DomovDomov  FAQFAQ  HľadaťHľadať  RegistráciaRegistrácia  Zoznam užívateľovZoznam užívateľov  Užívateľské skupinyUžívateľské skupiny  StránkaStránka  Prihlásenie  

Share | 
 

 It's All About The Afterglow/To důležité je pak…

Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Goto down 
AutorSpráva
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: It's All About The Afterglow/To důležité je pak…    09.07.11 20:57

It's All About The Afterglow/To důležité je pak…

Autor: strangeandcharm EN
Shrnutí: Castiel si sáhne na dno a proto je tu Dean.
Místo a čas: Dějem po čtvrté sérii.
Slov: ~15.000
Varování: NC-17, Dean/Castiel, nedobrovolný sex, znásilnění, whump!Cas, whump!Dean, mnoho zlosti…
CZ překlad: Panthera
Beta: bez v obou jazycích
Originál: It's All About The Afterglow - strangeandcharm (livejournal.com, na základě obsahu uzamčeno pouze pro přátele)

Vloženo na toto fórum s výslovným souhlasem autorky. Povídka byla prezentována částečnou činohrou na Festivalu Fantazie 2011 v Chotěboři ve složení: Caterina - vypravěč, Fay - Dean, Panthera - Castiel, Ver - Zachariáš.
Jedná se o moji nejoblíbenější anglicky píšící autorku, jejíž tvorba mne dosud velmi inspiruje.
Jak všichni víme, anglicky vyzní většina věcí mnohem lépe v originále, než-li v překladu. Tato povídka je proto přeložena volným stylem. Místy je to trochu přisládlé, ale co už.
Vzhledem k dosti "ostrému" obsahu by ji neměli číst citliví čtenáři, berte to jako přátelské upozornění, jsou věci, které se nemusí nutně zamlouvat každému a ne vše, co píšu nebo překládám je skousnutelné i pro slashery.


~ ~ ~

Dean si musel pořád připomínat, že je Cas stále andělem.

Vzepřel se, ano, ale nebeské síly ho zatím nedostihly. Nebyl chycen, zbaven milosti ani zabit, jak by se dalo očekávat. Byl chytrý, lstivý. Držel hlavu i křídla mimo dohled. Už to byly čtyři týdny, co Lucifer vylezl ze své lesknoucí se pekelné klícky a Castiel byl stále volný, v relativním klidu.

Alespoň před anděly. Démoni, to bylo něco zcela jiného.

Dean přestal bojovat, vzdal to. Nemělo to smysl. Provazy ho svíraly příliš pevně, byly přitaženy natěsno a čím více se vzpíral, tím víc se mu zařezávaly do těla a bránily mu v dýchání. Nevzpomínal si, kdy naposledy cítil vlastní prsty, ale to byla ta nejmenší starost – věznili ho tu pro Lucifera, který už byl na cestě sem, přivolaný hordou démonů, kteří ho u starého skladiště na nádraží dostali i s Castielem.

Dean si nemohl pomoci, s hořkostí v srdci si uvědomoval, že šli po Luciferovi měsíce a teď si pro ně ten bastard přijde sám. Aspoň že tu nebyl Sam, to jediné ho uklidňovalo. Ale zároveň neměli takřka žádnou naději na záchranu. Dean si nebyl jistý, jestli jeho bratr a Bobby mají vůbec páru o tom, kde s Casem jsou. I kdyby je do skladiště na nádraží vystopovali, bylo tu padesát vagónů k prohledání. Ten jeden, ve kterém byli, nebyl ničím zvláštní a skrze temná skla prosvítal měsíc natolik, že démoni neměli ani potřebu rozžíhat svíce nebo baterky.

Jediná věc, která by mohla prozradit jejich pozici, byl křik.

Castiel byl nejdřív potichu, pyšný a silný, anděl každičkou svojí částí, jak by měl být. Dean se na to nemohl dívat – nedíval se, navzdory pobídkám trýznitelů – vše, co po celou první hodinu slyšel, byl smích, skřehotavý smích, občasné plácnutí kůže o kůži a vzdechy rozkoše, které snad ani nebyly lidské, až na fakt, že vycházely z úst člověka, který byl démonovi schránkou. Pak však…

Dean opravdu nerozuměl ničemu, co se týkalo andělů a jejich vztahu k bolesti. Castiel nikdy nevypadal na to, že by registroval svá zranění, možná to bylo proto, že se vždy uzdravil dřív, než ho pocit bolesti mohl dostihnout. Teď, teď už se léčit nemohl, byl oslabený kouzly, která na něj démoni použili, aby ho udrželi tam, kde potřebovali. Dlouho jejich snahám vzdoroval, déle než jakýkoliv člověk, ale zdálo se, že už toho bylo více, než mohl unést.

Dean byl na vřískot zvyklý. V pekle křičel třicet let. Sám nutil druhé ječet po dalších deset let navíc. Viděl a dělal strašné věci, hrozné věci se děly i jemu, ale to bylo peklo, tak vzdálené od reálného světa a vzpomínky se mu v hlavě pomalu ztrácely. Tohle bylo něco jiného. Když Castiel začal škemrat (prosím, přestaňte, už ne, udělám cokoliv, prosím, přestaňte, prosím) Dean by za něj vyměnil duši, nejen aby mu pomohl, ale proto, aby konečně zmlkl. Nikdo by tak neměl trpět. Nikdo. Jak hodiny plynuly a Castiel stále neomdléval, Dean přimhouřil oči a začal se modlit, modlil se tak úpěnlivě, jak jen mohl, protože pro něj nemohl nic víc udělat. Ale pokaždé, když jeho mysl zformovala slovo „Bůh“, Castiel vydal další výkřik plný agónie a démoni dělali všechno proto, aby ho k tomu znovu a znovu donutili. Víc, rychleji, hlouběji a kdyby měl Dean v rukou zbraň, zbavil by Castiela utrpení hned teď a tady.

Za úsvitu se uprostřed vagónu objevil Zachariáš, Castiel nemluvil, vzmohl se jen na nářek a steny, to vše protkané unaveným pláčem. Dean by si nad ním tyčícího se anděla ani nevšiml, jen na něj letmo pohlédl, když poklidně kráčel ke svému bývalému bratru ležícímu na kovovém stole v rohu. Démoni, povětšinou nazí, se před ním rozutekli jako krysy před krysařem a jeden přes druhého se drali ven ze dveří vagónu. A v tom Dean uviděl ten krutý úsměv, kterak se Zachariášovi rozléval po tváři, když je nechával utíkat.

Nechal je utéct. Všechny. Deanovi to v tu chvíli nemyslelo zrovna nejlépe, ale něco se mu na tom nezdálo. Nebudou potrestáni za to, co udělali?

„Castieli, Castieli, Castieli,“ nesouhlasně pokýval hlavou Zachariáš, setříce mu vlhký pramen vlasů z čela. „Kdybys jen poslouchal rozkazy, hm? Jsem si jistý, že teď své volby hořce lituješ. Vykašlat se na mé příkazy, jen abys pomohl svému milovanému Deanovi a nic to nezměnilo. Jak smutné. A teď tohle! Tak moc jsi se bál, že tě najdeme a potrestáme – nenapadlo tě, že když si hraješ s osudem, tak si osud pohraje na oplátku s tebou?

Světlo pronikající okny bylo příliš mdlé a Dean neviděl Castielovi do tváře. Pohledem se držel na tomto jednom místě, rozhodl se nepodívat se dolů na zbytek jeho těla. Koutkem oka zahlédl jen krev a při pomyšlení na další věci se otřásl. Castiel ležel na zádech, těžce oddechoval a Dean si přál, aby mohl spatřit jeho výraz, se kterým hleděl na svého bývalého šéfa.

„Lucifer nepřijde,“ houkl Zachariáš na Deana. „Jeho přisluhovači ho varovali. Zatím ho chytit nepotřebujeme – jeho práce sotva začala. Bylo to šílenství, snažit se ho zastavit. Musíš poslouchat naše rozkazy a ne tohoto zrádce.“

„Běž do hajzlu s těmi svými rozkazy,“ odplivl si Dean. „No tak, ukaž nějaké slitování! Nemůžeš mu pomoct? Nemůžeš ho vyléčit?“

Zachariáš zakroutil hlavou. Z očí mu čišelo čisté pobavení. „A proč bych to dělal?“

„Protože on je anděl!“

„Je to rouhač,“ pokrčil rameny Zachariáš. „Tohle je jeho trest. Zabít jej nebo z něj udělat člověka, to by pro něj bylo vysvobození. Tito démoni zvládli práci za nás. Je úžasné, jak toho využili, že? Stejně jako plíseň – tak malý organismus, tak zbytečný a přesto je to penicilin, když je správně nasazený, dokáže vykonat mnoho velkých věcí v náš prospěch.“

Dean přimhouřil oči, cítil, jak se mu otáčí žaludek. „Správně nasadit? Správně je nasadit? Říkáš, že jste tohle plánovali?“

Zachariáš se otočil zpátky ke Castielovi. „Tohle je jen začátek Casi. Podívejme se, jak si po tomhle budeš užívat jako anděl.“

Zvedl ruku a s nezájmem jí mávl za sebe. Provazy poutající Deana náhle zmizely a on ztěžka dopadl na kovovou podlahu, až si málem vyrazil dech. Propnul se a zalapal po dechu, jako by mu tělem prošly jehly. Chvíli mu trvalo, než se postavil na nohy a vrávoravým krokem se dopotácel ke Castielovi.

Pak Zachariáš zmizel. Očividně už se pobavil dost.

„Casi? Hej, Casi, jsi v pořádku?“ Bylo naprosto zbytečné se ptát, ale Dean se v tu chvíli nevzmohl na nic jiného. Třesoucími dlaněmi se opřel o stůl a naklonil se nad něj. Očima se stále vyhýbal pohledu na dolní část jeho těla. Tvář, která vzhlížela vzhůru byla bledá s prázdným výrazem, až se Deanovi zatajil dech.

„Hej,“ řekl slabě a položil dlaň Casovi na rameno. „No tak, už je to dobrý.“

Castiel se celý třásl a zavřel oči. A pak, k Deanově překvapení, zmizel – v mžiku oka se rozplynul, osvobozený od kouzla, které naň použili démoni. Dean se podíval na stůl, nic na něm nebylo, žádná krev, žádná stopa po tom, co se tu stalo. Sklopil hlavu.

Castiel se může vyléčit sám, pomyslel si. Castiel byl silný. Dostane se z toho, protože to byl stále anděl a neměl žádné city.

No jasně.

Pak už byl příliš zaměstnán zvracením, než by nad tím dál přemýšlel.

~ ~ ~

Ze začátku nechtěl Samovi povědět celou pravdu. Myslel si, že bude jednodušší mu říct, že Castiel byl mučen, ale vyšlo to z něj samo, aniž by na to myslel. Všechno to vyšlo najevo samo, že Castiela znásilnili. „Sammy, stále dokola, celou zasranou noc a on křičel a já nemohl nic udělat, abych je zastavil, to byl ten nejhorší pocit.“ Později si nebyl jistý, jestli odhalil celou pravdu jen proto, protože ji chtěl někomu říct (sdílený problém je poloviční) nebo to bylo proto, že tomu stále nemohl uvěřit a povědět to nahlas znamenalo, že se to stalo.

Sam zareagoval přesně tak, jak předpokládal, v jeho výrazu se vystřídalo vše (šok, sympatie i jeho obvyklá maska viny). Ale nepomohlo to. Dean na to nemohl přestat myslet. Věděl, že Castiel zažil to nejhorší, samozřejmě, ale bylo to i o tom, že on sám byl bezmocný, neschopný pomoci, zasáhnout, udělat cokoliv a to ho děsilo.

Stále mu to připomínalo těch pár chvil v pekle, které se mu podařilo pohřbít hluboko, hluboko uvnitř sebe a ty chvíle se mu ve snu vracely, probouzel se do noci ječící, zborcený potem a s bušícím srdcem.

„Je ti dobře?“ optal se ho Sam z vedlejší postele, rozsvítil a Dean jen přikývl a položil se zpátky na polštář. Přemýšlel, kde je k čertu Castiel a zda má i on někoho, kdo by se ho zeptal, zda je v pořádku, když by taky trpěl.

~ ~ ~

Castiel se neukázal dva týdny. Když se objevil, byli zrovna na benzínce v Connecticutu, Deanovi se na okamžik zdálo, že je to ten starý Castiel a že to všechno byl jen pouhý sen.

„Lucifer se chystá ukrást starodávný meč z muzea v Saint Louis,“ oznámil věcně a očima spočíval na Samovi. Ne na Deanovi, na Samovi. „Nesmí se k té zbrani dostat. Dala by mu příliš velkou moc nad démony, kteří ještě nejsou pod jeho velením.“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Dean ve chvíli, kdy mu bylo jasné, že Castiel už nic dalšího neřekne.

„Jsem v pořádku.“ Castiel sklouzl očima ze Sama na Impalu. Dean odolal nutkání dojít k němu a zatřást s ním, sakra, obejmout ho, proboha, uvažujíc nad tím, čím vším si prošel, ale z anděla vyzařoval chlad, který ho nutil zůstat na místě. Castiel o tom zjevně nechtěl mluvit. Chtěl-li předstírat, že se nic nestalo, nebylo tu nic, co by s tím Dean mohl udělat.

„Dobrá,“ odvětil chabě a než se ke Casovi otočil, střelil po Samovi nechápavý pohled. „Kde jsi byl?“

„Nechtěl jsem, aby mě Zachariáš znovu našel,“ odpověděl mu Castiel zamračeně a konečně se něj podíval. „Musel jsem se schovat.“

„Nezdálo se, že by byl rozhodnutý tě zabít,“ zmínil se Dean opatrně.

„To je ten problém.“ Castiel sklopil oči k zemi. „Nevím, jaké má plány, ale je mi jasné, že to není nic dobrého. Ať už pro mě nebo pro vás.“

„Máme čarodějné pytlíky,“ sdělil mu Sam. „Můžeme zůstat skryti, co ty na to? Fungují i na anděly?“

„Ne, musím být neustále v pohybu.“ Ustoupil bokem, zjevně se chystal zmizet, ale Dean si nemohl pomoci. Naklonil se a vzal Castiela za ruku cítíce, jak při jeho doteku ucouvl ještě dál.

„Hej,“ řekl tiše, příliš tiše na to, aby to mohl Sam slyšet. „Jsem rád, že jsi v pořádku.“

Castiel na něj mrkl. Na malinkou chviličku, snad až příliš rychle na to, aby to Dean zaregistroval, jeho výraz změkl a oči se mu rozzářily. Pak zmizel a Dean svíral jen prázdnotu.

„Hádám, že to není posttraumatický stres,“ prohlásil jakoby s úlevou, ale něco uvnitř něj s touto myšlenkou nesouhlasilo.

Uvnitř sebe sama si byl jistý, že to ještě neskončilo.

~ ~ ~
Uplynuly další tři týdny, než se Castiel znovu ukázal a Deana už to štvalo. Za tu dobu svedli dva boje s Luciferovými démony a pokaždé to vypadalo, že se to vymkne kontrole. Bobby měl v Saint Louis namále a Sam o pár dní později zase takřka spadl do své krvavé závislosti, horečnatě argumentujíc, že je Lucifer úhlavním nepřítelem a když by znovu získal svou sílu, mohl by ho porazit. Dean mu to vymlouval, ale bylo to složité, co by dal za to, kdyby v těchto těžkých chvílích měl po boku anděla, atmosféra by nebyla tak napjatá.

Ale Castiel se od nich držel dál a když se konečně ukázal, bylo to až v baru v Kentucky. Dean seděl osamoceně nad pivem a zíral do prázdna. Náhle pocítil něčí přítomnost na barové stoličce po svém boku, aniž by se otočil, věděl, kdo to je.

„To je od tebe milý, že ses zastavil,“ pravil stroze a otočil se na svého společníka, ale když ho uviděl, jeho vlastní slova ho zradila.

Castiel vypadal hubenější, pokud to vůbec ještě bylo možné, když neměl potřebu jíst. Na bradě měl strniště, které tam Dean nikdy předtím neviděl. Vlasy měl zplihlé a baloňák měl pomačkaný a špinavý od bláta. Pod očima měl temné kruhy a doslova civěl na barový pult s krví podlitýma očima.

„Deane,“ zavrčel nevrle a zamračil se.

Všechny myšlenky na jeho dlouhou nepřítomnost z něj vyprchaly. „Casi, vypadáš hrozně, co se děje?“

„Je mi fajn,“ odpověděl mu laxně Castiel. „Přišel jsem… přišel jsem se podívat, zda jste v pořádku. Byl jsem nezdvořilý. Měl jsem vám pomoci.“

„Jako můj anděl strážný, jo? Usmál se nuceně Dean. „No, bylo to trochu riskantní, ale pořád žijeme.“

Barman se před nimi zastavil a podezřívavě si Castiela přeměřil od hlavy k patě. „Přepadli ho cestou sem,“ zalhal Dean, když se na něj chlap podíval. „Nalijte mu pivo, na mě.“

„To je mi líto,“ odpověděl barman s očividným nezájmem. Odešel a Dean sklouzl ze židličky blíž ke svému společníkovi.

„Tak co se děje?“ zeptal se. „A ne, že vezmeš kramle, sluníčko. Něco se děje a já chci vědět co.“

Castiel našpulil rty a pak zvedl oči k ušmudlanému stropu. „Měl jsi někdy domov Deane?“

Dean pokrčil rameny. „Částečně, když jsem byl malý. Opravdový domov jsem nikdy neměl, pokud nepočítám Bobbyho vrakoviště.“

Castiel se pousmál. „Já jeden měl.“

Dean bodlo u srdce. „Myslíš nebe?“

„Měl jsem i rodinu a přátele, vojáky ve zbrani. Měl jsem jich tolik. Někdy jsem…“ zarazil se, když před něj barman postavil pivo. Zamyšleně se na něj podíval. „Je to jen pár týdnů,“ poznamenal smutně. „Ale cítím to jako věčnost.“

Dean si povzdechl. „Je mi to líto, Casi. Toho všeho jsi se vzdal, protože jsem tě o to požádal. A podívej, jak to dopadlo. Nevím, co na to říct.“

„Míval jsem pocit bezpečí,“ pokračoval dál Castiel. Pořád se na Deana ani nepodíval. „Byl jsem spokojený.“

Dean polkl a polila ho chladná vlna viny. „Je mi to líto,“ zopakoval. „Ale děláme tu správnou věc a ty to víš. Musíme Lucifera zastavit, než zničí Zemi. Nemůžeme dovolit, aby lidstvo trpělo, není to tak?“

Castiel přikývl stále hledíc na pivo stojící před ním.

„Nejsi si jistý?“

Anděl zavřel oči. „Myslím, že bych ti měl říct, že si nejsem jistý a nad vším váhám Deane.“

Dean zavrtěl hlavou. „Andělé tě zpátky nepřijmou, nebo ano?“

„Ne!“

„Tak tohle to je. Je to tvůj život. Snaž se ho žít jak nejlíp můžeš.“

Castiel znovu zavřel oči. „Já vím.“

Odmlčel se a nezdálo se, že by chtěl odejít a tak se Dean chopil piva a vtiskl mu ho do dlaně. „Vypij to, pomůže to.“

„Nechce se mi pít.“

„Nikdo nepotřebuje alkohol, Casi. My ho máme jen rádi.“

Castiel si usrkl. Dean ho pečlivě sledoval, ale jeho výraz se nezměnil, ani když pivo ochutnal. Položil láhev zpátky na bar a poprvé se na Deana podíval.

„Děkuju,“ odvětil chladně.

„Hele, pivo není drahý. Takže bez problému.“

„Ne, ne za tohle. Vím, že jsi se snažil osvobodit. Snažil jsi se přemluvit démony a odmítl jsi to sledovat. Nadával jsi Zachariášovi. Jsem ti vděčný za tvůj zájem.“

Deanovi poskočilo srdce. Takže nakonec přijal to, co se mu stalo, nebo ne? „Určitě jsi v pořádku?“ zeptal se. „Vím, že jsi fyzicky vyléčený a všechno, ale to, co ti udělali nebylo jen po fyzické stránce. Ježí voči Casi, mám noční můry z toho, že tě nechávám samotného.“

Castiel uhnul pohledem a stáhl ramena. „Jsem v pořádku,“ zopakoval a Deanovi se už z toho přesvědčování udělalo zle.

„No tak chlape. S tímhle hraným pevným postojem na mě nechoď. Pokud máš problém se s tím vyrovnat, jsem tady já. Můžeme si o tom promluvit, pokud chceš. Nejsi na to sám, Casi.“

Castiel se usmál. Bylo to tak náhlé a nečekané, až Dean zalapal po dechu.

„To je ten problém Deane,“ odvětil mu. „Já jsem sám.“

A najednou byl pryč.

~ ~ ~
Pak už bylo zcela jasné, že s Castielem není něco v pořádku. Občas se ukázal během bojů, ale pokaždé to vypadalo, že je víc a víc rozcuchaný a sklíčený. To, že byl stále andělem bylo nesporné, mohl vyhánět démony z jejich hostitelů a používat své obvyklé triky, ale nebyl to on. Začal projevovat emoce. Smál se nad umírajícími démony, řehtal se Deanovým vtipům a když se někdo snažil zabít jednoho z Winchesterů, jednal jako smyslů zbavený. Nikdy se nezdržel tak dlouho, aby si o tom mohli promluvit, ale Dean si byl jistý, že měl problémy.
Neměl tušení, co dělat.
„Je to jako by byl mimo sebe,“ vysvětloval to Bobbymu, když jim Sam vařil kávu, zatímco sluneční paprsky osvětlovaly starou kuchyň. „Je to jakoby, já nevím… jakoby najednou neměl žádné konvence, kterými by se řídil, prostě zdivočel. A jsem si jistý, že se stále nevyrovnal s tím, co mu démoni způsobili. Neměl se přesto jak dostat. Nikdo se nemůže vyrovnat s něčím takovým, dokonce ani anděl.“
„Tak se mi zdá, že by si měl promluvit s psychiatrem,“ zauvažoval Bobby. Věděl, co se ve vagónu stalo. Dean mu to řekl. Nepovažoval za správné mu to tajit.
„Myslím, že chce jít domů,“ odvětil Dean a sevřelo se mu srdce. „Stýská se mu po domově. Je osamělý. Nikoho na světě nemá – k čertu, v celém vesmíru, kromě nás a všechno, co mu my připomínáme je, že se na prvním místě vzepřel.“
„Nezávidím tomu ubohýmu bastardkovi,“ pokrčil rameny Bobby. „Není jednoduché se vzdát všeho, co jsi znal po tisíce let.“
Chtěl jen převzít zodpovědnost, pomyslel si Dean, ale nahlas to neřekl.
„Stává se nebezpečným,“ vložil se do toho Sam, posadil se ke stolu s šálkem kávy v rukou. „Postřehl jsi to Deane? Ztrácí vládu nad svým tělem, klopýtá kolem, jakoby ho tělo neposlouchalo. Dej mu zbraň nebo meč a někoho z nás snadno zraní.“
Dean si povzdechl a studenými prsty si mnul spánky. „Člověče, to naštve. Jako bychom těch starostí měli málo a do toho všeho ještě hroutící se anděl.“
„Jak to jde s honem na Lucifera?“ zeptal se Bobby. Zatímco ho Sam zahrnoval detaily, Dean hleděl do prázdna a přemýšlel, jak vyléčit vadného anděla?
A proč mu něm k sakru tak záleží?
~ ~ ~
Dean se náhle probudil ze své obvyklé noční můry s pocitem úlevy, Castielův hlas mu stále rezonoval v uších (ne, už ne, prosím, už ne, zapřísahám vás, přestaňte, prosím). Promnul si oči a rožnul lampičku, věděl, že mu bude chvíli trvat, než to přejde natolik, aby mohl znovu usnout. Když se otočil, byl šokovaný, v nohou postele spatřil sedícího Castiela.
„Ježiši,“ zaklel a chytil se za hruď. „Vyděsil jsi mě k smrti, víš to?“
„Zdálo se ti o mě,“ pravil napjatě Castiel a Dean se na něj zamračil. Vypadal strašně, pobledlý a seschlý v tom svém stupidním baloňáku a jeho oči byly temné a přimhouřené.
„Ano,“ odvětil mu. „Jak jsi to věděl?“
„Vidím do tvých snů, Deane. Vždycky jsem je viděl.“ Zamračil se. „Musí to přestat.“
Dean si ho chvíli prohlížel a pak pokrčil rameny. „To se ti snadno říká. Potíží nočních můr je fakt, že je nejde ovládat.“
„Deane, myslím to vážně.“ Castielův hlas měl najednou zcela jinou intonaci, zněl jako výhružka. „Nemohu to prožívat stále dokola, musí to přestat.“
„Já nemůžu,“ odpověděl mu Dean rázně. „Moc bych chtěl, aby lidé mohli jen tak zapnout a vypnout sny, Casi. Nemůžeš se mi jednoduše přestat rýpat v hlavě?“
„Deane, myslím to vážně.“
„Nevyhledávám tvé sny. Oni si nacházejí mě.“ Castiel ho chvíli pozoroval a pak se postavil. Založil se ruce v bok a sklonil hlavu. „Takhle to nepůjde,“ řekl.
„Co jak nepůjde?“
„Ty a já. Jsi mi neustálou připomínkou Deane. Je to těžké.“
Dean odhodil deku a postavil se vedle něj, přepadla ho náhlá snaha Castiela uklidnit. Neměl tušení proč. Možná to bylo to poklesnutí ramen, znavená tvář – Castiel vypadal, jakoby víc jak rok nespal, což bylo šílené, protože andělé samozřejmě spát nepotřebují?
„Casi, jsi v pořádku?“ optal se ho opatrně. „Chováš se divně. To není jen mými sny, nebo ano? Pořád se s tím srovnáváš, že?“
Castiel chvíli šokovaně stál, pak si povzdech a schoval ruce do kapes baloňáku. Vyhýbal se pohledu na Deana, ale ten už na to byl zvyklý.
„Obávám se, že se ze mě stává člověk,“ pravil anděl. „Shledávám létání čím dál tím těžším. Ztrácím pojem o čase. Nemohu se dovolat vlastní milosti. Čím déle takto žiju, tím méně jsem sebou samým.“
Dean se zhluboka nadechl. „Zachariáš řekl, že to, co se stalo s démony, byl tvůj trest a bude toho daleko víc. To musí být ono.“
„Mám emoce,“ řekl zamyšleně Castiel. „To mě děsí. Nemohu je kontrolovat.“
„Můžu ti dávat lekce, pokud chceš. Naučím tě, jak napočítat do deseti, než někoho sjedeš a tak dále.“ Dean se snažil mluvit povzbudivým tónem, ale vypadalo to, že Castiel to ani neregistruje.
„Takhle zůstat nemůžu. Jak mohu dělat to, co se ode mě čeká, když nemůžu přestat myslet...“ Castiel se zarazil a kousal si ret. Otočil se k Deanovi. „Zachariáš je chytrý,“ dokončil jen prostě.
„Je to vypočítavý zkurvysyn,“ potvrdil Dean, vědíc přesně, co se stalo a nač to Castiel nemohl přestat myslet.
„Nechci být sám, Deane,“ pravil náhle anděl a ve tváři se mu zračil nehorázný smutek. „Ale nemohu být poblíž tebe. Nevím, co mám dělat.“
Dean tiše stál a díval se mu do očí snažíce se najít nějaké řešení. Nebylo tu nic, co by mohl udělat, i když. Byl tu, když byl Castiel napadený. K čertu, byl za to zodpovědný, už jen proto, že ho donutil se vzepřít. Nebylo divu, že zůstat s ním, to bylo pro Castiela těžké, ale když by odešel, koho jiného by měl?
„Zůstaň,“ pravil nakonec a Castielova víčka se zachvěla, zatímco hleděl do podlahy. „Musíš být s přáteli, Casi. Já, Sam a Bobby, může na tebe dohlídnout. Můžeme ti krýt záda. Vím, že je to pro tebe teď těžké, ale bude líp. V tomhle mi věř.“
„Přál bych si, abych nikdy…“ ale Castiel se zarazil, pevně zavřel oči, než je znovu otevřel. „Děkuji,“ řekl. „Ale nemůžu tomu uniknout. Musím být…“
„Ale nedokončil, co chtěl říct, zmizel uprostřed věty, jakoby nechtěl odejít. Dean jen zamžoural do prázdna a to ho ranilo. Castiel měl pravdu o svých schopnostech, které si s ním zahrávaly. Nikdy dřív tohle neudělal. Být vedle něj už byl zcela jiný pocit, v jeho blízkosti už nebyla ona aura moci jako dřív, na kterou si Dean za poslední rok zvykl. Byl menší, nicotnější. Téměř člověk.
„Do hajzlu,“ ulevil si a posadil se na matraci. „Kurva.“
~ ~ ~
A samozřejmě, že Dean měl noční můry o tom, co se stalo ve skladišti na nádraží, každičkou noc po celý měsíc.
Pokaždé, když se probudil, poslal v mysli Castielovi tichou omluvu.
Týdny pomalu plynuly. Lucifer byl pilný, důkladný a po celé zemi se postupně objevovaly stopy jeho přítomnosti, neúroda tady, zemětřesení tam, epidemie meningitidy, několik ohnisek vztekliny v mnoha státech. Bylo to opravdu zvláštní, protože Dean od Lucifera čekal něco víc, oheň, síru a válku. Místo toho se zdálo, že to trvá nějak dlouho.
Bavil se.
Winchesterové byli vždycky o krok za ním, až se zdálo, že za to mohou andělé. Občas Dean nebo Sam zahlédli Zachariáše, kterak na ně mává, když jeli do města, jen aby zjistili, že jejich kořist právě opustila své nové místo. Bylo to nesnesitelné a Dean teď nenáviděl anděly natolik, že při každé myšlence na ně pocítil žluč na vlastním jazyku. Všechny až na jednoho.

Castiel zmizel. Neviděl ho dva měsíce, od té noci, kdy mu řekl, že se z něj stává člověk. Dean o něj měl strach, obával se mnohem víc, než by čekal a několikrát se přistihl, jak hledá jakoukoliv zmínku o béžovém baloňáku kamkoliv jen přijdou. Nikde nic. Castiel je opustil a byl tam někde sám, na útěku před anděly, snažíce se nechat za sebou všechno, co se mu stalo, zatímco se vyrovnával se svoji vlastní lidskostí.
Dean mu nezáviděl.
Nepřerušil všechna spojení s Winchestery, což bylo štěstí. Když je na farmě ve Wichitě chytila skupina démonů, kteří je zjevně chtěli nechat naživu, nebylo pochyb o tom, že je to pro jejich pána, protože bratři teď byli ve světě démonů vcelku známé osobnosti. Dean si to uvědomil ve chvíli, kdy dostal baseballovou pálkou. Ztratil hodinu života a dost krve z rány na hlavě. Když se probudil, nakláněli se nad ním dva Samové s vyděšeným výrazem.
„Au,“ poznamenal tiše, protože ho hlava neskutečně bolela.
„V klidu,“ zašeptal Sam a hodil po věznitelích úzkostlivý pohled. „Nehýbej hlavou.“
„Mám otřes mozku,“ ušklíbl se Dean, když si uvědomil příznaky. „Nikam se nehnu, au.“
Cítil se nemocně a mdle, ale hlavně byl naštvaný, protože je chytili, oba dva a teď, teď musí čekat na Lucifera a jeho plán, ať už pro ně připravil cokoliv. A tohle čekání mu připomnělo onu noc ve vlaku, až se mu udělalo ještě víc zle a čím víc se snažil na to nemyslet, tím mu bylo hůř. Co když démoni znásilní Sama. Co když je znásilní oba. Co když, co když. Au.
Ale pak se zcela nečekaně ukázal Castiel, polovinu démonů se snažila zmizet z jeho dosahu, zatímco ti, kteří zůstali na svých místech byli vypáleni ze svých hostitelů jen přiložením dlaně na hlavy. Dean s klidem pozoroval ten masakr, jakoby se díval na televizi a ne na reálný výjev. Bylo to zvláštní, snad protože měl otřes mozku, ale byl i příliš unavený na to, aby to vzbudilo jeho zájem.
Unavený byl alespoň do chvíle, kdy poslední z démonů – žena, která mohla být dost dobře vychovatelkou, oplácaná a dobrácká tvář, až na ty černé oči – přitlačila s nečekanou silou Castiela ke zdi a zasyčela mu rovnou do tváře, „tebe znám. Ty jsi ten anděl, kterýho každej přefik, že jo? Ty jsi ten, o kterém se stále mluví, ten se sladkou prdelkou, který se snad narodil právě pro tohle.“
Tohle přišlo nečekaně a bylo to tak šokující, že Dean i Castiel ztuhli překvapeně na svých místech. Naštěstí byl Sam při smyslech a na nohou, během chvíle popadl láhev svěcené vody z tašky a mrštil s ní po ženě, která s bolestným řevem ustupovala. Castiel zamrkal a probral se, natáhl ruku před sebe a s dlaní na jejím čele všichni s údivem sledovali, že se nic nestalo. Místo toho se žena vykroutila ze sevření a vyrazila ke dveřím. Cestou sebrala dva své kolegy, zatímco Castiel sjel zády po zdi a sedl si na zem. Nepřítomně hledíc před sebe.
S otřesem mozku nebo bez něj, Dean s ním musel mluvit. Posunky navigoval Sama, aby mu pomohl se zvednout a opřel ho o zeď vedle anděla. Pak začal hledat v tašce lékárničku.
„Casi?“ šťouchl do něj silou Dean. Odpovědi se mu nedostalo a tak do něj rýpl podruhé. Pak sebral všechny síly a posadil se naproti němu, aby mu viděl do očí. Spatřil jen drsný výraz poznání, ale to bylo všechno. Vypadal naprosto vyčerpaně – nemluvě o špíně, jakoby se delší dobu nekoupal. Bradu měl zarostlou. Nebyl to ten Castiel, kterého znal. Tohle byla jeho zlomená verze.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Dean.
„A ty?“ vrátil mu unaveně otázku Castiel.
„Tohle je můj desetitisící otřes mozku,“ pravil Dean. „Hele, co to říkala? Neber si to tak chlape. Démoni jsou svině, to snad víš, ne?“
„Castiel mrknul.“ Nemohl jsem toho démona vymítit.
„Všimli jsme si.“
„Nemůžu ani odejít. Snažil jsem se, ale nejde to.“
Dean si zarmoucen tou informací povzdechl. „Tvoje andělské mojo je pryč. Sakra. Hele, pojď s námi. Postaráme se o tebe.“
„Jsem člověk.“ Castielův hlas zněl zlomeně. „Konečně k tomu došlo.“
„To není konec světa,“ odvětil mu Sam, klečíc vedle něj. Podal Deanovi kus hadru na čelo a položil Castielovi dlaň na rameno. „Budeš v pořádku, uvidíš. Jen si na to musíš zvyknout.“
Castiel na něj vrhl pohled plný pochybností.
Vzali ho se sebou zpátky do motelu, kde nepromluvil celý den, jen seděl na židli a zíral si do dlaní. Když se bratři druhý den probudili, byl pryč.
~ ~ ~
Andělé je znovu vytočili o týden později, ale tentokrát už to bylo vážné.
Bylo to o to důležitější, že šlo o malé městečko Lantz Corners v Pensylvánii, jehož malou populaci Lucifer se svými nohsledy jedné noci vybil, využil jejich krev k rituálu, který oživil jejich těla a po McKean County se promenádovaly stovky pěších mrtvých. Byl to masakr, čistý a jednoduchý. A andělé to nechali být. Winchesterům to zabralo – a všem dalším lovcům v dosahu – dva dny, než zombíky zlikvidovali a výsledkem byla nedůvěryhodná vlna zájmu po celé Americe i mimo ni.
Bylo obtížné schovat armádu chodících mrtvol. Lucifer získal přesně to, co chtěl, paniku.
A přesto byla tohle jen drobná potyčka, malá bitva ve větší válce. Tohle Deanovi došlo ve chvíli, kdy se se Samem vraceli zpátky do auta poté, co zabili posledního zombíka. Bylo to uprostřed noci, pršelo a mrazivý liják jim kradl slova ze rtů i možnost vidět víc, než na pár centimetrů pře sebe. Zachariáše spatřili až ve chvíli, kdy byli skoro u něj.
I když, popravdě nejdřív uviděl Dean Castiela.
Anděl klečel před svým bývalým velitelem, hlavu sklopenou a celý se třásl. Neměl svůj baloňák ani sako, jen promočenou bílou košili, která už pamatovala lepší časy a lepila se mu na kůži, aby ještě zdůraznila už tak pohublé tělo. Jak ho sledoval, uviděl jeho ruku, kterak se chytá Zachariášových nohou, jako by ho o něco prosil, ale Zachariáš s pobaveným úšklebkem ve tváři panovačně ustupoval.

„Same,“ zabručel Dean a chytl ho za paži. Po blátivé trávě se brodili směrem k nim.
„Inu, podívejme se, kdo tu je!“ Oznámil vesele Zachariáš a Castiel zvedl hlavu. Dlouze se na ně zadíval. Dean přitom pohledu zalapal po dechu, byl smrtelně bledý, v rudých očích výraz divokosti a šílenství, jakoby se rmoutil za celý svět. Vypadalo to, že si chce nově příchozí prohlédnout, ale pak sklopil hlavu, snad jakoby se styděl.
Dean v tu chvíli neměl čas na něj promluvit. Byly tu důležitější věci. „Nechal jsi Lucifera, aby ty lidi zabil!“ řval, mířil si to rovnou k Zachariášovi a pak ho šťouchl do hrudi. Nezabíjej mě, pomyslel si záhy poté, ale anděl mu věnoval jen lehké pousmání.
„Samozřejmě, že jsem ho nechal, Deane. Co by to bylo za apokalypsu, kdyby lidé neumírali, co myslíš?“
„Jak jsi to mohl udělat? Pro jste ho nezastavili?“
„Protože tohle je vaše práce.“ Ušklíbl se Zachariáš a jeho zuby se v měsíčním světle zlověstně zaleskly. „Ještě pár měsíců tohohle, Deane a bude celý tvůj. Jen se zatím držte dál, i když. Zatím nemůže dojít k přímé konfrontaci, alespoň do chvíle,než budeme připraveni. Nejdřív musí ještě něco zničit a spálit.“
Dean zavrtěl hlavou, byl tak rozčílený, že sotva nacházel slova. „Stačí, když na vás jen pomyslím a nemůže mi být víc na zvracení, jděte do prdele. Jak se opovažuješ takhle manipulovat s lidmi!“
„Tss.“ Zachariáš od něj ustoupil a kývl na Sama. „Kdo nechal Lucifera zdrhnout z klece, heh? A kdo zlomil první pečeť? Myslím, že vy dva jste za všechen ten bordel zodpovědnější než já.“
„To nebyla naše vina!“ odplivl si Sam až Deana zabrněly ramena. Sam na sebe vzal všechnu vinu, ale tohle bylo poprvé, kdy ho slyšel, že se hájí.
„Fakt?“ zasmál se Zachariáš. „Jo a mimochodem, Deane, myslím, že tady tvůj přítel si konečně sáhl na dno. Nebo se o to aspoň snaží, ale sakra, stále je v něm víc zmírajícího anděla, když se s tím snaží srovnat. Škoda.“
Dean na něj zmateně zíral, než stočil pohled na Castiela, který se třásl v blátě. Když spatřil dvě rudé čáry na zápěstích, zarazil se, zpola vyléčené řezy byly hluboké a nechutné. Padl na kolena a chytil Castiela za hlavu, na krku spatřil fialovou modřinu.
Svět se na chvíli zastavil.
„Ach ne, Casi, to ne.“
„Nemůžu zemřít Deane,“ pravil tupě Castiel. „Nemůžu umřít, oni mi to nedovolí. Nemůžu takhle žít, ale nejde to ukončit.“
„Škemral, abych ho vzal domů,“ vesele prohodil Zachariáš. „Jako bychom něco tak hnusného a špinavého vzali zpátky do nebe.“
„Drž hubu,“ odsekl mu Sam náhle. „Vypadni a nás nechej na pospas peklu!“
„Ne, prosím…“ zasténal Castiel, nahnul se dopředu a chytil Zachariáše znovu za nohy. Bylo to naprosto patetické, ubohé a v tu chvíli se v Deanovi něco bolestivě sevřelo. Tohle to byl vrchol všeho, co se za těch pár měsíců stalo. Castiel věřil Deanovi, že Lucifera zastaví, zklamal a Castiel to teď odnášel. Byl ponížen a znásilněn bezpočtem démonů po celé nekonečně trýznivé hodiny. Byl na útěku, skrýval se a krčil, bojíce se všech, kdož byli jeho rodinou a přestože byl poblíž Deana, to jediné, na co mohl myslet, byla bolest a utrpení té noci v nádražním skladišti. Tak dlouho byl silný, ale teď? Teď se z něj stalo tohle, škemrající troska u nohou jednoho ze svého druhu, tak zoufalý ve své snaze ukončit tu mizerii, až chtěl sám zemřít. A ani to nemohl.
„Castieli… Casi,“ sykl Dean a jemně ho táhl od Zachariáše. Pod jeho prsty byl studený, instinktivně si sundal bundu a položil mu ji přes ramena. Castiel se zachvěl, zavřel oči a vypadal mnohem víc nešťastně, než kdokoliv, koho ve svém životě Dean viděl.
„Zapamatuj si to chlapče,“ pravil šťastně Zachariáš. „Budeš tu mít Deana, alespoň na těch pár měsíců, než zemře při porážce Lucifera. Potom bude svět v háji! Jsem si jistý, že si na konci najdeš víc přátel. Máš takovou výbornou osobnost i vedle toho fňukání a posmrkávání.“
„Jestli hned nezmizneš, tak tě nakopu do prdele,“ slíbil mu Sam s alarmujícím přesvědčením. Deana polila vlna pýchy a příval strachu, když si uvědomil, co mu Zachariáš může udělat. Ale anděl se prostě smál a laškovně na Sama kýval prstem.

„Už ti někdo řekl, že jsi roztomilý, když jsi naštvaný?“ pravil a zmizel.

O chvíli později Sam i Dean klečeli vedle Castiela, Sam mu přes ramena hodil i vlastní bundu. Castiel beznadějně vzlykal, byl úplným protikladem všeho, čím byl dřív, než se to stalo a změnilo ho to tak, že z toho zjištění bylo Deanovi na zvracení. Jak se to stalo? Co mohlo být tak hrozivé a tak děsivé pro stvoření, které ho vytáhlo z útrob pekla, aby ho to donutilo k sebevraždě?

„Je to dobrý, je to ok,“ uklidňoval ho Dean, tříce mu záda, když Castiel prudce zvedl hlavu.

„Není,“ zavrčel a byl úplně mimo. „Nic není v pořádku. Znásilnili mě, Deane. Oni mě znásilnili!“

Sam za ním ztuhl, zatímco se Deanovi pevně sevřelo hrdlo. Když se ovládl, sotva slyšitelně zamumlal, „Já vím Casi, já vím. Je mi to líto. Je mi to opravdu líto.“

Castiel však neskončil, třásl se tak silně, až jeho slova vycházela v krátkých, ostrých vzdeších. „Já jsem anděl! Já jsem kurva anděl a oni mi tohle udělali! Všichni ti démoni, po celý ten čas, zas a znovu stále dokola! Jak mohli? Jak si to mohli dovolit? Zaslouží si umřít a on nezabil ani jednoho z nich, Deane, nechal je jít. On byl můj nadřízený po tolik let a teď mě jim prostě předhodil! Jak mi to mohl udělat?“

„Už je to dobrý,“ tiše mu odvětil Dean, část jeho samého byla šťastná, že to Castiel nechal všechno vyplout na povrch. Trvalo to měsíce, než to všechno vyklopil. Tohle muselo pomoct, nebo ne?

„Bolelo to,“ pravil zlomeně Castiel a začal vzlykat. „Tak moc to bolelo a nemohl jsem to zastavit a Jimmy křičel, musel jsem ho nechat jít, Deane, jeho duše odešla a tohle byla jeho poslední vzpomínka. To není fér, tohle mu neměli udělat. Já mu to neměl udělat. To co udělali bylo tak… tak…“

„Pšššt,“ utišoval ho Dean a objal ho. Třásly se mu roce. Zajímalo ho, co se stalo s Jimmym, všechny to zajímalo, ale slyšet, že to zažil taky…

„Všechno kvůli nim,“ vzlykal mu Castiel na rameni. „Co udělali, udělali ze mě člověka. Ta hanba ze mě udělala člověka. Když by se to bývalo nestalo, nebyl bych takový, byl bych stále sám sebou. Oni to způsobili.“ Lapal po dechu a jeho další slova vycházela v dlouhých vzlycích. „Oni to způsobili. Doslova ze mě vyjebali anděla.“

„Ach můj Bože,“ šokovaně vzdechl Sam pár metrů od nich, vstal, došel k nim a jednoduše je přitiskl k sobě. Dean sevřel Castiela ještě pevněji a cítil, jak se mu v objetí chvěje. Byl studený, mokrý a zničený ze všech těch událostí posledních dní, lovu mrtvol, ze všech těch zasraných věcí, ale teď v tuto chvíli, mu nezáleželo na ničem jiném, než na Castielovi. Na ničem, kromě tohoto anděla – ne, tohoto člověka – který se mu třásl v náručí.

Trochu ho odstrčil, jen proto, aby se mu mohl podívat do očí s mdlým úsměvem. „Už je to dobrý Casi. Jsi se mnou. Je mi jedno, jestli jsi anděl nebo člověk nebo prokletý vlkodlak, teď jsi tady a já se o tebe postarám. Od teď už se ti nic špatného nestane. Budeš žít a budeš v pořádku a když si na tohle vzpomeneš, budeš šťastný, že tě Zachariáš nezabil, protože odteď už bude jenom dobře, slyšíš mě?“

Castiel na něj zíral s naprostým zděšením.

„Věříš mi, ne? Víš, že když něco slíbím, udělám všechno proto, abych to dodržel? V tomhle mi můžeš věřit Casi. Bude to dobrý.“

„D-Deane“

Castiel se snažil odpovědět, něco říct, ale Dean ho náhle políbil.

Slyšel, jak Sam zalapal po dechu. Cítil, jak Castiel v jeho náručí doslova zdřevěněl. Ale nikdo nebyl šokovaný víc, než on sám, sám nevěděl, proč to udělal, uvědomil si to až ve chvíli, kdy byly jeho rty na místě. Jakmile mu to došlo, jeho mozek začal protestovat, co to děláš, nejsi gay! V tu stejnou chvíli se probrala i jeho druhá část a začala zběsile křičet, byl znásilněný, nenuť ho do toho, co to s tebou k sakru je? Nemohl si pomoci, byl to instinkt, ale čím déle ho líbal, tím snáz cítil, že Castielovo napětí sláblo a Dean věděl, že dělá správnou věc. Když se konečně odtáhl, měl žaludek na vodě, Sam mu naprosto znuděně civěl do zátylku, jakoby tohle byla ta největší kravina, kterou Dean kdy ve svém životě udělal.

Právě políbil Castiela, co to sakra?

„Omlouvám se,“ vydechl a cítil se hrozně. „Nevím, co se stalo. Omlouvám se, Casi. Ach Bože, omlouvám se.“

Castiel těžce oddechoval. Nespustil z Deana oči, nezměnil se mu ani výraz tváře, jen na něj překvapeně zíral. Pak zvedl svou zpocenou ruku a položil ji Deanovi na tvář, až sebou Dean nečekaně škubl.

„Právě jsi mě zachránil,“ pronesl do ticha a s očima zvrácenýma v sloup se mu zhroutil v náručí.

~ ~ ~

Každého anděla zajímalo, jaké to je, neuposlechnout. Šeptem o tom vzájemně diskutovali, tvrdíc, že by cítili oheň proudící žilami, vzduch v plicích, že by zešíleli, kňučeli, rouhali se a nezasloužili si život ani Boží lásku.

Realita byla vlastně trochu nudná.

Nejdříve to bylo mlhavé, jakmile se rozhodl, neměl čas přemýšlet. Zavrhl Zachariáše, osvobodil Deana, bojoval s archandělem (tak, či tak, divil se, jak to všechno překonal) a pak uprchl, křídla lemovaná jiskrami a plameny. Potom – dobrá, bylo to jednoduché, najít místo, kde zůstat, lehnout si a kde si vylízat rány. A pak čekat a zjistit, čeho svojí zradou dosáhl.

Jak se později ukázalo, nedosáhl ničeho. Sam Winchester zabil Lilith a zlomil poslední pečeť. Lucifer povstal. Jediná věc, kterou si byl Castiel jistý byla, že tu bylo o jednoho anděla, který fandil zničení země méně a všichni ostatní andělé ho na oplátku zabijí. A to jediné, co mohl udělat, bylo čekat a skrývat se o samotě.

Osamělost byla ta nejhorší věc, se kterou se musel srovnat.

Po celou svoji existenci byl Castiel ve společnosti svých bratrů a sester, slyšel jejich myšlenky, denně davově uctívali a opěvovali Boha, tlukot jejich křídel způsoboval hurikány a bouře na zemském povrchu. Ale teď, teď byl zavrhnutý, bezmocný a ticho bylo jeho prokletím.

Vzal si příklad z Winchesterů a schovával se po motelech, nepotřeboval odpočinek ani spánek, jen zíral na televizi po celé hodiny, snažil se ukrátit si čas, donutit se myslet si, že má společnost. Lidé na obrazovce mu v této iluzi nějak nepomáhali. Byli malý, nicotní a nenávistní, přesně tak, jak jim Zachariáš poručil, aby byli. Sledoval chamtivé soutěže a monstrózní páry diskutující o svém vztahu v talk show, s kritickým náhledem sledoval zprávy, spatřujíc všechny ty zločiny, které působil člověk člověku. Fiktivní seriály ho nezajímaly, ani hudba. Sport byl zajímavý, ale bylo tu příliš mnoho pravidel a lidé honící se za míčem ho brzy omrzeli.

Neposlušnost byla nudná.

Po nějakém čase vyhledal Deana, nejdřív ve snu, pak osobně a to, jak se na něj díval, že je živý, ho povzbudilo. Jeho bratr už nebyl závislý na krvi, ale Castiel věděl, že nic z toho nebyla jeho chyba, pohrávali si s ním stejně, jako si Zachariáš hrál teď s ním. Řekl mu to, Sam pochyboval, ale v jeho očích byla úleva. Ta zajímavá kombinace emocí Castiela zaujala, ale nikdy neporozuměl těm drobným rozdílům v lidském chování. Dosud k tomu neměl důvod, až teď.

„Tak jaký je plán?“ zeptal se ho Dean při jeho druhé návštěvě. Nemohl se zdržet dlouho, byl v nebezpečí. Andělé ho sledovali a věděli, že přijde navštívit Winchestery.

„Zastavíme Lucifera,“ pravil stroze.
„Rád vidím, že si tak věříš,“ zavtipkoval Dean a přejel si dlaní po tváři. „A co nám říct jak?“

„Najdeme jeho přisluhovače a zabijeme jich tolik, kolik jen budeme moci. Když se Lucifer dostatečně naštve, najde si nás.“ Usmíval se, ale nebylo v tom nic veselého. „A pak ho zabijeme.“

„Není něco jako supersilný?“ pípl nervózně Sam. „Není to jen průměrný démon, ne?“

„Zabere mu chvíli času, než se dá z pekla do pořádku. Proto se k němu musíme dostat co nejdříve, dokud je ještě slabý. Mí bratři-„ přistihl se dost nešikovně, „andělé udělají všechno proto, aby jste se k němu do poslední chvíle nedostali. Teprve až zdevastuje planetu, tak budou chtít, abyste se mu postavili.“

„Super,“ odpověděl zkroušeně Dean. „Takže je každým dnem silnější a silnější, zatím co já tady jen sedím. Fakt ten andělský plán nechápu.

Castiel cítil, jak se mu zježili chlupy na krku. Našli ho. „Musím jít,“ oznámil a několika mávnutími křídel byl v New Orleans, sledoval turisty procházející se po Bourbon Street, ztrácejíc se v davu.

Nikdo z nich ho ani nepostřehl.

~ ~ ~
Bratři používali čarodějné sáčky, aby zůstali skryti, jednoduché, ale celkem účinné kouzlo, které jim poskytla Ruby. Ale vždycky je našel, nejdřív nevěděl proč, až mu došlo, že se vzepřel kvůli Deanovi a tohle mezi nimi vytvořilo silné pouto. Kolem andělů se točilo mnoho magie s nečekanými vedlejšími efekty. Měl z toho radost, ale pokaždé, když je navštívil, měl strach, že dalším andělům ukáže cestu, takže se čas strávený s nimi snažil eliminovat na co nejkratší dobu, i když měl pocit, že Zachariáše zajímalo jen to, aby je udržel co nejdál od Lucifera. Navíc ho zajímal jen Dean, Sam nebyl hrozbou. Alespoň jeden z nich měl stále svůj účel.

Dokud se andělé hnali v Castielových stopách, musel být neustále v pohybu.

Motelové pokoje splývaly jeden s druhým. Snažil se dostat i do dražších hotelů, s pomocí kouzel si zajišťoval volné pokoje a laxní pokojské, ale nikde nezůstal déle, jak jednu noc. Nebylo to proto, že by toužil po změně, klidně by mohl čekat hodiny ve dne, či v noci čekajíc v kostelní lavici, nebo nespatřen sedět ve škole mezi hordami smějících se studentů, ale to on nechtěl. Chtěl trochu toho stereotypu, té obyčejnosti, co měli Winchesterové a po chvíli si uvědomil, že to pro něj bylo cokoliv, jen ne klasika, kterou zažíval zbytek lidstva.

Na jeho vkus to bylo snad až příliš únavné a tiché. Všechno bylo až příliš tiché.

Lucifer o sobě dal vědět třikrát do měsíce, testoval terén, získával další následovníky. Castiel před pár dny riskoval, že ho chytí, když pomáhal Deanovi a Samovi zlikvidovat dvě skupiny démonů, když využil své síly, aby ty ďábelské potvory vypálil z nevinných hostitelů, aby se ujistil, že oběti dojdou pokoje.


Zajímalo ho, jestli už Lucifer slyšel o jeho přeběhnutí a došel k názoru, že pravděpodobně ano. Špatné zprávy se šíří rychle.

Uvažoval i nad tím, zda i další z jeho bratrů odhalili Zachariášův plán a zda je jich víc, kteří by se k němu připojili proti němu.

Jak dny stále plynuly, on zůstával stále sám.

~ ~ ~
Když se nad tím zamyslel, přál by si to vědět dřív. Byla to past. Samozřejmě, že to byla past. Doslechl se o plánech, o kterých lidé neměli ani páru, že démoni se shromáždili v opuštěném nádražním skladišti ve Wisconsinu. Lucifer se tu měl ukázat. Byla to výborná šance, jak se mu postavit.

Castiel byl pošetilý, byl si příliš jistý. Nenapadlo ho, že je tu až příliš mnoho démonů, se kterými je třeba bojovat nebo byl sám Lucifer varován, že ho chtějí vylákat. Místo toho se zjevil Deanovi, aby mu řekl, že musí rychle jít, že je málo času, i když Dean namítal, že jeho bratr a věčný rádce Bobby Singer ještě nedokončili svou práci a musí jim o tom říct.

Ale Castiel byl jako šílený, i přesto všechno Deana do toho skladiště vzal.

~ ~ ~
Jediná věc, za kterou byl vděčný byla, že to, co udělali jemu, neudělali Deanovi.

Místo toho Dean bojoval s pouty a vysmíval se démonům. Škemral, aby Castiela pustili. Křičel, řval a nadával jim, proklínal je se vším, co měl, a pak klel už jen tak z plezíru.

Kdyby Castiel neměl takové bolesti, býval by se smál.

Nejhorší část, kromě agónie a zvráceně odporné hrůzy toho všeho byl fakt, že to trvalo tak dlouho. Pokaždé, když si Castiel myslel, že už se démoni začali nudit, že už to skončí, objevil se další démon – další křenící se sadistická kreatura, která si nemohla nechat ujít tu šanci, aby ponížila anděla. A jak přicházeli další a další, natěšení z akcí svým předchůdců, Castiel hodiny krvácel, bezmocně ležel, třásl se a byl jim vydán na milost, přejíc si, aby poznal bezvědomí. Ale andělé nespali, andělé nemohli omdlít.

Poprvé ve svém životě si Castiel přál, aby byl člověkem.

Lucifer byl jednou andělem. Znal všechna tajemství svého druhu a věděl, jaké kouzlo použít na jednoho ze svých, aby ho oslabil, i když jen dočasně. Poskytl ho svým nohsledům s vědomím, co se ten večer stane. Výsledkem bylo, že se Castiel nemohl hýbat, stěží mohl pohnout hlavou, natož zahnat útočníky, v jejich chamtivých spárech se stal pouhou hračkou. Strávil hodinu a půl na zádech, pak ho otočili na břicho a snažili se ho donutit, aby je uspokojil rukou, či ústy. Ze začátku vzdoroval, ale slábl, po chvíli to vzdali, ale udělali mu jiné věci, věci, které si bude pamatovat na vždy, po celou svoji věčnou existenci.

Přes hodinu se snažil vypudit Jimmyho duši ze společného těla. Nemohl se smířit s jeho panikařící myslí a nebylo fér ho držet při životě, když tu smrt byla vysvobozením. Když odešel, Castiel se cítil strašně osaměle, neuvědomil si, jak moc důležitá je pro něj přítomnost člověka, v jehož těle byl.

Uvnitř byly i jiné věci a Castiel za chvíli zapomněl, že vůbec nějaký Jimmy byl.

V jednu chvíli, když dávno padl soumrak, si byl jistý, že slyší Deana Winchestera, kterak se zaň modlí. Slova byla neuspořádaná a šílená, jakoby si Dean neuvědomoval, že mluví nahlas a po těch pár krátkých okamžiků Castiela obestřel pocit klidu. Nebyl sám, někdo se o něj staral. Ale nehty mu rozdrápaly záda, krev mu skapávala po stehnech a ruce na krku ho zmítajícího se pevně svíraly, nemohl dělat nic jiného, než křičet bolestí.

Tak moc se snažil zůstat potichu, ale tohle všechno bylo příliš nové, příliš strašné a on sám se zostudil tím, že křičel. Prosil, škemral. Po několika hodinách zapomněl, kým byl, co byl a ponížil se se vším všudy. Jeho trýznitelé si mysleli, že se zbláznil a snažili se ho vrátit do reality. Castiel byl mimo, kousal se do jazyka a volal svého Otce a všechny, kdo ho napadli, bylo to marné.

Všechno se slilo do jedné velké, šedé masy, která se chýlila ke svému konci a on si byl vědom toho okamžiku, kdy ho démoni opustili. Ležel na zádech, tělo zborcené potem, krví a dalšími tekutinami, bez zájmu zíral do stropu, aniž by se cokoliv změnilo. Když se nad ním Zachariáš sklonil, rukou mu jemně shrnul vlasy z čela, pocit úlevy, který ho zaplavil ho probral k životu.

Andělé si pro něj přišli. Byli tam, aby ho zachránili. Už nebyl vyvrhelem.

Ale Zachariáš tady byl z jiného důvodu a když odešel – zlomíce kouzlo jen tak mimochodem – Castiel pohlédl do Deanových hrůzou naplněných očí a přál si být daleko odsud.

~ ~ ~
Vyléčil se téměř okamžitě, bolest v mžiku zmizela. Castiel se však mohl jen stěží hýbat a věděl, že je to šokem, děsivý lidský pocit ho zamrazil až do morku kostí. Stočil se v hotelu na koberci do klubíčka někde na západním pobřeží a schoulil se sám do sebe, třásl se, jeho myslí proudily myšlenky o všem, co se té noci stalo, stěží věřil tomu, že se to skutečně stalo.

Už se to někdy předtím v historii jeho druhu stalo? Jistěže by se tohle barbarství nemohlo stát ze všech tvorů andělu. Ale stalo se a jen pomyšlení na to, mu působilo nevolnost – což byl nový pocit, jeden z těch, který považoval za dost nepříjemný.

A Zachariáš. Bolelo to. Tohle bolelo ze všeho nejvíc. Poprvé Castiel pochopil, že už se nikdy nevrátí domů a ta myšlenka byla tak strašná, že se rozplakal. Ve chvíli, kdy mu ukápla první slza, vystrašilo ho to, ale nemohl to zastavit a jak se mu svírala hruď, uvědomil si, že se té noci změnil.

Padal.

~ ~ ~

Poté bylo všechno jiné. Shledal, že je těžké jít ven, pohybovat se a pozorovat lidi ve strachu, že ho najdou další démoni. Bylo to hloupé, on to věděl, ale teď se cítil mnohem slabší, než kdy ve svém životě byl. Zůstal v hotelu, sám a znechucený a to, že ho andělé už nehoní, mu na klidu moc nepřidávalo. Jednou, by to mohla být úleva. Místo toho to byla jen připomínka toho, že byl zatracen.

Tak moc chtěl mluvit s Deanem Winchesterem, ale nemohl. Dean ho viděl pokořeného a to bylo pro něj příliš. Začal si myslet, že Dean a jeho bratr byly jediní, kdo o něj mají starost a on věděl, že to nemůže vzdát. Nechtěl, aby se to všechno stalo pro nic za nic.

Naslouchal tajným kanálům šířících se vzduchem a sbíral informace, až uslyšel novinku, že Lucifer nabral plnou sílu a poctí je návštěvou.

Castiel jim řekl o meči a Luciferových plánech na jeho získání a pak lhal. Nemohl si pomoci, když se Dean zeptal, kde byl, prostě to řekl tak, jak to řekl.

„Nechci, aby mě Zachariáš znovu našel,“ řekl. „Musím zůstat schovaný.“

Nemohl mu říct, že byl příliš vyděšený na to, aby opustil svůj pokoj. Byl to anděl. Andělé nemají strach nebo ano? Dean vypadal přesvědčeně a na Castiela dolehla vina. Řekl jim, že už musí jít.

Dean se natáhl a vzal ho za ruku, až mu naskočila husí kůže.

„Hej, jsem rád, že jsi v pořádku,“ pravil.

Castiel odtud rychle zmizel, zděšený, pod jeho dalším pohledem by se sesypal, ale později té noci se k té scéně v myšlenkách vrátil a bylo mu lépe.

~ ~ ~
Deanovi se zdálo o znásilnění. Castiel to věděl, seděl v temnotě a byl nervózní. Snažil se na to nemyslet, obrnit se proti tomu, ale když Dean snil, bylo to těžké ignorovat. Jeho sny byly obvykle o ohni a smrti, mučení, ale tohle bylo jiné. Tohle byla bezmoc a Castiel ji mohl cítit i někde uvnitř sebe, utrpení a slabota. Věděl, že ho Dean chce zachránit.

Bylo to uklidňující natolik, až to bylo nesnesitelné.

Ke Castielově zděšení se o tom Deanovi zdálo každý den. Nemohl najít způsob, jak ho toho zbavit, bylo to hrozné.

~ ~ ~
Stále se držel od Winchesterů dál, obestřený svým vlastním utrpením, zdánlivě neschopný se z toho dostat. Nakonec měl čas si to ujasnit a věděl, že zanedbal své povinnosti, našel Deana v baru v Kentucky a promluvil s ním. Byl na sebe pyšný, jak chladně jeho hlas zněl a ulevilo se mu, když mu Dean vyjevil své obavy.

Nicméně se pak vrátil do pokoje a poprvé ve svém životě usnul a to ho vyděsilo málem k smrti.

Andělé nespali.

Blížil se zvrat.

~ ~ ~

TBC - Part II.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: It's All About The Afterglow/To důležité je pak…    09.07.11 20:57

Part II.

~ ~ ~
Castiel se rozhodl vrátit zpátky do hry. Bylo to buď tohle nebo čekal na rozcestí, zahanbený a zlomený a nikdy by si neodpustil, kdyby Deana někdo zranil v jeho nepřítomnosti. Stejně jako bolí člověka, když ví, že ho někdo potřebuje, nějak tak, nebo jen proto, že neměl nikoho s kým si mohl povídat.

Bylo to ubohé, ale všechno kolem něj se najednou stalo patetickým.

Sledoval Winchestery, aniž by to věděli, přidával se k boji po jejich boku, lekal je, když se zničehonic objevil. Cítil adrenalin, který mu proudil tělem, jeho tělo a pohyby byly nekoordinované, roztěkané a jemu bylo jedno, jak dlouho bojoval.

Emoce jím cloumaly a rostly v něm a on měl problém s jejich kontrolou. V jednu chvíli byl sám sebou, pak se smál nebo plakal nebo měl zlostí sevřené dlaně v pěst. Pláč byl ze všeho nejhorší, tak ponižující, tak slabošský a přesto nemohl přestat. Bylo to jakoby by celou dobu čekal na možnost cítit a teď cítil až moc.

Sny opravdu nepomáhaly. Když už, tak byly tou nejhorší věcí, které musel čelit.

„Musíš přestat,“ řekl jedné noci Deanovi poté, co byl znovu nucen zažít jejich chycení a věznění. To, co mu neřekl bylo, že s Deanem nejen sdílí jeho noční můry, ale má je i on sám. Teď, když spával, jejich vzpomínky se setkávaly, vytvářejíc obří scénáře, které je probouzely z dřímoty s křikem na rtech. Po hodině, když cítil, že se ho démoni znovu zmocňují a v tu samou chvíli cítil Deanovo zoufalství nad tím, že nemůže pomoci (nechte ho, přestaňte, nechte ho být, vy zasraní hajzlové). Bylo to tak strašné, už nemohl unést ani myšlenku, že by se to stalo znovu.

„Nemůžu,“ lhostejně protestoval Dean na zoufalou Castielovu prosbu. „Ani nevíš, jak rád, ale lidé jednoduše nemohou zapnout a vypnout sny, Casi. A mohl by ses mi přestat hrabat v hlavě?“

„Nevyhledávám tvé sny. Oni si nacházejí mě.“ Prohlížeje si Deanovu tvář došel k názoru, že je to zbytečná snaha a pak ve své mysli uslyšel křik (ach Bože, nech ho jít), vztyčil se. „Tohle je zbytečné,“ poznamenal spíš jen tak pro sebe než k Deanovi.
„Co je zbytečný?“

„Ty a já. Jsi mi neustálou připomínkou Deane, to je to těžké.“

Teď to řekl. Řekl by to. Odhalil kousek sebe, i to málo Deanovi stačilo, aby viděl, že ho to bolí. Byl to divný pocit, ale když už před ním ukázal svoji slabinu, další podobná drobnost už nemohla uškodit.

Dean se k němu postavil. Znovu se ho zeptal, zda je vše v pořádku a ta slova mu pod víčky vyvolala další příval slz. Nenáviděl emoce. Jak se s tím lidé dokáží srovnat?

Ale Deanův zájem se ho dotkl a on si uvědomil, že se stává víc a víc člověkem. Přál si, aby mu tento člověk pomohl. Všechno, co mu mohl Dean nabídnout byla podpora, za kterou byl vděčný, ale…

Castiel zmizel dřív, než chtěl a náhle stál na louce uprostřed Georgie a divil se, jak se tam sakra dostal.
To nebylo dobré.

~ ~ ~
Deanovi se stále zdály sny o skladišti na nádraží, o vagónu a pod tímto náporem si Castiel náhle uvědomil, že se s tím nedokáže srovnat. Zkoušel všechno, co by ty sny mohlo zastavit, ale nic nefungovalo a dokonce i tehdy, když spal, zatímco byl Dean vzhůru, jeho vlastní sny byly stejně strašné. S dvojicí nočních můr, které ho pronásledovaly každý den začal přemýšlet, neschopný nechat za sebou minulost se přistihl, jak se zamýšlí nad tím, co se děje každou minutou každý den.

Smích. Smáli se, když ho zprznili. Milovali každou minutu s ním.

Castiel zůstával ve svém pokoji, nechtěl ten smích znovu slyšet.

~ ~ ~
Čas se vymkl jeho kontrole a on věděl, že musí zastavit ten nekonečný proud sebelítosti, ale bylo to tak těžké. Nutil se chodit přes den po ulici, ale děsilo ho to – skutečně se toho bál, anděl, procházející se mezi lidmi! Nemohl to dělat každý den, ale snažil se o to, až si po chvíli na dav lidí zvykl.

Nemohl se setkat s Deanem, tak se o to ani nepokoušel.

Jednoho dne sledoval zákazníky v obchodním centru Phoenix, když se přímo před něj postavil muž. Podíval se mu do tváře, mysl mu jakoby volně proudila, až našel to, co hledal. „Matthew,“ vydechl, poznaje v člověku anděla a po tváři se mu rozlil úsměv ještě dřív, než si to stihl uvědomit.

„Zdravím, Castieli,“ odvětil mu Matthew a poplácal ho po tváři.

Castiel byl překvapením naprosto zaskočený, desítky kolemjdoucích se zastavovali a dívali se na ně.

„Zasloužil sis, co jsi dostal,“ chladně mu vmetl do tváře Matthew. „Každou chvilku. Nejdřív Anna a pak ty – byli jste spolu domluvení? Plánoval jsi, že se vzepřeš? Navíc jsi zabil Uriela. Je mi z tebe zle.“

„Takhle to nebylo,“ bránil se Castiel a srdce mu divoce tlouklo. Matthew byl jeho kamarád. Znali se celý život. Jak na něj mohl pohlížet s takovou nenávistí?

„Jsi ohavný, Castieli. Byl jsem šťastný, když jsem se doslechl o tom, co ti Luciferovy hordy udělaly. Doufám, že si to zopakují.“

Castiel na něj vytřeštil oči, sotva byl schopen strávit slova a lekl se, když mu Matthew plivl do obličeje. Pak se otočil a odešel pryč, lidé před ním ustupovali. Když byl z dohledu, Castielovi se podlomily nohy a zhroutil se k zemi, třásl se, byl příliš šokovaný, aby si otřel plivanec z tváře.

Co jsem udělal? Zamyslel se divoce. Jak jsem si tohle zasloužil?

„Pane, pane? Jste v pořádku?“ člen ochranky před ním poklekl a zabral mu celé zorné pole. Castiel na něj jen mlčky zíral, zatímco se ho on s rukou na rameni ptal na jméno.

Nezajímalo ho to, jen dělal svou práci. Castiel věděl, že jen něčí pohled, který nebyl anděla nebo démona postačí k tomu, aby se mu spustily ty vztekem a ponížením vyvolané slzy.

Poprvé za ty tisíce let života se Castiel začal nenávidět.

~ ~ ~
Po tomhle se uzavřel sám do sebe, trávil dny zíráním do prázdna v mnoha hotelových pokojích, které splývaly jeden s druhým. Nechtěl zůstávat na jednom místě jen proto, kdyby se andělé přeci jen rozhodli pomstít. Zachariáš ho přestal hledat, to je pravda, ale co když ostatní ne? Bál se a tak byl stále v pohybu.

U toho by i zůstalo, skrývající se, uzavřený a vyděšený, kromě toho ho rozbolela hlava, když v tom mu v mysli náhle vyvstal Dean Winchester, až ztratil dech. Ten pocit okamžitě poznal, Dean byl zraněný, volal ho, zřejmě si to ani neuvědomoval, že to dělá.

„Ne,“ zamumlal Castiel a bez rozmýšlení se rozlétl do Wichity.

Stačil mu jediný pohled na démony, kteří bratry drželi a zachvátil ho vztek, až mu to sebralo dech z plic. Okamžitě začal vymýtat, z lidí vypaloval démona za démonem s nadšením, které mu proudilo žilami a na chvíli, jen malou chvíli byl opravdu zase šťastný.

Až do chvíle, než ho jeden z tvorů přišpendlil ke stěně a připomněl mu, proč by už nikdy neměl být šťastný.

„Znám tě,“ odsekla démonka a její oči se tmavě leskly. „Ty jsi ten anděl, co si s ním všichni užili, že jo? Všichni o tobě pořád mluví, o tvé sladké prdelce, která jako by pro nás byla stvořená.“

Přestal dýchat, přestal myslet, těmi slovy byl tak šokovaný, že zapomněl, kde je a co dělá. Škubl sebou, když na ni Sam hodil svěcenou vodu a pak mu došlo, že by měl démona zlikvidovat, ale nemohl najít sílu. Démonka se otočila a utekla, nohy mu přestaly sloužit, něco se v něm zlomilo. Chtěl zmizet, ale nešlo to. Chtěl roztáhnout křídla, ale nemohl.

Ne.

Winchesterové ho vzali se sebou zpátky do motelu, seděl tam v křesle a v poklidu sledoval Sama, jak Deanovi zašívá hlavu a vrhá na něj čas od času nervózní pohledy. Dean byl pár hodin vzhůru a snažil se Castiela přinutit mluvit, ale on nechtěl – nemohl – a tak se rozhostilo trapné ticho. Nakonec se bavili bratři mezi sebou a Castiel naslouchal, aniž by se na židli pohnul, byla mu zima, měl strach a byl bezmocný.

„Seš si jistej, že jsi v pořádku?“ optal se ho o hodinu později Sam, než si šel lehnout. Znepokojení v hlase bylo tak skutečné, až se Castielovi stáhlo hrdlo. Pomalu přikývl a díval se na Deana, který už spal ve své posteli se zářivě bílým obvazem na čele.

„Je v pořádku,“ řekl tiše Sam. „Díky tobě.“

Castiel nepromluvil. Sam si povzdechl a posadil se před něj do nohou postele. „Hele, vím, že je to nemístný, ale nemusím být génius, aby mi došlo, že tě něco trápí, Casi. Můžeme ti pomoct? Je něco, co můžeme udělat? Byl jsi dlouho pryč – snažil jsi nám najít Lucifera? Dlužíme ti to, však víš. Můžeme pomoct.“

Nestopoval jsem Světlonoše, pomyslel si Castiel. Vy jste dělali svou práci, zatímco já jsem se schovával, trucoval a brečel jako malé dítě. Už nejsem andělem. Jsem zbabělec.

Mlčky stále zíral na Deana, až se Sam konečně zvedl. „Dobrá chlape. Jak chceš, ať je po tvém. Ale nabídka stále trvá.“ Vlezl si do postele a zhasnul světlo. Otevřel pusu s tím, aby se zeptal, zda Castiel nechce nechat rožnuto, ale uznal, že by mu stejně neodpověděl. „Dobrou noc“ pravil a pokoj se ponořil do tmy.

Castiel počkal, dokud oba muži nespali a pak vyšel ven do noci.

~ ~ ~

Několik dalších dní strávil jako ve snu, takřka nevnímaje své okolí. Procházel městečky, poli, lesy a městy, nemohl letět a tak nechal nohy, aby ho nesly, kam se jim chtělo. Po nějaké době si uvědomil, že ho zevnitř svírá bolestivá prázdnota a nebyl to jen hlad, který záhy následovala žízeň a ujišťovala ho v jeho lidství. Nepodlehl ani jednomu. Šel a šel, kdesi cestou ztratil svůj baloňák, pak i sako, dokud ho od chladného vánku noci nedělila jen tenká vrstva bavlněné košile. Bylo mu to jedno.

Někdy v průběhu třetí noci se rozhodl, že chce umřít.

~ ~ ~
Další noc zjistil, že zemřít nemůže.
~ ~ ~
„Zachariáši! Zachariáši!“

Snažil se, i když noc předtím ztratil díky provazu hlas, ale nepomohlo to. Castiel stál v poli a stále dokola ječel, byl si jistý, že je někde v okolí, protože musel být. Lucifer tu byl a Zachariáš přijde. Se škodolibou radostí bude sledovat krveprolití, aby vyjevil svůj ohavný plán. Jedinou otázkou bylo, kdy se na Castielovy prosby ukáže. Castiel neměl tušení, kdy to bude nebo zda vůbec. Byla to poslední možnost. A pak? Neměl další možnost.

„Zachariáši!“ křičel zuřivě a jak křičel, nebesa se otevřela a během několika vteřin ho smočila až na kůži. Byla zima a on se třásl, stále se nemohl vyrovnat se změnou teplot jako lidé, pro které už to byla samozřejmost.

„Není na tebe trochu zima, synku?“

Unavený a nešťastný se otočil, aby spatřil Zachariáše, kterak za ním stojí se zkříženýma rukama na hrudi. V jeho blízkosti déšť nepadal.

„Pro-Prosím,“ zaštkal Castiel, všechny argumenty, které si tak pečlivě připravoval v hlavě během několika posledních hodin se při pohledu na jeho bývalého nadřízeného rozutekly. „Prosím, Zachariáši, ukonči to.“

„Co mám ukončit? Déšť? Když bych to udělal, co budou dělat všechny kachny?“

Castiel padl na kolena. „Prosím tě, Zachariáši. Už to nevydržím. Jen mě zabij a bude konec.“

Anděl se smál a Castiel sebou trhl. Znělo to jako smích démona. „Ale drahoušku, ty můj ťuťánku Castielovská. Tak hluboko jsi klesl. Víš, že jsi padl, nebo ne? A my s tím máme něco dělat? Způsobil sis to sám, tvojí hanbou a tvým strachem. To, co se ti stalo té noci před pár měsíci… no, to tě oslabilo ve vícero směrech.“

Castiel vzlykl. „Je mi jedno, co se stalo,“ zakníkal. „Jen to ukonči, prosím. Skoncuj to se mnou. Zabij mě, prosím. Je mi jedno, že skončím v pekle. Už to nevydržím.“

„Mluvíš jako voják,“ poznamenal sarkasticky Zachariáš a suchou nohou ho rýpl do břicha. „Hej, podívej se na mě ty blázne.“

Castiel k němu vzhlédl a zakymácel se. Byla mu taková zima.

„Tak ty se chceš vrátit domů, že ano?“

Castielovo srdce poskočilo. „A-ano. Ach Bože, ano.“

„A udělal bys cokoliv, aby ses tam mohl vrátit, že? Úplně všechno?“ Tvářil se Zachariáš arogantně. Castielovi bylo jasné, že má něco v plánu, ale byl příliš vyčerpaný na to, aby se zajímal o to, co plánuje.

„Cokoliv,“ odvětil jednoduše a zachvěl se.

Zachariáš přimhouřil oči. „Když bych ti řekl, abys zabil Deanova obtěžujícího bratra, udělal bys to? Podřízl bys krk Samovi Winchesterovi, Castieli? A tomu Singerovi taky. Je na jednoho až příliš inteligentní.“

Castiel zamrkal, než odpověděl, uvažoval, zda si anděl nedělá legraci. „Ne, ne, to bych neudělal.“

„Ani pro nebesa?“

Zaváhal. Bůh mu pomoz, váhal. Jen po kratičkou chvíli. Pomyslel na nebe a to nádherné světlo, které by ho obestíralo, pomyslel na opětovné setkání s bratry a sestrami, zahodit svoji samotu, být chvíli součástí celku, být volný, necítit bolest a být šťastný.

A pak myšlenkami padl na Deana Winchestera a jak trpěl v pekle, aby zachránil svého bratra a nebe se z jeho mysli vytratilo jako malý střípek z velkého snu.

„Ne,“ odvětil.

Vybral si člověka nad nebesy, podruhé ve svém životě. Náhle, jak tak klečel v blátě a mrazivý déšť ho řezal do rukou a pohmožděniny na krku, Castiel si uvědomil, že byl blázen. Žádný anděl před ním to nikdy neudělal. Žádný anděl by to nikdy neudělal, dokud by se nestalo něco neuvěřitelného. Nebyl si jistý, čím se to stalo, ale po páteři mu proběhlo zamrazení a on zalapal po dechu. Než pohlédl zpátky na Zachariáše, snažil se znovu popadnout dech.

„Zatraceně, Castieli,“ řekl anděl. „Nedošlo ti to, že?“

„Nedošlo mi co?“ zasténal stále nerozumící Castiel a třásl se.

„Chceš pořád umřít?“

Tohle si Castiel uvědomoval, jeho neštěstí na něj těžce dosedalo, i když něco někde hluboko v jeho mysli se mu snažilo sdělit, aby to nevzdával. Ale bylo mu zima, byl unavený a vyděšený a už neměl sílu dál bojovat.

„Ano,“ odpověděl. „Chci umřít.“

Zachariáš potáhl. „Škoda. Žádný takový, Casi, chlapče. Nikam nepůjdeš.“

Zamířil pryč, ale Castiel se ho chytil za nohu, zoufale se ho snažil zastavit a když to udělal, cítil, jak ho polévá hanba jako nikdy předtím. Cítil se hůř, než tehdy s démony. Tohle byl jeho život nebo přesněji jeho smrt a teď ho opouštěla. „Prosím,“ žadonil chraptivě, „prosím, neodcházej. Neopouštěj mě. Já to nevydržím Zachariáši. Jsem tak osamělý – prosím, nenechávej mě znovu o samotě…“

„Ach, ty nejsi sám,“ žoviálně prohodil Zachariáš, zvedl hlas a zvolal, „Hele, podívejme, kdo tu je!“

Castiel zvedl hlavu a uviděl Deana se Samem, jak míří k nim, oba ho s hrůzou sledovali. Viděli ho škemrat. Viděli ho, jak se drží Zachariášovy nohy jako dítě. Sklopil hlavu, rozrušený a myslíce na to, jestli to snad nemohlo být ještě horší.

Dean s ním neztrácel čas, pustil se rovnou do anděla ohledně Lucifera, vztek jím přímo lomcoval, i když věděl, že je Zachariáš vznětlivý. Ale zdálo se, že má dobrou náladu, nechal Deana zajít mnohem dál, než by normálně udělal. Castiel úlevou vydechl, nechat jejich rozhovor plout dál, až si uvědomil, že Dean vedle něj klečí.

Dean zíral na zářezy na zápěstích, natáhl k němu třesoucí se ruku a zvedl mu hlavu. Na krku spatřil pohmožděninu od provazu. „Ach ne, Casi. Snad jsi,“ vydechl s šokem vytřeštěnýma očima.

„Nemohu umřít, Deane,“ řekl mu Castiel, věděl, že mu to nemůže všechno vysvětlit pár slovy. „Nemůžu umřít. Nenechá mě. Nemůžu takhle žít a nemůžu to skončit.“

Zachariáš se smál. „Škemral, abych ho vzal domů. Jako bych něco takového mizerného a špinavého vzal zpátky do nebe.“

Castiel zavřel oči. Slyšel, jak Sam se Zachariášem debatuje a poznal, když odcházel – bezmyšlenkovitě rozhodil ruce, aby ho zase chytil za nohu, nenáviděl se, nenáviděl všechno, ale vším tím zoufalstvím tomu nemohl zabránit.

Když Zachariáš odejde, Castiel už ho možná nikdy znovu neuvidí. Mohl by žít navěky, zbavený všech svých sil, kromě své dlouhověkosti. Ta myšlenka ho natolik děsila, že se mu chtělo křičet.

Deanovy pevné ruce ho jemně odtáhly a on byl příliš slabý, aby s nimi bojoval. Na ramenou mu spočinula jeho bunda. Chtěl se rozhlédnout kolem sebe, aby viděl, co se děje, ale proklaté lidské slzy byly zpět a všechno, co mohl dělat, byl vzlyknout, jeho tělo se s každým dechem zachvělo. Nikdy za celou jeho existenci mu nebylo hůř. Nikdy nechtěl nic tak moc ukončit, jako teď.

Na ramenou mu přistála další bunda a matně rozpoznával, že byla Samova. Dean byl stále před ním, hladil ho po zádech a vypadal naštvaně, říkaje mu něco o tom, že to bude v pořádku – a něco kolem té jistoty v jeho hlase ho rozzuřilo. Dean neměl pravdu. Nic se nespraví. Nikdy už nic nebude v pořádku.

„To ne,“ vyštěkl bezmyšlenkovitě. „Nic není v pořádku. Oni mě znásilnili Deane. Oni mě znásilnili!“

Samovi ztuhla tvář hrůzou. Dean vypadal, jako by chtěl zvracet, ale zvládl to. „Já vím, Casi, já vím. Je mi to líto. Je mi to opravdu líto.“

„Já jsem anděl! Kurva, já jsem anděl a oni mi tohle udělali!“ Castiel nebyl schopen řvát na Zachariáše, který jak se zdálo, odešel, tak místo toho křičel na Winchestery. Co mu jiného zbývalo? „Všichni ti démoni, po celý ten čas, stále dokola! Jak jen mohli? Jak si něco takového mohli dovolit? Zasloužili si zemřít a on žádného z nich nezabil, Deane, on je nechal jít. Byl můj velitel po tolik let a on mě jim jednoduše nechal napospas! Jak to mohl udělat?“

„To je dobrý,“ řekl Dean a tvářil se zoufale nepříjemně.

„Bolelo to,“ pravil Castiel, vzpomínky jím cloumaly takovou silou, že se málem pozvracel. „Tak moc to bolelo a já je nemohl zastavit a Jimmy křičel a já ho musel nechat odejít, Deane a on odešel a tohle byla poslední vzpomínka. To není fér, tohle mu neměli udělat. Já mu to neměl udělat. To, co udělali, to bylo tak… tak…“

Dean ho konejšil a vzal ho do náruče. Jeho tělo bylo tak blaženě teplé, ale Castiel neměl čas, si ten pocit vychutnal. „To všechno kvůli nim,“ dusil se. „To co udělali. Udělali ze mě člověka. Ta ostuda ze mě udělala člověka. Kdyby se to nestalo, nebyl bych takový, byl bych sám sebou. Povedlo se jim to, Deane. Oni to zvládli, Deane. Zvládli to. Doslova ze mě vyšukali anděla.“

Byla to pravda. Tohle bylo přesně to, co udělali. V tu chvíli si to neuvědomoval, ale pak, když ho démoni přišpendlili ke stolu, přestal být andělem.

Slyšel Sama, jak kleje a cítil, jak se postavil a šel pryč. Ach Bože, je natolik zhnusený, aby tu zůstal, pomyslel si zoufale Castiel a čekal, že ho bude Dean následovat, aby se připojil ke svému bratrovi. Ale vše, co se stalo, bylo, že jeho sevření povolilo a on se mu díval přímo do očí.

„To je v pořádku, Casi,“ pravil nečekaně. „Jsi s námi. Je mi jedno, jestli jsi anděl nebo člověk nebo zatracený vlkodlak, teď jsi tady a já se o tebe postarám. Nic horšího se ti odteď nestane. Budeš žít a budeš v pořádku a když si na tohle vzpomeneš, budeš rád, že tě Zachariáš nezabil, protože věci se zase srovnají, rozumíš?“

Castiel na něj nevěřícně civěl.

„Věříš mi, ne? Ty víš, že když něco slíbím, tak udělám všechno pod sluncem, abych to dodržel. Věř mi Casi, budeš v pořádku.“

„D-Deane.“

Castiel se pokusil promluvit, chtěl mu něco říct, ale najednou ho Dean líbal.

Jeho rty byly teplé a zmáčené deštěm, tak pevné proti jeho kůži a naprosto překvapivě příjemné. Byly úžasné, chutné, všechno, co nikdy nezažil a že by chtěl, ztuhl, když si s šokem uvědomil, že tohle je ten důvod, proč se vzdal nebe za Deana Winchestera dvakrát za sebou, protože ho miloval. Až dosud tomu nerozuměl, nedošlo mu to ani po dlouhých měsících mizérie, nevěděl to. Teď mu to došlo, bylo to tak jasné, že tomu málem nevěřil.

Dean. Dean ho políbil a byla to ta nejúžasnější věc, jakou kdy poznal.

A pak byl Dean pryč, odtáhl se s naprosto šokovaným výrazem ve tváři. Na chvíli, na ten dětinsky stupidní moment, kdy si Castiel pomyslel, že ho k tomu dohnal, ale Dean vydechl a hrnul ze sebe omluvu za omluvou a on věděl, že nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo.

Castiel na něj překvapeně zíral, hlava se mu točila a myslel na to, zda ho může Dean na oplátku také milovat. Pak pozvedl ruku k jeho tváři.

„Právě jsi mě zachránil,“ pravil a náhle všechno pokryla temnota.

~ ~ ~
Castiel otevřel oči v neznámé místnosti s pocitem tepla a pohodlí, které ho obklopovalo. Zahleděl se do stropu a zamračil se, pak zmateně otočil hlavu. Tohle nebyl hotel, ležel v široké posteli, vypadalo to, že v něčí ložnici. Na nočním stolku stálo několik rámečků s obrázky usměvavého páru. Nabírané záclony. Kytky na parapetu. Pokoj ozařovaly paprsky zapadajícího slunce a ve vzduchu bylo cítit muškáty.

„Jsi v Lantz Corners,“ ozval se Dean ze svého místa kousek od něj. „Ještě tři dny zpátky tento dům patřil Sáře a Tomáši Lydeckerovým. Jejich zombácká těla jsme se Samem připíchli do rakve dvě hodiny předtím, než jsme tě včera večer potkali.“

„Aha,“ odpověděl Castiel a hlavu si opřel zpátky o polštář.

„Co tě to sakra napadlo?“

Castiel zamrkal a znovu zvedl hlavu. „Já ne…“

„Snažil ses zabít? Vážně, Castieli, tohle je ta nejhloupější blbina, to snad víš. Jako, zešílel jsi?“

Castiel se neubránil naštvanému vzdechu a znovu se opřel o polštář. „Myslím, že zjistíš, že ten kdo přemýšlí o sebevraždě, asi nemusí být duševně zdravý, Deane.“

Zdálo se, že ho na chvíli zarazil, ale nevyvedl ho z míry nadlouho. „Kdybys býval zemřel, šel bys do pekla. Víš to, že ano?“

Castiel zavřel oči. „Zasloužil jsem si to. Neposlechl jsem. Zradil jsem lásku nebes.“

„Kravina.“ Dean vyskočil na nohy a přecházel horečnatě po místnosti, Castiel ho překvapeně sledoval. Vypadal rozzuřeně. Byl na něj opravdu naštvaný.

„Co jsi udělal? Pomohl jsi mi z té jejich bezpečné místnosti a nechal mě zkusit zastavit Sama? Tohle byla správná věc, Casi a ty to víš. Kdekoliv Bůh je, ať už je pryč a hraje někde Skeeball nebo šel na výlet ke kouzelné hoře nebo cokoliv, vsaď se, že on ví, že děláš správnou věc. Nikoho jsi nezradil. Jsi jeden z těch dobrých.“

Castiel na to nic neřekl, rád by tomu uvěřil. Všechno, co se mu dosud stalo, hovořilo jinak. Osud si přál, aby trpěl. Osud se rozhodl, že bude trpět, bude ponížen a stane se z něj člověk. Jak by mohl soupeřit s osudem?

Dean se zastavil v nohou postele a zmrazil ho pohledem. „Slib mi, že už to znovu neuděláš.“

Castiel na něj jednoduše zíral. Nechtěl nic slibovat. Jeho život by mohl trvat dlouho a on nechtěl žít podle pravidel někoho jiného.

„Odpověz mi!“ zamračil se Dean.

„Políbil jsi mě.“

Dean sebou trhl a zbledl. „Neměň téma,“ polkl a vypadal otřeseně. „Slib mi, že už se znovu nepokusíš zabít, Casi.“

„Ani tak nemohu zemřít. Tohle je diskutabilní.“

„Diskutabilní? Jen ty můžeš použít slovo jako diskutabilní. A tohle nebyl slib.“

„Já vím.“ Ušklíbl se Castiel. „Políbil jsi mě.“

„Jo, vzpomínám si.“ Dean se podíval jinam a přejel si rukou přes obličej.

„Děkuji.“

Deanovi se roztřásla kolena. Otočil se zpátky ke Castielovi s úsměvem na rtech. „Dobrá, tak takovou odpověď jsem nečekal.“

„Myslel jsem si, že jsem sám,“ pravil upřímně Castiel. „Neměl jsem tušení, že ti tolik záleží na mém štěstí.“ Miluji tě, dodal neslyšně a vnitřnosti se mu stáhly. Lidské emoce. Strach a bolest u srdce. Láska.

„Jasně, že se starám o tvé blaho, ty pitomče,“ odpověděl mu podrážděně Dean. „Riskoval jsi vlastní život, abys zachránil mě i Sama. Vytáhl jsi mě z pekla. Jsi můj přítel.“

Castiel se usmál. „Přátelé se líbají na rty?“

Dean se zachmuřil. „Ve skutečnosti ano. Ve, ehm, ve Francii. Je to evropská věc.“

„Samozřejmě, že ano.“

Dean se odmlčel, sledoval Castiela a ten zase upíral pohled zpátky na něj. Měl hlad a trochu i žízeň, ale v posteli se mu leželo tak dobře, že se nechtěl hýbat. Tak dobře se necítil po celé měsíce. Ne od té chvíle, kdy se z něj pomalu začal stávat člověk. Až od chvíle…

Povzdechl si, zavřel oči a přemýšlel na tím, zda si vůbec může dovolit být šťastný, když jsou vzpomínky tak vytrvalé.

„Jsi ok?“

Castiel se chystal zalhat, ale pak se rozhodl pro změnu říct pravdu. „Ne,“ odpověděl.

Bylo ticho a Dean stál po straně postele. Dlaní se dotkl Castielova čela, Castiel na něj zmateně pohlédl. Byla měkká a teplá a velmi, velmi jemná.

„Nikdy bys to neměl nechat zajít tak daleko,“ řekl tiše Dean. „Vážně, Casi. Měl bys se mnou mluvit. Nejsem tvůj nepřítel. Byl jsem tu. Byl jsem i v pekle. Vím, čím sis prošel.“

Castiel vytáhl ruku zpod přikrývky a chytil Deana za ruku. Zapletl své prsty do Deanových a stiskl ho. „Nemůžu zastavit vzpomínky,“ pravil stroze. „Můžeš je pro mě zastavit?“

„Já ne… co tím chceš říct?“

„Stále mám sny. Neměl bych ani spát a když ano, mám sny. Všechno to vidím, noc za nocí. Můžeš mě zbavit nočních můr?“

Dean se na něj díval s vážnou tváří posetou zlatavou září zapadajícího slunce. Vyprostil ruku ze sevření a ustoupil stranou. Na okamžik si Castiel pomyslel, že šel na něj příliš rychle, ale k jeho překvapení si Dean jednoduše sundal boty a svlékl košili. Rozepnul si pásek a s obavou vzhlédl ke dveřím, pak vzal židli a zaklínil ji pod kliku. Pak si sundal džíny a stál tam jen tak v tričku a spodním prádle.

„Šoupni se,“ nakázal mu a mávl na postel.

Castiel na něj zmateně zíral.

„Udělej mi místo,“ ozval se znovu Dean, tváře mu rudě hořely a nemělo to co dělat se západem slunce. Konečně Castiel porozuměl a posunul se na matraci stranou. Dean zvedl přikrývku a vklouzl si vedle něj.

„Co to děláš?“ zeptal se šokovaně Castiel.

„Hodlám tě udržet co nejdál od nočních můr. Opři si o mě hlavu.“ Natáhl ruku a přitáhl si Castiela blíž, položil si jeho hlavu do ohbí pod ramenem. Pažemi ho ovinul kolem trupu a cítil, jak se jejich nohy pod dekou dotýkají. Teprve poté si Castiel uvědomil, že byl kromě boxerek nahý a navíc k tomu čistější, než předtím. Někdo ho vykoupal, když byl mimo a při té myšlence zrudl.

Pak na uchu ucítil Deanův dech a ztuhl, vzpomněl si na démony, kteří byli ve vagónu na nádraží nad ním a náhle ho přepadla nejistota, nebyl si jistý, zda je toho schopen. Zasténal a bojoval s nutkáním se vzepřít, ale Dean ho uklidnil. „Je to dobrý, uvolni se. Jsi v bezpečí. Jsem to jen já, Casi. Já, Dean.“

„Dean,“ zopakoval Castiel a snažil se pravidelně dýchat.

„Je to ok, jsi v pořádku? Tohle není nic špatného. Uvolni se. Nikdo ti neublíží.“

„Oni už mi ublížili,“ zopakoval Castiel zlomeným hlasem.

„Už ne. Můžeš se uzdravit. Je po všem, Casi. Jsi tu se mnou.“

Něco na tom, jak to řekl, jak si ho přitáhl k sobě blíž, když mluvil, prsty, jimiž ho hladil po vlasech – to Castiela donutilo povzdechnout, protože mu došlo, že Dean to nepředstíral. Opravdu se o něj zajímal. Chtěl to. Na okamžik, na ten mizivě krátký okamžik si Castiel pomyslel, že ho Dean možná také miluje.

„Děkuji,“ zamumlal. „Děkuji Deane.“

Dean na chvíli mlčel. Pak se trochu zavrtěl, až se postel otřásla a omluvně dodal. „Dobře, měl jsem si odskočit do koupelny dřív,než jsem si sem vlezl, co myslíš?“

Poprvé za ty měsíce se Castiel opravdově zasmál.

~ ~ ~
Snil. Samozřejmě, že měl sny. Měl je vždycky. Cítil, jak se ho dotýkají prsty, škrábou ho v místech, kde nemohl snést, že jsou, ztuhl v křeči, když zuby pevně sevřely jeho kůži a zanechaly tam stopy jako cejch, vykřikl, když do něj démoni vstoupili, neuvědomujíc si nic jiného, než jejich vlastní potěšení, když ho trhali a on škemral. Vzlykal, prosil o milost a modlil se k Otci, ale nekončilo to, trvalo to do nekonečna, nesnesitelný útok, který věděl, že nikdy nepřežije.

A pak tu byly teplé dlaně na tváři a někdo s ním třásl a on lapal po dechu, probouzející se z temnoty a cítíce, že ho někdo objímá. Stalo se to znovu, ne, ne, stalo se to znovu!
Křičel, zmítal se proti rukám, které ho držely a trvalo mu dlouho, než uslyšel Deana, jak ho prosí, aby se uklidnil, že je v bezpečí a že to všechno byl jen sen.

„To nebyl sen,“ zakuckal se zoufale. „To nebyl sen. Přál bych si, aby byl, ale nebyl!“

„Pšššt, už je po všem.“ Dean se kolem něj obtočil a snažil se nechvět, když pod dekou zpocená kůže sklouzla po zpocené kůži. Byl horký a bylo to fajn, Castiel dokonce pokrčil rameny na znamení, že z něj opadly i ty poslední zbytky paniky a nemohl si pomoci, ale v Deanově objetí se uvolnil, když ho hladil po vlasech a políbil na rameno, šeptajíc, že je všechno fajn a je v bezpečí.

Málem se rozplakal, ale podařilo se mu zadržet slzy, poprvé od chvíle, kdy se ho zmocnily emoce a popravdě byl na sebe velmi hrdý. Možná, že po tom všem se s nimi naučí zacházet. Přesto nebyl šťastný a jeho třes Deana zneklidnil. „Je ti zima? Zeptal se opatrně a přitiskl si ho blíž. „Hodně se třeseš.“

„Hřeješ akorát,“ odvětil Castiel snažíc se dostat tělo pod kontrolu. „Děkuji, Deane. Nemůžu ani vyjádřit, jako moc tohle…“ zarazil se, v tu chvíli se rozhodl, že to musí vědět. „Myslíš na mě, Deane? Je tohle opravdu jen přátelství?“

Byl k němu zády, neměl ani tušení, jaký výraz měl v tu chvíli Dean ve tváři, ale cítil, jak se tělo za jeho zády mírně vzepjalo. Zdálo se, že Dean odpověď zvažuje, než konečně odvětil, „Abych byl upřímný, Casi, nemám zdání.“

„Ach, dobrá.“

Dean se to snažil rychle vysvětlit. „Nechápej to špatně, jo? Já tě políbil, já vím a nemůžu říct, že bych toho litoval. A sakra, my se tu mazlíme jako dvojka ženských a taky nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. Ale všechno je to trochu…“

„Náhlé?“

„Bože, jo.“ Z jeho hlasu byla cítit úleva. „V jednu chvíli jsi byl jen Cas, víš? A pak jsem tě chtěl políbit a teď, teď jsi někdo jiný. Jsi Cas, kterého jsem políbil. Je to divný, chlape.“

Castiel zavřel oči, vzpomínaje, jak Dean prosil démony, aby ho pustili a znovu je otevřel. „Vždycky potřebuješ někoho chránit,“ pravil. „Celý život jsi chránil bratra. Chráníš nevinné každý den. Zachránil jsi stovky, možná tisíce životů. Jsi ochránce, Deane, to proto mě teď chráníš.“

Převalil se, aby byli tváří v tvář, v zšeřelé místnosti byli jen pár centimetrů od sebe. Castiel toho moc neviděl, ale cítil, jak mu Dean krátce a rychlé oddechuje do tváře, bylo to tak uklidňující. „Jsem zraněný,“ pravil tiše. „Můžeš mi pomoci, aby mi bylo líp a to je to, co děláš.“

„Opravdu si myslíš, že tohle je všechno, že?“ Deanovy zuby zazářily, když se usmál. „Jednou, až se uzdravíš a budeš to zase ty, myslíš si, že tě jen tak nechám a opustím?“

Castiel vzdechl. „Já nevím.“

„A co ty? Co ke mně cítíš?“

To nebyla chvíle, kdy by se měl držet zpátky a tak to Castiel řekl. „Miluji tě, Deane.“

„Jasně.“ Zamrkal Dean. „Já, ehm, myslím, že je dobře, že to vím.“

Tentokrát začal Castiel, políbil ho nevěříce, že ještě před pár dny se snažil zabít a o tohle by přišel. Dean Winchester bylo něco, kvůli čemu stálo za to žít, něco krásného a nesmírně se mu ulevilo, když se mu polibek vrátil – nejdřív jen nesměle a pak s chutí. Byl horký a hlasitý, mlaskající rty a tančící jazyky. Věděl, že se Dean sem tam usmívá, jakoby se bavil a tenhle pocit Castiela potěšil ze všeho nejvíc.

Nikdy nikoho předtím nelíbal a reakce jeho těla – zcela neobvyklá – ho překvapila.

„Trochu se nám oteplilo, že?“ Dobíral si ho Dean a hýbnul boky, aby se jejich rozkroky otřely.

„Myslím, že ano,“ přiznal Castiel a s drobným úsměvem si olízl rty. „Tohle je pro mě nové.“

„Myslíš? Chlape, buď tohle nebo máš v kapse ponorku.“

Castiel se snažil vůlí zbavit erekce, ale nic se nestalo. Nebyl idiot. Rozuměl biologii. Snad až moc dobře, kdyby ne, nemohl by Deana nikdy vrátit do života. Ale vědět o sexuálním vzrušení je jedna věc a vyrovnat se s ním byly dvě různé věci. Nepohodlně se zavrtěl a odtáhl se od Deana, ale jeho společník měl jinou představu.

„Stydíš se? Opovaž se stydět, Casi. Tohle bude zábava.“

„Pořád jsi se ohledně mě nerozhodl,“ zdůraznil mu Castiel. „Nechci tě nutit do něčeho, co by se ti nelíbilo.“

„Co jsi, jeptiška? Máš erekci a hodláš to jen tak ignorovat? Tvoji první, když jsme u toho?“

„Deane, tohle není…“

„Počkej. Nech toho.“ Dean se posadil, srovnal polštáře v hlavě postele a odhodlání z něj přímo čišelo, Castiel to i přes to šero vycítil zcela jasně. „Tak, sedni si.“

Podvolil se. Dean se opřel o polštáře a přitáhl si Castiela zpátky do náruče, zatímco si srovnal nohy podél jeho boků. Castiel cítil Deanovo probouzející se mužství, kterak mu klouže podél páteře a skousl si ret, byl nervózní, ten pocit mu přinesl příliš mnoho vzpomínek a pak zalapal po dechu, když si Deanova teplá dlaň našla jeho erekci.

„Pohodlné?“ zeptal se Dean a ta otázka byla vyřčena s takovou sebejistotou, až se Castiel zasmál. „Dobře. Tak tohle mi lidé nazýváme vyhonit si rukou. Měl by sis všimnout, že na začátku nestrkám ruku hned dolů pod spodní prádlo – někdy je dobré se dráždit přes látku. Vidíš?“ Přesunul ruku přes bavlnu a Castiel se vzepjal shledaje tento pocit velmi zajímavým.

„Deane,“ řekl po pár hlubokých nádeších, „Nepotřebuju to s komentářem.“

„Fajn, protože jsem si nebyl jistý, jak dál pokračovat v tomto vtipném a informativním předvádění.“ Prsty ho sevřel pevněji a zatáhl, což způsobilo překvapený výdech. „Chlape, tohle je pro tebe opravdu nové, že jo?“

„Ano.“

„Jsi fakt žhavý, víš to?“

„Děkuju.“

Dean mu tiše frkl do ucha. „Tak jsem to nemyslel, myslel jsem to tak, že z tebe sálá horko. Peču se tu. Máš zpocený záda.“

Castiel zavřel oči a nechal hlavu spočinout na Deanově rameni. „Takže si nemyslíš, že jsem sexy?“ zeptal se a konečně se v jeho objetí zcela uvolnil a nechal démony kdesi daleko za sebou.

Dean zaváhal a pak ho políbil na modřinu na krku. „Když by ses mě zeptal před pár dny, bral bych to jako zvrácený vtip a nejspíš bych utekl. Ale teď si myslím, že jsi sexy. Seš fakt k nakousnutí, Castieli.“

„D…dobře,“ odvětil Castiel. Deanova ruka si získala všechnu jeho pozornost. Několik minut ho trápil a pak vklouzl do boxerek – horký a vlhký. Otřásl se, když Deanův palec přejel přes špičku a začal ho krouživě třít přímo pod ní.

„Jen počkej, až tam budou má ústa,“ zašeptal mu s dráždivou hedvábností do ucha. „Nemáš ani zdání.“

Castiel zasténal, chytil Deana za nohu a zatnul mu prsty do stehna. Dean sebou trhl, Castiel se mrkaje probral a začal se hned omlouvat. Ještě pořád v něm malá část andělské síly zůstala. Nedával si pozor, aby se včas zastavil a náhle si uvědomil, kdyby to dělal se vším, co dříve měl, s křídly, svými silami a svými city a ta myšlenka ho rozesmutněla, protože teď už se nikdy nedozví, jaké by to bylo.

„Jsi tu?“ zamumlal Dean sklouzávajíce sevřenou dlaní po Castielově chloubě. „Casi?“

„Rychleji,“ pobídl ho Castiel a Dean poslechl, potahujíce a kroužíce až Castiel zoufale lapal po dechu, jeho tělo se celé vzepjalo, když ho zachvátily všechny ty skvělé pocity vyzařující ze slabin. Když dosáhl vrcholu, bylo to něco, co si nikdy nepředstavoval, vřelé, silné, mnohem důležitější než dýchání, skvělý a ohromující výbuch rozkoše, extáze a bylo na tom i něco špinavého a živočišného, když Deanovy prsty pod přikrývkou přejížděly ve vlhku. Nemohl se tomu vzepřít, vykřikl a zpanikařil, když mu Dean zakryl pusu dlaní.

„Tiše, Sam je ve vedlejším pokoji,“ sykl a Castiel porozuměl, potichu lapal v šeru po dechu, cítil pot stékající po zádech a po Deanově hrudi. Srdce mu bušilo, plíce se zastavily, prsty chňapl do prázdna, dokud ta vlna nepřešla. Její počátek v něm zanechal ten zoufalý pocit ztráty mísící se s vědomím, že by to mohl udělat znovu, kdykoliv by chtěl.

Ach, ano.

Dean ho držel zpříma pár minut, pokrývaje jeho krk polibky, pak se s ním položil na matraci, až leželi tváří v tvář, ruce i nohy zmateně propletené mezi sebou. Castiel stále těžce oddechoval, očima mu probíhaly hvězdičky a hloupě se na Deana křenil, než ho pevně políbil na rty.

„Hmmm,“ odpověděl Dean s úsměvem. „Řekl bych, že se ti to líbilo, že?“

Castiel se zachvěl a nadechl se. Ztuhl a rychle se zpříma posadil. Stále rychle dýchajíc pobídl Deana, aby se posadil vedle něho a položil mu ruku na rameno. „Jsi v pořádku? Co se stalo?“

„Čas,“ sykl Castiel, nemohl uvěřit tomu, že ho cítí. „Čas. Vrací se mi to, Deane. Už ho zase vidím.“

„Vidíš čas?“

Castiel se usmíval, třásl se a cítil, jak se všechno vrací – jeho síla, jeho vědomí, jeho spojení se zbytkem vesmíru, světskost a život a smrt a minulost i budoucnost. S úlevou si vydechl, když pod lopatkami ucítil svá křídla, usmíval se jako nešťastný kvítek, když se Deanova mysl spojila s jeho vlastní. Znovu ho cítil. Mohl mu číst myšlenky.

Byl zpátky. Byl andělem.

„Neboj se,“ řekl, vědíc přesně, co si Dean myslí. „Tohle je nádhera Deane. Jsem znovu andělem. Byl jsem znovuzrozen.“

Dean ho chvíli tiše pozoroval a pak si odkašlal. „Dobře,“ pravil nervózně. „Fajn, věděl jsem, že kdykoliv na věc přijde, anděl z toho znovu vzejde. Takhle se vždycky rodí andělé?“

„Zřejmě ano,“ odvětil nepřítomně Castiel s pohledem upřeným na ruku. Viděl ji dokonale i přes tmu, která je obklopovala, a i řezy na zápěstích zmizely. Když se pohledem vrátil zpátky k Deanovi, rozeznal každou pihu na jeho tváři. „Ahoj,“ řekl šťastně a položil mu dlaň na tvář.

„No, ahoj,“ odvětil Dean a zněl celkem vyděšeně.

„Pořád cítím emoce,“ oznámil mu překvapeně Castiel. „Nezmizely.“

„Jsem rád za tebe,“ řekl Dean. „Tak co tohle všechno znamená? Máš sex a pak dostaneš zpátky svoje mojo? Proč? Za co? To nedává smysl.“

„To ty, Deane.“ Castiel se naklonil, aby ho políbil a pak se znovu posadil.

„Já?“ Vyvalil na něj Dean oči.

„Démoni. Vymazal jsi mi je z paměti. Oni ze mě udělali člověka – ta hanba a zrůdnost mě oslabily. Ty jsi mi pomohl zapomenout. Zapomenout na to na všechno.“

„Aha.“ Zamrkal Dean. „Díky mně.“

Castiel ho sledoval s vědomím, že Dean nemá ani páru o tom, že on vidí i ve tmě. Vypadal ustaraně, jakoby udělal něco špatně, ale ve stejnou chvíli vypadal i spokojeně – šťastný za něj. Castiel sledoval všechny emoce, které mu vyzařovaly z tváře a divil se, jak snadno je teď může číst, když pro něj byly lidské city dříve tajemstvím.

„Jsi úžasný člověk, Deane Winchestere,“ pravil tiše. „Najdeš Lucifera a porazíš ho, zachráníš tolik životů, kolik jen budeš moct. Andělé tě milují…“ Znovu ho políbil, „a ty je miluješ taky. Jsi ta nejdůležitější věc na světě, pro mě i pro každého dalšího člověka na božsky zelené Zemi.“

Dean byl chvíli potichu, pak si odkašlal. „Tohle je tvůj způsob, jak se mě zeptat na rande?“ zeptal se naprosto ohromeně.

Castiel se usmál. „Ne,“ pravil. „Ale když si lehneš, ukážu ti, proč lidé uctívají anděly.“

KONEC
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
bohdy
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1570
Age : 31
Bydlisko : Vlčovice, ČR
Nálada : Viva slash!!!
Registration date : 18.09.2010

OdoslaťPredmet: Re: It's All About The Afterglow/To důležité je pak…    11.07.11 17:52

Panthera: Teď bys měla vidět můj výraz po přečtení poslední věty. Přiblble se usmívám a nemůžu se rozhodnout, zda bych chtěla být Casem nebo Deanem... raději být s oběma Laughing Vybrala jsi úžasnou povídku! Překlad se ti moc povedl. To zoufalství Castiela, když se plazil před Zachariášem Myslela jsem, že víc Zachariáše nenávidět nemůžu... omyl Jen teď ještě víc lituju toho, že jsem na FF přišla o to představení 603
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Nemix
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1137
Age : 31
Bydlisko : Praha
Nálada : ...s TFW jde všechno líp...
Registration date : 04.02.2010

OdoslaťPredmet: Re: It's All About The Afterglow/To důležité je pak…    12.07.11 23:18

teda to bylo PERFEKTNÍ 702 702 702

Panthero díky za překlad, teda toto nečíst, tak bych přišla o hodně Twisted Evil husí kůži mám snad úplně všude......

a jako bohdy i mě těď štve, že jsem to neviděla - protože představa, jak předvádíš Koblihu, je tak úsměvná, že vidět to, tak brečím smíchy ještě rok
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Ver
Pocestný duch
Pocestný duch


Počet príspevkov : 120
Age : 30
Bydlisko : Brno
Nálada : záleží na mnoha faktorech
Registration date : 18.05.2010

OdoslaťPredmet: It's All About The Afterglow/To důležité je pak…   13.07.11 11:54

Já vím, že je to tragický příběh...nebo spíš tragicko-milostný....

ale já se prostě musím smát, protože to živé čtení (začínaly jsme od strany 25) na SNconu už budu mít s touto povídkou navždy spojené.. Very Happy
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: It's All About The Afterglow/To důležité je pak…    13.07.11 16:08

Za tragédii bych považovala spíš to dávení se smíchem u některých pasáží. lol!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
Eviik
Pocestný duch
Pocestný duch


Počet príspevkov : 98
Age : 21
Bydlisko : Sokolov
Registration date : 15.01.2011

OdoslaťPredmet: Re: It's All About The Afterglow/To důležité je pak…    13.07.11 17:55

Tak to mě opravdu mrzí, že jsem vás to neviděla předvádět Smile Ta představa je velice zajímavá Very Happy
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Panthera
Winchester
Winchester


Počet príspevkov : 1308
Age : 35
Bydlisko : Brno
Nálada : Think slashy... be horny... ;)
Registration date : 27.07.2009

OdoslaťPredmet: Re: It's All About The Afterglow/To důležité je pak…    13.07.11 18:04

Nejen ona představa je a byla zajímavá. Very Happy
Aneb čtyři zbloudilé duše v pološeru erpéčkující povadlý seriál a z toho se dvě k sobě nebezpečně tulí.
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi http://www.panthera-cz.com
Maky
Žltočočko
Žltočočko


Počet príspevkov : 854
Registration date : 14.09.2009

OdoslaťPredmet: Re: It's All About The Afterglow/To důležité je pak…    13.07.11 21:38

Smile)
tohle bylo krásné.. perveruně božské! Bylo tam všechno - vtip, slovní přestřelky, vzrušením sex, bolest, vztah, torture, znásilnění, pád a znovuzrození, metafory.. málokdy narazím na povídky, které mají tohle všechno a současně pořád nepůsobí křečovitě. Děkuji Ti za překlad.

Povídka je geniální - dobrý vkus! Překlad výborný... chci si jí přečíst v originále. Miluji češtinu, ale miluji i nagličtinu a když jsme četla české dialogy tady, představovala jsem si je anglicky - úplně jsme viděla Case, jak by to býval byl "ve skutečnosti " řekl - a Deana.. ale, mylsím si, že překla dje výborný a že ses s ním vyrovnala bravurně!

Moje oblíbená věta -

V jednu chvíli jsi byl jen Cas, víš? A pak jsem tě chtěl políbit a teď, teď jsi někdo jiný. Jsi Cas, kterého jsem políbil.

Je to tal moc pravda.. geniální! Dean by to možná ve skutečnosti takhle neřekl, ale já si ráda budu myslet, že ano. A říká to víc, než jen "políbil jsem tě"...

Smile budu mít dnes pěkné sny:)!
Návrat hore Goto down
Zobrazit informácie o autorovi
Sponsored content




OdoslaťPredmet: Re: It's All About The Afterglow/To důležité je pak…    Today at 14:31

Návrat hore Goto down
 
It's All About The Afterglow/To důležité je pak…
Zobraziť predchádzajúcu tému Zobraziť nasledujúcu tému Návrat hore 
Strana 1 z 1

Povolenie tohoto fóra:Nemôžete odpovedať na témy v tomto fóre.
 :: Seriál :: Fanfiction :: Dokončené poviedky :: Panthera-
Prejdi na: