DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 TVÝCH PĚT SNŮ

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
AutorSpráva
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: TVÝCH PĚT SNŮ   27.09.11 18:06

Rozhodla jsem se napsat takovou krátkou povídku navazující na první díl sedmé série. Nechtěla jsem psát nic epického, ani zbytečně dlouhého, protože do dalšího dílu nezbývá moc času a kdo ví, co mě napadne potom Smile tohle je reakce, kterou ve mně vzbudil díl 7x01. Napadlo mě, že pokud Castiel pořád JE v tom těle (a já věřím tomu, že ano), tak se možná bude snažit s Deanem nějak spojit... podle mě je možné, že se mu zjeví ve snu, ale to je jenom můj názor.

Nicméně, mě napadlo, že v mé povídce by mohl Dean vstupovat do hlavy Castielovi... tedy, do té části jeho hlavy, v níž je zavřeno Castielovo skutečné já. Díky poutu, které mezi ním a andělem existuje, je lovec schopný zatímco spí navštěvovat Castiela - i když si na žádnou z těch návštěv v bdělém stavu nevzpomíná. To, že "tady už byl"mu vždy dojde teprve ve chvíli, kdy usne a kdy jeho mozek přejde do změněného stavu vědomí.

Nechtěla jsem rozpitvávat Deanovy a Castielovy pocity ani to, co se mezi nimi stalo... nezkoušela jsem spravit to, co byl zničeno. Nezkoušela jsem psát o vzdálené budoucnosti. Neúíšu ani o Deanově ztrátě nebo Castielově pocitu viny a jeho vnitřním souboji. Tohle je jenom nápad převedený do slov. Pět "snů" které se Deanovy prohnaly hlavou a možná - kdo ví - se mu to všechno skutečně jenom zdálo...

NENÍ slash... divíte se? Smile Já taky!



TVÝCH PĚT SNŮ



POPRVÉ

Dean stál v úzké uličce mezi regály. Rozhlédnul se. Nábytek pokrývala vrstva prachu, jehož částečky se vznášely i v pruhu světla dopadajícího do místnosti jediným malým oknem. Na policích se povalovaly zažloutlé listy papírů a krabice ovázané provázky. Místnost vypadala jako skladiště. Napadlo ho, co by se bývalo bylo stalo, kdyby do jedné z těch beden nahlédl. Byl by v průšvihu, to by se stalo.

„Deane…“

Otočil se a spatřil před sebou postavu. Neviděl jí do tváře, protože stála ve stínu, podle hlasu ale poznal, o koho jde.

„Casi?“

„Nemám moc času,“ řekl anděl. Byl zadýchaný a hlas měl hlubší než obvykle. „Musíme Je zastavit!“

„Počkej, zaraž - nepředbíhej událostem. Jedno za druhým. Tak zaprvé: co tady děláš? A... kde je vlastně TADY? Hej,“ zamával mu rukou před obličejem - anděl těkal očima z místa na místo a to, co dělá nebo říká Dean, nebral na vědomí. Lovec do něj musel šťouchnout loktem a teprve pak se dočkal odezvy.

„Deane…" šeptal stísněně. "Musíme je zastavit – HNED!“

„Dobře, dobře“ Zvednul na znamení smíru ruce. „Slyšel jsem tě – páni, Casi - uklidni se - tvoje srdce musí jet naplno! Vychladni.“

Anděl se frustrovaně nadechnul, ale nakonec se přeci jen uvolnil.

„Já jsem s tebou v tomhle směru rozhodně za jedno," Dean se odmlčel. "Takže, co uděláme? Máš plán? Protože – Casi?“ zbytek sdělení vyzněl do ztracena - Castiel bez varování zmizel.

Dean zíral na místo, kde jeho přítel ještě před chviličkou stál. „Casi?“ zavolal zkusmo. „Cas –„ zmlknul. „Zatraceně - Castieli! Ty - “ víc toho neřekl - nemohl. Najednou jím projel elektrický impuls. Dean zalapal po dechu. Ucítil jemné chvění a vzápětí se celá místnost začala třást.

Sklo v okně se vysypalo. Z polic spadlo několik beden a jedna z nich uhodila Deana do hlavy. Pak se zřítilo všechno…

… otevřel oči. Seděl v impale s hlavou opřenou o palubní desku.


PODRUHÉ


Ocitnul se v bílém pokoji. Mohla to být táž místnost, kterou prve považoval za skladiště, jenže v téhle se nenacházely žádné dveře, okno, ani nábytek. Kromě čtyř bílých stěn a bílé podlahy tu nebylo vůbec nic.

Dean polknul. Snažil se rozpomenout se na to, jak se sem dostal… ležel v posteli, díval se na strop a přemýšlel. Přemohla ho únava… pamatoval se, že se snažil udržet sám sebe vzhůru, jenže pak už to prostě nešlo. Usnul a probudil se tady.

„Deane?“ řekl něčí překvapený hlas za jeho zády. Na chvíli se odmlčel a pak neméně překvapeně, ale mnohem tišeji dodal. „Co tady děláš?“ Ne něčí – ale Castielův. Dean se pomalu otočil.

Anděl seděl na zemi uprostřed do podlahy vypáleného kruhu (původně okolo Castiela hořel oheň, jenže z plamenů nezbylo víc, než tenká zčernalá linie a popel, který jí pokrýval). Tvářil se zaskočeně. Upíral na Deana zářivě modré oči a snažil se to pochopit. Jeho kůže, především na rukách a tvářích, slabě zářila.

Dean se rozhlédnul: „Chtěl jsem se zeptat na totéž,“ Zůstával v pozoru. Nevěděl, s kým má tu čest – s kterou stránkou Castiela… „Copak, tys mě sem nepřivedl?“

Anděl zamrkal: „Nemůžu nikoho nikam vodit, Deane. Jsem –„ zvedl ruce – Dean si všimnul, že má zápěstí omotaná tenkým stříbrným provázkem – bezmocně je před sebou podržel tak, aby na ně lovec dobře viděl. „Tady uvězněný…“

„Hmm… takže, je to pravda. Jsi teď jejich děvka,“ zatímco mluvil, přibližoval se k Castielovi. Nakračoval opatrně, připravený na jakýkoli úskok z Castielovy strany, jenže anděl se nehýbal a sledoval Deana stejně ostražitě jako on jeho. Přistoupil až k hranici kruhu a kleknul si. Pro jistotu se znovu rozhlédnul a teprve pak se podíval přímo na anděla. „Jak mám vědět, že jsi to skutečně ty?“

Castiel pootočil hlavu ke straně: „Mohl bych se tě zeptat na totéž.“

„Bod pro tebe…“ Polknul. „Takže… co se děje? Ovládají tě? Co jsou zač tihle levitové?“

„Leviathanové,“ zašeptal anděl a i on se rozhlédl, jakoby čekal, že svými slovy spustí lavinu. „NE-dotýkej se toho!“

Dean chystající se sáhnout na kruhový obrazec na zemi, stáhnul ruku. „Fajn…“ zamumlal a promnul si dlaň prsty. "Ovládají tě?“ zeptal se znovu.

„Ano. Je to… nepříjemné.“

„Pcha,“ ušklíbnul se Dean. „Jenom ty můžeš říct, že mít břicho plné vetřelců je „nepříjemné“.“

„Je.“

Dean si promnul oči. Byl příliš unavený na to, aby se s Castielem dohadoval. „Oni nevědí, že jsem tady?“ zeptal se.

„Kdyby ano, už bysme spolu nehovořili. Ovládají všechno…“

Deanovi konečně došlo, PROČ anděl celou tu dobu šeptá. Měl strach. Nebyl JENOM paranoidní nebo vyděšený – jeho obavy byly oprávněné, protože Castiel věděl PŘESNĚ, čemu čelí a toho se nejvíc bál. Museli mu provést něco strašlivého.

„Zíráš,“ řekl Castiel.

„Jo…“ odkašlal si a zkusil to znovu. „Když jsem tě viděl naposledy, praštil jsi se mnou o zeď a pak jsi řekl, že přebíráš vládu nad světem. Jasně, že zírám,“ do tváří se mu nahrnula krev. Ve snaze zakrýt rozpaky, změnil téma. „Kde to vlastně jsme?“

„Jsme v zamčené místnosti. Uvnitř mé hlavy – mé osobnosti. Tady nad nimi nemám žádnou moc… nemůžu dělat vůbec nic, Deane. Jsem… impotentní. Je mi to líto.“

„Jasně – to už jsi říkal, Casi. Problém je v tom, že to nestačí.“

Castiel na něj překvapeně pohlédl: „Co udělali?“

„Tebe to zajímá?“

„Samozřejmě, že ano – Deane!“ zkusil do svých slov vložit zvláštní váhu. „Jsou moje zodpovědnost, jsou…“ sklopil oči. „Mrzí mě to…“

Dean pohlédl na strop. Proč mu Castiel opakuje to, co nechce slyšet?

„Nelituj – sprav to. Můžeš?“

Castiel zavrtěl hlavou: „Nejde to… v tomhle těle – je… je tu toho příliš… chtějí tak moc… jsem bezmocný. Neovládám je.“

„Skvělý – takže je z tebe vychechtaný balíček Jelly Beansů.“

Castiel se zamračil. „Om –„

„Nech toho, Casi. Neříkej to.“

Anděl semknul rty. Zavřel oči. Padlo mezi ně ticho. „Slyšel jsem tvojí motlitbu,“ řekl náhle.

„Cože?“

„Modlil ses – v tu noc, kdy mě Leviathanové ovládli, ses ke mně modlil.“

Pravda. Dean se na ten večer pamatoval dobře. Usnul v impale a tehdy poprvé se mu zdálo o Castielovi.

„Jo,“ polknul. „To je fakt… byl jsem zoufalý. Nevěděl jsem, kam zmizel Sam, a tys byl – stalo se z tebe tohle. Chtěl jsem zjistit, jestli tu někde pořád ještě poletuješ… tys to slyšel?“

Castiel otevřel jedno oko: „Slyším a vidím všechno, co se děje. Nemůžu zasahovat, ale jsem pořád tady… modlil ses,“ zopakoval – a Dean se málem propadl. „Byla to pro mě… útěcha… myslel jsem si, že ty a ostatní jste na mě zanevřeli a ty se namísto toho staráš…“

Dean se podrbal na nose. „Koukni, Casi – „

Castiel ho nenechal domluvit. „Musíš jít,“ řekl.

„Cože?“

„Musíš se vrátit dřív, než si všimnou toho, že tu nejsem sám. Budou – neuvidí to rádi,“ Zhluboka se nadechnul, „neochráním tě před nimi a Oni můžou ublížit i tvojí mysli, nejen tělu. Jdi.“

Dean přikývnul. Zvednul se a chystal se probudit. Na poslední chvíli si to ale rozmyslel a obrátil se na svého přítele.

„Uvidím tě ještě?“

Castiel zvedl ruce a promnul si oči. Stříbrný řemínek se při tom pohybu rozezvonil: „Jsi TADY vítaný. Vždycky…“

Otevřel oči. Ležel na gauči v Bobbyho obývacím pokoji. Oknem dovnitř do místnosti prosvítaly první sluneční paprsky. Zasunul ruku pod polštář a přetočil se na bok. Snažil se rozpomenout se na to, co se mu zdálo, jenže se mu to nedařilo. Měl pocit, že mu něco uniká – obsah snu, který po probuzení zapomenete a přitom víte, že jste SNILI…


POTŘETÍ


Večer po té Dean opět snil o bílém pokoji.

„Ale… no tak, vážně? Budeme tohle dělat každou noc? Chci se vyspat, sakra!“

Castiel přimhouřil oči. Zkoumavě se na lovce zadíval a pak váhavě řekl. „Zdravím tě, Deane…“

„Připadám si, jako náměsíčník.“

Castiel zahýbal nohama. Zkoušel se usadit pohodlněji, nakonec to vyřešil tak, že obě nohy skrčil.

„Během náměsíčnosti neovládáš svoje tělo – nejsi náměsíčný, Deane. Je to tvoje vůle, která opouští tělo, ne naopak. Vzpomínáš si na tyhle cesty, když se probudíš?“

„Ne.“

„Zvláštní… “ zamyslel se. O něčem uvažoval a nakonec Deanovi položil zcela nečekanou otázku. „Jak je Samovi?“

„Jak si myslíš, že mu je?“ odseknul odměřeně.

„Kdybych mohl –„

„Nech už toho…“ Dean byl unavený. Nechtěl, aby se mu Castiel omlouval a aby ho přesvědčoval o tom, že chce všechno napravit – některé věci spravit nejdou. Zůstanou zničené navždy… „Už jsem si zvykl na to, že nás pronásleduje věčná smůla. Casi? Hej,“ zamával mu rukou před očima.

Anděl si ho nevšímal. Měl zdviženou hlavu a díval se nad sebe. „Chybí mi obloha…“

„Vážně? A být Bůh ti nechybí?“

Castiel jeho sžíravou poznámku ignoroval. „Občas,“ pokračoval klidně, „vidím záblesky toho, co se okolo mě děje, ale nic víc. Tvoje společnost je příjemným rozptýlením v tomhle… vězení. Kolik času uplynulo venku?“

„Tři týdny.“

Přikývl. „Překvapuje mě, že Oni zatím nemění podobu věcí. Svět pořád ještě stojí… Deane?“

Lovec uhnul pohledem. Snažil se tvářit neutrálně. Mohl by Castielovi povědět o všem, co ONI udělali – MĚL mu to říct, protože to byla Castielova vina… jenže – nemohl. Nikdo si nezasloužil trpět tak moc.

„Hádám, že si chtějí trochu užít, než začnou… hm – přetvářet svět ke svému obrazu. Musí být celí pryč z toho, že jsou po takové době venku.“

„- A že vidí oblohu,“ zamumlal Castiel nepřítomně. Zvedl ruce do úrovně svých očí a dlouho se na ně díval. „Tohle je divné…“

„Co?“

Schoval ruce do kapes. Čouhaly mu z nich konce stříbrného řemínku.

„Jsou rozrušení. Něco se jim… povedlo.“

„Asi se naučili čůrat ve stoje – promiň,“ dodal, protože anděl se zatvářil obzvláště pohoršeně. „Jsi v pořádku?“

Nebyl… slyšel je. Viděl je. Cítil je… Oni byli on. Zavřel oči, jenže to k ničemu nebylo – nemohl utéct před tím, KDO je. Ne bůh – ne anděl… on je –

„Casi?“

Zamrkal.

„Casi!“ opakoval Dean. Upíral na anděla zelené oči a tvářil se ustaraně. Castiel ale neviděl jenom Deana - viděl mnohem víc. Spatřil odlesky slunce prosvítajícího listím v korunách stromů – spatřil nebe a najednou – se jeho vize rozpila. Nevěděl, CO se děje, byl si vědom jenom toho, že hnědá a zelená splývají dohromady a dívat se na ně bylo jako hledět na svět skrz závoj mlhy. Dotknul se prsty svých očí, aby zjistil, co je špatně – byly vlhké. Je tohle Jejich trik? On přece nemůže… plakat. Nechce…

„Omlouvám – „ začal a – už i jemu bylo hloupé opakovat se pořád dokola, jenže nebylo zbytí… Dean musí pochopit, jak moc je mu to líto. Nadechl se, jenže se zajíkl a nedovedl pokračovat dál. Polknul. Upřel na lovce oči, snažíc se jimi vyložit to, co nelze vyjádřit slovy. Nešlo jen o odpuštěný, nýbrž o porozumění… dosáhnul ho -

Deanův výraz se proměnil. Tohle bylo ono. Castiel čekal týdny na to, až se Deanovy oči otevřou a teď se to stalo. Dean ho konečně přestal považovat za něco odporného a nehodného pozornosti. Jeho zájem byl upřímný. Lovec se díval přímo do Case a myslel to vážně… Castiel byl chápán, milován a neodháněn.

„Odpouštím ti. Vážně,“ ujistil ho. „A… měl bys vědět, že,“ Podrbal se na kořeni nosu, „všechno nebyla jenom tvoje vina – já jsem… asi si měl pravdu, když jsi říkal, že jsem nebyl vždycky tam, kde jsi mě potřeboval. Já jenom…“

Castiel na něj zkoumavě hleděl. Oči měl pořád ještě mírně zarudlé.

„Snažím se ti omluvit, jasný?“

„Och…“ přikývl. „Dobře.“

Dean protočil očima. „Moc mi to nejde – tohle mi nikdy nešlo…“

„Takhle – je to… perfektní, Deane. “

„Fajn… takže, protože jsme si tohle vyjasnili,“ Zvednul se a byl vážně rád, že se nemusejí navíc i objímat nebo tak něco. „Myslím si, že je na čase vrátit se zpátky,“ Neuniknul mu Castielův zklamaný výraz. „Hej – není to tak zlé, no ne?“ Jemně ho poplácal po rameni. „Vydrž to tady a zkus přijít na to, jakou má ta věc slabinu. My zatím prověříme naše zdroje.“

Castiel zamrkal: „Ty mi důvěřuješ?“

„Jo – ne – nevím, Asi nemám na vybranou, Casi. V tuhle chvíli, je ten zbytek tebe, jediná věc, která levitům –„

„Leviathanům.“

„Zabraňuje,“ nenechal se Dean vyvést z míry, „zničit svět. Vydrž,“ zopakoval, „na něco přijdeme…“

Probudil se. Najednou ležel v posteli a hleděl na strop. Slyšel Sama, připravujícího si v kuchyni kávu.


MEZIČAS POPRVÉ


Dean se dlouho neobjevil. Castiel ve své hlavě osaměl. Došlo mu, že to Oni zabránili Deanovi v příchodu. Na jednu stranu si dělal starosti, protože Leviathanové mohli jeho přátelům vážně ublížit, nakonec ale sám sebe přesvědčil o tom, že jednoduše blokují spojení mezi ním a lovcem a že Dean je v pořádku. Castiel naproti tomu nebyl. Hodiny se překlenuly v dny a ty ve dva týdny. Byl zmatený a realita mu začala splývat s představami. Slyšel hlasy a nevěděl, jedná-li se o halucinace, nebo zdali k němu mluví Oni. Občas mu ukazovali strašlivé věci – výjevy z minulosti a útržky toho, co se děje okolo Nich - tehdy Castiel musel zavřít oči a ignorovat Je… po čase, mu začalo být jedno i to.

Hlasy a vize ustaly, Leviathanové o něj ztratili zájem a Castiel osaměl. I mučení bylo snesitelnější než ticho, protože bolest znamenala, že žije…

aby nezešílel, hrál sám se sebou hru. Kladl sám sobě různé otázky a odpovídal si.

Kdo jsem? Zeptal se jednou. Anděl. Byla to pravda. Byl anděl. Byl… Cas. Slíbil Deanovi, že na něj počká, dokud něco nevymyslí a tentokrát ho nechce zklamat. Uplynuly další tři týdny. Ve tmě…

Castiel přestal mluvit. Čtvrtý týden se zkusil znovu zeptat: Kdo jsem?

Přemýšlel o tom. „Nevím,“ řekl nakonec.


POČTVRTÉ


„Casi? Casi…“ zavolal zkusmo. Odpověděla mu ozvěna. Dean se nacházel na neznámém, velice podivném místě. Mohl být v bílém pokoji, ale pouze v tom případě, že v něm někdo zhasl všechna světla. Panovala tu taková tma, že Dean neviděl ani obrys vlastních rukou. Neviděl vůbec nic.

Existují různé druhy tmy: Tma, která se po západu slunce snese na svět – tahle tma existuje ve světle a doprovází jej – a na druhé straně existuje i tma mimo světlo – tma nacházející se za hranicemi představivosti. Jedná se o prastarou temnou energii, o základ vesmírného přediva… o prvotní hmotu stvoření. Nachází se uvnitř každé bytosti – i uvnitř Case.

V takové tmě se může stát cokoli a zrovna tak se v ní nemusí stát vůbec nic. Už nikdy.

„Sakra… Castieli!“

„Znáš moje jméno…“

Dean se otočil za hlasem. I když nic neviděl, samo vědomí, že Castiel tady někde je, lovce do jisté míry uklidňovalo.

„Jo – jasně. Praštil ses do hlavy? Co se tu sakra stalo? Je tu tma,“ Paráda, nic stupidnějšího říct nemohl. „Casi? Spolupracuj!“

Castiel… to jsem já?“

„Ty jsi – „ chtěl říct na šrot, jenže to nebyl moc dobrý vtip. Navíc, Dean získával špatný pocit. Castiel mluvil divně. Jinak. „Cítíš se dobře?“

Castiel…“ opakoval anděl – zdálo se, že ho to uklidňuje. Zkoušel to jméno opakovat znovu a znovu – pořád dokola, jakoby se o něčem ujišťoval nebo zkoušel, jak zní. „Castiel, řekl nakonec a tentokrát se zdálo, že se rozhodl, že tohle JE on.

„Jo – jo – přesně tak, to jsi ty,“ promlouval k němu tonem, jenž považoval za uklidňující.„Co se stalo?“

„Přišli na to, že sem chodíš…“ odmlčel se. Jeho hlas byl silnější. Jistější. „Deane…“ vydechnul a tentokrát zněl v každém směru jako starý Cas. „Jak ses sem dostal? Schovali mě před tebou… neměl bys – jak to, že jsi tady?“

„Znáš mě čtyři roky – přece už musíš vědět, že když si JÁ něco umanu, nic mě nezastaví.“

„Jsi vytrvalý, ale – neměl bys tu být.“

Dean si přál ho vidět. Nakonec udělal aspoň to, že si klekl na zem a natočil tvář směrem, z nějž ze tmy přicházel Castielův hlas.

„Jenže, já jsem ti něco přinesl… mám tady – málem jsem na to zapomněl, sakra… „ soustředil se a náhle držel v ruce hranatý balíček. Podržel ho před sebou, jenže pak mu došlo, že ho Castiel nevidí. „Koláč,“ řekl. Položil ho na zem.

„Koláč?“

„Jablečný…“ doufal, že je. Dean nikdy předtím nezkoušel zhmotnit nějakou představu a doufal, že si při tom vedl lépe, než v pečení. Nerad by aby ten koláč explodoval nebo tak něco.

„Proč bys něco takového dělal?“

S tmou se cosi dělo. Hýbala se. Otevíraly se v ní nové dveře.

„Hm… nevím, mně koláč vždycky zvedne náladu. Mimochodem, nemáš zač.“

Dean slyšel kovové cvaknutí. Mohla to být klika. Pak škvírou v pomyslných dveřích dovnitř do místnosti vstoupilo světlo. Nejistě nakouklo a rozhlédlo se.

Castiel si koláč nedůvěřivě prohlížel. Přemýšlel. Nakonec se váhavě usmál.

„Děkuju, Deane.“

Místnost se rozzářila.


MEZIČAS PODRUHÉ


„Viděli jsme tě mluvit s tím člověkem. Velice zajímavý tvor, tenhle… Dean.“

Castiel byl v mžiku na nohou. Málem zapomněl na to, že nesmí překročit hranici kruhu. „Nechte ho na pokoji.“

Ve vzduchu se vnášelo tisíce párů zářivých očí.

„Pročpak, Casi?“ Mluvily najednou, jako jedna bytost. „To jméno ti dal on? Chceme si s ním užít trochu legrace. Je tak chytrý! Ostatní věci už nás začínají nudit.“

„Nenechám vás mu ublížit. Nikomu z nich.“

Zasmály se. „Už jsi nás toho nechal udělat spoustu. Nemáš na vybranou. Jsi kripl, ne anděl. Když budeme chtít, vezmeme si všechno. I tvoje křídla! To by byla velká legrace – kdyby ses zkoušel vznést bez křídel!“

Castiel sklopil oči. Když je znovu zvedl, promluvil pevným sebejistým hlasem. „Skončím to dřív, než vy skutečně začnete.“

„Jakpak?“

Neměl ponětí. Zatím ne. Ale, udělá všechno proto, aby zachránil svoje přátele a odčinil to, co způsobil. Slíbil Deanovi, že se mu revanšuje a žádné hlasy mu v tom nezabrání.


POPÁTÉ


Dean otevřel oči – zamrkal. Stál na louce. Tráva sahající mu nad kotníky, byla zažloutlá a seschlá… byl podzim. Vítr strhával ze stromů listí a hrál si s papírovým drakem pohupujícím se na modrém nebi. Opodál stál Castiel. Měl zdvihnutou hlavu a pozoroval draka. Konec provázku, sloužícího k jeho ovládání, visel volně ve vzduchu a přesto, že ho nikdo nedržel, drak neuletěl. Řídila ho nějaká neviditelná síla. Dean si stoupl vedle anděla a i on se zadíval nad sebe. Vydrželi tak, dokud nezačalo zapadat slunce a obor nezrudnul. Když se Castiel konečně obrátil čelem k lovci, tvářil se šťastně. Usmál se a řekl –

„Obloha…“

„Vidím. Ale, jak to?“

Anděl zvedl hlavu a znovu se zahleděl nad sebe. Oči se mu zvláštně leskly.

„Našel jsem cestu ven… nesmím se vzdalovat na dlouho, ale TADY, jsme v bezpečí.“

„Super,“ Dean nezněl obzvláště nadšeně. Měl divný pocit. Chtěl to Castielovi říct, jenže slova mu zamrzla na rtech. Tohle byl Castielův okamžik – jeho chvíle a Dean to musí respektovat. Poprvé a naposled.

„Našel jsem Jejich slabinu.“

„Prima… co je to?“

„Já.“

„Ty?“

Castiel pozoroval, jak drak padá a rozbíjí se o zem. „To, co víš o mně, využij k tomu, abys porazil Je. Jsme jedna bytost.“

„A... neublížím zrovna tak i tobě?“

„Naneštěstí, ano…“ zastrčil si ruce do kapes. Ochladilo se. „Deane, mrzí mě všechno, co se stalo – slíbil jsem, že se ti revanšuji a já to splním.“

„Fajn… to je - chválihodné,“ Polknul. Musel se zhluboka nadechnout – tohle nebyl jejich obvyklý společný rozhovor stylu co by – kdyby, tohle bylo doopravdy. Castiel se loučil.

„Už se neuvidíme.“

„Hej,“ zkusil se povzbudivě usmát. „Naše životy jsou postavené na hlavu. Nikdy neříkej nikdy. Kdo ví, co se stane zítra.“

Castiel natočil hlavu ke straně. Zamračil se a chvíli nad tím uvažoval. „Máš asi pravdu,“ řekl nakonec. „Zítřek možná přinese nějaká překvapení…“ Na obloze vyšly první hvězdy. Castiel na ně zasněně hleděl a v očích se mu přitom odráželo milion malých zářivých bodů. „Chtěl jsem se o tuhle poslední chvíli podělit s tebou.“

„Proč?“ Zlomil se mu hlas. Pročistil si hrdlo a zkusil to znovu. „Proč, Casi?“

„Měl jsi pravdu. Stálo to za to… byl jsi velice zajímavá zkušenost, Deane.“

„Casi… to je…“ nemohl si pomoc a usmál se. „Díky – rozhodně si myslím totéž o tobě.“

„Nemáš zač,“ snažil se neztratit vážný výraz, nakonec ale přece jen malinko pookřál. „Sbohem…“

„Casi?“


Měsíc a hvězdy zmizely. Dean seděl u stolu, o nějž se opíral čelem. V místnosti bylo šero. Někdo s ním cloumal.

„Deane!“

Zvedl hlavu: „Samy?“

„Jestli jsi unavený, běž si lehnout,“ Pátravě se na Deana zadíval. „Hej, jsi v pořádku?“ Zamával mu rukou před očima.

„Je mi fajn. Byl jsem…“ něco se mu zdálo – nevzpomínal si na detaily… v mysli mu ulpěla pouze záplava jasně modré barvy. Protřel si oči. „Už víš, jak zabít Case?“ zeptal se.

„Vážně je ti dobře?“

„Same!“

„Promiň,“ pozvedl ruce ve smířlivém gestu. „Bobby na něco přišel, takže pokud nehodláš pokračovat v tom, co jsi dělal doteď – „ skepticky pohlédl na hromadu knih, sloužících Deanovy coby náhražka polštáře, „seznámíme tě s detaily.“

„Dej mi pět minut.“

Sam sjel bratra zkoumavým pohledem, nakonec se však přeci jen vzdálil. Dean se protáhl, namasíroval si ztuhlý krk a vykoukl z okna. Na obloze zářily hvězdy.

Nedívej se na to jako konec, Deane… ale, jako na nový začátek.

Přetáhnul přes okno závěs.





Naposledy upravil Maky dňa 28.09.11 2:40, celkom upravené 13 krát.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: TVÝCH PĚT SNŮ   27.09.11 21:54

Maky: uf nevím, co napsat - ale pokusím se to nějak vymyslet..... Very Happy
nápad celé povídky se mi moc líbí - je hrozně fajn číst tak brzy po díle 7x01 povídku navazující na něj.....
je tedy pravda, že zpočátku jsem byla tak trochu v rozpacích, nemohla jsem se do toho nějak začíst - ale musím se přiznat, že na konci mi i slza ukápla - to bylo prostě krásné 702
nějak opravdu nevím, co více napsat - prostě povídku jsem si užila - jako celek je hodně dobrá - rozdělení do snů se mi moc líbí - a zase ty detaily - připomenutí draka - obloha .....no prostě však určitě víš, co myslím......

mám z této povídky najednou tak dobrý vnitřní pocit - pocit, že to všechno ještě může dopadnout dobře a to jak po stránce dějové, tak i po stránce emocionální

díky Maky za naději
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: TVÝCH PĚT SNŮ   27.09.11 22:40


Tedy - uf... já jsem se hrozně bála, že Tě zase zklamu - neříkáš to jen tak, že ne? :-)

vážně - děkuji...! Víš, já jsem taky tak trochu v rozpacích. Na jednu stranu jsem chtěla tohle napsat - zachytit myšlenku (a to ještě před pátečním dílem), jenže na druhou nemám čas a musím dělat jiné věci... nemohla jsem se do toho pořádně dostat, nevěděla jsem, kam to vlastně směřuji a popravdě řečeno - neměla jsem čas ani energii napsat to tak, jak bych chtěla. Pak jsem si ale řekla - The Hell! Jako taková krátká povídka mezi dběma díly to třeba nebude špatné... kdybych měla čas si s tím nápadme pohrát - napala bych to jinak, jenže - to prostě nešlo. Doufám, že se mi povedlo stvořit v tom presu něco, co vám čtenářům ukrátí čekání do pátku a čím já nastíním koncept toho, jak si představuji další děj...

popravdě řečeno, nebylo snadné tohle napsat. Jetě toho o sedmé sérii moc nevím - neměla jsme možnost poznat blíže ony "nové pohnytky postav", takže jsem nemohla napsat skutečně kvalitní povídku. Taky jsem se nechtěla zahrabat v emocích a rozebírání detailů, protože na to vážně nebyl čas - napsala jsem.. no, takový výcuc všeho možného a i když jsem z toho rpzpačitá, jsem ráda, že jsem vyjádřila svoje pocitu z toho prvního dílu... tohle je takový rozjezd - další povídky budou, snad - trochu promyšlenější... snad chápeš, co tím chci říct a - vážně doufám, že jsem Tě zezklamala Smile

děkuji za komentář!

PS: Vážně Ti ukápla slza? Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: TVÝCH PĚT SNŮ   27.09.11 22:40

Maky: Taky se mi tvá úvaha moc líbí, i když doufám, že Dean nakonec najde způsob, jak Case zachránit a zas to bude ten náš Cas 702 Doufám, že Leviathani nemysleeli doslova, že je Cas mrtev Sad Určitě žije někde uvnitř... věřím v to a taky věřím v Case, že se jen tak nevzdá
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: TVÝCH PĚT SNŮ   27.09.11 22:57

Maky: a já doufala, že jsem ti to s tím zklamáním vysvětlila - mě tvé psaní opravdu nemůže zklamat - jenom se občas netrefíš do nálady či vkusu nebo kdo ví, do čeho Very Happy prostě něco se mi líbí a něco ne a to je přeci přirozené.....

a odpověď na tvou otázku - ano, opravdu mi ukápla- až mě to samotnou překvapilo

PS: myslím, že někdy je lepší tak moc nepřemýšlet nad tím, co napíšeš - pak to ztrácí to prvotní kouzlo.........
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: TVÝCH PĚT SNŮ   27.09.11 23:10

Nemix: Doufám, že ti ukápla jen ta jedna Deanovská
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: TVÝCH PĚT SNŮ   27.09.11 23:55


Hmm... mám dneska takovou nemastnou neslanou náladu a nejsme s ničím spokojená - ted jsem tady seděla a měnila úvod povídky. Jo, takhle je to mnohem lepší Smile Jsem na zabití!

Nemix: Já vím, já Tě jen popichovala Smile To víš - budu se k tomu ted muset občas vracet Smile ... nojo - jenže já někdy přemýšlet musím. Občas to kouzlo prostě nefunguje a pak musí nastoupit hlava - ty chvíle nemám moc ráda Very Happy

bohdy: Děkuji za komentář Smile no... já si myslím - podle mě je jisté, že "Castiel je mrtvý" bylo obrazné - ve smyslu, že to Leviathani ted ovládají tohle tělo, ale Cas tam pořád je...
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: TVÝCH PĚT SNŮ   27.09.11 23:56


Hm... splašili se mi smailíci - je jich tam nějak moc! Jdu radši spát Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Ekorn
Nevinná obeť
Nevinná obeť


Počet príspevkov : 1
Age : 20
Bydlisko : ČR :)
Registration date : 28.09.2011

OdoslaťPredmet: Re: TVÝCH PĚT SNŮ   28.09.11 20:20

Ahoj Lidi,sem tu nová ale už sem chodím dýl a tohle jsem si prostě už nedokázala odpustit.Maky překrásně píšeš, pomalu se prohrabávám všema tvýma ostatníma povídkama a jednou snad konečně přečtu všechny Smile
sem ráda,žes napsala tuhle povídku hned tak brzo po první epce,podle mýho si krásně vystihla tu rozpačitost mezi nima,že na jednu stranu je to ten cas který udělal co udělal a to se jen tak odpustit nedá a ndruhou je to zas ten starej cas kterej všeho lituje představa jak sedí na zemi v prázdné bílé místnosti je moc pěkná...
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: TVÝCH PĚT SNŮ   28.09.11 21:51

Ekorn: V tom případě si velice vážím toho, že Tvůj první příspěvek patří mně Smile BTW vítej!

Jsem moc ráda, že se Ti moje povídky líbí a doufám, že mezi nimi nenarazíš na žádnou, která Tě zklame... vždycky si ráda přetu Tvůj názor Smile

Nevím jistě, jestli jsem vyjádřila ty správné Castielovy pocity - teprve se v tom sama snažím zorientovat. Je to prekérní siruace Smile ale, skutečně si myslím, že Castiel CÍTIL výčitky a Dean vztek - jenže oba dva se zase rychle stali přáteli. Vlastně si nemyslím, že jimi kdy přestali být. Přeci jen mají za sebou dlouhou historii chybování a odpouštění a tedy i praxi v tomhle ohledu. To, co se stalo nemůžou přejít a určitě to mezi nimi něco změní, ale v zásadě jsou to ten starý Cas a Dean. Mají toho za sebou tolik, že pokud jim na hlavu nespadne nebe, budou cokoli jiného brát jen jako vosí bodnutí. Oklepou se a půjdou dál Smile

Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
janča
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1214
Age : 26
Bydlisko : Vysočina
Nálada : docela fajn
Registration date : 29.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: TVÝCH PĚT SNŮ   29.09.11 19:20

Maky: Přečetla jsem tvoji povídku a musím říct, že se mi moc líbila. Zajímavě rozdělené na pět částí. Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: TVÝCH PĚT SNŮ   19.10.11 19:19


janča: Děkuji Smile byl to spíše takový feedback - byla jsem tak trochu mimo z toho dílu...
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: TVÝCH PĚT SNŮ   Today at 4:47

Návrat hore Goto down
 
TVÝCH PĚT SNŮ
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 1 z 1

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Dokončené poviedky :: Maky-
Prejdi na: