DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 TŘI ÚHLY POHLEDU

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
AutorSpráva
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: TŘI ÚHLY POHLEDU   19.08.11 14:39

Tato povídka vznikala nárazově... bavilo mě psát první a druhou část, protože jsem si úžívala neprozkoumaný prostor seriálu - mohla jsem si toho hodně dovolit a hodně si toho vymyslet. Mohla jsem vykreslit Deana a Castiela trochu jako svoje postavy... zasadit je do příběhu, který nám byl tvůrci seriálu načrtnut, nikdy ale nebyl zcela rozvinut.

V první a druhé části povídky - Země a Peklo se setkáváme s padlým Castielem (páni, píšu to jako úvod ke knize Smile - tak úžasné to není) a s Deanem - z reality z dílu 5x04- - oba si zvykají na novou situaci a oba se snaží adaptovat. Není to souvislé vyprávění - jedná se o několik kratších příběhů, spíše scén, seřazených chronologicky za sebou. V každé scéně jsou postavy trochu jiné - trochu opilejší, trochu neštastnější a trochu více nebo méně lidské... na konci - však víte, jak konce končívají... doufám, že se mi skutečně podařilo zachytit vývoj postav, že jsou opravdové a že jsem zychytila i něco jako atmosféru... ta je kombinací toho, co nám přdložili tvůrci seriálu v dílu 5x04 a kombinací toho, o si představuji já a co Castielovi a Deanovi "sluší" Smile

obzvláště si zakládám na vysvětlení toho, proč Castieů pije, co cítí, kyž pije a co cítí, potom, co se musí vyrovnat se svou nesnadnou novou lidskou rolí. Moc by mě zaímalo, jestli si myslíte, že to tak opravdu mohlo být - že důvody proto, proč se změnil tak jak to v díle 5x04 vidíme, jsou podobné těm, které uvádím... podle mě by se tak mohl cítit, i když je to jen můj subjektivní pocit.

Poslední část povídky - Nebe - je trochu - úplně jiná.. rozhodla jsme si pohrát s motivem jicých realit. Pořád mě trápí to, co se Castielovi stalo na konci šesté séie, ale říkám si, že přece existují různé reality - v SN ano.. a tak nějak se mi líbilo všechno provázat dohromady. Na jednu stranu tím na celou povídku vrhám trochu chmurnější světlo - konce nikdy nejsou zcela dobré - na druhou tím ale myslím vrhám světlo naděje tam, kde nám po šesté sérii zbyly jenom oči pro pláč. Takže - ty nejkoncovatější konce - vlastně nakonec JSOU krásné...

a na konci možná taky pochopíte, proč sem píšu, že mám ráda tuhle VERZI Deana - tedy, tuhle, ze své povídky Smile rozhodně více než tu, kterou jsme viděli v šesté sérii...

Touto povídkou se s vámi na další dva týdny loučím a přeji vám krásný zbytek léta.

PS: Věřte tomu nebo ne - tohle NENÍ slash...



TŘI ÚHLY POHLEDU



Bolí to… všechno bolí. Castielovi se zatmělo před očima. Slyšel dohadující se hlasy, chtěl jim říct, aby mlčely a nechaly ho spát, aby mu dovolily upadnout do nevědomí. Ucítil na svých zádech dotek dlaně – odtáhl se. Snažil se od sebe odstrčit cizí ruce, v domnění, že mu způsobí další bolest. Ruce ho ale pevně svíraly. Držely Castiela fyzicky pohromadě. Hlasy činily totéž s jeho duší.

Někdo ho otočil tváří k zemi a Castiel zjistil, že leží v kaluži krve. Byla jeho. Andělé nekrvácí, nebo ano? Uvědomoval si, že teď, když je schopný krvácet, může i zemřít.

Slyšel trhání látky. Smrt je jen okamžik a potom vstoupí do nebe. Castiel se mohl smířit s něčím takovým. Vlastně se za to modlil.

Zavřel oči, přál si, aby zemřel rychle. Každý další okamžik strávený na zemi jenom prodlužoval jeho agonii. Někdo s ním zatřásl. Castiel zavrtěl hlavou.

Měl pocit, že slyšel své jméno, možná ho volal Dean- možná Bůh. Znovu s ním třásli a tentokrát jej přes protesty přinutili otevřít oči. Zamrkal, zvedl hlavu a pohlédl na své společníky. Dean společně s třemi dalšími muži, klečel u něj, o něčem se radili.

Rozhodl se, že ho jejich debata nezajímá. Opřel čelo o asfalt tak, jako předtím. Zhluboka se nadechl. Cítil pach krve, rozlévající se po zemi, jako řeka – on byl pramen.

„Musíme zacelit rány…“

Castiel nevěděl, co to znamená.

„Casi?“

Byl unavený. Kdyby hlasům dovolil přivolat ho zpět, do světa živých, bolest se vrátí. Castiel nesnese víc bolesti.

„Nemůžeme to udělat, když je při vědomí…“ tento hlas patřil Deanovi.

„Když to neuděláme, vykrvácí.“

Znovu s ním hýbali a potom cítil v ústech chuť kůže. Dean mu mezi zuby vložil opasek.

„Nemáme tu nic jiného?“

„Žár vypálí a uzavře rány,“ odmlka. „Nic jiného tu není.“

„Nemáte tu léky proti bolesti?“

„Uprchlíci všechno odnesli.“

Castiel zasténal. Po zádech mu stékala krev. Pocházela ze dvou hlubokých ran pod jeho lopatkami. Dean měl jednu svou ruku položenou na Castielově boku a druhou ho držel za paži. Jeden voják rozdělával oheň.

Vize se zamlžila, celý svět zčernal a potom se ve středu temnoty objevilo jasné světlo. Castiel viděl měsíc a hvězdy. Viděl tvář své smrti. A pak byl daleko…

pamatoval si, že spatřil rudý záblesk rozžhaveného kovu a cítil pach spálené kůže.

Smrt před ním ustupovala. Castiel po ní vztáhl ruku.

„Nikdo tu není, Casi…“ Dean chytil jeho ruku do své a jemně ji položil zpět na zem. „Jenom my.“

Dean měl pravdu. Nebyla tu ani smrt, ani Bůh. Nic kromě anděla, ležícího na ulici, v tratolišti vlastní krve, s křídly vyrvanými ze zad.


KAPITOILA PRVNÍ - ZEMĚ


Ulice byly liduprázdné. Dean nakopl pneumatiku, která se zakutálela příliš daleko od vozu.

Skupina lovců, několik uprchlíků, jeden voják a Castiel, projížděli Chicagem.

„Někdo vypil všechno kafe!“ Dean se vracel z nedaleké budovy, která byla dřív restaurací.

Voják, který Deana dobře neznal, vážně odvětil: „Tohle město je opuštěné měsíce. Co jste čekal? “

Dean zatnul zuby: „Klarka Kenta schovaného v telefonní budce…“ Měl špatnou náladu. Řídil čtrnáct hodin v kuse a teď se navíc musel dohadovat s někým, kdo si myslí, že oprávnění k držení zbraně současně opravňuje i k držení mozku. Debil, pomyslel si.

Castiel jejich rozmluvě nevěnoval pozornost. Byl nezvykle tichý celý den… stál stranou a apaticky se díval před sebe – upíral zrak mezi budovy, a Dean si všiml, že svou ruku bezděčně zatíná a otevírá v pěst…

„Casi…“ položil mu ruku na rameno. Anděl překvapeně pohlédl nejdřív na ní a potom na Deana. Pohyb ruky ustal.

„Jsi bledý,“ řekl Castiel. Dean, který měl pod očima tmavé kruhy, na tváři špínu a na bradě strniště, se zasmál.

„Jsi jediná osoba, kterou znám, která mění předmět hovoru ještě předtím, než začne,“ řekl, čímž upozornil na skutečnost, že Dean chtěl původně mluvit o tom, jak vypadá Castiel. „Přiznej se, Casi, vidíš mi pořád do hlavy?“

Castiel zavrtěl hlavou: „Ne… jsem - “ Castiel ztuhnul. Na zemi, mezi jeho nohama, stála kočka. Měla zdviženou hlavou. Oči upírala na anděla.

„Co je to?“ zeptal se Castiel.

Dean nadzvedl obočí: „Kočka…“

„Vím, co je kočka,“ odsekl, zjevně vyvedený z míry, „proč na mě zírá?“

„To kočky dělají… nemám je rád. Máš pocit, že ti vidí do…“ Dean polkl. Pohled zvířete byl stejně pronikavý jako Castielův, když se anděl svého času díval do očí Deanovi. Do Deanovi duše…

Dean byl upřímně překvapený. Kromě několika zatoulaných psů neviděl žádné jiné domácí zvíře měsíce. Tuhle kočku navíc nepoznamenal život na ulici. Byla obrovská. Zřejmě sežrala všechny ostatní kočky ve městě, Dean se ušklíbl. Kočka se Castielovi proplétala mezi nohama – což bylo rovněž zvláštní, protože zvířata se Castiela vždy bála.

Anděl ustoupil. Kočka si poposedla.

„Zdá se, že máš nového přítele,“ Dean se zašklebil – Castiel ne. Zkusil odstrčit kočku nohou.

Vrátila se – neměla zjevně, kam jinam jít…




Castiel ležel na posteli. Když Dean vstoupil do jeho srubu, anděl zvedl hlavou, zakašlal a zase si lehl. Castiel byl nemocný. Chytil chřipku. Cítil se mizerně, malé bílé pilulky, které mu nosil Dean, mu ale pomáhaly. Když spolkl tři, létal. Víc mu Dean nedával, lovec říkal, že nechce, aby Castiel odešel moc daleko… nerozuměl tomu. Všechno ho bolelo a bez pomoci si neodskočil ani na toaletu – sám nemohl jít nikam, ani blízko ani daleko.

Castielovi ležela na prsou kočka. Měla zavřené oči. Dean slyšel, že přede.

„Myslím si,“ řekl anděl, „že hledá teplo.“

„Jsi rozhodně teplý,“ konstatoval Dean, který Castielovi sáhl na čelo. „Zmiz,“ odehnal kočku rukou. Castiel vypadal trochu smutně. Zavřel oči.

„V nebi je jedno místo,“ řekl pomalu. Dean ztuhnul. Castiel nikdy nemluvil o nebi. Dean si myslel, že je to takové tabu. Zapovězené téma, o němž se nemluví. Andělská věc. Castiel už ale nebyl anděl, takže bylo jenom logické, že jisté bariéry padaly. „Odkud vidíš všechno. Nemusíš se ohlížet a vidíš, co je za tebou… vidíš, co je před tebou. Vidíš všechno… říká se, že odtamtud se svého času díval Bůh na to, co se děje na zemi.“

Dean Castielovi vyměnil obklad na čele: „Je to pravda?“

Castiel zakašlal.

„To nevím… já nepatřím mezi ty vyvolené anděly, kteří ho viděli. Moc toho nevím…“ zněl smutně.

„Casi?“


Anděl se přetočil na bok. Dean nenaléhal. Věděl, že nátlakem ničeho nedocílí.
Když před osmy týdny našel Castiela schouleného na podlaze srubu, třesoucího se a dezorientovaného, trvalo mu dlouhé minuty svého přítele uklidnit a zjistit, co se stalo.

Castiel se mu nakonec svěřil s tím, že měl noční můru. Vysvětlil Deanovi, že se každou noc probouzí na témže temném místě, že cítí, jak mu život prokluzuje mezi zakrvácenými prsty – vysmívá se mu a odchází..

Řekl Deanovi, že chce křičet (a někdy ho vlastní křik doopravdy probouzí), protože bolest je moc velká. Pořád se mi to vrací… I v tom snu nějak vím, že jsem měl křídla a už je nemám. Když se pak dal trochu dohromady, upřel na Deana modré oči a tiše se zeptal, zdali nemá víc těch zázračných pilulek, které tlumí bolest.

Deanovi tehdy došlo, že Castiel se fyzicky možná úplně zotavil – rány na zádech se téměř zahojily – nikdy ho ale nenapadlo, přemýšlet nad tím, co Castiel cítí… to, že vám něco důležitého vezmou – odříznou to od vás, vás musí poznamenat… nejen fyzicky.

Tu noc Castiela , namísto toho, aby mu nabídl další medikamenty, o které anděl žádal, lovec objal.

Přes noc se ale Dean přetransformoval v jinou bytost. Rozhodl se, že Castielovu sebelítost zahubí v počátku, dřív, než přeroste v depresi a apatii. Tu noc byl přátelský, protože to byla správná věc –

druhý den vešel lovec do jeho srubu, hodil na zem těžký batoh a příkře mu oznámil, že je čas vstávat. Castiel byl z té náhle Deanovy proměny v jiného Deana zmatený. Už se rozhodl. Stráví zbytek svého mizerného života v posteli a Dean s tím nic neudělá. Nikam nejde. Sluneční světlo ho děsilo. Děsilo ho úplně všechno.

Dean ho přes protesty vytáhl z postele.

O půl hodiny později, stáli oba muži na kraji lesa. Před nimi byl o kmen stromu opřený terč. Castiel měl na sobě tutéž košili, v níž v noci spal. Byl rozcuchaný…

„Deane,“ měl ochraptělý hlas. Ztrácí ho? Castiel se nikdy předtím nemusel vyrovnávat s defekty hlasivek. To, že nemá kontrolu nad tímto tělem - nad vlastním hlasem, jej zneklidňovalo. Odkašlal si. „Můj žaludek nesouhlasí s tím, o co se tu pokoušíme. Mám hlad a je mi zima,“ dodal trudomyslně.

„Nejdřív výcvik, potom snídaně,“ Postavil se za Castiela, do ruky mu vtiskl zbraň a kývl na terč. Castiel, který nemířil, stiskl spoušť – kulka minula cíl.

„Hotovo,“ podal zbraň Deanovi. „Mám tvé svolení odejít?“

„Ne,“ Dean ho hrubě otočil čelem k terči. „Znovu.“

„Deane…“

„Teď. Hned.“

Castiel frustrovaně vydechl. Zamířil, o vteřinu později ale ucítil na své paži dotek.

„Promiň – řekl bych, že táta na mě neměl dobrý vliv… jen – chci, aby ses uměl bránit, Casi…“

Pravda byla, že Dean chtěl, aby měl Castiel POCIT, že se umí bránit. Chtěl, aby si anděl uvědomil, že je silný. Vládne svému tělu. Není bezmocný a může porazit své přízraky… Dean chtěl, aby byl Castiel silný, protože on potřeboval jeho sílu – potřebovali se navzájem…

Castiel vystřelil. K Deanovu překvapení kulka zasáhla terč.



Když pozoroval ex-anděla připoutaného v horečce k lůžku, Dean věřil tomu, že bude v pořádku.



KAPITOLA DVĚ – PEKLO


„Casi…“

„Casi!“

„Castieli!“

Anděl otevřel oči. Dean stál u něj. Místnost byla plná lidí – většina z nich předstírala, že nevidí to, že Castiel Deana ignoruje. Oprava, neignoroval ho. Neslyšet a předstírat, že neslyšíte, není totéž. Castiel Deana neslyšel a to i přesto, že měl lovec rty u jeho ucha.

Zamrkal.

Dean využil toho, že se skupinka začala radit.

„Kde jsi byl?“ zeptal se tiše.

„Daleko…“ Castiel se opřel opěradlo židle a zavřel oči.

Podzemní katakomby byly složitým komplexem chodeb a místností, v jedné z nich si lovci zřídili hlavní tábor. Tři dny. Po tři dny neviděl nikdo z desetičlenné skupiny denní světlo.

Castiel neměl rád podzemní vzduch. Byl těžší, než ten na zemi. Z jeho pachu se Castielovi motala hlava. Podzemí bylo nad Peklem… Peklo bylo blízko. Bylo TADY. Jsou v Pekle…

Stěny, podlaha a strop se hýbaly, místnost se zmenšovala a vzduch houstl. Castiel trpěl klaustrofobií.

Skupina lovců, stojících opodál nad plány rozloženými na stole, po dvojici nenápadně pokukovala.

„Myslí si, že jsem divný. Bojí se mě,“ dodal, aby sám sebe rozptýlil a odehnal nepříjemné myšlenky. Možná, jen možná, když se bude soustředit, se věci, které vidí, přestanou otáčet.

„Já se tě někdy taky bojím a znám tě. Jsi prostě úžasný, tím to je, Casi.,“ Dean zněl vesele. Na Castiela svou dobrou náladu nicméně nepřenesl.

„Chceš se vrátit?“

Castiel zavrtěl hlavou: „Ne. Vydržím to.“

Anděl byl bledý, dýchal zrychleně, a když stál na nohou, zdálo se, že každou chvíli upadne.

„Jsi si jistý?“

„Vážně věříš tomu, že zde nalezneme kolt?“ odpověděl Deanovi otázkou.

„Mám dobrý pocit, Casi. Dlouho jsem neměl dobrý pocit. Třeba je to znamení.“

Castiel přikývl: „Důvěřovat intuici je hloupost. Intuice je matoucí, lidé věří tomu, že intuice je božské vnuknutí, jedná se ale o subjektivní pocit, který nás často svede ze správné cesty,“ odmlčel se. „Hádám, že to, že intuice JE jistý druh víry a tedy i dobré znamení…“

Dean se usmál. Poplácal Castiela po rameni a poodešel…

Castiel zavřel oči.

V temnotě, pod povrchem zemským, v katakombách své vlastní mysli, hluboko – POD POVRCHEM všeho, Castiel uslyšel svou milost – oznamovala mu, že čeká. Anděl odvětil, že nemůže odejít, řekl, že je v podzemí a že je mu to líto… milost byla neodbytná – tvrdila, že andělé do podzemí nepatří…

Castiel nevěděl, co na to říct.





Castiel seděl na křesle, stočený do klubíčka.

Když do místnosti vstoupil Dean, anděl zvedl hlavu. Lovec vypadal hrozně. Upadl na křeslo na druhém konci místnosti. Castiel si ho obezřetně prohlížel.

„Kde je kočka?“

Takovou otázku nečekal.

„Nevím… je pryč. Když jsme se vrátili, už tady nebyla.“

Dean přikývl: „To kočky dělají,“ řekl.

Castiel si promnul oči, vážně si povídají o kočce? Debakl, který zažili v podzemních katakombách, jeho obcházením nezastřou. Ztráta, kterou Dean utrpěl, byla příliš velká – přišli o Bobbyho.

Stoupl si, vytáhl odněkud sklenku a nalil do ní vodku. Podal nápoj Deanovi.

„Neměli jsme velké štěstí, co?“

Castiel na Deana mlčky zíral.

„Jsem smolař, tím to je.“

„Je mi to líto, vyhrkl. Castiel nevěděl, co říct. Slyšel ale mluvit jiné lidi v podobných situacích – říkali je nám to líto. Rozhodl se reagovat stejně. Co to znamená, nevěděl. Že lituje Deana? Sebe? Bobbyho?

Castiel neměl čas rozmyslet si to pořádně, protože Dean byl náhle u něj s prsty zatnutými do jeho ramen. Ztuhnul. Stál naprosto nehybně, s Deanem ve svém náručí – nevěděl, co má dělat. Když mu Dean položil hlavu na rameno a jeho záda se otřásla prvním vzlykem, Castiel automaticky zvedl ruce, a poprvé ve svém životě někoho objal.




Castiel si pamatoval moment, kdy si poprvé přihnul. Nemohl spát, a proto sáhl do šuplíku, v němž Dean obvykle schovával láhev – první pomoci, říkal lovec.

Napil se. Když polknul, zarazil se – zaznamenal, že mu v hrdle rostou tekuté plameny. Oklepal se. Plameny klouzaly níž a spalovaly Castielův krk a hlasivky. Něco z toho horka přešlo Castielovi do očí – jeho vize se zamlžila, a Castiel si pomyslel, že si oči jistě rozbil – zkušebně se jich dotkl. Byly vlhké. Slzely, nicméně pořád fungovaly.

Chuť byla zvláštní – neočekávaná – nevítaná, Castiel bojoval s nutkáním nápoj vyzvracet. Přemohl se a spolkl poslední lok. Teplo jím protékalo, směřovalo dolů, hlouběji do jeho nitra, jako žhavá láva. Hrozilo, že jej roztrhne vedví a rozdělí jej na dva ostrovy, na tělo a na duši osaměle plavoucí v oceánu lávy. Horko bylo všudypřítomné, sálalo mu z tváří…

Cítil, že malátní. Neměl ten pocit rád, a současně se jej nechtěl vzdát, protože kromě nepříjemných symptomů tu bylo i něco víc – teplo, které Castiel spolkl, doputovalo do jeho hrudi a uhnízdilo se tam. Jednalo se o příjemný žár uvnitř jeho samého, přímo ve středu prsou tam, kde mají lidé duši, padlí andělé nic a skuteční andělé svou milost – sem patřila, tady měla být.

Bylo to krásné – Castiel cítil svou andělskou podstatu, horkou a pulzující. Jednalo se o důkaz toho, že je Castiel živý. Znovu se napil, pohlcený tou senzací.

Chtěl cítit spalující plameny, i když věděl, že ho současně zraňují. Zdálo se to být správné. Pil, dokud nevzplál, pil, dokud neměl tak trochu lehkou hlavu, pil dokud se nevypálil – obětoval svou mysl a ze svého těla učinil chrám. Pil dokud uvnitř nehořel plamenem, který mohl být stejně dobře plamenem božským, i plamenem sebe-destrukce. Zda se po shoření znovu zrodí, Castiel nevěděl. Musel to zkusit.

Bylo to trochu ode všeho, co ho přimělo pít, ale především to byla ztráta jeho milosti – po dlouhé době jí cítil. Jednalo se o samozřejmě o padělek, Castiel nicméně tu náhražku rád přijal. Pil, dokud neusnul.




„Casi… dej mi to.“

Castiel, který svíral v ruce láhev, se od Deana odtáhl. Napil se.

„Casi, dej mi jí, do prdele!“

Zavrtěl hlavou, klopýtl, upadl a skončil na zemi. Láhev nepustil. Dean si k němu klekl.

„Casi, dej mi tu láhev, nepotřebuješ to…“

„Potřebuji,“ Castiel zvedl oči, bloudil jimi po místnosti a nakonec spočinul pohledem na Deanovi, „potřebuji. Nevíš, o čem mluvíš, Deane…“

Chtěl mu povědět o tom, jak ho jeho milost každou noc volá, i to, že pilulky nestačí – Castiel tohle potřebuje… potřebuje pít, aby na všechno zapomněl. Musí něčím zaplnit prázdné místo v sobě. Alkohol možná nebyl správná volba, jinou ale neměl. Proto fetuje a pije. Když se toho všeho vzdá, umře.

Zabíjíš se právě teď, namítal by Dean. Proto anděl raději mlčel.


„Mám víc zkušeností s vyrovnáváním se s depresemi tím, že propláchnu játra, než ty, Castieli. A proto poznám, kdy je čas přestat s tím. Teď mi dej tu láhev.“

Castiel se postavil na nohy, znovu ale upadl. Tentokrát byl lovec rychlejší než jeho opilý přítel. Vytrhl Castielovi láhev z ruky. Nechal anděla lapajícího po dechu sedět na zemi a sám se zvedl, vylévajíc vodku do dřezu.

„Plýtváš,“ poznamenal Castiel. Konečně se uklidnil, poposedl si, hledajíc na tvrdé podlaze pohodlnou pozici. Opřel hlavu stěnu.

Když se k němu lovec obrátil čelem, všiml si, že Castiel si jednu svou ruku tiskne k břichu, zatíná jí v pěst a zase jí otevírá. Přisedl si k němu. Castiel se odtáhl.

„Páni, umíš být pěkně protivný, víš to?“

„Jdeš mi příkladem,“ odsekl Castiel kousavě. Odmlčel se. „Vylil jsi všechno?“ zeptal se.

„Všechno.“

„Parchante…“ zamumlal a Dean se v ten moment vážně zastyděl, protože jeho špatný vliv na Castiela byl patrný.


„Casi… musíš toho nechat. Tohle musí přestat. Teď.“


„Nechápeš to, Deane.“

„Tak mi to vysvětli!“

Castiel natočil hlavu tak, aby byl Dean v jeho zorném poli. Přemýšlel. Na chvíli, na malý moment, Dean zahlédl v modrých očích světlo –

„Casi?“

„Kdybys přišel o nohu, můžeš si zvyknout na to nemít nohu, ale vždy když se podíváš na místo, kde má být, a nic nevidíš, uvědomíš si, jak moc ti chybí. Víš, že tam má být noha – ale, není tam. Bolí to. Znovu.“

„Ale, i když vypiješ všechno, na co přijdeš, noha ti znovu nenaroste,“ připomněl mu Dean.

Castiel si opřel bradu o kolena.

„Nejsem idiot, Deane… jen se snažím, snažím se něco udělat – chci –„ anděl zbledl. Odstrčil Deana stranou, zvedl se a běžel do koupelny. Dean slyšel, že zvrací.

Nebyl jen jednou nohou pekle – Castiel a Dean, každý den končili tím, že jej splachovali do záchodové mísy.



NEBE


Na obloze vyšly hvězdy. Dean seděl u ohně – díval se do plamenů. Když slyšel kroky, zvedl hlavu. Mezi stromy se objevil Castiel. Anděl se posadil vedle Deana, na zem, do spadaného jehličí.

Zaklonil hlavu, dívajíc se na nebe.

„Ztracený syn se vrací domů…“

Anděl nadzvedl obočí.

„Byla to tátova oblíbená hláška. Vždycky, když jsem já nebo Sam utekl – měli jsme taková období, řekl tohle. Nerozčiloval se, jen se na nás tak divně díval… někdy jsem si přál, aby mě praštil,“ Dean se ušklíbl, „nikdy jsem nevěděl, co se mu honí hlavou, to, že je zklamaný jsem ale poznal vždycky.“

„Tvůj otec tě udržel při životě – podle toho, co vím o otcích, pro tebe udělal víc, než pro mě můj.“

„Jsi pořád živý,“ namítl Dean – když se ale setkal s Castielovýma očima, došlo mu, že být živý a žít není totéž.

Castiel nohou přehraboval spadané větve.

Naproti nim seděla skupina lidí, jeden muž hrál na kytaru. Byla to veselá píseň.

„Už jsem se tě chtěl mockrát zeptat,“ Dean si odkašlal. Castiel odtrhl oči od muzikanta. „Když se podíváš na nebe, vidíš to samé, co já? Nebo vidíš chrámy a paláce zahalené v mracích?“

Castiel neodpověděl okamžitě.

„To, co vidím, odpovídá tomu, co vidíš ty,“ odmlčel se. „Nevidím žádné - paláce…“ Dean se usmál, chtěl něco říct, Castiel ale pokračoval. „Jsou tu… vzpomínky. Je tam,“ zvedl hlavu a podíval se na oblohu, „víc – mám pocit, že je,“ zamyslel se. „Už si nejsem ničím jistý, Deane, nevím, co je skutečné a co si jenom představuji.“

Dean s Castielem sympatizoval. Často cítil totéž.

„Možná, že nebe je jenom iluze,“ dodal Castiel.




... po smrti...


Dean byl šťastný. Od toho tu nebe je. Setkáte se znovu se všemi svými starými známými, získáte zpět to, co jste kdysi ztratili, každý den se znovu zamilujete. Každé ráno se probouzíte příjemně odpočatí…

Byli tu všichni – Bobby, Sam i Deanovi rodiče. Tedy, téměř všichni -

Castiel v Deanově nebi chyběl.

Anděl byl mrtvý, Dean věděl, že ano, protože umírali spolu. Byl v Pekle? Snad ne. Dean doufal, že je někde okolo…

Castiel patří do nebe.

Dean to ráno seděl za stolem a snídal. Nalil si na lívance sirup a rozložil noviny. Každý člověk má v nebi nárok na své soukromé nebe a podoba toho nebe se mění v závislosti na přání člověka. Ten den to byl dům. Dean slyšel nahoře v poschodí rachot, usmál se – Sam ještě nevstal a podle zvuků vycházejících z místnosti o patro výš, Dean usoudil, že jeho bratr právě smlouvá s mámou a prosí jí, aby mohl zůstat v posteli o chvíli déle. V nebi je všechno POHYBLIVÉ – věk, čas i místa…

Někdo zaklepal. Dean vstal a šel ke dveřím.

Všichni klepou. Chcete-li vstoupit do cizího nebe, musíte být pozvaní.

Vzal za kliku.

Otevřel. Byl to zázrak - byl to Castiel. Stál mezi dveřmi.

„Deane,“ řekl rozpačitě.




„Kde jsi byl?“

Procházeli se společně podél okraje silnice vedoucí z Deanova nebe do města. Castiel měl na sobě bílou košili a svůj kabát. Kravatu měl u krku jako vždy povolenou.

„Pryč… Vyřizoval jsem jisté záležitosti. Mnoho záležitostí. Na světě uplynula dlouhá doba, Deane.“

Dean, který kráčel před Castielem prudce zastavil. Castiel udělal krok vzad.

„Jsi mrtvý, nebo ses stal andělem?“

Castiel se usmál.

„Jsem… mrtvý anděl… nemohli mě vzkřísit, milost mi nicméně byla navrácena,“ Castiel se usmál. „Je to jistá útěcha.“

Dean si vzpomněl na bezesné noci na zemi. Vzpomněl si na bolest v Castielových očích, Dean už jí nesnesl a proto se tehdy k Castielovi otočil zády. V tu chvíli Castiela zabil. Věděl to. V ten moment byl Castiel na místě mrtvý, i když jeho tělo dosud stálo na nohách. Teď anděl mluví o útěše.

Castiel mohl stejně dobře říct, zmírňuje to bolest… bolest, kterou zažili oba, lovec i anděl – a kterou Castiel tak dlouho schovával za víčky.

Když se teď na něj Dean díval, všiml si, že nezmizela úplně, a že jí má Castiel pořád kousek v očích, i když je ve světle nebeském téměř nepostřehnutelná – plula v záplavě modré. Jednalo se o záblesk – o malou část té původní bolesti.

Ale byla tam a neměla by být. Byli v nebi, nebo ne? Co to znamená pro anděly?


„Casi…“

Castiel zamrkal.


„Mrzí mě, že jsi umřel,“ Dean se odmlčel. „Co to pro anděla znamená, myslím tím, být mrtvý?“

„Jistá praktická omezení, zákaz zasahovat do dění na světě, protože mrtví nikdy nezasahují a -věděl jsi, že Lucifer je mrtvý?“

„Úžasné, Casi,“ Dean se rozzářil. Tohle v novinách nepsali. „Měl jsem pocit, že se tam dole muselo něco stát, když duše tady nahoře přestaly přibývat. Komu mám poslat kytici a děkovný dopis?“

Castiel zvážněl: „Je to, komplikované, Deane… zastavili jsme ho my – ale, nebyli jsme to my. Došlo k tomu v jiné realitě…“ Castiel zvedl oči k nebi. Po obloze pluly šedé mraky. Dean věděl, co to znamená – nebe zrcadlí rozpoložení jeho vlastní duše.

„Zemře-li člověk, umírá v jednom světě – a zatímco jedno tvé já je v onom světě mrtvé, jiný Dean žije v paralelní realitě dál. Každé tvé já umírá samostatně. Vstupuje však do jednoho nebe – nebe je jen jedno - pro všechny různé světy.“

„Jsem tady jenom já.“

Castiel zavrtěl hlavou: „Tvá různá já se nemohou potkat – paří jim samostatné kousky nebe. Tvé různé osobnosti nesplynou ani po smrti v jednu. Jednou k tomu dojde, ten čas ale dosud nenastal. Nelam si s tím teď hlavu.“

Dean si představil další domy, jako je ten jeho, rozeseté po nebi, všechny obývané různými verzemi sebe sama… bylo to divné.

„My, andělé, jsme si naproti tomu vědomi všech různých scénářů najednou. Když jsem zemřel v realitě, z níž mě znáš, neodešel jsem hned sem – musel jsem se… vrátit. Žít nějakou dobu, jako jiný Castiel, na zemi – splynul jsem s ním – se sebou,“ zavrtěl hlavou. „Podstatné je, že jsme zachránili svět.“

Dean se zamračil: „My?“

„My.“

Dean si svého přítele dlouho prohlížel: „Jsi jiný.“

Castiel semkl rty. Dean se rozhodl změnit téma.

„Mám jen jednu otázku.“

„Ano?“ zeptal se tiše.

„Vysázeli v nebi jeden jablečný sad jenom pro mě? Protože, tolik Deanů musí sníst kvantum jablečných koláčů!“

Castiel se usmál. V tu chvíli Deanovi došlo, co mu v nebi chybělo – Castiel.



Jednou spolu seděli na verandě. Byl podvečer a podzimní vítr strhával listí ze stromů. Castiel toho ten den moc nenamluvil.

„Jsi přepadlý.“

Castiel vydechl nosem: „Jedno tvé já je… nevycházím s ním velmi dobře.“

„Jsem na tebe naštvaný?“

Castiel přikývl.

„Oh…“ Dean chtěl vědět, co se stalo – vážně ano, měl ale pocit, že Castiel mu to nehodlá povědět. „Nic si ze mě nedělej, víš, že umím být debil.“


Castiel se smutně usmál, Dean měl pocit, že zaslechl tiché já rovněž.

„Neměl by ses trápit tím, že jeden Dean není stejně úžasný jako já… vždycky můžeš přijít za mnou.“

„Jste jedna osoba, Deane.“

„Já vím – ale – tohle je divný, Casi… říkal jsi, že nejsme jeden.“

„Jednou budete,“ Castiel celý ztuhl. Vypadal, jakoby mu byla zima. „Potom se dovíš, co se stalo jinde…“

„Máš strach, že tě začnu nenávidět?“ Dean ho provokoval, Castiel vzal ovšem jeho poznámku zjevně vážně. Vytřeštil na Deana oči, vypadal polekaně. Lovec si uvědomil, co udělal. „Promiň – je to tak zlé? Jsem vážně tak nesnesitelný? Můžu ti poradit, čím si mě udobřit, jestli chceš.“

Castiel se maličko uvolnil: „To je velmi lákavá nabídka, budu o tom uvažovat. Děkuji.“

„Takže…“ Dean hloubil špičkou boty v zemi dolíček. Castiel se choval divně. Co Dean nevěděl? A mohl by ho skutečně nenávidět? Nemyslel si to. „Proč sis ze všech těch Deanů vybral zrovna mě? Mohl jsi jít za kýmkoli. Proč tohle moje já?“

Castiel neodpověděl hned: „Slyšel jsem tě. Tvoje duše mě k sobě volala. Už dřív jsem zkoušel klepat na jiné dveře a…“ odmlčel se a podíval stranou. „Najednou jsem byl pozvaný. Byl to zázrak.“

„Chyběl jsi mi,“ ta slova opustila Deanova ústa dřív, než mu došlo, že mluví. Odkašlal si. Aby zakryl rozpaky, zeptal se. „Zdržíš se na večeři? Vím, že nejíš,“dodal rychle, „ale můžeš na nás třeba koukat.“

„Neměl bych – měl bych…“ Castiel polkl.

„Měl bys, co, Casi? No tak, nevím, co jsem provedl v tom jiném světě, ale nemohlo to být tak hrozné, abys kvůli tomu odmítl pozvání na večeři. Je to večeře, Casi. Koláč a tak. Co je, proč se šklebíš?“

Castiel, který se dosud usmíval, vážně odvětil: „Jsi šťastný, Deane. Jsem rád, že jsi šťastný.“

„Až ochutnáš dnešní dezert, budeš taky.“

„Ten argument nedává smysl, Deane…“

„Dobře, tak ne – zůstaň kvůli mně, Casi. Prosím.“

„Tvá vytrvalost hraničí s posedlostí,“ Castielův výraz se proměnil. Uvolnil se: „Dobře.“

Dean se zvedl a s jistým pocitem zadostiučinění uvedl Castiela dovnitř, do domu. V tu chvíli se jeho nebe zavřelo a Castiela v sobě schovalo… koneckonců, andělé – ani ti mrtví – svá vlastní nebe nemají a Castiel si zaslouží někam patřit.

Čas od času Castiel zmizel, protože andělé nezůstávají dlouho na jednom místě – musí, pořád poletoval okolo, říkával Sam. Dean se nebál. Věděl, že Castiel zná cestu zpět.




Castiel tomuhle Deanovi nikdy nepověděl o tom, co se stalo v jiném světě.

Až nastane čas a lidské duše týž osob se spojí v jednu – tohle bylo trochu matoucí, Castiel byl ale na takové věci zvyklý - si Dean vzpomene na to, že mu anděl v jedné realitě lhal.

Vzpomene si na všechny Castielovy strašlivé skutky.

Dean zabil Castiela. Uzavřel očistec a zabil svého přítele – svého Boha. Castiel byl rád. Dean ho vysvobodil… možná má Bůh pravdu a k ničemu, ani k tragédiím, nedochází bezdůvodně.

Vesmír, v němž Castiel původně zemřel, si myslel, že Castiel je Bůh. Castiel jej přesvědčil o tom, že je.

Bůh je mrtvý… taková skutečnost Vesmírem nutně otřásla a Castielova smrt změnila i jiné světy – Castiel nezemřel pouze v jedné realitě, zemřel i v těch ostatních. Anděl byl poprvé – skutečně mrtvý.

Vstoupil do nebe tak, jako do něj vstupují lidské duše. Nebyl si ale pořád jistý tím, zda je něčeho takového hoden. Možná měl zůstat mrtvý. Mělo se na něj zapomenout. Namísto toho byl hostem v nebi – hostem, protože andělům soukromá nebe nepřísluší – a jeho nejlepší přítel (jedna jeho část) se na něj zlobí. Právem. Castiel si zasloužil být odehnaný.

Andělé si pamatují své různé životy – žijí současně všechny najednou. V jedné chvíli Castiel zvracel ve srubu v kempu a v druhou se jej miliony duší z očistce snažily roztrhnout vedví. Bolest z těch prožitků se vlastně podobala jedna druhé.

Vnímání andělů není omezeno prostorem a časem, jejich mysl neustále vnímá všechno.

A Castiel, který vykonal dobré i špatné skutky, který toho prožil tak moc a byl různými osobami, nevěděl, zda si odpuštění zaslouží nebo ne.

Bůh byl k němu dosud milosrdný. Dával mu znovu a znovu novou šanci, protože Bůh si je vědom toho, že ten, kdo volí, často i chybuje.

Dean ho znal ale lépe, nežli Bůh. Bůh si mohl přečíst mnohé v Cstielově srdci, Dean ale věděl, čeho se Castiel nejvíc bojí, znal jeho myšlenky, které Castiel ukryl dokonce i před Bohem. Dean věděl o věcech, které si Castiel sám nepřipouštěl a o kterých proto neměl vědomí ani Bůh, protože On vnímá jen to, co si o sobě myslíme my sami.

Na Deanově verdiktu tu záleželo. Castiel ho nemohl žádat o odpuštění, dokud Dean neshromáždí všechna fakta – vzpomínky od všech Deanů…

Na jedné straně tu byl Dean, který mu zabouchl nebeské dveře před nosem. Měl právo být rozzlobený. Na druhé straně je tu Dean, který ho přijal do svého nebe. Castiel nechtěl – znovu – přijít o Deanovo přátelství. Navíc měl pocit, že existuje-li důvod pro to aby byl tady, pak je jím Dean.

Castiel musí odpustit sám sobě, než to dovede, nikdy nedojde klidu. Bude stín putující z nebe do nebe. Bude přízrak… to je jeho trest.

Než odpustí sám sobě, musí mu odpustit Dean.

Doufal, že to, co se o něm lovec dozví, to, co lovec shromáždí, jej přiměj k tomu pochopit (konečně skutečně pochopit) Castielovy motivy. Pochopit Castiela… pak snad Castielovy dobré skutky zastíní v Deanových očích ty špatné.




Castiel stál společně s Deanem u jezera. Anděl, se ten den objevil v Deanově nebi oděný do riflí a bílého trička. Dean se neptal proč. Už si zvykl na to, že na některé otázky, které Castielovi položí, nikdy nedostane odpověď a smířil se rovněž s tím, že smysl toho, co jeho přítel dělá, Dean ne vždy odhalí.

Jednou bude Dean mnohem chytřejší – bude celý - a zjistí, co všechno mu Castiel o sobě a o něm neřekl. Dean mu chtěl slíbit, že nic, z toho, nezpůsobí, že o něj Castiel přijde. Už dávno ale zjistil, že jej slovy nepřesvědčí. Nevadí, Castiel bude přitom, až ta chvíle nadejde a Dean bude lepší přítel, než byl a neopustí ho. Jednou to stačilo. Dean doufal, že to bylo jen jednou, i když si nemohl být jistý tím, co který Dean udělal.

Lovec a anděl pozorovali východ slunce. Castiel, jemuž do vlasů a na kůži dopadalo sluneční světlo, vypadal mladší a klidnější. Jeho křídla – křídla, která živý Dean nikdy neviděl – se zrcadlila na vodní hladině. Vlnila se, jako přízrak. Vplouvala do Deanovi mysli a zase se z ní vynořovala. Peří na koncích křídel se chvělo.

„Tohle je jeden z těch okamžiků, kdy se lidé ve filmu políbí,“ zažertoval lovec.

Castiel se na něj zvláštně podíval.

„Ach – neříkej mi, že ty a já,“ Dean zbledl, „že jsem někdy –„

„Ne, Deane – ty a já jsme nikdy,“ Castiel si odkašlal, mírně zčervenal, „vždycky jsme sdíleli pouze duševní pouto…“ zaváhal. „Měl bych tě políbit? Udělám to, pokud je to to, co si přeješ.“

„Ne,“ Dean polkl. „Ne, to je dobrý, vážně – chci říct, oceňuji nabídku, ale ne.“

Castiel se uvolnil.

„Slyšel jsem, že prý zrcadla kradou duši,“ podotkl lovec ve snaze změnit téma.

Castiel se podíval na svůj vlastní odraz na jezeře.

„Andělé nemají duši, Deane,“ řekl rozvážně. „Nemají právo vlastnit kousek nebe. Je jim odepřeno – „

„Hej,“ přerušil ho Dean. Castiel zmlknul. „Víš, že u mě jsi vždycky vítaný, že jo?“

Castiel na to nic neříkal.

„Především díky tobě jsem tady, sakra, já bych měl platit nájem tobě.“

„Až zjistíš, co jsem udělal –„ Castiel se zarazil. Semkl rty.

„Budu naštvaný. Neříkám, že ne, znám se,“ Dean volil slova pečlivě. „Ale, odpustím ti.“

Castiel zjevně ničemu z toho nevěřil. Tvářil se skepticky.

„Jednou jsi mi řekl, že jsme si společně prošli řadou věcí – prožili jsme toho hodně. Jestli má jeden Dean právo být na tebe naštvaný, tak věřím tomu, že dalších deset má důvod odpustit ti. Taky jsi říkal, že v ráji je všechno odpuštěno, měl bys věřit tomu, co říkáš. Tak to je, Casi.“

Chtěl by, aby mu Castiel uvěřil. Chtěl z jeho očí navždy vymazat smutek. Nebo ne navždy – na chvíli, na okamžik - chtěl, aby byl Castiel šťastný… jsou v nebi, sakra.

Ušklíbl se: „Možná, že jeden Dean by tě rád políbil. Věřím tomu, už jsem v životě udělal soustu blbostí.“

Castiel se konečně usmál: „Žádný Dean se mi s takovým záměrem dosud nesvěřil.“

„To je uklidňující.“

Jejich odrazy se na vodní hladině vlnily společně, vplouvajíc jeden do druhého.

Castiel se díval na oblohu. Jeho ruka se hýbala. Otevíral a zavíral ji v pěst tak, jak to dělával, když byl ještě člověk. Chtěl v ní něco uchopit. Sevřít v prstech něco nepolapitelného… svou milost, odpuštění, nebo štěstí – možná kousek ode všeho.

Dean se usmál. Jednal bez přemýšlení. Chytil Castielovu ruku do své.

Castiel byl překvapený.

„Deane?“

Dean propletl jejich prsty dohromady. Pořád se usmíval. Nic neříkal… byl to Dean, kdo tentokrát viděl do jiné duše – do té Castielovy a správně odhadl, co jeho přítel potřebuje.

Castiel se uvolnil. Všechno (pocity a myšlenky) se v něm ustálilo

Castiel byl ŠŤASTNÝ…



Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: TŘI ÚHLY POHLEDU   19.08.11 19:07

Maky: Další úžasná povídka! Děkuji Ti za ni.

V první kapitole ZEMĚ se mi nejvíce líbila ta poznámka o kočce. Líbí se mi, jak lpíš na detailech. Tohle by asi každého nenapadlo. Sama mám dvě kočky a ten jejich upřený pohled mě někdy také dokáže vyvést z míry. Perfektní přirovnání ke Castielovi.

V druhé kapitole PEKLO jsi myslím docela přesně dokázala Casse vykreslit. Souhlasím s Tvým názorem. Myslím, že právě proto začal Cass pít. Známe Deana z té doby, že. Nedá se říci, že by byl moc tolerantní. Nevěděl, co si má s padlým andělem počít. A Cass cítil, že je jen na obtíž. Ani se mu nedivím, že upadl do deprese. Byl sám.

A tvé vykreslení NEBE je velice zajímavé, i když jsem se musela hodně soustředit, abych v něm nezabloudila Smile Ale představa, že jsi v nebi tolikrát... Je zajímavé, jak si Dean myslí, že není nic, co by Castielovi neodpustil. Chtěla bych vidět jeho reakci, kdyby věděl, o co šlo. Jestli by se zachoval stejně, jako ten druhý Dean.

Takže to je asi tak vše, ještě jednou se klaním před Tvým mistrovstvím a budu se těšit na Tvůj návrat!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: TŘI ÚHLY POHLEDU   21.08.11 22:43

Maky: tentokrát bude komentář stručný..........no je to proto, že já nemám, co říct - toto bylo tak dobré, že jsem z toho tak nějak vyvedená z míry 702

někdy si říkám, jestli ty taky nejseš náhodou takový Chuck, který nám tvoří nové evangelium - ty umíš ty dva tak krásně popsat - ty prostě do nich vidíš....

máš neskutečně velkou představivost - barevnou představivost....

hrozně moc mě nadchla tvá myšlenka nebe - vždycky jsem si říkala, jak je to s tou jinou realitou -a toto je moc dobře vysvětlené.....

nevím, co napsat - za to se ti omlouvám, protože zpětné reakce jsou důležité - ale snad pochopíš, jak to myslím Very Happy

VÝBORNÁ PRÁCE - JSEM NADŠENÁ!!!!!!!!!!!!!!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: TŘI ÚHLY POHLEDU   06.09.11 18:59

Jé, děkuji vám Smile sice opožděně, jenže jsem se dřív nedostala na net! Nicméně odpověd jsem si přečetla už dřív a hrozně moc mě tehdy potěšila. Obě dvě!

bohdy: Děkuji za ten podrobný robor. Je to skvělé, když si někdo dá tu práci a takhle to rozepíše... já nemám kočky moc ráda, ale do povídek se hodí. Jsou tiché a přitom tajemné, samostatné, schopné a přitom svým způsobem věrné a neúltané a vážně se do idí dívají, jako Castiel. Nemohla jsem odolat. Když si ho mám představit s nějakým zvířetem, je to kočka. Není temperamentní, nebo hlučná - spíše se dívá a nalyzuje a přemýšlí... no, prostě kočka Smile

Především jsem ráda, že se Ti líbilo Peklo. Na tom jsem si hodně zakládala, protože většina těch pocitů byla vlastně auobiografická a já zkoumala, nakolik je může Cas cítit a jestli to tak třeba vážně bylo... asi jsem nešlápla úplně vedle, soudě dle Tvé reakce, takže se budu držet toho, že takhle nějak to mohlo být.. mám ráda tohohle depresí zmítaného Case. Ne radši, než toho z klasických dílů SN, ale mnohem raději než toho ze šesté série! Cas z dílu 5x04 totiž má naději a může sám sebe sasit - kdežto ten ze šesté série už ne..

Abych pravdu řekla, s Nebem jsem měla roblémy. Nejdřív to mělo dopadnput úplně jinak, jenže pak se mi tam zapletl ten nápad se šestou sérií a řekla jsem si - proč ne.. vlastně tím dám tenářům a Casovi naději - a. já se tohhle nápadu držím. Tahle můžou Casovi udělat v sedmé sérii cokoli, a pořád je možné, že to dopadlo takhle Smile

bohdy, děkuji za komentář Smile


Nemix: Víš, že když jsem si Tvlj komentář před dvěma týdny přečetla, ještě dlouho jsem pak jen tak seděla a to s přihlouplým úsměvem na tváři! Napsala jsi mi sem totiž něco velmi podstatného. Řekněme, že každý člověk na světě hledá své poslání a občas lidé okolo něj udělají nebou řekno něco, co dotyčnou osobu přesvědčí o tom, že míří správným směrem... tímto Ti děkuji za to tvé "přesvědčení" Smile Moc to pro mě znamenalo... sice si vážím komentářů, ve kterých obvykle rozebíráš, co jsem jak napsala, ale to, že se Ti to prostě hrozně moc líbilo, mě naprosto uspokojuje! A určitě brzy napíšu něco špatného a tam se můžeš vyřádit a zkritizovat mi to Smile

uff... ještě, že jsi napsala, že s tím nebem to byl dobrý nápad, protože já jem si tím nebyla jistá. Pořád jsem si říkala, jestli jsem nepřestřelila, zda je to dostatečně srozumitelně vyvětlené a zda tomu někdo "uvěří"... mně se ten nápad líbí. Můžu si říkat, at sedmá série skončí jakkoli, že to nakonec dopadne takhle Smile

Děkuji vám oběma za komentáře!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Angela
Pocestný duch
Pocestný duch


Počet príspevkov : 51
Age : 22
Bydlisko : Praha
Registration date : 12.06.2011

OdoslaťPredmet: Re: TŘI ÚHLY POHLEDU   11.12.11 22:20

Tři podstatné části jejich života.
Tři relativně detailně popsané části.
Tři velmi povedené části.
704
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://takahashiyuri.blogspot.com
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: TŘI ÚHLY POHLEDU   Today at 9:28

Návrat hore Goto down
 
TŘI ÚHLY POHLEDU
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 1 z 1

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Dokončené poviedky :: Maky-
Prejdi na: