DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 EVEN THE ANGELS CAN LIVE "APPLE PIE LIFE"

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
AutorSpráva
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: EVEN THE ANGELS CAN LIVE "APPLE PIE LIFE"   24.10.11 8:13

OK, napsala jsem povídku navazující na díl 7x02. Odmítám se smířit s tím, že Cas je mrtvý a odmítám čekat měsíce na to, až ho přivedou zpět na scénu. Tohle je MŮj způsob, jímž Castiela přivádím zpět Smile trvalo to rok - rok, než se vrátil. Povídka je rozdělená na dvě části. První je moje bezprostřední reakce na díl 7x02. Nevím, nakolik s ní budete nebo nebudete spokojení, jenže, já jsem jí napsat musela. Je více o tom, co Castiel prožíval, než o čemkoli jiném... skrývá se v ní mnoho metafor a není zrovna záživná. Je ale podstatná a nemohla jsem jí, ani zpětně vyjmout. Dává hodně věcem smysl... především bolesti. Líbil se mi nápad přirovnat Case uvězněného v jezeru k nenarozenému dítěti odpočívajícímu v plodové vodě, protože si myslím, že to ted Cas dělá. Čeká na to, až se bude moci "znovu narodit" - až jej, voda očistí. Celá první část se ubírá tímto směrem, jsou tam i jiné náznaky... well, snad se vám bude líbit, i když je svým způsobem velice zvlášní.

Druhá část - v ní se konečně "něco" děje. Dobře, děje se v ní všechno. Dean, Sam a Bobby se musejí postarat o jistého anděla. Napsala jsem to tak, jak si myslím, že by se to mohlo stát, i když vím, že je to jen mé zbožné přání...

S výsledkem jsem spokojená, hlavně proto, že se mi líbí výsledný vztah Castiela s lovci, i jeho vnitřní souboj. To, jak se změnil... mám ráda právě TOHOHLE Case (toho, kterého líčím v povídce) a hrozně moc mě bavilo o něm psát.

První část povídky je spíše výsledkem mého emocionálního otřesu (mad dílem 7x02) a druhá mým pokusem oživit Case...

PS: Pracuji na pokračování. Jsem skutečně nadšená jistou konkrétní myšlenkou a ted ji zpracovávám. Takže, pokud se vám líbí tahle povídka, dejte mi vědět, a já se pokusím další "díl" uspíšit Smile

Příjemné počtení...


PPS: "Why did I write this?"
-Because Cas is worth it!




EVEN THE ANGELS CAN LIVE "APPLE PIE LIFE"



ČÁST JEDNA: SLEEPING (BEFORE THE LIFE)

Castiel ležel na dnu jezera – zprvu hodiny, pak dny a nakonec měsíce. V naprosté tmě… měl by být mrtvý, jenže byl anděl a andělé nemohou zemřít (musejí být zabiti) – nemohl ale ani vyplavat nad hladinu, ke dnu jej připoutalo strašlivé kouzlo – božský zásah, anebo břemeno vlastní viny. Byl živá socha. Nevědomá, uvězněná v mokrém světě, v něm panuje věčná tma.

Neuvědomoval si, kde je, ani KDO je. Nevnímal čas. Věděl, jenom, že PATŘÍ sem. Jeho místo je tady. TOHLE – tma – je jeho osud…

Nevzpomínal si na dobu před tmou. Všechno, co znal, byl tenhle způsob života, tohle místo. Myslel si, že žádné předtím nebylo a že se odjakživa nachází - tady.

Anděl ležící v jezeru nevěděl, že existuje obloha, slunce a svět. Nevěděl, ani že on sám je anděl a že patří nahoru… pro něj neexistovalo žádné nahoře. Castiel se ještě nenarodil. Byl plod odpočívající v mateřském, lůně… lapen v temnotě, v bezpečí – ale i v nevědomí… čekal na rozbřesk.

Občas něco zahlédl: bytosti s údy a někdy i křídly… páry očí. Domníval se, že se jedná o sny. Slyšel slova, ale ani ta nemohla být skutečná. Určitě šlo o výplod jeho fantazie.

Nejraději měl sen o světle. Zdálo se mu o modré ploše, po níž pluly různé tvary měnící se v jiné tvary. Mezi nimi prosvítala záře… dech-beroucí, zlatý horký svit… Castiel věděl, že si to jenom představuje, protože tolik světla neexistuje – existuje jenom tma. Ve tmě je v bezpečí, ve tmě se nic neděje. Nikdy…

Uvažoval divně. Představoval si svět, nacházející se mimo tmu a říkal si, že se možná – jenom možná, někde doopravdy nachází. Smí ho navštívit? Představoval si, že poletí – půjde… jak ho napadlo tohle? Jenže, potom se rozpomněl na strašlivé světlo, číhající za hranicemi jeho světa, a na oslepující záři, a – bál se… na něco takového není připravený. Ležíce ve tmě, dovolil vlnám času přelévat se přes jeho nehybné tělo. Protože – právě to je jeho osud.

Po nějaké době si uvědomil, že se okolní teplota mění. Ochladilo se a tma zhoustla. Tohle muselo být umírání… och – nikoli. Castiel neznal pojem umírání, protože nerozeznával rozdíl mezi živým – mrtvým. Existoval mimo prostor – čas a čekal. Jednou se něco stane. Nepředstavoval si to takhle. [i]Tak na tohle jsem čekal? Pomyslel si trpce. Na zimu tak strašlivou, že spaluje kůži, mučí smysly a rve mě ve dví?
Castiel byl ale odhodlaný přijmout to, co přijde, protože neměl na vybranou.

Jednou se mu zdálo o křídlech. Měl křídla a poletoval mezi mraky. Nic obdobného nikdy neviděl. On nikdy nic neviděl – ale tohle… bylo to tak skutečné. Jak by si byl, býval mohl vymyslet mraky a křídla? Jak si může někdo, kdo nikdy nic neviděl, vyfantazírovat něco tak složitého a - nádherného?

Snil rovněž o zelené barvě, o – stromech (jak na to slovo přišel?) a o slunečních paprscích prosvítajících mezi listím. Pojmenovával věci, které viděl. Názvy jej napadaly samy od sebe. Vystavěl úžasný svět. Jednalo se o příjemné rozptýlení.
Rozhodl se, že má rád barvy. Zprvu se jich bál, protože byly příliš jásavé. Později objevil jejich kouzlo. Podmanivou moc modré, jíž vymaloval oblohu. Královskou fialovou… žlutou. Zelenou.

Znal muže se zelenýma očima. Párkrát se mu o něm zdálo. S ním byl v bezpečí - i mimo tmu. Jenže, sny o něm bývaly velice zmatené.

Bylo snadné snít o nebi nebo o stromech, protože bylo snadné rozhodnout se, co si o nich myslí… jenže tenhle muž – Dean – Castiel se v něm nevyznal. Na jednu stranu mu na Castielovi záleželo a na druhou se na něj zlobil. Castiel si zakázal představovat takové věci.

Zkoušel Deanovy vlastnosti změnit stejně, jako měnil podobu stromů a oblohy ve svých snech. Naneštěstí tahle konkrétní osoba byla příliš… paličatá. Nenechala se spoutat ani ovládnout – Castiel Deana nemohl přetvářet. Bylo třeba přijmout ho takového, jaký je. Mohl by o něm samozřejmě přestat snít, jenže potom by přišel o všechno. Na rozdíl od stromů, od oblohy a bytostí s křídly, s ním totiž Dean mluvil. Castiel nevěděl, že existuje řeč, dokud Dean nepromluvil. Navíc, on jediný se na něj díval. Castiel všechno ve svých snech pozoroval – se zájmem si prohlížel každý detail a bylo příjemné, když někdo (třebaže neskutečný) projevil pro změnu zájem o něj.

Protože ale nechtěl, aby se muž zlobil, rozhodl se vyzkoušet něco nového. Mluvil s ním. Začal Deanovi odpovídat a jednou nebo dvakrát mu položil otázku.

Zeptal se, jak je možné cítit současně náklonnost i nenávist. Muž řekl, že necítí žádnou nenávist, protože Castiel je jeho přítel, jenže to neznamená, že není naštvaný. Castiel podotkl, že Dean se zlobí pořád, řekl mu, že je nemožné se s ním bavit nebo ho uklidnit. Dean se usmál a opáčil, že se odjakživa chová jako debil a, že on, Cas by si měl zvyknout.

Cas?

Začalo se oteplovat. Castiel měl pocit, že zahlédl oblohu – ale, určitě se mu to jenom zdálo.

Jednou se Deana zeptal proč je smutný… díval se do zelených očí a čekal na odpověď. Protože lítáme v pořádném maléru, Casi.

A, Castiel nevěda proč, řekl: omlouvám se.

Ještě nevěděl, že dvěma slovy změnil svůj osud. Bylo to poprvé, kdy mínil vážně, co řekl. Uvěřil tomu, že svět nahoře existuje a Dean je tam. Je třeba pro Deana něco udělat. Musí –

Co mám udělat? Zeptal se jednou. Měl pocit dejavu. Asi byl odsouzený k tomu žádat ostatní o radu. Jenže, on to potřeboval slyšet. Ne proto, že se nedovede rozhodnout sám, ale proto, že nikdo by se neměl muset rozhodovat sám. Vždy by se měl najít někdo, kdo je tady, kdo se na vás podíval, usměje se a řekne –

Vrať se zpátky…

Co to znamená?

Castiel zamrkal. Tohle si nevymyslel – vysoko, strašlivě daleko, nad vrstvami tmy, pod nimiž ležel, zahlédl mraky plující po obloze…

odvážil se pohnout. Byl to úžasný zážitek. Viděl svojí ruku. Cítil jí – viděl jí a dotýkal se jí svojí druhou rukou. Zatím však nebyl připravený na to pohnout se celý… byl v bezpečí a nechtěl odsud ven… pozoroval oblohu. Bylo to nádherné. Jednou viděl západ slunce. Paprsky pronikaly tmou a měnily jí v proud zářivé energie proplouvající okolo Castiela. Snažil se jí zachytit, jenže svit mu prokluzoval mezi prsty. Byl vlhký – nepoddajný a – horký…

byl březen. Led na jezeru tál. Ledové plocha pokrývající přes zimu hladinu, začala praskat.

Když Castielovi na ruku nebo tvář dopadlo sluneční světlo, anděl cítil, že se něco uvnitř jeho těla rozbohybovává, probouzí k životu, a chce ven…. Cítil chuť žít. Měl sílu narodit se -

věděl jak. Svět nahoře existuje a jeho osud je objevit ho… vyplavat nahoru – spatřit oblohu a najít muže se zelenýma očima.

Vždy když se jej dotkl paprsek světla, Castiel zjistil, že se jeho ztuhlé svaly a kosti zahřívají – že by mohl…mohl. Dokáže to. Přesto, i když se vážně snažil, zatím to nešlo… něco chybělo. Čekal na impuls. On to nemohl udělat sám… dítě pozná, že přišel čas – JEHO čas. Takové hodiny – intuice – jsou zabudovány v podstatě všech bytostí. Castiel s tím nemohl soupeřit. Znervozňovalo ho to.

Věděl už, že existuje svět, za hranicí tmy a že on – Castiel – anděl, nepatří sem. Vracely se mu vzpomínky. Všechno začínalo zapadat na místo, ač byl pořád ještě zmatený a nevěděl, co z toho, co cítí je skutečné a co si jenom představuje. Pořád se bál – děsil se chvíle, kdy opravdu odejde, protože věděl, že svět je sice úžasné místo, ale – i strašlivé.

Pamatoval si bolest.

Rozhodnutí, která je třeba učinit. Zodpovědnost a samotu… ve tmě necítíte nic – chce se opravdu vracet?

Zarazil se. Předtím necítil nic a byl spokojený. Nebyl samozřejmě šťastný, protože štěstí neznal – neznal ani smutek – ležel ve tmě, v bezpečí a nic mu nemohlo ublížit…

nic ho netěšilo, jenže právě to byla cena, kterou platí lidé snažící se vyhnout nevyhnutelnému: utrpení spojenému s životem. Teď mohl Castiel získat všechno – a riskoval rovněž, že o všechno přijde. Má nebo nemá se narodit?

Zaváhal. A právě ve chvíli nerozhodnosti, se stalo to, na co čekal celou dobu. Impuls. Pozvání… volal jej život. Volal ho Dean… slyšel jeho hlas. Vstupoval společně se sluncem pod hladinu, rozechvíval tmu a vdechoval Castielovi – život.

Říkal, vynoř se… probuď se.

Zavrtěl hlavou. Ne… zavřel oči. Byl slabý – příliš slabý na to, aby dokázal tohle.

Zůstal pod vodou další dva měsíce. Na počátku května zmizel z jezera i zbývající led. Po hladině pluly růžové květy a vzduch, prosycený vůní nadcházejícího léta, byl příjemně teplý.

Castiel nic z toho nevěděl. Byl si vědom jenom toho, že obrysy jeho rukou jsou mnohem zřetelnější. Když poprvé po šedesáti dnech otevřel oči, spatřil nad sebou záplavu modré – nebe, pomyslel si. Vidím nebe. Zimní dny a noci přešly a celé jezero, jakoby se probouzelo z dlouhého spánku. Byla tu mnohem menší tma. Bylo tu krásně…

a hlas, který Castiel dva měsíce ignoroval, ho nepřestal volat. Teď říkal celé věty. Vysvětloval Castielovi, že jsou v pořádku a že ho mrzí to, co se stalo… taky řekl, všechno je to v prdeli - jako obvykle … Castiel měl pocit, že ví, co to znamená. Usmál se.

V červnu hladina jezera mizela, pod spadaným zeleným listím. Jeden z nich se pod ní ponořil. Castiel pozoroval, jak klesá ke dnu – jeho tanec i boj s proudem…

chytil ho do ruky. Dlouho si ho prohlížel. Měl jasně zelenou barvu.

Casi…

Tohle je ONA chvíle.

Dopadalo na něj sluneční světlo… vypadal jako zlatá socha, jež se potopila pod hladinu. Počkal ještě chvíli, bylo třeba se rozehřát. Teprve, když cítil, že se mu do rukou a nohou vrací cit, že mu tělem proudí horká krev, zkusil pohnout nejdříve údy – pak hlavou… věděl, jak létat a jak použít nohy. Kopal jimi. Odrazil se ode dna a stoupal vzhůru. Za hlasem – sluncem – listím… vstříc světlu – tohle je jeho chvíle. Okamžik zrození, do nějž Castiel vkládá vše.

Strach a nejistota jej opustily, soustředil se jenom na to, co je třeba udělat teď – stoupat… bylo to těžší, než čekal. Byl ztuhlý, rozlámaný a plaval k zoufání pomalu. Roztáhl křídla, aby si jimi pomohl, jenže v tu chvíli se něco pokazilo. Křídla ho stahovala dolů. Kopl znovu – nic.

Nebylo zbytí. S křídly to nešlo. Zpanikařil. Uvědomil si, že se mu do úst a do plic dostává voda – musí se nadechnout – hned! Zalapal po dechu. Pak znovu… nic.

Ohlédl se. Dole, na dnu, spatřil svůj stín – tělo s křídly.

Jeho milost byla lapená v tomhle jezeru. Opustí ho buď jako člověk nebo vůbec. Musel se rozhodnout – hned… na jedné straně viděl oblohu a slyšel Deanův hlas – cítil potřebu dýchat a probudit se. Nemohl bojovat proti pudu, reflexu zabudovaném v podstatě lidí. Jenže, byl pořád i anděl a andělé se nedovedou oprostit od milosti – nemůže bojovat s tím, co je… CO Castiel je? Anděl páně nebo Cas? Zvedl hlavu a zahleděl se do světla – učinil poslední zoufalý pokus dýchat vodu a pak to vzdal –

slíbil, že se vrátí. Deanovi. Slíbil, že odčiní to, co způsobil a dlužil to i sám sobě. Shodil svá křídla - věděl, že spolu s nimi ztrácí ještě něco: kousek sebe, a že pocit té ztráty ho bude pronásledovat už navěky, jenže – i to je cena, jíž se platí za život.

Mění se… probouzí a stoupá –

napovrch. Ven. Z lůna stvoření…


když se vynořil, a otevřel oči, první věc, kterou spatřil, bylo slunce. Pohlédl do něj. Bylo všeobjímající. Nikdy neviděl tolik jasu. Po měsících strávených ve tmě, mělo i slabé světlo, oslepující účinek.

Do téhle chvíle Castiel spal – byl mrtvý, pryč – mimo sebe, ale teď - teď to byl on.

Byl celý, skutečný a připravený… živý. Cítil žár slunce a mocnou přítomnost Něčeho.

Nadechl se. Pak znovu. Byl to reflex. Nikdo vám nemusí říkat, že je třeba dýchat. Každé dítě to ví. Jedná se o první věc, jíž novorozeně udělá po té, co otevře oči.

Zakuckal se. Chtěl udržet hlavu nad vodou. Teď bojoval. Už nebyl v bezpečí. Byl zranitelný, byla mu zima a byl sám. Tenhle život si vybral… o tohle stál. Znovu se nadchl a i přes protestující svaly uvedl svoje tělo do pohybu. Plaval směrem ke břehu. Když se na něj konečně vyškrábal, svalil se do trávy a usnul.

Byl unavený. Ač se právě teď probudil, Castiel chtěl spát – potřebuje spát… Dean to určitě pochopí.


ČÁST DVĚ: (RE)-BORN (THE LIFE AFTER MY DEATH)



Probraly ho hlasy.

Otevřel oči, a zarazilo ho, že slunce i světlo zmizelo. Okolo Castiela panovalo přítmí. Vyděsil se. Pomyslel si, že si stoupání, kyslík, i trávu vymyslel. Pak ovšem ucítil na rameni dotyk: BYL skutečný.

„Probouzí se…“

Zavrtěl se. Byl zesláblý a bolela ho hlava. To, že slyší hlasy, přestalo být úžasné. Chtěl jim říct, ať mlčí a nechají ho spát.

„Něco říká…“

Sam se sklonil nad spícím andělem, a když se narovnal, mírně rozčarovaně oznámil Deanovi. „Řekl mi, ať odsud vypadneme…“

Dean pohlédl na mladšího bratra a posléze na Castiela upoutaného k nemocničnímu lůžku. Bojoval s nutkáním urazit se nebo rozesmát. Nakonec se ušklíbnul. „Náš andílek je rozmrzelý…“




Probudil se uprostřed noci – nemohl dýchat… snažil se. Nebylo to ovšem nic platné – nemohl-se-nadchnout. Aspoň o tom, byl Castiel, lapený ve zlém snu, přesvědčený. Byl mírně omámený z nedostatku kyslíku (ve skutečnosti se jednalo spíše o důsledek rozespalosti)

- měl pocit, že padá. Sevřel v rukách, ve snaze něčeho se zachytit, cípy prostěradla.

„Casi?“

Dean sedící na židli umístěné vedle postele, ospale zamrkal. Než se rozkoukal, Castiel ležel zpět na zádech a lapal po dechu. Podle toho, jak se tvářil, si musel myslet, že umírá.

„Sakra,“ Lovec správně odhadl situaci. Sklonil se nad ním a snažil se anděla uklidnit. „Casi!“ Položil mu ruce na ramena. Castiel nereagoval.

„Nic to není…“ říkal, jenže to nebyla pravda – Castiel nebyl v pořádku. Byl zpátky ve tmě… v jezeru. Byl zraněný – bezmocný a vyděšený… chtěl se nadechnout – chtěl pryč – vidět, mluvit a létat… vyplavat nad hladinu – jenže, nebylo zbytí – nemohl ven. Všechno ho bolelo a jeho plíce byly pořád ještě plné vody – potřebují kyslík. Do očí mu vstoupily slzy. Čím urputněji bojoval o vzduch, tím hůř se cítil.

„Nepanikař,“ opakoval Dean, jenže proč by neměl panikařit, když umírá? A, Dean se mu beztak jenom zdá. Je neskutečný. Opravdová je jenom bolest a samota… konečně se mu podařilo se zhluboka nadechnout a v tu chvíli začal vykašlávat vodu.

„Do hajzlu,“ Dean uskočil, jenže bylo příliš pozdě. Schytal přímý zásah. Nevěda, co jiného udělat, cvakl vypínačem. Pokoj zalilo tlumené žluté světlo.

Castiel zasténal. Pokusil se zaštítit si oči, byl ale příliš slabý na to, aby pohnul rukou. Alespoň je tedy přimhouřil. Spatřil postavu. Soustředil se, a když se jeho vize rozjasnila, uvědomil si, že je to Dean. To ho trochu uklidnilo. Nebyl v jezeru. Byl v nemocničním pokoji – s Deanem. Byl v bezpečí.

Lovec stál vedle postele, měl mokré tričko a klín a tvářil se jako ztělesněné neštěstí. Hleděl střídavě na anděla a na své poprskané oblečení a právě, když otevíral ústa, nalezl Castiel svůj ztracený hlas.

„Jsi pastva pro oči,“ zamumlal… uvědomoval si, že ztrácí vědomí. Dean a pokoj mizeli. Rozplývali se. Málem znovu zpanikařil – musel si opakovat, kde JE, a že Dean, jeho přítel, je tady. Může si dovolit odpočívat – nechat tmu převzít vládu nad svou myslí, protože lovec ho v případě nouze vzbudí. Castiel není sám. To nejtěžší dokázal a teď si smí nechat pomoci. Poslední věc, kterou anděl viděl předtím, než usnul, byl jasně žlutý bod – mohla to být svítící žárovka a zrovna tak to mohlo být i zářící slunce, předzvěst nového dne…




Když ráno na to otevřel oči, okamžitě rozpoznal pokoj i Deanovu rozzářenou tvář. Lovec stál opodál, a když zjistil, že je jeho přítel vzhůru, usmál se a provokativně anděla pozdravil tak, jak to vždy dělával Castiel sám: „Ahoj, Casi…“

anděl pootočil hlavu ke straně. Přimhouřil oči. „Svě -…“ zachraptěl. Polknul, olízl si rty a zkusil to znovu. „Světlo… je ho tu příliš…“ skutečně – bylo to k nevydržení. Jeho rozjitřené smysly protestovaly a světlo, o kterém Castiel měsíce snil, jej najednou zraňovalo. Naštěstí vzápětí slyšel zvuk stahování rolety. Díky Bohu.

„Lepší? Zkus to…“

Zkušebně zamrkal.

„Doktor říkal, že k tomu možná dojde a zezačátku budeš trochu světloplachý…“

Dean mluvil dál, Castiel ho ale neposlouchal. Díval se na lovce jako na zázrak – nemohl uvěřit tomu, že je tady… Dean si jeho roztržitosti musel všimnout, protože najednou utnul sám sebe a starostlivě se na anděla zadíval. Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Přikývl. „Jenom… rozrušený.“

Dean se otočil právě ve chvíli, kdy se ve dveřích objevil Sam. Mezi bratry se odehrála přestřelka pohledů.

„Jak mu je?“ zeptal se Sam. „Doktoři si nemyslí, že je mozek poškozený – ale jistí si nejsou…“ Otočil se přímo na Castiela. „Byl jsi moc dlouho pod vodou,“ vysvětlil mu. „Jak se cítíš? Víš, kdo jsi a kdo jsme my, že ano?“ ujišťoval se.

„Sam…“ zachraptěl. „Dean…“

„Jo – jo, fajn… fakt skvělý. A teď přestaň mluvit, jako terminátor.“

„Deane!“ varoval ho Sam. „Je zmatený i bez tvých pitomých připomínek.“

„Terminátor je klasika…“ odseknul Dean. Castiel už jim ale nevěnoval pozornost.

„Byl jsem tam – dlouho…“ mumlal. „Příliš dlouho. Všechno je – jak dlouho jsem byl pryč?“

Dean polknul: „Skoro rok.“

Přikývl. Podíval se na svoje ruce. Otáčel jimi a prohlížel si je proti světlu. Byl naprosto mimo. „Dlouhá doba…“

Dean protočil očima. „Co je to s ním?“ zašeptal, snažíc se zakrýt starost. Co když má opravdu poškozený mozek? Snesl by to? Mladší lovec kývl hlavou a naznačil Deanovi, že bude lepší poodejít do chodby a pokračovat v konverzaci tam, jenže právě v tu chvíli Castiel svěsil obě své ruce a pohlédl na lovce.

„Co se stalo?“

„Nevzpomínáš si?“

„Pamatuji se na…“ zahleděl se na strop. „Tmu… a na zimu.“

„Hm… to zní,“ Dean si pročistil hrdlo. „Hnusně.“

„Bylo to… hnusné,“ zhluboka se nadechnul. „Jsem rád zpátky…“

„My taky,“ ujistil ho Sam. Posadil se na okraj postele. „Našla tě lesní hlídka. Říkali, že polomrtvého – teda, polo-utopeného. U tamtoho jezera. Pro boha – byl jsi tam celý rok?“

Přikývl. „Odpočíval jsem… “ zaváhal a dodal. „Mám pocit, že jsem byl velmi… daleko. Ještě nikdy jsem nebyl TAK daleko.“

Dean se díval z okna. „A co teď – jsi zpátky?“ zeptal se. Castiel měl pocit, že ho testuje, i když je možná jenom paranoidní.

„Jsem.“

Dean se zadíval přímo na něj. „Fajn.“




Castiel se rychle zotavoval, ale ani tak se nevyhnul sérii lékařských prohlídek. Doktoři pořád dokola opakovali, že není možné, aby byl v pořádku. V jeho plicích našli množství vody, odpovídající „příliš dlouhé době“, strávené pod hladinou (nevěděli o tom, že ještě předtím, než Castieoĺovy plíce začaly fungovat, hybernoval pod vodou měsíce) – dospěli k závěru, že není možné, aby na něm něco takového nezanechalo trvalé následky. Dean a Sam museli nakonec ošetřující lékaře přesvědčit o tom, že Castielovo podivné vyjadřování a chování nesouvisí s mozkovou dis-funkcí, protože Castiel byl v tomhle ohledu vždycky tak trochu na hlavu.

Jednou odpoledne seděl Castiel na nemocniční posteli a se zájmem zkoumal hadičky, jimiž byl připojený k přístrojům. Dělali mu nějaký test. Dean ho musel klepnout přes prsty, protože rozladěný přístroj, chvíli ukazoval, že Castiel je mrtvý. Anděl toho nechal. Lehnul si právě ve chvíli, kdy mu sestra donesla oběd. Dean se za ní dlouho díval, a když se otočil zpět, čelem ke svému příteli, zjistil, že Castiel na jídlo zírá s nepotlačovanou nechutí.

Anděl jedl velice málo, čím rozčiloval nemocniční personál i Sama. I tentokrát začal a skončil tím, že si pokrm prohlédl a netknutý jej odsunul stranou. Dean toho začínal mít dost. Nabral na vidličku směs, která vypadala jako bramborová kaše (nebo jako velmi hustá polévka) a s předstíraným apetitem vsunul sousto do úst. Reakce byla okamžitá. Zblednul a rychle sousto vyplivnul do ubrousku. Castiel vypadal potěšeně.

„Pokud tě nepřestanou krmit tímhle, “ zamručel, „nepřibereš. Jestli to takhle půjde dál, brzy budeš lehčí než pírko.“

Castiel se na něj zvláštně zadíval. Pak uchopil vidličku a začal se v jídle přehrabovat sám. „Musíš mít víru,“ řekl. Vybral si mrkev a opatrně jí rozžvýkal. „Tohle nebylo špatné…“

Dean ho ohromeně pozoroval. „Jsi neuvěřitelný, víš to?“

Nakonec snědl půlku porce. Když skončil, Dean si významně odkašlal. „Casi… já a Sam jsme přemýšleli o tom, co se stalo…“ anděl na to nic neříkal, jednoduše na Deana zíral. „Nemohli jsme si nevšimnout toho, že jíš a spíš a – taky ty-víš-co… takže…“ Bezva, nic stupidnějšího jsem říct nemohl. Podrbal se za krkem.

„Deane,“ přerušil ho, „kam míříš?“

„Casi,“ promnul si oči – Castiel se choval jako dítě… „CO jsi?“

Neodpověděl hned. Sklopil oči. Z chodby do pokoje doléhala ozvěna kroků návštěvníků a personálu. „Člověk…“ hlesl.

Dean přikývl. Roztržitě si hrál s koženým řemínkem, omotaným okolo zápěstí a za každou cenu se vyhýbal Castielovu pohledu. Nakonec se zvedl. „Zkus se vyspat.“

Deane…“

„Spi!“ přikázal. Castiel pozoroval, jak Dean mizí ve dveřích. Když osaměl, položil hlavu na polštář a zahleděl se na strop. Bylo náramně těžké vyznat se v lidských pocitech, adekvátně reagovat a nepopudit některé lidi – Deana především. Castiel nepřišel na to, co z toho, co řekl nebo udělal, ho rozčílilo tentokrát.




Castiela pustili z nemocnice za dva týdny. Byl šťastný, že je venku a zdálo se, že ho těší i skutečnost, že sedí v impale. Bratři ho vezli k Bobbymu, jenže čím blíž k cíli byli, tím podivněji se choval.

Díval se z okna, mlčel, a když zastavili u Bobbyho, odmítl vystoupit. Nakonec ho přeci jen přemluvili a on z auta vylezl. Když mířil přes dvůr k domu, tvářil se ale značně nejistě. A největší šok měl teprve přijít.

Bobbyho dům vypadal jinak. Ač byl zrekonstruovaný, pořád ještě bylo možné spatřit ohořelé trámy a některá okna byla vytlučená. Bratři museli Castiela téměř násilím dostrkat dovnitř, a když se konečně setkal s Bobbym, nevěděl, zda se má omlouvat nebo utéct pryč.

„Bobby…“ střelil koutkem oka po Deanovi. Lovec ovšem – možná záměrně – hleděl jinam. Castiel se musel s nepříjemnou situací vypořádat sám.

„Takže jsi živý… Sam mi referoval. Říkal, že jsi v nemocnici vzbudil poprask. Jak taky jinak.“

Castiel polknul.

„Řekl bych…“ Bobbyho výraz změknul, „že je dobře, že jsi tady. Potřebuju vymalovat a Dean kvůli tomu v jednom kuse fňuká.“

„Vím, jak se zachází s nožem,“ zahuhlal Dean. Bobby si ho nevšímal.

„Určitě se tu pro tebe najde nějaká práce,“ Poplácal mírně konsternovaného anděla po ramenu. „Pojď dovnitř, chlapče – no tak – přece tu nechceš stát do soudného dne…“





Zpočátku si počínal rozpačitě. Cstiel si zvykal… vždy, když vstupoval do místnosti, v níž někdo (Bobby, Sam, nebo Dean) byl, se zarazil, a zůstal stát ve dveřích. Obvykle jej museli vtlačit dovnitř, nebo ujistit, že může vejít.

Navíc - Castiel byl zimomřivý. V jednom kuse se choulil do mikiny (naštěstí mu bylo všechno vypůjčené oblečení velké). A – neměl rád světlá místa. Ve dne, si často mnul čelo, jakoby ho bolela hlava. Skutečně se necítil moc dobře. Denní světlo mu přivozovalo migrénu.

Nikomu to neřekl – nemusel – Bobby začal zatahovat závěsy sám od sebe. Navíc, kdykoli někdo rozsvítil v sešeřelé místnosti bez varování, Castiel z ruky pouštěl to, co zrovna držel.

„Je post-traumatizovaný,“ říkal Sam. Dean se v tu chvíli zakuckal. „Cože, je?“ vyplivl sousto, které zrovna přežvykoval. Sam se znechuceně zašklebil. „Post-traumatizovaný…“Dean se zahleděl na svůj sendvič. Kousl si. „Aha.“

Castielův stav se nicméně zlepšoval. Počínal si sebejistěji a zajímal se o různé věci. Pomáhal Samovi s překlady hebrejských textů, a pamatoval si, že má jíst. Castiel se adaptoval.




Jednou zaslechl konverzaci mezi Samem a Deanem. Nechtěl poslouchat za dveřmi – zarazilo ho však, když zpoza nich zaslechl své jméno. Bratři se o něčem dohadovali.

„O co ti jde, Deane? Bojíš se o Case, nebo o sebe?“

Castiel polknul. V místnosti za zdí se rozhostilo ticho. Pak Deanův hlas řekl -

„Nebojím se. Vyrovnám se případným zklamáním – nebylo by to poprvé – „ odmlčel se. „Můžu mu znovu věřit.“

Castielovo srdce tlouklo nepřirozeně rychle. Přál si umlčet ho, protože měl strach, že mu díky tomu něco z rozhovoru odehrávajícím se mezi lovci uteče.

„Takže – CO máš za problém? A neříkej, že žádný, protože jsem tě viděl – ty tvoje škleby.“

„Nešklebil jsem se,“ bránil se Dean.

„Šklebil. Měl jsem pocit, že jsi rád, že je zpátky.“

Tentokrát byl Deanův hlas tlumený a Castiel téměř přeslechl, když řekl: „Jsem… jenomže – nikdy tě nenapadlo přemýšlet nad tím, že je to celé postavené na hlavu? Byl anděl – neměl by trčet v téhle díře.“

„Dean, ta díra, je i náš domov. Myslíš si, že tě Cas obviňuje?“

„Ne. On ne.“

„Deane…“ zbytek rozhovoru mu unikl. Měl pocit, že odhalil příčinu Deanova vzteku – lovec se nezlobil na něj, Dean se obviňoval. Proč nikomu nic nepověděl? Byl natolik pohlcený svými vlastními úvahami, že nepostřehl otevírající se dveře.

„Poslouchal jsi za dveřmi?“

Castiel zalapal po dechu. Setkal se s párem zelených očí. Polknul. Dean stál naproti němu a tvářil se nepříčetně.

„Ne.“

Zalhal dřív, než si uvědomil, že mluví. Dean ho sjel pohledem a pak rozzuřeně oddupal. Sam byl shovívavější. Omluvně se na ex-anděla usmál a dokonce se přinutil i k tomu, aby ho poklepal po rameni. „Musíš se naučit,“ řekl pobaveně, „netvářit se tak provinile, když si vymýšlíš. Věř mi, mám v tomhle ohledu zkušenosti – jsem mladší bratr dýl, než jsi ty člověk.“

Castiel, který nepochopil Samovu narážku, přivřel oči. „Já… zapracuji na tom.“




Sam mu ukazoval nové oblečení, které pro něj pořídili. Castiel kromě nemocničních svršků nic nevlastnil a bylo na čase ho obléknout – do něčeho, co mu nebude velké a co nebude vypůjčené od Deana. Anděl pozoroval lovce skládajícího košile a trička do komínku na postel. Sam vysvětloval Castielovi, pro jakou příležitost se hodí ten nebo onen kousek.

„Děkuji, Same. Bylo to poučné…“

„Žádný problém.“

„Jak se cítíš?“

Sam odložil košile příliš rychle. Otázka ho zaskočila. „Fajn. Je mi dobře – vážně,“ dodal nepřesvědčivě.

Castiel přimhouřil oči: „Omlouvám se,“ řekl.

„Casi – to je dobrý… vážně. Dopustil ses chyby, ale zkusil si jí napravit…“

„Zradil jsem důvěru, kterou jsi ve mně jakožto v přítele vložil. Cítím potřebu omluvit se ti. Myslím to vážně Same, mrzí mě to.“

„Já vím, Casi…“ Sam se podrbal na čele. Zhluboka se nadechl. „Podívej – i já jsem v životě udělal spoustu blbostí. Nemám právo soudit tě, protože já sám jednám svéhlavě, jenomže… jde o a jsem pořád naštvaný. Jsem ale připravený odpustit ti. Chci říct – spousta toho, k čemu došlo, byla i naše chyba.“

„A Dean?“

„Dean se chová, jako debil, přece ho znáš, ale podívej se na něj – takhle spokojený nebyl… celý rok! Na,“ podal mu šedivé tričko, „tohle by ti mohlo sedět.“





Druhý den na dveře Castielova pokoje zaklepal Dean.

„Něco jsem ti…“ uhnul očima. „Myslel jsem si, že ho třeba budeš chtít zpátky… tady,“ Podal mu pomačkaný baloňák. Castiel jej beze slova převzal. Podržel ho v ruce, zkoumajíc látku prsty, a pak do něj začal lézt. Tvářil se nejistě, jakmile si ale navlékl první rukáv, napětí jej opustilo. Šťastně se do-oblékl.

Dean pocítil satisfakci – nepropadal melancholii, rozhodně ne… Tohle by důvod, proč tu škardou věc schovával. Byl to dětinský nápad, jenomže současně i způsob, JAK uchovat Castiela živého… a teď, když už není třeba baloňák uctívat, coby památku, je fér, vrátit ho Casovi. Anděl v něm vypadal… jinak. Víc jako on (i když současně i trochu komicky, protože vespod měl na sobě džíny a seprané tričko).

I Castiel si rychle zvyknul a okamžitě se sžil se svým starým já – tvar, barva, materiál, všechno to znal. Fascinovaně si prohlížel sám sebe v zrcadle. Poznával se – tohle JE on. Jednalo se o kousek jeho osobnosti, která nikdy neležela na dně jezera – ten kousek Castiela, který uchovával Dean – tohle BYL Cas…

„Děkuju, Deane…“

„Jo, v pohodě… nemluv o tom,“ snažil se nedat najevo, jak moc ho Castielova proměna zasáhla. „Takže,“ posadil se na postel. „Co chceš dělat teď?“

„Pomůžu vám porazit zlo, které jsem vpustil do tohoto světa.“

Dean nadzvednul obočí. „No… je rozhodně super, že máš plán, Casi, ale rozmyslel sis to? Nebudu se zlobit, když se rozhodneš od nás odejít,“ podrbal se na nose.

Castiel zapomněl zkoumat svůj odraz. Svěsil ramena. „Chceš, abych vás opustil?“

„Ne,“ vyhrknul. „Ne,“ zopakoval klidněji. „Jsem rád, že jsi tady. Jenomže – zkusil jsi někdy žít i jinak, Casi? Zasloužíš si lepší život – po tom všem… mohl bys třeba – třeba…“

„Třeba CO, Deane?“ Castiel postoupil vpřed. Upřel na lovce jasně modré oči a potom jimi uhnul a zahleděl se na strop. Dean polknul. „Založit si rodinu? Najít si práci? Namlouvat si, že všechno, za co jsem bojoval a CO jsem, je lež? Jednou jsi řekl, že jsi lovec – ne proto, že nejsi nic jiného, ale proto, že tohle jsi ty. A – „ukázal na svůj odraz v zrcadle. „Tohle jsem já, Deane.“

„Měl bys jít,“ trval Dean na svém.

„Asi máš pravdu…“ odmlčel se a Dean nabyl dojmu, že ho Castiel pro jednou poslechne, jenže on namísto toho dodal. „Přesto – zůstanu.“

„Dobře,“ pokýval hlavou. Přistihnul se při tom, že si nemůže pomoc a pořád si Castiela prohlíží. I Castiel si toho všimnul.

„Zíráš, Deane.“

„Jo, promiň…“ zčervenal. „Je fajn vidět tě. Tebe. Tvoje skutečné já. Jsi to ty, že jo?“ ujistil se.

„Ano. I mě to těší, Deane. Jsem - “ větu nedokončil. Deanovy paže ho náhle objaly a dřív, než se stačil pohnout, nebo cokoli říct, ho lovec objímal.

„Deane….“ zamumlal do Deanova ramene. „Co – to – děláš?“

„Pšš, Casi – párkrát jsem si říkal, že jsem to měl udělat a vždycky mi to došlo moc pozdě. Neříkám, že se něco posere – ale… kdo ví. Každopádně, kdybych se později choval jako debil – jako – tohle je do zásoby,“ přitáhl ho k sobě blíž. Castiel se pořád nehýbal.

Dean cítil jeho tlukoucí srdce – horký dech i to, jak je zkoprnělý. Aby odlehčil situaci, prohlásil: „No tak – uvolni se – použij ruce…“ zaregistroval, že anděl přikývl. „Přestaň o tom přemýšlet, Casi,“ instruoval ho. „Jsi tu se mnou, co strašného by se mohlo stát?“

Castiel vydal přiškrcený zvuk – mohlo se jednat o smích (možná konečně porozuměl sarkasmu) a konečně se tomu poddal. Objal Deana. Položil mu hlavu na rameno a přivřel oči.

„Tak, tohle je objetí, Deane?“ hlesl. Zamyslel se a dodal. „Je to zajímavé… můžeme to dělat častěji?“

Lovec ho od sebe jemně odstrčil. „Víš, Casi,“ Zadíval se u do očí, „ty máš vzácný talent: dovedeš mistrně zlomit kouzlo okamžiku…“ nemyslel to zle a Castiel to musel poznat, protože rozzářeně prohlásil:

„Tak takhle se lidé udržují teplí (Dean se při tom slovu zakuckal). Chci se objímat častěji.“

Dean se v ten moment nezmohl na slovo.




Nebylo to jenom tím, že objetí bylo příjemné. Nadto nade všechno, Dean hřál. Vždy, když se usmál, když se Castiela dotkl, měl Castiel pocit, že do místnosti vplulo slunce. A, když jej lovec objal, Castiel se octl v horké letní noci. Byl lapen v sevření hřejících paprsků, což byla zcela nová zkušenost.

Možná, napadlo jej, andělé nemohou cítit něco takového, a proto mají svou milost – aby je udržovala při životě, a zahřívala. Třeba, jenom lidé dovedou jeden s druhým sdílet teplo:

skrze dotyky a náklonnost.




Zdálo se mu o slunci. Byl slunce… když se probudil, ležel v posteli, a třásl se zimou.

Castiel si v tu chvíli přál jediné: ucítit teplo a, zářit. Jenže, nemohl. Nebylo zbytí. Nesměl opustit Deana, zatím ne – ne, znovu. Nemá právo být slunce.

Castiel frustrovaně vydechl, přetočil se na bok a usnul.




Castiel seděl na verandě. Přestože byl teprve začátek října, zemi okrýval sníh. Castiel schoval tvář do bundy. Od zledovatělých ploch se odrážely sluneční paprsky, třpytily se a jejich lesk se zachycoval ve vodě, uniklé z tajícího sněhu.

Castielovi to připomínalo jeho život před životem- čekání na rozbřesk ve tmě noci, v jezerní kolíbce.

Nad zemí se vnášel mlhavý opar, a – když anděl zvedl oči a zadíval se na modrou oblohu, měl pocit, že na ní hledí zpod vrstvy ledu.

Nebyla celistvá. Na některých místech jí procházely paprsky slunce.

Castiel se rád díval na to, jak světlo mění podobu věcí. Nemohl se dívat přímo do slunce a proto se, snažil vidět nebe v obyčejných věcech:

Líbilo se mu, jak se věci, rozzáří (ožijí), když na ně dopadne sluneční světlo. Jako hvězdy na noční obloze. Připomínaly mu jeho vlastní milost.

Žádný anděl nikdy nezapomene na to, že BYL anděl.

Castielova milost zůstala na dně jezera. Castiel se nikdy nesvěřil. Neřekl lovcům, co přesně se stalo. A co, se s ním děje. Právě teď. Castiel se zachvěl. Čas od času, viděl rozmazaně, jakoby na předměty vzhlížel zpod vodní hladiny. Cítil okolo sebe proudící masu vody…

… jednalo se o jeho nejhorší noční můru, která jej pronásledovala i při vědomí. Voda se mu dostávala do úst, do nosu i do plic.

Prokluzovala mu mezi prsty.

Jednalo se o trest: Mít pocit, že je neustále pod vodou. Cítit, prožívat a vidět všechno, co v tu chvíli zakoušela jeho utopená milost… bylo to fér. Jenže, pořád… skutečnost, že trest je spravedlivý, jej nečiní i snesitelným. Obzvláště teď, v zimě, když voda studí a její hladinu pokrývá vrstva spadaného tlejícího listí (a brzy po té ledu). V jezeře byla tma. Všechno zamrzlo a ztmavlo. Panovala zde věčná noc- nekonečný arktický moment. Tak to Castielovi připadalo.

Věděl, že jeho pocity nedávají smysl, protože, viděl sám sebe, na Bobbyho dvorku, v teple a v bezpečí, jenže si nemohl pomoci – cítil to, co prožívala jeho milost a nemohl se proti přívalu emocí nijak obrnit.

„Nazdar, jak se vede?“


Castiel zvedl hlavu. Činilo mu problémy zaostřit. I hlasy zněly pod vodou jinak. Když se mu konečně podařilo zkoncentrovat, mlhavý povlak obestírající svět, zmizel. Rozeznal Bobbyho tvář. Stál vedle něj.

Zhluboka se nadechl. Bál se, že otevře-li ústa, zradí ho. Že mu do nich vnikne voda. Naštěstí našel slova. „Dobře. Děkuji.“

Dobře? Mně se zdá, že tě něco žere.“

„Ne,“ Castiel proplétal prsty jeden s druhým, „ne,“ zopakoval. „Je mi jenom zima.“

„Nedivím se. Venku je pořádná kosa.“

„Znerovzňuje mě to.“

Bobby si poupravil kšilt: „Znervozňuje tě zima?“

„Ne – ano… nelíbí se mi to,“ Sklopil oči.

„V tom případě neseď tady venku. Odlep zadek od země dřív, než ti k ní přimrzne a přijď za námi dovnitř,“ Lovec ukázal na vstupní dveře. „Jdeš?“

„Ano,“ Castiel se navzdory svým slovům, nepohnul. Zůstal sedět na místě. Bobby ho nakonec opustil a odešel se ohřát sám. V kuchyni narazil na Deana, připravujícího si oběd.

„Tvůj anděl prochází krizí,“ oznámil mu.

„Cože?“ Dean držel hrnek, z nějž se kouřilo. „Jakou krizí? Sakra,“ zaklel, protože se polil horkou kávou. Odložil nápoj a začal hledat ubrousky.

„Sedí venku a tváří se zničeně.“

Dean se zadíval na vstupní dveře a pak zpět na Bobbyho. „Cas je v pohodě.“

„Totéž mi řekl on – já těm jeho kecům nevěřím. To, že dělá tebe, Deane, ještě neznamená, že je i stejně přesvědčivý.“

„Bobby – je – „

„V pořádku?“ udělal dramatickou pauzu. „Dobře, dobře – vidím, že jsi opravdový znalec charakteru. Co je to s tebou? Nejde jenom o dnešek. Chová se divně.“

Dean uchopil hrnek a opatrně se napil. „Hm – mluvíme o Casovi. Chová se pořád stejně – divně.

„Proto je v depresi?"

„Není v depresi, Bobby!“ mávl rukou a trochu kávy přitom vyšplíchlo na podlahu. Zarazil se – Bobby se tvářil, jako Bůh pomsty.

Ztišil hlas -

„Aha… dobře… dobře… “ opáčil jízlivě. Jenomže radostí tady taky neskáče. Mluvil jsi s ním už o tom, jak se na to všechno dívá on?“

„Na co? Na depresi nebo na skákání?“

„Hej,“ Bobby mu uštědřil pohlavek. „Přišel o svoje andělské super schopnosti a má za sebou pár hnusných zkušeností. Svěřil se ti s tím, jak se cítí?“

„Víš, Cas není tenhle typ anděla. Moc toho nenamluví. On je spíš – „

„Ty. Je mi to jasné,“ Podal Deanovi druhý hrnek. „V tom případě,“ prohlásil a významně do Deana šťouchnul, „hni zadkem a promluv si TY – s ním.“

Dean hodnou chvíli zíral na oba hrnky. Co má zatraceně říct traumatizovanému ex-andělu – ex-Bohu a jednu dobu i svému ex-příteli? Co o tom všem Dean ví?

Všechno, došlo mu. [i]Byl tam. „Sakra! Zatraceně…“ mumlal, když odcházel ven. Castiela našel sedět na schodech na verandě. Neviděl mu do tváře, z toho, jak anděl seděl a hrbil se, ovšem usoudil, že jeho přítel skutečně nemá nejlepší náladu.

„Nazdar, Casi,“ vykouzlil na tváři povzbudivý úsměv. „Pozoruješ ptáky?“

„Ne,“ Castiel rozčarovaně přihlížel tomu, kterak si Dean sedá vedle něj. „Nejsou tady žádní ptáci, Deane,“ oznámil mu. Možná si myslel, že je přišel vyhlížet on.

„Aha – vidím, že ne,“ Nabídl Castelovi kafe. Upíjeli ho v tichosti asi pět minut. „Casi…“

Jejich oči se setkaly.

Dean se zhluboka nadechl. „Kdybys mi chtěl něco povědět, udělal bys to, že jo? Kdyby sis chtěl promluvit, přišel bys za mnou…“

„Samozřejmě, Deane. Ano.“


Lovec si ho prohlížel. Najednou nabyl dojmu, že Bobbyho starost není neopodstatněná. „Kulové,“ vyštěkl. Castiel, kterého jeho reakce zaskočila, ztuhnul. „Mám pocit, že ti to pořád ještě nedochází, Casi. Ne doopravdy. Pokazil jsem už spoustu věcí a i já se umím poučit. Teď si pár věcí ujasněme,“ naklonil se dopředu a pro jednou to byl on, kdo vstoupil do Castielova osobního prostoru – a anděl se pro změnu nažil odtáhnout z jeho dosahu. „Chceš nám něco říct - povíš nám to. Nebudeme naštvaní, ale, musíš s námi mluvit … nemyslím si, že ti dochází, JAK důležité to je!“

Castiel zamrkal.

„ Ani mně to před rokem nedošlo… a, navíc to není zdravé, všechno v sobě držet,“ dodal a mírně se ošil. „Můžeš – můžeš pak zranit lidi, na kterých ti záleží. Nebo sebe,“ odkašlal si, zkoušejíc zakrýt vzrůstající rozpaky.

Castielův výraz se nezměnil. Pozorně Deana poslouchal, a přestože lovec skončil, nepřestával jej hypnotizovat. Teprve po dlouhé odmlce promluvil. „Potom,“ hlesl tiše, „s tebou BUDU mluvit, Deane.“

„Fajn – skvěle,“ Lovec si oddychl. „Pokud cokoli potřebuješ – „

„Povím ti to.“

„Jo… jo, dobře,“ Zajel si prsty do vlasů. Cítil se divně – rozpačitě, ale i spokojeně, protože, co se Case týče, dosáhl jistého pokroku.

„Děkuji ti…“




„Deane…“ Položil Deanovi ruku na rameno a zatřásl jím. Nic nestalo. „Deane!“ zašeptal stísněně.

„Hm…“ Lovec otevřel oči. V pokoji bylo šero a teprve když se rozkoukal, rozeznal Castiela. Anděl stál – oblečený a obutý – vedle jeho postele a zíral na něj. „Co je?“ Natáhl ruku a rozsvítil lampičku – špatný nápad. Deanovi nedošlo, že Castiel je světloplachý. Anděl polekaně uskočil a uhodil se přitom o noční stolek.

„Promiň!“ Rychle sklopil stínítko. Díval se, jak si Castiel mne koleno a přitom vyčítavě pokukuje po zdroji světla. „Co se děje?“ Potlačil zívnutí, „Jsi v pořádku?“

„Potřebuji se někam dopravit.“

Dean zkontroloval čas. Byly čtyři hodiny ráno. „Hm…“ přetočil se na bok. „Jasně, Casi,“ odvětil ospale „Později si o tom promluvíme. Dobrou…“

Castiel se nepohnul.

„Deane!“

„Sakra – co, Casi!“

„Musíme vyrazit okamžitě. Deane – já – „ polknul. „Deane…“ zaprosil.

„Fajn – dobře – tedy – Casi. Říkal jsem si o to,“ mumlal. Vyhrabal se zpod deky a zvednul se. Zůstal sedět na posteli. „Nech mě jenom vzít si kalhoty a pak můžeme jet, dobře?“

Castiela Deanův příslib částečně uklidnil. Usadil se do křesla a čekal, až se nadávající lovec oblékne. Když konečně vyrazili, ani jednomu z nich nebylo do řeči. Dean se snažil probrat a vzpamatovat z Castielovy nečekané žádosti a anděl se zaobíral vlastními myšlenkami.

Když se začalo rozednívat, Dean za ně za oba vyhlásil přestávku. Sjel ze silnice a zamířil k restauraci.

Objednali si kávu, jíž anděl za nepřítomného výrazu míchal, aniž se přitom napil a lovec jí do sebe naopak kopl na ex. Potom se vydali na cestu.

Ticho prolomil Castiel -

„Jsi unavený.“

„Vážně?“ Dean potlačil zívnutí. „Všimnul sis?“

Castiel se nicméně nenechal vyvést z míry. „Odboč doprava,“ instruoval ho klidně. Usadil se pohodlněji a zahleděl se ven, pozorujíc krajinu míhající se za oknem.

Deana konečně přestalo bavit být na něj naštvaný – beztak to k ničemu nevedlo- Castiel oplýval bezmeznou trpělivostí.

Lovec splnil jeho pokyn a sjel z hlavní silnice na vedlejší. Nacházeli se teď asi dvacet mil za městem, na rozbahněné cestě a mířili dál, do lesa. „Takže…“ promluvil o poznání klidněji. „Co tady děláme, Casi? A proč jsi mě vytáhnul z postele ve čtyři hodiny ráno? Doufám, že máš zatraceně dobrý důvod, protože – „

„Deane!“

Lovec zaskočený výkřikem, strhnul volant.

„Zastav – zastav auto!“

Dupnul na brzdu. Castiel byl v mžiku venku – otevřel dveře a vyskočil z vozu. Dean zůstal sedět na svém místě a rozdýchával šok. Když se konečně vzpamatoval, rozhlédnul se.

Anděl stál opodál, mezi stromy, otočený zády k autu. Dean vystoupil – pak si na něco vzpomněl. Vrátil se a obléknul si koženou bundu ležící na zadním sedadle. Pak se připojil k Castielovi.

„Casi?“

Anděl se se zatajeným dechem díval mezi stromy. „Tohle je TO místo.“




Čas od času se některá z větví, jejichž spletí se prodírali, odrazila a uhodila Deana do tváře. Když se vymotali z lesa, byli oba mokří a po kotníky zablácení. Castiel se navzdory okolnostem tvářil spokojeně. Dean soptil.

Stanuli na břehu jezera. Svítalo a nad vodou se vznášel mlžný opar.

Castiel se mlčky posadil. Dean zaváhal, rozhlédl se a nakonec udělal totéž. Snažil se nepřemýšlet nad tím, že Castiel před více než rokem zmizel právě v tomhle jezeře. Střelil po něm koutkem oka: Anděl seděl v tureckém sedu, ruce měl složené v klínu a soustředil se na panoramatický výjev před sebou. „Je tu chladno,“ řekl.

Dean viděl, že se třese. „Mám z toho husí kůži,“ přisvědčil, „a není to jenom proto, že JE mi zima. Dneska ráno a taky v autě jsi mě… vyděsil, Casi. Co je to s tebou?“

„Omlouvám se. Cítil jsem potřebu využít tvojí nabídku a požádat tě o pomoc.“

„Ve čtyři hodiny ráno? Kdybych věděl, že máš tenhle druh potřeb,“ mumlal, „držel bych pusu.“

Castiel sklopil hlavu. Tvářil se provinile a roztrpčeně.

„Hej,“ Dean se dotkl jeho ramene. Bobby měl pravdu, neměl by říkat věci, které nemyslí vážně – ne v přítomnosti Castiela, jenž nerozumí sarkasmu. Chtěl něco dodat, jenomže ho zaskočilo, že anděl se nejen třese, ale je navíc i studený jako led. Dean cítil i přes oblečení, které měl Castiel na sobě, chlad sálající z jeho z těla. „Co se to… sakra – Casi?“

Zvedl oči. „Chtěl jsem se sem znovu podívat,“ vysvětloval. Sklonil se nad vodní hladinou a zadíval se na svůj vlnící se odraz. Nevěděl, co čekal, že uvidí – možná dvě křídla. Nebo auru, kterou lidé nazývají svatozář. Spatřil ale pouze tvář a mrkající oči. Usadil se tak, jako předtím.

„Takže,“ začal Dean, protože bylo zjevné, že anděl se pokračovat nechystá. „Je to pravda? Byl jsi tu celou tu dobu?“

Castiel si mnul ruce. Třel dlaně jednu o druhou tak urputně, že Dean nabyl dojmu, že se snaží setřít si z nich kůži nebo se pod ní proškrábat. Aniž nad tím, co dělá, zapřemýšlel, chytil ho za zápěstí a jemně jeho ruku odtáhnul od druhé. Castiel neměl na vybranou a musel se na lovce podívat. Přikývl.

„To je k naštvání. Nezní to moc zábavně. Co se stalo? Zůstal jsi pod vodou a - ?“

„Já…“ Castiel zaváhal. „Mám pocit, že mě očistila,“ zamyslel se. „Myslel jsem si, že se jedná o trest, ale tak tomu není – byl to zázrak, Deane. Voda mě omyla – smyla Všechno, i když to trvalo neskutečně dlouho,“ zatímco mluvil, hroužil se do nálady na pomezí smutku a hluboké melancholie.

„Hm, prima detox.“

„Deane… neměl bys to zlehčovat.“

„Proč ne?“

Castiel se nadechnul, avšak namísto toho, aby promluvil, semkl rty. Dean zpozoroval, že se mu lesknou oči. Uhnul jimi a zadíval se na opačnou stranu. Lovec mu neviděl do tváře, měl ale pocit, že by mohl plakat. Ověřit si to nemohl, protože když se dal Castiel znovu do řeči, byl už zase klidný a z hlasu se mu vytratily všechny emoce. „Slyšel jsem tvou motlitbu,“ řekl.

Lovec zrudnul. Když se konečně ovládl, zeptal se: „Jak?“

„Jsme propojení,“ odvětil. „ty a já.“


„Kdybych věděl, že mě slyšíš, vynechal bych pasáž nebo dvě.“

„Zlobil ses, což je pochopitelné. Zasloužil jsem si každou výtku. A ty…“ zjihnul mu hlas, „jsi – přes to přese všechno – můj přítel. Udělal jsi pro mě víc, než kdokoli jiný. Andělé znají loajalitu, ale ne přilnutí. Přátelství je pro nás – neznámý pojem a odpuštění…“ odmlčel se. Určitě přemýšlel nad tím, že je ironie, že právě andělé nejsou schopni – nebo neumějí odpouštět. „Pomohl jsi mi.“

„Nehnul jsem prstem,“ vyštěknul – a protože Castiel nechápavě zamrkal, dodal, „měl jsem pro tebe udělat víc. Bylo to fiasko.“

„Já vím…“ Castielův hlas byl tichý, poněkud stísněný, ale i plný vděčnosti. Najednou se otočil a zadíval se na jezerní hladinu. Těkal očima z místa na místo a uklidnil se až za hodnou chvíli. Už zase se mu třásly ruce. Taky dýchal nepřirozeně rychle.

„Není ti nic?“

„Jsem…“ odvětil a znovu loupl očima po vodní mase, jakoby se o něčem přesvědčoval. „Rozrušený. Nemůžu se… soustředit,“ mluvil přerývavě a po každém slovu se na okamžik odmlčel a nadechnul se.

„A důvod?“

„Moje milost.“

Dean si myslel, že se přeslechl: „Co prosím?“

„Moje milost – zůstala pod vodou.“

Dean se po vzoru Case zadíval na jezero, jakoby čekal, že když se bude dostatečně soustředit, spatří zvláštní efekty – třeba světélkování, vařící se vodu, jas nad hladinou, nebo tak něco. „Ona je – tam dole?“

„Je všude. Cítím jí až sem. Dlužím ti vysvětlení,“ zamyslel se a pokračoval. „Nedokázal jsem se vynořit – křídla mě stahovala dolů… musel jsem se jich – zbavit. Všeho, co ze mě činilo anděla. Předpokládám, že TOHLE byl můj trest. Stát se člověkem. Možná je to mnohem prostší,“ dodal trudomyslně, „jednoduše nejsem dost silný a v jistém bodu procesu očisty, jsem pochybil. Selhal… moje poskvrněná milost musela zůstat…“

přerušilo ho Deanův smích.

„Tobě to přijde vtipné?“

„Jo – teda, vlastně ne. Casi, ty nemůžeš být – moc slabý. Ty ne…vážně. Jestli si svojí zatracenou milost musel nechat plavat, pak to nebyla tvoje chyba.“

„A CO si myslíš, že to bylo, Deane?“ jeho hlas byl prost vší útočnosti. Tvářil se jenom zvědavě.

„Boží vůle,“ prohlásil. „Nedívej se na mě takhle, Casi – vím, co si myslíš o Bohu a co si myslíš, že si o něm myslím já – ale, jestli existuje, pak může za pár věcí. Bastard.“

Castiel pátral po jakýchkoli známkách jízlivosti. Když je nenašel a uvědomil si, že Dean mluví vážně, uvolnil se.

„Máš asi pravdu.“

„Takže,“ Dean si promasíroval ztuhlé nohy. „Jestli je tohle jezero plné tvojí milosti, znamená to, že když se teď namočíš, narostou ti křídla a stane se z tebe anděl?“

„Teoreticky – „

„Casi!“

„Ano.“

Olíznul si ret. „Proto jsme tady? Chceš zpátky svojí moc. Chápu – měl bych zavřít oči, nebo odejít? Můžu – „

„Deane!“ přerušil ho. Počkal, a teprve když mu patřila Deanova pozornost, pokračoval. „Nechci jí zpět. Chtěl jsem si jenom ověřit, že tomu dovedu vzdorovat. Bál jsem se sem přijít, protože jsem si nemyslel, že se ovládnu – a teď vím, že svůj úděl snesu. Nestanu se andělem.“

Pokud byl Dean prve překvapený, teď byl v šoku. Nezmohl se na víc, než na: „Proč?“

„Slíbil jsem ti, že zůstanu a že se revanšuji,“ odvětil, pevným tonem, jenž nepřipouštěl žádné námitky. „Ještě pořád jsme neporazili Leviathany a já nevím, CO mě jako anděla čeká. Musel bych se pravděpodobně vrátit do nebe – navždy, protože jeho brány se zavírají. Příliš dlouho se pleteme do záležitostí lidí.“

„Neříkej…“ zamumlal Dean. „Měl bys jít taky,“ dodal. „Casi, měl by ses vrátit domů. Když to neuděláš teď – když zůstaneš – můžeš to zvrátit? Můžeš si to rozmyslet?“

„Ne.“

„Casi – „ netrpělivě se nadechl. „Nevykládej si to špatně, já nechci, aby ses TAM vracel, ale, buď realista. Nemyslím si, že jsi uvážil všechny důsledky toho, co se chystáš udělat. Nebuď hlupák – MĚL bys z téhle prdele vypadnout a vrátit se domů. Svět je MŮJ domov – to jo, ale ty – ty to budeš nenávidět.“

„Proč to říkáš, Deane?“

„Protože jsem byl u toho – tedy, budu – viděl jsem naší budoucnost a vím, co se z tebe stalo - stane. Sakra. Byl jsi – „ zavrtěl hlavou. „Chceš to riskovat?“

Castiel se konečně tvářil nejistě. „Neviděl jsi, co se stane – spatřil jsi jenom zlomek možné budoucnosti.“

Dean se nevzdával: „Běž. Když zůstaneš, budeš si to později vyčítat.“

„Slíbil jsem, že zůstanu!“ S Castielem nebyla rozumná řeč. Dean uvažoval o tom, že ho do vody prostě hodí. Co by se stalo? „Musím spravit to, co jsem zkazil!“

„A pak co?“ vyštěknul. „Profňukáš se zbytkem svého patetického života?“

Castiel ignoroval jeho jízlivost. „Ne. Zůstanu s vámi… “ říkal to jako fakt.

„Nemusíš zůstávat kvůli nám, Casi. Nic nám nedlužíš.“

Chci zůstat,“ opáčil Castiel. „[i]Zůstanu.“


„Do prdele!“ vyštěknul – Castiel leknutím nadskočil. „Proč musíš být tak paličatý? K čertu s tebou! Co jsi – vadný? Neposloucháš mě, Casi. Přemýšlej o tom – jenom na pět minut – vážně přemýšlej. Nebuď de –„

De – ane…“ zadíval se mu do očí.

„Co?!“ byl zlostí bez sebe.

„Deane,“ zopakoval. „Sklapni.“

Lovec zalapal po dechu a kupodivu zavřel pusu.

„Jsem si vědom rizik – říkal jsi to sám – tohle je… nebezpečný byznys. Ale, i to je v pořádku – já to přijímám. Přijímám všechno. Asi už vím, CO je svobodná vůle. Znamená – přijmout všechno.

Dean na něj mlčky zíral. Pak prohlásil. „JSI vadný.“

„Ne, nejsem. Slíbil jsem, že zůstanu.“

„Jo – jo – jasně – zůstaneš. Je mi to jasné, Casi,“ nadechnul se a přejel si dlaní po tváři. „Dobře – dobře. Fajn,“ postupně se uklidňoval – věděl, že ho Castiel pozoruje a že čeká na jeho rozhodnutí. „Tak dobře – asi. Řekl bych… zůstáváš?“ ujistil se.

„Ano,“ nejistě lovce pozoroval. Asi se bál, že začne nadávat. „Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Jsem zaskočený. Musel jsem na tebe mít špatný vliv, tím to je – nedocházelo mi, jak velký. Jsi minimálně stejně narušená osobnost, jako já. Cvok!“

Anděl se zasmušil: „Ne dostatečný vliv. Kdyby ano, udělal bych spoustu věcí jinak,“ Deanovi neušla trpkost zaznívající v Castielově hlase.

Nenápadně po něm loupnul očima. Castiel se hrál s oblázkem ležícím na zemi. Strkal do něj špičkou boty a pozoroval, jak po hladkém povrchu země sklouzává do vody. V jednu chvíli lovce ignoroval, a v druhou zvednul hlavu a podíval se na něj. Přitom mu do vlasů a na tvář dopadlo sluneční světlo. Stín zjemnil jeho rysy. Castiel si tiše povzdechl. „Deane…“

setkal se s párem modrých očí.

Dean polknul. Zmocnil se ho zvláštní pocit. Nedovedl by říct, CO přesně cítí, i kdyby ho Alastair zabíjel – v ten okamžik si byl s jistotou vědom jenom toho, že CHCE, aby Castiel zůstal – i když to byl od něj sobecký přístup a pořád se kvůli tomu všemu cítil dost nesvůj. Casetiel se tvářil rozpačitě.

„Hej –„ usmál se – doufal, že povzbudivě. „Něco si musíš vyzkoušet i na vlastní kůži. Nemůžeš se učit jenom tím, že pozoruješ ostatní – to jsi dělal, že jo? Když jsi byl anděl. No, hádám, že tím se dost věcí vysvětluje. Teď, Casi,“ povzbudivě se usmál, „se některé věci musí změnit.“

Castiel si poposedl. „Jaké VĚCI?“ zeptal se podezíravě.

„Hmm…“ Dean polknul. Nemohl se soustředit, protože Castiel, který seděl příliš blízko, se stehnem dotýkal jeho nohy. Navíc na něj vytrvale zíral. „Hm…“ odkašlal si. „Koláč!“ vykřikl nečekaně. „Musíš ochutnat jablečný koláč. Jíš jako vrabec a to ničemu neprospívá.“

Castiel zamrkal. Mírně se poodtáhl. „Koláč?“ zopakoval. Tvářil se rozčarovaně a současně i skepticky. „Koláč,“ opakoval zamyšleně. „Koláč…“ z ničeho nic se mu rozzářily oči. Přikývl. „Mám pocit, že JSEM hladový. Neměli jsme snídani.“

„To, co si právě řekl,“ usmál se Dean, „znělo skoro lidsky.“

„Učím se.“

Lovec pocítil nutkání chytit Castiela za ruku – mohlo to být počasím. Studená fronta a rychlé ochlazení, s vámi udělá… divy. Blbost. Možná je to tímhle místem, napadlo ho – kdo ví, co je v té vodě! Nechal ruku svěšenou a namísto toho, aby jí podal Castielovi, se zvednul a oprášil si kalhoty. Anděl udělal totéž. Společně zamířili zpět k vozu.

Castiel se neohlídl – díval se [i]před sebe. Bude se mu stýskat. Bude trpět a čas od času svého rozhodnutí zalituje. Nikdy už ale nesejde ze zvolené cesty. Otevíral se před ním nový svět.

Věděl už, že Bůh nesepisuje knihu osudu, protože o tom, kdo jsme a co se svým životem uděláme, rozhodujeme my sami. Bůh je tady jenom proto, aby nás čas od času popostrčil kupředu (vynesl nad hladinu), nebo pozdržel (u dna), je-li třeba.

Dean řídil. Moc toho nenamluvili. Asi po hodině se zastavili v malém motorestu a objednali si toasty. Když dosnídali, pokračovali v cestě… čeká je spousta práce – život, o němž zatím nic moc nevědí, nové zkušenosti, a problémy, s nimiž se budou muset vypořádat – a –

Castiel se rozhodl, že pomůže-li to něčemu, sní takové množství jablečného koláče, jež Dean uzná za vhodné.




Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: EVEN THE ANGELS CAN LIVE "APPLE PIE LIFE"   24.10.11 18:59

Tak tohle je naprostá nádhera Nemůžu jinak... Maky, takové pokračování spn bych rozhodně brala Obě dvě části byly úžasné V té první jsi perfektně vše vystihla, nepřišlo mi to vůbec chaotické ani nudné, no a ta druhá část... to byla pastva pro oči 702 Prostě všechno!!! Hlášky, pocity, vykreslení postav... kéž by to tak bylo... Trochu konkrétněji... jedna z top scén... objímání mezi Deanem a Casem To mě dostalo! Úplně to vidím před očima, jak Dean konečně k něčemu takovému sebere odvahu a Cas na něj kouká jak jelito lol! A prý: "Takhle se lidé udržují teplí" lol! Konec toto! A ten konec byl taky perfektní... Cas opravdu vyzrál, jak se rozhodnul zůstat člověkem, aby odčinil to, co způsobil... Líbil se mi i Dean, jak uvažoval, že by Case do toho jezera hodil Prostě celé je to perfekní, skončilo to taky dobře, co víc si přát... snad jen, aby to filmové zpracování bylo podobné, zvlášť, jestli je tohle poslední série... ale víme jak to je confused Takže sečteno podtrženo... A samozřejmě doufám, že brzy bude to slibované pokračování
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: EVEN THE ANGELS CAN LIVE "APPLE PIE LIFE"   25.10.11 17:27

bohdy: Děkuji Smile Takže, to bylo dobré? OK, paráda... víš, mně se ta mylšenka v první části taky líbila. Nepřemýšlela jsem nad tím, prostě mi přšlo automatické... tak, Cas je ted pod vodou. Určitě není mrtvý - proč, by měl? Neviděli jsme ho umřít a andělé neumíají jen tak... jenže, co tam dělá? Přišlo mi to jako skuečně dobrý nápad (i od scénátistů, i když ti tu myšlenku jistě pojmou jinak). Voda bývala vždy magická - očistuje a to je to, co je třeba v Casovo případě udělat, protože by poznamenaný... není to jen trest, i když vlastně i jě. Líilo se mi to celé pijmout jako metaforu k narození. Přišlo mi to logické. Vlastně se divím tomu, že jsem nečetla více ff na tenhle námět, protože to pdle mě bije do očí... ae, zpracovat to správně, to byl oříše, zvláště proto, že jsem v tu chvíli byla tak... hm, rozrušená. No ale, druhou část jsem si vyloženě užila Smile Pohrála jsme si s potavami, vyřádila se v dialozích, řekla bych, že je to jedna z mých nejoblíbenějších povídek, protože každá postava reaguje právě tak, jak jsem si představovala, a přitom je v tom, co říkají jakési neachyttelné kouzlo. Jsou to zkrátka "oni" Smile a, přímo o vybízí k pokračování, že Smile

Děkuji Ti za chválu . Jsem ráda, že Tě povídka nadchla Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Eviik
Pocestný duch
Pocestný duch


Počet príspevkov : 98
Age : 21
Bydlisko : Sokolov
Registration date : 15.01.2011

OdoslaťPredmet: Re: EVEN THE ANGELS CAN LIVE "APPLE PIE LIFE"   25.10.11 22:29

Nádherná povídka. Asi bych se měla pokárat, že jsem už dlouho nekomentovala tvé povídky, i když je stále čtu, ale u téhle se zastavit musím. Je super.

pasáž: "Dean a Sam museli nakonec ošetřující lékaře přesvědčit o tom, že Castielovo podivné vyjadřování a chování nesouvisí s mozkovou dis-funkcí, protože Castiel byl v tomhle ohledu vždycky tak trochu na hlavu. " Very Happy Very Happy cheers to se ti opravdu povedlo Smile

První část je o krásně zmateném Castielovi, tak jak jej mám ráda. Opravdu pěkně opisuješ jeho myšlenky, také je dobrý nápad to s tou milostí.

Druhá je trochu dějovější, což mi opravdu vyhovuje, protože ačkoli mám opravdu ráda takové to rozebírání pocitů a myšlenek, zároveň nemám ráda, když děj přehnaně stojí.
Tobě se povedlo fakt všechno. Jinak pěkné dialogy (nad kterými opět skládám poctu) a super hlášky.

Už se nemůžu dočkat jak Dean bude Casse ládovat koláčem - tzn. moc a moc se mi to líbilo a určitě piš dál. cheers

Patří ti má pocta
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: EVEN THE ANGELS CAN LIVE "APPLE PIE LIFE"   28.10.11 5:29


Eviik: Děkuji Smile To jsem ráda, že čteš dál, i když Cas ted momentálně ze seriálu "zmizel"... snažím se ho udržet naživu aspon tímhle psaním Smile a, tím spíš mě těší Tvůj komentář, protože aby tohle fungovalo, nestačí jenom psát, ale musí existovat i někdo, kdo čte!

Uf.. oddecha jsem si. Říkala jsem si, že ta první část je možná tak trochu - nad rámec. Nepovedená... jenže, to byla má bezprostřední reakce na seirál, způsob, jímž já vidím Case, a nemhla jsem to jednduše vymazat. Patří to tam. Jsem ráda, že si myslíš, že jsme se s tím poprala dobře, i když ta povídka spíš ovládla mě - ne já jí... bavilo mě jí psát. Hlavně dialogy a reakce postav, jsem si užila. Mám ráda tohphle lidského "ale-pořád-anděla" Case Smile

Na pokračování pracuji a doufám, že ho dkončím dřív, než "napadne sníh" Smile

ještě jednou Ti děkuji za komentář!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Angela
Pocestný duch
Pocestný duch


Počet príspevkov : 51
Age : 22
Bydlisko : Praha
Registration date : 12.06.2011

OdoslaťPredmet: Re: EVEN THE ANGELS CAN LIVE "APPLE PIE LIFE"   10.12.11 23:26

Dávám za jedna, hlavně za začátek. Jakožto autor povídek vím, jak je těžké popisovat jedno a to samé tmavé místo plus pocity postavy a neplácat paté přes deváté. A taky z toho nezmagořit a celkově neopakovat stejnou větu pořád dokola, akorát jinak formulovanou.
Konec byl skvělý a scéna s objímáním? D-o-k-o-n-a-l-o-s-t-!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://takahashiyuri.blogspot.com
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: EVEN THE ANGELS CAN LIVE "APPLE PIE LIFE"   12.02.12 22:55

Maky: konečně jsem v sobě našla tu správnou náladu a chuť si přečíst něco o Castielovi.Vím, že je tato tvá povídka tady už hooooooooodně dlouho a věř mí, že já se opravdu stydím za to, že jsi ode mě neslyšela názor dříve (protože i já uznávám prohlášení, že zpětná vazba je důležitá). Takže Maky jsem zpět a postupně budu dočítat tvé dílo Very Happy (no a komentovat a hodnotit a kritizovat - však mě znáš)

teď k povídce: nikdo neumí tak dokonale popsat pocity Case a Deana jako ty s tím, jak znám tvůj styl psaní, by mě to vlastně už ani nemělo překvapovat, a přes to mě to teď zase dostalo do stavu, že kdyby nebylo 11 večer, tak jdu číst něco dalšího od tebe 702 je to nádherné
hrozně moc se mi líbí nápad s tím, že Cas se takto vrátí - je to nenásilné a opravdu si to umím představit
hodně moc se mi taky líbí, jak tam píšeš tu část o bohu a osudu - to je pro mě hodně hluboká myšlenka a jeslti je z tvé hlavy - tak Maky máš můj nehynoucí obdiv

už nevím, co víc napsat, abych moc neopakovala holky přede mnou Very Happy

snad jen - tvůj styl psaní mi hodně chyběl a já jsem ráda, že si můžu zas a zas číst tvá díla - miluju tvé popisy, zbožňuju tvé rozhovory mezi Casem a Deanen - a kdybych nevěděla, že je to blbost, tak si myslím, že v minulém životě jsi musela být jedním z nich............
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: EVEN THE ANGELS CAN LIVE "APPLE PIE LIFE"   13.02.12 19:38



Nemix.... než zapomenu, děkuji za zprávu! Odpovím na ní později Smile Nelam si hlavu s tím, že jsi neodpovídala dřív. Chápu to a není to fráze, protože já to dooptavdy chápu. Jsem, řekla bych, mistr v neodpovídání, a odsunování, když "mám pocit", že ted nemůžu, nechci, nejde to, nemám správnou náoladu, nebo na mě všechno padá. Upřímně řečeno, posledních pár týdnů jsme naopak tak moc busy, a to v dobrém slva smyslu, že nestíhám vůbec nic. Asi je to dobře, být tak zaneprázděná, že nemám prakticky čas na to posadit se, ale na druhou stranu, však víš.. jen byxh si přála, aby ten důvod proto, proč ty nemáš čas, byl taky dobrý, ale to se hodí spáše do zprávy, takže o tom se rozpeíšu tam.

Rozumím i tomu, PROČ jsi neměla chut číst o Casovi. Víš, já se nedívala na žádnou epizodu od toho finále... čekám na březen, a nevím, JAK čekám. Mám trochu strach, trochu se těším.. když nic, budu se zase moci rozčilovat a jakákoli emoce, se počítá no ne? Myslím, že když nic, vznikne aspon spousta dobrých povídek. Al, chápu, že jsi neměla na Case náladu. Já jsem ráda, že existuje ff, protože jen díky tomu a díky tomu, že v Case pořád věřím, udržuju samu sebe při, hm, tomhle "životě". Propojuji to, o čem píšu a zkouším tak žít a naopak píču, o tom jak žiju. Pokud to dává smysl. A, i díky tomu jsou moje povídky, řekla bych, tak, "opravdové". Nebo to, jak vykresluji Deana, a Case. Chybí mi, ale už jsme si zvykla na to, že v setiálu není, a soustředím se na tohle, psaní, čtení, a fantazii. A, v březnu, no, uvidím Smile

Ale, hrozěn ráda vidím, že jsi pořád na jedné lodi, se mnou zatvrzelým fanouškem!

Busu se těšit na Tvé další komentáře, ale ne proto, že jso to komentáře,m ale proto, že ty vždycky napíšeš něco, co mě zasáhne, a to v dobrém slova smyslu. Vždycky mi dáš podnět k zamyšlení se, a to jsou ty nejlepší okamžiky! Jako tímhle komentářem. Takže, pokud se Ti bue chtít komentovat, já budu ráda, pokud ne, hold počkám, až se Ti bude chtít. Not a big deal Smile A, protože to dělám i kvůli Casovi, těší mě vidět, že Tě on pořád těší! Což je další dlvod, proč si vážím tvých komentářů.

Jako tohohle. Děkuju! Napsala jsi hned několik věcí, na nimiž jsem se zamyslela.

"...rozhovory mezi Casem a Deanen - a kdybych nevěděla, že je to blbost, tak si myslím, že v minulém životě jsi musela být jedním z nich."

Možná, ani nevíš, jak velkou máš pravdu, a kdybych nevěděla, že je to "nemožné," řekla bych totéž Smile Ale, vysvětlit tohle, to by bylo na delší povídání. Každopádně se rozhodně cítím, jako ty dva. Je, to komplikované, celá ta věc s pocity a rozhovory, ale jsem ráda že sis všimla toho, že tohle je moje "silné místo", protože to jen dokazuje to, co jsem si myslela. A, ted jsme Tě dokonale zmátla Smile

Jop, ta věta o Bohu je z mojí hlavy, i když kdo ví, KDO jí tam zasadil Smile


I mně se ten nápad líbí. Děkuji Smile Mám ráda tuhle podobu Case člověka, a i to je důvod, proč jsem začala psát pokračování téhle povídky.

Budu muset končit. Děkuji za komentář, a jsme moc ráda, že ses ozvala Smile

Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: EVEN THE ANGELS CAN LIVE "APPLE PIE LIFE"   Today at 10:54

Návrat hore Goto down
 
EVEN THE ANGELS CAN LIVE "APPLE PIE LIFE"
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 1 z 1

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Dokončené poviedky :: Maky-
Prejdi na: