DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
AutorSpráva
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL   13.12.11 6:35

Ahoj, pokud někdo z vás přemýšlel nad tím, kde jsem, co dělám a proč nic nepřidávám, pokud jsem někomu z vás chyběla (nebo moje povídky) - a upřímně doufám, že ano (aspon trochu), ujištuji vás o tom, že jsem nikam neodešla. Jen jsem, začala psát delší povídky s tím, že je chci nejdřív dokončit a pak přidat. Ted jsem měsíc pracovala (ne ustavičně, však to znáte, musíte chodit do práce, dýchat a tak Smile ), na povídce navazující na "Even the angels can live apple pie life" - pro ty z vás kdo ji neznají, jedná se o povídku zveřejněnou v dokončených povídkách. Jedná se o reakci na sedmou sérii, popis toho, jak se Cas vrátil. Povídka končí tím, že Castiel se výdává svojí milosti a rozhodne se zůstat člověk, s Deanem, Samem a Bobbym. Znovu, odkazuji na povídku. Slíbila jsem pkračován a tady je. Jedná se o volné pokračování, spíše navazující povídku, odehrávající se rok po té, co končí "Even the angels..." Leviathani jsou poraženi, Castiel je člověk a pokouší se, hm, žít. A Dean mu - pomáhá. Naneštěstí se přihodí něco neočekávaného. Proč? Protože miluju rozebírat Castielovy oči, a chci, aby si Dean uvědomil, že si musí cenit toho, že Cas zírá Smile Nechápete? Pochopíte, brzy.

PS: Kvůli ozdějším souvislostem skutečně doporučji si nejdřívě ořečíst Even the angels can live..."

Místy fluffy, místy hurt, někde přeslazené, jinde k zamyšlení. Občas funny, a někdy Fuck. Upozornění - fuck, je tam. Čtete správne, fuck. Tedy, sex. Později. Taky slash. Ale, zakládám si na tom, že je to romantická povídka Smile

Upřímně doufám, že se při jejím čtení pobavíte stejně, jako jsem si užívala já její psaní.

Věnováno všem, kteří rádi čtou to, co napíšu, těm, které mám ráda, a taky všem, kteří milují Case, a nevzdali to s ním. Jako Dean v téhle povídce.

PS: Nejdená se o kapitolovou povídku. Vlastně, jedná, ale je celá napsaná a chci jí přidat najednou. Bohužel ted přišla ona nepříjemná chvíle upravování/opravování, a mě to u čtyřicáté strany přestalo bavit. Takže přidám to, co mám opravené a během dne nebo dvou doupravím zbytek, přidám ho sem a celé to přemístím do dokončených povídek. Sounds good? Aspon, třeba, vás i trochu napnu. Na ty dva dny Smile V další "části" bude více, hm, romantiky, i akce. A, taky střetů. Mnohem víc Smile RŮZNÝCH střetů.

A, prosím, pokud vás zaujme, přihodte komentář. Když ne kvůli mně, tak kvůli Casovi Smile

Pěkný den!



ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL



PROLOG

Dean v skrytu duše oceňoval vzácné okamžiky normality. A, díky – Bohu, něco se nikdy nezmění. Nezáleží na tom, zdali žijete s bratrem, nebo s padlým andělem, život je boj, a Dean se v tento moment snažil probojovat do koupelny, v níž se před půl-hodinou zavřel Cas.

„Hej, Casi,“ Dean položil na dveře dlaně, „Vylez!“

Zpoza dveří se ozval podivný zvuk, jako by někdo po podlaze posouval těžký předmět.

„Casi?“

Anděl vystrčil rozcuchanou hlavu. Podezíravě se na Dana zadíval. „Ano?“

Dean v skrytu duše, oceňoval Case. Naneštěstí, jen, ve skrytu duše.

„Jak to myslíš, ano? Zavřel ses tam na půl hodiny. Bože,“ vystrčil Castiela a vstoupil dovnitř. Ve chvíli, kdy se chystal za sebou zavřít, se zarazil. „Casi?“ Anděl byl oblečený naprosto nemožně. Měl na sobě džíny, košili, kterou lidé obvykle nosí ke společenským kostýmům a vytahanou bundu. Dean se vrátil zpět do obývacího pokoje. „Casi, říkal jsem, že jdeme ven –„ mumlal. Byl zády otočený k Castielovi a zatímco mluvil, přehraboval se v jeho tašce. „Takhle v žádném případě nejdeš. Ne se mnou.“

Castiel frustrovaně vydechl. „A, jak mám poznat, CO je adekvátní? Deane… Deane!“

Dean se napřímil. Chystal se něco odseknout, pak si však všiml Castielova zoufalého výrazu. Chudák. Pravděpodobně celou tu dobu v koupelně zkoušel různé variace, a když se mu konečně podařilo obléknout se, snese se na něj vlna Deanovy kritiky. Lovec si promnul oči. Je to především jeho vina, měl myslet na to, že Castiel BUDE potřebovat pomoc.

Tyhle věci měl na starosti Sam. On říkal Casovi, co je třeba jíst a kdy (Dean mu samozřejmě nepomáhal tím, že Castielovi podsouval „správné jídlo“, přičemž mu vysvětloval, že: „Casi, mysli na to, že můžeme umřít zítra, a já si pořád myslím, že je lepší, když tě zabije tenhle božský koláč.“

Castiel zamrkal. „Deane, proč si myslíš, že koláče jsou nebezpečné?“), ukazoval mu, jak dělat věci jejich (lidským) způsobem a nevzbudit přitom pozornost… jak se oblékat. Když Sam odešel (nedlouho po té, co on, Cas a Bobby porazili Leviathany – Vrátil se k tomu, co dělal předtím. „Dostuduji“), všechna zodpovědnost zbyla na Deanovi.

Byl, už zase starší bratr, dohlížející v tomto případě, na Case. Bylo by jistě snazší, a zdravější řídit se Samovým příkladem, a vzít si dovolenou. Bůh ví, že si jí zaslouží. Jenže, Cas to říkal sám – Dean není jenom Dean, on je lovec. Někdo se nadto musí o Castiela postarat, i když Dean v tomhle ohledu pokulhával a Castiel sám odmítal připustit, že pomoc potřebuje.

„Na,“ podal mu tričko, džíny a bundu, která mu, padne. „Vezmi si tohle. Dej mi chvíli, osprchuju se a zajdeme na snídani, a,“ zarazil se. Uvědomil si, že teď je to on, kdo nastavuje měřítka a je na čase, to změnit, „tentokrát jí vybíráš ty.“

Castiel nevěděl, má-li jej Deanova důvěra těšit, nebo ne. Pokrčil rameny a začal se oblékat. Sam byl pryč dva měsíce. Dean to snášel těžko, ale zvykl si. Věci se, „ustálily“. Dean a Cas lovili spolu a – dobře, ne vše bylo perfektní, jednalo se však o začátek – o, jejich společný

APPLE PIE LIFE.

The life starts here. Follow THE LINE, or step across, and find –

ME. YOURSELF. GOD.

It starts here. With THIS.



ČÁST JEDNA: WELL… NOT SO APPLE „APPLE PIE“ LIFE


„Casi…“ Dean netrpělivě odfrkl. Seděl v restauraci čtyřicet pět minut, kafe si mezitím přidal třikrát, servírka po nich ustavičně pokukovala, a Castiel se nedovedl rozhodnut. „Casi. Prostě si něco vyber. Teď. Slyšel jsi někdy o rozpočítávání?“

„Deane! Jak se mám soustředit, když mě neustále vyrušuješ?“ Sklopil zrak a zadíval se na jídelní lístek.

„Hej,“ Uchopil lístek a sklopil ho tak, aby viděl Castielovi do očí. „Uklidni se, o nic nejde. Nemyslel jsem to zle. Casi, je to jenom snídaně. Prostě něco vyber. Vyber cokoli!“

Castiel se přiškrceně nadechl. Kousl se do rtu a začetl se do nabídky.

„V čem je problém?“

Namísto toho, aby mu odpověděl, anděl řekl. „Na co máš chuť?“

„Takhle to nefunguje. Já platím, ty vybíráš.“

Viděl už Castiela frustrovaného, i naštvaného. Viděl panikařícího Case. Nikdy ale nepočítal s tím, že uvidí, že Castiel mrskne jídelním lístkem o stůl, zvedne se a beze slova odkráčí.

„Vybral jste si?“

„Cože?“ Nad Deanem se skláněla servírka, která vše viděla, a byla očividně potěšená tím, že se něco děje. Dean neměl čas si s ní povídat, díval se za ex-andělem vycházejícím vstupními dveřmi ven, z restaurace. „Myslím, že si dám…“ nepřítomně se rozhlédl. „Přešla mě chuť, promiňte,“ zaplatil, znovu se omluvil a zamířil ven.

Castiela našel na parkovišti. Anděl seděl na piknikové lavičce, pozorujíc projíždějící vozy.

„Rozhodně v lidech nezanecháváš dobrý dojem, Casi,“ mínil to jako vtip, docílil ale jenom toho, že se Castiel zatvářil ještě nešťastněji. „O co ti šlo?“

Castel zvedl oči. Dean si dosud nevšiml, jak unaveně vypadá. Teď, když si ho prohlížel v denním světle, viděl, že má pod očima tmavé kruhy.

Castiel se nadechl. „Uvědomuji si, že jsem pro tebe přítěž, Deane. Teď, když odešel Sam… nemusíš mi ale dokazovat, jak neschopný jsem tím, že mě uvádíš do podobných… situací. Pokud chceš, abych odešel, stačí říct. Umím se o sebe postarat.“

„Jasně, že umíš.“

Castiel si jeho poznámku chybně vyložil. Začal se zvedat.

„Hej,“ Dean ho chytil za paži a přitáhl zpět. „Ty si myslíš, že jsem to udělal naschvál? Vážně?“ Podíval se Castielovi do očí, hledajíc v nich stopy po úlevě. Castiel je sklopil. Sakra. „Casi… to nebyla schválnost, ale pomoc. Snažím se tě naučit být člověk.“

„Aby ses necítil provinile, až odejdeš?“

„Co? Ne!“ Dean zavřel oči. Tak, o tohle tu šlo. Sam odešel. Proč by se Dean neměl zachovat stejně? Všichni odcházejí. Opouštějí, putují, mění se. Umírají. Castiel to ví, pozoroval lidi (bratry konkrétně), dost dlouho. A to, jak Dean s Casem jednal – byl podrážděný, jasně. Měl tisíc důvodů: Sam… Sam, Sam, Sam… Cas, závisející na něm dvacet čtyři hodin denně. Ale, nikam se nechystá, zatraceně.

„Casi, já nikam nejdu. Ne, v dohledné době. A, rozhodně si nemyslím, že jsi přítěž. Jsi dobrý lovec,“ ujistil ho… odkašlal si, rozhlídl se a tiše dodal. „Jsi dobrý přítel.“

Castiel pootočil hlavu ke straně. „Takže, se na mě nezlobíš?“

„Ne,“ nemohl si pomoc. Zašklebil se. „Pitomče. Pojď.“

„Deane?“

„Jo?“

„Lívance. Chci lívance. A horkou čokoládu.“

„Dítě,“ ulevil si Dean. Nicméně, ono Castielovo menu se zamlouvalo i jemu.






Castiel BYL lovec. Věděl, jak použít zbraň, byl neuvěřitelně rychlý a často slyšel a viděl věci, kterých si Dean nevšiml. Taky rozluštil jakýkoli text, byl chodící encyklopedie, nic ho nezaskočilo, jenže –občas zapomínal na to, že už není anděl.

Když Dean utíkal, Castiel stával na místě, díval se za svým prchajícím přítelem a tvářil se překvapeně. V situacích, kdy jim hrozilo nebezpečí, se Castiel tvářil hrozivě (nehýbal se, nebránil – jednoduše zíral) – měl výraz Já-jsem-anděl-páně, což fungovalo, když jím byl. Zapomínal na to, že už nedovede spalovat pohledem.

Taky se, zbytečně, vrhal do nebezpečí, a když se zranil, obvykle to nesl těžko. Jakoby si v teprve těch momentech uvědomil svá omezení, a, namísto toho, aby se poučil, zachoval se při nejbližší možné příležitosti ještě bezhlavěji. Pitoměji, říkal Dean.


Castiel byl člověk rok a naučil se spoustu věcí. Například, a na to byl Dean obzvláště hrdý, jména postav z Hvězdných válek. Přesto, anděl neprojevoval dostatečnou fantazii a Dean nakonec usoudil, že Hvězdné války nejsou to pravé. Castielovi se (kdo-ví-proč) mnohem víc zamlouvala Doba ledová (nezapomněl ale podotknout, že zvířata nemluví).

Dívat se na televizi s Castielem patřilo mezi nezapomenutelné zážitky. Castiel film vydržel sledovat do poloviny, někdy déle, a pak, z ničeho nic, prohlásil: „Deane… nerozumím tomu.“

Dean se otočil v okamžiku, kdy skupina intergalaktických robotů útočila na válečné povstalce.

„Nemáš tomu rozumět, Casi. Nedává to smysl, a v tom tkví to kouzlo.“

„Kouzlo je v tom, že to nedává smysl?“ zeptal se Cas, nespouštějíc oči z obrazovky.

„Přesně tak – vidím, žes to pochopil.“

Castiel zamrkal.

„Neměla by televize předávat vědomosti?“

„Casi“ Dean ignoroval Samovo pošklebování, „prostě se dívej, jasný? Když se ti nelíbí, co vidíš, vypni to.“


Což je báječná věc. Kdo není spokojen s programem, přeladí. Deana už mockrát napadlo, že život v Televizi měl své kouzlo. Pravidla ve skutečném světě byla… striktní. Jedna stanice. Omezená nabídka. Ber, nebo ne. Bůh, mohl být tvůrčí. Když o tom Dean později uvažoval, říkal si, že ve finále tvůrčí fantazie předvedl přespříliš.

To bylo po tom, co došlo k „té nehodě“.



ČÁST DVĚ: THE LIGHTNESS STARTS IN THE DARKNESS



„Vypadáš zamyšleně,“ podotkl. Castiel spolu s Deanem seděl v impale. Mířili do Valemountu, malého města u Washingtonských hranic. Dean, který už tři hodiny nespustil oči ze silnice, semkl rty. Castiel viděl, že mu zbělaly klouby na rukou. Kdokoli jiný by v tu chvíli věděl, že je to signál a zmlkl by. Castiel nepatřil mezi lidi dělající rozumné věci. „Je to kvůli tomu, co se stalo v Ohiu?“

Dean přišlápl brzdu. Auto prudce zabrzdilo, právě v momentu, kdy v protisměru jedoucí vozidlo odbočilo a zkřížilo cestu impale. „Nerozptyluj mě, kdy řídím,“ zavrčel. Castiel, který byl pořád ještě trochu bez dechu z toho, jak ho přidusil bezpečnostní pás, se opřel a zahleděl z okna.

Castiel v Ohiu předvedl jednu ze svých kamikadze akcí. Dean mu řekl, co má udělat, a anděl, jako obvykle, neposlechl. Namísto toho, aby zůstal na svém místě, vřítil se do budovy, jako šílenec (říkal, že měl předtuchu, že Deanovi hrozí nebezpečí). Dean skončil se zlomeným nosem, démon, na kterého měli políčeno, uprchl a Castiel byl nešťastný.

(„Myslel jsem si, že jsi zvyklý poslouchat. Co je to s tebou? Když ti řeknu, abys něco udělal, MÁM k tomu důvod, sakra.“

A, Castiel se nedržel zpátky. „Nejsi můj nadřízený, Deane. Tohle NENÍ Nebe.“

„Ne, je to horší. Tady na zemi platí, jistá pravidla, Casi a –„ zarazil se. „Co je, proč na mě koukáš Takhle?“

Pobledlý Castiel odsekl. „Co o tom víš, Deane? O Nebi?“
) Čímž jejich debata skončila. Obvykle spolu po obdobné výměně názorů, den nebo dva nemluvili.

Od incidentu v Ohiu uběhl už týden a, Dean zůstával distancovaný. Castiela to začalo rozčilovat.

„Máš pravdu,“ řekl najednou. „O nebi toho moc nevím…“

Castiel otočil hlavu a zvědavě se na Deana zadíval. Lovec se pokusil ignorovat to, že na něj zírá. Sevřel rukama volant a zapřel se o něj.

„Neměl jsem na tebe…“ pročistil si hrdlo. „Řvát. Snažil ses mi pomoct,“ protočil očima. „Nech toho, přestaň. Říkal jsem ti už mockrát: nezírej.“

Castiel zamrkal. „Promiň,“ otočil hlavu, bojujíc s nutkáním, pokukovat po lovci.

„Měl jsi pravdu,“ pokračoval Dean. „Potřeboval jsem tvojí pomoc. I když se to ti to tam nakonec vymklo z ruky. Jak jsi vlastně přišel na to, že lítám v maléru? Dívej se před sebe!“

Castiel otočil hlavu. „Poznám to. Jsme spojení, vzpomínáš?“

„Hm…“ Deanovi se nelíbilo, že na něm Cas závisí. A, horší je, že ON potřebuje jeho.

„Příště použij svojí zázračnou intuici k tomu, aby sis zachránil svůj krk.“ Dean tím nic nemyslel. Castiel se toho samozřejmě, musel beztak chytit.

„Vždycky tě budu ochraňovat,“ vyhrkl. Zapomněl nezírat. Prudce se otočil, a jeho reakce překvapila dokonce i Deana. Lovec po něm střelil pohledem. „Je mi jedno, jestli jsem nebo nejsem anděl, pořád jsem tvůj… tvůj…“ polkl. Tentokrát to byl on, kdo přerušil oční kontakt. Olízl si rty. „Nemůžu si pomoc…“

Dean nevěděl, co to znamená. „Je to andělská věc, správně?“ Dean si přál, aby byla, protože pak by se mohl přestat snažit Castila chápat. Smířil by se s tím, že on, Dean-člověk tomu rozumět nemůže.

Castiel naneštěstí neodpověděl.




Tu noc přespali v motelu. Když se ubytovali, Dean prohlásil, že si jde protáhnout nohy – vrátil se za tři hodiny. Castiel okamžitě poznal, že pil. A Dean si pro změnu všiml toho, že Cas má sepjaté ruce.

„Co děláš?“ zeptal se.

Castiel pozoroval, jak si lehá na postel.

„Modlím se.“

Dean nevěděl, mluví-li vážně. „Myslel jsem, žes přestal,“ Přikryl si oči dlaní. Pak je začal mnout, jakoby ho bolela hlava. "A, nezírej na mě. Nevím, na co čekáš. Nejsem Santa, a nic pro tebe nemám."

Castiel otevřel ústa, tváříc se zmateně. Pak je zavřel. Nadechl se, a ignorujíc poznámku, jíž nerzouměl, řekl. „Myslel jsem, žes říkal, že přestaneš pít." Posadil se na okraj postele. „Deane?“

„Dostals mě.“

„Neměl bys pít. Tolik.“

„No tak, Casi,“ Denův hlas byl ochraptělý. Navíc z něj táhl alkohol. Když se napřímil a posadil, anděl se automaticky odtáhl. „Viděls mě pít i předtím – víš, že piju. Co se děje? Čím je dnešek zvláštní? Jedná se o mezinárodní den abstinence?“ odmlčel se. „Bože, asi mi praskne hlava. Nebyla by tu sklenice vody?“

Castiel se nehnul.

„Fajn,“ Lovec se zvedl a obsloužil se sám.

„Nejde o to, že piješ, ale PROČ piješ. Jde o Sama? Chtěl bys, aby se vrátil?“

Dean se zakuckal. Odložil sklenici. „Ne!“ Svalil se zpět na lůžko. „Sam je spokojený, já jsem spokojený. O co jde? Sam ti nařídil, abys na mě dohlížel?“

„Ne.“ Což nebyla pravda. Řekl doslova Dej na něj pozor, Casi.

„Všechno není, jenom o Samovi,“ a pak, protože alkohol pořád účinkoval, Dean měl rozvázaný jazyk a chuť být upřímný, dodal, „jestli ti tolik záleží na tom, to vědět, fajn. Můžeš za to ty.“

„Já?“ Castiel pootočil hlavu. Přihlížel Deanově snaze zhasnout lampičku. Lovec to nakonec vzdal, zaúpěl, spustil ruku a zavřel oči. "Proč si myslíš, že já jsem zodpovědný za to, že piješ?"

„Všechna ta zodpovědnost… věci, co říkáš. To, co se ti může stát… ničí mě to, Casi. Myslel jsem si, že se s tím vyrovnám, jenže ne. Jsem…“ Dean se zarazil. Castiel se usmíval. „Co je?“

„Deane, umím se o sebe postarat. Nemusíš dělat vůbec nic. Já – ujišťuji tě o tom, že –„ větu nedokončil. Dean se nadzvedl na loktech, a aniž nad tím vážně přemýšlel (pravděpodobně o tom, nepřemýšlel vůbec) Castiela políbil.

Lovec cítil, že Castiel ztuhnul. Jeho rty zamrzly na Deanových a celé jeho tělo se napjalo. Deanovi nezbylo než se odtáhnout. Když se Castielovi podíval do očí, zjistil, že jsou rozšířené. Castiel nebyl jenom překvapený – byl vyděšený. „Hm… Casi?“

„Proč jsi to udělal?“ zeptal se, skoro bez dechu.

„Chtělo se mi,“ snažil se znít vesele. Jenže, to celé přestávalo být legrační. Dean střízlivěl a uvědomoval si vážnost toho, co udělal.

Castiel na něj konsternovaně hleděl, a pak, když našel hlas, zamumlal: „Půjdu si lehnout…“ Dean mu chtěl říct, aby nechodil, jenže, neměl možnost. Zvedl se mu žaludek a v příští chvíli se skláněl nad záchodovou mísou a zvracel.




Druhý den ráno, ho probudila bolest hlavy a Castiel, přidržující mu u ucha telefon. „Sam,“ řekl jednoduše. Dean telefon převzal.

„Jo?“ odkašlal si. „Jo, Same?“ zavřel oči. „Ztiš se, pro boha,“ chvíli poslouchal hlas na druhém konci aparátu a pak se od mluvítka odtáhl. Sam se neuklidnil. Deanův ochraptělý hlas ho naopak zneklidnil.

„Deane, tys pil? Cas mi říkal, že – „

Myslel si, že řekne, žes ho políbil. Zadržel dech. Sam naštěstí namísto toho prohlásil: „Se necítíš moc dobře.“

„No,“ Dean si odkašlal. „Bolí mě hlava. Možná,“ odvětil jízlivě, „bych měl jít k doktorovi, a říct mu, že mám kocovinu. Pomůže to?“

Sam ztichnul. „Deane… „ začal znovu, opatrněji. „Je tady něco – sbalím věci, a vrátím se. Budu tam za pár hodin.“

„Ne,“ Dean zavrtěl hlavou. Pak si uvědomil, že ho Sam nevidí. „To je v pohodě,“ věděl, že když se Sam vrátí, už neodejde. Sam nesměl zaplatit tuhle cenu za to, že Dean – pro boha, co si myslel, líbat Case?

Napadlo ho to tehdy, před rokem u jezera a pak v Ohiu, když Castiel mluvil o jejich vzájemném poutu. Když se ho pokoušel zachránit… Dean se musel zbláznit. „Zůstaň, kde jsi. Já a Cas, jsme…“ zvedl oči. Castiel stál naproti němu a – zíral. „Všechno je v nejlepším pořádku.“

Po řadě dalších ujištění, předal telefon Casovi. „Chce, s tebou mluvit,“ Deana začalo spojenectví Cas-Sam, oba proti němu, rozčilovat. Zmizel pod dekou. „Dnes budu jenom spát,“ mumlal zpod ní. Castiel ho ignoroval. Slyšel, jak Samovi do telefonu říká:

„Tvůj bratr je v pořádku.“

Dean zasténal.

„… nechová se… divně.“

Dean čekal, že anděl dodá, "definuj divně." Představoval si Castielův výraz. Chce nebo nechce Deana, prozradit? Vzpomněl si na polibek.

Znovu před sebou viděl, Castielovu červenající se tvář, a zastyděl se, že se schovává. Castiel mu to nevyčítá – určitě ne. Cas je chytrý a ví, že opilí lidé jednají hloupě. Dean si znovu vynadal. Není divu, že Cas zpanikařil – Dean byl namol.

Castiel díky-Bohu projevil značnou dávku porozumění, protože o minutu později, poklepal na peřinu, pod níž Dean ležel a bezbarvě pronesl: „Udělal jsem snídani. Pokud se rozhodneš vylézt ven, je na stole.“ O polibku mezi nimi nepadlo slovo.






Ta věc – nehoda, došlo k ní o pět dní později. Dean s Castielem pronásledoval démona, který jim uprchl v Ohiu. Naneštěstí, tenhle démon, ovládal – triky. Věděl, co platí na lidi, jak je oklamat a svést, a na druhou stranu, věděl, jak svést anděla.

Když se démon proměnil v mlhu a začal šeptat, Castiel uvěřil všemu, co řekl, i věcem, které mu ukázal. Castiel obvykle tyhle věci vycítil. Věděl, co je a není skutečné, jenže – ten polibek… zamotal mu hlavu.

Bylo lednové odpoledne. Vzduch byl studený a Castiel, bloudící po vrakovišti, se v zoufalé snaze zahřát se, choulil do svého baloňáku. Pořád ho nosil. I když měl na sobě džíny a vytahané tričko, tu věc sundával jen málokdy. Zvedl ruce a dýchl na ně. Cítil, jak mu zkřehlé prsty rozmrzají. „Deane?“ zavolal zkusmo. Samozřejmě mu NIKDO neodpověděl.

Uslyšel za sebou zvuk a otočil se. „Deane…“ automaticky vytáhl nůž a, o vteřinu později si uvědomil, jak zkřehlé má ruce. Zalitoval toho, že neposlechl lovce a nevzal si na sebe, něco teplejšího.

Na kapoty orosených aut dopadly sluneční paprsky. Dean se od Castiela oddělil před hodinou a od té doby jej anděl neviděl. Teď bylo sedm hodin ráno, vycházelo slunce, a Castiel byl hladový, promrzlý a ustaraný.

„Deane!“ zakřičel. Což nebylo rozumné, vzhledem k tomu, že démon, po kterém pátrají, může být kdekoli. Za ním – anebo… Castiel zvedl oči. Nebe bylo modré.

Když démoni šeptají (jedná se o dovednost, kterou využívají skuteční… mistři, a Castiel to měl vědět), namluví vám cokoli. Přesvědčí vás například o tom, že slunce vycházející nad horizont, není slunce – ale…

měl zvrácený smysl pro humor.

Castiel zamrkal. Zadíval se do světla. Nedovedl od něj odtrhnout oči. Mělo všechny barvy spektra, bylo zářivé, horké a naprosto okouzlující. Castiel zadržel dech. Něco se v něm probouzelo, pulzovalo to, hřálo i bolelo.

Cítil, že se teplo rozlévá jeho tělem, do konečků prstů a vrací do nich cit – Castil cítil. Všechno. Rok a půl nezažil něco podobného. Díval se dál, naprosto pohlcený senzací, která se před ním odehrávala.

Je svědkem čehosi výjimečného. Myslel si, že andělé odešli, zjevně se ale zmýlil, protože, tady jsou – sestupují, a září.

„Casi!“

Slyšel Deanův hlas. Uvědomoval si, že se Dean snaží upoutat jeho pozornost a brzy zjistil, že mu po tvářích stéká něco vlhkého. Na ničem z toho nezáleželo. Zažíval extázi.




Dean našel Castiela venku, mezi vraky aut. Anděl klečel na zemi, démon stál proti němu, jenže Castiel se nebránil. Díval se skrze nepřítele. Do slunce.

Dean si myslel, že se uhodil do hlavy. Čekal, že Castiel vytáhne nůž, zaútočí, nebo přinejmenším sklopí zrak, protože to trvalo moc dlouho – byl v transu… „Casi!“

Castiel nereagoval. Namísto něj na Deana pohlédl démon. Ušklíbl se, a tehdy to Deanovi došlo: Sakra, něco je špatně

Castielovy oči začaly slzet, a on nezamrkal, díval se

Dean věděl, že tohle JE nebezpečné.

„Casi!“




Lidé se nesmí dívat do slunce. Když to zkusí, přijdou o zrak.

Castiel tušil, co se děje – nebyl zcela mimo, jenže si nemohl pomoci. Světlo bylo horké, zářivé… nádherné. Proto se díval dál, díval se, dokud ho nepálily oči, a i potom se díval. Tolik, světla

„Casi, ty pitomče,“ slyšel kroky. „Zavři oči!“

Proč? Díval se. A pak – v popředí zlaté záře, spatřil – černé skvrny. Zvětšovaly se, rámovaly okraj jeho vize, a rostly. Šířily se. Jako zkáza… v tu chvíli, ucítil na svých zádech dotyk. Spadl na zem. Někdo mu přikryl oči.

Všechno zmizelo. Castiel se propadl do tmy.




„Casi?“

Rozechvěle přikývl. Otevřel oči, a namísto toho, aby spatřil Deanovu tvář, viděl tmu. Zamrkal. Neviděl nic.

„Deane,“ netřásl se mu hlas. Byl - klidný.

„Jsi v pořádku?“

Castiel slyšel zvuk – samozřejmě nevěděl, CO Dean udělal, ale vzhledem k tomu, že se jeho hlas přiblížil, Castiel poznal, že se nad ním lovec sklonil. Chvíli o té otázce přemýšlel.

„Ne.“ Polkl. „Nevidím,“ dodal.

Deanovi nedošlo hned, CO to znamená. Zíral na Castiela, neschopen slova. Anděl ho samozřejmě neviděl, a proto se netrpělivě ošil. „Deane…“

Dean zvedl ruku a zamával jí Castielovi před očima, protože i tváří v tvář živoucímu důkazu, odmítal něčemu takovému uvěřit. „Nic?“ zeptal se.

Castiel se nehnul. Ani když Dean přiblížil svou ruku, příliš blízko, k jeho tváři.

„Deane…“ hlesl, a konečně zněl zoufale. „Myslel jsem… myslel jsem si, že,“ polkl. Díval se pořád na to jedno místo, kde předpokládal, že je Dean. „je tu anděl… ale, nebyl.“

„Casi, ty… ty… dítě,“ ulevil si. Znovu, zkušebně, zvedl ruku. Bez výsledku. Castiel byl slepý.



ČÁST TŘI: THE DARKNESS


Posadil ho na kapotu impaly, což Castiel okomentoval nesouhlasným syknutím. Kov byl studený.

Dean si stoupl proti němu a zvedl ruce. „Nevyděs se,“ řekl. Snažil se nemyslet na to, jak pitomě zní. Castiel se nehýbal, což Dean vzal jako povolení. Dotkl se prsty jeho tváře. Ukazováčky mu položil na spánky a palci ho k sobě přitáhl blíž. Castiel cítil, že se mu třesou ruce.

„Jsi studený,“ konstatoval.

„Promiň.“

Prohlížel si Castielovy modré oči, a pátral v nich po – čemkoli. Jiskřičce naděje. Castielův pohled, byl ale prázdný. Vyhořelý a … smutný. Dean spustil ruce. Castiel má pravdu. BYL studený.




Když dorazili zpět do motelu, Dean Castiela usadil na postel a – Castiel slyšel, že je rozčilený. Lovec dusal po pokoji.

„Zavolám Samovi,“ řekl.

„Ne,“ Castiel zvedl hlavu a zadíval se směrem, odkud přicházel Deanův hlas. „Ne, Deane. Sam je spokojený, sám jsi to říkal. Nemá smysl ho… zneklidnit. Navíc, jsem v pořádku.“

„V pořádku?“ zahalekal, pozorujíc anděla, který se snažil sebrat skleničku s vodou a napít se. Když se mu to ani napotřetí nepodařilo, Dean to konečně nevydržel. Přistoupil a podal mu jí. Castiel se napil.

„Vytáhl jsem tě z pekla, čelil jsem legii démonů. Mohu snést tohle. Jak jsem řekl. Jsem v pořádku.“

„Nejsi v pořádku, Casi. Nevidíš!“

Castiel strnul. Zdálo se, že Dean konečně zasáhl citlivé místo. „Jsem si toho vědom, Deane.“

Dean se nadechl. Počítal do tří. Pak, do desíti a znovu do tří. Jeho anděl je idiot. A, on, Dean, ještě větší. „Dobře, promiň. Já jen… nech mě se o to postarat, ano? Nebojuj se mnou, Casi.“

Castiel přikývl.




Dean nekompromisně rozhodl o tom, že je třeba vzít Castiela k lékaři. Anděl z toho neměl radost. Byl nemocný jenom třikrát a lékaře upřímně nesnášel. Kladli mu nesmyslné otázky, a navíc používali zastaralé metody. Castiel nikdy nepotřeboval přístroje k tomu, aby někoho vyléčil. Pravda, už není anděl.

Zatímco ho lékař prohlížel, a vyptával se, Dean postával v rohu ordinace, ztracený v úvahách. Castiel ho neviděl, cítil ale napětí, a taky z tonu hlasu, poznal, že se Dean zlobí. Doktor říkal, že si nemůže být jistý, dokud neudělí další testy, ale v zásadě všechno, co řekl, směřovalo k verdiktu: „Jedná se o trvalou ztrátu zraku.“

Dean byl zticha. Pravděpodobně si neuvědomoval, jak stresující to je, když na vás někdo, koho nevidíte, nemluví. Pomohl Castielovi nasednout do vozu a mlčky do něj nastoupil taky. Castiel to po pěti minutách konečně nevydržel.

„Co se stalo s tím démonem?“ zeptal se, tichým, frustrovaným hlasem, který, doufal, zní, konverzačně.

„Je zpátky v Pekle,“ odmlčel se a pak řekl něco, co Castiel nečekal. „Vezmu tě k Bobbymu.“

„Proč?“

„Protož říkal, že se mu stýská. Proč myslíš, Casi?“

Castiel polknul. Dean nebyl jenom naštvaný, byl nepříčetný. Rozhodl se, že lepší bude mlčet a umožnit lovci vyrovnat se se situací po svém. Když zastavili, Castiel si bez přemýšlení otevřel dveře a vystoupil ven z vozu. Jednal automaticky. Slyšel skřípění brzd a Dean ho strhl zpět.

„Co děláš?“ zahulákal. Castiel, který na okamžik ztratil balanc, zamrkal. Rozhlédl se, pak si ale uvědomil, že nevidí.

„Chtěl jsem… myslel jsem –„ mumlal.

„Tys myslel? Sakra, Casi. Nemůžeš se procházet okolo, jakoby nic, když jsi – jsi – slepý.“

Na Castiela toho bylo moc. Vyprostil se z Deanova sevření a zcela bez souvislosti, jakoby se zrovna nenechal skoro přejet, prohlásil. „Nejsem jediný, kdo jedná ukvapeně…“

Chtěl znít jízlivě, nedovedl ale, zakrýt bolest a Dean věděl, že naráží na – polibek.

„Casi…“

„Je tu ještě něco, co mi chceš sdělit, Deane? Protože, v opačném případě, bych byl rád, kdybys mě nechal vystoupit z auta.“




Bobby projevil více porozumění, než Dean. Možná, napadlo Case, s ním starý lovec soucítí, protože i on se v minulosti vypořádával s handicapem, a ví, co omezení znamenají.

Castielovi to celé připadalo ironické. Ve chvíli, kdy se skoro vyrovnal s tím, že je člověk: vzdal se svojí andělské síly a zvykl si na to, že ne všechno může, ho zasáhlo tohle. Pokud si předtím myslel, že je bezmocný, teď byl ještě míň. Nejhorší na tom bylo, že je odkázaný na Deana, a lovec se chová tak – tak…

Zaslechl hlasy. Věděl, že nemá poslouchat za dveřmi, jenže, hlasy byly to jediné, co ho teď spojovalo se světem a Castiel nechtěl být - izolovaný. Všechno se opakuje, pomyslel si. Je zas a znovu trestaný.

„Samozřejmě, může zůstat tady, Deane. Bude to pro něj lepší, než stěhovat se z motelu do motelu. Prospěje mu být ve známém prostředí a hlavně na jednom místě.“

„To je to, co jsem si myslel,“ říkal Dean.

… Castiel cítil, že ztrácí balanc. Znovu. Musel se posadit.

Dean ho našel sedět na pohovce. Anděl zíral z okna, i když nic z toho, co se za ním dělo, neviděl. Když Dean vstoupil do místnosti, anděl zbystřil. Otočil hlavu. Chvíli byl napjatý a posléze se, jakoby nějakým způsobem poznal, kdo vešel, uvolnil.

„Je krásně…“ skutečně. Do místnosti oknem vstupovaly paprsky. Kdyby, parapet nepokrýval sníh, Dean by byl uvěřil tomu, že je jaro. Zarazil se. Jak to ví, Cas? Pocítil naději: víru v zázračné uzdravení. Castiel však jeho nadšení zkrotil, protože vzápětí dodal. „Cítím slunce.“

„Aha, jasně… Casi, mluvil jsem s Bobbym a oba si myslíme, že bude nejlepší, když -“

„Odcházíš,“ Castiel nezněl popuzeně. Nechtěl bojovat. Nebude Deana přemlouvat.

Dean ho neposlouchal. „Jo – já – cože?“ Když si anděla prohlédl pořádně, došlo mu, co ho na Castielovi zarazilo především. Castiel vypadal vyčerpaně. Jakoby se vzdával. Díval se směrem oknu a nesnažil se – na rozdíl od předešlých dnů, dívat na Deana.

„Jak jsi na něco takového přišel?“

Castiel chtěl říct: Vážně se mě musíš ptát? Jenže, pak mu došlo, že Dean zní jinak. Pocítil jiskřičku naděje. „Ne?“ hlesl.

Dean zavrtěl hlavou a pak, rychle dodal. „Ne. Zůstanu tady s tebou,“ odkašlal si. „Myslel sis, že odcházím?“

„Nebylo těžké, na to přijít.“

„Nikam nejdu, Casi,“ ujistil ho, a váhavě se posadil.

Dean mu neřekl, že chtěl a že do něj Bobby musel vtlouci rozum. „Jestli ho teď opustíš, zhroutí se. Myslím to vážně, Deane. Potřebuje tě.“

„Jak? Je slepý, Bobby. Slepý! Jak se s tím má vyrovnat?“

Bobby ignoroval to, že ječí. „Správně, Deane. Přemýšlej o tom. Vím, že je to pro tebe těžké, ale, jak se s tím má vyrovnat Cas? Potřebuje tvojí pomoc, a přísahám: jestli teď utečeš, beru zpátky všechno, co jsem řekl o odvaze Winchesterů.“


„Deane… ale, já jsem. Jsem slepý. Nemůžu lovit, nemůžu dělat nic.“

Dean si přisedl. Promnul si oči.

„Není to bezvýchodné, Casi,“ podrbal se na nosu. Nevěděl, přesvědčuje-li sebe, nebo Case, ale, doufal, že to funguje. Naděje je vrtkavá. Castiel se zavrtěl, ale, neodmlouval. „Vyrovnáme se s tím, dobře? V tuhle chvíli, nemusíš dělat vůbec nic. Prostě počkáme, a věci se nějak vyvinou.“

Castiel otočil hlavu, a zadíval se na Deana. I když ho samozřejmě neviděl. Je to víra? Dean, věří?
„Dobře?“ ujistil se Dean.

Castiel přikývl. A, lovec měl pocit, že v jeho očích zahlédl světlo. Castiel měl radost.




„Co je to?“ Castiel seděl v kuchyni, u stolu. Když k němu Dean přistoupil, anděl zvedl hlavu, a chvíli vypadal, jakoby větřil.

„Kafe,“ Dean se zarazil. Castiel ho musel cítit. „Chceš?“ viděl, měnící se výrazy na Castielově tváři. Anděl otevřel ústa, pak se zatvářil provinile, a zavřel je a nakonec sklopil hlavu. Dean protočil očima. „Když něco chceš,“ řekl, a postavil hrnek před Castiela. „Řekni si o to, nemůžu se tě pořád dokola na všechno ptát, Casi. A,“ dodal, protože Castiel svraštil čelo (a Dean si v jeho nevidomých očích přečetl: Nechci ti přidělávat práci), nemysli si, že mě to obtěžuje. Dobře?“ chytil Castielovu ruku a položil jí na ucho hrnku. Castiel jej opatrně zvedl, a přiložil nápoj k ústům. Dean se otočil. Chystal se odejít a udělat si kávu i pro sebe, jenže v tu chvíli uslyšel ránu. Hrnek ležel na zemi, a Castiel, který měl polité tričko, na něj smutně hleděl (díval na místo, kde hrnek ležel, i když ho nemohl vidět).

„Jsi v pořádku?“

Castiel měl štěstí, že káva nebyla vařící. Rána musela zburcovat i Bobbyho, protože lovec o vteřinu později, nakoukl do dveří. „Co tady, vy dva idioti vyvádíte?“

„Nic… mi není,“ odsekl Castiel, jehož pozornost rozčílila. Ještě deset minut po incidentu se mu třásly ruce. Dean si toho všiml, zatímco mu pomáhal převléci se. Bobby se taktně nabídl, že utře podlahu, dávajíc Deanovi prostor, postarat se o Case.

Anděl seděl na posteli, ruce měl složené v klínu a tvářil se rozzlobeně. „Omlouvám se,“ zamumlal. Dean, který se přehraboval v jeho skříni, nadzvedl obočí. Protože nic neřekl, i Castiel se odmlčel.

Vybral mu šedivé tričko, které mu sice, bylo trochu velké, na rozdíl od toho, co měl Cas na sobě, bylo ale suché. Položil mu ho na klín. Castiel se nehýbal.

„Pusť to z hlavy, bylo to jenom kafe.“

Castiel přiškrceně vydechl. Oba věděli, že jde o víc, než o kafe. S každou věcí, kterou se Castiel pokusil udělat, zjišťoval, jak moc je omezený. Bylo to frustrující. Sundal si tričko, a pak, namísto toho, aby si oblékl čisté, znovu promluvil.

„Nezlepší se to. Je to pořád horší, a horší…“

Dean nevěděl, o čem konkrétně mluví. Jejich životy byly příliš, komplikované. Polkl. „Zvykneš si. Spousta lidí oslepne, a -“

Castiel se zasmál. Dean ztuhl. Vzpomněl si na Castiela z budoucnosti.

Tamten a tenhle Cas, se ani zdaleka nepodobají jeden druhému (zatím), Deana ale, když slyšel hysterický smích, přesto zamrazilo.

„Lidí? Byl jsem – anděl, Deane. Měl jsem, tisíc smyslů. Umíš si to představit? Mohl jsem… mohl jsem ochutnat vzduch, nebo světlo, když jsem chtěl a teď – mám pět lidských smyslů, a o jeden jsem přišel. Dovedeš si představit, jak se cítím?“

Dean zamrkal. Hleděl na Castiela, vysvlečeného do půli těla. Anděl měl rozcuchané vlasy a byl mírně zadýchaný z toho, jak se rozčílil. Dean si, znovu, proti své vůli, vybavil budoucího Case. „Hrozně.“

Castiel přikývl. Na okamžik, zaskočený Deanovou odpovědí, se nezmohl na slovo. „Jsem…“ hlesl pak. „Bezmocný.“

„Ne, nejsi!“ Dean si přisedl. Matrace se pod ním sesula a Cas, který ten pohyb nečekal, ztuhl.

„Co ty, o tom víš?“ zněl pořád rozzlobeně, nad vztekem v jeho hlase, vítězila však únava.

„Něco… málo, Casi. O ztrátách, něco vím. Nepřišel jsi o všechno, pořád ještě máš…“ odmlčel se. „Tohle.“ Váhavě zvedl ruku a položil jí na Castielovo rameno. Anděl zavřel oči.

„A, co přesně to, je, co mám, Deane?“

Dean si olízl rty. „Můžeš použít to, co máš. Zbývají ti čtyři smysly, Casi. Tohle je způsob, jak přežíváme. Musíš se chytat toho, co ti život vmete do cesty. Všeho, a použij to jako zbraň. Použij… dotek. No tak, Casi, zkus to. Dotkni se mě a pověz mi, jestli to cítíš.“

Castiel se nehýbal. Dean si začínal myslet, že to celé bylo k ničemu, a chystal se prohlásit: „zapomeň na to,“ v témž okamžiku, však Castiel zvedl ruce. Velice, pomalu a opatrně, je položil na Deanovo čelo.

Ukazováčky nechal na spáncích a palci přejel po obou stranách tváře, kterou neviděl, ale – cítil. Funguje to. Castiel si poposedl. Seděl teď kousek od Deana, jejich hrudníky se téměř dotýkaly a Dean si uvědomoval, že měl Castielovi říct, aby se nejdřív oblékl. Cítil, že se Castlovy prsty pohnuly.

Přejížděl jimi po Deanově nosu. Po bradě a rtech… po očních víčkách. Dean si neuvědomil, že zavřel oči. Soustředil se na Castielovy dotyky. Nikdo se ho – nikdy – nedotýkal takhle. Na jednu stranu velice důvěrně (intimně) a na druhou, váhavě, jakoby se Castiel bál, že Deana rozbije (nebo sebe), když přitlačí.

A přesto, že byl anděl slepý, Dean věděl, že by dovedl poskládat jeho tvář, popaměti, v celek, protože Castiel znal každý centimetr Deanovy kůže, věděl, kam který detail patří – Castiel Dean znal. Už jednou ho sestavil dohromady.

Cítím to, Deane.“

Oh, ano. Cítí to. Zatraceně, správně. Dean si nemohl pomoc. Byl rozrušený.

Castiel Deana neviděl, poznal ale, že se jeho dech zrychlil a že Deanovi hoří tváře. Jeho prsty na okamžik ztuhly a pak znovu rozpohybovaly. Castiel se dotkl Deanova srdce (a to se málem rozskočilo), počítajíc tep.

„Deane?“ zeptal se, starostlivě. „Co se děje?... jsi, v pořádku?“

Byl to stupidní, a současně, i úžasné.

Dean polkl. „Jo. Jo, všechno je – skvělý,“ Překvapilo ho, že mu přeskočil hlas. Najednou mu došlo, že tohle nemůže udělat. Ne Casovi. Nesmí využít jeho slabosti k tomu, aby uspokojil sám sebe, i když – Dean věřil tomu, že Castielovi pomáhá… ale, takhle? Tak ne. „Tak jo, to stačí, Casi,“ odtáhl se. Castielovy ruce zůstaly ve vzduchu. „Vidíš?“ pročistil si hrdlo – vzápětí si uvědomil, že nezvolil vhodný výraz. „Máš ruce… sluch, čich. Musíš se je naučit správně použít, to je vše. Nejsi, bezmocný.“

„Správně,“ z toho, jak se tvářil, Dean nabyl dojmu, že i Castiel lituje toho, že se Dean odtáhl. Jak to, k čertu? Pohlédl na něj, a zarazila ho další věc: Castiel se červenal. Dřív, než si ho Dean stačil pohlédnout pořádně, však Castielova kůže zmizela. Pod látkou. Anděl si přes hlavu, přetáhl tričko.




Dean jej zavedl zpět do kuchyně, aby se konečně nasnídal. Rozhodl se být kreativní. Aby Castielovi ukázal, jak využít svých šest… pět smyslů, neřekl mu, co naservíroval. Lovec před anděla položil pokrm, a přikázal, aby se soustředil na chuť. Castiel z toho byl trochu nesvůj, nakonec však svolil.

Chutná to… dobře.“ Castiel olízl vidličku. „Není tam skořice,“ dodal. Trochu ublíženě.

Dean protočil očima. Castiel byl posedlý skořicí.

Sklopil vidličku. Dean ho zarazil.

„Tak, dobře?“

Castiel se mu vysmekl. „Je to… vynikající, Deane. Co je to?“

„Pořád se, všemu divíš. Rok a půl v mojí společnosti a pořád ještě nejsi zkažený. Ne dost, “ sedl si naproti Castielovi, přihlížejíc jeho snaze strefit se vidličkou do úst. Dean byl rád, že se mu to nakonec podařilo i bez pomoci.

„Snažil jsem se… udělat si vlastní názor. Sam říkal, abych si dával pozor na to, co mě… učíš.“

Dean se ušklíbl. Prevít.

„Cheescake, Casi,“ navázal na předchozí téma hovoru, „tohle je cheescake. Chutná?“

„Je to…“ zamumlal anděl, s plnou pusou. „Lahodné.“

„Vážně musíme zapracovat na tvém vyjadřováním Casi,“ prohlásil Dean, ale vzdor všemu, se usmíval.

Castiel snědl všechno. Nikdy se příliš nepřejedl. A když teď Dean viděl jeho nahý hrudník (a spočítal každé jednotlivé žebro), došel k závěru, že Castiel za těch pár posledních dnů, zhubl ještě víc. Musí na něj dohlédnout. I kdyby, měl Case krmit.




Castiel seděl na lavičce, sestavené ze sbitých prken. Byla umístěná na Bobbyho dvorku, na místě, kam obvykle nikdo kromě Castiela nechodil. V létě odtud býval nádherný výhled. Castiel se podrbal na čele. Je jedno, jestli má pět nebo pět milion smyslů, pořád je jenom, Cas… a, skutečně ho mrzelo, že už nikdy neuvidí oblohu, stromy a –

zarazil se. Cítil něčí přítomnost. Castiel se rychle naučil věřit intuici. Možná to bylo tím, že v něm zbylo něco málo z anděla, Castiel každopádně vždy poznal, že se okolo něj něco děje.

„Same…“

„Jak jsi to poznal?“

Castielovy rty zvlnil úsměv. „Tvoje kroky jsou těžší než Deanovy a lehčí než Bobbyho. Slyšel jsem Deana telefonovat,“ dodal. „Bylo otázkou času, kdy se tu objevíš.“

„No jo…“ Sam si pročistil hrdlo. Posadil se vedle Castiela. „Jak to Dean snáší?“ zeptal se. On a Castiel spolu, během uplynulého roku, uzavřeli zvláštní spojenectví. Mohli spolu otevřeně mluvit o věcech, o kterých Dean nechtěl ani slyšet.

„Je…“ Castiel proplétal prsty jeden s druhým a Sam přemýšlel, zda to dělá proto, že se nudí, nebo je nervozní. „Nese to, těžko.“

„A ty?“

Castiel nakrčil nos. „Jsem… vyčerpaný,“ řekl popravdě. Všechno je mnohem složitější, i to, co bývalo snadné, mě teď unavuje.“

Sam si pamatoval, že Cas se musel každou jednotlivou věc naučit. Už tehdy těžce nesl to, co všechno – být člověk – obnáší. Bylo tu toho tolik, co je třeba si pamatovat (jíst, spát, zhasnout světlo, když spí…) a teď je na tom mnohem hůř.

„Řekl jsem Deanovi, že tady zůstanu. Můžu vám pomoc – „

„Takže se o mě s Deanem budete starat oba? To je… mučednictví, Same. Prosím – já tě žádám, nedělej to.“

„Ale…“

„Prosím,“ i když neviděl, Castiel nepřišel o schopnost vyjádřit pocity očima. Vpíjel se do jeho, a žádal. Kdyby se Sam rozhodl zůstat, Casovi by to zlomilo srdce.

„Dobře. Dobře, Casi.“

Castiel se uvolnil.

„Ale, jestli se vám to začne vymykat z rukou. Pokud Dean ztratí kontrolu, dáš mi vědět, ano?“

„Samozřejmě. Ano,“ odmlčel se. „Co přesně to znamená, ztratit kontrolu?“

„Myslím tím – „ zarazil se. Všiml si toho, jak se Cas tváří. Skoro rozpačitě. „Casi?“

„Mám pocit, že Dean… je, osina vzadku," odmlčel se, zjevně, přemýšlejíc nad tím, zdali použil vhodný odkaz. Sam nic neříkal, a proto pokračoval. "Občas se neovládne a pak –„

„Pak co?“ pomáhal mu teď už dokonale zmatený Sam.

„Políbil mě,“ řekl Castiel. Zčervenal, ale zdálo se, že je teď víc, než v rozpacích, zvědavý.

Kdyby viděl, spatřil by, že se Samův výraz mění. Z pobaveného v nevěřícný a z něj v šok. Rozuměl ale tichu a proto, dodal: „Byl opilý,“ čímž chtěl Deana omluvit. Samozřejmě si neuvědomil, že tím na lovce vnesl horší světlo. „Dělá mi to starosti,“ připustil. Neřekl, co mu dělá starosti – zda-li polibek, Dean, nebo to, co si o polibku myslí on sám.

Sam, který se pomalu vzpamatovával z překvapení, ale pořád ještě neměl jasno v tom, co chce říct zakoktal.

„Znáš přece Deana… je pro něj… hm, těžké projevit emoce. Možná byl jednoduše trochu moc… nadšený. A přehnal to.“

„Možná,“ připustil. „Někdy mám pocit, že pro Deana je těžké projevit jakékoli emoce. Kromě těch negativních.“

Sam chtěl něco dodat, jenže to nestihl. Ve chvíli, kdy otevíral pusu, je Bobby zavolal na večeři. Ani jeden z nich si nevšiml postavy stojící v opačném koutu dvora. Dean neslyšel celý rozhovor, ten kousek, který zaslechl, se ho ale dotkl.




Castiel poznal, že se něco děje při večeři. Požádal Deana, aby mu podal mísu se salátem. Dean ho ignoroval. Zkusil to znovu a napotřetí, mu ji podal Sam, zaskočený a popuzený Deanovou reakcí.

„Deane…“ řekl Castiel, když dojedli. Dean mlčel. „Deane.“

Sam zvedl hlavu.

„Hmm…“ zamručel Dean.

„Mohl bys mi prosím – „

„Jím. Požádej Samma. Nebo Bobbyho.“

Oba zmínění lovci si vyměnili pohled. „Deane,“ Sam zkusil být zdvořilý, „určitě můžeš – „

„Ne, nemůžu, Sammy. Jím.“

Sam se podrbal na čele. Dean, který snědl sotva tři sousta se v jídle rýpal vidličkou. „Deane…“

„Řekl jsem, NE,“ s tím se zvedl a odnesl svoje skoro netknuté jídlo do kuchyně. Sam a Bobby, zůstali sedět na svých místech. Nejdřív se podívali jeden na druhého a pak, na Castiela, který zíral před sebe. Slyšeli Deana dupat po schodech, a pak jeho těžké kroky nahoře, v patře.

„Tomuhle JÁ říkám, rodinná večeře. Už jsi,“ snažil se Bobby zachránit situaci, „říkal Casovi o svém univerzitním projektu?“

Sam začal Castielovi vysvětlovat právní systém, a jeho komplikovanost. Obvykle se Castiel o podobné věci zajímal – nebo předstíral, že se zajímá. Tentokrát však Sama stěží vnímal a po několika minutách se omluvil. Řekl, že je unavený a že si půjde lehnout.

Teprve v okamžiku, kdy Bobby slyšel cvaknout kliku nahoře v ložnici, nahlas řekl. „Co to sakra mělo znamenat?“

Sam měl neblahý pocit, že ví, co Deana žere.




Našel ho v pokoji pro hosty. Dean ležel na gauči, a díval se na televizi.

„Hej.“

Zvedl oči, setkal se se Samovýma a zadíval se zpět na obrazovku. Sam vypnul vysílání.


"Hej, já se na to díval!"

„Zbláznil ses, Deane?“

Dean se zamračil. Posadil se. Z toho, jak se tvářil, Sam poznal, že má jednu ze svých nejhorších nálad.

„Castiel měl pravdu. Tohle ti jde,“ pročistil si hrdlo. „Což je, předpokládám i důvod tvojí špatné nálady? Poslouchal jsi nás?“

Dean se zamračil víc. „Hm, zdá se, že si náramně dobře rozumíte, ty a on. Jste teď svatá dvojice, nebo co?“

Sam rozhodil rukama, vyjadřujíc bezmocnost. Sam hrál svojí roli. „Víš, Deane, to, co jsi předvedl u večeře, bylo hnusné. I ty to přece musíš uznat. Nevím, jestli ti dochází, že Castiel je ten, kdo přišel o zrak. Ty se ale chováš, jako malé dítě, kterému berou jeho oblíbenou hračku. Musíš přece –„

„Neříkej mi, co mám dělat, Same. Jestli si chceš vylévat srdce, zajdi za Casem. On to určitě náležitě ocení!“

„Deane, nemůžeš přece – „

„To si piš, že můžu,“ vyštěkl. Pak se prosmýkl okolo ochromeného Sama, a zmizel.

Páni, Dean byl vážně naštvaný. Nechoval by se k Casovi takhle, kdyby se ho to, co anděl řekl, nedotklo. Sam nevěděl, proč, z toho Dean dělá takové drama. Dean býval bezohledný jen ve dvou případech: byl-li zraněný, nebo vyděšený. Co je to teď?




Dean byl nepříčetný. Že přestřelil, si uvědomil teprve ve chvíli, kdy vyšel na verandu a z plných plic vdechl chladný vzduch, který měl stejné účinky, jako ledová sprcha.

Pomalu se uklidňoval. Nebylo spravedlivé chovat se k Casovi tak – tak hnusně, jenže, Castiel si to zasloužil. Neměl říkat ty věci, i když měl částečně pravdu. Ale, Dean není TAK necitlivý. Co pak, pro Castiela ten polibek nic neznamenal?

Zavřel oči. Najednou nevěděl, co mu vadí víc. Zda představa toho, že Castiel polibek odsuzuje, nebo možnost, že anděl nevěří, že by Dean mohl něco cítit (něco tím polibkem myslet). Byl natolik zaujatý odhadováním toho, co se honí Castielovi hlavou, že zapomněl přemýšlet nad tím, jak ho samotného děsí jeho vlastní emoce. Protože Dean, ať už si doteď namlouval cokoli, k Castielovi něco cítil.

Přemýšlel nad tím vším tak usilovně, že mu unikl i zvuk otevírajících se dveří. Zatímco seděl na verandě, někdo proklouzl na dvůr. Dean uvažoval ještě pár minut a pak, protože začalo pršet, se zvedl, odešel dovnitř a dveře za sebou zavřel.




Castiel nespal. Když přišel do svého pokoje, po nevydařené večeři, lehl si na postel. Poslouchal, jak venku prší. Zvuk kapek ho uklidňoval. Castiel měl dobrý sluch, který se teď, když je slepý, ještě zlepšil. Proto, i když neviděl Deanovu tvář, bezpečně poznal, že se ton jeho hlasu změnil a že se Dean, zlobí.

Přetočil se na bok. Nemohl usnout.

Rozhodl se vyzkoušet trik, který ho naučil Dean. Uvolnil se, a na nic nemyslel. Docílil ale jenom toho, že mu začalo být smutno. Slyšel tekoucí vodu, ležel ve tmě a začínal mít pocit, že je mrtvý.

Skousl i ret. Teprve po hodné chvíli, mu došlo, že to, co cítí na svých tvářích, jsou slzy. Castiel nikdy předtím neplakal. Vždycky si myslel, že člověk musí mít důvod (a dobrý), k tomu, aby k něčemu takovému došlo. A teď, když slzy přicházely odnikud, a samy, věděl, že se spletl.




Usnul vyčerpáním. O hodinu později jej probudila žízeň. Obvykle by v takových případech zavolal Deana a požádal ho o sklenici vody. Tu myšlenku okamžitě zavrhl. Deana by pravděpodobně naštvalo, (stejně jako u večeře), že po něm Castiel něco chce.

Znal cestu dolů, ze schodů a věděl, kde najde vodovodní kohoutek. Tohle MŮŽE udělat sám. Přehodil si přes ramena mikinu a, po špičkách, aby nevzbudil spící lovce, zamířil o patro níž.

Zřejmě to nebylo rozumné, Castiel se nicméně rozhodl, že když už je vzhůru, zajde se nadechnout čerstvého vzduchu. Otevřel dveře a, protože měl bosé nohy, zůstal stát na prahu – a najednou, protože Castiel VŽDY poznal, že není sám, vycítil přítomnost cizí osoby. Ne, cizí.

Dean.

Castiel zaváhal. Tohle byla šance omluvit se (i když nevěděl, co provedl). Postoupil vpřed.


Sykl. Zábla jej chodidla. Štěrk byl studený, a navíc bylo nepříjemné po něm šlapat, protože ostré kamínky propichovaly kůži. Musí, ne chce se Deanovi omluvit. Bezhlavě vykročil. Naneštěstí, se vydal špatným směrem. Byl uprostřed dvora, když za sebou zaslechl zvuk zaklapnutí dveří. Ztuhl.

Když chtěl najít cestu, obvykle se řídil podle světla, dopadajícího mu na tvář, podle zvuků, nebo terénu (a teď byla tma, pršelo, a země byla rozblácená), Castiel nepochyboval o tom, že zabloudil. Dveře musejí být daleko maximálně deset metrů a on neví, kde, a jak se k nim dostat. Ještě nikdy ve svém životě si nepřipadal tak ztracený, bezmocný a – sám. Jen jednou – tehdy, když nad ním Dean a Sam zlomili hůl a on se změnil v božské-monstrum. Nechtěl, aby se opakovalo tohle.

„Deane?“ zavolal zkusmo. „Deane…“ Nic. Jen zvuk pleskajících kapek. Castiel nebyl jenom vyděšený, byl mokrý a byla mu zima. „Deane!“ zakřičel. I když věděl, že by si to měl celé promyslet, Castiel byl jenom člověk. Zpanikařil, a nazdařbůh se vydal směrem, který si zvolil, a pak jiným. Bloudil. Nikdy (když viděl) si neuvědomil, jak je Bobbyho dvůr rozlehlý. I nekonečné nebe, je oproti tomuhle, štvrť ve velkoměstě.




Dean se rozhodl, že se Castielovi omluví ráno. Vysvětlí mu, že to trochu přehnal a Cas, bude chápavý jako vždy, protože Cas Deana zná a ví, že lovec, co se emocí týče, občas trochu… přestřelí. Bože, Cas měl pravdu. Je debil. To ale neznamená, že Dean není naštvaný. Může být debil, když chce.

Nakoukl do Castielova pokoje, aby se přesvědčil, že anděl nic nepotřebuje. „Casi?“

Postel byla rozestlaná, ale prázdná. „Casi!“




Prohledal celý dům. Zkusil být tiše. Uvědomoval si, že kdyby panikařil zbytečně a vzbudil Sama nebo Bobbyho, všichni by byli rozmrzelí, Castiel především.

Když Castiela nikde nenašel (podíval se dokonce i do šatníku. „Sakra, kdo sem narval všechno to pitomé oblečení?!“ a „Až tě najdu, přetrhnu tě, Casi ), rozhodl se, že je čas panikařit. Dřív, než kohokoli zalarmoval, jej ale napadlo, že jedno místo nezkontroloval. Jat neblahým tušením, otevřel vstupní dveře. Venku lilo.

„Casi?“




Castiel nikdy v životě – ne neviděl – ale, neslyšel (samozřejmě) někoho tak rád, jako teď Deana.

Když ho lovec našel stát na druhém konci dvoru, anděl byl promočený a ve snaze zahřát se, okolo sebe pateticky ovinul stejně promočenou mikinu. V okamžiku, kdy uslyšel Deana, spustil ruce a zadíval se směrem, jímž hlas lovce přicházel.

„Deane?“

Vydal se k němu skrz závoj dešťových kapek. Myslel si, že je to sen. A teprve ve chvíli, kdy mu Dean položil ruce na ramena a on na sobě ucítil jeho teplé dlaně, věděl, že tohle se mu nezdá. Zavřel oči.

Ulevilo se mu. „Deane…“ zopakoval a zatvářil se, maličko provinile. „Omlouvám se,“ mohl mluvit o incidentu, k němuž došlo při večeři, nebo o své nepovedené, výpravě. Každopádně, cítil potřebu to říct.

Dean neodpovídal. Když mu okolo ramen urovnával svou vlastní bundu, třásly se mu ruce (možná je mu taky zima? Napadlo Case).

„Casi…“ Stiskl mu ramena.

Castiel nevěděl, že Dean umí mluvit stísněně. Naučil se rozeznávat různé druhy emocí, podle tonu hlasu, a tohle –

Dean ostře vydechl. A pak si k sobě, nečekaně, Castiela přitáhl a pevně ho objal. Dýchal mělce, a pořád se třásl. Anděl měl pocit, že to lovec je v nebezpečí, a že on, Castiel ho zachraňuje.

„Pro boha, málem mě z tebe trefilo. Tohle už mi nedělej.“

Otupěle přikývl.

Bylo ticho.

"Deane," šeptl ochraptěle. "Mačkáš mě."

"Promiň," Dean ho propustil. Cítil se hloupě. „Páni,“ třel mu paže,napůl ve snaze zamluvit incident s objetím, „jsi zmrzlý. Pojď, musíme tě zahřát dřív, než chytíš zápal plic.“

Tentokrát Castiel neprotestoval a dovolil, aby ho Dean vedl.




Stál v pokoji, vysvlečený do půli těla a třásl se. Dean zatím hledal suché oblečení. „Co sis myslel?“ bručel, zpoza šatních dveří. Jeho starost a úleva přešla ve vztek. Castiel mohl umrznout. Vždyť je leden.

„Omlou – „

„Ne,“ zarazil ho. „Nech toho, Casi. Neomlouvej se. Prostě příště přemýšlej o tom, co děláš, než to uděláš, jasný? Ne, nepřemýšlej, zeptej se .“

„Neměl jsem na vybranou. Příště, až si budu v noci potřebovat odskočit a ty se mnou nebudeš mluvit, mám svojí potřebu vykonat v posteli?“

Dean se zarazil. Zdá se mu to, nebo je Castiel jízlivý? Ta poznámka je trefná, to ano, ale -

„To je jedno,“ odsekl afektovaně, a pak konečně přistoupil ke svému promrzlému příteli. Přehodil přes něj osušku. „Drž. Poslouchej mě, protože to řeknu jenom jednou.“

Castiel nesouhlasně zamručel.

„Ty víš, že se čas od času chovám jako idiot, to ale neznamená, že dopustím, aby se ti něco stalo. Rozumíš?“

Sundal mu z hlavy osušku. Castiel zamrkal. Do očí mu padal pramen příliš dlouhých vlasů.

Dean k věcem, které je třeba zařídit, přidal, Vzít anděla k holiči.

„Rozumím,“ řekl.

„Fajn.“

Oba na sebe zůstali zírat, a Castielovi nevadilo, že Deana nevidí. Jednoduše dělali to, na co byli zvyklí. Dean si uvědomoval, že má ruce pořád ještě položené na Castielových pažích. Proč před ním musí, stát nahý dvakrát v jednom týdnu? Castiel se třásl.

„Pořád je ti zima?“ zeptal se.

Castiel neodpověděl. Zíral dál, a Dean měl pocit, že ho vidí. Automaticky začal jednu Castieovu paži třít rukou. „Odkud máš tohle?“ zeptal se, když prsty zaznamenal mělkou prohlubeň, v kůži. Naklonil se dopředu. Castiel měl na ruce, pod ramenem, tenkou jizvu. Měla tvar hvězdy. Přemýšlel, jestli je Jimmiho, nebo – Casova. „Hm,“ odtáhl se, „musíš mít určitě spoustu podobných zranění. Občas zapomínám na to, že vy andělé jste, - bojovníci.“

Castiel přikývl. Byl zaskočený Deanovým zájmem. Lovec nikdy předtím nechtěl vědět nic o jeho andělské minulosti a teď si ho z ničemnic prohlíží, jako kuriozitu.

„Nevidím žádné,“ Dean Castiela pootočil, prohlížejíc si jeho holá záda, „jizvy. Jak vypadají? Jsou to díry ve středu křídel, nebo tak něco?“

„Ne,“ Castiel se trhavě nadechl. Odtáhl se od Deana. Tvářil se, dotčeně.

„Promiň.“

Castiel neodpověděl. Sklopil oči. „Jizvy andělů vypadají jinak, než vaše. Pokud anděla něco… poznamená (fyzicky, nebo psychicky), zanechá to na něm stopu. Andělská milost se po každém takovém incidentu, téměř neznatelně, ale přece, bolestně – změní.“

Láska a zlomené srdce. „Hm, zajímavý. A co ty, máš hodně takových, zranění? Kolikrát ses změnil, Casi?“

Castiel zamrkal. „Mnohokrát,“ řekl. „Je totéž,“ dodal, „jako bys namísto lidského těla, poškodil lidskou duši. To tobě ale, nemusím vysvětlovat. V Pekle jsi to poznal na vlastní,“ málem řekl kůži. „Duši.“

Dean ztuhl. Proč, u Čerta – ne, vážně – u Čerta – mluví Cas o Pekle?

Castiel změnu lovcovy nálady nepostřehl. Klidně pokračoval. „Když jsem osvobodil tvojí duši, byl jsi poraněný na mnoha místech. Určitě to pořád cítíš,“ odmlčel se, možná čekal, že se s ním Dean bude přít. Ten ale mlčel a Castiel proto pokračoval.

„Snažil jsem se dát všechno do pořádku, ale tvoje duše zůstala i tak poznamenaná. Je to, jako jizva, Deane.“

„Fajn, fajn – je mi to jasné, konec výuky, Casi. Pro dnešek toho bylo dost,“ Zvedl se a poodešel k oknu.

Castiel cítil, zhoupnutí matrace, když Dean vstával.

„Deane? Pravděpodobně bylo nevhodné zmiňovat…“ zarazil se. Nevěděl, zdali lovec opustil místnost. „Deane…“

Dean si promnul oči. Ignoroval anděla, sedícího na posteli. Potřeboval si to promyslet. Chtěl uvažovat, jenže neměl čas, protože nevidomý Castiel nevěděl, co se děje.

„Deane…“ zněl nervozně. Dean to konečně nevydržel.

„Jsem tady, Casi.“




Druhý den ráno byl Dean jako vyměněný. Když vešel do kuchyně, a Sam se na něj zašklebil, Dean protočil očima a nakoukl do lednice

„Tohle všechno sníš, Deane?“ zeptal se. Dean na linku před sebe vyrovnal několik toastových chlebů, namazaných burákovým máslem, džemem a, taky velký hrnec kafe, čokoládu a několik lívanců, se smaženými vajíčky.

„Ne,“ odsekl. „To je –„ zarazil se. „polovina je pro Case.“

Sam na to nic neříkal. Usmál se a zmizel za novinami. Věděl, že Deana trápí svědomí a teď chce odčinit svoje včerejší chování.

Dean se zamračil. „Viděl jsem tě – nech toho. Necítím vinu.“

"Hm, projevuješ to zvláštně. Připomínáte mi zamilovaný pár. Neboj se, myslím si, že je to sladké."

Dean naskládal veškeré jídlo na podnos, a když opouštěl místnost, jemně jím Sama uhodil do hlavy, „blbče,“ ulevil si.

„Jsem rád, že se cítíš líp,“ zahulákal za ním Sam. Odložil noviny na stůl. Možná může přece jen odjet a nechat Deana s Castielem vyřešit si to po svém.




„Bylo to příjemné. Jsi milá společnost,“ Castiel Samovi obřadně podával ruku, což bylo komické, protože Sam stál jinde, což Castiel samozřejmě nemohl vidět. Dean zachránil situaci tím, že do Castiela šťouchl loktem.

„Přestaň s tím, říkal jsem ti přece, že MY tohle neděláme. A, nenadbíhej mu.“

„Snaží se být zdvořilý, Deane,“ Sam uložil své věci do auta. „Takže…“

„Takže?“ Dean nadzvedl obočí.

„Brzy se zastavím,“ neřekl: Přijedu vás zkontrolovat, ale ani nemusel. Dean věděl, že Sam dovede být přehnaně starostlivý.

„V první řadě, dopiš tu svojí esej,“ řekl, protože cítil, že by měl v tomhle ohledu zastat onu otcovskou výchovnou roli. Castiel pootočil hlavu. Zřejmě ho překvapil Deanův zájem o Samovy studijní výsledky. Sam protočil očima, rozloučil se s Bobbym a – byl pryč. Castiel stál uprostřed cesty, a cípy jeho baloňáku poletovaly okolo něj. Díval se směrem za odjíždějícím vozem.

„Co je?“ zeptal se Dean, který postřehl jeho zamyšlený výraz.

„Přemýšlím… je to zvláštní. Když jsem byl anděl, milénia se nic nedělo ani neměnilo. Nevadilo mi to. Lidský život je naopak, - dynamický… vše se děje teď. A o vteřinu později, je všechno jinak.“

„To asi proto, že nemáme ty vaše milénia. Co nestihneme za osmdesát let, nestihneme nikdy, Casi.“

Byl by přísahal, že Castiel se chystá něco říct. Jenže, v tu chvíli k nim přistoupil Bobby. Anděl semkl rty. Dean který klel obvykle nahls, zanadával v duchu.




Bobby učil Castiela orientovat se v domě poslepu. Říkal, že když začne v prostředí, které zná, lépe se pak naučí, jak sám sobě důvěřovat i na jiných místech. Bylo to komplikované a Castiel nepomáhal tím, že se omlouval vždy, když do něčeho vrazil, nebo něco shodil. Dean je oba pozoroval s povzneseným úsměvem, a teprve, když Castiel zakopl a narazil si kotník, nevydržel to, a vyštval Bobbyho pryč.

„Vezmu to na chvíli za tebe,“ řekl. Castiel seděl na pohovce. „Zvedej se.“

„Mám pocit, že jsem už předvedl, že padat a zvedat se umím…“

Dean se zarazil. Castiel býval čas od času jízlivý, teď zněl ale víc než to, jednoduše odevzdaně.

„Casi…“

„Ne, Casi – Deane. Zkusil jsem to a, nefunguje to. Zkusil jsem to! Ty a Bobby byste měli využít svůj čas lépe a ne jím mrhat na to, abyste se mě snažili přesvědčit o tom, že můžu být užitečný. Nejsem hlupák, Deane. Vím, že, když Bobby říká, že můžu fungovat, nemyslí to vážně. Jedná se o pokus o povzbuzení. Oceňuji gesto, ale začíná to být potupné. Nejlepší bude, když toho necháme hned,“ zatímco mluvil, ton jeho hlasu se měnil. Nejdřív byl rozzlobený a nakonec frustrovaný.

Dean zamrkal. Takovou reakci nečekal. Znovu si vzpomněl na Castela z budoucnosti. Měl pocit, že tehdy to začalo stejně. Castiel se vzdal a Dean ho nechal se vzdát. Tentokrát stejnou chybu neudělá. Proti jeho vůli ho zvedl na nohy.

„Co, to děláš?“ zeptal se a rozzlobeně od sebe Deana odstrčil. „Řekl jsem, dost!“
Kdysi by od sebe Deana dokázal odehnat silou myšlenky, teď byl ale slabší než lovec. Musel snést to, že ho nutí dělat věci, do kterých se mu nechce. Změnil taktiku, a hrál na city. „Jsem unavený, Deane. Můžeme toho teď prosím nechat?“ Když se nedočkal odpovědi, zkusil to znovu. „Deane?“

Nikdo mu neodpověděl. V pokoji bylo ticho.

„Deane, tohle není legrační!“ zkusil znít rozzlobeně, dosáhl ale jenom toho, že mu přeskočil hlas. „Deane…“ šeptl stísněně. „Prosím…“ Když tehdy v noci, téměř umrzl na Bobbyho dvorku, cítil se stejně. Sám. „Bobby?“ kousek poodešel, jenže omylem narazil do stolku a shodil z něj vázu.

Dean byl nemilosrdný. Ignoroval Castielovy prosby a spílání i to, že Castiel teď šlapal v rozbitém skle. Pozoroval, jak se Castielova frustrace mění v odhodlání. Věděl, že Castiel se o sebe umí postarat – anděl pouze zapomněl na to, že JE dost silný. Dean mu chtěl ukázat, že je.
Castiel to říkal sám. Přežíval milémia bez Deanovi pomoci a když si to uvědomí a najde v sobě tohohle anděla, dokáže cokoli. Castielovi to muselo dojít, protože změnil taktiku.

Zastavil se a zhluboka nadechl. Zdálo se, že se soustředí. Když se znovu rozešel, jeho kroky byly promyšlenější. Dokázal dojít až ke schodům a tam, ho Dean konečně zarazil. Položil mu ruku na rameno a jemně ho nasměroval opačným směrem.

„Skvělý. A teď,“ ignoroval Castielovy protesty, „mě nech ti pomoc.“

Další týden byl kritický, ale, na druhou stranu, Castiel se den ode dne lepšil.




„Deane, nevykládej si to špatně, je obdivuhodný, kolik energie tomu oba věnujete, ale – je na čase se někam pohnout.“

„Jak to myslíš?“ Dean, který přepínal televizní kanály z jednoho na druhý, zpozorněl. Protáhl se a zadíval se na Bobbyho. Podle jeho výrazu usoudil, že má v úmyslu mluvit o něčem vážném. Vypnul televizi.

„No tak, přece nejsi slepý“! Zarazil se. Tohle nebylo vhodné přirovnání. „Nic z toho, co se učí, mu k ničemu nebude, když nezíská pocit, že je vážně užitečný.“

„Je užitečný, Bobby.“

„Hej, já vím, uklidni se. Nemusíš ho bránit. Vím to, ale on ne.“

„A co mám podle tebe asi udělat? Opakuju mu pořád dokola – „

„Tak toho nech. Přestaň a něco udělej.“

Dean se zamračil. Bobby se mu dosud nesvěřil se svým nápadem a Deanovi se už teď, nelíbil.

„Vezmi ho sebou na lov. Dej mu najevo, že ho potřebuješ.“

„Děláš si srandu, že jo? Víš vůbec, co říkáš, Bobby?“ Dean si neuvědomil, že si stoupl.

Bobby se zhluboka nadechl. „Vím, že pokud neodjedeš, brzy se začneš nudit a pak si tu frustraci vybiješ na něm. Taky vím, že jemu dojde, že tohle je fraška, protože ho vodíš po dvoře, jako psa, a nic z toho. Nemůžeš ho zavřít, tady, po zbytek života, Deane.“

„Takže, ho radši ohrozím. To je úžasný Bobby. Fakt!“

Samozřejmě, že Bobby měl pravdu a - samozřejmě, že Dean měl pravdu. Bylo by šílené brát sebou Case na lov. Bylo by to –

Dean později toho večera nakoukl do Castielovy ložnice. Anděl ležel na posteli. Byl oblečený a přetočený na bok. Slepé oči upíral na protější stěnu a Dean nevěděl, zdali odpočívá, nebo se nudí.

Castiel byl proti své vůli zavřený v lidském těle. Bylo by nefér, zavírat ho i v tomhle domě.

Druhý den Dean Castielovi oznámil, že mají případ. Castiel měl sbaleno za pět minut.







Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Angela
Pocestný duch
Pocestný duch


Počet príspevkov : 51
Age : 22
Bydlisko : Praha
Registration date : 12.06.2011

OdoslaťPredmet: Re: ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL   13.12.11 15:34

Z dětství vím, jaké to je být slepá, alespoň na půl roku. Fyzicky je to velmi náročné, protože najednou ztratíš hlavní vnímací smysl. Pár týdnů nemáš náladu chodit ven, topíš se v depkách, popřípadně lidé, jako já, se s tím vyrovnají a snaží se přizpůsobit.
Perfektně si tu popsala ztrátu důvery v sebe sama a její opětovné získání a snahu s tím bojovat a začlenit se zpět mezi lidi. Deanova snaha a pevné nervy jsi také vystihla, protože podpora je v tomto období neskutečně důležitá, i když jí Cass zpočátku odmítal. Chválím a čekám na další díly.
P.S.: Za komentáře neděkuj, tvoje povídky se mi líbí nejvíc. Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://takahashiyuri.blogspot.com
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL   13.12.11 19:43


Děkuji za komentář Smile

Mrzí mě, že máš tenhle druh zkušeností, ale, jsi v pořádku? Myslím, teď? No, píšeš, že z povídky máš dobrý pocit, tak snad, ano. Strefila jsem se do citlivého tématu, zdá se.

Z toho, co píšeš, bych řekla, že jsi silná osobnost. A, Cas asi taky. Mě vlastně vůbec nenapadlo podat to tak, že začne pít, nebo se utápět v depresi. Na chviličku je na dně, samozřejmě, ale celé to pojímám spíše tak, že on je ta silná osobnost, která se s tím snaží vyrovnat. Možná je to i tím, že cítí, že si to "zaslouží", pořád ho sřírá vina za to, co udělal v sedmé sérii, a pak je tu Dean. Dean mu pomáhá hodně. Tím, že JE. A, konečně, Cas je prostě - Cas. Chybí mi Smile je zvyklý bojovat, je silný. Jako ty Smile

Abych pravdu řekla, nesoustředila jsem se tolik na jeho pocity ze slepoty. Nechtěla jsem aby to byla povídka o člověku, který oslepl, ale povídka o dvou lidech, kteří se starají jeden o druhého, a usejí se vyrovnávat s tím, že život jim do cesty klade různé přkážky. Snad se mi to posařilo. Chtěla jsem slepého Case podat jako někoho, kdo je pořád tentýž Cas a víc, než to, co vidí, nebo nevidí, ho může změnit to, co cítí nebo necítí. K Deanovi?

Zkusím zbytek povídky doupravit ještě dnes, ale spiše to vidím až na zítřek. Děkuji za komentář Smile

Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL   13.12.11 20:13

Maky: Děkuji za předčasný vánoční dárek Moc jsi mě potěšila!!! Další awesome povídka... a tentokrát nás i trochu napínáš Nemůžu se dočkat další části!!! Nápad s oslepeným Casem je skvělý!!! Zase vztah Deana a Case, který mi nyní v spn tak chybí Jsem ráda, že žije alespoň v Tvých povídkách Takže ještě jednou díky a netrpělivě čekám na pokračování
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Angela
Pocestný duch
Pocestný duch


Počet príspevkov : 51
Age : 22
Bydlisko : Praha
Registration date : 12.06.2011

OdoslaťPredmet: Re: ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL   13.12.11 20:39

V pořádku už jsem:)
Ano, povedlo se ti to. Myslím ten vztah dvou lidí. On je totiž opravdu důležitý a myslím, že málo lidí by zvládlo být v tomto období samo.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://takahashiyuri.blogspot.com
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL   15.12.11 21:22

Dean je tady super. Very Happy
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: AKTUALIZOVÁNO, PŘIDÁNA DALŠÍ ČÁST   16.12.11 22:25


PŘIDÁNA DALŠÍ "ČÁST"

janča: Smile Tak, to jsem ráda Smile Občas mám pocit, že se mi nedaří zachytit toho skutečného Deana!

Angela: Ačkoli, s Deanem to není snadné. Mám pocit, že on má pocit, že to on je ten "poškozený", a ne Cas. Ale, Dean neumí být jiný. Když je zraněný, dává to všem okolo najevo, a potřebuje, aby se o něj lidi starali (i když od nich současně utíká), a on zraněný je, protože Castiel trpí a on se stará...

bohdy: Děkuji za komentář Smile Víš přece, že se na komentáře od tebe vždy těším. Říkám si, tak kdepak ta bohdy je Smile Nojo, já mám spoustu nápadů. Spoust urozepsaných povídek. Nikdy jsem od toho neupustila, i když ted, když chodím do práce, a dělám vše možné, nestíhám psát tak rychle, jak bych chtěla. Ale, každý den, na každém kroku, jsou ty příběhy se mnou. V jednom kuse si píšu poznámky, a přemýšlím, no - o nich, zakomponovávám tyhle střípky do svého života, protože JE to důležité. A pak, když mám čas, si sednu k počítači a píši Smile Jse, ráda, že jsem tě potěšila a že i ty pořád věříš c Case. A v Deana Smile Taky jsem ráda, že jsem Ti "nadělila vánoční dárek" Smile


A téď k povídce. Bohužel jsem tenhle týden, hrozně busy. Předvánoční shon, neočekávané komplilace, zařozování bytu, a taky práce. Nestíhám tu povídku upravovat tak rychle, jak bych si přála. Takže, jí nemůžu přidat celou. Dnes jsme ale upravila další část, takže přidávám tu. A, doufám, že se mi v nejblížších dnech podaří upravit zbytek! Slibuji ale, že minimálně do Vánoc tady bude celá!

Část, kterou přidávám ted, je nicméně taková "mezičást". Nic moc se tu neděje. Hold jsem musím upravobat rychleji Smile

Přeji pěkný začátek víkendu, a - příjemné počtění.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL   16.12.11 22:32

Maky: Já jsem tu pořád, nikam nemizím Very Happy Asi jsem už fakt mimo, ale kde najdu tu tvou nově přidanou část
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL   17.12.11 1:00


Promin Smile Už je tam. Musela jsem jí přidat zvlášt, protože to bylo moc dlouhé!

Hope you will like it:)
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL   13.02.12 23:49

tak ani dnes jsem neodolala a začetla jsem se do dalšího tvého díla Maky - a víš co, neměla jsem to dělat, protože jak s tímto mám jít teď spát - jak si můžu vlastně uvolnit mysl po tomto kousku tvých myšlenek - to prostě nejde, to je tolik emocí a myšlenek, co mám teď v hlavě a nemůžu je dostat ven ...........nééé rozhodně neber toto jako hanobení povídky - to naopak - hrozně moc se mi líbí 702
ty už mě trochu znáš a tak víš, že já citové povídky můžu - a toto bylo přímo nadupané emocema - emocema dvou rozdílných jedinců, které k sobě váže víc, než si jsou ochotni přiznat
víš, občas si říkám, že by se tvé povídky měly číst někde na školách- děckám, co už zapomněly na to, jaké je to cítit a chovají se jako zvířata a ničeho si neváží

tato povídka, ač je na první pohled o slepci, který se učí přežít, je ve skutečnosti mnohem složitější - Maky - tady se ti povedlo opravdu něco, na české poměry ff neuvěřitelného - zapojila si postavy spn do sebe takovým způsobem, že já jsem z toho naprosto fascinovaně rozladěná - postavy Dean a Cas - nechci se opakovat, ale musím - ty jimi žiješ, to jsi prostě ty - a do toho nenásilnou formou zakomponován Sam a Bobby - nevadí tam, nepřekáží a jsou vždy (myslím ty postavy) použity ve správnou chvíly a na správném místě - je to přímo mistrovské a ty se drahá Maky s každou další povídkou dostáváš do další ho spisovatelského levelu

Maky: DĚKUJI!!!!!!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL   14.02.12 20:27



Jé, jak už jsem psala v Dkončených povídkách, když jsem Ti odpovídala, Tvoje komentáře mi vážně chyběly, prostě proto, že je píšeš Ty a vždycky zmíníš něco, co mě naprosto dostane! Tahle povídka JE hodně pocitová. Mám vymysšlené další, kterí budou zase trochu jiné, ale záměr téhle byl, být přeslazená, pocitová, a, a tak. Nemyslím si, že je na tom něco šoatného. Spisovatel by měl umět najít zlatou střední cestu, běco mezi pocity, akcí a tak, což jsem v tomhle případě ignorovala, a zaměřila se na ty pocity. A, proč ne? Koneckonců, účelem ff je hrát si Smile A, jsme ráda, že jsem se Ti strefila do noty!

Některé pasáže bych, když je ted zpětně čtu (už je to dost dlouho, co jsem tuhle povídku psala, a hodně věcí se změnilp), chtěla změnit. Ale, jsou tam i věty, které si budu pamatovat na dosmrti, a asi i proto se píše ff. Abysme se učily. Zoušíme různé věci a zjištujeme, zda fungují nebo ne:) Jako, Cas, zkoušející být člověk. Jako, s pocity. Takže, i jsem si vědoma toho, že ne všechno v téhle povídce je perfektní, ale, rozhodně se mi líbí (ač to zní divně) to, co mezi sebou mají Dean a Cas a to, jak jsem to podala. A, to je asi i to, co máš ráda ty. Jo, jsme dva cvoci, nebo ne? Smile

Abych pravdu řekla, občas nevím, jestli jsem v sobě našla Deana, a Case a to mi usnadnilo o nich psát, lépe, nebo jestli jsem stylizovala sebe, do těch dvpu, což mi pomáhá o nich psát. Možná obojí? Je to trochu šílené, ale, říkám si, proč ne? Možná můžu být oni, a přitom pořád i Já. Možná, že, tohle jsem JÁ.

Děkuju, děkuju, děkuju Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL   Today at 6:56

Návrat hore Goto down
 
ANGEL CAN "SEE" THROUGHT MY SOUL
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 1 z 1

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Dokončené poviedky :: Maky-
Prejdi na: