrat nemola Twisted Evil

aneb co nestihnem probrat na conech, to se dočtu v povídkách -a že tahle za to FAKT stojí!!!!

Panthero, díky moc za překlad - je super (a všichni víme, že bez dobrého překladu by to nemělo ty správné koule) Cool

a ano Ver, jsem opět rozvrkočená Twisted Evil
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: We Have All The Time In The World/Máme všechen čas na světě   Today at 15:17

Návrat hore Goto down
 
We Have All The Time In The World/Máme všechen čas na světě
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 1 z 1

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Rozpísané poviedky-
Prejdi na: