DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
Choď na stránku : 1, 2, 3  Next
AutorSpráva
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   08.11.11 21:46


Aut vincere aut mori - Buď zvítězit nebo zemřít

Autor: Panthera & Polgara
Postavy: Dean/Castiel, Raphael
Spoil: AU po 6x20 a svět antického Říma
Varování: non-con, h/c, mučení, bojové scény, Cas!whump, Dean!whump
Vhodnost: NC-17
Shrnutí: Kam až zachází touha po moci a čeho všeho jsou andělé schopni ve snaze ovládnout svět? Rafaelovy představy nového světa nikdy nebudou korespondovat se svobodou vůlí…
Beta: -
Slov: ~ 27.100
Personal note: Po několika delších pm rozpravách s Polgarou jsme se nakonec rozhodly spojit své síly a vydat svá skrývaná tajemství a představy po shlédnutí Spartaka. Vzhledem k celkem drastickému obsahu buďte varováni, že když lze zajít do detailu, pak se zcela určitě ocitnete tam, kde byste ani nechtěli být aneb když si dvě spřízněné duše neberou „servítky“. Berte na vědomí, že následující obsah i celé téma čtete na vlastní zodpovědnost, pokud jste slabé povahy nebo nemáte rádi třeba i jediný výše zmíněný motiv, nečtěte dál, protože když dráždíš tygra, to co dostaneš, se ti nemusí líbit.
Kdož potěšen, ten buď vítán, kdož zarmoucen a zklamán, za jeho psychickou újmu neneseme žádnou zodpovědnost. Wink

Music background: X-Ray Dog – „Cyberworld“



Část II. Multis ictibus deicitur quercus - Pod mnoha ranami padne i dub NC-17 Explicit
Část III. Nullum crimen sine lege – Kde není zákon, není zločin NC-17 Explicit
Část IV. Ante portam inferam - Před branou pekelnou NC-17 Explicit
Část V. Errare humanum est - Chybovat je lidské NC-17 Explicit
Část VI. Divide et impera - Rozděl a panuj NC-17 Explicit
Část VII. Dūra lēx, sed lēx - Tvrdý zákon, přec zákon NC-17 Explicit
Část VIII. Temporis ars medicina fere est - Čas všechno zhojí NC-17 Explicit

Část I.
Cedo maiori - Ustupuj silnějším
NC-17

„Zítra se mi pokloníš Castieli, uznáš moji vládu a zařadíš se zpátky do řady.“ Raphael se na chvíli odmlčel a se zřetelným opovržením shlížel na schouleného anděla pod sebou. „Pokud ne, zabiju tebe a všechny, kdo by tě snad následovali.“ Pronesl ocelově chladným hlasem a po tváři se mu rozléval sebejistý úsměv. Několika ledabylými pohyby si uhladil dobře padnoucí černé sako, otočil se a odešel aniž by se ohlédl.

Castiel mu neodpověděl, rozkašlajíc se, se schoulil ještě víc, další červená stružka si prorazila cestu skrze rozražený ret a po kapkách se tiše vpíjela do žíznivé země. Celé tělo měl v jednom ohni a zdálo se, že s ubíhajícím časem na tom nebude o nic lépe. S odporem vnímal kovovou pachuť krve, která mu zalévala ústa. Neměl ten pocit rád, pořád si na něj nemohl zvyknout. Několikrát za sebou polkl v marné snaze se jí zbavit. Proč Otec stvořil člověka tak křehkého? Nakonec jen zůstal ležet v trávě a pokoušel se zregenerovat zbytky sil, o které ho Raphael nepřipravil.

~ ~ ~

A přesně tady, v ten moment se v Castielovi něco zlomilo, nebyla to vůle a nebyl to ani cit, bylo to pouhé rozhodnutí. Výběr, čin svobodné volby, který způsobil všechno to, co následovalo a co bude pečlivě uschováno v nejtemnějších zákoutích vzpomínek jeho mysli až do smrti, pokud se jí kdy dočká.

~ ~ ~

S přerývaným dechem se pomalu postavil na vlastní nohy. Vrávoravě se rozhlédl kolem sebe, Crowley, jediná možnost, musí přijmout jeho nabídku. Jiná alternativa neexistuje, tak či tak, Raphael je zabije všechny, dříve, či později. S utkvělou myšlenkou na Crowleyho skrýš se chtěl rozlétnout, ale náhle visel ve vzduchu a nemohl dýchat. Překvapením zachrčel.

„Víš, co se dělá zrádcům?“ zasyčel mu do obličeje tak známý a úlisný Raphaelův hlas. Zhluboka se mu díval do očí, listoval si každou jeho myšlenkou, každou představou. S rozčíleným výrazem ve tváři mu pevným stiskem drtil krk a zároveň ho zvedal ze země. „Řekni mi jedinou věc, jediný důvod, proč tě nemám zničit hned a tady.“ Funěl Castielovi do tváře tak, až anděl neovladatelně mrkal očima; v zoufalé snaze dosáhnout nohama zpátky na pevnou zem a uvolnit si krk, chytil Raphaela oběma rukama za zápěstí a v očích mu plál vzdor. Věděl, že proti němu nemá nejmenší šanci, ale leccos se od Deana naučil. Zarýval nehty do černé kůže, ale sevření nepovolovalo. On neustoupí, zašel už příliš daleko na to, aby toho litoval.

Stisk byl stále silnější, Castielovi před očima probíhaly mžitky a obratle na krku s lupáním ustupovaly hrubé síle, která je deformovala. Po chvíli už nevěděl nic, spojen se svým hostitelem se odebral do černé tmy, která ho náhle obklopila.

Raphael několik minut nehnutě stál a stále držíc bezvládného Castiela za krk jako hadrovou panenku, skřípal zuby. „Budiž, uvidíme, jak moc pevnou vůli máš, když už hraješ o její svobodu.“ S posměškem odhodil tělo před sebe a za sotva slyšitelných slov, kterým by rozuměl jen Henoch, oba zmizeli.

~ ~ ~

„Vstávej otroku, no tak.“ Naléhavý křik následoval tvrdý kopanec do žeber. Castiel zmateně otevřel oči a v mdlém světle smolné pochodně před sebou spatřil stojícího muže. Několikrát zamrkal bolestí a překvapením, protřel si oči a než se stihl víc zorientovat, s heknutím se zkroutil pod dalším kopancem mířeným na solar. „Dělej ty zmetku, Dominus s tebou chce mluvit.“ Povzbuzoval ho muž oblečený do plátového brnění. Na důraz svých slov ho chytl za paži a smýkl jím ke dveřím o zem tak, až řetězy zařinčely.

Aniž by si to Castiel uvědomoval, jeho tělo se samo postavilo jako automat a vláčným krokem se vydalo naznačeným směrem. Měl pocit, že se mu každou chvíli rozskočí hlava, ze sedřených kolen a loktů odkapávaly rudé kapky, ale jeho vnímání bylo stále natolik otupělé, že si to ani neuvědomoval. Chtěl si promnout spánek, když zjistil, že mu zápěstí svírají poměrně těžké železné okovy spojené krátkým řetězem s velkými oky. Zastavil se, aby se rozhlédl, ale bolestivý šťouchanec sevřenou pěstí do ledvin jej přesvědčil, že zastavení se není dobrý nápad. „Hni sebou.“ Křikl doprovázející ho strážný a Castiel odevzdaně následoval všech dalších příkazů.

Poměrně dlouhou dobu se proplétali změtí mdle osvícených chodeb, až došli do vlhké místnosti, jejíž vzduch byl prosycen těžkou vůní hořících olejů. „Stůj.“ Zarazil ho před dalším krokem voják a bez váhání ho hranou dlaně udeřil do prsou tak, až z nečekané rány zavrávoral.

„Hm, to je ten nový?“ ozval se z podušek znuděný hlas. Castiel by ho poznal mezi miliony. V nachově lněných pokrývkách ležel Raphael, tóga mu volně splývala až na zem a z misek držených otroky pojídal hrozny. Očima Castiela doslova spaloval a zdálo se, že černá barva jeho kůže zdejším nevadí.

„Doufám, že se ti tady líbí.“ Ozval se Castielovi přímo v hlavě jeho hlas. „Nechceme přece vzbudit nechtěný zájem, že ne.“ Raphael se beze slova posadil a chopíc se poháru vykročil směrem k němu. „Víš, Zachariáš byl starý tupec, ale musím uznat, že některé jeho metody nebyly až tak špatné.“ Dlouze se na Castiela v bederní roušce zadíval. „Hlavně se zdály být účinné.“ Dodal jen tak mimoděk a sjel si ho pohledem hodným handlíře na koňském tržišti.

Castiel chtěl zlostně roztáhnout křídla a začít bojovat, už věděl, kde je a matně si uvědomoval o co archanděli jde, marně však hledal svoji milost. S hrůzou sobě vlastní si záhy uvědomil, že je pohřbená někde hluboko uvnitř jeho schránky. Nedosáhne na ni, nemá se jak bránit.

Raphael k němu přistoupil a voják po jeho boku v mžiku oka tasil meč. Další nečekaná rána plochou stranou krátké čepele poslala Castiela do kolen. Raphael jej surově chytil za vlasy a zvrátil mu hlavu vzad. „Hm, možná z tebe bude gladiátor,“ zvedl číši s vínem a několika doušky se napil, „a nebo taky ne, otroku.“ Na vyznění posledního slova si dal víc než záležet. Se zjevným uspokojením mu táhl hlavu vzad a bavil se bezmocným vztekem, který z Castiela doslova sálal.

Nepouštěje ho pokračoval, „vzdáš se svého plánu, pokloníš se mi a budeš mi sloužit“ - „budeš pro mě zabíjet?“ položil mu přímou otázku pěkně nahlas a očekávaje odpověď mu hlavou trhl ještě vzad tak, až Castiel zděšeně vyjekl. Kolena opřená o studený mramor ho pálila a nepřirozeně držená hlava mu vyvolávala křečovité návaly ostré bolesti. Na sucho polkl a hrdě ze sebe vydral jediné slovo, „ne.“

„Ani nevíš, jak často tohle nudné slovo slyším.“ Melodicky pronesl Raphael. „Budeš se přede mnou plazit, budeš škemrat…“ a jen tak mávl rukou na stráže. „Víte, co máte dělat.“ Pak se rozšafně otočil zpátky na stále klečícího anděla. „Uvidíme, jak dlouho ti tento vzdor vydrží.“

„Aurelie, z tohoto chci mít poslušného gladiátora, je to jasné?“ promluvil ke zjizvenému poloplešatému muži jako hora ve zdobeném bederním pásu, který beze slova kývl. „Věz, že umím být velmi přesvědčivý. A abych nezapomněl, tady nejsi anděl, tady jsi jen, jak bych to řekl,“ následovala krátká pauza, „obyčejný smrtelník?“ Zašklebil se mu na rozloučenou Raphael a přiložíce si číši ke rtům, mu poslal letmé mávnutí.

~ ~ ~



„Neposlušnost se trestá.“ Křičel Raphael ze svého balkonu nad cvičištěm tak nahlas, jak jen mu to jeho současná podoba dovolovala a nastoupení gladiátoři ho bez mrknutí oka poslouchali. „Budiž to výstrahou i ostatním. Začněte.“ Se zájmem se opřel o zábradlí a bedlivě sledoval dění pod sebou. Všichni zúčastnění věděli, co bude následovat, nikdo však neprojevil ani náznak empatie nebo soucitu.

Zpoza mohutných kovaných dveří dva dobře stavění strážní doslova dovlekli Castiela ke dvěma poměrně širokým sloupkům, na kterých už lpěla zaschlá krev. Aréna celkově páchla krví, výkaly a hnijícím masem. Vláčený anděl se bránil všemi dostupnými silami, které měl k dispozici. Bosýma nohama se zarýval do země a lokty se snažil zasáhnout strážné, avšak jeho odpor byl vůči vycvičeným a mohutně stavěným mužům spíše směšný. Než se stihl pořádně rozkoukat, surově mu sňali okovy a připoutali mu zápěstí lýkovými provazy ke sloupkům tak, aby musel stát. Když svoji část práce dokončili, rychle se odklidili stranou.

Zpod balkonu vyšel Aurelius a v rukou třímal dlouhý bič na jehož trojitém snopci se ve svitu loučí leskly ostré háčky. Do mrtvolného ticha se ozývalo skřípění písku zpod jeho sandálů. Castiel vzhlédl vzhůru na Raphaela a vzduch prořízlo zasvištění biče. S ostrým prásknutím se mu do zad zakousl tenký pramínek kůže, zanechal po sobě hlubokou krvácející ránu a cestou se sebou vzal i cár kůže chycený do háčku. Při první ráně Castiel nevydal ani hlásku, s pevně sevřenými čelistmi se snažil srovnat s přívaly emocí a pocitem takřka nesnesitelné bolesti, které dosud v této syrové formě neznal. S každou další ránou cítil horkou krev stékající mu ze zad na zem. V nečekaném návalu všech těchto pocitů, na které nebyl dosud zvyklý a nedokázal je ovládnout tak, jak by to udělal normální člověk, mu nakonec sem tam uniklo hlasité zaúpění.

Po páté ráně přestal počítat, do očí se mu nezadržitelně draly slzy a kolena se mu třásla. Z pevně sevřených čelistí se mu nakonec dralo srdceryvné úpění, které však přihlížející nikterak nezajímalo. Po pár minutách mu ze zad visely cáry potrhané kůže a udusaný písek pod nohama se mu změnil v rudě lepkavou kaši. Když zvedl hlavu, spatřil Raphaelův více než spokojený úšklebek. K boku se mu tiskla otrokyně v lemované palle a s výrazem naprosté odevzdanosti ho dlaní mnula v rozkroku. Matně si ve své roztříštěné mysli uvědomil, že se snad až příliš podobá Jimmyho ženě Amelii. Tělo se mu otřásalo přívalem emocí, vztek, zlost, bezmoc a stále rostoucí bolest se v něm mísily jako jedna obrovská vlna.

„Staň se mým sluhou, mým gladiátorem.“ Ozývalo se v ozvěnách cvičištěm. „Pokloň se, plaz se mi u nohou a bude to snesitelnější.“ Neodpustil si mu poslat Raphael jediné strohé souvětí, zatímco se se zvířecky ohrnutými rty nechával uspokojovat otrokyní. Když se z Castielovy strany dočkal jen hlasitého sténání, chytil otrokyni za kožený obojek a jediným trhnutím z ní strhl oděv. Přehnul ji přes zábradlí a s výrazem naprostého vítězství si ji přede všemi vzal. Přihlížející jen mlčky sledovali veškeré dění, nikdo nezasahoval, jen otrok za Raphaelem do pravidelného práskání biče mával velkým péřovým vějířem.

Skrze slzavou mlhu byl Castielův pohled plný vzdoru, z rozpraskaných rtů odkapávaly krvavé sliny. „Nikdy.“ Poslal Raphaelovi poslední slovo předtím, než ho tělo zradilo a uzavříc ho do osamělého nevědomí zůstal bezvládně viset mezi sloupky.

~ ~ ~

Když se Castiel probral, ležel na břiše na jakémsi dřevěném stolci s rukama spoutanýma v okovech pod sebou. „Tak snadné to nebude.“ Zašeptal mu do ucha Raphaelův známý hlas a dlaní se mu opřel o zmrskaná záda až se Castiel skřípaje zuby prohnul do oblouku. „Tady nemůžeš zemřít, nedovolím ti to.“ Pokračoval s jistou dávkou rozčílení a se zlým úšklebkem zatnul prsty do živého masa. Castiel táhle zavyl a ve snaze dostat se mimo dosah prstů začal škubat pouty tak silně, až si rozedral zápěstí a další rudé kapky ozdobily zaschlou krví pokryté okovy. „Příjemné, že ano?“ Neodpustil si Raphael a olízl si ret. Po chladném kovu stékaly nové a nové karmínově zbarvené pramínky.

„Na zítřejších výběrových hrách se určitě budeš vyjímat.“ Pronesl Raphael nahlas, kývl na otroka, který stál poblíž a pečlivě si utřel ruku od krve do podaného kusu látky. „Uděláš mi radost, i když zemřeš v aréně, když už nic, tak se aspoň pobavím.“ S těmi slovy se otočil na patě a rázným krokem opustil kamennou místnost.

Castiel se snažil mělce dýchat, jen tolik, aby co nejméně hýbal hrudí. Ostrá bolest pomalu odeznívala a zůstávaly jen tupé pozůstatky, které však stále tříštily jeho pozornost. Znavený bolestí a přívalem emocí, které se nyní dostavovaly ve stále větší míře se tváří opřel o zčernalé dřevo stolce a zavřel oči. Zdálo se, že potlačená milost, pohřbená kdesi hluboko uvnitř jeho samého přeci jen dokázala hojit fyzické rány o něco rychleji, než by zvládlo tělo samo.

~ ~ ~

Ostré polední slunce zvědavě ozařovalo celý amfiteátr. Schodovitá hlediště, oddělená pravidelně rozvrženými přepážkami byla přecpána lidmi různých věkových skupin. Většinu z osazenstva tvořili plebejci a nižší vrstvy, kteří se přišli pobavit surovou zábavou. Z širokého balkónu zdobeného sloupy s tympany opovržlivě shlížel Raphael se svojí novou rodinou. V roli místodržícího Palatina si kromě bezpočtu otroků různého původu vydržoval i početné stráže. Velmi neobvykle na tu dobu působilo i velké množství písařů a učenců, pod kterými se skrývali Raphaelovi andělští přisluhovači.

Castiel oděný do špinavé bederní roušky bez jakékoliv zbraně stál u zatím zavřených mřížových vrat a svírajíc železné pláty v dlaních sledoval, co se dělo přímo v cirku před ním. Do zběsilého řinkotu zbraní troubili vytrubovači a dav vykřikoval nadšením, kdykoliv se objevila krev. Čtveřice dospělých mužů se oháněla různou směsicí zbraní ve snaze sprovodit ze světa své soupeře za každou cenu, ve vřavě rozeznával obrysy sekery, meče i kopí.

Myslí se mu promítal celý jeho dosavadní život, viděl stvoření samotného světa, byl u vzniku i pádů mocných říší, byl u zrodu všeho, co se na Zemi odehrálo. Proč ho Raphael vsadil právě sem? Čeho se tím snažil docílit? Nenáviděl Raphaela, nenáviděl ho tak, jak jen mu to současný stav jeho mysli dovoloval. Bezmoc a hněv jím neomezeně lomcovaly natolik, že si ani neuvědomoval, že si o vrata drásá vlastní dlaně. Jeden z jeho bratrů, jak si to jen mohl dovolit?

Když se ze vzpomínek vrátil zpět, uprostřed cirku stál poslední muž, který jak se zdálo, zvládl přežít tak, že jednoduše zabil tři své protivníky. Množstvím jizev ozdobené tělo pokrývala směs potu, krve a písku. Muž, zjevně také otrok, chycený možná kdesi Thrákii zvedl své prací osvalené ruce a pokynul místodržícímu na pozdrav s hlavou jedné ze svých obětí napíchnutou na čepeli meče. Dav šílel nadšením, muži divoce skandovali a ženy v publiku se svlékaly, aby kusy oděvů odhodily vítězi.

A Raphael? Se svojí oficiální manželkou, ve které teď Castiel viděl Mary Winchesterovou, se archanděl zálibně usmíval a ruku měl hluboce ponořenou v jejím klíně. Castielovi se udělalo zle. Krutost a syrovost tohoto času a tohoto místa jím znatelně otřásla.

„Táhni a ukaž, co umíš,“ zařval na něj jeden ze strážných, vrazil mu do zkrvavené dlaně starý zubatý gladius a dobře mířeným kopancem jej poslal do prachu v cirku. Castiel s žuchnutím dopadl tváří do špinavého písku před sebou, když zvedl hlavu, spatřil, jak k němu míří krví pokrytý vítěz předchozího kola. Poměrně vysoký muž se k němu blížil s jistotou tunového býka, s každým jeho krokem se země pod Castielem znatelně otřásala. Plivajíc směs slin a písku se rychle vyškrábal na nohy, cítil, jak se mu od šrámy pokrytých zad odráží shnilá zelenina, toliko k uvítací ceremonii nové krve ze strany diváků.

Zatnul zuby. Zúčastnil se tolika bojů, nebyl v tomto ohledu žádným nováčkem, ale bojovat s andělem nebo proti démonovi je věc zcela jiná. Tohle byl člověk, otcem stvořená bytost, která byla zaslepena svojí dobou. Má právo ho zabít?

„Tak jen do toho, bratříčku.“ Dodával mu odvahu Raphael, jeho manželka se po jeho boku svíjela v orgastické křeči a zoufale si v rozkroku držela jeho ruku; otroci dál ztuhle ovívali své majitele dlouhými pavími pery.

V tom už byl muž před ním a z půlpiruety po něm vyjel přesně mířenou sekundou. Než stihl anděl včas zareagovat, špička útočícího meče mu rozsekla kůži na levé straně hrudi a následná rána štítem do brady ho poslala obloukem k zemi. Když těžce dopadl na záda, do otevřených ran se mu zaryl písek a ostrá bolest ho na pár chvil ochromila, lapal po dechu, pustil meč a polykal vlastní krev z natrženého rtu.

Muž vítězoslavně mával vztyčenýma rukama k divákům, kteří hlasitě skandovali, byl si jistý svým vítězstvím. Tenhle otrok pro něj neznamená žádnou hrozbu, poslouží jen jako hračka, kterou nakonec pro svoji větší slávu podřízne jako prašivého psa.

Castiel se s námahou a sebezapřením přetočil na bok a vydrápal se zpátky na nohy. Utřel si krev z pusy do hřbetu ruky a sevřel meč ještě pevněji. Muž se k němu otočil a probodával ho krví podlitýma očima. Castiel z jeho pohledu poznal vše, jeho vlastní bolest, ztrátu, vztek, otupělou poslušnost a touhu po novém životě.

Chlap na pár sekund nepřítomně zamrkal a pro obveselení přihlížejících efektně zaparíroval. Raphael se očividně přidal do hry. Poté zaútočil primou, Castiel však s útokem na nohy počítal, odrazil útočící čepel stranou a patou kopl útočníka přímo do nechráněného žaludku. Muž se s výrazem překvapení na chvíli zastavil a hekavě lapal po dechu. Pak se nahrbil a naznačil nový útok primou, přičemž Castiela přetáhl štítem přes hlavu s takovou silou, až to zadunělo. „Pokloníš se, budeš se mi plazit u nohou.“ Anděli se před očima rozběhly hvězdičky, ze zkrvavených úst mu vylétla vyražená stolička a míříce zády znovu k zemi se jen instinktivně ohnal mečem.

Když dopadl na zem, navalilo se mu, stočil se bolestí i nevolností do klubíčka a na počkání vydávil trochu žaludečních šťáv. Pokračování scény už nespatřil, urputná bolest ho katapultovala zpátky do bezvědomí.

O zbytek se postaral sám Raphael, nechal Castielův meč protnout mužovo břicho. Ten se jen překvapeně zapotácel, s vyděšeným výrazem sklopil hlavu a do nastavené dlaně mu vyhřezly vlastní střeva. Ještě nějakou chvíli stál, pak se zakymácel a za naprostého ticha se svalil na zem jako podťatý. Diváci překvapením mlčeli, ale pak začali divoce ryčet. Raphael byl očividně rozladěný nutným zásahem, mnul si tvář a z očí mu plál hněv. Dávat palec dolů by nemělo smysl, muž bez dechu ležel v tratolišti vlastní krve a byl očividně mrtvý. Vítězem se stal Castiel, který se však válel zkroucený v písku, ve vlastní krvi a zvratcích.

TBC

---> Část II. Multis ictibus deicitur quercus - Pod mnoha ranami padne i dub NC-17 Explicit


Naposledy upravil Panthera dňa 09.11.12 20:46, celkom upravené 3 krát.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   08.11.11 22:05

Tak to je nářez!!! Panthera, Polgara... holky, probudily jste ve mě mé nejzákladnější pudy Je to vážně brilantní!!! Hodně krve, potu, sexu Nemůžu se dočkat pokračování!!! Jen jeden nepatrný dotaz... kde je Dean???!!!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   08.11.11 22:22

Panthero a Polgaro: holky, kde jste se celou tu dobu schovávaly Twisted Evil affraid Twisted Evil

ježí voči - si to snad hned půjdu přečíst podruhé - je to perfektní, dokonalé a přesně pro mě - i když já bych teda asi snesla i víc (ti, kdo někdy četli knihy od Petry Neomillnerové, tak vědí )
holky vaše spolupráce je opravdu ale opravdu DOKONALÁ

PS: asi vám na con vytvořím oslavnou báseň
PSS: Polgaro - hi hi hi když jsem ti dvd se Spartakem půjčovala s tím, že je to hooodně dobré a že nevím, jak na to zareaguješ, tak by mě nikdy nenapadlo, že to bude mít až takové následky
PSS: holky řadím vás mezi své oblíbené autorky tohoto žánru (P. Neomillnerová je sice pořád ve vedení, ale uvidíme, co vytvoříte dál)

a hlavně - KOUKEJTE RYCHLE PSÁT - BO NEMIX JE Z POVÍDKY NAPROSTO ODROVNANÁ A CHCE A VYŽADUJE POKRAČOVÁNÍ!!!!!!!!!!!!!!!!!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   14.11.11 22:42

Panthero, ty tohle schováváš na forum našich sousedů a ani se nepodělíš? Wink
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   16.11.11 9:57

Děkujeme, pokračování bude za týden, jen musíme přežít TTC, takže Nemixíku, pěkně jako v bavlnce, jinak se nedozvíš, jak to bude dál. dance Twisted Evil

Padme: To víš, má to dva důvody, píšeme to dvě a nevím, zda by Polgara souhlasila s uvedením i tam a kde by si jisté mladší ročníky stěžovaly, že jim způsobuju noční můry. Very Happy
Ale díky, dost potěší, že si to čtenáři najdou i tady.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   16.11.11 10:22

Já jsem tu začala brousit od včerejška, je tu víc povídek než na CZ foru, tak jsem nadšena. Smile (i když jedna povídka se tématem trochu podobá té mé, co mám rozepsanou a je zrovna od Polgary, tak mám trochu smůlu No )

Spartaca mám moc ráda, takže jen tak dál Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Tuti
Nevinná obeť
Nevinná obeť


Počet príspevkov : 21
Age : 27
Bydlisko : Hradec Králové; ČR
Nálada : Watching SPN=LOL - Reading Dastiel=Nosebleed
Registration date : 18.09.2011

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   19.11.11 14:25

Já ti nevím, jestli má vůbec smysl psát k tvým povídkám komentáře, když mě po přečtení lepší slova než super/skvělý/úžasný/mňamózní/fucking good... prostě nenapadaj
BTW už se nemůžu dočkat dalšího dílu, tak se holky čiňte muhaha Twisted Evil
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://ajka-ijka.blog.cz/
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   23.11.11 17:39

Padme: povídek není nikdy dost a každý autor do své práci vtiskne svůj osobitý styl, takže sem s tím, co máš. Wink

Tuti: činíme se, činíme... Jen teď trpím horečkou, takže na třetí část si chvíli počkáte. Very Happy
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: II. část - Multis ictibus deicitur quercus   23.11.11 17:39

II. část
Multis ictibus deicitur quercusPod mnoha ranami padne i dub.
NC-17

Pomalu a neodbytně se probouzející vědomí Castiela zásobovalo vjemy, které by raději nevnímal a pocity, které by raději necítil. Hlava mu po úderu štítem třeštila tak, až se mu stále dokola zvedal žaludek a záda měl napnutá zaschlou krví z nově otevřených ran v aréně. Opatrně zkusmo pootevřel oči a v malém, skomírajícím světle pochodně zjistil, že se opět nachází ve své kobce, jen lavice byla pryč.

Lhostejně přejel očima vlhké, plesnivějící kameny, které tvořily studené zdi jeho cely a vyčerpaně je zase zavřel. Jeho mysl zahlcovala tupá, přetrvávající bolest. Bolelo ho celé tělo, schránka, která kdys dřív nebyla jeho. Nebyl na to zvyklý a stále měl problém se s tolika vjemy najednou přijatelně vyrovnat.

„Tak tohle znamená být člověkem? Mít povinnost snášet bolest, ponížení a utrpení? Jak jen mohou. Jak se s tím vůbec mohou lidé vyrovnat se ctí?“ běželo mu znavenou hlavou a najednou, po všech těch eónech, které strávil na Zemi jako anděl Páně, začal pociťovat k lidskému pokolení jakýsi druh úcty. Vždy předtím to byla jen shovívavost a taky rozčarování nad jejich jednáním, nad jejich popíráním Boha a z jeho pohledu nelogickým chováním.

Teď, teprve až nyní dokázal rozlišit i tu odvrácenou stranu mince, jaké je to být člověkem, doopravdy se jím stát. Tohle byl jen krátký začátek strastiplné cesty, jejíž konec se ztrácel v nedohlednu.

Raphael ho nenechá zemřít, Raphael. Castielovo obočí se rozčíleně stáhlo, až mu na čele vyskočila hluboká vráska. Lícní svaly se napnuly, jak pevně sevřel rty a zaskřípal zuby. Nechával se unášet narůstajícím pocitem nenávisti, která mu kolovala žilami spolu s jeho krví. Ten dříve neznámý pocit se mu zamlouval, bolest ustupovala stranou potlačována mocnou nenávistí, která mu rezonovala celým tělem a pak vybuchla v jeho hlavě takovou silou, až nakonec zcela překryla onu neodbytně se navracející pulzující bolest.

Castiel byl tak soustředěný na ten opojný pocit, že si ani neuvědomil zarachocení klíče v zámku a jen velmi pomalu se do jeho povědomí dostával skřípavý zvuk otevíraných veřejí kobky. Hlavu měl nepohodlně opřenou o vlhké kameny a oči zavřené. Snažil se mělce dýchat a pokud možno se nehýbat, aby si zbytečně neotvíral již částečně zacelené rány na zádech.

Ani se nestačil vrátit do kruté reality, když se mu do očí i přes zavřená víčka nepříjemně zarylo jasné světlo z pochodně. V nose ucítil pach pálící se pryskyřice a spolu s ním i prudký žár na své tváři. Instinktivně uhnul hlavou a spánkem narazil na vyčnívající ostrý hrot kamene, o který si nechtěně roztrhl kůži. Čerstvá teplá stružka krve mu začala stékat po tváři na krk. Ještě pořád si na ten nechutný pocit nezvykl a z železitého zápachu krve se mu ještě stále zvedal žaludek.

Světlo i žár pochodně ho však následovaly. Pak uslyšel jemné zavrzání holenních plátů a než stačil otevřít oslepené oči, prudký kopanec do spodní části žeber mu vyrazil dech tak nečekaně, až se jeho tělo odevzdaně sesunulo na stranu.

„Ještě žije, můj Domine.“ hrubý hlas se od něj vzdaloval, jak se voják pomalu narovnával.

„Hm, jak vidno, tak tenhle má tuhý kořínek.“ rozezněl se Raphaelův zvučný hlas kobkou, „Dej mi louč.“

Pěstěnými prsty překvapivě robustní ruky se chopil kouřící pochodně a pomalu přistoupil k vězni. Velmi pozorně sledoval místa, kam pokládá své nohy. Kousek od Castiela se zastavil a sklonil prskající světlo tak, aby na něj pořádně viděl. S pocitem naprostého uspokojení si prohlížel nahé tělo ležící na zemi a očima zálibně přejel po stěně pokryté čerstvou krví, kterou tam zanechalo k zemi se sunoucí vězňovo tělo po vojákově kopanci.



„Tak bratře, jak si to všechno užíváš? Já se opravdu dobře bavím, ale nebudu necita a znovu ti předkládám svou nabídku.“ Vyzývavě zdvihl obočí. „Pokloníš se mi a budeš mi pokorně sloužit? Uděláš to a tohle všechno skončí.“ Castielovi zněl v hlavě jeho posměšný hlas a bolestivě ho tloukl do spánků.

„Otroku, podívej se na mě a odpověz! Budeš pro mě zabíjet?“ jeho výrazný hlas se nepříjemně zaryl do uší přítomné stráži i anděli, který pomalu otevřel oči protkané závojem bolesti. Upřel je na svého věznitele a zhluboka se nadechl, vsunul pod sebe třesoucí se ruku a pomalu se na ní vzepřel. Následkem nádechu se mu do mozku nutkavě zabodla bolest zlomeného žebra, skrze zuby mu prudce unikl vzduch spolu se zasténáním a ruka se mu podlomila. Na poslední chvíli zatnul svaly, hlesl a vzepřel se oběma rukama tak, aby tváří nepadl před ozdobné topánky Raphaela, za což si vysloužil jeho pohrdavý úšklebek.

Pomalu se před archandělem, který s krutým úsměškem sledoval jeho snahu nedat najevo trýzeň, narovnal, škubajíce koutky se postavil a hrdě pozvedl hlavu. Oči se mu v mihotajícím světle blýskaly neodbytně čišící nenávistí.

„Nikdy před tebou nekleknu, nejsem tvůj otrok!“ zachrčel Castiel a krvavou slinou zasáhl Raphaelovo bělostné roucho.

V černé tváři postupně pohasínal posměšný úsměv, černé oči rychle ztvrdly a rty se stáhly do úzké čárky. „Ale to se právě pleteš, ty jsi můj otrok a já si s tebou můžu dělat, co chci!“ zasyčel na něj vztekle archanděl, obrátil se k vedle stojícímu vojákovi a štěkl, „Tvůj meč!“

Voják mu ho beze slova podal a nezúčastněně obrátil svůj zrak zpátky na vězně.

„Ještě pořád mi budeš vzdorovat?“ z Raphaelových očí již čišel čirý vztek. „Dobře, taky nemám rád, když jdou věci lehce.“ Poznamenal věcně a zuřivě odsekávajíc jedno slovo za druhým si se zaujetím prohlížel meč, který držel v ruce. „A to, jak tě zlomím, to si vychutnám!“ Dodal se spokojeným zavrčením a oči mu až nepřirozeně plály narůstajícím hněvem.

Rázně přikročil k třesoucímu se anděli ještě blíž a s radostí lesknoucíma se očima přiložil špičku třpytícího se ostří Castielovi na slabiny. Opatrně přitlačil na jemnou kůži, až anděl sykl nečekaným přívalem další o slovo se hlásící bolesti a se zaujetím sledoval rostoucí krůpěj krve, která se objevila v čerstvé ráně. Pomalým pohybem ruky vedl řez ze slabin přes břicho napříč hrudí, až se špička meče zastavila pod pravou klíční kostí. Bedlivě se podíval anděli do očí a se zvyšujícím tlakem nořil ostří meče hlouběji do chvějícího se těla.

Castiel rychle a trhaně oddechoval, ruce se mu sevřely v pěst a záhy vylétly vzhůru, aby zastavily Raphaela. V půli cesty je však něco zastavilo a prudce jimi trhlo zpátky dolů, když řetězy, kterými byl připoután ke zdi, zastavily jejich pohyb. Těžké okovy se mu svezly po zápěstích a otevřely a prohloubily mu rány, které se mu na rukou skvěly už od včerejšího večera. Jenže tohle všechno už on ve své agónii nevnímal, každou svou buňkou vnímal pomalu se zabodávající hrot meče, jak si bezohledně razí cestu hlouběji do jeho těla.

Po chvíli Raphael meč vztekle vytrhl z rány, odhodil ho stranou a volnou rukou sevřel Castielovu čelist, aby ho surově natlačil na zeď. S uspokojením sobě vlastním se mu zhluboka díval do očí, aby tam spatřil postupně mizející vzdor, v posmutnělých modrých očích zůstávalo už jen pouhé utrpení.

„Vybral sis sám, ostatně, to jsi přece chtěl.“ Ušklíbl se Raphael. „Tak moc jsi toužil mít svobodnou volbu.“ Pohrdavě se zasmál, až stěny jeho slova zlověstně opakovaly. „Teď poznáš, co je to peklo. Protože lidé si vymysleli peklo už tady na zemi.“ Na chvíli se ve svých slovech zarazil. „Vlastně si jich vymodelovali spousty a ty teď pár z nich zakusíš.“

Castiel otupěle zamrkal, aby se zbavil pálivého pocitu v očích, když mu do nich pomalu stékal pot, který se mu hojně perlil na jeho čele. Pomalu začínal nenávidět i ten pocit bezmoci, rozčilovalo ho i to, že mu Raphael sebral i tu malou možnost se bránit. Vzduchem doslova čpěla spalující vůle archanděla. Castiel mu mohl v očích i se svými značně omezenými schopnostmi vyčíst, jak se nemůže dočkat okamžiku, kdy se před ním bude anděl plazit. Modré oči se zkalily odporem a tuhle změnu Raphael okamžitě zaregistroval.

„Tu ránu mu nechte zacelit, nesmí mi tu vykrvácet.“ Upozornil dost důrazně stráže. „Pak ho odveďte do dolů.“ I přes strohé příkazy se nepřestával dívat do modrých očí, ve kterých s uspokojením zahlédl zákmit strachu. Zle se usmál, s opovržením pustil Castielovu čelist a štítivě si otřel ruku do svého roucha. „Uvidíme, jak dlouho ti bude trvat, než změníš názor.“ Pohrdavým pohledem přejel Castielovo bledavé, nahé a vrávorající zkrvavené tělo. Ušklíbl se, „stejně potřebuješ zocelit a získat svaly, takhle bys byl v aréně jen pro ostudu.“ Věnoval mu poslední posměšný pohled a vyšel dveřmi kobky následovaný stráží.

Strážný se po chvíli vrátil v doprovodu špinavého, otrhaného a hnilotou páchnoucího chlapa, který silně napadal na svou nezvykle zkroucenou nohu. Za ním doslova tiše cupitali dva otroci, jak jen jim to okovy na vyhublých nohou dovolovaly. S tupými výrazy ve tvářích nesli velkou mísu se žhavými uhlíky, ze kterých prosvítal široký hrot do ruda rozpálené dýky.

Chlap dokulhal přímo k anděli, nevybíravým šťouchancem jej opřel o zeď a špinavou rukou mu prozkoumával pozvolna krvácející zranění po meči. Když zajel prsty do rány, Castiel sebou křečovitě škubl a sípavě vydechl.

Znetvořený mužík si něco pobrukoval, otřel si špinavý nos do hřbetu ruky a mávl na otroky s mísou, aby přistoupili až k němu. Dlaň si omotal kusem hadru, který měl zastrčený za pasem a opatrně uchopil rozpálenou dýku.

„Ani se nehni, pokud nechceš trpět víc, než je nutné.“ zamručel křivonožec znuděným hlasem a podíval se na Castiela. Levou ruku mu přitiskl na hruď pod ránu a bez váhání vnořil rozžhavený hrot do rány, která se začala okamžitě pálit. Castiel vytřeštil oči, hlava se mu zvrátila vzad až s duněním narazila do stěny, tělo se bez jeho vůle prohnulo do oblouku a z úst se mu vydralo zvířecí skučení, které sílilo a rozléhalo se kobkou v divokých ozvěnách doprovázené řinčením okovů, z jejichž zajetí se mu nedařilo vysvobodit. Připadalo mu, že procedura trvá věčně, jeho tělo se bolestí a šokem křečovitě zkroutilo a neovladatelně se třáslo.

„Uvidíme, teď už je to na něm.“ dolehlo k němu vzdáleně a ruka i s mučivým hrotem dýky zmizela.

Před očima se mu zběsile míhal rozmazaný obraz cely a pak jeho mysl konečně milosrdně zastřela temnota. Castiel se pozvolna sesunul po zdi dolů, zanechávaje za sebou krvavou stopu z rozdrásaných zad.

Mužík si odplivl, otřel si zaslintaná ústa do hřbetu špinavé ruky a vrátil dýku do mísy. „Tady slitování nečekej.“ Utrousil k právě ošetřenému tělu a s otroky zanechal Castiela jeho dalšímu osudu.

TBC

Část I. Cedo maiori – Ustupuj silnějším NC-17 Explicit <------> Část III. Nullum crimen sine lege – Kde není zákon, není zločin NC-17 Explicit


Naposledy upravil Panthera dňa 09.11.12 20:14, celkom upravené 1 krát.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   23.11.11 21:08

holky na toto může zvrhlá Nemix říct jediné - JÁ VÁM MILUJU!!!!!!!! lol!
toto je torturing první velikosti a já si ho maximálně užívám
miluju vaší zvrácenost a doufám, že ještě přiostříte
je mi fuk, jak moc jste nemocné, prostě koukejte něco vymýšlet - bo mám po vaší povídce čím dál víc hlad

JE TO DOKONALÉ

PS: můžete mi vysvělit, proč na TTC nebylo veřejné předčítání - to by byl teprve mazec
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   24.11.11 17:54

NO TO JE BOMBA!!! VIVA TORTURING!!! Je to dokonalé!!! A to, že jste nemocné mě taky nezajímá... kdo z TTC není, že Takže hezky pište dál, protože tady se soucitu fakt nedočkáte A to veřejné předčítání mohl být fakt zážitek Takže hezky pište, sweetheart
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   25.11.11 13:01

čtu si to potají v práci bounce bounce bounce study study ještě ještě ještě! Very Happy
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   27.11.11 0:02

Teplota mi klesla a pod vlivem Coldrexu a jakýchsi podivných Müllerových pastilek vzniklo další pokračování, kdy mi nějak prsty nestíhaly ukládat myšlenky.
Nechte si chutnat, když už musíme čekat na další díl SN ještě týden.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Aut vincere aut mori III.   27.11.11 0:02

III. část
Nullum crimen sine lege – Kde není zákon, není zločin.
NC-17

Následující ráno bylo pro Castiela jistým způsobem vysvobozením. Noc strávená na prašivé hromádce slámy s krysami a štěnicemi byla snesitelná pouze v tom smyslu, že ho havěť neobrala na kost. Neměl dost sil, aby je neustále odháněl rukama v těžkých okovech, schoulený se natlačil ke zdi tak, aby byl co nejméně dosažitelný a celou noc se jeho mysl střídavě oddávala nočním můrám a temnému bezvědomí.

Raphael o něj po celý zbytek noci neprojevil sebemenší zájem a jedinou známkou jeho dohledu byl strážný, který v pravidelných intervalech chodil na obhlídku a skrze špehýrku ve dveřích kontroloval, zda je vězeň stále na svém místě.

Záda pokrytá zaschlým krvavým škraloupem už mu nezpůsobovala taková muka, jako dřív. Nepřemýšlel nad tím, ale po tom všem si byl jistý jednou věcí, že i lidská mysl se časem otupí natolik, že Raphaelovi nakonec podlehne. Tahle představa ho děsila, nebyla to jen noční můra, byla to čirá hrůza, která ho svoji chladně brutální náručí neustále obklopovala.

Nesmí, nikdy mu to nedovolí. Souboj v jeho mysli, z něhož byl ráno vytržen vrzajícími panty, však kdesi hluboko pokračoval i bez jeho přítomnosti.

„Vstávej zmetku.“ Ozvalo se stroze chladnou místností a očekávaný kopanec se již nesetkal s žádaným vyjeknutím. Castiel jen chrčivě vydechl a opíraje se ramenem o zeď se vrávoravě postavil na vlastní nohy. Hluboká a vypálená rána po meči nekrvácela, ale zahrnovala ho všudypřítomným pocitem tupé bolesti. Ani sám nevěděl, proč vlastně nezůstal ležet a nenechal se třeba ukopat k milosrdné smrti. Snad vědomí toho, že ho Raphael tak jednoduše nenechá zemřít?

Nejistě stojíc na vlastních nohou se díval skrze strážného kamsi dozadu, na vlhkou protější zeď. Ne, nebylo mu to jedno, jen činil to, co z jeho pohledu způsobovalo nejméně bolesti. I když, proč vlastně? Tohle bylo nyní jeho tělo, Jimmy už byl dávno vypuzen někam pryč. Možná do nebe? Ruce svěšené podél těla se mu třásly a svaly ve tvářích mu neovladatelně poškubávaly.

Záhy se vedle strážného objevil další chlap, Castiel se při pohledu na něj znatelně otřásl. Svalnaté tělo bylo pokryté šedivým prachem a potrhaný hadr vzdáleně připomínající ušmudlanou tógu mu v cárech pokrýval opálenou kůži.

Byl o hodně vyšší než Castiel, shlížel na něj s despektem a podmračený výraz v jeho buldočích očích nevěstil nic dobrého. Přistoupil přímo k němu a rukama připomínajícíma spíše lopaty mu jediným nacvičeným pohybem nasadil kovový obojek dřív, než stačil Castiel jakkoliv zareagovat. Krom překvapeného výdechu se kobkou ozvalo jen hlasité vrznutí následované cvaknutím. Chlapisko sevřelo pojistku obojku na krku kleštěmi tak, aby jej obyčejný smrtelník nemohl sejmout, rty se mu sevřely ve spokojeném úšklebku a když o krok ustoupil, jen si otřel špinavý nos do hřbetu své mohutné tlapy.

Castiel jen nevěřícně sklopil oči. Nemělo smysl bojovat, nemělo smysl na to nějak reagovat. Co víc mohl čekat? Nasucho polkl až mu obojek nepohodlně poskočil po ohryzku. Těžký kus kovu ho celkem příjemně chladil na horečkou rozpáleném krku. Tělo, které nyní bylo jeho, se se vším tím utrpením vyrovnávalo po svém.

„Jak nám to sluší.“ Neodpustil si poznámku svalovec a schoval kleště zpátky za opasek. Smrděl vším možným, ale kouř převládal. „Třeba se dožije konce týdne.“ Zašklebil se na strážného a poškrábajíce se na hrudi počkal, až strážný odepne okovy od stěny a šrouby je spojí s obojkem. Castiel cítil jeho oči, jak si ho doslova hladově prohlíží a po zničených zádech mu na zbytcích kůže vyrazil studený pot. Neměl tuhle dobu rád, opravdu ne.

Místností hlubokým tónem zachřestily řetězy, když jimi chlap brutálně trhl a Castiel se jen s hýknutím předklonil, když se mu obojek zaryl do zátylku a donutil ho k nečekanému pohybu vpřed. Aby udržel rovnováhu vykročil. „Tak se mi to líbí.“ Pochválil ho chlap a ještě jednou škubl svoji obrovskou tlapou, ve které svíral druhý konec řetězu. Následovalo další heknutí a další krok vpřed. „Snad tě nebudu muset takto vybízet, aby ti ten krček náhodou nekřupnul.“ Vesele to okomentoval svalovec a rázným krokem se vydal ke dveřím, táhnouc za sebou Castiela na obojku jako psa.

Castiel se na něj už nepodíval, s očima sklopenýma ke špinavé podlaze a v předklonu se nechal s občas projeveným odporem odvést.

~ ~ ~

Když konečně vyšli ven na denní světlo, Castiel zamžoural očima. Sluneční paprsky se mu bezohledně zabodávaly do na tmu zvyklých očí. Než se stihl rozkoukat a přivyknout si na ostré světlo kolem, ucítil, jak mu někdo omotává dosud nahé přirození drsnou látkou. Instinktivně chtěl cuknout stranou, ale obojek a další trhnutí mu připomněly, kde je jeho místo.

Po chvíli se konečně rozkoukal, stál na onom plácku před Raphaelovým novým domem a hnědovlasá otrokyně mu uvazovala primitivní bederní roušku kolem pasu. Klečela a nevěnovala mu jediný pohled, podlitiny po celém těle značily, že asi není nejposlušnější. Další otrokyně stojící přímo vedle něj, shrbeně držela mísu s podivnou mléčně zbarvenou hlenovitou tekutinou a nepřítomně sledovala bublinky, které se v ní samovolně objevovaly a zase mizely.

„Správně Castieli, nenechám tě zemřít.“ Zarezonovalo mu hlavou. „bude to nekonečné.“ Z balkónu nad nimi na ně shlížel Raphael ve svém oblíbeném tmavě fialovém rouchu. Aniž by nahlas promluvil, mávl směrem k vozu, který stál u druhé hlavní brány.

Otrokyně se z kleku postavila a namočíce část látky, která visela druhé z nich přes loket, začala zezadu otírat Castielova záda. Se syknutím se prohnul vpřed v představě další ostré bolesti, ale ta k jeho údivu nepřicházela. I když očekával další podraz, tekutina nebyla kyselinou ani ničím podobným a dalo by se říci, že dokonce až nečekaně chladila rány. Povolil napětí a s nyní pokleslými rameny poslušně stál. Po chvíli otrokyně odložila látku a se svojí kolegyní se sklopenou hlavou odešla mimo jeho dohled.

Pak zaregistroval i další pohledy, kterak se do něj doslova zabodávají. Mírně pozvedl hlavu, aby oněm pohledům oponoval. Celé bratrstvo zdejšího Domina bylo nastoupené v plné parádě. Řada pevně a mohutně osvalených mužů si ho s různými výrazy opovržení prohlížela jako kus masa.

Byl oproti nim směšný, bílé, krví a tmavými skvrnami pokryté, rachitické torzo stojící před řadou snědých a jizvami pokrytých svalnatých mužů. Nikdy dřív nad svojí schránkou nepřemýšlel. Neměl to zapotřebí, on sám byl svojí vlastní existencí a pro tu krátkou chvíli, kterou měl na Zemi strávit, to nebylo důležité. Nebylo. Sám teď pocítil něco, co by se dalo nazvat studem, očima se vrátil zpátky k zemi.

V myšlenkách se vrátil zpátky do nebe, přesněji do těch nepatrných zbytků, do kterých mu jeho nyní omezená schopnost myšlení dovolovala vstoupit.

Pak si vzpomněl na Deana, na zelené oči, jeho úsměv. Jako ve snách ho odtáhli k vozu, kde svalovec zaklínil konec řetězu do připravené západky a zašklebíc se plesknul Castiela po zadku, jen to přes látku mlasklo a Castiel čelem nabral dřevěnou spojku. „Z tebe bude pěkná děvka.“ Zašeptal mu chlípně do ucha chlap a kývl na Raphaela, který si oliznuvši horní ret přitáhl nejbližší otrokyni, aby ji zase ke všeobecné radosti zprznil.

Vedle Castiela stojící mladší muž, zjevně také otrok, od něj o krok ustoupil a raději se přidružil k dalšímu muži, který byl připoután o západku dál.

Zatímco Raphael za hlasitého sténání bezostyšně ukájel svoji potřebu na ohnuté otrokyni, zdejší gladiátoři se na pokyn Aurelia chopili svých zbraní, aby pokračovali ve výcviku. Cvičištěm se ozývaly tupé rány dřevěných zbraní a štítů, doprovázené funěním a hekáním zápasících mužů.

Na prásknutí biče a hlasitou pobídku se do vozu zapřažený kůň rozhýbal do líného kroku. Druhá brána se s nepříjemným skřípáním otevřela a za pravidelného povrzávání starých kol se do kroku vydali i tři otroci, zapřáhnutí za vůz.

~ ~ ~

Nevěděl, jak dlouho vlastně šli. Byly to hodiny? Byly to dny? Za monotónního povrzávání povozu jen kladl nohu před nohu jako stroj a jednoduše šel, klást odpor by postrádalo smysl. Celou dobu měl zavřené oči a hlavu skloněnou. Přemýšlel o tom, nechat se k smrti uvláčet za onen prokletý obojek za povozem, ne, jistou hrdost stále má. Tu radost ze znovuoživení Raphaelovi neudělá.

Nemajíc boty si plosky nohou rozdrásal až do masa, ale bolest byla natolik všudypřítomná, že to nevnímal. Vůz v jistých pravidelných intervalech zastavoval, ale Castiel neměl ponětí o čase, už ho necítil tak, jako dřív. Při poslední zastávce se i se svými společníky svalil do prachu cesty a rychle zavřel oči ve snaze na malou chvíli usnout a odpočinout si. Slunce na obloze nepříjemně pálilo a horký vzduch byl nasycený prachem.

Neodpočívali ani čtvrt hodiny, když je přesně směrované rány bičem pozvedly zpátky na nohy. „A jdeme čoklové.“ Funěl na ně otylý a nekvalitním vínem páchnoucí vozka, který se celou dobu vezl na primitivním kozlíku a radost z toho, že může někoho zbít z něj přímo čišela.

Měl žízeň, tak strašnou žízeň. Jazyk se mu bohapustě lepil na patro a rty měl na mnoha místech hluboce rozpraskané. Slunce pálilo jako každý den předtím, který den vlastně? Castiel nepřemýšlel, neměl ani dost slin na to, aby si rty mohl olíznout. V krku ho škrábal prach a aniž by to dřív zaregistroval, měl krk do krve rozedraný od nepohodlného obojku, za který byl k vozu připoután.

~ ~ ~

Když se slunce sklánělo k západu a okolí pokrýval rudý háv posledních paprsků, dorazili na místo určení. Vůz se s nečekaným trhnutím zastavil tak, až Castiel opět nabral dřevěnou spojku čelem a hlava se mu samou nevolností zamotala.

„Posily do skupiny A.“ slyšel vzdálený hlas druhého ze dvou strážných, kteří doprovázeli vozku. Měl se rozhlédnout? Nezajímalo ho to, ať už byl kdekoliv, ony tupé rány, které se ozývaly ze všech stran, mu nyní dávaly zcela jasnou představu o daném místě. Primitivní krumpáče narážely do tvrdého žulového kamene a hlíny, byl v dolech.

Vzduch protínalo několik strohých rozkazů a práskání biče. Ostrý kožený konec však dopadal na jiná záda, i když se trojice nově příchozích při každém prásknutí instinktivně nakrčila.

Další mohutné zaprášené ruce odpoutaly řetězy ze západek. Když Castiel otevřel oči a v obavě, že onen mohutný chlap se přemístil i sem, zvedl pohled na toho, jenž teď držel konec řetězu. Byl to jiný, snědý a vzrostlý chlap, ale výrazem očí to byla přesná kopie toho, který vyprovázel Castiela z jeho Raphaelem stvořené přátelské domoviny.

Když si chlap všiml jeho pohledu, mlaskl a mrkl na něj. Castielovi se udělalo silně nevolno a polila ho vlna studu, že snad otisk na zadnici vidí všichni kolem. Víc nestihl myslet, kus nyní rozehřátého kovu se mu hladově zakousl do krku a donutil ho k pohybu za mužem, který se rozešel přímo k nejbližší jeskyni. Se sípavým dechem se všichni tři otroci dobelhali do nejbližšího stínu, kde je chlap přesně mířenými kopanci usadil na zem. „Čekat a ani se nehněte.“ Zahřímalo chlapisko a mávlo na stráž s biči stojící opodál.

Příkazu nebylo třeba, všichni tři se v křeči zkroutili do fetální pozice a snažili se vrůst do země nebo s ní alespoň nenápadně splynout.

„Chlemtejte, další příděl bude až ráno.“ Zařval náhle se objevivši muž a s hřímavým smíchem na ně vylil celé vědro smradlavé vody. Castiel i jeho kumpáni žíznivě chytali každou kapku, ať už to bylo cokoliv, mělo to v sobě vodu. Rty hladově bořili do mokrého prachu země a stráž se očividně velmi dobře bavila.

„Vstávat a do práce, šmejdi jedni líní.“ Řinkot řetězů a práskání bičem je probralo zpátky do reality. Strážní si trojici rozebrali, chlapisko samozřejmě zbylo na Castiela a mělo z toho neskrývanou radost. „Tak jdeme.“ Dva metry ho táhl po zemi za krk za sebou, přičemž se smíchem doslova dávil. Chladně vypočítavý zvuk se Castielovi mrazivě vrýval do mozku. „Koukej se vydrápat na ty hůlkovitý hnáty.“ Štěkl na něj a počkal, než se Castiel neobratně postaví na nohy, aby ho dovláčel na jeho nové pracovní místo.

„Tady je tvé místo, žádný nástroj nedostaneš, tyhle šutráky,“ mávl na čerstvě vykopanou haldu kamení před sebou, „budeš odnášet támhle na tu hromadu, je to jasný?“ trhl řetězem dolů tak, aby Castiel musel kleknout a zároveň ukázal na pár desítek metrů vzdálenou hromadu na ostrém slunci. Castiel cítil, jak mu z otevřených škrábanců na krku i zápěstích stékají tenké pramínky čerstvé krve. „Neslyším,“ zařval chlap a kopl ho do boku, až se Castiel předklonil a se sípavým hlesnutím se opřel čelem o zem. Kutači v okolí si ho nevšímali, jakoby tam nebyl ani on, ani strážný. „Pořád neslyším,“ rudl chlap vzteky, „seš snad hluchej?“ následující kopanec převrátil Castiela na bok až vydal přidušené, „ne.“

„Tak mě neser a koukej makat.“ Ještě jednou škubl řetězem a nakopl ho přímo do páteře tak, až se Castiel z klubíčka narovnal. „Vidím všude.“ Zahřímal na rozloučenou, sehnul se a připnul konec řetězu ke spojce okovů na rukou. Bolestí oslepený Castiel se se slzami deroucími se do očí pomalu zvedal na nohy. Otřel si sopel i slzy do hřbetu ruky a v předklonu se ohnul k hladě kamení, kterou tam pohotově chystal osvalený černoch s krumpáčem.

Ne, Raphael ho nezlomí, tak jednoduše ho nezlomí.

~ ~ ~


„Tenhle hezkej zadek toho moc nevydrží, vždyť se na něj podívej.“ Chrochtal svalnatý chlap, který Castielovi určil jeho nové pracovní místo. Nyní se opíral loktem o skálu ve stínu, družil se s dalšími strážnými a z číše ve špinavě tlapě usrkával vodu s vínem.

Vedle něj stojící menší strážný s krátkými černými vlasy jen s úšklebkem zavrtěl hlavou. „Bude muset.“ Odkousl si z kusu chleba a očima se vrátil zpátky k rachitické postavě tahající v pravidelných intervalech kusy kamene. „Dominus poslal jasné rozkazy.“

„O čem to žvaníš?“ ohrnul se na něj svalnatec a zakuckal se.

Černovlasý se pohledem vrátil zpátky k němu. „Ručíme za něj.“ pokrčil rameny. „Má se otužit a pak nastoupit do arény.“ Pronesl celkem suchým hlasem a ukousl si další kus chleba.

„Tahle troska?“ nevěřícně zakroutil hlavou jeho oponent a s přimhouřenýma očima pozoroval Castiela, jak s výrazem otupělého utrpení vláčí další kus vydolované skály na určenou hromadu. Příkaz Domina kazil jeho plány, ve své pracovní skupině neměl rád neschopné nebo málo pracující položky, ke kterým Castiel očividně zapadl. Mnoha jemu podobným se stávaly smrtelné nehody. Svalovec zaskřípal zuby a jediným lokem dopil svoji číši, aniž by z něj spustil oči.

~ ~ ~

Už byla skoro noc, celé okolí osvětlovalo velké množství loučí a strážných ohňů, když se ozval hlasitý zvuk gongu, který oznamoval konec dnešní práce.

Žíznivý a hladový Castiel sotva pletl nohama, při smyslech ho držela jen neutuchající nenávist a představa, že ho Raphael tímto způsobem nezlomí. Nevěda, kam má vlastně jít následoval ramenatého kutače, jehož kamení celou tu dobu odnášel k dalšímu zpracování. Černoch odevzdal svůj krumpáč u skupiny velmi dobře ozbrojené stráže a zamířil k řadě starých, rozvrzaných lavic uprostřed prostranství. Castiel ho slepě následoval.

Hlad sám o sobě znal, po setkání s jedním z jezdců apokalypsy si tento pocit uvědomil snad až příliš. Ano, měl hlad a ten další neméně nutkavý pocit byla žízeň. Mezitím se před ním vytvořila dlouhá fronta otroků, kteří pracovali v různých částech dolů a automaticky se řadili. Neomaleně ho předbíhali a odstrkovali stranou. Byli na to zvyklí, byl to každodenní boj o potravu, který Castiel neznal. Po další ráně loktem se postavil za jednoho z mužů a nehodlal ustoupit. Dokonce jednomu z těch, kteří se ho snažili předběhnout, rozrazil ret okovem, jen aby zůstal v řadě. Začal se přizpůsobovat.

Po prvotních potyčkách a několika výchovných ranách biči se řada srovnala a líným krokem se posouvala vpřed tak, jak se rozdával večerní příděl. Castiel bojoval sám se sebou, aby zůstal stát, vlna adrenalinu, vyburcovaná bojem o pořadí už pomalu přecházela a nahrazovala ji neuvěřitelná únava. Když přišel na řadu, málem upustil dřevěnou misku, když mu do ní přistála hrudka něčeho, co vzdáleně připomínalo kaši. Po vzoru všech ostatních se se svým kusem žvance uchýlil stranou a jako vyhladovělý pes rychle spolykal všechno, co v misce měl.

Udělal dobře, kousek od něj seděl otrok, mladý muž, jeden z jeho „druhů“, se kterým sem byl odvlečen z Pallatina. Ten přišel o misku a ještě si odnesl modrofialovou památku pod okem. Následovalo několik dalších prásknutí bičem a otroci si polehali na určená místa u zdí, nad kterými byly postaveny primitivní přístřešky.

Castiel přišel pozdě, s bolestným výdechem se stočil do klubíčka u něčích nohou mimo shnilou slámu a dýchaje si na ruce se snažil netřást zimou. Bolest, ten známý a všudypřítomný pocit ustupoval do pozadí a nahrazovala ho palčivá zima. Rány pomalu zasychaly a přestaly krvácet a Castiel pomyslel na Boha. Co všechno nadělil lidem, čeho ušetřil anděly, až únavou usnul.

~ ~ ~

Nad ránem ho probudila zima a zvuk jeho vlastních jektajících zubů. Z nebe se spouštěly nekonečné nitě studené vody a s radostným cvrkotem dopadaly k zemi. Spící otroci byli natlačeni pod přístřešky, ti šťastnější celým tělem, zbývající alespoň horní částí těla. Castiel ležel na dešti celý, pootevřenými rty chytal dopadající kapky, aby i přes vtíravou zimu uhasil žízeň. Stočený do klubíčka cítil, jak se krvavé strupy rozmáčejí a bolest začíná bojovat se zimou o vládu nad jeho smysly.

Cvrkot kapek protnulo ostré prásknutí biče, probuzení otroci se jako jeden rozběhli kamsi za roh blízké skály. Castiel váhal, pomalu se zapřel rozedřenými dlaněmi, aby se postavil, když ho vpřed vyslal pořádný kopanec do pozadí. „Dělej.“ Zahřměl mu za zády nyní již známý hlas svalovce. Castiel se otočil, vrhl na něj mlhavě rozčílený pohled, postavil se a rychle následoval zbytek otroků.

„Má snad přežít nebo ne?“ otočil se na další dva strážné s biči, kteří se jen ušklíbli.

„Nezapomeň mu utírat zadek.“ Rýpnul si jeden z nich, načež svalovec mávl rukou a popohnal Castiela bičem přes pozadí.

Za skalním výčnělkem byla dvě koryta s nevábně vypadající vodou, což otroky nezastavilo a jako chlemtající stádo oblehli všechna volná místa. Castiel doběhl ještě včas, aby dlaněmi nabral několik loků a alespoň trochu uhasil žízeň. Ti, kteří se zvedli příliš pomalu nebo nebyli až tak rychlí, měli smůlu, nenajdou-li kaluž, budou bez vody celý den. Ti, kteří se odvážili pít dešťovou vodu ze země byli zbičováni tak, že se po několika ranách rychle zvedli a s bolestným rykotem se klidili po čtyřech na svá pracovní místa.

~ ~ ~

Po následující dva měsíce probíhalo všechno dle nastaveného scénáře, Castiel si zvykl na pravidla a vše vykonával jako stroj, nepřemýšlel. Opálené tělo plné jizev začalo nabírat z neustálé těžké práce svaly. Jediná věc, které si nikdo moc nevšímal, byl neutuchající vzdor v jeho modrých očích, zatímco většina otroků hleděla na svět s odevzdaným výrazem života ze dne na den, Castielův pohled čišel nenávistí a vzdorem.

Vše by pokračovalo dál svým vlastním tempem a v zajetých kolejích, kdyby ten den nedorazily nové posily, noví otroci ze vzdálené Gálie. Jak bylo vidno, část jejich kmene už v dole pracovala a tak se začleňovali mnohem rychleji, než by se čekalo. Zvláště, když mluvili jazykem, kterému rozuměli jen oni.

Castiel si nově příchozích nevšímal, už dávno ztratil schopnost rozumět všem jazykům, staral se jen o sebe a o svůj kus žvance. Ten se však toho večera zalíbil jednomu z nových. Vysoký a poměrně ramenatý muž s delšími vlasy mu při večeři nečekaně vyškubl misku z rukou, aby se přiživil. To zdvihlo i šlachovitého mužíka na opačné straně. Castiela to na chvíli vyvedlo z míry, rychle se však vzpamatoval a jedním skokem se vrhl na vysokého drzouna.

Jak vlasatce praštil pěstí do nosu a objevila se čerstvá krev, všechno se mu ztratilo v krvavé mlze. Castiel víc nebyl Castielem. S divokým výrazem v očích bušil do zloděje s takovou vervou, že ani necítil, že si okovy do masa rozdírá zápěstí a že se na něj vrhli jeho kumpáni. Chytal a rozdával rány jako vzteklé a do kouta zahnané zvíře. Tak moc si potřeboval vybít bezmoc, vybít si všechno to příkoří, kterému ho jeho vlastní bratr dosud vystavil.

Řetězy řinčely, krev doslova stříkala do všech stran, když se do bitky vložili i strážní. Rudí vzteky řezali do klubka bijících se těl nejdříve biči a když to nepomohlo, vrhli se na ně se sukovicemi. Když se jim podařilo zuřivě se mlátící původní dvojici rozdělit, bezhlavě do nich bušili tak, až se Castiel i vlasatý nenažranec přestali hýbat a sehraně skučeli bolestí v tratolišti krve.

Z přihlížející skupinky otroků, kteří se boje nezúčastnili přímo, Castiela sledoval šlachovitý mužík a vztekle svíral praskající prsty v dlaních.

Když strážní nastolili obvyklý pořádek a otroci se uložili pod přístřešky, čtyři ze strážných chytili za nohy třesoucí se dvojici, aby je odvlekli na obávanou trestnou skálu.

~ ~ ~

Ostré polední slunce se mu bolestivě zabodávalo do kůže a ostré výčnělky skály se mu se zvrácenou radostí zakusovaly do zkrvavených zad. Ruce v okovech zavěšených v trestném háku už pomalu necítil, stejně tak i celé tělo, které bylo pokryto směsicí mělkých i hlubších řezných a tržných ran různého stáří. Byl unavený, tak strašně unavený, že i visíce v pramálo pohodlné poloze tiše podřimoval. Visel tu už čtvrtý den na ostrém slunci, denně zbitý do bezvědomí, hladový, žíznivý a s podlomenou vůlí.

Z nedalekého pracovního místa jej sledoval pár zákeřných očí. Drobný stařík, nejspíše původem zloděj a zřejmě příbuzný vlasatého, se nenápadně přesunul ze svého místa a s pomstychtivým výrazem ve tváři sevřel v dlani ostrý kousek odlomeného kamene.

Malý, vychrtlý skrček se zkaženými zuby a zákeřnýma očima, žebra vystupující pod scvrklou kůží sevřel s překvapující silou úlomek kamene, až se mu ostré hrany zaryly do dlaně a jako stín se začal proplétat mezi kameny ke stěně, která se používala k trestům. Vždy tam někdo visel a ne všichni svůj trest přežili, i teď tam pod spalujícím sluncem trpěli 3 muži a prožívali své peklo na zemi.

Nedaleko od nich spokojeně postával strážný ve stínu velkého kamene a v prachu u nohou se mu svíjel trojitý konec zvláštního biče, se kterým si pohrával. Jeho bystré oči zaznamenaly pohyb kousek od sebe, ze stínu na něj mžouraly oči jejich práskače a jemu po páteři přejel intenzivní pocit odporu, i když zrovna sám nebyl vzor cností. Když strážnému došlo, o co té špíně jde, odplivl si do prachu a pomalu se otočil na opačnou stranu na znamení toho, že je slepý a hluchý. Jisté osoby je dobré si pěstovat.

Šlachovitý mužík ještě chvíli zlověstně mžoural kolem sebe, přeci jen nebyl až tak oblíbený, jak by se dle reakce hlídkujícího strážného mohlo zdát. Po pár minutách, když usoudil, že je čistý vzduch, opatrnými přískoky tak, aby řetězy řinčely co nejméně, doslova dohopsal až k pranýřské skále. Ještě jednou se bedlivě rozhlédl a přidržujíc se kostnatými prsty na sluncem rozžhaveném kameni se jako pavouk vytáhl až ke Castielově hlavě. "Ža ten žvanec pro mýho kluka mi žaplatíš..." zašišlal mu znenadání do ucha, vycenil své žlutočerné zuby a zarazil mu úštěpek kamene až po prsty do nataženého boku. Nečekanou bolestí a překvapením trhl Castiel hlavou vpřed až zachrčel, protože se mu nelítostný kov obojku zaryl hluboko do masa.

Castiel zalapal po dechu, ale pohmožděným hrdlem se do plic moc vzduchu nedostalo. Jeho pozice mu nedovolovala se pořádně nadechnout, bránice byla napnutá a jen ztěžka se zvedala. Jak mu projela tělem bolest trhaných svalů, tělo se prohnulo do luku a nápor na už tak vyvrácená ramena se v tom okamžiku zvýšila za hranici snesitelnosti a úpony svalů a šlach v jednom rameni povolily a kloub vyskočil ven. Castiel už neměl sílu křičet a jeho schopnosti vnímání bolesti se pomalu snižovaly následkem příliš dlouhého utrpení a častého týrání. Už mu bylo všechno jedno a v jasnějších chvílích přemýšlel, co by mohl udělat proto, aby Raphaela rozzlobil natolik, aby ho nakonec definitivně zabil.

Po tváři šlachovitého útočníka se rozlil zklamaný výraz a z očí se vytratil pomstychtivý lesk, protože jeho oběť nereagovala tak, jak si představoval. I když úštěpkem v ráně otočil, z Castielova hrdla se dral už jen sípavý dech a v sloup obrácené oči se zasouvaly za mihotající se víčka.

"Zmizni!" zařval na mužíka dohlížející strážný. Vzduchem se mihl stín biče a než se kdo nadál, nebylo po chlapíkovi ani památky. Pak pohlédl vzhůru na zmučené tělo, které očividně svůj boj o život vzdávalo. Z Castielových úst pozvolna vytékal pramínek krvavých a bublinkami protkaných slin, když mu mužík nechtěně poskytl poslední službu a propíchnuvši mu plíci mu jeho poslední přání částečně splnil. Raphael byl daleko. "Otče, konečně…" Skomírajícím vědomím nebohého Castiela probíhaly poslední záchvěvy myšlenek.

Strážný zaujatě přiskočil k ochablému tělu visícímu na háku, chytil ho pod bradou a zvedl mu hlavu. Při pohledu na sotva dýchajícího vězně se sinalou tváří se mu mihl v očích strach z následků. Bylo jim důrazně řečeno, že si můžou dělat, co chtějí jen s jednou podmínkou. vězeň musí přežít. A on byl v tuto chvíli víc mrtvý než živý a to pro ně mohlo mít nedozírné následky. Křikl na druhého strážného, opatrně sundali tělo a rychle ho naložili do vozu. Jakýsi felčar, který byl součástí zdejší posádky mu ránu na hrudi pevně ovázal, ale jeho výraz byl více než jasný. Přežití by byl zázrak. Během několika minut byl zapražen kůň a za strohých příkazů zodpovědného svalovce se vůz s umírajícím Castielem okamžitě rozjel zpátky do Pallatina.

TBC

Část II. Multis ictibus deicitur quercus - Pod mnoha ranami padne i dub NC-17 Explicit <------> Část IV. Ante portam inferam - Před branou pekelnou NC-17 Explicit


Naposledy upravil Panthera dňa 09.11.12 20:16, celkom upravené 1 krát.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   27.11.11 10:49

Tak teď nevím, zda přát Castielovi, aby přežil Je to děs, co se mu děje a nikdo mu nepomůže Kde je ten Dean???!!! Musí ho zachránit!!! Opravdu perfektní pokračování. Já z toho fakt nemůžu. Ten torturing je bezkonkurenční Díky za tak dlouhé pokračování a doufám, že se brzy dočkáme dalšího příspěvku, když už zdraví slouží lépe A abych nezapoměla...
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   27.11.11 18:17

wow wow wow
takže holky váš styl psaní fakt miluju - ty slovní obraty - no paráda Twisted Evil
torturing už ani nekomentuju, protože představa Castiela na obojku - to je prostě PARÁDA!!!!!!! Twisted Evil
a tentokrát jsem se i zasmála - bo představa svalnatého Casse - ach Chucku Very Happy to mi prostě nejde - a i když Panthera dělá super fotky, tak já mám pořád v hlavě kostnatého Castiela

holky opravdu super (už se těším na tu avizovanou scénu v lázních Twisted Evil ) - tvořte rychle - já jsem natěšená jak malé dítě 702
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   27.11.11 20:39

Na tomhle foru mocinky lovískuju, že se přizpůsobuje Iphonu, takže jsem se vracela z conu a vklidu si četla. Twisted Evil

A věta „Chlemtejte, další příděl bude až ráno.“ se mi prostě strašně líbí cheers
Styl, příběh, popisy prostě super, takže more. 704
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   03.12.11 18:47

Je to strašný, ponižující, tak by nikdo nezacházel ani se psem. Sad Ale člověk vydrží mnoho. O tom se Castiel přesvědčil na vlastní kůži. Shocked Brrrr, mě z toho úplně mrazí. Rolling Eyes
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   15.12.11 20:31

Po delší pracovní odmlce předkládáme další část. Tak si ji užijte. Smile

janča: V době, kdy ze psů i lidí stahovali kůži zaživa, nemůžeme čekat žádné slitování. Proč nerozvrátit zažitá "ňuňu-ťuťu" klišé. Cool
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Aut vincere aut mori IV.   15.12.11 20:31

IV. část
Ante portam inferam - Před branou pekelnou.
NC-17

Castiel bezvládně ležel v polorozpadlém povoze na smradlavé hromadě starých hadrů. Zcela ztratil pojem o čase, neměl ani ponětí o tom, jak dlouho se kodrcali zpátky do Palatina, zpátky k Raphaelovi. Krom temnoty se mu před očima občas míhaly obrazy, směsice neztracených vzpomínek, ostré slunce pronikající povozem, obličej naklánějícího se strážného, Dean. Svět se s ním točil a přecházel různými barvami, ale s železnou pravidelností vždy skončil v černotě.

Už vůbec nevnímal suchou, vyprahlou krajinu která jejich cestu provázela. Suchý horký vítr proháněl kolem cesty stepní běžce a vířil prach. Jemné částečky, které byly všudypřítomné a s vlastní radostí ztěžovaly dýchaní. Sluncem ozářenou oblohou kroužili hladoví supi.

Na hromadě pohozených provazů vedle Castielova zimnicí se třesoucího těla seděl viditelně nervózní strážný. Se sklopenou hlavou si naštvaně kousal ret a s tváří zkřivenou směsicí znechucení a zlostných obav, se očima zarýval do ležícího vězně. Čas od času se snažil polomrtvému vpravit přes zatnuté zuby do úst trochu vody, ale nebylo to ze soucitu. Vnitřně ho ovládal strach, obava z pouhého pomyšlení na reakci Domina.

Jeho veškerá snaha však vyšla vniveč. Castiel nebyl schopen polykat, krví zbarvená tekutina mu koutkem otevřených rtů stékala po tváři a vpíjela se do hrubé látky hadrů pod ním. Čelisti byly pevně sevřené a tak strážný další pokusy vzdal, neboť každé zakašlání, dalo-li se křečovitým chrčivým záškubům takto říkat, znamenaly jen rozšiřující se krvavou skvrnu na primitivním obvazu. Rudá mapa se stejně i bez dalšího přičinění šířila látkou jako mor.

Měli rozkaz ho udržet při životě, vězeň nesměl zemřít a tento na první pohled jednoduchý úkol se před ním tyčil jako nedostupná hora. Strážný dostával čím dál tím větší strach a nervózně si mnul ruce. Vztek na vězně v něm doslova bublal, vězeň, který si dovolil mu takto komplikovat život. Ve své duté hlavě, která nebyla schopna vydat kloudnou myšlenku, byl přesvědčený, že to vězeň udělal schválně a v návalu náhlého vzteku mu bezmyšlenkovitě zaryl opatek sandálu do zraněného boku.

Ztýrané umírající tělo se jen sotva znatelně stáhlo a přes sevřené zuby uniklo zachrčení. Víčka přivřených očí se nekoordinovaně poškubávala a Castiel se stále potácel na samém pokraji žití. To fyzické a reálné mu bylo vzdáleno do té míry, že se ho žádná nová bolest, ani neustálé tvrdé natřásání vozu netýkalo. Z hlubokých ran i drobných ranek se krev vsakovala do nenasytných obvazů, které ji pozvolna propouštěly dál. Hadry pod jeho tělem už byly nasáklé krví natolik, že ji i ony po tenkých pramíncích propouštěly na hrubě opracované dno povozu, odkud v nepravidelných intervalech odpadávaly rudé kapky do prachu cesty a zanechávaly za vozem sotva znatelnou rudou stopu.

Veškeré zděšení, strach, vztek i bolest, které Castiel cítil, pomalu vystřídala apatie, která zachvacovala jeho mysl jako příkrov čerstvého chladivého sněhu, bylo mu jedno, co s ním bude, co bude dál. Kdesi hluboko pohřbená milost v něm však tiše žila dál. Když se k ní apatie přiblížila, její mrazivé okraje odporem odtávaly. Slábnoucí milost jeho mysli neustále připomínala, že to poslední mu ještě Raphael nevzal, hrdost na to, že se vzepřel zlé vůli, že v sobě našel odvahu se postavit mocnějšímu. To jeho potlačená andělská moc ho udržovala při životě, pozvolna rozfoukávala skomírající plamínek vzdoru a houževnatě odháněla stále slaběji dorážející netečnost.

To vše se odehrávalo kdesi hluboko v jeho nitru a jeho tělo zachvacovaly neustálé přívaly třesavky, jak se vůz kodrcal po nepříliš dobře udržované cestě plné výmolů.

~ ~ ~

Na sklonku dne vjel vůz branou do Palatina a špinavý hrbáč na kozlíku ho s trhnutím jediným pevným trhnutím otěží zastavil, zachrchlal a odplivnul si na zem. O chvíli později seskočil z vozu strážný, jenž seděl vzadu a rozčileným krokem si to zamířil do dveří u brány. Za okamžik se vynořil s dalším, svalnatým pořízkem s buldočí šíjí a společně doklusali k povozu, aby z něj nepříliš opatrně vyndali tělo a odnesli ho rovnou na stůl místnímu k felčarovi.

„Položte ho támhle na tu lavici a pořádně ho přivažte.“ malý, pokroucený mužík s mastnými vlasy přes rameno zlostně zavrčel, pohodil hlavou směrem k nejbližší lavici a obrátil se zpátky k právě rozdělané práci. Bez mrknutí oka pokračoval v sešívání roztrženého obočí jednoho z gladiátorů a nijak nejevil známky obav.

Když svou práci dokončil, lhostejně se došoural k lavici na níž ležel Castiel a zkoumavě ho přejel pohledem.

„Ten je teda zřízenej.“ Zamručel a uznale pokýval hlavou. „A já ho mám dát dohromady?“ zvedl hlavu a znechuceně se podíval na strážného. Ten však neodpověděl a viditelně skřípal čelistmi.

„Obávám se, že to půjde jen těžko…“


Než stihl mrknout okem, ucítil na svém vyhublém krku mrazivě chladnou čepel meče a do uší se mu zarýval nebezpečný šepot strážného. „Je mi úplně jedno, jak to uděláš, ale uděláš to. Jinak si s tvojí prašivou hlavou budou hrát hladoví psi.“ Roztřesenému felčarovi poposkočil ohryzek a suše polkl. Jeho klid byl ta tam.

„Je to jasný?“ zeptal se zcela zbytečně strážný a přitlačil čepel meče tak, až po vychrtlém krku začala stékat stružka krve. Mužík se sípavě nadechl a opatrně pokývl hlavou na znamení, že rozuměl. Po chvíli, která mu připadala neskutečně dlouhá, meč z jeho krku zmizel. Třesoucíma se rukama pokynul na u dveří nesměle stojící otrokyně s pseudolékařským náčiním a začal ošetřovat zbídačené tělo ležící přímo před ním.

Po Castielově horečkou rozpáleném těle se díky chladnému vzduchu v místnosti rozesela husí kůže a třes způsobený zimnicí byl o to znatelnější. Felčar stáhl zkrvavené obvazy a z mísy poblíž se chopil jakési primitivní žínky, aby omyl špínu a zaschlé škraloupy krve z okolí ran. Práce mu trvala o to déle, že se stále snažil neupustit ji z vlastních roztřesených rukou na zem.

Když se mu podařilo do ran vetřít hojivou bylinnou mast, překryl nejhorší rány čistými kusy plátna a dokončil tak ošetření, kterého byl v tuto chvíli schopen. S velmi špatně skrývanými obavami zkontroloval vlastní práci. Lépe ji provést nemohl, s touto myšlenkou se otočil a odešel za svými dalšími povinnostmi, které bude vykonávat mnohem raději a hlavně s klidem.

O chvíli později přišel druhý strážný a beze slova sjížděl očima z vězně na svého kolegu a zpět. Vězeň vypadal takřka mrtvě a oni s hrůzou, která jim čišela z očí, zhluboka dýchali. Oba bezradně přešlapovali u lavice, na které byl vězeň připoutaný. Pak jeden z nich sklonil hlavu a za pár okamžiků sebou škubl, když se přímo vedle něj ozval ledově vzteklý hlas, který jen velmi špatně skrýval podráždění a zlost.

"Neříkal jsem, že má zůstat naživu a použitelný pro arénu?“ doslova supěl zlostí Raphael. Zabít ho můžu jen já!" Tyčil se před nimi ve své sněhobílé tóze jako samozvaný bůh a jeho zuřivá slova se jim zabodávala do hlav jako útočící sršni. Oba vojáci se jako mávnutím proutku svezli na třesoucích se nohách na kolena a poníženě se před ním sklonili až k zemi.

~ ~ ~

Když se Castiel o něco později probudil, s očividným zklamáním si uvědomil, že není mrtvý. Nejhorší rány měl zabandážované, škrábance pokryté jakousi mastí a jazyk se mu lepil na patro žízní. Pomalu otočil hlavu za šelestem, který zaznamenal po své levé straně a očima se setkal se záští planoucím pohledem samotného Raphaela.

"Přede mnou neutečeš, to si zapamatuj jednou provždy!" zasyčel mu archanděl do tváře, až se Castiel rozkašlal, jak mu suchý horký vzduch dráždil krk a s lhostejným pohledem otočil hlavu zpátky.

Co víc mu může Raphael udělat? Bolest pro něj byla každodenním chlebem, smysly byly otupené a on sám se pomalu, ale jistě utápěl v letargii.

Reakce anděla nebyla vůbec taková, jakou Raphael očekával. Pevně stiskl rty k sobě. Chvíli nehnutě pozoroval svoji oběť a pak se mu tvář stáhla do nepříjemného úšklebku. Protože Raphael se nikdy nevzdával, vždy dostal to, co chtěl. Upravil si lemy tógy volně splývající přes kotníky a sehnul se nad anděla, který nepřítomně zíral do stínů na stropě.

"Budeš mi líbat nohy, budeš škemrat, abys mi mohl sloužit." Zašeptal mu tvrdým hlasem do ucha. Ovšem nezdálo se, že by to mělo jakýkoli účinek, Castiel prostě vůbec nereagoval, jakoby jeho slova snad vůbec neslyšel.

Raphael se náhle napřímil a zpoza tógy na prsou vytáhl malý hnědý váček. Natáhl ruku tak, aby ji viděl i Castiel a podal jej přihlížejícímu strážnému.

"Dvě špetky a nech ho to vypít." S těmi slovy pohlédl naposled na jak se zdálo, nevnímajícího Castiela a za doprovodu dalších dvou strážných jej ponechal jeho dalšímu osudu.

~ ~ ~

I když Castiel vypadal, že je duchem nepřítomný, velmi dobře slyšel a viděl, co dal Raphael strážnému. Snažil se potlačit vnitřní mrazení, ale jeho strach byl silnější a neustále v něm rostl, jak se mu vybavovalo to, co věděl o vlastnostech a použití obsahu váčku.

Moc toho nebylo, ale stačilo ho to vyděsit natolik, že málem začal prosit. Jen fyzická nemohoucnost jeho schránky a poslední zbytky hrdosti, kterou v něm Raphael zatím nezlomil, mu v tom zabránily.

~ ~ ~

Nebyl si jistý, jak dlouho nevnímal svět kolem sebe, když s ním nešetrně zatřásli. Neochotně pootevřel oči a první věc, na kterou mu padl zrak, byl pohár. Jeho tělo toužebně zareagovalo na myšlenku, že konečně uhasí žízeň, ale pak si uvědomil, co má vlastně vypít.

Než stihl jakkoliv zareagovat, hrubá ruka ho uchopila pod krkem, aby mu zvedla hlavu a mezi rty ucítil neodbytnou chladnou hranu poháru. Najednou v sobě nalezl tolik síly a tolik odhodlání, že se vyškubl a hlavou vyrazil strážnému pohár z ruky. Ten se s cinkotem odkutálel do rohu místnosti a veškerý obsah se se zlověstným sykotem rozlil po kamenné podlaze. Strážný jen překvapeně zamrkal, vězni většinou doslova hltali každý doušek, kterým byli v takovém horku poctěni. Tento byl očividně žíznivý, ale asi tvrdohlavý. Pomyslel si strážný, mezi zuby procedil nadávku a s naštvaným výrazem mu vrazil pěstí tak, až Castiel chytil temenem druhou ránu od lavice, na které nyní ležel.

"Hajzle, to si nezvykej." upozornil ho rozčílený strážný, chopil se spadeného poháru a zmizel za dveřmi, aby jej znovu doplnil.

Najednou Castiel zrychleně dýchal, cítil přítomnost rozpuštěného prášku vpíjejícího se do podlahy. Nemohl uniknout, byl v pasti. Jen samotná představa, že by se ho modravý prášek jen letmo dotkl jeho potlačené milosti, v něm vyvolávala doslova infarktový stav. Roztřesené tělo se pokrylo novým přívalem studeného potu a Castiel doslova skřípal zuby hrůzou.

Kroky strážného a doprovodu se zlověstně rozléhaly chodbou s pravidelnou neúprosností a přinášely pohár, který bude muset vypít. Bylo mu jasné, že proti dvěma zoceleným strážným nemá ani nejmenší šanci, jeho tělesná schránka byla tak fyzicky oslabená, že mohl sotva pohnout rukou.

Čím víc se kroky blížily, tím víc zoufalství, bezmoci a děsu mu probíhalo tělem a navenek se to vše projevovalo silným třasem. Castiel očima hypnotizoval otvor dveří a když se v nich objevil mohutný strážný, zajíkl se a třesoucíma se rukama se pokoušel zvednout tělo a dostat se tak do bezpečí. Někde v koutku mysli věděl, jak je jeho snaha směšná, ale teď jednal pouze na základě zvířecích instinktů, které mu říkaly, že když nemůže bojovat, tak musí utéct.

Byl tak soustředěný na svůj pokus donutit tělo fungovat podle svého přání, že když ho do hrudi uhodila pěst a přirazila ho k lavici, jen překvapeně vyhekl. Široká dlaň ho držela přišpendleného k hrubě hoblovanému dřevu, druhá mu sevřela čelist a ocelovým stiskem mu páčila zuby od sebe.

Castiel se pokoušel vytrhnout hlavu z pevného sevření, ale jeho snaha byla zbytečná a tak začal vydávat zoufalé, žadonící zvuky. Na strážné to nemělo, jak se zdálo, vůbec žádný účinek, pokud vůbec, tak spíše opačný. Castielova ústa byla násilím otevřena a v jeho zorném poli se objevila tvář druhého strážného, která se potěšeně šklebila a pak už jen cítil chladnou tekutinu, která mu stékala po jazyku do krku.

Snažil se ji vyplivnout, ale jeho hlava se tlakem zaklonila vzad a silné prsty mu neúprosně sevřely nos, aby nemohl dýchat. A pak už nezáleželo na tom, co Castiel chtěl, jeho tělo reagovalo samo a podle přírodních zákonitostí se zachovalo tak, aby přežilo. Castiel zoufale polkl, aby se mohl nadechnout.

~ ~ ~

Jeho mysl zahltila čirá hrůza, s divoce vytřeštěným pohledem zíral do stropu a v očekávání toho nejhoršího se třásl jako osika. Avšak zprvu nic necítil, tekutina neměla žádnou chuť, zanechávala po sobě pouze mírně nasládlou pachuť na patře, ale jinak nic.

O pár minut později se sklepením rozlilo oslnivé světlo a chodbami se šířilo nelidské vřeštění, až se několik dalších otroků ustrašeně natlačilo do nejtemnějších koutů svých cel.

Milost, to jediné, co v jeho těle zůstávalo z jeho původu, to jediné teď bylo rozežíráno do samé podstaty své existence. Bolest, co byla proti tomu bolest? Castiel byl zevnitř zaživa trhán na stále titěrnější kousky. Ač fyzický stav jeho schránky vypadal pořád stejně, jeho nitro leptala směs ingrediencí starší, než on sám. Ovšem i v tomto ohledu byl Raphael rafinovaný. Podstata jeho bytí byla takřka zničena, ale prášku zjevně nebyl dostatek na to, aby to jeho milost definitivně usmrtilo. Mysl mu zahltily staré vzpomínky a představy, které se se ztrátou velké části milosti stávaly stále mlhavějšími, až nakonec byly zcela zastřeny. Rány na jeho fyzickém těle se začaly hojit rychlostí, která by nebyla normálně možná. Ovšem on nic z toho nevnímal, uzavřený ve svém vlastním pekle.

Nevnímal, že doslova rozerval pouta, že spadl z lavice svíraje si hlavu, že se potácí místností a nevnímal ani zděšené pohledy strážných, kteří roztřeseně zacouvali k protější stěně.

~ ~ ~

Když přišel Castiel částečně k sobě, zjistil, že je nacpaný v rohu místnosti, celý se třásl, kolena přitažená k ramenům si svíral pažemi a vypadal, jakoby se chtěl vmáčknout do lhostejného vlhkého kamene.

Vůbec si nepamatoval, jak se tam dostal, poslední vzpomínka byla na pohár u jeho úst a drsnou ruku svírající mu čelist.

Pomalu k jeho uším doléhalo nelidské skučení týraného zvířete a pořád sílilo. Chtěl se toho úděsného zvuku zbavit, tolik chtěl, aby to přestalo!

Neodbytný zvuk, stále nabírající na síle, ho surově vrhl zpět do reality a on s děsem zjistil, že je to on, že to on vydává ten hrůzyplný křik. Násilím se mu podařilo sevřít čelisti, teď už to aspoň neznělo nahlas a chodbou jen doznívaly ozvěny jeho křiku, ztrácející se v dálce. Kameny místních kobek do sebe vsákly onen beznadějný, zmučený křik dalšího bezejmenného vězně a chodbou se rozlehlo do uší bijící ticho, které snad bylo ve své podstatě ještě děsivější.

Nakonec zbytky sesbírané vůle potlačil i to tiché úpění, zvedl hlavu s krvavýma očima, které neměly daleko k výrazu šílenství a rozhlédl se kolem. Po stěnách se míhaly stíny vrhané loučemi ve skružích. Pomalu sklopil oči dolů na vlastní třesoucí se ruce.

Pak vzhlédl vzhůru spoře osvětlenou celou a u protější stěny, napolo ve stínu, uviděl stát oba strážné. Tváře měli skryté ve stínu, ale z celého jejich postoje bylo jasné, jak moc jsou vyděšení.

~ ~ ~

Pomalu vstal a zkusmo zahýbal pažemi a prohmatal si bok. Jeho tělo bylo fyzicky v pořádku, sice se ještě cítil slabý, ale mohl se hýbat bez všudypřítomné bolesti. Když pozoroval stráže naproti, uvědomil si, že jsou dál od dveří a on by se mohl pokusit projít dveřmi. Projít dveřmi a najít objekt svojí nenávisti, kterou teď už pociťoval jako svou základní součást. Ta nenávist jím proudila ve vlnách a jako příboj pořád sílila, až se celý třásl.

Raphael v něm pohřbil veškeré andělské zábrany, týkající se ničení a zabíjení bratrů, už zbyl jen člověk a on jako člověk cítil. A jako takový se i choval.

Znenadání se pohnul směrem ke dveřím, nemyslel na nic jiného než na to, postavit se Raphaelovi tváří v tvář. Byl beze zbraně a vlastně naprosto v nevýhodě, ale tohle teď ve svém stavu nevnímal.

Strážím ještě chvíli trvalo, než se vzpamatovaly a pochopily vězňův úmysl, ale pak rychle tasily meče a rychle se k němu začaly přibližovat. Castiel s očima hořícíma vztekem zaútočil na chlapa přímo před sebou, teď byl jedinou překážkou mezi Raphaelem a jím. Strážný však měl na paměti, že ho nesmí zabít, ani příliš zranit. Začal před ním pomalu couvat. Tím dal prostor svému druhovi, aby se přiblížil zezadu.

Když byl dost blízko na to, aby mohl použít krátký meč, prudce udeřil vězně plochou stranou meče ze strany do hlavy a tělo před ním se s tichým překvapeným heknutím poroučelo k zemi. Strážní na sebe pohlédli, pak se zadívali zpátky na bezduché tělo a znechuceně si odplivli. Popadli Castiela a nešetrně ho položili na lavici, kde ležel před tím a pevně ho připoutali náhradními pouty, které byly schované pod lavicí. Ze špatně oholených tváří vyzařovala úleva a počínající zášť.

~ ~ ~

Castiel už přestal počítat, kolikrát se probíral k vědomí z černé tmy, začínalo se to stávat pravidlem. Navíc zjistil, že leží opět na lavici, roztažené ruce a nohy má znehybnělé a pevně přichycené pouty. V zorném poli se mu objevil krvelačný výraz jednoho ze strážných, který nevěstil nic dobrého. V reakci na hrozbu vyzařující z hrubého obličeje cítil, jak má napnuté svaly, z čela mu stéká pot a dělá si cestičky špínou. Chřípí se mu chvěje, prsty se křečovitě zarývají do dlaní, pouta mu rozdírají kůži, nyní kožený obojek mu bolestivě svírá krk a tlačí na ohryzek.

Z rohu místnosti slyšel syčivý zvuk praskajících uhlíků a nemusel být žádný génius, aby si dokázal představit, co bude následovat. Vlastně skoro bezděčně zaškubal pouty a jen tak okrajově cítil, jak mu po zápěstích stékají tenké krvavé stružky. V jeho zorném poli se znovu objevil krutý výraz jednoho strážného, zjevně natěšeného představou věcí následujících.

V příští chvíli mu nacpal páchnoucí, oslintaný dřevěný kolík, který sloužil jako roubík, mezi zuby. Připevnil ho kolem zátylku své oběti tak, aby ho nemohla vyplivnout a pak už se temnou místností ozýval jen zrychlený dech a tlumené úpění doprovázené syčením žhavé čepele přiložené na tenkou, citlivou vnitřní stěnu stehna, zatímco se mu strážný díval s ďábelským potěšením do očí a samým vzrušením si olizoval rty.

Svalnatý, hrubý chlap si užíval každou chvilku, upřeně sledoval výraz utrpení na vězňově tváři a pak sjel pohledem na krk, kde se zcela zřetelně rýsovala žíla a bylo vidět, jak v tepně vedle pulzuje okysličená krev.

Chtíčem se chlapovi zamlžily oči, na chvíli se zarazil, odstoupil a natěšeně si začal mnout vlastní rozkrok poté, co odložil dýku zpátky mezi uhlíky. Castiel otupený takřka nesnesitelnou bolestí ležel na lavici, z očí mu čišela směs strachu a zároveň zuřivosti, zuby svíral dřevěný roubík a spolu s bolestně vyráženými vzdechy se mu na třesoucím se těle vyrazil čerstvý pot.

Strážný se otočil zpátky na Castiela, rukou si způsoboval stoupající rozkoš a s upřeným pohledem do vyděšených modrých očí bezmocného vězně se se k němu pomalu blížil. S chlípným úsměvem si přímo před jeho očima sejmul roušku a Castiel zhnuseně zavřel oči. Chlapisko s širokým úsměvem kývlo přes stůl na svého druha.

U zdi stojící druhý strážný nehnul ani brvou, zjevně byl na podobné věci již víc než zvyklý. Lhostejně začal měchem rozfoukávat uhlíky pod dýkou, jejíž čepel začínala opět rudě žhnout. Mezitím obnažený strážný bezohledně stisknul Castielovo přirození do své špinavé mozolnaté dlaně a souběžně se svým blížícím se vrcholem ho surově mačkal tak, až se kobkou a celým přilehlým komplexem začal ozývat vězňův přidušený křik. A jako už tolikrát před tím, se pohled modrých očí plný hrůzy a utrpení, začal pomalu zastírat milosrdným bezvědomím, zatímco zmučené tělo zachvacovaly poslední otřesy v křeči se zmítajících svalů.

A Raphael, ležící ve své lázni kdesi nahoře, se spokojeně usmíval.

TBC

Část III. Nullum crimen sine lege – Kde není zákon, není zločin NC-17 Explicit <------> Část V. Errare humanum est - Chybovat je lidské NC-17 Explicit


Naposledy upravil Panthera dňa 09.11.12 20:17, celkom upravené 1 krát.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   15.12.11 20:56

Tak to je naprosto BOŽí!!!!!!!!! Perfektní torturing Co vy Casovi všechno nevymyslíte!!! Ale holky... bacha na jeho nádobíčko
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   15.12.11 21:20

Jo, jo .... bacha. Ale jinak je tahle povídka fakt drsná. Rolling Eyes
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Padme
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 500
Bydlisko : Ďolíček
Nálada : wookijská
Registration date : 14.11.2011

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   15.12.11 21:47

Já vím, že budu vypadat asi úchylně... jako mučeníčko dobrý, ale už bude nějakej ten sexíček
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.cswu.cz
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   09.01.12 21:57

takže holky moje, konečně jsem se k pokračku dostala a nebudu se nějak moc rozepisovat, protože toto drahé dámy, jsem si MAXIMÁLNĚ UŽILA!!!
mělo to šťávu a ještě teď to rozdýchávám 702

a protože vím, že Polgara není slashoidně založená, tak si já, ve své úchylné hlavičce, jisté scény domýšlím a jsem naprosto spokojená Twisted Evil

uffff musím si jít přečíst něco normálního (hi hi třeba Neomillnerku), abych se vrátila do nudné reality Very Happy

BRAVO HOLKY
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   15.01.12 1:04

Uch, juch, tak konečně jsem donutila svůj vessel doučesat dříve s Polgarou sepsané. Ano, i na sexíček dojde, jen na Deana si ještě chvilku počkáme.
A ano, snad nás za tohle nezavřou.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17   Today at 14:30

Návrat hore Goto down
 
Aut vincere aut mori I./VIII. NC-17
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 1 z 3Choď na stránku : 1, 2, 3  Next

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Dokončené poviedky :: Panthera-
Prejdi na: