DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 THE PURPOSE OF THE LIFE

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
AutorSpráva
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: THE PURPOSE OF THE LIFE   17.09.11 12:14

Uvědomila jsem si, že existuje několik Castiel - existuje Castiel ze čtvrté série. Nevím proč, o něm jsem nikdy nepsala ani nečetla moc ráda. Existuje Castiel z páté - anděl měnící se v člověka a toho mám moc ráda! Už kvůli jeho vztahu s Deanem. Existuje Castiel člověk - známe ho spíše z ff a i toho mám ráda. Castiel z šesté série je dick - ale, s trochou předtavivost se o něm dá napsat celkem dobrá ff. O Fake Castielovi (Cas-God-Dick) jsem toho četla málo - některí povídky jsou dobré, ale jenom ty, které nakonec skončí Happy! A, pak je tu Cas z budoucnosti z dílu 5x04 a o tom píšu moc ráda - resoektivě o jeho vztahu s Deanem a o tom, s čím vším se musel v hlavě a v životě vyrovnávat.. je tu toho tolik, co má být řečeno!

Tahle povídka je založena na dílu 5x04... mockrát jsem pžřemýšlela o tom, PROČ Castiel Deana poclouchal, proč zůstával s ním a proč byl apatický, když s ním Dean vyjebával. Jasn, že eměl kam jít - jenže, to přece samo o sobě nestačí proto, abyste jakoby zcela ztratili svobodnou vůli - ups, Cas jí přece nikdy neměl, že? A když jste anděl zvykly plnit rozkazy a existovat kvůli něčemu - kvůli Bohu, kvůli Jeho záměru a najednou o to všechno přijdtete, musíte si nutně najít něco jiného, k čemu se upnete... z toho jsem vycházela, když jsem psala tuhle povídku. Skládá se z několika po sobě časově následujících sekvencí a ze založená na myšlence, PROČ Castiel zůstával s Deane, až do konce... zmíněna Castielova zlomená nohy a - nemohla jsme si pomoc a nakonec jsem muslea nacpat něco, co některé čtenáře odradí, jenže já už jsem prostě taková... kamikadze, jako Cas Smile

PS: Postavy se v půrběhu povídky proměnuji, reagují na to, co se kolem nich děje... vysvětluji i to, JAK a Proč se změnily. Pořád myslím na to, co Dean v seriálu řekl: "Je to těžká situace, kterou si spolu my dva procházíme" a na to, jak nenápadně nápadně se snažili jeden druhému vyhýbat pohledem - a když se jejich oči setkaly, jakoby vlastně neviděli jeden druhého. Lidi se nemění jenom tak - něco tomu předchází...

PPS: Povídka je výtahem ze studnice myšlenek a vnitřních popudů postav. Psychologický rozbor.

Zahrnuty reálie ze seriálu - zlomená noha, konečná scéna zabití Lucifera, zmíněno Deanovo druhé já z minulosti... aj. Časově by to mělo odpovídat Smile



THE PURPOSE OF THE LIFE



Zažehni ve mně posvátný plamen šílenství, který znají jenom ti, kdož milují, a dej, ať nikdy nevyhasne, neboť třebaže mě spaluje, bolest, kterou způsobuje, se nevyrovná utrpení, pramenícímu ze samoty…


...


Castiel stál u kuchyňské linky a umýval nádobí. Dean se královsky bavil. Když Castielovi vyklouzla z ruky třetí sklenička, lovec se smiloval, zvedl se ze svého pomyslného trůnu a dal se do práce sám. Šlapal při tom v rozbitém skle. Mohl by se bavit mnohem déle, jenže i škodolibost má své meze a Dean měl navíc pocit, že tyhle skleničky patří do Bobbyho svátečního servisu.

„Nevěřím tomu, že jsem tě k tomu přinutil… anděl myje nádobí. Svět se musel zbláznit,“ Předal mu čistý talíř. Castiel ho odložil na linku.

„Nevěděl jsem, že je to tak… těžké. A naše sázka nebyla spravedlivá – měl jsi víc žen než já – samozřejmě že si vybrala tebe.“

„Tak samozřejmé mi to nepřišlo,“ Dean vypnul vodu a opřel se zády o linku. „Mimochodem,“ poodešel a začal se přehrabovat ve svých věcech. „Tohle je pro tebe,“ podal Castielovi čisté oblečení. „Nemůžeš nosit jenom tohle,“ zatahal za lem béžového baloňáku. „Lidi se čas od času převlékají…“ odmlčel se a rozpačitě si odkašlal. Přemýšlel, jak začít. „Takže…“

„Takže?“

„Co teď?“ vypadlo z Deana. Anděl nadzvedl obočí. „Jsi člověk, jak dlouho – dva týdny?“

„Dva týdny a dvacet jedna hodin.“

„Správně,“ Dean se podrbal na čele. Tohle neprobíhalo podle jeho očekávání a Castiel zírající na něj zpod dlouhých řas mu rozhodně nepomáhal. „Předpokládám, že zůstaneš s námi,“ Lovec CHTĚL, aby to znělo jako otázka – jeho ústa ono sdělení nicméně přetransformovala v konstatování. Castielovi to zřejmě nevadilo.

„Předpokládám, že ano,“ odmlčel se a pokrčil rameny – některá gesta odkoukáte rychle. „Kam jinam bych šel?“




Castiel tedy zůstal s Deanem, a když Sam, řekněme vypadl ze hry, jejich vztah se přirozeně změnil…

… říká se, že závislost na partnerovi je zhoubcem vztahu, jenže láska JE v zásadě jistý druh závislosti a žádný vztah se neobejde bez lásky.




Byl leden. Druhá zima v kempu. Tentokrát na ní byli připraveni mnohem lépe než na tu první a to i přesto, že zásobování měl tentokrát na starosti Chuck. Nikdy se sice nevyznal v číslech, zato ale vždy v předstihu věděl, co dojde a co budou potřebovat. Při výběru údržbáře takové štěstí bohužel neměli. Ten poslední přišel o hlavu, protože jí strkal tam, kam neměl.

Castiel se proto nonšalantně nabídl, že spraví vstupní dveře v Deanově srubu. Nešly pořádně zavírat a Dean v jednom kuse mluvil o tom, že v místnosti je pekelná zima.
Když pozoroval anděla, šťourajícího se v pantech kuchyňským nožem, přemýšlel o tom, jak sakra Castiel přišel na to, že UMÍ opravit dveře.

„Oh, Bože, vykonej zázrak a oprav tyhle dveře!“

Castiel se na něj zle podíval. Ruce měl umazané od oleje a tvářil se bezmocně. Posadil se na zem a nepřítomně hleděl na nůž ve své ruce. Za chvíli jím na dveře zaútočil znovu.

„Kdyby ses modlil, měl bys větší šanci, že se ti to podaří spravit,“ podotknul Dean a nalil si do sklenky whisky. „Nech už toho, mám ještě nějakou práci a chci být sám…“

Castiel ztuhnul. Střelil po Deanovi koutkem oka a pak celkem zbytečně poznamenal: „Těmi dveřmi sem hrozně táhne.“

„Jsem velký kluk a dokážu se v noci neodkopat, vážně, Casi – nech už toho.“

Castiel dloubl nožem do pantu. Choval se jako malé umíněné dítě. „Pokud si přeješ, abych odešel, můžeš mi to prostě říct, Deane.“

„Vstával jsi dnes levým křídlem nahoru?“

Castiel semkl rty. Mohl by se Deana zeptat na totéž. Poslední dobou… měsíc nebo dva se Dean choval divně. Jakoby mu Castiel překážel. Lovec se mu záměrně vyhýbal, a když s ním náhodou zůstal sám v jedné místnosti, byl celý nesvůj. Taky začal vést divné řeči o tom, že Castiel by se měl stýkat i s jinými lidmi, nejen s ním a že se může stát, že on – Dean - na chvíli odejde… říkal, že potřebuje být SÁM.

Castiel toho možná nevěděl o emocích dost, nebyl ale idiot a bylo mu jasné, že podobné řeči předcházejí katastrofám. Přemýšlel o tom všem a nevěnoval pozornost čepeli pohybující se v pantu. Nevšiml si, že její hrot sklouzl a sjel mu do dlaně. Upustil nůž a chytil se za ruku.

„Co je?“

„Říznul jsem se,“ Zíral na krev kapající mu z prstů na zem. Pokusil se jí zastavit tím, že na ránu přitlačil rukáv, docílil ale jenom toho, že si umazal, dosud relativně čisté triko.

Lovec odložil whisky a přiklekl si k Castielovi. „Jednou se zmrzačíš,“ mumlal, zatímco si prohlížel rozšklebenou ránu na jeho dlani. Vytáhl z kapsy šátek. Pečlivě a systematicky jej protáhl mezi zakrvácenými prsty a oba cípy látky pak svázal dohromady. Když skončil, zhluboka se nadechl. O něčem přemýšlel a Castiel poznal, že lovec sbírá odvahu svěřit se, se svými myšlenkami i jemu. „Casi…“ odkašlal si a podíval se svému příteli do očí. „Musím ti něco říct…“

Castiel nechtěl vést tuhle konverzaci – ne teď. Ani později ne… chtěl se sebrat a utéct, chtěl Deana překřičet – chtěl být naštvaný a uvažoval i o tom, že lovce požádá, aby mlčel… namísto toho se ale přinutil zachovat klid a řekl: „Ano?“

„Přemýšlel jsem… říkal jsem si, že by nám možná oběma prospělo, kdybych na čas vypadnul. Vyčistil si hlavu,“ uhnul očima – byl vážně nervozní, „pak mi ale došlo, jak by to vypadalo. Nemůžu tady ty lidi nechat. Musím to dovést do konce. Možná bys měl jít ty.“

Castiel mlčel. Dean nemohl slyšet jeho tlukoucí srdce ani vařící se krev a proto, v domnění, že Castiel to všechno chápe a proto se s ním nepře, pokračoval.

„Nevyhazuju tě – to v žádném případě ne. Vezmeš si sebou pár lidí – můžete jít na jih, na jihu je klid. Stejně jsme tam chtěli postavit základnu. Můžeš si vzít impalu – „

Castiel nadzvedl obočí.

„Když se do toho vážně dám, opravím jí.“

Anděl to konečně nevydržel. Mohl snést Deanovo odhánění, jeho nastavovanou velkorysost ne.

„Proč bych to dělal, Deane? Proč bych odcházel?“

„Nemůžeš zůstat se mnou!“

A Castielovi to konečně došlo… signály, které mu celé měsíce unikaly… to co o Deaovi už věděl – spojil si to dohromady a uvědomil si, že tohle má být rozloučení. Castiel si nikdy nemyslel, že přežijí Apokalypsu, sbohem si ale představoval jinak a - on navíc Deana v žádném případě opouštět nehodlá. Nepoznal to Dean? Nedošlo mu to? Vždyť Castiel se od něj nehne na krok – co víc má dělat? Byl zoufalý, a protože ho nenapadalo nic lepšího, prohlásil: „Nikam nejdu, Deane.“

Lovec ztratil trpělivost. Chytil Castielovu zraněnou ruku do své a zvedl jí do úrovně jejich očí: „Vidíš to? Vidíš, co se děje? Zabíjí tě to, Casi!“

„Je to jenom říznutí.“

„Říznutí nebo tříska v prdeli – nebo smrtelné zranění, na tom nesejde, ale jsi zranitelný – jenom kvůli mně,“ záměrně zdůraznil poslední slovo. „Nechci, abys umřel jenom proto, že jsi moc líný na to žít svůj vlastní život. Nic mi nedlužíš Casi – běž, dělej si, co chceš. Bav se, něco se nauč. Jenom… jenom se na mě nedívej, jako bych byl ta nejúžasnější věc na světě – protože nejsem. Nevím, co ode mě čekáš,“ zlomil se mu hlas. „Prosím tě, běž… běž odsud.“

Castiel se konsternovaně zvednul a odešel. Nešel daleko, jen do svého vlastního srubu. Věděl, že Dean se uklidní. Vždycky se nakonec uklidnil.




„Rozdělil jsem zásoby na tenhle týden – skoro to vychází, nepřišel jsem ale na to, kam zmizel zápalný materiál…“ Chuck mlel dál. Dean ho neposlouchal. Stál k němu otočený zády a pozoroval, za oknem hrající si děti. „Deane!“

„Jo?“ pomalu se otočil.

Prorok se ošil: „Hm… určitě jsi v pořádku? Nemáš žádný problém?“

„Cas,“ odvětil jednoduše.

„Ach, přirozeně,“ Chuck odložil poznámkový blok. Vždycky to byl Cas. Když se v táboře ztrácely léky, byl to Cas. Když byl Dean naštvaný, byl to Cas – na druhou stranu, když se lovec ztratil v zoně nakažených a musel se zabarikádovat ve starém skladu, právě Castiel ho našel a přivedl zpátky. Jenom Castiel dovedl Deana neskutečně naštvat ale i vytrhnout svého přítele z apatie nebo ho rozesmát.

Chuck se podrbal na nose: „Co je to tentokrát?“ zeptal se. Čekal, že Dean řekne, že Castiel usnul na hlídce, nebo že podpálil sklad. Možná se ho zeptá, jestli náhodou neví o tom zápalném materiálu… Dean ho svou odpovědí naprosto zaskočil.

„Říznul se do ruky.“

„A?“

„Měl si ho vidět,“ Dean se unaveně posadil a protřel si oči. „Předtím a teď. Byl anděl, pro Krista pána, neměl by krvácet a rozhodně – „ zhluboka se nadechl a konečně řekl to, co ho tížilo už měsíce, „by na mě neměl tolik lpět.“

„Možná, kdybys mu to vysvětlil –„

Dean uhodil pěstí do stolu. „Neposloucháš mě, Chucku. Je mnou jako posedlý. Nedělá nic jiného, než že na mě zírá a leze za mnou – je jako můj stín a když se na chvíli vzdálím, zhroutí se a opije. Je na mě hrozně závislý, měl by mít i svůj vlastní život. Nemůžu za něj zodpovídat!“

Chuck se podrbal na nose. Měl na něm tenkou jizvu. Brodil se močálem svých myšlenek a snažil se zorientovat v rozbouřeném oceánu těch Deanových.

„S tím ale nic moc nesvedeš,“ řekl nakonec.

„Můžu ho odsud vyhodit. Můžu odejít… odehnat ho.“

„Zabiješ ho.“

„Zabíjím ho právě teď,“ Deanovi přeskočil hlas. „Sakra…“

„Deane…“ Chuck se zhluboka nadechl. Podíval se na své ruce a pak zpět na lovce. Kousl se do rtu a přemýšlel, co říct. Chuck s Deanem nikdy nevycházel moc dobře – ne, že by si přímo nerozuměli… oni jenom nerozuměli světu toho druhého. „Deane,“ zopakoval, „ty ho držíš pohromadě. Uvědom si, že byl ANDĚL.“

„No a? Co já s tím?“

„Ty víš, že nejsem moc dobrý prorok, ale něco si pamatuju a pokud jsem se o andělech za ta léta něco naučil, pak to, že jsou – „

„Čuráci…“ skočil mu do řeči Dean.

„Že smyslem jejich existence,“ nenechal se Chuck vyvést z míry a klidně pokračoval, „je někomu nebo něčemu sloužit… Bohu, nebesům… lidem. Je to zabudováno v jejich – v té, no… podstatě! Neumí být jiní. Kdyby tomu zkusili vzdorovat, bylo by to stejné, jakoby kdyby ses ty pokusil nedýchat. Umřel bys. Castiel už fyzicky není anděl, pořád si ale pamatuje, že byl a jeho mozek si to pamatuje taky a chová se podle toho. On potřebuje smysl života a potřebuje, aby mu ho někdo dal – aby mu někdo řekl, CO má dělat a jak to má dělat… ne, že by si sám nevěděl rady, on je jen – když ho Bůh opustil a odřízli ho od nebes, celý jeho svět se zhroutil. Jako, když jsi ty přišel o Sama…“

Dean při zaslechnutí jména svého bratra, ztuhnul.

„Všichni potřebujeme důvod k životu a pro něj jsi jím ty. Jsi jeho mise – smysl jeho všeho, celý jeho svět. Neumí si představit, že by jednal a smýšlel jinak. Nedělá to záměrně, nemůže si pomoc, protože andělé musí něco nebo někoho následovat. Nemůžou jednoduše jenom existovat… není kvůli tobě zranitelnější. Díky tobě přežívá.“

Dean zavřel oči a zhluboka se nadechl. Znělo to jako pasáž z Chuckovi knihy. Možná prorok tohle viděl a někam si to zapsal dřív, než to Deanovi řekl.

„Nemůžu být jeho všechno, Chucku. Nemůžu být jeho Bůh.“

Chuck se zasmál – což Deana popudilo ještě víc. Směje se jemu?

„Deane, myslím si, že ti pořád nedochází, PROČ si vybral tebe. Vybral si tě ještě předtím, než přišel o všechno ostatní. Vybral si tě ne proto, abys mu něco nahradil, ale proto, že mu stojíš za to, abys BYL jeho všechno. Nevidí v tobě Boha – vidí v tobě tebe!“

„Jenže, to JE závislost. Mluvíme tady o ex-andělovi narkomanovi!“

Chuck pokrčil rameny. Sebral ze stolu blok a tužku a schoval je do vaku, přehozeném přes své rameno.

„Možná, že je – chtěl bys, aby byl místo toho závislý jenom na drogách? Možná, že obojí je stejně nebezpečné jako ty – ty jsi možná nebezpečnější a návykovější, pravda, ale ty ho na rozdíl od těch ostatních věcí nejenom potápíš, ale současně i udržuješ nad hladinou…“ vyšel ven ze srubu a přitom si pro sebe mumlal něco, čemu Dean nerozuměl (měl pocit, že zaslechl slova natvrdlý blbec).

Posadil se zpět k oknu. Sklo pokrývala slabá námraza. Dean nemohl být něčí všechno. Věděl, kam závislost na lidech vede – Chuck měl pravdu, je to nebezpečné, na někoho se upínat – tím spíše, je-li ten někdo Dean Winchester. Kdyby měl Castiel pud sebezáchovy, roztáhnul by křídla a uletěl by pryč ve chvíli, kdy v hlubinách pekla zahlédl Deanovu zatracenou duši.




Castiel si ukládal věci do batohu.

„Měl bys zůstat tady,“ radil mu Dean. Pozoroval, jak anděl bez přemýšlení bere do rukou různé předměty a zase je odkládá – některé z nich uložil do cestovní tašky. Jednal …
nezasvěcený pozorovatel by byl býval řekl – chaoticky.

„Měl jsem si dávno vyzvednout nové prádlo,“ mumlal anděl a prohlížel si přitom ponožku, s velkou dírou na patě. Odhodil jí na zem – postupně se tu na jedné hromadě nakupilo několik špinavých košil, vojenská uniforma a jedny džíny.

„Posloucháš mě, sakra?“

„Velmi pozorně,“ Castiel se nasoukal do bundy, zapnul batoh a vyčkávavě se posadil na postel: „Co jsi říkal?“ zeptal se.

„Neměl bys chodit se mnou… to, že jsem si usmyslel, že tam ten kolt je, ještě neznamená, že mám pravdu a -„ zvýšil hlas, protože Castiel otevíral pusu, „ i kdyby byl, pořád je to blbý nápad. Je to nebezpečné.“

Castiel si nemohl pomoc a ušklíbl se: „No, tak to celou věc mění, protože já jsem rozhodně zažil málo sebevražedných misí. Rozhodně bych se od tebe měl držet daleko, abych se náhodou neocitl v nebezpečí.“

„To bys tedy měl,“ odseknul Dean. Castiel uhnul pohledem. Nechtěl s Deanem diskutovat o tomhle.

„Navíc, potřebuju někoho, kdo dá věci do pořádku, kdybych tam neuspěl,“ rozhodl se změnit taktiku. „Potřebuju, abys zůstal tady a dohlížel na kemp.“

„Nikdy jsem si nemyslel, že do mě vkládáš tolik důvěry – to už musíš být vážně zoufalý.“

„Sakra, Casi!“ Dean nakopnul hromadu špinavého prádla ležícího na zemi. „Nikam nejdeš.“

Castielův výraz se změnil. Anděl zvážněl: „Nemůžeš mi v tom zabránit,“ odvětil pevně. Hlas mu zhrubl a tvářil se jako starý Já- jsem – anděl – páně Castiel. Deanovi naskočila husí kůže.

„Ne? Sleduj,“ Došel k němu, shýbl se a chystal se ho praštit – Castiel to určitě poznal, nezkusil ho ale zastavit. Upíral na lovce jasně modré oči a čekal. Deanova ruka klesla. Nedokázal to. Věděl, že prohrál, vyjednávat nicméně nepřestal. „Zůstaň prosím tě, tady,“ zašeptal. „Prosím…“

„Ne.“

„Fajn, dělej si, co chceš!“ klesnul na postel.

Castiel si poposedl, aby mu udělal na matraci místo a natočil se tak, aby na lovce dobře viděl.

„Proč chceš, abych zůstal?“ zeptal se opatrně.

Nemohl Deanovi říct, že nemůže nejít… Dean by to nikdy nepochopil. Castiel sám to nechápal. Věděl jenom, že kdyby se rozhodl Deana nenásledovat, jeho nohy by ho prostě neposlechly a šly by. Castiel nebyl hlupák a uvědomoval si všechna rizika. Věděl rovněž, že Dean je bez něj silnější – sakra, vážně byl – jenže, Castiel si nemohl pomoci.
Potřeboval TOHLE. Potřeboval Deana a, i když to bylo sobecké, držel se ho jako klíště. Měl tušení – poznal to už dávno, když se na Deana díval – lovec se ho chystá opustit. Když ho teď Catsiel nechá jít, Dean se nikdy nevrátí… a on – co pak bude dělat on? Život bez Deana byl nemyslitelný. Už takhle to bylo hrozné, a kdyby přišel i o něj…

Dean mu odpověděl otázkou: „Proč vždycky děláš opak toho, co ti řeknu?“

„To není pravda,“ hájil své pozice anděl. „Většinou ti vyhovím. Vždycky ustupuju – „

„Ne, Casi. Jenom se tváříš, že ustupuješ, nakonec si ale prosadíš svojí. Pokaždé mě vtlačíš do pozice, ve které se mi ani trochu nelíbí a všechno dopadne ve tvůj prospěch. Jako teď.“

„Říkáš, že s tebou záměrně manipuluji?“

„Říkám,“ Dean si prohrábl vlasy, „že jsi byl anděl a něco ze schopností vyjebávat s lidma v tobě zůstalo.“

„Dělám to, protože tě – „

„Neříkej to – prosím tě, mlč!“

Castiel semkl rty. Musel se kousnout do vnitřní strany tváře, aby zastavil proud slov, deroucích se mu na jazyk.

„Neposlouchej mě, nelez za mnou a nech mě odejít,“ ztišil hlas. „Mám pocit, že nemáš vlastní vůli. Kdybych se rozhodl tě zabít, budeš na mě upírat zasněné oči a nic víc. Budeš mě následovat až do konce a přitom je to zbytečné. Nemusíš umírat, Casi.“

„Bez tebe JSEM mrtvý!“

„Ha!“ Dean mu zabodnul špičku svého ukazováčku doprostřed hrudníku. Castiel zmateně zamrkal. Hleděl na prst jako na nabitou zbraň. „O tomhle tu celou dobu mluvím, Casi! Měl bys mít svůj vlastní život a neodvíjet jeho smysl od toho mého. Když ti teď řeknu, jdi a umři pro mě, uděláš to, že jo?“

Castiel nezaváhal: „Ano.“

„Pro Krista… já nejsem Bůh, Casi! Nezasloužím si takovou loajalitu…“

Castiel přivřel oči: „Já vím, kdo jsi, Deane,“ odvětil tiše. Zvedl ruku a velice opatrně – jakoby se bál, že se Dean ve chvíli, kdy se ho dotkne, rozplyne – mu ji položil na rameno. „Kdybys byl perfektní, BYL bys Bůh… ty nejsi. Máš spoustu chyb, sžírá tě vina a nenávist a jsi paličatý… není v tobě nic božského, jsi… jsi Dean. A já tě mám rád. Možná že nerozumím všemu, tomuhle ale ano… bez tebe budu ztracený, ale není to jenom o tom, že tě potřebuji. CHCI tě potřebovat. Vybral jsem si tebe…“

„Casi –„

„Akceptuj to.“

Dean sklopil oči: „Jsi kamikadze, je ti to doufám jasné?“

„Četl jsem…“ Castiel zapátral v paměti a vrátil se myslí do dob před dvěma roky (tehdy z nudy přečetl většinu Bobbyho knih), „že nenávist v sobě vždycky nese i kousek své vlastní zhouby. Třeba máš pravdu a s láskou je to totéž.“

„A ty do toho stejně jdeš?“

Castiel se usmál: „A co mám dělat, Deane? Nemůžu si pomoc… ty sám jsi předpovídal, že mě moje závislost jednou zničí. Pořád věřím tomu, že ty mě můžeš zachránit…“




Pořád věřím tomu, že ty mě můžeš zachránit… Dean otočil volantem a šlápl na plyn. Castiel žádal něco, co mu Dean nemůže dát. Dean ho nemůže zachraňovat. Nemůže být středobod, okolo kterého se otáčí Castielův svět a nemůže jeho životu dávat smysl… nedokáže to. Castiel to nevidí? Dean byl pohroma. Padal na samé dno a všechny ostatní stahoval sebou. I kdyby chtěl Castiela chránit a držet ho pohromadě, nakonec selže – jako vždycky – a pak budou oba neskutečně trpět. Dean si to na svědomí nevezme.

Castiel na sedadle spolujezdce zachrápal. Dean uvažoval o tom, že kdyby ho teď vysadil u silnice, udělal by pro něj to nejlepší. Možná to ale v únorovém mrazu není nejlepší nápad. Pokusil se naladit rádio. Věděl, že jedinou stanici, která dosud vysílá – Naději – chytí jenom poblíž velkých měst, stejně to ale zkusil. Z reproduktorů vycházel jenom šum. Teprve před Chicagem v nich zapraskalo a začalo se z nich linout melodické There is always somebody watching over you


Castiel nevěděl, PROČ Dean křičí. Byla to jeho noha, to on by se měl zlobit… Dean pochodoval po místnosti a lamentoval.

„Deane…“ pokusil se ho uklidnit – což mu bohužel nevyšlo, protože vzápětí musel zalapat po dechu a málem spadl z postele. Lisa, zdravotní sestra, mu právě napravovala kotník. „Do prdele, to bolí,“ zaúpěl.

Dean se zarazil a na chvíli v něm převládla starost o přítele. Okamžitě jí ale vystřídal hněv.

„Říkáš, že být paličatý se nevyplácí? Měl by sis to někam zapsat.“

„Polib mi,“ zamumlal Castel. Zhroutil se na postel a vyčerpaně oddychoval. „Víte určitě, že to umíte?“ zeptal se skrz zaťaté zuby.“

„Je to vážná zlomenina,“ opáčila drobná blondýnka rozčileně. V takových podmínkách se nedalo pracovat. „Pacienti se obvykle nesnaží vyskočit z postele a poprat se s třetí osobou.“

„Zasloužil si to,“ hučel Castiel. Zavřel oči a uvolnil se. „Jen to prosím dodělejte,“ Polkl. „Rychle.“

Dean se zkusil ovládnout. Castiel byl přeci jen zraněný a navíc tu byla ta dívka. Zmohl se ale jenom na to, že zavrčel „Tohle bylo naposled, Casi,“ a práskl za sebou dveřmi.

„Vždycky se chová takhle?“ zeptala se Lisa. Byla v kempu teprve krátce a ještě Deana pořádně neznala. Podložila Castielovu nohu polštářem a sáhla pro obvazy.

„Ne, většinou práská jenom věcmi – když odchází, znamená to, že se vážně zlobí.“

„Potřeboval by ženskou,“ zamumlal si spíše pro sebe. Nahlas řekla. „Přece jste si to nohu nezlomil záměrně.“

„Byl jsem tam,“ Castiela přemáhala únava, „to stačí…“ pootočil se a podložil si hlavu rukou. Oči se mu samy od sebe zavíraly…





Dean byl nepříčetný.

Idiot – Castiel je idiot! Jenom idiot se nechá zmrzačit kvůli oddanosti a Castiel je navíc natolik oddaný – nebo pitomý, že i kdyby měl zlomené OBĚ nohy, potáhne se za Deanem dál… i kdyby neměl jak, bude Deana následovat – bez rukou, bez nohou… bez přemýšlení.

Dean to dosud přehlížel. Akceptoval Castiela i jeho potřebu být potřebný – tak nějak to tehdy Chuck nazval. Vzal na sebe břímě zodpovědnosti za Castiela a teď je anděl zraněný. Kvůli němu! Tohle musí skončit. Hned.




„Říkal jsem to! Ty jsi… jsi pohroma, Casi! Pořád ještě si myslíš, že to stálo za to?“

Anděl otevřel oči. Ležel na posteli, jednu nohu měl pod peřinou a druhou, tu v sádře, na ní. Zamrkal, ale neřekl nic.

„Že se ptám…“

„Máme kolt, nebo ne?“ zeptal se s nadějí v hlase. Snažil se mluvit o všem možném - rozptýlit Deana, aby oddálil nevyhnutelné. Jenže, nic z toho mu nebylo moc platné. Dean už se rozhodnul. Castiel znal tenhle jeho výraz – když ho Dean nasadil, nic ho nemohlo odradit od toho, co si umínil udělat a Castiel věděl, že to, co mu chce lovec povědět, se mu nebude líbit.

Dean se posadil vedle něj a zlehka položil ruku na jeho zlomenou nohu. Castiel zblednul.

„Bolí to, co? Když to uděláš znovu – necháš se kvůli mně postřelit, nebo pobodat - bude to bolet úplně stejně… když to nedokážeš pochopit, budu z tebe muset tu tvojí zatracenou víru ve mně vymlátit,“ stáhl ruku, aby Castielovi skutečně nějak neublížil. „Od téhle chvíle, jsme spolu my dva skončili. Odmítám být u toho, až tě to, co ke mně cítíš, konečně zabije.“

„Deane…“ Castiel slabě zakašlal. „Prosím…“

Dean byl nemilosrdný: „ Když jsi ochotný kvůli mně i umřít, fajn – ale rozhodni si to sám, nebude to KVŮLI MNĚ! Odteď je mi jedno, co děláš, Castieli. A moje rada zní - měl bys zmizet… jdi – dávám ti možnost opustit mě…“

Padlo mezi ně ticho přerušované jen Castielovým přerývavým dechem.

„Nemůžu,“ šeptl nakonec.

„Poslední slovo?“

Rozechvěle přikývl.

„Fajn, tvoje volba.“

Dean se zvedl a odešel z místnosti. Měl pocit, že zaslechl vzlyknutí. Neotočil se, aby se přesvědčil… vyšel ven z Castielova srubu a zamířil do lesa. Proplétal se mezi stromy, podlézal větve, překračoval kameny a nakonec klesl na zmrzlou zem na břehu jezera. Schoval hlavu v dlaních a rozplakal se. Trvalo mu skoro třicet minut uklidnit se. Kalhoty mu brzy provlhly a přestal cítit nohy… na ničem z toho mu nezáleželo… Dean už necítil nic. Andělé se potřebují o něco nebo o někoho opřít – musejí dát svému životu smysl – lidé přebují totéž a Dean o všechno přišel. Castiela od sebe odehnal kvůli jeho vlastnímu dobru – ale, upřímně řečeno – i ze strachu o sebe sama. Nechtěl se k někomu připoutat a pak o něj přijít… nechtěl nést zodpovědnost za Castiela a za jeho rozhodnutí. Bylo snazší předstírat, že věří tomu, že Castiel se zabíjí sám – postupně, a že se Dean na ničem z toho nepodílí. Bylo snazší nic necítit a všechno v sobě pohřbít.

„Promiň, Same…“ zamumlal a pak, velice tiše, dodal. „Promiň, Casi.“




Šest měsíců okolo sebe Dean a Castiel tančili, přehlíželi se a předstírali, že neexistují, a když spolu mluvit museli, nikdy se přitom nedívali jeden druhému do očí. Dean marně doufal, že Castiel odejde… něco mu ale říkalo, že to neudělá a že Chuck měl pravdu – bylo to silnější než on. Castiel nemohl soupeřit s tím, KDO – CO je a nemohl si pomoci. Dean byl celý jeho svět a teď, když se bortil, byl Castiel rozhodnutý být při tom. Dean mu DAL na výběr a Castiel volil. Rozhodl se zůstat… lovec nicméně poznámku, že jeho už Castielovy blbé nápady nezajímají, mínil vážně. Obrnil se. Byl vůči Castielovi imunní. Někdy sám sebe nepoznával, a když se náhodou setkal se svým minulým já, došlo mu, jak moc se změnil. Už to ale nemohl vrátit zpět. Nešlo to…




„Ty víš, co je to za misi, že jo?“ zeptal se Castiela večer před dlouho očekávanou akcí - zítra zabijí ďábla. Poprvé po šesti měsících spolu doopravdy mluvili. Seděli na verandě před jedním z nepoužívaných srubů a společně pozorovali, jak ze stromů opadává první lstí.

„Mám jisté tušení…“

Anděl byl zarostlý a nechal si narůst delší vlasy. Jeho oči byly pořád stejně modré, vyprchal z nich ale všechen lesk. Nervozně jimi těkal z místa na místo, jakoby se nedovedl dlouho soustředit na jeden bod. Dean potlačil nutkání vzít ho za ruku a uklidnit ho. Proč si nevšiml už dřív toho, jak špatně na tom Cas je? Och, ano – protože tomu nevěnoval pozornost. Měl pocit, že vidí Castiela poprvé v životě. Tenhle při-opilý zarostlý cizince není jeho nejlepší přítel a rozhodně to není anděl Castiel. Musí být ale spravedlivý – i on sám se hodně změnil.

Cizinec si poposedl a promluvil Castielovým hlasem: „Velká chvíle konečně přichází…“

„Myslíš Jeho zabití?“

Castiel se zasmál.

„Myslím chvíli, kdy se ukáže, že jsi měl celou tu dobu pravdu – ohledně mě…“ zvedl oči k nebi. „Já za tebou zítra půjdu jako pejsek a ty budeš předstírat, že je ti to jedno.“ Střelil po lovci koutkem oka. „Možná že je. Ale nebudeš si s tím lámat hlavu, protože nevěříš tomu, že vyvázneš živý. Bude to pro tebe jistá útěcha… pořád přemýšlíš o tom, co musíš zítra udělat a díky tomu nepřemýšlím o mně. Víš, že umřu a víš, že já to vím, ale neobvinuješ se, protože si můžeš říct – varoval jsem ho, vybral si to sám… „

„Tak se mnou zítra nechoď – „ Dean po dlouhé době něco cítil – naději!

„Už jsem ti řekl, že s tebou půjdu,“ skočil mu do řeči anděl.

„Samozřejmě – na chvíli mě napadlo, že ses třeba rozhodnul nebýt idiot.“

„JSEM idiot,“ poznamenal klidně Castiel. „Umřel jsem tolikrát…“ zavřel oči. Zněl neskutečně unaveně. „Umíral jsem ve spánku. Představoval jsem si to a umřel jsem taky pokaždé, když ses ke mně otočil zády. Umíral jsem, když jsem zjistil, že Bůh je hluchý… jsem unavený, Deane. Chci konečně umřít doopravdy. Chci jít s tebou, ale ne proto, že je to sebevražedná mise, ale proto, že smysl mého krátkého lidského života jsi byl ty – proč bys neměl být zrovna tak i smyslem mojí smrti?“ Castiel na lovce významně pohlédl. To, co řekl, bylo tak logické, že Dean najednou nevěděl, co na to říct. Dávalo to dokonalý smysl, i když to byla současně i hrozná blbost.

„To je uhozené, Casi.“

Castiel se usmál: „Co v našem život není uhozené?“

Měl vlastně pravdu… všechno, co se v nich odehrávalo, bylo dávno naplánované – ne někým jiným, ale jimi. Svými rozhodnutími stvořili sami sebe a jejich kroky je dovedly až sem. V jiném životě – v jiném světě, mohli být on a Castiel šťastní… bohužel, žili tenhle život, s tím se nedalo nic dělat. Kromě jedné věci… vezmi to čert!

Dean chytil Castiela za bradu a políbil ho. Anděl zadržel dech (Dean si všiml, že voní po mátě) – svět přestal existovat, a když se pak všechno vrátilo do normálu, čas se zase rozeběhnul a na nebi vyšly hvězdy, už nikdy neměl být stejný jako předtím. Dean se od anděla odtáhl. Podíval se mu do očí a spatřil v nich záblesk něčeho nepojmenovatelného – možná naděje, nebo smutku… spatřil v nich nekonečno a dva vzdálené žhnoucí body, které mohly představovat hvězdy, zrovna tak ale mohly být i něčím docela jiným…

„Sbohem, Casi,“ řekl tiše. Zvedl se, smetl si z kalhot prach a odešel. Castiel pozoroval, jak se jeho silueta noří do tmy a mizí v ní. Pak si ubalil cigaretu. Potáhl si.

Mohl by v tom zítra pokračovat – a pak znovu… může umřít za soumraku – nebo pozítří, nebo za deset let, kdo ví. Ne, umře zítra, už se rozhodl. Zůstane s Deanem až do konce - jak o tom lovec mohl vůbec pochybovat? Castiel byl přece JEHO anděl – on nemohl vzdorovat tomu, ČÍM je… nemohl bojovat s pudem, s reflexem, se svojí podstatou… a, především, nedovedl a nechtěl bojovat s oddaností, která pramenila z hluboké lásky k Deanovi. Odhodil nedopalek na zem a šel spát.




Zemřel rychle – po prvním výstřelu. Nelitoval ničeho… přál si jenom, aby ho smysl smyslu jeho života znovu políbil…

Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Terrik
Crossroads demon
Crossroads demon


Počet príspevkov : 489
Age : 25
Nálada : bez nálady
Registration date : 10.04.2011

OdoslaťPredmet: Re: THE PURPOSE OF THE LIFE   19.09.11 11:58

tak ta to období máš ráda a mě přivádí k šílenství. No to je ale jedno. Tahle povídka byla dokonalá... od Bobbyho svátečního servisu, přes to jak anděla napdlo že UMÍ opravit dveře... no prostě všechno. Krásně se to četlo ale bylo mi z toho smutno. Ale děkuji ti za ní
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: THE PURPOSE OF THE LIFE   19.09.11 16:33

Maky: Naprosto souhlasím s Terrikem... Krásná povídka, i když je mi z ní smutno Sad Tvé povídky na toto téma mám moc ráda. V seriálu jsme se dočkali jen jednoho dílu na toto téma a mě by právě zajímalo, co se v té době s Deanem a Castielem dělo. Myslím, že tys to popsala docela trefně. A strašně mě mrzí, jak se Dean k celé té věci postavil. Ale je to naprosto přesně jeho chování. Prostě se před všemi obrnit a nikoho k sobě nepustit. Takže z toho pramení můj smutek. Ale co mi vyvolalo úsměv na rtech a pro mě je to hláška povídky : „Vstával jsi dnes levým křídlem nahoru?“ To mě fakt dostalo. Takže díky za další awesome povídku a už se těším na další
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: THE PURPOSE OF THE LIFE   20.09.11 21:31

Terrik: Ale dlouho mi trvalo, než jsem tomu období přišla na chut a ještě déle, než jsem se do něj zamilovala... je to zase o trochu jimém vztahu Deana a Case a o trochu jiném Casovi a když jsem se do toho ponořila a tohohle Castiela pochopila, tak mi došlo, že toho mám ehodně společného, že mi rozumím a chci o něm psát.... není to jenom vyhořelá troska - tu jsme viděli v tom jednom díle, ale všem musí být jasné, že v seriálu nám neukázali vše (viz komentáž bohdy)... Castie měl své ochbnost, své noční můry a slabosti - měl své silné stránky a historii, kterou neznáme - vzpomínky z doby ldy byl anděl a naopak zážitky z doby, kdy byl člověk. Byl to pořád stejný anděl - jenom vynikly některé jeho jiné vlastnosti... o tomhle Castielovi chci psát. O postavě, která je občas zmatená, občas naštvaná, chybuje, učí se, mučí se, doufá.... zlrátka je jako my ostatní. No, tak například si myslí, že umí opravit dveře Smile to byl ještě tak trochu náš milý silly Cas Smile

děkuji za komentář!

bohdy:Děkuji Smile Co já bych si bez tvého názoru počala... už vím - zůstala bych s Casem úplně sama.. hm - špatná představa! Raději se o něj s tebou podělím! Pořád si říkám,jaká je to škoda, že tak málo fanoušků tady v ČR vidí, jak velký má SN a některé postavy z něj - potenciál. Jak silný je ten příběh... V USA to vzali za správný konec - ff... ty jsou dobrý příklad, ale tady... existují fanouši a fanoušci a kromě těch několika skutečných fanoušků, je evropský potenciál dost malý. Mluvím o lidech, kteří v SN vážně věří a vidí jeho "duši"... no, a mezi ně patří i lidi, kteří skutečně vnímají to, co se píše ve ff a mezi ně patříš ty. Za to Ti děkuji a budu se dál snažit psát tak, abych tě těšila! Jen se neboj mi napsat, kdyby se Ti něco nezdálo, nebo jsi měla pocit, že bych měla něčeho ubrat nebo naopak přidat...

to jsem ráda, že jsem Tě pobavila Smile je to těžké přinutit Deana, aby řekl něco vtipného česky Smile

Výše do komentáře jsem psala, proč píšu o tomhle období - a ty víš, jaký mám k němu vztah.. musela jsme se k němu dopracovat a uvědomit si, že tohohle Case mám vlasně rááda, a že mu rozumím. To je základ psaní - rozumět pohnutkám postav. Nevím, jestli to bylo tak, jak popisuji, rozhodně ale trvám na tom, že Dean od sebe Case musel odehnat... asi ne tak tvrdě, ale zatvrdil se a Castiel, který měl sám co dlat aby sám sebe uderžel pohromadě, neměl sílu na to se zkoušet přes tuhle bariéru dostat. Takže si našel vlastní cestičky ven ze svého soukromého Pekla - drogy a alkohol... vyrovnával se tím se světem, s životem, o kterém nic nevěděl - nevěděl, jak žít - a s bolestí, kterou po pádu cítil... s duševním zmatkem, pocitem ztráty a zrady. No - vlastně s Deanem musel cítit tožét. Castiel se tedy choval jako idiot a Deana to samozřejmě popouzelo a obracel se k němu více a více zády a Cas se uzavíral do svého vlastního světa - začarovaý kruh...

a pak je tu ta věc se závislostí. Možná je moje vysvětlení správné - nevím.. ale, msím přemýšlet nad tím, proč sebou Cas nechal v tom díle tak zametet - proč si nechal od Deana vše líbit... podle mě byl apatický - ml nadhed, protože věděl, že býval anděl - bylo poznat, že Deana to, jak na něj z vysoka dlabe, irituje... tak jo - už toho nechám. Je to zkrátka fascinující období Smile
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: THE PURPOSE OF THE LIFE   20.09.11 22:53

Maky: tak konečně jsem našla trochu času a přečetla jsem si další tvé dílo....
no a znáš mě - opět musím mít nějaké připomínky Rolling Eyes

já jsem z této povídky rozpačitá a vlastně nevím, zda jí hodnotím nějak dobře.....hlavně ze začátku mi přišlo, jak když to ani není Dean a Cas (a to i v této jiné realitě) - prostě vůbec mi neseděly dialogy a celkově jsem s náladou měla problém
ano, je pravda, že některé věty mě dostaly a stojí za to si je znovu přečíst

citácia :
„Nevyhazuju tě – to v žádném případě ne. Vezmeš si sebou pár lidí – můžete jít na jih, na jihu je klid. Stejně jsme tam chtěli postavit základnu. Můžeš si vzít impalu – „
tady mě hned napadlo - tak Dean mu dává impalu - jeho auto - auto ve kterém prožil celý svůj život a on jí vlastně teď nabízí Casovi - prostě mi to připadala jako symbolika - ano, chci, aby si odešel, ale vezmi si s sebou i mě - kus mého bytí....

citácia :
„Říznutí nebo tříska v prdeli – nebo smrtelné zranění, na tom nesejde, ale jsi zranitelný – jenom kvůli mně,“ záměrně zdůraznil poslední slovo.
toto je jedna z mála vět v této povídce, která mě opravdu připadala deanovská - to je prostě on - takže tuto hodně moc chválím

citácia :
Chuck se podrbal na nose: „Co je to tentokrát?“ zeptal se.
vůbec nevím z jakého důvodu -ale toto mě nadchlo - ano, všichni to vidí a všichni to ví, Dean kdykoliv se naštval a něco se mu nelíbilo, mohl za to Cas - a nemyslel to ve zlém, jenom prostě bál se o něj - a o tomhle celá tato povídka asi je - nebo tak jsem to aspon pochopila

citácia :
Dean byl nemilosrdný: „ Když jsi ochotný kvůli mně i umřít, fajn – ale rozhodni si to sám, nebude to KVŮLI MNĚ! Odteď je mi jedno, co děláš, Castieli. A moje rada zní - měl bys zmizet… jdi – dávám ti možnost opustit mě…“
tak tady jsem měla chuť Deana fakt praštit -ale myslím, že jsi toho Deana z budoucnosti tady úplně trefila, takto si myslím, že by to opravdu mohl říct

citácia :
Zemřel rychle – po prvním výstřelu. Nelitoval ničeho… přál si jenom, aby ho smysl smyslu jeho života znovu políbil…
nejhezčí věta povídky

Maky omlouvám se za netradiční komentář, ale mě asi opravdu moc celek nenadchnul - prostě mi to nějak vůbec nesedlo a myslím si, že máš o mnoho lepší povídky z této doby - tak jsem chtěla aspoň zdůraznit momenty, které mě nějak zaujaly - snad se nebudeš zlobit
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: THE PURPOSE OF THE LIFE   21.09.11 13:25


Jé. neomlouvej se pořád Smile víš, máš vlastně pravdu - asi, možná - kdo ví Smile uvbědomuji si, že dělám jednu věc a nevím, zda-li uje to dobře nebo ne, ale dokud mě to činí spokojenou, tak to asi měnit nebudu.. hm - možná bych měla. Zamyslím se nad tím. Já do postav a příběhů vždycky vkládám kousek sebe a toho, jak se zrovna cítím a někdy tyhle mé pocity převáží nad původním motivem příběhu. Otisknu se do toho moc... každý můj přívěh a Cas a Dean jsou trošku jiní a někdy se od té předlohy odklloním moc. Jde o to, jakou jejich vlastnost se rozhodnu zdůraznit - záleží na tom, jak se cítím aco zrovna cítím.. a někdy se nechám unést moc. Nelituju toho ani mě to nemrzí, ale nerada bych sklouzla někam, odkud není cesty zpět, takže Ti děkuji za upozornění! Lidi se mění a mění se i jejich poheld na svět a v tom se odráží to, co dělají a jak se projevují - tedy i v psaní... neměla bych Case a Deana tak zneužívat Smile jak říkám, nemrzí mě to - ale toho upozornění si vážím a vezmu hop navědomí... like the Hell! Smile někdy si říkám, jak krásné by bylo moci Deanpvy hlášky psát v angličtině, protože ona je v tomhle oheldui prostě nedocenitelná... víš, jak to myslím?

ráda zkouším nové věci a proto zkouším i růzmné styly,. ale máš pravdu - tohel bylo spíše takové vypsání se, úvaha... někdy nesedím ani sama sobě Smile

nicméně - jsem ráda, že se Ti aspon některé části libíly Smile

děkuji za komentář!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: THE PURPOSE OF THE LIFE   Today at 9:30

Návrat hore Goto down
 
THE PURPOSE OF THE LIFE
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 1 z 1

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Dokončené poviedky :: Maky-
Prejdi na: